Běžet za ledovým sluncem – 3. kapitola

Vyslal okouzlující úsměv na postarší Beta sekretářku, která si ho měřila přísným pohledem spoza obdélníkových brýlí, zavěšených na zlatém řetízku. V odpovědi na jeho příjemné chování si jenom odfrkla a znovu, asi po desáté za posledních pět minut, ho sjela pohledem. Podle výrazu poznal, že už si ho zařadila mezi školní grázlíky jen proto, že byl oblečený do vojenských bot, potrhaných džín, trička s logem AC/DC a tátovy staré kožené bundy, zpod které vykukovala flanelka. Ne, že by mu to nějak vadilo. Vlastně byl… školní grázlík. A byl na to i patřičně hrdý. Největší radost mu udělalo, když si někdo v jeho přítomnost odfrkl něco ve smyslu ‘Tak by se správný omega chovat neměl’. 

Dveře po jeho levici se otevřely a z kanceláře zástupce ředitele vyšla nádherná brunetka s obrovskýma hnědýma očima a jemně olivovou pletí. Modré tričko mělo akorát takový výstřih, že byl vidět malý žlábek mezi jejíma pěknýma prsama a když prošla kolem Deana, naskytl se mu pohled na pevný zadek ve světle šedých džínách. Byla to Beta, takže měla jen slabou vůni, ale měla ji. Pěknou, jako posekaná tráva a pampelišky, i když… pečené třešně a mandle byly lepší.

“Ahoj…”

Brunetka se překvapeně otočila. Věnoval jí stejně okouzlující úsměv, jako předtím nevrlé sekretářce, který se tentokrát setkal s mnohem větším úspěchem. Brunetce se tváře zbarvily jemnou červení, usmála se nazpět a dokonce otevřela pusu, aby pozdravila, když ji protivná Beta za stolem přerušila.

“Pan zástupce Parker vás přijme, pane Winchestere!”

Staré Betě se podařilo přerušit pěkný okamžik sblížení.

“Snad se brzy uvidíme, krásko,” řekl směrem k ní, což jí na tváři vykouzlilo stydlivé překvapení, který se ještě prohloubilo, když se na ni široce usmál a ukázal zuby. Všechny byly vždycky tak překvapené, když zjistily, že je Omega. Blokátory totiž mohly zakrýt pach, ale fakt, že měl tesáky ostřejší než Bety, nemohlo zakrýt nic.

Naposledy na pěknou Bety mrkl a pak zmizel v kanceláři.

Byl to ředitelský kutloch jako každý jiný. Za svůj život jich viděl skoro čtyři desítky. Jeden stůl, za ním křeslo, pár židlí na straně blíž ke dveřím. Po levici malá knihovna s knihami, hned naproti dveřím na zdi vystavený diplom a nějaké ty plakety z meziškolních soutěží. Všechno to vypadalo, jakoby si to někdo jako celek koupil v IKEA a popravdě obtloustlý, šedovlasý Beta za stolem byl nejspíš taky sériově vyrobený, protože vypadal jako každý jiný zástupce ředitele, kterého měl tu čest poznat. Jen tentokrát byl dodaný ještě s brýlemi.

A uvnitř byl nejspíš mrtvý, alespoň podle zápachu staré brokolice. 

Dean nenápadně pokrčil nos, jak vdechl nepříjemný pach. Tuhle kancelář vážně bylo potřeba vyvětrat nebo zapnout klimatizaci nebo nejlíp obojí. Kromě starého pachu Beta za stolem byla taky cítit po nešťastných a vyděšených Omegách a vzteklých Alfách.

“Pan Dean Winchester, předpokládám?” podíval se na něj zástupce ředitele Parker přes obroučky brýlí, než mu ukázal na židli. “Sedněte si.”

Den si dřepl na židli přímo proti němu.

“Měl jsem za to, že přijde i váš otec a hlavně mladší bratr.”

“Jo, to jo, on… táta měl hned od rána práci, víte? Tak nemohl přijít a co se Sammyho týče, tak…” zalovil v plátěné tašce a vytáhl omluvný vzkaz napsaný jeho vlastní rukou, zato však pečlivě zfalšovaným tátovým písmem. “… je nemocný. Nějaký chřipka nebo co. Kašle, smrká a má horečku. Tady vám táta napsal omluvenku.” Předal dopis do Parkerových rukou.

Zástupce ředitele si ho pečlivě přečetl, než pokýval hlavou.

“To trochu komplikuje situaci. Váš bratr si měl převzít učebnice a skříňku.”

“To není problém, pane. Všechno za něj zařídím a taky obejdu jeho učitele, kdyby mu chtěli dát nějaké učení. Sam se do toho rád pustí. Hrozně se sem těšil a je mu líto, že je nemocný. On totiž miluje školu!” zdůraznil s patřičnou Omega dychtivostí, samý laní pohled, svěšená ramena a odhalený krk. Na Bety to sice nikdy nemělo tak silný efekt, jako na Alfy, ale stejně to dělal, protože chtěl Sammyho uvést v tom nejlepším světle. Jeho vlastní pověst už se zachránit nedala, i kdyby po tom v nějakém záchvatu šílenství zatoužil. Ale Sam měl našlápnuto daleko. Super známky, skvělé chování, mimoškolní činnost a tak všechno. Jestli mu mohl pomoct tím, že alespoň udělá dobrý první dojem, jako malá, submisivní Omega, tak to zvládl zkousnout. 

Beta si ho znovu změřil přes brýle.

“Věřím.” Pokýval hlavou. “Podle záznamů je váš bratr skvělý student. Premiant každé třídy, ve které byl. Vy na druhou stranu…” nechal vyznít do ztracena a významně se podíval na notebook, posunutý trochu bokem a příhodně natočený akorát tak, aby Dean věděl, že je na obrazovce jeho složka. “Jste trojkař, máte spoustu neomluvených hodin, ještě víc, které vám omluvil jen váš otec a několik záznamů o výtržnostech. Neúcta k učitelům, ničení školního majetku dokonce i rvačky.” Složil si dramaticky ruce na stůl. “Za třicet let, co tuhle práci dělám, jsem poznal pár tak divokých Omeg, jako jste vy, pane Winchestere. A moc dobře chápu, že dospívání může být pro Omega chlapce opravdu těžké. To ale neznamená, že vám budu tolerovat takové výtržnosti, je to jasné?”

“Naprosto jasné, pane.”

Parker mu věnoval dlouhý, tvrdý pohled, pod kterým Dean nakonec naschvál sklopil pohled, což Beta samozřejmě náležitě potěšilo. Pohodlně se opřel do křesla a dokonce se i pousmál.

“Jsem rád, že si rozumíme,” zahučel smířlivím tónem, než se znovu trochu naklonil. “A teď… vím, že vy mladí o tom neradi mluvíte, ale musím se zeptat… už se váš bratr plně prezentoval?” zeptal se, což byl zdvořilý způsob, jak zjistit, jestli měl Alfa svou první říji a Omega své první hárání. Podobné otázky Dean slýchával už od svých deseti.

“Ještě ne, ale čekáme to každou chvíli.”

“A co vy?” 

“Před dvěma lety, pane,” odpověděl sice pravdivě, ale kdyby měl zajít do detailů, jako kolikrát a na jak dlouho, to by Parkera poslal do prdele. Nikomu nebylo nic do toho, že jeho cykly byly asi tak pravidelné, jako aprílové počasí.

Zástupce se ale na nic takového nezeptal, jen přikývl, že vzal odpovědi na vědomí.

“Víme, že ve vašem věku mohou být cykly docela… zmatené a proto všem Alfa a Omega studentům poskytujeme pět automaticky omluvených dní za dva měsíce. Stačí jenom zavolat a omluvit se z vyučování. Kdyby se problém vyskytl častěji, požadujeme potvrzení od lékaře. Chápeme se?”

“Ano, pane,” přitakal a snažil se vypadat dostatečně soustředěně, i když mu bylo vlastně jedno, jak tu poskytují volno pro hárání nebo říji. Pochyboval, že se tu zdrží dost dlouho na to, aby museli nějaké volno využít.

“To je všechno. Stavte se na studijním oddělení pro učebnice, rozvrh a další nezbytnosti. Teď můžete jít.”

Zdvořile se s Betem rozloučil a velmi rád opustil jeho brokolicovou kancelář.

Sotvaže za sebou zavřel dveře, vplul do husté vůně jahod se smetanou smíšenou se sladkým Omega pachem. Nestačil se ani rozkoukat, odkud by ten pach mohl jít, když z lavičky na které předtím seděl, vyskočilo blonďaté Omega děvče s nepřirozeně širokým úsměvem. Oblečená byla jako šprtka z devadesátkových filmů. Sukně pod kolena, barevné punčochy a bílé tenisky a chlupatá růžová vesta na kostkované košili s krátkým rukávem.

“Ahoj! Ty musíš být ten nový student!”

“Jo. Dean.”

“Ahoj, ještě jednou!” popadla ho za ruku a razantně mu s ní zatřásla. “Já jsem Becky Rosenová. Chodím do stejného ročníku jako ty. Taky jsem jedna z redaktorů školních novin, zakladatelka a předsedkyně neofficiálního klubu fanoušků Upířích deníků na téhle škole a nechci se vychloubat, ale… taky jsem tak trochu spisovatelka. Napsala jsem pár scénářů pro školní hry a jednu budou v divadelním kroužku letos hrát.”

“Dobrý práce… myslím,” řekl do dlouhé pauzy, které nastala po jejím prohlášení.

“Díky!” rozzářila se druhá Omega – Becky. “Ale dost o mě…” mávl rukou. “Když jsem slyšela, že přijdou nový studenti, hned jsem si řekla, že vás musím přijít přivítat. Neměl jsi mít bratra?”

“Mám. Sammyho, ale je nemocný.”

“Ach, to je mi líto. Snad se brzo uzdraví” povzdechla si. “No, nevadí… můžu s něčím pomoct alespoň tobě? Třeba s vyzvednutím učebnic a nalezením tvojí skříňky nebo tak.”

“Jasně. Proč ne,” souhlasil s pokrčením rameny. Když už nic jiného, ušetří čas hledáním studijního oddělení, protože neměl ani sebemenší potuchu, kde by mohlo být.

Rychle se ukázalo, že Becky byla znalá úplně všeho, takže ho protáhla pomalu půlkou školy a seznámila ho s celou její historii i nejnovějšími drby počínaje tím, že učitelka dějepisu má nového Alfa přítele až po skandál s projímadlem a roztleskávačkami. Další věc byla, že ho doslova zavalila pozvánkami do různých skupin a na různé ‘užitečné’ stránky, jen co se stali přáteli na FB, a byla doslova zděšená, když jí řekl, že nemá Tvitter ani Instagram ze kterého by jí mohl sledovat. Nakonec, když překonala šok nad jeho nedostatkem touhy po sociálních sítích, mu pomohla vyzvednout učebnice pro něj i Sammyho a zámky k jejich skříňkám – typ, který dokázal otevřít v jedenácti. Hodil do své skříňky všechny Samovy i většinu svých učebnic a pak se Becky nechal vést na první hodinu.

“Víš, že mužských Omeg je hrozně málo?” nadnesla Becky téma, které se muselo dřív nebo později objevit.

“Jo, jen šest procent. Vyhrál jsem genetickou ruletu. Hurá!”

“V ročníku je ještě jeden mužský Omega; Kevin, ale jen tak mezi námi, je to trošku podivín. Může za to jeho máma, protože ho pořád drží doma a nutí se jen učit a učit a učit. Jestli se mě ptáš, tak myslím, že by se měl víc…angažovat, víš? Třeba já,” položila si ruku na prsa, “pro náš kroužek tvůrčího psaní jsem…”

Beckyino vyprávění ustoupilo do pozadí, když Dean postřehl rozruch na chodbě jen kousek od nich. Byla to hlavně jeho výška, která mu umožnila zahlédnout malého kluka, sedícího na zemi mezi rozházenými učebnicemi, sešity, propiskami a dalšími věcmi, které se musely vysypat z jeho tašky. Vzhlížel ke skupině tří mnohem větších a určitě silnějších blbečků, kteří ho obklopovali, jako lovící smečka. Kvůli množství beta pachů a silné Beckyně jahodové vůni si nemohl být jistý, co jsou zač, ale blonďák, který se hrbil nad vyděšeným klukem byl určitě Alfa. I z té dálky viděl jeho ostré zuby, které v rozšklebeném úsměvu ukazovaly naprosto vyděšenému klukovi, choulícímu se před ním na zemi; oči sklopené a krk odhalený. 

Jeho vnitřní Omega zavrčela a on s ní. Nebylo na světě nic, co by nesnášel víc, než když si silní dovolovali na slabší a týrali je. A Alfy, kteří si mysleli, že jim patří svět.

Rychle si prorazil cestu hloučkem přihlížejících, kdy část z nich se dívala stranou, další část předstírala, že ve skutečnosti hnusné divadlo nesleduje, i když se nemohli vynadívat, a poslední se prostě zastavila a zírala a nic nedělala. 

“Hej, Alfo!” zavolal na Alfu – teď už si byl i podle pachu jistý, že je to Alfa, stejně jako že dva jeho kumpáni jsou Bety a kluk na zemi je Omega. “Nechceš to zkusit na někoho svojí velikosti?”

První pohled, který mu Alfa věnoval, byl víc překvapený, než cokoliv jiného. Asi si nikdy nikdo nedovolil dotknout se jeho pochybné autority vybudované šikanováním ostatních. Pak Alfa začichal a přesně, jak se dalo očekávat, jakmile zachytil vůni Omegy, se jen ušklíbl. Další, co udělal, bylo, že se obrátil k Deanovi, narovnal se, vypnul hruď a trochu odhalil zuby. Dominantní postoj, skoro stejný, jakým donutil malou Omegu, ležící na zemi se krčit, kňourat a snažit se poddat a ze všech sil vyhovět Alfovi.

I v Deanovi byla malé část, který se tiše ozývala z rohu a spíš ho varovala, že vážně, vážně by bylo lepší sklonit pohled a hlavu. Podřídit se. Ale daleko větší jeho část ho instinktivně nabádala postavit se mezi nebezpečí – hloupě pózujícího Alfu – a druhou menší, slabší a podle pachu vyděšenou Omegu. Byl to instinkt chránit člena vlastní rodiny, možná i štěně, a ten byl zatraceně silnější, než instinkt se podřídit. Něco, na co Alfové pohodlně zapomínali.

Postavil se mezi kluka a Alfu a klidně mu pohlédl do očí.

Bylo vidět, že to Alfu trochu překvapilo, ale nenechal se zviklat ve svém postoji. 

“Koukejme, koho tady máme? Nějakou novou mrchu.”

Dean pozvedl obočí. Vážně? Za svůj život po barech posbíral kreativnější nadávky a to od tak beznadějně ožralých Alfů, a pár Bet, že nebyli schopni se udržet na barové stoličce. Občas ani pořádně artikulovat.

“To je to nejlepší, na co se zmůžeš?”

Místo odpovědi dostal hluboké, hrdelní zavrčení, plné zlosti a jasného varování. Byl to doslova příkaz, aby odhalil krk, který s veškerou radostí neuposlechl. Alfův pach, dřevěné uhlí a mokrá hlína, začal pomalu hořknout zlostí.

“Ach… co to bylo?” zeptal se posměšně, naklonil hlavu na stranu a přiložil si ruku na ucho. “Něco ti zaskočilo, Alfo?”

“Dávej si pozor, ty malá bezcenná mrcho, nebo…”

“Nebo co?” ušklíbl se. “Budeš pózovat tak dlouho, až umřu nudou?”

Hořká zuřivost téměř úplně přehlušila pach uhlí, když se Alfa pohnul vpřed. Dean už se připravil vykrýt první ránu, přičemž se v duchu proklel, že měl pro Sammyho šanci udělat mnohem lepší první dojem, když se chodbou rozezněl zvonek. Alfa se zastavil a i když jeho čelisti zůstaly napnuté a zuby trochu vyceněné, zacouval. Sláva pózerům, kteří byli stateční jen tak dlouho, než na ně dopadla tvrdá ruka školních pravidel.

“Budu tě sledovat,” řekl, jakoby to byla nějaká výhružka a samozřejmě si neodpustil narazit svým ramenem do Deanova, když ho obcházel, a zanechat mu na bundě trochu svého obtížného pachu.

Odolal nutkání na to zareagovat zavrčením. Tohle byla tátova bunda. Byla prosycená jeho pachem a trochu Sammyho a poslední, co chtěl, bylo, aby ji znečistil tenhle ubohý uzlík.

“Super! Nejsem tu ani den a už mám prvního fanouška!” neodpustil si alespoň poznámku, než se obrátil na malého Omegu, který stále seděl na zemi, hlavu podřízeně skloněnou.

“Ahoj, chlape…” řekl jemně, když přidřepl.

Omega se úplně schoulil do sebe.

“Prosím, ne,” zamumlal tiše.

“Hej, hej, v klidu. Nic ti neudělám. Koukej…” několikrát si přejel rukou po krku, aby nabral trochu svého pachu na dlaň a pak ji natáhl k druhému Omegovi. “Jsme ve stejném týmu.”

Někdy, když byl člověk hodně vyděšený, dokázal cítit jen sám sebe a kromě toho, ten Alfa všechno kolem sebe zasmrděl vztekem a mokrým uhlím. Menší Omega potřeboval ujištění, že mu nic nehrozí.

Nejdřív bylo slyšet začichání, než si malý Omega troufl zvednout pohled a poprvé se Deanovi podívat do oči. 

“Myslel jsem…” zamrkal a sjel Deana pohledem. “Vypadáš jako Alfa…”

Než na to stačil něco odpovědět, přiběhla k nim Becky.

“Jsi v pořádku, Keve?”

Tentokrát byla řada na něm, aby si důkladně prohlédl druhého Omega kluka. Vypadal jako ‘správná’ Omega, ten typ, co by o něm lidé řekl, že je to ‘Omega jako obrázek’. Na svůj věk malý, dokonce menší než Sammy, i když ten byl ve svých dvanácti pořádné bydlo. Štíhlý, jemný rysy, mandlové oči a přerůstající husté skoro černé vlasy.

“Tak ty si Kevin. Já jsem Dean. Rád tě poznávám,” řekl s úsměvem a nabídl ruku, nejen aby ho pozdravil, ale taky aby mu pomohl vstát.

Kevin se zamračil a překvapivě agresivně srazil jeho ruku stranou.

“Neprosil jsem se tě o pomoc,” řekl rozzlobeně a začal hrnout svoje věci zpátky do tašky. “Víš vůbec, cos udělal? Tohle si nenechá líbit. Vrátí se a pak to bude ještě horší. Proč si to prostě nenechal být?” zeptal se nejen naštvaně, ale i zoufale, sotva se při tom na Deana podíval, než utekl do třídy.

“Má pravdu,” podotkl Becky. “Víš vůbec kdo byl ten Alfa?”

“Nějakej čůrák?” 

“Byl to Marcus Forest. Je to jako… Alfa celé,” mávla ve všeobímajícím gestem kolem sebe, “téhle školy. Někteří se mu bojí i podívat do očí.”

Skepticky pozvedl obočí. Tahle škola byla zatraceně velká, takže pochyboval, že by vládl čemukoliv, natožpak celé škole. Becky měla jenom sklon přehánět. A i kdyby… tohle nebylo něco, co by mu někdy dělalo starosti. Nesednul si na zadek před předešlými třiceti podobnými typy a neměl to v plánu udělat ani teď. Krom toho, stejně se tu nezdrží dýl než pár týdnů, tak co na tom?

“Jasně,” odfrkl si. “Radši jdeme do třídy. Nechci přijít na první hodinu pozdě.”

°°0°°

Becky ho vedla jídelnou a celou dobu se jí pusa nezastavila. Tentokrát mluvila o něčem, co se stalo na posledním školním výletě. Dean vstřebával jen nejasné útržky, protože měl za celý dopoledne úplně vymluvenou díru v hlavě, a raději než Becky věnoval pozornost okolí. 

Jídelna byla jako každá jiná. Stoly a židle, které snad fasovaly školy povinně u jednoho dodavatele. Na jedné straně prosklené dveře s výhledem na dvůr, kde se nejspíš dalo v teplých dnech taky jíst a na druhé dvoje dveře do chodby.

Na osazenstvu taky nebylo nic překvapivého. Z jednoho kouta jídelny šla pižmová vůně Alfa. Tam posedávali ti mladší. Většinou si mezi sebou drželi trochu odstup, ne moc, ale bylo vidět že mají židle posunuté tak, aby se vzájemně nikdy nedotkli, a to i přesto, že si spolu normálně povídali. Alfi spolu dokázali vyjít, ale potřebovali svůj prostor.

Většinu jídelny zabíraly Bety mezi kterými byli strategicky rozmístěni starší Alfy, kteří si kolem sebe utvářeli hloučky následovníků. Takové malé smečky. Byl tam samozřejmě i Marcus v doprovodu svých dvou Beta kumpánů a ještě několika dalších Bet. Okamžitě si Dean všiml, protože měl výhled na oboje dveře. Sledoval Dean nepřátelským pohledem celou cestu přes jídelnu. Nemohl si prostě pomoct a musel na něj v předstírané koketnosti mrknout, když mu Alfa věnoval tolik své jistě velmi vzácné pozornosti. V odpovědi na provokaci se Marcusova čelist napnula a nozdry rozšířily, ale zůstal sedět.

Becky je zavedlo ke stolu, kde byly prakticky jen Omegy. Ženské Omegy, jak taky jinak. Nic proti děvčatům nebo omega děvčatům – některé rozhodně stály za pohled – ale výzdoba jarního plesu nebyla něco, co by ho zajímalo a že to bylo téma, které u stolu zrovna běželo. Jeho jedinou šancí na něco trochu zábavnějšího byl Kevin sedící na samém konci, dál od ostatních.

K Beckyinu nemalému zmatení zamířil k němu, místo aby si sedl na místo, které pro něj Omega dívka vybrala.

Druhý Omega chlapec měl před sebou jídlo z domova v takové té členěné, patrové krabičce. Sendvič nakrájený na kostičky a k tomu samé ovoce a zelenina. Fuj! Dokonce řapíkatý celer. Ať mu tohle připravil kdokoliv, byl tyran.

“Dáš si?” zeptal se, když si sedal naproti druhému Omega chlapci, a hodil na stůl otevřený pytlík želé medvídků z automatu. Pro dnešek jeho jediný oběd. Dokud neměl práci a Sammy byl nemocný, nemínil utrácet peníze za školní obědy. Byl zvyklý vystačit s málem.

Kevin překvapeně zvedl pohled od svého jídla a pak se stejně překvapeně obrátil po Becky, která se vedle něj posadila.

“Vypadá to, že dneska budeme sedět s tebou. Doufám, že to nevadí?” zeptal se Becky. 

“Proč chcete sedět se mnou?” zeptal se Kevin zmateně, ale taky podezřívavě a jeho medově sušenková vůně dokonce získala kyselý nádech strachu.

“A proč ne…?” s pokrčením rameny se napůl zeptal.

Kevin vypadal ještě nedůvěřivěji, než předtím. Jeho pohled rychle putoval k Markusovu stolu, kde ale setrval jen chvilku, než malý Omega rychle sklonil pohled. Nebylo těžké uhádnout, že to bylo ve chvíli, kdy se na něj samozvaný Alfa školy podíval. 

Dean jen tak mimochodem koukl stejným směrem, aby se přesvědčil že jo, Markus plnil svou hloupou výhružku a sledoval jejich stůl, zatímco žvýkal svoje jídlo.

“Chceš abych ti poděkoval, za to, co si udělal na chodbě?” zeptal se Kevin. “Nebo chceš, abych za tebe udělal úkoly?” 

Dean by měl k těm otázkám hodně co říct, ale dřív než promluvil, nasál zhluboka Kevinovu stále víc a víc vystrašenou vůni a rozhodl se, že na to půjde jinak.

“Nechci nic z toho,” zakroutil hlavou, předklonil se a opřel o stůl. “Myslím, že jsme začali špatně. Co to zkusit znovu, hmm? Jsem Dean Winchester…” Natáhl ruku přes stůl.

Druhý Omega chlapec se váhavě zamračil na nabízenou ruku, než nakonec pustil vidličku, kterou do té doby až moc pevně svíral, a opatrně nabízený pozdrav přijal.

“Kevin Tran.”

Jejich stisk ruky byl rychlý a rozhostilo se po něm prodlužující se trapné ticho. Mohli v něm strávit klidně zbytek oběda, ale to by u stolu nesměla být Becky, která prostě nedokázala nechat pusu zavřenou a jen o chvíli pozděj otevřela téma domácího úkolu z angličtiny. Už jen díky tomu se Dean rychle dozvěděl, že Kevin je stejný malý šprt – v tom nejlepším slova smyslu – jako Sammy. Měl dokonce rád komiksy a DC, jako Sam. Vlastně by si ti dva spolu docela rozuměli. Hmm, možná by je mohl seznámit. Sammy měl vždycky problém najít si přátele a i když tu nejspíš nezůstanou déle než měsíc, nemohl přece jeho malý bratr celou tu dobu strávit na zadku v rohu knihovny. 

Když už uvažoval o Samovi, vytáhl mobil a zkontroloval chat. Čekalo ho několik stručných zpráv o tom, že si vzal všechny léky, leží v posteli a dívá se na seriály. Poslal mu zpět vztyčený palec a zrovna chtěl mobil uklidit, když do jídelny vešla brunetka z rána. Okamžitě upoutala jeho pohled, takže ji sledoval, jak si s tácem sedá.

“Becky,” oslovil Becky, aniž by spustil zálibný pohled z brunetky. “Kdo to je? Ta holka, co si právě sedla k Marcusovu stolu.” zeptal se a ukázal na objekt svého zájmu.

Becky se zamračila, jak nejdřív nevěděla, koho myslí, ale její výraz se rychle vyjasnil. 

“Brunetka v modrém tričku?” zeptala se na oplátku a když přikývl, naklonil se k němu a ztišila hlas. “To je Lisa Braedenová. Nejakou dobu chodila s Marcusem a možná ještě chodí. Nikdo vlastně neví.  Ona tvrdí, že s ním už nechodí, ale on se k ní pořád chová, jakoby bylo jeho přítelkyně. Typický majetnický Alfa, však víš….” neurčitě naznačila rukou. “Například jsem slyšela, že posílá výhružné zprávy lidem, kteří jí lajkují fotky nebo sdílí polohu hned po ní a nejčastěji jen kousek od místa, kde je, jakoby ji sledoval. A tak… prostě strašidelné věci.”

Jaké překvapení, odfrkl si v duchu.

“Znáš ji dobře?”

“Lisu?” zeptala se; copak by myslel někoho jinýho? “Mám ji mezi přáteli a taky se sledujeme na Instagramu.”

Otevřel si Beckyin profil a začal hledat. Lisa… Lisa Braedenová. Listoval dlouhým seznamem Beckyiných přátel

“Chceš si ji přidat?” zeptala se Becky, nakukující mu přes stůl do mobilu. “Je tam pod Lisalea Belladdon. Ale nedělej si naděje. Nepřijme to. Ona nemá v přátelích jen tak někoho ze školy. Mě tam přirozeně má, protože je externí přispěvatelka do školních novin a já jsem redaktorský mazák a její korektorka.”

Takže ne Lisa, ale Lisalea… Aha! Tady byla! Její profil opravdu nebyl veřejný, proto jí odeslal žádost o přátelství a zvedl hlavu, aby se podíval k jejímu stolu.

Netrvalo to ani vteřinu a Lisa zvedla ze stolu mobil, který tam před chvíli odložila. Sledoval, jak poklepala na obrazovku a teď pomalu táhla prstem dolů, jak si prohlížela jeho profil. Měl na něm jen pár fotek sebe s Baby, Sammym a tátou. Nic, co by ukázalo, kde v době focení byli nebo co tam dělali. Fotky jídelních lístků a hezkých aut a motorek, které během cestování potkali a spoustu odkazů na písničky na YT a to bylo tak všechno. A kromě Becky neměli žádné společné přátele. Ne, že by jich Dean měl obecně moc… pár lidé ze starých škol a nějaké tátovy známé.

Objektivně vzato nic, co by mělo Lisu přimět jeho žádost přijmout, ale přesto si byl jistý… Samolibý úsměv mu zvedl koutky, když klepla na obrazovku a hned na to mu jeho vlastní mobil zavibroval v ruce s oznámením, že jeho žádost byla přijata.

“Měl jsem štěstí… hádám…” Zvedla mobil, aby Becky ukázal Lisin teď už plně viditelný profil, což ji nechalo s pusou otevřenou překvapením.

“Ona to přijala?” zeptal se Kevin.

“Jasně,” odpověděl s pokrčením rameny a kdyby náhodou nevěřil, ukázal mobil i jemu, než otevřel chat a vyhledal si Lisino jméno.

“Ty jí chceš teď hned napsat?” zeptala se Becky, která mu samozřejmě zase zírala do mobilu.

“Proč by ne?” 

“Ale… ale ona je Beta a… taky je to… dívka,” vykoktal Kevin šokovaným hlasem.

Podíval se na něj přes okraj mobilu a trochu pozvedl obočí.

“Jo, to je. Alespoň doufám, že je… dívka, Keve,” odpověděl na jeho zmatek shovívavým tónem. “Kdyby byla replikátor z budoucnosti nebo tak něco, tak by naše první rande bylo trochu trapný.”

“Ty ji chceš pozvat na rande?!” vypíska Becky napůl šokovaně a napůl vzrušeně, což se odrazilo i na její vůni, která doslova vybuchla v záplavě sladké smetany.

“To bylo tak trochu v plánu…”

“Ale jsi Omega,” řekl Kevin, jakoby to něco znamenalo.

“A? Proto nemůžu pozvat Beta děvče na rande?”

Na to neměl Kevin co říct, takže ztichl, zatímco Becky se ještě víc naklonila nad stůl a vypadalo to, že by klidně vleza na něj, kdyby jí za to nehrozila poznámka.

DeanW. Impala: ahoj 🙂

DeanW. Impala: otoč se, krásko. 😉

“Měl bys jí dopsat něco romantického. Jakože se ti líbí její oči nebo, že má krásné vlasy,” nabídala ho Becky a pumpovala do vzduchu takové množství šťastného pachu, že musel být cítit snad i na chodbě. “Představ si vás dva dohromady…!” povzdechl se vrhaje zasněný pohled někam do dálky. “Nový kluk, trochu rebel bouřící se proti Omega stereotypům a největší slušňačka třídy, malinko nudná, ale krásná. A ti dva se bláznivě zamilují a bojují společně proti útlaku svých spolužáků, kteří si myslí, že Bety a Omegy spolu nemohou být. Bude to jako… jako Pomáda, ale mnohem lepší.”

Teď byla řada na Deanovi, aby zůstal nevěřícně koukat, protože co to sakra? Představoval si spíš něco jako dát si společně tacos a velkou colu a pak se mazlit v jejich motelovém pokoji, zatímco Sammy bude dělat úkoly v motelové recepci nebo třeba na té staré pohovce, co stále za automaty. A když se poštěstí, mohlo by z toho být i trochu víc, než jen tápání. Ale rozhodně nic tak šíleného, jako co si představovala Becky. Stejně budou za dva, tři týdny pryč.

Mobil v jeho ruce zavibroval.

Sakra, kvůli Becky úplně zapomněl na svůj plán připoutat Lysinu pozornost alespoň trochu cool způsobem a teď už bylo pozdě udělat velký dojem, když mu odepsala.

Lisalea Belladdon: 😊 👋

Zvedl pohled od obrazovky a ohlédl se po Lise. Opatrně se po něm ohlížela přes rameno a jakmile se jejich pohledy střetly, její tvář rozzářil úsměv a pozvedla ruku v malém, nenápadném zamávání.

Možná nebylo až tak pozdě, udělat velký první dojem, pomyslel si a úsměvem jí zamávání opětoval.

---

2. kapitola – 4. kapitola