Harry Potter

Ty říkáš přátelství, nemám se ptát

Autor: Lanevra
Beta: Nex, Narcisa
Hlavní postavy (páry): Sirius Black, Remus Lupin, Severus Snape, Molly Weasleyová (SB/RL)
Stručný děj: Remus a Sirius společně strávili noc. Jak se stím vyrovnají? A co všechno se stane za úplňku?
Poznámka: Tato povídka je inspirována písní „Láska nebo přátelství“ od Josefa Vágnera. Latinské skloňování jmen budiž připsáno na vrub betě.
Dopsáno: 2009
Také zveřejněno:
FFDeník: Ano

Ptám se,kdo to znás dnes ví,
láska a nebo přátelství.
Mám s tebou tak nádherným,být kamarád.
Ptám se, kvůli kráse tvý,
láska a nebo přátelství,
vím,ty říkáš přátelství, nemám se ptát.
Sirius si znuděně opřel hlavu o ruku. Nudit by se neměl, seděl přece na schůzi Řádu. Jenomže se ho to vlastně netýkalo. Stejně nemohl nic dělat, nijak pomoci Harrymu v boji, nemohl dokonce ani, bez riskování života, vyjít z domu.
Kdyby tu dnes alespoň byl Snape, zabavil by se jeho urážením. Povzdechl si.
Remus se k němu naklonil, na tváři svůj typický jemný, melancholický úsměv. Siriuse zaštípala v nose divoká vůně, která se kolem Rema vždycky šířila. Po páteři mu přeběhlo zamrazení. Jasně si vybavoval, kdy ji cítil poprvé.
Bylo mu tenkrát dvanáct a stal se zvěromágem. Zvířecí smysly zřejmě ovlivňovaly jeho vnímání i v lidské podobě. Jedním si byl zatraceně jistý. Tu vůni miloval. Vzrušovala ho, ne sexuálně, i když to taky trochu, ale bylo v tom ještě něco víc.
Potřásl hlavou, aby vypudil nemravné myšlenky, které se mu do ní neodbytně vkrádaly.
„Nudíš se?“ zašeptal Remus.
„Vůbec ne,“ odvětil Sirius, „je to nesmírně zajímavé. Koneckonců, sledovat tenis je taky zábava,“ ušklíbl se a zahýbal hlavou ze strany na stranu, jako by pozoroval míček. Remus se usmál.
„No, no,“ poplácal Siriuse po rameni.
„Je to vážně nuda, ani Ufňukanec tu není.“
Remus stáhl ruku z jeho ramen.
„Neříkej mu tak.“
„Proč ne?“ nakrčil podrážděně nos. „Ztratil si kvůli němu práci a navíc všem řek´, že si vlkodlak.“
„Ano, ale do té doby mi vařil lektvar, vodil mě večer do Chroptící chýše a ráno zase zpět. Za to jsem mu vděčný.“
Siriusovi se po těch slovech stáhl žaludek. Když byli ještě děti, slíbil Removi, že bude při každém úplňku s ním. Díky vlastní pošetilosti a impulzivnosti to nebyl schopen dodržet, místo toho se o něho staral Snape. Umaštěný bastard, smrtijed a dvojitý zrádce. Jak se to jen mohlo stát, jak to jen mohl dopustit! Proklel se do volů …a zrádců. Přesně tak se teď cítil. Jako zrádce.
Spolkl knedlík, který mu ucpával krk.
„Musím si odskočit, omluvte mě,“ řekl nahlas, Brumbál jeho omluvu vzal na vědomí lehkým kývnutím.
 ***
Vystřelil z místnosti, jak nejrychleji dobré mravy dovolovaly, v zádech přitom cítil Remův starostlivý pohled. Skutečne si zašel na záchod, ale jen aby se neřeklo, pak se usadil na spodek schodiště v hale. Vyndal z kapsy krabičku cigaret, vytáhl z ní poslední kousek. Protočil ho v prstech a vzpomněl si na den, kdy kouřil poprvé. Bylo mu čtrnáct, zkusil to společně s Jamesem a Červem. Málem se tehdá udusili i přesto si ještě večer zapálili znovu.
Pamatoval si Remův zpytavý pohled. James to sváděl na bouřlivé mládí, pro Petra to nebylo nic nového, dýchal kouř od malička. Jeho otec totiž hulil jak fabrika. Sirius tenkrát jen se smíchem podotýkal, že když už má za sebou první sex, tak co by si nemohl dát cigáro.
Strčil si cigaretu do pusy, vylovil zlatý zapalovač s inicálami SB a zapálil si. Slastně potáhl a s nemenší rozkoší kouř vyfoukl. Tiše se zasmál.
Vybavil si, kterak byl Moony rozhořčen, když prohlásil, že se hodlá vyspat se sedmačkou, se kterou právě chodil. Nakonec to opravdu udělal. Remus se tenkrát rozohnil, že to není správné, že je Sirius přiliš mladý a že je to nezákonné. Po suchém sdělení, že jeho tetička měla první dceru ve třinácti, strnul, roztomile zrudl a celý den nebyl schopen se Siriusem mluvit, aniž by se zakoktával.
Remus a sex, to byla kapitola sama pro sebe.
Kdykoli se o něm před Remem někdo zmínil, zrudl. Zato se dokázal normálně bavit s děvčaty. Což mu Sirius záviděl. Tedy bavit – jenom dokud se nezačala zajímat o něj místo o Přeměňování. To pak většinou prostě utekl. Z jejich čtveřice byl jediný, kdo byl na konci sedmého ročníku ještě panic. Všichni si ho kvůli tomu dobírali, nejvíc Petr.
Třeba je panic ještě teď, zahučela na něj jeho škodolibá část.
Ale kušuj, okřikl ji, ve čtyřiceti nemůže být nikdo panic, to se nedá vydržet.
Koukl se na dveře, za kterými rokoval Řád a seděl muž, který se mu objevoval ve vzpomínkách. Jeho drahý Remus. Jako by zase ucítil jeho vůni, chtěl ji zaplašit kouřem, jenže zjistil, že mezitím co se utápěl ve vzpomínkách, mu cigareta dohořela. Típl doutnající filtr. Hodil nedopalek i krabičku přes zábradlí do tmavého kouta přede dveřmi do sklepení. Však on ho někdo časem uklidí.
Na sklepení máš taky spoustu pěkných vzpomínek, ozvala se opět škodolibá část.
Neodpověděl, prostě ji ignoroval.
Přestože si nikotinu prakticky neužil, válel se v dolní části haly smrad. Bylo nepochopitelné, jak mohlo pár gramů listů tak páchnout. Měl se alespoň zavřít v pokoji. Samozřejmě, tohle byl jeho dům a mohl si tu dělat co chtěl, jenže si dokázal živě představit, jak vyjde Brumbál, začichá a pak na něj vrhne jeden ze svých moudře laskavých pohledů. Nic by neřekl, ani neudělal Ten pohled by mluvil za vše. Klidně by mohl velitelským hlasem nakázat nekuř.
Sirius to už jednou zažil, vyházel tenkrát všechny krabičky. Vydržel to týden a pak je na poslední chvíli vydoloval z odpadků.
Vytáhl hůlku, zamával s ní ve vzduchu, zamumlal příslušné zaklínadlo a vzápětí se místností rozlinula mátová vůně.
Vstal, protáhl se a vrhl další smutný pohled ke dveřím. Pak se líně vydal do obývacího pokoje, aby si rozehřál prokřehlý zadek.
Zastavil před krbem a nerozhodně zatěkal očima mezi křeslem a kožešinou na zemi . Nakonec se
změnil v Tichošlápka a svalil se na předložku, vystavujíc plamenům promrzlé pozadí a neustále bolící záda. Převalil se a pohodlně si natáhl tlapy. Teplo, měkká ovčí kůže a hluboké tikání prastarých stojacích hodin v rohu ho ukolébaly do polospánku. Polospánku protkaného neurčitými psími sny a ne mozkomory, bystrozory a temnými vzpomínkami.
Z dřímoty ho vyrušily i pro psa těžko slyšitelné kroky. Moony. Otevřel oči a skutečně spatřil Rema. Stál přímo nad ním, ruce složené na prsou, shovívavě a částečně pobaveně se usmíval.
„Vida, tady jsi.“ Klekl si a začal ho hladit po hlavě.
„Už jsem myslel, že jsi spadl do záchodové mísy a utopil se,“ vtipkoval dobrosrdečně. Pes to ocenil zaboucháním ocasu do země a několika krátkými štěknutími, ekvivalentem lidského smíchu. Remus se také zasmál. Tichošlápek změnil pozici, položil mu hlavu na stehna a otočil se na záda. Remus ho oběma rukama poškrábal na břiše, dočkal se za to spokojeného zamručení. Chvíli se probíral dlouhými chlupy a pak se vrátil na citlivé místo mezi ušima.
„Je ti něco, Siriusi?“ zeptal se ho laskavě, ale nedokázal skrýt obavy. Vzápětí s překvapením zjistil, že místo srsti víská dlouhé tmavě hnědé vlasy. Ruce mu trochu znejistěly, ale v laskání nepřestal.
„Co by mi mělo být?“ odpověděl Sirius otázkou.
„No, vystřelil jsi jak namydlený blesk a pak sis zapálil cigaretu. Apropo,“ dodal ještě se zvednutým ukazováčkem, „nemysli si, že si toho Brumbál přes tu tvou mátovou voňavku nevšiml.“
Sirius se ušklíbl, no jistě, Brumbál má frňák jako sup.
„Ale Moony, vždyť mě znáš. Já si po tom vždycky rád zapálím, nehledě na to, kdo mi asistuje,“ popíchl ho, aby se vyhnul odpovědi.
Remus vytřeštil šokovaně oči, ruka se zastavila v pohybu, krev, která se mu nahrnula do tváří, zvýraznila jizvy.
„Siriusi,“ houkl rozhořčeně, klopíc přitom zrak.
Sirius se naplno rozesmál, ne, doslova se rozřehtal.
„Oh…Remusi…ty jsi tak…rozkošný, když….se takhle…červenáš,“ vyrážel mezi prudkými nádechy. Remus se zamračil, nelíbilo se mu, jak snadno ho vyvedl z rovnováhy. Rozhodl se mu to oplatit.
„Vážně?“ pronesl tak suverénně, jak v dané situaci dokázal.“A co ty? Kdopak způsobil tvou náhlou nesnáz? Že by McGonagallová?“
Sirius ztichl a upřel na něj pobouřeně oči.
„Hej ty!“ vykřikl, „To si vypiješ!“
S nadšením přímo dětským se na Rema vrhl, povalil ho na zem, obkročmo se na něj posadil a začal ho lechtat. Ubohá oběť se smála, svíjela a prosila o smilování.
„Dost, hi hi hi, dost, Siriusi. To lech, hi hi hi, tá.“
„Přestanu,“ pravil rozesmátý Sirius, „až odvoláš, že mě vzrušuje McGonagallová. Jinak tě budu lechtat, dokud se nepočůráš.“
„Dobře, hi hi hi. Já to odvolávám! Hi hi. Odvolávám.“
Sirius, ač nerad, přestal.
„Tys mi dal,“ postěžoval si Remus udýchaně, otírajíc si pot z čela.
„Patří ti to,“ dloubl ho Sirius prstem do hrudi. „Neměls říkat takový prasečinky.“
„Já?! Ty sis začal!“ křikl naoko nahněvaně Remus. Jantarově hnědé oči mu zářily tisíci drobných jiskřiček pobavení. Sirius se usmál, barva Remových očí se měnila podle fáze měsíce. Po úplňku měly barvu hnědou, časem světlaly přes karamelovou a tmavě jantarovou jako teď, až k úplňkové sírové. Podle toho taky poznal, jakou má náladu. Dalo se řídit jednoduchým heslem čím tmavší, tím lepší. Se smíchem mu pocuchal vlasy, nemohl si přitom nevšimnout bílého pruhu v medové hřívě. Sirius sám neměl, přes veškeré utrpení, které zažil, jediný šedý vlas. Jakožto kouzelník na to byl příliš mladý. Remus naproti tomu měl tenký šedý proužek už v patnácti.
Sjel pohledem přes jemné rysy tváře a znovu se podivil, jak se můžou ty dívčí lícní kosti, ladně tvarovaná brada a krásné, i když rozkousané rty, změnit ve vlkodlačí tlamu. Ano, rozkousané a také bledé, přesto uhrančivé. Zatoužil ty rty políbit. Naklonil se.
„Siriusi,“ řekl Remus a zavrtěl se, „víš, že mi sedíš na hrudníku? Už se mi začíná dost špatně dýchat.“
„Promiň,“ omluvil se a rychle vstal.
„To nic,“ kývl Remus, také se zvedl a oprášil si kalhoty.“Všechno v pořádku?“ zeptal se znovu.
„Jasně,“ plácl ho Sirius do zad, „Jdeme se najíst.“
„Já nemám hlad.“ zavrtěl hlavou Remus. „Ale dám si s tebou čaj.“
„Nic takovýho,“ zamračil se na něj. „Musíš jíst, abys byl silnej, velkej a krásnej vlkodlak. A když budeš hodnej vlček, co pěkně papá, dostaneš celou tabulku čokolády.“
Removi znovu zajiskřilo v očích. Sirius se musel v duchu uchechtnout. Na vařený nudli Rema neutáhneš, zato na čokoládě – to je jiná!
„Máš pravdu, měl bych něco sníst,“ děl vážně a odkráčel důstojně směr dveře, dobře si vědom Siriova mistrně skrývaného pobavení.
 ***
Večeřeli přímo v kuchyni, jídelna se používala, jen když se na schůzku Fénixova řádu dostavil velký počet členů. Jídlo ukuchtil, jakožto svobodný mládenec co nebyl ve vězení, Remus. Připravil zapékané brambory se slaninou a sýrem. Když si je předvařil, mělo tohle jídlo nejlepší poměr mezi rychlostí přípravy a chutností, mimoto Sirius miloval sýr. V jakékoliv podobě. Také mu to poskytlo příležitost pozorovat Rema. Vyhublé prsty bravurně zacházející s nožem při krájení slaniny a sýru. Mohl poslouchat jeho hlas, jak si pobrukuje společně s rádiem. Sirius ty písničky neznal, jelikož to byla mudlovská stanice, takže se nemohl přidat. Což nevadilo, Remus měl podle něj stejně lepší hlas. Tu a tam se po Siriovi ohlédl a na svůj věk se velmi plaše usmál. Nakonec s hrdým výrazem položil svůj dnešní kulinářský výtvor před mlsného strávníka.
„Hmm, to vypadá skvěle,“ vdechl vůni, „ale něco tomu chybí… Už vím!“ luskl Sirius prsty. „Kvalitní víno.“
„Není to na víno moc obyčejné?“ zapochyboval Remus.
„Prosim tebe,“ mávl rukou Sirius, „Když chci víno, tak si ho dám. Ale jestli tě to uklidní, zeptám se právoplatného majitele vinného sklípku, Otce.“
Sirius si odkašlal a naklonil se k prázdné židli.
„Drahý otče,“ začal pokorně formálním hlasem, přesně takovým, jakým by měl správný Black mluvit se svým starším. „myslíš, že bychom tady s vlkodlakem Remusem mohli vyžuňknout jednu s tvých lahví?“
Odmlčel se a pečlivě zaposlouchal, jako by skutečně čekal jakousi odpověď. Remus ho s dalším shovívavým úsměvem pozoroval.
„Zdá se, že nic nenamítá,“ prohlásil po chvíli se zcela vážnou tváří, „Tak já pro nějaké to vínečko doběhnu. Červené nebo bílé?“ zetal se Sirius, zatímco se zvedal ze židle.
„To je jedno. Nechám to na tobě.“
Sirius pokýval hlavou a na chvíli zmizel.Když se zase vrátil, třímal pavučinami a prachem olepenou lahev. Hned ji otevřel a nalill jim.
„Hrozny, ze kterých je tohle víno, dozrály v roce, kdy mě zatkli,“ informoval Rema.
„Tak to je to archivní kousek,“ blýskl se Remus tím málem, co o vínech a alkoholu všeobecně věděl.
„Tam dole jsou vína starší než já,“ řekl Sirius a s mírnou nedůvěrou kontroloval obsah sklenky.
„Starší než ty? Tak to je co říct,“ nemohl si Remus odpustit popíchnutí, když mu Sirius tak ochotně dal záminku.
„Kušuj a ťukni si se mnou,“ zamručel Sirius.
Ťukli si, Remus do vína sotva smočil rty, zato Sirius si dal pořádný doušek. Slzy mu vhrkly do očí. Pro jistotu znovu zkontroloval obsah sklenky, jestli to přeci jenom není jed. Shledal, že ne.
„Fuj, to je kyselý,“ oznámil fakt, který mu Remus již vyčetl s tváře, a hodil do sebe i zbytek.
„Já o vínech moc nevím,“ ozval se Remus vzápětí, „ale nemělo by se víno a archivní zvlášť pít pomalu?“
Sirius po něm šlehl pohledem, na to Remus jen pokrčil rameny a dál to téma nerozebíral.
„Naší romantické večeři ve dvou něco chybí,“ nadhodil Remus po chvíli ticha přerušovaného jen cinkotem příborů a žvýkáním. Šibalsky se na Siria usmál. Ten chvíli přemýšlel, pak s neméně šibalským úsměvem pozvedl hůlku. Mávl jednou, na stole se objevila vysoká bílá svíčka v ozdobném zlatém svícnu. Mávl podruhé a knot vzplál.
„Tak, jak se ti to líbí teď, poupátko?“ zeptal se Tichošlápek a laškovně zamrkal.
Remus se rozesmál, a ani si nevšiml, jak moc vážně svůj dotaz Sirius pronášel.
Zbytek večeře probíhal ve stejně humorném duchu, alespoň pro Rema to bylo humorné. Pro Siriuse už tolik ne, i jeho samotného překvapilo, jak vážně své narážky a flirtování myslí. S napětím očekával každý jeho úsměv, gesto.
Zase se na chvíli cítil a choval jako lovec srdcí, jak ho kdysi James nazval. Vychutnával si zvuk Remova smíchu. To, jak si musel několikrát přitisknout k puse ubrousek, aby smíchy nevyprskl kousky jídla a jak se přitom červenal. Nebo to, jak si čas od času přejede horními zuby přes ret a ukáže tak ostré tesáky. Sirius se cítil šťastný a ve svém živlu. Jenže Remus to přerušil, hned jak dojedli, prohlásil, že je unavený a jde spát. A tak osiřel. Vlastně ne, jako věrná společnice s ním zůstala láhev vína.
Vodovodní trubka nad dřezem zabublala a zahučela, to jak si vlkodlak pustil vodu do vany.Ty trubky se musí dát konečně vyměnit, pomyslel si Sirius, než se mu mysl zatoulala k muži, koupajícímu se mu někde zhruba nad hlavou.
Zauvažoval, jak teď vlastně Remus vypadá, od chvíle, co tu spolu bydleli, a to už nějaký pátek byl, ho neviděl ani bez košile. Za školních let ho nahoře bez vídal pravidelně, i když se přitom přítel vždycky mírně červenal. Nejhorší to bylo v prvním ročníku, tehdy ho s Jamesem k tomu, aby se převlékal s nimi a ne v umývárně, donutili pouze urážkami. Sirius velice dlouho nemohl pochopit, proč to Removi tolik vadí, on sám neměl sebemenší problémy se stydlivostí. Nakonec mu Remus prozradil, že se stydí za své drobné, hubené, nezdravě vypadající tělo, na kterém úplněk co úplněk přibyla alespoň malá jizvička. S tím Sirius nesouhlasil, jemu nepřipadal Remus nehezký, právě naopak.
Na to, aby ho viděl svlečeného úplně, si musel počkat až do šestého ročníku. Tehdy ho společně s Jamesem a Petrem pronásledovali na každém kroku, dokonce i do knihovny, kam chodili jen s největší nechutí a pouze před zkouškami, a snažili se ho přemluvit, aby je vzal s sebou do prefektské koupelny. Nakonec, po týdnu, to Remus vzdal a souhlasil. Zatím co se všichni vysvlékli a naskákali do bazénu s teplou vodou pokrytou hromadou bublin, zůstal stát opodál, nejistě přešlapoval a nezdálo se, že by se chtěl připojit. Na konec to vyřešil Peter, prostě ho shodil do vody. Pak mu nezbylo nic jiného než se svléct.
Tehdy byl Sirius jeho tělem uchvácen i když to nedal znát. Byl rozdíl vídat jen hrudník a vidět
ho v celé kráse. Líbila se mu přítelova štíhlá, dívčí postava. Nevýrazné svaly, na dotek stejně poddajné jako u děvčat. Oblé lokty a kolena. I ten zvláštní kontrast lehkého opálení a mírné bledosti, způsobené chudokrevností a každoměsíčním utrpením. To bylo poprvé a naposledy, kdy se spolu koupali a poprvé a naposledy, kdy se Rema dotýkal jinak než jako přítele.
Nebylo to nic výrazného. Jen mu občas, jako by náhodou, přejel rukou přes záda či bok. Remus buď tyto „náhodné doteky“ nechápal nebo je úmyslně ignoroval, prostě na ně nijak nezareagoval. Pozitivně ani negativně. Nějaký čas ho pak ještě Sirius pozoroval, hledal nějakou příležitost, jak se s ním více sblížit, či alespoň náznak zájmu. Když se ničeho nedočkal, zařadil si Rema do škatulky pouze přátelé, odešel hledat jinam a své rozbouřené city pustil z hlavy.
Až do dneška. Najednou se mu všechno vrátilo v nebývalé síle a intenzitě.
Zaharašení v odpadu zvěstující skutečnost, že Remus právě vypouští vanu, Siriuse probralo. Zahnalo jeho všeobecnou zadumanost, ale na představu nahého těla ve vodě vliv nemělo.
Snad za to mohlo archivní víno, nezávazné flirtování u večeře, nebo nával vzpomínek, možná všechno dohromady, každopádně se vydal nahoru do Remova pokoje. Po zaklepání se neobtěžoval počkat, až bude pozvaný dál, prostě vešel. Zastihl Rema jen v šedých kalhotách od pyžama. Vršek držel v ruce a zřejmě si ho chystal obléct. Překvapeně na Siriuse pohlédl. Ruka se svrškem sebou cukla, jako by si chtěl látku přitisknout na prsa, ale pak si to rozmyslel.
„Co tady děláš?“ usmál se laskavě, ačkoli ve tváři byl růžový.
„Chci dokončit tenhle večer,“ odpověděl , jasně slyšel svůj zhrublý a nezřetelný hlas. Věděl, že je opilý a bylo mu to jedno.
„Cože?“ zeptal se Remus, na tváři si snažil udržet úsměv a zároveň couval před nebezpečně se přibližujícím Siriusem. V jakémsi strašném tušení si přece jenom přitiskl tričko na hruď.
„Večeře při svíčkách, flirtování, teď by měla následovat vášnivá noc,“ vysvětloval Sirius s usměvem.
Remus nabral další odstín nachové a teď už nejen na obličeji ale i na rukou a hrudi.
„Ha, ha,“ zasmál se upjatě, „Moc vtipné, už jsme se zasmáli a konec.“
„Já nežertuju,“ hlesl Sirius, stojící od něj sotva na délku paže, „myslím to úplně vážně.“
Vztáhl ruce a přitáhl si Rema do náručí, přitiskl rty na úžasem pootevřená ústa.
Vlkodlak zůstal nehybně stát, zkříženýma rukama k sobě pořád tiskl látku jako nějaký štít. Nechal Siriuse, aby mu ocucával spodní ret, aby po něm přejížděl jazykem, nechal se hladit po zádech. Náhle jako by se v něm cosi zlomilo. Vzepjal se k obraně. K tomu, aby se zbavil Siriusova medvědího objetí, mu při jeho vlkodlačí síle stačilo doslova jen zavlnit svaly a udělat velký krok vzad.
„Co to, u Merlina, děláš?“ vykřikl šokovaně a nazlobeně přeskakujícím hlasem, utírajíc si hřbetem ruky pusu
„Chci se s tebou milovat,“ odvětil klidně Sirius, jako by mu to říkal denně.
„To jsi se zbláznil, nebo jsi tak opilý?“
„Blázen jsem akorát do tebe. Opilej nejsem natolik, abych nevěděl co chci. Chci tebe,“ řekl tiše Sirius a pokusil se k druhému muži opět přiblížit, jenže ten nezaváhal a stáhl se.
„Já nejsem gay!“ proklamoval Remus pobouřeně a konečně si vzpomněl, že by si mohl natáhnou vršek od pyžama.
„Ale vždyť ani já nejsem gay,“ usmál se Sirius, „nemám zcela vyhraněný vkus. Reme, když mi to dovolíš, tak ti ukážu jaké příjemné a vzrušující věci, mohou dělat dva muži.“
„Spolu.“ dodal pro pořádek.
To bylo na Rema příliš. V žaludku se mu usadil kámen a v mysli pocit ztráty. Přicházel o jediného přítele, kterého měl, nebo měl přinejmenším ten pocit – a to bolelo . Vlk v něm se pohnul a s nespokojeným mručením se vynořil z příjemné malátnosti, do které se dostal ve vaně. Za vytržení z poklidné atmosféry, kterou sdílel se svým lidským já, byl ochoten narušitele ztrestat přinejmenším pořádným kousancem do krku. Tomu chtěl Remus zabránit. Bryskně se protáhl kolem pána domu a trhnutím otevřel dveře dokořán.
„Běž. Vypadni,“ řekl vrčivým šepotem.
Sirius kupodivu nijak neprotestoval, snad si povšiml změny v tónu Remova hlasu a došlu mu že by se klidně mohli dostat do rvačky, což by nechtěl. Nebo si uvědomil špatnost svého chování. Těžko říct.
Když procházel kolem svého, teď zřejmě již bývalého kamaráda, natáhl ruku, aby ho konejšivě a přátelsky pohladil po rameni. Dostalo se mu odmítavé odezvy v podobě dvou oranžově se lesknoucích očí a hrdelního zamručení. Stáhl se a vyšel ven. Remus za ním prudce zabouchl a opřel se o dřevo. Byl rozrušený, navztekaný, smutný a nešťastný. Člověka tyhle pocity nutily k pláči, vlka k útoku. Zaryl své ostré nehty do futer, to zavrzalo. Tím získal kontrolu nad vlkem.
Zamrkal, zahnal tak slzy. Remus nikdy nebrečel. Žil podle chmurného, ovšem ve většině případů bolestně pravdivého hesla, že nikdy není nic tak strašné, aby to nemohlo být horší a proto je zbytečné plýtvat slzami. Když si své motto teď připoměl, získal kontrolu i nad člověkem. Odlepil se od dveří. Rychle otočil dvakrát klíčem v zámku, opatřil dveře několika poplašnými a ochrannými kouzly a nakonec, už docela zbytečně, k nim přisunul těžké starožitné křeslo. Nebyl si jist, proč to dělá. Jestli chce Siriuse ochránit před vlkem, nebo sebe před Siriusem. Netušil co by se stalo, kdyby za ním v noci přišel. Obával se, že by znova nedokázal vzdorovat. Ne snad fyzicky, fyzicky mohl Siriusovu hlavu rozdrtit v dlaních a ani by se nezapotil. Nedokázal by to psychicky. Ta bolest a pocit zrady který spatřil v Siriusových očích a tváři když odcházel, to už by nikdy nesnesl. Podvolil by se mu, udělal by vše, co by si Sirius přál, jen aby už nebyl smutný.
„Nezasloužil by si to náhodou?“ Ozval se hláseček v jeho hlavě, ten hlásek co mu společně se svědomím bránil zabíjet, ale zároveň také svobodně žít.
„Zasloužil, že ano? Za to, jak každý měsíc nasazoval krk, abys nebyl při proměně sám. Každý vlkodlak si tím prochází sám, nikdo ho nedrží za ručičku. Copak máš právo být výjmečný? A když už tu výsadu přeci jen máš, tak za ni musíš řádně zaplatit.“
„Jenomže tohle je jiné, než mu nechat opsat úkol“, pomyslel si zoufale Remus.
„Samozřejmě, protože teď už nejste ve škole. Teď musíš platit jinak a víc.“
„Ale to přeci…“
„Jaké ale a přeci? Jak můžeš pochybovat, že mu dlužíš. Musíš se odvděčit za to, co pro tebe dělá. Jsi krvelačná bestie z temnoty a ty se odvažuješ něco odepřít jedinému člověku, který je ochoten se s tebou bavit?“
„Tak to není. Mám Harryho, Nymfadoru a mnoho dalších!“
„Pcha, Harry, ten se o tebe zajímá jen proto, že jsi znal jeho rodiče. A Nymfadora! Vždyť ta ani neví, že jsi vlkodlak. Až to zjistí, uteče jako všechny ostatní, kterým jsi to řekl.“
„Nymfadora neuteče! Je to úžasná a chápavá žena.“
„Když myslíš, nechám tě při tvých naivních představách. Problém se Siriusem jsi ovšem nevyřešil.“
„Vyřešil. Odstěhuju se.“
„Jak chceš.“

Naposledy zkontroloval dveře, doploužil se k posteli a svalil se na ni. Hleděl oknem ven na dorůstající měsíc. Vlkovi se ten pohled nesmírně zamlouval, brzy se ponořil zpět do příjemné malátnosti, která pozvolna přešla i na Rema a nakonec ho zahalila do neklidného spánku.

Probudil se s kocovinou, nic strašného, zažil tisíckrát horší. Mnohem víc ho trápilo, co včera udělal. Ožral se a pak si to klidně namašíroval do Remova pokoje a nabízel mu sex. Co nabízel, spíš ho k němu nutil. Zpod hlavy vytáhl poštář a pritiskl si ho na obličej. Utlumil zoufalé zasténání, které se mu dralo přes rty a zároveň zabránil neodbytným slunečním paprskům, aby mu vypálit oči.
„Moment, slunce svítí do ložnice, to ovšem znamená, že je nejmíň jedenáct.“
U snídaně si chtěl s Remem promluvit, omluvit se a pokorně zaškemrat o přátelství, jenže v tuhle dobu byl Remus určitě po snídani a možná kdoví kde. Rychle vyskočil z postele a nedbaje motolice, vydal se klusem dolů. Nejprve nakoukl do kuchyně, tam ho nenašel. Pak zkusil obývák, tam taky nebyl. Knihovna. Nic. Sirius pojal hrozné podezření že se Remus včera natolik naštval, že odešel. Doběhl do jeho pokoje, zaťukal a pak tiše nakoukl. Pokoj vypadal nezabydleně, až na jeden pospravovaný cestovní hábit přehozený přes opěradlo křesla. Hluboce si oddechl. Remus tu stále byl, svůj hábit by tu nenechal, konec konců neměl žádný jiný. To ovšem také znamenalo, že je někde v domě. Sirius se zamračil. Toulat se tu bylo nebezpečné, člověk nevěděl, kde na co narazí. Bezpečné byly pouze tři ložnice, kuchyň, obývák, knihovna, jídelna a více méně i hala. Tam strašil jen obraz Siriusovy hysterické matky. Nemohl prohledávat kařdý pokoje zvlášť, proměnil se v Tichošlápka a jal se Rema hledat po čichu. Nakonec ho nalez na tom nejnepravděpodobnějším místě. V matčině pokoji. Asi spoléhal na to, že sem Sirius nevkročí. Vkročil.
Remus stál u okna a vyhlížel ven. Ruce měl založené za zády. To dělal jen když byl hluboce zadumaný nebo rozrušený. Sirius tipoval, že dneska platilo obojí . Tiše se postavil za něj. Remus nereagoval, i když bylo jisté, že o něm ví.
„Dobré dopoledne,“ ozval se tedy jako první.
„V tvém případě spíš dobré ráno,“ zavtipkoval Remus k Siriusově úlevě. Situace mezi nimi byla vážná, nikoliv však kritická.
„Siriusi, potřebuji ti…,“ začal Remus
„Remusi, chtěl jsem se ti…,“ promluvil ve stejné chvíli Sirius.
„Začni,“ dodal rychle.
„Ne, ty,“ zakroutil hlavou Remus.
„Hm, tak dobře,“ zahučel Sirius, kterého najednou jaksi opustila odvaha a sklopil hlavu, „Chci se omluvit za ten včerejšek. Choval jsem se jako idiot. K tomu jsem byl opilý. Ne, alkohol není omluva. Prostě jsem se měl ovládat.“
„Není nutné, abys mi tohle říkal.“
„Počkej Remusi, nepřerušuj mě. Je pro mě těžké o tom mluvit. Myslím, že k tobě cítím víc, než jen pouhé přátelství. Nejsem schopen říct co. Snažil jsem se to, asi dost neomaleně, zjistit. Pokud ovšem jediné, co chceš, je právě jen přátelství, spokojím se s tím.“
„Dobře,“ souhlasil Remus po nekonečných minutách.
„Přátelé?“ zeptal se Sirius.
„Přátelé,“ kývl Remus.
„No a co si mi chtěl říct ty?“
„Nic důležitého,“ usmál se, „stejně jsem to už zapomněl.“
„Kdyby ti to nevadilo,“ Sirius ostražitě pohlédl na závěsy podél oken, „radši bych odsud odešel. Ty závěsy se hýbou a já nechci zjistit, že za to nemůže jenom větříček.“
Nečekal, jestli za ním Remus jde a vyrazil z pokoje.
***
Remus stál v koupelně a holil se. Používal mudlovský, ruční holící strojek s břitvou. Matka mu sice před lety koupila elektrický, ale ten se v kouzelnickém světě těžko používal. Napadlo ho, co by asi matka říkala tomu, co se chystal udělat. V duchu spatřil její smutnou tvář, zatnul zuby, zaplašil tuhle představu a vrátil se k dění dnešního dne.
Ještě ráno, když vstával, byl skálopevně rozhodnut odstěhovat se. Plánoval o tom říct Siriusovi hned u snídaně, jenže když sešel do kuchyně nenašel tam, mrzutě vyhlížejícího rozcuchaného muže sedícího na šálkem čaje, který se na nej zlobí za to, co včera udělal, nebo spíše neudělal. Nenašel tam totiž nikoho. Zděsil se. Napadlo ho, že Sirius udělal nějakou nepředloženost, třeba že šel ven za prostitukou, aby si ulevil, když se mu nedostalo pochopení doma a chytili ho bystrozoři. Bystrozoři byli sice, až na výjimky, úplně neschopní, někteří z hlouposti jiní z lenosti, ale při Siriusově smůle by se našel nějaký snaživec hlídkující uprostřed noci a Sirius byl teď na cestě do Azkabanu pro projev Mozkomoří náklonnosti. Překonal paniku, která ho přepadla při takovém nápadu a šel zkontrolovat obývací pokoj. Když ho nenašel ani tam, krátce zauvažoval o knihovně, což okamžitě zavrhl, protže tam nebyly prakticky žádné knihy, které by Siriuse zajímaly. Vydal se tedy rovnou do jeho pokoje.
Naštěstí už z dálky slyšel Siriusovo chrápání. Čistě pro jistotu ještě potichu nakoukl dovnitř. Sirius ležel na posteli a zařezával tak hlasitě, že lev, který byl jinak dominantou obrazu z buše, visícího nad jeho postelí, radši někam utekl.
Ulehčeně si oddechl a na tváři se mu samovolně objevil laskavý úsměv. Vklouzl dovnitř, sebral ze země skopnutou peřinu a důkladně ho s ní přikryl. Včerejší incident i dnešní Remusovo rozhodnutí odejít bylo pro tuto chvíli zapomenuto. Remus byl zase tím upjatým chlapcem, co všechny své opilé kamarády odvede z večírku na kolej, sundá jim boty a uloží je pěkně do postele. A pak ráno nikoho nepustí na záchod, dokud jim důsledně nevyčiní.
Posbíral ze země poházené svršky a hodil je do koše na prádlo. Nakonec ještě přizatáhl závěs, aby na postel nesvítilo vycházající slunce, které si pro dnešek zřejmě vydobylo vládu nad jinak neustále pošmurným britským nebem.
Vyšel ven.
Se zaklapnutím dveří se všechno jakoby zase vrátilo.
Na snídani, kterou si chtěl dát, náhle přestal mít chuť. Procházel nekonečnými chodbami. Zvenku dům vypadal jako jeden ze zástavby, ale vevnitř to bylo velké sídlo. Deset ložnic, tři malé salónky, jeden velký pokoj s cestovním krbem, jídelna, knihovna a kuchyně. Dostatek místa pro bezcílné bloumání, které ukončil v ložnici paní Blackové. Dostatek místa pro pokus o útěk před tím dotěrným hláskem, který mu zas a znovu připomínal, že Siriusovi dluží.
Nutil ho vzpomínat na školní léta, na to, že usmívající se Tichošlápkovy oči byly většinou tím posledním, co viděl před přeměnou. A zároveň, společně s úsvitem, také tí prvním.
„Kdybys mu už tenkrát dal, co mu právem náleží místo výmluv, že mu stačí opisování esejí, nemusel by ses teď cítit takhle.“
„Uznávám, že mu hodně dlužím,“ odporoval Remus, „ale nemůžu se mu odvděčovat vlastním tělem.“ „Tělem? Ach, ty myslíš chatrnou tu schránku, která není schopna držet stálý tvar a kterou sdílíš s vlkem?“
„Já nejsem nějaká děvka!“
„Jistě, ty jsi něco horšího. Jsi vlkodlak.“
„Tak dost! Rozhodl jsem se odtud odejít, to všechno vyřeší.“
„Jsi bláhový! Stejně se sním budeš muset stýkat. Pozorovat ten pocit zrady a osamění, zračící se mu v očích. Touží po tobě už od mládí. Však si vzpomeň.“
Se zadostiučiněním mu připomněl šestý ročník a koupel v Prefektské koupelně. Siriusovy nenápadné, ale významné doteky, které s veškerým vypětím ignoroval, děkujíc, že se kvůli páře červenají všichni, nejen on. Sirius ho pak ještě několik týdnů zkoumavě pozoroval, ale Remus odolal a nic neudělal. Nakonec ho to přešlo a začal se poohlížet jinde.
„Přešlo ho to,“ připomněl vítězoslavně.
„Na tom nezáleží! Teď tě chce a ty mu to dlužíš!“
„Ne!“ křikl nahlas a praštil do zdi vedle okna. K zemi se sesypala omítka i s kousky cihel. Člověk by si při takové ráně zlámal prsty nebo alespoň pohmoždil klouby. Remus naštěstí nebyl člověk, na zraněné klouby byl zvykly a kosti se mu nelámaly.
Zvedl ruku k obličeji a začal si olizovat rozraženou kůži. Tiše zakňučel, docela jako zraněný vlk, kterým vlastně byl. Dokud se krvácení nezastavilo, plně se zabýval svým zraněním. Pak přetáhl závěs přes díru ve zdi, aby ji nikdo neviděl. Z jednoho ze záhybů vykoukla rozčilená běhnice cenící ostré jedové zoubky. Remus se nezalekl, měřil si ji chladným pohledem, uvažujíc o tom, jak ji chytne a zaživa roztrhá na několik kousků. Vlka by velice potěšila ta trocha nelidské krve. Remuse vlastně v jeho nynejším rozpoložení také. Běhnice vycítila, že má co do činění s temným a krvelačným tvorem a spěšně zmizela ve svém zeleném domově.
Dveře za ním se otevřely.
Strnul, byl to Sirius, kdo jiný. Po dvou hodinách strávených v tichu, jen se svým milým já, ho opustila odvaha a zapomněl proslov na rozloučenou. Slyšel a hlavně cítil, že se za něj Sirius postavil. Pokoušel se uklidnit svůj zrychlený dech, aby mohl vůbec mluvit.
„Dobré dopoledne,“ ozvalo se přátelsky.
Remus se sám pro sebe přihlouple usmál. Zalila ho vlna štěstí, on se nezlobil. Jenomže ani to mu nijak nepřidalo odvahu
„V tvém případě spíš dobré ráno.“ To bylo jediné, na co se vzmohl. Přetáhl si rukáv volného svetru přes ruku, aby nebyly vidět ranky na kůži a otočil se. Donutil se k milému úsměvu. Nadechl se. Vydoloval veškerou pečlivě skrytou odvahu a promluvil:
„Siriusi, potřebuji ti….“
„Remusi, chtěl jsem se ti….,“ řekl Sirius ve stejnou chvíli.
„Začni,“ vyhrkl vzápětí.
„Ne ty,“ pokývl mu Remus, kterého odvaha opustila doslova sprintem. Zase.
„Hm tak dobře,“ zahučel Sirius, na prví pohled vypadal dost nejistě „Chci se omluvit za ten včerejšek. Choval jsem se jako idiot. K tomu jsem byl opilý. Ne, alkohol není omluva. Prostě jsem se měl ovládat.“
„Není nutné, abys mi tohle říkal,“ přerušil ho Remus a cítil jak se mu žene adrenalin do krve. Sirius si klidně přijde, říká takové věci, s tímhle provinilým a smutným výrazem a od Rema čeká co? Odpuštění? Útěchu? Cítil, že přesně to mu dá a k tomu zřejmě ještě něco. Na to přece Sirius neměl právo.
„Počkej Remusi, nepřerušuj mě. Je pro mě těžké o tom mluvit. Myslím, že k tobě cítím víc, než jen pouhé přátelství. Nejsem schopen říct co. Snažil jsem se to, asi dost neomaleně, zjistit. Pokud ovšem jediné, co chceš je právě jen přátelství, spokojím se s tím.“
Ach Merline! Tohle přeci nemůže, nesmí! Nemůže přeci ho nutit, aby se cítil provinile, když nic neudělal. Jenomže přesně to se mu teď dařilo. Jeho vnitřní hlásek se tetelil blahem. Měl pravdu a Remus to konečně uznal. Se všemi důsledky.
„Dobře,“ souhlasil Remus a cítil se poraženě.
„Přátelé?“ zeptal se Sirius s nadějným nadšením.
„Přátelé,“ souhlasil Remus. Co jiného mu zbývalo.
„No a co si mi chtěl říct ty?“ zeptal se Sirius usměvavě.
„Nic důležitého,“ usmál se Remus, „stejně jsem to už zapomněl.“
„Kdyby ti to nevadilo,“ Sirius ostražitě pohlédl na závěsy podél oken, „radši bych odsud odešel. Ty závěsy se hýbou a já nechci zjistit ža za to nemůže jenom větříček.“
Nečekal, jestli za ním Remus jde a vyrazil z pokoje.
Remus se krátce zahleděl na jeho mizející záda. Znovu viděl smutek v jeho očích, když mu říkal ten svůj proslov o přátelství. Cítil se mizerně a to hned z mnoha důvodů. Povzdechl si. Byla jen jedna věc, co se dala udělat.
***
Odložil břitvu a opláchl si z tváře zbytky pěny. Naposledy zkontroloval svůj zjev. Měl na sobě jen kalhoty, nahoru si nic nebral. Stejně jako slipy by to byla zbytečná látka, která by stála minuty navíc Duševně se připravil na vše, co by s ním chtěl dělat. Po cestě se zastavil u nočního stolku, aby nařídil svoje hodinky. Měly mudlovský ciferník, který by většině čistokrevných nic neřekl, k tomu ukazoval fáze měsíce a také v jakém se nachází znamení. S povzdechem je položil zpět. Již nebyl důvod otálet. Potichu, jako stín, prošel chodbou ke dveřím Siriusovy ložnice. Zastavil se s rukou položenou na klice. Věděl, že je Sirius v posteli, možná už i spí. Třeba nebude mít zájem. Ušklíbl se vlastní pošetilosti. Copak se někdy stalo, že by Sirius neměl zájem? Jistě, na vlastní kůži to nepoznal, ale o takové věci by se drbalo.
Vešel bez zaklepání. Sirius skutečně vypadal, že spí. Ležel na boku a Remův příchod neregistroval. To ovšem nebylo až tak překvapivé, jakožto vlkodlak se uměl pohybovat nenápadně. Tiše se doplížil až k posteli.
„Siriusi,“ zašeptal.
Jmenovaný sebou trhl.
„Reme?“ hlesl překvapeně a posadil se, „Co tu děláš?“
Remus nechtěl odpovídat, věděl, že by jeho slova nezněla upřímně. Radši se vyhoupl na postel a v rychlosti políbil Siriuse na rty. Nebylo to tak nepříjemné, jako včera večer. Den staré strniště ho sice škrábalo po čerstvě oholené tváři, ale v ústech necítil pachuť alkoholu, jen pomerančovou pastu podbarvenou cigaretou.
Sirius mu vpletl ruku do vlasů a druhou ho objal v pase. Přitáhl si ho k sobě a dlouze líbal dech beroucím polibkem. Zkoumal jazykem každý centimetr Remových úst, jako by si je chtěl vrýt do
paměti. Nakonec se odtáhl, aby mohli oba nabrat dech.
„Reme, Reme,“ šeptal, sevřel mu tvář v dlaních. Remus se odhodlal a objal ho kolem pasu. Tušil, že nyní má poslední možnost vycouvat. Než o tom stačil pořádně zauvažovat, byl vtlačen do peřin. Sirius se s nově nabraným dechem vrhl na jeho ústa, pak i čelist a krk. Remus mu pomalu, až apaticky, přejížděl po zádech a s jistými obavami si uvědomoval výmluvný tlak na stehně. Přes veškerý strach, stud a ponížení cítil, že ho Siriovy doteky a polibky vzrušují.
Sirius se odtáhl, sundal si tílko a hodil ho stranou, pak se znovu přitiskl k Remusovi. S labužnickým mručením se něj otíral. Remus ho dál hladil po zádech, sjížděl rukama až na boky a pevný zadek, dokonce se odhodlal k několika lehkým polibkům na pichlavou tvář a krk. Ucítil Siriusovu ruku, jak si to neodbytně míří do jeho klína. Rychle ji sevřel v zápěstí. Nemohl dovolit, aby se ho tam Sirius dotkl a tak zjistil, jak málo je vrušený. Mimo to nechtěl, aby se ho tam dotýkal, nevěděl proč, ale prostě nechtěl. Sirius se odtáhl a mírně zmateně na něj pohlédl vášnivě skelnýma očima.
„Je to moc rychlé?“ zachraptěl a vtiskl mu další letmý polibek.
„Ne,“ odpověděl Remus, děkujíc závěsům které poskytovaly dostatečnou tmu jeho lžím.
„Já…já první,“ řekl šeptavě a tlakem na rameno donutil Siriuse lehnout si na záda. Ten se bez jakýchkoliv protestů podvolil. Remus pohlédl na jeho hruď pokrytou černými chlupy. Těmi byl mírně překvapen, dřív si Sirius prsa holil. Zaplašil vzpomínky na dobu jejich přátelství. Ty sem nepatřily. Několika rychlými, více méně symbolickými polibky se přes hruď a břicho přesunul dolu k výrazné vyboulenině na kalhotech. Polkl, žaludek se mu sevřel v odporu z dosud jen tušeného. Uchopil lem kalhot, Sirius nadmíru ochotně pozvedl boky, aby mu jejich stahování usnadnil. Hodil je na zem a vrátil se k nejdůležitějšímu. Sevřel Siriusuv vzrušený penis, pod konečky prstů ucítil rychlé proudění krve. Když se naklonil blíž, uslyšel i tepání. Vlkodlačí část tím byla nadšena, probudila se její věčná touha po té rudé životadárné tekutině. Nahnalo mu to do pusy sliny. Rychle zapolykal, v obavě že začne slintat. Potlačil teď již znatelný dpor a objal rty špičku čekajícího údu. Na jazyku ucítil pachuť moči a potu, pachuť kterou by před jeho citlivými smysly nezakryla ani mnohahodinová koupel a natírání vonnými oleji. Ignoroval potřebu vlčí polovičky skousnout a ochutnat Sirisovu krev i touhu lidské polovičky s úpěním prchnout a někde se schovat. Sjížděl ústy nahoru a dolů, přesně jak si představoval, že by to bylo příjemné jemu samotnému. Sirius blaženě sténal, jednu ruku zatínal do Remusova ramene a druhou se držel okraje postele. Náhle, bez jakéhokoliv varování, uchopil Remuse za loket a vytáhl ho k sobě, málem se přitom zranil o nelidsky ostré zuby.
„Chci tě,“ vydechl mu do ucha, sjel mu rukou po zádech a stiskl v dlani jehu půlku.
Remus znovu zapolykal. Věděl že to přijde. Takový Sirius byl, buď všechno, nebo nic. Skousl ret, až ucítil vlastní krev. Tak chuť ho vrušila snad víc než Siriusovy doteky. Pohlédl mu do tváře a spatřil v ní odlesky štěstí, radosti a… Lásku? Ne tu asi ne. Ale i tak, kdo by mu mohl něco odepřít a zejména Remus, který mu toho tolik dlužil. Jemně se vyprostil z jeho sevření a posunul se kousek stranou, aby si mohl pohodlně lehnout na břicho. Sirius se k němu přitiskl a políbil ho na rameno.
„Víš… tušíš o co jde?“ zeptal se, hladíc ho po páteři.
„Vím… teoreticky. Četl jsem o tom,“ vysoukal ze sebe Remus a vztekle si uvědomil, že se zase příšerně červená.
„Hm, a byly tam i obrázky?“ řekli Sirius s nepokrytým zájimem.
Remus sice nechápal, proč ho to zajímá, nicméně byl vděčný za tu chvilku klidu. Kývl.
„Oh, ty nemravníku,“ vykřikl Siriua a pleskl ho jemně přes zadek. Pak se rychle naklonil a postižené místo zlíbal přes látku.
„Budu opatrný,“ zašeptal, ještě než se přesunul dozadu. Remus tohle nechtěl, nechtěl žádnou opatrnost. Potřeboval, aby něco zabránilo jeho zbabělému tělu zradit. Zjistil ovšem, že bolest nebude zrovna to pravé. Siriusovo plesknutí, i když jemné, mu nahnalo další dávku krve do slabin a po páteři mu přeběhlo zamrazení.. Zabořil tvář do prostěradla. Byl znechucený sám sebou, to
ale nebylo nic nového. Pevně zavřel oči rozhodnut je neotevřít, ať se sním bude dít cokoli.
Cítil, jak ho Sirius hladí po zádech a šeptá přitom jakási uklidňující slůvka. Stáhl mu kalhoty a znovu ho laskal po zádech a pak i po zadečku. Za dalšího ševelení mu nadzdvihl boky a podložil je všemi polštáři, co na posteli byly. Remus iniciativně roztáhl nohy. Následovalo klapnutí zásuvky, doprovázené opět šepotem.
On mě neutěšuje, uvědomil si překvapeně Remus, on mi říká, co právě dělá!
Rychle se zbavil už jen myšlenky, že by ho poslouchal a pomyslně vypnul zvuk. Tiché cvaknutí a do nosu se mu dostala vůně hřebíčku a ještě několika dalších bylin. Jejich jména si nepamatoval, zato s jistotou věděl, že se dávají do léčivého tonika. Jenže to se běžně nerozmíchávalo do vazelíny, kterou cítil také. V duchu se trpce usmál. Lubrikace a léčení v jednom. Dokonalé. Pocítil chladné vlhko a mírný tlak. Siriusův ukazováček pomalu vklouzl do jeho těla. Rozpolcený mezi znechucením a vzušením zaryl ostré nehty skrz prostěradlo až do matrace. Prst se pohyboval a otáčel. Po nekonečných chvílích se k němu přidal další. Neméně pomalu a opatrně si razil cestu dovnitř. Remusovi se orosilo čelo, sál krev z rozkousnutého rtu. Cítil už jen málo odporu, zato mnohem více slasti. Stačilo jen málo, aby to chtěl i on, aby ho jeho tělo nadobro zradilo. Jen málo…
Náhle mu tělem projela dosud nepoznaná rozkoš, vycházející z míst, kde by to vůbec nečekal. Nesoustředila se jen na slabiny, procházela mu celým tělem, všemi končetinami. Donutila ho hlasitě zasténat a vzepnout se. Teplá dlaň položená na zádech ho udržela relativně v klidu.
„Siriusi, prosím, dost,“ zaúpěl a zoufale se snažil udržet si zbytečky ovládání toho zrádného těla. Tak tychle, jak se rozkoš objevila i zmizela, společně s prsty. Sirius ho objal, jasně přitom cítil jeho tvrdý penis na stehnu.
„Co se stalo? Bolelo to? Byl jsem příliž hrubý nebo rychlý?“ zeptal se starostlivě, probírajíc se mu ve vlasech.
„Ne,“ hlesl Remus, který už zase získal trochu kontroly, „Jen to neprotahuj.“
„To nemůžu. Je to tvoje poprvé, kdybych to moc uspěchal bolelo by to.“
„To nevadí. Já trochu bolesti snesu,“ odpověděl Remus, „Jen…“
…se už udělej a nech mě jit si lízat rány.
„… to už udělej.“
„Jak myslíš, ty můj nenasytný vlčku,“ zavrkal Sirius a jal se připravovat.
Remus znovu zavřel oči.
Nejprve cítil teplý tlak a potom bolest. Větší, než si představoval. Ať se snažil uvolnit jak chtěl, bylo to stále horší. Vlkovi byla bolest příjemná, užíval si a s ním si musel užívat i Remus. Bolest sílila, dokud do nej Sirius nepronikl celý, pak se postupně začala měnit na nepříjemné pnutí a tlak zároveň. Vlhké rty ho polechtaly mezi lopatkami. Sirius ho znovu začal líbat a hladit, poskytujíc tak obou možnost si zvyknout. Pak se pomalu a co nejopatrněji pohnul. Remus přesto pocítil ostré řezání. Dovolil si jedno bolestné vydechnutí, ovšem pečlivě utlumené matrací. Za, pro Rema až překvapivě krátkou chvíli, pálení přešlo v mravenčení probíhající se mu sem tam po těle. A nejen to, dokázal si vychutnávat laskavé doteky teplých prstů a dlaní na vnitřní straně stehen, lehké motýlí polibky na zádech a nakonec i rytmické přírazy milencova těla, vyvolávající v něm slastné vlny. Nebránil se dokonce ani když Siriusova ruka obemkla jeho, nyní již bolestně zrušený penis a začala ho třít.
Sténal. Látka pod jeho zatnutými nehty se trhala. Cítil, že tolik slasti najednou dlouho neydrží. Jiskřičky běhající po jeho těle všechny najednou neomylně zamířily do slabin.
Remus zaklonil hlavu v pro člověka nepřirozeném úhlu a kňučivě zavyl v nejlepším orgasmu svého života. Nejasně si uvědomoval, jak kdosi napůl vykřikl jeho jméno.
Sirius se vyčerpaně svalil na záda a stáhl ho sebou do náručí.
Tiskl se k Removým zádům, objímal ho a hladil po břiše.
„Moony,“ hlesl Sirius stále udýchaně.
Mlha na Remusově mysli se rozplynula a on si šokovaně uvědomil, co vše se stalo. Zrudl, když si uvědomil, jak nad sebou ztratil kontrolu a poddal se vší té rozkoši ze Siriusových rukou a slabin, nechal se dovést k vrcholu. A to i když se zařekl, že se to nestane. Jedna jeho lidská část se samolibě pochechtávala, druhá byla sice uspokojená jako nikdy dřív, ale přesto zhrozená a znechucená Remusovým činem. Vlk ten byl uspokojen a spokojen. Remus se napnul a zatoužil odsud utéct, jenomže nechtěl přerušit tenhle okamžik. Bál se, že by tím Siriuse znovu rozesmutnil.
„Líbilo se ti to?“ zeptal se Sirius, jako by byli ve filmu.
„Ano,“ řekl Remus ztěžka přes vyschlé hrdlo. Kde je vlčí slintání, když ho potřebuje.
„Není ti něco?“ Starost v Siriusově hlase se nedala přeslechnout.
„Ne.“
„Otoč se ke mě, prosím,“ požádal ještě starostlivějším hlasem než předtím.
Remus se neochotně otočil a uvelebil se v Siriusově náručí tak, aby se ho co nejméně dotýkal.
„Vážně ti nic není?“ teď už to znělo úzkostlivě, odhrnul pramen vlasů s čela, přejel prsty po lícní kosti a čelisti pžes jizvu táhnoucí se od ucha dolů a napříč přes krk.
„Nic..jenom bych se chtěl jít vykoupat,“ lhal jen napůl, „jsem špinavý.“
Vlastní slova mu dala uvědomit si nepříjemné vlhko v konečníku. Mírně se zavrtěl.
„Jasně, máš pravdu! Hned nás očistím, pak si upravíme tenhle pelech,“ vykládal Sirius nadšeně. „Přitulíme se k sobě. Počkej, mám tu třešně v čokoládě,“ řekl a už se natahoval k nočnímu stolku pro hůlku a dotyčné třešně, „Zdlábnem je spolu a pak se…“
„Siriusi, ja chci jít,“ vylítlo z Remuse dřív, než si stačil uvědomit co se vlastně chystá říct a jaké by to mohlo mít následky.
Sirius se zarazil a pak se pomalu obrátil. Pohlédl mu hluboko do očí, Remus pod jeho zpytavýma očima a už zase smutným úsměvem provinile zrudl.
„Aha, no tak dobře,“ řekl zklamaně Sirius a odtáhl se na druhou stranu postele.
Remuse napadlo, že by měl něco udělat, zůstat tu. Jenomže na to neměl dost odvahy. Rychle vstal, našel kalhoty, natáhl si je a doslova utekl do svého pokoje. Tam se ponořil do horké vany, aby smyl aspoň trochu ponížení a studu, který cítil.

3 komentáře: „Ty říkáš přátelství, nemám se ptát

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.