Harry Potter

Problém lorda Voldemorta aneb jak Pottera o ruku požádal

Lord Voldemort, řečený též Pán zla či Temný pán, vládce Anglie a přilehlého světa byl dnes od rána značně rozmrzelý. Svoje rozpoložení nehodné pána světa si snažil vyléčit mučením nevinných mudlů, leč nezdařilo se. Mrzutý byl dál. Jeho nejvěrnější Smrtijedi pozorovali mučení se značným znepokojením. Sledovat mistra při práci pro ně byla sice čest a uspokojení pro nejnižší pudy, ale pokud Pána přestalo bavit mučení mudlů, přesedlal na mučení čarodějů. Čímž mohla vzniknout značně nepříjemná situace, kdyby byla před jeho hůlku přivedena některá z milenek Smrtijedů. Ne že by některému z nich nějak zvlášť záleželo na osudu vlastní milenky, jenže dotyčná žena by mohla ve snaze nějak se osvobodit začít hovořit, tedy spíše vykřikovat do světa nějaká postelová tajemství. Onehdá se toto stalo Luciusovi, jeho milenka začala křičet cosi o tom že se nechává rád sedlat, pohánět ostruhami a bičíkem na koně. Ubohý Lucius celý zbledl, pak zrudl a utekl na dámské toalety odkud odmítl po tři dny vylézt. Nevylákala ho ani Severusova nabídka, že mu udělá striptýz. Ostatním to připadalo vesměs legrační až na Bellatrix. Ta začala volalat cosi o diskriminaci pohlaví, omezování základních lidských práv a svobod a o vstupu do odborů služebníků vládců světa.

Ale zpět k samotnému Voldemortovi. Jistě vás zajímá co způsobilo jeho rozmrzelost. To vám řeknu hned. Ráno u snídaně mu mezi zuby uvízl kousek uzenky a za Merlina nešel vyndat ven. Jistě si řeknete, že je to velice malicherný důvod pro mučení lidí, ale vzpomeňte si jak vás samotné rozladí, když nemůžete něco vyndat z mezizubního prostoru. A teď považte co to muselo udělat s Pánem světa při stresu v jakém neustále je. Můžete mi říci, že si měl nepříjemný kus masa odčarovat, jenže to by si musel strčit hůlku do pusy a nasměrovat na správné místo. Už jste si někdy zkusili strčit hůlku do pusy? Ne? Tak to společně zkusíme. Vezměte si svou hůlku, pokud máte nějakou již odloženou zvolte ji, otevřete ústa a teď si strčte hůlku do pusy tak aby vám její konec směřoval přesně na mezeru mezi sedmičkou a osmičkou. Protože to bylo právě to místo, které ho tolik trápilo. Hotovo? Pokud si myslíte že ano, použijte Evanesco a následně si pošlete sovu ke sv. Mungovi, aby si přijeli pro vaše ostatky. Pro ty z vás kteří byli natolik rozumní, nezkoušeli si zuby čistit kouzlem a také pro ty kteří to zkoušeli, ale jakousi náhodou zcela odporující Darwinově teorii o výběrové evoluci druhů, přežili, tu mám pokračování příběhu.

Voldemort s nespokojeným mručením změnil pozici na svém velikém trůně. Zrovna mu na mysl přišlo že by mohl nechat přivézt nějaké čaroděje k mučení vhodné, když tu ho přerušil Snape. Tedy vlastně ne Snape, vyrušila ho tlumená rozmíška mezi Luciusem a Severusem. Oba byli už připravení použít nejstrašnější zbraně. Lucius svíral v rukou otevřenou lahvičku šampónu na rychle se mastící vlasy a Severus zase držel Dracovu žákovskou knížku a vyhrožoval že Malfoyovi ukáže její obsah. Doposud nebylo zjištěno proč, ale hlava rodu Malfoyů, vznešený Lucius, měl hrozný strach z žákovských knížek a to v nich ani nemusely být špatné známky. Pán zla se chvíli kochal pohledem na vyděšeného Snapea sledujícího pomalu odkapávající šampón, ale pak vstal a zamířil k nim, aby zjistil proč se jeho dva nejmilovanější Smrtijedi hádají. Když na ně padl stín Pána světa…

Zazní nechutně vtíravá znělka reklamního bloku.

„Devět z deseti přisluhovačů doporučuje vstoupit do služeb lorda Voldemorta!
Pracovní podmínky jsou výborné!
Plat vysoký! Úmrtnost naopak nízká!
Neváhejte a staňte se Smrtijedem!

… oblíbeného Pána světa okamžitě se přestali hašteřit a skryli hrůzu nahánějící zbraně za záda.

„Co se tu děje?“ zeptal se tak vlídně jak mu bolavá ústa dovolovala, což znamenalo, že zvířata v nejbližším okolí neumírala hrůzou, ale jenom omdlívala.

„Chtěl jsem vám oznámit, mistře…,“ začal Snape, ale moc daleko se nedostal. Lucius mu zcela zákeřně zezadu nalil na hlavu hrudku šampónu. Ze zasaženého místa se začalo mocně kouřit. Snape začal křičet, poskakovat po místnosti a nechutný blivajz od Šaumy si oběma rukama odstraňoval z hlavy. Když se mu konečně podařilo dostat vše z vlasů dolů na podlahu, vrhl na vítězně se šklebícího Luciuse jeden ze svých patentních hrozivých pohledů. Malfoyovi zasaženému tímto pohledem zmrzl úsměv na rtech. Mistr lektvarů šáhl do záhybu pláště, odkud vzápětí vytáhl svoje rodinné klenoty.

Ano je to tak, vytáhl sedm svých žákovských knížek, pečlivě vsazených do zdobené vazby.

Rozevřel jednu z nich na nejpopsanější stránce a nastavil ji Luciusovi rovnou před obličej. Ten jen protočil panenky a padl v mdlobách na znak.

Lord Voldemort tohle všechno sledoval klidně, šťouraje se přitom zlatým párátkem mezi zuby.

„Můj pane chtěl jsem vám oznámit že jsme zajali Pottera,“ hlásil Severus hrdě.

Pán zla se samou radostí píchl do dásně, hrozivě zařval a odplivl si krvavou slinu. Shodou okolností tato slina dopadla na malou mezidimenzionální bránu skvící se v podlaze, proletěla skrz do nového doposud neprozkoumaného světa, dopadla na úrodnou půdu a za několik milionů let se zní vyvinula jedna nesmírně inteligetní rasa. Intimní partie jednoho příslušníka této rasy se odvážně pouštěli tam, kam se doposud žádný muž nevydal. Ale to je jiný příběh.

„Jakže? Kdy se to stalo? Proč jsem nebyl informován?“ zařval Voldemort.

„Je to asi půl hodiny. A já vás chtěl informoval, ale tenhle mi v tom bránil!“ žaloval Severus plačtivým tónem a ukazoval na omdlelého Malfoye.

Voldemort shlédl na ležící tělo a zauvažoval jestli by bylo účinné kdyby Luciuse potrestal Cruciatem, ale shledal, že vzhledem k jeho stavu bezvědomí, by se kletba minula účinkem.

„No tak ho sem přiveď!“ nakázal svému nyní absolutně nejmilovanějšímu Smrtijedovi. Severus se pod Pánovým hlasem prodchnutý láskou tetelil blahem, jenže to ještě netušil jak Voldemort dává najevo svojí lásku. Kdyby tušil, vůbec by se netetelil, naopak prchal by co by mu nohy stačily.

Hluboce se svému pánovi uklonil a za nadšeného zpěvu odtančil pro chlapce-který-byl-nyní-přivázaný-ve-sklepě-na-růžovém-řetězu.

Voldemort se mezitím začal pečlivě připravovat na návštěvu svého úhlavního nepřítele. Vytáhl maličký kartáček na vlasy udělaný s těch nejemnějších jednorožčích žíní a začal si jím přičesávat malou čupřinku vlasů, které mu onehdá s nesmělým „kuk“ vyrazily na vrcholku hlavy. V rychlosti zkontroloval, jestli má na všech nehtech nanesenou potřebnou vrstvu laku proti lámavosti a nakonec zkusil funkčnost hůlky na poloprobuzeném Luciusovi, čímž ho poslal zpátky do mdlob.

Svolal svoje Smrtijedy, majestátně se usadil na trůn, celá scenérie jeho triumfu byla připravena, scházela jen maličkost. Úhlavní nepřítel.

Za chvíli se otevřely dveře a v nich stál on, Voldemortova srdce šampión. Stál tam v okovech, červených trenýrkách a černých cvičkách. Pánovi zla upadl. Upadl mu pohár vína, v závěsu ho následovala čelist. Pád čelisti měl jednu velkou výhodu, jak narazila do země, vyletěl z ní ten prokletý kousek uzenky, takže když si ji majitel sebral a znovu nasadil, hned se mu zlepšila nálada. Ovšem mělo to i jednu nevýhodu, ať mu padala čelist jak chtěla, nemohl přijít na důvod proč je Potter takhle oblečený. Ale vzápětí mu to právě sám chlapec-který-stále-žil-a-to-i-bez-mozku objasnil. Největší mozky mudlovské vědy i neslavnější mudrcové tohoto století se již od Potterova narození dohadují, jak je možné žít s minusovým inteligenčním kvocientem. Nakonec byla všeobecně uznána teorie, že zde jde o rovnováhu světa. No prostě ke všem těm inteligentním a průměrným lidem musí existovat nějaký naprostý vůl.

„Zrovna jsem vydělal tvůj poslední viteál, Tome!“ křikl Potter bojovně.

Pamatujete jak jsem se zmiňovala obtom, že Potter Voldemortovi všechno objasní? Beru tohle prohlášení zpět. Pánovi zla nebylo jasné vůbec nic.

„Cože jsi udělal s mým viteálem?“ zeptal se, velmi zmaten. Přítomní Smrtijedi na tom nebyli o nic lépe, dokonce i Crabble a Goyl nepochopili a to už je co říct vzhledem k tomu, že se svým intelektem nejvíce blíží Potterovi.

„No, že jsem si vydělal v jednom bordelu tvůj viteál,“ vysvětli Potter už značně znejistělý.

„Ahá!“ zaznělo sborově

„Tak mi ho dej!“ nařídil Voldemort.

Potter se zašklebil, pravděpodobně to měl být výhružný výraz, ale jaksi..no… Jeden Smrtijed se chtěl tomu šklebu zasmát a jak se nadechl, vdechl žvýkačku a celý promodralý padl mrtev k zemi.

„Nikdy ti neprozradím kam jsem ho ukryl!“

„Do hajzlu!“ ulevil si frustrovaný Voldemort.

„Jak víš, že jsem ho ukryl do záchodu?“ zakřičel překvapeně Potter.

„Ha, teď ses prořek! Do jakého záchodu jsi ho schoval?!“ Výhružně na něj namířil prstem.

„Pěkná manikúra,“ dovolil si pošeptat Dolohov.

„Díky,“ odpověděl mu Pán zla napůl úst, aby nepokazil hrůzu nahánějící úšklebek, který zrovna vrhal na Pottera.

„To ti nikdy neřeknu! Můžeš mě klidně mučit!“ Našpulil vzdorovitě nahá prsa.

„Prohledejte všechny hajzlíky světa!“ rozkázal nekompromisně.

„Ale pane,“ zašvitořil Lucius, který se někdy během rozhovoru úhlavních nepřátel probral, „na světě je nejméně deset miliard toalet. Není možný abychom je všechny prohledali do konce století.“

Zde nechám pár minut ticha, abychom si mohli každý sám ve vlastních myšlenkách zapolemizovat, jak je možné, že Lucius ví, kolik je toalet na celé planetě.

„Ale to bych při čekání na výsledek hledání přišel o třídní sraz po stu letech!“ vykřikl Voldemort ne příliš nadšeně.

„Tak mi to musí říct on. Na mučení s ním a bez večeře!“ Aby svému rozkazu dodal dromatičnosti, vstal a teatrálně na Pottera namířil prst. Hrobové ticho následované po tomto příkazu prořízl strašlivý výkřik.

„Né, bez večeře né!“ zaječel Potter a v slzách se zhroutil k zemi.

Voldemorta tenhle výkřik úplně vyvedl s konceptu, čekal spíš něco jako: „Na mučidla né!“ nebo „Prosím né! Všechno řeknu!“, v nejlepším případě vzpurné mlčení, po kterém by následovalo dlouhé mučení končící právě již zmíněným „Prosím né! Všechno řeknu!“. A pohled na mladíkovo skoro nahé tělo ležící na zemi mu taky na rovnováze nepřidal. Opatrně se rozhlédl po tvářích překvapených Smrtijedů, velmi nejistě se vydal k Potterovi. Postavil se těsně nad stočenou postavičku, odkašlal si. Žádná reakce. Znovu se rozhlédl, nevědíc, co si počít dál, pak se přeci jenom rozhoupal, přidřepl k mladíkovi a poplácal ho po zádech.

„Nooo, jen klid,“ začal chlácholivě, „my ti předtím dáme najíst. Dobře?“

„Ty si na mě tak hodný!“ zavzlykl Potter, „Teta se strýcem na mě nikdy tak hodní nebyli.“

O deset minut později.

„…a tak jsem se nakonec dal na prostituci. Tedy to jsem vlastně udělal hlavně proto, abych získal tvůj viteál.“ dokončil Potter svoje srdceryvné vyprávění a usušil si poslední slzy.

Seděl na podstavci trůnu, bok po boku s Pánem zla, Smrtijedi byly usazení kolem dokola na zemi, všichni svírali kapesníky a hlasitě do nich smrkali, dokonce i samotný Voldemort byl tím příběhem značně pohnut.

„Nikdy jsem netušil, jak hrubě se k tobě tví mudlovští příbuzní chovali. Kdybych to věděl, hned bych je zabil,“ řekl Voldemort.

„Óóóó to je od tebe tak milé.“ Oči se mu znovu naplnily slzami.

„Rodina může být tak zlá,“ zameditoval Voldemort. „Kdy jsi věděl, jak se ke mě zachoval můj otec…“

„Povídej, jsem tu jenom pro tebe.“

O dvacet minut později.

„… Já vím, že jsem ho zabil, ale byla to jeho vina!“ zavzlykl Voldemort a utřel si hmn… nos do kapesníku. „Já vždycky jen chtěl aby mě měl rád. Aby mě respektoval. Proto jsem se taky rozhodl ovládnout svět. Víš, aby na mně byl pyšný.“

„Oh, přesně vím o čem mluvíš,“chlácholil ho Harry, ruku položenou kolem hubených ramen.

„Nevíš proč jsme byli léta nepřátelé, když toho máme tolik společného?“

„To nevím Voldy,“, zakroutil Harry zkroušeně hlavou. „Ale už nechci, aby to tak bylo.“

„Já taky ne Harry,“ doznal Voldemort upřímně.

„Voldy!“ vykřikl Harry dojatě a vrhl se do náruče staršího kouzelníka.

„Harry!“ vykřikl Voldemort a nadšeně oplácel obětí.

A co bylo dál? Inu, to co obvykle. Do roka a do dne se konala obrovská svatba. Přišli na ní úplně všichni, Brumbál přišel v doprovodu nádherného dlouhonohého blonďáka. Sirius vyskočil zpoza závěsu smrti, aby se mohl vydat na svatbu společně s Remusem. Ronald se otrávil alkoholem a naštěstí to nepřežil. Dostavili se i všichni Smrtijedi, ba dokonce i Regulus vstal z mrtvých, aby tu slávu viděl. Lucius konečně vyznal lásku Severusovi, ten to sotva rozdýchal a málem se ani Avadou netrefil do Narcisy.

Harry Potter se vdával v krásných bílých šatech po mamince, Voldemort zas měl smoking po otci. Celé se to konalo na pozemcích Bradavic, jednoho krásného letního podvečera.

Ano, i já tam byla, víno medovinu pila. Koláčků i masa pojedla. Zatančila, zazpívala. Novomanželům štěstí zdraví a mnoho dětí vinčovala. Dárek předala a jinak se bavila.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

5 komentářů: „Problém lorda Voldemorta aneb jak Pottera o ruku požádal

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.