Harry Potter

Miluji tě až za hrob… ten tvůj

Varování: Povídka není vhodná pro slabší povahy. Já to myslím vážně, ušetřte sobě nepříjemné překvapení a mě nepříjemné komentáře.

Autor: Lanevra
Beta:
Hlavní postavy (páry): Harry Potter, Severus Snape (HP/SS)
Stručný děj: Jsem Pán smrti, to něco znamená… určitě… musí.
Poznámka: Nehledejte filosofický podtext, jednoduše jsem si něco chtěla napsat, tak jsem si to napsala.
Dopsáno: 2012 (Vánoce)
Také zveřejněno:
FFDeník: Ano

 

Mohl bych přesně říct, kdy se to stalo. Kdy jsem se zamiloval do nevrlého profesora lektvarů jménem Severus Snape. Bylo to v mém pátém ročníku, měli jsme spolu zvláštní hodiny – nitrobranu. Zas a znovu mi lezl do hlavy, tehdy jsem ho za to chtěl zabít, až do jedné zvláštní chvíle. Spocený a polámaný jsem klečel na zemi, on přidřepl ke mně, uchopil mě za zátylek, zaklonil mi hlavu a k puse mi přiložil sklenku s vodou. Bylo to neobratné gesto, málem jsem se tenkrát udusil, ale jeho prosté zamumlaná ‚Pro merlina, Pottere… pořádně se napijte‘ bylo krásné, že se to dá stěží popsat. Nevím proč se mě to tenkrát tak dotklo, snad to bylo tím s jakou starostí se na mne ty jinak netečné černé oči podívaly, prostě to bylo nejzvláštnější a nejbáječnější, co jsem kdy zažil. Tolik lidí se o mě staralo od chvíle, kdy jsem nastoupil do Bradavic, ale od nikoho nebyla ta starost tak vzácná, jako od Severuse Snapea.

Teplý cit v mém srdci se během následujících měsíců stále zvětšoval i přes veškeré ponížení, jehož se mi od něj dostalo. Vše to vyvrcholilo téhož roku těsně po Siriusově smrti. Všichni byli tak smutní, tak moc mě litovali, že už jsem je nedokázal vedle sebe snést. Musel jsem utéct. Daleko nebo hluboko. Běžel jsem rovnou za ním, zaklepal na jeho dveře a on mi otevřel. Jeho výraz, to pohrdání ve tváři ale jemná lítost v očích… ušklíbl se na mě a řekl: ‚Nebudu vás litovat jako ti vaši stupidní přátelé, Pottere.‘ To stačilo k tomu, aby hráz ve mě praskla, rozbrečel jsem se jako malý kluk a vrhl se do záhybů jeho černého hábitu, páchnoucího po lektvarech. On mě vtáhl dovnitř, složil na pohovku a seděl tam se mnou, dokud mne ta hysterie nepřešla. A já mu to řekl. Řekl jsem mu, že ho miluji a chci být jen s ním. Zvláštně se na mě podíval, než pronesl: ‚Je proti školnímu řádu zaplétat se se studenty.‘ Neřekl mi , že jsem hlupák, že se mu hnusím nebo něco takového, což mi dalo naději, že možná všechno není ztraceno. Že mě taky možná má alespoň rád.

Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli byla má naděje planá nebo skutečná. O rok později, v ten samý den a snad v tu samou hodinu, jsem ho viděl spáchat zradu tak strašnou, až jsme měl dojem že jsem v té chvíli zemřel také. Myslel jsem že všechen ten hněv co jsem cítil mou lásku k němu zabil. Jak moc jsem se tenkrát pletl. Až když jsem ho umírajícího držel v rukou, jsem konečně plně pochopil, co to znamená zemřít s milovanou bytostí.

Já umřel.

Umřel jsem, přesto jsem udělal všechno, co po mě chtěli. Zabil jsme Voldemorta, usmíval se do oběktivů fotoaparátů novin snad z celého světa, obíjmal své přátele a poplácával je po zádech. Svou podporou jsem Pastorkovi pomohl stát se ministrem, nejlepším za posledních padesát let, ale uvnitř jsem se cítil tak prázdný. Severus Snape dostal sice svůj vysněný Merlinům řád první třídy, jenže in memoriam. Tak k čemu mu byl, k čemu byl mně. Mohl jsem se jen dívat, jak mu ho pokládají v krabičce na rakev těsně předtím, než ho spustili pod zem. A zahrabali.

Taky jsem se zahrabal, bohužel ne vedle něj do hrobu, ale do svého domu, co jsem zdědil po Siriusovi. Strávil jsem tam nějaký čas truchlením nad smrtí někoho, s kým jsem vlastně nikdy nebyl, pak jsem to tam celé podpálil a ohořelé zbytky prodal za nejnižší cenu. Z toho, co jsme měl, jsem zakoupil Severusův starý dům v mudlovské čtvrti, taky vyhořelý, a zrekonstruoval ho. Vypadal pak nejlíp z celé ulice, což nejspíš vypadal i v době, kdy byl zevniřt ohořelý do černa. Místo, kde Severus vyrůstal, bylo otřesné, dokonce i podle mých poměrů, jediný důvod, proč jsem se tam přestěhoval ,byla skutečnost, že Severus byl pohřben na místním hřbitově. Přál si tam být asi i kvůli své matce, nevím, ten hřbitov byl stejně ohavný, jako celá ta čtvrť. Chodil jsem tam každý den, musel jsem to vědět. Přesto to bylo místo, co mi mnoho pomohlo, protože právě tam mě to napadlo.

Jsem Harry Potter, muž co zabil Voldemorta, a hlavně jsem zván Pánem smrti. To něco znamená, prostě musí a já přijdu na to co.

Nejdřív mě napadlo Severuse přivolat Kamenem vzkříšení, jenže to by nebyl skutečný, nemohl bych se ho dotknout a on by se nakonec ztratil, protože by do našeho světa nepatřil. Přivedlo mě to ale na myšlenku, že by možná šlo kamenem přivolat jeho ducha a pak ho vložit do těla. Určitě se o to někdy někdo musel pokusit, někdo, kdo není Pán smrti.

Několik let jsem strávil studiem nekromancie, jediné možnosti, jak oživit lidské tělo. Problém s každou oživenou mrtvolou ale byl právě v tom, že neměla duši ani vlastní uvažovaní, byla jen tupým nástrojem nekromanta, který ji povolal z hrobu. Nechtěl jsem mít Severusovo tělo, už vůbec jsem nechtěl mít Severusovo ohnilé tělo, chtěl jsem mít Severuse.

Po mnoha nezdařených pokusech, kdy jsem musel spálit tucty oživených mrtvých a to nejen zvířat, jsem konečně dospěl do bodu, kdy jsem si byl jist, že jsem našel to správné zaklínadlo, ten správný rituál i způsob, jak navrátit duši vyvolanou ze záhrobí zpět do nemrtvého těla. Nenavrátít Severusovi život jako takový, to nedokážu ani já, ale bude tu se mnou v takovém stavu ,v jakém je to jen možné. Ostatně přeci upíři taky nejsou úplně živí, tak co.

Dnešní noc rozhodne, jestli jsem schopen porazit smrt a stát se jejím skutečným pánem.

°°0°°

Temná mračna se mi stahovala nad hlavou v černou oblohu, když jsem půl hodiny před půlnocí vyrazil ke hřbitovu. Bylo to ponuré, stejně jako scéna z béčkového, včetně toho, že jsem byl podivný čaroděj s naditou brašnou přes rameno, co se vloupává hřbitovni branou mezi náhrobky. Chtělo se mi smát. Nejen proto, že to bylo vážně šílené, ale hlavně z naděje, že zase uvidím Severuse. Konečně se ho dotknu a řeknu mu, že spolů zůstaneme už navždy.

Došel jsme k jeho hrobu. Od dnešního rána, kdy jsem u něj byl naposledy, na něm stále stála váza s tulípány, co jsem mu jen koupit až do centra města. I když jsem věděl, že sem přijdu a přivedu ho zpět do života, stejně jsem nemohl nechat jeho hrob bez čerstvých květin. Jestli je někdo, kde vidí všechno, co se tu děje, tak by se určitě urazil, že se o něj řádně nestarám.

Začal jsem kolem hrobu kreslit magický kruh za použití soli a rozdrcené křídy. Sloužil hlavně k tomu, aby se mrtví těsně po probuzení nesplašil a neublížil samotnému nekromantovii dřív, než ho dostane pod kontrolu. Nemyslel jsem si že to v případě Severuse bude třeba, ale chtěl jsem si být naprosto jistý, že se nic nepokazí. Určitě bude také rozrušený, až se probudí , a mohl by udělat něco ukvapeného. Ne, potřebuje chvíli na rozkoukání.

Pak jsem vytáhl lahev s lidskou krví. Kupodivu bylo snadné ji získat. Nemusela být čerstvě odebraná a jak jsem zjistil, tak mudlovské krevní banky vyhazovali týdně stovky litrů životadárné tekutiny jako kdyby to byly obyčejné odpadky. Dostat se k ní byla otázka pár jednoduchých zámkových kouzel a rychlých nohou.

Namočil jsem prsty do krve a začal po trávě kreslit starobylé runy a obrazce. Některé byly evropské, jiné indiánské a pár starořeckých. Člověk se mohl jen divit, kolik úsilí a umu vkládali čarodějové po celé generace do toho, aby přivedli mrtvého zpět k životu. Jejich strach ze smrtelnosti byl tak obrovský, že dokázali udělat cokoliv. Já se nebál své smrti, já chtěl přivést muže, jehož miluji. Proto nejsem stejný jako oni.

Dokončil jsem malbu krví, šlo mi to díky treninku během neúspěšných pokusů snadno, a vytahal černé svíce. Nestačilo je jen nabarvit, to by bylo snadné, musel jsem strávit skoro dvě desítky hodin tím, že jsem spaloval byliny, mísil je s popelem mrtvých – ukradeným z nejbližší krypty – a pak obojí vsypával do horkého vosku. Vznikla z toho podivně šedavá hmota vytvarovaná do podoby svíčky. Připadalo mi to hnusnější než se patlat v lidské krvi, ale přivolávalo to duše mrtvých, takže jsem to zkousl.

Vzhlédl jsem k nebi, hrozícímu že se za chvíli otevře v biblické povodni, a pak koukl na hodinky. Hlásaly deset minut před půlnocí a já musel začít odříkávat formule přesně v dvanáct hodin večer. Vytáhl jsem z tašky svůj neviditelný plášť, kámen vzkříšení a bezovou hůlku a složil to všechno před sebe na zem. Ať ty věci vyrobila smrt nebo ne, pokud jsem je měl při sobě při nekromancerském obřadu, tak fungovaly doslova jako lapač všeho mrtvého kolem. Vší té studené magie, provázající smrt. Pomohou mi proto i tentokrát, alespoň jsem v to doufal.

Poklekl jsem na zem do jednoho z obrazců, vytáhl vlastní hůlku a zabořil ji do země. Mrtví přebývali v zemi, tam bylo nutno vyslat magii, aby se jejich těla rozhýbala a maso se vrátilo zpět na proschlé kosti. Já už teď, ještě než odbila půlnoc, cítil moc, jež mnou procházela. Byl jsem si jist, že dnes se vše podaří přesně podle mých plánů. Konečně sevřu Severuse v náručí.

Půlnoc odbila, doslova, protože od nedalekých kostelních věží k mým uším začaly doléhat zvony. Nadechl jsem se a pustil se do odříkávání formulí. S tím, jak plynuly ven z mých úst, se ve mně vzdouvala známá energie, proudila mým tělem a hůlkou do země. Cítil jsem ledové mrazení smrti na kůži, ve orgánech a mražilo mě až u kostí. Chlad mi sevřel hrdlo, promrazil ruce a nohy, ale já nepřestal odříkávat. Můj dech se měnil v páru, ač byla teplá letní noc. Hlína kolem mě zamrzala. Kapky rosy se měnily v ledové krystalky. Všechno, včetně Severusova hrobu, se potáhlo bělavým pokryvem. Čerstvé květiny zmrzly a seschly, to jak smrt natáhla své ruce vzhůru k zemskému povrchu, aby udržela jednoho ze svých mrtvých u sebe. Nehodlal jsem ji nechat vyhrát. Severus byl jenom můj a já si ho teď vezmu zpět.

Vykřikl jsem posledních několik slov, vítr se kolem mě vzedmul a rozžaté svíce v jediném okamžiku zhasly. Vlna magie se převalila přes všechny mrtvé kolem a vklouzla do Severusova hrobu. Mohl jsem cítit, jak obaluje jeho seschlé tělo, doslova jsem to viděl, a snaží se ho přivést zpět k životu. Magie se sakovala do ohnilého masa, prostupovala práchnivějícími kostmi a zabíjela červy, žeroucí mu ostatky mrtvých. Cítil jsem, jak se to blíží. Ten okamžik, kdy se mrtvíýpoprvé pohne, otevře oči a pokusí se nadechnout zatuchlého vzduchu v rakvi. Radost, kterou jsem cítil, se nedala slovy popsat. Nehýbal jsem se, ač jsem toužil natáhnout ruku a pomoci Severusovi ven.

A pak…

Všechno zmizelo. Nestalo se nic. Z hlíny se nevynořila šedavá ruka, aby se nemrtvý hrabal ven do mé náruče. Neslyšel jsem ani příznačné škrabání, když se tupé nově narostlé nehty noří do potahu rakve a drásají dubové dřevo nad hlavou mrtvoly. Nevnímal jsem dokonce ani příznačný chlad, šířící se kolem každého zombie. Všechno se to pokazilo a já tam seděl na zemi u hrobu Severuse Snapea a cítil se, jako kdyby mi zemřel podruhé. Nechápal , proč to nefungovalo. Mrtvého jsem povolal tolikrát, až už jsem to nedokázal ani spočítat. Možná by neměl duši ,jak jsem si vysnil, ale měl se přinejmenším probrat k životu a sloužit mi tak, jak má každý nemrtvý sloužit svému nekromantovi. Místo toho se jen z oblohy spustil děš a začal rozmývat krvavé obrazce kolem hrobu, stejně jako ochraný kruh ze soly.

Udělalo se mi špatně. Náhle jsem začal mít dojem že se v příští minute udávím tupou bolestí v hrudníku. Na tvářích jsem cítil vlhkost u které jsem si nebyl jistý jestli je to déšť nebo moje slzy. Kdybych v tu chvíli měl dost vzduchu, tak jediné co bych vydal za zvuk by bylo bolestné sténání. Nechápal jsem co se pokazilo a jediné co jsem cítil byla dusivá beznaděj z toho, že Severuse už nikdy neuvidím.

Netuším, jak se mi to podařilo, ale dokázal jsem vstát, sebrat své věci a odpotácet se domů ulicí, po které se hrnula voda. Tady v Tkalcovské nikdy nefungovala kanalizace, takže když jsem přišel do svého domu , zůstávaly za mnou kaluže vody, jak mi hrozně teklo z bot. Odpotácel jsem se do obývacího pokoje, věci mi popadaly na zem a já se zhroutil na pohovku. Zkroutil jsem se do klubíčka, nohy přitažené k tělu, a voda z mého oblečení se začala vsakovat do látky pohovky. Cítil jsem se jako v obrovské louži, ale bylo mi to jedno. Nechtěl jsem momentálně vstávat a cokoliv dělat, byť by to bylo něco tak jednoduchého, jako vstát a svléct se.

Zavřel jsem oči a nejspíš usnul, protože když jsem je prudce otevřel, tak za okny zuřila bouřka, létaly blesky, hřmělo, a hlavně moje šaty se zdály už jenom provlhlé. Ležel jsem tam, hleděl do vyhaslého krbu a zvažoval, jestli je mi lépe nebo hůř, než před chvilkou. Cítil jsem se prázdný a promrzlý, to bylo asi tak všechno.

Blesk prořízl oblohu, ozářil celou místnost a po něm následoval hrozivý hrom jako kdyby proletěl přímo komínem do pokoje, a pak rána. Hlasitá a tvrdá ,jako kdyby někdo celou svou vahou padl na domovní dveře.

Prudce jsem se posadil.

Další rána dopadla na dřevo dveří, tentokrát jsem vyskočil na nohy, upřímně zděšen, kdo se ke mně dobývá. Znělo to, jako kdyby se někdo pokoušel ty dveře vylomit z pantů a dostat se dovnitř násilím. Třetí rána byla ze všech nejsilnější a následoval po ní ohavný zvuk, přehlušující i vzdálené hřmění a podobající se ostrým drápům sjíždějícím po zeleném laku. Neváhal jsem ani okamžik, vytasil jsem hůlku a vrhl se ke dveřím. Jediným trhnutím jsem je otevřel a strnul.

Byl to on.

Přes závoj dlouhých černých vlasů jsem mu neviděl do tváře skloněné k zemi, ale poznal jsem ho. Kolébal se na místě jako každý mladý nemrtvý, co ještě nemá svalstvem pořádně porostlé nohy. Vydával chrčivé zvuky podobné sténání, jak se bezúspěšně pokoušel nadechovat v podivném reflexu, zafixovaném ještě ze života, kdy potřeboval kyslík. Bílý shnilý rubáš mu tělo halil jen z části, tam, kde se rozpadl docela a odhaloval šedou kůži, jsem mohl vidět, jak se odlupuje v práchnivějících plátech a voda crčící z nebe ji smývá dolů. Byla pod ní kůže v o poznání lepším stavu, také šedá ,ale nerozpadající se.

„Severusi?“ zašeptal jsem polohlasně, hůlka do teď napřažená k útoku, mi poklesla s rukou dolů podél těla.

Zachrčel hlasitě, z koutku rtů mu unikla bělavá pěna a natáhl ruce. Necouvl jsem před nimi, i když byly s vylámanými nehty a odpadávaly z nich kusy staré kůže. Natahovaly se po mě a já se natáhl po nich. Sevřel jsem ty ledové dlaně ve svých. Byli na dotek slizké. Pevně jsem mu je stiskl. Vlna magie se převalila přes naše spojení, vsákla se do Severusova těla a naše spojení mezi nemrtvým a jeho nekromantem bylo spečetěno. Severusova hlava se trochu zvedla, vlasy se mu svezly dozadu a já na krátký okamžik uviděl jeho černé oči, než se mi s dalším zachrčením zhroutil do náruče. Pach hniloby mě obklopil jako kouř a žaludek se mi z toho vyskočil do krku. Nebylo to poprvé, co jsem cítil ten strašný smrad mrtvého rozpadajícího se masa, jenže ani tak jsem si na něj nezvykl dost na to, aby se mi z něj nedělalo špatně. Zhluboka jsem se nadechl ústy a dechem začal šetřit. Dokud ho neumeji, tak bude páchnout prostě jako mrtvola, s tím se nedá nic dělat.

Vtáhl jsem ho dovnitř, do bezpečí, teď už našeho domu.

Netušil jsem, jestli se mi povedlo přivolat jeho duši, ale nezáleželo mi tom. Důležité pro mě v tu chvíli bylo, že je tady, že ho držím u sebe a táhnu ho nahoru po schodech směrem ke koupelně. Potřeboval se zbavit ohavného rozpadajícího se rubáše a smýt si z těla starou hnijící kůži. Až se to udělá, tak budu pátrat po tom, jestli je to Severus nebo jeho mrtvola vzbuzená k životu. Tehdy to poznám pořádně, to až bude procest vzkříšení plně u konce.

Vpotácel jsem se s ním do koupelny. Zatímco jsem ho jednou rukou stále přidržoval kolem pasu, tak druhou jsem z něho strhával křehkou látku. Šlot o snadno, prakticky se mi drolila pod rukama. Během chvilky jsme odhalil jeho tělo. Bylo nezdravě hubené, ovšem nemohly za to jen roky strávené v hrobě. Kosti se mu dali nahmatat i na místech, kde stará kůže zcela opadala a dávno už ji nahradila nová, společně se vším masem, co pod ní mělo být.

Dostrkal jsem ho k vaně, pustil oba kohoutky sprchy na plný výkon a pokusil se ho pod ní strčit. Odmítal zvednout nohy dost na to, aby se dostal přes okraj vany nebo toho ještě nebyl schopen. Musel jsem dovnitř vlézt nejdříve já a vytáhnout ho za sebou, abych ho vůbec pod vodu dostal. Spadli jsme pod ní oba. Byla teplejší, než mi bylo milé, ale pro Severuse přesně to nejlepší. Šaty se mi zase nasákly vodou, tekla mi do očí, uší i do nosu, já na to však nedbal. Drhl jsem nehty a svou žínkou Severusova záda tak prudce, abych dostal dolů starou kůži, hlínu a zbytky balzamovacího vosku.

Všechno to svinstvo odplouvalo pryč odpadem. Severus se mi v náruči třásl v zimnici a němě otevíral pusu. Pod rukou, co jsem ji měl položenu na jeho propadlém břiše, jsem cítil vlnění a hemžení. Věděl jsem, co to znamená.

„To je dobré. Vyzvracej se. Musí to všechno ven, rozumíš? Musíš to všechno vyzvracet!“ řekl jsem to jako rozkaz, doufaje, že pokud je jenom nemrtvým, tak mě poslechne na slovo a pokud má duši, tak pochopí, že to myslím vážně.

Nepoznal jsem, jestli pochopil, každopádně se předklonil přes moji ruku a začal zvracet. Černý sliz plný cukajících se bílých larev se mi rozléval kolem nohou a já byl vděčný, že jsem si sem vlezl v botách. Ostrý pach hniloby, ještě silnější než byl před chvilkou, naplňoval místnost společně s posmrtnými plyny. Bylo to odporné tak moc, že jsem musel zavřít oči a odvrátit tvář stranou. Nemohl jsem se na to nikdy dívat až do konce, dokonce ani tentokrát ne. Opět jsem se na Severuse podíval až ve chvíli, kdy jsem slyšel, že se přestal dávit. Podíval jsem se nejdřív dolů ke svým nohám. Bílé larvy se topily v šedavé vodě a svíjely se. Zase jsem pohled dvrátil a podíval se na Severuse.

Už se netřásl, nechrčel, nedávil se, jen stále rovně jako svíčka pod tekoucí vodou, strnulý a nehybný. Hlavu měl skloněnou, vlasy pořád přes tvář. Vypadal o poznání lépe, když většina staré kůže odplula odpadem nebo stále ještě plavala ve vaně kolem našich nohou. Odstín kůže nové byl šedavý, měl tedy nádech čerstvě mrtvého těla, což ovšem v Severusově případě nebyl až tak velký rozdíl oprati jeho barvě za živa. Tehdy snad, co jsem mohl soudit podle rukou a tváře, byla o pár odstínů víc do žluta.

Byl hodně hubený, žebra se mu rýsovala pod kůži hrudníku, zápěstí měl tenká jako párátka, nohy hubené a skoro až nepřirozeně dlouhé. Penis spočíval v záplavě černých chlupů ,překvapivě zvlněných, což bych nečekal, vzhledem k jeho dlouhým rovným vlasům. Chtěl jsem vidět i jeho tvář. Zvedl jsem proto obě ruce a odhrnul mu vlasy z očí. Odhalil jsem tvář co mě všechny ty roky pronásledovala v dobrých i špatných snech. Hubenou, s výraznou bradou, propadlými lícemi a velkým orlím nosem. Jen jeho oči, brány do mysli a zrcadla duše, jsem neviděl, takže jsem nemohl vědět, jestli je to Severus nebo jenom zombie.

„Severusi?“ zeptal jsem se opatrně. Promluvil jsem po tak dlouhé době, že můj hlas zněl chraplavě. Nebo jsem se možná za to dnešní máčení nachladil a o hlas jsem přicházel díky nemoci. Těžko říct.

„Severusi, jsi to ty?“

Jeho ruce se pohnulu nepřirozeně rychle, sevřely mi rameno a pak otevřel oči. Byly černé jako sama noc, ještě černější, než jsem si je pamatoval, a zářily lidským intelektem. Bledé tenké rty se otevřely jak ke mně Severus promluvil. Neslyšel jsem ho, takže jsem se naklonil dopředu ucho těsně u jeho obličeje.

„Proč… si… mi… to… udělal?“ vyslovil pomalu, slovo po slůvku a já zaplesal blahem. Byl to Severus. Jeho mysl a jeho duše v nemrtvém těle. Podařilo se mi to přivést ho zpátky k sobě a konečně jsem tím získal možnost ho obejmout a říct jmu,ak moc jsme ho miloval celé ty roky.

Ovinul jsem mu ruce kolem zad, přitáhl si ho k sobě do pevného stistku a začal skutečně brečet štěstím.

°°0°°

Sledoval jsem Severuse už několik hodin a nevěděl jsem, co si s ním mám počít.

Po tom, co se mi ho podařilo umýt od všeho toho hnusu a zabalit do prostěradla, jsem ho odvedl do ložnice a řekl mu, že si má udělat pohodlí. V jeho podání to znamenalo, že se odšoural do rohu místnosti, tam se sesunul k zemi a zabalen do prostěradla jako do kokonu se začal houpat ze strany na stranu, ruce ovinuté kolem nohou. Snažil jsem se na něj mluvit. Donutit ho odpovědět mi rozumnou větou jako to udělal, když jsme se sprchovali, ale on nereagoval. Jas intelektu z jeho očí jako kdyby zmizel a nahradila je jen černé prázdnota ,příznačné pro zombie. Svírala mě hrůza že ten krátký okamžik v koupelně byl jen nějaký posmrtný záchvěv bez významu. Že se mi vlastně nepovedlo jeho duši a mysl přivést zpět. Nevěděl jsem, co bych si počal s mrtvým Severusem Snapem, co by mi sice sloužil, ale nebyl by tím mužem, kterého jsem miloval. Nejspíš bych se ho pokusil vrátit zpět nebo nevím… určitě bych ho nedokázal spálit na popel.

Po půl hodině neúspěšných pokusů o konverzaci mi byla taková zima, že jsem to vzdal a převlékl jsem se. Nejdřív mě napadlo, že je to hloupé se před ním jen tak svléct, pak jsem si uvědomil, že já už jeho nahého viděl, tak má právě vidět nahého mě. Třeba to přinese z jeho strany nějakou reakci. Svlékl jsem se před ním úplně do naha, v klidu přešel ke skříni a koutkem oka ho sledoval, co udělá. Dál se jen houpal tam a zpět, oči upřené někam do koberce, dokonce po mě ani na okamžik nestřelil pohledem. Bylo to frustrující.

Natáhl jsem si pohodlné domácí oblečení a sedl si naproti Severusovi. Stále jsem na něj mluvil. Vyprávěl jsem mu o tom, co všechno se přihodilo od doby, co tady nebyl. Svatba Rona s Hermionou nebo to, že je Pastorek ministr, Ron velitel zvláštní bystrozorské jednotky a Arthur spravuje kouzelnické finance. Taky jsem mu pověděl, jak jsme nakonec porazili Voldemorta. Mluvením jsem strávil celé hodiny, bolela mě z toho pusa a slunce se začalo prodírat otvorem mezi zataženým závěsy, přesto ho ani jedno mé slovo nedonutilo třeba se jen přestat kolébat.

„Severusi, prosím!“ zaškemral jsem, když už nebylo, co bych víc řekl, „Prosím, jestli tam uvnitř jsi, tak mi dej vědět. Já tě žádám. Já ti to nařizuji. Slyšíš mě?“

„Proč?“ dostalo se mi od něj konečně prvního sroumitelného zvuku kromě občasných nádechů, „Proč si mi to udělal?“

„Nechtěl jsem bez tebe žít, bez toho abych ti řekl, jak moc tě miluji, tak jsem tě přivedl zpátky,“ odpověděl jsem mu po pravdě.

Zvedl hlavu a já konečně viděl jeho oči opět naplněné vědomím starého známého Severuse. Velice rozlobeného Severuse, jež se chystal na mě začáít křičet a urážet mě. Rozbalil ruce a opřel se jimi o podlahu. Natáhl se vpřed. Vypadal jako šelma připravující se ke skoku. Já se ale nebál, protože on byl můj a já byl jeho nekromancer, navíc jsem si byl jist, že Severus by mi nikdy neublížil. Tolik let mě chránil, tak proč by se to teď mělo změnit.

„Ty jsi…,“ prudce nabral vzduch do plic, ještě nevěděl, že nemusí dýchat ale musí se nadechnout, aby mohl mluvit, „Ty jsi… zatracený hajzl! Jak si mohl… ty… sobecký, sebestředný, pokrytecký parchante! Cos mi to provedl?! Co si to ze mě udělal?! Já… já…,“ znovu se prudce nadecl, „Co jsem to zač? Moje srdce… moje kůže… moje mysl… proboha… oh, proboha….“

Neříkal jsem nic. Věděl jsem, že to pro něj bude velký šok probudit se jako nemrtvý, ale taky jsem věděl, že si na to dřív nebo později zvykne. Opatrně jsem se k němu přesunul, nechtěl jsem ho vyplašit, a položil mu ruku do stále provlhlých černých vlasů. Klouzaly mi pod rukama lehce, jak byly čerstvě umyté.

„To bude dobré, Severusi. Za chvíli uvidíš, že ti bude líp,“ chlácholil jsem ho jemně, zatímco jsem se k němu přibližoval s úmyslem ho obejmout.

Nevypadalo to, že mě vnímá. Jeho slova se změnila v tichounké kňourání podobné kotěcímu, rukama si jezdil po těle a znovu se začal kolíbat, i když byl v podivné pozici v kleče na nohách a trochu v předklonu. Přesunul jsem se až k němu, sevřel mu obě ramena a naklonil se vpřed. Chtěl jsem ho políbit, třeba jenom na tvář, prostě jen zkusit, jaké to je. On po mě bleskl černýma očima, bleskově se pohnul a s vrčením pro nemrtvého neobvyklým mě povalil na zem. Ledové kostnaté prsty mi sevřely krk, stiskly.. a zatavily se. Severus celý strnul, jako kdyby ho někdo vypnul. V očích mu problesklo nejdřív zmatenost, rychle však vystřídaná nekontrolovatelným hněvem.

„Ty grázle!“ zasípěl přes vyceněné zuby a pustil mě.

Nedokázal jsem postřehnout, jak se pohybuje, jen jsem ze svého místa v leže na zemi viděl bledou rozmazanou šmouhu, létající po pokoji a ničící všechno, co jí přijde pod ruku. Dveře od skříně byly odervány a hozeny proti zdi. Moje oblečení a věci vyletovaly ven a sesypaly se na zem, rozervané na kousky dřív, než jsem stačil postřehnout, že je Severus zničil. Na tapetách jako kdyby se samy od sebe dělaly dlouhé drápance od šelmých drápů.

Vyskočil jsem na nohy a vrhl se ke dveřími a jimi pak ven. Prudce jsem je za sebou zabouchl, navrch ještě pojistil několika kouzly, přesto jsem přes ně stále slyšel, jak Severus uvnitř běsní. Nemohl ublížit mně, byl jsem jeho stvořitel a on mi patřil, ale mohl ničit moje věci, čehož si taky podle všeho užíval. Mohl jsem vtrhnout dovnitř a zakázat mu to, jenže jsem chápal, že ze sebe potřebuje dostat vztek. Kdybych se probudil jako zombie, tak by se asi také nejdřív hrozně zlobil na celý svět. Měl právo být rozčílen.

Opřel jsem se o dveře a sklouzl po nich na zem. I když mě zvuky zevnitř naplňovaly obavou, tak jsem byl zároveň i rád. Lepší tohle, než ta tiché letargie, ve které se ještě před chvílí nacházel. Jediné, co jsem nechápal, bylo, že tohle vůbec dokáže. Jako nemrtvá zombie by měl být nemotorný a pomalý, jako člověk by zase neměl být tak silný. Možná, že navrácení jeho duše do neživého těla způsobilo nějakou mutaci, podobně jako je tomu u upírů, a on je teď nadlidsky rychlý a silný. Znapokojovalo mě to. Za takové věci se platí a já se obával, čím zaplatíme za tohle.

Vstal jsem ze země. Bolela mě hlava a potřeboval jsem se vyspat. Věděl jsem, že z ložnice se nedostane, proto jsem s klidem sešel dolů do obýváku a zase se uvelebil na pohovce. Předtím, než jsem usnul, mě napadlo, že bych ho možná neměl zavírat, ale což… byl moje zombie a tak si s ním můžu dělat, co chci.

°°0°°

Probudil jsem se někdy kolem poledne, vyhladovělý, ale toužící nejdřív vidět Severuse. Vyběhl jsem po schodech nahoru s nadšením, ovšem u dveří do ložnice jsem se zastavil a zaposlouchal se. Nezdálo se že by vevnitř vůbec někdo byl. Lidé dělají zvuky, i když leží na posteli. Pohybující se, postel vrže, látky šustí, dýchají, vydávají do okolí auru života, z pokoje jsem neslyšel ani necítil nic živého, až mě napadlo, jestli Severus náhodou nevyskočil z okna. Ta myšlenka mě vyděsila, ztratil bych ho tim, takže jsem vletěl dovnitř.

Místnost byla v hrozném stavu. Tapety ze zdí byli servané, na nábytku byly hluboké vrypy jako od drápů a vše, co se dalo rozbít ,také rozbité bylo. Naštěstí původce toho nepořádku byl pořád tady. Seděl na posteli, oblečen do mých roztrhaných šatů a díval se před sebe. Oblečení mu bylo velké na šířku a malé na délku, dobré ovšem bylo, že se vůbec oblékl. To jasně značilo, že je inteligentní a intelekt z jeho mysli nevyprchal společně s výbuchem hněvu.

Obezřetně jsem se k němu přiblížil.

„Severusi?“ oslovil jsem ho a on se ke mně obrátil ve tváři nečitelný, ale jednoznačně při smyslech, „Ahoj… tedy dobré ráno,“ pokusil jsem se o pozdrav, který by nezněl moc úzkostně.

„Ráno?“ zopakoval a zkřivil rty přesně tak, jak jsem si pamatoval, „Je hodinu před polednem, tomu ty říkáš ráno? Copak nemáš práci nebo povinnosti? To si jen tak pospáváš celý den… oh pardon vlastně, ty jsi Harry Potter, muž co zabil Pána zla a hrdina kouzelnického světa. Jak jen jsem na to mohl zapomenout! Já se tak stydím!“ jedovatost mu z hlasu doslova kapala.

Místo ke vzteku mě to nutilo k úsměvu. Bylo příliš mnoho let, co jsem naposledy slyšel jeho úštěpačný hlas mě urážet a nadávat mi do naprostých pitomců a zhýčkaných zlatých chlapců. On celý mi scházel a teď jsem si jasně uvědomoval všechny ty drobnosti, co jsem postrádal, jako tohle. Skoro mi z toho vhrkly slzy do očí, když jsem dal průchod svým citům a vrhl se mu kolem krku.

Musel jsem ho tím dokonale vyvést z rovnováhy, protože ač byl nadechnut k dalšímu přívalu urážek, tak prostě jen vydechl a položil mi ruce na záda. Tak přirozeně, prostě, jako kdyby to dělal každý den. Přivinul jsem se k němu ještě víc. Nikdy jsem netušil, že bude tak snadné dostat se k němu tak blízko, i když pravda byla, že za to možná mohlo naše spojení mezi nemrtvým a jeho nekromantem. Dokázal jsem to cítit jako svrbivé zachvěvy magie na povrchu kůže. Severus to možná cítil také tak.

„To by snad stačilo, pane Pottere,“ řekl mi polohlasně do ucha po neurčitě dlouhé době.

Neochotně jsem se odtáhl a narovnal se. Bolelo mě v zádech z toho, jak jsem se k němu skláněl. Aniž bych dal ruku pryč z jeho ramene, jsem se posadil vedle něj. Trochu se posunul a natočil, takže jsme si hleděli do tváře. Už nevypadal ,že se hněvá, přinejmenším ne tak zuřivě jako před pár hodinami.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se ho, moje ruka přitom sama vystoupala po bledém krku a spočinula na jeho tváři. Neuhnul mi, zůstal nepřirozeně nehybný a bez mrknutí mě pozoroval. Jestli bude mět někdy budit dojem živého člověka, což by rozhodně mohl, pak se bude muset naučit mrkat a bezúčelně hýbat. Lidé nedokážou celé hodiny sedět bez jediného pohybu.
„Navzdory tomu, že jsem mrtvý a sedím na posteli s nekrofilem, tak překvapivě dobře,“ odpověděl mi a trochu naklonil hlavu na stranu směrem k mé ruce. Cítil jsem, jak se k ní přivinul.
„Jsme nekromant, tak se říká lidem, co…“
„Ne, jsi nekrofil,“ nenechal mě domluvit, jak jinak taky, „a nekromant také, ano. Nekrofil hlavně, protože, jak vidím, přivedl si mě zpět proto, že za života jsi neměl šanci se se mnou vyspat a teď to chceš napravit,“ zamračil se a ovinul mi nesmírně silné ruce kolem pasu, až jsem měl dojem, že mi křuplo v páteři, když si mě k sobě přitáhl, „Takže co? Budeš nahoře nebo dole? Jsme ochoten se přizpůsobit, ne že bych tedy měl na výběr, vzhledem k tomu, že musím udělat vše, co mi nařídíš.“

Dobře, tohle už nebylo příjemné. Mělo mi být hned podezřelé, že by to s ním bylo všechno tak snadné. Nemohl to být Severus Snape, aby cokoliv dal zadeamo nebo bez nadávání.

Nejdřív jsem se pokusil ze sevření jeho rukou vymanit, svíraly mě ale příliš pevně na to, abych se vůbec mohl pořádně hnout. Byly tvrdé jako z mramoru. Mohl bych se v jejich stisku svíjet hodiny naprosto bezúspěšně. Ještě nikdy jsem u nemrtvého necítil takové stisk. Nebyli silnější než lidé, jen se neovládali a proto se mohlo zdát, že mají nadlidskou sílu

„Pusť mě!“ nařídil jsem velitelským hlasem. Magické pouto mezi námi se jemně zachvělo, jak po něm můj příkaz zklouzl k Severusovi a jeho bezmála smrtonosné obětí povolilo. Ruce mu klesly podél těla. Jedna zůstala ležet na posteli, druhá na jeho klíně. V očích mu vzplanul hněv a mě to hned došlo. Neposlouchá mě on, to jenom jeho mrtvé tělo plní mé příkazy, ač je jeho mysl proti.

„Takže nejspíš dole,“ zavrčel Severus, „Mám si lehnout na břicho nebo postavit na všechny čtyři? Lehnout si na záda… na bok, nebo budu přeci jen nahoře, jen budeš mít penis v mém zadku? Oh, je tu taky možnost ve stoje, rukama opřený o zeď.“
„Nepřivedl jsem tě zpátky, abych se s tebou vyspal!“ bránil jsem se s počínající zlostí, „Chtěl jsem, abys tu byl se mnou, ale věděl, jsem že skutečný život ti dát nemůžu. Strávil jsem pět let výzkumem, abych kromě tvého těla přivedl zpět také duši a povedlo se mi to. Nechci s tebou šuk… mít sex… tedy chci… nejdřív ti chci říct, že tě miluji. Pořád. Nikdy jsem nepřestal ani když jsem si myslel, že si všechny zradil! To je důvod, proč tu jsi. Moje láska.“

„Láska? Ta nemůže stvořit nemrtvé monstrum, jaké si udělal ze mě. To dovede jen čirá nenávist a to jsem si myslel, že ty vážně…,“ překvapivě sám ztichl, aniž bych ho musel přerušit dřív, než řekne něco sprostého. Uhnul pohledem na stranu, směrem k holé poškrábané zdi, zdobené cáry tapet.

„Myslel sis co?“ zeptal jsem se tónem, kterým se promlouvá k někomu, kdo má strach. Jenmým a uklidňujícím. Nebyl jsem si jist, jestli ho tím rozlobím nebo ne.

„Ten poslední rok jsem doufal, že až všechno pochopíš, tak ke mně nebudeš už cítit nenávist,“ odpověděl mi, aniž by obrátil hlavu, „Nedoufal jsem že bych válku přežil a pokud, tak jsem byl připraven zemřít rukou zákona, jen jsem chtěl, abys chápal ,co jsem musel udělat. Jenže tys to nepochopil, dál mě nenávidíš a dokonce si mě vzkřísil, aby ses mi mohl pomstít.“

„Já se ti nechci pomstít,“ sevřel jsem mu ramena a donutil ho se ke mně obrátit.
„Proč bys mě jinak nutil být nemrtvým?“

„Protože bez tebe nemůžu žít,“ byla má prostá a jednoduchá odpověď, „Kdybys neumřel, tak bych udělal všechno proto, abychom mohli být navždycky spolu. Klidně bych hned ten den, co Voldemort padl, zbalil pár věcí a utekl s tebou někam daleko do ciziny. Já tě miluji až za hrob.“

Jak moc jsem toužil, aby to pochopil a přijal jako fakt, jenže to bych od něj asi chtěl moc. On přeci vždy pohrdal každým citem, kterými nebelvíři oplývali. Byl zmijozel se všim všudy a nikdy by nepochopil, že lidé něco nedělají jen pro vlastní zisk. Dobře, možná tohle bylo pro můj zisk, ale pro jeho taky. On se mnou přeci chtěl taky být a já to zajistil. Doufal jsem, že se mnou chce být.

„Jsem mrtvý. Copak to pro tebe není překážka v naší společné šťastné budoucnosti?“

Usmál jsem se. Neřekl mi, že si moc troufám, když po něm chci, aby tu se mnou zůstal a miloval mě. Jen vznášel, podle něho pádné, argumenty proti.

„Na tom mi nezáleží. Živý nebo mrtvý, pořád jsi to ty. Je to jen o teplotě těla a nějakém pitomém tlukoucím srdci. Copak to má význam, když se dva lidé milují… miluješ mě?“ musel jsem tu otázku položit, ač jsem si nebyl jist, jestli mi na ni odpoví.

„Ovšemže ano, ty hlupáku,“ zavrčel v odpověď, zdál se při tom v rozpacích, „Co jiného by mě celé ty roky nutilo tě nezabít, nebo proč myslíš, že jsem tu zůstal, když jsem mohl utéct? Z jakého jiného důvodu bych zabil Brumbála než proto, abych tě chránil. Máš stupidní dotazy, jako vždycky,“ odbýval mě podrážděně a já se s každým jeho slovem víc a víc usmíval, „Ty možná můžeš žít s mrtvolou, ale já nedokážu žít s člověkem, co mě ovládá. To nechci. Vrať mě zpátky do hrobu.“

Strnul jsem. V hlavěm jsem si od chvíle, co jsem se rozhodl ho vyrvat smrti ze spárů, přehrával stovky scénářů o tom co si řekneme a jak to dopadne. Jedním z nich bylo i to, že mě požádá, abych ho navrátil do hrobu, přesto jsem na to nebyl připraven. Nevěděl jsem, co mu mám říct.

„Ne… ne… to nemůžu,“ zakroutil jsem vehementně hlavou, „Nechci to udělat a ani nevím jak. Nikdy se mi to nepovedlo. Musel bych tě spálit, jenže to by tvoje duše nikdy nedošla klidu a stal by se z tebe duch.“
„Takže jsem v pasti. Zůstanu po zbytek svých nemrtvých dnů jen tvou loutkou, dokud nezemřeš a pak se proměním v hromadu hnijícího masa, až tvá moc odezní,“ pravil hořce a potřásl hlavou, až mu vlasy zakryly většinu tváře, „Pak tedy… poroučej, co si budeš přát, můj pane.“

Měl jsem chuť začít křičet. Byl tak neskutečně paličatý ve své touze ukázat, jaký je zotročený chudák, že mě ani neposlouchal. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a nasadil smířlivou masku. Měl jsme už své skušenosti s tím, jak jednat s mrzutým Snapem, takže jsem dobře věděl, že křik a vzájemné urážení prostě nepomáhá. Kolikrát už jsme se spolu dostali do bezvýsledné hádky a kam to vedlo? Nikam. Musel jsem zkusit jiný přístup.

„Severusi, já ti tu slavnostně slibuji, že tě nikdy nebudu nutit dělat nic, co nechceš,“ odpřísáhl jasem a klidně bych to i dotvrdil kouzelnickou smlouvou, jestli by ho to potěšilo, „Pro mě nejsi moje zombie, jsi jen člověk co je trochu… ne-mrtvý. Pokud ale i tak chceš příkaz, tak pro tebe jeden mám; polib mě už konečně.“

Viděl jsem v jeho očích váhání a věděl jsem, že prostě nemá na výběr. Opravdu jsem ho nedokázal navrátit zpět do říše mrtvých, když už jsem ho jednou přivolal. Stejně tak jsem to ani udělat nechtěl. Nehodlal jsem ho ale nutit dělat věci, které nechce, dokonce i kdyby to znamenalo, že teď ode mne odejde. Jen jsem doufal, že to neudělá.

„Ach Harry…,“ povzdechl si tiše.

Konečně zvedl ruku proto, aby se dotkl strany mého krku. Přejel po něm a jeho kůže byla chladná a hladká jako mramor. Nepodobala se kůži nemrtvéo, jak jsme ji znal já. Byla jiná a daleko neuvěřitelnější. Do teď jsem byl tak zaujat naším rozhovorem, že jsem si té jemné struktury podobné kameni ani nevšiml. Ale teď byly všechny mé smysl soustředěny výhradně na něj. Dech se mi krátil, čas jako kdyby se zpomalil, když se ke mně naklonil a pak přitiskl své tenké ledové rty na ty moje.

Poprvé jsem ho políbil a bylo to stokrát lepší, než jsem si vůbec kdy představoval v těch nejnádhernějších snech. Pevně jsem mu ovinul paže kolem krku, přitáhl si ho k sobě, až jsem cítil jeho hruď na své. Normálně bych vnímal tlukot druhého srdce, tentokrát bylo jenom ticho a dvě nesmírně silné ruce, co se opět přesunuly na moje záde, tentokrát však o poznání jemněji. Mělo by mi to vadit, ale nevadilo. Důležité bylo jenom to, že je tu se mnou Severus, to jaký je, bylo bezpředmětné.

Ten den se ze mě stal nekrofil a víte co? Bylo to úžasné.

°°0°°

Otevřel jsem oči do sešeřelé místnosti. Musel jsem usnout a zatím, co jsem spal, se stačilo slunce zákeřně přesunout směrem k západu. Normálnímu člověku by touhle dobou už bylo hlady zle, já jen cítil jisté nepohodlí v oblasti žaludku. Asi jsem se během spánku dostal přes tu kritickou fázi, přicházející asi tak dvacet hodin po posledním jídle, kdy má člověk dojem, že mu někdo řeže vnitřnosti. Stejně jsem věděl, že se prostě budu muset najíst, i když už mě bolest vede k touze sníst omítku ze zdi.

Obrátil jsem se v posteli a hmátl po těle, které sjem tam očekával. Našel jsme jen vychladlé a pomuchlané prostěradlo a polštář s otiskem Severusovy hlavy. Musel vstát přede mnou, jen jsem nedokázal určit kdy. Zmocnila se mě jistá obava, kde je a co dělá. Nemyslel jsem si, že by mohl ublížit sobě nebo někomu jinému, jen jsem se bál, že vyrazil do města a někde se prozradí.

Vyklouzl jsem z postele, natáhl si kalhoty s košilí a vyrazil ho hledat. Seběhl jsem do přízemí a původně zamířil k obýváku, ovšem pootevřenými dveřmi kuchyně procházelo světlo a byly z ní slyšet zvuky, jako kdyby tam někdo hrabal. Zamířil jsem do ní.

Po otevření mě čekal pohled ne nepodobný mé noční razii na jídlo. Věci byly vytahány ze skříněk a naskládany na lince. Zběžně jsem viděl otevřenou krabici kukuřičných lupínků, misku s roztékající se zmrzlinou, kus staré nakousané pizzy od včera, otevřené konzervy fazolí, hrachu a kukuřice a také nerozmrzlý, ovšem nakousaný koláč od Molly. Všechno to vypadalo, jako kdyby si někdo jednou uždíbl a pak to nechal být, nebo ještě hůře vyzvracel to na podlahu. Na linoleu totiž byly rozžvýkané hromádky různé barvy a konzistence.

„Severusi, co se tady…,“ ztichl jsem, když mi pohled padl na muže sedícího u stolu.

Severus měl před sebou velké balení zmrzlého mletého masa, syrového samozřejmě, v ruce lžíci a do pusy si s evidentní chutí strkal velké porce. Mizelo to v něm jako v bezedné propasti. Podle obalu od hovězý kýty a bifteku jsem usoudil, že veškeré mé zásoby masa už skončili v Severusově žaludku.

„Co to děláš?“ dokončil jsem svůj dotaz, ač jsem tušil, oč tu jde a že je něco asi hodně špatně. Zombie nejedly lidské maso, to byla jenom mudlovské pověra. Uměly kousat, škrábat, vyrvávat vnitřnosti a odtrhávat lidské maso od kostí, ale nejedly ho. Nejedly vůbec nic a nikdy. Jejich síla a energie k pohybu přicházela od nekromanta, jež je stvořil, nepotřebovaly si ji proto doplňovat jinak.

„Mám hlad,“ zamumlal Severus přes lžíci masa, co si právě strčil do pusy, „Mám hrozný hlad a ze všeho se mi dělá špatně,“ jak mluvil, tak mu pár kousků mletého vypadlo z pusy na stůl. Polkl sousto, sklonil se a slízl je z ubrusu. Pocítil jsem lehkou nevolnost, když jsem ho při tom viděl, takže jsem odvrátil hlavu.

„Nestačí to. Už jsem snědl všechno maso, co si tu měl a pořád mám hlad. Musíš mi sehnat víc… víc masa… víc jídla.“
„Ne, Severusi, musíme…,“ ztichl jsem, najednou už neseděl u stolu, ale stál jen pár centimetrů ode mně. Ještě před půl hodinou bych se tetelil blahem mít ho tak blízko a moci si ho dotknout, teď jsem z něj ale cítil neutuchající hlad a jeho oči nebyly lidské. Zářily sírově žlutou barvou, tváře měl ještě propadlejší, než včera, a ruce, jež mi svírali paže, byly doslova vyzáblé. Vypadal, jako vyhladovělý člověk žabronící o jídlo.

„Dobře. Seženu ti maso. Bude to dobré,“ nedokázal jsem mu odmítnout, zvedl jsem ruku a prohrábl mu vlasy. Několik velkých chomáčů mi zůstalo mezi prsty. Rozpadal se mi pod rukama, doslova, a to jsem rozhodně nemohl dopustit. Nevynaložil jsem tolik úsilí jen proto, abych ho zase ztratil. Nepřežil bych to. Znovu už ne. To bych se raději sám zabil nebo bych zešílel.

„Klid ,Severusi. Postarám se o to, abys mě dost jídla, jen mě teď musíš pustit ven, dobře? Dojdu do obchodu pro celé pytle. Jen mě nech jít.“
„Ty… vrátíš se?“ zeptal se s obavou, nefalšovanou, jakou jsem u něj neslyšel ani v okamžiku jeho smrti, „Nechci zůstat sám… já… nevím kde…,“ stichl a zmateně se kolem sebe rozhlédl, „Kde jsem?“

Nerozpadalo se jenom jeho tělo, ničilo to také jeho mysl. Nemusel jsem být genius, aby mi došlo, že jestli se nenají, tak z něj za chvíli bude jen zmatená zombie bez špetky rozumu. Můj Severus by byl pryč.

„Jsi doma. Ve svém domě a se mnou, víš?“ opatrně jsme se vyprostil z jeho povoleného stisku, „Teď chci, abys šel nahoru do naší ložnice, tam si sedl na postel a počkal na mě. Rozumíš? Je to rozkaz!“ nařídil jsem mu, ač jsem slíbil, že to neudělám. Bylo to ale pro jeho bezpečí, ve svém zmatku by totiž mohl utéct ven, někdo by ho uviděl nebo by nechtěně někomu ublážil a dopadlo by to špatně. Takhle bude v bezpečí.

Zachvění magie v našem spojení mi jasně řeklo, že můj příkaz pochopil, jak jen zombie může chápat. Mechanicky přikývl, trhaně a pomalu. Vypadalo to, že je to s ním každou minutou, kdy neměl v puse maso, horší a horší. Spustil ruce podél těla. Nejdřív obrátil ke dveřím hlavu, pak celé tělo a malátně vykročil do předsíně. Následoval jsem ho jen proto, abych se ujistil, že plní můj příkaz. Šouravě vystoupal do patra, opíral se o zábradlí. Na vrcholku schodiště se dlouze zastavil, otáčel hlavu ze strany na stranu, jako kdyby nevěděl kterým směrem je naše ložnice.

„Doprava, Severusu, v pravo je náš pokoj,“ poradil jsem mu.

Nepoděkoval, ani se ne mě neobrátil, ale vykročil správným směrem. Za chvíli už jsem slyšel, jak se za ním zaklaply dveře pokoje a pak zaskřípění, to jak se posadil na starou postel. Ještě chvíle jsem vyčkal, citiroval, jestli se třeba nebude mým příkazům protivit teď. Neslyšel jsem nic, jen ubíjející ticho a kapání rozbytého kohoutku v koupelně.

Sebral jsem klíčky z věšáku a vyběhl z toho ztichlého domu. Severusův zlobný hlas vyčítající mi, co jsem z něj udělal za mon trum, by mi byl milejší, než to kapání kohoutku. Jak byl jako vztek předtím pochopitelný, teď by byl ještě víc. Věděl jsem, že to, co stvořím, nebude normální zombie, ty nemají mysl ani duši, jen jsem netušil, že vytvořím… nevím, co jsem to vytvořil. Ghůl to také nebyl, protože ti bez rozmyslu zabíjeli a požírali všechno živé. Neměli vědomí a k jezení masa rozhodně nepoužívali příbor. Možná byl ghůl s duší, to by pak mnohé vysvětlovalo, jelikož ghůlové se rozpadají, pokud nemají přísun živin, jenže zase se nedají stvořit. Jsou to nejčastěji čarodějové, co nějakým způsobem prokleli sami sebe nebo se snažili získat věčné mládí. Právě proto nebylo ghůlů na světě tak moc, byli však natolik nebezpeční, že snadno pronikli i do povědomí mudlů.

V nejbližším řeznictví jsem vykoupil všechno maso, co jim takhle k večeru ještě zbylo na pultu. Žena za pokladnou se na mě dívala s podivem, zřejmě nechápala, co jeden malý hubený mladík bude dělat s takovým množstvím jídla. Asi bych jí to nevysvětlil tím, že mám doma hladovějícího nemrtvého, tak jsem se jen nevinně usmíval. Konec konců jí do toho vůbec nic nebylo.

S těžkými taškami plnými masa a chmurnými myšlenkami o Severusovi jsem se vrátil domů. Zpátky do tíživého ticha.

„Severusi! Severusi, pojď dolů, přinesl jsem ti jídlo!“ zavolal jsem do patra a na odpověď jsem nemusel moc dlouho čekat.

Vynořil se na vrcholku schodiště během nepostřehnutelného okamžiku. Svíral pevně kraj zábradlí a kymácel se ze strany na stranu, pohled žlutých očí upřený na tašku, co jsem přinesl. Položil jsem ji na zem a rozevřel. Jasně jsem slyšel jak se dlouze nadechl vdechujíc vůni masa. Chvíli se mi zdálo, že mu přes tvář přeběhl stín znechucení snad důsledek záchvěvu racionálního lidského já, v další chvíli byl však dole na kolenou u tašky. Nadechl jsem se jak jsem mu chtěl říct, že si to má vzít do kuchyni, ale nedostal jsem se k tomu, abych cokoliv řekl. Vnořil ruce dovnitř, vytáhl bali s masem a všechno nepoživatelné ze svého jídla jednoduše holíma rukama serval. Ukousl si kus s vrčením podobným tomu psímu.

Nemohl jsem se dívat na to, jak se Severus chová jako zvíře. Vysypal jsem obsah druhé tašky jednoduše na zem, lhostejno že tím zašpiním podlahu, a rychle se přesunul do obývacího pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře, pevně na kliku a pojistil je protihlukovými kouzly, protože jsem nechtěl poslouchat hltání, vrčení a šustění, které se z předšsíně ozývalo. Moje první kroky mířily hned k baru bohatě napěchovanému alkoholem. Nikdy jsme moc nepil, nedělá mi to dobře, jenže známí neměli nikdy jiný nápad na dárek k výročí Voldemortovi smrti než lahev všelijakého alkoholu, proto byly moje zásoby doslova bezedné. A dneska jsem sklenku vážně potřeboval, nejlépe dvojitou.

Sesunul jsem se na pohovku a zavřel oči. Netušil jsem, co budu se Severusem dělat, když je tím čím je, ať je to cokoliv. Nemohl jsem ho nechat jít, i kdybych si myslel, že to dokážu. Teď, když tu byl, jsem si nedovedl představit, že se vrátím zase k té samotě, v jaké jsem žil předtím, stejně tak jsem si ale nedovedl představit, že ho budu jen napůl vědomého držet třeba ve sklepeěa krmit pěti kily masa denně.

Přitiskl jsem si chladnou sklenku na spánek. V hlavě mi bušila bolest. Tuši jsem, že je to z nedostatku jídla, jenže po tom, co jsem právě viděl ,jsem neměl na cokoliv ani pomyšlení. Určitě bych to hned vyzvracel.

„Harry?“

Prudce jsem sebou trhl a narovnal se na pohovce. Severus stál ve dveřích, neměl na sobě ani jedinou skvrnku od krve, vlasy měl vlhké a natáhl si můj župan místo rozervaného oblečení ,co měl dřív. Vypadal, že je plně při vědomí, jist jsem si tím však nebyl, proto jsem vytáhl hůlku, když se pomalu vydal ke mně. Jen krátce zaváhal, když ji spatřil, ale nezastavil se. Přistoupil ke mně, pozvolna mi položil ruce na ramena a naklonil se až k mé tváři.

„Idiote. Zaprvé jsi můj nekromant, vlastníš tohle tělo a já ho nemohl ovládat ,pokud mi cokoliv nařídíš. A pak,“ odsunul svým dlouhým prstem stranou hůlku, co jsem proti němu namířil, „nezabiješ mě ani avadou, už jsem mrtev. Když mě spálíš, tak tě budu do konce života strašit,“ ušklíbl se, „Potřebuji nové oblečení. Tenhle župan je hříšně krátký.“

Opřel se kolenem o pohovku těsně u mého stehna. Sklopil jsem pohled dolů a musel jsem s ním souhlasit. Prakticky celé stehno mu vyčuhovalo zpod mého županu ven. Položil jsme na něj ruku úplně automaticky. Kůže, které jsem se dotkl, ,byla zase tak chladná a mramorově hladná jako v noci, kdy jsem ho hladil a miloval.

„Ty na mě nehodláš řvát a vyčítat mi, co jsem ti provedl?“ položil jsem logický dotaz. Tohle nebylo chování, které jsem od racionálně uvažujícího Severuse očřekával. Měl se na mě zlobit. To pro něj bylo přirozené, přesto teď pozvolna zakroutil hlavou.

„Nemohu zpět, jsem tady a jsem silný. Jako zmijozel chápu ,že nic na světě není zadarmo, zvláště nesmrtelnost ne,“ vzepřel se mi o ramena a přesunul na pohovku i druhou nohu, „Někdo se o mě musí postarat a kdo jiný mi toho tolik dluží, než ty?“ mírně pozvedl obočí.

Hodlal jsem se ohradit proti tomu, že bych mu cokoliv dlužil, ale copak záleželo na slovech, když se ke mně sklonil a políbil mě. Do pusy se mi dostal jeho jazyk, mrštný a ucítil jsem chuť hřebíčku ze zubní pasty. Objal jsem ho kolem pasu a přitiskl k sobě. Do břicha mě dloubl jeho tvrdý penis. Zasténal jsem a mé vlastní slabiny se začaly rozpalovat.

Ukončil polibek a přisál se mi ke krku. Přejel vlhkými rty nahoru až k mému ušnímu lalůčku, který jemně polaskal jazykem.
„Hladovím po tobě, Harry,“ zašeptal mi do ucha. Nikdy jsem si nedovedl představit, že by ke mně Severus takhle promlouval, ale už z noci jsem věděl, že to prostě dělá. Tak on miluje. Zapomenuta byla hromada snědeného masa, jeho ranní mrtvolná malátnost i moje obavy. Zůstali jsme jen mi dva na jedné pohovce.

°°0°°

Nacházel jsem se někde mezi snem a bděním, kdy jsem si uvědomoval jedině to, že mě hrozně bolí tělo přeležené z toho, jak jsem byl zkroucen na pohovce. Donutil jsem se otevřít oči a hend jsem je zase musel zavřít. Skrz okna totiž prosvíralo zákeřné slunce, vypalující mi bulvy z hlavy.

Skulil jsem se se na koberec do kupy oblečení a unikl tak před nepříjemným světlem. Cítil jsem se malátky zřejmě z toho, že jsem dlouho nejedl a pořádně nespal, jen jsem si nebyl jist, kolik času uběhlo. Něco mi říkalo, že to bylo dva nebo možná tři dny, co jsem přivedl Severuse zpět na zem, jen by bylo ještě docela milé vědět, od kdy se to počítá. Dny v týdnu se mi zcela smyly v jedinou šmouhu.

Aniž bych se pořádně zvedal, jsem na sebe natáhl kalhoty, jen jsem se tak posadil, abych si natáhl i triko. Dřepěl jsem tam na zemi jako kapusta a rozhlížel se, kde je Severus. Zase zmizel ještě předtím, než jsem se probudil. Budu s ním muset probrat, že bych se rád jednou ráno vzbudil v jeho náruči, pokud by byl tak laskav a setrval alespoň pár hodin na jednom místě.

Ač bych tam rád zůstal sedět celý den, jak mě bolelo v zádech, tak jsem se postavil a vydal do předsíně. Poslouchal jsem, jestli neuslyším nějaký šramot. Zase mi zmizel a já ho musel najít dřív, než se něco stane. Severus prostě musel být celou dobu pod mým dozorem, vzhledem k tomu, čím byl a že ještě nebyl připraven na to vyrazit si na procházku.

Nakoukl jsem do kuchyně a když jsem se vracel, tak jsem postřehl, že dveře do sklepa, umístěné pod schody, jsou pootevřené. Dříve tam měl Severus laboratoř ,co vyhořela společně se zbytkem domu, když jsem to tu pak rekonstruoval, tak jsem ze sklepa udělal jednoduše sklep. Holé zdi, podlaha a velký mrazák na jídlo v rohu plus pár beden s nepořádkem. Po laboratoři zůstal jen magicky ošetřený odtok do kanalizace v jednom rohu. Severus tam neměl co dělat, ale chápal jsem, že se tam chtěl jít podívat vzhledem k tomu že to dřív byl jeho ráj.

Otevřel jsem dveře a nahlédl do tmy pod sebou. Velmi matně se rýsovaly schody směrem dolů, nic víc jsem neviděl. Sáhl jsem po vypínači, přepl ho, ale nestalo se nic. Světlo se nezaplo, ovšem ani to neprskl, jako když praskne žárovka. Vytáhl jsem proto hůlku a s tichým „lumus“ vykročil dolů do tmy. Musel jsem jít opatrně, nechtěl jsem si zlomit vaz, přesto jsem důsledně poslouchal, jestli něco neuslyším. Sklep byl tichý, až z toho mrazilo, navíc tu vážně bylo dost chladno. Od paty schodiště jsem pomalu kráčel mezi krabicemi směrem do hloubky sklepa. Hůlkou jsem si svítil do každého kouta, dokud paprsek měkkého modrého světla neozářil Severusovu zkroucenou postavu v rohu. Byl to jen mžik, než Severus tlumeně vykřikl a zmizel za spletí trubek v rohu.

„Severusi?“

Sklonil jsem hůlku podél těla a ztlumil světlo na minimum, co mi ještě stačilo k ozáření podlahy. Připlížil jsem se k shrbené postavě v rohu. Viděl jsem spíš jen obrysy, ovšem šestým smyslem jsem vnímal, že Severus trpí. Jeho hlad byl doslova hmatatelný. Sálal mým směrem, jako kdyby mě samotného chtěl donutit, abych se šel najíst.

Olízl jsem si rty.

„Hlad… mám hlad,“ zašeptal Severus do kolen přitažených pod bradu. Jeho hlas zněl vzdáleně, jak to u nemrtvých bývá. Zase se dostával do stavu, kdy přestal lidsky uvažovat. Nevěděl jsem sice přesně, kolik času uběhlo, ale bylo ho příliš málo na to, kolik snědl masa. V koutku mysli jsem doufal, že by mohl být sytý alespoň týden, přitom mu to vydrželo možná jeden den, nejspíš ani to ne.

„Seženu ti jídlo,“ ujistil jsem ho už automaticky, ani jsem se nepokoušel dotýkat se ho.

Byla jen jediná možnost, jak mu vrátit lidské vědomí; přinést mu další kila masa, aby se najedl. Nesměl jsem otálet, proto jsem ho zanechal tady ve sklepě a rychle vyběhl nahoru. Nepřemýšlel jsem přitom o tom, za jak dlouho mu dojde várka, co mu přinesu. Na to jsem si vzpomněl, až když jsem si venku na hodinách všiml toho, že je půl dvanácté a tím pádem budou mít v řeznictví polední pauzu. Zmocnila se mě zlá předtucha, že to zdržení by mohlo být pro Severuse osudné. I když se to nemá a navíc jsem nikdy neměl přenášení rád, tak jsem se přenesl do do uličky u obchodního domu. Ten měl otevřeo i přes poledne a měli velký masný pult, kde jsem mohl pro svého hladového ghůla, nebo čím to Severus byl, vybrat to nejlepší maso. S vozíkem jsem zamířil rovnou tam, jen jsem si po cestě nabral hromadu sladkých tyčinek, na kterých jsem dokázal vyžít při studii nekromancie lépe, než na dobrém zdravém jídle od Molly. Jestli budu muset nějak vyřešit Severusův problém, pak je budu rozhodně potřebovat.

Maso jsem navrstvil do vozíku v takové míře, že na mě lidé koukali jako na naprostého blázna, když jsem ho tlačil ke kase. Prodavačka se tentokrát zeptala, k čemu ho potřebuji, tak jsem jí odpověděl že pořádám párty pro nemrtvé. Začala se smát, hlupačka jedna, nevěřila mi, když jsem řekl pravdu. Těžké tašky s masem jsem si nenápadně odlehčil levitačním kouzlem, když už jsem ten čaroděj, tak se s nimi nebudu tahat, a vyrazil jsem ven. Po cestě z obchodního domu jsem prošel kolem zverimexu, odkud si zrovna jedna malé holčička vynášela potkana v malé umělohmotné přepravce. Pobíhal ze strany na stranu, snažil se utéct ven a mě v tu chvíli něco napadlo.

Možná Severus potřebuje živé maso, ne staré odleželé, jako jsem mu právě nesl. Navzdory názorům mudlů na nekromantské obřady nebylo třeba živé oběti ať už zvířecí nebo lidské, zato do některých lektvarů bylo nutno vyřezat orgány z ještě živého zvířete ,prý aby v nich zůstala životní energie. Možná to se Severusem bylo stejné. Ghůlové jedli své oběti ještě zaživa, takže pokud byl ghůl, pak potřeboval živé maso.

Koupil jsem ve zverimexu všechny potkany, jiných zvířat mi totiž bylo líto a navíc kdyby Severusovi potkani nechutnali, tak je jednoduše můžu vyhodit ven na ulici, kde už se o sebe postarají sami.

Se svým úlovkem jsem se přenesl k domu. Jen co jsem vstoupil, popadl mě jistý pocit toho, že se děje něco, co jsem už jednou zažil. V domě bylo ticho, až na kuchyni odkud jsem slyšel hluk. Položil jsem tašky, stejně jako přepravku s potkany na zem, a vykroščl s hrozným tušením ke dveřím kuchyně. Když jsem odcházel, tak Severus nebyl ve stavu, aby dělal nějaký nepořádek, navíc v kuchyni nebylo nic, co by mohl jíst. Potřeboval maso, ne kukuřičné lupínky a pravděpodobně zplesnivělou pizzu. Mohl tak jedině chytnit potkana, jenže to by nenadělalo takový hluk, jaký jsem z kuchyně slyšel.

Prudce jsem rozrazil dveře a strnul v naprostém šoku.

Předtím to byly jen vyházené křupky, dnes mi na stole ležela mrtvola s otevřeným hrudníkem. Paní Grayová z protějšího domu ležela na stole s rukama rozhozenýma do stran, její mrtvé oči hleděly do stropu a na zemi a dřevěné desce pod ní byla kaluž krve, co se nejspíš vyvalila z hrudníku, když jí někdo serval vrchní část žeber a roztrhl břicho. Střeva jí jako závěsy vysely přes okraj břicha, špinily její květované šaty a několik odtržených konců padalo až na zem, kam z nich do kaluže krve vytekla hnědavé těkutina. Místnost byla naplněna pachem krve smíšeným s močí a výkaly. Jediný nádech mi vehnal slzy do očí a žluč na jazyk.

Celé té ohavné scenérii smrti vévodil Severus, usazený u kotníku paní Grayové. Před sebou měl talíř, jeden z mých svátečních od Molly, v rukou svíral stejně tak sváteční stříbrný příbor a za límec trika, co měl na sobě, měl zasunutý původně nejspíš ubrousek, co byl tak nasáklý krví, že se proměnil ve stvrdlý zčernalý kus něčeho. Nejhorší na tom bylo, že na talíři před ním leželo něco, co jsem zběžně identifikoval zřejmě jako slezinu. Určit to nebylo srdce ani žaludek, další podobná věc už asi byla v člověku jen slezina. Ukrajoval si z ní decentní malé kousky a vkládal si je do pusy se stejnou olegantní zručností, s jakou jídával ve Velké síni svůj oběd, při kterém jsem ho ne jednou skoro zbožně sledoval.

Zachrčel jsem, jak se mi kromě trávicích šťáv dostaly do pusy i zvratky. Ten zvuk přilákal Severusovu pozornost, obrátil ke mně žluté oči a pak vycenil v démonickém úsměvu jemu vlastní do ruda zbarvenou řadu nelidským zubů.

„Harry… Ty už jsi doma?“

Žaludek mi nadobro odmítl poslušnost a já měl velké štěstí, že se mi podařilo padnout břichem na linku a vyzvracet se do umyvadla. Trvalo neuvěřitelně dlouho, než jsem si vyprázdnil břicho a to jsem měl dojem, že za ty dny hladovění v něm nemohlo nic zůstat. I když už jsem nezvracae, tak jsem dál napůl ležel nad umyvadlem a díval se do něj. Kromě mých zvratků tam byla také krev. Všude po jeho stěnách. Jak jsem zvedal pomalu pohled viděl jsem, že jeden obrovský stříkanec je i nad mou hlavou na skříňce. Znovu se mi obrátily vnitřnosti, jen už jsem tentokrát opravdu neměl co zvracet, takže jsem se jen naprázdno dávil vzduchem.

Jakmile jsem už neměl ani ten vzduch, tak jsem se sesunul podél skříňky na zem. Díval jsem se výhradně na linoleum u svých nohou, jen abych neviděl ani krvavou kaluž, ani mrtvé tělo, ležící na stole skoro jako vykuchané kuře.

„Cos to provedl, Severusi?“ zeptal jsem se polohlasně a donutil se zvednout pohled alespoň k němu.

Stál u své židle, částečně mi tělem zakrýval pohled na tělo na paní Grayové a ruce měl složené na prsou ve stejném gestu, jako často míval v hodinách lektvarů, když jsem něco pokazil. Stejně tak měl i zkřivené rty do pohrdavého úšklebku člověka, co ví všechno a o vás si myslí, že jste jenom šváb. Nelíbil se mi ten pohled, dobré na něm bylo jen to, že už neměl ostré zuby v puse a žluté oči šelmy, měl jen Severusovu tvář pokrytou krví.

„Co já provedl? Spíš cos provedl ty,“ přidřepl si ke mně, „Ještě lépe, co jsi to provedl mně. Jakmile jsem se najedl lidského masa a koneč jsem zase začal rozumně uvažovat, tak mi došlo že jsi ze mne udělal nejstrašnější stvůru ze všech stvůr. Troufnul bych si říct ještě hrozivější než byl Pán zla, protože to byl jen psychopat v magicky vytvořeném těle co by se nakonec sama rozpadlo i bez tvé pomoci. Já se ale už nikdy nerozpadnu, nikdy nezemřu a navždy budu lačnit po lidském mase.“
„Cože?“ zašeptal jsem. Co mohlo být podle Severusova názoru strašnější než sám Voldemort? Nic takového jsem si nedovedl představit, že by vůbec mohlo v dnešní době žít.
„Nevíš? Nic tě nenapadá, když mě tu tak vidíš nad vykuchaným tělem naší drahé paní Grayové?“ znělo to rozhodně jako posměch, „To jsi byl vážně nejlepší na obranu proti černé magii ze všech? Jsem zklamán, pane Pottere, že to nechápete,“ jeho hlas kupodivu zjihl, když pronášel tyto poslední slova, vztáhl ruku, ale zarazil se ve chvíli, kdy jsem před jeho krví pokrytými prsty ucukl, „Chtěl jsi mou duši přivést do nemrtvého těla a udělat ze mě inteligetní zombie; nepovedlo se ti to. Pak to vypadalo, že jsem ghůl, že ano? To sis myslel, nemám pravdu?“ tak jako mnohokrát i tentokrát mi nejspíš četl myšlenky, „Ale ne, na ghůla jsme přiliš racionální, přiliš rychlý a silný a příliš se ovládám… tak trochu,“ střelil pohledem po mrtvé ženě, já raději ne, „Z nemrtvých a neumírajících tvorů temnoty už nám zbývá jen jediné, kterým bych mohl být. Víš, jaké to je?“
„Ne, to není možné,“ zamítl jsem rázně jak mě přivedl na strašnou myšlenku, „Nemůžeš být… ne. Dokonce i čarodějové vědí, že wendiga už dávno nechodí po světě. Neexistuje dostatečně silná magická podstata, která by je dokázala stvořit.“
„Ale ty jsi přeci Harry Potter. Jsi chlapec, který přežil. Muž, která zabil Pána zla. Jsi Pánem smrti. Myslíš si, že nemáš dostatek magie na to, abys vyvolal wendigo?

Jistě, to jsem byl. Byl jsem Pánem smrti na což jsem také spoléhal, když jsem přiváděl Severuse zpátky ke mně. Možná jsem měl opravdu tak obrovskou moc, že jsem dokázal povolat wendigo. Dávalo by to smysl. Severusova síla, jeho rychlost, hladká, ledová kůže, to jak rozerval všechno mé oblečení jakoby drápy a zdemoloval mi ložnici a pak jeho oči, zuby, to všechno dohromady… Možná to byla pravda. Nikde nebyl přesný popis wendiga, jen pár základních znaků které prý mělo každé. Žluté oči, drápy a zuby. Nepřesné, ale jediné co jsme měli.

„Máš pravdu, jsi wendigo a já… jak jsem ti to mohl udělat.“
Složil jsem hlavu do dlaní. Jedna věc byla udělat ze Severuse nemrtvého, možné ghůla, a něco úplně jiného bylo mít z něj wendigo. Nic nebylo strašnější než wendigo. Lidské inteligence, dokonalé kombinační schopnosti, umění lovit ve dne i v noci a hlavně neukojitelný hlad po lidském mase. Wendiga nebyla jen obyčejné monstra, zabíjející pro potravu, je zabíjení bavilo, lákali své oběti přímo k sobě na zdánlivé lidství a pak je věznili nebo si dělali zásoby masa ve svých skrýších. Odporné.
„Co se stalo, to se stalo. Nebudu tu brečet nad tím, čím jsem, nejsem totiž ufňukaný nebelvír,“ ušklíbl se Severus a přesunul se tak, že mi seděl po boku, „Jsem wendigo, buď se s tím smířím, nebo se připoutám ve sklepě a vyhladovím se, zmítaný pocitem viny z toho, že jsem někoho zabil. Jestliže záleží jen na mně, dávám přednost první variantě, ale pořád, ať jsem co jsem, ty jsi můj pán a můžeš mi nařídit, co tobě libo.“
„Nezavřu tě ve sklepě, Severusi. Já ti nechci ublížit víc, než už jsem ti ublížil.“
„Takže mi pomůžeš rozporcovat starou Grayovou?“ zeptal se.

To, že mu neublížím, bylo přirozené, ale žádat po mě, abych mu pomáhal s vražděním a uskladňováním mrtvých bylo trochu moc. Přesto jsem ho v tom nemohl přeci nechat a hlavně jsem si nemohl nechat mrtvolu pohozenou na stole. Asi by se o ni dokázal postarat sám, dokázal jsem si představit, jak ji trhá na kusy a zakopává někde v lese, jenže čím víc dával průchod svému nelidskému já, tím méně se byl člověkem. Neměl jsme jinou možnost ,než mu všemi způsoby pomoct zachovat si svou lidskost.

Neochotně jsem se podíval na mrtvolu, ležící bezvládně na desce stolu. Musel jsem nutit svůj žaludek zůstat na místě uvnitř břicha a své oči upřené na paní Grayovou. Po některých kletbách vypadali lidé stejně, ne-li hůř, takže se mě to nemělo tak dotýkat, ovšem tenkrát to byla válka, ne moje kuchyně. Nasucho jsem polkl hořkou pachuť zvratků, opřel se o linku a pomalu vstal. Třepala se mi kolena. Jak směšné. Klidně jsem Voldemortovi sprostě nadával přímo do jeho hadího ksichtu jen z pár metrů a teď se budu bát přiblížit se k vykuchané mrtvole staré ženy. Co jsem to za nebelvíra a bojovníka, když mě taková drobnost vyděsí k smrti. Vždyť mrtví, pokud opravdu jsou zcela a naprosto mrtví, nemůžou živému nijak ublížit. Kdyby se přeci jen našel nějaký, který by si se mnou chtěl vyřídit účty, tak jaký strašný tvor se může rovnat mému ochočenému wendigu.

„Dobře… jak to provedeme?“ zeptal jsem a vykročil ke stolu.

Zastavil jsem se u ženiných nohou a trochu natáhl krk, aby viděl do hrudníku. Zase se mi udělalo nevolno, nebylo to ale tentokrát tak špatné. Při delší pohledu byl vyrabovaný hrudník vlastně podobný prasečím žebírkům, které jsem viděl u Weasleyových, než je Molly dala péct nad ohniště. Snad jen byl vnitřek hrudníku víc krvavý.

„Budeme potřebovat igelitové sáčky dost velké na kusy těla,“ ozval se za mnou Severus, společně s jeho hlasem jsem slyšel, jak pouští vodu a myje si pod ní ruce nebo možné pusu, „a tvoji magii. Vřele doufám, že si ještě pamatuješ řezací kouzlo? Bez něj bychom museli použít pilku na železo.“
„Vypadám snad jako pitomec, co si nepamatuje ze školy ani základy?“ zavčel jsem přes rameno.

„Většinou ano,“ odpověděl mi popravdě bez zbytečných skrupulí, prostě Severus, „Občas si také nedovzdělaný nekromant, pokoušející se zlomit přírodní zákony a vzkřísit k životu dávno mrtvého starého čaroděje, co chce mít posmrtný klid,“ během řeči se náhle objevil u prošedivělé hlavy naší mrtvoly a opřel si ruce o stůl podobně, jako když se nakláněl nad extrémně hnusným vzorkem lektvaru nějakého studenta, „Končetiny nařež v kloubech, hlavu utni celou a tělo nařeš na… hmm, dejem tomu čtyři kusy. Veď řezy mezi obratli.“

„Nejsme nedovzdělaný nekromat,“ ohradil jsem, ale přistoupil jsme k tělu z boku, abych měl lepší přístup k nohám, „Jestli ti to neuniklo, tak v Anglii je nekromanství už přes sto let zakázanou magickou disciplínou. Všichni, co by mě mohli cokoliv naučit, jsou už mrtví, tak jsem se prostě učil sám. Metodou pokus/omyl.“

„Je zakázané z dobrého důvodu,“ odsekl a přešel ke skříňce pod dřezem, tentokrát to udělal pomalu, „Kdyby nebylo, tak se party idiotů jako ty, pokoušejí zombizovat své milované blízké… tak jako ty.“
„Nejdřív mi řekneš, že ti nevadí být wendigem a pak mi to vyčítáš. Ty vážně nevíš, co chceš! A… zombizovat?“ zamračil jsem se, „To ani není slovo, pro Merlina všemocného! Chceš se tu bavit o svoje zombizaci, nebo naporcovat svůj zítřejší oběd?“

Nakrčil nos a vydal podrážděný zvuk koutkem úst. Přestal se ale hádat, jen začal z role igelitových sáčků na odpadky odtrhávat sáčky a pokládat je na linku. Přísahám, že při tom vypadal jako uražené dítě, přebírající si své hračky. Chvíli jsem ho sledoval, jestli mi třeba věnuje pohled, pak jsem se otočil k mrtvole.

„Fajn, takže jdu na to.“

Vytáhl jsem hůlku a zaváhal. Ještě nikdy jsem mrtvolu neřezal a i přes Severusovu radu, že mám začít klouby, jsem nevěděl, jak na to. Vždyť jsem ty klouby ani neviděl, tak jak bych v nich měl řezat. Mávnutím hůlku jsem odstranil z mrtvého těla oblečení. Byla to velká chyba. Dokud měla paní Grayová na sobě šaty, tak to ještě bylo snesitelné. Sice z nich byly v oblasti břicha a hrudníku jen krvavé sáry, ale i tak zakrývaly větší část jejího těla. Teď, bez nich jsem mohl dobře vidět zbytky jejího stařecky povadlého břicha, zakrývajícího řídké chlupky mezi nohama. Hubená a zároveň rozplizlá stehna, hřebem večera byli cosi potrhaného na hrudníku, co jsem po delším zkoumání identifikoval jako zbytky povislých ňaděr.

Tenhle pohled jsem si rozhodně mohl ušetřit.

Dalším mávnutím hůlkou jsem některé části těla zakryl ubrouskem. Lepší snášet, jak se mi začal Severus ušklíbat, než se dívat na zcela nahou paní Grayovou s vykuchaným hrudníkem.

„Děláš, jako kdybys nikdy neviděl ženu.“
„Taky že ne… a vůbec jsem nestál o to vidět poprvé tohle,“ mávl jsem hůlkou k tělu, „vlastně jsem vůbec nikdy nestál o to vidět cokoliv z ženy, co je jindy zakryto oblečením.“

Krátce jsem se po něm podíval, co mi na to řekne. Jen idiotovi by nedošlo, že jsem na muže, vždyť jsem s ním spal, je mě zajímalo, jak se postaví k faktu, že jsem ani neviděl nahou ženu. Lidi to docela často šokovalo. Mě zase šokovalo to, že uvažuji nad tím, co Severus řekne o mé orientaci zatímco koukám na vybrakovaný lidský hrudník. Na druhou stranu, když viděl člověk mrtvolu delší dobu, nějak už mu to přestávalo připadat nechutné, přestože byla rozervaná drápy.

„K neuvěření. Předpokládal bych, že ti Grangerová hned při první možné příležitosti ukáže své poklady. Vždycky to byla malé mrcha, co jde po slá ě a penězích. Šprtka ještě navrch,“ zhodnotil Hermionu značně znechuceně.

„Hermiona není zlatokopka, vždyť si vzala Rona,“ argumentoval jsem mu okamžitě.

Zvedl jsem hůlku, zašeptal zaklínadlo a konečně se pustil do toho řezání. Z hrotu mé hůlky vyklouzl tenký rudý paprsek, vždycky mi připomínal laserové zbraně v mudlovských sci-fi filmech, a já jím opatrně zařízl do nohy v oblasti kotníku. Cítil jsem v hůlce odpor, ale paprsek klouzal masem i kostmi, jako ostrý nůž máslem. Noha od kotníku dolů byla uříznuta rychleji, než bych čekal.

„Ano a pak Roald Weasley byl a je nejlepším přítelem slavného Harryho Pottera,“ vzal nohu a strčil ji do pytlíku, ten pak zavázal, „Když zjistila že dáváš přednost mým sedmi palcům… ne, nemyslím svou kouzelnickou hůlku… tak prostě vzala zavděk Weasleym. Teď když jsou Weasleyovi pravděpodobně jedna z mála bohatých a čistokrevných rodin, tak se to jeví jako dobrý tah. Z mudlovské šmejdky a šprtky, co by za normálních okolností žila na okraji společnosti, je manželka bystrozora a válečného hrdiny.“

„Jí nejde o peníze a o moc,“ nesouhlasil jsem s počínajícím vztekem, který jsem si vybil tím, že jsem prudce rozetnul paní Grayové koleno, až to mlasklo a na stůl vystříkla sprška zčernalé krve zřejmě vytlačené z nějaké cévy.

„Konec světa nenastane, až začnou mrtví vstávat z hrobů, jsem toho konce konců nemrtvým důkazem, svět skončí ve chvíli, kdy lidem přestane jít o moc a peníze.“

Rozlobeně jsem utnul nohu v třísle a rovnou k tomu přidal i druhou. Až pak jsem si uvědomil, že to nebyl dobrý nápad, protože uříznuté noha nechtěla držet na místě. Štítil jsem se jí podržet, byl tu ale Severus, který se toho bez rozpaků ujal. Zle jsem se na něj podíval.

Říkal o Hermioně ošklivé věci, když ji označoval za zlatokopku. Pokud bych někoho ve svém života tak nazval, tak jedině Ginny. Buď do mě byla zamilovaná až za hrob, nebo šla po mé slávě a penězích, protože jak jinak si vysvětlit, že mi nedala po válce pokoj ani když jsme jí jasně řekl, že mne ženy nezajímají. Dokonce mi řekla i něco v tom smyslu, že bych si to mohl rozmyslet, kdybych to zkusit s tou správnou ženou. Určitě tím myslela sebe, to bylo víc než jasné.
„Jediný, kdo šel po mých penězích, byla Ginny,“ odsekl jsem Severusovi a zároveň jsem odsekl paní Grayové dlaň.

„Rozená Weasleyová nebo přivdaná Weasleyová, copak na tom záleží?“

Otevřel jsem pusu v protestu, jenže pak jsem získal dojem, že to vlastně nemá cenu. Jednou už jsem se prořekl, že byla Ginny se svými projevy náklonosti až moc dotěrná a to stačilo k tomu, aby se toho Severus chytl jako klíše už navždy. Byl takový v dobách, kdy byl mým profesorem a dokázal mi vyčítat chybu, co jsem udělal v prvním ročníku. Na osudný bezoár nezapomněl nikdy a nevynechal příležitost mi ho omlátit o hlavu.

„Nebudeme se o tom bavit,“ prakticky jsme mu to zakázal a vztekle odřízl předloktí.

„Jak si přejete, můj pane,“ zavrčel tak neuctivě, až jsem měl dojem, že dát mu facku je docela dobrý nápad. Ovšem fackovat Severuse Snapea by se mohlo vymystít dokonce i mě v naší nastálé situaci. Zase jsem se vrátil k řezání.

Když jsem se soustředil na hovor se Severusem, tak bylo vlastně porcování mrtvoly docela snadné. Krev moc netekla, tělo bylo dávno po smrti, takže se necukalo a všeobecně se to prostě podobalo porcování masa. Vlhké mlaskání a skřípání půlených kostí.

Zarazil jsem se hned, jakmile jsem dokončil ruku. Dostal jsem se totiž k hlavě a náhle jsem si vzpomněl, jaké vlastně byla paní Grayová. Předstíraně milá, roznášející rebarborové koláče až ke dveřím, aby člověku mohla nakukovat do soukromí a hlavně hrozná drbna, přesto přeze všechno si nezasloužila stát se potravou pro wendigo. Necítil jsem skutečnou lítost, spíš jen prázdný pocit a jistou obavu, co udělají její příbuzní, až zjistí že zmizela.

Do zorného pole se mi na chvíli dostal černý stít, to když se Severus natáhl pro horní část ruyk, pak se ozvalo zašustění, jak zabalil maso do igelitového sáčku. Zvedl jsem hlavu a zamračil se na něj. Vyskládal mi rozřezané kusy mrtvoly na pracovní desku přesně v místech, kde já si normálně porcoval kuře nebo obaloval do koření steaky. Docela nechutná věc, tak jsem se tam radši už znovu nedíval.

„Co když jí bude někdo hledat? Co pak uděláme?“ řekl jsem nahlas své myšlenky.

„Nikdo ji hledat nebude,“ odvětil Severus laxně, další pytlík zašustěl, „Rodiče jí zemřeli dávno. Měla sestru, ale ta se jí s celou rodinou před časem zabila při autonehodě. Děti neměla a její manžel zemřel před dvanácti lety. Možná má vzdálené příbuzné, jenže těm do ní nic nebude. Sousedi si všimnou jejího zmizení až tak za měsíc, když budeme vybírat pravidelně poštu, tak za dva možná tři.“
Zastavil jsem se v porcování zrovna ve chvíli, kdy jsem měl paprsek zařízlý do ženina hrdla. Trochu kolem něj vycákla z rány krev a rozmývala do černa ztuhlou skvrnu, co už na stole byla. Překvapeně jsem si Severuse měřil ,v duchu se tázající ,jak tohle všechno ví. Mně to tedy paní Grayová taky řekla, jen bych nepředpokládal, že si to bude pamatovat Severus.

„Zas a znovu mi vypráví svůj životní příběh už od mých pěti let, musel bych být těžce mentálně retardovaný, abych si alespoň něco nepamatoval,“ přečetl jako vždycky mé myšlenky a odpověděl na ně, „Měl by sis s tím porcováním pospíšit, můj delikátní čich zaznamenává, že začíná trochu zatuchat.“

Já necítil nic, ani jsem si nemyslel, že by bylo něco takového bylo tak krátce po smrti možné, dal jsem ovšem na Severusův zvířecí čich a zrychlil porcování. Bez mluvení to šlo dvakrát tak rychle, takže za chvíli už jsem rozkrajoval ve dví poslední kus hrudníku. Severus ty kusy uložil do pytlíků a na mě ještě zbyla špinavá práce v podobě úklidu. Tedy, z hůlkou to moc špinavé nebylo, stačilo párkrát mávnou a pomyslet si ‚evanesco‘, abych se zbavil skvrn od krve. Stejně ale jsem se rozhodl, že stůl si pořídím nový, přeci jen, kdo by chtěl jíst někde, kde předtím ležela mrtvola.

„Budu s tím potřebovat pomoct do sklepa. Všechno to nepoberu.“

Mlčky jsem si od něj převzal pytle. Zvenku byly trochu od krve, zašpinil jsem si prsty a cítil na kůži lepkavou vláhu. Nechutné. Přesto jsem se hrdinně chopil ještě jednoho, aby tu nezůstal jen tak ležet jako jediný a přehodil si pytle přes rameno. Na to jak byla paní Grayová drobná, byly ty pytle zatraceně těžké. Severusovi se nesly lehce, ale mě celou cestu po schodech do sklepa stahovaly dolů. Společně jsme je naskládali do velkého mrazáku, přičemž já se musel vzdát tamních zásob mraženého jídla. Budu muset začít častěji chodit do obchodu, když teď nemám dostatek místa v mrazáku.

Zavřeli jsme víko a ono to vypadalo… docela normálně. Prostě jen mrazák ve sklepě, jak to měly tisíce jiných lidí, když neměli, kam jinam by ho dali. Kdo by si mohl pomyslet, co se v něm skutečně skrývá. Až jsem se divil, jak snadné je zakrýt vraždu staré ženy, ne-li si dokonce její pozůstatky nechávat zmražené v domě.

„Už jsi dnes obědval?“ zeptal se Severus ,utíraje si zamazané ruce do starého hadru na podlahu, co tu ležel přehozený přes trubky.

Nevěřícně jsem se na něj podíval. Sice mi už nebylo nevolně, nějak jsem si na ten kanibalismus zvykl, ale představa že budu teď jíst… brrr! A zároveň jsem měl opravdu chuť na něco nejlépe sladkého, abych si obalil nervy.

„Ne, neobědval jsem…. ne, že bych mohl jíst po tom, co jsem viděl, jak pořádáš něčí srdce,“ neodpustil jsem si kyselou poznámku. Odpověděl mí jen pozvednutím očí k nebi, jako kdyby si o mě myslel něco velmi nelichotivého.

„Přinesla ti rebarborový koláč,“ kývl hlavou k mrazáku aby zdůraznil, koho má na mysli, „tak bys ho měl sníst, protože já si určitě nedám. Je nahoře v ledničce.“

Neobtěžoval se počkat, co mu na to odpovím a jednoduše zmizel, tedy on se nepřenesl, to ne, prostě jen vyběhl schody tak rychle, že jsem to postřehl jenom jako matnou šmouhu. Ozvalo se jen klepnutí, jak nahoře otevřel, po kterém následovala hudba ze zapnutého radia v kuchyni. Když jsem to tak viděl, tak mi došlo, že nikdy ani ten nejlepší čaroděj nemá šanci utéct něčemu tak rychlému a vražednému.

Vyšel jsem po schodech nahoru a chtěl odnést dolů dnešní nákup, včetně toho, že bych potkany vyhodil na ulici. Pochyboval jsem že teď, když má plný mrazák jídla, bude Severus stát o krysí hostinu. U dveří však nestála ani jediná taška, dokonce tu po ní nezbyla třeba jen krvavá skvrna na zemi. Prostě nic. Rozhlédl jsem se po předsíni, jestli jsem tašky nepoložil třeba někam jinam, také jsem nakoukl do kuchyně, kde zrovna Severus stál u linky a porcoval rebarborový koláč, ale nikde nic.
„Ty si odnesl ty tašky s masem a ty živé potkany?“ zeptal jsem se.
„Cože?“ obrátil se na mě s pozvedlým obočím, „Jaké tašky? A… potkany? Tys koupil potkany? To si chceš snad pořídit kočku a krmit ji živým žrádlem, nebo co?“
„Ne, já jsem myslel, že když ti nestačí zvířecí maso, tak že by ti možná přišlo k chuti živé zvířecí maso,“ odpověděl jsem mu podmračeně, zmaten z toho, kam se můj dnešní nákup poděl.

„Tys mě chtěl živit potkany? Nechutné! Vždyť bych se zadávil chlupy. Jsi vážně idiot, když sis myslel, že může wendigo krmit zvířecím masem, byť živým. Budeš si muset něco nastudovat,“ nasadil pedagogický tón, „Vřele doporučuji publikaci Záhady temných stvoření, kde najdeš mnoho informací jak o nemrtvých všeho druhu, tak i o mozkomorech nebo třeba bažinných démonech. Kdybych nevěděl že je to nad chápání drtivé většiny studentů, tak bych ji doporučil zařadit do osnov pro předmět Obrana proti černé magii… Hrozné, roky jsem hnil v hrobě a přesto pořád myslím jako učitel. Budu s tím muset něco udělat,“ pokroutil hlavou a jedním zkušeným pohybem dokrojil koláč, takže vytvořil dokonale stejnoměrné šestiny.

„Ne, nechtěl jsem tě jimi krmit, jen jsem si myslel… to je jedno. Nehodlám číst vůbec žádnou knihu, já jen chci vědět kam se poděly ty tašky, co jsem nechal v chodbě?!“

„Tam žádné tašky nikdy nebyly,“ odbil mě mávnutím nože. Skoro jako profesionální kuchyř nabral kus dortu na talíř, obrátil se ke mně a na tváři se mu objevil křivý úsměv.

„Dal bych ti na to i šlehačku, ale tu tu nemáš. Tak snad jedině javorový sirup?“ nabídl způsobem, jako kdyby byl má matka, nebo co. Mlčky jsem si ho měřil, jak tam stál v zakrváceném oblečení, na tváři na jeho poměry nepřirozeně přívětivý úsměv a v ruce talíř s dokonalím kusem reberborového koláče. Převzal jsem si od něj talíř a podíval se ke dveřím do chodby. Byl jsem si jist, že jsem tam ty tašky nechal, tak kam zmizely? Musely přeci někde být. Začal jsem si připadat jako blázen a napadlo mě, že jsem je možná nechal někde venku při cestě sem. Vlastně jsem si vůbec nepamatoval, co se kolem mne dělo, když jsem jel autobusem. Možná jsem je zapomněl tam, jen bylo zvláštní, že jsem si pamatoval, jak s nimi vstupuji dveřmi a pak je odkládám. Pamatoval jsem i na prodavačku, u které jsem platil za maso.

Obrátil jsem se od dveří, koukl na koláč a pak na Severuse, co si mě měřil svým temným pohledem vyjadřujícím, že si o mě myslí že jsem blázen.
„Zapomeň na tašky, asi jsem je někde nechal,“ pronesl jsem smířlivě, trochu jsem se usmál, „Podáš mi lžičku?“

Pozvedl obočí, nic neříkal, jen mi z příborníku podal lžičku, abych se pohl posadit ke stolu a dát si rebarborový koláč.

°°0°°

Severus měl pravdu. Po staré paní se nikdo nesháněl. Nikdo ji nepřišel navštívit a jediný, kdo se přibližoval k jejímu domu, kromě pošťáka, jsem byl já, když jsem tam skrytý pod neviditelným pláštěm chodil vybírat poštu ze schránky. Tak se to táhlo týden, během kterého jsem byl hrozně nervozní, a uvolnil jsem se až v sobotu, kdy žádná pošta přijít neměla, takže nebyla šance ,že by pošťák na něco přišel. Přesto jsem vyhlédl ven přes ulici k jejímu domu, než jsem se posadil ke stolu naproti Severusovi.

Byl už oblečen do nových šatů ,které jsem mu přinesl z Příčné. Samozřejmě si vymínil černou, ale nebránil se jinému střihu, než jaký nosil ve škole. Měl černé kalhoty, bílou košili zapnutou až ke krku a na tom černé domácí sako. Trochu mi připomínal pohřebáka, ale lepší, než když pobíhal v mém rozedraném oblečení, které beztak všechno putovalo do koše.

V rukou měl Denního věštce, četl si zrovna v části dění ze světa a vidličkou poslepu napichoval kusy červeného masa, ležící na jeho talíři. Kdybych nevěděl, že je to lidské maso, tak by si prostě myslel že je to nějaký šílenec na dietě, spočívající v jezení syrové flákoty. S tím vědomím to ale bylo stále trochu… znervózňující, proto jsem si vzal do rukou svou sportovní přílohu a začetl jsem se do reportáže z posledního famfrpálového mistrovství.

Museli jsme vypadat jako staří manželé při snídani, včetně toho že jsme si nepovídali, ani na sebe svůdně nepomrkávali, ač jsme si v noci pěkně užili. Severuse takové hry nezajímaly a já se usilovně snažil ignorovat, že přežvykuje lidské maso, zatímco si čte o politické situaci ve Francii. Z našeho společného tichého rozjímání nás vyrušila sova, ťukající na okno.

Odložil jsem noviny a došel si pro dopis. Už podle sovy – zase výr, jen alespoň nevypadal, že umře při letu – jsem poznal, že mi píšou Weasleyovi. Převzal jsem si od sovy obálku a vrátil se s ní ke svému místu, kde jsem si ji otevřel. Dopis byl od Molly, vedený jako vždy jejím rozvláčným stylem, kde mi stihla na pěti stranách pergamenu říct, co dělá celá její rodina včetně příbuzných, co jsem neznal. Podstata celého dopisu byla v tom, že mě zve na nedělní rodinnou večeři, protože mě prý už dlouho neviděla a stýská se jí.

„Kdo ti píše?“ projevil svůj zájem Severus, měřící si mě přes okraj svých novin.

„To je od Molly… chtěla by, abych v neděli přišel do Doupěte,“ odpověděl jsem podmračeně, „Vůbec se mi tam nechce, protože nevím, co tam budu dělat. Zůstanu doma.“
„Mohl bys mi tam obstarat další jídlo.“
„Co prosím?“ zvedl jsem k němu prudce hlavu, „To myslíš sakra jak?“

Skoro to vypadalo, jako kdyby chtěl, abych mu přivedl jednoho z Weasleyových. Při jeho nesnášenlivosti vůči nim bych se ani nedivil, kdyby mi něco takového navrhl, to ale neznamenalo, že mě to nepohoršuje. Ušklíbl se mi do obličeje, zase ten svůj výraz, říkající že jsem idiot. Jak jsem ho ještě před týdnem strašně postrádal, tak teď mi šel na nervy přesně tak, jako když jsem byl ještě student.

„Když mi to tak hezky mezi řádky nabízíš, tak mi můžeš přivést k jídlu jednoho z Weasleyovic stáda. Stejně by si nikdo nevšiml, že ubyla jedna zrzavá hlava. Každopádně ale,“ hodil noviny na stůl, dopadly na talíř a prosákla jimi krev naředěná vodou, „budu dřív nebo později potřebovat další zásoby. To je prostě nevyhnutelné.“
„Nemůžeš zanít nikoho z Weasleyových. To ti nedovolím…“
„Nechci nikoho z nich zabít, vždyť by mi ještě jejich zrzavé vlasy uvízly mez zuby,“ přerušil mě přezíravým hlasem, „Ne, ale Ronald Weasley by ti mohl pomoci najít někoho, koho pak budu moci sníst.“
„Stejně nemůžeš jen tak někoho…“
„Já ještě mluvím,“ přerušil mě podruhé a zamračil se, „Nepřerušuj mě, když chci přednést plán na to, jak udržet moje životní podmínky na dostatečné úrovni. Dost na tom, že nesmím vyjít z domu a musím se živit mraženým masem, ty bys mě ještě nechal hladovět jen proto, že nechceš, aby někdo zemřel.“

V tomto bodě jsem ho chtěl přerušit s tím, že já o tom také přemýšlel. Potřeboval lidské maso, dobrá, ale snad by si mohl dát třeba maso z márnice nebo nějakou mrtvolu, vykopanou z čerstvého hrobu. Byl to sice Severus a já věděl, že bez lidského masa žít nemůže, jenže ani tak jsem nemohl dovolit, aby dál umírali nevinní, jako byla paní Grayová. Severus mě ale nenechal nic mu říct, protože on byl vždycky takový.

„V našem i v mudlovském světě existují zločinci, co unikají spravedlnosti. Leckdy jsou to větší zrůdy, než Smrtijedi, ty konec konců vlastně až tak moc nezabíjeli,“ to bylo podle mě sporné prohlášení, „a tihle lidé si zaslouží smrt. Bystrozoři nebo policie je chytit nedokáže, já bych je chytit dokázal. Můžeš jejich zabití považovat za karmickou odplatu.“

Dlouze jsem se nadechl a potlačil touhu rozlobeně vykřiknout. Už jsem nebyl malý kluk, abych nejdřív křičel a vztekal se a až pak přemýšlel o celé situaci. Nechal jsem si Severusova slova proběhnout hlavou a ke své vlastní hrůze jsem si uvědomil, že to dává nepříjemně jasný a logický smysl. Že existují lidé, co by měli zemřít, jsem věděl už dávno a Severus teď přednesl způsob, jak je zabít dokonce tak, aniž by po nich zbyly stopy. Jeho způsob likvidace byl účinný. Snědl jak všechny orgány, tak i kosti včetně lebky se zuby. Vadily mu jen vlasy a samozřejmě oblečení, ale to se dalo snadno spálit nebo nechat zmizet. Čisté a efektní. Svým způsobem spravedlivý trest pro ty, kteří unikali spravedlnosti.
„Museli by to být jedině vrazi,“ rozhodl jsem rázně, ale povolil jsem mu někoho zabít, „Vím, že jíst musíš, vím, jak vypadáš, když nejíš, ale nedopustím, aby umřel někdo jen proto, že něco ukradl nebo zpronevěřil. Za to si trest smrti nezaslouží.“
„A co násilníci nebo domácí tyrani?“ malinko pozvedl obočí, „Oba moc dobře víme, jak to dopadá, když je někdo v dětství týrán. Já skončil jako Smrtijed, ty jako zkrachovalec, co souloží z vendigem. I takoví lidé si zaslouží zemřít.“
„Ne,“ zakroutil jsem hlavou, „Ne… jenom vrazi, všichni ostatní… ne, dokud nevzal život, má naději se změnit. Jedině vražda na tobě zanechá nesmazatelné stopy. Jen vrazi.“

Možná měl trochu pravdu. Pamatuji, jak jsem sebou cukal pokaždé, když se ke mně přiblížil někdo dospělý a třeba jen zvedl ruku v úplně neškodném gestu. Vždycky jsem si myslel, že přišel proto, aby mě uhodil. Nejhorší to bylo tehdy s Molly, které mě pořád objímala, hladila a líbala na čelo, stejně jako všechny své děti a nikdy si ani nevšimla toho, jak jsem pokaždé stuhl, když se ke mně natahovala. Nebo to ignorovala. Třeba si i takoví lidé jako Dursleyovi zasloužili zemřít, ale já si myslel, že ne.
„Jak myslíš, ale zásadně nám to zúžuje výběr,“ zavrčel Severus nevrle, „V kouzelnickém světě je jen málo vrahů, vyjma Smrtijedů, kteří by nebyli rychle odhaleni a usvědčeni, ale budiž… na Obrtlé se jich pár najde a do budoucna se podíváme po mudlovském světě,“ poslal mi po stole noviny a já mu předal sportovní přílohu, jako kdyby bylo normální bavit se o zabíjení lidí během snídaně. Jak ironické.

„Mám se tedy Rona zeptat, jestli zrovna neloví nějakého vraha?“
„Jak bystrý postřeh, pane Pottere. Deset bodů pro Nebelvír,“ poškleboval se mi přes sportovní přílohu, „Pokus se to hlavně udělat nenápadně, aby pak na tebe nepadlo podezření. Také někoho, koho nebudu muset nahánět po celém světě, ať se podle bystrozorů zdržuje někde v Londýně. Jestli v kouzelnickém nebo mudlovském, to už je mi jedno.“
„Máš ještě nějaké další speciální požadavky? Jako že to třeba má být bývalý odrážeč se sto devadesáti centimetry a sto kily ve svalech? Nebo snad neviná panna, politá čokoládou?“
„Famfrpálového hráče bych si dal klidně hned,“ lascivně si olízl rty, konečně jsem našel někoho, u koho jsem to slovo mohl použít, „ale panna s čokoládou je tvá erotická představa, mě postačí, aby můj oběd neměl devadesát let a nebyl proto tvrdý jako podešev.“

Zhnuseně jsem se na něj ušklíbl. Nesnášel jsem, když dokázal spojit svoji nemrtvost, to ,že jí lidi a náš sex do jedné věty, jako kdyby to bylo zcela přirozené. Rozložil jsem své noviny a zbaběle se za ně schoval, rozhodnut už to téma nenačít, dokud to nebude nutné. Každopádně jsme věděl, že se v neděli Rona zeptám, jestli nehledají nějakého nebezpečného vraha, ač jsme zatím nevěděl, jak se nám se Severusem podaří ho vystopovat a zabít, když to nezvládnou bystrozoři.

Za své dětinské schovávání za novinami jsem si vysloužil opovržlivé odfrknutí a když jsem o pár minut později zvedl hlavu, tak už byl Severus pryč. Jen z obývacího pokoje se ozývala vážná hudba, linoucí se z jeho starého kouzelnického gramofonu.

°°0°°

Opřel jsem se o roh domu a vyhlédl do Obrtlé. Byl jsem tu sám, protože Severus už dávno kamsi zmizel. Vyhoupl se na ochoz zdi tři metry nad mou hlavou s naprostou samozřejmostí dravého zvířete, přeskočil na okení římsu a zmizel mi kdesi ve tmě nad hlavou naší obětí.

Prohlédl jsem si vyhublého muže s potkaním obličejem, jak se baví s mladou prostitutkou, co si od něj nakupuje drogy, a v duchu jsem si rekapituloval jak jsem se sem vlastně dostal. Ah ano, nejdřív jsem šel na oběd do Doupěte. Všichni byli šťastni, že mě vidí, říkali, že vypadám zdravě a vesele a Ginny to zdůrazňovala několikrát, zatímco si vedle mě sedla a objala mě kolem ramen. Po jídle jsem zapředl řeč s Ronem o jeho práci, jak jsem se chtěl nenápadně dopracovat k tomu, abych se ho zeptal na hledané vrahy. Nebylo to třeba. Okamžitě se rozpovídal o jakémsi Veselém Johnovi, což je prý prodejce drog, co prokazatelně zabil jednoho člověka, jen se ho bystrozorům zatím nepovedlo zadržet. S touto, jak jsem doufal dobrou zprávou, jsem se vrátil za Severusem. Sice měl hromadu řečí, že jsem mu měl dát alespoň an výběr, ale přesto jsem se o pár dní na to ocitl tady a teď schován v postraní uličce a vyhlížel jsem na Veselého Johna.

Prostitutka si nejspíš koupila, co chtěla, protože políbila krysí obličej na tvář – já bych se asi poblil muset něco takového udělat – a odkráčela pryč. To jsem považoval za naší šanci, vlastně za Severusovu, protože ját u byl jen proto, abych dopravil tělo domů.

John si přepočítával peníze, zvuky vzdalujících se podpadků odezněly a v uličce se mihl stín. Kdybych nevěděl, že to je Severus, pak by si toho ani nevšiml. Cosi téměř lidských tvarů dopadlo neslyšeně na chodník za mužova záda a pohnulo se to vpřed. Ve tmě jsem přesně nerozznal, jak Severus vypadá, ale jako člověk ne. Měl dlouhé ruce, víc rozkročené nohy a hrbil se tak, že se prsty na rukou musel jistě dotýkat země.

V mrkavém světle pouliční lapmpy pod kterou John stál, se krátce bleskly bilé zuby a žluté oči. Potom následovalo zachrčení, jak se muži ty zuby zahryzly na krku. Matně jsem viděl, jak na zeď vystříkla sprška krve. To bylo vše a já zůstal přimražen stát ve svém úkrytu. Smrt jsem viděl už mnohokrát, jen ještě nikdy nebyla tak tichá a neefektní, vždy ji dobrovázelo alespoň zářivé zelené světlo.

„Pottere!“ zavolal na mě šeptem Severus, jeho hlas zněl naprosto normálně a když jsem vystoupil ze stínu, tak už i normálně vypadal, jak postával pod lampou s tělem opřeným o hrudník. Jedině dlouhý jazyk, kterým si oblízl z okolí pusy krev, prozradil, že není člověk.

„Trochu jsem nacákal na zeď, bude to třeba uklidit,“ kývl hlavou k potřísněné omítce.

Neměl jsem k tomu co říct, prostě jsem jen vytáhl hůlku a mávnutím zbavil dům rudé stopy po tom, že tu dnes v noci někdo zemřel. Necítil jsem v tu chvíli žádnou lítost, spíš jen strach z toho, co by se stalo, kdyby nás tu někdo takhle viděl. Obrtlá byla ale naštěstí zcela prázdná v tuhle pokročilou noční dobu, tak nebylo třeba se bát.
„Hlavně mi ho tou krvavou stranou neopírej o košili,“ požádal jsem ho stroze, nechtěl jsem mít krví zapatlané oblečení.

Oplatil mi to vyceněním zubů, ostrých, tenkých a lidských, které se jakoby zázrakem skryly pod jeho tenkými rty tak dokonale, že nebyly ani trochu vidět. Vesměs jsem nechtěl vidět, jaké je jeho pravá tvář, proto jsem neochotně podepřel dosud horké mužské tělo a sevřel Severusovi předloktí. Takhle jsem nás přenesl rovnou do sklepa k věcem připraveným na porcování.

Složili jsme společnými silami mrtvé tělo na starý vysoký stůl k přípravě lektvarů, celý potažený igelitem a já ustoupil dozadu. Tentokrát jsem se nemusel porcování účastnit, protože Severus si to chtěl udělat všechno sám a ručně, jelikož jsem to prý minule pokazil a moje magie prý ničila chuť masa. Nemohl jsem říct, že bych to neuvítal, přeci jen porcovat něčí ostatky není snem žádného člověka.

Přestože jsem mohl odejít, tak jsem neodešel. Nevím proč, snad mě fascinovala zručnost, s jakou se Severus chopil díla. Nejdřív rozřezal na muži oblečení několika tahy ostrých nůžek a stáhl ho pryč. Pak tělo posunul přes okraj a obrátil tváří dolů, načež dal pod obličej velký kbelík. Byl jsem zvědav, co chce dělat, zjistil jsem to o pár okamžiků na to, když sevřel mužovy vlasy v pěst a jedném tahem nože mu podřízl nahryzlé hrdlo. Krev se z rány vylila v proudech líně stákajících do kbelíku.

Odkrvoval Veselého Johna jako prase.

Mírně jsem se zachvěl odporem a na chvilku odvrátil hlavu stranou, dýchaje nosem, abych dostal z plic pach čerstvé krve, který byl v malém prostoru sklepa náhle silný. Znovu jsem se podíval ke stolu až ve chvíli, kdy jsem slyšel, jak Severus opět přesunul tělo.

Tentokrát ležel muž na zádech a Severus na něj šel se skalpelem, bůh věděl, kde ho vzal, a nůžkami na porcování krocana. S precizností chirurga rozřezal kůži tak, že odhalil rudým masem potažená žebra a orgány v břiše. Nejviditelnější byl žaludek, velký a buclatý pod začátkem žeber a pak dlouhá střeva. Bylo to nechutnější, než předtím u paní Grayové, kdy stihl orgány vytahat ven a sníst. Byl bych rád, kdyby to udělal i teď, ale neměl se k tomu. Soustředil se na žebra a obrovskými nůžkami je začal za strašlivého praskání rozcvakávat. Netrvalo to dlouho a celou masu žeber prostě zvedl z těla a hodil ji na zem, jako odpad. Každopádně se tak snadno dostal k orgánům uvnitř, jež začal okamžitě vyprošťovat z dutiny břišní a…. strkal je do umělohmotných krabiček na svačinu se nalepenými štítky, hlásajícími ‚srdce‘, ‚plíce‘ nebo třeba ‚slezina‘.

To už na mě bylo moc, když jsem si představil, že v přesně stejných krabičkách si Dudley nosil svou svačinu do školy v době, kdy mu bylo méně jak deset let. Nemohl jsem se dál dívat na to, co Severus dělá. Došlo mi, že zabít Johna jsem snesl, ale být svědkem jeho pitvání a kouskování asi nesnesu. Možná by to bylo lepší, kdybych se mohl účastnit tak, jako minule a zaměstnal se hovorem. Netušil jsem. Prostě jsem se sebral, proběhl kolem Severuse, který si mě ani nevšiml, ke schodům a pak nahoru pryč do útrob domu.

Pevně jsem za sebou zavřel dveře sklepa a svezl jsem se po nicch. Bylo mi divně, ne necítil jsem vinu, prostě jsem se jen cítil… jako kdybych byl stejné vendigo, jako Severus. Promnul jsem si náhle chladné ruce. Možná se Severusova nemrtvost nějak přesna naše magické pouto přenášela i na mě. Kdo mohl vědět, jak přesně funguje naše společná magie, spojující nemrtvého s jeho nekromantem.

Ztěžka jsem se zvedl z chladné podlahy, ještě abych se tam nachladil a šouravě jsem vešel do kuchyně uvařit si čaj na zahřání. Když jsem procházel kolem domovních dveří, tak jsem si koutkem oka všiml, že jsou na škvírku pootevřené. Přistoupil jsem k nim a docvakl je, nechápaje, jaktože jsou otevřené, když ven i dovnitř jsme se přenesli. Na rámu dveří jsem si pak všiml drobné krvavé šmouhy.

Setřel jsem ji a na dveře se zamračil. Jak se tam dostala nebo jaktože byli pootevřené, mi nedávalo smysl. Nejspíš jsem byl unavený. Pokroutil jsem nad tím hlavou a zašel do kuchyně.

°°0°°

Světe div se, fungovalo nám to. Žili jsme společně v podivném, zato však spořádaném svazku. Já a moje wendigo. To by byl název pro nějaký špatný horror nebo strašidelnou knížku, pro nás dva to ale byla skutečnost, ve které jsme žili.

Severus se po čase ukázal neuvěřitelně dobrý kuchař. Jelikož jsem zásadně odmítl, i přes veškeré jeho hlasité a urážlivé nadávání, zakoupit mu cokoliv na výrobu lektvarů, tak se pustil do vaření. Nejdřív byl schopen spálit i vejce, stačil však měsíc a už mi servíroval francouské speciality a podivné orientální recepty. Navíc, pozorovat ho při vaření byla pohádka. Nikdy bych netušil, že může být někdo sexy, když seká maso, navažuje od oka mouku a… ach bože, s válečkem se jeho zadek houpal, že jsem z něj nemohl spustit oči.

Trávili jsme spolu veškerou volnou minutu, jako kdyby nás naše magické pouto přirozeně táhlo k sobě. Předpokládal jsem, že Severuse to bude táhnout ke mně, byl přeci jen svým způsobem můj majetek, co jsem netušil, bylo, jak moc budu já toužit být v jeho společnosti. Někdy mi dokonce bohatě stačilo k naprosté spokojenosti moci si večer před krbem položit hlavu na jeho ramen, zatímco si Severus četl. Jak už jsem říkal, dokonale spořádaný vztah, jen občas okořeněný vzájemným urážením a křikem, při kterém málem létaly talíře. Nevadilo mi to, bez toho by to nebyl život se Severusem.

Já byl dokonale spokojen, Severus byl i přes remcání spokojen, jediný, komu se to nelíbilo, byli moji přátelé. Mysleli si, že trávím sám doma víc času, než je zdravé. Nakonec jsem kvůli tomu souhlasil s tím, že budu Nevillovi vypomáhat v jeho květinářství, ale jen za podmínky, že se nikdy nedostanu za pult. Sice by měl obrovské zisky, kdo by nechtěl koupit kytku od Chlapce, co porazil Voldemorta, jenže já neměl zájem se vystavovat. No, tak jsem vzadu přesazoval rostliny asi tak pět hodin denně a pak se vracel domů za svým Severusem. I to mělo své kouzlo normální rodiny, nebýt té drobnosti že za půl roku jsme společně zabili šest lidí. Ne, já vlastně nikdy nikoho nezabil vlastní rukou, jen jsem se na to koukal, ale nemyslím, že by mě to v očích zákona a morálky stavělo do lepší pozice, než Severuse. Přesto přesevšechno já nelitoval, ne třeba tak, jako když jsem viděl válečné oběti na obou stranách. Bylo to takové strašidelně přirozené.

Zrovna teď, když jsem sázel měsíček lékařský, jsem uvažoval nad tím, kdo bude naše obět. Připadali v úvahu dva vrazi, jeden byl čaroděj a druhý mudla. Severus tvrdil, že maso čarodějů chutné líp, já si zase myslel že lovit mudly je bezpečnější. V kouzelnickém světě už se rozneslo, že zmizeli tři členové podsvětí, jak se mi nedávno zmiňoval Ron. To ještě nevěděli o tom čtvrtém, kterého jsme zabili zrovna před týdnem. Právě proto jsem si myslel, že bychom tenkrát měli vzít zavděk mudlou.

„Nazdar, kamaráde!“ překvapil mě Ron jak svým hlasem, tak pořádnou herdou do zad. Sice jsem se od školy spravil a vyrostl do výšky, pořád jsem ale proti Weasleyovým neměl ani tu sebemenší šanci. Letěl jsem proto pod tím úderem do hlíny, jen div, že jsem si v ní váížně nevymáchal obličej.

„Ahoj, Rone,“ pozdravil jsem se s ním a jak už bylo naším zvykem, poplácali jsme se po zádech. Na objímání jsem ani jeden z nás nikdy moc nebyli.
„Merline, co to tady páchne? Smrdí to jako mrtvola,“ nakrčil Ron znechuceně nos, „Čím to hnojíte?“ ptal se, zatímco se ke mně trochu nakláněl, jako kdyby chtěl ten pach vyčichat ze mne.

Odtáhl jsem se co nejdál od něj, ale tak, aby to nepoznal. Já rozhodně jako mrtvola nesmrděl, Severus jako mrtvola nesmrděl, spíš byl cítit jako lilie, to jen když jsem jel nosem přímo po jeho mramorové kůži.

„Co já vím co v hnojivu co Neville používá. Možné mrtvá zvířata,“ pokrčil jsem nezaujatě rameny. Jestli tu něco páchlo, tak nejspíš některé z cizokrajiných rostlin, co tu bujely.

„Nebo vám tu chcípla v díře krysa,“ navrhl svou variantu Ron s dalším úšklebkem.
„To si vyprošuji,“ vykouknul Neville spoza dveří vedoucích do prodejny, „Nehnojím ani ničím mrtvým ani mi tu nezemřela krysa. V mém skleníku neumírá nic, takže jestli tu něco páchne, tak si to jedině ty, Ronalde,“ setřel ho s bravurností, kterou se asi během nesčetných hodin ponižování při lektvarech naučil od samotného Severuse, a zase zmizel v krámku.

Musel jsem se potutelně usmát Ronovu obličeji.
„Neskutečné… stýská se mi po dobách, kdy člověk na Nevilla bafnul a on se klepal ještě následující týden,“ pokroutil v předstíraném zármutku hlavou.

„To už je dávno, někdy v době, kdy Snape byl neším největším strašákem a dvojčata byli frajeři školy,“ nemohl jsem Severuse nevzpomenout, pak jsem dal průchod zvědavosti, „Co tady vlastně děláš? Ne že bych tě rád neviděl, jen mám, dojem že bys měl mít zrovna službu.“
„Jo, to bych měl mít a taky mám,“ znatelně zvážněl a ve mně trochu hrklo, „Víš, jak se v posledním půl roce ztratilo několik nekalých živlů z naších ulic?“ zeptal se a já přikývl na souhlas, „Tak se zdá, že to někomu nahoře kdoví proč vadí a hlavně, že se našel nějaký lezdoprdelka, který má o tom šílenou teorii.“
„Jakou teorii?“ otázal jsem se opatrně, ač už jsem trochu tušil.

„Podle zprávy, co se mi dostala do ruky, to musí dělat někdo, kdo se považuje za samozvaného ochránce práva a mstitele. Nějakého blbečka napadlo, že bys to mohl být ty,“ vypadal i mluvil bezstarostně, takže se zdálo, že on takové podezření nemá, „Je jasný, že ty s tím nemáš nic společného. Každý, kdo tě jen trochu zná, ví, že už se nechceš dostat do žádné bitvy a proto si se ani nestal bystrozorem, jenže oni tě neznají…,“ zamračil se, načež nasadil svou profesionální masku bystrozora, „Jsem tu v úřední záležitosti Harry. Musím se tě zeptat, kde si byl v těchto týdnech zejména k večeru.“
Jak si nikdy moc nic nepamatoval, tak vytáhl papírek, kde měl zapsané týdny, kdy zmizely naše oběti, a podstrčil mi ho pod nos. Převzal jsem si ho z předstíraným zájmem a bušícím srdcem. Dělal jsem, že studuji data, pak že si vzpomínám, kde jsem asi tak mohl být a nakonec jsem mu papírek zase vrátil.

„Těžko říct… vím, že v tom prvním týdnu jsem byl u vás na obědě, ale jinak netuším,“ pokrčil jsem ledabyle rameny, „Nejspíš doma. Víš, že moc nevycházím a pokud jo, tak mezi mudly. Tak jsem asi šel na nákup do samošky, možná někam na oběd do fast-foodu… do kina. Vážně nevím.“
Ve skutečnosti jsem věděl moc dobře. Byl jsem na lovu se Severusem, pomáhal jsem Severusovi porcovat mrtvoly nebo byl alespoň u toho, miloval se se Severusem, jedl Severusovo jídlo, bavil se se Severusem, pil se Severusem víno… prostě byl se svým mrtvým přítelem, jenže to jsem těžko mohl Ronovi říct.

„Já si to myslel. Stejně to byla jen formalita, vůbec jsem nečekal, že budeš vědět, kde si byl. Prostě oznámím, že máš aliby a hotovo. Nikdo se tě víc už nebude vyptával,“ tvářil se bezstarostně, zato mě jímal strach, co když se starat budou, „Promiň, že jsem tě tím vůbec obtěžoval. Když už jsem tady a provádím oficiální výslech, tak co kdybych tě šel vyslýchat do nějaké pěkné hospody. Co ty na to? Dáme si pivo možná něco silnějšího a pak mě potáhneš domů,“ lákal mě.

Chtěl jsem okamžitě odmítnout, musel jsem totiž za Severusem a říct mu, že se bystrozoři zajímají o naší věc, jenže to by bylo příliš podezřelé.
„Jasně, proč ne,“ souhlasil jsem s úsměvem.

„Skvělé… doufám, že zapiju ten puch, co se ti táhne z šatů. Čekám venku“ Mávl na mě a zmizel ve dveřích do krámku.

Zamračil jsem se. Co měl hergot pořád s tím smradem. Naklonil jsem se k rameni a přičichl ke svému oblečení. Necítil jsem nic, jen vůni Severusova ranního skvostu, co mi uvařil; nejnadýchanější vafle co jsem kdy viděl s domácí čokoládovou polevou, domácí šlehačkou a ručně vymačkaným džusem. Tentokrát jednoduché jídlo, ale potěšilo. A rozhodně nesmrdělo!
Vztekle jsem si stáhl zástěru a mrskl ji na podlahu. Jakoby starosti z toho, že jsou nám bystrozoři v patách nebyly dost, ještě mi musel Ron zkazit všechnu radost ze snídaně tím, že tvrdil, jak páchnu.

Vypochodoval jsem ven za ním a vůbec jsem se ten večer ani trochu nebavil, když jsme se přesunuli do skutečně smrdící putiky na rohu Příčné a Obrtlé a Ron do sebe klátil jednoho panáka za druhým. Dobré na tom bylo, že mi jen tak mezi řečí řekl všechno o případu mstitele, který se nás se Severusem týkal. Vypadalo to, že našli krev přinejmenším dvou obětí. Nejspíš jsem ji nedopatřením a v rozčilení zapomněl řádně uklidit, nebo vystříkla do míst, kde bych ji nečekal. Také prý měly svědka, co vypověděl, že viděl temný nelidský stín, ale byl to kořala, takže mu nikdo nevěřil. Dobře pro nás. Byla tu však jedna znepokojivá věc, podle všeho našli poslední místo činu, právě kvůli krvi, a našli ho dost brzy na to, aby mohli sledovat stopu přenosu. Prý je zavedlo někam k Temži do nějaké staré mudlovské fabriky. To bylo víc než znepokojivé, protože právě vysoký komín starého závodu na zpracování bavlny mě každé ráno zdravil, když jsem vyšel na zápraží pro mudlovské noviny. Znamenalo to, že je to zavedlo nepříjemně blízko našemu domovu a bylo jen s podivem, že Ronovi nedošlo, kde se nachází. Nejspíš to bylo tím, že u mě doma byl jen dvakrát a nikdy se mu tam nelíbilo.

Po mnoha, kdy už se Rono rundách vi pletl nejen jazyk, ale i nohy, ruce a všechno, co se plést mohlo, jsem ho násilím zvedl, zaplatil za něj útratu a přenesl se s ním do Godrikova dolu, kde s Hermionou bydleli. Dotáhl jsem ho ke dveřím jeho domu, opřel ho o ně a zazvonil. Neměl jsem náladu ani čas se z Hermionou vybavovat, už vůbec jí s Ronem pomáhat, tak jsem ho tam nechal a přemístil se pryč. Celkem jsem si byl jist, že se o něj řádně postará a že on se neztratí. Mojí prioritou byl Severus a jeho bezpečí.

Do našeho domu jsem doslova a do písmene vpadl, protože jsem v rozčilení neodhadl přistání a rozplácl se na koberec v obýváku. Už když jsem se sbíral, jsem na sobě cítil Severusovy posměšně se lesknoucí oči. Neměl jsem ani trochu náladu na jeho řeči, které určitě budou vzápětí následovat. Vyhoupl jsem se na nohy, celý nervozní, až jsem měl dojem, že budu muset začít přecházet po pokoji.

„Nejmocnější kouzelník naší doby se právě vrátil z hospody. Měl bych to vyfotit a poslat do Věštce. Určitě bych na tom trhl balík,“ začal se pošklebovat místo pozdravu.
„Přestaň s tím, máme problém,“ okřikl jsem ho, alkoholem trochu zastřený hlas ubíral mým slovům na vážnosti, „Bystrozoři si všimli, že se ztrácí zločinci a začali to vyšetřovat.“
„A co?“ vyklenul tázavě své černé obočí, nezněl při tom ani trochu vyplašeně, tak jako jsem byl já, „Předpokládali jsme, že to u bystrozorů vzbudí podezření, důležité je, že nás nemohou vysledovat.“
„Jenže oni už nás vysledovali!“ vybuchl jsem a divoce zamáchal rukou, „Z posledního místa činu nás vysledovali až k tý zatracený fabrice, co tu máme pod okny!“
Tentokrát se znepokojil i Severus. Viděl jsem, jak se z uvolněného posedu v pohovce prudce narovnal v zádech a v očích mu krátce žlutě zablesklo, když se jeho dravé já přihlásilo ke slovu. Blýskl po mě pohledem plným vzteku míchajícího se s výčitkou.

„To je tvoje vina!“ namířil na mě prsty v obviňujícím gestu, „Nejsi ani schopen zamést stopy po vlastním přenosu. Zatracený budižkničemu!“

Nasupil jsem se. On potřebuje vraždit lidi, dělá to krvavě a pak je porcuje na kusy, a já jsem tady ten špatný?!

„Jasně, a ty bys to zvládl líp, že jo?!“ zavrčel jsem na něj, „Jenže ty už nemáš magickou podstatu, nemůžeš čarovat, vlastně jsi na tom hůř, než moták,“ teď se vztekle nasupil on, tnul jsem do živého, „Nebýt mě, nemáš vůbec nic a ani tu nejsi.“
„Nikdo se tě neprosil, abys mě křísil,“ odsekl on.

„Fajn, tak já tě zase zahrabu!“
„Klidně. I kdybych se propadl do věčného zatracení, tak je to lepší, než hnít zaživa zakován ve stříbrné rakvi někde v zatuchlém sklepení Azkabanu nebo, nedej, merlin, na Oboru záhad. V pekle je alespoň lepší společnost… dokonce lepší než tady a teď!“

Nasál jsem vzduch nosem. Další z mnoho našich hádek, co by mohla snadno vyvrcholit házením něčeho křehkého, vzhledem k tomu, v jakém stresu jsme oba momentálně byli. Někdo z nás se prostě musel uklidnit, být smířlivý, a vzhledem k tomu, že pro Severuse to druhé slovo bylo zcela neznámé, tak jsem to musel být já.

Dlouze jsem vydechl, dostávaje z těla všechno napětí, a promnul jsem si kořen nosu. Cítil jsem ze Severusovy strany prudké napětí, hrozící tím, že tu zase vybuchne v přívalu nadávek. To by nám vůbec k ničemu nebylo. Musíme se uklidnit a zamyslet.
„Je jedno, čí je co vina, hlavní je, že nám hádání nepomůže,“ pokusil jsem se o smířlivý tón, snad i úspěšně, když po mě hned zase nevystartoval, „Začínáme vzbuzovat pozornost, takže bychom se měli stáhnout. Odložíme lov.“
„Nepřipadá v úvahu!“ zamítl Severus rázně, „Zásoby mi vydrží nanejvýš do konce týdne, pak začnu hladovět.“
„Tak se budeš muset trochu uskromnit.“
„Když to udělám, tak přijdu o rozum. Cožpak nechápeš, že bez své mysli, vlastního vědomí, jsem jenom prachsprosté zvíře a monstrum? Můj mozek byl vždycky to jediné, co jsem na sobě měl rád a bez lidského masa se mi rozbředne do kaluže slizu,“ jeho výraz, stejně jako tón, se změnil z naštvaného na ukřivděný, „Ty už mě nemiluješ?“ zeptal se ublíženě.

Otevřel jsem pusu v němém protestu proti jeho slovům. Chvíli váhal, než jsem ji zase zavřel a poklekl k Severusovým nohám. Ve svých dlaních jsem sevřel jeho ledově chladné mramorové ruce a zvedl je ke rtům.
„Nikoho bych nemohl milovat víc, než tebe,“ zašeptal jsem, opíraje si hlavu o jeho hladkou kůži, „Právě proto musíme na chvíli přestat. Je to jediný způsob, jak tě ochránit. Nemohl bych bez tebe žít, kdyby si už nebyl…. kdyby mi tě vzali. Chápeš to?“
Vydal pohrdavé odfrknutí, tak příznačné pro každý rozhovor o mé závislosti na něm. Myslím, že on tak na náš vztah nepohlížel, jen občas zneužíval to, jak moc ho miluji. Prostě zmijozel.
„Ty bys nemohl žít… to je sobecké. Jak mám žít já bez jídla. To zase musíš pochopit ty,“ naklonil se až ke mně, tak že jsem cítil jeho ledový dech na své tváři, „Máš vůbec tušení, jak to bolí hladovět?, Jako člověk jsem zažil mnohá muka, fyzická i duševní. Mučili mě cruciatem, nechávali týdny jen o pár kouscích chleba, znásilňovali mou mysl, ale proti nanaplněnému hladu wendiga je to jenom dětská hra. Bez jídla mám dojem, jako kdyby mi někdo vyrval díru do břicha, nalil do ní kyselinu a pak mé bublající a doutnající vnitřnosti vydlaboval dezertní lžičkou. Je to tak strašná bolest, že zatemňuje mou mysl. Proč mě chceš tak hrozně týrat? Ze strachu z odhalení? Jsi zbabělec!“

Zoufale jsem zakroutil hlavou. Jistěže jsem mu nechtěl ubližovat, zároveň jsem věřil, že vydrží i s méně jídlem, než dostával. Však které wendigo se může krmit pravidelně každý den? Žádné.

„Je mi líto, ale nemůžu ti to dovolit. Prostě na lov nepůjdeme, to je moje poslední slovo,“ řekl jsem rozhodně, pustil ho a postavil se.

Vzhlédl ke mně, podivný lesk v očích, co vypadal jako skrytá výhružka. Tenké rty se sevřely k sobě tak těsně, až se jeho ústa zdála být spíš jizvou na tváři, pak hlavu odvrátil stranou v demonstrativním nezájmu o mou osobu.

„Jak myslíš, jen si pak nestěžuj, že jsem tě nevaroval. Nech mě hladovět a stane se něco strašného,“ řekl si svou výhružku a zvedl knihu před obličej. Tím naše debata skončila, i kdybych se stokrát snažil, nedonutil bych ho odpovídat mi, pokud on sám nechtěl. Ještě jsem ho chvíli pozoroval v jeho uražené mlčenlivosti, než jsem si těžce povzdechl. Věděl jsem, že dělám dobře, zároveň jsem se duševně připravil na to, co bude následoval. Viděl jsem, jak to vypadá, když má Severus hlad, nechtěl jsem, aby trpěl, jenže můj strach z toho, že ho zase ztratím, byl mnohonásobně větší. Budu muset připravit nějaké místo ve sklepě, kam ho uložím, kdyby byl jeho hlad nezvladatelný. Nemohlo to skončit stejně, jako s paní Grayovou tím, že zabije někoho nevinného.

Pro dnešek jsem měl dost, počká to do zítřka, proto jsem odešel nahoru do postele si lehnout. Někdy k ránu se připojil i Severus, zaznamenal jsem v polospánku jak se ke mně přitulilo studené tělo. Zřejmě už nebyl uražený nebo bylo pouto mezi námi silnější. Nebádal jsem po tom, obrátil jsem se k němu čelem a spokojeně mu ovinul ruce kolem pasu.

°°0°°

Nejdřív jsme to téma prostě zazdili, všechno bylo při starém, včetně našich snídaní. Zdálo se, že to půjde, že Severus bude schopen přežít na polovičních porcích, jenže po dvou týdnech jsem si na něm všiml prvních změn. Zdál se mi apatický, jako kdyby se stále častěji ztrácel v myšlenkách. Přišel o půlku svého smyslu pro humor a nedokázal bleskově odpovědět urážkou na nějaký můj komentář nebo problém. Získal jsem dojem, že ho ztrácím a to bylo děsivé. Jenže můj strach z toho, že mi ho vezmou, byl větší, než obava o jeho zdraví. Každopádně jsem se vykašlal na práci v Nevillově zahradnictvím ve prospěch toho, že budu se Severusem. Notabene začala být venku zima, jak se blížily Vánoce a já nikdy neměl chlad rád, doma v teple s člověkem… dobře, tvorem, kterého jsem miloval, mi bylo líp.

Zlom nastal, když mu jídlo opravdu došlo. Ani jsem nevěděl, že se to stalo, prostě jsem se ráno probudil v posteli docela sám a zezdola jsem neslyšel hlas rádia, které si Severus pouštěl při vaření. V domě bylo ticho, pusto a mě to hned vyděsilo. Ještě v pyžamu jsem vyskočil z postele a rychle proběhl celý dům. Nikde nebyl, napadlo mě že snad zase utekl, jen jsem tomu nechtěl věřit. Jako poslední jsem si kupodivu vzpomněl na sklep, protože jsem si nemyslel, že by se tam chtěl Severus sám zavřít.

Opatrně jsem odemknul zámková kouzla na dveřích, která sama zapadla, jestliže někdo vešel, a bez hůlky se nedala zrušit, a sešel jsem dolů do temného sklepa. Dole bylo ticho stejně jako nahoře, ale v hromadě dek za trubkami se něco hýbalo. Musel to být Severus, kdo taky jiný.

Rychle jsem k němu došel, přidřepl si a odhrnul jednu látku. Byl tam. Stočený do klubíčka, docela nahý jako kdyby na sobě rozerval oblečení. Ještě bledší než obvykle. Jeho ruce, protáhlé ruce zdobily drápy, mezi pootevřenými rty měl ostré zuby a oči na mě žlutě bleskly. Nebyla v nich lidkost, ovšem ani touha mě napadnout a sežrat. Spíš se zračily hlubokou zvířecí bolestí.

Vztáhl jsem k němu ruku, dotkl se ledové kůže a on se zachvěl. Konečně se rozbalil z pevného klubka, ve kterém se choulil, opřel se dlaněmi o má ramena a naklonil se těsně ke mně. Teď jsem teprve pochopil, co Ron myslel tím hnilobným pachem. Dech, co mi ovanul obličej, byl skutečně odporný, jako kdyby se Severus zevnitř rozpadal.

„Hlad…. hlad…,“ zachrčel, „Mám takovíhlad… není jídlo…. mám hlad… hlad… hlad,“ přešlo to v tichou matru, ztrácející se v mém pyžamu, když si položil čelo na moje rameno.

„Seženu ti jídlo,“ slíbil jsem tiše.

Nemohl jsem mu přinést lidské maso, ale obyčejné z obchodu ano. Odtáhl jsem ho od sebe a políbil na čelo. Zdálo se, že ho to trochu uklidnilo. Klesl na paty do svých dek, objal si vyzáblý hrudník a začal se kolébat s hlavou zakloněnou dozadu, jako kdyby vzhlížel k nebi. Byl to děsivý pohled, když jsem si uvědomoval, kým je, když je zdráv a jak se chová. Teď vypadal jako těžce duševně retardovaný.

Přikryl jsem mu ramena dekou, ač nepotřeboval být v teple. Jeho nahota, jak mě jinak přitahovala, mi teď přišla nepatřičná. Čím víc lidských věcí kolem něj udělám, tím víc on si své lidství udrží. Zanechal jsem ho tam, snad v bezpečí a zavřeného, a rychle vyběhl nahoru do našeho pokoje. Natahal jsem na sebe roztodivné oblečení, hlavně, že to bylo teplé do ledového počasí venku, a zase jsem seběhl dolů. Rozrazil jsem dveře a málem vpadl do náručí Ginny, stála mi v cestě za mým cílem v celé své roztomilé kráse, zakuklená do teplého hábitu a s kulichem na hlavě. V ten moment jsem ji z celé své duše nenáviděl za to, že vůbec existuje. Musel jsem sehnat jídlo pro Severuse, ne se tu zdržovat konverzací.
„Šťastný a veselíýpředvánoční čas,“ zazářila úsměvem a strčila mi balíček, který podle vůni obsahoval asi vánoční nákyp.

Donutil jsem se ke klidu. Utajení byla hlavní věc. Dokud nikdo neví, že tu Severus je, pak se mu nic nestane a ještě chvíli bez jídla snad vydrží, než se mi podaří Ginny vypoklonkovat pryč. Doufal jsem, že to půjde rychle snadno.

„Ahoj, Ginn,“ snažil jsem se také o úsměv, myslím, že byl dost křečovitý, „Víš, i když jsem rád, že tě vidím, tak jsem právě někam pospíchal, takže…“
„Jasně, jasně, já to jenom dám do kuchyně a hned zase půjdu,“ odmávla mou snahu ji vyhodit, mrštně se kolem mě protáhla a zmizela v kuchyni.

Potlačil jsem vzteklé zavrčení. Byla všetečná jako všichni Weasleyovi a nejspíš by nepochopila, že ji tu nechci, ani ve chvíli kdybych ji vzal do zubů a vyhodil oknem. Práskl jsem otevřenými dveřmi a rychle vešel za ní do kuchyně, jak jsem ji chtěl znovu vyhodit. Tentokrát jasněji. Bohužel to vypadalo, že se tu zabydlela na zatraceně dloho, jelikož si za tu chvilku stihla sundat oblečení a začala se pohlížet po nádobí.

„Merline, ty tu máš ale nepořádek,“ hudrovala, jak oplachovala nějaké špinavé talíře, o kterým jsem ani nevěděl, kde se tu vzaly, „To je tím, že tu žiješ tak sám ani ven nikam nepřijdeš. Na mou duši, Harry, vždyť ty ses tu docela zakopal a začínáš se podobat Snapeovi… ach, tady jsou vidličky…“

„Ginny, já vážně potřebuji…“

„Jít, já vím, ale ať pospícháš kamkoliv, tak se určitě stihneš najíst. Jídlo je potřeba. Hmm, kdybych věděla, jak se tyhle mudlovské věci pouští, tak by ti to i ohřála,“ obhlížela sporák, „Studené to nebude ono, ale což, stejně ti to určitě bude chutnat. Pekla jsem to sama a podle vlastného receptu. Hele, tady to je ta věc, co se jí říká lednička?“ vyptávala se s klidem, jako kdybych jí právě neřekl, že musím pryč, a nahlížela do otevřené ledničky jako husa do lahve.

Chtěl jsem na ni začít křičet, že ji tu nechci a že všeobecně nestojím o to, aby se o mě zajímala, když jsem za zády uslyšel zavrčení. To bylo jediné varování před tím, než se kolem mě prohnal bledý stím a Ginnin monolog byl přerušen jejím vysokým výkřikem.

Stál jsem tam jako zkamenělý a sledoval Severuse, jak se jí snaží rozsápat na kusy. Ona se nedala, bojovala a křičela na mě, kdo ví, proč řvala ‚Harry, né!‘. Já tam prostě byl, neschopen pohybu nebo jenom slova, odsouzen pouze v šoku sledovat krev stříkající na zdi i strop stejně jako bleskající kletby narážející do nábytku a tříštící ho na kusy. Jedna ta kletba mě musela zasáhnout, i když jsem si nevšiml, že ke mně vůbec mířila. Jen prudká bolest v boku a krev na dlani, co jsem si tam přitiskl mi řekla, že něco není v pořádku.

Dlouhých několik okamžiků jsem ještě stál, než se mi podlomila kolena a já dopadl na linoleum. Udeřil jsem se do hlavy nebo snad ztratil hodně krve, každopádně jsem viděl všechno kolem rozmazaně a zpomaleně. Už nebyla žádná Ginny, zbylo jen rozervané tělo ležící na zemi a Severus se zvířecími rysy, jak se nad ním sklání a holýma rukama vytrhává vnitřnosti a odlupuje maso z kostí. Kdesi v místech, kde měla Ginny dřív hlavu, ležela její hůlka rozlomená na dva kusy, jak ji silné čelisti wendiga rozkously jako klacíček. Z nepředstavitelné dálky, skrz mlhu a tunel, ke mně doléhaly mlaskavé zvuky a vlhké čvachtání.

Zavřel jsem oči. Dech se mi zpomalil. Měl jsem dojem, že umírám a beru sebou i Severuse, což jsem rozhodně nechtěl. Nechtěl jsem, aby znovu zemřel. Ať Ginny zemře, hlavně že on bude žít. Kdybych necítil tu nepředstavitelnou únavu umírání, tak bych se pokusil ke svému Severusovi alespoň doplazit, jenže na to jsem neměl sílu.
„Harry,“ ozvalo se mu u ucha tiše zašeptání milovaného hlasu, „To bude dobré, Harry. Vím, jak se o tebe postarat.“
Můj Severus byl zase při smyslech a já věřil, že může splnit své slovo. Zachrání můj život, stejně jako svůj, byl přeci kromě nemrtvého také schopný léčitel. Kolikrát jsem od něj dostal lektvary, co mě jako kluka postavily na nohy. Teď to jistě nebude jinak.

Jeho nepřirozeně silné paže, mokré od krve, měl zvedly ze země do vzduchu. Byl jsem v jeho náruči jako princezna a nechával jsem se nést někam pryč z kuchyně. Asi nahoru do patra k naší ložnici, protože jsem cítil, jak se houpu ze strany na stranu, když Severus vystupoval po schodech. Zvláštní na tom celém bylo, že teď už jsem bolest necítil. Sekla mě jen v tom prvním okamžiku, pak už tu bylo jen tiché hučení a Severusova přítomnost.

Složil mě do postele a já cítil, že si lehá ke mně. Asi jsem si nemohl přát víc, protože jsem cítil, že jsem spokojen. Přivinul jsem se těsně k němu, cítil při tom vlhkost úplně všude. Na břiše, kam mě zasáhla kletba, na zádech, kde mě držely Severusovy ruce, dokonce i na tváři a ve vlasech, jako kdybych i tam měl krev. Možná jsem do ní čvachtl, když jsem spadl v kuchyni na zem.

Nezáleželo na tom, chtělo se mi prostě zavřít oči a spát. Poddal jsem se tomu.

Nechal jsem se zavřené dokonce i pár hodin… dní… týdnů později, když se celým domem začal ozývat křik. Ne Ginnin, ta už byla dávno mrtvá a snědená, ale řev lidí, co tam neměli co dělat. Vtrhli do našeho pokoje, křičeli na nás, mávali hůlkami, dokonce snad i vyslali nějakou kletbu, nevím. Nevěnoval jsem jim příliš pozornost, ne, dokud mě nechali v Severusově obětí, to až pak, když mě z něho násilím rvali, jsem křičel, kopal, bil pěstmi, drápal a kousal. Oni mě svázali, mluvili na mě jménem, dělali, že mě znají a přesto mě odnášeli od Severuse. Oni nechápali, že to nechci a já nechápal, co udělali Severusovi, že mě nebrání a jen leží.

Nenáviděl jsem je, všechny jsem je nenáviděl.

°°0°°

Nemám zdání, jak dlouho tu jsem. Nejsou tu hodiny, nejsou tu okna, nechodí sem Denní věštec. Je to jen holá místnost se čtyřmi rohy a já se z nudy přesouvám z jednoho do druhého. Bývám tu sám, ale ne pořád, občas za mnou přijdou a mluví na mě. Pokaždé si udělám čárku na zdi a oni pokaždé lžou. Nechtějí mi říct, kam zavřeli Severuse, jen stále dokola opakuji, že žádný Severus není. Asi si myslí, že jsem hlupák nebo že se v téhle malé místnosti zblázním a uvěřím jim. Já vím, že Severus někde je, stále cítím to pouto, jež nás spojuje. Museli ho někam zavřít, třeba do železné rakve, jak říkal.

Nevěřím těm lidem ani slovo, zvláště proto, že mi vzali Severuse a ubližují mu. Nevěřím jim, ani když mají obličeje mých přátel. Hermiony nebo Nevilla. Už jen čekám, kdy sem přivedou někoho s tváří Ginny, to abych se mohl zasmát. Ta je mrtvá, vím to, protože ji Severus zabil před mýma očima. Necítím lítost, byla to jenom hloupá malá holka, co mě pořád otravovala. Cítím zlost, samotu, strach a touhu po Severusovi. Nemůžou mě od něj držet navždy.

Jednou se odsud dostanu, proškrábu se zdí, najdu Severuse a pak je všechny zabiji, protože já jsem Harry Potter, nejmocnější čaroděj této doby a Pán smrti.

KONEC

Srdečně Vám přeji krásně prožitý Štědrý den, mnoho dárků a hlavně dobré chutnání o Štědrovečerní večeři.

 

Reklamy

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.