Kuroshitsuji

Portréty

Autor: Lanevra
Beta:
Hlavní postavy (páry): Sebastian, Ciel (Sebastian/Ciel)
Stručný děj: Královna má na Ciela jednu obtěžující prosbu.
Poznámka:
Dopsáno: 2014
Počet slov: 1014
Také zveřejněno:
FFDeník: Ne


 

Dopis od Její Výsosti ho v ruce doslova pálil. Jednoduše nemohl uvěřit tomu, co po něm žádala, ale byla to jeho Královna a vyslyšet její přání bylo pro vysoce postaveného šlechtice naprosto přirozené. Byl jejím nejvěrnějším poddaným, pouhým psem ležícím u jejích nohou a štěkajícím na nepřátele Říše, nad kterou slunce nikdy nezapadá. Svým původem byl odsouzen přijít o veškeré soukromí, své zdraví stejně jako život a v tomto případě i bez ohledu na svého unikátního služebníka.

Rozezleně sevřel dopis v pěsti a semkl rty.

°°0°°

Byli všude, naprosto a úplně všude. Okupovali každou píď jeho sídla, od zahrady přes salonky v přízemí po chodby v horním patře. Jejich nohy pospíchaly zlehka. Potácely se zatíženy břemeny. I nervózně podupávaly, když se něco nedařilo. A hlavně dělaly nepředstavitelný hluk, který doléhal až do nejvzdálenějšího koutu zahrady, kde pro něj Sebastian připravil dnešní oběd.

Cosi hlasitě třesklo, že se to podobalo výbuchu kdesi v útrobách sídla. Ruka se mu zachvěla, čaj vyšplíchl na talířek a celé jeho tělo sebou cuklo. Prudce zvedl pohled k domovu. Co provedla ta cháska tentokrát? Už se zvedal, aby to zjistil, když ruka v bílé rukavici spočinula na jeho rameni.

Obrátil pohled k Sebastianovi. Jeho rovné rysy zdobil uklidňující úsměv. Přesně ten druh, co měl schopnost proniknout do hloubky lidských srdcí a myslí. Bylo mu tak těžké odolat, když byl věnován jen jemu.

S poraženeckým povzdechem se opět uvolnil.

°°0°°

Neznal mnoho věcí rozčilujících víc, než když někdo v jeho domě dělal hluk a nepořádek. Mluvit na veřejnosti před skupinou šlechticů a smetánkou Londýna mezi tyto nepříjemné věci rozhodně patřilo. I když, pravda, ani to nepřekonalo události následující. Stěží si dovedl představit cokoliv hrůznějšího, než když se jeho vlastní hala stala tanečním parketem, po kterém ho lady Elizabeth několikrát provedla.

Zpocený, s pošlapanýma nohama a plícemi v jednom ohni, se konečně po svém statečném úprku potácel chodbou kamkoliv mimo Elizabethin dosah, když na ni poprvé narazil. Našel ji před zraky ostatních skrytou za krásou madam de Pompadour. Stojící v rohu za všemi ostatními. Dávno mrtvou a přesto tak dobře známou. Něco na ní bylo. Cítil, jako kdyby ji znal po celý svůj život. Snad za to mohly její oči, do paměti vryté hlouběji, než jeho vlastní odraz v zrcadle, téměř jako vídané každý den od úsvitu do soumraku. Nebo v tom snad byl tajemný úsměv, co říkal mnohé a nic neprozradil? Pravdomluvný lhář.

Setrval u obrazu mnoho desítek minut, uchvácený pohledem na ni, dokud ho nedostihla lady Elizabeth a neodtáhla zpět na taneční parket.

°°0°°

Nedokázal na ni přestat myslet. Po celé ty dlouhé tři dny, kdy tu musel strpět půl vznešeného Londýna a kus královských uměleckých sbírek, se k jejímu obrazu připlížil v každou možnou chvíli. Nejdřív se snažil pochopit, proč jsou její oči známé a její úsměv tak povědomý, pak to vzdal a prostě si jen pohled na ni užíval. Nepamatoval si, jestli v jeho životě byla žena, které by věnoval tolik pozornosti. Možná proto, že krásnější, než byla tato nepatrná, téměř neviděná dvorní dáma, ještě neměl tu možnost potkat. Nechápal, jak ji mohli všichni přehlížet, když se svou vznešeností, jiskrou v očích a svou krásou prohýbajících se křivek mohla rovnat samotné králově milence. Myšlenky na ni ho provázely téměř všude a nejednou mu v dost nevhodné situaci zbarvily tvář do ruda a rozechvěly žaludek. Mohl o ní snad mluvit jako o někom, koho miluje? Nemyslel si to, k lásce patřilo víc než jen fascinace, přesto…

Pokud by se v životě měl možnost oženit, chtěl by si vzít právě tuto dávno mrtvou ženu.

°°0°°

„Říká se, že společně s Helenou Trojskou patřila k nejkrásnějším ženám v lidských dějinách,“ promluvil na něj Sebastian svým melodickým hlasem, neustále prosyceným podivnou hladovou něhou.

Mírně sebou trhl, jak byl vyrušen z hloubání nad ženou z plátna, a pozvedl pohled ke svému sluhovi. Zamračil se. Raději by teď byl sám, než obraz s jeho kráskou odnesou, vloží do dřevěné bedny a na dalších třicet let pohřbí v královské pokladnici.

„Osobně si myslím, že to přeháněli… pokud mohu být tak smělý a říct svůj názor,“ pokračoval Sebastian bez ohledu na temný pohled, kterým ho posílal pryč.

„Je to skvostné umělecké dílo,“ odpověděl neurčitě a odvrátil se. Pokud nebude odpovídat, nakonec se i Sebastian se svou věčně proříznutou pusou a démonickou výdrží unaví a odejde.

„O nepopiratelné umělecké hodnotě obrazu nemluvím, jen jsem chtěl svému pánovi připomenout, že na světě existuje mnoho krásných dívek a žen, a proto není důvod, aby ztrácel své srdce pro dámu z obrazu, i když je to madam de Pompadour,“ pravil Sebastian přehnaně vlídně, až ho to přivádělo k zlosti. Nikdy si nebyl jistý, jestli je to myšleno vážně nebo je to pouze skrytý sarkasmus.
„Já se nezamiloval do madam de Pompadour!“ odsekl mírně popuzeně. „To ta její dvorní dáma…“ prudce ztichl, řekl víc, než chtěl, a cítil, jak mu kvůli jeho vlastním slovům stoupá do tváře červeň hanby. Odklonil obličej stranou.

„Vskutku?“ zaznělo od Sebastiana s upřímným překvapením v hlase. „Nikdy bych netušil, že se vám budou líbit štíhlé černovlásky, můj pane. Lady Elizabeth to zřejmě nebude mít snadné. Opravdu zajímavé,“ dodal s jakýmsi podivným podtónem v hlase.

Vrhl vzhůru k němu zamračený pohled.
„Do toho, kdo se mi líbí, tobě nic není. A navíc, ona se mi nelíbí, jen je… ona je…“ znovu se odmlčel, neboť na něj Sebastian shlížel s dalším svým něžným úsměvem plným pobavení, jakým dokázal každého přivést k šílenství. „Odejdi. Nemám na tebe náladu, démone.“
„Jak si přejete, můj pane,“ odpověděl úslužně a mírně se přitom uklonil.

Přehlédl jeho odchod a opět upřel zrak na ženu z obrazu, o jejíž krásu bude brzy ochuzen.

„Ještě než odejdu, pane, musím vám poděkovat,“ promluvil Sebastian za jeho zády.

Věnoval mu jen nepatrný kousek své pozornosti, když se mírně obrátil přes rameno.
„Považuji totiž váš zájem o ni za skutečně laskavý, protože jsem si dal na vzhledu tehdy vskutku záležet. Ostatně, stále jsem démonickým sluhou a neslušelo by se, kdybych se ztratil ve stínu dámy, kterou jsem učinil nejkrásnější ženou Francie a královou milenkou.“

KONEC

4 komentáře: „Portréty

  1. Já si tu teď tak tiše vrním blahem. Mé oblíbené anime, můj oblíbený pár… A konec jsem měla předpokládat, ale bylo to tak krásně napsané, že jsem se pak musela usmívat jako tele. Tehdy to bylo… to… yuri… ne? Femslash? 😛

    To se mi líbí

  2. Uááááá, zákeřná podstata našeho démona;-) No, že jsem si to neměla myslet hned! Není divu, že Ciela tak uhranula, když má její elegantní přítomnost na každém kroku vedle sebe;-) Moc pěkné.

    To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s