Zkontroloval na paddu, zdali se položky ze seznamu doktora Okaru shodují s položkami, jež mu zaslal skener nákladového transportéru. Bylo to v pořádku. Další zavazadlo člena Sorova výzkumného týmu bylo bezpečně naloženo na palubu, stejně jako jeho majitel. Všichni vědci, až na skupinu čtyř, které si směl vybrat doktor Soro osobně, museli opustit Grim, samozřejmě hned poté, co podepsali místopřísežné prohlášení, že o ničem, co se událo v posledních dnech jejich zdejší výpravy, nebudou v následujících padesáti letech nikomu referovat. Podle očekávání bylo rozhodnuto o umístění planety do karantény, což znamenalo, že veškeré běžné vykopávky a výzkum byl pozastaveny na neurčito a na místě směl zůstat jen kontrolní tým vědců, ke kterému se v brzké době připojí i několik členů Flotily. Jejich plánovaný přílet na Avalon byl vypočítán za dvanáct hodit třicet dva minut lodního času, což byla doba, po kterou musela Enterprise zůstat na oběžné dráze. Těch dvanáct hodin bylo podle Spocka až zbytečně moc. Uvítal by, pokud by už byli co nejdále od planety, hlavně kvůli své matce, kterou chtěl uchránit před pokušením změnit své rozhodnutí. Nepovažoval to za pravděpodobné, určitě ne po podle ní neuvěřitelně dobrodružných událostech s Canisiany, ale stále byla člověkem a její rozhodnutí byla vrtkavá. Už jen přítomnost planety pod nimi byla silným argumentem, kdyby jí ještě navíc pověděl o svých posledních poznatcích týkajících se fungování regenerátoru, které mu poskytl doktor Soro, mohlo by v ní vzklíčit semínko pochybnosti.
Teď, když byla opět mladá, měla o tolik jinou povahu a chování, alespoň v některých ohledech. Zatím co matka, kterou si pamatoval, přistupovala ke všem s rozumem a uměla zvážit rizika, toto její mladší já mělo tendenci se do všeho pouštět velmi bezhlavě, jak by řekli pozemšťané. Jen náznak, že by mohla dostat zpět své vzpomínky a zachovat si část mládí, a mohla by, přes veškerá obrovská rizika, takovou možnost zvažovat. Nebylo zcela seriózní ji nic neříct, ovšem zároveň vypočítal nebezpečnost pokusu za tak vysokou, že mlčet znamenalo zajistit matčino zdraví a život. Nic nebylo podstatnější než to.
„Jak pokračuje přesun archeologů?“ vyrušil ho Jim svým dotazem, ve kterém byl nádech pobavení nekorespondující s obsahem otázky. Nejspíš se jen domníval, že Spocka vylekal svým náhlým příchodem, jako se to jemu několikrát povedlo u Jima. Nebyla to však pravda. Věděl o Jimově přítomnosti přesně pět vteřin předtím, než zaslechl zasyčení otvírajících se a zavírajících dveří, jeho typické kroky mířící mu za záda by pak nejspíš přeslechl jen hluchý.
„Vše jde podle předpisů, pane,“ odpověděl, jen při tom krátce pohlédl přes své rameno.
„Víš, že tu nemusíš být?“ položil Jim zbytečný dotaz a stanul vedle něj. „Sulu by to zvládl sám.“
„V schopnosti pana Sulua mám plnou důvěru, přesto se raději přesvědčím, že jsou všichni z vědecké výpravy na palubě a nepřinesli si s sebou nic z planety. Po předešlých osobních zkušenostech s tamější technologií nestojím o další nehodu,“ naznačil, že samozřejmě myslí omládnutí své matky, nedodal však svůj druhý důvod. Svou pouhou přítomností mohl přimět všechny pracovat rychleji a efektivněji, a tím se dříve dostanou z oběžné dráhy Grimu. Rozhodně totiž plánoval, že dvanáct hodin a třicet jedna minut bude horní hranicí, po kterou se zde zdrží.
„Chápu, ale místo služeb navíc a sledování kufrů jezdících na vozících tam a zpět po našem hangáru bychom mohli dělat zábavnější věci,“ nadnesl Jim bezstarostným hlasem, téměř jako kdyby se dál bavili o práci, nebýt jeho prstů, které se zlehka dotkly Spockova hřbetu ruky a začaly po něm přejíždět a kroužit.
Teplota lidské kůže v rozporu s Jimovou myslí, která k té jeho přes ten prostý, částečně lidský a částečně vulkánský kontakt, vysílala řadu horkých a velmi jasně specifikovaných výzev. Velmi rád by jim podlehl. Nakolik, dal najevo tím, že svou rukou vyšel proti hladícím prstům a svou mysl ponechal vůči Jimovi nechráněnou. Pozemšťan to nemohl cítit naplno, uvědomit si to jako jasnou skutečnost, ale cítil to. Rty stočené vzhůru, až se na jeho tváři udělaly dva drobné dolíčky, toho byly jasným důkazem.
Bezděčně se k Jimovi trochu naklonil.
„Měl bys vědět, že v mé kultuře je to, co děláš, považováno za velmi intimní,“ informoval ho hlasem ztišeným na hranici lidské slyšitelnosti.
K mysli mu okamžitě dolehlo pobavení, které se také odrazilo v Jimově ještě širším úsměvu a tom, jak se naklonil kupředu, dostávaje se přitom rozhodně daleko za hranice vhodného odstupu.
„To už mi stačilo dojít,“ ujistil ho měkce, složil přitom prsty do ozh’esta a sklouzl jimi po Spockových prstech, nabádaje ho dotekem, aby mu oplatil stejně.
Krátce shlédl na jejich dotýkající se ruce, před ostatními skryté mezi jejich těly, a překvapeně pozvedl obočí, upíraje teď pohled tázavě do Jimovy tváře, zatím co instinktivně oplatil jeho dotek. Na kůži ho velmi příjemně mrazilo, což se mísilo s ještě příjemnější lidskou mentální blízkosti.
„Naposledy, když jsi byl v mé mysli, byly dveře otevřené oběma směry a já se celkem rychle učím,“ odpověděl na jeho nevyřčenou otázku.
„O tom nepochybuji,“ kývl vážně. „Takže jistě víš, že tvoje počínání už není jenom intimní, nazval bych ho téměř… nemravným.“
„Vadí ti to?“
„Vím, že je to součást tvé povahy, a proto zastávám názor, že se s tím budu muset naučit žít,“ konstatoval jemně, a přes svá slova o nevhodnosti jejich dotek ještě víc specifikoval. Sklouzl Jimovi po ruce od konečků prstů k zápěstí, zespoda po dlani zase zpět ke konečkům. Úsměv mu za to byl odměnou, ale trvalo jenom krátce, než se změnil v mírný úšklebek, při kterém se mu Jim zahleděl za rameno. Mírně pozvedl obočí v dotazu.
„Máme rodičovský dozor,“ odvětil člověk a odtáhl se. „Raději nastavím zpáteční kurz.“
Spock se obrátil přes rameno k místu, kam se pozemšťan díval, a spatřil své rodiče, jak právě vešli do hangáru. Matka vypadala na první pohled nadšená z dění v okolí, jen prohodila k otci pár slov a rychle zamířila do ruchu, směrem k raketoplánům, které nejspíš upoutaly její největší pozornost.
Zatímco Sarek zůstal stát u dveří. Trochu nevhodné, vzalo-li se v potaz, že je vulkánským velvyslancem. Nicméně se zdálo, že se mu úspěšně podařilo tuto skutečnost skrýt a splynout s okolím, takže mu žádný člen posádky ani vědec nevěnoval větší pozornost. Nebo za to možná mohl upřený pohled, který směřoval ke Spockovi s Jimem. Ten bylo velmi obtížné nepostřehnout nejspíš i pro nezasvěceného pozorovatele, ale domníval se, že si ho pozemšťan špatně vyložil. Nebyla v něm přísnost, tu by Spock poznal, ostatně na něj otec shlížel přísně po většinu jeho dětství, ani odmítnutí. Byl to pouze zájem, nic víc.
Obrátil se zpět.
„Není třeba, abys odcházel. Otec tě má v oblibě,“ konstatoval, neboť skutečně neviděl důvod, proč by musel Jim jít. Oba učinili rozhodnutí, dle kterého byli ochotní udržovat svůj vztah i bez ohledu na rozhodnutí Flotily, to znamenalo, že s jistotou jednou Jima přivede do rodného domu jako snoubence či manžela, alespoň v to doufal, čili se bude muset Sarek s jeho výběrem smířit. Navíc byl skutečně přesvědčen, že otec chová Jima v oblibě a důvěře, ba co víc, jejich poslední rozhovor vyzníval tak, že si ho přeje uvítat v rodině.
„Já vím, jenže má rád Jamese Kirka, kapitána Enterprise. James Kirk, milenec jeho syna, je někdo úplně jiný a toho mít rád nemusí,“ jemně se ušklíbl.
„Tvoje prohlášení postrádá logiku. Zastáváš oba tebou zmíněné posty a jsi bytost s jednotným vědomím, není logické rozdělovat to,“ podotkl, poukazuje na jistou nesmyslnost Jimova prohlášení.
„To by ses divil, jak důležitý je to ve skutečnosti rozdíl,“ nenechal si Jim vzít svou iracionální vizi. „Budu s doktorem Sorem. Od chvíle, co jsem pro něj vážně zařídil, že tu může zůstat, mě nejspíš považuje za svého nejlepšího kamaráda. Ani nevím, jestli je to lepší nebo horší než to, jak jsme se spolu přetahovali předtím.“
Kývnutím to vzal na vědomí, Jim mu ještě stiskl pevně rameno, déle, než to dělal dříve, a pak skutečně jeho kroky zamířily k doktoru Sorovi.
Věděl, že Sarek pravděpodobně využije příležitosti a připojí se k němu, proto zaškrtl poslední položku na seznamech a oba pak dal procházejícímu členovi údržbářské sekce s pokyny, aby je předal panu Suluovi. Když k němu otec o dvacet šest sekund později potichu přistoupil, mohl se k němu obrátit a věnovat mu plnou pozornost bez rizika, že by mohl zanedbat svou práci.
„Otče,“ pozdravil ho mírným pokýváním.
„Spocku,“ odpověděl mu Sarek stejně. „Vyrušuji tě?“
„Nijak zvlášť. Ve skutečnosti bych tu ani nemusel být, ale domnívám se, že i tak je vhodnější, abych na překlad dohlédl. Považuji to za bezpečnější pro všechny, zvláště po předešlých zkušenostech s grimskou technologií,“ řekl prakticky to samé, co Jimovi, tentokrát se dočkal jen mírně pozvednutého obočí, žádné diskuze. „Má tvá přítomnost zde konkrétní důvod?“ otázal se věcně.
„Ano, má,“ mírně přikývl. „Tvá mat vyjádřila přání vidět tě při práci. Usoudil jsem, že bys neměl být momentálně zaměstnán ničím, z čeho bychom tě nemohli vyrušit, a proto jsem svolil. Mohlo by to omezit její pocit vykořenění, ovšem jak se zdá,“ vyhledal pohledem matku, které zrovna obcházela přední stranu jednoho z raketoplánů, „její pozornost upoutalo něco jiného než tvá pracovní činnost.“
Pohlédl matčiným směrem. Bavila se s jedním důstojníkem z technické sekce, který měl původně za úkol kontrolu vědeckého vybavení, jež s sebou archeologové vzali z planety. Teď se ale věnoval matce a ukazoval jí raketoplán. Mírně pozvedl nad jeho počínáním obočí. Jako člen Flotily měl samozřejmě za povinnost být nápomocný každému diplomatovi nebo členu diplomatického doprovodu, mezi které patřila i jeho matka, jenže způsob, jak s ní jednal a hlavně jeho gesta a zjevná snaha ji pobavit značila, že důvody, proč s ní mluví, jsou trochu jiné než služební povinnosti. Zvažoval, jestli jejich rozhovor jít přerušit.
„Chce to cvik v rozpoznání toho, co je ještě v rámci běžného sociálního kontaktu a co už by i lidé považovali za nevhodné,“ podotkl Sarek poklidně.
Obrátil se na něj a spatřil, že sleduje tu samou scenerii.
„Otče?“ Tázavě zvedl obočí.
„Ten mladý důstojník,“ kývl jeho směrem, „shledává tvou matku sympatickou. Nejspíš nemá zdání kdo je a považuje ji za členku Sorova vědeckého týmu.“
„Ty nehodláš… nic podniknout?“ zeptal se opatrně, nechtěl otce urazit.
„Vůči tomu chlapci?“ jeho obočí vystoupalo vzhůru. „Cokoliv bych podnikl by se ukázalo kontraproduktivní a nelogické. Žárlivost je jedna z velmi nežádoucích emocí a podléhat jí pouze narušuje vzájemnou důvěru. Nejen v manželství nebo milenectví. Toužit po něčem, co má jiný, a nevážit si toho, co vlastním já sám, přivedlo do záhuby celé civilizace.“
Mírně přikývl. Nedalo se s tím nesouhlasit, už samotný Surak pravil, že vše má jen takovou hodnotu, jakou tomu dáme, a je tedy otázkou volby, co je skutečně drahé a co bezcenné. A pokud si každý zvolí jako svůj největší majetek to, co nelze získat silou ani ukrást, ztratí hmotné hodnotu a nebude důvod k násilí, protože sdílení vzácného bude moci být pouze na obou stranách dobrovolné. Důvěra ve vztahu byla cenností, kterou bylo možno pouze sdílet a sdílení přinášelo logicky harmonizaci. Dávalo to smysl a také to skutečně platilo, protože matka bez dalšího zájmu zanechala prohlídky raketoplánu, opustila technika, který by se rozhodně dal považovat za fyzicky přitažlivého, a vydala se mezi archeology. Potvrzovalo to jedině jeho názor, že když už by se nemohl od otce naučit nic jiného, tak přístupu ke sňatku s člověkem ano.
„Rozumím. Důvěru dávej a také ji dostaneš.“
„Ano,“ kývl Sarek. „Zvláště ve svazku s pozemšťanem je takové smýšlení důležité. Každý má tendenci důvěřovat spíše jedincům vlastní rasy, protože s nimi sdílíme kulturu, zvyklosti i smýšlení. Poskytuje mu to instinktivní pocit spřízněnosti a jistoty. Být ve svazku s Vulkáncem znamená předpokládat, že bude jednat logicky a mít důvěru v mentální pouto. Ovšem partnerství s člověkem? Zpočátku to přináší nejistotu, jestli je svazek natolik silný, abys věděl, a jestli na tom druhému vůbec záleží. Není nepřirozené, natožpak trestuhodné, takto uvažovat, ale naše logika a civilizovanost je tu právě od toho, aby nám pomohla nejistotu překonat.“
Znovu přikývl. I to dávalo jasný smysl, nicméně zastával názor, že v jeho vztahu s Jimem není žádný důvod k nedůvěře. Vše, co společně prožili, jednoznačně považoval za silné stavební kameny jejich vztahu a prozatím ho nijak vážně nenapadlo, že by mohl Jim dát nyní přednost někomu jinému. Postrádalo to racionální základ, to věděl, ale prostě cítil intenzitu fixace Jimovy mysli na něj, a to bylo velmi uspokojivé. Takže zde se otec mýlil, nehrozil nedostatek důvěry v jejich vztahu, ale oceňoval, že s ním Sarek tak otevřeně mluví. I v obecné rovině byl od matčina omládnutí méně asketický, než jakého si ho pamatoval z dob svého dětství. Mohl to být klam jeho zastřených vzpomínek, ale nemyslel si to. Byl to matčin mladistvý vliv na něj.
„Budu si tvá slova pamatovat, abych se jimi mohl v budoucnu případně řídit. A děkuji za tvou otevřenost, otče, je neobvyklá, ale vítaná,“ pravil opatrně. Nebývalo zvykem, že by spolu tak mluvili, a on si nebyl zcela jist, jak na to Sarek zareaguje.
„Vskutku?“ Povytáhl tázavě obočí.
„Ano, otče. Pozorováním jsem dospěl k názoru, že matčino mládí má pozitivní vliv i na tebe,“ řekl, poté zaváhal, než pokračoval. „V posledním roce jsem si s každou zprávou od ní povšiml, že se její zdraví zhoršuje a čas jí ubírá na síle. Očekával jsem to, vzhledem k tempu stárnutí u pozemšťanů, ale rychlost, s jakou k tomu docházelo, mě překvapila, a já zároveň získal dojem, že s jejím zmenšujícím se elánem i ty přicházíš o energii. Alespoň tvé zprávy byly stručnější,“ krátce se odmlčel a čekal, jestli na to Sarek něco řekne, ten jen nehybně stál a bez výrazu mu hleděl do očí. „Teď se to změnilo. S matčiným dobrým zdravím a mládím se zdá, že i ty jsi získal novou životní energii a to… shledávám žádoucím, otče.“
Otec trochu pozvedl obočí, nicméně nevypadal uražený tím, co mu Spock právě řekl, ani se nezdálo, že by mu chtěl vytýkat nelogičnost jeho prohlášení. A že nelogické zcela určitě bylo. Postavené pouze na soukromém dojmu, nepodloženém žádnými skutečnými fakty, které by se daly vědecky ověřit. Byl to pocit, Sarekovou disciplínou omezené mentální chvění, které cítil, když mu byl otec nablízku třeba jako právě teď, a zvláště silné to bylo, pokud se sešli všichni tři.
„Nemohu to popírat, synu. Skutečně je tomu tak, elán tvé matky vlil život i do mých vlastních žil, jak by to vyjádřili lidé. Je to jeden z aspektů vulkánského manželství. Když tvůj partner slábne, mentálně to ovlivní i tebe. Není vyloučeno, že to sám jednou poznáš, vzhledem k tomu, že jsi nezaslíbený a žiješ mezi lidmi,“ pravil otec, jeho pohled přitom putoval k Jimovi, nedaleko se stále bavícím s doktorem Sorem. „V takovém případě nemohu nic jiného než nelogicky doufat, že skutečně pochopíš až za mnoho uspokojivých roků po boku někoho, koho si vybereš.“
„Bez ohledu na to, kdo by to byl?“
„Ano, Spocku, bez ohledu na to, kdo to bude,“ přitakal Sarek a znovu krátce zamířil pohledem ke kapitánovi. „Nehodlám opakovat svou chybu a hledat pro tebe družku nebo druha, pokud ses chtěl zeptat právě na toto. Jen chci, aby ses alespoň pokusil dodržet naše tradice. Věřím, že když to uděláš, nebudu mít žádný důvod, proč tvůj výběr neschválit.“
„Budu jednat tak, abych učinil zadost vulkánským a případně i lidským tradicím, díky tomu bychom mohli vše, co se v budoucnosti stane, oba považovat za víc jak přijatelné,“ přislíbil, odhodlaný to tak skutečně udělat.
„Považuji už jen samotný příslib za víc jak přijatelný,“ prohlásil Sarek vážně.
V přijetí a díku sklonil hlavu, tentokrát nehledě pouze na tradice. Opravdu vítal, že otec souhlasí, byť svůj souhlas nevyjádřil explicitně. Byl by ochotný stát za svým vztahem s Jimem, i kdyby ho Sarek odmítal, ale nepřál si to udělat. Zvláště teď ne, když se zdálo, že se jejich vztah alespoň mírně posunul k lepšímu, přesně tak, jak by si matka přála.
Sarek jeho nevyřčené poděkování nijak nekomentoval, jen se mlčky odvrátil a vyhledal pohledem matku, to znamenalo, že debata na toto téma skončila. Ani jeden z nich jednoduše neměl, co by dodal, rozhodně ne zde, pod dohledem mnoha očí a sluchem nejednoho nezasvěceného. Nejspíš ani kdyby byli spolu sami, nebylo by dál o čem mluvit, protože vše, co mohli v nynější situaci říct, už pronesli.
„Dnes jsem obdržel zprávu od vulkánského velvyslance na Zemi,“ prolomil Sarek nakonec jejich společné mlčení, během kterého oba sledovali, jak se dala matka do řeči s doktorem Sorem a Jimem. Vypadalo to, že si spolu dobře rozumějí, ostatně u Jima by neočekával nic jiného, uměl být velmi okouzlující, když chtěl, a to v mnoho smyslech slova. Teď se právě choval přátelsky a matka odpovídala stejně, dokonce se společně smáli. Byl to uspokojivý pohled, přesto přesunul většinu soustředění na to, co Sarek načal za téma.
„Savel mne informoval, že oficiální hlášení o zdejším incidentu už bylo předáno Canisianům. Jejich odpověď byla téměř okamžitá a jednohlasná; distancující se od Hachova chování a vyhlásili, že Federaci nadále považuji za partnera v budoucích jednáních.“
„Nezdá se, že by měli na výběr, pokud chtějí svou planetu udržet obyvatelnou,“ podotkl.
„Jistě, jejich postoj byl logický, nicméně Savel také dodal, že se k němu donesla zpráva, podle které několik guruů bylo nedlouho po odletu federačních konzultantů navštíveno cizinci, již s nimi sympatizovali. Zvláště se to týkalo těch guruů, kteří nemají v oblibě Federaci. Ti samí se teď nejvíce distancují od Hacha a jeho jednání, podobně jako se přistižený zločinec nehlásí k vlastnímu komplici,“ rozvedl otec své slova.
Založil si ruce za zády. Informace, které mu otec poskytl, považoval za víc jak relevantní. Jeho zdroje byly vždy přesné, byť zprávy běžely nezřídka kdy temnými kouty federačního prostoru. Vše, co se událo, teď dávalo velice jasný a logický smysl.
„Romulané hledali spojence, kterým by mohli poskytnout svou nově vynalezenou zbraň a ponechat její testování na třetí straně,“ přednesl svou naprosto prostou teorii. „Tomu by odpovídal způsob, jakým se Vrabec a Romulané chovali. Neplánovali na nás zaútočit, ani by neměli jak. Nechtěli ani pomoci Canisianům, pouze se drželi v jejich blízkosti a nejspíš prováděli rozsáhlé skenování. Proto se také nacházeli v tak nebezpečné oblasti; pod trupem canisianské lodi, nedaleko samotného sonického paprsku, kde je snadno mohl zasáhnout náš výstřel, i kdybychom o nich nevěděli.“
„Souhlasím. Je to jediný logický závěr,“ přitakal Sarek. „Jedno však neměli Romulané zcela pojištěné; zanechali za sebou svědky, kteří mohou vypovídat. Sice je nepravděpodobné, že nám toho budou moci říct mnoho, ale už jejich existence je selháním romulanské logiky.“
„To není zcela pravda, otče,“ nesouhlasil, protože se Sarek mýlil, ne však samotnou podstatou své logiky, ale jen díky tomu, že neměl dostatečné údaje, což Spock rozhodně hodlal napravit. „Žádný ze svědků nezůstane dlouho naživu. Úpravy, které Romulané na canisianských motorech provedli, byly velmi nedbalé, což nejen zapříčinilo výbuch, ale také zvýšilo radiaci na celé lodi. Každý Canisian, který byl na palubě v okamžiku užití warpmotorů, byl vystaven smrtelné dávce radiace a zemřel by bez pokročilé lékařské pomoci do pěti týdnů, i kdyby ho nezabil výbuch. Ten samý osud čeká i naše vězně. Podle odhadů doktora McCoye budou žít ještě třicet až čtyřicet týdnů, podle odolnosti organismu. Jejich smrt je však nevyhnutelná, ani my nemáme technologii k jejich vyléčení.“
„Rozumím. Pak byl tedy romulanský plán ve své krutosti naprosto bezchybný,“ pravil otec chladně. „Kdyby Canisiané prohráli a byli zničeni, nikdo by se o jejich spojení s Romulany nedozvěděl a ti by odešli s množstvím dat o své nové technologii. Pokud by Canisiané prohráli a přežili, všichni by do dvou měsíců zemřeli, takže by Federace ztratila všechny svědky a nemohla by tedy vůči Romulanům nijak argumentovat, a Romulanům by opět zůstala data o zbrani. V případě, že by Canisiané zvítězili a zničili nebo zajali Enterprise, narušilo by to vztahy mezi Federací a Canisem, poskytlo Romulanům potřebná technologická data a smrt Hacha vlivem radiace by nejen eliminovala veškeré svědky, ještě by se mohli Romulané snadno distancovat od Canisianů a odmítnout jakoukoliv intervenci do jejich sporu s Federací… stejně jako by ji mohli přijmout v roli zachránců Canisu, čímž by získali spojence za hranicemi Federace. Logika a vynalézavost jejich jednání je obdivuhodná.“
„Obdivuješ to snad, otče?“ zeptal se nesouhlasně. „Cožpak jejich jednání nezapříčinilo smrt sta Canisianů, jich samotných a jednoho našeho bezpečnostního důstojníka?“
„Ne, naopak, pohrdám jejich chováním, ale zároveň jsou výsledky jejich činů dobrou ukázkou toho, že logika je pouze cestou, nikoliv samotným cílem. Nechápeš má slova správně, Spocku.“ Mírně zakroutil hlavou. „Ano, obdivuji to, jak logicky a zároveň zákeřně dokázali smýšlet a jednat, výsledek jejich činů je něco jiného. To byl amorální násilný akt, se kterým od samé jeho podstaty nesouhlasím, jenže za nedostatek romulanské morálky nelze obviňovat logiku samotnou. Ostatně logika a naše mysl je pouze cestou…“
„… nikoliv samotným cílem,“ dokončil za něj. „Já vím, otče, také jsem četl Surakovo dílo, přesto nemohu obdivovat logiku někoho, kdo dokáže být tak násilný jako Romulané.“
„Dokáže být…?“ zopakoval Sarek s jemnou otázkou na konci. „Kritériem je tedy pro tebe pouze ta možnost, byť jen teoretická, že by byl někdo schopen dopustit se násilí?“ mírně naklonil hlavu na stranu v gestu, o kterém si byl Spock jist, že bude následovat něco důležitého. „Podle tvé definice se pak ani jeden z nás od Romulanů neliší, nebo alespoň já ne, protože se přiznám, že v zájmu bezpečí tvé matky jsem schopen dopustit se také násilí. Jsi schopen ty dopustit se násilí například v zájmu… kapitána Kirka?“
Musel uznat, že to je velice dobrý argument, neboť Jim byl rozhodně osobou, pro kterou by nejen byl schopen porušit vulkánské přesvědčení, že násilí je barbarské a nic neřeší, už to dokonce skutečně udělal. Ne jednou nebo dvakrát, ale mnohokrát, jenže v té chvíli se mu vše, co učinil, jevilo jako naprosto logické a opodstatněné a jevilo se mu to tak i dnes. Ale romulanské jednání bylo stále v jeho očích něčím jiným než nutností obrany života důležitého jedince, jako byl Jim nebo jeho matka.
Nadechl se, aby tuto myšlenku vyjádřil, jenže byl vyrušen tím, že na něj matka zamávala a vykročila jejich směrem. Toto její velmi lidské chování, ještě znásobené mládím a větší nerozvážností, ho jako vždy uvedlo do jistých rozpaků, protože rozmáchlé gesto a ještě v přítomnosti kapitána upoutalo pozornost několika lidí v jejím okolí a každý se podíval, na koho mává. Někdy opravdu nerozuměl tomu, jak to, že to Sarekovi podle všeho vůbec nevadilo.
A konec konců ani Jimovi ne, neboť matčino gesto s pobaveným úsměvem napodobil.
Spock to neshledával zábavným.
„Fascinující pohled, že?“ podotkl Sarek, jemu to zjevně zábavné přišlo.
Neodpověděl mu na to, tentokrát už opravdu nedostal šanci, protože matka stanula před ním se svým širokým veselým úsměvem, který na její tváři vídal od jejího mládnutí víc než dřív. Nejspíš nebyla tak stižena naučenou diskrétností, s jakou se dříve snažila neprojevovat své city zbytečně veřejně, aby tím vulkánskou společnost, ve které žila, neuváděla v nepohodlí.
„Co tu vy dva kujete za tajné pikle?“ otázala se nelogicky.
„Kout tajné pikle se doporučuje v soukromí, adun’a. My jsme tu pouze diskutovali o principech logiky a morálních zásadách a o vzájemných interakcích těchto intelektuálních jevů,“ odpověděl jí Sarek.
„To je před obědem moc těžké téma,“ řekl Jim s úsměvem.
„Vulkánci stejně neobědvají, takže jim to žaludek nezkazí,“ odvětila na to matka. „My s kapitánem Kirkem si ale podobné debaty necháme až po jídle. Půjdete s námi?“
„Jestliže vám nebude vadit, že jíst nebudu, bude pro mě potěšením vás doprovodit,“ svolil Sarek okamžitě.
„Já tu zůstanu. Musím dokončit svou práci, matko.“
„Náhodou od kapitána vím, že tu vůbec být nemusíš, takže chci, abys šel s námi. Jsem tvoje matka, vezmi to jako můj příkaz,“ rozhodla, čímž donutila Spocka pozvednout obočí nad její rozhodností. „A pozveme Christine, co na to říkáš?“ navrhla, tón, který použila, by nejspíš nazval spikleneckým.
„Dobrá tedy, pokud tě potěší má přítomnost a přítomnost sestry Chapelové, bude po tvé vůli, matko,“ svolil s mírným pokývnutím hlavou.
Nepovažoval sice za vhodné obědvat třeba jen ve čtyřech, byl si jist, že to přinese značné napětí mezi nimi, a už vůbec se nedomníval, že by měli zvát zrovna sestru Chapelovou, ale Sarek měl v pravdu v tom, že bývalo snazší matce vyhovět než se s ní hádat.
„Víte co, paní Amando? Já to nakonec vynechám, ještě mám papírování, které musím dodělat,“ změnil Jim náhle názor, což sice jeho povaze odpovídalo, o něco méně však náhlá nervozita, která se projevila tím, jak si promnul ruce.
„Počkej, ale vždyť to byl váš nápad jíst společně,“ řekl zmateně matka. „V čem je problém?“
„V ničem, jen v mojí zapomnětlivosti. Nic víc,“ odpověděl kapitán s veškerou vlídností, nicméně tak, že se mu dalo stěží věřit.
Velmi jasně vnímal, jak se Jimovo napětí zvyšuje s každým okamžikem, přesně od chvíle, kdy matka před deseti vteřinami zmínila sestru Chapelovou. Pokud mohl Spock soudit, i když to nebylo logické, nevadil pozemšťanovi společný oběd jakožto takový, ale jenom sestra Chapelová. Ve své podstatě se mu to jevilo logické, pakliže měl Jim jakékoliv povědomí na jejích citech vůči němu. Mohl žárlit, byl pozemšťan a logiku toho, že žárlit je zbytečné, neměl plně vžitou. Nenapadlo ho, že by se to mohlo stát před tím, než souhlasil s účastí sestry Chapelové, teď nevěděl, jak to napravit. Ujistit Jima, že její přítomnost při obědě nemůže mít žádný negativní vliv na jejich vztah.
„Proč mám dojem, že se tu děje něco, čemu nerozumím,“ postěžovala si matka, těkající pohledem z jednoho na druhého. „Je v tom Christine? Nemáme ji rádi, urazila naši rodinu nebo něco takového?“ ptala se, poněkud nesmyslně. „Protože mně se zdá milá a nevím, proč by s námi nemohl obědvat. To vy ji nemáte rád, kapitáne?“
„Ale ne, já mám Christine velice rád, jen… mám prostě jen něco na práci.“
„Sareku, co mi neříkáte?“ obrátila se na otce, když jinde nedostala odpověď.
„Já ti vždy říkám vše, co mohu, aniž bych vyzradil některé ze státnických tajemství, adun’a, jestliže máš opačný dojem, věz, že je to jen ten dojem,“ Sarek na její otázku diplomaticky odmítl odpovědět, což ještě zvýšilo její zmatenost, která se změnila v podrážděnost.
„To není pravda. Už jednou jsem ti říkala, že jsi otřesný lhář,“ prohlásila matka prudce, její přísný zamračený pohled modrých očí putoval z jednoho na druhého. „Možná jsem teď mladá, ale nejsem hloupá ani slepá. Děje se tu něco, o čem já nic nevím, ale vy tři ano, jen mi to nechcete říct. Nevím, co si o tom myslela Amanda, kterou jste znali, ale já nemám ráda tajemství a zvláště ta v rodině. Prostě mi řekněte, proč nemáte rádi Christine?“
„Žádný z nás nemá důvod… nemít rád sestru Chapelovou. Jsi jen zbytečně emocionální,“ odmítl její nelogické domněnky tak vlídně, jak jen bylo možné.
„Nejsem emocionální, jen se mi nelíbí, když přede mnou něco někdo tají,“ odbyla ho. „Věděla stará Amanda, o co tady jde, nebo jste před ní vy dva všechno zatajovali a zavírali ji doma?“
„Tvá slova už jsou nejen nelogická, ale vyloženě přehnaná, má ženo. Nikdo před tebou nikdy nic netajil, chceš-li něco vědět, zeptej se.“
Vyčkával, jestli na to matka něco řekne, ta místo toho jen pevně semkla rty a její výraz se na dlouhou chvíli změnil v potlačovanou zlost. Znal ho velice dobře, uměl ho definovat přesně, tvářila se tak pokaždé, když otec uvedl logické argumenty, proč neudělat něco, co ona požadovala a které musela uznat, jinak by byla i na člověka příliš emocionální. Mírně se napnul v očekávání zlosti, která také často přišla, a pak matčin odchod někam pryč, kde se uklidnila, místo toho ale jen dlouze vydechla a napětí z její tváře zmizelo, stejně jako z její mysli. Cítil cosi, co by jednoznačně definoval jako rozhodnost.
„Kapitáne, myslím, že bych se měla vrátit na planetu, jestli už není pozdě,“ obrátila se k Jimovi velmi vážným hlasem.
„Co tím myslíš, matko?“ zeptal se bez předešlého rozmyslu, protože její úmysly byly víc jak zřejmé.
Mírně se na něj pousmála.
„Chci se tam vrátit a být zase starou Amandou, jakou tu všichni znáte.“
„Pro takové rozhodnutí nemáš žádný racionální důvod,“ namítl Sarek.
Musel s ním plně souhlasit, naopak veškerá logika hovořila pro to, aby zůstala mladou, a dle jeho osobního názoru to bylo pro všechny prospěšné. Pro ni samotnou, pro otce a i pro něj, neboť to znamenalo, že matka mu zůstane nablízku ještě velmi dlouho.
„Nemám, já vím, ale stejně to chci udělat,“ souhlasila s ním a přesto ne. „Snažila jsem se navázat tam, kde jsem skončila i kde skončila ta druhá Amanda, jenže to prostě nejde. Pořád cítím, že vzpomínky, o které jsem přišla, tu prostě budou a já se k nim nebudu moci dostat. Unikátní pochopení, bez kterého mám dojem, že můj život není úplný.“
„O veškeré vzpomínky, které budeš chtít, se s tebou podělím, matko,“ ujistil ji, ochoten jí dát cokoliv, jen pokud svůj názor opět změní.
„Dáš mi svoje vzpomínky a v tom je právě ten problém. Tvoje vzpomínky, Sarekovy vzpomínky nebo vzpomínky kohokoliv jiného nejsou stejné jako ty moje. Je v nich svět zachycený jinak, než ho vidím kolem sebe já. Nejsou v nich moje emoce, jsou to jenom krásné obrazy v mojí hlavě, které mají skutečně význam jen do té chvíle, než… vaše mysl odejde od té mé, nebo jak to vy Vulkánci nazýváte. Chci zpátky svoje vzpomínky a svoje emoce, které se k nim vážou. Myslím si,“ zvedla své ruce a podívala se na ně, „že mé mládí nemůže nahradit vše, co jsem doposud prožila.“
„Budou nové vzpomínky, adun’a, takové, které tě budou těšit stejně jako ty, o něž jsi přišla, a já myslím, že dokonce více,“ řekl Sarek, krátce přitom pohlédl na Jima.
„Promiň, Sareku, ale to mi nestačí. Vím, že jsme měli plány a je mi líto, že je neuskutečníme a já bude zase jenom staré žena, o kterou se musíš starat, jenže nemůžu jinak. Dokážete mi to vy dva odpustit? Mám dojem, že chcete, abych zůstala, jak jsem, a možná… třeba jsem právě proto předtím zpět svůj starý život nechtěla… já nevím. Prostě mám pocit, že tohle teď chci.“
„Chápu vás. Vím, jaké je to ztratit sám sebe a své vzpomínky, už jsem to také zažil,“ pokýval Jim vědoucně hlavou. „Můžete se na planetu vrátit, kdykoliv budete připravená.“
„Já s tím nesouhlasím, matko. Tvé rozhodnutí není správné,“ projevil nahlas svůj nesouhlas. Neviděl důvod, proč by se měla svého mládí vzdát, když si vzpomínky mohla vytvořit nové.
„Nemáš právo své matce říkat, co má udělat, Spocku,“ napomenul ho přísně Sarek.
„Není to logické, otče, a já si nemyslím…“
„Spocku.“
„To nevadí, nevadí mi, že se mu to nelíbí, i když nechápu proč,“ zastala se ho matka. „Spocku…, jsi můj syn, já to cítím v srdci, že jím jsi a miluji tě, ale nepamatuji si všechny ty důležité okamžiky tvého života, jako je první slovo nebo první kroky. To je pro matku důležité, důležitější než cokoliv jiného, a když to nemám, nepřipadám si úplná. Chápeš to?“
Mlčky na ni hleděl. Zdálo se, že to, co říká, je pro ni skutečně důležité, cítil význam každého jejího slova, ale musel si připustit, že nechápe. I bez vzpomínek ji chápal jako svou matku, vnímal její přítomnost ve svém nitru a popravdě nebyl schopen si zcela představit, že ona nemusí chápat stejným způsobem. Nicméně jí nedokázal nic odepřít, byť s tím nesouhlasil.
Pokorně sklonil hlavu.
„Nechápu, ale pokud jsi si jistá svým rozhodnutím, respektuji ho,“ řekl nakonec.
„Děkuji, Spocku,“ natáhla s k němu a krátce mu sevřela předloktí. Její dotek byl plný vděku a také smířenosti s tím, co bude. Opravdu si to přála, vzpomínky pro ni byly důležitější než život, který by mohla mít.
„Sareku…, ty chápeš, proč jsem se tak rozhodla, že ano?“
„Nemusím skutečně chápat, ale přijímám veškerá tvá rozhodnutí. Vždy to tak bylo a vždy to tak bude, nikdy se kvůli svým rozhodnutím u mne nesetkáš s odmítnutím, byť s nimi nebudu souhlasit. Má ženo…“
Jejich prsty se střetly v krátkém doteku, než matka stáhla ruku a obrátila se na Jima.
„Uděláme to hned, kapitáne. Bylo by zbytečné s tím otálet, jen bych si to mohla zase rozmyslet, a to nechci.“
„V pořádku, ale nenechám vás jít samotnou nebo s někým cizím. Půjdu já a určitě doktor McCoy, nechce žádnou další nehodu. Spocku, možná byste měl…“ promluvil na něj.
„Udělám to, kapitáne,“ přerušil ho, než stačil svou žádost vyslovit a tím z ní učinit rozkaz. „Ujmu se ovládání, jako jediný na lodi se v něm skutečně vyznám. To minimalizuje možnost, že se mé matce něco stane. Souhlasíš s tím?“
„Nic bych si nepřála víc,“ souhlasila bez zaváhání, s jemným smířeným úsměvem na tváři, tak podobným tomu, který velmi dobře znal. Bylo v něm matčino nezlomné odhodlání, které mu nedávalo jinou možnost než riskovat, nebo jí alespoň risk nabídnout. Mlčet o možnostech, které měli, bylo teď již kontraproduktivní, když se rozhodla vzít si zpět na svá bedra všechny ty roky. Nemohl ovšem mluvit, když byl Sarek a Jim nablízku, neboť ani jeden z nich by nesouhlasil s riskováním matčina zdraví. Otec jednoduše proto, že to nikdy v minulosti neudělal a byl i ochoten ji chránit vlastním životem, a Jim, jelikož byl kapitánem lodi a měl za matku odpovědnost. Zakázali by to, postavili by se proti němu v tvrdém odporu, kterému by nemohl vzdorovat, zejména proto, že jejich obavy sdílel, ale zároveň nemohl teď svou matku nechat v nevědomosti. Bude mít sice na rozhodnutí jen krátký čas, jenže nemohl jinak.
Vždy existovala možnost volby a jeho povinností bylo matce možnosti ukázat.
°°0°°
Doposud na planetu nevstoupil a rozhodně nevítal důvody, proč nyní stál v kruhové místnosti s regenerátorem a sledoval, jak Spock pracuje s konzolemi. Nesouhlasil s tím, co chtěla Amanda udělat, zároveň však neměl prostředek, jak jí v tom zabránit. Mohl by vyjádřit svůj nesouhlas, jenže jeho podstata byla nejen nelogická, byla téměř iracionální a pouze by zbytečně přinesla do jejich rodiny další svár. Víc než to, uškodilo by to Amandině psychickému zdraví a to nikdy nebylo Sarekovým úmyslem. Vedlo by to jen k tomu, že by se jeho žena opět začala vzdalovat a to už by znovu nesnesl. Musel se tedy smířit s jejím rozhodnutím, přijmout to, co nemohl ovlivnit, neboť jen to bylo logické. Zbavit se veškeré nelibosti a hlavně úzkostného strachu z Amandiny smrti a osamění, které přijde, a věděl, že se tak stane nepatřičně brzo.
Veškeré své emoce důkladně rozebral, analyzoval a pak je po částech nechal rozplynout ve své mysli, kde díky tomu opět nastal tolik žádaný, vlastně nezbytně nutný klid, s nímž sepnul ruce a putoval pohledem ke svému synovi. Právě poklekl k řídicí konzoli a začal do ní montovat usměrňovač toku elektronů, který se užíval k přesměrování informací proudících z hlavního počítače lodi či budovy do samotných rozvodných sítí a k jednotlivým konzolím. Tento byl nejvíce výkonný, umísťoval se za výstup z počítače a třídil ten obrovský tok informací na nejsilnější základní proud. Nebyl naprosto žádný důvod, proč by se ho měl Spock pokoušet montovat do zdejších zařízení. Ve skutečnosti se to jevilo jako přinejmenším kontraproduktivní, pokud vůbec ne nebezpečné, a to i přestože organické obvody nevykazovaly na první pohled žádnou známku odmítnutí cizí technologie. Pro podrobnější analýzu by samozřejmě potřeboval trikordér, ideálně nastavený ke skenování organických obvodů, i tak chtěl znát důvod, prčo to Spock dělá.
„Neřekl jsi od chvíle, co jsem se rozhodla sem vrátit, jediné slovo. Zlobíš se na mě za mé rozhodnutí?“ přerušila jeho myšlenky Amanda.
Obrátil tedy pozornost na ni, nejen fyzickou, ale hlavně tu duševní, a zachytil její neklid spojený se strachem. Jak se mohl zabývat prací svého syna, které bezesporu měla své opodstatnění a byla provedena precizně, a ignorovat Amandu.
„Zlobit se není logické, adun’a,“ podotkl jemně, trochu víc k ní přistoupil a naklonil se, aby svůj hlas mohl ztišit. „Nesouhlasím s tvým rozhodnutím, neboť si přeji s tebou strávit ještě dalších padesát let, ale raději se smířím s tím, co nám zbývá, než nemít nic.“
Trochu sklonila hlavu a sevřela v rukách okraj rukávu svého hávu.
„Zbývá mi už tak málo?“ zeptala se polohlasně.
„Ne. Ne na pozemšťanku. Máš před sebou jistě ještě mnoho bohatých let života, jenže ať je prožijeme jakkoliv, já zde budu i po tvém odchodu a tu myšlenku shledávám… nežádoucí. Zároveň však chápu, že přijít o vzpomínky na důležité okamžiky svého života může být ubíjející, zvláště pokud jsi matkou a nepamatuješ si dětství svého dítěte.“
Zvedla k němu pohled, načež mírně přikývla, teplá vlna klidu se přitom otřela o Sarekovu mysl, zvláště když vzápětí přejela Amanda svými prsty po jeho ruce v jemném doteku. Obrátil ruku proti ní a jejich prsty se střetly.
„Matko…, otče,“ ozval se Spock stojící ve velmi zdvořilé vzdálenosti od nich. „Vše je připraveno.“
„Uvidíme se za chvíli,“ přislíbila jeho žena, dobře známý vlídně uklidňující úsměv jí jemně rozzářil tvář. Její chování jako obvykle nebylo příliš logické, snažila se ho uklidnit, přestože byla sama nervózní až na samu hranici skutečného strachu. Právě proto nekomentoval, že její slova postrádají logiku, chápal jejich skrytý smysl a mírně sklonil v tomto pochopení hlavu.
„Doprovodím tě, matko,“ nabídl, možná spíše konstatoval, Spock a ustoupil stranou, rukou jí přitom pokynul ke středu místnosti.
Ještě jednou se na něj Amanda usmála, než prošla kolem něj, potom kolem Jamese a nakonec i kolem Leonarda. Obešla je, jako kdyby se s nimi loučila, přestože to tak nebylo. Nikdo sice netušil, jestli si bude pamatovat poslední dny od svého omládnutí, ale dozajista si bude pamatovat vše předcházející, a tedy i kapitána s doktorem. Chování lidí ovšem často postrádalo logiku.
Sledoval, jak jeho žena přešla do středu místnosti. Mírně pozvedl obočí, protože se zdálo, že jí Spock něco říká, nejen to, dotkl se jejího lokte a držel ji, zatím co se k ní nakláněl. Jeho slova nemohl slyšet, mohl pouze předpokládat, že by se mohlo jednat o slova rozloučení, byť to bylo zvláštní. Spock nepodléhal nelogickému lidskému jednání a neloučil by se se svou matkou, pokud by k tomu neexistoval skutečný důvod, a ten teď nebyl. Ať jí říkal cokoliv, Amanda na to vážně přikývla a pohladila ho po tváři.
Sarekovo obočí vystřelilo nahoru v jasném překvapení.
Jeho syn se vyhýbal doteku úzkostlivěji než kdokoliv jiný, koho znal, a zvláště pak neakceptoval ani pokus o fyzický kontakt ze strany jeho matky, pokud k němu mělo dojít na veřejnosti. Pohlazení po tváři bylo zcela mimo jeho běžné normy. Nebyl k tomu racionální důvod, rozhodně by za něj nemohl označit to, že se nechal Spock pohladit, ale vzbudilo se v něm podezření, se kterým svého syna pozoroval, jak si stoupl ke konzoli na zdi, kde předtím pracoval, a jeho ruce se rozeběhly po jejích tlačítcích.
Světla v místnosti nabrala neznatelně na intenzitě, jak se energie vlila do zdejších obvodů, a Amandu obklopilo silové pole. Rozpoznal ho jen díky tomu, že jeho oblý tvar deformoval prostor, jinak nebylo jeho generování doprovázeno zvukem ani světelným efektem. Skutečně fascinující ukázka zdejší technologie, která v jeho ženě okamžitě vzbudila nervozitu. Ale jen tu, žádný skutečný strach, jaký pociťoval, když se zde ocitla poprvé.
Místnost naplnil zvuk. Stoupající a klesající v pravidelných intervalech, tichý, nikterak dráždivý, ale jasně zřetelný. Ten jako kdyby byl znamením k tomu, aby Leonard vytáhl svůj trikordér a se soustředěným výrazem na něm začal odečítat Amandiny údaje. Sarek se po nich neptal. Byl dostatečně blízko, aby velmi jasně vnímal, že jeho žena se sice cítí nepohodlně a zvuk je jí nepříjemný, ale rozhodně necítila žádnou bolest nebo cokoliv, co by se dalo označit za méně jak přijatelně negativní. To shledával dostačujícím, a také své vlastní pozorování, ze kterého prozatím vyplývalo, že se neděje nic kritického.
Zvuk ustal a do nastalého ticha ozvalo jen jemné pískání, pro pozemšťany nejspíš již neslyšitelné, a Amandino tělo bylo obklopeno bílým světlem, v krátkých záblescích přecházejícím do oranžového odstínu. Přes záři viděl pouze její siluetu, oranžovými záblesky obklopovanou stále víc a víc. Intenzita světla samotného se zvyšovala, zatím co osvětlení místnosti začalo poblikávat a stávalo se nestálým. Jemný pískot přešel v hukot nekonzistentního tónu, který už slyšel i kapitán Kirk s doktorem a vzbudil v nich stejnou nevoli jako v Sarekovi. Samotný zvuk, ta skutečnost, že chování regenerátoru se zdálo být chybné, nebylo ničím proti prudkému a bodavému pocitu bolesti, který k němu dolehl od jeho ženy. Bylo to, jako kdyby něco ostrého pomalu pronikalo jeho čelním lalokem, přinášejíc s sebou strach, který nebyl jeho, a zároveň v něm i strach probouzel.
Zalapal po dechu.
„Spocku, co se děje?“
„Nic, kapitáne,“ odpověděl na otázku Spock s naprostým klidem, i když to tak nebylo. Něco špatného se dělo s Amandou, ba co víc, Sarek si byl jist, že jeho syn právě úmyslně neříká pravdu.
„Lež!“ vyslovil svou domněnku nahlas, dobře si vědom toho, že jeho hlas zní chraplavě. „Něco není v pořádku…“
„Spocku!“
Kapitánům varovný výkřik stěží slyšel, jen okrajově postřehl i to, že se jeho žena v paprsku světle zhroutila na kolena. Jeho mysl byla plně zaměstnána přívalem horké bolesti, který se zarýval do Amandina mozku. Na rozdíl od Jamese, který svou snahu pomoci omezil jen na slova, Sarek překonal vzdálenost, která ho dělila od Spocka, a uchopil ho pevně za paži. Strhl ho od konzole, naprosto si jist tím, že chování přístroje není vada, nýbrž synův úmysl. Nebyl to unáhlený závěr, ne zcela, logika snadno spojila připojení naprosto zbytečného zařízení do obvodů stejně jako způsob, jakým Spock před spuštěním přístroje se svou matkou jednal.
„Zastav to!“ nařídil polohlasně.
„To nemohu, otče,“ odmítl Spock, nepohnul se přitom, ani se nesnažil vytrhnout ze sevření, ve kterém ho držel. „Kdybych proces nyní ukončil, zabilo by ji to. Teď mně pusť, musím pokračovat, jinak bude matčin život ohrožen.“
Nepustil ho. Nehodlal dovolit, aby pokračoval, ať byly Spockovy záměry jakékoliv. Zároveň nemohl uvěřit, že by z jakéhokoliv důvodu ohrozil zdraví a život své matky. Taková bezohlednost… bylo to nelogické… bylo to nemorální… bylo to… necitlivé. Nevěřil, že by Spock kdy učinil ve svém životě jediné rozhodnutí, kterým by své matce úmyslně ublížil, ať už duševně nebo fyzicky, a proto bylo jeho nynější počínání tak šokující. Společně s bolestí, tepající nyní i v jeho vlastní mysli, ho to zbavovalo sebeovládání.
„Nedovolím ti jí ublížit.“
Zatlačil Spocka proti volné zdi mezi konzolemi. Nesetkal se při tom s žádným odporem, syn se nechal přitisknout ke zdi, přestože Sarekův stisk musel být víc jak bolestivý.
„Otče, já tě prosím, musíš mě nechat pokračovat,“ požádal ho Spock klidně, ignoroval to.
„Její životní hodnoty kolísají. Musíme něco dělat! Cokoliv!“ zaznělo mu za zády od Leonarda velmi naléhavě.
„Sareku!“ dvě chladné pozemské ruce mu dopadly na ramena ve stejný okamžik, kdy uslyšel Jamesův hlas. „Pusťte ho!“
„Ne!“
„Nechováte se logicky! Spock je jediný, který skutečně chápe, jak ten stroj funguje, a jedině on ho může ovládat! Musíte ho nechat proces dokončit! No tak! Slyšíte mě!“ tentokrát ke svým slovům přidal i silné trhnutí vzad, které Sareka zčásti zbavilo soustředění na Spocka. „Ovládejte se a pusťte svého syna, jinak vaše žena zemře!“
Kapitánova slova, na rozdíl od těch Spockových, do jeho mysli pronikla, prodrala se příkrovem bolesti a iracionálního strachu k logice, kterou po celý svůj život pěstoval. A té dávala jasný smysl. James měl pravdu, ať učinil Spock cokoliv a jeho úmysly byly jakékoliv, jen on dokázal zdejší technologii, konkrétně regenerátor, skutečně ovládat, a jen on mu rozuměl. Skutečnost, že náhlé přerušení procesu regenerace nebo další snaha jím manipulovat by mohla zvyšovat riziko Amandiny smrti, byla podložena logikou. Nebylo logické nyní Spockovi bránit pokračovat.
Zhluboka se nadechl, pustil Spocka a ustoupil o půl kroku dozadu. Chladné lidské ruce se v tu chvíli přesunuly z jeho ramenou k pažím, které velmi pevně sevřely, bráníce mu v tom, znovu přerušit svého syna v jeho počínání nebo se vrhnout k Amandě. Nic z toho neplánoval udělat. Svou mysl obrnil před strachem a bolestí do té míry, do jaké toho byl schopen, a s dlouhými nádechy nabral alespoň část své logiky a sebeovládání, o které přišel. Už chápal, že i kdyby Spockovi nedovolil pokračovat, stejně by se ke své ženě nedostal, byla stále uvězněna v silovém poli.
Upřel na ni svou pozornost, nejen pohledem, ale i myslí, natáhl se po ní v zoufalé snaze pomoci ji alespoň mentálně, když ničeho jiného nebyl schopen. Nemělo to valný účinek, stěží mohl překonat přes jejich pouto bolest a strach, který ona cítila, ale vložil do své snahy veškerou energii. Sotva vnímal, že světla v místnosti zcela zhasla nebo že konzole na stěnách se začínají přehřívat a s jiskřením se z nich vylévají na podlahu hořící organické, napůl tekuté obvody. Jedna konzola po druhé zhasínala, stejně jako světlo obklopující Amandu kolísalo ve svém výkonu. I to bylo bezpředmětné, jediné, nač se soustředil, byla jeho žena samotná.
Světelný sloupec zhasl a silové pole se viditelně roztříštilo na několik segmentů, jak se rozpadlo díky nedostatku energie. Amanda se zcela zhroutila k zemi, bezvládná, jen nepatrně se hýbající. V tu chvíli ho kapitán konečně pustil.
Byl u ní dřív než doktor, i když byl blíž. Poklekl a opatrně ji obrátil k sobě, až mu její hlava spočinula v klíně. Její tvář byla… mladistvá, ne téměř na pokraji mezi dětstvím a dospělostí, jako ještě před dvěma minutami, ale byla mladá. To však bylo momentálně bezpředmětné, důležitější byla její mysl. Ta se nacházela na pokraji bezvědomí, bloudící někde mezi realitou a snem. Dotkl se jí, na její tváři spočinul prsty a svou myslí se k ní natáhl, dokud nezachytil její pomalu se probouzející vědomí. Okrajově si při tom všiml, jak nad jejím tělem Leonard krouží lékařským trikordérem.
„Utrpěla nervový šok, když ji hned dostaneme na ošetřovnu, bude v pořádku,“ prohlásil doktor a už se natahoval pro svůj komunikátor.
Amandiny oči se otevřely a jejich modrá zář se na Sareka upřela. Chvíli se zdála být zmatená, než se v nich zaleskl úsměv a její rty se roztáhnuly.
„Sareku…“ povzdechla si tiše a natáhl k němu ruku, uchopil ji do své. „Povedlo se to? Jsem pořád mladá?“
Zvedl pohled ke Spockovi stojícímu daleko u konzolí při zdí. Ani se nehnul, jen sledoval celou scenerii bez jakéhokoliv výrazu ve tváři, včetně něčeho tak prostého, jako zvědavost. Zlost, emoce, která by měla teď zaplavit jeho mysl, nepřicházela, ač byl na její příval a potlačení připraven. Místo ní se dostavil vděk a pochopení. Bylo to zvláštní, nelogické, ostatně jako mnohdy emoce dokázaly být, ale snáze zvládnutelné.
Mírně kývl Spockovým směrem, načež se sklonil zpět k Amandě.
„Ano, povedlo, adun’a.“
15. kapitola oo0oo Epilog
AtraAnimus 