Torchwood

Konvice

Se spokojeným úsměvem přehodil papírový pytlík z pravé ruky do levé, aby mohl vydolovat z kapsy klíče a odemknout si dveře od domu. Rád nakupoval, nehledě na to, jestli šlo o dobré jídlo, pěkné oblečení nebo třeba rovnou auto. Bavilo ho to, vybírat, zkoušet nové věci a prostě všechno to kolem. Nehledě na to, že byl mezi lidmi a tu a tam začal nějaký nezávazný rozhovor, který mu v osobní životě, ale i v práci tolik chyběl.

Při myšlence na práci mu po tváři přejel stín. Když začínal připadal si až dětsky šťastný, že zase může honit mimozemšťany, ale od chvíle co se udála ta věc s lidojedy a on pak přitiskl Jack k zábradlí a líbal ho jakoby šlo o život, připadal si v práci stísněně. Sám Jack neřekl zatím nic, ale Ianto měl dojem že tu a tam na něj vrhá neurčité pohledy. Nebyli vyloženě nepříjemné, ale ani to nebyl ten druh, kdy se člověk zachvěje skoro nemravným očekáváním. Spíše byly zamyšlené, smutné a čišelo z nich cosi, co dodávalo Jackovi tak sto let navíc, možná víc.

Jak byl zamyšlený, div nevysypal tašku na hlavu drobné, staré sousedky, která mu z výtahu čiperně vyskočila rovnou pod nohy. Udiveně si ji změřil, znal ji už nějaký čas a získal z ní dojem zahořklé staré panny.

„Dobrý den, paní Potterová,“ zamumlal s omluvou v hlase odhodlán čelit její další dávce peprných poznámek, kterou očekával.

„Dobrý den, pane Jonesi,“ zablýskla úsměvem špatně držící protézy, „Máte doma návštěvu,“ informovala ho spikleneckým hlasem.

„Cože?“ nechápal. Nikoho nečekal, to zaprvé, a zadruhé, nikdo kromě něho neměl od bytu klíče. Vzhlédl ke schodišti někam k místům, kde byl jeho domov.

„Vždycky jsem si lámala hlavu, proč takový pěkný, milý a spořádaný mladík nemá přítelkyni,“ překvapeně na ni koukl, co to povídá za hlouposti, „Teď už mi to došlo,“ zase mluvila, jakoby měli spolu nějaké tajemství, „Je to opravdu roztomilý fešák a ten jeho kabát…,“ pokývala vědoucně hlavou. To stačilo, aby Ianto věděl, odkud vítr vane.

„Jack,“ zamumlal, pak se rychle rozloučil a dřív, než by se mohla paní Potterová pokusit zapříst delší rozhovor, protáhl se kolem ní do výtahu.
Přesně jak očekával, byly dveře jeho bytu otevřené a dokonce se zpoza nich ozývala hudba tak ze čtyřicátých let. Už teď ho zamrazilo nepříjemně v zádech, protože mu bylo hned jasné, že Jack musel přeladit jeho rádio nebo se mu hrabat v počítači, aby našel staré skladby na youtube. Ani jedno z toho ho moc netěšilo, soukromí a hlavně pořádek pro něho hodně znamenaly.

Nadechl, se vzduchem nasál do plic odvahu a vešel dovnitř.

Modrý kabát visel na věšáku, ale boty chyběly, což znamenalo, že nezvaný host se po bytě pohybuje v nich a všude roznáší špínu. Ianto se nejdříve zamračil, jenže pak se jeho ruka sama zvedla a dotkla klopy kabátu. V ten moment naopak zvítězil jemný úsměv. Polaskal krátký chlup na látce, nahmatal několik lysinek, kde se někdo neobratně pokoušel z kabátu odstranit skvrnu a navíc místo, kde ho někdo neméně neobratně zaštupoval. Když si uvědomil, jak zblízka kus oblečení zkoumá a že dost vážně uvažuje o tom, že by si ho vzal do parády a pořádně opravil, rychle ruku stáhl.
“Ahoj,“ vyloupl se Jack s pozdravem z kuchyně, samozřejmě v botách, a zamával krabicí džusu, „Vzal jsem si pití, doufám, že to nevadí,“ řekl to s takovou pokorou, až jí člověk skoro uvěřil, pak se napil přímo z lahve. Ianto málem vyskočil z kůže. K pití sloužily sklenky, ne krabice.

„Ahoj. Ne nevadí,“ pozdravil polohlasně, raději věnoval pozornost zouvání bot, než Jackovi opřenému o zeď jen kousek od něj. Jak byl skloněný, pohled mu padl na těžké armádní boty, které měl druhý muž na nohou.
“Nemohl by ses prosím zout?“ požádal ho, přičemž už vytahoval z botníku ještě originálně zabalené papuče pro hosty, „Roznášíš mi tu všude po kobercích špínu. Tady nejsme v Americe, tady se v bytě zouváme.“ Statečně podstrčil Jackovi papuče rovnou pod nos.

„Jak si přeješ,“ věnoval Iantovi oslnivý a zároveň blahosklonný úsměv a poslušně si začal zouvat boty.
“Nemá asi smysl se ptát, jak si se dostal dovnitř,“ podotkl jen tak na okraj, ještě chtěl dodat něco v tom smyslu, že vloupávat se do cizích bytů je nezákonné a neslušné, jenže Jackovy ponožky s raketkou mu vyrazily dech.

„Copak ty sis myslel, že mě dva bezpečnostní zámky udrží venku?“ podivil se host a vztyčil se tak blízko, až Ianto ucukl dozadu, „Na to by ti nestačila ani atomová puma.“
“Nesnažil jsem se tě zadržet venku,“ odporoval, protože měl potřebu vysvětlit, proč si pořídil skoro nedobytné zámky, alespoň pro normálního člověka nedobytné.

„Tak proč jsou ty zámky měsíc a něco staré?“ založil si ruce na prsou. Najednou vypadal uraženě a dotčeně, jak krčil nos a špulil rty, zároveň taky roztomile. Ano, Jack Harkness připadal Iantoovi právě teď roztomilý tak moc, že by se na něho nejradši vrhl, aby ho zlíbal od kořínků vlasů až po konečky prstů.
“Nejsou tu kvůli tobě… a tomu co se… co jsem udělal,“ zakoktal se v marné snaze to vysvětlit, „To ti kanibalové. Došlo mi, že jediným nebezpečím nejsou mimozemšťani, ale i samotní lidé.“
“Očekáváš, že se někdo z domu promění v monstrum lačnící po krvi? Třeba ta příjemná stará dáma, co jsem potkal na chodbě?“ Vykouzlil jeden ze svých naprosto neodolatelných úsměvů, jako vystřižených ze starých filmů plných správných hochů a divokých přestřelek.

„Paní Potterová rozhodně ne, ona se nanejvýš…,“ zarazil se, podezřívavě si Jacka měříc, „Ty jsi s ní flirtoval, je to tak?“ zeptal se nevěřícně, když viděl jeho rozšiřující se veselý škleb, „Oh můj bože! Vždyť je jí nejmíň osmdesát!“

„Ženu z každé planety a jakéhokoliv věku potěší, když jí zalichotí nějaký muž,“ pokrčil rameny, jakoby to bylo něco naprosto samozřejmého.
“Je jí osmdesát!“ zopakoval Ianto důrazně, „Není to žena, je to babička, důchodce… Má sedět doma u pletení, ne se bavit s pohlednými muži.“
“Nebuď tak zaostalý“ pokáral ho Jack, „Člověk v každém věku si zaslouží plnohodnotný sexuální život. Navíc jsem jí jen řekl,že má pěkný účes, tomu se ani nedá říkat flirtování,“ potutelně se pousmál, „Takže ty si myslíš,e jsem pohledný muž?“

„V tvém podání je flirtováním i přání dobrého rána,“ Jack nad jeho slovy vyzývavě pozvedl obočí, „Možná,“ zamumlal odpověď na jeho otázku, sebral z botníku tašku a dal si ji před hrudník jako štít. Zašel do kuchyně, částečně doufal, že ho bude Jack následovat a částečně chtěl, aby se usadil do bezpečné vzdálenosti někam v obýváku.

Splnilo se jeho první přání, jelikož za sebou uslyšel pomalu se přibližující šmaťhavé kroky, které náhle přeťal zvuk, jak Jack klopýtl a narazil do stolu.

„U všech římských panen, jak se v tomhle chodí?“

Ianto sice Jackovu stížnost slyšel, ale neotočil se, dál systematicky vyndával nákup do ledničky. Jen jeho rty se zkřivily v pobaveném úsměvu při představě velkého statečného hrdiny, jak si tře ukopnutý palec.
“Taky jsem ti mohl dát na přezutí lodičky,“ řekl neutrálně, trochu při tom pootočil hlavu na stranu, aby viděl Jackův výraz v dokonale vyleštěném sklu mikrovlnky.
“Neřekl bych do tebe, že nosíš ženské oblečení,“ odvětil Jack stejně nezaujatým hlasem. Jeho pohled bez rozpaků sklouzl na Iantovo pozadí, které si s potěšeným úsměvem začal důkladně prohlížet.

Jak jeho pohled, tak slova nahnala Iantovi červeň do tváří. Nejdřív se chtěl bránit, že on rozhodně lodičky nenosí, ale pak si skousl jazyk. Došlo mu, že by z toho byla jen další záplava erotických narážek ve kterých byla Jack tak dobrý.

„Paní Potterová si myslí, že jsi roztomilý a fešák,“ navázal raději na předešlé téma, které sice nebylo bezpečné, ale alespoň v něm nefigurovalo dámské oblečení.

„Roztomilý?“ zopakoval potěšeně, „To je skvělé. Je dobré být roztomilý. O tom, že jsem fešák, už samozřejmě vím,“ blahosklonně mávl rukou.

Ianto si skousl ret. Už zase měl chuť se na něho vrhnout, přitisknout ho ke stolu a dělat všechny ty neslušené věci o kterých si v poslední době čítával na internetu. Věděl ale, že to není vůbec dobrý nápad, vlastně by dobře nedopadlo ani to, kdyby se k Jackovi jednoduše otočil čelem, tak se rozhodl uvařit kávu. To by mohlo zaměstnat jeho ruce a mysl natolik, že nebude chtít dělat zakázané věci.

Naplnil konvici vodou, ne rychlovarnou, tu ani doma neměl, ale starou dobrou pískací, která se dávala na sporák. Položil ji na hořák, vzal do ruky sirky, škrtl a zapálil pod ní plyn, potom se natáhl ke skříňce, ze které vytáhl a systematicky rozložil na linku dva hrnky a dózu s kávou.

Další šmaťhavý zvuk mu prozradil, že Jack přišel až k němu a postavil se mu těsně za záda. Zatajil se mu z jeho blízkosti dech. Necítil, že by se ho dotýkal, ale vnímal jeho přítomnost. Zvláštní elektrické chvění, které mu zvedalo chloupky na zátylku.

„Budete do kávy chtít cukr, pane?“ zeptal se, úmyslně při tom přešel k formálnímu tónu a oslovení. Přišlo mu to bezpečnější.

„Ty moc dobře víš, jak mám rád kávu,“ opáčil na to Jack hlubokým, tichým hlasem, který nenápadně naznačoval že nemluví jen o hořké, hnědé tekutině. Konečky prstů se dotkl Iantova krku, jakoby se snažil zachytit jeho zrychlený tep.

„Ano, já… já to moc dobře vím,“ zakoktal se. Zmítal se někde na pomezí mezi touhou propadnout se do země hanbou a nutnou potřebou otočit se do Jackovy teplé, bezpečné náruče. Udělal půl krok dozadu, takže na zádech ucítil teplý tlak a zároveň ho v nose polechtala intenzivní vůně feromonů, které druhý muž používal. Podle Iantoa naprosto zbytečně. Kdyby záleželo jen na něm, tak stačil pouhý pohled blankytně modrých očí, aby se mu celý oddal.

Povzdechl si blahem, když mu obtočil ruce kolem pasu a v místě kde se před okamžikem dotýkal prsty vtiskl jemný polibek.

Naklonil hlavu na stranu, poskytujíc laskajícím rtů co nejvíc místa. Žaludek se mu zkroutil v malý roztřesený balíček, po zádech mu běhal mráz a do očí se nahnaly slzy. Najedou se cítil tak zoufale osaměle, protože mu bylo nabídnuto, že už nemusí být sám. Alespoň ne dnes, o zítřku pochyboval, přestože si své pochyby nechtěl připustit.

Prudce se k Jackovi otočil čelem, zoufale hledaje ty modré oči, aby mu potvrdily, že si nic z toho co se děje nepředstavuje. A našel je. Zářily touhou smíšenou s rozverností a zároveň v nich jako vždy byl stín stáří, který se nehodil ke krásné tváři.

Přitáhl si Jacka za zátylek k sobě. Divoce, snad i trochu nešikovně ho políbil, jak se zoufale snažil do doteku rtů vložit svoje zběsile bušící srdce a potřebu mít ho u sebe.

Cítil, jak Jack s přirozeností a suverenitou jemu vlastní převzal iniciativu, dal polibku a objetí řád, kterého nebyl Ianto schopen dosáhnut. Přitiskl ho proti lince prudce, silně, tak, že tvrdý okraj žulové desky bolestivě přitiskl na jeho kostrči. Nevadilo to, patřilo to k Jackovi, stejně jako nepříjemná chuť mentolových bonbonů, které si v poslední době oblíbil.

Uspěchaně, třesoucími se prsty se snažil dostat pod látku bílé košile, se stejným pocitem vkrku,  s jakým se ještě před pár lety na střední, v odstaveném autě dobýval pod dívčí šaty. Dokonce se mu chtělo začít se hysterických smát jako tenkrát.
Jackovy doteky byly ale jiné, postrádaly nedočkavou nezkušenost. Vytáhl Iantovi košili z kalhot a zajel pod ní rukama s naprostou samozřejmostí. Zdálo se, že to dělá denně, ne poprvé. Sklouzl rty po čelisti k ušnímu lalůčku, přejel po něm jazykem.

„Ianto…,“ povzdechl si tiše, když byl u jeho ucha a pak pokračoval dolů po krku do ohybu, kde se stýkal krk s ramenem.

Snad to byl vyslovení jeho jména, co Iantoa probralo z ochromení eforií, možná záchvěv zdravého rozumu svědomí. Strnul v nereálnosti toho okamžiku, ruce na Jackových bocích a jeho rty na krku. Všechno, co do teď cítil, jakoby se ztratilo, včetně teplého vzrušení šířícího se mu pasem.

„Jacku, ne… přestaň.“ Vzepřel se dlaněmi proti mužově hrudi a pokusil se ho bezúspěšně odtlačit dál. Jediné, čeho dosáhl, bylo, že Jack zvedl hlavu a pohlédl mu do očí.

„V klidu, zlatíčko,“ chlácholil ho s lehkým úsměvem a sevřel mu tvář v dlaních, „Chápu, že je to poprvé z mužem. Neudělám nic, co mi předem neodsouhlasíš.“ Tiše se zasmál, jakoby na to bylo něco nesmírně vtipné.
“Tak to nemyslím… já,“ zarazil se jen kroutíc hlavou, „Není to správné. Pracujeme spolu. Jsi můj šéf.“

„Klid, ty blázínku,“ znovu se krátce pobaveně zasmál, „Gwen a Owen spolu taky spali a jsou to kolegové. U nás se to tak nebere. Nezapomeň, že už nejsi v londýnském Torchwoodu, ale v mém,“ řekl zejména z důrazem na „můj“.

„Gwen spala s panem Důležitým doktorem?“ překvapeně mrkl, nedokázal si ty dva představit delší dobu v jedné místnosti, natož v jedné posteli.
“Jo, přistihl jsem je v kryptě,“ oči mu skoro nadšeně zářily, malý kluk, co pozoruje brouky, „Chceš slyšet nemravné podrobnosti?“ nečekal na odpověď, asi proto, že věděl, jaká by byla, „Gwen má na zadku kytičku. Možná je to čtyřlístek, ale taky by to mohla být zelená hvězdička. Nechtěla mi to pak znovu ukázat, i když jsem ji žádal.“ Našpulil uraženě rty, jakoby to byla osobní urážka. Ianto se snažil nezačít se smát při představě Jacka žádajícího Gwen ,aby si stáhla kalhoty a vystrčila na něj zadek.

„Ty jsi naprosto neskutečný,“ špitl. Dotkl se konečky prstů Jackovy tváře, přejel mu po čelisti a zastavil se v místech, kde se mu při úsměvu dělal ďolíček. Vzadu na jazyku cítil potřebu říct „miluji tě“ ale nevypustil ty dvě inkriminující slova přes hradbu sevřených rtů. Obával se, co by mohl jejich vyslovením způsobit, nevěřil totiž, že by ho kdy mohl Jack milovat. Mohl ho líbat, mohl by s ním spát, dokonce možná i chodit ruku v ruce po městě, ale v lásku, skutečný vřelý cit u něho nedoufal. Přitáhl si ho k dalšímu polibku, zanechávaje tak za sebou veškeré myšlenky ať už na lásku nebo na nemorálnost jejich počínání.

Ještě než se nechal od Jacka zatáhnout do ložnice, vypnul plyn pod konvicí a tak začala pomalu stydnout.

*

Obrátil se na bok a složil si ruku pod hlavu. Mohl tak pohodlně sledovat Jacka spícího vedle něho v posteli. Zdál se mu nějaký sen, zřejmě ne moc dobrý, protože čas od času zamumlal cosi v jazyce kterému Ianto nerozuměl a čelo se mu několikrát stáhlo v nepěkném výrazu. I když byl pod peřinou nahý a na rukou měl husí kůži od zimy, sevřel její okraj a stáhl si ji ze zad trhavým pohybem člověka, který se chce dostat ze sevření. Nezřetelná slova se změnila v zafňukání plné strachu. Doteď nikdy neviděl Jacka se bát.

Natáhl nesměle ruku, na okamžik zaváhal, než se dotkl zpocených vlasů a odhrnul mu je z očí. Prohrábl je, sklouzl po krku a pohladil rameno, které pevně stiskl.
„Jacku,“ pokusil se ho probudit co nejopatrněji, aby se muž nelekl, ale nepodařilo se. Trhl sebou tak prudce, že kdyby ho Ianto nedržel za rameno jistě by spadl z postele.

„Ianto?“ zeptal se a zaostřil na něho. Zvláštně to hřálo u srdce, že ho hned poznal, on sám spíše očekával, že bude Jakc vedle sebe hledat někoho jiného. Gwen, nebo někoho koho Ianto ani neznal.
„Jsem tady,“ usmál se něžně, „Měl jsi zlý sen.“
„Jo, honila mě obrovská mrkev,“ protřel si oči a nasadil nuceně veselý půlúsměv. Ianto neuvěřil ani tomu úsměvu, ani slovům, ať se mu zdálo cokoliv, o hrůzostrašné zelenině to nebylo.

„Doufám, že jsem tě nevzbudil?“ nadzdvihl se na lokti a shlédl na něho dolů.

„Ne, nespal jsem. Já… pozoroval jsem tě,“ přiznal se provinilým hlasem, cítil jak mu při tom zahořely uši.

„Ty jeden šmíráku!“ zavtipkoval na něho víc než neobratně. Ani nervózní smích, ani nepovedené vtipy nezahnaly bledost a zrychlený dech, který Jackovi zvedal hrudník. Ianto chápal, proč se tak chová, proč se snaží zakrýt paniku z hloupého snu. Musel si udržet tvář. Jedna věc byla to chápat a druhá respektovat, což nehodlal.
Vysunul se kousek nahoru a opřel o čelo postele. Ruce roztáhl v pozvání do náruče.
„Pojď sem, Jacku,“ vyzval ho pevným hlasem.
„Nepotřebuju těšit z nočních můr, mami,“ odbyl ho sice vtipem, ale natolik nepříjemným tónem, že to se to nedalo vzít s humorem.
„Ty sice ne, ale já bych potřeboval,“ nehodlal se vzdát. Jack si mohl jeho objetí odmítat jakoliv chtěl, Ianto se nehodlal vzdát touhy ho chránit a opatrovat. Vzdorovitě pohlédl druhému muži do očí, vydržel to tak dlouho, až se k jeho vlastnímu překvapení modré oči sklopily a z části je zakryly dlouhé černé řasy.

Jack se přesunul pomalu pod peřinou těsně k němu, objal ho rukou kolem pasu a položil mu hlavu do míst, kde měl srdce. Dlouze vydechl v uvolnění. Nemusel nic říkat, Ianto chápal, že tohle bylo ve skutečnosti přesně to, co potřeboval. Prohrábl mu vlasy, sklonil se a krátce přitiskl rty na vrcholek jeho hlavy.

„Pořád tu budu,“ slíbil šeptem, netušíc ,jak málo času mu ve skutečnosti zbývá.

KONEC

Reklamy

2 komentáře: „Konvice

  1. Komentář:

    „Stručný děj: Čaj může být inspirující“ – může, ale Ianto vařil kafe 😦
    „Dopsáno: 2012 (pravděpodobně)“ – stáhla jsem si ji už v březnu 2011
    „FFDeník: Ne“ – od 22.2.2015 ANO

    Bonusek za vynikající počtení pro autorku: mohu ji poslat obetovanou…

    To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.