Dlouhá pouť k domovu

Dlouhá pouť k domovu – 19. kapitola

Sotva se jeho lid usadil v Hoře, začaly první spory, nepodobné těm z Ered Luin. Tam žili všichni pohromadě. Částečně ve slujích v úbočí hor, ale také v domech z kamenů a dřeva velmi podobných těm lidským. Všichni pracovali jako jeden, velmi blízko sebe. Rozdíly mezi cechy a rodinami se tam lehce smyly, protože nebylo na výběr. Hlavní bylo přežití a vytvoření nového bezpečného místa k životu, kde by se mohly rodit další generace.

Jenže teď byli zpět v Ereboru a krev si žádala svoje, ať už šlo o staré spory mezi rodinami a cechy, nebo spory docela nové, vzniklé z toho, že některé rodiny dříve nízkého původu, získaly v Modrých horách postavení, které teď bylo pro mnohé těžké uznat.

On jako král musel rozhodnout, čí nároky budou uznány a kdo nezíská to, co si myslí, že mu náleží. Každá strana měla mnoho argumentů, které si musel všechny vyslechnout a důkladně zvážit. A to také dělal.

Bylo to ale únavné, zvláště když se spustil křik a spor se od argumentů přesunul k výhrůžkám a v nejednom případě i pěstem. Nezabránily v tom ozbrojené stráže ani vysoké pokuty, které úspěšně plnily obecní pokladu hlavně dlužními úpisy, ale i stříbrem a zlatem.

A tak se to táhlo už přes měsíc. Ještěže Balin naplánoval královské audience jen dvakrát za pět dní, být to častěji, nejspíš by už některému z těch, kteří před něj předstoupili, nechal srazit hlavu. Čistě jen proto, aby ho už nemusel poslouchat.

„Je tu ještě poslední žadatel o vaši pozornost, můj králi,“ informoval ho Balin důvěrně, když si od něj přebíral brk, kterým podepsal, jak doufal, poslední listiny v tomto dni.

„Doufám, že to nebude na dlouho,“ podotkl jen tak mimochodem.

„To nevím pane, ale myslím, že budete tentokrát potěšen,“ odvětil Balin s naprosto upřímným úsměvem.

Nedůvěřivě si ho změřil, ale neřekl nic, aby zpochybnil jeho slova, jen se opřel a složil ruce na kamenné područky trůnu. Připraven přijmout dalšího trpaslíka, který bude sice uctivě, leč neodbytně žádat o něco, co mu pravděpodobně z těch nebo oněch důvodů nebude moci dát. Zato bude muset vymyslet způsob, jak ho uspokojit a zároveň neubrat nikomu jinému.

Balin zaujal své místo a jeho hlas se rozlehl trůním sálem:

„Gandalf, řečený šedý, čaroděj a přítel trpaslíků ať nyní prosím předstoupí. Jeho slovo bude vyslyšeno.“

Musel se ovládnout, aby se dychtivě nenaklonil kupředu. Jestliže tu byl čaroděj, mohl přinášet zprávy o jeho malém zloději a o tom, jak se mu daří doma v Kraji. Nebo možná dopis. Třeba jenom pár slov napsaných, jak by Bilbo řekl, ze slušnosti, protože byl dobře vychovaný hobití gentleman. Nedoufal v nic víc, opravdu ne, proto by mu i to málo stačilo.

Sluhové otevřeli dveře a Gandalf vešel dovnitř. Kráčel pomalu směrem ke královskému stolci, coykrok to úder hole o kamennou zem pokrytou temně modrým kobercem, díky kterému měly být údery tiché. Přesto se místností rozléhaly. A dráždily Thorinovi trpělivost. Copak nemohl starý muž přidat trochu do kroku? Viděl ho utíkat tak rychle, že by možná předběhl i sprintujícího vrrka, ale teď si prostě musel dávat načas.

Konečně stanul u paty schodiště, přesně jak protokol žádal, a hluboce se uklonil.

„Vítejte Tharkûne v Ereborských halách a na mém dvoře,“ přivítal ho, jak si zvyklost žádala, i když by raději rovnou celou audienci ukončil a odvedl čaroděje do ústraní, kde by s ním mohl mluvit o Bilbovi. Vyzpovídat ho o tom, jak se jeho manžel má. Nesmírně toužil o něm vědět alespoň něco.

„Mnohokrát děkuji, Vaše Výsosti,“ odpověděl Gandal a uklonil se podruhé, zvedl pohled do výšky a přejel očima po celém trůním sále, než pohledem spočinul opět na Thorinovi.

Oplatil mu pohled, nebo se to o to alespoň snažil, protože v tento okamžik a v případě Gandalfa… Jeho oči byly temné, hluboké někdy jako doly, ale někdy jako temné propasti rozkládající se pod nejvyšší horou. Bylo snadné podlehnout čarodějovu pohledu. Mít dojem, jako kdyby dokázal nahlédnout i do samotných skrytých útrob mysli nebo těla. Sevřel kámen pod svými prsty, než stačil bezděčně zvednout ruku a položit si ji na hruď, k srdci a mírně hořícími Mahalově plameni… ani nevěděl, proč měl touhu to udělat.

„Co vás přivádí, čaroději?“ přerušil raději mlčení, aby dál nemusel snášet ten zkoumavý pohled, prorážející si cestu do jeho nitra.

„Ach, znáte to můj králi. Byl jsem tady, tam a taky támhle a náhodou mě kroky zavedly až sem. A tak jsem si řekl, co by měl starý poutník jako já udělat jiného, když je na úpatí Osamělé hory, než vzdát svůj hold novému Králi pod Horou,“ řekl Gandalf s malým úsměvem a znovu se trochu poklonil ve výrazu úcty, než pokračoval: „Navíc jsem byl zvědav, jak pokračují opravy Ereboru a musím říct, že co jste dokázali, je opravdu velkolepé. Cítím se, jako kdybych předstupoval před vašeho váženého děda.“

„S díky přijímám vaše slova chvály, čaroději,“ kývl zdvořile hlavou, „Máte nemalý podíl na tom, že jsme se vrátili do naší domoviny a proto si troufám doufat, že se nějaký čas zdržíte na mém dvoře a oceníte i jiné krásy mého paláce a města.“

„Jak bych mohl takovou laskavou nabídku odmítnout, Výsosti,“ přijal Gandalf s další úklonou a malým, upřímným úsměvem, „Rád využiji možnost pokochat se krásami Ereborského království a také, s vaším dovolením, bych se rád pozdravil s naším společným přítelem.“

Na okamžik byl čarodějovými slovy zmaten. Bylo docela jasné, že myslí Bilba. Mohl čaroděj nevědět, že už tu malý zloděj není? Ano, nejspíš to bylo možné, protože jenom Mahal věděl, kde se Gandalf posledních několik měsíců potuloval, ale zároveň to vypadalo velmi nepravděpodobně. Čaroděj byl znám tím, že věděl víc, než kdokoliv jiný.

„Pokud máte na mysli Bilba Pytlíka, tak ten tu není.“

Čaroděj vypadal zaskočeně.

„On tu není? Kde tedy je?“ zeptal se zvědavě.

„Předpokládám, že je doma. Zpět v Kraji,“ odpověděl s obavou. Čaroděj vypadal, že si byl skálopevně jist, že tu Bilba najde. Všechna setkání s Gandalfem ho poučila o tom, že pokud si je čaroděj jistý, ale mýlí se, tak to není dobré znamení.
„Byl jsem v Kraji před deseti týdny, měl jsem tam nějaké zařizování a také jsem se chtěl podívat na Bilbovy majetky. Dno Pytle bylo dlouho prázdné, zcela určitě od Bilbovo odchodu na vaše společné dobrodružství. On se do Kraje nevrátil.“

Obavy se změnila ve strach a hněv, který byl nejlepším společníkem strachu. Tentokrát už nedokázal, ani při vynaložení všech sil, skrýt své emoce. Předklonil se kupředu a sevřel ruku v pěst.

„To není možné, čaroději,“ řekl hlasem, i pro jeho vlastní uši, zhrublým obavou do hlubokého vrčení, „Odešel dávno před zimou. Ani jemu by nemohl cesta trvat dále, než do prvních sněhů. Pokud není v Kraji, kde potom je?“
Čaroděj se zamračil, takže bylo jasné, že naprosto netuší.

„Abych byl upřímný… inu… nemám ponětí, kde Bilbo je. Podle mých zpráv měl být tady. Zřejmě došlo k nějakému nedorozumění,“ dodal Gandalf, jako kdyby ztráta půlčíka byla jenom nějaká nehoda

„Nedorozumění?! Jak můžete…!“ ztišil se v půlce věty, ovládl svůj hněv a také strach. Nemohl si dovolit ztratit chladnou hlavu před svým dvorem. Místo dalšího křiku k sobě přivolal Balina.

Starý trpaslík se k němu naklonil, velmi znepokojený výraz na tváři.

„Ukonči to.“

Balin kývl a vrátil se na svém místo, aby vyhlásil konec audience. Bylo to nesnesitelně dlouhé, než víc jak dvě desítky dvořanů, kteří přišli okukovat královskou audienci, konečně opustili trůní sál. Celou dobu je netrpělivě sledoval, stejně jako i čaroděj je stíhal pohledy. Konečně byli všichni pryč a Thorin osaměl jen s Gandalfem a Balinem. To už se nedokázal ovládnout, vyskočil z trůnu a rychle se vydal po schodech k čaroději.

„Poslal jsem ho zpět do Kraje, aby byl v bezpečí a vy teď přijdete a řeknete, že se ztratil? To není možné! To se nemělo stát! Měl se vrátit domů, do své útulné nory a být tam chráněn,“ odmlčel se, bylo zbytečně tu tak vylévat své myšlenky a hlavně, věty, kterými se sám přesvědčoval, že udělal správně, „Kde je můj manžel, Tharkûne?“ zeptal se nekompromisně, požadujíc odpověď od čaroděje, i když tušil, že ji nemá a proto na ni vlastně ani nečekal.

„Poslal jste ho domů?“ zopakoval čaroděj, jako kdyby to bylo to nejpodstatnější, a zádumčivě se zamračil, „To by ovšem mnohé vysvětlovalo…“
„Nevysvětluje to vůbec nic! Hlavně to, kde je půlčík!“ zavrčel vztekle.

„Ne, to vskutku ne, ale vysvětluje to jiné věci,“ řekl Gandalf rozvážně, načež klesl na koleno a tak se dostal na jeho úroveň. Čarodějův pohled byl opět tak zkoumavý. Neuhnul mu a to ani když stařec zvedl ruku a položil mu ji na prsa.

Uslyšel za sebou nespokojený zvuk, až tehdy mu došlo, že sice odešli všichni dvořené, ale Namli mu stále zůstal po boku. Zvedl ruku a naznačil mu, aby nic nedělal. Nepodíval se, jestli poslechl, předpokládal to, a hlavně nemínil uhnout pohledem před čarodějem, který… který měl ve tváři lítost, soucit a trochu smutku.

Žaludek mu nepříjemně poklesl, tak, jako když se budil ze svých nočních múr a v jeho nitru… náhle, jako kdyby cítil chlad ve svých plicích ještě hmatatelněji, než kdy jindy.

„Znám vás od dob, kdy jste mi nesahal ani po kolena, můj králi,“ pronesl Gandalf měkce a, i když si to nerad přiznával, jeho hlas ho utěšoval v hněvu, „a už tehdy jste byl pravý Durinův potomek. Nesmrtelný plamen ve vás planul tak mocně, že vás, vaší vůli a touhy, nemohlo nic spoutat. Byl jste předurčen k velkým věcem. Nikdy se vzdávající, nikdy poražený, nikdy hasnoucí… až do teď,“ dodal chmurně a stáhl ruku z Thorinových prsou, „Teď, když se na vás dívám, už nevidím mocný plamen, jak se vám vzpíná na zády. Vidím jenom malou hrstku řežavých uhlíků. Jak jste mohl dopustit, že se něco takového stalo?“

Zatnul ruce v pěst a napnul čelisti, jak se snažil udržet svůj hlas klidný. Neměla náladu ani čas na to zabývat se čarodějovým blábolením. Nepotřeboval jeho pomoc s chladnou prázdnotou v sobě, on potřeboval najít svého malého zloděje. Na ničem víc nezáleželo.

„Jsem v pořádku a budu i dál, pokud přestanete zbytečně řečnit a pomůžete mi najít půlčíka.“
„Ne, nejste v pořádku,“ řekl Gandalf prostě, jednoduše to konstatoval a nepřipouštěl debatu, a zvedl se do celé své výšky, „Jste velice, ale velice v nepořádku, vážený pane Thorine Pavézo. Přišel jste téměř o všechen žár, kterým vám váš Tvůrce vdechnul život a jestli to tak půjde dál, změníte se zpět na kámen. Jediné, co vás ještě drží při životě, je ta malá hobití duše, kterou čekáte. Ach ano, jistě… opět se ukazuje síla hobitů, kteří v sobě mají potenciál napravit špatné rozhodnutí i těch největších králů.“
„Nemám zdání o čem mluvíte, Tharkûne, a nemíním poslouchat vaše zbytečné-“

„Vy mě budete poslouchat!“ zahřímal Gandalf a najednou se zdálo, že na jeden malý okamžik zaplnil celou místnost až k samotným klenbám, ke kterým se nedalo dohlédnout. Jeho stín pozřel všechno, včetně Thorinova hněvu a zanechal jenom strach. A nejen strach o Bilba. Toto byl strach ze samotného starého muže, který nikdy, co jeho paměť sahala, nevyužil své síly proti němu. Náhle se cítil malý, sotva hrdý trpaslík, natožpak král a i kdyby sebral odvahu čaroději vzdorovat, nejspíš by nenašel vlastní hlas.

Nedokázal nic víc, než vzhlížet k čaroději, jak omámená myš ke které se blíží dravec a nejhorší na tom bylo, že velmi dobře uvědomoval, jak vypadá. Přesto s tím nedokázal nic udělat.

„A budete mě poslouchat velice pečlivě,“ dodal čaroděj o něco mírněji, ale jeho slova byla stále ostrá jako břitva, „Stálo mě nemalé úsilí uspořádat věci tak, jak mají být. Vrátit vašemu lidu ztracenou vlast a vám korunu Krále pod Horou. Až příliš mnoho úsilí. A ujišťuji vás, že si nenechám celou svou práci zkazit jedním tvrdohlavým trpasličím králem, který se zalekl prvních známek nesouhlasu a prvních překážek, které mu někdo nastražil do cesty.“
Nemohl si pomoct, ale Gandalfova slova ho rozhněvala i přes přetrvávající pocit strachu, který z čaroděje měl. Nikdo ho neměl právo nazývat zbabělcem! Ani čaroděj ne.

„Nevíte o čem mluvíte!“ zavrčel a chtěl postoupit kupředu, k čaroději, ale zavčas si to rozmyslel, „Pokusili se Bilba zabít, několikrát, kdyby tu zůstal, nakonec by se jim to podařilo a to jsem nemohl riskovat. Nejsem zbabělec! Byl bych ochoten dát svůj život za jeho… dřív. Dnes ale na mém žití neoddělitelně závisí také život někoho jiného. Nemohl jsem riskovat, že přijdu o oba. Bilbo musel opustit Erebor. Jen tak mohl zůstat v bezpečí a dítě také.“

„Vy to opravdu nevidíte, že?“ zeptal se čaroděj, bez hněvu nebo ostrosti a také bez toho, aby čekal na odpověď, „Hobit vám byl dán, společně s vaším královstvím a vaším dítětem, a byla vám svěřena důvěra, že ho budete chovat stále při sobě, ochráníte ho a dobře se o něj postaráte. Vy jste udělal špatné rozhodnutí a tuto důvěru zklamal.“
Byl dán? Jistěže mu byl půlčík darován z vůle Tvůrce, stejně jako dítě. Nikdy nepochyboval, že to je jinak, protože vše, co se stalo, tomu nasvědčovalo, ale to neznamenalo, že považoval své rozhodnutí poslat Bilba pryč za špatné. Nebylo… nemohlo být. Nebo ano?

Položil si ruku na prsa.

Možná ztráta jeho ohně byla jasným znamením od Mahala, že dělá něco špatně. Ano, tak to mohlo být. Proč mu to jen nedošlo? Přikládal chlad ve svém nitru jenom prostému smutku. Mohlo se to stát, pokud trpasličí srdce strádalo tolik, že už se s tím nedokázalo tělo a duše vyrovnat. Když byl mladý, byla to jen součást starých příběhů, ale po příchodu draka, když byl jeho lid vyhnán z domova a umíral po stovkách, se to stalo skutečností. Někteří trpaslíci, i tací, které znal osobně, už neměli sílu jít dál a tak si sedli u cesty, ztuhli a život z nich prostě vyprchal. Ti, které ostatní neuctili alespoň mohylou z kamenů, prý sedí u cesty dodnes, jako obří balvany.

Bezděky si vzpomněl na svou noční můru, možná víc než jen to, kde bylo vše, co miloval, opět ztraceno a Bilbo byl pozřen temnotou. Už tehdy věděl, že je to jedno z mnoha varování, které mu Mahal posílá, jenom mu nedokázal porozumět. Nebylo to nic tak jasného, jako útok draka. Proto nemohl pochopil. Teď však pomalu začal chápat. Nebylo to varování jako takové, ne štědrost od Tvůrce, to byla výtka.

„Když jsem poslal Bilba pryč, nepřemýšlel jsem nad tím…“ slova se mu vytratila.

„Nejen vy máte Tvůrce, který vás vede. I hobité mají nad sebou darující ruku Zelené paní, která jim dává zelené kopce, plné stoly a štědré množství dětí,“ řekl čaroděj o poznání měkčeji, „Nadevše si váží svobodné vůle, ale stejně tak vroucně své svěřence miluje a udělala by vše proto, aby hobitovi zabránila dojít až sem a stanou po vašem boku, pokud by si nemyslela, že si to zasloužíte. Že se o něj dokážete postarat. A jsem si jist, sebetroufaleji to zní, že její vážený choť, váš Tvůrce, smýšlí podobně.“

Zvedl pohled k čaroději.

„Nikdy jsem neměl v úmyslu vzpírat se vyšším úmyslům. Hluboce ctím vše, co Mahal říká a koná a jestli si přeje, aby tu Bilbo byl navzdory nebezpečí, kterému hrozí, tak ho přivedu zpět! A budu ho chránit!“ zatnul pěst, pozvedl ji vzhůru a narovnal se odhodlaně v zádech, „Jestli ještě není pozdě… jestli jen tušíte, kde by mohl být… pak se pokusím napravit svou chybu… chybu, které byla, to přísahám, učiněna v dobré vůli, že tím svého manžela chráním. Proto,“ tentokrát už ke Gandalfovi přistoupil bez zaváhání a strachu, „řekněte, co mám dělat? Kde je můj zloděj a jak ho mám vrátit tam, kam patří; po můj bok?“

„Naneštěstí nevím, kde Bilbo je, ale jsem docela přesvědčen, že je naživu,“ ujistil ho čaroděj, teď už naprosto mírně, a zamyšleně se zamračil, „Není to tak dlouho, co mi od něj přišel dopis… měl datum sotva dva měsíce staré… psal v něm o tajícím sněhu a plánech začít pěstovat v Ereborské zahradě rajčata… někde bych ho tu měl mít,“ zamumlal, spíš pro sebe, a začal si prohledávat kapsy, „Určitě jsem ho uložil sem… nebo možné sem.“
Netrpělivě sledoval, jak čaroděj prohledává hábit a vytahuje různé věci, které do kapes zase strčil zpět, když to nebyl dopis o kterém mluvil. Dopis! Jak mohl Gandalf předstoupit před jeho stolec, když měl od půlčíka dopis a neříct mu o něm.
„Tady je!“ vykřikl Gandalf a vítězoslavně vytáhl pomuchlanou obálku.

„Dejte to sem,“ nemohl si pomoct a zavrčel, a pak vytrhl obálku z čarodějovi ruky.

Byla na omak jemná, taková, jakou by trpaslíci rozhodně neudělali a když vytáhl z jejích útrob dopis, tak si byl naprosto jist, že papír na kterém je, není trpasličí práce. Byl jiskrně bílý, až z něj oči přecházely, ne mramorově bílý, jako jeho vlastní dopisní papír. Neměl na sobě zlatý znak, který by měl každý dopisní papír, co by od něj Bilbo mohl dostat, a byl neobyčejně jemný.

Ani inkoust nebyl trpasličí, už jen ta barva… Ani nevěděl, jestli jeho národ, nebo jakýkoliv jiný trpasličí národ, uměl vyrobit inkoust temně zelené barvy. On sám měl indigově modrý, kdy modravé odlesky byly vidět, jen když jste s dopisem pohybovali u světla. Byl to inkoust pro jeho vlastní rodinu a nikoho jiného. Ostatní v Ereboru používali čistě černý. Rozhodně ne zelený.

Bělostný papír, zelený inkoust, vůně hlíny, která se v dopisu držela, i když ho měl čaroděj dlouho v kapse… neblahé tušení ho donutili se zamračit.

„Baline, pojď se na to podívat a řekni mi, co si myslíš,“ vyzval starého trpaslíka, který byl zároveň i písařem v tomto řemeslu dokonce mistrem.

Balin si pospíšil ze schodů a převzal si od něj dopis. Potom vytáhl z kapsy řetízek s lupami, lahvičkami s inkoustem a dalšími nezbytnostmi, které ke svému řemeslu potřeboval. Pozvedl dopis proti světlu svící a důkladně se na něj zahleděl přes jednu z lup. Thorin ho netrpělivě sledoval, čekaje na verdikt, zatímco Gandalf se mu přesunul po bok a sledoval Balina se stejným očekáváním.

Balin vyměnil dvakrát lupu, než nechal řetízek klesnout zpět po bok, rozvážně pokýval hlavou a promluvil:

„Není sebemenší pochyb. Tento dopisní papír stejně jako inkoust jsou prací elfů z Hvozdu.“

„Thranduil!“ zavrčel si pro sebe a hmátl, naprosto automaticky, po hlavici svého meče, načež zvedl zamračený pohled k čaroději, „Jaktože vám nepřišlo podezřelé, že vám Bilbo píše z Ereboru, ale na elfském dopisním papíře?! Nikdy bych nedovolil, aby mu přišel do ruky.“
„Nemyslím si, že by se vás náš milý Bilbo ptal, jaký může použít papír,“ podotkl čaroděj.

Zavrčel. Naneštěstí v tom měl Gandalf pravdu. Jeho půlčík by se nejen neptal, jestli může do Hory přinést cokoliv elfského, pravděpodobně by s tím přišel rovnou k Thorinovi a ještě by mu to hrdě ukázal. A kdyby si dovolil být nespokojený, prostě by se na něj Bilbo podíval tím svým pohledem a informoval ho, že je zatrpklý trpaslík a nemá se chovat tak nezdvořile.

„Ale když o tom tak uvažuji,“ zahučel čaroděj a prohrábl si plnovous, „Bilbo v dopise psal o společné výsadbě bylinek, které by žádný hobit při smyslech nedal do jednoho záhonku. A to nemluvím o tom, že výměr na nasázení mrkve byl tak směšně malý, že by mu nevyrostly ani mrkvičky velikosti hobití dlaně. Nenapadlo mě ale nad tím uvažovat,“ potřásl hlavou a zamračil se, „ale asi jsem měl.“
„To jste rozhodně měl,“ zavrčel, spíš pro sebe, než pro čaroděje, a obrátil se k Balinovi, „Nech svolat mou osobní gardu a osedlat poníky pro každého z nich, mě a také Kiliho.

„Kam se přesně chystáte, můj králi?“ zeptal se čaroděj.

„Do Hvozdu, kam jinam?“ odpověděl mu otázkou, nechápaje, jak se vůbec může ptát, „Nedovolím Thranduilovi, aby Bilba věznil stejně, jako věznil mne.“
„Co když není vězněm a nebude chtít odejít?“ položil naprosto nesmyslnou otázku, kterou Thorin ani neuznal hodnou odpovědi.

Už mu bylo jasné, že půlčík patří sem, protože tak to bylo rozhodnuto na místech, kam ani jeho moc jakožto Krále pod Horou, jednoduše nesahala. A pokud to tak bylo, otázky, jako jestli hobit chce nebo ne, byly bezpředmětné. Co má být, se prostě stane.
„Ať jsou připraveni do půl hodiny, Baline,“ rozkázal, už na cestě k východu, „Chci dostat svého zloděje zpět co nejdřív.“

18. kapitola20. kapitola


Poznámky autorky:

To, jestli byli Thorin a Bilbo dáni dohromady z vůle Valar nebo ne, je vlastně docela bezpředmětné. Možná ano a Gandalf říká pravdu a možná ne a Gandalf si jenom vymýšlí, protože ví, že Thorin je „ortodoxní věřící“ a pokud si bude myslet, že Mahal naplánoval, aby Bilbo zůstal v Ereboru, tak postará o to, aby tam skutečně zůstal. Takže je na čtenáři, aby se rozhodl, která varianta se mu víc zamlouvá. 🙂

Reklamy

2 komentáře: „Dlouhá pouť k domovu – 19. kapitola

  1. To si dělá Bilbo srandu. Já tady spřádám jednu konspirační teorii za druhou o tom, co všechno elfové provedli, že ten dopis nedorazil a nebo jaký šílený plán si to na Bilbovo vysvobození Gandalf spřádá a mezitím se Bilbo rozhodne zašifrovat tajnou správu pomocí… mrkve? Bylinek? What the fuck?
    Jako teda… asi jsem něco takového mohla tušit, ale… zapomněla jsem… že je Hobit. Pro něj má i v modrém květináči zasazená pelargonie význam.
    A to, že tajnou správu v dopisu rozluštili trpaslíci místo Gandalfa a to s pomocí pergamenu a inkoustu místo jeho obsahu, byl velmi vtipný a nápaditý nápad!
    Och Lan, tohle bylo nádherné. Tolik pocitů. Tolik Thorinových pocitů. Tolik Thorinových láskyplných pocitů! A pro jednou mi Gandalf ani trochu nevadil!
    Já osobně dávám přednost variantě s Valar. Sice jsem ateista každým coulem a většinou vnímám náboženství, spíše jako pohádky na uklidnění lidské mysli, ale líbí se mi ta představa dvou rozdílných tvořitelů spolupracujících pro dobro jejich dětí. Navíc bych se ráda dozvěděla něco víc o Zelené paní. O Mahalovi toho už vím dost, ale o Zelené paní jsem toho do dnešní kapitoly moc nevěděla a zní mi jako fajn lady.
    Zatím je tohle moje nejoblíbenější kapitola. Ale to se ještě může změnit. Pořád zbývá pár kapitol a mezi nimi je i ta ve které se konečně, KONEČNĚ znovu uvidí. A políbí se. A možná i něco víc… Ach, já se tak nemůžu se dočkat až se ti dva znovu setkají.
    (Teď trochu odbočím, ale během dneška mi došlo, že spolu byly Bilbo a Thorin jen jednou. Jednou Lan. Jednou. Tohle je proti přírodě. Musíš to napravit. Já chci svou polonahou dominu Thorina.
    Jo a taky by mě zajímalo, jak je na tom svatební žalud. Roste?)
    Nevím, co bych měla ještě dodat. Bylo to nádherné a já se nemůžu dočkat pokračování. Děkuji ti za tak krásný příběh a tvé betě za čas mu věnovaný.
    Oh a měla bych malou prosbu. Chtěla jsem si stáhnout celý tento cyklus s fem!Thorinem, abych si ho mohla v klidu kdykoliv číst, ale bohužel pokaždé, když zkopíruju jakoukoliv kapitolu do wordu, celá se mi rozhází. Nevím proč a z ao3 se mi to taky nedaří zkopírovat. Pamatuju si, že jsi kdysi mývala všechny své povídky na svých stránkách ke stažení, myslíš že by jsi něco takového mohla znovu zavést? Nebo alespoň pro „Jen krok k oslavení Ereboru“ a „V náručí zlaté hory“? Byla bych ti moc vděčná. Ráda bych měla celý tento cyklus na jednom místě a kdykoliv po ruce. 🙂

    To se mi líbí

    1. Gandalf holt není vševědoucí a občas se také mílí. 😀 Bylo by nudné, kdyby byl jiný.
      Ehm, inu, Bilbo předpokládal, že elfové budou jeho dopis číst, tak nechtěl napsat „Gandalf jsem uvěznění v Hvozdu, přijď mě zachránit“, protože pak by ten dopis dozajista neposlali. Tak to Bilbo pojal rafinovaně. 😀
      Zelená paní je Yavanna a i podlé kánonu je Aulëho, neboli Mahalova, manželka. Aulë je pánem kamene, samotného masa Ardy, a defakto je božským kovářem a stvořil trpaslíky. Yavanna je dárkyně ovoce, plodnost a je paní hlíny a vše, co se zelená. Ve fánonu je často stvořitelkou hobitů, ale to není potvrzené. Nikdo neví, kdo hobity stvořil, jestli to byl Eru nebo někdo jiný. Ani se neví odkud hobité pochází, protože Kraj není jejich původní domovina.
      Podle mého hand canonu je nestvořila, ale má je v péči. Proto je v Kraji mírné podnebí, několik bohatých sklizní ročně a hobité mají tolik dětí.
      Jestli ti dva vstupují do života svých dětí a svěřenců, to je opravdu na posouzení čtenáře. Co mohu říct já je, že Thorin a Bilbo jsou si opravdu souzení. Jsou to, čemu by se dalo říct „spřízněné duše“, ale není to stěžejní linky ani příběhu ani jejich vztahu. Hobité jsou „civilizovaní“ a tak na spřízněné duše nebo všudypřítomné zásahy Valar prostě už nevěří, i když nepopírají existenci těchto „bohů“, nejsou tedy ateisté. Trpaslíci mají opačný pohled na svět, pro ně je šepot kamene, mahalův plamen a Mahal, zasahující do jejich života, tak přirozený, že o takových věcech, jako že někde je trpaslík (hobit) vyrobený jen pro, vlastně nepřemýšlí a nemluví. Berou to jako daný fakt, stejný jako dýchání.
      Uvidí se docela brzy. 😀 Ale zase to nebude hned tak, že si skočí do náruče. Oni jsou totiž oba naprosto dospělí lidé a nepodléhají na veřejnosti svým vzbouřeným emocí. 😀
      No, vlastně dvakrát, akorát jsem to nepopisovala. 😀 Zadováděli si noc před Bitvou pěti armád. 😀 Potom, co Bilbo odnesl Arcikam elfům a lidem. Co se erotických scén týče… no, nevím, nemívám na ně obvykle náladu. Smutné, že? 😀
      Hmm, asi bych se na ty odkazy na stažení vážně měla kouknout, to je pravda. Zkusím se podívat co zmůžu.

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.