Kuchařka plná nečekaných dobrodružství

Kuchařka plná nečekaných dobrodružství – 2. kapitola

Trvalo skoro celou otevírací dobu, než se Bilbo odvážil vstrčit do obchodu třeba jenom prst na noze, byť několikrát slyšel klepání na výlohu nebo své jméno, jak ho sousedé, zvyklí, že má stále otevřeno, trochu zmateně volali. V odpoledních hodinách dokonce několikrát zvonil telefon, který ale nezvedl. Nebyl si sice jistý, jestli by byl čaroděj tak troufalý a volal mu, ale nemínil to zkoušet. Navíc ani neměl chuť se s někým bavit.

Až necelou hodinu před zavírací dobou se konečně odvážil vyjít ze zadní místnosti a dokonce rozsvítit, odemknout a otočit ceduli na dveřích. To všechno jen proto, aby si sousedé nemysleli, že se mu něco stalo a pokud bude mít ještě jednoho či dva zákazníky, tak jen dobře. Potřeboval se rozptýlit. Klidu už měl dost.

Sotvaže začal sklízet talířky plné sušenek, které by jinak za den musel dvakrát doplnit, tak před jeho krámem zastavila dlouhá limuzína se stříbrným znakem na dveřích a, Zelená paní chraň ho, vystupovat trpaslíci. Další! Přímo u jeho obchodu! Ne, to bylo naprosto nepřijatelné. To se prostě nedělo.

Rychle odložil vše talířky na jeden stolek a prakticky utíkal ke dveřím. Naneštěstí to nestihl včas, zrovna když se natahoval po zámku, byli dveře prudce rozraženy obrovským, plešatým trpaslíkem, jehož kůže byla pokryta hustou spletí tetování.

Uskočil dozadu a vyděšeně k němu vzhlédl.

Nebýt toho, že byl trpaslík oblečen do drahých kalhot od saka a neméně drahé kožené bundy, měl by strach, že je to zloděj, který se jeho krámek chystá vykrást. Tedy, zloději samozřejmě v Hobitíně nebyli, nanejvýš tak děti, které křídou pomalovávali průčelí domů, zloději ne. Na druhou stranu, až do teď v Hobitíně nebyli ani trpaslíci.

“Em, ehm, dobrý večer,” pozdravil, hlas trochu chraplavý ze strachu a tak si před dalšími slovy musel odkašlat, “Omlouvám se, ale právě zavíráme. Rád vás tu uvítám zítra.”

Trpaslík si ho změřil nepříliš pěkným pohledem, který ukazoval jasné pohrdání, a trochu nakrčil nos, než promluvil.

“Dwalin, k vašim službám.” Uklonil se.

“Balin. K vašim službám,” ozval se druhý hlas, než stačil odpovědět.

Rychle se obrátil po druhém příchozím a trochu, jen nepatrně, si oddechl. Byl to sice také trpaslík, ale na rozdíl od prvního vypadal naprosto seriozně a dokonce i mile. Měl hustý bílý plnovous a bílé vlasy, na tváři mu hrál malý, vlídný úsměv a oblečen byl slušně, do obleku s kravatou a vyleštěných bot. Když už nic jiného, budil důvěru.

“Bilbo, k vašim,” vypadlo z něj. Pořád se ještě plně nevzpamatoval z šoku, který mu trpaslíci připravili.

“Smím předpokládat, že Bilbo Pytlík?” zeptal se bělovlasý trpaslík a když Bilbo němě přikývl, tak pokračoval: “Jsem poctěn, že vás poznávám, pane Pytlíku. Slyšel jsem na vás jenom samou chválu a proto mi bude ctí vás pozvat na dnešní banket na Ered Luin Manor.”

“Cože? Kam? Na banket nejsem vhodně oblečen!” zhrozil se a shlédl na sebe.

Nečekal, že by se dnes účasnil třeba jenom odpoledního čaje, proto měl obyčejné hnědé kalhoty a zelenou vestu. Oblečení, které by si nevzal ani do samoobsluhy, natožpak na banket, ať už dopolední, odpolední nebo, Valar chraň, večerní! Na ty měl ve skříni připravený prvotřídní tmavě zelený oblek a vyšívanou vestu barvy zlátnoucího obilí. Ach a samozřejmě motýlka zeleného jako jarní tráva. To bylo správné oblečení na večerní banket, jaké by si na sebe vzal spořádaný pan Pytlík z rodiny Pytlíků. Té správné rodiny Pytlíků, ne té špatné větve, která žila v příměstské čtvrti Hůrky.

“Jestli všechno vaše oblečení vypadá stejně, jako tohle, tak je jedno, co máte na sobě,” zavrčel plešatý trpaslík jménem Dwalin.

“Můj bratr chce říct, že váš oděv je zcela adekvátní,” ujistil ho bělovlasý trpaslík Balin, “Bude to jen malé pohoštění pro rodinu a přátele, Jeho Výsosti. Takže pokud nás můžete následovat…”

“Moment, koho? Jaké Výsosti? Jako krále?” ptal se zmateně, zároveň s tím, jak se ho zmocňoval další příval paniky, “Ale já nemám žádný dárek, které bych mohl hostiteli přinést! Zvláště králi…”

“To nebude nutné, pane Pytlíku,” informoval ho vlídně Balin, když se zlehka chopil jeho lokte a manipuloval jím ven ze dveří.

“Ale to přeci… já nemohu nikam jít… můj obchod… musím zavřít svůj obchod! A nemám sako!”

Na jeho protesty, pokud to vůbec byly protesty a tím si nebyl jistý, nikdo z trpaslíků nereagoval. Jednoduše byl odvláčen, sic jemně, ale přesto odvláčen k limuzíně a Balin ho vtáhl na pohodlné, modře polstrované sedadlo. Jen koutkem oka zachytil, jak Dwalin zavřel dveře zešeřelého antikvariátu a zamkl je. Vzápětí vklouzl na sedadlo vedle Bilba a na klín mu hodil nejen jeho vínové sako, ale také svazek klíčů.

Chytl se svých věcí, jako poslední záchrany před utonutím a podíval se na obě strany. Byl v obležení dvou vysokých a mohutných trpaslíků a limuzína ho odvážela jen Eru věděl kam.

Bilbo Pytlíku, jak si se jen dostal do téhle šlamastyky?

-o-

Limuzína klouzala po silnici jako kdyby se jí ani nedotýkala. Tišší a rychlejší, než kterýkoliv automobil ve kterém někdy jel, i když těch nebylo mnoho. Hobitín byl malé město, od jednoho konce k druhému přešel člověk sotva za hodinku a byla to krásná procházka, tak kdo by se o ni ochuzoval a jezdil kouřícím a smrdícím automobilem? Jenom blázen! Nebo neskutečný lenoch. A lenoši, to bylo to poslední, co hobité byli, byť milovali svoje pohodlí.

Pohodlí, ano pohodlí to bylo důležité.

Limuzína byla až překvapivě pohodlná, tak pohodlné, že se v jejím měkkém interiéru plném zemitých barev mořeného dřeva, dokázal Bilbo alespoň trochu uvolnit a začít se zajímat o své spolucestující a také krajinu za okny.

Zvědavým, i když opatrným pohledem, zjistil že Balinovy bílé vlasy a vousy jsou spoře zdobené korálky s podivnými symboly, které ještě v žádné knize nikdy neviděl. Podobné korálky byly vpleteny i v Dwalinových vousů a symboly, možná trpasličí písmo, měl vytetované na hlavě.

Oba měli prsty zdobeny úplně stejným pečetním prstenem, který byl po stranách posetý malinkými modrými kameny. Vypadaly draze. A jejich šaty také. Byla to sice látka silná a pevná, taková, jakou by si na sebe žádný hobit nevzal, protože by mu připadala příliš těžká, ale i na pohled vypadala jemně. Bilbo oceňoval krásné oblečení, jako každý a tady, musel si přiznat, ho lákala i ta cizokrajnost, která z jejích oblečení sálala.

Už už měl ruku nataženou k rukávu Balinova saka, když limuzína zvolna zastavila a oboje dveře se otevřely a do automobilu se nahrnul chladný podvečerní vzduch, který voněl úplně jinak, než v Kraji. Jen to mu stačilo, aby si byl jist, že se nevědomky, dostal dál, než kam se i v mládí odvážil dojít.

Oba trpaslíci vystoupili a jejich boty zavrzaly na štěrkové cestě, Bilbo však zůstal sedět uvnitř, nervozní z té představy, že opustil svůj domov a že mohl být prakticky kdekoliv. A nejspíš bez rozumné možnosti dostat se domů. To byla vážně ale nepříjemná situace.

Naneštěstí s ní nemohl nic dělat a když už se dostal tak daleko, bylo by hloupé zůstat sedět v limuzíně a čekat, jestli ho trpaslíci odvezou zpět domů. Nadechl se tedy, aby si dodal odvahy a vyhlédl ven z limuzíny.

První, co ho uvítalo a nač mu padl zrak, byl modrý sametově se lesknoucí koberec, který vedl od dveří limuzíny k… Ach, Valar potěš! Bylo to schodiště z bílého kamene lemované zdobě tesaným zábradlím z mramoru a toto schodiště bylo jenom malou ochutnávkou průčelí domu, která se nad ním vypínalo. To bylo celé z velkých dokonale otesaných světle šedých kamenů, plné velkých oken, do kterých by se na výšku vešli dva průměrní hobité a které byli lemováno kamenným zdobením, stříškami a vtesávanými ornament. Na schody samotnými byli dokořán otevřené dvoukřídlé dveře, kterými by pohodlně projel nákladní automobil, kterým Květoslav Podolský dovážel do své samoobsluhy zboží z Hůrky.

A všechno to bylo… tak… tak absurdně obrovské!

“Potřebujete s něčím pomoci, pane Pytlíku?” naklonil se k němu zdvořile Balin.

“Ne, ne, děkuji mnohokrát,” odpověděl obratem a rychle se vysoukal z limuzíny.

Koberec, který se mu dostal pod chodidla, byl měkoučký a jemný, ale přesto přes něj cítil hrubý štěrk, kterým bylo pokryto celé nádvoří. Přešlápl z nohy na nohy a zachvěl se zimou, jak se do něj opřel podvečerní vánek, což mu připomnělo, že na sobě nemá sako.

Rychle si ho tedy oblékl a pečlivě urovnal. To mu naneštěstí zabralo tolik, času, že musel za vzdalujícími trpaslíky popoběhnout, protože už stoupali po schodech ke dveřím. Neměl tedy moc času se rozhlédnout kolem sebe, alespoň ne dokud nevstoupil do samotného domu.

Zůstal zaskočeně stát.

Otevřela se před ním obrovská hala s dvojitým schodištěm stoupajícím vzhůru ke galerii, kterou bylo lemováno první patro. Ze stropu, umístěný tak vysoko, že by se k němu možná nedostal ani ze střechy svého domu, visel obrovský lustr lesknoucí doslova stovkami slabě modrých, nejspíš skleněných, závěsů mnoha tvarů. Pod nohama měl Bilbo další koberec, opět modrý, pokrývající většinu kamenné podlahy a zdobený ornamenty v tmavších a světlejší odstínech modré, než byl samotný základ. Stěny měly barvu čerstvé smetany se zlatým vzorem, ale byly pokryty takovým množstvím dřevěného obložení a velkých obrazů s majestátními trpaslíky, že nebyly skoro vidět.

Napravo od Bilba byly dvoje zavřené dveře. Zleva byly pouze jedny zavřené dveře, druhé byly otevřené a linula se z nich pro něj neznámá hudba. Právě k těm oba trpaslíci zamířili. Znovu je musel doběhnout, na rtech žádost, jestli by nemohli držek krok s ním, když je tu hostem, jenže výtka mu zemřela na rtech, jakmile prošel dveřmi.

To rozhodně nebyl banket, jako ho znal z Hobitína. Jistě, i tam se sešla velká společnost, všichni tam byli oblečeni ve svátečních šatech a jedlo se to nejlepší, co kdo dokázal navařit či napéct, ale nebylo to… nebylo to tak neuvěřitelně a trochu komicky přehnané.

Podlouhlý sál byl obrovský, tak obrovský, že přes všechny hosty, nedohlédl díky své malé výšce na jeho druhý konec. Hostů musela být nejméně stovka. Všichni do jednoho trpaslíci. Muži oblečení ve večerních oblecích různých tlumených barev, s motýlky dozdobovanými velkými špendlíky ze zlata nebo stříbra, zakončených někdy celým hroznem drahých kamenů. Na rukách měli prsteny, ve vlasech a vousech se jim leskly kovové korálky a v uších houpaly náušnice… a někdy nejen v uších.

Trpasličí dámy na tom byly podobně, jen měly vousy – ano, ženy měli vousy, pokud to byly ženy, jak Bilbo soudil podle sukní – zapletené do složitých účesů a zdobené dvojnásobkem kovových řetízků, korálků, sponek a také barevných provázků. A zvláště sukně jejich širokých nabíraných rób byly zdobeny dalšími řetízky, kovovými plíšky a našitými kameny.

Bylo to tolik blyštění, až z toho Bilba rozbolely oči.

“Bilbo Pytlík!” zahlaholil přes cely sál, který okamžitě poznal a nějak instinktivně hned věděl, že právě jeho majitel je strůjcem celého incidentu s unesením trpaslíky a jeho přivezením sem.

Měl toho hodně na srdci, co by chtěl čaroději říct, jenže tady bylo příliš mnoho očí a uší a hlavně… velmi podivné ticho.

Hudba stejně jako hlahol a smích hostů ustal a všichni, doslova každý pár očí, byl upřený právě na něj. Pozornost mu nikdy nevadila, byl skvělý řečník a zvládl dokonce velkou řeč na svatbě své neteře z druhého kolene Rebarbory Zelenkové, kde byla doslova půlka obyvatel Hobitína, jenže tohle… tohle byli trpaslíci. Zmocnila se ho jistá nervozita, která byla docela utlačena spravedlivým hněvem vůči čaroději.

“Jsem tak rád, že jste se k nám uvolil připojit,” pokračoval Gandalf, stejně mocným hlasem znějícím na celý sál, zatímco se propletl davem až k němu.

“Gandalfe. Hezký večer,” pozdravil zdvořile; nemohl by si už říkat Pytlík, kdyby kvůli hněvu zapomněl na dobré vychování, které mu ale nebránilo pokračovat nazlobeným šeptem, “Mám dojem, že mi toho budete muset hodně vysvětlit.”

“Jistě, dostanete odpovědi na všechny otázky, které mi položíte, ale nejdřív mi dovolte, abych vám představil Jeho Výsost.”

Zástup trpaslíků se rozestoupil do stran, aby vytvořili cestu pro příchozího a všichni se, jako jeden muž, zlomili v pase. Dokonce i Gandalf se trochu snížil, aby vzal úctu trpaslíkovi, který k nim kráče… Při všem zeleném a živém, co jenom roste na Ardě, byl to ten nezdvořilý povýšenec jménem Thorin, kterého dnešního rána nevlídně vyprovodil ze svého obchodu, protože strkal svůj velký nos tam, kam neměl.

Někdo takový byl král? To bylo neuvěřitelné. Ne, ne počkat, zpět, bylo to naprosto uvěřitelné Nikdo jiný, než princátko, které celý svůj život dostalo všechno, co si zmanulo, si nemohl myslet, že si vyhandrkuje matčin deník. Něco vzácného, osobního a milovaného.

Král Thorin se zastavil přímo před ním a shlédl na něj stejně povýšeně, jako to udělal v obchodě.

“Představuji vám Jeho Výsost Thorina, syna Thráinova, syna Throrova, pána v tomto době a dědice královského stolce Ereboru,” řekl slavnostně Gandalf, “A vám, Výsosti, představuji pana Bilba Pytlíka, jednoho nejváženějších obyvatel Hobitína.”

“My už jsme se setkali,” podotkl, trochu ostřeji než měl původně v úmyslu, a natáhl ruku, aby si mohl s trpasličím králem potřást rukou. Ten však jeho gesto neopětoval, naopak se obrátil ke Gandalfovi a pozvedl k němu pohled, ale jenom ten. Neobtěžoval se zaklonit hlavu.

“Byl jsem se dnes ráno podívat v jeho prodejně knih…”

“To by vysvětlovalo to strohé přivítání,” zahučel Gandalf polohlasně, i když dostatečně zřetelně, aby ho bylo slyšet. Ne, že by si toho Thorin všiml.

“… a nezdá se mi vhodný pro úkol na který jste ho doporučil, Tharkûne. Je vznětlivý a nezdvořilý.”

“Já jsem nezdvořilý? Já?!” vykřikl rozčileně, jak se mohl zrovna on opovážit říct něco takového v jeho přítomnosti, “Dovolte mi, abych k tomu něco řekl, Vaše Výsosti. Já jsem nebyl ten, kdo bez dovolení vstoupil do něčího soukromí, půjčil si něco, co není jeho a pak se to ještě snažil z pravého majitele vymámit velmi okatým smlouváním. Takovým, se který byste neuspěl ani na sto let starých trzích s poníky.”

Ze strany, od Dwalina, se ozvalo jasně rozlobené zavrčení a celé místnost se rozechvěla pobouřeným hučením, že kterého občas vystupovaly hlasitější věty, jako ‘drzý půlčík’ nebo ‘co si o to sobě vůbec myslí’.

“Ticho!” rozkázal král Thorin rázně, leč ne hlasitě, a pozvedl ruku v gestu, které všechny rázem umlčelo. Dokonce i Dwalina, i když ten stále zavrtával ostrý pohled do Bilbova spánku. Usilovně se snažil ho ignorovat.

Trpasličí král velmi pomalu přistoupil o dva kroky blíž, přimhouřil oči a zahleděl se Bilbovi do tváře. Neuhnul pohledem, jen semkl rty a dal jasně najevo, že se ho trpaslík svým nařčením, že je nezdvořilý, velice dotkl. Pytlíci si zakládali na svém dobré vychování a nikdo neměl právo ho zpochybňovat.

“Baline,” oslovil král Thorin bělovlasého trpaslíka, aniž by se na něj podíval, “dojdi pro smlouvu, kterou jsme pro pana Pytlíka sepsali a sejdeme se v mé pracovně. Vy ostatní,” konečně odtrhl pohled od Bilba a obrátil se ke skupině hostů, “užívejte dosytosti piva, vína a jídla. Brzy se k vám vrátím.”

Zamrkal.

Takový obrat rozhodně nečekal. Ohlédl se po odcházejícím trpasličím králi a všiml si, poprvé, jak si překvapeně uvědomil, jeho vlasů. Byli dlouhé do půl zad a černé, jako havraní peří. Padaly ve vlnitých kaskádách a leskly se nejen díky korálkům, kterými byly zdobeny, ale také proto, že připomínaly hedvábí. Bilba bezděky napadlo, jestli jsou taky tak jemné. Ne, asi ne, na to vypadaliy příliš silně a nepoddaně… Ach, Valar mu pomáhej, na co to zase myslel? To bylo směšné. Proč uvažoval o Thorinových vlasech? To bylo prostě… prostě… hloupé a zbytečné. Neměl důvod si jich třeba jen všímat. Ne, rozhodně neměl.

“Čeká se na nás. Půjdeme?” zeptal se Gandalf.

Trochu s sebou trhl a vzhlédl ke Gandalfovi, jež se nad ním tyčil, a zamračil se.

“Pořád mi ještě dlužíte nějaké odpovědi,” podotkl chladně.

“A ty také dostanete, pokud budete následovat Jeho Výsost.” Pousmál se Gandalf shovívavě, jako kdyby byl Bilbo malé dítě, které nepochopilo něco naprosto zřejmého.

Už, už otevíral pusu v patřičné štiplavé odpovědi, něco ve smyslu, že chce vědět, proč ho sem čaroděj nalákal, ne co od něj povýšený trpasličí aristokrat, jenže pak ho přemohla zvědavost. Snad jeho Bralovká krev nebo co. Chtěl zjistit nejen, jak se mohl Gandalf opovážit zaplést ho do nějakého obchodu, o kterém nic nevěděl – šlo o nějakou smlouvu, takže obchod, ne? – ale i vědět, co je to za obchod. Nejspíš o něj nebude mít zájem, ale přesto chtěl vědět o co jde.

Odhodlaně tedy vykročil za trpaslíkem, který je vedl skrze vstupní halu a do jedněch ze zavřených dveří vedoucích do dlouhé chodby. Z jedné strany byla lemována velkými okny, nabízejícími výhled na nádvoří a přiléhající zahradu, který na první pohled vypadala obrovská. A z druhé strany několika zavřenými dveřmi.

Trpaslík si jedny z nich vybral a vešel dovnitř.

Následoval ho, s Gandalfem v závěsu, do obrovské a přepychové pracovny. Jeho vlastní, v horním patře jeho domu, byla nad všechny běžné hobití poměry. Vybudoval ji ze staré ložnice svých rodičů a zaplnil ji policemi se svými knihami, krásným psacím stolem, pohodlnou pohovkou, dvěma křesly a jedním sofa. Když se o tom sousedé dozvěděli, jenom kroutili hlavou a ptali se, kam si Bilbo přivede manželku, až se ožení. Prostě nechápali, že on nikdy neměl v úmyslu být s někým, kdo by nemiloval stejné věci jako on. Nechápali by ani to, že by to nebyla, tak jako tak, žena.

Bilbovi sousedé byli skvělí lidé, laskaví a přátelští, takoví, co nikdy neopomněli poslat mu blahopřání k druhým žním nebo se zúčastnit jeho narozeninového večírku a řádně poděkovat za dárek, který dostali, ale byly prostě věci, které by nepochopili.

“Baline,” oslovil trpasličí král starého trpaslíka, který už tam na ně čekal, stojíce ve zdvořilé vzdálenosti od obrovského pracovního stolu, který byl dominantou celé místnosti.

Balin se mírně uklonil, přistoupil ke králi Thorinovi a podal mu objemnou složku k sobě sepnutých papírů, kdy nejvrchnější hlásal: ‘Smlouva o dílu vychovatelském a učitelském’. Jestli tu šlo o to, aby Jeho Váženou Výsost poučil o tom, jak se chovají civilizovaní a zdvořilí lidé, tak smlouvu ani nemusel číst. Byl jednoznačně pro její podepsání, protože na celé Ardě jistě neexistoval nikdo povolanější než Bilbo Pytlík, kdy by dokázal tohoto povýšeného a rozmazleného aristokrata naučit dobrým způsobům. A že by to potřeboval jako prase drbání!

“Tady, půlčíku. Důkladně si smlouvu přečtete, než ji podepíšete. Na vaše pozdější stížnosti z nevědomosti se nebudeme ohlížet,” prohlásil král Thorin povýšeně, jako kdyby předpokládal, že Bilbo prostě podepíše.

Semkl rty, aby neřekl něco o tom, jak urážlivé je nazývat ho půlčíkem, a smlouvu si převzal. Otočil svrchní stranu a podíval se na další. Začínalo to dlouhým soupisem titulů zainteresované strany, kdy jeho vlastní byl desetkrát kratší, než Jeho Výsosti. Jen ho přelétl pohledem a obrátil na další stranu, kde teprve bylo to, co ho zajímalo.

“Bilbo Pytlík, dále řečený jen vychovatel, se zavazuje k výuce jazyka, kultury, zvyklostí a obecných vědomostí… zeměpis… jistě, to dává smysl… dějepisné znalosti… jak jinak taky… Fili a Kili, synovci požadující strany… Aha, děti. To mi mělo být jasné,” zahučel si pro sebe.

Pokud šlo o to, aby vyučoval nějaké dva chlapce a předal jim svoje vědomosti o hobitech a lidech, dokonce elfech, tak v tom vlastně neviděl problém. Když pominul způsob, jak se sem dostal, uměl si docela dobře představit, že si dvakrát do týdne udělá čas, přijede sem a bude vyučovat. Vlastně by se mu to i líbilo. Byl starý mládenec, bez vyhlídky na vlastní děti, a s věkem dospěl k moudrostem, které by rád předal další generaci. A pokud to bude trpasličí generace, tím lépe. Alespoň se naučí slušnému chování, protože u strýce ho neměli kde odkoukat.

Otočil na další stranu.

“Vychovatel bude trvale přebývat v domě žadatele… cože? Bude respektovat trpasličí tradice včetně; zaprvé projevování požadované úcty žadateli… ech… poslouchání rozkazů žadatele… jak prosím? Jsem snad svobodný hobit, při všech zelených kopcích… neodporovat žadateli a nezpochybňovat jeho rozhodnutí o princích Filim a Kilim… To je směšné! Jak bych měl někoho vychovávat a učit, kdy bych neměl volnou ruku. Ne, to je naprosto… prostě ne,” rozhodl se, aniž by chtěl číst zbytek. Jen z těch pár pravidel měl nepříjemný pocit, že by byl spíš nějaká služka, než učitel a o to nestál, děkuji pěkně.

“Děkuji za nabídku, ale za takových okolností bych nemohl odvádět požadovanou práci.” Společně s odmítnutím přede smlouvu zpět do Thorinových rukou.

Mohl se mýlit, ale vypadalo to, že se trpaslíkovi ve tváři na okamžik mihlo opravdové překvapení. Jenže to byla tak krátká chvilička, že si prostě nemohl být jist, vzhledem k tomu, jak rychle překvapení nahradilo pohrdavé ušklíbnutí, se kterým se trpaslík obrátil na Gandalfa.

“Jak jsem říkal, není na tu práci kvalifikovaný. Nedokázal by mé synovce zvládnout ani kdyby byli o polovinu mladší a jeho vlastní rasy. Nemá prostě intelekt na to, pochopil jen základy našich tradic, respektoval je a zároveň dokázal mé synovce dostatečně vzdělat ve zvycích jiných kultur. Je to jenom obyčejný obchodníky s hloupými knihami.”

Rozhořčeně zalapal po dechu. To, co si trpaslík dovolil říct téměř jemu do očí, překračovalo všechny hranice dobrého vychování a dokonce základní slušnosti, že vlastně ani nedokázal najít správné slova, jak se bránit. Ještě nikdy a nikdo se neodvážil s ním tak mluvit.

“Vy…. vy jste naprosto nemožný trpasličí spratek!” vyšlo z něj přerývaně, doslova se zalykal ještě peprnějšími výrazy, kterými by trpaslíka rád počastoval, “A já tu nehodlám nadále stát a poslouchat vaše urážky. Ani jste mi nenabídli občerstvení, takže… takže neděkuji za vaší pohostinnost. Na neshledanou a sbohem, já odcházím!”

Obrátil se na patě a bez dalšího rozloučení, třeba s Gandalfem, který to beztak spískal a tak s ním nechtěl mluvit, vydupal ven na chodbu. Nezdrželo ho ani, že na něj čaroděj volal. Zaváhal jen okamžik, aby si vzpomněl, kde je východ a rychle k němu chodbou zamířil, dusíc v sobě rozhořčené mumlání. Pořád ještě měl dost sebeovládání, aby si vzpomněl na dobré vychování a neurážel hostitele v jeho vlastním době… tedy pokud si on nezačal, že ano.

U velkých vchodových dveří stál trpaslík, který mu naštěstí bez otázek nebo zaváhání otevřel, a nechal ho vyjít ven.

Rychle sbíhal ze schodů, když za sebou uslyšel ťukání hole o kámen. Neobrátil se, šel dál směrem, kde tušil, že musí být silnice.

“Bilbo! Počkejte na mě! Starci už nohy neslouží jako vám!” zavolal za ním Gandalf.

Zmínka o starcích Bilba přeci jen zastavila a bodla ho trochu vina, že donutil Gandalfa za ním tak spěchat. Obrátil se mu tedy vstříc a čekal, než se k němu starý muž oholí dobelhal. Nezastavilo ho to ale, aby se na něj nezamračil.

“To je všechno vaše vina!” obvinil ho rozezleně a ukázal na něj prstem, “Nejdřív za mnou pošlete jednoho cizího trpaslíka…”

“Neposlal jsem ho za vámi, přišel z vlastní vůle.”

“… potom další dva…”

“Ty jsem také neposlal, ale byl jsem s jejich příchodem k vám obeznámen.”

“… necháte mě vláčet až sem a to ani nevím, kde to ‘sem’ vlastně je, a tady mě uráží a zesměšňují,” zhluboka se nadechl, jen aby nabral vzduch k dalším slovům, “Skoro vás neznám. Přijdete do mého domu po skoro čtyřiceti letech, neřeknete pořádně kdo jste a co chcete, převrátíte mi život naruby a to všechno proč? Kdo vám dal právo to udělat?”

“Udělal jsem to, protože potřebuji vaše pomoc. Oni potřebují vaší pomoc,” dodal, sáhl do kapsy pláště a vytáhl z ní fotografii, kterou Bilbovi podal.

Převzal si ji trochu neochotně. Byli na ní dva trpasličí chlapci, už ne úplné děti, ale podle úsměvů a způsobu, jak na fotografii pózovali, určitě ne dospělí trpaslíci. Kdyby to byli hobiti, hádal by jim tak dvacet roků. Dost staří, aby nepotřebovali neustálý dohled, ale příliš mladí na to dělat závazná a uvědomělá rozhodnutí.

Oba se smáli. Blonďatý trochu rezervovaně, i když stále šťastně, a jeho bratr, ten tmavovlasý, se šklebil od ucha k uchu. Vypadali mile. A naprosto nevychovaně. V očích měli nezbedné plamínky, které jasně říkaly, že potřebují pevnou ruku a spoustu, ale spoustu trpělivosti, aby z nich byli praví gentlemani.

“Ten,” Gandalf poklepal na blonďatého chlapce, “se jmenuji Fili. Je Thorinovým právoplatným dědicem a budoucím Králem pod Horou. Mohl by z něj být skvělý vůdce lidu, když se bude umět přizpůsobit novému světu… době, které se mění… a to je vlastnost, kterou se, naneštěstí, od svého strýce nenaučí. Thorin byl a je dobrý vůdce, pomohl svým lidem najít nový domov a usadit se v něm potom, co o svou pravou domovinu přišli, ale neumí jednat s příslušníky jiných ras a kultur. To jste ostatně sám viděl. Fili potřebuje učitele, který ho naučí zdvořilosti a vstřícnosti.”

“Tomu docela rád věřím,” podotkl a vrátil Gandalfovi fotografii, “ale tím učitelem nebudu já. Nemám o to zájem a pokud chcete znát můj názor, nebude ho mít ani jiný spořádaný hobit. Měl byste se po učiteli ohlédnout někde jinde… třeba mezi lidmi a elfy. Nebo ho učte sám,” navrhl řešení, které vypadalo, jako naprosto jasné a správné.

Čaroděj si mírně povzdechl a zakroutil hlavou.

“Thorin má, nejen vlastní vinou, špatné zkušenosti s lidmi i elfy, nikdy by nepřistoupil učitele z jedné z těch ras. Já sám mám závazky i jinde, nemohu se věnovat jenom dvěma trpasličím chlapcům. Ale vy,” pokynul k němu hlavou, “jste hobit. Trpaslíci hobity neznají, nechovají k nim zášť ani se neobávají vaší síly. Vy sám jste tím nejlepším adeptem na post vychovatele trpasličího korunní prince. Tím jsem si jist.”

“Jak byste si mohl být jist, když mě ani neznáte?” zeptal se ostře, “Už nejsem ten kluk, kterého jste choval na kolenou. Změnil jsem se. Sám jste to řekl.”

“Ano, změnil, a ve všem ne k dobrému, ale v očích vám vidím moudrost, rozvahu i zvědavost, kterou u jiného hobita nepohledám. Trvám si na tom, že bych nikoho lepšího nemohl najít,” řekl velmi měkce.

Bilbo by lhal, kdyby tvrdil, že mu Gandalfova slova nezalichotila a trochu neobměkčila jeho pevné stanovisko, ale nebyla dost pochvalná, aby změnila jeho názor úplně. Na to by se musel čaroděj mnohem víc snažit.

“Děkuji vám za pochvalná slova, opravdu si jich vážím, ale moje odpověď je stále stejná.”

“Dobře, nebudu na vás dál naléhat, ale chci vás ještě požádat, abyste si toto,” znovu sáhl do kapsy a vytáhl objemnou smlouvu, které se mu tam vešla jen Yavanna věděla jak, “vzal s sebou, přečetl si ji a ještě o ní popřemýšlel.”

Povzdechl si a smlouvu si od Gandalf vzal, vlastně ani nevěděl proč. Nejspíš to bylo proto, že nechtěl zklamat člověka, který o něm tak vysoce smýšlel, a také nechtěl být nezdvořilý. Gandalfova žádost mu ostatně nebyla tak na přítěž, aby ji nemohl vyhovět a zachovat se laskavě.

“Dobře, budu o tom přemýšlet,” svolil a dal si smlouvu pod rameno, načež zaváhal, “Mohu bych mít také jednu prosbu o laskavost?” zeptal se a čaroděj pozvedl tázavě obočí, “Byl byste tak laskav, dovedl mě k silnici a pak mi ukázal, kterým směrem se mám vydat?”

Gandalf trochu zamrkal, snad ve zmatku, a pak se hlasitě, leč krátce zasmál.

“Myslím, že mohu udělat něco lepšího; seženu vám odvoz až k vašemu domu, ale bude to trpasličí odvoz.”

“To by od vás i trpaslíků bylo laskavé,” odvětil, ve skutečnosti naprosto upřímně. Sice přesně nevěděl, kde je, ale tušil, že by se pořádně prošlápl, než by došel až do Hobitína.

Odvoz se hodil.

1. kapitola


Poznámky autorky:

A to je prozatím všechno, přátelé. 😀 Víc napsáno není a už pár dní jsem vůbec nenapsala jediný řádek čehokoliv… tedy, Clark/Lex jsem napsala deset vět, ale… 😀

Reklamy

3 komentáře: „Kuchařka plná nečekaných dobrodružství – 2. kapitola

  1. Och Lan, tohle je prostě nádhera. Tahle kapitola mi dává víru, že na světě přece jen existuje autorka, která dokáže napsat Bilba, jako hobita od rány, ale zároveň tak, aniž by tím utrpěly jeho dobré způsoby a ta jeho… hobitost. Doufám, že to dává smysl.
    A Gandalf… Gandalf se pro jednou nechová jako tajemný woodoo černokněžník. Po dnešku se mi dokonce ani nepříčí myšlenka, že by se v příběhu vyskytoval častěji! I když teda pořád jsem si užila, jak mu to dával Bilbo sežrat. Je fajn, že se sebou nenechá zametat. 😀
    Ale hezky po pořádku. Když se schovával před zákazníky z obavy, že to budou trpaslíci nebo čaroděj a pak pár minut před zavřením, když se odhodlá obchod otevřít, tam přijdou dva trpasličí gangsteři… to mě neskutečně pobavilo. Mám neblahé tušení, že se Thorin už Dwalinovi stihl pochlubit se svým setkáním s půlčíkem.
    A zcela upřímně, podívat se na mě Dwalin, tak jako na Bilba, jsem na druhé straně planety a stavím raketu na měsíc. Ještěže tam byl Balin, aby mě s Bilbem uklidnil. Ono celkově je vše lepší s Balinem. Je to takový pohádkový dědeček. Občas mi připomíná Santu Caluse, ale pak si vzpomenu jak zatočil se skřety a velmi jasně chápu, jak mohou být s Dwainem příbuzní.
    Můj ty smutku… Thorin je boháč. Jako sakra boháč. Musí být na seznamu nejbohatších bytostí Středozemě ne? Nech mě hádat. Šmak je první, Elrond druhý a Thorin s Thranduilem se střídají o třetí a čtvrté místo. Je to mezi nimi zdroj neustálého soupeření.
    Je zajímavé, že jejich rasy bydlí jen kousek od sebe a přitom spolu nijak nekomunikují. Čmuchám za tím nějaké kulturní rozdíly.
    Navíc Thorin je teda spratek. (Och ten odstavec, ve kterém mu to Bilbo bez okolků řekl, jsem si četla třikrát, jen pro ten pocit čistého zadostiučinění.) Bilbo a nezdvořilý? Pche! Vždyť jen konstatoval očividné! Jen počkej až ho něčím pořádně naprdneš, Thorine. To budeš s láskou vzpomínat, kdy tě nazval pouze spratkem.
    A ta smlouva! To bylo boží. Jedna celá stránka jen plná Thronových titulů. Ha! Mi to připomenulo scénu z Game of Thrones, kdy se potkal John s Daenerys. (Tohle je John Snow. Je to král severu. = Tohle je BIlbo Pytlík. Vlastní antikvariát.) Hihihi. Netuším, jestli to bylo záměrné, ale rozhodně to bylo velmi vtipné Lan.
    Plus všechny ty požadavky. Doufám, že až se Bilbo trochu uklidní a rozleží se mu to v hlavě, vezme si tužku a papír a přepíše ji tak, aby to bylo pro obě strany spravedlivé. (Jen tedy nevím, jak to udělá s platbou za své služby. Mám dojem, že jeho a Throinův koncept adekvátní částky, je velmi odlišný.)
    A tak trochu sobecky doufám, že se nevzdá svého antikvariátu (Jako třeba, že bude Filiho a Kiliho učit jen čtyři dny v týdnu a zbylé tři bude pracovat v obchodě.) Docela ráda bych chlapce viděla, jak mu v něm pomáhají. Vlastně celkově by se mi líbilo, prozkoumat s Filim a Kilim taje každodenního hobitího života.
    Nemůžu se dočkat až je spolu s Bilbem poznám. Thorinova poznámka o tom, že by je Bilbo stejně nezvládl mě přivádí na myšlenku, že to budou pěkná kvítka, co se budou snažit Bilba všemožně vyštípat z jeho pozice a hatit mu jeho snahu je něco, alespoň trochu užitečného naučit.
    Jak říkám, tohle je nádhera. Je to lék na moji bolavou duši, na které jsi spolu s Poutí osobně prováděla vivisekci. (Doslova jsi mi před očima mávala mým stále bijícím srdcem a zkoušela, co se stane, když zmáčkneš. A z nějakého nepochopitelného důvodu jsem ti za to byla vděčná. A stále jsem. Stockholm v praxi.)
    Je škoda, že je tohle prozatím všechno. Na druhou stranu, člověk občas potřebuje pauzu. Já když něco píšu, (Teda spíš si tak něco pro sebe ťukám do wordu. S tebou se to nedá srovnat.) a nedaří se mi, nebo mám blok tak si dám buď kompletní relax, kdy hodím nohy nahoru a musím sama sebe doslova prosit na kolenou, abych se zvedla a došla si na záchod, protože tu potopu už nic nezastaví, a nebo jednoduše píšu aniž bych si po sobě něco z toho četla nebo nad tím nějak víc přemýšlela. Je to zajímavé, ale po důkladném editování (A kompletním výmazu první stránky nebo dvou) z toho vychází vcelku přijatelný dokument.
    A když nezabere ani to jdu a s někým si o svém aktuálním příběhu promluvím. Pomáhá mi to si ujasnit, kam chci aby mé postavy směřovaly a jakým vývojem by si ve své cestě měly projít.
    Ono se to nezdá, ale psaní je sakra dřina!
    Takže si odpočiň, nebo si s někým promluv (Jsem jedno ucho. XD) a ono to nakonec vždycky nějak dopadne. Každý na to má svůj vlastní systém. Hlavní je, aby ti fungoval.
    Děkuji za další krásný zážitek, kdy jsem se směla přenést daleko za hranice našeho světa a těším se, až budu moct znovu nakouknout do tvé moderní Středozemě.

    To se mi líbí

    1. To ještě záleží na tom, jestli se mi ho povede udržet vhodně v charakteru a nebude až moc BANF. To nemám ráda.
      Určitě se čas od času ukáže, ale není to prostě hlavní postava příběhu. 😀
      Dwalin má drsný vzhled, ale vevnitř je prostě takový ňuchňaví medvídek. 😀 Bilbo byl zcela v bezpečí bez ohledu na Balina, ale pravda, že to chudák nevěděl. Dwalin si prostě zakládá na svém strašidelném vzhledu a užívá si to vrčení a mračení se. 😀
      Ano, tady je Thorin velice bohatý. 🙂 Vzhledem k tomu, že je to moderní svět, tak měl své aktiva i jinde, než jenom ve své zemi, takže když ji musel opustit, měl dost o začátku a mohl si vzít s sebou alespoň kousek dvora. A následně svůj počáteční vklad znásobil obchodováním s lidmi,
      Jinak, jeho Ered Luin Manor je takové velké panské sídlo anglického typu. Je obrovské, ale to, co měl Thorin doma, se rovná palácům šejků a sultánů. Desetkrát větší, sloupy a zdi pokryté zlatem a stříbrem, zahrady tak velké, že proti nim by jjeho dnešní obrovská zahrada včetně lesů a polností, byla jenom malí městský parčík. 😀 Bilbovi by trvalo dny, než by Thorinův palác prošel. 😀 A myslím, že by šel několikrát do mdlob ze všeho toho naprosto nesmyslného a směšného zlatého zdobení.
      No jistě, že je velmi rozdílný, ale Thorin je štědrý. 😀 Až Bilbo uvidí svůj první šek, řekne jenom „jemináčku“ a sklátí se k zemi. 😀 Tolik nul ještě nikdy na žádném dlužním úpisu nebo šeku neviděl a ve své podstatě si ani není jistý, jestli hobití banka pobere existenci tolikaciferné část. 😀
      Ale ne, Fili a Kili budou suproví. Jsou to raubíři, co rádi dělají kanadské žertíky a nikdy v klidu neposedí, ale v jádru jsou to hodní kluci. 🙂 Nemyslím si, že by měli proti Bilbovi skutečnou zášť, ale je pravda, že je posledním z dlouhé řady trpasličích vychovatelů, kteří raději zbaběle utekli, než aby těm dvou dál museli čelit. 😀 A to už je u tak statečné, hrdé a tvrdohlavé rasy, co říct. 😀
      Já se hlavně duševně připravovala na Pragoffest, včera jsem ho absolvovala, trochu se zlískala a tak můžu začít. 😀 A plus to, že tahle povídka nikdy neměla vzniknout. To jsem jenom nějak nemohla usnout a tak jsem prostě začala na fb psát do dokumentu a tohle z toho vylezlo. Ani jsem to neměla na flešce.
      Jo, jo, Clex se teď stal zase po několika letech, mou úchylkou. 😀 Opět jsem začala sledovat Smallville.

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.