Dlouhá pouť k domovu

Dlouhá pouť k domovu – 20. kapitola

Kráčela Kilimu po boku. Ne, vlastně Kili spíše klusal, zatímco si utahoval chránič předloktí, a Tauriel jen trochu protáhla krok. Spěchali po ochozu vedoucímu z boční brány dolů k vydlážděnému nádvoří, které sousedilo se stájemi. Trpaslíci nedávno opravili jak boční bránu, tak stáje a v nich ubytovali kolem třiceti poníků, dobré stovky ovcí a padesáti koz. Chodívala tam zvířata krmit, protože to byli jediní živí tvorové, kromě trpaslíků, kteří v Ereboru přebývali. A ještě havrani. Ti ovšem nebyli moc sdílní a Taurielinu společnost nevyhledávali. Daleko spíš, k jejímu malému údivu, dávali přednost králi Thorinovi. Nejednou ho viděla na některého ochozu hory, jak stojí s jedním z havranů na rameni, obklopený ostatními, a vyhlíží cosi ztraceného za obzorem.

„Nemůžu uvěřit, že si dovolili uvěznit našeho Bilba! Zatracení elfové!“ zavrčel Kili podrážděně, načež se zastavil a zvedl k ní omluvný pohled, „Promiň, má zářivá paní, nechtěl jsem říct… ne všichni elfové jsou špatní… ty víš, že?“

„To je v pořádku,“ ujistila ho s malým úsměvem, „Chápu, jak to myslíš, a’mael nomo. Král hvozdu dával často rozkazy, které mi přišly zbytečné, nechápala jsem je nebo jsem je dokonce považovala za… špatné.“
„To proto, že jsi lepší a chytřejší než on,“ ujistil ji Kili, sevřel obě její ruce a na obě vtiskl polibek, horký až rozžhavený. Jeho rty vždy pálily jako uhlíky a to bylo něco, co po dlouhých staletích v chladném příkrovu lese, milovala víc, než by si kdy dřív dokázala jen představit.

Usmála se a nepatrně sklonila blíž ke svému trpaslíkovi.

„Možná bych jednou měla být královnou,“ odvětila se špetkou humoru

Kiliho pobavení bylo jako teplý závan.

„Určitě měla, ale neříkej strýci, že tě v tom podporuji.“ Mrkl trpaslík.

Sklonila se ještě víc, v touze ho políbit, když k nim dolehl netrpělivý, spíš skoro až zlostný, králův hlas:
„Kili!“

Kili si povzdechl, vrhl na ni omluvný pohled, když pouštěl její dlaně, a rozeběhl se po římse dolů na nádvoří, kde už čekali připravení poníci. Protáhla krok ještě o něco víc, aby mu stačila, ale na rozdíl od něho, zastavila přesně tam, kde plošina končila a rozhlédla se po nádvoří.

Kromě Kiliho a krále Thorina tam bylo ještě deset dalších trpaslíků, všichni v lehké zbroji a se zbraněmi, které byly vhodné na dlouhou cestu a obranu, spíš než na opravdový boj. To bylo uklidňující. Nechtěla by, aby kterýkoliv z trpaslíků, zvláště Kili, přišel o život nebo byl zraněn. Pokud chtěli odvést půlčíka z Hvozdu, nemohli se mu postavit silou. Ani ne tak kvůli elfům nebo koneckonců pavoukům, ale protože samotný Hvozd, jeho stromy a obyvatelé, neměli rádi, když někdo tak hrubijánský, jako trpaslíci, rušil jejich klid. Nástrahou mohl být kořen, vzteklé zvíře nebo omamná rostlina, jejíž vůně zbaví i trpaslíka vědomí, zdraví i života. Takový byl Hvozd, dokonce už v dobách, kdy jím neprostupovala ta temná, všepožírající choroba, jež ho zužovala dnes. Nedalo se z něj nic vzít násilím.

Pokud chtěli Bilba Pytlíka zpět, museli to udělat nenápadně. Buď ho ukrást, jako on ukradl všech třináct trpaslíků nebo se ho pokusit získat od samotného krále Thranduila. Nebyla si jistá, který z těch úkolů je těžší, ale byla odhodlána trpaslíkům v obou pomoci tak, jak jen to bylo možné.

Protože všichni trpaslíci nasedli na poníky a byli připraveni vyrazit, tak několika rychlými kroky předstoupila před králova poníka. Zvíře zatancovalo na místě, ale než se stačilo vzepnout, položila mu ruku na čelo. Poník se pod jejím dotekem okamžitě uklidnil, zato trpaslík na něm se temně zamračil.

„Elfko,“ zamručel, hlas hluboký na pokraji vrčení, „Pokud vím, vás jsem na tuto vyjížďku nepovolal.“

„Já vím, Vaše Výsosti,“ odpověděla zdvořile a s malou úklonou, „Nemohla bych vás doprovázet, ani kdybych chtěla a vy byste mě o to požádal. Jsem vyhnancem z Hvozdu, nesmím už do něj nikdy znovu vstoupit a moje přítomnost by jenom dráždila jeho obyvatele.“
„Potom tedy, pokud se nás hodláš zastavit…“ nechal vyznít do ztracena, ale s jasnou výhrůžkou na konci. A prudce trhl otěžemi tak, že kdyby poník neměl Taurielinu dlaň přímo na čela a nebyl tak dokonale klidný a jí po vůli, nespíš by se splašil a porazil ji na zem.

„Ne, chtěla bych vám… poradit,“ zvolila opatrně slovo, „Hvozd žije svým vlastním životem a nevítá vetřelce, a elfové je vítají ještě méně, ale jsou jediní, kteří vás mohou bezpečně dovést za hobitem. Měli byste je požádat, aby vás za půlčíkem vzali.“
„Elfové nikdy nepomohli a nečekám od nich pomoc ani teď,“ zavrčel trpasličí král a znovu trhl otěžemi, „Nech mého poníka a uvolni mi cestu.“

„Chci vám pomoci.“
„Já o tvou pomoc nestojím.“
„Zkus ji chvíli poslouchat, strýčku,“ zastal se jí Kili a stál si za svým, dokonce i když ho jeho strýc spražil pohledem, „Ona zná elfy. Je elf. A opravdu nám chce pomoct. Věřím jí stejně, jako věřím tobě nebo svému bratrovi.“

Nastal krátký okamžik ticha, než král Thorin mírně přikývl na souhlas a obrátil k ní zpět stejně zamračenou tvář, jako měl předtím, možná ještě víc. Tvrdohlavost trpaslíků, stejně jako nechuť vůči elfům, jí byla dobře známá. Střetávala se s ní každý den. A byla neskonale únavná.

„Nemocná část Hvozdu by vás pohltila a strávila. Je nebezpečná. Dravá. Ani my do ní nechodíme, když nemusíme. Té se vyhněte,“ poradila, jak doufala dostatečně jasně a naléhavě, aby to prošlo i tvrdou trpasličí lebkou a Thorin se nepokusil vést své muže pod korunami schnoucích stromů požíraných zaživa, „Zdravá část lesa ale není pro vás o moc bezpečnější. Nemůžete skrz ní projít sami, aniž by vám hrozilo, že se Hvozd bude bránit. Nemá trpaslíky a jejich sekery rád,“ když to říkala, nejen král, ale i většina ostatních si odfrkli; nekomentovala to, „A nikdy byste se nedostali přes hradby našeho města. Musíte se do něj nechat zavést, jako hosté a pak… co uděláte pak a jak to uděláte, bude jenom na vás,“ potřásla hlavou a konečně dala ruku pryč z poníkova čela, „Mám ještě jednu radu; jestli chcete, aby vás elfské hlídky dovedli do města jako hosty a ne vězně, tak jim doporučte, aby dobře poslouchali. A pamatujte, že elf nikdy neublíží nevinnému. To zanese do našeho světla temnotu, které se nedá zbavit, takže žádný elf nebude něco takového riskovat, i když by to znamenalo protivit se vůli krále Hvozdu.“

Ustoupila stranou a dovolila tak trpasličímu králi projet kolem ní. To on ale kupodivu neudělal, zastavil poníka po pouhých pár krocích a obrátil ho zpět, aby na ni mohl pohlédnout nedůvěřivě přimhouřenýma očima.

„Váhám, jestli ti mohu důvěřovat, elfko,“ řekl zcela upřímně, „Můj synovec ti věří, to mi dává první důvod, proč bych ti mohl věřit i já. Ale Kili je mladý a nemá zkušenosti s tím, jak úskoční umějí elfové být.“
„Thorine!“ zaznělo od Kiliho nespokojeně.

Umlčela ho jedním krátkým pohledem, protože věděla, nebo spíš jen tušila, kam trpasličí král míří a byla svolná tam také zajít.

„Chci vědět, proč nám chceš pomáhat? Proč dává elf přednost trpaslíkům před svými vlastními lidmi?“ položil otázky, které čekala.

„Nejsou to moji lidé. Ne úplně,“ řekla pomalu, váhavě, neochotná o tom mluvit, i když to vlastně nebylo tajemství, „Má matka patřila mezi Lesní elfy, ale můj otec ne. Elfové z Hvozdu mě uvítali vlídně, potom co jsem o své rodiče přišla, ale nikdy mě zcela nepřijali. Nemám mezi nimi rodinu a nedostalo se mi nikdy od nich lásky. To až tady,“ krátce pohlédla na Kiliho, který se na ni široce usmíval, „jsem poznala, co je pravá láska. Je to zvláštní i pro mě, ale mezi trpaslíky, kteří mi otevřeně dávají najevo, že nemají rádi elfy, se cítím víc doma, než jsem se kdy cítila v Hvozdu. Váš národ je alespoň upřímný, Vaše Výsosti.“

Trpasličí král si ji dlouho měřil nečitelným pohledem. Oplácela mu ho, zatímco uvažovala, jestli nehybný výraz v jeho tváři znamená přijetí nebo naopak odmítnutí a odpor. Nakonec král Thorin uhnul pohledem a zahleděl se směrem ke Hvozdu.

„Malé krůčky, elfko, malé krůčky,“ zamručel, ne tak ostře, jako předtím, otočil poníka a pobídl ho kupředu.

Mírně zmateně ho sledovala a přemýšlela, jestli správně porozuměla tomu, co říkal. Ostatně obecný jazyk nebyl její jazyk, třeba něco nepochopila.

Téměř, ale jenom téměř, jí překvapilo, když se Kili dotkl její vlasů. Obrátila se k němu. Kili se široce usmál a přejel jí horkými prsty po tváři.

„Myslím, že tě strýc bude mít časem rád,“ řekl zvesela, mrkl na ni a popohnal poníka za králem.

Ostatní trpaslíci ji objížděli jeden po druhém, většinou aniž by ji věnovali pohled. Stále trochu zmatená vyprovodila celou skupinu pohledem, až do okamžiku než se na úpatí pozvolně se svažující štěrkové cesty setkali s čarodějem. Ten už je tam očekával na svém vlastním koni.

Ještě naposledy se starostlivě zamračila, když cvalem mizeli pryč, a pak se vydala zpět do útrob hory.

°°0°°

Hradba stromů byla stejně nevlídná, jako si ji naposledy pamatoval. Vzpínala se do několika mnohonásobku jeho výšky a stromy byli tak silné a staré, že ani večerní svěží vítr, který mu zvedal vlasy, je nemohl rozkolébat. Temnota a dusný vzduch ležel mezi tlustými kmeny a tak, stejně jako stromy, bránil každému vstoupit.

Jedna věc na tom byla zvláštní, poněkud matně si totiž pamatoval dobu, kdy Hvozd nevypadal tak… děsivě. Býval velkolepý, neústupný, ale skrze koruny jakoby prosvítalo světlo. Všiml si toho už poprvé, když jím byli nuceni projít, ale tentokrát to cítil jakoby hmatatelně. Ne, vlastně ne on, bylo to dítě v jeho břiše, které to cítilo a které tím bylo znepokojeno.

„Tak co teď, Thorine?“ zeptal se Kili a vyrušil ho z jeho úvah.

„Vstoupíme dovnitř.“
„Zapomněl jsi, co říkala Tauriel?“ připomněl mu synovec poměrně důrazně a neuhnul očima, ani když na něj úkosem pohlédl, „Neprojdeme skrz a do elfského města se nedostaneme. V tom s ní snad musíš souhlasit, ne? Nechci skončit jako další svačinka pro velké pavouky. Jednou to stačilo dokonce i mně.“

„Nemáme na výběr. Jedině když vejdeme dovnitř, tak přilákáme pozornost elfů,“ odvětil na vysvětlenou, protože ano, chtě nechtě musel s elfkou souhlasit v tom, že nemohl kvůli jednou půlčíkoví vzít Hvozd ztečí a postavit se Thranduilově armádě. Sice by nejraději celý les do základů vypálil a elfy vyhnal do neprozkoumaných pustin, ale neměl an dost početnou ani dost vyzbrojenou armádu, aby mohl něco takového udělat. Nehledě na to, že by to pro mnoho jeho lidí znamenalo jistou smrt a to nemínil dopustit.

„Rozbalte tábor! A začněte kácet stromy, abychom mohli postavit katapulty! Vypálíme les do základů!“ zvolal dostatečně hlasitě, aby ho slyšeli nejen jeho muži a elfové, o kterých si byl jist, že je zpoza stromů pozorují, ale možná i samotný Thranduil sedící na zadku ve svém opevněném zámku.

„To se nikdy nestane, trpaslíku,“ zazněl mu nepříjemně blízko po pravici jemný a klidný elfský hlas.

Obrátil se po něm a spatřil elfa, který stál jen tři kroky od něj, v jedné ruce držel luk a v druhé mezi prsty šíp, ale kupodivu na něj nemířil. To samé ale nemohl říct o ostatních elfech, kteří jako kdyby se zhmotnili z temnoty mezi stromy, tětivy napnuté k prasknutí.

Jeho muži okamžitě tasili své vlastní zbraně, připraveni k boji, a i Kili sáhl pro svůj luk a šíp, ale obojí nechal volně v rukách, stejně jako elf, který k nim promluvil. Thorin sám se meče nedotkl, vlastně ani neudělal pohyb, že by to měl v úmyslu a podobně na tom byl i čaroděj. Stál mu dva kroky za zády a dva kroky vlevo, docela přesně, a oběma rukama se opíral o svou hůl, těkaje očima mezi Thorinem a elfem.

„Konečně jste se ukázali,“ zamručel směrem k elfovi a předstoupil před něj, „Jsem Thorin, Král pod Horou a svrchovaný vládce Ereboru a jsem tu proto, abych si odvedl z vašeho vězení jednoho z mých lidí.“
„V našem vězení není žádný trpaslík,“ odvětil elf.

„Jeho Výsost měla na mysli, že je u vás možná hostem jistý hobit… půlčík jménem Bilbo Pytlík,“ upřesnil Gandalf velmi vstřícně, tak, jak by Thorin nikdy s elfem nejednal.

Zpražil čaroděje krátkým pohledem, rozezlen, že se plete do jeho vyjednávání, ale to bylo asi tak vše, co mohl udělat. Beztak si čaroděj z jeho hněvu vrásky nedělal.

„I kdyby tu hostem někdo takový byl, je jenom na něm, jestli odejde z našeho lesa nebo ne. Trpasličí král neporoučí nikomu a ničemu, co je v Hvozdu a už vůbec ne půlčíkům,“ potvrdil svými slovy podezření, že Bilbo je někde tam v lese a zároveň při svých slovech zůstal klidný. Nepřirozeně klidný dokonce i na elfa.

„Nepřišel jsem se hádat, jestli je půlčík ve vašem lese nebo není. Já vím, že tam je a vezmu ho zpět, kam patří; po můj bok do Ereboru. A udělám to po dobrém nebo po zlém,“ řekl nekompromisně, nehledíc na Gandalfovu snahu udržet přátelský tón.

„Jsem si naprosto jistý, že násilí nebude třeba,“ podotkl čaroděj nezdolně, „Nechceme nic víc, než se setkat s panem Pytlíkem. Je to náš přítel a máme o něj trochu obavy. Jakmile se přesvědčíme, že zdravý jako rybka a spokojený ve vašem království, prostě odejdeme a nebudeme ho brát s sebou, pokud nebude chtít odejít.“
„Pán Hvozdu zakázal vpouštět do lesa trpaslíky a to až do odvolání.“
„Tomu říkáte dobré sousedské vztahy?“ odfkl si pohrdavě, „Když budu chtít vejít, tak mě nezastavíte. Nenechám vám ve spárech něco, co je jenom moje!“ zavrčel a sevřel pěst, odhodlaný svá slova dodržet.

„Hobit je svým vlastním pánem, trpaslíku, a nepatří tedy nikomu,“ odvětil chladně elf a shlédl na Thorina způsobem, který nedokázal určit. Nevypadalo to vlastně jako výhrůžka, spíš se cítil jako hmyz po lupou a to se mu zamlouvalo ještě méně, než kdyby elf mířil hrotem šípu přímo do oka.

Uniklo mu popuzené zavrčení, ztišené jenom hradbou zubů.

„Navrhuji si dál nedohadovat a vzít mě s králem Thorinem k Jeho Výsosti Thranduilovi. Jsem si jistý, že v rámci zachování dobrých diplomatických vztahů, bude k porušení svých příkazů shovívavý.“

„Něco takového není na mém rozhodnutí,“ odpověděl elf na čarodějovu žádost.

„Na takové zbytečné plýtvání slovy nemám náladu,“ zavrčel, z větší části k elfovi, ale také sám pro sebe, zamračil se vzhůru do té klidné tváře, než se obrátil na své muže, „Slyšeli jste moje rozkazy,“ zavolal a otočil se k elfům zády, „vezměte sekery a pochodně a vypořádejte se s lesem po trpaslicku.“

Neudělal ani půl kroku, jeho muži se sotva pohnuli k lesu, když v zádech ucítil hrot šípů. Měl ho přitištění přímo na týl. Kdyby elf teď pustil tětivu, prošel by i jeho tvrdou trpasličí lebkou a naprosto spolehlivě by ho zabil. Neměl by šanci se pokusit bránit. Ležel by na zemi v kaluži své krve a mozku ještě dřív, než by jeho ruce mohly zareagovat na myšlenku.

Kili po jeho boku se pohnul, na trpaslíka neuvěřitelně bystře, v okamžiku byl vedle elfa a svým vlastním šípem mu namířil přímo na srdce. Zároveň z druhé strany, po čarodějově boku, vystoupil kupředu Namli, obě své vrhací sekery připravené v rukách. Výhružně jimi zatočil ve vzduchu, ale moudře je na elfa nepoužil. Nebylo jisté, jestli by nestačil svůj šíp vypustit do Thorinova týla dřív, než by se k němu dostaly sekery. Nejspíš by mohl.

„Doporučuji ten luk sklonit. Zabití krále Ereboru vám žádný trpaslík nikdy neodpustí,“ řekl Kili velmi rozvážně a klidně, i když v jeho hlase bylo jasné varování. Ne výhružka, ne, to ne, on prostě jen, jak pravý potencionální dědic trůnu, informoval elfa o tom, co se stane, když nebude konáno, jak žádá.

Musel skrýt malý pyšný úsměv, který se mu sám vkradl na rty.

„Nemá cenu s elfem diskutovat, synovče,“ oslovil Kiliho, dávaje najevo, že elfa za svými zády ignoruje, „Jak vidíš, je ochoten vzít život nevinného a nezdráhá se to udělat zezadu, jako zbabělec. Nemá žádnou čest.“
„Ty jsi stěží nevinný, trpaslíku. Vidím, jak z tvých rukou kape krev,“ upozornil ho elf, tentokrát poprvé v jeho hlase něco zaznělo a bylo to pohrdání.

„Nemyslím tím sebe, elfe. Poslouchej,“ vyzval ho a sám se zcela ztišil, dokonce i zklidnil svůj dech.

Vzduch byl plný napětí smíšeného se šuměním větru v korunách stromů, tlumených sykavým dechem trpaslíků a vrzání jejich zbroje. V tom klidném okamžiku mohl slyšet vlastní srdce, jak se rychle žene vpřed. Příliš rychle, na válečníka a hrdého trpaslíka, kterým Thorin byl. Ještě nikdy neslyšel, jak mu tepe krev v uších, aniž by byl jen kousek od smrti a to tentokrát nebyl. Ne podle svých měřítek. Neuměl ani spočítat kolikrát se ocitl v situaci, kdy někdo mířil na jeho záda a nikdy se mu nestalo, že by pocítil… strach? Ano, byl to strach.

Pomalu obalil ruku kolem hlavice meče a donutil se pozvolna polknout narůstající knedlík v krku. Nechtěl elfovi zavdat příčinu k posměchu nebo jenom myšlence, že se ho bojí. Že se bojí o život svůj a svého dítěte a že váhá nad způsobem, jak nerozumě a hloupě se pokusil využít svůj stav v bitvě. Zatracená elfka! Beztak to byla ona, kdo mu to poradila. Neměl ji vůbec poslouchat. A Kili za ní neměl orodovat.

Napjatý moment praskl.

Ostrý hrot z jeho zátylku zmizel a Thorin si v duchu oddechl. Ta pošetile riskantní akce, kterou už by nikdy nechtěl opakovat, se vyplatila. To bylo nad slunce jasné, zvláště když elf ,se kterým mluvil svým jazykem rozkázal něco ostatním a oni, jak zachytil koutkem oka, okamžitě sklonili své luky. Navzdory niternému přesvědčení, dal na zdravý rozum, který mu kázal od teď držet situaci v klidu, jedním pokynem řekl svým mužům, aby sklonili zbraně.

Poslechli okamžitě, až na Kiliho, který trochu zaváhal, než svůj luk také sklopil.

Obrátil se zpět k elfovi, jen nepatrně při tom zavadil pohledem o čaroděje, který na něj shlížel s ne moc vlídným výrazem. Nesouhlas se strategií na něm byl jasně vidět. Ignoroval ho stejně okázale, jako jeho předtím Gandalf ignoroval při jednání s elfem.

„Takže jste to vy… to vy jste ten trpaslík,“ pronesl elf zamyšleně po chvíli, kdy si hleděli do očí.

„Jaký trpaslík?“ vyštěkl, i když to úplně neměl v úmyslu. Strach, který se v něm posledních pár okamžiků hromadil, se změnil ve zlost a ta musela ven.

Elf pozvedl obočí.

„Ten, který tak zatížil Bilbovu mysl.“
„Takže ty znáš Bilba?“

„Obvykle se říká, že mám tu čest nazývat ho svým přítelem. Teď víc než dřív. Musí to být pozoruhodná bytost, když dokázala spoutat vůli ne jednoho, ale hned dvou králů, dvou ras,“ prohlásil elf zamyšleně, naklonil hlavu na stranu a dlouze si ho změřil, „Vezmu vás do paláce za králem Hvozdu, aby rozhodl, zda-li se smíte setkat s půlčíkem. Jen vás a čaroděje. Nikoho jiného.“

Jakmile elf vyslovil svoje svolení, že je vezme do nitra lesa, tak se okamžitě ozval jeden ze zbývajících elfů. I když mluvil v té prokleté elfské řeči, bylo poznat, že nesouhlasí s tím, co jim bylo nabídnuto, a to dokonce s hněvem v hlase. Jejich budoucí průvodce se k protestujícímu elfovi obrátil a nikterak hlasitě a vlastně velmi klidně mu odpověděl.

Překvapující bylo, jaký účinek jeho slova měla. Nejen elfský strážce, který protestoval, ale dokonce i všichni ostatní, ustoupili dozadu a nechali volnou cestu, aby mohl Thorin s čarodějem, v doprovodu elfa, vejít do lesa.

Odhodlaně vykročil za jejich průvodcem k hradbě lesa.

„Thorine,“ zastavil ho Kili, když kolem něj procházel, „Co máme dělat? Počkat tu na vás?“
„Ano,“ přikývl, „ale nerozbalujte tábor. Možná se budeme muset rychle stáhnout, až se s Bilbem vrátíme.“
„Rozumím.“ Kývl Kili rozvážně.

Rychle došel elfa s čarodějem, kteří už byli mezi kmeny prvních stromů. Vzduch už tam byl těžký a nepříjemný a to, že musel za oběma vysokými postavami spíš klusat, než jít, zrovna nepomáhalo. Zamračil se nejdřív na elfa a pak také na čaroděje, který mu kupodivu pohled neopětoval. Naopak zamyšleně sledoval jejich elfského průvodce, který s jistotou kráčel mezi stromy, aniž by byl veden nějakou stezkou. Pokusil se zjistit, co Gandalfovi připadalo na elfovi tak pozoruhodného, že si ho tak zaujatě prohlížel nebo co je na něj zvláštního, že se mu od ostatních podle všeho dostalo velkého uznání. Nepřišel na nic. Ten elf byl stejný, jako všichni ostatní. Vysoký, kostnatě hubený, s bledou pletí a indigově černými vlasy, jako měli elfové v Roklince.

Nic zajímavého.

„Co přesně se tam venku odehrálo?“ zeptal se polohlasně, i když mu bylo vcelku jasné, že je elf může slyšet. Spíš neměl touhu křičet v Hvozdu samotném, co kdyby tím přilákal nechtěnou pozornost čehokoliv ohavného, co v lese žilo.

„Vypadá to, že si náš drahý Bilbo opět našel zajímavého přítele. Má na to zvláštní talent,“ zahučel Gandalf něco, co mohla být stejně dobře odpověď na Thorinovu otázku, jako i samomluva. Nejspíš to bylo to druhé, protože pak se čaroděj obrátil na elfa:

„Mám takový dojem, že už jsme se setkali. Je to možné?“ zeptal se uctivě.

Elf k němu před rameno krátce obrátil pohled a pokračoval kupředu, aniž by potřeboval vidět na cestu.

„Nevím, čaroději. Všechno se může stát, když kráčíte po této zemi dostatečně dlouho. Ale nepamatuji si, že bychom se setkali. Možná… kdo ví… možná si to opravdu jen nepamatuji,“ odpověděl a zvláště poslední věta zněla velmi zamyšleně.

„Ten pocit znám,“ přitakal čaroděj vlídně, „Snad by nám pomohlo si lépe vzpomenout, kdybychom si řekli jména. Elfové mi říkají Mithrandir.“
„Jistě. Šedý poutník,“ přikývl elf rozvážně a odmlčel se, dlouze, než konečně odpověděl, „Mě říkají Nirion.“

„Ach…“ houkl čaroděj a také se na dlouhý chvíli odmlčel, jakoby se zamýšlel, aby nakonec promluvil, „Tak to mi nic neříká.“

Thorin se zamračil. Nepochopil konverzaci mezi nimi a to bylo frustrující a nutilo ho to k zlosti, neřekl ale nic, jenom dál následoval elfa Niriona do útrob Hvozdu, vstříc tomu, co ho tam čekalo.

19. kapitola21. kapitola

Reklamy

4 komentáře: „Dlouhá pouť k domovu – 20. kapitola

  1. Jaká to ironie, když netrpělivě, nedočkavě a trochu iritovaně vyhlížím další díl, abych pak byla sama dohnána RL, který mi znemožnil přidat odpovídající komentář.
    Chjo.
    A protože mě bolí hlava, tak bude dnešní sloh trochu kratší jo? Vynahradím ti to v další kapitole, až na tom budu zdravotně líp. 🙂
    Tak s čím bych asi začala… Tauriel. Hrozně ráda si z jejího pohledu čtu. Je vždy taková klidná a milá. Nedělá zbrklá rozhodnutí a její flirtování s Kilim mě vždy zahřeje u srdce. Jsou nádherný a silný pár, který se kupodivu ani nezapadá do stínu Thorina s Bilbem, což je moje častá výtka u hodně knih, kdy jsou vedlejší páry jen jaksi… do počtu.
    Navíc je velmi chytrá a já jí přeji jen to nejlepší. Ta část, kdy vysvětluje Thorinovi, že se v hoře cítí jako doma… to bylo velmi krásné. (A bručivý Thorin byl boží. Musela jsem se mu potichu chechtat. Zvlášť, po Kiliho poznámce. On jí přece jen bude mít rád.)
    Thorinova taktika na přilákání elfské pozornosti byla velmi trpasličí. (Vzal by Hvozd nejradši ztečí. Pfff. To jsem lehla.) A když na něj mířil můj milášek lukem… Bez boje přiznávám, že jsem nevěděla komu fandit. Protože sice zbožňuju Thorina… ale Nirion. (Nakonec jsem překvapivě fandila Gandalfovi, ten měl alespoň rozum.)
    A… páni. Mimčo se ještě ani nenarodilo a už zabránilo jedné válce (nebo masakru). Čmuchám Bilbovi geny. 😀 (Autorsky velmi dobrý tah. Mělo to v sobě všechno, co jsem chtěla a ještě něco navíc.)
    Zajímá mě odkud pak se asi Nirion s Gandalfem znají? Doufám, že to někdy v budoucnu zjistíme.
    A jenom bych se ráda zeptala. Nirion má v této kapitole větu, kdy mluví o Bilbovi jako o „pozoruhodné bytosti, která dokázala spoutat vůli králů dvou ras.“ Jak spoutal Bilbo Thranduilovu vůli? Já vím, že je to asi očividné, ale mě už asi tři dny strašně bolí hlava a nemám sílu o tom nějak do hloubky přemýšlet. Upřímně, jsem ráda, že jsem v sobě našla sílu vůbec něco nadatlovat, ale ty si zasloužíš pořádný komentář. Píšeš opravdu nádherně a vkládáš do svého příběhu spoustu práce. Tvé dějové linky, psychologický vývoj postav, atmosféra, to vše nemá chybu. Zasloužíš si, aby ti to někdo pochválil a napsal více než jen „Krásná kapitola, těším se na další.“
    Ale jak jsem říkala. Bolí mě hlava a víc už ze sebe prostě nedostanu. Děkuji že jsem mohla zase na chvilku zapomenout na život kolem a nemůžu se dočkat, až si přečtu o Bilbově a Thorinově setkání.
    A ještě jedna věc, když jsi mluvila o clex, já mluvila o clexe, což je ship ze seriálu The Hundred (Strašná blbost, ale má pěkný ship Clark/Lexa) Vůbec jsem netušila, že něco jako Clark/Lex existuje! Možná tomu dám šanci a pak si od tebe přečtu tvou povídku… a nebo si nejdřív přečtu povídku a na základě toho se rozhodnu jestli ten seriál stojí za to. 😀

    To se mi líbí

    1. To se tak stane. Zákon schválnosti. 🙂 Každopádně dneska by měl být další díl, tak budeš mít dva rychle za sebou. 😀
      Tak Tauriel je elfka, je jí nějaké tři tisíce let nebo tak něco, on se to na jednom podepíše, když žije tak dlouho. A navíc si myslím, že to je prostě povaha elfů. Na všechno mají čas, všechno dělají pomalu a všechno si promyslí. Nevidím důvod, proč by měla být jiná jan proto, že je to vlastně OC postava (rozuměno, nepatří do Hobbita, Lotra ani jiných příběhů Středozemě, které napsal Tolkien. 🙂 )
      No nevím, já si myslím, že nedostávají tolik prostoru, kolik bych jim někdy chtěla dát. Mám prostě ráda ten jejich kulturní rozdíl a velikostní rozdíl a když nemohu zakomponovat Gimli/Legolas, tak alespoň tyhle dva. 😀
      Ale jo, svým způsobem je tímto to dítě „výjimečné“, ale zase nechci, aby to vyznívalo tak, že je to nějaký spasitel Středozemě, který nakonec sám zničí Saurona a tak podobně. Dá se v podstatě říct, že je pro Thorina takovou kotvou díky které nepodléhá Zlaté nemoci a koneckonců ani Sauronovi, což je dobré, když má Mordor za humny. 😀
      To je spíš na fantasii čtenáře. 🙂 Řeknu jen, že Nirion je starší, než Thranduil a nepatří k Lesním elfům. Možná se s Gandalfem setkal před pár tisíci lety, možná v nějakém ze svých minulých životů, kdo ví. Možná to ani on a Gandalf přesně nevědí. 😀 Po určité době je paměť špatná. 😀
      Vlastně to není nic moc složitého. Je to spíš jen Nirionův slovní obrat, kterým upozorňuje na to, že Bilbo získal Thorinovo srdce, zatímco Krále hvozdu zaujal Bilbo tak, že se ho rozhodl nuceně hostit ve svém lese.

      Aha. Tak to lituji, takový seriál vůbec neznám. 😀 Co já měla na mysli je pár ze seriálu Smallville, defakto Superman/Lex Luthor, akorát že tam je Lexovi tak dvacet dva a Clark Kent je šestnáctiletý farmářský kluk, který ještě nemá o Supermanovi ani páru. Teprve objevuje svoj schopnosti. Jsou s Lexem v seriálu přátelé, jeden je druhým doslova posedlí a mají spoustu očního sexu. 😀

      To se mi líbí

    2. Yey! Další díl! Na ten se asi těším nejvíc. Konečně skončí to strašné odloučení, kterým si moje zlatíčka prošla.
      O nic nepřicházíš. Je to taková… no na rovinu je to kravina. Sci-fi ve kterém velení vesmírné stanice, pošle sto děcek, kterým nebylo osmnáct zpět na zem, aby zjistili jestli je už znovu po jaderné válce obyvatelná. No a Clark je něco jako velitelka těchto „nebešťanů“ zatímco Lexa je královna „zemšťanů“ což jsou lidé kteří přežili na zemi. Seriál někdy kolem druhé série přestane dávat smysl a když zabijou Lexu, můžeš se na zbytek vyprdnout, protože už z toho nic logickýho nedostaneš.
      Ale Clexa je jako ship fajn. Je na ně spousta skvělých fanfikcí od lidí, co na rozdíl od tvůrců umí opravdu napsat slušný příběh.
      V podstatě je to něco jako Teen wolf. Znáš? Tam to taky šlo velmi rychle do kopru a jediní na koho se dalo koukat byl Dylan O’brien jako Stiles a Tyler Hoechlin jako Derek. Jejich chemie udržovala seriál na živu první tři (nebo jen dvě?) série a pak už toto monstrum žilo čistě jen díky sterek a stetr fanfikcím a Dylanovi. Což je na jednu stranu smutné, protože to mohl být vážně slušný seriál (Proklínám tě Jeffe Davisi) a na druhou mě nepřestává udivovat síla fandomu, který tuto… věc, dokázal táhnout celých šest sérií.
      Každopádně Smallville vypadá zajímavě. Asi mu dám šanci. Stejně teď do dubna nemám na co koukat. 😀

      To se mi líbí

    3. NA SEDMÉM ŘÁDKU JE SPOILER PRO SERIÁL THE 100, TAKŽE POKUD HO NIKDO NECHCE VĚDĚT, NEČTĚTE HO!!! POKRAČUJTE AŽ ŘÁDKEM OSMÝM ZAČÍNAJÍCÍM SLOVY „ALE CLEXA…“. NEDOŠLO MI TO KDYŽ JSEM TO PSALA, PROMIŇTE!!!!

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.