Společný zájem

Společný zájem – 2. část

O poledních pauzách byla většina ostatních v jídelně, hrstka studentů ze seniorského ročníku, kteří měli vlastní auta, odjížděli na oběd mimo areál školy. On a Peter většinou jedli, co Clarkovi nabalila máma. V zimě si to vzali do jídelny, ale jakmile bylo dost teplo, aby bylo normální sedět venku, jedli na schodech před školou. Jídlo z domova bylo prostě levnější a výhodnější, protože porce, které dostávali žáci ve školní jídelně, pro Clarka nikdy nestačily, a ještě navíc stálo stravování pořádný balík.

Máminy sendviče se nikdy neomrzely, ať byly naslano nebo nasladko, a když přidala ještě nějaké sušenky nebo muffiny…

„Taky bys mu mohl prostě zatelefonovat,“ řekl Pete s plnou pusou.

„Říkal, že potřebuje čas, a dnes ráno mi to zopakoval. Nechci na něj naléhat,“ odpověděl a ukousl si z vlastního jídla. Byl to už jeho třetí sendvič, ale i tak měl takový hlad, že spolkl sousto skoro nerozkousané a dal si rovnou další. Obvykle mu stačila tři kousnutí, aby bylo po sendviči. Ještě štěstí, že ho čekaly další dva, a ještě k tomu pytlík sušenek, který se skrýval někde v batohu. Pravděpodobně až úplně na dně pod kupou učebnic.

„Fajn, ale hele… jsi tady, že jo? Nepřijeli pro tebe muži v černém ani lidi z LuthorCorpu. Nejsi nikde zavřený a nedělají na tobě pokusy. To mi přijde, že by Lexovi nevadilo, kdybys mu zavolal.“

Ostře se podíval na Petera. Neměl rád, když Pete nebo kdokoliv jiný o Lexovi tak mluvil.

„Takové věci neříkej. On by nikdy nic takového neudělal, ale mohl by…“ odmlčel se a zamračil na svůj sendvič. „Určitě by se mnou mohl přestat mluvit proto, že jsem mu celou dobu zatajoval pravdu, lhal a nedůvěřoval mu. Je to Lex a mohl by být tak Lexovský, že by mi ani nedal šanci to vysvětlit.“
„Člověče, mně jsi to taky neřekl, a to se známe od kolika… šesti let?“ zeptal se Peter, ale byla to jen řečnická otázka. „Když jsem se s tím srovnal já, proč by neměl on? Je to strašidelné jen občas, většinou je to docela cool. A kdyby nesrovnal… dokud nebude v televizi mluvit o mimozemšťanech mezi námi, tak co na tom záleží? Jeho chyba, že neuvidí, jaké senzační věci umíš.“

„Není to o tom, že umím senzační věci,“ napomenul ho, jako už mnohokrát předtím, protože nechtěl, aby to Peter vnímal právě takhle. Jistě, všechny jeho schopnosti byly skvělé, užitečné, dokonce pomáhaly a mohla s nimi být i zábava, ale hlavní bylo, že byly závazek, odpovědnost a riziko. A všechno to byly nejen pro něj samého, ale i pro každého, kdo o nich věděl. Zvláště to poslední byl důvod, proč nikomu o tom, co umí, nevyprávěl, dokud k tomu nebyl donucen okolnostmi.

„Jasně, je to taky odpovědnost a to všechno, ale pro ty, kterým svoje schopnosti ukážeš, je to hlavně boží věc,“ trval si na svém Pete a možná ho chtěl ještě dál přesvědčovat, že jsou jeho nadání super, kdyby se kousek od nich neozvalo tiché předení motoru. „My o čertu a čert klepe na dveře.“

Clark se rychle obrátil.

Nepletl se, dobře známý zvuk bylo skutečně jedno z Lexových porsche, které právě brzdilo pod schodištěm jen sotva dva metry od nich, a za volantem neseděl nikdo jiný než Lex sám. Srdce mu poskočilo, když ho viděl… ne, vlastně ne proto, že ho viděl, však se viděli už ráno, ale proto, že přijel sem ke škole. To bylo dobré znamení, vlastně to úplně nejlepší. Nebyl totiž absolutně žádný jiný důvod než Clark, aby jezdil ke Smallvillské střední.

„Vždycky jsem si lámal hlavu, jak to že může jezdit v autech bez střechy a nespálit si hlavu. Možná se trénuje v soukromém solárku,“ zamudroval nahlas Peter.

Ignoroval ho, rychle sklouzl z ochozu schodiště, automaticky popadl svůj batoh a seběhl dolů k autu. Tvář mu zářila širokým, šťastným úsměvem, kterému se prostě nedokázal bránit.

„Lexi. Jsem rád, že jsi tu,“ řekl a moc dobře slyšel, že zní až moc nadšeně, ale co na tom záleželo. Byl nadšený, že ho vidí, a rozhodně se za to nestyděl. Naopak, dal svou radost najevo i tím, že se opřel o dvířka auta a naklonil se dopředu. Blíž k Lexovi.

„Clarku…“ nechal Lex vyznít do ztracena a otočil k němu hlavu. Přinejmenším to, nebylo mu totiž pořádně vidět do očí díky zrcadlovým slunečním brýlím. „Nasedni, někam si vyjedeme,“ vyzval ho bez velkých úvodů.

Krátce se ohlédl po Peteovi a také školní budově a pár hloučcích ostatních žáků, kteří byli venku a teď jim věnovali pozornost a šeptali si. Bylo jasné, že nemůže odjed. Měli odpolední vyučování, další čtyři hodiny, a krom toho samozřejmě neměl propustku ze školního areálu, tu by mu musel dát ředitel a jako student nižšího ročníku neměl ani právo opouštět areál na oběd.

„Chtěl bych, ale nemůžu. Ještě mám školu,“ připomněl zřejmé, ale s patřičnou lítostí v hlase, aby Lex viděl, že ho to upřímně mrzí. „Můžu přijít odpoledne na zámek nebo se sejdeme v Talonu.“

Vzhledem k brýlím, ale i Lexovské masce nemohl poznat, co si Lex skutečně myslí, ale všiml si, že se jeho ruce sevřely kolem volantu a jasně slyšel kůži rukavic zaskřípat, jak pevně stiskl.

„Teď, nebo nikdy. Poslední šance.“

Znovu se ohlédl, zvláště proto, že slyšel první zvonění. Dveře školní budovy se otevřely a ven vyšel profesor Scott. Měl službu v přízemí, a proto zaháněl studenty do budovy po prvním zvonění. A samozřejmě, že se díval jejich směrem. Lex a jeho auto budilo pozornost všude, vsadil by se, že i v Metropolis, a to ve velkém města byli prý zvyklí na spoustu věcí. Ještě větší pozornost budilo na parkovišti střední školy. Dohromady to tedy znamenalo, že neměl šanci nepozorovaně utéct.

„Dobře… tak dobře,“ souhlasil, protože zbývalo mu snad něco jiného?

Pokud Lex říkal, že je to poslední šance, jak urovnat vztahy mezi nimi, tak mu rozhodně věřil a nemínil tu šanci propásnout. Otevřel dveře auta a vzápětí ho někdo chytl za loket. Obrátil se, na chvíli vyděšený, že je to profesor Scott, ale naštěstí to byl jen Peter, který, když chtěl, uměl běhat až pozoruhodně rychle.

„Co to, sakra, děláš, Clarku?“ zeptal se polohlasně, znělo to jako rozzlobené syčení.

„Musím teď jed s Lexem. Je to důležité,“ odpověděl mu dostatečně neurčitě, aby nemusel lhát.

Pete se jenom zamračil.

„A co mám podle tebe říct Scottovi, nebo dokonce řediteli?“

„Nevím. Něco si prostě vymysli.“
Víc nedodal, jen se vyprostil z jeho sevření a rychle vklouzl na sedadlo spolujezdce. Scott totiž opustil svoje místo u dveří a mířil přímo k nim. Rozhodně se s ním nechtěl setkat a muset si vymýšlet nějakou výmluvu, proč právě teď opouští školu, aniž by se dovolil.

„Jeď,“ požádal Lexe.

Ten musel Scotta také postřehnout a naštěstí pochopil, takže bez otázek s lehkostí obrátil porsche do protisměru, a než stačil Scott sejít schody nebo Peter reagovat, šlápl na plyn a auto vyrazilo pryč z parkoviště.

Nabrali směr zámek nebo alespoň jeli na tu světovou stranu a ulicemi, o kterých Clark věděl, že vedou nejkratší cestou k Lexovu domu.

Vládlo mezi nimi ticho.

V autě nehrála hudba, to byl nezvyk, a Lex mlčel, takže bylo ticho přerušované jenom hučením větru, vrněním motoru a Lexovým srdcem, bijícím neobvykle rychle.

Nenápadně se na něj podíval a uviděl, jak mu tepá žíla na krku a jak se jeho zápěstí napínají. Stačilo se jenom trochu zaposlouchat a zase slyšel kůži rukavic a volantu, jak se o sebe třou. Byl Lex tak nervózní z jeho přítomnosti? Nebo měl dokonce strach? Chápal by, kdyby měl. Ledacos spolu zažili a Lex byl obvykle nedobrovolným a neinformovaným účastníkem, kterému prostě jen hrozilo nebezpečí. Nebezpečí, které svým způsobem byla Clarkova vina, a on věděl, že Lex ví nebo že mu to přinejmenším došlo. To byla jedna z mnoha věcí, které ho na Lexovi přitahovaly; byl opravdu chytrý.

Tedy ne že by ostatní lidé byli hloupí, to jistě ne, taková Chloe toho věděla víc než kdokoliv jiný, koho znal, s výjimkou Lexe. Ani ostatní jistě nebyli hlupáci, ale byli prostě… pomalí. Nemyslel tím, že neuměli běhat stejně rychle jako on, bylo jasné, že to prostě nedokáže nikdo na světě, ale oni občas i zbytečně pomalu přemýšleli. Věděl moc dobře, že to tak je, protože na tom, aby věděl, doslova závisel život jeho a jeho rodičů a každého, kdo znal jeho tajemství – Lexe a Petea. Musel to nejen pochopit, ale hlavně se to naučit předstírat. Clark Kent, kluk z farmy, dost chytrý a pracovitý, aby vystudoval střední bez problémů, možná dost schopný, aby se dostal na Metropoliskou universitu, ale žádný génius. Nic výjimečného. Průměrný kluk s průměrným životem. To byla jeho celoživotní role a uměl ji hrát dobře.

Proto věděl, jaké štěstí má, že se setkal s někým, jako je Lex. Člověkem, který je dost chytrý, aby se s ním dalo mluvit, aniž by musel svoje myšlenky a vědomosti filtrovat přes obraz prosťáčka Clarka. Mohl s ním být skoro sám sebou a teď, když věděl, jaké má schopnosti, by s ním mohl být opravdu sám sebou. Vlastně si ani neuměl představit, že by měl po boku člověka, před kterým opravdu nemusí nic skrývat.

Lex takovým byl a možná právě proto všechny věci zapadaly do sebe, když tu spolu seděli v autě, a ještě lepé pasovaly, když… když se tehdy, před třemi týdny, políbili.

Opustili hranice města a Lex, podle svého zvyku, okamžitě přidal rychlost. Sešlápl plyn víc než kdykoliv, když spolu jeli v autě. Clark dal totiž hned po první jízdě jasně najevo, že nemá rád, když Lex řídí jako blázen. Samozřejmě, že neměl strach o sebe, dokázal běžet rychleji, než kterékoliv auto mohlo jet, prostě jen považoval rychlou jízdu za nebezpečnou.

„Zpomal, Lexi,“ požádal ho s obavou.

„Proč?“ opáčil a brýle se zaleskly, jak se k němu pootočil. „Bojíš se snad, že nabouráme?“

„Ano, bojím, tak, prosím, trochu zpomal,“ požádal ho podruhé, naléhavěji a s rodící se zlostí, protože po první žádosti Lex naopak ještě přidal.

„Copak se ti může něco stát?“
Zamračil se na něj. Nelíbil se mu tón, kterým mluvil. Byl takový provokativní, jako kdyby ho chtěl donutit k nějaké akci. Možná si přál vidět jeho schopnosti, skoro jako kdyby byl Clarka testoval. To se mu nelíbilo.

„Mně se nic stát nemůže, ale tobě a ostatním na silnici ano.“

„Nedokázal bys nehodě zabránit?“ zeptal se bez ohledu na jeho naléhání a stále jel stejně rychle.

Bylo jasné, že ho jen tak nepřesvědčí, aby zpomalil. Rozhodně ne žádostmi nebo prosbami. Byla tu možnost, že když dostane Lex odpovědi na své otázky, nebo alespoň důvod, proč zpomalit nebo proč vyhovět jeho prosbě, aby zpomalil, tak to udělá. A jemu, koneckonců, vysoká rychlost nevadila. Miloval ji. Někdy prostě jen tak běžel, rychleji a rychleji, dokud neměl dojem, jako že letí. Auto sice nemohlo jet tak rychle, jako on běžel, ale letu se to trochu podobalo – nemusel totiž používat nohy, stačilo se jenom opřít a sledovat, jak pole kolem nich ubíhají.

Udělal to, dovolil si trochu uvolnění, které ho o něco málo zbavilo i strachu.

„Pravdu?“ zeptal se, hledě intenzivně na Lexův profil.

„Od teď už jen pravdu.“

„Kdybych si myslel, že se může něco stát, dokázal bych za jízdy vyskočit ven, jako nic předběhnout tvoje porsche a pak ho zastavit jednou rukou dřív, než dojde k nehodě. A ani bych si nerozcuchal vlasy,“ odpověděl s takovým klidem, jaký si dokázal udržet.

Až do této chvíle na něj Lex skutečně nepohlédl, ale teď otočil hlavu, a dokonce, i když měl brýle, bylo jasné, že se dívá upřeně na něj.

„Až tak dobrý jsi?“

„Nejspíš ještě lepší.“

Lex se zase odvrátil, ale zároveň s tím si sundal brýle, hodil je na palubní desku a začal pozvolna přibrzďovat. Alespoň něco.

„A kdybych tě za jízdy vyhodil z auta?“ položil Lex další otázku, která sice nebyla myšlena jako vtip, ale nebyla myšlena ani opravdu vážně. Byla to jenom teoretická otázka. Spekulace, nic víc. Už slyšel Lexe spekulovat o daleko kontroverznějších věcech, než vyhazování lidí z auta a svým způsobem mu to pomáhalo. Měl dojem, že jim oběma. Rychle si uvědomil, co už je přes čáru, a neváhal se Lexovi připomenout, že existují něco jako hranice dobrého a špatného.

Usmál se.

„Spadl bych na zadek a ty bys mi musel koupit nové kalhoty,“ zavtipkoval zlehka.

Znovu se k němu Lex obrátil, špetka překvapení ve tváři, které se pomalu rozplývalo, než se konečně zasmál. Bylo to rychlé vyštěknutí smíchu, ale zato upřímné. Lex se zase v jeho společnosti nejen usmíval, ale dokonce smál. Volně a bezstarostně. Jako dřív. Bylo to, jako kdyby nemalé břemeno spadlo nejen z jeho zad, ale i z jeho srdce, a Clark rozesmál.

°°O°°

Vešli hlavní vchodem.

Lex bez mrknutí oka podal svůj kabát a řidičské rukavice sluhovi a vydal se dál hlavní halou, když postřehl, jak si Clark chrání svůj batoh před odnesením do šatny a zdvořile sluhovi děkuje za ochotu. Vypadal tak přirozeně zaskočený, že by mu to mohl i věřit. Ne, vlastně skutečně věřil. To byl starý známý Clark, který si za celou dobu, co se znali, nezvykl, že je v domě vždy k dispozici někdo, kdo ho obslouží, a raději si všechno udělal sám. Sladký farmářský chlapec, pro kterého měl Lex Beznadějný, naprosto nepřekonatelnou slabost.

„To je dobré, Simone, pan Clark se chce o své věci postarat sám,“ řekl sluhovi, který okamžitě ustoupil a přikývl, že rozumí. „Tak jdeme Clarku, chci ti něco ukázat,“ vyzval Clarka a pokynul mu rukou.

Clark ho doběhl a srovnal s ním krok.

„Myslím, že jsem nikdy nešel hlavním vchodem,“ řekl, skoro jako kdyby se omlouval za své rozpaky a na tvář mu vklouzl ten dobře známý úsměv.

Úkosem na něj pohlédl a pomyslel si, že je opravdu beznadějný případ. I když se týdny snažil, Clarka Kenta se prostě nešlo zbavit, a když se mu zase vrátil do života, opět stejně bezstarostný a zářivě se usmívající, bylo to jako začít brát dlouho postrádanou drogu. Přitom Lex byl přesvědčen, že drogy jsou přeceňované. Zatím žádná, kterou vyzkoušel, neměla ten správný účinek nebo alespoň účinek, který chtěl a požadoval. Až na Clarka, samozřejmě.

„Ne, myslím že ne,“ souhlasil.

Vedl Clarka do prvního patra, ke své místnosti, a mezitím uvažoval o cestách, kterými sem přicházel.

Nikdy to nebylo hlavní vchodem, buď přišel spořádaně vchodem pro služebnictvo, řádně zapsán u brány, nebo se prostě objevil. Jako například toho večera, kdy se dovnitř vplížil Nathaniel Evans. To byla další připomínka toho, že zabezpečení jeho vlastního domu je žalostně malé. Dalo se říct, že prakticky každý, kdo měl nějakou nadlidskou schopnost, si mohl chodit dovnitř a ven, jak se mu zamanulo. S tím se muselo něco udělat, ale později. Teď bylo na řadě něco důležitějšího.

Zastavil u dveří své zvláštní místnosti a sáhl pro klíč.
„Co je za těmi dveřmi?“ zeptal se Clark, v hlase mu přitom zněla zvědavost, ale i špetka ostražitosti, která byla velmi neclarkovská. Tady se, na malý moment, ukázala jeho druhá tvář. Ta, co nebyla tak docela naivní farmářský hoch. Vídal ji dřív, spíš jen tu a tam, a zaujala ho, ale až teď znal celou její podstatu. Clark v sobě měl druhou stránku nejen proto, že byl ve skutečnosti velmi inteligentní a schopnější, než se mohlo na první pohled zdát, ale hlavně proto, že nebyla lidská.

Clark nebyl člověk. To mu prostě znělo v hlavě a nedokázal se toho zbavit, i když chtěl. Zatím.

„Ukázal jsi mi, i přede mnou, dlouho skrývané tajemství, tak já ti teď ukážu to své.“

Odemkl a otevřel dveře.

Světla se okamžitě rozsvítila.

Nechal Clarka vstoupit bez dalšího vyzvání a zamířil k bezpečnostnímu systému, zatímco ho koutkem oka sledoval, jak sestupuje po třech schodech do samotné místnosti. Zastavil se hned pod nimi a začal se rozhlížet, na první pohled stále ostražitý, ale také zvědavý.

Vyťukal kód a otiskl svůj palec do příslušného okénka a bezpečnostní systémy byly deaktivovány. Pak se obrátil a soustředil se na Clarka. Snažil se odhadnout, jak na jeho království nahlíží, protože co viděl, věděl Lex moc dobře.

Místnost byla zvukotěsně zajištěné, také byla vybavena rušičkami jakéhokoliv bezdrátového vysílání a mezi kamennou zámeckou stěnou a bílými panely obložení byla vrstva olověné slitiny, která bránila všem nechtěným pohledům. I kdyby sem Luthor starší vyslal své špehy s nejmodernějším sledovacím zařízením LuthorCorpu, nemohli by nic slyšet a už vůbec ne vidět. Vše, co bylo v místnosti, bylo jen jeho a zcela soukromé.

Počítačový komplex v rohu, skrytý za neprůstřelným sklem a vybavený kompletně uzavřeným chladicím systémem tak, aby ho nikdo nemohl zvenčí poškodit korozivními plynnými sloučeninami. Řada širokoúhlých monitorům, které se při jejich příchodu automaticky zapnuly, aby ukázaly rozpracované složky. Počítačový terminál upravený pro Lexovy potřeby, ať už po stránce hardware, tak i po stránce softwarové. A vrcholem celého jeho soukromého zábavního parku byla malá, neprůstřelným sklem oddělená biochemická laboratoř s prvotřídním vybavením a samozřejmě vlastním, regulovaným prostředím. Byl zvědavý, co si o ní bude Clark myslet. Farmářský chlapec Clark, by předstíral, že vlastně neví, co to je, ale jak se k tomu postaví Clarkova druhá tvář?

Na jeho otázku hned odpověď nedostal.

Clark se pomalu vydal podél obrazovek, u každé se na malou chvíli zastavil a celou ji sjel pohledem, než pokračoval k další. Tak to udělal se všemi, dokud nedošel tak na pět kroků od laboratoře. Tam se zastavil a dlouze se na laboratoř zahleděl, než se beze slova otočil k poslední atrakci; Lexovu pracovnímu terminálu, který obhlédl jen zběžně, než se obrátil k němu.

Mračil se, jinak plné, sladce rudé rty měl stažené do tenké linky a celý jeho postoj vyjadřoval hlubokou nelibost.

„Slíbil jsi mi, že mě už nebudeš sledovat,“ řekl konečně.

„A svůj slib jsem dodržel.“
„Tak co je potom tohle?“ zeptal se Clark a rozhodil rukama kolem sebe, načež ukázal na jednu z obrazovek, na které skutečně byl. „A tohle?“
„Nesleduji tebe, ale ostatní. Jsou to subjekty ovlivněné meteorickým zářením a ty se dost často pohybuješ v jejich blízkosti,“ vysvětlil zcela pravdivě, ač zamlčel tu skutečnost, že i na Clarka měl svůj spis, čistě jen proto, že ho počítač sám vytvořil; počítačové algoritmy byly neovlivnitelné a nemohly dávat sliby. „Pokud chci zjistit, kdo je zasažený meteority a jak k tomu dochází, musím započítat všechny proměnné a ty jsi jednou z nich. Nelze tě z rovnice vynechat, i kdybych chtěl. Teď, když vím, že nepocházíš ze Země, tě mohu pomíjet ještě méně než dřív,“ pokračoval ve vysvětlování, zatímco se pomalu přibližoval ke Clarkovi. „Přesně, jak jsem slíbil. Zničil jsem auto, zprávu, kterou moji experti o nehodě udělali, a všechny ostatní o tobě nastřádané informace, ale v mých složkách ty a tvoje rodina figurujete dál, ať to chci nebo ne. Jednoduše jsi v tom všem zapletený.“

„Není správné o lidech sbírat informace, Lexi. Mají právo na svoje soukromí,“ namítl Clark.

Nepatrně, zato však upřímně pobaveně, se ušklíbl.

„Není? Opravdu? A co myslíš, že dělá slečna Sullivanová? Její Zeď záhad je to samé jako tato místnost,“ gestem ruky ukázal kolem sebe, „jenom mám víc prostředků než ona.“

„To není stejné,“ trval Clark na svém, nechal spadnout svůj batoh na zem a přistoupil blíž k němu, ve tváři naléhavý výraz. „Ona sbírá novinové výstřižky, svědecké výpovědi o podivných událostech, články z webů, které se zabývají záhadami. Všechno, co ona má na Stěně záhad, prostě našla na internetu. Ty tu máš adresy neznámých lidí, jejich fotky ze sledování, jejich zdravotní karty. Sbíráš informace o lidech, jen proto, že jsou podle tebe jiní. A to je špatné. Copak to nevidíš?“

Zúžil oči a změřil si ho. Myslel vážně všechno, co teď řekl, nebo opět jen bájil, a ani si neuvědomoval, že ve světle událostí posledních týdnů, už nemá moc silné základy pro své báchorky? Nedokázal se rozhodnout, co z toho.

„Stejně špatné, jako zjišťovat soukromé informace o Nathanielovi a mně? Nebo o policejním vyšetřování?“ zeptal se, dobře si vědom, že zahrál na tu správnou strunu.

Na Clarkově tváři se objevil výraz, který jasně říkal, že teď se cítí vinen a přistižen při činu. Sklouzl na chvíli pohledem stranou v rozpacích, než se zase podíval na Lexe. Doposud bojovně napnutá ramena mu poklesla a povzdechl.

„Za to se omlouvám, opravdu. Nechtěl jsem zasahovat do tvého soukromí, chtěl jsem ti pomoct, a abych ti mohl pomoct, musel jsem mít odpovědi na svoje otázky. Ty si mi nechtěl nic říct.“

„Tak, jako ty jsi nechtěl odpovídat mně?“ Povytáhl tázavě obočí, Clark v němé odpovědi jen trochu pootevřel ústa, ta nádherná, plná ústa, a v očích se mu krom provinilosti objevilo i váhání. „Myslíš si, že jsem se vyptával jen ze zvědavosti? Záleží mi na tobě, Clarku, záleží mi na tobě víc… a jinak… než je vhodné. Od prvního dne jsem věděl, že nejsi obyčejný, že máš tajemství, a čím déle jsem tě znal a žil tady ve Smallville, tím víc mi bylo jasné, že jsi v nebezpečí. Chtěl jsem vědět, co skrýváš, abych tě mohl chránit.“

„Teď už mé tajemství znáš a víš, že nepotřebuji chránit. Tohle místo můžeš zrušit.“

„To neudělám,“ odmítl prostě, bez ohledu na Clarkovu jasnou nelibost. „Možná, že ty jsi nezranitelný, silný a rychlý, ale já ne. Ozáření mají tendenci se vloupávat do mého domu a napadat mě. Mám právo se bránit.“
Clark pokýval hlavou na souhlas, ale jeho výraz byl zase plný naléhání, až zoufalého.

„Jistě, to máš, těm, kteří na tebe zaútočí, ale co všichni ostatní, o kterých si tu vedeš záznamy? Oni ti přece nic neudělali.“

„Ne, ale mohli by.“
„To, že by mohli něco udělat, ti nedává právo je sledovat!“

„Možná nedává, ale já s tím nehodlám přestat, a to je mé poslední slovo,“ řekl pevně, neoblomně. To, co dělal, mělo svůj smysl a účel. Poznal za rok tady, že lidé ovlivnění meteority, jsou nebezpeční, nejen jemu nebo Clarkovi, ale každému, kdo se s nimi setkal. Jistě, byl ochotný uznat, že ne všichni, ale míra násilných činů byla mezi ozářenými subjekty abnormální vzhledem k průměru Spojených států. Vypovídalo to o tom, že fyzické změny možná nejsou jediným následkem kontaktu s meteority. Byly to horniny neznámého původu, které mohly ovlivňovat i psychiku, což bylo třeba podrobit dalšímu výzkumu. Pokud by se zjistilo, že to tak není, tak tu stále byla přirozená povaha lidstva, tedy bojovat, nenávidět, vlastnit a být krutý.

Tak to bylo a Clark jistě nebyl tak hloupý, aby to nepochopil, daleko spíš to nebyl ochotný přijmout. Prostě musel ve všech kolem sebe vidět to dobré. Lex byl za to vděčný, pokud šlo o něj samotného, ale připadalo mu to absurdní, šlo-li o lidské masy. Snad za Clarkův pohled mohla výchova, nebo kdo ví, mohla to být i vlastnost… ne spíš slabina jeho druhu, každopádně to pro něj nebylo vždy dobré.

„Lexi…“ vydechl jeho jméno jako rezignovaný povzdech a rezignace byla vidět i v jeho tváři a očích, které nezářily tím obvyklým veselým leskem. Promnul si obličej a odvrátil se, ramena mu poklesla. Sledoval ho, jak udělal několik malých kroků k jedné z obrazovek a zahleděl se na ni. Pohled měl v tu chvíli tak vzdálený, všepronikající, jako když si myslel, že ho lidé nevidí. Další záblesk druhého já.

Jen málokdy Lex nevěděl, co má dělat nebo říct, ale toto byla ta výjimečná chvíle. Váhavě udělal krok kupředu, k němu, když Clark promluvil.

„Tohle všechno je moje vina,“ řekl podivně plochým hlasem.

Byl zmatený.

„Proč by to měla být tvá vina?“ zeptal se, opravdu zvědavý na odpověď.

Clark se k němu otočil, smutný výraz na obličeji.

„Pátral jsi na Millerově poli, takže asi víš, že ten heptagon nebyla jediná mimozemská věc tam,“ zeptal se jen napůl a Lex přikývl, věděl, že Clark mluví o lodi, která tam byla spatřena. „Má loď přiletěla s rojem meteoritů. To já jsem odpovědný za to, že se sem ty meteority dostaly a ovlivnily obyvatele. Je to moje vina.“
To, co říkal, se mu zdálo velmi nepravděpodobné.

„Nebyl jsi v té době jen dítě?“ zeptal se, spíš odhadoval, než aby skutečně věděl. Jestli Kentovi Clarka našli přímo v tom poli nebo se k nim dostal jinak, rozhodně byl v té době dítě. Měl jeho školní záznamy, viděl fotografie na Kentovic farmě a znal ty, kteří znali Clarka jako dítě.

„To ano, byl jsem, ale…“
„Byl jsi sem poslán s tím, abys za svou lodí táhl mrak nebezpečných meteoritů a pak jimi úmyslně zmutoval obyvatele Země?“
„Samozřejmě že ne!“ vykřikl Clark dotčeně.

„Pak nevidím způsob, jak by to mohla být tvoje vina,“ odmítl, bez možnosti dalšího zpochybňování, ten hloupý nápad, že by byl Clark odpovědný za mutace lidí ze Smallville. Všechny události ve městě byly jenom následek vesmírné kontaminace, která by přišla bez ohledu na vesmírnou loď, jež byla jenom součástí meteoritického mraku.

„Dobře, ale kdybych sem nebyl poslán…“

„Tak by se stalo přesně to samé, jen bys tu prostě nebyl,“ dokončil za něj. „Dal jsem provést průzkum intenzity zamoření meteority, vypracovat mapu rozptylu a vypočítat pravděpodobnou trajektorii jejich příletu. Nechal jsem na tom pracovat světové kapacity v astrofyzice a matematice, a nikdo z nich nepojal podezření, že by bylo na příletu meteoritů na Zem něco umělého. Pravděpodobně pochází z nějaké vybuchlé sluneční soustavy a dopadly by na Smallville, ať by byla součástí roje tvoje loď, nebo ne. To je fyzika a matematika, ta se nedá jen tak pominout.“

„Prostě jsem přišel s meteorickým rojem. Je jedno, jestli se mnou měly ty meteority něco společného, nebo ne, cítím se odpovědný za škody, které tu napáchaly i za škody, které napáchají lidé těmi meteority ovlivnění.“
„Máš přebujelý smysl pro povinnost a spasitelský komplex,“ odfrkl si, nicméně Clarkův výraz, to odhodlání a přesvědčení o vlastní pravdě, ho donutilo rezignovanému povzdechu.

Přistoupil blíž k němu a poprvé od doby, co poznal jeho tajemství, se ho dotkl. Položil mu ruku na paži. Bylo to stejné, jako kdykoliv předtím, žádná změna. Stále to byl jeho pohledný farmář s pažemi ovinutými silnými provazci svalů a širokým, dobře stavěný hrudníkem pod příliš krátkým tričkem. Zatraceně. Vážně. Končilo těsně nad pasem kalhot, které byly víc na bocích než tam, kde měly správně sedět. Skoro mohl mezi těmi dvěma kusy látky vidět do zlata opálenou kůži, a když ne vidět, tak si představovat. Dobře, tohle byla poslední chvíle, kdy by měl uvažovat o tom, jaké by to bylo přejet po té zlatavé kůži rukama, ale nemohl si pomoct. Musel si dopřát alespoň to málo, že palcem začal zlehka kroužit po Clarkově paži. To vlastně mohlo být jen utěšující gesto.

„Teď ti chci něco nabídnout, ale než odpovíš, dobře zvaž všechna pro a proti,“ začal, nikoliv profesionálním hlasem obchodníka, jak by mluvil stát před ním někdo jiný, ale tak otevřeně a uvolněně, jak jen dokázal, protože tohle byl Clark. „Ty a já máme společný cíl; chránit obyvatele Smallvillu před vlivem meteoritů a těmi, co už se pod jejich vlivem změnili, ale naše cesty, jak toho dosáhnout, jsou rozdílné. Dejme tomu, že jsem ochotný zbavit se záznamů lidí, kteří podle mého nepředstavují riziko,“ navrhl a už viděl, jak se Clark nadechuje k protestu, takže zvedl prst a přiměl ho mlčet. „Ale ty mi na oplátku dovolíš se podílet na tom, co děláš. To znamená, že přijdeš v první řadě za mnou, když budeš mít podezření, že se děje něco meteoritického, nebo pokud budeš vědět o někom, kdo se změnil vlivem meteorického záření a je nebo by mohl být nebezpečný. A potom společně uděláme všechno, abychom dotyčného zastavili. Jak ti to zní?“

Nedostal odpověď hned. Clark se mu dlouze zahleděl do očí, ten pohled mu statečně oplácel, protože v ničem z toho, co nabídl, nebyla žádná klička ani lež. Nebylo nic, co by mohl svým pronikavým zeleným pohledem odhalit. Když Clark zřejmě došel ke stejnému závěru, podíval se rychle na obrazovky, potom na počítačový terminál a nakonec i na laboratoř. Lex mohl přímo vidět, cítil ve vzduchu, jak jeho mozek rychle pracuje a zvažuje všechna pro a proti. Měl ten pohled, pro Clarka velmi netypický, kdy jen na malou chvíli neměl na tváři masku farmáře a bylo vidět všechno to, co se ukrývalo za ní.

Nakonec se Clark obrátil k němu, znovu mu pohlédl do oči a přikývl.

„Dobře… to by šlo,“ souhlasil, i když mezi obočím měl stále nespokojenou vrásku. „Musíš mi ale něco slíbit,“ požádal naléhavým hlasem, Lex jen tázavě zvedl obočí. „Necháš všechno na mně. Nebudeš se snažit dělat něco hloupě hrdinského a vystavovat se tak nebezpečí. A nikdy nikomu neublížíme.“

Rychle zvážil požadavky a Clarkovu ochotu z nich slevit. Vypadal sice stále trochu naštvaně z jejich předchozí debaty, ale svaly pod Lexovou rukou byly uvolněné. Až neobvykle uvolněné a Clark se do doteku opíral. Rozhodně byl ochotný ještě slevit.

„Můžu ti slíbit, že nebudu zasahovat, když to nebudu považovat za nezbytně nutné,“ navrhl vstřícně, což sice Clark nepřijal s nadšením, ale souhlasně přikývl. „Co se týče tvého druhého požadavku… zaručím ti, že se jim dostane lékařské i psychiatrické pomoci, ale nemůžu odpovídat za každého z nich. To snad chápeš?“

Sice neochotně, nicméně Clark potřásl souhlasně hlavou.

„Vím, že vždycky uděláš všechno, co je v tvých silách. Už jsi mi mnohokrát pomohl a ani jsi o tom nevěděl. Jde mi hlavně o to… Nikdo z těch, které jsem do teď potkal, nemohl za to, jakým se stal. Nevybrali si to. Potřebují pomoc, ne trest.“
„Tak jim tu pomoc společně nabídneme,“ navrhl a pousmál se, nemohl ani jinak, vzhledem k tomu, že pouhá jeho nabídka, jedna věta, stačila, aby se Clark rozzářil a na tváři se mu objevil úsměv.

„Ty a já. To by mohlo fungovat,“ řekl Clark potěšeně a asi jen stěží si uvědomoval, jaký dvojsmysl právě vypustil z pusy.

Jistěže by to mohlo fungovat. Vlastně Lex si byl jistý, že by to fungovalo naprosto skvěle. Oni dva, nazí v posteli, tam by to fungovalo asi nejlíp, ale bude se muset spokojit se spoluprací kolem meteoritických monster a pak… ach ano. S tím, že konečně zjistí skutečný rozsah Clarkových sil.

„To by mohlo,“ souhlasil, „když už si nebudeme vzájemně lhát nebo před sebou něco zatajovat.“
„Jo, s tím souhlasím, ale já už nemám žádné další tajemství,“ odvětil Clark, než se trochu zamračil a pokračoval. „Tedy samozřejmě kromě toho, že mám rentgenový zrak a dokážu z očí doslova metat laserové paprsky. Jo a nejspíš umím létat nebo se alespoň vznášet, ale nestalo se mi to zatím nikdy jindy než ve spánku. Neumím to ovládat.“

Překvapeně zamrkal. Síla, rychlost a nezranitelnost patřila do jednoho na sebe logicky navazujícího balíčku. K dosažení velké rychlosti byla třeba větší síla a k tomu, aby Clarkovo tělo odolávalo tlaku vzduchu při tak vysokých rychlostech, jakých nejspíš uměl dosáhnout – předběhl by porsche, a to bylo auto se závodním profilem – musel mít vyšší odolnost tkání, jinak by ho tlak vzduchu doslova rozmačkal zaživa. Svým způsobem do toho zapadalo i vznášení se. Teoretický princip něčeho takového, již potvrzený praktickými pokusy, spočíval v obrácení magnetického pole vůči zemské gravitaci. I to mohlo být užitečné pro dosahování vysokých rychlostí, snižovalo to tření mezi pohybujícím se předmětem a podkladem.

Ale laserové paprsky z očí? To se vzalo odkud?

„Laserové paprsky z očí?“ zopakoval nahlas svou poslední myšlenku a dal najevo neschopnost pochopit, co to má být.

„Počkej,“ vybídl ho Clark, zlehka unikl z jeho doteku a vydal se k počítačovému terminálu, kde dnes ráno zanechal hrnek s kávou. Služebnictvo sem nemělo běžně přístup, jenom pod jeho přímým dohledem, potom co počítač důsledně uzamkl a vypnul vše, co by neměly cizí oči vidět zapnuté. V podstatě zůstala jenom místnost, která vypadala jako velká počítačová herna. Služebnictvo nemohlo chtěně ani nechtěně vyzradit, co vidělo. Ale mělo to tu nevýhodu, že pokud sem přinesl nádobí, musel ho také odnést a to se mu ne vždy dařilo dělat každý den, natožpak při každém odchodu.

Clark tedy vzal jeho opuštěnou kávu, vrátil se s ní k Lexovi a zvedl mu ji na úroveň očí. Vyslyšel neverbální požadavek, aby dobře sledoval, co se bude dít. Bylo to rychlé. V jednom okamžiku před ním držel hrnek evidentně vychladlé kávy, pak přišel jen krátký záblesk, který opravdu vyšel z Clarkových očí, a najednou se z hrnku kouřilo, jako kdyby byl právě čerstvě nalitý.

„To nedává smysl,“ podotkl spíš pro sebe.

„Dává to menší smysl, než že umím levitovat nebo skákat deset metrů do vzduchu?“ zeptal se Clark se smíchem v hlase.

„Ano,“ přikývl, „rychlost, síla, nezranitelnost a překonání gravitace spolu souvisí. Jedno navazuje na druhé. Sílu potřebuješ k rychlosti, nezranitelnost je potřebná, pokud dosáhneš určitého zrychlení…“

„… protože jinak by se mi svléklo maso z kostí. A překonání gravitace usnadňuje pohyb při vysokých rychlostech,“ dokončil za něj a zamyšleně se zamračil. „Tak… no, tak jsem o tom ještě nikdy neuvažoval. Jestli chceš vědět, odkud pochází laserové paprsky a rentgenové vidění, tak je mi líto, ale nevím.“ Pokrčil bezradně rameny.

A tady se dostávali k jádru Lexových myšlenek, tedy k cestě, jak zjistit o Clarkových schopnostech víc. Pochopit, na jakém principu pracují a co je zdrojem jeho síly, jestli je to vlastnost vrozená, přidaná jeho rasou jako výhoda nebo nutnost, až bude na Zemi, případně něco úplně jiného. Byla to cesta k tomu nebrat ho, snad ani koutkem mysli, jako cizince, protože to, co Lex plně pochopil a o čem se dozvěděl všechno, co mohl, přestalo pro něj být cizí.

Mohlo to fungovat i u Clarka. Doufal, že to bude fungovat.

„Můžu ti pomoct to zjistit,“ navrhl, skrývaje svou vlastní dychtivost a dávaje najevo hlavně ochotu mu pomoct, kterou opravdu, alespoň částečně, měl. „Mám prostředky a vybavení jako nikdo jiný.“
„Chceš, abych byl tvůj pokusný králík?“

„Ne, ne králík,“ odmítl důrazně. „Byl bys pokusný subjekt, to ano, ale dobrovolný. Stejně jako dobrovolníci při poslední testovací fázi nového léku, ještě než přijde na trh.“

„Nevím, jestli něco takového vůbec půjde, Lexi,“ podotkl Clark, přičemž Lex pohledem požádal o vysvětlení. „Jsem nezranitelný. Nemůžeš mi odebírat žádné vzorky, vyjma vlasů a nehtů, a to zase není moc užitečné. Co jiného testovat? Moje schopnosti? To by asi nebylo moc bezpečné. Ne tady,“ dodal a rozhlédl se kolem sebe.

„Je to tu dokonale bezpečné. Mohla by tu vybuchnout špinavá bomba a ven by se nedostal ani mikron,“ ujistil ho suverénně. Všechna bezpečnostní opatření navrhoval osobně, k jejich výrobě použil různé společnosti a žádná z nich nikdy neměla představu o celku a také k žádné z nich neměl přístup jeho otec. Tohle místo bylo bezpečné po všech stránkách.

„Dobře, ale jsi tu ty… a když nezničím zdejší vybavení, můžu ublížit tobě,“ zapochyboval Clark.

„To si nemyslím. Už jsem uvažoval, jak tvé schopnosti prostudovat a mám tu několik naprosto bezpečných měřících zařízení,“ uvedl a za dobu, kdy mluvil, došel k počítačovému terminálu a vzal do ruky elektronický měřič tlaku, také navržený jím samotným, a to do podoby vejce, které se akorát vešlo do dvou dlaní. Dokonce i do dlaní tak velkých, jako byly ty Clarkovy.

„Tady.“ Zvedl ho před Clarkův obličej, aby mu ho ukázal. „Stačí jenom stisknout. Čidla změří tlak, odešlou údaje do počítače a ten nám poskytne výsledky.“
Clark si vejce skepticky změřil, ale vzal ho do volné ruky a začal potěžkávat a přejíždět po hladkém povrchu palcem. Nedokázal si pomoct, ale musel sledovat, jak Clarkovy prsty kloužou po oblosti, a zajímat se o to, jaký by to byl pocit, kdyby něco takového dělal s jeho koulemi. Dobře, v tuhle chvíli to byl asi ten nejhorší možný moment na takové myšlenky.

Nervózně přešlápl z nohy na nohu.

Nejdřív práce a pak zábava.

„Vypadá to křehce. Mohl bych to snadno rozbít,“ řekl se stejnou skepsí, s jakou na měřící zařízení nahlížel.
„Nesmysl. Vyvinul jsem ho já sám a je to zkonstruovaný tak, aby…“ slova mu zemřela na jazyku. Clark neudělal nic víc, než že kouli stiskl jednou rukou. Kov zaskřípal, jako kdyby to byl obyčejný alobal, a jeho široké prsty se zanořily skrz dle Lexových výpočtů nezničitelnou slitinu přímo do elektronického nitra. Trochu to zajiskřilo a začmoudilo a Lexova dvoutýdenní práce přišla vniveč.

„… odolalo velkým tlakům,“ dokončil mdle a zvedl pohled vzhůru, odvraceje ho od katastrofy v Clarkových rukou. „Mělo to být nezničitelné.“
„Promiň,“ odvětil Clark upřímně provinile, dokonce i na chvíli sklopil zahanbeně pohled, ale pak ho zase zvedl a pokrčil širokými rameny. „Ale říkal jsem ti to. Doufám, že to nebylo moc drahé?“ zeptal se opatrně.

„Ne, jistěže ne,“ odpověděl, protože co měl jiného říct? Že se právě skoro tři sta tisíc dolarů proměnilo ve zmačkanou plechovku od piva? To by asi Clarkovo svědomí nepřežilo. A pokud chtěl pokračovat, a že Lex rozhodně chtěl, nesměl si svůj testovací subjekt děsit a bouřit mu, již beztak nesmyslně nabubřelé, svědomí.

Nerozhodně se kolem sebe rozhlédl, jak hledal další možnosti testování a zvažoval, jestli jím připravené metody budou mít nějakou šanci uspět, zvláště vzhledem k pokusu, který se právě nezdařil. Zatím všechno, co si připravil, vypadalo… nepoužitelně. Mírně řečeno. Vlastně to bylo spíš úplně na hovno, aby byl přesný, ale o tom by se neměl Clark dozvědět. Poslední, co chtěl, aby věděl, bylo, že si neví rady.

„Dobře, dobře,“ potřásl hlavou a vzal si poničený přístroj zpět. „Mám v laboratoři vzorky hornin, kovů i umělých matriálů, u kterých je znám přesný tavný bod. Můžeme na nich otestovat teploty, jakých dosahují tvoje… lasery,“ dořekl váhavě, byl to totiž poněkud absurdní název, takže bylo potřeba vymyslet nový. Možná se mu to i povede, až uvidí Clarka v akci.

„Do laboratoře nemůžu,“ řekl Clark nejistě.

Překvapeně se k němu obrátil.

„Proč ne?“

Nastalo jisté váhání, kdy se Clark zahleděl skrze skleněnou přepážku do samotných útrob laboratoře. Sledoval jeho pohled a oči mu padly na kopuli, pod kterou se skrýval vzorek zeleného meteoritu. Byla navržena tak, aby byla průhledná, ale záření z meteoritu neprocházelo skrz, stačilo jenom použít olovnaté sklo, protože vzorek byl tak malý, že množství záření bylo jen nepatrné.

„Máš tam meteorit,“ řekl Clark konečně a obrátil se zpátky k němu. „Je to nejspíš jediná věc, která… mi může ublížit. Cítím se v jejich blízkosti, jako bych byl nemocný.“
„Takže nejsi úplně nezranitelný,“ zkonstatoval. Slyšet to bylo svým způsobem uklidňující. Když byl přesvědčen, že je Clark opravdu nezranitelný, rychlý a silný a kdovíjaké další schopnosti ještě měl nebo mohl mít, tak byl tak neuvěřitelně vzdálený. A pravda, taky nebezpečný, to si prostě Lex, jakožto vědec, uvědomoval. Nicméně teď, ve světle této Clarkovy slabosti, náhle vypadal daleko víc… jako Clark, kterého znal.

„Kromě meteoritů mi nemůže nic ublížit a ani ony nemohou, když jsou dost daleko nebo zakryté olovem,“ informoval ho Clark.

Chápavě přikývl.

„Lanin náhrdelník a matčina zdobená olověná truhlička,“ vzpomněl na staré události, které teď dávaly větší smysl než předtím. „Dokud byl ten kus meteoritu uvnitř, byl jsi v bezpečí…“

„… ale jak se truhlička otevřela…“
„Rozumím a budu si to pamatovat,“ prohlásil, z velké části sám k sobě. „Můžu dát svůj vzorek meteoritu do laboratorní sušičky. Vrchní plášť má ze slitiny s vysokým obsahem olova.“

„To by mohlo stačit,“ usmál se Clark zářivě.

°°O°°

Průběh testů byl naprosto fascinující stejně jako samotná data, která z nich získal. Problém byl, že počítač si nebyl schopen s daty poradit. Označoval je za nekorektní jen proto, že neodpovídala rozsahu měřitelnosti v rámci parametrů, které měl nastavené. Lex zatoužil po neutronovém počítači s umělou inteligencí, který by byl schopný přizpůsobit svoje průměrové parametry vloženým datům. Naneštěstí, neměla ani neutronový počítači ani umělou inteligenci, takže musel sepsat upravené rovnice svépomocí.

„Co děláš?“ zazněl znepokojivě blízko Clarkův hlas.

Úkosem na něj pohlédl a zjistil, že má jeho tvář jen kousek od své. Clark byl tak blízko, že mohl cítit horkost sálající z jeho těla. Seděl na kulaté laboratorní stoličce, kterou přitáhl od vedlejšího terminálu, nohy doširoka rozevřené a jednou rukou se opíral o hladké sedadlo mezi svými stehny, druhou pak sáhl do igelitového sáčku plného rozlámaných sušenek, který právě hodil vedle Lexovy klávesnice.

Sledoval Clarkovu ruku, jak vytahuje kus čokoládového těsta a roznáší drobky všude. Sušenky prostě do laboratoře nepatřily. Bylo to sterilní prostředí a tam nepatřilo žádné jídlo a pití, mohlo totiž snadno znehodnotit výsledky. Na druhou stranu, nepatřila tam ani Lexova káva, jenže to byla jeho káva, v jeho laboratoři a ohrožující jeho vlastní výzkum. Zatímco tyto čokoládové sušenky…

Ztratil niť svých myšlenek, když si Clark strčil sušenku mezi rty a zamyšleně ji začal cucat, zatímco s mračením sledoval Lexovu obrazovku. Zatraceně! Viděl a zažil toho docela dost, ale až do teď si neuvědomil, jak vzrušující by mohlo být sledovat někoho, jak jí sušenky. Clark vypadal tak plně zaujatý tím, co dělal… Ano, bylo by skvělé, kdyby se stejně tak intenzivně soustředil i na Lexe a jeho… Dobře, to muselo počkat…

Rychle odvrátil pohled zpět k obrazovce a soustředil se na rovnici, kterou právě sepisoval.

„Počítač hlásí, že data, která jsme mu poskytli, nejsou korektní. Vybočují z průměrných parametrů natolik, že je považuje za chybná. Musím ručně vytvořit algoritmy, podle kterých bude provádět výpočty,“ odpověděl na položenou otázku a zoufale se snažil nepodívat se zpět na Clarka. Bylo to těžké, vlastně skoro nemožné, protože jeho teplá přítomnost byla tak blízko. Měl o celý jeden a půl stupně vyšší teplotu, než byla průměrná u člověka. Ne tak moc, aby to zcela vybočovalo z přijatelného lidského rozmezí, ale dost na to, aby se jeho kůže zdála být na dotek horká. To Lex věděl až moc dobře, ale stejně měl sto chutí si svůj poznatek ověřit v praxi. Nejlépe znovu a znovu. Třeba rovnou teď by mohl položit ruku na Clarkovo koleno a pomalu s ní vyjet nahoru po silných svalech jeho stehna…

Máš tam chybu,“ přerušil Clark jeho myšlenky.

Trochu sebou v duchu trhl, a rychle zase získal sebekontrolu. Ani ne tak tím, že by byly jeho fantazie prostě jenom přerušeny, ale hlavně kvůli Clarkovu prohlášení. Chybu? On? Téměř vyloučeno. Měl doktorát z techniky, proboha, a navíc pochyboval, že by někdo s nedokončeným středoškolským vzděláním vůbec pochopil, co rovnice na obrazovce znamenají, natožpak aby v nich našel chybu.

„To je dost nepravděpodobné,“ odpověděl hladce, tón zvolený tak, aby ho neurazil.

„Pravděpodobné, nebo ne, tady máš prostě chybu,“ odvětil Clark ani přitom nezaváhal a nepřestal pomalu žvýkat sousto sušenku, jen s klidem ukázal na příslušnou část rovnice.

V prvním okamžiku chtěl znovu protestovat, ale pak mu došlo, že je to opravdu tak. Měl desetinou čárku posunutou o jedno místo. Kdyby zanechal výpočet v takovémto stavu, počítač by dál hlásil, že vstupní data nejsou korektní, nebo ještě hůř by mu poskytl chybné výsledky. Celý projekt by tím byl zazděn možná i na několik desítek hodin, protože by musel celou rovnici kousek po kousku, výpočet po výpočtu zkontrolovat. A to prostě chtělo čas. Čas, který mu Clark ušetřil, a ani přitom nemrkl okem.

V malém úžasu, ale hlavně tázavě se k němu obrátil.

„Vždycky jsem byl dobrý v matice.“ Pokrčil Clark rameny, na tváři malý a naprosto nevinný úsměv. „Stačí mi se na příklad podívat a vím, jak ho vypočítat a jaký je výsledek.“

Být dobrý v matice byl hodně slabý výraz, vzhledem k tomu, co mu právě předvedl. Zcela jistě by žádný středoškolák na druhém stupni nerozuměl tak vysoké matematice, dělalo to problémy i většině vysokoškoláků a jen hrstka lidí vůbec by dokázala rovnici na obrazovce pochopit tak rychle jako Clark. Jen pár desítek tisíc, přesněji, mezi které patřil Lex samotný. Lidí, jejichž mentální schopnosti přesahovaly zbylou populaci. Teď už chápal, jak dokázal Clark po celé roky skrývat pravdu; byl prostě chytřejší než všichni ostatní, a tak uměl odhadnout, jak se zachovají a jak jim správně odpovídat na jejich otázky tak, aby budil dojem chlapce z farmy.

Hlupák nikdy nemohl překonat mantinely vlastního myšlení, zato inteligentní člověk ze sebe dokázal záměrně dělat hlupáka. A Clark tuto schopnost dovedl k dokonalosti.

Najednou mu, s trochou ironie, došlo, jak hlubokou důvěru k němu musel Clark mít, když během jejich společných chvil dával, záměrně nebo náhodou, najevo i svou druhou polovinu. Musel se v jeho přítomnosti cítit uvolněné, musel vědět, že před Lexem buď nemusí, nebo dokonce nedokáže předstírat, že je prosťáček z Kansasu. Směšné na tom všem bylo, že celou dobu, co se znali, si cítil ukřivděný tím, že před ním Clark něco tají, lže mu, a dokonce popírá, že by vůbec nějaké tajemství měl, i když se ho na to přímo zeptal.

„Uděláme ještě jeden test.“

„Další? Uchmetochnudých,“ zamumlal Clark nespokojeně, pusu plnou celé hrsti sušenek.

„Bude poslední. Slibuji“

Přepnul svou práci na vedlejší monitor a na ten původní otevřel test, potom se i s židlí přesunul k sousednímu stanovišti a nechal tak Clarkovi prostor, aby se svou židlí zaujal jeho místo. Udělal to s jakýmsi rezignovaným povzdechem.

„Postupuj podle instrukcí a snaž se nepoužívat super rychlost. Ani moje počítače nemají dostatečnou operační paměť.“
„A dostatečně bytelné klávesnice,“ dodal Clark a zvedl klávesnici do vzduchu.

Krátce přikývl, protože ano, bylo to tak. Klávesnice sice byla navržena k dlouhodobé a intenzivní zátěži, ale jak se během jejich testů přesvědčil, cokoliv označené za nezničitelné, se stávalo v Clarkových rukou jenom křehkým kusem čínského porcelánu.

Vrátil se ke svému úkolu. Stačilo dopsat poslední řádek rovnice a měl hotovo, ale i když to udělal, dál předstíral, že pracuje, a sledoval přitom Clarka koutkem oka.

První tři desítky otázek zodpověděl dvakrát rychleji než člověk, hlavně díky tomu, že tak jako tak, byť opatrně, použil svou super rychlost. Bylo to doslova pár kliků, takže se zdálo být naprosto jasné, že první sada otázek je pro něj brnkačka. Pro Lexe to nebylo ani moc velké překvapení, ostatně i průměrný člověk by s tím neměl problémy.

Druhou, stejně rozsáhlou sadu otázek, zodpověděl Clark už normálním lidským tempem, ale ani jednou se nezastavil, aby se zamyslel, dokonce ani nezaváhal před zadáním své odpovědi. Ani to se nezdálo být až tak výjimečné, ostatně on sám by zvládl druhé tři desítky otázek se stejnou lehkostí.

U třetí desítky otázek už bylo několikrát vidět, že Clark zaváhal předtím, než odpověděl, ale i tak byl rychlejší, než většina lidí, kterým se test dostal do ruky, a vůbec se propracovali tak daleko, aniž by to vzdali.

Teprve až poslední sekvence ho donutila skutečně váhat. Několikrát se zastavil na patrně dlouhou dobu, a dokonce se mu mezi obočím udělala hluboká vráska, která značila, že intenzivně přemýšlí. A když test skončil, objevilo se mu ve tváři překvapení, jako u kteréhokoliv normálního člověka soustřeďujícího se na problém, který jedním kliknutím nakonec vyřešil, ale mozek mu pracoval dál

„Hotovo. To bylo poprvé, co jsem dělal nějaký psychologický test. Byla to docela zábava,“ prohlásil zvesela a ukázal všechny bělostné zuby v širokém, veselém úsměvu.

„Nikdy si takový test ani nezkoušel?“ zeptal se, když se přesouval zpět na své původní místo a k výsledkům, které už musely být na obrazovce.

„Jsem jenom kluk z farmy. Pamatuješ?“ Povytáhl Clark důrazně obočí. „Nebyl jsem nikdy u doktora, u dětského psychologa ani u školního poradce. Nemohl jsem k nim jít. Mohli by totiž poznat, že nejsem… člověk.“

Jistě, to znělo logicky.

Na druhou stanu, podle výsledků, které mě právě před sebou, by Clark klidně mohl navštívit světové kapacity v psychologii a dokonale je oklamat. Stačilo jenom, aby se naučil, jak správně odpovídat a pak jim ty správné odpovědi dal. Mohl by jim doslova vnuknout, cokoliv chtěl. I když… jak Lex předpokládal, Clark by nikdy nic takového nejen neudělal, dokonce by to ani nechtěl udělat. Na to byl příliš čestný.

Faktem ale bylo, že jeho inteligence byla v takových předpokládaných IQ hodnotách, že už nebyly konkrétně měřitelné. Měl také abnormálně dobrý postřeh, vlastně byla jeho reakční doba kratší než u profesionálních závodníků nebo pilotů stíhacích letounů. Což bylo docela logické. Sám dokázal běžet rychleji než závodní auto, kdyby se jeho mozek neuměl při takových rychlostech orientovat, skončilo by to špatně. Samozřejmě ne pro Clarka, ale pro okolí rozhodně, a také by to bylo jistě velmi nepohodlné stále do něčeho narážet.

Dál, i když v neposlední řadě, tu byla také jeho vysoká schopnost kombinovat a nadání pro strategii. Už chápal, proč byl Clark tak dobrý v hraní kulečníku, i když ho nikdy předtím nehrál. Dokázal se vyrovnat Lexovi, který se hraním zabýval, kam až jeho paměť sahala. Ach, zahrát si s Clarkem šachy nebo Go vypadalo jako skutečná výzva. Konečně.

Malý, potěšený úsměv se mu vloudil na rty.

„Tebe tohle vážně baví, že?“ zaznělo mu blízko u ucha.

Prudce se obrátil a zjistil, že je Clark opět až neuvěřitelně blízko. Byl těsně vedle něj, tak těsně, že mohl cítit jeho dech na tváři a rozeznat drobné hnědé tečky v jeho jinak zelených očích.

„Co?“ vyklouzlo mu upřímně zmateně. Myšlenky se mu rozutekly na všechny strany.

„Tohle,“ odvětil a obsáhl jedním dlouhým pohledem celou laboratoř. „Testy. Výpočty. Věda. A takové věci.“

Neubránil se rychlému, pobavenému smíchu.

„Právě jsi odhalil největší slabinu Lexe Luthora; v hloubi duše je to jenom vědátorský blbeček,“ odvětil malým vtipem a přetrvávající veselí mu dál zvedalo koutky vzhůru.

Díval se do Clarkových očí, na jeho usmívající se tvář a cítil se zase, jako kdyby byl s tím starým dobrým Clarkem, kterého znal předtím, než se dozvěděl jeho tajemství. Byla v tom lehkost, uvolnění, důvěra, věci, které s nikým jiným tak běžně a často nezažíval.

Úsměv mu sklouzl ze rtů, když se Clark naklonil ještě o kousek blíž. Uvolněnost se změnila v něco hmatatelného, v elektrizující chvění vzduchu mezi nimi. Byl to jeden z těch okamžiků, který mohl skončit buď polibkem, nebo tím, že se jeden z nich odtáhne a s omluvami a pocitem trapnosti uteče co nejdál. Tak i tak by to znamenalo krok jiným směrem, od jejich pomalu se obnovujícího přátelství, do míst… No, prostě někam jinak. A Lex si ve skutečnosti nebyl jist, jestli je právě teď ta správná chvíle udělat takový krok. Ne, že by nechtěl, netoužil po ničem víc, než právě teď ohnout Clarka o laboratorní stůl a prostě si užít jeho hezký zadek, ale pochyboval, že by to bylo rozumné. Ty správné kroky v ten správný čas.

„Clarku…“

Načal, ale byl přerušen vlhkými rty, které se mu hrudně přitiskly na ústa. Clark se ho pokusil políbit sice s nadšením a vášnivostí, ale s tak malým množstvím zkušeností, že to byl polibek jen stěží. Cítil, jak mu o sebe cvakly zuby a jak se měkká kůže vnitřku jeho vlastních úst na ně přitiskla. Dalo se říct, že to byl ten nejhorší polibek, který za svůj život dostal, i když byl od Clarka.

Uhnul dozadu spíš instinktivně než v odmítnutí, a stejně tak automaticky položil dlaň na širokou hruď a mírně se o ni vzepřel.

V prvním okamžiku se v Clarkově tváři a očích objevil zmatek, který ale rychle přešel v paniku smíchanou s naprosto jasnou provinilostí. Uhnul dozadu, zcela z Lexova osobního prostoru.

„Bože… promiň… nechtěl jsem… tedy myslel jsem… předtím jsi mě políbil, tak jsem myslel, že to chceš,“ začal blekotat a couvat od něj dál a dál.

„Počkej!“ Chytl ho za zápěstí a přitáhl zase zpět dřív, než mu stačil utéct předtím, než si to vyříkají. Být to někdo jiný, nebál by se toho, protože dveře byly zamčené, ale Clark? Ten jimi klidně mohl projít, a ani by se v běhu nezastavil. Stejně tak se mohl samozřejmě Lexovi vysmeknout, síly na to měl dost, ale to by nikdy neudělal. Nikdy by jen tak nepoužil svou sílu a Lex to věděl.

„Chci,“ řekl jasně, aby nemohlo být pochyb, „ale ne, pokud se mi tím chceš zavděčit nebo si myslíš, že musíš, jinak neudržím tvé tajemství.“

Už když to říkal, měnil se Clarkův výraz z vyděšeného k mírnému a zároveň odhodlanému, a dokonce se mu na tvář vloudil malý, avšak skoro až… něžný úsměv. Povolil stisk jeho zápěstí, Clark toho využil a trochu neobratně sevřel Lexovu štíhlou dlaň ve své.

„Nechci se ti zavděčit a vím, že udržíš mé tajemství. A vím i to, že si mě nechceš koupit. Já ti věřím,“ dodal vážně, jak to uměl jenom Clark. Jako kdyby v jedné větě daroval všechno, co má, včetně svého srdce.

„Není to jen o důvěře,“ podotkl a nechal mu volnou ruku spočinout v místě, kde se krk stýkal s ramenem. „Je to nezákonné a ještě dlouho bude. Je ti šestnáct, Clarku, a mě čtyřiadvacet. Já v tom problém nevidím, ale podle zákonů Kansasu jsi ještě dítě a nedokážeš sám rozhodovat, co je pro tebe dobré, a co ne.“

Clark se nespokojeně zamračil.

„Jsem dokonale schopný si vybrat, s kým chci být, a vybral jsem si tebe.“

Přejel palcem po neobvykle hladké a jemné kůži Clarkovy čelisti. Ten si to malé gesto vyložil jako pozvání, takže zlehka položil svou ruku nízko na Lexův bok a naklonil se blíž. Teplo, které z něj sálalo, bylo přímo hmatatelné a Lex k němu musel zaklonit hlavu, aby mu vůbec viděl do tváře. Teprve v tu chvíli si jasněji než dřív uvědomil, o kolik je Clark vyšší a svalnatější než on sám. Ne, že by byl nějak zvlášť malý, tak průměr, ale vážil chabých sedmdesát kilo, zatímco Clark? Ten měl dobrých sto kilo ve svalech.

Vzhledem k tomu se zdálo téměř absurdní, že by měl způsob, jak Clarka k něčemu donutit, takže to, co se chystal říct, bylo směšné. Ale muselo to být vysloveno. Čistě jen pro pořádek, a aby se ani jedna ze stran nemohl ohánět, že neměla jasno, do čeho jde.

„Není to tak snadné. Muselo by to být tajemství, o kterém bys nemohl říct nikomu, ani svým rodičům,“ vyslovil tu větu nahlas.

Ale zároveň s tím se v duchu sám sobě zasmál. Zněl jako pedofil, který na hřišti rozdává bonbony s Rohypnolem. Otec by byl jistě pyšný. Právě se chystal jako první z Luthorů překročit poslední z dosud nepřekročených zákonů s největšími morálními důsledky. Holt, nezákonné obchodní praktiky, průmyslová špionáž, vydírání a zločinné spiknutí s úmyslem spáchat vraždu byly už dávno překonané a nudné mantinely. Tak proč se nedopustit něčeho nového jako zneužívání nezletilého?

Vnitřní smích ho pomalu přecházel, jelikož Clark mlčel. Ve tváří měl vzdálený výraz a pohled upíral kamsi nad Lexovu hlavu do dálky. Do ztracena. Stejně jako když o něčem usilovně přemýšlel. Mohl přímo vidět, jak se kolečka v Clarkově mozku rychle otáčí, zatímco zvažuje všechny budoucí možnosti a promítá si scénáře.

Najednou vypadalo poměrně nepatřičně dotýkat se jeho holé kůže, takže přesunul ruku z jeho ramena na paži a mírně stiskl, aby na sebe upoutal pozornost.

„Clarku?“ zeptal se, jak doufal ne příliš znepokojeně, a když mu mladík věnoval pozornost, pokračoval: „Tady není žádná třetí cesta. Je to buď ano, nebo ne.“

„Vím a vím, jak chci odpovědět, ale nechci tě dostat do problémů,“ svěřil se Clark se svými myšlenkami. Jistěže se zajímal hlavně o problémy, které by to mohlo přinést Lexovi, ne o své vlastní, jako lítost, společenská izolace, zdlouhavé vyšetřování… to všechno by postihlo Clarka i jeho rodinu, ale jemu šlo právě teď hlavně o Lexe. To byl přesně on.

„Jsou to rizika pro nás oba. Já je jsem ochotný podstoupit. A ty?“ Zvedl tázavě obočí.

„Já taky.“

To bylo jediné, co potřeboval slyšet. Chytl Clarka za límec košile a přitáhl si ho k sobě k dalšímu polibku. Jejich rty se střetly se stejnou chtivostí, nadšením a z Clarkovi strany nezkušeností jako poprvé. Tentokrát ale hodlal mít Lex vše pevně v rukách. Zajel prsty do hustých vlasů a získal nad polibkem kontrolu, čímž donutil Clarka zpomalit a vychutnat si to. Sám si to chtěl vychutnat. Pamatovat si, když konečně dostal to, co chtěl. Zapsat si do paměti každou drobnou nuanci, jako chuť čokoládových sušenek, plnost rtů a ty malé vzdechy, které Clark vydával, když museli přerušit polibek pro krátký nádech.

Jak už to bývá, všechno pěkné musí jednou skončit, takže nakonec to byl Lex sám, kdo se odtáhl.

Pohlédli si do očí. Clark si olízl rty a usmál se, snad i trochu plaše. V tu chvíli to byl spíše kluk z farmy než cizinec z vesmíru, ale popravdě… Lexovi se líbily obě části, hlavně teď, když je konečně měl.

„To bylo… pěkné,“ přerušil Clark okamžik a řekl to, jako kdyby to byla nejdůležitější věc na světě.

Lex zamrkal. Nikdo s ním nikdy nemluvil s takovou… něhou. Byla to něha, že? Nejspíš ano, ale opravdu to nedokázal správně posoudit. Dobře znal vášeň, někdy hrubou až tvrdou. Vypočítavost, která měnila sex jen na další prostředek k manipulaci. Dokonce zažil i nenávistný sex, kdy to byl spíš vzájemný boj. Ale nikdy něhu.

„Ano… to bylo,“ souhlasil, hlavně protože netušil, co jiného říct.

Clarkovi to ale stačilo. Široce se usmál, vzal do své velké dlaně Lexovu ruku a přenesl si ji ke rtům. Nejdřív ho políbil na vnitřní stranu zápěstí, pak na dlaň a nakonec i na hřbet. Další projev něhy, který byl trochu… znepokojivý. Než stačil tento nový pocit plně zpracovat, se Clark najednou zarazil a otočil mu ruku tak, aby se mohl podívat na hodinky.

Přes tvář mu přeběhlo zděšení.

„Do háje! Ono už je čtvrt na osm!“ vykřikl vyplašeně, pustil Lexe a ustoupil dozadu, rozhlížeje se po místnosti. „Měl jsem být už dávno doma. Naši o mě budu mít strach a budou hrozně naštvaní. Kde jsem si nechal batoh…?“

„Jak moc ses opozdil?“ zeptal se, zatímco Clarka sledoval, jak vytáhl batoh zpod jednoho pojízdného stolku stojícího u stěny a míří ke dveřím.

Následoval ho, nejen proto, že mu musel odemknout, hlavně plánoval jet na Kentovic farmu s ním. Měl pár věcí, které bylo třeba s Clarkovými rodiči probrat.

„Škola mi dneska končila ve tři, cesta mi domů trvá tak osm minut. V půl čtvrté měli přivést krmivo pro krávy a já ho měl tátovi pomoct nanosit do stodoly.“ Zamračil se a potřásl hlavou. „Musím hned domů. Čím dřív tam budu, tím kratší budu mít domácí vězení… doufám.“
„Hodím tě tam.“
Nebyla to nabídka, ale konstatování. Clark mu věnoval nevěřícný pohled.

„Ani ty ve ferrari nebudeš u nás na farmě dřív než já, když poběžím.“
„Ne, to ne, ale stihnu to za dvanáct minut. To zas není takový rozdíl, ne?“ zeptal se a otevřel Clarkovi dveře. Ten vyšel, ale na chodbě se zastavil a otočil k Lexovi.

„Nepotřebuji, abys mě vozil domů, a navíc bude lepší, když tě se mnou naši teď neuvidí,“ prohlásil vážně.

„Jenže já si chci s tvými rodiči promluvit a vysvětlit jim, kdes byl a proč ses zdržel. A také jim říct o našem plánu otestovat tvoje schopnosti, pochopit je a naučit tě je efektivně ovládat.“
„To je moc špatný nápad.“ Zakroutil zamítavě hlavou. „Táta bude už beztak naštvaný, a když mu ještě řekneš o tomhle…“ kývl do stále otevřené místnosti. „Víš, že já ti věřím, ale on… nemá rád nic, co souvisí s tvou rodinou. Nebude se mu líbit, co plánujeme.“

„Chceš mu to snad zatajovat?“ zeptal se významně. „Čím víc toho před ním budeš skrývat, tím bude podezřívavější a nezapomeň… testování tvých schopností není naše jediné společné tajemství.“

Viděl jasně neochotu, kterou Clark měl vůči jeho logickému argumentu, ale zároveň bylo jasné, že pravdivost Lexova prohlášení musí uznat. Bude bezpečnější, kdy se nelibost Jonathana Kenta soustředí na testování Clarkových schopností, než aby za jeho častým pobytem na zámku – mnohem častějším, než dřív – hledal ještě něco jiného.

Clark neochotně přikývl.

„Tak dobře, ale teď bychom si měli pospíšit. Čím dřív budu doma…“

„… tím méně budeš mít problémů,“ dokončil za něj a zavřel za sebou dveře své tajné laboratoře. „Já vím.“

Společně se vydali do garáží.

1. část – 3. část

Reklamy

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.