Odpovědi na dně kádinky

Odpovědi na dně kádinky – 3.část

Nad ránem, když si chystal k nanejvýš třem hodinám spánku, se Carson rozhodl, že nejlepší bude tým úplně vynechat. Když se pak snažil být pozitivní a milý během vizity, i když si ještě nestačil vypít ranní hrnek kávy, tak si byl svým rozhodnutím jist.

Todd vydal za celý tým. Po jediné ukázce a přečtení manuálu byl schopný bravurně ovládat přístroj, na který člověk potřeboval kurz a pracoval rychle, precizně a s takovou jistotou v každém elegantním pohybu, že Carson neměl pořád tendenci napůl oka kontrolovat, co dělá. To mu umožnilo plně se soustředit na práci, víc než když měl k dispozici celý tým… no, ne tak docela. Bylo těžké alespoň čas od času nevrhnout dlouhý pohled na Todda a nesledovat, jak se jeho štíhlé prsty s ostrými drápy pohybují mezi zkumavkami. Bylo to fascinující a znepokojivé na mnoha úrovních. Přesto zvládl udělat víc vlastní práce, než s týmem.

Kromě toho z přítomnosti Wraithů na základně se chodbami valila nervozita až úzkost hustá jako med. Dnes ráno se do ní probudil, prýštila z každého, koho potkal na chodbě nebo v jídelně a zmáhala ho. Vždy měl tendenci snažit se pomoct pokaždé, když cítil něčí bolest nebo jen nepohodlí. Nedokázal to prostě jinak. A pokud to byly velké, ostré přívaly něčího strachu nebo bolesti, dokázaly ho vybičovat ke čtyřiceti hodinám bdění, ošetřování a operací. Když to bylo takové husté napětí, jako teď… Neměl kam směřovat energii.

Zabrán do úvah o náladě ve městě, zabočil za roh a zarazil se. 

Před laboratoří stál Todd obklopený čtyřmi mariňáky. Wraith vypadal netrpělivě. 

“Á, konečně doktor Beckett,” protáhl nepříjemně, hlas nízký skoro až syčivý, “Moji opatrovníci,” pokynul rukama do stran, což způsobilo, že se mariňáci jako jeden muž pohnuli o půl krok stranou a pozvedli jeho směrem hlavně zbraní, “nemají ochotu a nejspíš ani schopnost vpustit mě do laboratoře. A vy jdete pozdě.”

Takt určitě nebyl Toddovou silnou stránkou.

“Dobré ráno i vám,” pozdravil nejen Wraitha, ale i mariňáky, na které alespoň kývl. Carson nehodlal ztratit své dobré vychování, ani když měl v sobě jen půl hrnku kávy. “Byl jsem na vizitě,” objasnil, proč to údajné zdržení. Byl si docela jistý, že včera večer… vlastně dnes brzo ráno, řekl, že dřív jak na devátou do laboratoře přijít nemůže.

“To slovo je mi neznámé,” zahučel ne už tak podrážděně, zato však polohlasně, Todd kolem kterého právě prošel, aby se dostal ke dveřím laboratoře.

Ruku zvednutou k zámku, se k němu obrátil a trochu zmateně a hlavně tázavě pozvedl obočí.

“Vi-zita,” vyslovil wraith přerušovaně. Muselo to být poprvé, co to slovo slyšel a řekl.

“Ahá!” Dokončil pohyb, zámek na okamžik změnil barvu z oranžové na zelenou, pak zpět a dveře se otevřely. Carson vešel. “Vizita je každodenní návštěva lékaře u všech pacientů, které má na lůžkovém oddělení. Máte pro něco takového slovo?” zeptal se zvědavě.

Todd vešel bez odpovědi a prošel kolem Carsona rovnou k počítačům, které začal jeden za druhým zapínat. Nevypadalo to, že by Wraith hodlal odpovědět. Trochu se zamračil na jeho záda, protože slušnost byla, když ne odpovědět, tak alespoň říct, že nehodlá odpovědět, ale co se dalo dělat… Obrátil se k jednomu z mariňáků – Barnerovi – který vešel za Toddem.
“Můžete, prosím, ohlásit doktorce Weirové, že jsme v laboratoři a pouštíme se do práce.”

“Jistě, pane.” Kývl Barner a vzal do ruky vysílačku.

V tu chvíli přesunul svou pozornost k přístrojům a začal je jeden po druhém zapínat. Odstředivka, mikroskopy, destilační přístroj, termální- 

“Nemáme pacienty.”

Prudce se obrátil, protože hlas mu zazněl za zády a dost zblízka. Kupodivu zjistil, že si od něj Todd drží svou obvyklou vzdálenost nejméně metr a půl. Jakmile se dostal blíž, byť neúmyslně, mariňáci znervózněli a začali si pohrávat se zbraněmi, což rozptylovalo hlavně Carsona. Wraith si toho sotva všiml.

“Promiňte..?” zamrkal, než mu slova došla, “Ach jistě, nemáte ošetřovny ani pacienty, protože vaše zranění se hojí sama a za velmi krátkou dobu.”

“Ano, většina z nich.” Přikývl Todd. “Ta, která ne, nás buď zabijí nebo se vzájemně podělíme o naší životní energii a pomůžeme tak druhému zhojit rány,” pokračoval, velmi otevřeně a vážně, takže ho Carson soustředěně poslouchal. “To je něco, co mi dělá starosti. Pokud bude náš výzkum úspěšný, jaký bude mít přechod na pevnou stranu vliv na naší schopnost se hojit?”

“O tom jsem také uvažoval,” připustil a Todd jeho slova okomentoval nakloněním hlavy na stranu a přívalem vážné zvědavosti, kterou se otřel o celou jeho bytost. Až mu z toho přeběhl mráz po rukách. Jen zřídka cítil něco tak intenzivně; bolest pacientů s polámanými kostmi a rozdrcenými, které přivezli na pohotovost; ledová hrůza těch, kterým řekl, že jim zbývají poslední měsíce života; ulehčení blízkých, když jim oznámil, že jejich milovaní budou žít dlouhý a spokojený život; radost rodiny, když přinesl dobrou zprávu o novém životě. Velké, silné a důležité emoce, nikdy něco tak… obyčejného, jako zvědavost.

“A k čemu jste dospěl?” zeptal se Wraith netrpělivě, přičemž vlna jeho zvědavosti se rozplynula stejně rychle, jako se objevila.

Rychle se oklepal.

“Chci se pokusit zachovat wraithský regenerační potenciál,” zdůraznil v první řadě, což Todd kvitoval malým kývnutí a jakýmsi… měkčím výrazem ve tváři. “Nejsem a nemohu si být jistý, jestli bude stejný, jako je teď, ale určitě bude mnohonásobně převyšovat ten lidský.”

“Bez životní síly bude potřeba velké množství jiné energie.”

“Určitě. A tu, jak doufám, zajistíme plnou funkčností trávicího traktu. Tady k tomu mám nějaká data,” řekl a rychle se protáhl ke stolu, kde měl položený svůj tablet. Vyhledal na něm výzkum trávicích šťáv čerstvé mrtvoly wraithského vojáka, ke kterému se náhodou dostali sotva před měsícem a půl. Ty výsledky považoval za povzbudivé, protože nastiňovaly řešení problému s potravou. “Tady se můžete podívat.” Podal tablet Toddovi a ten ho s malým pozvednutím obočí převzal a shlédl na něj.

“Při poslední příležitosti jsem se speciálně zaměřil na trávicí trakt. Jeho funkčnost je snížená, to ale jistě víte, nicméně,” zdůraznil poklepáním na hranu tabletu, “je to trávicí trakt dravce s vysoce účinnými trávicími enzymy, zvláště pokud jsou dostatečně koncentrované. Otestoval jsem, že kromě masitých částí kořisti a kostí, je žaludeční kyselina Wraithů schopna strávit také keratin a chitin. Ba dokonce leptá celou škálu kovů, sklo a některé umělé polymery. Samozřejmě bude záležet na absorpční schopnosti střevní stěny, ale myslím si, že Wraithi mají potenciál k opravdu účinnému a téměř bezodpadovému trávení. Pro zachování regeneračních schopností bude třeba jen dostatečně jíst.”

“Jíst,” zopakoval Todd to slovo, jako by pro něj bylo neznámé a hleděl při tom zamyšleně do tabletu. Pak zvedl pohled ke Carsonovi a podal mu tablet zpět. “Krmit se mrtvými těly zvířat.”

“No, my tomu obvykle říkáme steaky,” nadnesl vtip, na tváři malý úsměv, a doufal, že to bylo moc.

Wrait se nicméně ušklíbl a vydal vrčivé oddechnutí, které téměř znělo jako smích.

“Podívejte,” zvážněl Carson, “planet s výhradně zvířecí populací je víc jak desetkrát tolik, kolik je těch zalidněných, a zvířata se množí mnohem rychleji. To je a bude dostatek jídla pro vás všechny.”

“Uvědomuji si to a proto tu jsem, ale ta představa je pro mě příliš… kuriozní,” zvolil Todd opatrně slovo a obrátil ruce dlaněmi vzhůru. “Zvířata pro nás nikdy nebyla užitečná. Dá se jimi nakrmit, když je to třeba, a udrží nás naživu, ale neposkytují výživu, kterou potřebujeme. Je to jako…” nepatrně zaváhal, načež pozvedl levou ruku o něco výš, “sousto plesnivějící kůrky chleba a hostina o deseti chodech.” Pozvedl pravou ruku. “Wraith nucený krmit se zvířaty je stále hladovějící Wraith. A hladovění nás připravuje o naší civilizovanost. Tedy jistě chápete, doktore Beckete,” vyslovil jeho jméno jako něco velmi důležitého, “že představu krmení se zvířaty pro mě není snadné přijmout.”

Nemohl si nevzpomenout na Johnovo vyprávění i hlášení, ve kterém popisoval vyhladovělého Wraitha, tohoto Wraitha, který mu i přesto zachránil a nakonec i vrátil život. Zvláště vyprávění bylo velmi barvité, popisující na samotnou kost vyhublé prsty, na kterých se napínala tenká pokožka a tvář, která vypadala jako “halloweenský kostlivec a to jsou i jinak Wraithi docela jak z levného hororu”. U lidí to byly známky podvýživy a u Wraithů, jak se zdálo, také.

Todd měl sice prsty velmi štíhlé a dlouhé, ještě prodloužené drápy tmavé barvy, ale nerýsovaly se na nich kosti, a jeho tvář, ač plná ostrých hran a úhlů a bledá, až přecházející do zelené, nevypadala nijak nezdravě. Alespoň co mohl soudit a porovnávat se svými zkušenostmi s lidmi.

Faktem prostě bylo, že když Todd mluvil o hladovění, věděl velmi dobře, co říká. Znal to na vlastní kůži. Dobře známý pocit uvědomění ho ponouklo promluvit:

“To je důvod, proč jste tady. Máte upřímný strach, že vaši lidé budou jednou hladovět. A protože to sám znáte, tak – “

“Nebo je to jen způsob, jak zjistit něco o vaší obraně,” přerušil ho Todd chladně.

“Ne, to není ono,” řekl přesvědčeně.

Na to Wraith jen naklonil hlavu na stranu, tvář nečitelnou a znějící úplně ploše. Carson upřímně trochu znervozněl, ne kvůli výhrůžce, ale protože nebyl zvyklý, že cítí… nic. Potom se Todd prostě obrátil a bezeslova se vrátil k počítačům, zanechávaje ho za sebou zkoprnělého.

Zbytek dne, až někdy do dvou do rána, se nesl téměř v tichosti. Dokud od Todda něco nepotřeboval, téměř nevěděl, že tam je, a když se ho snažil na chvíli zachytit pohledem, jako kdyby mu pokaždé unikl. Někam na druhý konec laboratoře, do rohu, do stínu vedle chladničky s vzorky… Byl si téměř jistý, že na něj Wraith zkouší manipulaci mysli a proto byl velmi rád, když i on uznal, že je čas na odpočinek.

Když si Carson ten večer lehal, zvažoval, jestli by se měl ráno Wraithskému veliteli omluvit.

°°O°°

Zrovna skončil šestý den pobytu Wraithů a obešel se bez incidentu. To bylo sakra podezřelé a John byl s každou další hodinou nervoznější a nervoznější.
Jo, Wraithi sice byli v zamčených místnostech bez oken, ze kterých byla odstraněna veškerá elektronika i nábytek, kromě postele, takže to vlastně byly cely, ale pořád to nebyly ty super antické co měli k dispozici. A jo podruhé, každý měl svůj vlastní úhledný malý kousek ráje, ale s jejich telepatickými schopnostmi si nikdo nemohl být ničím jistý. Sice se zdálo, že nic neplánují, ale… vojáci po většinu nocí prostě leželi na posteli a během dnů na ní seděli, pokud jich nebylo třeba v laboratoři. A Todd byl přes den v laboratoři a na noc, na těch pár hodin, kdy nechal Carsona vyspat, se potuloval po pokoji jako strašidlo. Ne, vážně, přecházel od rohu k rohu, pokaždé se zastavil a zůstal desítky minut bez pohybu stát, pak se zase přesunul k posteli a posadil se na ni. Chvílemi na ní i ležel, ale nespal, protože oči měl otevřené a upřené do stropu. Dívat se na nahrávky z jeho pokoje bylo jako sledovat Paranormal Aktivity ve full HD kvalitě.

Děsivé. A ještě mnohem děsivější bylo, co asi Todd chystal.

John sebral z nočního stolku svůj tablet a hodil sebou na postel.

Být vojenským velitelem Atlantidy mělo svoje výhody, jako přístup k téhle šikovné moderní věcičce a hlavně složce “Neopovažujte se ji otevřít, vy idioti, dokud nebudete mít práci hotovou. PS: To nebudete mít nikdy!” která v sobě skrývala celý sortiment klasických počítačových her, soliterem počínaje, přes dámu, šachy a poker, až k Hadovi. Prostě mana nebeská, pokud člověk potřeboval přestat myslet na Wraithy sedící ve svých celách zdvořile nazvaných ‘Pokoje’.

Pustil se do hraní soliteru a zrovna, když byl v polovině třetí hry, jeho tablet zapípal a oznámil příchozí videohovor. Rychlým pohledem do roku zkontroloval, že se blíží jedna hodina ráno. Jako ano, všichni věděli, že bývá do noci vzhůru, ale pokud nešlo o útok Wraithů nebo nějakou jinou katastrofu, tak ho nerušili. Útok to nebyl, tím si byl jist, ale rozhodně to nemohlo být nic dobrého.

Přijal hovor a okamžitě věděl, že se nezmýlil.

Z nepřirozeně těsné blízkosti na něj zíral Toddův obličej. Jak se zatraceně dostal ke spojení?! Dokonce videospojení?! A odkud?! Nedalo se to poznat, protože kromě wraithského obličeje – a nechutně velkých dýchacích otvorů, které, jak nerad zjistil, měli uvnitř sytě modrozelou barvu – nebylo nic vidět.

“Johne Shepparde…?” protáhl Wraith tázavě a naprosto lehce, jako kdyby prostě jen konverzoval.

Mlčel a zíral na něj, zatímco se snažil nenápadně natáhnout po své vysílačce, aby upozornil mariňáky, kteří měli Todda hlídat. A doufal, s hořkou zlostí rodící se mu na patře, že jsou ještě naživu. Když ne, utrhne tomu Wraithovi hlavu a hodí ji do předního skla nejbližšího úlu.

“Slyším tvůj dech a poznávám ho. Vím, že jsi tam, i když tě nemohu vidět.”

Nebyl si jistý, jestli mu Todd nelže, ale vlastně to bylo jedno. To, jak lehce a konverzačně to Wraith řekl, ho prostě naštvalo. Sáhl po vysílačce.

“Lorne! Pete! Zkontrolujte vězně!”

“To nebylo třeba,” byla Toddova poslední slova, než se ozval ruch otevíraných dveří a pak i křik Lorna, aby hned odložil, co drží. a s rukama nahoře ustoupil do místnosti.

Ať to, čím mu Wraith volal, bylo cokoliv, skutečně to upustil a to něco se zhouplo ze strany na stranu tak, že se celá místnost změnila jen ve šmouhy. Houpalo se to dál, ale postupně to zpomalovalo, až se to jen pohupovalo, takže měl John dobrý i když trochu obrácený, výhled na Todda s rukama nahoře a Lorna s Petem.

“Hej, poručíku, tady!” zavolal, protože to vypadalo, že volání přenášelo zvuk oběma směry.

“Pane…?” zeptal se trochu zmateně Lorne, ale bylo vidět, jak se přiblížil k té věci s kamerou a zvedl ji, zatímco stále držel svou zbraň.

“Jo, tady,” odpověděl mu a hodil nohy z postele. “Jdu k vám,” dodal, odložil tablet a sebral devítku z nočního stolku.

Cestu k Toddově pokoji zvládl poklusem v rekordním čase, odhodlán jednoduše do Wraitha vyprázdnit zásobník. Zatracený Wraith! Nikdy je neměli nechat tak volně. Měli je všechny zavřít dole v celách, do laboratoře vodit Todda v poutech a nesundat mu je, dokud to nebylo třeba. Jenže Elizabeth chtěla prokázat dobrou vůli a kdesi cosi. Měli o tom dlouhou debatu… teda, Elizabeth hodně mluvila o tom, jak je s jejich možnostmi nemožné bojovat třeba jen proti polovině Úlů a třeba jen předstíraná spolupráce s jedním nebo dvěmi, je prostě nutná. S nejvyšší opatrností. Paranoidní jako Rodney, přesně takovou spolupráci. A Teyla jí překvapivě přizvukovala s tím, že její lidé budou bojovat, když bude třeba, ale mírová cesta je vždy lepší (Teyla?! Vážně?! Ty dvě si museli do noci zaplétat vlasy a… spřádat tenhle plán, jinak to neviděl).

A protože rezignovaně uznal některé důvody, tak skončili tady, s Toddem, který se může vesele dovolat komu chce a kdoví co ještě jiného.

Hmm, třeba si zasloužil půlku zásobníku sám pro sebe…?

Když dorazil k pokoji, samozřejmě svou výhružku nesplnil, zbraň jen zvedl a ostražitě vešel do místnosti. Rychlým pohledem hodnotil situaci. Nevypadalo to vážně, Todd naprosto klidně stál uprostřed místnosti, ruce pozvednuté jen do úrovně ramen, než nad hlavou a tvářil se zdrze pobaveně. Lorne a s Petem na něj mířili P-90. Situace byla zajištěná a klidná, dovolil si tedy pohled po zbytku místnosti.

Naprava od Johna se něco houpalo u zdi. Na první pohled to nepoznal, ale na ten druhý… byla to jejich bezpečnostní kamera, rozkuchané na součástky spojená dohromady s reproduktorem a zavěšená do obvodů samotného města, které zářilo za napůl zakrytým panelem. Z takového bezbožného masakru na elektronice se Rodney zvencne.

“Co to,” pokynul hlavní ke zbytkům kamery, “je?”

“Chtěl jsem se s tebou spojit, Johne Shepparde a protože tady,” Todd kolem sebe ledabyle a velmi pomalu pokynul rukama (stejně všichni lidé v místnosti znervozněli), “není žádný komunikátor nebo vysílačka, musel jsem tedy najít alternativní řešení.”

“Jo, určitě a při té příležitosti ses pokusil vyslat signál svému úlu,” zavrčel.

“Víš, že bych jim mohl sdělit svou polohu kdykoliv.”

Dobře, musel uznat, že to je pravda.

“Když si se mnou chtěl mluvit, mohl si prostě požádat poručíka Lorna, aby mě zavolal.”

“Nebyl jsem si jist, jestli mě vyslyší.” 

John sevřel pistoli o něco pevněji a zaskřípal zuby. Podle toho, jak nevinně se Wraith tvářil, si byl docela jistý, že jen provokuje. Byla to hra. Hra, kterou mohli hrát dva.

“Dobře, tak teď jsem tady. Řekni, co mi chceš, než tě odvedeme do cely.”

“Chtěl bych hodně věcí, ale pro začátek bych se spokojil s večeří,” odpověděl Todd s naprostou vážností, ale nepohnul se, ani pohyb nenaznačil.

Přesto se John napnul a pozorně si ho změřil. Wraithovo tělo bylo uvolněné, ramena měl pokleslá, hlavu nepatrně nakloněnou, oči přimhouřené, prsty na rukách vláčné… V jeho postoji nebyl ani náznak blížícího se útoku, což znamenalo jedině, že…

“Děláš si ze mě srandu?” napůl se zeptal.

“Ano.”

Za jednoslovnou lakonickou odpověď by si zasloužil kulku do kolene. Místo toho John jen kývnul hlavní ke dveřím.

“Jdeme do cely. A doufej, že McKay nenajde nic v systémech Atlantidy, protože by se ti taky snadno mohlo stát, že v našem sklepě posedíš pár let,” dodal důrazně, což… možná nebyl úplně dobrý nápad.

Nemohl to říct s jistotou, ale měl dojem, že Toddovy rysy ztvrdly. Ach jo, Johne, jistěže mu to připomělo Geniiaské vězení kde byl kdovíkolik let nebo možná desetiletí.

“Potřebuji se dostat do laboratoře. To byl důvod, proč jsem tě zavolal,” objasnil Wraith, tentokrát bez uvolněného tónu, ale zároveň se slovy pomalu vykročil ke dveřím.

“Ani náhodou.”

“Mám teorii. Chci ji otestovat.”

“Na to zapomeň. Jdeš jedině tak do cely.”

“Tak zavolej doktora Becketta.”

“Spí. Nebudu ho kvůli tobě budit.”

Todd se zastavil doslova na centimetru, způsobem, kterého by člověk nebyl schopen. V jednom okamžiku pomalu kráčel a v druhém byl jako nehybná socha. John pozvedl zbraň, Lorne s Petem to udělali jen o vteřinu později. Wraith zůstal nehybný. Trvalo to až příliš dlouho, než se začal pomalu otáčet, přičemž měl ruce obrácené dlaněmi k nim. Viděl to gesto už tolikrát, takže nepochyboval, co znamená. Bylo to něco jako: hej, vy malí lidičkové, já vám nechci ublížit. Leda houby.

“Pak mi dej alespoň některých z vašich přenosných počítačových konzolí,” požádal ho Todd velmi důrazně. Tentokrát už bylo v jeho hlase i postoji varování.

“Po tom, co si právě předvedl?” zeptal se uštěpačně a úspěšně ignoroval Toddovu nelibost. “Děláš si ze mě zase srandu? V žádném případě.”

Todd vydal frustrované odfrknutí, které přešlo v hrdelní zavrčení, protočil oči a něco zamumlal. Bylo něco vzdáleně podobné slovům, plných chrčivých a syčivých zvuků, ale zároveň trochu známé. Co to říkala ta pěkné brunetka s velkýma co pracovala u lingvistů? A jo, něco o tom, že wraithský jazyk byl vlastně nějaký modifikovaný antický dialekt. Moc ji neposlouchal, měla na sobě růžový propínací svetřík a John přemýšlel jen o tom, jak by bylo skvělé, kdyby mu ATA poskytlo antické telekinetické schopností a on by mohl jeden vrchní knoflíček pomalu…

“Mám myšlenku. Potřebuji ji zapsat, než se vytratí. Dej mi papír a něco na psaní,” požádal Todd netrpělivě a přetrhl Johnovi příjemné myšlenky naprosto stejným tónem, jakým ho často obtěžoval Rodney. Tónem vědce v plné mozkové práci, který buď neměl čas nebo prostředky, aby vypustil z mozku přetlak. Rodney často odložil jídlo, popadl ubrousek, z kapsy vytáhl pero bez víčka a začal na ubrousek škrábat nápady.

Bylo zajímavé a trochu vtipné, že wraith měl podobné mozkové problémy jako Rodney a zbytek geniální rodiny. A smutné taky. Vždycky byl s Rodneym až moc soucitný.

“OK,” povzdechl si a podíval se směrem k Lornemu. “Má tu někdo blok a pero?”

Nemusel žádat dvakrát, Lorne u sebe blok skutečně měl a okamžitě ho, vpodstatě neochotně, i když přesně dle nevysloveného rozkazu, vytáhl z kapsy své vesty a pomalu podal Johnovi. Ten si ho převzal a stejně pomalu ho natáhl k Toddovi. Wraith nepatrně pozvedl obočí, ale převzal si blok, který v jeho ruce vypadal… titěrně. Sakra, vlastně si nikdy neuvědomil, že wraithské ruce jsou až tak obrovské. A s propiskou to nebylo lepší než s blokem. Byla v Toddových prstech malá, tenká a křehce vypadající.

Sledovat Wraitha s bločkem, jak opatrně konečky ostrých drápů obrací první popsanou stránku, aby se dostal k další, bylo neskutečně komické. Když se pak pokusil psát propiskou, ale předtím si ji neotevřel, to bylo prostě k nezaplacení. Hlavně když naštvaně odhrnul rty a zavrčel na propisku, jako by ji mohl zastrašit.

Upřímně, John měl hodně co dělat, aby se nezačal smát a podle nepatrných dusivých zvuků za zády na tom byl Lorne s Petem podobně. Nakonec to byl Lorne, kdo se nad Toddem slitoval.

“Musíte ji zmáčknout… tam nahoře… je tam takový čudlík.”

Todd po Lornovi jen střelil pohledem, než zmáčkl vršek propisky. Ta klikla a Wraith s ní přejel po horním okraji stránky. Zdálo se, že se všechno podařilo, jak mělo, protože si odfrkl a začal psát. Psal opravdu rychle, i když propisku držel nešikovně mezi dvěma prsty.

“Bude to trvat dlouho?” zeptal se John po chvíli.

Tentokrát si vysloužil pohled on, potom se Todd prostě obrátil a naprosto spořádaně vykročil k výtahům, zatímco pořád psal. 

John nebyl zas tak překvapený, že Todd spolupracuje. Byl snad nejklidnější Wraith, kterého poznal, možná by konkuroval i velké spoustě lidí tady na základně. O to se ale často zdál nebezpečnější. Nedalo se odhadnout, co se mu honí v hlavě, třeba zrovna teď. Během celé cesty neřekl jediné skutečné slovo, jen psal, občas črtal a do toho se mu z hrudi ozývalo hluboké hučení. A mezi… no, ani ne tak obočím, jako vyboulé kůži nad očima, se mu udělala jasně viditelná soustředěná rýha. Jako by byl úplně ponořen do toho, co píše a neodtrhl se od toho, ani když John povolával k celám posily, další vojáky směroval ke zbylým pokojům Wraithů a vyrušil Rodneyho v půlnoční svačince s žádostí, aby se šel podíval na obvody v Toddově pokoji a spustil diagnostiku počítačů.

Konečně dorazili k celám. Jednu z nich otevřel a Todd do ní v klidu vstoupil. Jakmile byl za dveři, obrátil se k němu a natáhl ruku s blokem, ve kterém za cestu sem popsal několik stránek.

“Dej to Beckettovi.”

Obezřetně si od něj blok převzal a vycouval z cely. Teprve až když byl venku, mříže zapadly a silové pole bylo aktivováno, si dovolil sklopit zbraň a podíval se na bloček. Symboly na něm okamžitě poznal, i když jim nerozuměl.

“To je anticky.” Nebyl to dotaz, jen překvapené konstatování.

“Ano,” přitakal Todd. “Neovládám vaše písmo dost dobře, abych popsal komplikované biochemické vzorce, ale doktor Beckett je dostatečně schopný v antickém jazyce, aby porozuměl.

“Netušil jsem, že to umíš tak… dobře,” poukázal na hustě popsané stránky bloku.

“Bylo snazší naučit se jejich jazyk, než čekat, jestli se oni uráčí komunikovat tím naším.”

“Není ale váš jazyk vlastně antičtina?” zeptal se, protože o tom před chvílí přemýšlel. Todd se nepohnul, nepřestal na něj upírat oči a mlčel. Jasné zpráva, říkající velké ‘ne’. “Aha, tak je to telepatie?” položil další otázku, jen tak ze zvědavosti a opět nedostal jinou odpověď, než upřený pohled. “Tak jo, nechceš odpovědět. Chápu. Klidně si své velké wraithské tajemství nech.” Rozhodil ruce a ušklíbl se. Dál tu byl ten pohled dvou žlutých očí s tenkou, kočičí panenkou, a znervózňující mlčení, které Johnovi zvedalo chloupky na zátylku a rukách. Starý, vyhladovělý pes. Velmi starý. “Je těžké věřit, že si je vážně potkal,” vyklouzlo mu dřív, než si uvědomil, co chce říct.

Tentokrát se Toddův výraz pohnul a vklouzl do mírně pobaveného.

“Potkal a ochutnal,” odpověděl s naprostou ledabylostí, jako kdyby skutečně mluvil jen o tom, co měl den předtím k snídani.

“To jsem nepotřeboval vědět,” odsekl John, jehož chloupky stály v pozoru jak bažanti před generálem. Musel změnit téma: “Ráno to dám Beckettovi.”

“Nejlepší by bylo dát mu to hned,” namítl Todd. “Bude chtít okamžitě pokračovat s výzkumem.”

“Po tvém kousku nevím, jestli bude vůbec nějaký výzkum,” odvětil John a významně pozvedl obočí. “Snad sis nemyslel, že ti to jen tak projde? Ty i tvoji muži budete od teď ve vězení. Už žádné pohodlné pokoje.”

“Takové zdržení výzkumu je zbytečné, zvláště když víš, že můj čas tady je omezen,” zavrčel Todd mírně popuzeně, ale spíš jen tak přátelsky, rozhodně žádné skutečná zlost. “Nemáte-li zájem pokračovat, tak nás prostě nechte odejít.”

Chtěl se ušklíbnout a informovat Wraitha, že žádný odchod se konat nebude, ale skousl své slova, protože si vzpomněl, že přesně to Elizabeth slíbila. Volný odchod na adresu, jakou si zvolí. A byl si docela jistý, že by svůj slib dodržela, kdyby se přišlo na to, že Todd neudělal nic víc než menší… vylomeninu. Sice to bylo zvláštní a naprosto proti racionálnímu myšlení, ale byl si na devadesát procent jist, že Todd nic neudělal.

Takže jo, výhružku o vězení si musel odpustit, nicméně… popíchnout Wraitha mohl.

“Takže to nebyl vtip, že tu můžeš zůstat jen chvíli…?”

“Dokážu dlouho vydržet bez krmení, ale moje… řekněme dobré vychování se s hladem zhoršuje. Nechci Wraithům dělat špatné jméno.” Blýskl pohledem žlutých očí.

“Horší jméno už Wraithům v téhle galaxii udělat nemůžeš,” odsekl posměšně, ale koutky mu zacukaly ve skutečnému úsměvu. Hodil malou návnadu a Todd z ní samozřejmě udělal velký úlovek.

Snad proto, že ho jejich výměna urážek pobavila nebo prostě proto, že měl slitování pro posedlé vědce, rozhodl se Carsona probudit. No dobře, rozhodl se donutit někoho jiného, aby ho probudil, zatímco zůstane v bezpečí tady u cel.

Dveře se otevřely a celé četa mariňáků dovnitř přivedla zbylé dva Wraithy. Vojáci se nijak nebránili, naprosto klidně a poslušně, jak ovce, každý zašel do své cely a zůstal stát uprostřed. Ne poprvé ho napadlo, že mají ještě méně života, než všichni ostatní, které kdy viděl. 

Odvrátil od nich pohled a podíval se na Todda, který ho sledoval upřeně a bez výrazu a svých mužů si nijak nevšímal. Chvíli si s Wraithem měřil sílu pohledu, než se obrátil k prvnímu mariňákovi, kterého měl po ruce a poslal ho i s bločkem k Beckettovi. 

Po mariňákově odchodu se čas natáhl. Místnost byla sice plná lidí, ale nikdo neměl potřebu mluvit před třemi Wraithy, i když bylo možné, že jim rozuměl jenom jeden.

John se už potřetí podíval na hodinky. Sice uběhlo jen pár minut, ale zdálo se to dlouhé a mohlo to být ještě delší. Carson uměl být nepříjemný, když ho někdo vzbudil uprostřed noci kvůli něčemu jinému, než vážná lékařská pohotovost. Jednou s Rononem vypili pár piv a pak hráli ‘zazvoň a uteč’. Zatímco rozespalý Rodney s přeleženou tváří byl vtipný a Zelenka nadávající v češtině doslova k popukání, tak Becketovo klidné ‘vím, kdo jste’ bylo vážně děsivé. Zvlášť když při snídani k Johnově kocovině ještě přidal milé upozornění, že když se to bude opakovat, stane se kolonoskopie standardní procedurou při návratu bránou.

Představoval si, jak se bude Carson tvářit a proto ho překvapilo, že se dveře otevřely a Beckett vrázoval dovnitř. Na sobě měl kostkované froté pyžamo a mával zápisníkem.

“Kdyby to fungovalo, mohlo by to omezit mutace u inkubovaného retroviru až o devadesát tři procent. To by pak zvedlo produkci použitelného množství retroviru na dvojnásobek…”

“Na víc, jak dvojnásobek,” opravil ho Todd, jehož veškeré pozornost se v okamžiku, kdy Beckett vstoupil do místnosti, přesunula výhradně na něj. Jako kdyby v jediném okamžiku Johna naprosto vypustil. Nebýt to směšné, cítil by se trochu přehlíženě a žárlivě.

“Měli bychom to hned vyzkoušet,” prohlásil Carson rozhodně.

“Jak můžete vidět, doktore Beckete,” pokynul Todd do strana rukama v jednom pozvolném a nepřirozeně hladkém gestu, “jsem poněkud… uvězněn.” 

Becket se obrátil na Johna:

“Nemohl bys ho pustit? Jen na pár hodin.”

“Naboural se do naší počítačové sítě…”

“Jen do komunikačních spojů,” ozval se Todd, ale John ho ignoroval.

“… a kdoví, co tam vyváděl.”

“Původně jsem se chtěl spojit s vámi, doktore Beckete, ale naneštěstí jsem našel Sheppardův pokoj jako první.”

Střelil po Wraithovi pohledem, který si toho samozřejmě nevšiml a dál soustředěně zíral na Carsona. Před chvíli Todd říkal něco jiného. Lhal buď předtím nebo teď a bylo mu asi úplně jedno, že lidé nemají paměť jako akvarijní rybičky.

“Co velká eskorta… možná i pouta… a držel by se dál od všech počítačů,” navrhl Carson, jen za malého nespokojeného zahučení z cely, “Je to velký krok v našem výzkumu,” pokynul popsaným blokem, “a i když jsou ty poznámky velmi přesné, je to hlavně wraithský koncept biochemie, který jsem ještě úplně nevstřebal. Dokážu to sám, ale s jeho pomocí to bude snazší a rychlejší.”

“Není to jen na mě.”

“Jistě. Doktorka Weirová o tom už ví?”

“Zrovna jsem se za ní chystal. Nejdřív jsem je musel všechny zajistit.”

“Chápu. Půjdu s tebou a probereme to,” uzavřel to Carson rozhodně, sklopil pohled k zápisníků a se zaujatě zamračeným výrazem se obrátil na patě.

John neměl žádné námitky, vlastně byl trochu rád, že nebude jediný, kdo Elizabeth budí a tak se vydal za doktorem. Když se odvracel, všimli si Wraithova pohledu. To, jak si měřil Carsona doslova od hlavy k patě, oči trochu přimhouřené, jako dravec zaměřující se na svou kořist.

“Hej! Hej! Oči sem!” okřikl Todda. Ten si dal načas, aby se k němu pozvolna otočil a trochu naklonil hlavu na stranu v mlčenlivé otázce. “Doktor Beckett není tvoje půlnoční svačinka. Je to jasné?”

Todd samozřejmě neodpověděl slovně, jen mu cuk koutek a štěrbiny podél nosu se roztáhli, jakoby nasál vzduchu. Pak si odfrkl a prostě se obrátil zády. To byl konec jejich rozhovoru.


Druhá částČtvrtá část

6 komentářů: „Odpovědi na dně kádinky – 3.část

  1. Tak jo… 😁 Scéna „Todd a propiska“ mě opravdu rozesmála. 😁 Děkuji za přesnou specifikaci vraithského neexistujícího obočí. 😉😉😉 Beckett v kostkovaném pyžamu… To snad ani nejde komentovat. Ta představa mě zlomila v pase. Jistě to byl nějaký úchvatný skotský vzor… 🤣 Což byl jistě také důvod, proč na něj Todd tak divně zíral, že? 😉

    To se mi líbí

    1. Chudák Todd se snaží zachovat si tvář a tady se mu ještě smějí. 😀 Ale víš co, to jsem tam měla dřív, než sis stěžovala. 😀 Noo, jasně, že to byl nějaký skotský vzor, však je taky patřičně hrdý na svoje dědictví, že ano. 😀 Ano, ano, pižamu bylo jediný důvod, taky jaký jiný by mohl mít, že? 😀 😀 😀

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.