Odpovědi na dně kádinky

Odpovědi na dně kádinky – 10.část

John zabočil do chodby ke karanténě a hned uviděl Browna sedět na lehátku a doktora Anshu Něconevyslovitelného, jak mu ošetřoval silně krvácející rány po drápech na ruce.

“Jak jste na tom, Browne?” Zastavil se u jeho lůžka.

“Dobrý, pane, jenom škrábnutí.” Usmál se povzbudivě Brown, ale ve tváři byl pobledlý a zpocený a rychle dýchal. Typické známky ztráty krve.

“Vypadá to, že drápy nepoškodily žádné šlachy. Byla zasažena hlavně kůže. Bude třeba šití, ale zahojí se rychle,” informoval ho drobný indický lékař, “Doktor Beckett a doktorka Bergmanová jsou nahoře s tím Wraithem.”

John kývl, poplácal Borowna po zdravém rameni a zamířil k pozorovatelně.

Ostatní mariňáci stáli před dveřmi karantény, zbraně v pohotovosti, ale nezraněni. Rychle kolem nich prošel, pohledem zkontroloval, že byla karanténa uzamčená a zabočil na schody do pozorovacího atria.

Dalším rychlým pohledem zkontroloval, že karanténní místnost byla temná, ale ne prázdná – naštěstí – co mohl soudit podle videa z ultračervené kamery, které zrovna běželo na jedné z obrazovek. Kolem ní byla doktorka Bergmanová, Carson a samozřejmě hlavní zloduch dnešního večera; Todd. S jeho příchodem všichni tři odtrhli pohled od obrazovky a podívali se na něj.

Zaměřil se hned na viníka.

“Tak fajn, co jsi provedl?” zeptal se přímo.

“Já nic neudělal,” zavrčel Todd nazpět.

“Tvůj voják napadl moje lidi a ty mi chceš tvrdit, že o tom nic nevíš?”

“Kdybych na vás chtěl zaútočit, udělám to už dávno a nebudu čekat, než použijeme retrovirus.”

“Já ti nevím, mě přijde jako docela dobrý nápad svést vinu na retrovirus.”

Tentokrát udělal Todd krok kupředu a z hrudi se mu vydralo za vrčení, nevýrazné, ale dostatečně upozorňující, aby John už nepokračoval. Tak to leda houby. Jeden z jeho lidí měl ruku, jako kdyby mu ji sežral mlýnek na maso a ten, kdo byl zodpovědný, si to taky odpyká. 

“Nikdo z nás, včetně Todda, neví, co se tu stalo,” vstoupil jim do toho Beckett velitelským hlasem doktora, “Zrovna jsme se to chystali zjistit. Doktorko Bergmanová, můžete podplukovníkovi zopakovat, co jste řekla nám.”

“Jistě,” kývl Bergmanová, “Nejdřív byl Pacient 1 neklidný, přestal jíst a po chvíli začal zvracet. Byla jsem zrovna na cestě ze dveří,” pokynula ke dveřím pozorovatelny, “když zaútočil na stráže. Pokusili se ho zastavit střelbou, ale neúspěšně. Poslala jsem je ven a izolaci uzamknula, pak jsem zhasla světla, protože jsem doufala, že to pacienta uklidní. Wraithi trpí druhově vrozenou fotofobií,” dodala na vysvětlení. “Nakonec jsem zavolala doktora Becketta a mezitím sledovala pacienta na ultračervené kameře.”

“Dobře, zdá se, že ho to uklidnilo,” přitakal Carson.

“Ne,” odmítl Todd ostře, přesunul se ke sklu a podíval skrze něj do neprostupné temnoty dole. Člověk by tam viděl možná tak vlastní ruku do půl metru před sebou, tolik zhruba světla poskytovaly tenké zářící pásky kolem dveří. Ale Todd? Zdálo se, že propátrává tmu stejně snadno, jako kdyby byl jasný den.

“Není klidný, je na lovu. Skrývá se. Čeká. Je připraven zaútočit,” oznámil dutým hlasem, načež se prudce obrátil a ukázal na Bergmanovou, “Rozsviťte světla na třicet procent.”

Carson kývl.

“Udělejte to. Uvidíme ho, ale on nebude oslněný.”

Doktorka Bergmanová se dotkla panelu a světlo v karanténě se začalo pozvolna rozsvěcet a odhalovat spoušť, kterou tam wraithský voják způsobil. Lehátko bylo převržené, opěrky rukou urvané. Vozík s jídlem ležel opodál, chybělo mu jedno kolo a jeho obsah byl rozházený po celé místnosti, kde se mísil se zvratky rozmanitých barev, zbytky rozmlácených monitorů a lékařských přístrojů. A mezi tím vším, skryt za převrženým lehátkem, seděl wraithský voják… nebo spíš to, co mělo být Wraith. Zůstaly mu oči, zářící žlutě, jako oči šelmy a také fosforeskující vlasy, teda část z nich, protože větší byla pryč, nahrazena krustou modrých šupin, které pokrývaly také jeho krk. Rostly dolů po pravé ruce, která byla alespoň čtyřikrát taková, jako normálně a zdeformovaná do něčeho jako klepeto. Nad klepetem ruka pulzovala a John mohl přísahat, že je celé mokrá a lepkavá. Jak vypadaly druhá ruka nebylo z jeho úhlu vidět, ale přinejmenším rameno bylo pokryté jen jemnými modrými šupinami, zato záda? To, co mu tam rozervalo košili, vypadalo jako deformované krovky nějakého obrovského brouka. Zbytek těla byl zakrytý vozíkem, ale určitě nevypadal o moc líp.

“Tak jo. Odsajte odtamtud vzduchu,” nařídil Bergmanové.

“Ne!” zakázal ostře Todd a prudce se k němu obrátil. 

John si v duchu povzdechl. Dobře, to bylo od něj zbytečně kruté. Mohl zkusit svůj rozkaz formulovat o trochu citvěji, šlo přeci jen o Toddova vojáka, ale zároveň… podíval se do zatemnělé místnosti. To, co tam bylo, se už nepodobalo Wraithovi.  Ale možná tam někde uvnitř pořád Wraith byl. Jasně, s nepříjemným pocitem, si dokázal vybavit sám sebe, uzamčeného v těle pomalu se měnícím na brouka. Na něco velmi podobného tomu, čím byl teď Wraith. A dovedl si sám sebe představit na Toddově místě, pokud by šlo o někoho z jeho lidí. Udělal by všechno pro to, aby svému člověku pomohl. Neměl to právě chtít upřít Toddovi. Jo, bylo to od něj bezcitné.

“Myslíte, že se s tím dá něco dělat?” obrátil se na oba doktory.

“Dokud nezjistím proč k takovým mutací došlo, nemohu – “

“O to nejde,” přerušil ho Todd, “Potřebujeme ho živého. Z živé tkáně snáze zjistíme, kde retrovirus selhal.

“Ano, to je pravda,” přitakal Carson, “a kromě toho možná najdeme způsob, jak mutace zvrátit. Připravím sedativa, která budou účinkovat i na Wraitha. Jen bude muset někdo jít dovnitř…”

“Zbytečná ztráta času. Dokáži ho zvládnout,” přerušil ho opět Todd a udělal krok ke dveřím.

John mu zastoupil cestu.

“Nepůjdeš tam sám.”

“Nehodlám se starat o tvé lidi,” sykl Todd nazpět a pokusil se ho znovu obejít.

Zastoupil mu cestu podruhé.

“Já se o sebe dokážu postarat sám,” odpověděl ostře.

Podruhé Todd už neprotestoval, naopak krátce kývl na souhlas. Bylo rozhodnuto. Zamířili k izolaci, Todd mu šel v patách a Carson po jeho boku.

“Buďte velmi opatrní, abyste se nedostali do kontaktu s jeho tělními tekutinami,” informoval je Carson, když stanuli před dveřmi do izolace. “Retrovirus měl být touhle dobou už neaktivní, ale evidentně není. Kdyby se vám dostal do krve…”

“Chápu,” přikývl John a natáhl se po zbrani, kterou mu jeden z mariňáků sám nabídl, protože dobře věděl, k čemu se chystá, “Kdyby se to stalo, zase si udělám výlet do broučího hnízda.”

“Tentokrát ne,” odmítl Carson. “Jedná se o jiný typ retroviru. Jsem si docela jistý, že kdyby se jím nakazil člověk, nedalo by se s tím nic dělat.”

John zpozorněl.

“Co Brown?”

“Prohlédl jsem jeho zranění. Podle jeho charakteru je nepravděpodobné, že se nakazil, ale už jsem mu nechal nasadit antivirovou léčbu a budeme ho sledovat.”

“Jdeme?” zeptal se netrpělivě Todd dřív, než se stačil zeptat, co by se s Brownem (nebo s ním samotným, když na to přijde) stalo, pokud by byl nakažen. Vrhli na Wraitha ostrý pohled, na který mu Todd odpověděl popuzeným zahučením, ale nic víc si neřekli. Nebylo to třeba.

John přistoupil k ovládacímu panelu, zbraň připravenou. Todd se postavil na druhou stranu dveří. Johnovimuži se shromáždili do půlkruhu před dveřmi, aby zastavili wraithského vojáka, kdyby se pokusil uniknout. Zkontroloval všechny pohledem, včetně Carsona a Bergmanové, kteří se skrývali za nejbližším rohem. Mimo palebnou linii a dost daleko od běsnícího Wraitha.

Koukl na Todda, ten kývl. Přejel rukou po ovládání a dveře se otevřely. Uvnitř bylo ticho, nic se nepokusilo dostat ven ani jim zabránit vstoupit. Znovu se podíval na Todda a pokynul mu palcem dovnitř. Chtěl se o vojáka postarat sám, měl přednost. Wraith ani nezaváhal a vklouzl do dveří, jako kdyby byla tma uvnitř místnosti jeho nejlepší přítel.

To mu John zatraceně záviděl, protože když on vstoupil za ním, musel nechat svoje oči přivyknout, zatímco situaci sledoval jen ušima a poslepu hmatal po ovladači dveří, aby je za sebou zavřel. Ještěže stál Todd jen dva kroky před ním, jako hlavní cíl. On vojáka viděl, John by byl na pár vteřin prakticky slepý.

Přejel rukou po panelu, dveře se zavřely a v ten okamžik byla kolem tma. Zamrkal. Tma před ním najednou ustoupila stranou, jako velký přízrak a odhalila šerou místnost. Zatracený Wraith! To jediné si stačil pomyslet, než zahlédl jak se k němu neskutečnou rychlostí řítí dvě zářící oči. Téměř stiskl spoušť, když si vzpomněl na dvě věci a) Carson ho chtěl živého b) při střelbě všude stříkala krev a poslední co chtěl bylo, změnit se v brouka a umřít. Střelba tedy byla až poslední možnost.

Bleskurychle si vybavil, jak vypadala místnost když ji viděl z pozorovatelny a vzpomněl si na kovový lékařský tác po jeho levici.

Uhnul blížícímu se Wraithovi, sebral ze země tác a když se k němu voják znovu obrátil a rozmáchl se rukou, nastavil ho proti němu. Klepeto projelo kovem jako nůž máslem, ale naštěstí ostrý konec neudělal dost velkou díru, aby se do něj vešlo celé. To ale Wraitha nijak nezastavilo. S neuvěřitelnou silou se snažil prodrat klepetem skrze tác a tlačil tak Johna dozadu ke zdi. Narazil do ní a klepeto divoce zaklapalo. Z jeho konců na zem kapala slizká krmná tekuti, a s poza okraje tácu se natahovala ruka, která se Johna snažila drapnout za krk, košili… prostě ho popadnout. S největším úsilím se mu dařilo držet Wraitha od sebe a hranou tácu odrážet i jeho drápatou ruku, ale nemohl to zvládat věčně.

Nastavil hlaveň proti vojákovu břichu a téměř stiskl spoušť, když…. Kolem vojákova krku se objevila bílá ruka, jak ho Todd chytl a druhou ruku mu položil na hlavu. Voják téměř okamžitě přestal bojovat a začal s sebou škubat. Todd hrdelně zavrčel. Voják sebou ještě jednou cukl, vydal chrčivý zvuk a pak prostě odpadl s tupou ranou na zem.

Světla v místnosti se okamžitě naplno rozsvítila. Světlo bylo jasné i pro Johna, ale to mu nezabránilo cítit hluboké zadostiučinění, když Todd podrážděně zavrčel a zvedl ruku k očím, aby si je kryl. To měl za to, že ho chtěl nechat sežrat zmutovaným wraithským vojákem.

“Ty parchante jeden!” sykl na Wraitha. “Použil si mne jako návnadu!”

“Návnada se neumí bránit. Ty ses bránil, Shepparde.”

Nadechoval se ke sprosté odpovědi, když se dveře otevřely a vpustily dovnitř tým mariňáků. Ustoupil jim, společně s Toddem, stranou, aby mohli obklíčit bezvědomého vojáka. Po mariňácích dovnitř vběhl Carson. Zkontroloval je oba rychlým pohledem, než se protáhl mezi mariňáky a poklekl k ležícímu wraithskému vojákovi, v ruce skener.

“Je naživu, ale už dlouho nebude. Je mi líto,” řekl a zvedl upřímně lítostivý pohled k Toddovi.

Samozřejmě že ten nijak nereagoval, jen trochu naklonil hlavu na stranu a shlédl na vojáka. Na jeho hlase nebyla slyšet jediná emoce, když poznamenal:

“Pak musíme jednat rychle.”

°°O°°

Po rychlé prohlídce a ještě rychlejší povinné sprše, byl John zpátky na galerii pozorovací místnosti, tentokrát s číslem dvě. Elizabeth už tam byla a zamračeně shlížela dolů, na teď už mrtvého wraithského vojáka, který byl připraven na pitvu. Bylo jasné, že má starosti, jak sledovala Carsona, připravujícího se k pitvě, a Todda, který kolem kroužil jako velký žralok.

Postavil se po jejím boku a strčil si ruce do kapes.

Prohlídka a sprcha ho uklidnila natolik, že už neměl chuť prohodit sklem židli a trefit se s ní Toddovi přímo do hlavy. O střelbě si ještě nebyl jistý, pořád mu vězel v hlavě nápad prostřelit Wraithovi obě kolena, ale přímá konfrontace pěst na pěst, ta už ho nelákala. Doufal, že tento nově nabytý klid předá i Elizabeth.

“Tak jak?” zeptal se po chvíli ticha.

“Zemřel teď, je to,” podívala se na hodinky, “dvanáct minut. Todd i Carson trvali na okamžité pitvě.”

“Budem tu sami?” položil druhou otázku, přičemž samozřejmě myslel Rodneyho, protože Teyla odešla těsně po testu na pevninu za svými lidmi kvůli nouzovému volání a Ronon šel s ní. Elizabeth je oba pustila, jelikož prý byli zavřeni na základně poslední čtyři týdny zcela dobrovolně a mají vypadnout alespoň na pár hodin, než se z toho zblázní. To bylo ještě v době, kdy to vypadalo, že retrovirová terapie by mohla mít úspěch a tak nebude vadit, když dva jejich nejlepší lidi budou na pár hodin pryč.

“Rodney pracuje. Nechala jsem ho, tady by byl k ničemu,” odpověděla s nepatrným, leč vědoucím úsměvem, kterým naznačovala, že jediné, co by McKey dělal, by bylo zhnusené vykřikování, zakrývání oči a vyhrožování, že bude za chvíli zvracet. Pohled na krev, natožpak na orgány, nebyl pro Rodney ani po všech těch letech příliš snesitelný. Kdyby to tak byla jeho jediná chyba, život s ním by byl ráj.

“Není naštvaný,” podotkl po dalších pár vteřinách a Elizabeth na něj tázavě pohlédla, “Myslím Todda. Nevypadal naštvaně. Jestli se nás pokusí zničit, tak to nebude proto, že jsme mu zabili vojáka pokusným retrovirem.”

“Hned jsem o něco klidnější,” odvětila Elizabeth patřičně jízlivě, ale kdesi pod tím, hluboko v hlase, byla vděčnost za to ujištění.

Lehce se na ni usmál.

“Do záznamu,” zazněl místností Beckettův hlas. “Subjekt: Wraithský voják. Věk: Neznámý. Jméno: Označení Pacient 1. Poznámky: Účastník klinické studie retrovirové léčby. Označení retroviru: WM 2,01 – 38A. Pitvu provádí doktor Carson Beckett. Asistuje Velitel Wraithského úlu. Popis zevních deformací: rozsáhlé kožní deformace v důsledku zbujení chitinových…”

Carsonův hlas se stal monotonním, jak popisoval všechno, co mohli sami vidět. Šupiny všude po těle vojáka, stejně jako podivně zdeformovaný obličej, jako kdyby se mu zcela propadl nos. Jak Carson odstranil oblečení, ukázaly se další šupiny, které už nebyli ani tak šupiny, jako souvislé pláty už na první pohled tvrdého materiálu – chitinu – pokrývající velké části hrudníku. Nepříjemně mu to připomnělo jeho vlastní zkušenost, i když v jeho případě byl povrch kůže pružný, byť pevný jako kevlar, tady u Wraitha? Když Carson na plát poklepal, znělo to dutě a pevně. Dalo se v tom vůbec dýchat? napadlo ho těsně předtím, než to samé do záznamu poznamenal Beckett.

Další na pořadí dne bylo klepeto. Tomu Carson věnoval velkou pozornost, důkladně ho popsal do záznamu, nafotil ze všech úhlů a dokonce si přizval blíž Todda, který zatím jenom kroužil kolem a pozoroval všechno z dálky. Todd se ke Carsonovi přiblížil zezadu a podíval se mu přes rameno. Téměř se dotýkal svým tělem jeho zad. John se zamračil, když to sledoval a mariňáci, rozestavení kolem zdí, postoupili kupředu.

Mentálně aktivoval spojení s izolací dole.

“Hej, kámo, jeden krok vzad!”

Zatímco Carson k němu zvedl překvapený pohled, jako kdyby si vůbec nevšiml, že má Wraitha namačkaného na zádech, tak Todd vyslal pobavené zablýsknutí očima, než ustoupil vzad. Teprve v tu chvíli se k němu Carson obrátil, jen aby se krátce podíval, kam až Wraith ustoupil a ani tak nevypadal znepokojeně. Naopak vyslal k Johnovi pohled, kterým říkal, že se o sebe dokáže postarat sám.

John mírně pokrčil rameny. Tohle byla prostě jeho práce. Starat se o své lidi. 

Když se Carson s Toddem konečně odpoutali od klepeta, tak se přesunuli ke spodní části těla. Doktor rozřezal chirurgickými nůžkami kožené kalhoty, rozhrnul je a… John se znechuceně zašklebil.

Dvakrát byl na pitvě vojáka a už si zvykl na fakt, že mezi nohama neměli nic. Žádné péro ani nic tomu podobného, jenom díru nebo spíš jako kloaku, jen míň viditelnou. Protože, dokud Carson nezačal otvor zkoumat, byla to jen tenká, šedozelené čára mezi nohama, které by si sotva všiml. Jenže to, co měl mezi nohama voják bylo… blé. Nebo taky kurevsky odpornou věc velikosti mužského předloktí, širokou zrovna tak, plné hrbolů velikosti ořechu leskle zelené barvy, jako chitinová skořápka na hrudníku a končící… jo, rozhodně to byl zasraný bodec. A to všechno obalené slizem zelené barvy.

Elizabeth po jeho boku vydala znechucený zvuk, přitiskla si hřbet ruky na pusu a odvrátila pohled. Sám se na to radši znovu nepodíval a zaměřil se na Carsona.

“Prosím, Beckette, řekni, že to není jeho pér… ehm, penis,” dokončil víc klinicky, rychlý pohled vrhnutý na Elizabeth. Ta už kupodivu přestala odvracet oči, ani ruku si na pusu netiskla, ale pořád vypadala znechuceně.

“Vojáci nemají žádné definované pohlavní ústrojí, ani mužské ani ženské,” odpověděl mu Carson, když s vědeckým zaujetím uchopil tu věc do kleští a pozvedl ji z lůžka, aby si ji mohl lépe prohlédnout. “Mají jenom vývod z trávicího traktu a močové trubice zakrytý kožními záhyby. Určitě není normální, aby měl něco podobného lidskému penisu.”

John nevěřil, že by tohle… tu věc… mohl Carson přirovnat k lidskému penisu, ale koneckonců byl doktor a asi věděl o čem mluví.

“Jestli je to podobné pohlavním orgánům trubců nemohu posoudit, nikdy jsem žádný neviděl,” dodal Beckett a zvedl tázavý pohled k Toddovi.

Wraith se přesunul blíž k vojákovým nohám a lakonicky si tu věc prohlédl. Vlastně podobně jako Carson, tedy jako kdyby to byl jen nějaký objekt určený k vědeckému průzkumu.

“Má to určité znaky gitusu, ale v mnohém se to podobá pářícímu bodci iratuského brouka,” zhodnotil to po delším pohledu.

“Jaké znaky?” uniklo Johnovi úplně samo od sebe, i když mu Elizabeth věnovala přísný pohled, kterým ho asi chtěla umlčet, než pokračoval: “Obvod? Délka? Nebo ta ostrá, špičatá věc na konci?”

“Pochybuji, že je ostrá,” podotkl Todd, načež se natáhl pro lékařské nůžky, zlehka uchopil bodec na konci vojákova penisu a jednoduše ho ohnul. Bodec se poddal, ohnul se téměř v pravém úhlu, a když ho pustil, pozvolna se vrátil do své původní podoby. “Jak jsem si myslel, je to jen chrupavčitá tkáň.”

“Ano. Pravděpodobně prodloužená močová trubice, která vede skrze falus,” pokynul Carson rukou k té věci, co ji předtím nazval penisem, “a vystupuje ven, kde se bude struktura zpevňovat, aby odolala vnějším vlivům. Předpokládám, že to je část rozmnožovacích orgánů, kterou u Wraithů nenajdu?” zeptal se Carson s jasnou a pro Johna částečně pochopitelnou zvědavostí. 

Protože kam by, do hajzlu, Todd schoval něco takového, i kdyby to mělo jenom poloviční velikost. Jasně, měl sice kabát, který mu zakrýval rozkrok, ale s něčím takovým, ostrým nebo chrupavčitým, v kalhotách, se prostě nedalo chodit. Natož si sednout. Todd chodil jako člověk – víceméně, když přehlédl fakt, že jeden jeho krok byly skoro dva jeho. Sedal si jako člověk. Lehal si jako člověk. V kalhotách musel mít něco mnohem lidštějšího, než to, co bylo vidět u mrtvého vojáka na stole. Prostě obyčejného ptáka, možná zeleného, ale tvarem, velikostí, vším docela normálního. Že ano? To dávalo smysl. Ach sakra, vážně přemýšlel o tom, jak vypadá Wraithské péro?!

“Ano. A velikost je také abnormální,” objasnil Todd klidně.

“Takže ta barva a ty… ty… hrbolnaté věci… tam, to je úplně normální?”

“Vážně musíme rozebírat tvar, velikost a… barvu?” vypadla do toho Elizabeth, než mu Todd stačil odpovědět. “Je mi jasné, že lidští a wraithští muži se v tomhle nejspíš neliší a vždycky, když na to přijde, musí porovnávat svoje rodinné klenoty, ale nepřijde mi to vzhledem k situaci,” poukázala rukou na mrtvého vojáka, “důležité ani vhodné.”

“Ovšem, doktorko Weirová, máte pravdu. Hašteřit se jako děti není vhodné,” souhlasil Todd s malou úklonou jejím směrem. “Mýlíte se ale v tom, že to není podstatné. Vysvětluje to, proč na mě voják zaútočil.”

“Retrovirus způsobil, že pohlavně dozrál,” přitakal Carson.

“A pářící a teritoriální instinkty, nekontrolované vyvinutou myslí, ho dovedly k tomu, že zaútočil na mě – trubce, pod jehož plnou kontrolou měl být,” dokončil za něj Todd myšlenku, zatímco Carson vědoucně pokyvoval hlavou. John spolkl komentář o tom, že ho Todd téměř nechal roztrhat zaživa jen proto, že jeho voják měl teď větší péro než on sám. To rozhodně spadalo do kategorii řečí o velikosti a obvodu.

“Musel to být důsledek rozsáhlých hormonálních změn,” podoknul Carson neradostně a odložil wraithské péro. “Něco, co v mých počítačových simulacích nebylo ani naznačeno. Jednoduše se to nemělo stát.”

“Jak oba dobře víme, počítačové simulace jsou obvykle daleko od skutečnosti,” řekl Todd a pokynul k mrtvému tělo. “Doporučuji se přesunout rovnou k trávicímu traktu. Ten měl dostát, společně s krmnou rukou, největších změn.”

Doktor souhlasně pokýval hlavou a se stále zamračeným výrazem se přesunul k wraithově břichu. Nejdřív se chopil obyčejného skalpelu, aby se pokusil udělat ypsilonový řez, ale ostří mu po chitinové kůži klouzalo. Odložil tedy skalpel a vzal rovnou řezačku na kosti. Za setrvalého bzučení se řezačka snadno zakousla do krunýře, jak Carson zvolil úplně jiný přístup a začal řezat z boku. Kolem řezu se ven začala valit rudozelená tekutina, které mírně bublala. Rozhodně nic, co by mělo téct z mrtvoly jakéhokoliv živočišného druhu. Jak Carson, tak Todd to okomentovali výměnou pohledu. Elizabeth po Johnově boku přistoupila blíž k oknu a ještě o něco víc se zachmuřila. Člověk nemusel být doktor, aby už teď věděl, že retrovirus udělal víc škody, než užitku.

Řezačka rychle postupovala kupředu, hnusný sliz se valil ven a kapal na zem. Konečně to naposledy křuplo, jak se Carsonovi podařilo doslova uříznout vršek Wraithova břicha. Potom vzal do ruku kleště a docela snadno zdvihl plát a odklopil ho stranou. Nejdřív Beckettt, pak i Todd nahlédli dovnitř.

“Ach můj bože…” vydechl Carson.

“Co se stalo?” zeptala se Elizabeth.

Odpovědí na její otázku bylo, že se Carson natáhl pro kameru, který visela nad stolem a stáhl ji blíž, téměř až do žaludku mrtvého Wraita. Na obrazovce po Johnově pravici se objevil jasný obraz vnitřností, nebo spíš toho, co z nich zbylo. Vypadalo to spíš jako tekutina, ve které se vznášely velké kusy orgánů, nejspíš ještě napojeny jeden na druhý. Od Elizabeth bylo slyšet znechucené zalapání po dechu.

“Předpokládám, že žaludeční kyselina rozleptala žaludeční stěnu, ta se pak roztrhla a obsah žaludku, společně s kyselinami, se rozlil do břišní a hrudní dutiny,” odpověděl Carson.

“To se ale stalo až po smrti, ne?” zeptal se John s trochou naděje, protože ne, ani zatracený wraithský voják si nezasloužil, aby se jeho orgány rozpadly zaživa.

“Obávám se, že ne. Vidím tu jasné známky počínající regenerace,” odvětil doktor, když vytáhl něco, co asi bylo srdce, ven z hrudníku a zvedl ho blíž ke kameře. “Muselo to neskutečně bolet. Ubohý chlapec,” dodal soucitně.

“Ano, ta bolest byla ke konci slovem nepopsatelná,” souhlasil Todd plochým hlasem.

Po jeho prohlášení se rozhostilo ticho, během kterého nemohl John neuvažovat, jak moc vlastně Todd cítil, co se s jeho vojákem děje. Jak moc to cítil kterýkoliv Wraith. Mohli cítit, když jejich vojáky zasáhli střelbou? Co zničení úlů? Dokázali si to Wraithi, na nějaké podvědomé úrovni uvědomit? Nebo dokonce vědomě? Pokud by na otázky odpověď kladně, bylo by to sakra zneklidňující. Jedna věc byla bojovat s těmi, co ohrožují Atlantidu nebo nevinné lidi kdekoliv ve vesmíru, ale zároveň s tím útočit na všechny Wraithy v celém vesmíru? To bylo něco jiného, vždyť… mezi Wraithy museli být i děti. Sakra. Sakra. Sakra. Do prdele. I na úlech, které zničili mohly být děti. Někde tam, na všech těch podlažích, kam se nedostali. Do prdele podruhé. Při té představě se mu zhoupl žaludek a cítil kyselo na jazyku, jako kdyby měl každou chvíli zvracet. Až do teď si nejspíš odmítal přiznat, že úly nebyly jen válečné lodi, ale po tom, co Todd právě řekl… nějak ho ta myšlenka naplno udeřila a doslova zmrazila.

Jako kdyby Todd jeho myšlenky vycítil, zvedl k němu pohled a jeho výraz, intenzivní pohled v jeho očí, nevyslovená otázka, jestli si John teď uvědomuje… to všechno ho donutilo se odvrátil jak od Todda, tak o rozpuštěných vnitřností na obrazovce. A zhluboka se nadechnout. Nastavi tomu záda.

Ucítil Elizabethin pohled, ale neřekla mu nic, naopak se obrátila k Toddovi:

“Je nám to nesmírně líto, Veliteli. Věřte, že nic takového jsme neměli v úmyslu. Retrovirus měl být jen způsob, jak umožnit mír mezi Wraithskými frakcemi a Wraithy a lidmi.”

“Za sebe mohu říct, že bych nikdy neudělal nic, co by přivodilo člověku nebo Wraithovi tak hroznou smrt,” připojil se Carson.

Teď byla nejspíš řada na něm, aby řekl něco soucitného, jenže jakékoliv slova mu hořkla na jazyku. Nikdy nebyl moc dobrý v projevování citů a v omluvách a to ani když šlo o jeho vlastní rodinu, natožpak když to byl nějaký zatracený Wraithský velitel, který mu zachránil život. Prostě se nezmohl na to cokoliv říct. Protože dlouho mlčel, vzal si slovo opět Todd:

“Překvapivě vám věřím. Nicméně to nemění nic na tom, že pokus byl evidentně neúspěšný,” pronesl Todd hladce, klidně, což přimělo Johna se obrátil, jelikož tušil, kam míří. “Zjevně potřebuje váš retrovirus ještě mnoho laboratorních testů, než bude připraven na další klinický test. To zabere čas, který nemám. Hodlám se co nejdřív vrátit na svůj úl.”

“Nemůžete tomu dát ještě alespoň týden?” zeptal se naléhavě Beckett. “Bez vaší pomoci mi výzkum zabere dvakrát tolik času.”

“Říkal jsem, že můj čas zde je omezen,” odvětil ostře Todd.

“Chápu,” ozvala se Elizabeth. “Můžete odejít, kdykoliv chcete, stačí jenom říct, na jakou adresu, nicméně bych já, a určitě i doktor Beckett, ocenili, kdybyste zůstal alespoň do zítřka. Vyhodnotil pitvu a nejnovější testy.”

Chvíli zůstal Todd nehybně, než pomalu přikývl.

“To je přijatelné. Také mám zájem zjistit, co se mému vojákovi stalo.”

“Pustíme se do toho okamžitě,” dodal Carson rozhodně.

Tak to vypadalo, že budou mít společnost Wraithů už jen jedinou noc. Mělo by ho to těšit a těšilo, znamenalo to větší bezpečí pro všechny jeho lidi na základně, ale… zároveň ho napadlo, jestli bude mít ještě příležitost s Toddem mluvit. Potřeboval vědět víc o… úlech. Asi doufal, že by ho to mohlo zbavit viny, ale tušil, že to bude naopak.

Sledoval Todda, jak vychází z izolace a znovu, jako kdyby slyšel jeho myšlenky, se napůl otočil a zvedl k němu oči. Srát na to. Nepotřeboval s ním mluvit, věděl jak by odpověděl.

Kurva.


Devátá částJedenáctá část

2 komentáře: „Odpovědi na dně kádinky – 10.část

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s