Odpovědi na dně kádinky

Odpovědi na dně kádinky – 11.část

Jejich čas byl měřen přesně na minutu a snažili se ho využít efektivně. Oba, ale Carson zejména. Zůstal vzhůru celou noc a po Toddově boku pracovali úplně mlčky. Jako člověk měl dojem, že by měl říct víc, než to chabé ujištění, že je mu wraithského vojáka líto, ale… forma komunikace, kterou během týdnů s Toddem navázali nepotřebovala ani z jeho strany tolik slov, jako kdyby byli oba lidé. Ponechal prostě naprostou volnost své lítosti nad ztrátou pacienta, života, jejich projektu vedoucímu k míru v galaxii i vinu nad tím, že se to všechno stalo. Nechal to běžet, jak to běželo a Todd to přijímal s klidem, který by nikdo nemohl nabrat za jeden lidský život, ale zároveň ne chladně nebo lhostejně. Jen to bral, jak to leželo a bylo.

Když nemusel nic říkal, nebyl důvod k rozpakům a nervozitě. Ne kvůli tomu, co se stalo vojákovi.

Ale kvůli ubíhajícímu času nervozitu rozhodně cítil. Čím méně ho měli, tím častěji zabloudil pohledem k nástěnným hodinám a pokaždé, když viděl, že je ručička zase o kousek blíž přísně danému termínu, jeho žaludek udělal kotrmelec a poklesl.

Bylo jasné, že nemohou vyřešit problém s retrovirem během jedné noci, protože zatím ještě ani nepochopili, kde ten problém vězí. Viděl to na další týdny ne-li měsíce společné práce, aby se dopátrali odpovědi a možná řešení. Tolik času neměli. 

A čas samozřejmě nebyl ani na to, aby dozvěděl víc o wraithské společnosti, biologii netýkající se krmení, a úlech. Nebyla na to ani vhodná příležitost. Copak mohl pokládat zvědavé otázky pár hodin potom, co Todd přišel o jednoho ze svých lidí? Nebo během tak krátké doby, kterou měli na práci a utrácet tak drahocenné minuty? Ne, ani jedno z toho by neudělal, i když litoval promarněné příležitost.

Kromě toho všeho… připustil si, že mu bude chybět Todd sám. Způsob, jak spolu mluvili. Jak elegantně pracoval s nástroji svými dlouhými prsty. To, jak přimhouřil oči, když ho něco pobavilo, a vydal vrčivý zvuk ze kterého Carsonovi běhal mráz po zádech… Ach, Carsone, Carsone, když si uvažoval, že je načase se s někým seznámit, neznamenalo to, že se máš zakoukat do Wraitha jako náctiletá školačka, pomyslel si se sebeironií.

“Je čas.” Toddův hlas zazněl do zvuků laboratoře nepřiměřeně ostře, jakoby to bylo poprvé co promluvil. A možná to tak skutečně bylo.

Carson otočil hlavu k hodinám. Bylo přesně devět třicet ráno, to znamenalo patnáct minut před plánovaným odchodem Wraithů z Atlantidy. Todd byl jako vždycky naprosto přesný a – dalo by se říct že bohužel – John byl obvykle také velmi přesný. Vojensky přesný. Takže se Carson ani nestačil zvednout ze židle, dveře se otevřely a v nich stál John se dvěma dalšími mariňáky. A kdesi v pozadí byli vidět další čtyři, kteří obklopovali druhého vojáka.

“Zdravím,” řekl John krátce, jen rychle se podíval na Todda a pak se obrátil na Carsona. “My jsme připraveni. Co vy?”

“Neudělali jsme ani desetinu práce, kterou jsem doufal, že stihneme,” odpověděl za sebe i Todda, protože otázka byla mířena jen na něj. Od včerejší pitvy byl John duševně sevřenější než dítě s kolikou. Dusil v sobě pocity viny tak hluboko, že to byly jen znepokojivé odlesky kdesi vzadu a zbytek byl přísná vojenská disciplína, skrz kterou by se musel Carson prohádat, aby zjistil, co se děje. 

“Ne vaší vinou, doktore Beckette,” ozval se, k jeho malému překvapení Todd, když kolem něj procházel směrem k Sheppardovi. “Jsem připraven jít, Johne Shepparde.”

“Jo dobře. Jasně,” zamumlal neurčitě John a vyhnul se Toddovu pohledu.

“Doprovodím vás.” Carson se rychle zvedl, aby je mohl následovat. “Pokud to tedy nevadí,” dodal, když na něj Todd upřel nečitelný pohled a ve stejnou chvíli nechal svou mysl zahalit stejný důstojným, velkolepým závojem, se kterým do této laboratoře přišel. A který se během těch pár týdnů trochu zvedl a ukázal Carsonovi z Wraithského velitele víc, než co úmyslně ukazoval světu.

“Budete vítán, Carsone Beckette.” Pokynul mu hlavou a zopakoval jeho jméno s důležitostí v každé pečlivě vyslovené slabice. Kdyby si to neuvědomil Carson už dávno, teď by mu bylo jasné, že pro Wraithy mělo jméno nějaký velmi důležitý význam. Důležitější než prosté označení, jako tomu bylo u lidí. A také si všiml, že Todd říká jeho a Johnovo jméno častěji, než kohokoliv jiného. Dával do něj důraz a mnoho emocí. Dával jménům důležitost. Škoda, že Carson doposud nepochopil, co všechno jména pro Wraithy znamenají a že možná nikdy už nedostane příležitost to zjistit.

Ne! Nenechá si ujít možnost znovu pracovat s Wraithem a když se nenaskytne sama, prostě ji vytvoří. Byl pevně rozhodnut přesvědčit Todda, aby se k nim vrátil.

“Ještě pro vás připravím kopie všech testů retroviru, aby na něm mohli pracovat i vaši vědci,” když to říkal, John se na něj ostře a nesouhlasně podíval, zatímco Toddovo obočí vystoupalo vzhrů a jeho výraz i pocit z něj byl plný překvapení, “Přijdu k bráně… jen chvíli počkejte, kdyby to trvalo dýl. Dobře?”

Todd přikývl, než se otočil a vyšel kolem Johna ven ze dveří.

“O nějakých datech pro Wraithy nebyla řeč,” zasykl John polohlasně, jako kdyby snad mohl něco před Wraithy utajit jen tím, že bude šeptat.

“Vím a beru si na zodpovědnost, když s tím nebude Elizabeth dodatečně souhlasit, ale přijde mi jen logické poskytnout jim šanci na výzkumu dál pracovat, zatímco na něm budeme pracovat i my. Je to pro ně stejně důležité, jako pro nás,” prohlásil pevně, neochvějně, byl si totiž jist, že jedním ze stěžejních Toddových záměrů je opravdu snaha jeho rase poskytnout jinou, výhodnější možnost obživy, než byli lidé.

“Dobře, ale jen výzkum, který jste provedli s Toddem. Nechci, aby si s sebou Wraithi odnesli třeba jen čárku navíc. Jasné?”

“Neměl jsem v úmyslu udělat nic jiného,” ujistil Johna. Ten se nepatrně zamračil, ale kývl, obrátil se na patě a vyšel z laboratoře.

Nedovolal se Rodneymu ale Radkovi, který ho v několika rychlých krocích provedl procesem komprimace a uložení dat na jeden z antických disků, které byly kompatibilní s Wraithskými systémy. O něco málo než deset minut později měl v ruce modře průhledný datový disk a spěchal chodbou vedoucí k velínu i bráně. 

Když vstoupil do atria před bránou, zjistil že už je brána aktivní a bez štítu, ale Todd před ní skutečně stál a čekal, obklopen (společně se svým vojákem z jedné strany a Johnem z druhé) deseti mariňáky. Rychle zamířil přímo k němu.

“Tady.” Zvedl disk a ukázal ho Toddovi. “Jsou tam všechna data z výzkumu, který jsme za poslední čtyři týdny provedli. Výsledky pitvy a testů tkání vojáka. A taky několik mých poznámek a nápadů, která jsem vám ještě nestihl ukázat.” O něco pevněji, trochu nervozně sevřel disk mezi prsty. “Kdybychom na to mohli pracovat společně, bylo by to úplně nejlepší. Za těch pár týdnů jste můj výzkum posunul o měsíce možná roky kupředu…”

“Nemohu zůstat tak dlouho mimo svůj úl,” podotkl mírně podrážděně Todd, protože jasně, řekl to už několikrát a jedna z věcí, kterou neměl Wraith rád, byla nutnost se opakovat. To Carson stačil vypozorovat.

“Já to vím. Kéž bych tak mohl jít s vámi… “ vyslovil jednu z myšlenek, která se mu honila hlavou celou poslední noc. 

“To se nikdy nestane,” vmísil se jim do toho John, než by ho jeden z nich příliš poslouchal.

“Vezměte si to,” natáhl ruku s diskem. “Možná, že když budeme pracovat paralelně a budeme sdílet naše data, zjistíme, co se vašemu vojákovi stalo a jak to napravit, aby retrovirus fungoval.”

Todd neodpověděl slovně, ale sklonil hlavu a velmi pomalu zvedl svou levou, i když i tak vojáci všude kolem pozvedli zbraně. Carson a nejspíš i Todd na to byli za poslední týdny už natolik zvyklí, že se ani jeden nenechal zneklidnit a nedovolili přerušit toto neverbální rozloučení. Wrait uchopil disk do prstů, tak blízko těch Carsonových, že mohl cítit chlad, který z nich vycházel, a chloupky na rukách se mu naježily příjemným zamrazením, který mu prošlo rukou až k zádům. A rychle se změnilo v zalapání po dechu, když se o něj kromě chladu otřela i ta zemitá touha a Todd přimhouřil oči způsobem, který byl hluboce zaujatý a mírně pobavený.

Najednou ho něco bodlo v zádech.

Ten pocit znal moc dobře a věděl, že někdo, někde blízko, trpěl bolestí. Nejspíš víc než jeden člověk.

Ani ne vteřinu na to se rozezněla siréna a štít na bráně se aktivoval. Pustil disk, ustoupil o krok a podíval se k velínu, kde se zvedl intenzita ruchu. Koutkem oka zahlédl, jak se Todd napnul, vycenil nepatrně zuby a zavrčel, jeho pohled směřoval tamtéž. John po jeho boku znervozněl a zvedl zbraň.

“Doktore Beckette. Je lékařská pohotovost na podlaží dvanáct, oddělení B6,” ozval se Elizabethin hlas a ona sama byla teď vidět nahoře ve velíně.

“Rozumím. Jdu tam,” řekl a rychle vyrazil k východu. B6 na podlaží dvanáct byla nová laboratoř, kterou nedávno Rodney objevil. Prý byla vyklizena ještě předtím, než Antikové odešli, takže se ji rozhodli předělat na laboratoř pro výzkum zbraňových systémů antiků. Věcí, jako Křeslo, ale hlavně věcí, které dokázaly efektivně zničit všechno živé na planetě. Být to na Carsonovi, nikdy by takový výzkum nedovolil, ale na něm to samozřejmě nebylo. A teď a tady bylo vidět, že by měl pravdu.

“Je mi líto, Veliteli, ale máme tu nečekanou nouzovou situaci. Veškeré cesty bránou jsou do odvolání pozastaveny. Pokusíme se to vyřešit co nejrychleji,” zazněl znovu Elizabethin hlas, což bylo poslední, co slyšel, než se za ním zavřely dveře atria.

°°O°°

Carsonova záda mizela směrem k východu a Elizabeth rychle sházela po schodech k nim.

“Je mi líto, Veliteli, ale máme tu nečekanou nouzovou situaci. Veškeré cesty bránou jsou do odvolání pozastaveny. Pokusíme se to vyřešit co nejrychleji,” řekla, když svižným krokem kráčela k bráně.

“Jestli je to způsob, jak mě tu zadržet, pak byste měli vědět, že mým uvězněním ničeho nedosáhnete,” zahučel Todd zhrublým hlasem, zatím ne rozzlobeně ani třeba jen naštvaně, nýbrž výhružně a trochu znechuceně na okraji.

“Mohu vás ujistit, že tak to není.” Přistoupila k nim Elizabeth s vážnou tváří. “Vypadá to, že se stala nehoda v jedné z našich laboratoří. Jsem si jistá, že se to za pár minut vyřeší a vy budete moci jít.”

“Přesně. Moc si nefandi. Kdybychom tě chtěli zajmout, prostě tě jen necháme v cele a zahodíme klíč. Nebo ti udělám v kabátě slušivé větrací otvory P-90. Nebudeme kvůli tomu fingovat nehodu v laboratoři,” připojil se k hovoru, přičemž se snažil své obavy skrýt za vtipem. Když tu ho něco napadlo. “Na druhou stranu, možná ta nehoda nebyla nejen fingovaná, třeba to ani nebyla nehoda. Co ty na to říkáš?” 

“Jako vždy mě ohromují tvoje dedukční schopnosti, Shepparde,” zavrčel Todd a ukázal něco málo ze svých ostrých zubů. “Nejen že jsem neměl šanci spáchat jakoukoliv sabotáž, protože jste mě měli stále pod dozorem, také by bylo zbytečné poškodit jedinou vaší laboratoř. Samozřejmě,” pokračoval odlehčeným tónem, oči přimhouřené a rty napnuté v křivém úsměvu, “pokud by to nebyla první z mnoha sabotáží. Pak by ale bylo nevýslovně hloupé zůstat tu s vámi uvězněný ve městě, které bude brzo zničeno. A, ať mě nazýváš mnoha jmény, nikdy si mě nenazval hlupákem.”

Musel uznat, že Todd byl opravdu hodně věcí, jako třeba slizký, zrádný, úlisný, morbidní vesmírný upír, ale nebyl hlupák. V té jeho vlasaté, zelenkavé hlavě toho bylo hodně. Naráz. Spousta plánů, které se vzájemně prolétaly a táhly se nejspíš z pár set let staré minulosti někam daleko do budoucnosti. Tím si byl John naprosto jistý. A to ho vrátilo zpátky k tomu, aby vážně zauvažoval nad tím, jestli nemohl Todd při svém vniknutí do systému něco poškodit, jen aby zničil některou z jejich laboratoří. Proč? To věděl jenom čert, ale možné to bylo.

Elizabeth myslela stejným směrem, podle toho, co řekla:

“I když vás z ničeho neobviňujeme, musíte uznat, že je to podezřele načasované. V naší laboratoři dojde k nehodě zrovna ve chvíli, kdy vy jste měl být pár minut pryč.” Přestože byl její tón diplomatický, výhružka v něm byla také.

“Měl být, ale nejsem,” poukázal Todd důrazně na zřejmé.

“Nejsi pryč jen proto, že tě Beckett požádal, abys počkal a on ti mohl předat disk s údaji o výzkumu retroviru,” objasnil důvod, proč tu vůbec na Carsona čekali, i když už měli být Wraithi pryč.

“Disk s údaji o výzkumu? Něco takového jsem neschválila!”

“Doktor se rozhodl na poslední chvíli a já to schválil s omezením na data, která vznikla v době, kdy tu Todd pracoval,” odpověděl Elizabeth, dobře si vědom, že to bude muset pak důkladněji vysvětlit. Teď ale upíral veškerou svou pozornost na Todda. “Docela špatné načasování, co? Na jednu stranu si měl šanci dostat všechno o výzkumu retroviru, abys v něm mohl pokračovat. A na druhou stranu si se potřeboval dostat co nejrychleji pryč. Takže?” zeptal se a pozvedl zbraň, zatímco zacouval o dva kroky dozadu. Ostatní mariňáci ho napodobili a Elizabeth nacvičeně rychle vklouzla za Johnova záda. “Co všechno si tu napáchal?”

“Nebuď směšný, Shepparde!” vyplivl Todd podrážděně, s vrčivým podtónem. “Kdybych chtěl Atlantidu napadnout, udělal bych to už dávno. Vím, že jsou vaše zdroje omezené, ale nechci vás zničit. Ani vás nechci mít za nepřátele. Proč jinak bych se s vámi chtěl spojit?”

“No vida, konečně to dává smysl. Všechny ty tvoje milostná psaníčka a dárky v podobě rozpadajících se antických zařízení… Věděl si, že dřív nebo později zkusíme věřit tvým mírumilovným úmyslům,” vyslovil to s pohrdáním a posměškem, “a pokusíme se tě kontaktovat. Možná tě i vezmeme na Atlantidu. A retrovirus byl jen takový malý bonus.” Svaly v čelisti a na krku mu ztuhly potlačeným vztekem. Ještě před pár minutami přemýšlel o mrtvých wraithských dětech, které pravděpodobně ani neexistovaly. Jak mohl být tak hloupý, ksakru! “Teď mi řekni, co jsi provedl nebo ti pošlu kulku do kolena. Mluv!”

Todd jen víc vycenil zuby a zavrčel.

“Nezabiješ mě.”

“O zabíjení jsem nic neříkal. Jen ti prostřelím nohu a budu sledovat, jak se válíš ve vlastní krvi. A budeš se v ní válet dlouho. To vím. Už ses totiž pár týdnů nenakrmil a tvoje regenerační schopnosti jsou trochu mimo provoz.”

Tentokrát mu Todd neodpověděl ani zavrčením, zato voják… Bylo to, jako kdyby ho najednou někdo zapnul, ale ne tím groteskním způsobem, jako prvního. Nýbrž na mód 100% Wraithský zabijácký stroj. V okamžiku měl každý sval v těle napnutý. Ruce rozpřažené, drápy obrácené k mariňákům, zuby vyceněné. Z hrdla se mu ozývalo zuřivé vrčení. Oči v masce už nebyly klidné, až prázdné, byly plné hladu a bojovnosti téměř zvířecí. To byl wwraithský voják, kterého John důvěrně znal.

Napůl stiskl kohoutek… když tu najednou se ozvala dutá rána a podlaha pod jeho nohama se zachvěla. Strnul. Zažil už dost výbuchů, aby poznal, že tohle byl výbuch.


Desátá částDvanáctá část

4 komentáře: „Odpovědi na dně kádinky – 11.část

  1. Grrrr! Ten Sheppard je ale voser, to snad svět ještě neviděl! Prosím, sežeň mu ženskou nebo chlapa, vesmírnou krávu, cokoliv… Jen ať je od něj pokoj. 😁

    To se mi líbí

    1. Zajímavá, že v tomhle jste se shodli všichni. Myslím v tom, že se tu Sheppard chová jako blb. 😀 Já bych to sváděla na utkvělou představu wraithského penisu. 😀 😀 😀 To snadno způsobí trauma. 😀

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s