Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědi, které může dát jen úl – 7. kapitola

“Vojensky zelenou nebo vojensky zelenou?” zeptala se Cadmanová, pozvedla dvě naprosto totožná zelená trička a zavlnila obočím.

Jejich celodenní čekání na večeři s Toddem vyústilo v debatu, jestli by se měli nějak připravit (kromě dohody, že kam jen půjde bezpečně nacpat zbraně, zbraně také nacpou) až se nakonec shodli, že vzít si čisté oblečení byla prostě základní slušnost. Stejně tu nemohli udělat nic lepšího.

Cadmanová to samozřejmě vzala za rádoby vážný konec a proto tu teď stála uprostřed místnosti, v nedovázaných bagančatech, pomačkaných kalhotách a roztrhaném tílku a žádala je o radu, které triko si vzít.

Lorne protočil oči, ale neřekl nic, jen se vrátil k olejování své zbraně.

“Plnou výbavu?” navrhl Peterson a poplácal vlastní P-90 jakoby to bylo zvíře.

“Nové tílko?” navrhl s malým úsměvem, protože upřímně, ta věc, co měla na sobě, vypadala, jako kdyby ji sežvýkala kráva a pak vyplivla.

To, že řekl něco nevhodného mu došlo hned. I když se Laura nezamračila, jasně se stáhla a Peterson s Rogers znejistěli.

“To je moje šťastné tílko. Přežilo se mnou jednu nepovedenou čistící misi v Iráku. Když jsem na misi, snažím se ho nikdy nesundávat,” řekla velmi vážně.

“Mnoho z nás má něco, co nám nosí štěstí, doktore,” ozval se Lorne trochu defenzivně, jak chránil svůj tým.

Výborně, Carsone, to se ti povedlo píchnout do bolavého místa, pomyslel si v duchu. Měl si hned uvědomit, že má Cadmanová k tomu tílku hluboký vztah. Vždyť teď to z ní křičelo tak jasně, že by musel být mentálně hluchý, aby to neslyšel a přesto to předtím přehlédl. Jeho mysl už nebyla tak jasná, jak říkal Todd.

“V pořádku,” zvedl ruce v gestu porážky. “Nemusíte kázat věřícímu . Sám tu mám stetoskop, který mi nosí štěstí,” přiznal se, přešel k tašce a začal v ní lovit. “Je na něm samolepka slona, kterou mi dala k narozeninám jedna má bývalá malá pacientka.” Vytáhl svůj šťastný stetoskop a přinesl ho mezi ostatní, aby se na něj mohli podívat. Byla na něm malá samolepka sloní hlavy, kdysi sametová, dnes už osahaná do hladka a také ztratila trochu barvy, ale pořád to byl usmívající se slon. “Jmenovala se Molly a byla to ta nejveselejší pacientka, jakou jsem za celou svou kariéru měl. Tvrdila, že se stetoskopem vypadám trochu jako slon.”

“To je sladké,” řekl Cadmanová, když vzala konec stetoskopu do ruku a prohlížela si slona. Už z ní necítil nic víc, než samá pozitiva. “Co jí bylo?”

“Terminální stádium Hodgkinova lymfomu,” odpověděl a pocítil šok smíchaný s rozpaky, přesně jak čekal a tak ho to ani nepřekvapilo. Usmál se při pohledu na slona a přejel po něm prsty. “Pokaždé, když ho držím v ruce, si vzpomenu, jak mi ho dala. Objala mě, dala pusu na tvář a pak mi pošeptala, že jsem ten nejlepší doktor a že o mě bude zítra vyprávět babičce. A to taky dodržela.” Zvedl pohled od stetoskopu. “Její babička byla tehdy přes rok po smrti.”

“Smutné,” zamumlal Rogers.

“Snad trochu,” souhlasil, ale vlastně se nepřestával usmívat. Na Molly měl jen ty nejlepší vzpomínky.

“Asi bych nemohl mít při sobě něco, co… no, něco po dítěti… chápete,” snažil se vyjádřit Rogers.

“Chápu. Myslím, že tohle je taková doktorská věc,” usoudil nahlas. “Ostatní to může děsit, ale doktor pochopí, že je to připomínka Mollyiny odvahy. Víte, pár dní předtím na tom byla opravdu špatně,” pustil se do vyprávění, stetoskop si hodil kolem krku. “Řekl jsem jí, že mám brzy narozeniny a slíbil jí, že jestli se jí do té doby uleví, dostane kousek dortu, které pro mně určitě upečou sestry. A ona slíbila najít pro mě nějaký super dárek. V těch posledních pár dnech… udělalo se jí tak dobře, že se mohla jít projít ven, navštívili ji kamarádky ze školy a celá rodina. Nakonec se dočkala i toho dortu. Potom odešla. Bylo to ve spánku, rychle a poklidně. To je zakončení života, které si pro svého pacienta přeje každý doktor, když už mu nemůže pomoct.”

Rozhostilo se ticho. Cítil, že každý jeden z nich zpracovává, s čím se jim svěřil. Chvíli to trvalo, než se ozval Peterson.

“Můj talisman jsou hodinky po dědovi. Bojoval v druhé světové,” prozradil, sáhl do kapsy a vytáhl pozůstatek starých náramkových hodinek, už bez pásku, zašlých, ohmataných, ale podle toho, jak je držel a co k nim cítil, to byla jedna z nejdůležitějších věcí, které vlastnil.

Jeden po druhém ukazovali své malé talismany a vyprávěli o nich příběhy. Carson poslouchal, nechával slova i pocity plynout kolem sebe a poprvé od svého zážitku blízké smrti, se cítil téměř sám sebou. Ano, stále byly některé emoce ostřejší, než byl zvyklý, ale už se jimi necítil tak utlačený. A stačil k tomu jeden den. Zajímavé, že měl Todd pravdu, ač nevěděl nic o psychiatrii a jen málo o lidské mysli. Bude muset najít způsob, jak mu dát najevo vděk.

“Lidé z Atlantidy.”

Chraplavý hlas Wraitha je přerušil uprostřed rozhovoru a bylo to, jako prásknutí biče. Všichni do jednoho byli na nohou a dokonce i Carson sám sáhl po zbrani, i když ji na rozdíl od ostatních nevytáhl. To ostatní byli samozřejmě opět připraveni zastřelit nově příchozího Wraitha a to zvlášť vzhledem k tomu, že byl neznámý. Stejně vysoký jako Todd, ale mnohem rozložitější. Jednu tvář měl hustě potetovanou, druhou úplně bez tetování. Ve vlasech měl velké množství copánků a hned čtyři měl i v bradce.

“Náš Velitel vás očekává. Pojďte za mnou,” řekl hlasem podobným zaseknuté drtičce na dřevo a otočil se k nim, jako kdyby si zbraní ani nevšiml. A prostě se vydal zpátky ke dveřím.

“Kurva, já si málem nasral do gatí,” zamumlal Rogers.

“To mi povídej, člověče,” přidala se Cadmanová.

“Dobře, jdeme,” nařídil Lorne.

Společně s ostatními se vydal za wraithským důstojníkem. Když byli téměř u výtahu, uvědomil si, že má stále kolem krku svůj šťastný stetoskop. Už nebyla možnost vrátit se, tak ho smotal a strčil do jedné z kapes. Přeci jen by bylo směšné, kdyby ho s sebou měl na večeři.

Výtah je dovezl na patro, které se od jejich trochu lišilo. Chodby sice byly opět vlnící se a splétající v bludišti, ale světla zde nebyla umístěna na stropě, nýbrž na stěnách a tak si je mohl lépe prohlédnout. Původně si myslel, že jsou to fosforeskující benigní cysty, podobně jako ovládání dveří, ale teď viděl, že se jednalo o nepravidelně ohraničené struktury krystalů, které vyrůstaly na stěnách úlu. Další naprosto neuvěřitelná věc.

Důstojník je s malou úklonou vpustil do místnosti a on zůstal v překvapení stát a koukat jako ostatní.

Místnost byla velká jako laboratoř, takže menší než jejich obývák, přesto měla po obvodu sloupoví, které drželo neskutečně vysokou klenbu, na které svítil bezpočet i na dálku jasně viditelných krystalů. To byla zajímavá věc, ale víc neuvěřitelný byl dlouhý stůl stojící uprostřed místnosti, který se prohýbal pod lidským jídlem.

“Vítejte!” řekl Todd a zvedl se z židle v čele, které byla nejvyšší, nejzdobnější a nejrozložitější ze všech, takže připomínala spíše trůn, než židli. “Prosím, prosím! Posaďte se… doktore Beckette… “ Povytáhl židli vedle svého trůnu a pokynul mu na ni, na tváři křivý úsměv, oči přimhouřené. Cítil jeho upřímnou touhu, aby si sedl vedle něj, které ochotně vyhověl. Vždyť se za dobu, co byl v úlu, setkali jen párkrát a i tak jenom nakrátko. Včera mu dal Todd odpověď, proč to tak možná bylo a dnes? Dnes to vypadalo, že má opět zájem a to prostě bylo… Carson se usmál a tváře se mu zahřály. Ještěže žádný člověk v tomhle osvětlení nemohl vidět, že se červená, což samozřejmě neplatilo pro Todda, který to komentoval spokojeným mručením. Slyšel to jasně, když přijal nabízené místo.

“Děkuji.” pousmál se na Todda, který na oplátku kývl a vrátil se na své místo.

“Tak tohle bych nikdy nečekal,” podotkl Peterson, když si sedal vedle něj.

“Kde jste všechno to jídlo vzali?” zeptal se Cadmanová a sedla si na protější stranu stolu, hned vedle Lorna, který zaujal místo vedle Todda. 

“V očekávání vaší návštěvy jsme se zásobili jídlem pro lidi, které se dá dobře skladovat i v našem Úlu, nepřipraveném na lidské Uctívače. Doufám, že je to vyhovující?” zeptal se Todd a sjel pohledem po všech.

“To je sakra vyhovující,” odpověděl mu Rogers, který už si hladově řezal kus šunky.

Šunka, kterou si Rogers krájel, nebyla zdaleka jediná, které byla na stole, i když určitě byla nejrůžovější a jediná na stole bez kosti. Další uzená věc byla žebra z nějakého obrovského savce, mísa kolínek velikosti lidské pěsti obalených do něčeho, co vypadalo jako tenká vrstva vosku. Pak tam bylo několik různá zpracovaných druhů ryb a mořských plodů, od velké uzené ryby, přes rybky nakládané v octovém nálevu až k vyuzeným chobotničkám. Dál tu byly i podivnější a pro ně ne příliš lákavé věci, jako něco, co vypadalo jako nakrájené kusy anakondy – rozhodně to bylo šupinaté – nebo malé ještěrky plavající v hustém, medově zbarveném něčem. A několik obřích kobylek velkých, jako lidské předloktí. A samozřejmě roztodivné ovoce nebo zelenina, to se občas nedalo rozeznat. Pár druhů poznával, měli je i na Atlantidě.

“I když ne všechno…,” zmínila Cadmanová a se znechuceným výrazem zvedla za nožičku jednu obří kobylku.

Todd zvědavě naklonil hlavu na stranu v němé otázce.

“Lidé z naší kultury nejedí hmyz,” přispěchal s vysvětlením a natáhl si po nakládaných rybách.

“To je povzbudivé slyšet.” Koutky se mu zavlnily v úsměvu, potom pokynul ke džbánu. “Víno, doktore?” zeptal se hlubokým, mručivým hlasem, který se Carsonovi šplhal po zádech jako příjemné mrazení.

“Já bych si dala,” přihlásila se Cadmanová.

Lorne ji zpražil přísným pohledem, zatímco Todd jí nevěnoval sebemenší pozornost, jako kdyby vůbec nic neřekla.

“Je to něco nealkoholického? Voda nebo tak?” zeptal se Lorne za všechny a měřil si každý jednotlivý kovový džbán na stole.

Tehdy k němu Todd pomalu obrátil hlavu, bylo jasné, že ho obtěžuje muset odpovídat.

“Ano, něco takového tu je,” odpověděl, když se zase obrátil ke Carsonovi. “Dáváte přednost něčemu bez alkoholu?” zeptal se jeho.

“Obecně lidé nemají nic proti sklence nebo dvema něčeho alkoholického. Občas i víc než to,” objasnil s úsměvem. “Ale v našem případě… chápejte, že na nás má alkohol má mnohem větší účinky než na Wraithy, pokud na vás má vůbec nějaké. Ztráta ostražitosti, zábran a mnoho dalších nežádoucích účinků. Ale možná časem…” dodal rychle, když vycítil z Todda jistou nespokojenost nad faktem, že mu nedůvěřují. Zmínka ho uklidnila natolik, že kývl hlavou.

“Možná časem,” zopakoval, natáhl se po džbánu a štědře si nalil do vysoké sklenice, která stála vedle jeho prázdného talíře. Pozvedl ji a usmál se na něj přes její okraj. “Alespoň zbyde víc pro mne… na vaše zdraví, Carsone Beckette… říká se to tak, že ano?”

“Na zdraví.” Pozvedl vlastní sklenku naplněnou šťávou, kterou znal z Atlantidy. Ostatní se přidali v podobném duchu, ale nedostalo se jim od Todda víc, než zlomku pozornosti. Veškerá byla upřena na Carsona s takovou silou, že to bylo znervozňující a vzrušující zároveň. Zemitý zájem kořeněný sexuálním vzrušením, to společně klouzalo po jeho mysli a tím i po těle a soustředilo se do známého pocitu pod pasem. Poposedl si a na chvíli sklopil pohled na naprosto asexuální kousky ryb s nějakou zeleninou. Měl by rozptýlit svojí i Toddovu pozornost. Měl nápad.

Odkašlal si a zvedl k wraithskému veliteli pohled.

“Měl bych na vás prosbu,” začal zdvořile a Todd mírně naklonil hlavu na stranu, jak dával najevo, že poslouchá. “Do teď jsme viděli jen laboratoř, chodby a naše kajuty a, i když jsou opravdu pohodlné, je to jen malé část úlu. Nemohli bychom se podívat i někam jinam? Určitě jsou tu zajímavá místa, která by stála za vidění.”

“Ano, doktore, jsem si jist, že váš vojenský doprovod by tu našel mnoha zajímavých míst,” odpověděl mu Todd ledově chladně a udělal přesně to, čeho chtěl Carson dosáhnout, i když ne tak prudce a moc; stáhl se do sebe.

“Tak jsem to nemyslel,” řekl rychle a ukázal dlaně. “Nechci po vás, abyste nám ukázal něco, co považujete za strategicky důležité. Ale určitě tu musí být i jiné zajímavé věci. Pochopte, vaše technologie a společnost se od naší tak liší, že už jen představa živé lodi putující vesmírem, je pro nás něco neuvěřitelného. Prostě bych chtěl o vašem úle a životě v něm vědět víc.”

“Kdyby šlo jen o vás, nebyl by to problém. Vím přesně, kam bych vás vzal na prvním místě,” pronesl Todd o něco lehčeji, s náznakem dráždivosti, kdy určitě nemusel mít velkou fantasii, aby si domyslel, že tím myslí vlastně kajutu. “Ale pokud jde o ně…” kývl hlavou neurčitě směrem k ostatním, hlas opět zhrublí, “Budu to muset zvážit. To jistě chápete.”

“Jistě. Nic víc nežádám,” řekl a nechal ze sebe proudit adekvátní vděčnost, za to, že to Todd alespoň zváží. Ten odpověděl malým kývnutím.

Nastalo ticho.

Napětí, které bylo ve vzduchu, by rozpoznal každý, ale Carson mohl odlišit jednotlivé obavy. Lorne byl prostě ostražitý, sledoval všechno a čekal, jestli to není past. Peterson měl kupodivu obavu z toho, že se ztrapní, protože se mu nedařilo správně se najíst obrovským nožem a dvouzubou vidličkou – ani jedna z těch věcí nebyla určena jezení příborem na které byli zvyklý. Rogers měl jen neurčité, obecné obavy, docela zdárně zakryté příjemným pocitem z jídla, které do sebe házel až nezdravě rychle. Jako kdyby to byla jeho poslední příležitost se najíst.

Jediný, kdo byl naprosto v pohodě, byla Cadmanová. Ochutnávala trochu od všeho, co měla na dosah a zrovna začala pokukovat po věcech, ke kterým se musela zvednout, aby si je mohla vzít.

“Promiňte, pane. Mohla bych poprosit o to maso?” byla první, která prolomila ticho.

Lorne se na ni podíval a sáhl po mase. 

“Ne, to ne, to vedle… ani to ne,” když Lorne sáhl kousek vedle. “To nejblíž k Wraithovi,” upřesnila nakonec. Tehdy jí její velící věnoval pohled, ze kterého bylo jasné, že se asi zbláznila, aby kvůli tomu napůl vstával a dostal se tak blízko k Toddovi.

Carson s tím na rozdíl od něj neměl problém, takže už se natahoval, že jí ho podá, ale Todd ho kupodivu předběhl. Vzhledem ke své výšce a rukám, které byly proporčně k tělu delší než lidské, se mohl snadno natáhnout pro tác, aniž by se zvedl ze židle a jen naklonit, aby jí maso podal do natažených rukou.

“Děkuji, Veliteli,” poděkovala Cadmanová zdvořile a usmála se.

“Není za co,” odpověděl jí Todd a zvědavě se na ni zahleděl, jak si nandavala jídlo na talíř. “Na rozdíl od ostatních jste velmi klidná. Samozřejmě s výjimkou doktora Becketta,” podotkl s pobavením v hlase a jedním koutkem trochu zvedlím.

“Myslíte na to, že jsem zavřená s pár stovkami Wraithů v kožené kapse uprostřed pustého mezihvězdného prostoru?” zeptala se na oplátku a pozvedla obočí. “To víte…” pokrčila rameny, “někdo sem s doktorem jít musel… Úl jsem ještě neviděla a byla jsem zvědavá, jak to tu vypadá. Tak jsem si řekla, proč nejít, že? A co se týče toho, jestli nás sníte? Podívejte, o to se začnu starat, až mě budete nahánět po chodbách, do té doby si hodlám užít všechny zdejší podivnosti. Jo a tohle jídlo.” Pokynula ke stolu a strčila si do pusy kousek sýra.

Toddův hrudník se zachvěl krátkým, nepříliš hlasitým, ale o to pobavenějším smíchem.

“Pozoruhodný přístup… na člověka.”

“Co říct… jsem pozoruhodné děvče,” odpověděla a zahýbala významně obočím.

Další zvuk, tentokrát zamručení, rozvibroval Toddův hrudník a on přimhouřil oči, skoro stejně, jako když se díval na něj. Žaludek mu poklesl a záchvěv žárlivosti mu znechutil sousto ryby, které právě polyka. Nebuď směšný, Carsone. Chováš se jako puberťák, kterého si nevšímá hvězda třídy. Pro muže tvého věku se to nehodí, napomenul sám sebe a raději si strčil do pusy další sousto.

“Vážně si nic nedáte…? Protože je tu pár věcí, které by rozhodně stály za vyzkoušení,” pokračovala Cadmanová v rozhovoru s přirozenou lehkostí, kterou měla jenom ona. Podařilo se mu na ni nepodívat ostře. Byla jenom přátelská, to věděl jistě. Měl o Todda určitý povrchní zájem, ale pokud šlo o Lauru, měla takový povrchní zájem o každého muže ve svém okolí. A všiml si že i o pár žen. Byla děvče se zdravým libidem, toť vše.

Todd na druhou stranu… Carson začínal mít dojem, že se s Cadmanovou baví schválně.

“Z lidské stravy jsem si oblíbil jen tu tekutou,” uvedl Todd a pozvedl sklenku.

“To má taky něco do sebe,” souhlasila.

Znovu nastalo ticho, protože udržovat plynulou konverzaci s Todde nebylo snadné. Za týdny, co spolu pracovali se to nenaučil. Buď to šlo samo, nebo komunikace zcela vázla. Alespoň jídlo bylo dobré, i když se večeře nesla v tichém duchu. Ne, že by to komukoliv vzalo apetýt. Po týdnu a půl na přídělech vojenské stravy by jim chutnala i obyčejné ovesná kaše. Hmm, tu by si dal… s medem a jahodami. I když teď už byl plný.

Odstrčil talíř.

“Měl byste vzkázat kuchaři mé nejhlubší gratulace. Bylo to skvělé,” řekl Toddovi s úsměvem, doufaje, že to pochopí jako vtip, kterým to bylo.

Todd povytáhl obočí.

“Až se znovu stavíme na planetě Uctívačů, kde jsme pro vás jídlo obstarali, určitě se jim zmíním, že moji lidští hosté byli spokojeni,” odpověděl Todd zdvořile.

“Jo, to je určitě potěší,” zašeptal Rogers k Petersonovi trochu jedovatě.

“Ani si neumíte představit, jak moc,” řekl mu Todd ostře.

Rogers poplašeně zamrkal. Nejspíš si nemyslel, že ho může Todd slyšet, protože člověk by ho sotva slyšel nebo předpokládal, že zachová lidské dekorum a bude předstírat, že to nezaslechl. Carson pochyboval, že Wraithi měli nějaké dekorum o mlčení o věcech, které je rozhněvaly.

“Já jsem… nemyslel jsem to… nemyslel jsem to zle, pane. Omlouvám se, pane,” vypotil ze sebe Rogers. Zvládl to nejspíš jenom díky vojenskému výcviku a tedy i zvyku na to, že je občas ponižován na veřejnosti svými veliteli – viděl toho z vojenského života dost, aby věděl, že tak to občas chodí.

“Nechtěli jsme být neuctiví, Veliteli. Jídlo bylo opravdu výborné. Děkujeme,” ozval se Lorne zdvořile.

Todd se na něj zaměřil, hlavu trochu nakloněnou a horní ret zvlněný trochu ve znechucení, které se ale pomalu vytratilo a přešlo do rezignace, která se kolem něj rozšířila jako vlna. Odvrátil pohled od Lorna, krátce ho upřel na zeď a potom na něj opět pohlédl, tentokrát jen koutkem oka.

“Je snadnější urazit se pro nevědomost druhého, než mu ve světle pravdy ukázat jeho omyl. Je dobře, že já nikdy nechodil snadnými cestami,” dodal a ukázal zuby v úsměvu.

“Rádi si vyslechneme všechno, co byste…” začal Carson, ale velitelsky zvednutá ruka ho umlčela v půlce slova.

“Chvíli strpení,” řekl a obrátil hlavu ke dveřím. “Vejdi!” nařídil.

Dovnitř vešel wraithský trubec, který ale rozhodně nebyl důstojník. Nemohl by říct, jak to věděl s takovou jistotou, ale prostě věděl. Z Profesora i z Wraitha, který je vyzvedl v jejich kajutách, vyzařovalo cosi, co jasně říkalo, že mají postavení a moc. Tento to neměl a krom toho byl opravdu štíhlý, proti Toddovi drobný, vlasy měl jen sotva po lopatky, na tváři neměl tetování a ani jediný vous. Jeho doktorské oko odhadovalo tohoto Wraitha na mladíka někdy ke konci puberty, v případě člověka tak osmnáct devatenáct let.

Zastavil se hned ze dveřmi a velmi hluboce se uklonil, tak jak Profesora nikdy neviděl se uklánět. Dokonce v předklonu zůstal, dokud mu Todd nepokynul rukou a že si dal docela načas, zatímco mu na tváři pohrával malý škodolibý úsměv, který ale nebyl naplněn nepřátelstvím. Cítil z něj veselí, ale také něco, co by nazval péči.

“Přistup, mladý,” vyzval ho.

Wraith se narovnal, přešel k Toddově židli a okamžitě poklekl. Krátce si pohlédli do očí, než se k nim Todd obrátil.

“Vzkaz z můstku. Je, jak byste vy nejspíš řekl, přísně tajný. Pokud mě na chvíli omluvíte…” nechal vyznít do ztracena a zase se obrátil k mladému Wraithovi.

Podle mírného zmatení, které přišlo od ostatních stolujících, čekali, že se Todd zvedne a půjde s Wraithem za dveře, on si ale jen s mladíkem intenzivně hleděl do očí. Sledoval je naprosto fascinovaně. Právě se potvrzovala jeho teorie, že se většina konverzace mezi Wraithy odehrává telepaticky, protože tohle nebylo jen rychlé ukázání vzpomínek, kterého byl nedávno svědkem. Ne. Ti dva spolu určitě aktivně mluvili. Jeden druhému odpovídal a to, co říkali, se jim odráželo na tvářích.

Nejdřív byl výraz mladého Wraitha naléhavý, nakláněl se kupředu a dokonce zvedl ruku, jako kdyby se chtěl dotknout alespoň Toddova křesla. Ten na jeho naléhavost nejdřív odpověděl spíš otráveným nezájmem, ale mladý Wraith intenzivně pokračoval. Tentokrát pozvedl hlavu, jakoby si chtěl dodat na výšce, i když byl tak jako tak o hlavu menší než Todd a ještě k tomu klečel u jeho židle. Tehdy už wraithský velitel zareagoval s větším zájem, který se rychle změnil v čirou otrávenost, kterou dal najevo i povzdechem.

“Dobrá,” prolomil slovně jejich čilý telepatický rozhovor. “Udělejte, co navrhuje.”

Mladík se jedním plynulým pohybem postavil, uklonil se nejdřív krátce a pak, když zacouval ke dveřím, se ještě uklonil podruhé, hluboce. Potom rychle opustil místnost, ale než to udělal, věnoval rychlý pohled Cadmanové. Ta mu odpověděla na pohled pousmáním a tázavě zvednutým obočím, což mladého Wraitha natolik vyvedlo z míry, že při odchodu zavadil ramenem o dveře.

“Nějaký problém?” zeptal se Lorne.

“Nic o čem byste potřebovali vědět. Netýká se vás to,” uzemnil ho Todd ostře, načež přejel pohledem všechny kolem stolu a jeho tvář opět roztála do příjemného výrazu dobře vychovaného hostitele. “Dojedli jste?” zeptal se a nikdo se neozval záporně. “Výborně.” zvedl se, ruce od sebe v přátelském gestu a na rtech široký, téměř veselý úsměv. “ V tom případě je čas na vaší vytouženou prohlídku úlu.”

“Vážně?” zeptal se překvapeně. “Chci říct, nečekal jsem, že se rozhodnete tak rychle…”

“Nač plýtvat časem na tak jednoduché dilema… pokud jste si to ale rozmysleli…”

“Ne, rozhodně ne!” řekl rychle a byl okamžitě na nohou. Kdyby mohl vidět něco jen z malé části tak neuvěřitelného, jako Spiritus vitae, bylo by to víc než dost. Zářivě se usmál. “Veďte nás, Veliteli.”


Šestá kapitolaOsmá kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s