Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědi, které může dát jen úl – 8. kapitola

“… a zde máme další vzduchový vývod. Povšimněte si, že na rozdíl od předchozích pěti…”

Nevěřil, že ho může někdy nudit poslouchat Toddův hluboký, podmanivý hlas, ale stalo se tak. Slova mu začala splývat, věty ztrácely smysl a Carson měl dojem, že snad ve stoje usne. To rozhodně nebylo to, co si pod prohlídkou představoval. Nachodit snad už desítky kilometrů chodbami od jednoho vzduchového průduchu k druhému, od jednoho krystalického světla k dalšímu. Ano, poprvé ho to zajímalo a s Toddovým svolením si průduch prohlédl a ještě mnohem víc ho zaujalo, že krystaly sloužící jako světla, byly vlastně parazitické organismy, které se živily na krvi úlu. Ale vidět to po sto padesáté?

“Myslím, že si z nás jen dělá srandu,” zamumlal Rogers, který se nejspíš nepoučil o výtečnou wraithském sluchu. Aby předešel dalšímu incidentu, raději sám nahlas promluvil.

“Todde,” oslovil ho Johnem vybraným jménem, což nedělal moc často a tak upoutal jeho pozornost. “Musím být upřímný, tohle zrovna není to, co jsem si představoval pod prohlídkou úlu. Vazká substance, která čistí vaše vzduchové průduchy je sice fascinující, ale i doktoři mají svůj denní limit na nudle a je jedno, že jsou to nudle živoucí vesmírné lodi.”

“Je mi líto, doktore Beckete, že vás prohlídka zklamala, ale asi není náš úl to, co jste očekával,” odpověděl mu Todd nepokrytě kluzce. Oplatil mu zamračením. Kdyby byli sami, řekl by mu mnohem víc.

“Toliko k těžkým cestám a učení neznalých,” ozvala se místo něho Cadmanová.

“Já myslím, že se něco stalo a vy se nás jen snažíte rozptýlit,” připojil se k ní Lorne podezřívavě.

Jeho domněnka mohla být dost dobře správná. Todd samozřejmě něco tajil, jenže on vždycky něco tajil a nebylo to tak, že by si Carson mohl přečíst jeho myšlenky. To nedokázal. Nebo i jeho emoce, pokud to sám nedovolil.

“Ujišťuji vás, že tak to není. Jen prostě nevím, co by vás mohlo na našem úlu zajímat,” odvětil Todd, nevinnost sama, jak měl ruce obrácené dlaněmi k nim. “Snad kdybyste mi řekli, co chcete vědět nebo vidět… mohl bych vám být víc nápomocný.”

“Tak třeba, jak se orientujete v tom bludišti chodeb?” ozval se Peterson s docela platnou a zajímavou otázkou.

I když je vyzval, aby se ptali, vrhl Todd na poručíka jeden rychlý, ostrý pohled a přes tvář mu na zlomek sekundy přeběhlo podráždění, které bylo rychle skryto za zdvořilou maskou se kterou přistoupil blíž ke zdi.

“Pamatujeme si uspořádání svého domovského úlu, ale pokud se i přesto ztratíme, třeba po bitvě, když se úl regeneruje, tak se prostě jen… zeptáme na cestu. Takto.” Položil krmnou ruku na stěnu úlu, narovnal se do celé své výšky a zavřel oči, ale pokračoval ve vysvětlování:  “Každý, včetně vojáků, může úl požádat, aby mu ukázal cestu a ten ho pak telepaticky vede. Napovídá mu, kdy a kam odbočit…”

“Takže taková GPS navigace,” podotkla Cadmanová, ale Todd se tím nedal rozptýlit.

“Trubci, zvláště vyšší velitelé, mají i omezenou možnost takto s úlem komunikovat. Například teď mi řekl,” prudce otevřel oči a podíval se na Rogerse, “že jste dnes ráno rozřízl stěnu ve své kajutě a bodal nožem do nosných vláken.”

Všichni se po Rogersovi otočili a ten zbledl jako stěna v nemocnici. Carson se na něj zamračil. Rozuměl tomu, že Rogers nejspíš nechápal úl jako živoucí organismus, přeci jen on ho nemohl cítit, jak mu šeptá v hlavě, takže padala úcta ke všemu živému. Měl mít ale úctu k Wraithům, jejich hostitelům, a bezdůvodně neničit jejich majetek.

“Je to pravda, podporučíku?” zeptal se přísně Lorne.

“Pane, ano, pane,” odpověděl Rogers, téměř při tom zasalutoval a vypadal tak provinile, že ho nakonec bylo Carsonovi trochu líto. Neměl to dělat, na druhou stranu… musel si připustit, že kdyby to Todd dovolil a s dostatkem lokálních anestetik, by se taky rád podíval co bylo ve stěnách.

“Jsme tu hosty, podporučíku, a správný host neničí dům hostitele,” zamračil se na něj Lorne. “To, co jste udělal, nedělá dobré jméno lidské rase ani armádě spojených států. Máme vysoké standardy co se týče chování našich důstojníků na diplomatických misích. Buďte ujištěn, že se vám za tento incident objeví důtka ve složce.”

“Pane, ano, pane” Tentokrát se skutečně postavil do pozoru a zasalutoval.

Lorně se obrátil k Toddovi.

“Musím se za chování svých lidí omluvit… znovu. Došlo k nějakým neopravitelným škodám?”

“Ne, jistěže ne. Úl má výtečné regenerační schopnosti,” řekl Todd ledabyle, jako kdyby na tom opravdu nezáleželo, ale pak, s potměšilým zábleskem v očích, pokračoval. “Měl byste ale svého muže upozornit, že stejně jako Wraithi je i náš úl dravý. Pokud ho bude dál dráždit, mohlo by se stát, že ho rozhněvá. Pak by se mohl rozhodnout, že nejefektivnější způsob, jak se zbavit škůdce, je prostě ho ve spánku pohltit a jeho proteiny využít k opravám poškození, které způsobil.”

Vzduch se okamžitě naplnil směsicí nedůvěry, rozpaků a ostražitosti, se kterou nejen Rogers pohlédl na stěny úlu, jako kdyby čekal, jestli se v něm neotevře obrovský chřtát a nepoholtí ho. Carson sám vyslal pohled k jedné vráse, která byla dveřmi a zvažoval, jestli je úl opravdu masožravý a jestli požírá nezvané hosty. To, že potřebuje nějaký druh potravy, bylo docela jisté, vzhledem k tomu, že byl organický a potřeboval kyslík. Co bylo tou potravou, to se mohl jen dohadovat. Ale co se týče nezvaných hostů, nikdy se nikomu z jejich lidí nestalo, že by je úl sežral a to na něm určitě byli nezvanými hosty.

“Dělal jsem si srandu,” prolomil Todd konečně ticho, hlasem mu zněl smích a na tváři hrál veselí úsměv, který byl ale rychle nahrazen vážnou tváří. “Úl by samozřejmě nečekal, až usnete. Spolkl by vás okamžitě. Takže opravdu nedoporučuji pokračovat v jeho trýznění.”

“Žádný úl, kde jsme byli, se nás zabít nepokusil,” podotkl Lorne nedůvěřivě.

“Jistě, protože všichni lidé, kteří se dostanou na úl, jsou Uctívači a to nejsou jeho nepřátelé. Pečuje o ně, stejně jako u nás. Úly, které jste zničili, byly nejspíš zmatené vaším chováním a než stačily pochopit, že je chcete zničit a měli by se bránit, bylo už pozdě,” objasnil Todd, docela ochotně, nakonec dodal: “Úly jsou vnímavé k potřebám obyvatel a umí se jim přizpůsobit, některé více některé méně. Postrádají ale vyspělejší intelekt. Nedokážou si sami poradit se složitějšími výzvami a lidé v roli nepřátel jsou pro ně velmi složitá výzva.”

Teď dávalo smysl, jak fungovaly sprchy. Nebyly tam senzory jaké znal z Atlantidy, úl prostě vycítil přítomnost člověka ve sprše a pustil vodu. Zajímavé. Rád by zjistil, kam až vnímavost úlu sahá, i když si nebyl jist, jak to udělat. Klasické testy vyšších kognitivních funkcí se nedaly na úl aplikovat, neměl oči, ruce ani jiný, než telepatický způsob, jak komunikovat. Napadlo ho zeptat Todda, kam až podle názorů Wraithů inteligence úlů sahá, ale ten byl v ten okamžik mimo.

Hlavu měl nakloněnou, jako kdyby poslouchal něco nebo někoho, kdo byl vysoko nad ním. Nejspíš opravdu někoho poslouchal, protože když se opět soustředil na ně, pronesl: 

“Pojďte za mnou. Vezmu vás někam, kde vás to bude zajímat.” Obrátil se na patě a pokračoval chodbou.

Šel hned za ním, proto byl první, kdo si všiml pohybu nad jejich hlavou a to hlavně proto, že to, co se tam hýbalo, bylo světle šedé až bílé. Vzhlédl a zjistil, že kouká na rybenku velikosti malého plemene psa, které se právě skryla do stínu jedno chrupavčitého trámu chodby a přes jeho okraj je sledovala.

“Co to…”

“To je rojak,” odpověděl Todd na jeho otázku a ani se nezastavil. “Je neškodný. Živí se výhradně odumřelou tkání úlu.”

“Bezva. Masožravý úl s Wraithy a teď ještě další brouci,” zamumlal z konce skupiny Rogers. Napadlo ho, že jestli bude takhle pokračovat ještě chvíli, dostane se do skutečných problémů. Asi by mu to měl později říct a zkusit mu domluvit, ale teď…víc aktuální byl rojak, jak to Todd nazval

“Samočistící systém,” okomentoval to. “Čím déle tu jsem, tím víc si uvědomuji, že úl není jenom vesmírná loď, je to vlastní ekosystém se zcela unikátní symbiózou. Máte tu nějaké škůdce nebo parazity, které se vám nedaří odstranit nebo jste je nezačlenili do úlu, jako ty světélkující krystaly?”

“Ne. Nic takového na našem úlu není,” odpověděl Todd neutrálně, jasně ztracený v myšlenkách nebo komunikací s někým jiným, protože byl i cítit poněkud vzdáleně, ale zároveň naznačil, že na jiných úlech nějací škůdci mohou být.

Dorazili ke dveřím, které měly rozdílné otevírání než kterékoliv, jaké tu měl Carson možnost vidět. Kožní útvar měl tvar a velikost wraithské ruky, což znamenalo disproporčně dlouhé prsty oproti dlani, a byl velký i pro Toddovu ruku. Když do ní wraithský velitel položil dlaň, vyměnili si s Lornem pohledy. Nemusel se vyznat ve vesmírných lodích, zabezpečení a podobných věcech, aby mu bylo jasné, že za dveřmi je něco významného. Něco, co bylo chráněno.

Když se pak ukázalo, že je to další výtah, bylo to určité zklamání, ale jen do chvíle, než se dveře otevřely podruhé a před nimi byl můstek.

První co, ho upoutalo, byla velká obrazovka jen tak se volně vznášející v prostoru v podobě holografické projekce. Znal podobné i z Atlantidy, denně s nimi pracoval. Na obrazovce byla míhající se světla subprostoru, takže vesměs nic zajímavého. Rozhlédl se tedy po můstku.

U konzole uprostřed místnosti, které byla na vyvýšeném místě oproti ostatním, byl wraithský důstojník s hustě potetovanou tváří. Podle jeho postoje a faktu, že měl evidentně nejdůležitější konzoli ze všech, dospěl k názoru, že by to mohl být Toddův první důstojník. A byl jediný, kterého poznával.

“Můstek,” představil jim Todd místo rozpřahuje ruce ve všeobjímající gestu. “Což je myslím očividné. Prosím, porozhlédněte se a ptejte se mých důstojníků, kdyby vás něco zajímalo,” vyzval je, než se k nim obrátil zády a přistoupil ke středové konzoly a ke svému prvnímu důstojníkovi.

Lorne si vyměnil pohled nejdřív s Carsonem, který jen mírně pokrčil rameny; neměl dojem, že by za Toddovou nabídkou byl skrytý význam. Lorne se tedy obrátil na ostatní a kývl.

Jeden po druhém se pomalu rozptýlili po můstku, stále obezřetní, takže se k Wraithův přibližovali maximálně na metr. Takové obavy Carson neměl, zaprvé věděl, že by Todd nedovolil, aby se někomu z nich něco stalo a zadruhé kolem sebe necítil nepřátelství, které by bylo nějak konkretizované. Byla tu obecná nevole k lidem, obezřetnost, nesouhlas s jejich přítomností, ale nic z toho nebyla předzvěst útoku. Byly to běžné emoce, pokud se někdo setkal s něčím neznámým a platilo to jak pro lidi, tak pro Wraithy.

Nicméně, bylo divné, že zaregistroval něco jako… rozpaky, stud, překvapení, téměř adolescentní nejistotu. Obrátil se po tom pocitu a uviděl Cadmanovou, jak stojí méně než půl metru od jednoho Wraitha, usmívá se a živě k němu mluví, zatímco mu něco ukazuje na své zbrani. Samozřejmě že byla první, kdo se odvážil s důstojníky promluvit. To ho nepřekvapilo. Vtipně zajímavé bylo, že wraithský důstojník celým svým postojem dával najevo hlubokou nejistotu z Lauřiny přítomnosti.

Přestal s obhlídkou a sledoval, jak Wraith na něco Cadmanové odpověděl. Ta s tím byla spokojená, protože pokývala hlavou, usmála se a poplácala Wraithovu konzoli, potom ledabyle zasalutovala a vydala se dál. K dalšímu důstojníkovi. Ten první ji mezitím sledoval a přestal si hledět své práce.

Scéna se opakovala ještě jednou a pak ještě jednou, téměř beze změny. Naposledy byla jen kousek od něj, takže mohl slyšet, jak se Wraitha vyptává, jestli žil někdy na planetě a vypráví mu o farmě své babičky. Ten ubožák na ni koukal doslova s otevřenou pusou a nakonec se zmohl jen na prosté ‘ne’, což byla asi odpověď na její první otázku.

“Škoda. Vy kluci byste se měli trochu opálit, abyste nebyli tak bledí,” řekla mu na to a důstojník jen zamrkal. “Tak jo, měj se a ať ti jde práce od ruky,” dodala a otočila se k němu zády. Wraith ji dál sledoval a i z něho bylo cítit něco jako bezradnost a rozpaky, možná až stydlivost.

Jak se k němu Cadmanová blížila, zakoulela očima, a přistoupila rovnou k němu, doslova tělo na tělo. I ho zlehka vzala pod loktem a naklonila se k němu.

“Něco vám povím, doktore, ti kluci jsou vážně divní. Je mi jasné, že to nejsou moc mluvky, ale musí na mě pořád tak zírat?” 

“Jste jediná žena na palubě,” vyděsil je oba hlas Todda, který se jim jen tak zjevil za zády. Cadmanová okamžitě ustoupila o krok a dotkla se zbraně. Todd ji následoval pohledem. “Většina z mých důstojníků se nikdy nesetkala s královnou ani s uctívačkou. Lidské ženy, které potkali, viděli jenom jako jídlo. Vás už tak nevnímají a… popravdě jsou z vás trochu rozpačití. Nevědí, jak mluvit s ženou, navíc s tak krásnou ženou.”

To byla odpověď, která ho zatím nepadla, ale dávalo to smysl. Cadmanová byla, objektivně vzato, krásná žena, byla také chytrá a milá, jen trochu panovačná, ale co viděl při spolupráci s Waithskou královnou a také, co o nich četl v hlášeních jiných, byla panovačnost a agresivita jedním ze základních znaků královen. Takže to nebylo něco, co by zrovna Wraithy mělo odradit.

“Dobře, to je docela lichotivé, ale stejně jim řekněte, ať tak nezírají a drží ruce u těla,” řekla Cadmanová rezolutně.

“Ach, z nich nemusíte mít strach. Mohu vás ujistit, že si nedovolí nic nevhodného. Všem jsem dal jasně najevo, že nejste jídlo ani nic na hraní. Budou se chovat zdvořile a slušně,” ujistil ji Todd téměř až konejšivě, kdyby mu při tom trochu necukaly koutky.

Cadmanová přimhouřila oči. Ona si cukání také všimla.

“Fajn. To ráda slyším, ale kdyby náhodou něco… nacpu jim do zadku P-90, jasné?”

Nejdřív Toddovi v hrudníku zachrastilo a potom se mu ze rtu vydralo zasmání.

“Naprosto jasné,” zahučel pobaveně a trochu se naklonil ke Cadmanová. “Měla byste ale vědět, že agresivní zacházení má na trubce obvykle opačný efekt, než v jaký doufáte.”

“Tak mi zastavte na nejbližší planetě. Natrhám si kopretiny a upletu z nich pro ně věnečky… a pak jim nacpu P-90 do zadku.”

Todd se znovu hrdelně zasmál, takovým způsobem, jakým ho Carson nikdy neslyšel se smát. Ani tehdy poprvé. Byl to smích plný… něhy. Znovu cítil tu hořkou pachuť žárlivosti, která se mu prostě vkradla na jazyk. Pokusil se ji spolknout, ale stále tam vězela a dusila ho. Cítil se naprosto směšně. Styděl se sám za sebe. On a Todd si možná vyměnili pár… podprahových vzkazů o vzájemném zájmu, ale to z nich nedělalo pár. Neměl žádné nároky a ve skutečnosti, jako vědec, chápal, proč dává Todd přednost Cadmanové, teď když s ní měl možnost delší dobu mluvit. Z biologického hlediska to dávalo zřejmý smysl. Jako žena mohla Cadmanová dát Toddovi potomka, což ji činilo víc žádoucí bez ohledu na to, jestli vůbec lidé a Wraithi mohli mít životaschopné potomstvo. Takový byl fakt. Stejně tak bylo faktem, že (jak si mohl vyvodit z reakce ostatních důstojníků) u Wraithů nebyla homosexualita vrozená, přesněji trubci byli přitahování k jiným trubcům, protože bylo tak neuvěřitelně málo královen, ale, jak řekl sám Todd, když měli možnost, dali přednost královně.

Nedělo se tu nic špatného, tak proč měl chuť jim do rozhovoru vstoupit nějakou trapnou poznámkou, aby je oba přivedl do rozpaků?

Raději semkl rty a zacouval dozadu, aby jim poskytl víc prostoru.

Todd se konečně přestal smát.

“Musím říct, že už roky jsem se tak nezasmál, maličká. Jsi zábavná. Nechtěla bys tu s námi zůstat?” zeptal se Todd stále pobaveně, ale přesto… Ne, Carson si nemyslel, že by to bylo míněno vážně, ale stejně cítil, jak se mu pěsti samovolně zatínají. Jemu to Todd nenabídl. Vždyť s ním ani nepracoval na výzkumu, přestože to sliboval. Bože, Carsone, jsi naprosto směšný. Vzpamatuj se, napomenul se a raději, pro dobro všech, se od těch dvou odvrátil a snažil se i před sebou předstírat, že se pokouší přečíst nápisy na konzolách.

“Je vám jasné, že ta P-90 platí i pro vás?” zeptal se Cadmanová, sice patřičně varovně, ale cítil, že i ona se velmi dobře baví. Musela rychle pochopit, že vyhrožování je u Wraithů spíš flirtováním a okamžitě toho využila.

“Křišťálově jasné, maličká,” odpověděl jí Todd se smíchem. 

Carson polkl. Konec s předstíráním čtení. Dostat se na druhou stranu můstku bude nejlepší co může udělat. Nakročil, když mu na rameno dopadla chladná váha a ucítil drápy, jak se mu přes oblečení opřely do kůže.

“Snad nás nechcete opustit, doktore Beckette,” Toddův hlas mu zaněl nad hlavou, nikoliv někde za ním. Musel se tiše, během sekundy, přesunout a teď stál… těsně za ním. Rychle otočil hlavu a pozvedl ji a skutečně se nad ním vznášela Toddova tvář. Rysy uvolněné, oči přimhouřené, rty jemně zvlněné. A kolem celého Carsonova těla se začaly ovíjet emoce. Zemitý zájem, jemné vzrušení, pobavení, zvědavost, stálost, otázka, obava, touha a špetka hladu, která ale nebyla děsivá. Jen znervózňující.

“Hej! Tu ruku dolu!” 

Kupodivu ten, co to nařídil, nebyl Cadmanová, jak by se dalo čekat, protože byla nejblíž, ale Lorne, který byl dobrou půl místnosti od nich.

Slyšel i cítil, jak se Todd zachvěl zavrčením, vnímal i jeho podrážděnost a nespokojenost, ale poslušně dal ruku dolu z jeho ramena a zacouval. Protože byl v tu chvíli napůl otočený, mohl Carson zahlédnout, že je Cadmanová místo hlídání zvědavě pozoruje. Opětoval jí pohled, když tu se ona zářivě usmála a potřásla hlavou, jako kdyby právě objevila nějaké velké tajemství. A také byla najednou spokojená sama se sebou.

“Můj pane, jsme na místě,” přerušil celou situaci Toddův první důstojník.

“Dobrá. Ukaž,” rozkázal Todd.

Nejdřív se na velké obrazovce objevili jenom hvězdy a ty vzápětí nahradil obraz úlu, nutno podotknout že o dost menšího, než byl ten, na kterém teď byli. Neměl žádné měřítko, tedy ne hned, protože to se vzápětí na obrazovce objevilo, ale i tak to věděl předem. Nepotřeboval velikost s ničím srovnat, oko doktora poznalo, že tento úl je mladý. Jeho kůže byla hladší, postrádala zjizvení a měla světlejší barvu. Hlavní úpony nebyly tak definované, nepodobaly se starým šlachám vystupujícím pod kůží. A celkově budil úl štíhlý a mladistvý dojem.

“Hele, to je pidi úl,” okomentovala to Cadmanová, za což si vysloužila od několika Wraithů pohled a od Todda pobavené odfrknutí a záblesk žlutých očí.

“Tak proto nás vzal sem,” podotkl polohlasně Lorne, který se stačil přesunout vedle něj, zatímco si prohlížel úl na obrazovce. Tázavě se na něj podíval. “Můstky jsou na lodí dobře chráněné. Během případné bitvy tu nejspíš budeme víc v bezpečí, než v našich kajutách.”

“Poslal si upozornění, že jsou na cizím teritoriu?” zeptal se Todd Wraitha, blízko kterého Carson stál. Musel to být komunikační důstojník.

“Ano, můj pane.”

“A odpověď…?” vybídl ho Todd netrpělivě.

Bylo jasné, že komunikační důstojník nemá moc zkušeností s mluvením a už vůbec neví, jak se má chovat, když jsou na můstku lidé. Vrhl po nich pohled, ale odpověděl:

“Požadují, abychom sklopili štíty a nechali jejich královnu na našem úlu zaujmout právoplatné místo.”

Pozvedl překvapeně i nevěřícně obočí. Nemusel být zrovna vesmírný cestovatel, aby mu bylo jasné, že je takový požadavek naprostý nesmysl. Toddův úl ten na obrazovce určitě převyšoval výzbrojí, boha jeho, vždyť byl dost velký, aby ten pidi úl prostě jenom převálcoval vlastní velikostí.

“Ach ano a já si zaletím na Bautu a k snídani si tam dám pannu,” uchechtl se Todd.

Čím byla planeta Bautu vyjímečná a proč to bylo tak vtipné, to Carson nevěděl, každopádně Toddova slova poslala po můstku vlnu vrzavého smíchu. Pro uši se nezdálo, že by to Wraithy  až tak pobavilo, ale on cítil, že se opravdu pořádně smějí. Bude se muset Todda zeptat na kulturní souvislosti.

“Co mám odpovědět?” zeptal se komunikační důstojník.

“Že je přijde navštívit První, aby vyjednal podmínky převzetí moci,” prohlásil Todd s takovou ledabylostí, jako kdyby se právě neplánoval vzdát.

“Tak moment, přece se jim nevzdáváme?” zeptal se okamžitě. Podle toho, že Lorne už měl otevřenou pusu, ho předběhl doslova jen o pár vteřin.

Todd po něm blýskl očima.

“Ne, Carsone Beckette. Tento úl nepotřebuje novou královnu.” Řekl to takovým způsobem a protkané tak silnou vlnou množství emocí, které se jasně snažil skrýt, že nejen neměl další otázky, dokonce i nepatrně ucouvl. Uvědomil si to naštěstí včas a rychle se narovnal. Nechtělo se mu vysvětlovat, co se stalo. Nic mu totiž nehrozilo a neměl ani strach, byl jen trochu překvapený

“Je to moudré provokovat ji, můj pane?” zeptal se první důstojník.

“Nezvaná vstoupila na naše teritorium, plenila na našich pastvinách a teď se domnívá, že jí náleží i náš úl,” vyjmenoval Todd temně prohřešky královny menšího úlu. “Pokud neměl její První odvahu a schopnost ukázat jí, že existují určité hranice, budu to muset udělat za něj. Mám už stářím příliš stuhlý hřbet, abych se klaněl před dítětem s lodičkou v drápech. Když ji neukážeme, že není vítána, bude se stále vracet.” Bojovně vycenil zuby a vlny hněvu, těžkého, staletého, hořkého hněvu, se kolem něj šířily do všech stran a na Wraithských důstojnících bylo vidět, že je jim to nepříjemné. Ba co víc, všiml si, že i lidé neobvykle znervózněli, včetně neustále velmi vyrovnaného Lorna a optimistické Cadmanové.

“Přesto, můj pane, je to dcera Královny…” odmlčel se a zaváhal, jeho pohled na krátko ulpěl na lidech a pak se vrátil k Toddovi. “Písčitých dun a rudého slunce.”

Jméno, které Wraith použil, bylo zvláštní. Na úlech nebyl žádný písek, nejspíš by jim ani neprospěl, a už vůbec na nich samozřejmě nemohlo být slunce. Bylo možné, že to byl spíš popis planety, kde úl vyrůstal? Tak jako tak to Toddovi dával smysl a jméno poznával.

Prudce se obrátil na svého prvního důstojníka.

“Snad né malá Fee?” zeptal se překvapeně, přičemž předešlý hněv se rozplynul.

První důstojník naklonil hlavu na stranu.

“To snad není možné!” rozesmál se Todd, po hněvu náhle nebylo ani památky, byl nahrazen veselím a nostalgií. S tím se obrátil k nim. “Znám královnu toho úlu. Potkal jsem ji poprvé, když mi nesahala ani sem.” Ukázal někam nad koleno, asi tak na velikost čtyřletého lidského dítěte. “Její Královna-matka mě vyměnila za patnáct mladých trubců a dala mi postavení druhého. Fee se mě hrozně bála. Její starší sestra jí totiž namluvila, že velitelé z války s Lanteany se krmili jen na své posádce a největší pochoutkou pro ně byly mladé Princezny. Snad roky jsem z ní neviděl víc, než cíp pláště, který mizel za rohem, nebo něco, co vypadalo jako ona a mihlo se mi to nad hlavou.” Naznačil rukou nad svou hlavou. “Nakonec se jednou odhodlala, skočila na mě ze stropu a zabodla mi pilník její Královny-matky do zad.” Jak to vyprávěl, jeho nálada se zlepšovala a teď se i pochechtával.

Carson si vyměnil pohledy s Lornem i s ostatními. Představa Todda, s wraithským dítětem, které vlastně nikdy neviděl a mohl si jen domýšlet jak vypadá, byla kuriózní. A fascinující, protože poskytovala další náhled do wraithské kultury, které byly tak vzácné. V konečnu byla… svým způsobem… milá. Natolik milé, že mu vykouzlila na tváři jemný úsměv. Todd prostě vypadal jako kterýkoliv jiný otec, který vypráví o svém milovaném dítěti a vlastně bylo docela jedno, že tu mluvil o bodání pilníkem do zad.

“Od té chvíle se mě nebála. Myslela si, že mě porazila a odkázala na patřičné místo a já ji to potěšení nikdy neměl srdce vzít.” Hluboce zavrněl, jako spokojený kocour. “Vzpomínám, že jsem jí z jedné sklizně přinesl hrst skleněných kuliček. Od té doby milovala sklo a já musel pokaždé přinést něco skleněného… chápejte, v našich úlech,” pokynul ledabyle kolem sebe, “nenajdete mnoho skla. Je to něco vyjímečného, exotického… Zajímalo by mě, jestli má pořád ráda skleněné kuličky,” pronesl už pro sebe, protože, když to říkal, byl už na cestě k jedné z chodeb, které ústila na můstek.

Sledoval jeho záda, dokud nezmizela v zákrutu chodby a pak se obrátil na Prvního důstojníka, který svého Velitele vyprovodil stejně upřeným pohledem.

“On tam skutečně půjde?” zeptal se, protože skutečnost, že by se Todd vydal na cizí úl – bez ohledu na to, že jeho královnu zdá se dobře znal – v něm vzbuzovala hned dvojí obavy. Samozřejmě o samotného Todda, mohla to snadno být past, ale i sebe a ostatní lidi na palubě. Nebyl si jist, jak silné je jejich postavení bez Toddovi ochrany. Necítil kolem sebe nepřátelství, ale to neznamenalo, že by se na nich Wraithi  nebyli ochotní nakrmit.

První důstojník se k němu pomalu obrátil, změřil si ho pohledem a nakonec zvolna přikývl.

“Je to bezpečné?” přidal se s otázkou Lorne, jehož myšlenky museli běžet stejným směrem, jako ty Carsonovi.

“Ne. Hrozí, že ho Královna zabije a pak se bude dožadovat vstupu k nám,” odpověděl První důstojník. “Kdokoliv jiný by zničil jejich hyperpohon a odtáhl je mimo naše území, ale náš Velitel… on dělá věci jinak. Svým vlastním… osobitým… způsobem.”

“Neměli byste s ním poslat alespoň pár lidí?” zeptal se nebo spíš navrhoval.

“Velitel si to nepřeje.” Řekl to způsobem, který nepřipouštěl z jeho strany žádnou další diskuzi. Jak se potvrzovalo, elitářský přístup nebyl výsadou královen, platil prostě pro všechny vůdčí Wraithy.

Malý úl se začal přibližovat k tomu jel Rogers.

“Já ti nevím. Určitě tak zněl, když o ní mluvil,” nesouhlasil Peterson, načež se obrátil k ostatním. “Myslíte že má Todd nějaké skutečně vlastní děti?” zeptal se zamyšleně.

“Podle toho, co jsem se zatím dozvěděl o wraithské kultuře jsem přesvědčen, že ano. Odhaduji, že by jich mohly být desítky, ne-li víc,” odpověděl mu nejen k Petersonově údivu.

“Jak… desítky?” nevěřil Rogers tomu, co slyšel.

“Vyrozuměl jsem, že má Todd obecně významné postavení ve wraithské společnosti a to s sebou nese, jak bychom zdvořile řekli, možnost sdílet s Královnou intimní chvíle. To se ani zdaleka všem wraithským trubcům nepoštěstí. A když vezmeme v úvahu jeho věk…,” nechal vyznít do ztracena. Cítil, že nikdo z nich ještě není připraven na rozhovor na téma pravděpodobného rozmnožování Wraithů.

“No kurva…” zamumlal pro sebe Rogers.

Opět se rozhostilo ticho a napětí se stupňovalo. Ostatní z Carsonova týmu byli o dost nervóznější, než wraithští důstojníci, ale i ti s přibývajícími minutami přešli od malých obav a pobavení k nervozitě. A pak konečně…jich. Byl blíž a blíž, až se nakonec kamera přepla na jiný záběr, kde bylo vidět, že jsou úli k sobě doslova kůže na kůži a ten malý prostor mezi nimi… Z obou vyšlehly úponky, které se vzájemně propletly a udělaly tunel. V tu chvíli byl dokonale vidět rozdíl. Nejen že některé z úponů měly jasně jinou barvu, tak z jejich úlu byla vidět jen malá část boční stěny, zatímco z druhého se dalo vidět daleko víc. Ten rozdíl byl obrovský a neuvěřitelný. Další zajímavost o Wraithech.

Přes veškeré vědecké nadšení, sledoval celou situaci napjatě a s obavou a zároveň se snažil zaznamenat čilý telepatický ruch mezi důstojníky na můstku. Samozřejmě nemohl rozumět, o čem se baví, ale cítil jak vzájemně sdílí své obavy, jistou podrážděnost nad Velitelovým chováním, ale i určité pobavení. To mu dávalo malé ujištění o tom, že situace není tak kritická, jak se mohlo zdát.

Čas plynul a nic se nedělo.

“Co myslíte, že tam dělá?” prolomil ticho Lorne.

“Mluví s ní jako taťka Wraith,” usoudila Cadmanová, možná ne tak mylně. Podle toho, co předtím Todd říkal, opravdu královnu tohoto malého úlu považoval za svou dceru, alespoň tedy adoptivní.

“Těžko uvěřit, že je něčí… taťka,” podotkl Rogers.

“Já ti nevím. Určitě tak zněl, když o ní mluvil,” nesouhlasil Peterson, načež se obrátil k ostatním. “Myslíte že má Todd nějaké skutečně vlastní děti?” zeptal se zamyšleně.

“Podle toho, co jsem se zatím dozvěděl o wraithské kultuře jsem přesvědčen, že ano. Odhaduji, že by jich mohly být desítky, ne-li víc,” odpověděl mu nejen k Petersonově údivu.

“Jak… desítky?” nevěřil Rogers tomu, co slyšel.

“Vyrozuměl jsem, že má Todd obecně významné postavení ve wraithské společnosti a to s sebou nese, jak bychom zdvořile řekli, možnost sdílet s Královnou intimní chvíle. To se ani zdaleka všem wraithským trubcům nepoštěstí. A když vezmeme v úvahu jeho věk…,” nechal vyznít do ztracena. Cítil, že nikdo z nich ještě není připraven na rozhovor na téma pravděpodobného rozmnožování Wraithů.

“No kurva…” zamumlal pro sebe Rogers.

Opět se rozhostilo ticho a napětí se stupňovalo. Ostatní z Carsonova týmu byli o dost nervóznější, než wraithští důstojníci, ale i ti s přibývajícími minutami přešli od malých obav a pobavení k nervozitě. A pak konečně…


Sedmá kapitolaDevátá kapitola

1 komentář: „Odpovědi, které může dát jen úl – 8. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s