Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědi, které může dát jen úl – 9. kapitola

“Video přenos z druhého úlu,” ozval se Komunikační důstojník.

“Ustupte ke stěně, ať vás nevidí,” nařídil jim První důstojník, což byl rozkaz, který rádi uposlechli.

Přesunuli se ke zdi, kde byl stín a šlachovité vzpěry poskytovaly místa, kde se mohli dost dobře skrýt. Stejně jako ostatní za jednou zaujal postavení a vyhlédl ven, na obrazovku. Tam se obraz změnil a objevila se tvář Wraitha, který se mu jevil poměrně mladý, i když, na rozdíl od mladíka z dneška, měl už tetování. Konkrétně měl po obou stranách vyholenou hlavu, takže mu vlasy zůstaly jen v pěticenticentimetrovém pruhu na vrcholku hlavy a vzadu na temeni, a na holé části lebky měl tetování v podobě složitých, pravoúhlých obrazců. A postrádal vousy, dokonce i jejich náznak. To mohl Carson rozeznat velmi dobře, protože většina obrazovky byla naplněna jen jeho tváří a z můstku toho bylo vidět jen málo.

“Připravte se na příchod Královny,” řekl ve wraithském jazyce. Věta to byla natolik krátká a s tak jednoduchou gramatikou, že stačila Carsonova znalost antického jazyka, aby jí porozuměl. Z ostatních ale vycítil nervozitu, protože oni ničemu nerozuměli. Obrátil se k nim a zvedl ruku, aby je zadržel, a přidal uklidňující úsměv, aby předešel nějaké nerozvážnosti. Lorne vážně přikývl. Okamžitě pochopil, že Carson rozumí a nemyslí si, že se něco děje.

“Z čího rozkazu?” zeptal se stejným jazykem První důstojník.

“Mého,” odpověděl Wraith na obrazovce a možná chtěl i něco dodat, jenže v tu chvíli se pod jeho krkem objevilo do černa kalené, zahnuté ostří podobající se trochu srpu na bylinky. Doslova mu objalo hrdlo a důstojník z druhého úlu jen překvapeně vytřeštil oči.

“Na mém úlu dávám rozkazy pouze já, mladý,” zaznělo zpoza zad mladého Wraitha tentokrát anglicky a záběr kamery se rozšířil, aby ukázal nejen Todda, který za ním stál – a převyšoval ho hlavu – ale i můstek, který byl úplně prázdný. Nebyl tam jiný trubec. To bylo zvláštní, ale vysvětlovalo to, proč předtím neviděli celý můstek. Na jejich můstku bylo pět trubců, plus První důstojník.

Todd se pozvolna přesunul do popředí, ale celou dobu nevzdálil ostří z Wraithova krku, takže, když si skončili tváří v tvář, měl mladý důstojník špici srpu zarytou pod bradou tak, že musel nepřirozeně zvednout hlavu a i tak mu po krku začala stékat krev.

“Má královna…?” zeptal se mladý důstojník wraithsky a, přestože se snažil mluvit klidně, bylo vidět, že má strach. Skutečný, nefalšovaný strach, který se mu odrážel na tváři a nebylo ani třeba Carsonova nadání, aby to věděl. Beztak na takovou vzdálenost necítil nic, jen… zvláštní bylo, že měl dojem, že cítí Todda, ale nebyl si tím úplně jist. Klidně to mohl být ještě následek týdnů braní antidepresiv.

“Je v pořádku, ale bude velmi naštvaná, až se ti podaří ji dostat ven,” odpověděl mu Todd opět anglicky, takže buď s ním komunikoval i telepaticky a nahlas mluvil jen pro své důstojníky a pro Carsona se zbytkem lidí, nebo mladý Wraith ve skutečnosti uměl anglicky a jen odmítal mluvit tak ‘podřadným’ jazykem.

Tak jako tak na něm bylo vidět ulehčení.

“Teď velmi dobře poslouchej, mladý,” pokračoval Todd velitelsky. “Jako První si selhal. Tvým úkolem bylo svou Královnu chránit, pečovat o ni, ale také ji naučit dobrým způsobům a respektu k ostatním Královnám. A tvým úkolem stále zůstává být jí rádcem a vést její kroky bezpečně k větší slávě a blahu jí samotné i úlu. Jestli nemáš sílu a um to dokázat, ztratíš Královnu i svůj úl. Nenávratně. Rozumíš tomu, co říkám?”

“Ano, můj pane,” odpověděl mladý wraith.

“Jestli chceš své chyby napravit, vždy pamatuj na to, že jsi tu proto, abys jí sloužil, ale nejsi její bezduchý otrok. Neváhej využít svých práv Prvního a zasáhni, když uvidíš, že se chystá udělat chybu. A věř mi, i Královny se mohou mýlit,” pronesl způsobem, že pokud šlo o Carsona, uvěřil jeho slovům okamžitě. “Teď,” Todd ustoupil a tím dovolil mladému trubci, aby sklonil trochu hlavu, i když ostří dolů nedal, “vás nechám v míru odletět a jestli jsi pochopil jen málo z toho, co jsem se ti snažil říct, odletíš se svým úlem mimo naše teritorium, zpět na území vaší Královny-matky, dřív než vysvobodíš svou Královnu z jejích komnat.” Tím rozhovor s mladým trubcem ukončil, sklonil svou zbraň a obrátil se k obrazovce. “Vracím se na úl…”

Mladý důstojník za Toddovými zády se pohnul, krmnou ruku zvednutou, evidentně připraven ho napadnout. Carson udělal krok kupředu, aby Todda výkřikem varoval, jenže ten pohnul rukou vzad a mladý trubec se s heknutím zlomil v pase. Velmi dobře bylo vidět mnohem delší, tenkou čepel, kterou Todd najednou držel v levé ruce a zabodl mu ji někam do míst, kde měli Wraithi orgán zastávající podobnou funkci, jako játra u lidí. Byla to rána určitě velmi bolestivá a dost krvácela, ale ani náhodou nebyla smrtelná.

“… nabijte zbraně a zaměřte je na nepřátelský hyperpohon,” pokračoval Todd, jako kdyby se vůbec nic nestalo a zároveň se svými slovy otočil nožem v ráně a prudce ho vytrhl ven. Mladý Wraith padl na kolena, obě ruce na ráně, jak se snažil zastavit krvácení. “Pokud se nevrátím včas, odpojte úl a palte.”

Obraz druhého můstku zmizel, nahrazen opět dvěma propojenými úly.

Uplynulo několik minut až do chvíle, kdy ano, Carson si byl najednou naprosto jist, že Todd vstoupil na palubu. Nemohl by přesně identifikovat ten pocit, jen že se podobal bodnutí v zátylku, které přišlo vždy, když se někdo v blízkosti vážně zranil. Jen to nebylo tak nepříjemné.

Úly na obrazovce se rozpojily, ovšem bylo znát, že menší, mladší úl, své úpony stáhl jako první a potom se začal rychle vzdalovat nejspíš až do bodu, kdy bylo možné bezpečně zapnout hyper pohon. Otevřelo se to, čemu Rodney říkal ‘okno’ a malý úl do něho zmizel.

“Jedno už vím jistě; stále má ráda sklo,” zaznělo od výtahu.

Rychle se obrátil, aby uviděl Todda, jak vystupuje ven a míří ke svému Prvnímu důstojníkovi a z jeho zad… Ze zad mu trčely obrovské střepy duhové barvy. Prostě tam jen tak čněly a Todd ani nejevil známku nepohodlí.

“Víte, že vám ze zad trčí střepy?” zeptal se Cadmanová.

Todd po ní jen bleskl pohledem, ale nekomentoval to. Zrovna dorazil ke svému Prvnímu důstojníkovi, asi aby mu něco řekl.

Carson k němu vykročil. Takhle z dálky nemohl vyhodnotit situaci. Střepy mohly být zabodané jen v kůži a podkoží, stejně jako do svalů, ba dokonce mohly proniknout až do hrudníku. Nedalo se to z dálky odhadnout.

“Ukažte, podívám se na… Kriste pane!” vykřikl, když se První důstojník prostě chytil jeden ze střepů a trhnutím ho vyrval ven z Toddových zad. “Přeskočilo vám?! Nemůžete ty střepy jen tak vytahat! Vždyť mu můžete poškodit plíce nebo srdce!” Dostal se mezi Prvního důstojníka a Todda. Jako doktor se nemohl dívat na takovou řezničinu a vůbec nezáleželo na tom, že jako Wraith mohl Todd přežít klidně i roztržení třech ze čtyř plicních vaků a nejspíš i poškození srdce. Tak se prostě se zraněným nezacházelo.

První důstojník na něj shlédl z výšky a vycenil zuby v rozlobeném zavrčení, dokonce zvedl ruku ve které stále držel střep. Nebál se ho, vzdorovitě se mu podíval do očí. Nejen že tu šlo o Todda, tady šlo hlavně o princip a jeho vlastní morální zásady mu zakazovaly být svědkem něčeho takového.

“Nech ho a ustup,” nařídil Todd.

Chování Prvního důstojníka se změnilo ze vteřiny na vteřinu. Okamžitě nechal ruku se střepem klesnout a s úklonou zacouval, takže Carson konečně dostal prostor se v klidu a pořádně podíval na Toddova zranění. Obrátil se, zlehka uchopil wraithského velitele za loket a jemným tlakem ho donutil se postavit tak, aby na jeho záda dopadalo víc nevalného světla. S největší opatrností ohmatal prostor kolem zbývajících velkých střepů. Po hmatu měl dojem, že nejdou příliš hluboko. Mělo by být bezpečné je opatrně vytahat.

“Nuže, doktore Beckette, budu žít?” zeptal se Todd se smíchem v hlase.

Neobtěžoval se mu na to odpovídat.

“Velké střepy půjdou vyndat snadno, ale je tu hodně menších a ty zabere čas jeden po druhém vytahat,” řekl, částečně sám pro sebe, a obrátil se na Petersona: “Petersone, dojděte mi pro brašnu.”

“Rozkaz, doktore,” odpověděl Peterson, sklonil doposud stále zvednutou zbraň a odběhl k výtahu. Komunikační důstojník se zvedl a následoval ho, zřejmě jako eskorta po úle.

“Teď budu potřebovat, abyste se někam posadil,” řekl a začal se kolem sebe rozhlížet. I tady byla absence čehokoliv k sezení, stejně jako v laboratoři. Tam se objevila sedačka vyrůstající ze země až když si jednou při odchodu postěžoval, že by si potřeboval na něco sednout. Prostě tam druhý den ráno byla. Když ji Wraithi mohli obstarat jednou, jistě by to zvládli znovu. Každopádně bez židle bude problém Todda ošetřit, protože byl příliš vysoký a Carson měl k jeho horní části zad špatný přístup. Leda že by si oba sedli na zem… 

Než stačil něco takového navrhnout, tak se najednou po jeho boku ze země vysunuly úpony, které se spletli dohromady a vytvořili téměř stejnou stoličku, jakou měl v laboratoři. Tak takhle to fungovalo! Nábytek, včetně pracovních stolů, konzolí a zcela určitě i jejich postelí, prostě vyrostl nejspíš ve chvíli, kdy si to někdo z Wraithů přál.

“To je ideální. Sedněte si.”

Todd bez protestů usedl. Byl překvapivě kooperující pacient, vzhledem k tomu, že Carson čekal větší boj. Doma na Atlantidě měl jednoho takového nejmenovaného podplukovníka, kterému musel nejednou vyhrožovat pouty nebo zamknutím na ošetřovně, aby začal spolupracovat. Čekal u wraithského velitele to samé, protože ti dva… asi by to neslyšeli rádi, John určitě ne, si byli v mnohém podobní.

“Jak přesně se vám to stalo?” zeptal se, když znovu, víc zblízka zkoumal sklo. Nevypadalo totiž vůbec jako zrcadlo, což bylo něco, co by na úlech i čekal. Někde. Nevypadalo ani jako sklo ze stolku nebo z okna, protože s těmi také měl své bohaté zkušenosti, když ještě pracoval na pohotovosti.

“Říkal jsem, stále má ráda sklo,” neobjasnil mu to Todd. Vzhledem k tomu, že měl ruce stále položené na jeho zádech, nezeptal se na podrobnosti slovy, jen nechal svou zvědavost volně proudit. Na oplátku cítil spokojenost, uvítání a pod prsty vibrování, jako kdyby Todd… vrněl, lépe se to popsat nedalo. Byl to… zvláštní, ale přesto uspokojivý pocit moci zase mluvit be zeslov. Důležité části z něj to chybělo.

“Byla to socha v životní velikosti,” odpověděl, ač nespecifikoval, čí životní velikost. “Hodila ji po mě.”
“Máte v úlech sochy?” zeptal se překvapeně Lorne.

“Královna ji po vás hodila?” řekla ve stejnou chvíli Cadmanová.

“Ano,” byla Toddova odpověď nejspíš na oba dotazy, to už neměl šanci zjistit s jistotou, protože se otevřely dveře a Peterson se vracel s jeho brašnou. 

“Tady mi ji položte.” Ukázal na středovou konzoli, kterou měl zrovna při ruce. Vypadala bytelně a kromě ovládacích mechanismů v podobě zbujelé podsvícené tkáně a malé obrazovky, tam nebylo nic, co by vypadalo, že se dá snadno poničit. Přesto mu První důstojník věnoval temný pohled. Ignoroval ho, otevřel brašku a začal z ní vytahovat co bude potřebovat. Vzhledem k tomu, že tu šlo o Wraitha, všechna anestetika byla zbytečná, ta lokální v první řadě. Jakékoliv dezinfekce byla také zbytečná. Neznal patogen, na který by byli citliví. Hlavní tedy bylo mechanické odstranění skla, aniž by nadělal víc škod na tkáních a vlastní ochrana – množství enzymu bylo ve wraithské krvi desetinásobně menší, než v krmné žláze, ale nebylo třeba riskovat.

Natáhl si rukavice a pak sáhl po dalších věcech, které bude potřebovat.

“Tohle,” zvedl kleště Prvnímu důstojníkovi pod nos,” jsou chirurgické kleště s tupým koncem a tohle jednorázové silikonové násady,” ukázal malý sáček. “Dohromady,” roztrhl sáček a nasadil první násadu, “je to skvělý nástroj pro vytahování křehkých cizích předmětů z povrchových zranění. Také mají pojistku zpětného rozvěru. Sevřu cizí předmět a zaháknu pojistku,” předvedl to nejdřív naprázdno. “Kleště cizí předmět, v našem případě velký střep, drží sami a já se mohu soustředit na jeho opatrné vyjmutí. To a pouze to je správný způsob, jak někomu ze zad vytahat střepy. Jasné?” zeptal se, ale na odpověď nečekal, vzal misku a strčil ji Prvnímu důstojníkovi do ruky. “Tohle mi podržte.”

První důstojník jen zamrkal, nezmohl se ani na zavrčení, zatímco co Todd pobaveně zahučel a trochu natočil hlavu k nim. Naštěstí ne tak, aby se jeho vlasy pletly Carsonovi pod ruku, jinak by si vysloužil výtku.

První dva střepy šly snadno ven a rychle skončily v misce, ale třetí bylo obtížnější vytáhnout. Buď byla v tom místě kůže tužší, nebo už se rána kolem něho zavřela. To ho ponouklo k rychlejší práci. Kdyby se kůže uzavřela kolem malých střepů, znamenalo by to, že ji bude muset znovu naříznout, aby je vyndal. A to bez lokálního umrtvení nechtěl dělat, ač se nezdálo, že by Toddovi nějak vadilo vytahování střepů ‘zaživa’. Ona to totiž byla trochu otázka lékařské etiky, aneb lékař nikdy nesmí úmyslně ublížit.

Když skončil, s velkými střepy, vyměnil kleště za velkou pinzetu a rychle se pustil do menších. S každým nově vytaženým kouskem bylo víc krve, která stékala po Toddově kabátu. Nebylo jí mnoho, ale přibývala. Carsonovo podezření se ukazovalo jako pravdivé.

“Dobře, víc jich takhle nevytáhnu,” pronesl nakonec, odložil pinzetu a trochu ustoupil. “Budete se muset svléct.”

Kupodivu to nebyl Todd, kdo zřetelně zaprotestoval, ale jeho První důstojník. Vlna nevole, která se z něj vyvalila byla tak intenzivní, že zježila Carsonovi chlupy na rukou a donutila ho se nepatrně odtáhnout. Dravé zavrčení byla proti tomu drobnost.

“Neměl jsem v úmysl trvat na tom, abychom pokračovali tady,” bránil se nejen směrem k Toddovi, ale i Prvnímu důstojníkovi, “Jistě, bylo by to nejlepší udělat co nejrychleji, než se kůže kolem střepů uzavře, ale… Můžeme jít do laboratoře, k nám… kamkoliv jinam,” dodal, protože nabídka, že půjdou do Toddovy kajuty mu jaksi uvízla v krku.

“To je v pořádku, doktore Beckette,” řekl Todd, zvedl se ze stoličky a obrátil k němu. Tvářil se pobaveně, oči trochu přimhouřené a rty roztáhl, až ukázal pruh bílých zubů, když sáhl po sponách na boku. “Můj důstojník je jen přehnaně ochranářský. Nechce, abych před lidmi ukazoval slabost, jako kdybych byl bez oděvu méně nebezpečný,” ostře pohlédl na svého důstojníka, ten sklopil hlavu a s úklonou couvl dozadu. Ta výhrůžka, jak se zdálo, byla míněna hlavně směrem k Prvnímu důstojníkovi a ostatním Wraithům, ale mohl říct, že neměla vliv jen na ně. “Jeho oddaná péče je důvod, proč si ho držím blízko,” to prohlásil méně ostře, opět víc k důstojníkovi než k nim, “i když mě někdy zahanbí,” řekl ten, co si právě sundal těžký kožený kabát, který na pohled vypadal spíš jako brnění, a odhalil se jen v jemné košili bez rukávů. Todd kabát hodil po Prvním důstojníkovi, který ho s lehkostí chytl.

Košile byla barvy nafty, zdánlivě černá, ale zaleskla se v odstínech modré a zelené, když se Todd pohnul a zvedl ruce ke sponám na vysokém límci a pak zavazování na levém boku. Vytáhl ji z vysokého pasu… no, sukně byl nejlepší výraz, na který Carson přišel, a rozevřel nejdřív pravou stranu, aby odhalil, že košile je zavinovací.

Byl to podivný dizajn, který Carson nikdy neviděl a látka se leskla tak, že od ní nemohl odtrhnout oči, když Todd rozvinul i druhou stranu a odhalil hrudník. Tehdy jeho oči spočinuly na něm… na jeho neobvyklé hladkosti, svalech rýsujících se pod kůží téměř, ale ne zcela jako u lidí… na kůži samotné… Ta byla to nejvíc fascinující, co kdy viděl. Byla v odstínech bílé a šedavé, ale zároveň na mnoha místech jakoby poprášena zelenkavým třpytem podobným pelu z motýlích křídel. Věděl, že ho nemůže setřít, ale stejně pocítil nutkání zvednout ruku a zkusit to, nebo přejet po černých liniích tetovaných písmen, která ovíjela Toddův hrudník zhruba v místech, kde by měl člověk bradavky.

Olízl si rty. A donutil se přestat zírat a začít úspěšně ignorovat napětí pod pasem. Raději navíc uhnul pohledem.

“Prosím…” pokynul nešikovně ke stoličce a doufal, že si jeho nejistoty nikdo nevšiml. Rychle to zkontroloval pohledem. Wraithi  samozřejmě byli vesměs klidní, ba co víc, našel několik, kteří Todda sledovali s poměrně nepokrytým zájmem, až na Prvního důstojníka. Ten se zaměřil na Carsona a přestože měl hlavu stále trochu skloněnou, zvládl na něj koutkem oka zle nahlížet.

A co se týkalo jeho vlastního týmu? Cadmanová se řadila vedle nepokrytě zírající Wraithů, ale kupodivu, když si všimla, že ji sleduje, rychle se zatvářila naprosto profesionálně. Lorne se tak tvářil celou dobu a šlo mu to jistě dobře zvláště proto, že se snažil na Todda moc nekoukat. To Peterson koukal, tvářil se rozpačitě a nervózně a Rogers prostě jen nepokrytě zíral, jako kdyby byl v obludáriu a zaplatil si za podívanou.

Takže Wraithům to bylo vesměs jedno a lidé na tom byli podobně nejistě, jako on. Dobré.

“Koukneme se na to,” promluvil a otočil se k holým zádům ve kterých se leskla celá záplava duhových střípků, více či méně zarostlých v kůži a několik vyboulenin, kde už byly střepy zcela zarostlé. Krom toho, a množství rozmazané krve, už nebylo na zádech nic, co by mohl ošetřit. Rány po skle, které vytahal, se už zahojily.

Sáhl po fyziologickém roztoku a tamponech, aby si očistil pracovní plochu. Asi by byla o něco lepší destilovaná voda, protože Wraithi nebyli zrovna přátelé soli, ale tohle muselo stačit. Setřel krev, tak, jak jen to šlo a vybral si menší pinzetu, kterou se lépe vytahovaly malé střepy. Soustředit se na práce mu pomáhalo povznést se nad to, koho ošetřuje, a zaměřit se na zajímavosti, například na to, že Toddovo tetování bylo na mnoha místech přerušované různě tvarovanými kousky zcela čisté kůže. Něco byly pozůstatky po bodných zbraní, jiné po sečných, také po kulkách a jedna sada dlouhých šrámů byla jistě od wraithských drápů. Pozůstatků po starých zraněních bylo tolik, že se dal těžko rozeznat původní vzor. Určitě tam byla další slova, něco co připomínalo hvězdu, jakou měl na tváři, geometrické obrazce, stejně jako bohatě obrostlá větev. Byla to tak nesourodá směska… Jako kdyby bylo každé tetování uděláno v jiném období Toddova života. Rozhodně jich bylo víc, než kolik jich viděl u Michaela a Stevea.

Jak si vzpomněl na další dva trubce, které poznal, vzpomněl si také na ichaty a jejich význam a zakázal si se jich jakkoliv dotknout, přestože měl zvláštní nutkání to udělat. Snad ze zvědavosti? Snad právě proto, že věděl, co to znamená? Ne, to by bylo trestuhodné. Byl tu jako doktor a hodlal jednat profesionálně, takže jediné, co udělal bylo, že pohledem zkontroloval ty vysoko na zádech a pak sklouzl pohledem dolů, když kontroloval i zbytek zad.

Nicméně jeho oku neušlo, že ano, měl tehdy pravdu. Toddovi ichaty byli zbytnělé, na první pohled tvrdé a kůže na nich byla silně zrohovatělá a lesknoucí se téměř jako broučí krovky. Z toho se dalo vydedukovat jediné; i na Wraithech se nějak podepisoval čas. Možná nemohl zemřít za sto, tisíc ani deseti tisíc let, ale jejich tělo s věkem prodělávalo změny. A pokud ty změny interpretoval správně, byl Todd opravdu starý, možná víc než o ‘plus mínus pár století’ k deseti tisícům. Dalších tisíc let? Nebo deset? Nebo ještě víc? Odpověděl by, kdyby se zeptal?

“Nemá bradavky, blbče,” přetrhl jeho úvahy hlas Cadmanové, která se asi snažila šeptat, ale nešlo jí to. Prudce k ní zvedl hlavu a zamračil se. Nejen, že ho vyrušila v práci, ještě komentovala vzhled jeho pacienta. To nehodlal tolerovat.

“Nechte si své poznámky pro sebe, poručíku Cadmanová,” napomenul ji ostře, ještě dřív, než to stihl udělat Lorne.

“Ano, doktore. Omlouvám se, doktore,” zareagovala předpisově, i do pozoru se na chvíli postavila.

“Já nejsem ten, komu byste se měla omluvit,” instruoval ji. Desátý z malých střepů cinkl do nerezové misky.

“Omlouvám se, Veliteli.” Zopakovala téměř zasalutování, což Todd uznal nepatrným zahučením. Kdyby to nechal tak, bylo by to v pořádku, jenže to by nebyla Laura Cadmanová, kdyby věděla, kdy zavřít pusu. “Nemyslela jsem to zle, pane, jen jsem odpovídala tady Pettersonovi, který se zmínil, že je na vás něco divného a nemohl přijít na to, co to je.”

“Cadmanová!” napomenul ji prudce Lorne

“Slyšel jsem,” řekl téměř ve stejnou chvíli Todd, nikoliv však naštvaně. “Když jsem poprvé viděl nahého člověka, reagoval jsem stejně… a zalitoval, že je mrtvý a nemůže mi vysvětlit, co je na něm tak špatně.”

Jistěže v příběhu figuroval mrtvý člověk nebo možná ne, ale Todd to musel s mrtvým člověkem vyprávět, jen aby přítomné lidi znervózněl. Věděl to, protože na něm měl položené ruce a tenká bariera silikonových rukavic nebyla nic. Cítil všechno to pobavení a zadostiučinění, když zírající Rogers ošil a Peterson polkl, a Cadmanová a s Lornem pohladili své zbraně.

Povzdechl si. Vysvětlení bylo bohužel na místě, aby byli všichni klidnější a Toddovi trochu spadl hřebínek. Pravda, Laura nebyla moc zdvořilá, ale zase nebylo nutné, aby všechny kolem sebe děsil.

“Wraithi nejsou placentálové, nejsou dokonce ani savci, proto jim chybí bradavky a pupek.” Další střepy jeden po druhém cinkaly do misky, ty volné už byly téměř všechny pryč. Vytáhl poslední, přehodil si pinzetu do druhé ruky a sáhl po skalpelu. Naříznout a vytáhnout střep dřív, než se rána zatáhne. Bude muset postupovat rychle.

“Tak moment, jak děláte malé Wraithy? Počkat, počkat… máte vůbec malé Wraithy, že jo?” nenechala to Cadmanová být, jak jinak taky. Jak jen by zrovna jí mohlo tak snadné vysvětlení stačit. Neměl s tím vůbec začínat. I když na druhou stranu… Todd se zatím nezdál ani podrážděný, což nemohl říct o ostatních, kteří sice nebyli naštvaní, ale podle toho, co cítil, si asi mysleli něco o tom, že lidé jsou vážně primitivní druh dobrý jenom k jídlu.

“Jasně, že máte. Vždyť Sheppardův tým potkal – “

“Líhnou se z vajec,” přerušil ji, než stačila prozradit, že se setkali s mladou královnou a nešťastnou náhodou ji zabili. Něco mu říkalo, že bez ohledu na jeho pocit viny za její smrt, by Wraithi neuznali žádnou omluvu za zabití královny, která byla skoro dítě. Sám pro to neměl omluvu a byl překvapen, že Todd se k tomu během jejich společného výzkumu nevyjádřil. Jako kdyby to nevzal na vědomí… ale to ne, teď z něj cítil něco, jako schválení jeho přerušení a zároveň varování, aby byl opatrný. Vzal to na vědomí. Dávalo to smysl, vzhledem k tomu, že hloupá otázka Cadmanová vyvolala méně nepříznivou reakci, než jeho odpověď.

Pět zarostlých střepů bylo venku.

“Alespoň se domnívám, že je to tak,” dodal, aby vyzněl víc nejistě. “Můj odhad je, že královny kladou snůšky, možná čítající i několik desítek vajec a ta vejce jsou pak uložena někde v úlu. V nějakých kokonech nebo plástvích, možná stejných komorách, které používají – ”

Dál se nedostal.

Rychlost se kterou se První důstojník pohnul, byla taková, že to sotva okem postřehl. Možná byl rychlejší než kovová miska padající z jeho rukou. Ale Todd byl ještě rychlejší. Než si Carson pořádně uvědomil, co se děje, natožpak se rozhýbal, už se k němu wraithský důstojník neřítil s vyceněnými zuby, ale napůl ležel na zemi ruku svého velitele omotanou pevně kolem krku.

Kohoutky zbraní zacvakaly a Lorne s jeho týmem mířil nejen na Prvního důstojníka, ale naneštěstí i na Todda. Wraithi z celého můstku na oplátku vytasili ty své. Byli v situaci, že se mohl vzájemně postřílet a jen Carson stál někde uprostřed, jako živý terč, s rukama od krve a jako jedinou obranu měl pinzetu a skalpel. Prostě perfektní.

“Tak se k hostům nechováme,” řekl Todd konverzačním tónem ke svému důstojníkovi, který se zoufale snažil povolit ocelový stisk kolem svého krku a vrčel vzhůru na velitele. Ten na něj však shlížel, jako kdyby se nedělo nic výjimečného a nedělalo mu sebemenší problém držet ho u země, doslova u svých nohou, jako psa. Když předtím Todd řekl, že je stejně nebezpečný bez oblečeni jako s ním, evidentně to myslel vážně.

“On ví… někdo mu řekl… nemůžeme… dovolit… aby lidé…” snažil se přes ztlačenou průdušku.

“Ano, ví, ale ne proto, že by mu to někdo řekl. Jen není tak hloupý, jak si myslíš, ani tak povýšený, jako byli Lanteané. Lidé z Atlantidy nás chtějí poznat a pochopit. Chtějí vědět všechno o tom, co nás dělá Wraithy. Už chápeš, proč jsem je přivedl na palubu?” zeptal se důrazně s… s nějakým dalším významem, nejen tím zřejmým.

“Ano… můj… pane,” zachrčel První důstojník přes stisk. Evidentně mu docházel vzduch.

“To stačí. Pusťte ho,” požádal Todda naléhavě. Nehodlal se dívat, jak tu svého důstojníka přiškrtí do bezvědomí a navíc ještě měl práci a každé zdržení znamenalo víc řezání.

Todd mu věnoval jeden ostrý pohled vržený přes rameno, ale Prvního důstojníka opravdu pustil. Wraith padl na zadek, stejně jakoby to v té situaci udělal obyčejný člověk, a s chrčením se několikrát zhluboka nadechl, vlastní ruce sevřené kolem pohmožděného krku. Navzdory zacházení, kterého se mu dostalo, vypadal První důstojník provinile, jako kdyby skutečně spáchal něco, za co si zasloužil tak přísný trest. Zvedl omluvný pohled na Todda, který mu ale nevěnoval pozornost.

Plynulým pohybem se zvedl do celé své výšky a rozhlédl se kolem sebe. Jak přejel pohledem po svých mužích, všichni naráz sklonili zbraně. Jakmile bylo veškeré potencionální nebezpečí pryč, Lorne sklonil svou pistoli a kývl na ostatní, aby udělali to samé. Už tu všichni začínali být v těch hloupých tanečcích až nepříjemně zkušení a sebejistí.

“Myslím, že pro dnešek bylo zábavy dost,” pronesl Todd plochým hlasem.

“Já ještě neskončil,” ozval se, ale nedostalo se mu velké pozornosti. Jen rychlého pohledu koutkem oka a pocitu varování, který byl silnější, než vše ostatní.

“Jeden z mých důstojníků vás odvede zpět do vašich kajut,” pokračoval Todd. Tehdy se spoza Carsonových zad vynořil Wraith, kterého Cadmanová předtím jako prvního přivedla do rozpaků, sebral ze země kabát a s úklonou ho rozevřel, aby si ho Todd mohl obléct. To také Todd udělal a to s elegancí a hlavně lehkostí, jako kdyby takové chování bylo naprosto normální. Nejspíš bylo. Pokud by se Carsona někdo zeptal, byl si jist, že Todd měl v úlu stejně svrchované postavení, jako měly Královny. Také uměl se stejnou elegancí opustit můstek.

Carson si s povzdechem stáhl rukavice. Jako doktor musel říct, že tohle nedopadlo nejlépe, na druhou stranu se ale vzájemně stále ještě nepostříleli. To bylo pozitivní.


Osmá kapitolaDesátá kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s