Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědi, které může dát jen úl – 10. kapitola

Nová laboratoř byla totožná s tou první, jen byla o pár dveří dál. Vše mělo stejné rozměry, stejné rozložení, dokonce měl podezření, že kdyby si předtím na centimetry změřil, kdebyly položené a zapojené jejich přinesené přístroje, byly by i ty na tom samém místě. Zásoba tkání iratuského brouka byla doplněna, ostatní vzorky byly uloženy do nového chladícího zařízení. Nic se neztratilo, nebylo poškozeno, ba na tom snad nebyl ani nános prachu z kouře.

V lidské laboratoři se s takovou precizností nikdy nesetkal.

Téměř doslova mohl navázat tam, kde skončil, samozřejmě s výjimkou toho menšího výbuchu. Dokonce i Profesorova mlčenlivá, uzavřená přítomnost tu byla. Rychle se vrátil k práci.

Dveře se otevřely. Nevěnoval tomu velkou pozornost, občas nějaký voják přinesl zásoby nebo si jeho vlastní lidé museli odskočit (tentokrát Cadmanová), ale v tomto případě se Profesor, který se také obvykle nenechal rozptýlit, obrátil čelem ke dveřím a uctivě sklonil hlavu. To bylo první, co odpoutalo jeho pozornost od pohledu do mikroskopu a hned potom ucítil dobře známou přítomnost.

Obrátil se a opravdu, ve dveřích laboratoře stál Todd.

Carson se okamžitě usmál. Bylo to poprvé od prvního dne v úlu, kdy Todd přišel do laboratoře a skoro dva dny od malého dobrodružství na můstku.

“Doktore Beckette…,” zanotoval hlubokým hlasem, ruce obrácené dlaněmi k němu a hlavu skloněnou, aby dal najevo potěšení a naprostou uvolněnost.

“Veliteli…” pozdravil ho stejně krátce a napodobil jeho uvolněný postoj, jak nejlépe dokázal. Jako už při několika příležitostech předtím mu Todd za to poslal jemné uznání, potěšení a nepatrnou vděčnost. “Přišel jste se podívat na nové pokroky? Protože je tu několik věcí, které bych vám rád ukázal a pak jsou tu problémy u kterých byl uvítal váš názor…”

“Pomalu, doktore! Pomalu,” přerušil ho se smíchem v hlase Todd. “Mám… jak to vy lidé nazýváte… volný den. Jen jsem vás přišel pozdravit,” objasnil důvod své návštěvy, ke Carsonovým jistým rozpakům, a stanul jen kousek od něj. Krmnou ruku měl volně podél těla, zatímco druhou položil na okraj stolu mezi ně, dost blízko na to, aby se mohli dotknout, pokud by Carson znovu napodobil jeho postoj. Todd naklonil tázavě hlavu na stranu.

Utkvěl krátce pohledem na těch dokonale propracovaných prstech, které byly stejně elegantní, jako potencionálně smrtící nejen pro lidi, pak si odkašlal a zvedl pohled k Toddovi.

“Omlouvám se… nedošlo mi, že byste…” Neurčitě naznačil rukou.

“Měl někdy volno?” dokončil za něj Todd s pobaveným půlúsměvem. “Mužům v mém postavení se to nepoštěstí často, ale občas si i já udělám čas na… radosti života.”

Poslední slova byla vyslovena s naléhavostí vybrující Toddovým hlasem a rozlévající se z jeho mysli. Carson cítil, jak se mu zahřívají tváře. Bezděčně posunul svou ruku po pultu blíž k té Toddově a trochu se naklonil. Přisunul by se ještě blíž, ale v hlavě mě zvonilo varování, že dostat se příliš blízko, znamenalo podráždit stráž. Už teď byl hodně blízko… a kupodivu se nic nestalo. Neslyšel cvakání kohoutku, tak by možná mohl…

“Hej, doktore,” přerušila je Cadmanová. Rychle se zase stáhl, připravený na ujišťování, že se nic nestalo, a tak ho trochu překvapilo, že Laura prostě jen stále u dveří, ruce volně položené na své P-90. “Myslíte, že to tu chvíli zvládnete sám? Potřebuju… však víte…” Zakoulela očima.

“Ano, jistě. Jen jděte,” odpověděl automaticky a připadal si při tom jako učitel v mateřské škole. 

“Fajn. Snad mi to nebude trvat moc dlouho. Chodby jsou tu tááák spletité…” Zahýbala významně obočím, načež se obrátila na Todda, který ji sledoval. “A vy… žádné nevhodné doteky, než se vrátím!” varovala ho s napřaženým prstem.

Toddovým hrudníkem zabublal smích.

“To by mě ani nenapadlo, maličká,” ujistil ji Todd, tak měkce jak jen bylo hrubým, vrzajícím wraitským hlasem, možné.

Carsonův žaludek se stáhl. Už si zdůvodnil, proč je absurdní žárlit, ale to neměnilo nic na faktu, že bylo těžké sledovat, jak Todd vyprovází Cadmanovou pohledem ze dveří. V očích se mu zalesklo něco, co vypadalo skoro jako něha. Tak se na něj nikdy nepodíval. Ostře, pobaveně, pohrdavě, výsměšně, intenzivně, zvědavě, s vášní a potřebou, ale ne s takovou něhou. To si šetřil pro Cadmanovou. Jak by na tohle vlastně mohl nežárlit, bez ohledu na okolnosti.

Raději se odvrátil k počítači. I když tu Todd nebyl, aby se podíval na nejnovější výsledky ve výzkumu, byl retrovirus něco, čemu oba rozuměli a co měli společného. A Carson se mohl soustředit na něco jiného.

“Je zvláštní, jak si mohou být Wraithi a lidé podobní. Ona mi někdy připomíná mou Princeznu,” pronesl Todd za jeho zády a společně s jeho hlasem kolem Carsona ovinula nostalgie smíšená s něhou, která byla velmi podobná… Zamračil se a obrátil k Wraithovi, aby zjistil, že se dívá ke dveřím a mezi obočím se mu rýsuje hluboká vráska. Něha zůstala, ale společně s ní tu byl smutek a ztráta. Žárlivost se pomalu rozplynula, protože mu instinkty řekl, že by měl pomoct. Od toho se stal doktorem.

“Princeznu?” zeptal se.

Todd se k němu prudce obrátil, ve tváři překvapený výraz, jako kdyby na něj úplně zapomněl. Ten ale rychle zmizel a nahradil ho jeho obvyklý klid, kterým napůl úspěšně zakryl i své myšlenky. To, co se z něj šířilo do okolí. Carson si byl docela jistý, že by je dokázal skrýt zcela, proto to vypadalo, že to málo, co nechal proudit na povrch, bylo určeno pro něj.

“Mou dceru,” odpověděl tišeji, než bylo pro něj obvyklé.

Nedokázal potlačit vlnu ulehčení, která ho zaplavila. Ty láskyplné pohledy, ta pozornost, nostalgie, to vše nebylo mířeno na Cadmanovou samotnou, byly to vzpomínka na jeho dceru. Najednou se cítil neskutečně trapně. Hloupá žárlivost ho přiměla udělat ukvapené závěry. A to vůbec nemluvil o tom, že neměl na Todda žádná práva. Choval si se opravdu jako hlupák, Carsone, napomenul se, načež se zarazil. I teď se choval hloupě. Todd mohl snad zachytit jeho ulehčení a také, že zachytil. Dalo se to poznat podle toho, jak naklonil hlavu na stranu.

“Nikdy jste nezmínil, že máte dceru,” řekl rychle, nejen proto, že ho to opravdu zajímalo, ale i aby odvedl pozornost od svých vlastních hloupých myšlenek.

“Je to už dávno, co jsem měl tu čest ji zplodit a netušil jsem, že by vás to zajímalo,” odpověděl mu poněkud ploše.

Carson přistoupil o něco blíž a nechal veškerý svůj upřímný zájem proudit do okolí, za což si vysloužil trochu pozvednuté obočí.

“Jistěže mě to zajímá. Mimoto je to takový… nu, dejme tomu zvyk mezi lidmi, že kolegům a přátelům vypráví o svých dětech,” dodal s humorem, na rtech úsměv, který se mu teď dařilo udržet s lehkostí. Vzpomněl si na způsob, jak Todd mluvil o královně malého úlu. Teď bylo jasné, kde se v něm ta něha vzala. “Tak, jaká je? Vážně se podobá Cadmanové?”

“Ano. I ona měla vždy drzá ústa,” řekl zlehka, konverzačně.

“Tuším, po kom to podědila,” poškádlil ho zlehka, což Todd ocenil hrdelním zavrčením a ukázáním zubů, ale jeho oči zůstaly teple žluté a jediné, co se z něj valilo, byly vlny jemného pobavení. Žádný skutečný vztek nebo podrážděnost. Na oplátku se na něj usmál. A zároveň si vědec kdesi v koutku jeho myslil udělal poznámku, jak důležitou roli hraje telepatie v interpretaci nonverbální komunikace. Být na jeho místě někdo jiný, kdo nemohl Todda také cítit, mohl by Wraithův postoj považovat za výhružný.

“Párkrát za život už jsem to slyšel,” zahučel Todd.

“Dovedu si představit, že ano,” přitakal stále s úsměvem, který ale pomalu vymizel, protože cítil, že pod vrstvou klidu a pobavení, které z Todda vnímal, byl i smutek. Takový smutek, který velmi dobře poznával. “Dlouho už jste ji neviděl, že?”

“Ne a ještě dlouho ji neuvidím, pokud vůbec někdy,” odpověděl a Carson otevřel ústa, aby se zeptal proč, ale Todd ho umlčel mírným zakroucením hlavou a pozvednutím ruky. “Naše zvyky se od vašich velmi liší, doktore Beckette, to už jste, jak doufal, stačil poznat a pochopit. A má to své důvody. Dvě královny na jednom úlu by nedělaly dobrotu, a proto, když nastane čas, musí Princezna opustit Mateřský úl a vybudovat pro sebe svůj vlastní. Tehdy přestala být mou malou Princeznou a stala se Královnou se vším, co k tomu náleží… Mám za to, že podobně je to i u lidí, nebo se mýlím?”

“Nemýlíte,” odpověděl po pravdě. Děti odcházely z domova, tak to bylo, jen tady se to zdálo o něco větším krokem, než u lidí. Ostatně, většina z nich nedospěla k tomu, aby se stala svrchovaným vládcem po zuby ozbrojené živoucí vesmírné lodi na jejíž palubě jsou dvě stovky wraithských trubců a možná i tisíce vojáků.

“Dost už o mně!” prohlásil Todd rázně. “Něco jsem vám přinesl.” Sáhl do útrob svého pláště a vytáhl…

“To je můj stetoskop!” vykřikl překvapeně, už se s ním pomalu rozloučil. “Kde jste ho našel?” zeptal se a vzal si ho z Toddovy nastavené ruky. Měl velkou radost, že ho dostal zpět, to v první řadě a také vzal plně na vědomí, že rozhovor o Toddově dceři skončil.

“Jeden z mladých trubců ho našel. Nevěděl, co to je a tak chvíli trvalo, než se ke mě dostal. Popravdě,” shlédl na stetoskop v Carsonových rukou, “ani já přesně nevím, k čemu slouží, ale věděl jsem, že je to vaše a že je to důležité.”

“Je to lékařský nástroj,” řekl a Todd vydal odfrknutí, kterým jasně říkal, že to je zřejmé, “ale to je vám jasné. Stetoskop,” pozvedl ho, “slouží k poslechu hlavně srdce a plic, ale i zažívacího traktu. Lidé totiž nemají tak citlivý sluch a tohle je účinná metoda, jak zjistit problém a vyhnout se invazivním vyšetřením. Například tehdy s Cadmanovou,” připomněl příležitost, kdy Todd viděl, jak stetoskop používá.

“Ach, ano. Chápu,” přitakal wraithský velitel a bylo z něho cítit pochopení, ale zároveň zmatek. “Je to velmi primitivní nástroj. Proč ho stále používáte, když máte k dispozici Lanteanskou technologii?”

“No, protože skenery potřebují energii a snadno se rozbijí. Stetoskop je odolný a bude fungovat vždy, všude a za jakkoliv nepříznivých podmínek. Krom toho, i když oceňuji všechnu moderní technologii, nedám dopustit na obyčejný doktorský instinkt,” dodal s malým úsměvem, na což Todd zareagoval jen pomalým nakloněním hlavy na druhou stranu. Byl to zase ten pohled, který požadoval odpověď na nejasné a nepoložené otázky. “A taky je to můj talisman.”

“Ta-lis-man?”

“Talisman. Předmět, který má připomínat důležitou událost, milované osoby nebo má nosit štěstí. Bývají to drobnosti, které se dají stále nosit při sobě. Je to takový lidský zvyk. Nemáte nic podobného?” zeptal se zvědavě.

“Máme,” nepřekvapil ho Todd odpovědí. “Ale nejsou to předměty.”

Pochopil okamžitě. Pohled mu utkvěl na hvězdě kolem Toddova oka.

“Vaše tetování,” řekl a dotkl vlastní tváře v místech, kde měl Wraith dolní cíp hvězdy. Todd přikývl. “Další věc, kterou máme společnou. Lidé si také nechávají dělat tetování, aby si připomněli důležité události. Také aby tím ukázali světu nějaký svůj názor nebo příslušnost ke skupině… samozřejmě jsou tu i tací, co mají tetování jen proto, že se jim to líbí… je to pro ně ozdoba… ale hodně lidí má tetování s významem.”

“Naše tetování jsou znamením postavení, příslušnosti k rodu a důkaz našich schopností,” objasnil Todd.

“Jistě, teď to dává smysl.” Pokýval hlavou, když se mu všechny vědomosti spojily v hlavě dohromady. Todd k němu vyslal otázku. “Vaše tetování a tetování ostatní… Vojáci, které jsem měl možnost vidět, měli jen jediné tetování. To byl znak nebo možná jméno úlu, ke kterému patří, že?” zeptal se a Wraith jen přikývl na souhlas. “Myslel jsem si to hned. Steve měl stejný znak, jako voják, kterého jsme zabili, když jsme ho chytali, a k tomu měl několik dalších. Ale nebylo jich ani zdaleka tolik, kolik jich máte vy. I Michael jich měl méně. Předpokládám, že je to proto, že jste první z trubců a velitel tohoto úlu, že ano?”

“Ano.”

“A také proto, že jste starší, než byli oni…?” otázka to byla jen napůl a tak dostal jen půl odpovědi v podobě víceméně souhlasného zahučení, které ale bylo bez špetky nevole. Vypadalo to, že Toddovi další série otázek nevadí a tak pokračoval. “Jaký mají význam? Třeba hvězda na vašem obličeji.”

Chvíli se zdálo, že Todd na tuto otázku odpovědět nechce. Mlčení se protahovalo tak dlouho, že už se Carson hodlal omluvit, když Wraithský velitel konečně promluvil:

“Hvězdami se řídí naše úly. Ten, kdo nese hvězdu je tím, kdo ukazuje cestu.”

“Vůdce?”

“Tak něco.”

“A co znamenají ta ostatní?”

“Mnoho věcí… jsou to památky na důležité okamžiky v mém životě. Znamení mých úspěchů a schopností ve… vědách… a další věci,” odpověděl, i když poněkud neurčitě.

Bylo znát a cítit, že se nechce o svých vlastních tetováních bavit, ale zdálo se, že rozhovor o samotném konceptu tetování a kultuře, které kolem nich byla, nebyl problém.

“Chápu. Vaše tetování je něco, na co se nemám ptát,” řekl a, ač to udělal s opravdovým pochopením, tak si neodpustil nedat znát i jisté zklamání. Podle toho, jak Todd sklonil trochu hlavu a napnul rty, bylo jasné, že to cítil. Přidal ještě ujištění, že jeho zvědavost je naprosto nevinná, což naštěstí zapůsobilo a Toddovi rysy se opět uvolnily.  “Mohu alespoň vědět, jak je děláte? Nebyl jsem schopen určit, co je to za barvu, protože se v mrtvé tkáni rozpustila dřív, než jsem získal vzorek, který bych mohl otestovat.”

“Jsou to mikročástice kovové slitiny, kterou naše těla rozkládají jen velmi pomalu,” odpověděl kupodivu ochotněji. “Je třeba vpravit ji pod kůži ještě horkou, aby se kolem ní vytvořila zjizvená tkáň. Potom tetování nějaký čas vydrží.”

Náhle se mu rozsvítilo.

“Čas!” vykřikl a luskl prsty. “To je odpověď, kterou jsme hledali!” Todd mu věnoval tázavě nechápavý pohled. “Uděláme to stejně, jako s vaším tetováním!” Stále to nevypadalo, že by byl pochopen. “Dobře, do teď jsme se soustředili na to, aby retrovirus nebyl schopen vytvářet tak rozsáhlé mutace na wraithské DNA. Ale…! Co kdybychom ho nechali, jak je, jen zpomalili jeho množení…”

Toddův výraz se rozjasnil a Carsona zaplavilo jeho absolutní pochopení toho, co chce říct.

“Chcete poskytnout wraithskému imunitnímu systému šanci se přizpůsobit a začít se bránit dřív, než mutace zajdou příliš daleko. To je zajímavá myšlenka.” Pokýval zamyšleně hlavou. “Jak ale zajistíme správné načasování?” položil důležitou otázku kterou mel Carson právě v hlavě.

“To je problém, který ještě musíme vyřešit, ale je to začátek.”

“Ano, to je,” přitakal Todd, přimhouřil oči a ukázal náznak zubů v malém úsměvu. Oplatil mu ho. Chladná váha jeho dlaně mu spočinula na rameni. Tentokrát, protože byli sami – dokonce i Profesor se někdy během jejich rozhovoru kamsi vytratil – si dovolil se do doteku opřít, takže se k Toddovi přiblížil víc, než kdykoliv předtím. Dostal se přímo do chladné aury jeho tělo a vřelé a teď trochu překvapené, aury mysli. Kromě překvapení, pocítil i neuvěřitelně intenzivní potěšení z jejich blízkosti, tak silné, že mu to dodalo odvahu, zvedl ruku a položil ji na předloktí ruky, kterou měl Todd na jeho rameni.

Todd vydal zvuk podobný zavrnění, který vyslal Carsonovi příjemný druh vibrací po zádech.

“Pomůžete mi s tím?”

“Ach, drahý doktore Beckette, nic mi neudělá větší radost.”


Devátá kapitolaJedenáctá kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s