Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědi, které může dát jen úl – 11.kapitola

Pravidelné hlášení na Atlantidu byla nutnost a bylo i užitečné. Už si jednou zažádal o informace z antické databáze, které mu byly během výzkumu nápomocné. Uznával, že plynulé sdílení informací bylo žádoucí. Tentokrát se ale nemohl zbavit netrpělivosti. Ve výzkumu udělali velký pokrok zvláště díky Toddově asistenci, což bylo samo osobně… Carson se nedokázal ubránit úsměvu. Toddova společnost mu chyběla víc, než si byl zpočátku ochoten přiznat a potom, co se vyjasnilo nedorozumění ohledně Cadmanové… Vzájemná výměna pocitů vzrušení, zájmu o druhého a potřeby se stala setrvalou součástí jejich spolupráce. Patřičně dráždivou, aby ho během dne držela v setrvalém stavu mírného vzrušení, který byl lepší, než deset hrnků kávy nebo chemické stimulant. A v noci, když byl konečně sám v pokoji, nechal to nastřádané vzrušení konečně plně převzít kontrolu. Pak stačilo jen několik tahů ruku po vlastním tvrdém penisu a přišel orgasmus, který mu přinesl uvolnění a příjemných šest, sedm hodin hlubokého spánku. A tak to bylo každý jeden den. Opravdu, od puberty si neužil tolik zábavy s vlastní rukou.

Takže rozhodně nestál o celý den volna na planetě, i když mu bylo jasné, že přirozená gravitace, slunce, čerstvý vzduch a procházka po skutečné hlíně a trávě, bylo něco, co prospěje jemu i všem ostatním. Jeho doktorské já si pevně stálo za svým a navíc z ostatních jasně cítil, že se těší na to opustit na pár hodin úl. Nemohl jim mít za zlé, že zdejší pobyt vidí jinak.

Upravil si vestu, zkontroloval, jestli má vysílačku, pak vytáhl zbraň a zkontroloval, jestli má plně nabito. Všechno bylo v pořádku a tak se rozhlédl po ostatních. Dělali to samé, až na Petersona, který zrovna vnášel bednu nutričních tyčinek do jumperu. Tentokrát byla brána přímo na planetě a podle senzorů úlu a dostupných informací byla tak dvacet minut chůze od ní vesnice s kulturou podobnou evropské renesanci. Proto se rozhodli, že by mohl nějaké své vojenské zásoby vyměnit za skutečné jídlo, vzhledem k tomu, že zásoby na úlu velmi rychle došly. Jak Todd řekl, jejich úl prostě nebyl zařízen na hoštění Uctívačů.

“Až ochutnají, nebudou je s námi chtít vyměnit ani za hrst písku,” podotkl Peterson, který se právě vynořil z Jumperu.

“Nebudeme je nechávat ochutnávat,” odvětil Lorne.

“Není to trochu podvod?” zeptala se Cadmanová.

“Můžeme jim říct, že jsou zdravé,” navrhl s malým nevinným úsměvem, “a to opravdu jsou. V jedné je víc bílkovin, než kolik si jich mohl za měsíc dovolit průměrný příslušník preindustriální pozemské společnosti.”

“Chutnají hnusně,” nedal se přemluvit Rogers, “a když to zjistí až po obchodu, vytáhnou na nás s vidlama a pochodněma.”

“Myslím, že bych pro vás měl řešení,” zaznělo od vchodu do hangáru.

Obrátili se k blížícímu se Toddovi, který s sebou vedl dva vojáky a ti nesli velkou bednu tvořenou hustě spletenými úpony úlu. Jak vidno, užívali samotné tělo úlu prakticky ke všemu, poznamenal si Carson. To už byl Todd u nich, vojáci ho obešli a položili mu k nohám truhlu. Wraithský velitel se k ní sklonil a otevřel ji.

V němém údivu koukal na obsah, který se před nimi odhalil. Byl to doslova a do písmene pirácký poklad, úplně jak ze starých vyprávění nebo Hollywoodských filmů. Truhla byla plná zlatých, stříbrných a bronzových šperků. Náhrdelníky, prsteny, náušnice, náramky, ale také viděl několik zrcátek, něco co, vypadalo jako tabatěrky nebo pouzdra, také nože a dýky. Všechno vykládané kameny broušenými i nebroušenými, perletí nebo perlami. Některé věci byly spíš primitivní, z jednoduchých zlatých drátků nebo s prostými tepanými vzory, pak tu byly jiné, které připomínaly bohaté šperky středověkých šlechtičen a nakonec i věci, které byli jako vystřižené z viktoriánské éry.

Do toho všeho byly náhodně přimíchané i mnohem méně zdobné věci, jako různé kusy rezavějícího kovu, okoralé kovové knoflíky a spony, pozůstatky zbraní, podobných jednoduchým ládovačkám, stejně jako dva revolvery bez rukojeti, které vypadaly jako z padesátého roku. Zahlédl také různé druhy mincí.

Naprosto nesourodá směska, kterou by určitě nebylo možné najít na jedné planetě a navíc se zdálo, že některé věci ležely v té truhle desetiletí ne-li déle a jiné byly bez ladu a skladu naházené na ně. Jako kdyby je někdo prostě posbíral jako odpadky a hodil místo do koše do téhle truhly.

“No páni!” vydechla Cadmanová a okamžitě byla u truhly a začala z ní vytahovat šperky a rádoby si je zkoušet před jedním z popraskaných zrcátek. “Kde jste všechno tohle vzali? Vždyť to je úplný poklad! To musí být za dobrých pár milionů dolarů!”

Přistoupil blíž a důkladněji se podíval na obsah bedny. Když to tam všechno viděl… boha jeho, možná nebyl odhad Cadmanové tak nadsazený, jak se mohlo na první pohled zdát. Tohle opravdu mohlo stát miliony, o možné kulturní hodnotě některých konkrétních kousků ani nemluvě.

“Úl se krmí veškerými organickými pozůstatky z kokonů, ale pro kovy běžně se nacházející na planetách obývaných lidmi nemá žádné využití. Šperky a další kovové drobnosti zůstávají na dně kokonů. Když je pak čistíme před uložením nových zásob, posbíráme co zůstane,” vysvětlil Todd s naprostým klidem a zároveň tak odpověděl na otázku, čím se úl živí. Konzumoval lidská těla, která zůstala v kokonech poté, co z nich Wraithi vysáli veškerý život. To bylo na jednu stranu strašné, protože ti lidé měli rodiny, které by je jistě rády pohřbili, ale na stranu druhou… to bylo logické a efektivní.

“Moment, chcete říct, že to všechno patřilo mrtvým lidem? Lidem, které jste úplně vycucali?” zeptal se Lorne ostře.

Todd přikývl a Lorne okamžitě zahodil malý pozlacený revolver s perletí vykládanou rukojetí, který vytáhl z bedny a prohlížel si ho. Cadmanová ve stejnou chvíli udělal to samé. Odhodila zpátky na hromadu šperků jak zrcátko, tak secesní náušnici, kterou si před ním zkoušela zavěsit do ucha.

“Oooh! Hnus!” otřásla se a začala si utírat ruce o kalhoty.

“Není se třeba obávat, maličká. Trávicí mechanismy našich kokonů jsou velmi efektivní. Na ničem z toho nejsou žádné organické zbytky,” ujistil ji Todd, který buď opravdu nechápal, co jí vadí, nebo to alespoň úspěšně předstíral i před Carsonem.

“Jo, ale patřilo to mrtvým lidem!”

Todd tázavě naklonil hlavu na stranu.

“Lidé sdílí šperky po celé generace,” poukázal. Vypadalo to, že opravdu nechápe, jaký je v tom rozdíl. Ze zkušenosti věděl, že někdy bylo smýšlení Wraithů od toho lidského velmi odlišné. Takže Toddovo nepochopení nemuselo být nutně neúctou k lidem.

“To ano, jenže to jsou šperky po lidech, kteří zemřeli přirozeně,” pokusil se objasnit a pokračoval by daleko detailněji, kdyby nebyl přerušen.

“Ne těch, co jste zavraždili,” řekl Rogers.

“Podporučíku…,” napomenul ho Lorne, ale nikterak výbojně.

“Vždyť je to pravda, pane,” nedal se Rogers. “Kdoví kolik lidí zabili jen za dobu, co jsme tady. A tohle,” pokynul hlavní k truhle, “to je co? Trofeje? Chodí se na ně dívat a pochvalovat si, jaká byla večeře dobrá? Nebo k čemu vůbec potřebují bednu plnou šperků a tretek?”

“Mohou být užitečné,” odpověděl mu Todd, jako kdyby byla otázka myšlena vážně a tím Rogers vyvedl z míry. Podporučík jen zíral, jak se Todd sklonil pro jeden prsten a zvedl ho proti světlu.“Připouštím, že většina z nich nemá wraithský styl,” natáhl si prsten na prsteníček, ten se ale zarazil za druhým kloubem a dál prostě nešel, ač to byl mužský prsten. Klouby na wraithských rukou byly jednoduše příliš široké, aby se na ně dali natáhnout lidské prsteny, “ani velikost,” stáhl prsten a hodil ho zpět na hromadu. “Ale Uctívači je ocení vždy. Neznám člověka, kterému by se nelíbily malé lesklé dárky.” Tohle už řekl jako posměch, když naznačoval, že lidé jsou povrchní a dají se utáhnout na špercích, jako psi na pamlscích. “A vy je můžete vyměnit za jídlo.” 

“Nemáme zájem obchodovat se šperky, které patřily lidem, co zemřeli ve vašich kokonech,” prohlásil Lorne pevně, i když stále přiměřeně zdvořile.

Todd na něj bez většího zájmu pohlédl, byl cítit ploše a neutrálně, spíš jako kdyby tu ani nebyl. Po několika tepech srdce, během kterých si Lorneho měřil neurčitým pohledem, prostě cukl rameny v téměř lidském pokrčení.
“Vaše rozhodnutí,” řekl bezbarvě a prostě se otočil, čímž téměř ukončil rozhovor, jen po cestě ke dveřím se zastavil a napůl obrátil přes rameno a ledabyle dodal: “Bednu si nechte. Máme jich ještě dost.”

Představa mnoha beden, ne jen jedné, byla víc než jen znepokojivá. Už v téhle museli být věci stovek lidí, ne-li víc. Kolik dalších stejně plných truhel bylo? Dvě, tři, nebo několik desítek? To množství bylo nepředstavitelné. Věděl, že Wraith se musel krmit minimálně jednou za měsíc, aby přežil a nezačal pociťovat následky hladovění, ale pravděpodobné bylo, že se krmili častěji. Jen Todd, pokud by žil přiměřeně asketickým životem a pokud mu bylo pouhých deset tisíc let (a Carson měl pochybnosti, jestli mu není mnohem více), za svůj život zkonzumoval sto dvacet tisíc lidí. To bylo neskutečné číslo. Hrozivé. Otřásalo mu vnitřnostmi a mohl se utěšovat jen dvěma věcmi; reálně jich bylo nejspíš méně, protože jistě strávil nějaký čas hibernací a pak, Todd se aktivně podílel na tom, aby se tato zbytečná ztráta lidských životů konečně zastavila.

Přesto to nebylo dost utěšující pro něj, jakožto někoho, kdo znal Todda a snažil se více pochopit Wraithy, natožpak pro ostatní, kteří mlčky stáli kolem truhly a byla z nich cítit úzkost, smutek, strach a také vztek. Každou jednu emoci velmi dobře chápal.

“Možná bychom si měli něco vzít,” ozval se po určité době Peterson a, ač promluvil, nezněl sám moc jistě. “Vím, že to není úplně košér, ale dovedete si představit, co všechno bychom mohli za tohle nakoupit? Nemyslím jen pro nás tady,” pokynul k nim i k sobě rukou, “ale i pro Atlantidu, Athosany a každého, kdo to potřebuje.”

Měl pravdu. Obchod v této galaxii byl opravdu čilý a o šperky a zlato tu byl stejný zájem, jako doma na Zemi. Kdyby rozdali jen část toho, co bylo v truhle, svým spojencům, určitě by jim to ušetřilo krušné chvíle například během zimy, kdy museli zásoby nakupovat z jiných světů. Takže to byla lákavá myšlenka, ale zároveň špatná.

“Ne,” řekl Lorne a zaklapl truhlu “Nepoužijeme z toho nic ani pro sebe ani pro někoho jiného. Bylo by to nakupování za příslovečné krvavé zlato a jsem si jist, že například Athosiané by ho od nás ani nepřijali.”

Tím bylo rozhodnuto.

°°O°°

Mlčení a pochmurná nálada s nimi byla celou cestu Jumperem, ale jakmile otevřeli dveře a dovnitř se dostal čerstvý vzduch vonící po nedávném dešti, slunce a zpěv ptáků, věci se hned začaly zlepšovat. Samotné volání na Atlantidu proběhlo už v přátelském duchu. Předal všechna data o retroviru, která nashromáždil, Lorne zase poslal svoje hlášení o úlu a Wraithech. Camanová se pozdravila s Rodneym, čímž ho naprosto vyvedla z míry a zapříčinila, že po zbytek vysílání téměř mlčel (k pobavení i úlevě většiny z týmu) a Peterson mohl prohodit pár slov se svou přítelkyní doktorkou Sofií Duval (Carson koukal, jak skvěle umí Peterson francouzsky) z botanického. Jen Rogers po celou dobu mlčel a podle všeho ani neměl na Atlantidě nikoho, koho by chtěl pozdravit.

Sotva půl hodiny od chvíle, kdy přistáli u brány, už byli na cestě k vesnice nebo spíš městu, jak předpokládal. Lidé na sociální a technické úrovni renesance už měli nejspíš kamenné domy. Na jednu stranu se trochu těšil, ale na tu druhou – podíval se na hodinky – by byl rád co nejdřív zpátky v laboratoři a… pustit se do výzkumu… promluvit si s Toddem, protože to, co se stalo při jejich odchodu… asi by to měli probrat. Bylo na místě vysvětlení jejich postoje, když už nic jiného a také… popravdě s ním chtěl mluvit. Stále v něm zůstávala jistá pachuť a byl si jist, že když bude mít možnost to s Toddem probrat a cítit jeho myšlenky, mohl by se jí zbavit. Pokaždé, když měl dojem, že Wraithi  nemají úctu k lidským životům, stačilo dostat se zpět do Toddovy přívětivé aury, kterou říkal, že jeho rasa může mít víc než jen úctu k lidem.

Znovu se podíval na hodinky.

“V klidu, doktore, za hodinku nebo dvě se vrátíte,” řekl mu Cadmanová významným tónem a zahýbala obočím.

“Jen chci být co nejdřív zpátky v úlu, abych mohl pokračovat ve výzkumu,” odpověděl neutrálním tónem, kterým se snažil zakrýt rozpaky, co ho náhle přepadl. “Kdybych nebyl jediný, kdo může pilotovat jumper, vůbec bych neopustil laboratoř.”

“Jásně…” protáhla Cadmanová pobaveně.

“Myslím, že už máme řešení na dosah. Mohli bychom retrovirus dokončit dřív, než se budeme muset vrátit na Atlantidu.”

“Samozřejmě. Chcete dokončit retrovirus a vůbec to nemá nic společného s jistým vysoký Wraithem, který neví, k čemu slouží hřeben.” Ušklíbla se

Kdyby nevěděl, že rozhodně nepatří k lidem s nadáním, jako měl on sám, ba dokonce neměla ani ATA gen, tak by si teď byl jistý, že mu čte myšlenky. Samozřejmě to neuměla, ale i tak ho dokázala naprosto přivést do rozpaků. Byl si jistý, že na sobě nedal nic najevo, vždyť… většina flirtování mezi ním a Todd probíhala na čistě mentální úrovni. No, i když dobrá, Todd měl čas od času poznámky, ale Carson byl přesvědčený, že jim rozumí jen on a to proto, že mohl zároveň s tím cítit Toddovy emoce a myšlenky.

“Ooo! Vy se červenáte, doktore!” zvolala o něco hlasitěji, než mu bylo příjemné. Sice šli o pár kroků napřed před ostatními, ale stejně se mohlo stát, že by je zaslechli.

“Pššt! Ne tak nahlas,” napomenul ji a rychle se obrátil po zbytku týmu. Lorne se bavil s Petersonem, zatímco Rogers šel trochu dál od nich a sledoval okolí. Byli dost daleko, aby je nemohli slyšet a vzhledem k tomu, že pohled Cadmanové a její otázka se mu doslova vpalovala do mysli… Povzdechl si a opatrně připustil: “Dobře, možná… ale jen možná,” zdůraznil i zvednutým prstem, “bych byl ochoten připustit, že je to zajímavý… muž,” zvolil opatrně slova, aby to nevyznělo nějak bláznivě, ale podle Lauřina širokého úsměvu, to tak stejně znělo. “Je inteligentní, má obrovské znalosti nejen ve wraithské anatomii a výrazný smysl pro humor. Docela dobře se mi s ním povídá.”

“Páni! Totálně jste se zabouchnul!” vykřikla dostatečně hlasitě na to, aby to mohli ostatní slyšet.
V tu chvíli si zase připadal jako ve škole, tentokrát ne v mateřské, ale na střední a bohužel nebyl profesor.

“Do koho je doktor zamilovaný?” zavolal zezadu naštěstí Lorne.

“Do Todda!” vykřikla nazpět Cadmanová, jakoby nic.

Svým způsobem oceňoval, že to brala jako něco běžného, jako kdyby vůbec nevnímala fakt, že je Todd Wraith. Skutečně z ní necítil nic negativního. Hodně pobavení a dobrosrdečné škodolibosti, taky zvědavost a něco málo obav na okrajích znějících úzkosti. Todd byl stále Wraith, takže jí obavy a úzkost neměl za zlé. A neměl by jí ani za zlé, kdyby v případě, že by on a Todd byli víc než spolupracovníci… kdyby nebyla tak vstřícná… ale to byla situace, která nikdy nenastane.

Co bylo reálné bylo znepokojení a odpor, který se mu plnou silou opřel do zad a sevřel mu páteř. Cítil, jak se mu ty emoce omotali kolem žaludku a střev a začali mačkat, kroutit a tahat. Stále přítomné i přesto, že byly překryty pocitem trapnosti a vynuceného pobavení, kterým se lidé často bránili uznání řečených pravd.

“Hlasitěji už to nešlo? Myslím, že ve městě vás neslyšeli,” zamumlal, jak doufal dostatečně mírně. Ve skutečnosti nechtěl, aby vnímala úzkost, kterou teď cítil, což bylo v jeho případě někdy obtížné. Teď se mu to zdálo těžší, než jindy, když všude kolem nebyl šepot úlu a on se zase musel soustředit jen na čtyři lidské mysli. A na to, aby ze sebe nevydal víc emocí, než chtěl.

“To jsou blbý fórky, Cadmanová. Vždyť je to Wraith,” zdůraznil Peterson a z jeho hlasu byl slyšet odpor.

“A chlap,” dodal Rogers se skoro stejným tónem, jako Peterson.

“Přesně,” přitakal Peterson důrazně.

Jejich slova, společně s faktem, že postavili svůj částečně oprávněný odpor k Wraithům na stejnou úroveň, jako odpor ke vztahu muže s mužem, ho od úzkosti a studu, popostrčilo k zlosti. Mohl pochopit, určitým způsobem, že by někdo nepřijímal vztah člověka a Wraitha – chtě nechtě se měly věci tak, že Wraithi se museli živit na lidech a tím je zabíjet. Také zabili několik jejich vlastních lidí. Tady se to chápat dalo. Ale homosexualita, obyčejná, stará dobrá homosexualita? Dva lidští muži spolu? Snad už vstoupili do dvacátého prvního století, proboha.
“Takže to, že je muž, je podle vás důležitější, než že je Wraith?” zeptal se přiměřeně ostře.

“Tak jsme to nemysleli, doktore,” pustil se do obhajoby Peterson. “To jen že… Cadmanová vám nemusí podstrkovat takové věci, jen proto, že musíte trávit čas s tím Wraithem.”

“Tohle bude bolet,” utrousila Laura napůl úst. 

“Věci, jako co?” zeptal se stále stejným tónem.
“No však víte… věci jakože jste…” Peterson ztichl, evidentně měl problém to říct nahlas a sklouzl pohledem k Lornemu, který dosud mlčel a jen všechno sledoval s klidným výrazem. Zdráhal se snad mluvit kvůli vojenským pravidlům? Nebo protože by to mohlo vadit čistě Lornemu? Zaměřil se na něj, ale necítil nic víc, než jeho obvyklý klid a ostražitost zároveň. Major Lorne nebyl jen klidná osobnost, byl introvert na povrchu i uvnitř. Jeho emoční život byla pomalu plynoucí řeka, která se jen zřídka rozbouřila a tentokrát nebyl ten čas.

“Výraz, které hledáte je ‘gay’” odvrátil pozornost od Lorneho a vrátil se k Petersonovi. “Můžete to klidně říct nahlas, není to sprosté slovo ani to není urážka. A já nejsem v Americké armádě, nejsem v žádné armádě, a nestydím se za to, kdo jsem.”

Rozhostilo se trapné ticho, během kterého se Peterson a Rogers snažili zpracovat, co jim v tak dlouhé větě vlastně řekl. Ne, že by to bylo nad jejich intelektuální schopnosti, spíš to jen nezapadalo do obrázku jejich světa.

“Doktor Beckett je gay. To je to, co se snažil říct,” ozval se Lorne klidně, možná by se dalo říct až mile a rozhodně trochu pobaveně. Když se na něj Carson krátce obrátil, věnoval mu Lorne malý, přátelský úsměv.

“To jsem nevěděl,” vyhrkl Rogers.

“Já taky ne,” přidal Peterson.

“Není to něco, co bych tajil, ale ani nevidím důvod, proč o tom všude vykládat. Vy také nemluvíte o tom, že vás přitahují ženy,” pokračoval stejně ostře, možná ještě o kousek ostřeji, než předtím, a samozřejmě tím docílil toho, že se Peterson i Rogers stáhl a mohl z nich cítil silné rozpaky, skoro až stud, nejistotu a další podobné emoce. Povzdechl si a o dost mírněji pokračoval: “Neměl jsem v úmyslu být tak příkrý, dobrá?” povzbudivě se na ně pousmál a, alespoň Peterson mu nesměle úsměv vrátil. “To jen že se celý život potýkám s předsudky a občas nemám tolik trpělivosti při odpovídání na otázky a vyvracení omylů, kolik bych si přál mít. Což mi připomíná… ano, jsem gay odjakživa. Ne, neexistuje žádná žena, sebevíc přitažlivá, které by to mohla změnit. Ano, jednou jsem se pokoušel navázat vztah s dívkou, ještě na střední, a nedopadlo to dobře. Ne, nikdy jsem nespal s ženou ani mě to nelákalo, což je zjevně důvod, proč mi vztah s tou dívkou nevyšel. Ano, moje rodina a přátelé to vědí. Ne, rozhodně ne všichni to přijali bez problémů nebo vůbec. Ano, moje dětství bylo šťastné, protože jsem měl dva milující rodiče. A ne, nemám žádné špatné,” to slovo zdůraznil,” zkušenosti se sousedem, učitelem nebo strýcem. Ještě nějaké otázky?” zeptal se, snad dostatečně vstřícně, připraven na ty kurioznější otázky, když odpověděl na ty základní vycházející z obvyklých předsudků, jako že se dá homosexualita odnaučit, gay jen nepotkal tu pravou nebo že je homosexualita způsobena sexuálním traumatem, což sice nebylo zcela mylné, ale ani náhodou se to netýkalo všech nebo třeba jen větší části homosexuálů. 

Lorne, Petterson a Rogers si vzájemně vyměnili pohledy, než si Lorne odkašlal a opatrně se zeptal:

“Vy a Todd…?” nechal vyznít do ztracena a udělal rukou neurčitý pohyb.

“Ne,” odmítl pevně a jasně. “Připouštím, že máme společné zájmy ve vědě a nevadí mi s ním trávit tolik času v laboratoři,” klidně bych ho s ním trávil i víc, pomyslel si, ale nahlas pokračoval úplně jinak: “ale to je všechno.”

“Dobře. To je moc dobře,” pokýval Lorne hlavou a bylo z něj cítit jisté ulehčení. “Kdyby ano, chci to vědět.”

“Dokud by to nezasahovalo do mé práce, tak nevidím důvod, proč vám cokoliv říkat, majore,” odvětil a úmyslně použil jeho hodnost, ne jméno. Už se za svůj život setkal s tím, že jeho nadřízení chtěli vědět s kým a jaké vztahy má, prý kvůli jeho vlastnímu dobrému jménu a dobrému jménu institutu, kde pracoval. Kdyby se náhodou něco objevilo, tak aby měli nějaké karty na své straně, však chápete, doktore Beckette. Ne, nechápal. Ostatní personál a spolupracovníci nemuseli nikomu podávat hlášení o svém soukromí, neviděl důvod, proč on by měl.

“Jsem velitel mise a on je pořád Wraith. V tuhle chvíli se nás možná nesnaží sežrat a my je nechceme zabít, ale pořád jsem vlastně nepřátelé. Nemůžete vědět, co sleduje a jestli vás jen nevyužívá.”

“Za sebe řeknu, že Todd nemá žádné postranní úmysly, kromě těch zjevných, pane,” ozvala se Cadmanová. “Prostě se mu náš doktor jen líbí. Na tom nevidím nic divného.”

“Podle mě je to sakra divné,” ozval se Rogers. “Člověk a Wraith… to je prostě… to není v pořádku.”

“Objektivně vzato nejsou vnější rozdíly mezi námi a Wraithy tak zásadní. Lišíme se jen v drobnostech,” oponoval mu hlavně jako vědec.

“Jsou to obří lidožraví brouci!” nesouhlasil pro tentokrát Peterson.

“A Asgardi jsou technicky plži a jejich těla jsou zcela bezpohlavní, i když koncept pohlaví mají a uznávají,” poskytl informace, které Peterson evidentně neměl a tak ho patřičně zarazily. “My, jakožto lidé, už nějakou dobu cestujeme po vesmíru. Za tu dobu jsme se setkali s mnoha inteligentními druhy a rozhodně ne všechny měli humanoidní vzhled a kromě jiných příslušníků lidské rasy jsme se vlastně nesetkali s žádným dalším savčím druhem. Wraithi patří mezi hmyz, Asgarďané mají v předcích plže, Goa’uldi potažmo Tok’rové jsou parazité příbuzní tasemnicím a jiným druhům červů. Unasové jsou plazy a některé naše poznatky naznačují, že Noxové by mohli být druhem inteligentních rostlin. Vzhledem k tomu je myslím čas přehodnotit náš pohled na některé věci, včetně mezidruhových vztahů.”

“Vám se ten zatracený Wraith vážně líbí!” doslova ho obvinil Rogers, nejen s opovržením v hlase, ale hlavně s jasným znechucením, která Carsona zavalilo, jako kdyby se najednou celý propadl do slizké, páchnoucí bažiny. Jestli někdo z ostatních smýšlel stejně, to si nebyl jistý, protože to, co proudilo z Rogers ho naprosto zahltilo.
“To jsem nikdy neřekl,” odpověděl, ale cítil, že v tom není ta správná výbojnost. Rychle se stáhl a obrnil proti neúmyslnému útoku z Rogersovy strany. Jeho nadání mělo mnoho výhod, díky němu mohl být tak dobrý doktor, ale někdy bylo jen k zlosti. Zvláště když se setkal s někým, kdo jím byl z hloubi duše znechucen. “Jen podotýkám, že ve vesmíru i v této galaxii konkrétně, nebudou mezidruhové vztahy tak neobvyklé, jak je teď vnímáme my. Troufám si tvrdit, že vztahy mezi wraithskými trubci a Uctívači budou docela běžné.”

“Jenže Uctívači jsou smažky závislé na enzymu. Klidně podrží i Wraitheovi, když za to dostanou svou dávku.”

“Pozor na pusu, podporučíku!” varoval ho ostře Lorne. “Doktor Beckett s vámi jedná zdvořile, tak se k němu budete chovat stejně. Je to jasné?”

“Pane, ano, pane. Omlouvám se, pane. Omlouvám se, doktore,” procedil mezi zuby zvláště tu poslední omluvu.

Lorne věnoval Rogersvi ještě jeden přísný pohled, potom se obrátil ke Carsonovi.

“Neřekl to moc dobře, doktore, ale musím s ním trochu souhlasit. Uctívači nejsou zrovna… dobrý příklad.”

“Jak to můžete tvrdit s takovou jistotou?” zeptal se nazpět o něco klidněji, vzhledem k tomu, že Rogers se od nich fyzicky vzdálil a Lorne teď byl fakticky i mentálně mezi nimi. “Ve skutečnosti jsme se s nimi nikdy nesetkali. Vše, co o nich víme, je jen z doslechu, včetně tvrzení že jsou Uctívači závislí na krmném enzymu. Nemusí to být pravda, nebo alespoň ne celá pravda. Copak jsme se v posledních týdnech o Wraithech nenaučili věci, které bychom nikdy nečekali a překvapily nás?” zeptal se a pocítil z Lorna, že už si není tak jist svým tvrzením. “Tak vidíte. Například, uvažovali jste někdy proč vůbec Wraithi mají Uctívače?” zeptal se všech, nejen Lorna.

“Pro zábavu? Jako my máme psi a kočky…” navrhl Peterson ne tak nemožnou variantu. Rozhodně to bylo něco, co i jeho napadlo, kromě dalšího důležitého.

“Jistě, možná to tak je, ale,” zdůraznil své ale, aby ho dobře poslouchali, “uvědomte si, že wraithské děti se nekrmí. Mladé královny a nejspíš i trubci potřebují lidské jídlo. Wraithi nemohou zajít na trh na nejbližší planetě a kdyby jídlo kradli, zcela jistě by se to lidé pokusili použít proti nim. Jídlo by otrávili nebo jinak znehodnotili. Potřebují bezpečný zdroj jídla pro své mladé a kdo jiný by jim ho mohl zajistit než Uctívači?” položil jen řečnickou otázku. “Jsou to lidé. To znamená že na rozdíl od Wraithů, kteří potřebují k životu specifické podmínky, mohou žít na většině obyvatelných planet v této galaxii. A jistě budou lepší zemědělci, už jen proto, že se Wraithi vyvinuli jako predátoři a stále jimi jsou. Navíc… zcela upřímně, dovedete si představit, že nějaký Wraith bude chovat slepice, orat pole a okopávat zahrádku?” tentokrát otázku položil s malým vtipem. “Uctívači budou mít ve wraithské společnosti daleko důležitější postavení, než si myslíme. Podle mého soudu to nejsou jenom smažky závislé na enzymu, které ochotně drží, když se na nich chce Wraith nakrmit nebo s nimi dělat jiné věci.”

“Tak jsem o tom nikdy neuvažoval,” uznal Lorne.

“To nevysvětluje, proč by někdo chtěl šuk… spát s Wraithem!” držel se Rogers svého opovržení.

“Podle mého je Todd sexy,” ozvala se Cadmanová. Ta prostě nikdy nezklamala.

“Je to Wraith!” odplivl Rogers a přesunul svoje znechucení i na ní.

“No a co?” pokrčila naprosto ledabyle rameny. “Tak je. Já vidím vysokého, temného fešáka. Trochu rebela s drzým smyslem pro humor. Prostě ten nebezpečný typ, co se holkám líbí. Navíc má velké ruce a víte, co se říká o mužích s velkýma rukama,” dodala s významně pozvednutým obočím. 

Na to se prostě nedalo nic říct. Pár slovy dokázala utnout nejen Rogersoa, ale i Carsona. Zlobit se na ní ale za to nemohl, protože nasadila šibalský výraz a všude kolem se rozprostřela jeji povznesená nálada. Navíc se zazubil, utrhla velké stéblo trávy a zamávala jím na ně, když se odvracela a přidala do kroku.

“Pohněte si. Už vidím město!” zavolala, jak se rychle vzdalovala.

Pospíšil si za ní, ale neodolal tomu, aby se krátce neobrátil přes rameno. No jistěže… bylo jedno, jak moc závažný byl jejich rozhovor, stejně všichni tři zvedli ruku a nenápadně si je vzájemně začali porovnávat. Některé věci nejspíš nezmění ani dlouhá milenia evoluce.

S povzdechem se zase obrátil a soustředil se na město, jehož střechy zářivě oranžové barvy už sám viděl na obzoru.


Desátá kapitolaDvanáctá kapitola

1 komentář: „Odpovědi, které může dát jen úl – 11.kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s