Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědi, které může dát jen úl – 12. kapitola

Město bylo přesně takové, jaké si ho představoval. Domy byly kamenné, nejvyšší, který viděl, měl tři patra. Měly malý půdorys a byly namačkané vedle sebe. Každý jinak barevný, některé pomalované ornamenty nebo dokonce výjevy, jak z každodenního života tak fantaskními, nebo prostě jen nikdy neschnoucími květy plazivých rostlin. Téměř všechny střechy měly jasně oranžovou, skoro až žlutou barvu. Hlavní cesta, po které šli, byla dlážděná a odbočovaly z ní pečlivě vyštěrkované cesty klikatící se mezi domy.

Obyvatelé městečka vypadali přiměřeně zdravě, když zvážil, že vrcholem medicíny byla stále trepanace a vykuřování tělních otvorů, to společně s bylinkami, které obvykle buď vůbec neúčinkovaly nebo byly tak koncentrované, že to byly spíš jedy. Absence jednoho nebo dvou zubů u většiny byla samozřejmost, ale alespoň se usmívali a vládla kolem dobrá nálada. Byla tu cítit spokojenost, veselí, přívětivá zvědavost a jen naprosté minimum obav. Jako většina národů v Pegasu byli asi i oni zvyklí na cizince v podivném oblečení, nepodobném jejich barevným, hlavně žlutým a modrým oděvům s velkými rukávy a vyšíváním po všech lemech.

Těsně kolem Carsona proběhl tak desetiletý chlapec, v ruce držel hadrovou panenku a následovali ho tři další chlapci zhruba v jeho věku. Téměř do něj narazili, ale jak už to děti uměli, vyhnuli se na poslední chvíli a bravurně se protáhli mezi ním a Petersonem. Jen chvíli na to se k nim přiřítila možná osmiletá holčička, která se evidentně snažila získat zpátky svou ukradenou panenku. I ona mezi nimi proběhla a zmizela v davu dřív, než se Carson stačil otočit.

Úsměv mu zvedl koutky. Nakonec to vypadalo, že by návštěva na téhle planetě mohla být příjemná a úspěšná.
“Dobře,” řekl Lorne a zastavil se. “Uděláme to jako na každé jiné mise. Zdvořilost k obyvatelům a poctivý obchod. Prioritou je všechno, co vypadá anticky… když něco uvidíte vy, doktore, nesahejte na to a zavolejte nás. Nechci žádná náhodně zapnutá antická zařízení. Jasné?”

“Jistě,” přitakal, ani on neměl zájem o hraní si s antickými přístroji, které vůbec neznal. To byla Rodneyho parketa.

“Fajn. Další v pořadí je nějaké dobré jídlo a cokoliv, co vypadá zajímavé. Všichni vědí, co mají dělat?” zeptal se a dostalo se mu prvního přitakání. “Máte své příděly?” na druhou otázku také všichni odpověděli kladně. “Tak jo. Rozchod a za hodinu tady u toho sloupu.” Ukázal na sloup nad sebou, který vypadal, že zpodobňoval nějakého bojovníka, jak zabíjel zubatou bestii s dlouhou hřívou, která spíš vypadala jako vlasy. Carson by přísahal, že ta šelma vypadá trochu jako Wraith, ale nebyl znalec umění ani historik a tak se neodvažoval soudit, jestli to tak opravdu je. Byl to prostě jen dobrý orientační bod.

Každý si vybral jeden směr a že měli co dělat, aby prohlédli co nejvíc. Buď byl zrovna trhový den po sklizních, nebo byla prostě planeta tak úrodná a s mírným klimatem, že mohli obchodovat po celý rok.

Hlavní ulice byla po obou stranách zastavěna stánky s různobarevně pomalovanými plachtami. Před některými stály dřevěné tabule s nápisy, takže to vypadalo, že je tu docela vysoká vzdělanost. Přinejmenším tu umělo dost lidí číst a psát, aby mělo cenu dávat před stánky cedule, ba dokonce v různých jazycích, takže meziplanetární obchod tu jednoznačně vzkvétal.

“Cizinče, vítej u nás!” zavolal na něj jeden z trhovců. Obrátil se k němu a zjistil, že je to tak šedesátník, trochu zavalitý a o dobrou hlavu menší než on. Pestře oblečený, stejně jako ostatní, jen měl na sobě velkou bílou zástěru s několika skvrnami. To, od čeho skvrny nejspíš byly, měl v sudech, které měl kolem sebe od zákazníků oddělené jen tenkým prknem.

Přistoupil blíž a zvědavě nahlédl do sudů. V jednom bylo něco podobného okurkám, jen to mělo spíš fialovou barvu a bylo to trochu kulatější, než běžné zavařovačky. V dalším sudu byly papriky, které opravdu vypadaly jako papriky malé asi jako dlaň Cadmanové a evidentně byly nejen naložené, ale také plněné. Jeden sud byl naplněný květy, které byly jako ostatní věci nakládané v octě. A poslední byl zase plný něčeho, co na první pohled vypadalo jako párky, ale na ten druhý to byli opečené válečky z nějaké luštěniny.

“Zdravím.” Usmál se na prodejce.

“Krásný den, že ano?” zeptal se prodejce nazpět, ale nečekal na odpověď. “Takové oděvy jsem u nás na trhu ještě neviděl. Přicházíte z daleka? Z planety se kterou jsme ještě neobchodovali…”

“Ano, to pocházíme. Z mnohem větší dálky, než byste si dovedl představit. A tak trochu jsme tu noví,” odpověděl zdvořile.

“Myslel jsem si to.” Pokýval vědoucně hlavou. “Za obchodem, za obchodem?” zeptal se a trochu naklonil blíž. Cítit z něj byl hlavně zájem o to prodat, než skutečná přátelskost, ale to bylo běžné. Důležité bylo, že Carson nevnímal nic, jako záludnost, prolhanost nebo snahu ho podvést. Zdálo se, že je to obyčejný, slušný obchodník a ty nakládané papriky vlastně vypadaly dobře.

“Rozhodně. Hlavně nám jde o dobré jídlo a to vaše vypadá lákavě,” odpověděl a okamžitě cítil vlnu potěšeného tepla, která s sebou nesl hrdost.

“Ó ano, mám nejlepší nakládané wakaty a plněné papričky široko daleko,” řekl patřičně pyšně. “To mi věřte. A jestli nevěříte, jméno mé je Herbert, jděte a zeptejte se, koho chce, kdo má nejlepší wakaty!”

Zněl naprosto upřímně, dokonce si to možná ani moc nepřikrášloval nebo přinejmenším svůj slovům věři.

“To netřeba. Já vám věřím,” ujistil se úsměvem a shlédl na sudy. Těžko určit, co z těch tří, jejichž obsah nepoznával, byla wakata. “Akorát nevím, co jsou wakaty.”

“Neznáte wakaty?! Ale to je velká chyba! Nejlepší plodina, co u nás roste!” informoval ho Herbert velmi důležitě a už měl v ruce dřevěné kleště a chystal se naklonit k sudu s nakládanými skorookurkami, ale v půlce pohybu se zarazil. Jeho tvář zbledla a jeho úsměv se změnil na křečovitý. Pořád se snažil budit dojem, že se nic neděje, ale Carsona nemohl oklamat. Naprosto jasně cítil jeho bolest a protože byl Herbert doslova na dosah ruky, mohl snadno určit, že vystřeluje z jeho žaludku. Soustředil se na něj a ano, přesně co čekal. Kromě akutní bodavé bolesti tu byla i přetrvávající pichlavá, pálení v oblasti žaludku a pálení žáhy. Už jen z pocitů, které od Herberta dostával, mohl odhadnout diagnózu, i když se samozřejmě nehodlal spoléhat jen na své nadání. Nebyl žádný šarlatán.

“Břicho, že?” zeptal se a Herbert na něj překvapeně pohlédl. “Můžu se na vás podívat?” zeptal se a už se přesouval za pult. Herbert mu věnoval nedůvěřivý pohled, kterým rychle sklouzl stranou k truhličce dole pod pultem, kde asi schovával peníze nebo něco, co tu jako peníze sloužilo. “Možná bych vám mohl pomoct s tím bolavým žaludkem. Jsem doktor,” řekl, což podle výrazu na Herbertově tváři neměl v tomto světě žádný význam. Na takovou situaci už byl připraven. “Felčar, mastičkář, bylinkář, šaman… prostě ten, kdo pomáhá lidem od bolesti a uzdravuje jejich rány.”

“Ahá! Apatykář!” docvaklo to Herbertovi. Jeho obava o truhličku byla okamžitě pryč.

“Tak něco, i když raději ‘doktor’,” požádal ho vlídně, to už byl za pultíkem. “Takže, mohu se na vás podívat?”

“Co za to?” byla Herbertova okamžitá odpověď a v očích se mu zaleskla obezřetnost. Už neměl strach, že mu pokladničku přímo ukradne, ale určitě se obával, že mu ji vyplení. Dovedl si představit, že už se mu to stalo.

“Nic,” ujistil ho a natáhl se s otázkou v očích. Tentokrát obchodník neprotestoval, jen trochu rozpažil, takže mu mohl Carson snadno prohmatat břicho. To stačilo k potvrzení jeho podezření. “Jak jsem si myslel, žaludeční vřed. Bolí vás břicho pořád, ale brzy po jídle je to nejhorší, zvlášť když si dáte něco tučného?” zeptal se jen napůl a dostalo se mu odpovědi v podobně překvapeného přikývnutí. “Jak dlouho vás to trápí?”

“Pár roků. Někdy to bolí víc, někdy míň. Náš apatykář říká, že nemám tolik jíst. Nejlepší je prý půst a jeho lektvary, ale víte, jak to je… přece se nebudu koukat na pečené holoubátko a hladovět?” řekl se smíchem.

“Půst je to nejhorší, co můžete udělat. Příčinou žaludečních vředů je ztenčení hlenové výstelky žaludku. Když se to stane, žaludeční kyseliny začnou rozežírat stěnu žaludku a vzniká vřed. Pokud člověk dostatečně nejí, kyseliny laicky řečeno nemají co na práci, kromě rozežírání už poškozené tkáně. Vhodná dieta a hlavně pravidelné jídlo je pro léčbu žaludečních vředů důležité,” shodil ze zad batoh a opřel si ho pultík. “A samozřejmě antacida, případně i antibiotika.” Začal se probírat lékařskými zásobami, které s sebou vzal. Určitě tam byla lahvička nějakých antacid. “Nemáte krvavou stolici?” zeptal se a hned viděl, že nebyl úplně pochopen, tak to upřesnil, než se začal Herbert vyptávat. “Černý, silně zapáchající průjem?”

“Ne, to nikdy!” odmítl prudce obchodník.

“To je dobré. Znamená to, že vřed nekrvácí. Á, tady to máme!” vytáhl lahvičku tekutých antacid. “Tohle by vám mělo ulevit od pálení žáhy a také od bolesti. Bohužel to není lék. Kdybychom byl u mě na ošetřovně, udělal bych vám endoskopii a otestoval vzorek vředu, jestli je bakteriálního původu…” odmlčel a zamračil. Neměl rád ordinovat léky, bez řádných testů, faktem ale bylo, že od příchodu do Pegasu to dělal dost často. Mimo Atlantidu neměl dostatečné vybavení a ne každého pacienta si mohl přivést zpět. Dospěl k názoru, že než se rozhodne, potřebuje alespoň nějaké informace. “Pijete hodně?” zeptal se.

“Noo, víte jak to je pán doktor… občas si pivo nebo dvě dám,” odvětil Herbert, přičemž nejen zněl, ale byl i cítit trochu provinile. Ne tolik, aby to byl alkoholik, který svůj problém zlehčuje a protože nevykazoval žádné známky chronického pijanství, tohle vypadalo, že je v pořádku.

“Dobře a co rodina… neměl někdo z vašich příbuzných, myslím rodiče, tety, strýce, sourozence, bratrance a sestřenice… podivnou nemoc, kdy jim zežloutly oči a kůže a cítili se pořád unaveně případně začali silně zapáchat a pak zemřeli?”

“Nic takového. To vůbec ne. Naše rodina je zdravá jak králíci, jen já mám ty svoje bolesti,” ujistil ho Herbert tentokrát bez provinilosti nebo pocitu lži. Takže špatná játra a ledviny nejspíš nebyly v jeho rodině problém. Alespoň něco.

“V tom případě vám dám ještě něco.” Znovu se ponořil do batohu a tentokrát zamířil rovnou k amoxilinu. Vytáhl jednu lahvičku. “Tohle je lék, který by vás mohl vašich problémů úplně zbavit, ale musíte dodržet moje instrukce do písmene. Posloucháte?” zeptal se a čekal, až Herbert přikývne. “Každé ráno, až se probudíte se nejdřív nasnídáte a pak si vezmete jednu a pouze jednu tabletku. Spolknete ji, jak je, v celku, a dobře zapijete čistou vodou. Nesmíte ji žvýkat ani cucat. A musíte je dobrat všechny. Pochopil jste?” zeptal se a znovu se mu dostalo ujištění v podobě přikývnutí. “Výborně.” podal lahvičku Herbertovi. Léků v ní bylo dost na dvoutýdenní kůru. To by si mělo poradit s případným bakteriálním původcem vředu a kdyby vřed nebyl bakteriální, tak to nemohlo vysloveně uškodit. V hygienických podmínkách tohoto města mělo antibiotikum jistě co dělat tak jako tak.

“A teď tohle.” Pozvedl lahvičku, rozšrouboval ji a podle návodu do víčka nalil potřebnou dávku. “Tohle stačí vypít pokaždé, když bude pálení opravdu silné. Například po jídle, ale nikdy ne těsně před ani po té tabletce, co jsem vám dal. Ano?”

“Dobře, pán doktor.”

“Tak na zdraví,” řekl s úsměvem a podal antacid Herbertovi.

Ten si víčko převzal a nejdřív obsah očichal, což mu na tváři vyvolalo překvapený a pak potěšený výraz. Asi netušil, že ‘lektvary’ od apatykářů mohou vonět po mátě a ne páchnout bůh věděl po čem. Dost dobře si dovedl představit, že zdejší apatykář dal do svých lektvarů nejen bylinky všeho druhu, ale třeba i kravskou moč nebo vodu s žabincem. A chuť jeho antacidu, které byla upřímně jen mdle sladká, musela být lepší, než cokoliv, co Herbert kdy od apatykáře pil. Po doušku se totiž jeho obličej rozzářil a pak do sebe spokojeně obrátil zbytek dávky.

“Netušil jsem, že meducíny můžou chutnat tak dobře,” pochvaloval si, čímž dal Carsonovým úvahám za pravdu.
“A také by to mělo fungovat opravdu rychle,” dodal a potěšením sledoval, jak se na Herbertově obličeji objevuje překvapení a pak jasná úleva. Mohl docela dobře cítit, jak ho přestávala pálit žáha a setrvalí oheň v jeho žaludku se pozvolna změnil jen na tupí, trochu nepříjemný pocit, který byl ale oproti předchozímu stavu něco, co Herberta naplnilo vděčností a zalilo mu to slzami oči.

“Neuvěřitelný, pán doktor! Tak dobře jsem se necítil už roky! Jak se vám odvděčím?!”

“Rád jsem pomohl.” Poplácal ho s úsměvem po rameni, ale pak se koukl po sudech a řekl si, proč ne… “I když přiznávám, že bychom s přáteli ocenili moci ochutnat nějaké ty wakaty a plněné papriky.”

“Žádný problém! Žádný problém! Tahle lahvička meducíny stojí za všechny moje sudy!”

Ujistil ho, že celé sudy opravdu nepotřeboval a že pár kousků od všeho by mělo stačit. Dostal čtyři hliněné nádoby s dřevěným víkem plné doslova až po okraj. Byli poněkud těžké a neskladné, takže potom, co Herbertovi poděkoval, odtáhl svůj nákup k nedaleké studni a tam ho položil na kamennou stolici, aby si hliněné soudky naskládal do batohu. A od té chvíle se od studny neměl šanci hnout. Šlo to ráz na ráz.

Nejdřív přišel malý chlapec, takový co sotva mluvil, a zeptal se ho, jestli je ‘pán doktor’ a když odpověděl že ano, odběhl a přivedl s sebou svou starší sestru s mladším bratrem v náručí. Batole mělo ošklivou kopřivku. Po výslechu jeho sestry zjistil, že vymáchala plenky ve vodě z rybníka, i když jí matky říkala, že má vodu pokaždé převařit. Příčina byla na světě, nejspíš reakce na sinice. Kostička hypoalergenního mýdla, kortizolový krém a napomenutí, aby se důsledně vyhýbala rybníku i praní v něm, naprosto stačilo. Jen chvíli za ní přišel mladík s ošklivým zánětem zubního kořene, který by potřeboval profesionální péči, ale Carson udělal co mohl, když odsál hnis a ložisko vypláchl, jak jen bylo v jeho silách. Pak tu byla žena kolem padesátky se zánětem středního ucha, kojenec s mírnou kolikou, stará paní s revmatem na které jí mohl doporučit jen obklady a pravidelné procházky, a také silným zánětem zvukovodu způsobeným špatně čištěnou troubou, kterou si strkala do ucha a používala jí místo naslouchátka. 
A další a další pacienti, kteří ho obklopili v podobě velkého ševelícího davu, který si ale držel zdvořilý odstup a dával mu dostatek prostoru na práci.

“Zdovolením… pardon… pardon prosím…” dohlehl k němu Lorneho hlas a za chvíli už se major vynořil mezi davem a dostal se na volný prostor. Rozhlédl se kolem sebe, utkvěl pohledem na hromadě ‘plateb’ v podobě jídla, které mu lidé přinesli a pak se obrátil rovnou na Carsona. “Co se tu děje, doktore?”

“Zdá se, že jsem začal ordinovat ani nevím jak,” připustil s humorem, že vlastně nemá tušení, jak se dostal tam, kde je. Obrátil se zpět ke starému muži, kterého právě vyšetřil a teď mu vysvětloval, jaké používat dechová cvičení na zmírnění jeho ‘stařeckého’ astmatu. Být to doma, předepsal by mu inhalátor, ale tady ani neměl žádný u sebe, když s nimi nebyl Rodney. “Zapamatoval jste si, co jsem vám říkal?”

“Ano, pán doktor,” přitakal starý muž, načež sáhl do vaku, který s sebou přinesl a vytáhl velkou sklenici s víčkem zalepeným voskem. “Tady, pán doktor. Poslední po moji nebožce ženě. Ničeho víc nemám, co bych vám dal.” Natáhl se k němu se sklenicí v obou rukách.
Cítil, že je starému muži líto se sklenice vzdát, ale zároveň že je mu skutečně vděčný, i když pro něj moc neudělal. Chtěl mu sklenici nechat, než si všiml vrstvy zelené plísně, která si vesele bujela v jedné bublině asi ve dvou třetinách sklenice. Muž byl starý, jak řekl, bydlel sám a podle toho, jak se pohyboval a mhouřil oči, bylo jasné, že už toho moc nevidí. Znal takové staříky a stařenky z domova. Neměli nikoho, kdo by se o ně postaral, do domova nechtěli a když se pak něco stalo, byli schopni jíst plesnivé marmelády, tvrdé chleby dokonce i staré koláče plné červů, často jen proto, že neviděli nebo si to neuvědomovali. Pro tohoto muže nemohl udělat nic lepšího, než mu sklenici vzít z rukou a při nejbližší příležitosti ji vyklopit do pole.

“Děkuji mockrát. To je víc než dost,” řekl vlídně a položil mu ruku na rameno, zatímco nechal všechnu svou vděčnost a radost z pomáhání proudit do mužovi mysli. Smutný výraz, který upíral na sklenici, co se jí právě vzdal, se trochu vyjasnil, až se nakonec i usmál a polácal Carsona po ruce, když vstával.

“Mějte se dobře,” popřál mu.

“I vy, pán doktor.” Trochu se uklonil a odšoural se pryč.

Cítil Lorneho pohled a jeho nevyřčená otázka ho lechtala v mysli.

“Nemohl jsem mu nechat tuhle petriho misku plnou aflatoxinů,” řekl a ukázal plesnivou bublinu. Lorne chápavě přikývl a obrátil se k množství jídla, které se mu podařilo získat ordinováním.

“Zdá se, že jste na rozdíl od nás měl úspěch,” podotkl.

“Nebylo to tak, že bych něco chtěl, ale ne všechno se dalo odmítnout,” odvětil, odložil sklenici a zvedl se, aby se mohl přiblížit k Lornemu. “Nebral jsem od všech a snažil jsem se vybrat ty, co vypadali dost bohatě, aby si to mohli dovolit,” uvedl polohlasně, aby je hlouček lidí kolem neslyšel.

“Pán, doktor! Pán doktor!” zazněl za ním naléhavý ženský hlas.

Omluvně se podíval na Lorna a obrátil se, připravený na další trivialitu, jako zanícený palec, ale ukázalo se, že je to daleko vážnější.

Byla tam mladá žena a v závěsu za ní stál muž, nejspíš její manžel, podle toho jak se k sobě mentálně upínali, a v náručí držel asi desetiletou holčičku s na první pohled dislokovanou zlomeninou tibie pravé nohy. Podle otoku, bledosti a mělkého dechu a obrovských kruhů pod očima, se jí to nestalo teď možná ani ne dnes. Sálala z ní intenzivní bolest, ale nebyl už to ten ostrý druh, který se mu vždy zakousl do zátylku, tohle už spadalo mezi druhy bolesti, na které si tělo pomalu zvykalo. Při zranění nejdřív přišla ostrá bolest a s ní šok během kterého se uvolnil adrenalin, aby tvora donutil se doplazit do nejbližšího úkrytu a tam, jakmile se přestal hýbat, vyplavilo tělo dost endorfinů, aby ztluminu účinky adrenalinu a uvedlo tvora do klidového stavu. To platilo u zvířat stejně jako u lidí a právě v tomto stavu teď dívenka nacházele.

“Položte ji tam.” Ukázal na lavici “Dejte ji nohama ke kratšímu konci, ale pozor na tu zlomenou,” instruoval otce stroze. Nechtěl se zdržovat zdvořilostí a zatím ani otázkami, chtěl nejdřív zkontrolovat její životní funkce, protože mělký dech se mu vůbec nelíbil.

Dívka při pokládání na lavici sténala a nakrátko se zakousla do otcova rukávu, ale nekřičela, jen se jí po tváři valily velké slzy.

“Ahoj,” řekl a přiklekl k ní. “Jsem Carson. Jak se jmenuješ ty?”

“Fina,” vydechla přiškrceně a kromě bolesti z ní byl cítit strach se kterým sledovala jeho stetoskop.

“To nic není, Fino. Je to jenom nástroj, kterým si poslechnu tvoje srdce a plíce, dobře?” požádal o svolení a taky ho dostal v podobě malého zahučení, i když zároveň bylo jasné, že tak úplně nechápe o čem mluví. Usmál se na ni a přiložil stetoskop k jejímu hrudníku. Obě plíce byly bez nedostatečnosti. Oddechl si. Nebyla to plicní embolie, které se obával vzhledem k tomu, jak dlouho byla nejspíše zlomenina dislokovaná, takže měl tuk z morku i krevní sraženiny z poškozené okostice možnost si vesele odcestovat do plic, srdce nebo dokonce mozku.

“Co a hlavně kdy se jí stalo?” zeptal se jejích rodičů. Ti se na sebe podívali, načež vyděšená, pobledlá matka odpověděla:

“Včera na večer spadla ze seníku. Hned jsme přivedli apatykáře, dal nám nějaké obklady, že je to jen napuchlé, jenže ona… ona… “ zajíkla se a do očí jí vyhrkly slzy, které si našli cestu dolu po tváři. “Celou noc proplakala v horečce a ta noha je tak strašná. Když přišel sousedovic Vanko, že je tu zázračný pán doktor, hned jsme ji brali a utíkali sem. Prosím, že neumře?! Dáme vám všechno, jen když ji zachráníte! Je to naše jediné dítě!”

Manžel k ní přistoupil, aby ji objal kolem ramen a tak utišil další litanii proseb.

“Co jsme mohli dát, jsme dali našemu apatykáři, ale klidně dáme i zbytek,” ujistil ho manžel stejně utrápený, jen o něco vyrovnanější.

“Nic za to nechci,” odmítl v první řadě, jasně a čistě, protože to musel vyjasnit, než je požádá o pomoc. Potřeboval, aby byli kooperativní a nezabývali se tím, že by nemuseli mít v zimě co jíst. “Vaše dcera nezemře. Je to jenom dislokovaná zlomenina, ta obvykle vypadá hůř, než jak špatné je to ve skutečnosti. Každopádně bych chtěl vidět toho pitomce, co to diagnostikoval jako otok. To je i pod úroveň středověkého mastičkáře!” neudržel se a ujelo mu, než se stačil ovládnout a zase soustředit. “Ale to teď není důležité. Budu potřebovat, aby si k ní jeden z vás sedl, objal ji a držel. Dám ji něco proti bolesti,” pokračoval, zatímco připravoval injekci, “ale stejně chci, abyste ji uklidňovali.”

Byla to matka, kdo si k Fině sedl a přitáhla si ji trochu do klína, aby ji mohla obejmout oběma rukama kolem těl a položit jí čelo do vlasů. Dívka se v jejím náručí trochu uvolnila, přesně jak doufal.
“Tohle ti dám. Jen to trochu píchne. Ta noha by tě měla méně bolet a nejspíš se budeš cítit ospalá.”

Fina přikývl a se strachem sledovala jehlu, jak už to děti dělávali, ale když jí píchl, ani sebou necukla. To štípnutí muselo být ničím proti bolestem, které si v posledních hodinách musela prožít.

“Jsi statečná,” řekl jí s povzbuzujícím úsměvem a sevřel její malou ruku ve své, aby do ní mohl nechat proudit všechnu svou podporu, povzbuzení, něhu a hrdost na to, jak je statečná. Dívenka se usmála, ukonejšená nejen tím, co jí vysílal, ale hlavně tou skutečností, že její bolest se začala pomalu zmenšovat.

“Teď se podívám na tu nohu,” řekl, spíš k matce, aby jí varoval, že má svou dceru držet. Ta to naštěstí pochopila a pevně ji objala.

Sundal si vestu a hodil ji na lavičku, stranou od pacientky. Potřeboval lepší obratnost, ani ne tak na vyšetření ke kterému se chystal, ale pak k narovnání kosti. Přiklekl k Finině zlomené noze a pokusil se pohmatem zjistit, jak vážná je zlomenina, jestli je to jednoduchý zlom nebo vícečetný. Fina bolestně vykřikla, jen co se jí dotkl. Ani léky ji zcela nezbavily bolesti, ale určitě to bylo lepší, než kdyby to dělal bez léků. Bohužel, tak jako tak si nebyl jistý, jak zlomenina vypadá, protože rozsáhlý otok mu znemožňoval cokoliv zjistit pohmatem. Potřeboval by rentgen nebo… antický skener.

Natáhl se pro něj do své vesty.

Cítil, jak něj i skeneru a faktu, že se mu rozzářil v rukou, utkvěla pohledem nejen uplakaná Fina, ale i její rodiče a několik přihlížejících. Zatímco do teď používal věci ‘obyčejné’, takové, co si jejich fungování dokázali představit i lidé na této technické úrovni, antický skener zcela překračoval jejich schopnost pochopení a nejspíš se blížil kouzlu. Krátce zadoufal, že to nebude mít za následek nějaké kulturní nedorozumění a pak už přejel skenerem několikrát nad zlomenou nohou. V podstatě si nikdy nebyl úplně jistý, jaká tlačítka mačkat a nikdo, včetně Rodneyho, nevěděl co všechno skenery dokážou, tak se obvykle prostě jen soustředil na to, co chtěl udělat a čekal, jestli bude antická technologie spolupracovat.

Tentokrát spolupracovala perfektně. Na obrazovce objevil detailní snímek kosterní a žilní soustavy Fininy dolní pravé končetiny. Jedinou myšlenkou si mohl přiblížit detail jednoduché zlomeniny a zkontrolovat, že nedošlo k závažnějším poškozením cév a svalů. To vypadalo velmi dobře. Stačilo kost srovnat k sobě a zafixovat.

Odložil skener tak, aby na něj viděl, a v duchu si pomyslel, že by bylo dobré, aby viděl, jak vysoko se zlomenina nachází, vzhledem k tomu, že ji pohmaten nemohl najít. Obraz na skeneru se okamžitě změnil a objevila se celá dolní část nohy včetně měřítka a vzdálenosti zlomeniny od obou kloubních hlavic tibie vyjádřená v centimetrech. To mu hodně pomohlo.

Obrátil si na Finu.

“Máš nějakou kamarádku panenku nebo už si na takové věci moc velká?” zeptal se, jen aby odvedl pozornost od toho, co se chystal dělat. “Nikdy to nepoznám.”

Fina se tázavě podíval na svou matku a ta jen jemně kývla.

“Mám Mili. Je to sviňka,” informovala ho Fina s náznakem důležitosti v hlase.

Tentokrát to byl on, kdo se tázavě podíval na její matku.
“Vyřezávané prase. Udělal ho pro ni její dědeček.”

“Tak prasátko Mili,” vážně pokýval hlavou, zatímco přesunul ruce na její nohu. “Já se přiznám, že jsem měl v tvém věku panenku. Jmenovala se Viktorie.”

Fina se zasmála.

“To je hloupé. Vždyť si kluk a ti si s panenkami nehrají. Mají koníky, vozíky a meče.” Byl to nejdelší proslov, který od ní zatím slyšel a dával znát, že se jí opravdu ulevilo dokonce tak, že z ní mohl cítit první náznaky dobré nálady.

“Tohle byla zvláštní panenka, ještě po mé babičce. Velice stará a byla to Anglická královna. Líbila by se ti. Měla šaty z jemných látek, plné krajek a na hlavě složitý účes,” popisoval detailně, zatímco sledoval, jak intenzivně ho Fina poslouchá. Čišela upřímným zájmem a skoro zapomněla na zlomenou nohu i jeho ruce na ní. To byl ten správný čas, aby zatlačil na zlomenou kost. Fina hlasitě vykřikla a trhla sebou a její matka ji pevně přivinula k sobě, aby ji udržela na místě. Velké slzy se jí zase začaly valit po tváři. “To je dobré, zlatíčko. Je to dobré.” Jednu ruku položil na její koleno a druhé na nárt a nechal ze sebe proudit ujištění, že je všechno v pořádku, zatímco pohledem utkvěl na skeneru. Ten teď ukazoval, že kost zapadla na své místo a do teď rudý zlom zářil zeleně. Znovu se obrátil k Fině. “To nejtěžší máš za sebou. Byla jsi opravdu statečná, teď už to bude jenom lepší,” slíbil jí, než se obrátil na Lorna. “Podejte mi z tašky dlahu a elastické obinadlo, majore.”

“Jistě, doktore.”

Lorne se ponořil do lékařské tašky a vytáhl pěnovou dlahu společně s širokým obinadlem. Obojí mu podal a pak iniciativně přiklekl, aby mu pomohl. Poděkoval mu pohledem, mezitím co ohnul dlahu a promačkal do požadovaného tvaru. Lorne mu pomohl podržet Fininu nohu, když pod ní dával dlahu a přidržoval ji během toho, co rychle, ale pečlivě omotával obinadlo. Šlo to dobře, zvlášť vzhledem k tomu, že mohl průběžně kontrolovat na skeneru, jestli se zlomenina znovu nepohnula.

Zajistil obinadlo a pohledem, pohmatem i skenerem zkontroloval, jestli je vše, jak má. Sádra by byla lepší, ale terénní dlaha také nevypadala špatně. Držela téměř kolem celé Fininy nohy a převzala pevně její tvar. Nebylo to ideální, ale vzhledem k okolnostem, to bylo vše, co mohl udělat.

“Hotovo,” prohlásil a povzbudivě se usmál jak na Finu, tak postupně i na její rodiče. “Chci, abyste jí ten obvaz nechali deset týdnů… to je sedmdesát dní, dobře?” zeptal se, doufaje, že umí napočítat do tak vysokého čísla, nebo vůbec. Oba rodiče vážně přikývli a nebyl z nich cítit žádný zmatek; alespoň že tak. “Během té doby musí zůstat v klidu, ležet nebo sedět v posteli s nohou vždycky rovně položenou. Za žádných okolností na tu nohu nesmí stoupat. Po deseti týdnech ji tady rozřízněte,” ukázal na místo, kde byl jenom obvaz a ne dlaha, “a sundejte. Nohu bude mít ztuhlou a špatně pohyblivou. To je normální. Obstarejte ji nějakou hůl a ať ji pomalu a postupně rozchodí. Když to dodržíte, měla by se jí noha úplně zahojit a zůstat funkční. Ach… a když se vám podaří obstarat jí během té doby víc mléka a vajec než obvykle, tak tím určitě nic nezkazíte,” dodal malé doporučení. Nedostatek vápníku a bílkovin byl u méně technicky vyspělých společností běžným problémem, který se podílel na špatně zhojených zlomeninách a následných deformací stejně, jako nedostatečná fixace a podceňování zranění z důvodu nutnosti pracovat.

“Uděláme všechno, co jste řekl, páne doktore,” ujistil ho Finin otec s dojetím v hlase a sršící štěstím. ”Ani si neumíte představit, jak jsme vděční. Děkujeme.”

“Není za co děkovat. Je to má práce a dělám ji rád,” řekl mírně a zvedl se, protože bylo jasné, že mu chce otec poděkovat.

Docela ochotně přijal jeho ruku a pevní stisk hřející vděčnosti. Pro okamžiky, jako byl tenhle, byl rád doktorem. Pro ten pocit, kdy mohl ulevit nejen pacientovi, ale i jeho rodině. Rodiče Finy vypadali skoro stejně ulehčeně, jako ona a že jí se muselo opravdu ulevit, když kost konečně seděla, jak měla. Cítil to a bylo to vidět i na její tvář, na výrazu ulehčené únavy a klesajících výčkách. Následkem bolesti a léků nejspíš usne dřív, než ji otec donese domů a pak prospí pár hodin

“A pro tebe mám taky úkol. Ten největší,” řekl a sklonil se k Fině. “Vím, že se budeš nudit, když budeš muset jen ležet v posteli, ale pokud se chceš rychle uzdravit a pomoct svým rodičům – “ dál se nedostal.

Fina sklouzla pohledem z jeho rtů a najednou zbledla jako stěna, zajíkla se a schovala tvář do ramene své matky. Bylo to zvláštní, protože z ní necítil bolest, alespoň ne víc, než předtím a než čekal. To, co cítil, byl strach a byl si jist, že se bojí jeho. Což bylo podivné, vzhledem k tomu, že ještě před pár okamžiky bylo všechno v pořádku.

“Co je Fin?” zeptala se její matka.

Dívka se na něj znovu nepodívala, jen k němu ukázala prstem a něco zašeptala své matce. Ta zmateně sledovala napřažený prst své dcery, dokud nespočinula pohledem na Carsonově hrudi. Stejně jako její dcera zbledla, zalapala po dechu a vyvřel z ní strach smíchaný se zlostí a nenávistí. Naprosto nepochopitelná změna.

“Nesahej na ni! Slyšíš! Nech ji na pokoji!” vykřikla Finina matka v pravém mateřském ochranářském hněvu a strčila mu do hrudi vší silou, kterou dokázala vyvinou ze své pozice a vzhledem k tomu, že se zároveň snažila chránit svou dceru vlastním těla.

Zapotácel se dozadu spíš překvapeně, než aby ho úder nějak poznamenal.

“Co se děje?” zeptal se zmateně.

Podobný zmatek byl cítit i všude kolem, odrážel se i na zmatených tvářích přihlížejících. Ať vadilo Finině matce cokoliv, ani její vlastní lidé ba dokonce manžel to nechápal. Ohlédl se po Lornem, který už mu stál po boku, ruku položenou na P-90 a připravený na cokoliv.

“Má znamení! Je to Uctívač Wraithů! Všichni jsou to Uctívači!”

Zmateně se obrátil, protože netušil o čem to žena mluví, a vyhledal Lorneho pohled a jeho mysl, která byla stejně plná nepochopení.

“Je to pravda! On má znamení!” V obviňujícím gestu na něj tentokrát ukázal Finin otec, zatímc zacouval ke své ženě a dceři, jakoby je chtěl před ním chránit vlastním tělem.

Carsonovi ty reakce nedávaly smysl, ani skutečnost, že si ho začali lidé z hloučku prohlížet a stále hlasitější ševel by několikrát přerušen zvukem překvapení a šoku, jako zalapání po dechu nebo zajíknutí. A všechen ten hluk se, společně s emocemi lidí z davu, začal zvedat a bouřit a přecházel od zmatku k hněvu a zlosti.

Lorne byl ten, kterému to došlo.

“To ta jizva. Jizva po krmení,” řekl polohlasně.

Ruka mu sama vyletěla k hrudníku na místo, kde měl jizvu. Momentálně jedinou jizvu na celém těle, protože všechny ostatní, včetně staré dětské jizvy po apendektomii, se sloupaly společně s do černa spálenou kůži a ta nová, ta která mu dorostla po Toddově Daru života, byla dokonale bez poskvrny. Až na krmnou jizvu. Ta zůstala jako stálá připomínka, které teď byla vidět v rozepnutém zipu jeho trika. Nepamatoval si, že by si zip rozepínal ale ani zapínal, nejspíš musela rozhalenku u sebe držet vesta a teprve teď, když si ji sundal, se rozevřela a odhalila právě tu malou část hrudi s nezaměnitelnou kruhovou jizvou.

“Vážně má Znamení… je to Uctívač!… Co tu chce?!… Chamraď je to!… A kde jsou ti ostatní?!” začali se nést z davu více či méně hlasité výkřiky.

“To se mi nelíbí, doktore. Jdeme odsud, než se to zvrtne,” řekl Lorne, ale Carason už věděl, že se to zvrtlo.

Cítil z lidí kolem sebe nenávist, příštila s každého jednoho a proplétala se jedna s druhou. Každý proud živil ten vedle sebe a tím sám sílil. Mentalita davu byla taková a když to řekl on, myslel to doslovně. Lidé, ač neměli uvědomělé nadání, tak když byli ve velkém množství a každý pocítil stejné emoce, dokázali se vzájemně spojit a jejich mysli se na podvědomé úrovni dotkly. Mohl to cítit a věděl, že je to stejně k užitku jako ke škodě. Obrovská síla kolektivu myslí, kdy jedinec i dav samotný dokázal dělat neuvěřitelné věci a to jak dobré, tak zlé. Cítili se tak Wraithi stále? napadla ho bezděčná otázka, kterou položila jeho vědecká část, a pak se soustředil jen na to, že odsud se neměli jak dostat.

“Je to už dlouho, co si Uctívači dovolili přijít na náš svět,” zazněl hlas, autoritativní, nesoucí s sebou osobnost přesvědčenou o své vlastní nadřazenosti. Dav se před tou osobou rozestoupil a nechal projít vysokého, vyhublého muže v dlouhém hávu, který táhl až po zemi. “Od chvíle, co jsme zabili jednoho z jejich pánů,” řekl ostře a stanul před nimi. Opíral se o hůl z krouceného dřeva, vyleštěnou do hladka. Nevypadalo to ale, že by ji potřeboval, protože rozhodně nekulhal a na někoho s artrozou nebo dnou chodil příliš lehce a nebyl cítit bolestí ani nepohodlím.

“Podívejte, tady došlo k nedorozumění. Nejsme Uctívači Wraithů. Jsme jenom průzkumníci, kteří přišli na vaší planetu poznat vaši kulturu a možná trochu obchodovat,” řekl Lorne prakticky naučenou formulku z posledního školení mezikulturních dovedností. Vždy bylo důležté zdůraznit, že mají zájem o kulturu nově objeveného světa, i kdyby to nebyla pravda, a nabídnout obchodování, i kdyby nebylo s čím obchodovat. Obojí zvláště v napjaté situaci. Lidé rádi mluvili o svých zvycích a většina si ráda obstarala něco, co bylo na jejich domovské planetě neznámé nebo řídce se vyskytující.

V tomto případě to ale nemělo valný účinek. Starší muž jen přimhouřil oči a jasně čišel chladnou nedůvěrou. Bez otázky nebo alespoň varování zvedl hůl a jejím zaprášeným koncem odhrnul Carsonovi triko z prsou. Lorne v tu chvíli strnul, připraven pozvednout zbraň, kdyby to bylo třeba, ale výcvik a zkušenosti mu radili zachovat zatím klid. Byl za to vděčný, protože hůl byla sice špinavá a její dotek nebyl příjemný, ale rozhodně to zatím nebyl důvod k použití zbraní nebo násilí.

“Má Znamení!” oznámil stařec jak jemu s Lornem, tak dost hlasitě pro dav.

“Jestli myslíte tu jizvu,” řekl a ustoupil dozadu, z dosahu hole, “tak máte pravdu. Je po krmné orgánu Wraitha, ale to neznamená, že jsme Uctívači.”

“Nikdo nepřežije a ta hrstka, která ano, si přeje zemřít nebo je to Uctívač!” prohlašoval svou pravdu pevně, upřímně přesvědčený, že je to tak a neochotný vyslechnout jiný názor. Přesto se mu to musel pokusit vysvětlit.

“Tak to úplně není. O krmném procesu toho stále moc nevíme a ano, je pravda že většina těch, co ho přežije, nakonec umírá na následky šoku, ale!” zdůraznil, “naše poznatky ukazují, že když se krmení přeruší včas, může člověk přežít a dokonce se téměř zotavit z následků.”

“Uctívačské lži! Jen obhajuješ svoje pány!” zahřímal stařec.

“To nejsou lži, jsou to vědecká fakta, která mohu podložit…”

“Nemyslím, že má cenu mu něco vysvětlovat, doktore,” přerušil ho Lorne a nejspíš měl i pravdu. Nechal ho tedy jednat dál. Lorne se obrátil na starce. “Přiznávám se, že nevím kdo jste, ale je jasné, že vedete tohle město…”

“Jsem Ctiren, starosta města.”

“Dobře, pane starosto, přišli jsme sem v míru a v míru chceme také odejít. Když nás necháte projít, tak odejdeme už se nikdy nevrátíme.”

“Ne,” odmítl starosta Ctiren, ani se nad tím nezamyslel. “Jste Uctívači a ti mají zapovězeno vstoupit do našeho města. Za porušení tohoto zákazu je trest smrti.”

“Nejsme Uctívač!” odmítl o něco prudčeji Lorne. “Doktor jenom přežil útok Wraitha a já…” jednou rukou, zatímco druhou stále držel na zbrani blízko kohoutku, rozepnul vestu a pak i tRogers a rozhrnul ho, aby ukázal svou nezjizvenou hruď. “Vidíte? Žádná jizva po krmení.”
“Jistě, ty jsi jenom obyčejný Uctívač, ale on,” s úšklebkem a znechucením ukázal starosta na něj, “je něčí oblíbenec. Wraithská děvka!” odplivl si nejen obrazně, ale doslova plivl Carsonovi rovnou pod nohy, potom se otočil a vydal se zpět davem. “Vezměte jim všechno kromě oblečení, ať nezavolají svoje pány, a pak je zavřete. A najděte i ty ostatní!” rozkázal, jak procházel mezi lidmi.

S Lornem se na sebe podívali. Bylo jasné, co museli udělat, aby se vyhnuli krveprolitím; odložit své vybavení a doufat, že Cadmanová s Petersonem a Rogers je přijdou zachránit.


Jedenáctá kapitolaTřináctá kapitola

1 komentář: „Odpovědi, které může dát jen úl – 12. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s