Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědi, které může dát jen úl – 14. kapitola

Hned, co se dostali do juperu, se pokusili spojit s úlem, ale nedostali žádnou odpověď. Dost dobře bylo možné, že jakmile se Todd nedovolal poprvé, pak už volání od nich prostě ignoroval nebo vypnul nebo cokoliv. V tomhle případě nedokázal odhadnout jeho reakce, protože byli v juperu, kde byl odříznutý od mysli úlu i Todda. Teprve když se dveře juperu otevřely a odhalily ho v čele dvakrát tak velké skupiny vojáků, než se kterou je uvítal na palubě úlu, a v doprovodu Prvního důstojníka a ještě jednoho wraithského trubce z můstku, došlo mu, že jejich volání nejspíš ignoroval.

Jakmile je Todd uviděl, jen nepatrně pootočil hlavu k vojákům – Carson už věděl, že to je bezděčný projev telepatické komunikace – a vojáci okamžitě sklonili zbraně.

“Máte zpoždění,” bylo první, co jim řekl.

“Měli jsme menší potíže,” odpověděl Lorne a vyšel ven z juperu. “Kde jsou lidé z městečka?”

Vystoupil hned za ním a jen co se dostal mimo ochranné pole jumperu, pocítil z Todda jasnou a upřímnou obavu, ale také druh potlačené zlosti a pocity vlastnictví, vztažené hlavně na něj. Nejvíc je cítil, když mu Todd věnoval jeden rychlý pohled nejdřív do očí, ale pak zkontroloval celé jeho tělo. Podrobně, intenzivně, jako kdyby hledal byť jen náznak zranění a když ho nenašel, byla z něj cítit úleva a otázka, které by se dala definovat jako ‘Jste v pořádku?’. Nechal ze sebe proudit ujištění, že je naprosto zdravý, nezraněný, ale neodpustil si dát najevo i jasný pocit viny nad tím, co se stalo na planetě. Doufal, že když to Todd pocítí, bude víc ochoten vrátit obyvatele na jejich planetu. Byl si naprosto jistý, že to Todd zaregistroval, ale rozhodl se odpovědět na Lornovu otázku.

“Předpokládám, že se rozprchli schovat se do nějakých úkrytů, jak už to bývá obvyklé. Za den, nanejvýš dva se vrátí do města,” odpověděl mu na otázku a naklonil hlavu na stranu, jízlivě pokračoval: “Mimochodem nemáte zač. Zachraňování lidí z Atlantidy začíná být součástí života tohoto úlu.”

Jasně to bylo myšleno hlavně jemu a tak odpověděl: 

“Zachraňování? Sklizení celého města není záchrana!” řekl ostřeji, než měl původně v úmyslu, tak se nadechl a pokračoval mírněji. “Vraťte je zpátky na planetu. Ať si myslíte, že se tam stalo cokoliv, nic nám neudělali. Já víc než kdokoliv jiný chápu, že se potřebujete krmit, ale…”

“Nesklidili jsme je,” přerušil ho Todd.

“Ne?” zeptal se překvapeně, snad i s trochou nedůvěry, která byla v případě ostatních silná. Podle záblesku v Toddových očích si byl jistý, že zachytil přinejmenším tu jeho, ne-li ostatních a jeho čelisti se napnuly a rty ohrnuly, jak v nelibosti ukázal záblesk zubů. Co wraithský velitel opravdu nesnášel bylo zpochybňování jeho slova. Jak na to mohl zapomenout?

“Ne,” odpověděl, načež pokynul rukou k výtahu. “Pokud se kdokoliv z vás chce přesvědčit, že říkám pravdu, tak prosím… naše spižírny jsou pro vás otevřené. Můžete zkontrolovat každý jeden kokon, pokud vás to utěší,” nabídl s patřičnou jízlivostí, která z jeho hlasu kanula jako hustý med.

“Tak proč jste vyslali šipky, když ne kvůli… sklizni?” zeptal se Lorne. “Stejně jste nás nemohli mezi všemi těmi lidmi najít. Naše biosignály se nijak nelyší.”
“Dva omyly,” dal nahoru pravou ruku s jedním zvednutým prstem. “První je myslet si, že nevíme o vašich podkožních lokátorech a nedokážeme je zaměřit na povrchu planety. A druhým,” zvedl další prst, “že Šipky slouží na planetách jen ke sklizni. Slouží i k průzkumu, což by snad mělo být zřejmé,” tentokrát ukázal zuby v pohrdání. “Zaznamenali jsme na povrchu planety wraithskou technologii, která neodpovídala na identifikaci. Nebyla naše, ale zdála se neaktivní, tak jsem tomu nevěnoval velkou pozornost. To až ve chvíli, kdy jste se včas neozvali ani neodpověděli na pokus vás kontaktovat, jsem vyslal první průzkumnou Šipku. Našla jen tři z pěti vašich signálů a to ve městě. Nevím jak výkonná je vaše technologie, ale ta naše, pokud jde o vaše lokátory, funguje jen na krátké vzdálenosti a i tak je nepřesná,” připustil v hlase neochotu a podrážděnost z toho, že jejich skenery nejsou dost dobré. “Dva z vás mohli být v podzemí nebo někde, kde je signál odstíněný, a protože mohli být na planetě Wraithi  z jiného úlu, rozhodl jsem se udělat ve městě trochu zmatek. A doufat, že o zbytek se postaráte vy sami.”

“Vy jste se nás vážně jen snažili zachránit?” zeptal se Cadmanová překvapeně.

“Ano!” odsekl Todd podrážděně, pak se však s dlouhý výdechem zase uklidnil. “Dokud jste hosty na mém úlu jste do určité míry jeho součástí. Jste pod jeho ochranou.”

Potvrdilo se mu, co si myslel, ba víc než to, Todd to i veřejně a nahlas přiznal, a dokonce i jeho důstojníci s tím tiše souhlasili. Neměl na to zapomínat.

Vystoupil kupředu.

“Omlouváme se,” řekl vážně a pokusil se napodobit tu malou úklonu, kterou Todd a ostatní Wraithi  spojovali s omluvou. Nebylo to moc povedené, ale necítil, že by si na to Todd stěžoval, naopak jeho podrážděnost ustoupila ke shovívavosti. “Upřímně tu šlo jen o to, že jsme nevěděli, kam byste zašel při naší záchraně,” uvedl svůj důvod, proč předpokládali, že byli lidé sklizeni, i když cítil, že to není důvod všech. Lorne s Cadmanovou to víceméně přijali, rozhodně nemohl říct že by vysloveně nesouhlasili, Peterson si nebyl jistý, zato Rogers… teď cítil zžírající vztek namířený proti Wraithům i částečně proti němu. Nikdy si ničeho až tak silného nevšiml, ale popravdě nikdy se na Rogerse nezaměřil tak, jako teď.

“Ne tak daleko, abychom sklízeli ve vesnice, kde jste,” odpověděl ostře Todd. “Vybudoval jsem si jistou, řekněme fascinaci, vaším soucitem se vším živým, doktore Beckette. Respektuji ten pro mě neznámí způsob nazírání na svět. A dovoluji vám všem víc, než co by si mohl dovolit jiný člověk v tomto úlu. Moje trpělivost ale není nekonečná. Pokuste se ji znovu nedráždit urážkami.”

Vše, co řekl, bylo řečeno klidně, jen s nepatrnou výhružkou. Alespoň tak se to muselo zdát ostatním, kteří nazírali jen na povrch Toddových slov. Carson ale dokázal slyšet a vnímat zbytek poselství, který byl mnohem intenzivnější a temnější, než slova. Jasné upozornění, že toto bylo poslední varování.

Nepokusil se o žádný kontakt, když se Todd obrátil a rychle opustil hangár jednou z chodeb, následován kordonem vojáků i svým Prvním důstojníkem. Zůstal jen ten ne moc známý Wraith z můstku, který tu zjevně byl proto, aby je zavedl do jejich kajut.

Navzdory tomu, že nemohli poznat většinu Toddova varování, byla jeho slova dostatečně důrazná, aby ani ostatní neprotestovali, pobrali své věci a naprosto mlčky následovali Wraithského důstojníka zpět do kajut.

Protože nebyly jejich pokoje tak wraithské, napjatá atmosfera v nich trochu ustoupila.

“Lže nám. Někde je tu má,” řekl okamžitě Rogers. “Měli bychom se je vydat hledat, pane, a pak se odsud už konečně sakra dostat!”

“Nebudeme dělat nic takového, podporučíku,” odmítl okamžitě Lorne.

“Nemůžete věřit ani jednomu jeho slovu! Je to Wraith!” nedal se Rogers zastavit.

“Viděl snad někdo z vás, že by Šipky někoho sebrali?” zeptal se Lorne nejen Rogers, ale i ostatních.

Všichni tři si vyměnili pohled a zatímco Cadmanová s Petersonem zakroutili hlavou a dodali:

“Ne, pane.”

“Tak nemám důvod zpochybňovat jeho slova. Potřeboval bych důkaz.”

Rogers nesouhlasil:

“Na tom nezáleží. Tak je nevzali, když jsme tam byli, ale teď se určitě vrátili. Jsou to zrůdy! Zkurvení vraždící brouci! Měli bychom je všechny jednoduše postřílet! Vyhodit tuhle zasranou páchnoucí loď do vzduchu!”

Teď to viděl a hlavně cítil jasně. To už nebyla jenom xenofobie nebo odůvodněný strach, Rogers sklouzával k hysterii. Musel se na něm podepsat stres a sociální deprivace, možná na něj mělo vliv i něco z prostředí. Vyhýbali se pití vody a kromě té jedné příležitosti jedli své jídlo a vzduch byl podle základních analýz dýchatelný, i když neměl stejný poměr kyslíku a dusíku a dalších plynů jako ten na Atlantidě (nebo ostatně Zemi), ale to neznamenalo, že tu nebylo něco, co nedokázaly přístroje zaznamenat nebo co mělo vliv jenom na Rogerse. Lidé byli různě citliví na různé věci, i na množství kyslíku ve vzduchu, a co dělala umělá gravitace s lidským organismem se mohli jenom domýšlet.

S Rogersem rozhodně nebylo něco v pořádku, něco hlubšího, než předsudky, a bylo jasné, že je prakticky na pokraji kompletního psychického kolapsu. Vojenská disciplína už neměla v jeho případě význam a nereagoval by na ni dobře.

Postoupil směrem k němu a konejšivě se usmál. Honem si v hlavě promítl jeho složku, hlavně jeho jméno.
“Wille,” oslovil ho a tím ho překvapil natolik, že se k němu Rogers prudce obrátil, “dobře rozumíme tomu, co nám chcete říct a určitě to probereme, ale dnes to byl dlouhý den,” pozvolna se přibližoval, aby se ho mohl dotknout a pokusil se mu předat mu nějaký klid a pohodlí. Už natahoval ruku… “Pojďme se nejdřív najíst a odpočinout si, než…” 

Podařilo se mu dotknout se jeho paže, ale jen na jediný okamžik. Rogers se mu okamžitě vytrhl a zaměřil na něj čiré znechucení.

“Nesahej na mě, ty buzíku!” zavrčel a ustoupil nejen od Carsona, ale i od ostatních. “Nenechám na sebe hmatat nějakým úchylem, co šuká s Wraithem!”

Pokusil se to nebrat osobně. Rogers byl téměř mimo a tehdy se začala slupka civilizovanosti svlékat a ukazoval se primitivní strach ze všeho odlišného, neznámého. Navštívil kvůli lidem s podobným nadáním jako měl on dost institucí pro psychicky nemocné, aby to věděl s jistotou. To ale neznamenalo, že ho to nezamrzelo a nepocítil i určitý osten zlosti. Ovládl ho a ustoupil s rukama zvednutýma v gestu, kterým dával najevo, že se nehodlá Rogerse už znovu dotknout.

“To by stačilo, podporučíku!” řekl velitelsky Lorne, což nebylo to nejlepší, co mohl v dané situaci udělat. “Jste s okamžitou platností uvolněn ze služby! A věřte mi, že tohle chování bude mít následky! Teď tu nechte všechny zbraně a jděte do své ubikace!”

Rogers se ani neobtěžoval něco říct, jednoduše odložil svou P-90 na lavici, přidal k ní obě menší pistole a vztekle oddupal pryč. Zanechal za sebou všechnu to zlobu vznášející se ve vzduchu jako dusivý opar. První kdo si troufl ji přerušit, byl Peterson.

“Povolení mluvit svobodně, pane?” zeptal se a obrátil na Lorna, který viditelně zaváhal, ale nakonec přikývl. “Nevím, co to do něj vjelo, pane. Není to moc příjemný člověk, ale nikdy se takhle nechoval,” řekl, místo předpokládaného komentáře na téma Wraithů.

“Nemá tady co dělat,” odpověděl Lorne ke Carsonově jistému neporozumění. Tázavě se na něj podíval. Lorne si v podpověď povzdechl. “Pokoušel se dostat na Atlantidu třikrát, ale nepodařilo se mu ani jednou projít psychologickými testy. Nevím jak se k nám nakonec dostal, asi měl nějakou tlačenku nahoře.”

“Tak proč se dostal na tak psychicky náročnou misi, jako je tato?” zeptal se obratem. “Dlouhodobý pobyt ve vesmíru, nutnost spolupráce s Wraithy  a s tím spojený stres. To není úkol pro každého.”

“Byl ochotný dobrovolně jít,” odvětil mu Lorne, což vše vysvětlovalo.

Elizabethina podmínka byla, že účast na této misi bude dobrovolná. Nebylo vyloučeno, že nikdo jiný se nepřihlásil. Nešlo o misi, jejíž účel a smysl by byl vojákům dostatečně jasný, aby se dobrovolně přihlásili. Nebylo to o záchraně či ochraně Atlantidy, lidských životů nebo třeba jen Carsonova života, tedy nic užitečného. A zatímco dělat chůvu vědcům na planetě, kteří zkoumali ruiny antické stavby bylo nudné, ale bezpečné, tak jít na úl a hlídat ho před zkrmením, bylo nebezpečné a v případě, že by se Wraithové rozhodli porušit dohodu… no, to by znamenalo jistou smrt. Dohromady nebyla tato mise nic pro dobrovolníky.

“Chápu,” řekl prostě, protože k tomu neměl co by dodal. Ne sám za sebe, ale jako zdravotník tohoto týmu měl své povinnosti. Obrátil se k Lornovi a promluvil: “Majore Lorne, chci podat formální zprávu o duševní nezpůsobilosti podporučíka Williama Rogerse.”

“Zaznamenáno, doktore.” Kývl Lorne. “Doporučení?”

“Uvolnění z aktivní služby, podání medikace na uklidnění, stálý dohled a..” chtěl nechtě to prostě říct musel, “návrat na Atlantidu, aby se mu dostalo plnohodnotné zdravotnické péče.”

“Beru na vědomí všechna vaše doporučení, doktore,” odpověděl mu Lorne formálně. “Kolik času potřebujete na dokončení retroviru?”

Nebyl otázkou překvapený, očekával ji a už se v hlavě sumarizoval data.

“Klinický test by bylo nejlepší udělat nejdřív za dva týdny, ale ta doba by se dala zkrátit na tři dny. Pokud bude Todd souhlasit,” dodal, protože opět, tady šlo o život jednoho z jeho vojáků. Měl v tom poslední slovo a Carson téměř stoprocentně věděl, že to poslední slovo bude souhlas. Sebevíc se mu to nelíbilo, byl si jistý, že když oznámí brzký odchod, Todd sám navrhne urychlení klinických testů. Wraithský pohled na vojáky byl stejný, jako lidský pohled na dejme tomu krávu. Každý trubec byl ochotný obětovat libovolný počet vojáků, pokud to považoval za nezbytné, a v tomto případě by to Todd považoval za nezbytné. Byla to otázka dobra většiny a dobra menšiny či jednotlivce. Morální problém, který Carsona opravdu trápil.

“Máte jeden týden na výzkum, doktore,” informoval ho Lorne. “Do té doby nebude Rogers opouštět tyto ubikace a vždy tu s ním někdo z nás bude. Bude to stačit, doktore?”

“Myslím si, že ano,” souhlasil po určitém zvážení. Rogersův duševní stav nebyl dobrý, ale zatím asi nebyl kritický. Sedativa by měla pomoct. “Bude do něj třeba dostat léky,” dodal a už byl u své tašky, kde začal hledat lahvičku. “Pochybuji, že si je dobrovolně vezme ode mě…”

“Já mu je dám,” nabídla se, do teď překvapivě mlčící, Cadmanová.

“Nemyslím, že je to dobrý nápad,” podotkl a zvedl se s lahvičkou v ruce. “Můj názor je, že má hlubší duševní problémy, které teď upnul k jedinému; nenávisti vůči Wraithům a každému, kdo tu nenávist nesdílí. Není to nic neobvyklého. Když se mozek potýká s neřešitelnými problémy a pak dostane jeden, který zdánlivě má řešení, začne se zabývat výhradně jím. Je to určitý druh sebeobrany,” vysvětlil a nabídl lahvičku Petersonovi. “Vy jste nikdy nedal najevo sympatie k Wraithům ani jste je nikdy nebránil. Bude nejlepší, když mu ty léky dáte vy, poručíku.”

Peterson si od něj lahvičku vzal, ale nebyl si moc jistý.

“Co když odmítne, doktore?” zeptal se a převalil lahvičku v ruce. “Není to zrovna tak, že bychom byli kamarádi. Upřímně, tak jako většina, ho moc nemusím,” připustil nakonec.

“Tak mu řekněte, že nebudu mít jinou možnost, než mu léky podat jinak,” řekl klidně a snažil se nedat do hlasu ani špetku jakéhokoliv osobního zaujetí, i když ho cítil. A usilovně potlačoval. Za okolností, jako byly tyto a v případě, že pacient odmítá léky, byl standardní postup podat mu je injekčně a to i proti pacientově vůli. Tak to stále ve vojenském manuálu a pokud by měl někdo pochybnosti, mohl si ten manuál přečíst na jejich tabletech, kde byl celí uložený.

“Dobře, doktore. Udělám, co budu moct,” přislíbil Peterson, strčil lahvičku do kapsy a vydal se k Rogersově pokoji, jen po cestě popadl novou láhev vody a nějaké pytlíky se zásobami. To byl dobrý nápad.

“Pane,” ozvala se Cadmanová, “žádám o povolení jít si svléct ty směšné šaty.”

“Povolení uděleno,” souhlasil Lorne. “Počkáme na vás s jídlem.”

“Děkuji, pane,” odvětila.

A to byla vlastně téměř poslední slova, která si ten den řekli. Nikdo neměl náladu diskutovat a Peterson s Rogersem se u jídla neobjevili.

°°O°°

Druhé ráno v laboratoři našel jenom Todda. To samo o sobě bylo… znepokojivé. Chtěl si dát před rozhovorem s Toddem alespoň pár minut na zvážení situace a jeho nálady. Když tu byl Todd sám, neměl k tomu šanci.

Obvykle tam s ním byl Profesor, který se brzy po jeho příchodu vytratil, takže zůstali jen sami dva, plus Carsonův doprovod (dnes to byl Lorne). Po zbytek dne pak pracovali s Toddem a na večer, tak po deseti, někdy i dvanácti hodinách, kdy už si opravdu potřeboval odpočinout, potkával Profesora na cestě zpátky do laboratoře, zatímco on sám kráčel do svého pokoje. V noci pak Profesor udělal duplicitní testování pro potvrzení prvních výsledku. Bylo to logické a efektivní, jak jen Wraithi  uměli být.

“Dobré ráno,” pozdravil zdvořile, protože cítil z Todda jasný odstup. Jeho tvář byla plochá a vše, co z něj vyzařovalo, bylo tlumené. Neuvítal ho obvyklým teplem a zemitou touhou. To, co z něj cítil, se uvolnovalo samovolně, netlumené, ale ani necílené.

“Dobré ráno, doktore Beckette,” odpověděl stejně zdvořile a pokračoval v tom, co dělal.

Položil svůj notebook na stůl u své židle, posadil ho a otevřel. Během doby, kdy nabíhal, byla příležitost začít rozhovor.

“Kde je dnes Profesor?” zeptal se spíš neutrálně, věcně, i když se přitom snažil vyslat do okolí smířlivost. Jestli to bylo kvůli včerejšímu incidentu, chtěl nejdřív zjistit, jak moc se Todd zlobí případně se cítil uražený, a pak by se vidělo dál. To ale nemohl, dokud se mu neotevřel.

“Navzdory vašemu přesvědčení, doktore, moji důstojníci tu nejsou jen vám k ruce,” odpověděl mu Todd ostře, jasná nelibost se z něj vyvalila jako vlna a zasáhla ho naprosto nepřipraveného. A dotkla se ho.

“Doufám, že to jsem nikdy ani neúmyslně nenaznačil. Považuji ho za svého kolegu ne podřízeného a jestli má opačný dojem a proto se mnou už nechce spolupracovat, tak mu vyřiďte mou omluvu,” bránil se dostatečně výbojně. “Pokud je to jen váš dojem… tak mi věřte, že tak to není. Moje otázka byla jenom zdvořilostní.” S těmi slovy se pokusil obrátit, jenže Todd byl najednou u něho.

Tyčil se nad ním v celé své dvoumetrové výšce, shlížel na něho zlobně přimhouřenýma očima a nepatrně vyceněnými zuby. Vidět tak jiného Wraitha, jistě by to bylo jen pár vteřin předtím, než by ho popadl pod krkem a přisál se mu krmným otvorem na hrudník. V případě Todda si byl docela jistý, že se to nestane. Možná to nebyla oprávněná jistota, ale… prolínal se s ním… znal ho už nějakou dobu, takže byl dávno za mezí toho, že by z něj ještě měl opravdový strach. Nicméně zneklidnění a mrazivého pocitu, když nad ním stál a mohl cítit potlačované vlny jeho hněvu, se nezbavil.

“V poslední době často mluvíme o zdvořilosti, že ano?” zavrčel nízce Todd.

Carson zahlédl že se Lorne pohnul od místa u dveří, se zbraní zatím ne zvednutou, ale měl už k tomu blízko. Zadržel ho pohybem ruky a pak se zvedl. Učinil tak úmyslně pomalu, aby to nemohlo být vykládáno jako útok, ale zároveň se nebál dát do toho veškerou svou… mohutnost.

Nikdy nebyl ten typ, co by měl potřebu ukazovat svou fyzickou mužnost, ač se – bráno čistě z lékařského pohledu – neměl za co stydět. Byl si vědom, že jako přirozené nositel ATA genu má ideální poměr mezi tukem a svalstvem a fyzické proporce odpovídající vitálnímu jedinci jeho etnického typu, jen to prostě nikdy nevyužil a neuměl využít. Ten problém měl i teď, ale zatlačil ho do pozadí a čelil Toddovi v celé své mužnosti. Wraithská komunikace byla o gestech a on už pomalu začal chápat jejich systematiku.

Nechal ruce volně podél těla, zvedl bradu, ukázal hrudník a pohlédl Toddovi rovnou do očí. V koutku mysli se sice kvůli tomu postoji cítil trapně, ale ignoroval to. Cítil totiž, že to má svůj efekt. Wraithský velitel sice neustoupil, takže si stále byli velmi blízko, ale jeho tvář se trochu uvolnila. Určitý projev agrese na něj měl přesně opačný efekt, než by mnozí čekali. To nebylo v přírodě tak neobvyklé. Pokud se setkali dva dostatečně silní samci, často si jen vzájemně nějaký čas vyhrožovali a pak se obešli velkým obloukem a šli si zase po svém. Boj znamenalo potencionální zranění a to zase znamenalo smrt.

“Stále zkoušíte mou trpělivost,” řekl Todd s jasným odkazem na včerejšek.

“Pak by vás mělo potěšit, že už ji nebudu zkoušet dlouho,” odpověděl mu a v ten okamžik se Toddova tvář změnila na překvapenou.

“Náš výzkum ještě není dokončený,” podotkl už bez předešlého vrčivého podtónu, dokonce i jeho mysl se najednou zdála otevřenější, “Vím, že vyměřených pět týdnů se blíží ke konci, ale doufal jsem, že byste mohl zůstat o něco déle.”

“Naopak musíme odejít dřív,” když to říkal, už se nesnažil vypadat tak směšně silácky, protože i Todd zdá se o tento směr konverzace zcela ztratil zájem. “Budeme tu už jenom týden. Přesněji šest našich nočních cyklů,” řekl, aby nedošlo k mílce. “Myslel jsem, že bychom dnes a zítra mohli ukončit testování a další den přistoupit ke klinickému testu. Co si myslíte vy?”

“To by bylo proveditelné,” souhlasil Todd bez zaváhání, přičemž jeho chvilková mentální uvolněnost byla zase pryč, nahrazena opět odtažitostí. Tentokrát Carson tušil, že z jiného důvodu. Chápal to. Z představi, že odejde a už nebude dál v Toddově přítomnosti, v jeho auře mysli, ho svíral žaludek a pociťoval neklid z čekání na neodvratné. Samozřejmě si nebyl jistý, jestli to Todd skutečně vidí stejně, ale trochu doufal, že ano. I když si zároveň nepřál, aby se tak Todd také cítil

Jemně, konejšivě i smutně zároveň, se pousmál a vyslal všechny ty myšlenky k Wraithovi. A byl překvapen, když mu bylo oplaceno stejně, i když Todd do změti přidal také žárlivost (na každého, kdo by v jeho nepřítomnosti s Carsonem mluvil nebo ho jen viděl), majetnickost (to v něm vyvolalo představu sebe samého v přepychu, ale zároveň jakoby… spoutaného… která určitě nemohl být jeho vlastní) a dusivou záplavu horka, která ho pohlcovala jako tekutý písek.

První dvě emoce znal velmi dobře, přestože jejich intenzita byla nečekaná, ale ta poslední byla… zdála se být známá a přesto až nelidská. Ne děsivá, naopak, líbilo se mu propouštět ten tekutý písek mezi prsty, nechat ho do sebe prosakovat a proniknout do částí těla, ze kterých vyhnala chlad, i když netušil že ho tam má. Bylo to prakticky stejně dobré a oslnivé, jako jeho vzpomínky na Dar života, jen víc stálé. Jako kdyby Dar života byla jen součást toho, co cítil teď. Té vší… lásky? Nebyl si jistý, jestli by to slovo použil v lidském řeči a už vůbec netušil, jestli v mluvené Wraithské takové slovo vůbec existovalo. Bylo to tomu blízko? Možná. Byl to všeprostupující a hluboký zájem o jeho osobu a to bylo něco, co, jak podle zkušeností věděl, bylo součástí láskyplného vztahu dvou lidí. Zároveň, nazvat jejich vztah ‘láskyplným’ nebo vůbec vztahem, bylo v tento okamžik pošetile troufalé ba až směšné a dětinské.

Olízl si rty a přiblížil se, mentálně i fyzicky a ve stejnou chvíli Todd couvl, mentálně a částečně i fyzicky. Nenechal se tím úplně zastrašit, i když netlačil, naopak se stáhl a ztišil hlas tak, aby si byl jistý, že ho Lorne nemůže slyšet.

“Veliteli… Todde…,” zkusil obě jména, ale zdála se tak nepatřičná.

“Budeme mluvit jindy, Carsone Beckette,” zareagoval na to okamžitě a dostatečně hlasitě, aby ho Lorne mohl slyšet. Potom se obrátil k pultu a jen na něj položil ruce, spíš v předstírání, že zvažuje, co bude dělat, než aby se opravdu chystal k práci.

Byl už dostatečně blízko, takže se ani nemusel přiblížil, stačilo jenom posunout ruku a nejdřív se jen zlehka dotknout konečky prstů té Toddovy. Wraith na něj úkosem pohlédl, ale neucukl ani z něho necítil odpor. Posunul ruku dál, až jí přikryl tu Toddovu. Byla… studená, zhruba stejně jako zbytek místnosti, protože Wraithi byli ektotermní, ale zároveň vyzařovala mentální teplo. Kůže byla posetá stovkami šupinek, střídajících se s pokožkou jemnou jako pergamen, což bylo fascinující a překvapující. Příjemné. Klouzal konečky prstů dál, přes dlouhé prsty, výrazné klouby, až dolu na drápy. Zastavil se u nich a zkoumal jejich dokonalou hladkost až na jeden výrazný hrbol těsně za lůžkem. Byl světlejší a jakoby křehčí. No jistě, roky v Genniském vězení. Hladovění mělo vliv i na Wraithský organismus. Sdílel porozumění a soucit. V odpovědi na to se Toddova ruka cukla a on vydal hrubý, nespokojený zvuk.

Zvedl k němu pohled jen s nepatrnou omluvou, spíš se vším, co měl snažil dát najevo, že to je lidské. To je jak uvažují a cítí lidské bytosti. A když ne všechny, tak tato konkrétní lidská bytost to tak cítila a nehodlala se za to stydět. To sdělení Todd dostal, nejspíš jasně a čistě, a zareagoval na něj dlouhým výdechem, ve kterým byla cítit shovívavost, a tím, že uvolnil ruku.

Carson zase pomalu vyjel nahoru, dokud se nedostal k místu, kde mohl zlehka zahánout prsty okraj Toddovy dlaně a palcem přejet po hřbetu ruku. Kdyby byli oba lidé, dokázal by pohladit jeho zápěstí, ale byl Wraith, jeho ruce s prsty byli skoro dvakrát tak velké, než lidské a zvláště tato. Jeho krmná ruka.

Začal pozvolna kroužit palcem, vychutnávat si tu dosud neznámou strukturu, a Todd se trochu zachvěl.

Tentokrát k němu zvedl pohled, aby se ujistil, že nedělá nic nepříjemného nebo dokonce bolestivého, ale střetl se s pohledem přimhouřených oči ve kterých hořel plamen. Jak mu do očí pohlédl, pocítil co je to za plamen. To byla čirá, ostrá potřeba, která jeho samotného donutila vzrušeně zalapat po dechu.

Najednou se Todd pohnul. Naklonil se k němu a jeho rty se sotva pohybovaly, když tiše řekl:

“Nevěřil jsem, že by mě někdy mohl poblouznit člověk, Carsone Beckette, ale přesto…” nechal to vyznít do ztracena a vytáhl svou ruku zpod jeho právě včas.

Lorne se u nich zjevil jako vpravdě nezvaný host a ta chvíle byla nadobro ztracena.


Třináctá kapitolaPatnáctá kapitola

1 komentář: „Odpovědi, které může dát jen úl – 14. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s