Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědi, které může dát jen úl – 15. kapitola

Dny uběhly rychle a Carson byl po celou dobu na svůj vkus příliš rozptýlený. Divil se, že vůbec dokázal odvádět nějakou práci, protože být po boku Todda už nebyl ten příjemný druh vzrušení, který jen poháněl krev a zrychloval tep. Objevovaly se daleko hlubší pocity neklidu, zvláště večer, kdy nemohl spát a už ani vlastní ruka mu nepomáhala usnout. Musel přemýšlet.

Flirtování, vzájemné dráždění na mentální úrovni, občasné téměř doteky, to byla jedna věc. Hluboký pocit, který s ním Todd, možná i neúmyslně sdílel, bylo něco úplně jiného. Nejblíž sdílení něčeho podobného byl s Davidem a to až po třech rocích pečlivého budování vztahu, který stejně skončil jednoho dne, kdy se u jejich dveří objevili důstojníci letectva spojených států a vojáci jejího veličenstva, aby si s ním promluvili o jeho výzkumu genetických mutací. O výzkumu ATA genu, který tehdy ještě nenazýval ATA genem. Po jejich návštěvě, potom, co se dozvěděl o Bráně, Anticích a základně v Antarktidě, a potom, co to nemohl Davidovi říct, se jejich vztah prostě rozpadl. A to jejich vztah považoval za nejdůležitější a nejstabilnější v celém svém dospělém životě. Tehdy pochopil, že ani silné vztahy nemusí přežít všechno.

Koutkem oka se podíval po Toddovi, který pomáhal při zapojení přenosného EEG do energetické sítě úlu.

Pokud šlo o něj, neuvažoval o ničem vážném, neuvažoval vlastně o ničem skutečném. Měl vůči němu skoro až pubertální zamilovanost, nehodnou muže jeho věku nebo spíš muž jeho věku by se jí neměl poddávat. A to vůbec nemluvil o faktu, že byli jiného živočišného druhu (ač věřil vlastním slovům, že rozdíly nejsou tak zásadní, aby byly nepřekonatelné), měli velmi odlišnou kulturu, teoreticky byli nepřáteli, za normálních okolností od sebe odděleni ne mílemi, ale světelnými roky a oba připoutaní ke svým lidem velmi pevně. Tento Úl nemohl přijít o svého Velitele a Prvního z trubců a Atlantida si zase nemohl dovolit přijít o šéflékaře.

Přesto, potom co cítil Toddovy emoce a uvědomil si, že si může dovolit cítit to samé, protože jeho city budou opětovány, si to dokonce cítit dovolil a začal uvažovat o prvním kroku; jak? Jak být spolu a vybudovat vztah? A bylo to vůbec možné?

“Dokončeno,” prohlásil Todd a ustoupil od lůžka.
Carson od něj odtrhl pohled a přejel jím po lůžku. Nebylo to lůžko, jako to jejich na Atlantidě. Samozřejmě vyrůstalo ze země, jako téměř všechno v Úlu, takže jako kdyby drželo na jakési ťopce. Bylo delší, vhodnější pro někoho o výšce dvou metrů. Nebylo polohovací, nebo alespoň ne způsobem, kterému by rozuměl, což znamenalo, že drželo pacienta v polosedu. Nechyběly také opěrky rukou, zato nemělo žádné bočnice. Přímo z oblasti hlavy vyrůstala lampa s jedním jasně žlutým krystalem s ostrým světlem. Prostě a jednoduše vypadalo velmi mimozemsky. Jinak se to nedalo nazvat.

“Děkuji. Záznam EEG zdravého vojáka by nám, podle mého názoru, měli pomoct nalézt změny v mozkové činnosti po aplikaci retroviru a tím odhalit nástup nežádoucích mutací mnohem dříve, než se projeví na těle,” zopakoval, hlavně pro Profesora, který v posledních dnech nebyl nikde na blízku. Jakoby nechával prostor jemu a Toddovi. Pravděpodobně to tak bylo. Todd nikdy nebyl příliš soukromý, pokud šlo o projevování zájmu o Carsona, a pokud si toho nevšimli lidé, pak wraithská posádka zcela jistě.

Nikdo jeho projev nekomentoval.

Rozhlédl se kolem sebe. Byl tu Todd s Profesorem, další wraithský trubec, který byl prý něco jako velitel vnitřní obrany, takže si ho v duchu nazval Mariňák a pak jeho vlastní lidé, Cadmanová s Lornem, protože Peterson byl u Rogerse a hlídal ho. 

“Můžeme se do toho pustit?” zeptal se a dostalo se mu ze všech stran jen kývnutí, “Můžu poprosit, majore…” požádal Lorna o zapnutí nahrávání na jeho notebooku. Lorne obratem zmáčkl klávesnici a červená kontrolka vedle kamery se rozzářila, jak se zapnul video záznam.

Téměř ve stejnou chvíli všichni tři Wraithi  otočili hlavu ke dveřím, které se otevřely a v doprovodu čtyř běžně ozbrojených vojáků vešel dovnitř pátý. Neměl masku ani výzbroj a na rozdíl od svého doprovodu vypadal méně agresivně. Rozhlížel se kolem sebe, jako kdyby místnost viděl poprvé v životě. Silně mu připomínal Pacienta 1, který měl stejný výraz a stejné chování, velmi podobné chování zvířete někde na úrovni psa nebo kočky.

Vojáci ho doprovodili dovnitř a rozestoupili se. Pacient 2, jak si ho okamžitě v hlavě nazval, protože to byl i jeho budoucí název ve zprávě z výzkumu, se krátce podíval na Todda, než bez jediného zaváhání přešel k lůžku. Neprojevil ani nebyl cítit obavou, jeho emoce byly stejně nevýrazné a nespecifické, jako emoce zvířat. Položil se na lůžko a ruce i nohy dal na připravené opěry. Hned nato se stalo něco, co Carson nečekal. Úpony síly asi dvou mužských prstů vedle sebe vyklouzly ze spodků opěrek a pevně se několikrát omotaly vojákovi kolem rukou.

“Pouta?” zeptal se a zamračil na Todda.

“Nechci, aby se opakovalo to, co se stalo na Atlantidě,” řekl Todd způsobem, že diskuze nepřichází v úvahu, ale pak na vysvětlenou dodal: “V případě, že retrovirus opět selže, nehrozí jen smrt pár členů mé posádky, ale jejich nakažení a možná i nakažení úlu samotného. Riziko něčeho takového musí být minimalizováno.” 

“Tak dobrá,” souhlasil, ale i tak se přesunul k lůžku a vyzkoušel, nakolik jsou pouta pevná. Mezi samotným úponem a paží vojáka bylo zhruba půl centimetru místa. Musel by si doslova rozlámat kosti, aby se z pout dostal a krom toho byly úpony, po který přejížděl prsty, stále naprosto jasně živé. Cítil, jak se vlní. To znamenalo, že v případě problémů se mohl úpon stáhnout pevněji. S tím byl v podstatě spokojen.

“Poručíku Cadmanová. Budete mi asistovat,” přivolal ji k sobě.

Lara odložila svou P-90, aby jí nepřekážela, a přešla k lůžku. Dívala se na vojáka se zvědavostí, spíš než strachem, toho z ní cítil jen velmi málo. Proto si k asistenci vybral právě jí. Ze všech měla k Wraithům nejlepší vztah a bála se jich nejméně.

“Říkejte mu, co děláte,” požádal ji s povzbudivým úsměvem.

Krátce byla tou žádostí překvapená, ale pak vážně přikývl.

“Ahoj, chlapáku,” promluvila na wraithského vojáka, který k ní okamžitě otočil hlavu a sledoval ji s intenzivním zaujetím. “Koukej, co tu mám? To ti teď dáme na hlavu, abychom mohli sledovat tvé mozkové vlny. Docela zábava, co? Vždycky mě zajímalo…”

Chvíli ji poslouchal, než přestal sledovat, co říká. Šlo jí to dobře, připoutala vojákovu pozornost a když bylo EEG zapojeno, mohl vidět jeho mozkovou činnost v okamžicích největšího zaujetí. Tím získal široké spektrum dat, takže mohl v budoucnu posuzovat i malé změny.

Pro tentokrát se Todd rozhodl ujmout aplikace samotného retroviru, takže na něm zůstalo jen nahlas komentovat, aby byl záznam kompletní. Samotná aplikace proběhla bez reakce, takže zbývalo jen čekat.

°°O°°

Od aplikace retroviru uběhly dvě hodiny, potom pět a nakonec deset. Po rychlém nástupu mutací se jejich tempo výrazně zpomalilo oproti Pacientovi 1, takže ani po deseti hodinách od aplikace nebyly všechny mutace ukončeny. Na jednu stranu ho potěšilo, že jeho plán funguje, ale na druhou měl obavy, jestli nebude wraithská imunita silnější než retrovirus. To by znamenalo, že by u vojáka vznikla obrana dřív, než by byly mutace dokončeny a to by mělo v konečném důsledku za následek jeho smrt, protože by se nebyl schopen krmit, ale zároveň by se nemohl živit ani lidskou stravou.

Bohužel odpovědí na tuto otázku byl jenom čas a protože nespali už přes dvacet hodin, rozhodl se pozorování předat Profesorovi (rád by ho předal Toddovi, ale ten se omluvil jen pár minut po aplikaci retroviru s jasnou výmluvou na ‘Velitelské povinnosti, doktore’, které nevěřil ani Lorne) a všem, včetně sebe, naordinovat osmihodinový spánek.

°°O°°

“Nechcete se posadit, doktore?” zeptala se Cadmanová a loupla po něm pohledem.

“Ach ano, to bych nejspíš měl,” souhlasil a zamračil se na snídani ve své ruce, která se skládala z proteinové tyčinky s příchutí lískových ořechů. Na nic víc neměl chuť a nic víc by nejspíš jeho žaludek ani nepřijal, kromě skutečné, domácí, skotské snídaně, kterou ale neměl roky.

Posadil se a promnul si ztuhlou šíji. Po noci, kdy téměř nedokázal nervozitou usnout, ji měl jako prkno plné hřebíků. Potřeboval by šikovného chiropraktika nebo klon sama sebe, aby si ji srovnal. I žaludek měl nervozitou na vodě a… ano, Carsone, neboj se to přiznat, není to jen kvůli blahu tvého pacienta. Bylo to také kvůli Toddovi.

“Čekáte nějaké problémy s retrovirem?” zeptal se Lorne od své snídaně.

Obrátil se k němu.

“Genetická léčba za pomoci retroviru je experimentální metoda sama o sobě. I když jsme díky vědomostem obsaženým v počítači Atlantidy desítky let kupředu, ještě si nejsme jistí  podobnými metodami u lidí, natožpak u Wraithů. Například, když zvážím, jak nízkou úspěšnost měla ATA genová terapie, ač jsem předpokládal – “ zarazil se, protože Lorne na něj zíral s naprostým nepochopením. “Ano, čekám problémy. Čekám problémy vždy,” odpověděl mu na položenou otázku s čímž byl Major spokojen a mírně přikývl.

“A co náš druhý pacient?” zeptal se a pohledem zamířil ke dveřím Rogersova pokoje.

Podíval se tím stejným směrem a zamračil se.

Rogersova paranoia dospěla do toho bodu, že za poslední tři dny neopustil svůj pokoj a kromě Petersona k sobě nechtěl nikoho pustit. Ignoroval i Lorneho výzvu, aby s nimi šel jíst. To znamenalo, že ho po celou dobu neviděl a jediné, co o něm věděl, bylo to, co cítil přes dveře. A notno podotknout, že stěny úlu měli překvapivě dobré vlastnosti, pokud šlo o to tlumit mentální stopy ostatních, přesněji řečeno je dokázal úl skvěle zakrýt vlastním šuměním. Svým způsobem to dávalo smysl. I telepatická společnost chtěla soukromí a nejspíš, pokud nebyl člověk Wraith dostatečně telepaticky silný nebo neměl jasný úmysl někoho nebo něco kontaktovat, prostě se nemohl jen tak náhodně vmísit do rozhovoru někoho jiného. Pro něj to byl problém. Nebyl dostatečně mentálně silný a proto jediné, co skrze zavřené dveře cítil, byl silný neklid, strach a nenávist, to vše vznášející se jako obrovský černý mrak. Děsivý mrak. Mrak, který mu dělal velké starosti, ale nemohl je dát najevo, protože těžko mohl prohlásit ‘hej, jako empatik mám dojem, že je na tom Rogers opravdu mizerně’.

Nicméně Peterson tvrdil, že je po lécích lidnější, dobře jí a dokonce spolu hráli hry na minitabletech. Dohromady tedy mohl říct, že zprostředkovaně, je Rogersův stav stabilizovaný.

“Vzhledem k tomu, že mě nepustí dovnitř, nechci nic říkat s jistotou,” odpověděl oklikou a obrátil se zpět na Lorna. “Každopádně, hned jak se dozvíme výsledky klinického testu, bychom měli balit a nejbližší bránou se vrátit na Atlantidu. Bez ohledu na to, jak je na tom teď, potřebuje se vrátit zpět na 

Zem a v žádném případě už nesmí být znovu přidělen na Atlantidu,” dodal důrazně.

“Budu to hlásit podplukovníku Sheppardovi,” ujistil ho Lorne.

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel Profesor.

“Pokud jste připraveni, pojďte za mnou,” vyzval je, na odpověď nebo reakci jako obvykle nečekal, prostě se jen obrátil a zase vyšel ven. Byla to taková chvíle, že z něj téměř nic nezachytil, jen jeho stálou odtažitost, která už se mu nezdála jako odpor k lidem, ale spíš povahový rys, a nic, co by naznačovalo, že se všechno pokazilo. To bylo povzbudivé.

Vyměnil si s ostatními pohled a vstali.

Po cestě ke dveřím strčil nedotčenou tyčinku do kapsy a pomyslel si, že se chová jako Rodney. Ještě chvíli a bude po kapsách nosit kromě tyčinek, také bonbony a energetické nápoje, a bude to jíst všude, včetně sterilních laboratoří a bude všude roznášet drobky. Prostě hrozný zvyk, ale ta představa mu vyvolala na tváři malý úsměv.

Zabočili chodbou směrem k testovací místnosti a na chodbě je uvítal Todd se širokým úsměvem na tváří. Jeho čiré nadšení, radost skoro až dětská, mu řekla všechno. V tu chvíli se Todd nijak nelišil od žádného z vědců, které znal jak z Atlantidy, tak z výzkumných projektů ještě na Zemi. Tak vypadal ten, jehož dlouholeté dílo bylo završeno a on pocítil hrdost a euforii z úspěchu. Bylo to nakažlivé, kroutilo mu to koutky nahoru, ale zachoval si zdravý odstup.

“Doktore Beckette!” zvolal přes půl chodby a rozpřáhl ruce, jako kdyby ho chtěl obejmout. “Prosím, pojďte se podívat!” vyzval ho a pokynul rukou k otevřeným dveřím.

Carson přidal do kroku, takže byl u Todda daleko dřív, než jeho doprovod, zabočil a zůstal stát. 

Místnost to byla ta samá, poznal ji podle tvaru, ale lůžko bylo nahrazeno stolem vyrůstajícím ze země, stejně jako židlemi na tenkých ťopkách, a na jedné z nich seděl wraithský voják a vlastně docela způsobně vylizoval misku. Stůl před ním byl plný lidského jídla, zřejmě toho samého, které si ‘vydělal’ svým ošetřováním, ale voják se do něj nepouštěl s neukojitelným hladem. Vybíral si, co ho nejvíc lákalo. To byla druhé změna od jejich prvního pokusu, ta první byla samozřejmě fakt, že byl voják ještě po tolika hodinách naživu a vypadal naprosto zdravě. Žádné bujení chytinových ložisek, žádné deformace pravé ruky a paže, žádné abnormality na obličeji. Prostě nic. Normální wraithský voják. Dokonce z něj nevnímal nic víc, než jen hlad, zvědavost a potěšení z toho, že se nají. Jednoduché, zvířecí emoce, které z něj cítil i předtím.

Všechno bylo až příliš dobré na to, aby to byla pravda. Musel si být jistý.

“Životní funkce?” zeptal se, vešel do místnosti a vytáhl antický skener. Přiblížil se s ním k vojákovi – ten se k němu obrátil, přitáhl si jídlo blíž k sobě a trochu zavrčel – a začal ho skenovat.

“Stabilní,” ujistil ho Todd, který mu přistoupil za záda.

“EEG?” položil druhou otázku. Víc se soustředil na skener. Skenovat Wraitha bylo obtížnější, protože skener měl ovládání s mentální složkou a pokud neměl uživatel dostatečně v ruce anatomii skenovaného pacienta, nabíhaly údaje zmateně. Běžné skenery to prý nedělaly, jeho lékařské ano. Nejspíš daň za větší přesnost.

“Nevnímám z něj nic… nepatřičného,” odpověděl mu Todd, na což reagoval výmluvným pohledem, kterým říkal, že na to se neptal. Todd si trochu odfrkl, ale podal mu odpověď, kterou žádal. “Osobně jsem porovnal údaje a jsou beze změn.”

“Hladiny hormonů?”

“Stálé a v adekvátních hodnotách.”

“Množství aktivního retroviru v krvi a tkáních?”

“Zanedbatelné a klesá,” řekl poněkud nepřesně Todd. Za to mu zase věnoval pohled, nad kterým wraithský velitel jen protočil oči, načež ukázal na skener, který Carson stále svíral v rukou. A skutečně, přesně tam se nacházela odpověď na jeho otázku. S údaji byl spokojen, teď ještě… chtěl to vidět na vlastní oči. 

Strčil skener zpět do kapsy a přesunul se k vojákově pravé ruce. Nemusel nic říkat, voják jen nepatrně pohnul hlavou směrem k Toddovi, jako kdyby poslouchal, a pak zvedl pravou ruku dlaní nahoru. Carson ji uchopil a podíval se na naprosto hladkou kůži dlaně. Přejel po ní prsty, pokračoval i nahoru po předloktí místy, kde vedl kanál krmné žlázy. Byl trochu zduřelý, přesněji zůstal tak zduřelý, jak bylo Wraithů normální.

Zvedl tázavý pohled na Todda a neverbálně se zeptal, jestli si toho taky všiml, na což Todd zareagoval přikývnutím.

“Enzym je součástí naší endokrinní soustavy. Můj předpoklad je, že nelze krmnou žlázu zcela eliminovat, aniž by to narušilo hormonální hladiny v organismu,” uvedl svoji teorii, která rozhodně dávala smysl.

Enzym byl obsažen ve všech tělních tekutinách, v tkáních, byl součástí zrychlené regenerace a krmná žláza byla jedním z míst, kde se produkoval. Nicméně bylo třeba sledovat, jak se bude situace dále vyvíjet. Kdyby ho krmná žláza produkovala stejné množství, jako do teď, mohl by to být problém. Jednoduše by pro tak velké množství enzymu nebylo ve wraithském těle žádné využití a pak by mohl začít narušovat přirozené tělní funkce nebo mít na tělo opačný vliv a doslova rozkládat tkáně zaživa.

“A co regenerační schopnosti?” zeptal se, protože jejich snížení nebo dokonce eliminace, bylo něco, čeho se Todd obával.

Nedostal žádnou verbální odpověď, Todd jenom ze stolu sebral nůž – k Lorneho mírnému zvýšení ostražitosti – a vbodl ho vojákovi do ruky s takovou silou, že ho zabořil až stolu. Krev se vyvalila kolem nože a voják nespokojeně zavrčel, ale to bylo jediné, jak zareagoval. Ani se nesnažil uhnout, ba dokonce nevzal svou pravou ruku z Carsonových.

Todd nůž opět vytáhl a voják trochu pozvedl zraněnou ruku a začal ji naklánět ze strany na stranu. Zranění nejdřív silně krvácelo, několik velkých kapek dopadlo na stůl, ale velmi rychle se začalo stahovat a krev se částečně vstřebala do samotné kůže a pak, doslova pár vteřin po zranění, byla ruka zase zdravá. Kůži na ní byla bez jediné známky, že by byla někdy poškozená a voják experimentálně zatnul a povolil pěst. Nejspíš shledal, že ho nic nebolí, protože si ledabyle slízl zbytky krve z dlaně a oběma rukama se natáhl pro další porci jídla.

“Už jsme je testovali,” pronesl Todd spokojeným hlasem. “Nijak se nezmenšily, pouze po nich zdá se přichází… hlad. Což není neobvyklé.”

Podíval se na vojáka, na Todda, zpět na vojáka a pak opět na Todda, který ho sledoval se spokojeným výrazem a očima přimhouřenýma, jako velký kocour na slunci. Nemohlo být pochyb.

“Máme to…” vyšlo z něj nejdřív nejistě jak jen pomalu vstřebával, že… “Máme to! Vážně to máme!” vykřikl vesele a zasmál se. Pocit euforie z vítězství byl tak velký, že sevřel Toddovu paži a naklonil se k němu blíž, než by se mohlo Lornovi s Cadmanovou líbit. Zvláště proto, že Wraithský velitel se sklonil k němu, nechávaje do okolí proudit všechno vlastní potěšení z dobře odvedené práce a zemitý zájem kořeněný jemně bodavou potřebou, která se o Carsnovu mysl zlehka otírala. A zanechávala za sebe horkou rozechvělost, ve které se začal ztrácet jeho smích. Trochu se mu zadrhl v krku. Díval se Toddovi do jantarových očí a, místo aby se dál radoval nad velkým úspěchem, kterého dnes dosáhli, se nechával unášet Toddovou myslí rozprostírající se kolem něj.

“Gratulujeme, doktore,” přerušil je Lorne.

Rychle k němu obrátil hlavu, vytrhnut z toho pocitu. Byl za to svým způsobem rád, měl by víc uvažovat o svém pacientovi, než o… rychle střelil pohledem po Toddovi, který se sledoval stále přimhouřenýma očima.

“Ach ano, jistě. Děkuji! Je to velký úspěch!” odpověděl rychle na jeho gratulaci a nechal ruku klesnout z Toddovi paže. Ten se v odezvě narovnal, ale udělal to pozvolna, bez agrese nebo podráždění. A obrátil se k ostatním, rukou při tom ve velkém gestu pokynul ke stolu plnému jídla.

“Úspěch, který je třeba řádně oslavit, že ano?” vyslavil tázavý pohled k němu, odpověděl mu úsměvem a kývnutím že ano, pochopil správně lidské zvyklosti. “Výborně! Pak tedy prosím! Vezměte si, co chcete!” vyzval Lorna s Cadmanovou, načež se trochu zarazil a naklonil hlavu na stranu, “Ani tentokrát se nepřidají další vaši lidé?” zeptal se zvědavě.

“Necítí se dobře,” odpověděl mu Lorne.

“Ach ano, jistě. Lidské nemoci jsou… obtížné,” zvolil opatrně slovo, bylo jasné, že chtěl říct spíš něco jako hloupé, bezvýznamné, otravné, zdržující nebo něco podobného. Trochu se zamračil, ale zamračení zase zmizelo a znovu mávl rukou ke stolu. “Jezte. Brzy odejdete a my pak pro všechno to jídlo nebudeme mít využití. Bylo by škoda, aby se zkazilo.”

Cadmanová se tázavě podívala na Lorna, který vypadal, že váhá a sledoval ostražitě wraithského vojáka, který mu ale nevěnoval pozornost a jedl.

“No tak, Lorne!” ponoukl ho Carson, jehož úsměv se zase vrátil a také nadšení. “Udělali jsme obrovský krok v retrovirové léčbě obecně a vyřešili největší problém této galaxie. To si zaslouží oslavu! Protože když ne to, tak co jiného.”

“Nejspíš máte pravdu, doktore,” přitakal Lorne s malým úsměvem, přičemž už si stahoval svou P-90 a vyhlížel židli. Laura ho samozřejmě předběhla, zbraň už měla z ramene pryč a odtahovala si nejbližší židli. Její apetit se nedal přehlédnout, bez ohledu na to, že ho Carson cítil. Pousmál se a sáhl po židli vedle ní, když ucítil na ruce elektrizující chladnou ruku a vnímal, jak se k němu Todd naklonil.

“Budete oslavovat se mnou, doktore Beckette?” zeptal se ho Todd potichu, tak že to jistě nemohli ostatní slyšet, a na ucho při tom cítil jeho studený dech, který se mu o něj otřel. Společně s ním tu byla další vlna potřeby, horké a lákavé. Musel se rozhodnout, co odpovědět. Proběhla jím nervozita. Měl by odmítnout, to by bylo nejbezpečnější a nejvhodnější, nebyl přece ten typ, ale… byla to poslední šance na… něco. Cokoliv. Pokud jen chvíli uvažoval o něčem víc, než pouhém přátelství, tohle byla jediná šance, kdy to mohl získat.

Vyslal vlnu jasného souhlasu a v duchu poděkoval bohu, že nemusí odpovídat slovy. Nebyl by si jistý svým hlasem. Buď by ze sebe nedostal nic nebo by to řekl příliš nahlas a připoutal by na sebe pozornost.

“Hej, co ta ruka?” přerušil je i tak Lorne, ale jeho slova patřila Toddovi. 

No jistě že. Carson si to neuvědomil, ale měl Toddovu ruku na zádech a Lorne to musel nejspíš vidět, ale, vzhledem k tomu, že to nebyla krmná ruka, zareagoval rozumně a nevytáhl zbraň. Ani nevyskočil. Jen projevil svůj nesouhlas.

Todd ustoupil, přesněji postavil se Carsonovi po bok a zvedl obě ruce na úroveň ramen.

“Jen jsem se doktoru Beckettovi omlouval, že mi povinnosti neumožní účastnit se oslavy,” řekl Todd zdvořile a stejnětak zdvořile pokračoval: “Nicméně můj důstojník vám bude dělat společnost.” Ukázal na Profesora. “Teď mě omluvte,” dodal s malou úklonou hlavy.

Protáhl se kolem Carsona tak blízko, že mohl cítit jeho plášť jak se mu otřel o nohy a pár rychlými kroky byl u dveří, ve kterých se obrátil přes rameno a vyslal k němu jeden pohled. Intenzivní, výmluvný, naprosto jasný pohled, který říkal, že bude čekat. A pak už byl pryč, zanechávaje ho tam trochu… rozechvělého. A s dilematem, jak se vylhat z oslavy na které sám trval.

“Hej, doktore, neměl by něco z toho jídla dostat i Peterson a Rogers?” zeptal se Cadmanová, čímž mu poskytla určitou šanci se odsud dostat.

Podíval se  jí do očí a ona mrkla. Najednou měl chuť se začít hlasitě smát. Bože, proč mu to nedošlo už dřív? Ty jsi tedy pěkný empatik, Carsone. Až teď přijít na to, že Cadmanová ví o všem a tohle je její způsob, jak mu poskytnout možnost jít za Toddem a být s ním osamotě… cítil, jak mu zrudly konečky uší.

“Určitě,” přikývl rázně, plný mód doktor. “Je to kaloričtější a určitě chutnější, než naše příděly. Prospělo by to zvláště Rogersovi. Něco jim donesu,” dodal rázně a už začal vybírat s čím by se mohl vytratit z místnosti.

“Půjdu s vámi, doktore,” nabídla okamžitě Cadmanová a už byla na nohou a sahala po tácu s plněnými paprikami.

“Půjdeme všichni. Nechci, abychom se rozdělovali,” usoudil Lorne a začal se zvedat, čímž jim kazil plány. Ale to nevadilo, už měl na jazyku něco v tom smyslu, že by měl zůstat sedět a pořádně se najíst, protože byl obecně ve stresu a přerušovat jídlo nebylo zdravé. Cadmanová už taky otvírala pusu, jenže ji, k velkému překvapení všech, přerušil Profesor.

“Není nezdvořilé, když všichni odejdou od stolu?” zeptal se ledově, jak to uměl jenom on a pomalu otočil hlavu i pohled k nim, ač ho do téhle chvíle upíral na vojáka, který do sebe momentálně obracel… džbán vína? Mizel v něm jak limonáda. Po půlce džbánu už by byl člověk pod stolem. Bylo by zajímavé zjistit, jakou mají Wraithi  odolnost vůči alkoholu, ale ne teď. Teď mu Profesor nechtíc (Carson se rozhodl, že to nebyl úmysl, protože pokud ano, věděl by o tom celý úl a to bylo trochu… děsivé) poskytl výmluvu.

Přesunul se k Lornovi a ztišil trochu hlas, aby bylo hlavně majorovi jasné, že s ním mluví soukromě.

“Myslím, že by měl jeden z nás zůstat. Ze zdvořilosti,” řekl tak soukromě, jak jen mohl. 

“Představte si, že byste byl na místě Wraithů. Pozval byste někoho na oběd a on by se v půlce zvedl a odešel. To by vás asi urazilo,” přidala se Cadmanová z druhé strany.

“Cadmanová může jít sama…,” Lorne se odmlčel, když mu došlo, že bezpečnější to bude naopak. “Tak dobrá, ale pospěšte si,” svolil a zase se pohodlně posadil.

“Rozkaz, pane,” odvětila Cadmanová, která už měla v ruce jídlo.

O chvíli později byli venku na chodbě. Rozhlédl se doleva k výtahům ke kterým přišli a pak se podíval doprava. Tam, na samotném konci, kde chodba zahýbala, stál Todd. Byl sám, bez doprovodu vojáků a ve chvíli, kdy se mu Carson podíval do tváře, se jeho koutky zvedl v dravším úsměvu a vyslal k němu další vlnu potřeby. Bylo to, jako kdyby bezeslova říkal ‘Tak pojď. Pospěš si.’

“Doktore,” oslovila ho Cadmanová. Obrátil se k ní. “Jděte, ale jedno mi slibte,” požádala a podařilo se jí zvednout ukazováček a namířit ho na něj, i když zároveň v rukou držela podnos.

“Ano?”

“Jestli vás bude chtít sníst, tak ho nejdřív požádejte, abych byla první chod. Nevím, jak bych majorovi vysvětlila, že jsem vás nechala jít samotného s nějakým Wraithem,” požádala ho s křivým úsměvem, kterým zakrývala obavy, jež z ní cítil.

Nemyslel si, že by se o něj musela bát a tak jí položil ruku na rameno a dal jí svou jistotu pocítit.

“To se nestane. Budu v pořádku,” ujistil ji měkce. 

“Jasně. To určitě budete. Asi víc než v pořádku…” Zakoulela důrazně očima a trcohu se ušklíbla. “A ještě něco, doktore…Bavte se, ale bezpečnost na prvním místě. Jasné?” dodala, ale nečekala na odpověď, prostě se otočila a zamířila si to k výtahům, zanechávaje ho tam v rozpacích, s tvářemi hořícími studem. A popravdě také s celou řadou praktických otázek a problémů, jako ano, neměl u sebe žádný kondom. Netušil, jestli by ho Wraithský trubec mohl použít. Bylo to vůbec třeba vzhledem k jejich imunitě? Stejně tak dobře mohli být přenašeči bez klinických příznaků. A co teprve enzym. Byl obsažen i v semenu nebo jen v krvi, sklivci a slinách? A pokud, v jaké koncentraci?
Po zádech mu přeběhla netrpělivost, která nebyla jeho. 

Obrátil se ke zdroji. Toddovi, který už netrpělivě přešlapoval na konci chodby a i v mdlém světle úlu mohl Carson vidět, jak krčí nos a odhaluje zuby, přesně tím způsobem, který znal z laboratoře. Dával tím znát, že mu s jeho nechápavostí nebo pomalostí dochází trpělivost.

Vyrazil k němu. Úvahy o praktických problémech mezidruhového sexu se mu míhaly hlavou stejně jako nervozita a nadšení se zvědavostí, co se té samé mimozemské biologie týče. Už věděl, že trubci vypadají v klidovém stavu stejně bezpohlavně, jako vojáci, ale o samotném penisu měl jen málo informací. Pár neurčitých slov od Todda a ne zrovna přitažlivý obrázek deformovaného pohlaví Pacienta 1, což bylo něco, co si připomínat nechtěl. Faktem ale bylo, že byl naprosto přesvědčen o hlubších vztazích s Uctívači, Todd choval jasnou sexuální potřebu vůči němu a Wraithi  měli zevní fyziologii velmi podobnou lidské. Dalo se tedy předpokládat, že se jejich pohlavní ústrojí nebude od lidského lišit tak, že by bylo nemožné s ním mít intimní styk.

Přesto by se na to měl zeptat dřív, než věci dojdou dál, rozhodl se, když dorazil k Toddovi, ale tato myšlenka byla téměř zapomenuta, když ho objala doslova chapadla emocí, která ho sevřela, jako kdyby ho sám Wraith objal pažemi.

Nadechl se a dlouze vydechl. Pohlédl Toddovi do očí. 

Stále to bylo tak jiné, omamné, když s ním mohl komunikovat čistě, beze slov a intenzita emocí, kterou teď cítil, byla ještě větší, než kdykoliv předtím. Dávalo to smysl, uvědomil si trochu omámený mentálním horkem, ve kterém byla jeho mysl chována, jako ve vřelé náruči. Čím víc něco chtěl Todd vysvětlit, tím méně použil slov a více emocí a myšlenek.

“Pojďte za mnou, doktore,” zahučel Todd hlubokým, vibrujícím hlasem, ale navzdory svým slovům ho nevedl za sebou. Položil mu ruku nízko na záda, téměř na bedra. Rozhodně tak nízko, že to nemohlo být vykládáno jenom jako zdvořilost. Naprosto automaticky se k němu naklonil. Dostal se do jeho těsné blízkosti a srovnal krok s jeho o něco delším. Todd spokojeně zahučel a naklonil hlavu k němu.

Jasně slyšel, jak se Wraith dlouze nadechl a velmi pomalu vydechl. Z hrdla se mu vydralo spokojené zavrčení, hraničící s vrněním.

“Mnohem lepší,” usoudil nahlas.

Carson se usmál. Nemusel se ptát, aby věděl, o čem Todd mluví. Poté, co přestal brát léky, se musel jeho pach nakonec vyčistit a změnit zpátky na ten, který Wraith znal z Atlantidy. A který si, podle dalších a dalších nádechů, střídaných s hrdelním mručením, opravdu užíval.

“Kam přesně jdeme?” zeptal se ve chvíli, kdy vstoupil do výtahu, který ani neměl ovládání přizpůsobené pro lidi a vypadal jinak. Bylo vidět, že základ kabiny bude kovový, ale většinou byl celý porostlý a místo tlačítkového ovládání měl jen zbujelou tkáň, skrze kterou se ovládal telepaticky. Znamenalo to, že on by se jím nikam nedostal.

“Máte strach?” zeptal se Todd pobaveným hlasem, nicméně do oblaku emocí se ke všem těm příjemným přidala i snad nejistota nebo podezřívavost. Nedokázal to přesně rozeznat, bylo to příliš rychle pryč. Na oplátku ale vyslal do okolí co nejvíc uklidňujících emocí. A usmál se směrem k Toddovi.

“Nemám z vás strach,” ujistil ho o něčem, co snad nemuselo být diskutováno. Byl tady, ochotný, toužící, sakra dokonce nadržený, a poslední co měl, byl strach. Jen… dobrá, znervoznila ho nemožnost úniku. Byl už v téhle galaxii příliš dlouho na to, aby se stále nedíval, jestli má zadní vrátka otevřená.

“Nikdy byste se neměl přestat bát Wraithů, doktore Beckette,” varoval ho ostře Todd, dokonce se do jeho hlasu dostalo zasyčení a Carson mohl cítit, jak se mu drápy tupě zarývají do boku.

“Přestal jsem se bát jen jednoho konkrétního Wraitha,” oponoval mu a přesunul svou ruku na tu, kterou měl ovinutou kolem pasu. Stisk se okamžitě uvolnil.

“Jdeme ke mě. Do mé kajuty,” odpověděl mu Todd na původně položenou otázku.

“Myslel jsem si to,” řekl a olízl si rty. 

Žaludek mu dělal ty zvláštní kotrmelce z pocitu mezi vzrušením a obavou. Stále trochu nevěřící, že tohle se skutečně děje, že s tím souhlasil, ale zároveň… Přejel několikrát po dlouhých, wraithských prstech a vyloudil z Toddova hrdla jasně vzrušený povzdech. Miloval jeho velké elegantní ruce s dlouhými, hbitými, precizně pracujícími prsty. Chtěl by každý jeden vzít do úst, cucat a sát, dokud by neslyšel Todda sténat. Chtěl zasypat polibky jeho zápěstí a možná i… co krmná štěrbina? Jak by reagoval kdyby se jí dotkl? Políbil ji? Bylo by to pro Todda stejně vzrušující, jako pro něj ta představa to zkusit.

“Carsone Beckette!” zavrčel drsně Todd a podle ostrého pohledu, plného horkého vzrušení, věděl hned, že nějak přečetl jeho myšlenky. Nebo jeho pocit. Nebo, možná kdo ví, uviděl záblesk jeho představ, a lákaly ho stejně jako Carsona samotného. Ale, ač to tak bylo, Todd se odtáhl a dokonce dal ruku pryč.

“Moje kajuta není daleko,” řekl, když se dveře otevřely a on jimi rovnou vešel do chodby.

Carson se neubránil úsměvu, snad i trochu potutelnému. Ruce byly jejich společná vášeň. To nikdy nebylo na škodu, když měli dva v posteli společné preference.

Opravdu nebyla Toddova kajuta daleko. Jen po dvou zákrutech se dostali k dveřím, které kupodivu neměly stejně neobvyklý zámek, jako viděl na výtahu na můstek, i když by ho tu čekal. Měly jednoduché ovládání. Todd otevřel, sám vešel jako první a pak nechal Carsona vstoupit.

Úvahy posledních pár minut byli odsunuty stranou. Rozhlížel se kolem sebe po místu, které vypadalo naprosto jinak, než čekal. Bylo prostě a jednoduše mimozemské. Došlo mu, že přes všechno,co věděl o wraithské biologii, si ještě plně neuvědomil, jak odlišní opravdu jsou. Jistě za to mohl fakt, že jejich vlastní kajuty byly přizpůsobené pro Uctívače, laboratoř odrážela potřeby vzorků z celého vesmíru, tedy z planet podobných Zemi a můstek byl více technologický než organický. Tohle bylo jiné.

Místnost byla nepravidelného tvaru, jak už bývalo v úlu obvyklé, a byla velká jako jejich společný pokoj. Díky tomu mohla mít několik dominant.

Samozřejmě že první, které si všiml, byla postel, která ale nestála na zemi, jak by každý očekával. Ne, visela na dlouhých úponech ze samotného stropu, z míst tak vysokých, že až nahoru nemohl dohlédnout. Hlavní úpony byly čtyři, rostly vzhůru a někde čtyři metry nad samotným lůžkem se stáčely do sebe. Mezi hlavními úpony byly náhodně natažené tenčí úponky, jimiž byla vypletena většina obvodu téměř kulatého lůžka, které mohlo mít dobré tři metry v nejdelším místě. Nebýt temně rudého povlečení vyčuhujícího ven a závěsů z lesklých plíšků zelenkavé barvy, vypadalo by to skoro jako velký kokon, ne nábytek.

Hned od postele mu pohled sklouzl k vaně, nebo spíš malémů bazénu, zapouštěnému do země a obehnaného kolem jeho nepravidelného obvodu valem z dobře známé houbovité tkáně. Do bazénku vtékala z jedné strany voda, která prýštila vysoko na zdi, a nad hladinou bazénku se vznášel oblak páry, která se pomalu rozlévala do okolí, kde se připojovala k všudypřítomné mlze.

Voda tekoucí do bazénku příjemně zurčela a její zvuk se mísil s hlubokým… bzučením? Ano, rozhodně to bylo bzučení. Otočil se po jeho zdroji a zjistil, že se dívá na velký výklenek, přesněji výklenek a kousek zdi na obou jeho stranách, plný rostlin. Nepoznával žádnou z nich, s výjimkou těch trochu podobným chorošům, které měli svítící květy a samozřejmě u nich nechyběli jejich opylovači. Kromě nich, tam byl nespočet dalších. Mnoho z nich vypadalo jako hybrid mezi rostlinou a houbou, viděl tam hned několik, které měli dlouhé listy pokryté slizem a další byli úplně jako pozemské láčkovky, až na tu drobnost že jedna z nich se viditelně otočila po buzučícím broukovi a… najednou se s neuvěřitelnou rychlosti pohnula a sklapla kolem něj svůj krmný květ. Carson nestačil ani mrknout. Vzhledem k mohutnosti květu si dovedl představit, že by se rostlina mohla pustit i do malých druhů savců. Bylo by zajímavé zjistit, jestli je to ve všech kajutách nebo bylo zahradničení Toddův koníček.

Odpoutal pozornost od květiny, která si ho začala prohlížet, pokud tedy mohl soudit podle toho, že k němu obrátila svůj květ. A podíval se vzhůru. Přesně, jak si všiml při vstupu dovnitř, tahle místnost byla vysoká a měla něco, jako další patro skládající se s ochozů bez zábradlí, na kterých stála… Ano, rozhodně to byla naprosto lidská dřevěná knihovna s knihami uvnitř a to vedle ní bylo lidské křeslo. Na první pohled to vypadalo pohodlně, jen kdyby tu nebyl ten drobný problém; na galerii nevedlo žádné schodiště. Buď si Todd prostě jen přivolal schodiště z úponů samotného úlu nebo se vyšplahal po zdech. Když byl John nakažen retrovirem obsahujícím DNA iratuského brouka byl schopen šplhat po téměř hladkém povrchu.

V zádech ucítil tázavý pohled.

Obrátil se a zjistil, že se od vchodu pomalu přesunul až k soupravě skoro pět metrů dlouhé zahnuté pohovky a jednoho velkého křesla připomínajícího spíš trůn, u kterého byl opět velmi lidský stůl, dělaný čistě jen z kovu. Ani nevěděl, jak se tam dostal a také si nevšiml, že přejíždí rukou po pórovitém povrchu úlového nábytku. Dal ruku dolů. 

Najednou se zase začal cítit nervózně.

“Je má kajuta taková, jakou jste si představoval, doktore Beckette?” zeptal se Todd pobaveně a pomalu se k němu začal přibližovat.

“Nikdy jsem si ji nepředstavoval, ale je… neuvěřitelná,” připustil a znovu se po ní rozhlédl. “Všechno je tu tak jiné, ale zároveň… vidím tolik paralel… třeba ty křesla,” poukázal a znovu přejel křesle, “Vlastně jsem už začínal uvažovat, jestli je pro vás přirozené si sedat a pokud ne, z jakého biologického důvodu by tomu tak bylo,” přiznal se a najednou ho něco napadlo, taková ta zbloudilá myšlenka. Rychle se obrátil k Toddovi, který už byl jen dva kroky od něj. “A je to Carson. Moje křestní jméno je Carson,” objasnil, když se Wraith zastavil a tázavě naklonil hlavu na strany. “Pokud teď budeme…,” to byl špatný začátek, zkusil to jinak, “V mé kultuře, když jsou dva přátelé nebo dokonce víc, než přátelé, říkají si křestními jmény. Byl bych rád, kdybyste mi říkal Carson,” požádal ho a Todd jenom trochu pozvedl obočí.

“Carson,” zopakoval po něm Wraith, což vzal jako souhlas s tím, že mu tak bude říkat.

“Ano. Ano, přesně tak. Jaké je tvoje jméno?” zeptal se, za což se mu dostalo velmi jasného pocitu odmítnutí, který ho překvapil. Pokusil se to vysvětlit. “Vím, že ‘Todd’ je jméno, které ti dal podplukovník Sheppard, ale tvoje skutečné jméno-”
“Můžeš mi říkat ‘Todd’. To jméno jsem přijal za své,” přerušil ho Todd ostřeji, než jak s ním před chvíli mluvil a k jeho tónu se přidala další vlna odmítnutí. Jasně říkal, že tady nebude debatovat.

“Tak dobrá. Todd,” uznal bez dalšího zpochybňování, i když chtěl znát odpověď. Jen ne teď. Teď by se vyptávání asi nehodilo. Vlastně to nebylo tak, že by věděl, co se v podobné situací hodí, protože se v ní nikdy neocitl. Byla to naprosto neznámá půda a Todd nijak nepomáhal tím, že tam jen tak stál, stělesněná touha a potřeba zabalená v přitažlivém obalu, a pozvolna nakláněl hlavu ze strany na stranu. Čekal na jeho první krok? Musel to být on, kdo udělá první krok, protože to byla nějaká kulturní zvyklost? A jaký by ten krok měl vůbec být? Líbali se Wraithi? Takové a podobné myšlenky se mu honily hlavou. Najednou si zase připadal jako šestnáctiletý kluk, který s Billym jezdil na kole tak daleko, jak si troufl a tam se na louce vzájemně tápali pár dlouhých minut, než se udělali do kalhot. 

Carsonovi nervózně zasmál při té vzpomínce a vzhledem k celé situaci.

“Bože můj…” povzdechl si, napjatý smích se mu pořád dral z úst, tlumený tím, jak si promnul obličej. Konečně ho utišil a s dlouhým nádechem se podíval Toddovi do tváře. “Dobře. Musím se k něčemu přiznat. Jsem dost nervózní a nevím co dělat v téhle… situaci. Já jsem nikdy… chci říct, nejsem ten typ, co by se nechal cizinci zvát do jejich bytů nebo na hotelový pokoj. Nikdy jsem nic takového neudělal.”

Tentokrát Todd naklonil hlavu na stranu v jasné otázce.

“Jsem cizinec?” Znělo to trochu dotčeně.

“Ano, trochu,” připustil s dalším nervózním skoro smíchem. “Každý má jiná měřítka na to, koho by nazval cizincem a koho už ne. A také záleží na okolnostech,” odmlčel se, cítil se zvláštní, vysvětlovat Toddovi něco, co bylo pro něj tak zřejmé, ale zvědavost, kterou z něj cítil ho podporovala v tom, aby pokračoval: “Pokud jde o mě a o má měřítka, vždy chci druhého nejdřív poznat, než s ním… mám sex,” vyslovil to jasně, bez pokusu o eufemismus, aby nedošlo k nějakému nedorozumění kvůli jazykové bariéře. Ale rozhodně se mu to nepodařilo říct bez červenání. Byl zatraceně doktor a přesto cítil, že mu hoří tváře rozpaky. “Zajdeme si spolu na večeři, do kina, někam na skleničku, možná do zábavního parku… miluju ruská kola,” přiznal se se smíchem, který z něj odplavoval nervozitu a byl natolik nakažliví, že Todd zazněl pobaveně, i když nemohl ani tušit, co je to ruské kolo. “Ani nedělní odpoledne strávená sledováním televize není špatné.”

“Nevím, co je rus-ké kolo nebo te-le-vi-ze, ale…” nechal Todd větu nedokončenou.

Dveře se otevřel a dovnitř vstoupil Wraith, který se nepodobal ani trubci ani vojákovi. Byl o hlavu menší, než voják, takže mnohem menší než Todd. Byl svalnatý, ale víc rovnoměrně a méně zastrašujícím způsobem, než vojáci, a také jeho maska neměla žádné ostré hrany, které by ji činily děsivou. A vlasy měl střižené na krátko. V rukou nesl podnos se skleněnou karafou tvořenou mnoha různobarevnými nerovnoměrnými kousky skla a dvěma stejně neobvyklými sklenicemi. Podnos se leskl stříbrně a nejspíš i stříbrný byl. Všechno to s úklonou položil na stůl a zacouval zpět ke dveřím. 

Zatímco Todd mu sotva věnoval pozornost, Carson ho vyprovodil pohledem.

“Děkujeme,” řekl k Wraithovi, který při zvuku jeho slov trhl hlavou a to bylo vše. Zmizel ve dveřích stejně mlčky, nevšímaje si ničeho, jako jimi přišel.

“To nebyl voják. Je to tak?” podotkl a obrátil se k Toddovi, který už se skláněl nad stolkem a rozléval jemně fosforeskující tekutinu do sklenic. Samotná jeji zelené barva by ho znepokojila, co teprve fakt, že skutečně svítila. Přiměl se tomu pro teď nevěnovat pozornost a přistoupit blíž k Toddovi, který se zrovna neměl k tomu mu nějak urychleně odpovědět. I když z něj nebylo cítit, že by ho otázka nějak podráždila.

Zopakoval otázku znovu, tentokrát jen ve své hlavě a dal si záležet, aby bylo cítit, že požaduje odpovědi.

Todd si trochu povzdechl, ale jen shovívavě, a zvedl obě sklenky z podnosu, načež mu jednu podal. Převzal si ji a zhodnotil pohledem její obsah. Do nosu ho zaštípala vůně alkoholu, ale kromě ní i něco nasládlého, trochu jako tropické ovoce. Až na to světélkování to vypadalo jako koktejl z marakujového džusu nebo něco tomu podobného.

“Tvoje zvědavost je silnější, než cokoliv jiného,” podotkl Todd a trochu pozvedl obočí, než odpověděl: “Je to dělník, další z… řekněme nevědomých obyvatelů úlu, sloužících potřebám trubců a královny. Jsou jako vojáci, jen není jejich úkolem bojovat a bránit úl a jeho obyvatele, ale opravovat, uklízet, nosit věci… dělat podobné činnosti nezbytné pro hladký chod úlu.”

“Nikdy jsem žádného neviděl,” uvedl, protože vždy, když bylo něco třeba přinést do laboratoře, přinesl to voják. 

“Jistě. Přišlo mi pro obě strany bezpečnější, abyste se setkávali jen s trubci a vojáky,” odpověděl Todd stylem, že bylo jasné, že vojáci byli kolem nich i proto, aby mohli zasáhnout, kdyby se lidé na úlu něco pokusili provést. Nedivil se takovému uvažování.

“Chápu,” přikývl zamyšleně. “Kromě královen, trubců, vojáků a dělníků, existují i jiné odrůdy Wraithů?” 

“Ano.”

“Jaké?” zeptal se zaujatě.

“Přišli jsme sem diskutoval o wraithské biologii nebo oslavovat v soukromí?” zeptal se Todd na oplátku mírně podrážděně.

“Jistě, omlouvám se. Jsem prostě jen zvědavý,” přiznal se ke své velké slabosti, jako už tolikrát předtím, a podíval se do sklenky. Ač stále obsah fosforeskoval, zdálo se že trochu pohasl a vůně ovoce byla silnější. Rozhodl se to zkusit. Pozvedl sklenku a pokynul s ní k Toddovi. “Na náš úspěch a… na nás,” dodal k přípitku a pozvedl sklenku k ústům, aniž by spustil oči z Wraitha.

Toddova podrážděnost se rychle rozplynula a jeho tvář změkla, jak se nepatrně usmál a kývl hlavou.

“Na nás,” zopakoval po něm a sám dal sklenku ke rtům.

Carson upil. Chuť byla opravdu sladká a ovocná, dokonce cítil kousky dužiny jak mu ulpívají na jazyku. I když to nebylo špatné, nemohlo se to vyrovnat dvou palcům kvalitní skotské ve vychlazené sklence. Toddovi to ale, zdá se, chutnalo. Vypil jedním lokem půlku skleničky a trochu si povzdechl, když ji oddaloval od rtů.

“Jedna z mála lidských věcí, kterým jsem opravdu přišel na chuť,” řekl Todd, shlížeje do sklenky. Na tváři měl spokojený výraz, který byl… prostě popostrčil Carsona k akci.

Natáhl se, vklouzl mu rukou pod vlasy i pod vysoký, tuhý límec, až na samotný krk. Na jemnou kůži, ze která jasně vystupovaliy ichaty, které byly na dotek tvrdé a byli pokrytá patrnou vrstvou chitinu. Přejel po jedné z nich palcem a vyloudil z Todda překvapené, ale zároveň potěšené vydechnutí, které udusil vlastními rty přitištěnými na ústa dřív, než se z něj stalo zasténání.

Byl to jen malý polibek. Rty na rty. Nic víc. A bylo to tak jiné, než kterýkoliv polibek v jeho životě. Než líbat člověka. Lidé měli plné, horké, měkké rty, ohraničené pichlavým strništěm nebo měkčím vousem. Toddovy rty byly sice měkké, ale perleťový poprašek na nich vytvářel hrubší strukturu. Také byly chladné a úzké, bez strniště, které by je rámovalo a otíralo se Carsonovi o jeho vlastní oholenou tvář. Ne, kůži měl hladkou a jemnou, což bylo zvláštní, jak mu proběhlo hlavou. Mohl cítit Toddovu bradku na vlastní bradě, ale to bylo vše. Jako kdyby mu vousy rostly jen na tom jednom místě.

Odtáhl se, částečně proto, že Todd nijak nereagoval na polibek, a také k němu s otázkou vzhlédl.

Jakékoliv obava, kterou snad měl z odmítnutí, byla okamžitě zažehnána plamenem, který plápolal v jantarových očích, společně s otázkou. Cítil to všechno tančit na okraji své mysli, držené jen tenkou bariérou.

Ustoupil o půl krok, ale jenom proto, aby vzal Toddovi sklenku z ruky a položil ji společně se svojí na stolek. Potřebovali volné ruce, protože když už, tak už. Teď už nehodlal couvnout. Pokud se k něčemu rozhodl, tak… Několika rychlými pohyby shodil vojenskou vestu a potom se natáhl dozadu pro triko. Rychle ho přetáhl přes hlavu, jeho psí známky zacinkaly do ticha místnosti, a nechal spadnout na pohovku.

Zůstal jen v kalhotách, od pasu nahoru vystavený Toddově pátravému pohledu, kterým putoval po jeho holé kůži. Byl si docela jistý, že váhání je důsledek toho, že Wraith měl malé nebo dokonce stejně jako on žádné zkušenosti s někým jiného živočisného druhu. Ale vzhledem k tomu, že jim nechybělo nadšení a zájem… usmál se a roztáhl ruce v pozvání, zatím co ze sebe nechal proudit svůj zájem a vzrušení. Byl si jistý, že to bude lepší, než kdyby mluvil nahlas.

Todd mu pohlédl do očí a vydal zvuk znějící jako vrčení hluboko v jeho hrudi, kterému nedovolil dostat se ven a trochu odhalil zuby. To bylo jediné varování, než byl najednou u Carsona a svou krmnou ruku mu přitiskl na prsa. Přesně na jizvu na jeho hrudi. Zapadla tam jako díl do skládačky. Zalapal po dechu, když ucítil měkkou tkání vnitřku krmné štěrbiny, jak se mu přisála na kůži. Ale nepřišla žádné bolest. Do hrudi se mu nezaryly hroty. Cítil jenom Toddovy emoce zahalující jeho mysl, jako těžký, horký oblak.

S povzdechem se tomu pocitu oddal, hlavu trochu zakloněnou a oči přimhouřené. Toho Todd využil, aby mu zabořil nos do krku a zhluboka se nadechl. Vnímal jeho dech, strukturu jeho hrubých rtů a vlhkost slin, které mu krku zanechával. To všechno mu posílalo vzrušení přímo do slabin. Jeho penis se v kalhotách opíral do látky, nepříjemně ztištěn a tvrdý rychleji, než kdykoliv předtím.

Chtěl, doslova potřeboval, dostat se na Toddovu holou kůži.

Jednou rukou ho objal a druhou sáhl po sponách na boků kabátu. Naštěstí byli prakticky stejné, jako lidské zapínání na pásek, jen byli měkké jako guma a měli tři hroty. Podařilo se mu jich rozepnout dost, aby se rukou dostal pod kabát na jemnou košili. Todd se v tu chvíli odtáhl a volnou ruku použil k tomu, aby si rozepjal spony na krku a poslední dole pod pasem.

Kabát se otevřel a Carson toho okamžitě využil. Zajel rukama pod něj,dozadu až do míst, kde pod košilí citl tvrdé hroty ichat vystupujících pod látkou. Přejel po nich prsty, jako hráč na klavír přejede po klávesách. Todd se pod tím dotekem vyklenul směrem k jeho prstům a vydal dlouhé zasténání, znějící velmi nelidsky. Miloval ten zvuk a tak to udělal znovu. Tentokrát by přísahal, že se ichaty pod jeho prsty zvětšily.

“Carsone!” protáhl Todd syčivě, odhalil zuby a podíval se mu do očí. “Opatrně…”

Okamžitě stáhl ruce. Necítil z Todda žádnou bolest, žádný nepříjemný pocit, ale mohl se mýlit.

“Nemám to dělat?” zeptal se, když už sám Todd použil slova místo toho, aby svoje přání vyjádřil emocemi.

Nedostalo se mu odpovědi, alespoň ne té, kterou očekával. Konečně mu Todd položil na bok i druhou ruku, ale než si vůbec stihl ten dotek vychutnat, byl najednou obrácen a přitištěn do jeho pevné náruče. Bylo to tak překvapující, že opravdu uvítal možnost zády se mu opřít o hruď. Zahákl prsty za Toddovu krmnou ruku, která po celou dobu neopustila jeho hrudník. Nikdy ani na okamžik se nepřestala dotýkat jeho kůže a vysílat mu do těla podivné mražení. Nebyl si jistý, jestli je to jen v jeho hlavě nebo jestli mu kůže trne při kontaktu s enzymem, ale nemínil to teď zkoumat. Možná později… možná. Myšlenky ho opustily, když mu Todd vtiskl horký polibek zezadu na krk. Uvědomil si, že ho políbil přesně do míst, kde by měl trubec nejmenší z ichat a to mu vyvolalo na tváři úsměv.

Levou rukou přejel po paži, kterou ho Todd objímal kolem pasu a vyhledal jeho stehno. Sklouzl po neobvykle hladké kůži kalhot, nahoru a dolů. Použil nehty. Ke zvukům v místnosti a vrzání kůže se přidalo i zamručení za jeho zády, znějící veselím.

“Můj pane!”

Ta dvě naléhavá slova byla jako ostrý nůž, který prořízl jejich společnou chvíli. Carson prudce otevřel oči, ale než se dokázal plně orientovat, byl strhnut dozadu. Doslova si ho Todd silou přitiskl k hrudníku, dokonce cítil, jak mu zaryl nehty do kůže na prsou, a pak vydal nefalšované zavrčení, vibrující mu celým tělem. Směsice pocitů, jako touha a vzrušení, byla na jeden okamžik přehlušena téměř vysloveným ‘Moje! Nepřibližuj se! Nedotýkej se!’, které bylo jen částečně zabarveno obyčejnou žárlivostí a majetnickosti. Ta druhá, ne zanedbatelná část, byly pocity dravce, kterému se někdo opovážil chtít vzít jeho kořist.

“Říkal jsem, že mě nemáte rušit!” zavrčel Todd jasně zlostně.

“Omlouvám se, můj pane, ale je to naléhavé!” nenechal se odbýt První důstojník.

Právě on byl tím nezvaným hostem a teď, potom co se omluvil Toddovi, upřel ostrý pohled přímo na Carsona. V tu chvíli si připadal víc než jen trapně z přistižení a své částečné nahoty, cítil se ohroženě.

“Pusť,” požádal Todda, ale nečekal, jestli a kdy ho pustil. Jednoduše použil svou sílu – a musel jí použit docela dost – aby se mu vytrhl a hned sáhl po svém triku, děkující bohu, že ho hodil na pohovku kde se k němu mohl snadno dostat. Okamžitě si ho natáhl a zakryl, jak mu stud smíchaný se vzrušením zbarvil nejen tváře, ale také ramena. Proklínal svou světlou pleť na které s oblibou vyskakovaly rudé skvrny.

Todd nespokojeně zavrčel nad jeho konáním, ale udělal krok kupředu ke svému důstojníkovi a zvedl se do celé své výšky, takže najednou zabíral víc fyzického ale hlavně mentálního prostoru, než předtím.

“Tak co chceš?” zeptal se stále ostře. Jeho hlas byl zhrublý, víc podobný ostatním Wraithům, kteří tak často nemluvili a tak neměli řeč precizně zvládnutou.

První důstojník neodpověděl slovně, jen se zadíval Toddovi do očí a Carson mohl vnímat, jak mu předává krátké, ale jak mohl i on cítit, důležité až skoro závažné, hlášení.

“Jak?” zeptal se Todd nahlas překvapeně.

Tentokrát byla výměna jenom krátká a hned po ní následoval ze strany obou chlad. Jejich mysli, všechny ty bouřící emoce proudící k němu z Toddovy strany, byli najednou jenom vybledlou vzpomínkou. Sám Todd po něm ostře střelil pohledem. Bylo jasné, že se děje něco velmi vážného a ani jeden z nich nechce, aby to z nich vycítil. Jako kdyby jim mohl přečíst myšlenky. To nemohl, on se musel zeptat:

“Co se stalo?” Těkal pohledem z jednoho na druhého.

“Zůstaň tady,” nařídil mu vrčivě Todd, což bylo jediné, co řekl, předtím než vyrazil z místnosti následován v těsném závěsu svým Prvním důstojníkem.

“Tak, moment!” zvolal a vydal se za nimi, jen po cestě rychle sebral svou vestu ze země. “Jestli se něco stalo, chci to vědět. Mohli bychom nějak – “ Dveře se mu zavřely před nosem. “Pomoct,” dokončil do kožního záhybu dveří.


Čtrnáctá kapitola – Šestnáctá kapitola

2 komentáře: „Odpovědi, které může dát jen úl – 15. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s