Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědi, které může dát jen úl – 16. kapitola

Automaticky sáhl po ovládání. Nejdřív se ho jenom dotkl. Bylo kožnaté a zároveň jakoby podobné puchýři. Přejel po něm rukou, což nebylo k ničemu. Zkusil ho stisknout krátce pak i dlouze, ale ani to nepomohlo. Položil na něj celou dlaň, zavřel oči a pokusil se soustředit na pokyn k otevření, podobně jako se musel soustředit, když chtěl ovládat antickou technologii. Cítil pod prsty život, jistou formu vnímající bytosti, podobně jako to cítil i z přístrojů Atlantidy, ale byla to naprosto jiná forma vědomí. Něco, co ho nebralo na vědomí

Frustrovaně se zamračil a dal ruku pryč.

Neměl jak se dostat ven. Byl tu zamčený a neměl tušení, co se stalo nebo děje venku. Sáhl tedy po vysílačce a nejdřív zkusil Cadmanovou.

“Beckett volá Cadmanovou.” Vysílačka zůstala tichá. “Beckett volá Lorna!” zkusil to podruhé, ale opět nebylo nic slyšet, jen praskání statiky. “Beckett volá kohokoliv. Petersone! Rogersi! Lauro!” Ještě několikrát zopakoval volání, ale nedostal žádnou odpověď. To se mu nelíbilo. Něco bylo opravdu špatné a tím nemyslel jen ten obecný fakt, že bylo znepokojující, když mu nikdo neodpovídal. To, co měl na mysli, bylo něco víc… mentálního. Něco, co cítil z úlu.

Položil ruku na stěnu a trochu víc se k ní přiblížil, hlavu nakloněnou na stranu, jakoby chtěl poslouchat co se děje v chodbě. To ale nebyl jeho záměr. Chtěl poslouchat úl. Soustředil se… a ohlušila ho kakofonie emocí. Prudce stáhl ruku. Úl měl mysl primitivní, ale obrovskou a velmi komplexní, nedokázal ji snášet dlouho, ale stihl si všimnout jedné důležité emoce; bolesti.

Odstoupil a zvedl hlavu k ochozům.

“Co se děje?” zeptal se do vzduchu, ale samozřejmě nedostal odpověď. “Jistě, co mě to napadlo. I kdyby mi úl rozuměl, nemá způsob, jak mi odpovědět,” řekl si pro sebe a rozhlédl se po místnosti. Třeba tu byla nějaká cesta ven. Pak by mohl najít ostatní a zjistit, co se stalo. Napadaly ho takové myšlenky, jako boj s jiným úlem nebo vážná nehoda. Něco, co by úl poškodilo tak, aby jeho mysl byla naplněna bolestí.

Kráčel podél zdi a hledal v první řadě další dveře a otevírací mechanismy. Jedny našel hned, stačilo jenom zlehka stisknout zbujenou tkáň, aby se dveře otevřeli a odhalily něco, co byla jistě šatna. Místnost oválného tvaru, tak čtyři na čtyři metry, s velkým kulatým zrcadlem na jedné straně, křeslem na jedné tenké nožce proti zrcadlu a kabáty visícími na hácích od stropu a jiných kusech oblečení rozházených na něčem, co připomínalo velký, větvený kaktus bez bodlin. Podél zdi byly v řadách boty. Únikové cesta žádná.

Pokračoval dál kolem obrazu složeného z mnoha teček, na kterém byl jistě nějaký vzor, ale oči ho bolely hned, jak se ho pokusil rozeznat. Pak tu bylo něco, co vypadalo jako harfa nepravidelného tvaru, což bylo zajímavé. Netušil, že by uměl Todd hrát ani si nedovedl představit, jak zní wraithská hudba, ale vědět to, ven by ho to nedostalo. Prošel kolem bazénu, aby zjistil že kromě páry se z něj vznáší také vůně květin a pryskyřice a že voda není ani tak voda, jako tekutina podobná oleji. Mlha pak nejspíš byla důsledek kontaktu té vazké tekutiny s vodou, které do ní přitékala. Znovu prošel kolem křesla a pohovky a zastavil se tam, kde začal.

Byl v pasti.

Z kajuty si nedalo dostat jinak, než dveřmi, byly tu jedině větrací otvory po celém obvodu, ale ty byly i u nich v kajutách a tak věděl, že dospělý člověk jeho vzrůstu by se jimi rozhodně neprotáhl.

Rozhodl se znovu zkusit dveře, jenže ty se ve stejnou chvíli otevřely a vešel jimi Todd. Už, už měl na jazyku nejen výčitku, že ho to zavřel, ale hlavně otázky, co se děje a jak může pomoct, jenže chlad a odtažitost, která z Wraithského velitele čišela mu nedovolila slova vypustit z úst.

“Tak takový byl váš plán,” prolomil Todd mlčení po několika dlouhých vteřinách. Udělal krok kupředu, ke Carsonovi, a dveře se za ním zavřely. Chlad, zakrývající křišťálově ostrý vztek, se kolem něj šířil a donutil Carsona couvnout o půl krok. “Nenašli jsme u vás zbraně, které by mohly poškodit úl, protože jste věděli, že jednu najdete přímo tady. Nenápadnou.” Krok. “Účinnou.” Krok. “Nebezpečnou.” Stanul sotva krok a půl od Carsona, který už ale dávno necouval a hleděl mu zpříma do očí. Netušil, o čem Todd mluví, ale cítil, že je opravdu rozhněvaný, skoro nenávistný, ale také zklamaný a zároveň… cítil obdiv a úctu. Vycenil na Carsona zuby. “Elegantní, jen co je pravda. Udělali jste na mě dojem. Ó ano. Nečekal bych od lidí takovou lstivost a nemilosrdnost.” Chrčivě vydechl. “Jedno bych rád věděl, Carsssone…” vyslovil jeho jméno jako zasyčení, ale rozhodně ne jako to příjemné, které ho předtím rozechvělo vzrušením. “Bylo v plánu, že odvedeš mou pozornost nebo tě to napadlo, až když jsem dal tak pošetile najevo svůj zájem?”

Nemohl si nalhávat, že necítil strach a to z mnoha důvod, nejen proto, že Todd vypadal v tento okamžik děsivě. Co ale cítil zvlášť, byl spravedlivý hněv. Neměl zdání, o čem to mluví. Neměli žádný plán, jak zničit úl, kromě autodestrukce v juperu a o té Todd věděl hned od začátku. A velmi ho uráželo nejen to, že si o nich může myslet, že přišli úl zničit a celou dobu lhali, ale samozřejmě i jeho podezření, že by snad byl ochotný…

Semkl pevně rty a zamračil se.

“Nevím, co se stalo, ale vím, že neexistuje žádný plán na zničení nebo jen poškození úlu. Přišli jsme sem v míru, abychom našli způsob, jak Wraithy zbavit potřeby se krmit. Retrovirus je jediný důvod, proč tu jsme, a co se týká mě…” prudce se nadechl přes knedlík zlosti, který se mu tvořil v krku. “Jestli si opravdu myslíš, že bych byl ochoten sem přijít a vyspat se s tebou jen proto, aby ostatní mohli uskutečnit nějaký ďábelský plán, který je beztak jen v tvé hlavě, pak jsem sem v první řadě neměl ani chodit!”

V jednom okamžiku byl Todd na víc jak krok daleko a v druhém byl najednou před ním. Tyčil se v celé své výšce. Jeho ruka mu sevřela rameno k bolesti. Ucítil, jak se mu o sebe otřely kosti v rameni a ostré drápy mu prošly skrze vestu i triko, až do měkké kůže. Zapotácel se pod útokem a pokusil se ukročit vzad, ale Todd mu to nedovolil. Jeho ruka byla jako ocelové kleště, které ho držely na místě a vzpřímeného, zatímco zvedl pravou ruku na úroveň tváře.

Carson cítil, jak mu na mysl kromě vzteku útočí i něco jiného. Něco plíživého, co bylo natolik cizí, že to nedokázal pojmenovat, ale přibilo ho to na místě. Mohl vnímat, mohl myslet, jistě mohl cítit i strach, ale byl jako chycený v příslovečných očích zmije. Stále racionální vědecké já mu řeklo, že tohle je odpověď na otázku, proč se oběti Wraithů nepokusí bránit, sotva kdy křičí, občas jen sténají. Byly paralizovány mentálním útokem Wraitha připraveného se krmit.

Todd vycenil zuby teď pokryté silnou vrstvou slin a jeho krmná štěrbina se roztáhla odhaluje kruhovou strukturu ostnů a vnitřní krmnou trubici, která se podobala ústům červa. Byl to děsivý a fascinující pohled, který se Carsonovi naskytl na neobvykle dlouhou dobu. Todd váhal zaútočit. Jen ho držel, vrčel přes zuby a zhluboka dýchal. Dával mu tak čas vzdorovat.

Carson se nadechl a sebral své duševní síly. 

Párkrát už se dokázal proti Toddově mentálnímu tlaku bránit, ale to nikdy nebyl skutečný útok. Bylo to jenom takové škádlení nebo zvědavé dotírání, kdy stačilo jen jasně říct, aby se stáhl a on to udělal. Přesto se neváhal vzepřít.

Chtělo to trochu úsilí, ale vlastně ne tolik, kolik si myslel. Paralytická bublina praskla. Okamžitě vystřelil rukama k paži, která ho držela a obepnul prsty kolem Toddova předloktí tak pevně, jak to dokázal. Reakcí na to byl ještě pevnější stisk a to, že jím Wraith trhl k sobě, takže byli přitištěni tělo na tělo.

Todd zavrčel. Carson mlčel. Hleděli si do očí a ani jeden nehodlal uhnout pohledem, každý přesvědčen o své pravdě. Jenže Carson byl ten, který věděl, že jeho pravda je skutečnost a Todd se mýlí, pokud si myslí, že ho zradili. A přesně tohle se mu snažil mentálně sdělit, zatímco usilovně potlačoval primitivní strach, který se mu rodil v žaludku. 

Nebyl si jistý, jestli za to mohla jeho snaha, ale Todd nechal klesnout krmnou ruku. Pomalu, trochu trhaně, a pak jí pohnul kupředu k jeho tváři. Instinktivně trochu uhnul, ale to Todda nezastavilo v tom, aby mu zabořil prsty do vlasů a přitom drápy bolestivě přejel po citlivé pokožce hlavy.

“Zradil si mě Carsone Beckette. Proč?”

“Nezradil.”

“Lžeš!” sykl Todd a naklonil se tak blízko, že se téměř dotýkaly čeli, a ruka, kterou měl ve vlasech, se mu do nich zatnula s takovou silou, že si byl jistý ztrátou pár pramenů. “Mohu zjistit pravdu. Dostat ji z tvé mysli.”

“Dobře,” řekl bez většího přemýšlení nebo váhání. Kdyby teď začal přemýšlet o následcích svých slov a činů, mohl by dostat strach a tak přijít o jedinou možnost, jak Toddovi dokázat, že ho nezradil. Že mu může důvěřovat a říct, co se stalo, ať to bylo cokoliv.

Velkým krokem v jeho snaze byla skutečnost, že sevření obou Toddových rukou povolilo a jeho tvář roztála v překvapení tak silném, že přehlušilo i hněv.

“Dobře?” zopakoval překvapeně s otázkou na konci a naklonil hlavu na stranu. “Nechal bys mě vstoupit do své mysli?”

“Ano,” souhlasil, hlasem přiškrcením, ale stále pevně rozhodnut to udělat. Už to jednou zažil, na pár vteřin, a bylo to děsivé, ale ne tak, aby to nedokázal zvládnout, kdyby se snažil. Musíš to zvládnout, Carsone, protože je to možná jediný způsob, jak se odsud dostat živý, řekl si, připouštěje, byť neochotně, že ano, Todd byl přes všechno, co se mezi nimi stalo, stále naprosto schopný ho zabít.

“Lidé svou mysl obyčejně nesdílí rádi,” podotkl Todd se zmenšujícím se hněvem a vzrůstajícím zaujetím v hlase.

“Oba dobře víme, že nejsem obyčejný člověk,” řekl a bylo to poprvé, kdy něco takového vyslovil nahlas.

Todd dlouze vydechl, znělo to chrčivě a zhruble, ale stisk ruky na jeho rameni povolil. Uvolnil tedy vlastní semknuté prsty a nechal Todd přesunou i druhou ruku na jeho hlavu. Svíral ho teď oběma rukama, dost pevně na to, aby si Carson jasně uvědomoval, že by mohl jenom trochu stisknout a lebka by mu praskla jako skořápka vajíčka. Zároveň si ale byl jist, že to se nestane, i když…

Jen jediný nádech poté by si přál, aby mu Wraith raději rozdrtil lebku. Bolest která přišla byla nesnesitelná. Vybuchla mu za očima a natáhla svoje kostnaté, bodající prsty do hlavy. Do mozku. Do samotného vědomí. Nepodobalo se to ani vzdáleně tomu jemnému dotírání, které zažil ani děsivé vizy nekonečného prostoru mysli. Tohle bylo hrozné. Vize se mu rozmazala a zčernala.

Jak zmizel okolní svět, jakoby jeho mozek nemusel už řešit vnější vjemy a mohl mu poslat myšlenku, že by se měl bránit. Vzepřel se proti těm ostrým pátrajícím pahýlům rukou. Uchopil je pevně, hrubě, v zoufalé sebeobraně a zatlačil, aby je dostal co nejdál od sebe. Cítil vzdor, mohl slyšet hlasité vrčení, ale drápající kosti se vzdalovaly od jeho bolavého vědomí. Tlačil dál a dál, dokud síla, která se proti němu vzpírala, nepovolila.

Ostrá bolest odešla v jediném lusknutí prstu, nahrazena jen tupým pulzováním a mihotajícím se světlem za jeho zavřenými výčky. Netušil, kdy je zavřel ani že to vůbec udělal a proto je pomalu otevřel, jen aby byl zaplaven obrazy. Bylo jich tolik, nesourodých, nesmyslných. Byly všude kolem něj, vznášející se mu nad hlavou, útočící na něj zpoza každého vysokého sloupoví nekonečného chrámoví… Toddovy mysli? Byl v ní? Jak se sem dostal? Jak se dostat ven? Na žádnou z těch otázek neznal odpovědi a nemohl se soustředit na jejich hledání. Zvuky byly příliš hlasité a cizí, obrazy byli příliš jasné a vyvedené v barvách, které člověk nemohl vidět a tak zpracovat. Emoce byly silnější, trvalejší a ostřejší, než jaké znal.

Padl na kolena, zavřel pevně oči a přitiskl si ruce na uši ve snaze to všechno utlumit. Povedlo se to jen částečně. Zoufale se sklonil až ke stehnům. Schoulil se do klubka.

“Dost! Prosím dost!” vykřikl roztřeseně nebo možná nevykřikl. Nebyl si jistý. Nerozuměl už ničemu. Tohle nebyl svět, který by znal natožpak chápal, ale přesto… hlasy se staly ozvěnou a obrazy probleskující přes jeho víčka byla jen rozptýleným světlem, přicházejícím odněkud z dálky. Jako kdyby kolem něj vznikla neviditelné bublina, která je nepropouštěla skrz.

Pocítil neskonalou úlevu, která mu roztřásla tělo a donutila ho se napůl rozesmát a napůl rozvzlykat štěstím. Po chvíli, kdy se nic nevrátilo, konečně pomalu oddálil ruce od svých uší a nepatrně otevřel oči. Viděl, že s tou bublinou měl naprostou pravdu.

Stále byl v rozlehlém atriu se sloupy vzpínajícími se do neviděných výšek. Byl obklopen obrazy, které na něj útočily, ale dřív než se mohl dostat opravdu až k němu, změnily směr a sklouzly stranou. A k tomu byly… vypadaly skutečně. Jako napůl průsvitné záblesky filmů plného Wraithů, úlů, královen, vesmírných lodí, neznámých planet, ale také lidí… ne, Antiků. Hudby zpodobněné v něčem, o čem intuitivně věděl, že jsou wraithské noty. Bezpočtu matematických rovnic. Zpodobnění molekulárních vazeb. Textů ve wraithštině. A každý jednotlivý obraz jakoby byl doplněn vzdáleným zvukem, někdy hudbou, jindy mluvenou wraithštinou a pak zase antickým jazykem.

Bylo to… neuvěřitelné. Úžasné. Fascinující. Strhující. Trochu děsivé, ale zároveň přitažlivější než cokoliv, co kdy viděl. Tohle byl Todd. Byla to jeho minulost, jeho myšlenky, jeho pocity… to vše zpodobněné tak, aby tomu Carson mohl porozumět. Nevěděl sice, jak to Todd dokázal, ale byl si jist, že to, co vidí, je určeno jenom jemu.

“Carrr… ssso… neee…?” uslyšel Toddův hlas, protahující každou slabiku jeho jména, jako kdyby pro něj bylo obtížné mluvit. A na samotném konci byla otázka, která byla cítit nejistotou a obavou.

Pomalu se zvedl na nohy. Šlo to ztěžka, jako kdyby měl na zádech váhu kamenů nebo byl hluboko ve vodě. A když už se mu podařilo se postavit, pomalu otočil hlavu ze strany na stranu a pokusil se pohledem zachytit jeden konkrétní obraz. Pokusil se najít Todda, jehož hlas slyšet. Jenže to bylo prakticky nemožné. Bylo toho tolik, všude kolem něj, že si sotva dokázal představit, že se mohlo všechno tohle vejít do jedné mysli. Rozhodně ne do lidské mysli. Najít v tom všem Todda se zdálo jako neproveditelný úkol.

“To… dde…?” odpověděl stejně nejistě. Bylo obtížné správně artikulovat, když se na to soustředil. Ale předtím, když vykřikl, šlo to samo. Možná, že když se nebude soustředit…

Na rameni pocítil ruku a s ní přišla lítost, vlídnost, přívětivost, něha, to intenzivní něco, co nedokázal pojmenovat. Zájem a obava. Potřeba a touha. Todd. Byl přímo za ním. Cítil jeho přítomnost, jak se nad ním tyčí.

Pomalu otočil hlavu a vzhlédl přes své rameno.

Todd za ním skutečně stál a zdál se být větší a rozložitější, než ve skutečném světě. Každý jeho rys byl jasný, jeho tetování temně zářilo a obrazy, zvuk a emoce, byť vzdálené a oddělené od nich neviditelnou bublinou, jako kdyby se za ním soustředily. Vyzařoval sebejistotu a absolutní svrchovanost. Tohle byl jeho svět, patřil mu do posledního nepatrného kousku. Byl tu pánem všeho. Rozhodoval. Velkolepě vládnoucí a schopný Carsona zničit jediným pohledem. Proti němu bylo vše malé, bezvýznamné, zbytečné, i Carson sám. 

Pocit bezvýznamnosti se dostavil silou, kterou nikdy nezažil. V minulosti, jako náctiletý chlapec zmítající se ve strachu z odmítnutí společností, at už kvůli své orientaci nebo schopnosti, zažíval pocity beznaděje a nicotnosti. Ale tomu se to, co cítil teď, nemohlo rovnat. Tentokrát opravdu byl bezvýznamný. Vždyť… neprožil ani jediný lidský život, sotva čtyřicet nepatrných roků, které byly proti věčnosti wraithského života jako nic. Byly ničím zvláště proti Toddově dlouhověkosti, která přesahovala i přiznaných deset tisíc let. Tím si byl jist. Tomu se nemohl rovnat. Neměl ani šanci někdy získat tolik vědomosti, zkušeností, vzpomínek a myšlenek, jako Todd.

Byl bezvýznamný.

“Ne!” uslyšel i ucítil jasné odmítnutí a najednou už Todd nebyl za ním, ale před ním. Tak těsně, jak byl i ve skutečném světě. Zvedl ruce a položil mu je zlehka na spánku. Necítil z nich chlad ani se mu do kůže nezaryly ostré drápy. Byl to jen jemný dotek chladné, pergamenové kůže, pod kterým bez přemýšlení zavřel oči.

“Jsi důležitý, Carsone Beckette. Jsi světlem v temnotách pro obě naše rasy,” Toddův hlas slyšel těsně u svého ucha, jasný a zřetelný, ale přesto mu jeho slova nedávala smysl.

Nechápal.

“Dívej se,” vyzval ho Todd.

Nebyl si jistý, jestli otevřel oči nebo ne a jestli na tom záleželo, ale náhle viděl sám sebe. Byl v laboratoři na Atlantidě, té, kde společně pracovali na retroviru. Stál tam, po boku dva mariňáky, a široký úsměv na tváři. Muselo to být ten první den, kdy se s Toddem setkal. Viděl sám sebe jeho očima a bylo to… podivné. Viděl se jakoby ozářen světlem, které vycházelo spoza jeho zad a intenzivně se zhlukovalo kolem jeho hlavy, jako kdyby spoza jeho zátylku svítilo slunce. Vlastní oči viděl ostře modré, téměř světélkující a cítil sám ze sebe soucit, něhu a obětavost mísící se s něčím, pro co neměl jméno, ale bylo to pozitivní a vycházelo to vstříc jemu samotnému… ne, Toddovi. Jeho nadání? Jeho empatie?

Položil si ty otázky a dostal neurčitou souhlasnou odpověď společně s tím, jak se obraz změnil. Zase to byl on sám a laboratoř. Sledoval se, jak pracuje na počítači, záře cirkulující kolem jeho hlavy a někde v pozadí byli mariňáci, kteří jen tak mdle svítili. A pak opět on, když nabíral Toddovi vzorky krve. Tentokrát to nebyla jen hlava, která se zdálo, že září neobvykle jasně, ale také jeho ruce. Jako kdyby tenké prameny světla stékaly po jeho paží do rukou. Vize byla opět vystřídána, tentokrát obrazem jeho, jak mluví s vojákem, když ho připravoval na dávku retroviru. Tentokrát byl v pozadí i John, jehož hlava stejně tak silně zářila, ale odstín byl sytě modrý, ne zářivě bílý jako jeho. Než se nad tím stačil pozastavit, zaplavilo ho bezpočet obrazů. On, jak se usmívá. On, jak se zamyšleně mračí. On, jak jí. On, jak vzdoruje Toddovi i jiným Wraithům. On… on… on… nic jiného než on. Jeden obraz za druhým, tak jasný a čistý… ozářený světlem… znějící zpěvem, který připomínal jeho hlas… vonící po tom nejchutnějším jídle, co znal… propletené s emocemi jako byla něha i potřeba vlastnit.

“Tak zní tvé jméno. Carson Beckett. Doktor. Léčitel. Ten s hojivým dotekem… Imar…”

Chápal. Porozuměl hlubokému významu jmen, které měli pro Wraithy. Jméno bylo víc než jen jméno, byl to souhrn samotné osobnosti a minulosti Wraitha. Něco, tak rozsáhlého a jedinečného, že to nebylo možné pojmout v jediném slovu a přesto… přesto tu to slovo existovalo. Bylo tu ale jen pro některé… byl to střípek jejich osobnosti, který měl velkou váhu a úctu, protože mohl být zapsán… vtesán do samotného kamene… mohl přetrvat, i když úl a jeho společná mysl zemřela a rozpadla se v prach. Jméno bylo pro Wraithy znakem věčnosti. Dostat jméno znamenalo skutečně žít navždy. Byl to cejch vypálený v samotné duši.

Už se necítil být méněcenný. Cítil se poctěn tím, že mu bylo dáno jméno, i když v jazyce, který nebyl jeho vlastní a se smyslem, kterému nedokázal plně porozumět. Natáhl ruce k Toddovi a sevřel jeho skráně. Chtěl poděkovat a oplatit stejně. Ukázat svou myslí, jak on vnímá Todda a co pro něj znamená jméno, které mu dali. Otevřel studnici vzpomínek na Todda tak, jak jen dokázal, stále neobratný v tomto naprosto novém způsobu komunikace a trochu zklamaný tím, že jeho vzpomínky nebyly tak uspořádané a jasné. Ale i tak je nechal proudit. 

Jejich první setkání a jeho fascinace vysokým Wraithským velitelem. Pocity spříznění, úcty i nadšení skoro dětinské, když objevil jak hlubokou studnicí vědomostí Todd je a že sdílí lásku k biologii a vědě obecně. Setrvalý pocit radosti a veselí v jeho přítomnosti. Vzrušení mísící se s touhou, když si představoval, jak prsty projíždí téměř průsvitnými prameny vlasů a dotýká se neobvyklé struktury Toddových rtů. Bylo tu i jeho hloupé, téměř chlapecké poblouzení, které pomalu přešlo v cosi hmatatelnějšího. V něco, co by byl ochotný prohloubit. To vše z něj prýštilo v jediném neuspořádaném toku, který Todd přijímal ochotně.

“Todde…” pojmenoval své vzpomínky a myšlenky.

“Guide… mé jméno je Guide,” řekl v odpovědi a Carson pochopil, jaký význam má, že mu své jméno sdělil. Byla to známka důvěry. Symbol sdílení. Rozuměl tomu. Bylo to tajemství sdílené jen mezi těmi, kteří si byli skutečně blízcí.

Chápal a společně se slibem mlčení a vděčností za takovou důvěru, zavřel oči a položil si čelo na to Toddovo. Mohl cítit jeho dotek, stejně jako jemné šimrání vlasů na tvářích a ramenou, a chlad kůže, když se jejich mysli znovu prolnuly s realitou a pouto mezi nimi. Pocit, který se ho zmocnil, byl zvláštní, trochu podobný tomu, kdy je člověk přesvědčen, že na něco zapomněl, ale nedokáže si vzpomenout, co by to mělo být. Sice to bylo nepohodlné, ale nebylo to nepříjemné nebo dokonce bolestivé. Už ne. Necítil tu palčivou bolest, jako předtím. Ta jako kdyby zcela opustila jeho mysl i tělo, nahrazena neurčitým pocitem ztráty.

Pomalu opět otevřel oči a odtáhl se tentokrát v reálném světě. 

Držel ruce položené na bocích Toddovy hlavy a on pro změnu svíral tu jeho, už ne pevně až hrubě, ale velmi jemně. Hleděli si zblízka do očí a to, co cítil… co viděl na Wraithově tváři, byl klid přicházející po uspokojení dlouho odpírané potřeby. Ten výraz se mu líbil, donutil ho k jemnému úsměvu, bohužel to ale netrvalo dlouho.

Dobře známý pocit houpl jeho tělem. Velmi fyzický, hmatatelný pocit, když úl zpomalil.

“Vystoupili jsme z hyperprostoru. To jsem nerozkázal,” řekl Todd, ruce z jeho spánků klesly na ramena a hlavu pootočil na stranu a trochu zaklonil vzhůru, jak nejspíš mluvil s někým na můstku. Ten totiž, pokud měl Carson jen trochu správné povědomí o rozložení úlu, byl někde nad nimi.

“Co se vlastně stalo?” zeptal se a vlastní hlasu mu zněl podivně, až nepřirozeně hlasitě. Teď se k pocitu, že něco zapomněl, přidala i mírná zmatenost a jeho myšlení bylo pomalejší, než obvykle.

Ne, že by na tom úplně záleželo, protože Todd mu neodpověděl, jen ho zcela pustil a udělal dva malé kroky do místnosti. Tentokrát naklonil hlavu směrem ke dveřím a přimhouřil oči, jako dravec číhající na svou kořist. Bylo jasné, že naslouchá tomu, co se děje za dveřmi.

“Musíme se dostat na můstek,” pronesl, když přestal poslouchat a opět obrátil pohled ke Carsonovi, ale jenom na chvíli. Pak se otočil na patě a zamířil k šatně.
Sledoval ho trochu omámeně. Nevypadalo to, že by na něj mělo velký vliv jejich spojení… prolnutí myslí… to znělo jak ze Star Treku, uvědomil si pobaveně, ale i to pobavení mu rychle uniklo. Musíš se soustředit, Carsone! napomenul se ostře a upnul se na sledování Todda, který vyšel s jedním z kabátů.

“Obleč si to,” vyzval ho a hodil mu kabát. Chytl ho a překvapeně shlédl. “Je na něm můj pach. Bude tě to před nimi chránit… doufám,” vysvětlil, dodávaje poslední slovo nejistě.

“Před kým mě má chránit?” zeptal se, když si podle instrukcí natahoval kabát. Byl kratší než ten, co měl Todd na sobě a velmi jednoduchý, bez toho, co na kabátu ve kterém ho vídal, připomínalo zbroj. A kupodivu mu padl, protože materiál ze kterého byl, byl překvapivě pružný na to, že na první pohled vypadal jako kůže, a zdánlivě se na těch správných místech roztáhl nebo naopak stáhl. Například to chvíli vypadalo, že mu jsou rukávy dlouhé, ale pak mu náhle padly kolem ruky jak střižené na miru.

Přitáhl si kabát k sobě a tázavě se podíval na Todda. Chtěl znát odpovědi na své otázky a dokud je nedostane, nemínil se hnout z místnosti. To už dal najevo předem. Todd si v odpovědi na toto jeho rozhodnutí sykavě povzdechl.

“Dva z tvých lidí poškodili zrací plástve a téměř stovka nevyvinutých vojáků unikla. Nejsou ještě plně součástí úlové mysli. Nedokážeme je ovládat,” podal Todd vysvětlení, které bylo jen částečné, ale dostatečné, aby se pohnul směrem ke dveřím. Na další otázky byl čas během cesty na můstek.

Todd u nich byl samozřejmě dřív, otevřel je a vyhlédl na chodbu. Pokud on sám mohl soudit, na chodbě nikdo a nic nebylo, ale jeho sluch a zrak samozřejmě nebyl tak dobrý ani za pro lidi ideálních podmínek, natožpak v úlu. Todd ale také shledal, že je bezpečné vyjít ven a rychle se vydal chodbou, ne však k nejbližšímu výtahu,a le na druhou stranu.

Carson sáhl ke stehnu a z pouzdra vytáhl svou zbraň. Neměl rád střelbu na cokoliv živého, ale byl odhodlaný se bránit, když bude třeba. Za své konání si vysloužil jeden rychlý pohled a neverbální schválení.

“Jak moc jsou nebezpeční?” zeptal se, zvažujíc, co přesně znamená, že jsou vojáci nevyvinutí. Byli to děti? Taková představa se mu nelíbila a zároveň mu neseděla. Byl si docela jistý, že by je Todd nazval mladými, pokud by je považoval za děti. To v souvislosti se zmíněnými ‘zracími plástvemi’ a vzhledem k faktu, jak se vojáci a dělníci lišili od trubců, potvrzovalo jeho teorii, že až na trubce a královny jsou všichni Wraithi  až do dne kdy mohou být užiteční, v nějakém druhu zařízení, které je živilo. A vzhledem k biologickým rozdílům mezi jednotlivými kastami Wraithů to ani nemuseli být mechanická zařízení, ale zcela přirozeně vznikající plástve (to slovo ostatně použil i Todd sám), jako tomu bylo u včel.

“Nemají takovou sílu a obratnost, jako plně vyvinutí vojáci, ale jsou jako dravá zvířata. Vedeni jedinou potřebou; nakrmit se,” odpověděl mu Todd a střelil po něm pohledem, zaznamenávaje nejspíš jeho znepokojení. “Nekrmí se jako Wraithi, které znáš. Ještě toho nejsou schopni. Jejich potravou je všechno organické, včetně samotného úlu. Doslova ho požírají zaživa. Cítím to.”

Dvě a dvě se mu daly dohromady. Jak bolest, kterou z úlu cítil, tak i to, proč si Todd myslel, že to byl útok.

“Nevypustili jsme je úmyslně. Musela to být nehoda,” prohlásil pevně.

“Ano. Vím, že ty s tím nemáš nic společného,” souhlasil Todd a zabočil za roh.

Ve chvíli, kdy to udělal i Carson, zvedl Todd ruku a přitiskl mu ji na prsa, aby ho zastavil. Výcvik a hlavně roky v Pegasu zafungovaly. Strnul na místě, sevřel zbraň oběma rukama a trochu ji pozvedl, připravený zamířit na cokoliv, co by se pokusilo zaútočit. Zprvu ale nic neviděl ani neslyšel, to až po chvíli uslyšel zvuk podobný krájení masa zubatým nožem.

Soustředil se a hledal zdroj, ale místo toho, aby ho našel, k němu dolehl velmi blízký záchvěv bolesti. Právě ten mu pomohl lokalizovat podivně se pohybující místo na zdi úlů tak tři a půl metru od nich. Zaměřil se na něj a pak v mírném šoku sledoval, jak zeď praskla. Vyvalila se z ní krev nesoucí s sebou kousky samotné tkáně úlu, včetně potrhaných nosných vláken a za ní pak z otvoru vyrazila obrovská ruka s drápy. Následovala neúměrně tenká paže s kůží pokrytou úlovou krví a pod tou kůží jasně vystupovali kosti. Vedle se vynořila druhá ruka. Stěna úlu praskla ještě o něco víc, jak se skrze ní kromě rukou prodrala i hlava.

Byl to určitě Wraith, ale zcela postrádal vlasy, jeho nadočnicové oblouky nebyly dost vyvinuté, takže oči měl obrovské a pod tím byla ústa plná opravdu dlouhých zubů, které byly dobře vidět, protože měl pusu doslova od ucha k uchu. Lépe se to nedalo popsat. Byla neúměrně obrovská, zabírala většinu jeho obličeje a ještě z ní visely kousky úlu.

Todd zavrčel.

“Zpět.”

I to stručné slovo stačilo, aby se rychle obrátil a pospíšil si zpátky chodbou. Za zády se jim ozval jekot. Byl to vysoký, táhlý zvuk, který trhal uši a mrazil krev v žilách. Nepotřeboval další pobídnutí, aby se z klusu rozeběhl a Todd po jeho boku výrazně protáhl krok. I to stačilo, aby ho předběhl a zmizel za dalším zákrutem. Nezavolal na něj, měl dost práce s tím, aby udržel svůj dech pravidelný a donutil se neohlédnout po vrčení a jakémsi hekání doprovázejícím mlaskáním mokrého masa, které se mu ozývalo za zády a bylo blíž a blíž.

Zabočil a uviděl Todda stojícího ve dveřích výtahu. Vzal těch posledních pár metrů sprintem a doslova vpadl do výtahu, který se za ním zavřel. I tak, na jeden okamžik stačil postřehnout nevyvinutého Wraitha, který se po stropě hnal za ním. Hlavu měl abnormálně velkou oproti malému tělu, zato však přiměřenou k dlouhým končetinám. Všechny čtyři byly stejně dlouhé a deformované, se všemi velkými kostmi jednotné délky, takže vypadali spíš jako nohy pavouka, a opatřené na kocích protáhlými prsty s drápy. Nevyvinutý voják opravdu vypadal naprosto odlišně od představ Wraithského dítěte, které muselo být tomu lidskému tak podobné, že byl Zaddik ochotný přijmout Elliu za svou.

Todd zavrčel a položil ruku na ovládací panel.

Narovnal se a několika nádechy se uklidnil, trochu ukonejšený tím, že je výtah nesl daleko od nebezpečného nevyvinutého Wraitha. Pořád byl doktor, ne voják a i když uměl střílet – vlastně byl jeden z nejlepších střelců na Atlantidě, díky skvělé koordinaci ruky a oka, která mu pomáhala být ekcelentním chirurgem – tak zbraně nepoužíval rád. Od toho tu byl vojenské personál… s touto myšlenkou sáhl po své vysílačce. Měl by znovu zkusit kontaktovat někoho z týmu.

“Nebude fungovat,” zareagoval na to Todd a když k němu tázavě pozvedl pohled, pokračoval: “Úl je vystaven neobvyklému vnitřnímu poškození. Přetěžuje to jeho nervový systém. Kvůli tomu mnoho našich systémů nefunguje správně, včetně komunikace. Vytváří rušení, přes které se vaše primitivní vysílačky nedostanou.”

“V tom případě musíme najít ostatní z mého týmu. Možná nám řeknou, co se stalo. To by nám mohlo pomoci zjistit, jak je vrátit do jejich zracích pláství,” navrhl okamžitě.

“Jak se voják jednou probudí, nelze ho znovu uspat,” odmítl Todd okamžitě. “A o tvých lidech víme… alespoň o některých. Major Lorne je s Profesorem,” použil jméno, které wraithskému vědci dal Carson, “a světlovlasá maličká byla podle poslední zpráv viděna poblíž vašich kajut.”
“A Petterson s Rogersem?” zeptal se.

Todd mu odpověděl jen plochým pohledem, víc nebylo třeba říkat. Oni dva byli těmi, co poškodili zrací plástve a vypustili nevyvinuté vojáky ven. Věděl, že by mohl Rogers ve svém duševním stavu udělat něco neuváženého, ale místo toho, aby se postaral, že se hned vrátí na Atlantidu a tak tomu zabránil, podlehl Lornově nabídce a skočil po možnosti týdnu práce navíc… po Toddově boku… na jeho doslova životním díle. Zpackal si to, Carsone.


Patnáctá kapitolaSedmnáctá kapitola

1 komentář: „Odpovědi, které může dát jen úl – 16. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s