Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědí, které může dát jen úl – 17. kapitola

“Jak moc je to zlé?”

“Vzhledem k tomu, že jsme neplánovaně opustili hyperprostor… velmi,” připustil Todd a v zavrčení ohrnul rty, aby ukázal zuby. “A navíc se tímto výtahem nedostaneme na můstek.”

“Co je v plánu?”

“Na tomto patře je externí řídící stanoviště,” řekl Todd a dveře výtahu se otevřely, odhaluje další z mnoha stejných chodeb úlu. Vystoupil ven a Carson ho následoval. “Mohu odtamtud zjistit, proč jsme vystoupili z hyperprostoru a ovládat některé lodní systémy.”

Nechal se vést k dalšímu zákrutu u kterého se Todd zastavil a vyhlédl zpoza rohu. Ať tam viděl cokoliv, hmatatelně ho to nepotěšilo, protože se zase opřel o zeď a zamračil se. Tak trochu čekal, co tam asi Todd viděl, přesto se přes něj opatrně podíval za roh.

Tentokrát byla situace o něco horší. 

Byli tam tři nevyvinutí vojáci obklopující mrtvé tělo trubce, jehož totožnost nemohl z té dálky rozeznat. Dřepěli u něj, ruce ponořené v jeho otevřeném břiše a dlouhými drápy vytrhávali poměrně malé kusy tkáně a vkládali si je do úst. Živili se jím, jako kdyby si ani nevšimli, že je příslušníkem stejného druhu. Jako doktor viděl hodně věcí, zvláště v této galaxii, ale tohle bylo opravdu nechutné.

Rychle se stáhl zpět a opřel se o stěnu a zavřel oči, jak se snažil rozdýchat pocit na zvracení a myslet při tom na něco jiného, než na scenérii, kterou právě viděl.

“Dá se tam dostat jinak?” zeptal se potichu, tišeji než šeptem, jen to tak vydechl, protože věděl, že i tak ho Todd uslyší.

“Ne,” dostalo se mu odpovědi, kterou čekal.

“Tak dobře,” řekl odhodlaně, otevřel oči a zvedl zbraň. “Vím, že jsou to tvoji muži…”

“Střílej do hlavy,” přerušil ho Todd naprosto chladně a zajel rukama k zápěstím, odkud z rukávu vytáhl tenká ostří. Ani ne dva centimetry široké, zato evidentně velmi ostré, a víc jak třicet centimetrů dlouhé.

Rozuměl. Nevyvinuté vojáky nebylo možno vrátit do dozrávacích pláství, ale nemohli ani zůstat mimo ně, protože byli neovladatelní. Jediná možnost byla je prostě zabít. A Todd s tím ve své pragmatičnosti neměl problém. Carson by o sobě nemohl říct úplně to samé, ale pokud to bylo on nebo jeho lidé a proti nim nevyvinutí vojáci; vždycky volil sebe a ostatní z týmu.

Kývl na Todda a ten vycenil zuby ve strašidelném úsměvu, plném vrčení, než se odlepil od zdi a vstoupil do chodby. Byl mu v patách, pistoli zvednutou a připravenou střílet, jen co si bude jistý cílem.

Vojáci zvedli hlavy a obrátili je k nim. Následovalo několik vteřin naprostého ticha, než se ozval z úst jednoho z nich hrozivý skřek a na ten povel se všichni tři vrhli proti nim. 

Vyhlédl si jednoho, zamířil a střelil. Voják se pohyboval neskutečně rychle a obratně, takže ho kulka nezasáhl do hlavy, jak doufal, ale pouze do krku. Zastavilo ho to v jednom velkém skoku a poslalo po zádech na zem, jenže ho to nezneškodnilo. Ani nestačil pořádně dopadnout a už byl opět na nohou a vrhal se na něj. Vystřelil znovu, zasáhl ho do hrudníku, kde by měli lidé srdce. Další výstřel putoval do jeho žaludku, do stejných míst následoval další a pak další do obrovské paže, kterou kulka napůl oddělila od těla. Voják se stále postupoval. Už ani tak neběžel, jako se plazil, tlamu dokořán a klapal zubama jako krokodýl. 

A najednou byla jeho hlava pryč. Uťatá jedním precizním řezem. Hlava odpadla asi třicet centimetrů od těla ze kterého se valila krev a které se pořád ještě trochu cukalo, ale už ne dost na to, aby bylo vidět víc, než jen zatínání a rozevírání obrovských kostnatých rukou.

Sklonil zbraň a rychle se kolem sebe rozhlédl.

Jistěže ho nepřekvapilo, že Todd jeho vojáka dorazil. Taky kdo jiný by to udělal. Překvapující bylo s jakou rychlostí se dokázal zbavit zbylých dvou, jejichž těla ležela rozkrájená dokonalými řezy všude kolem. Většina kousků sebou ještě cukala a některé dělali i pokusy sunout se po zemi, to vše díky rozdělené nervové soustavě. Rychle však odumírali, jejich pohyby se stávaly trhanějšími, až se nakonec přestali hýbat docela. V klidu, který nastal, Carson koutkem oka zachytil další pohyb. Obrátil se po něm a zjistil, že Wraith ležící na zemi, s břišní dutinou otevřenou, ještě pořád žil. Jeho hrudník se nepatrně zvedal, rty měl otevřené a dral se mu z nich chrčivý zvuk smíchaný s bubláním krve, jež se mu viditelně hrnula z koutku rtů. Jeho krmná ruka se nepatrně otvírala a zavírala a jeho krmná štěrbina se vlnila hladem.

“On žije!”prohlásil a automaticky najel na mód doktora. Strčil zbraň zpátky do pouzdra a udělal dva kroky ke zraněnému, když ho Todd zastavil rukou přitištěnou na prsou.

Nesouhlasně k němu vzhlédl a dal jasně najevo, že se nenechá zastavit. Měl tam práci. Todd k němu poslal smířlivost.

“Ne tady. Už je to jen kousek,” řekl, na což Carson zareagoval přikývnutím a pak s nelibostí sledoval, jak Todd podpadl trubce za límec jeho kabátu a velmi nešetrně ho táhl dál chodbou.

Naštěstí říkal pravdu a stova zákrut od nich byly kovové dveře, podobné těm v jejich kajutách, ke kterým Todd zamířil. Otevřel je a strnul.

Pro Carsona to bylo znamení, aby se přesunul blíž k Toddovi a přes jeho ruku nahlédl do místnosti, kde čekalo překvapení v podobě Lorna s namířenou P-90 a připravený střílet na všechno, co by se moc přiblížilo.

“Majore,” oslovil ho a protáhl se kolem Todda, aby se mu ukázal a potvrdil, že je živý a nezraněný.

“Doktore…?” zeptal se Lorne obezřetně, nicméně sklonil napůl svou zbraň.

V tu chvíli Todd obrátil pohled přes rameno a hlasitě zavrčel.

“Dovnitř!” rozkázal hned vzápětí, nečekaje na nic, prostě jen popostrčil Carsona do místnosti a sám rychle vstoupil. Tělo trubce se mu podařilo vtáhnout dovnitř přesně ve chvíli, kdy se za ohybem chodby objevila hlava nevyvinutého vojáka a dveře zavřel jen chvíli předtím, než se k nim voják dostal. Byla slyšet rána, jak do nich narazil. Jednou, dvakrát, třikrát, načež údery přešly ve škrábání, které se rozléhalo celou místností. Když už byl u místnosti… rozhlédl se rychle kolem sebe, jen aby zjistil, že je téměř kruhová a po celém jejím obvodu byly ovládací konzole. Vzdáleně to tu opravdu připomínalo můstek. To bylo jediné, co si pro sebe řekl, a pak už obrátil pozornost ke zraněnému.

“Co to, do háje, bylo?!” zeptal se Lorne ostře směrem k Toddovi a znovu pozvedl svou zbraň.

Ten si z toho samozřejmě nic nedělal, jen vydal podrážděné odfrknutí, než Lornovi beze strachu ukázal záda a přistoupil k jedné z konzolí.

“Nevyvinutí vojáci,” odpověděl tedy za něj Carson a přiklekl k trubci.

V tu chvíli ho poznal. Spěch a fakt, že měl Wraith obličej pokrytý krví a rozťatý drápy, znemožňoval jeho identifikaci, ale zblízka… Byl to Profesor. Žaludek mu trochu poklesl úzkostí. Bylo to vždy jiné, když měl z vážných zranění ošetřovat někoho, koho důvěrně znal, ale v zájmu profesionality odsunul ten pocit stranou a natáhl se, aby rozevřel kabát a podíval se na ránu blíž.

Profesor zasyčel a jeho krmná ruka vystřelila k němu. Zachytil ji právě včas, než mu stačila dopadnout na hruď, a odtlačil ji stranou. Bohužel k tomu, aby ji udržel, potřeboval obě ruce, a ještě musel uhýbat před druhou rukou, která se k němu natahovala, aby ho chytla. 

Lorně namířil na Profesora zbraň.

“Ne!” vykřikl, než major stačil vystřelit. “Je to Profesor.” Jak to řekl, Lorne okamžitě sklonil zbraň a iniciativně klekl na zem. Chytl Profesorovu krmnou ruku a stlačil ji na zem, načež si na ni obkročmo sedl a oběma rukama zachytil zápěstí tak pevně, aby ho mohl snadno udržet přitištěné k podlaze. Druhou ruku měl Wraith sice stále volnou a stále se jí snažil po Carsonovi drapnout a také se zmítal a v syčení kolem sebe plival zpěněnou krev, ale už nebyl tak nebezpečný jako předtím. Vyhnout se levé ruce nebylo tak těžké, protože její hybnost byla omezena hlubokým kousancem do tricepsu. A v těle Profesor už neměl tolik síly, aby se dokázal vzepřít a vytrhnout se dvěma lidem.

Jednu ruku mu přitiskl na prsa a druhou rychle rozepnul boční zapínání kabátu, jen aby ho odrhnul a odhalil spoušť pod ním. Byl to otvor skrze kůži a svalstvo vzniklý podle všeho tím, jak ruka s ostrými drápy vnikla dovnitř, uchopila část střev a vytrhla je ven. Jejich pozůstatky tam ještě byly, ale odhadem jich zbylo tak dvacet procent. Tenké, jasně zelené, svíjející se jako klubko červů, naprosto nepodobné lidským zraněným vnitřnostem. Žaludek byl nejspíš kompletně pryč, společně s velkými žlázami, které s ním přímo sousedily (a jejiž účel nebyl pro Carsona přesně známý, až na to, že souvisely jak s trávicím traktem tak endokrinní soustavou), z jater toho příliš nezbylo a někde vzadu viděl jen jednu ze dvou ledvin. A oba spodní dýchací vaky byly pryč, nicméně ty horní se zdály nepoškozené, protože viděl, jak se roztahují a smršťují podle rytmu Profesorova dechu. Srdce ovšem neviděl, ale vzhledem k tomu, že krev evidentně stále cirkulovala, muselo být víceméně v pořádku.

“Zatraceně,” zamumlal Lorne netypicky hrubě a vyvřelo z něj znechucení společně s hlubokým zmatením. “Jaktože je ještě naživu, doktore?” obrátil se na něj s otázkou.

“Popravdě… netuším,” připustil, hledě bezradně na otvor v Profesorově břiše, který by měl zabít snad i Wraitha. I když, jak vidno, ne. “A nevím, co mám dělat,” dodal, protože ne, netušil jak ošetřit zranění sestávající se z absence několika orgánů, které se daly považovat za životně důležité nebo pro ně moderní medicína prostě neměla náhradu. Člověk by zemřel dávno šokem a i kdyby nějakým zázrakem zůstal naživu, nemohl by žít bez jater, většiny střev a žaludku. 

Něco ale udělat musel.

“Dobře… zastavíme krvácení,” rozhodl nahlas, protože to bylo tak zhruba jediné, co mohl dělat. “Potřebuji vaši bundu a popruh od zbraně,” obrátil se na Lorna s rozkazem.

Ten si přehmátl Profesorovu ruku do jedné dlaně, nejdřív stáhl popruh zbraně, pak i rukáv. S druhou rukou udělal to samé. Jeho věci spadly kousek od Profesorova boku, odkud si je Carson přitáhl a pustil se do vytváření provizorního tlakového obvazu. Nejdřív poskládal bundu, tak že na spodní straně byla savá podšívková část a zvenku částečně nepromokavý povrch a přiložil ji na ránu.

Potom sundal popruh z P-90. Sáhl do kapsy své vesty, odkud vytáhl nůž a použil ho k uříznutí jednoho konce tak, aby mohl popruh vytáhnout ze spony a pak do ní snadno vrátit. Když měl hotovo, protáhl popruh pod Profesorovým tělem – šlo to poměrně snadno, protože byl Wraith lehký a už naprosto nehybný – protáhl ho opět sponou a silou stáhl kam jen to bylo možné. 

Profesor sebou několikrát trochu cukl a z úst se mu vyřinula pěnící krev, ale to bylo všechno.

“Zastavil jsem krvácení, ale jestli se nezačne brzy hojit, zemře” konstatoval, přičemž zbytek zřejmého spolkl. Jediný způsob, jak by mohl Profesor získat dost síly k hojení, bylo nakrmit se.

“Osm nanejvýš deset minut,” zareagoval na to trochu nepřítomně Todd od jedné z konzolí.

“Co bude za deset minut?” položil Lorne otázku, která trápila i jeho.

“Za minutu dvanáct sekund skončí dekomprese zasažených částí,” odpověděl jim Todd, načež se obrátil, “a další dvě minuty třicet sekund bude trvat jejich opětovné natlakování. Pak bude několik minut trvat, než se sem dostane jeho amas.”

“Moment, jaká dekomprese?” vyhrkl znepokojeně Lorne.

“Dekomprese oblastí s nejvyšším výskytem uniklých nevyvinutých vojáků byla jediná možnost, jak je účinně eliminovat. Z devadesáti tří se jich podařilo šedesát devět usmrtit. Ostatní budeme muset vysledovat a zabít individuálně,” informoval je Todd docela vstřícně.

“Tak jo…!” řekl Lorne ostřeji, než bylo obvyklé. “Můžeme mi někdo konečně říct, co se tu stalo?” obrátil se rovnou na Carsona od kterého samozřejmě čekal pádnější odpověď.

“Pamatujete jak jsem říkal, že trubci a královny vyrůstají jako lidské děti, ale ostatní Wraithi by mohli být odchováváni uměle?” zeptal se a Lorne přikývl. “Je to opravdu tak. Vojáci zůstávají do dospělosti,” krátce střelil pohledem k Toddovi po potvrzení, ale ten ho sledoval s nehybnou tváří a nedal najevo souhlas ani myšlenkou, “v něčem, co Wraithi nazývají dozrávací plástve. Vypadá to, že některé plástve byli poškozeny,” – Todd vydal pohrdavá odfrknutí, které Carson ignoroval – “a nevyvinutí vojáci unikli. Jsou nebezpeční, protože ještě nejsou plně součástí úlu a nelze je kontrolovat.”

“Ale to předpokládám víte, majore Lorne,” řekl Todd, který se k nim přiblížil pomalým, plíživým krokem, kdy to vypadalo že se ani nedotýká země, ale spíš se bezhlesně sune pár centimetrů nad ní. Byl trochu nahrbený, hlavu přesto vysoko, oči přimhouřené a ruce napnuté, s prsty roztaženými. Jako šelma na lovu.

Lorne k němu zvedl pevný pohled.

“Jediné, co vím je, že se mě pokusila zabít smečka zmutovaných Wraithů,” odpověděl ostře na Toddovo obvinění.

“Opravdu?” ohrnul rty a ukázal zuby. “A tady, na jednom z mála míst, kam se nemohou dostat a kde můžete snadno sledovat, jak ničí náš úl, jste se ocitl úplnou náhodou,” řekl pohrdavě a štiplavě, přičemž se přiblížil až k Lornemu a trochu se k němu sklonil.

Ani to majora nezastrašilo.

“Ano,” odvětil stále stejně ostře, neuhýbaje pohledem. „Byla to jen náhoda. Jedl jsem společně s Profesorem, který se najednou zvedl a šel pryč. Chtěl jsem vědět, co se děje. Nebyl mi ochotný nic říct, ale nechal mě jít s ním. Jak jsme vstoupili na tohle patro, zaútočili na nás ti… nevyvinutí vojáci. Já se dostal až sem, Profesor ne. Chtěl jsem se pro něj vrátit, ale dveře se za mnou zavřely a už jsem je nedokázal otevřít. Zůstal jsem tu uvězněný a nemohl nic dělat, protože nevím, jak ovládat vaše konzoli a ani nevím, co je tohle za místo. Můžu se jen domýšlet, že je to nějaké řídící stanoviště.”

Todd zavrčel a naklonil se ještě trochu blíž.

“Těžko věřit, že říkáte pravdu, když to byli vaši lidé, kdo vypustil vojáky.”

“Cože?” Pevný Lornův výraz se změnil ve zmatený a bylo z něj cítit upřímné překvapení. “Nevím o čem to mluvíte. Nemáme nic společného s tím co se stalo s vašimi… dozrávacími plástvemi, ať je to cokoliv.”

“Lžete!” sykl Todd a pohnul kupředu levou rukou, jak chtěl Lorna chytnout.

“Tak dost!” okřikl ho dřív, než stačil Lorna chytnout pod krkem a kupodivu, Todd se opravdu zastavil vprostřed pohybu a s podrážděným syknutím na něj úkosem pohlédl. “Na tohle teď není čas. Profesor je vážně zraněn, po úlu volně běhají dvě desítky nevyvinutých vojáků a my nevíme, kde je půlka našeho týmu. Pokládat otázky můžeš později.”
“Nenechám vás uniknout bez trestu,” řekl Todd temně.

“Nebudeme se snažit utéct,” slíbil, ale pocítil z Todda nedůvěru, která ale nebyla mířena na něho samotného, nýbrž vůči ostatním. Pochopil to naprosto čistě, když Todd s tichým zavrčením pohlédl na Lorna a pak zpět na něj. “Jsem jediný, kdo dokáže pilotovat jupper a dávám ti své slovo, že se nepokusíme opustit úl, dokud se nevyjasní, co se ve skutečnosti stalo.”

“Dobrá,” souhlasil nakonec Todd a narovnal se, ruce opět volně podél těle, ale způsob, jakým shlížel na Lorna, nebyl ani trochu příjemný. Trval jen chvíli, protože několik konzol zapípalo, takže k nim nejdřív prudce obrátil hlavu a pak se k nim i vydal.

Carson se obrátil k Lornemu s otázkou, kterou ani nemusel položit.

“Nemáme s tím nic společného,” prohlásil přesvědčeně, hlas ztišený, ale pevný, načež zaváhal, “Rozhodně ne úmyslně. Ale Rogers…”

“Nebudeme spekulovat, dokud nemáme všechny fakta,” přerušil ho, věděl, že ho Todd může slyšet a jistě poslouchá, i když se zdál být zaujatý konzolemi. Lorne pochopil a zůstal potichu.

Sklonil pohled na prosakující látku na Profesorově břiše a také na vlastní napnuté paže, kterými stále držel popruh tak pevně stažený, jak to bylo možné. Už ho začaly ruce bolet a cítil, že bude mít spálenou kůži na dlaních.

“Víte, kde je Cadmanová?” přerušil ticho Lorne.

Opět k němu vzhlédl.

“Ne, rozdělili jsme se, než tohle všechno začalo,” přiznal.

“Proč jste se roz…” Lornův hlas se vytratil, sklouzl pohledem na Carsonův wraithský kabát a pak na Todda, který byl u konzolí (a jehož kabát byl stále rozhrnutý, jak se ho za celou dobu neobtěžoval zapnout), “Zapomeňte, že jsem se ptal. Nemám zájem o podrobnosti, protože nechci být ten, kdo o tom bude muset psát v hlášení.” Když to říkal, byl cítit rozzlobeně. Rozhodně se mu nelíbilo, že nedodrželi postup a rozkaz a rozdělili se z dosti pofiderních důvodů.

Uznal svou chybu mlčením.

“Opětovné natlakování bylo dokončeno. A podařilo se mi spojit s můstkem. Jsou na cestě sem,” vložil se jim do toho Todd, který se opět přesunul k nim.

“Mají s sebou nějakou zdravotnickou pomoc? Nebo alespoň mou lékařskou brašnu?” zeptal se, vzhlížeje k němu. Pravděpodobně neměl v brašně nic, čím by mohl Wraithovi nějak zvlášť pomoct, ale přinejmenším tam měl plnohodnotný tlakový obvaz a možná by se mohl pokusit předtím ještě podvázat velké břišní tepny, ale to bylo asi tak všechno.

“Dá se to tak říct,” dostalo se mu neurčité odpovědi.

“To znamená co?

Na svou otázku už nedostal odpověď. Dveře se otevřely, Lorne neobratně zvedl svou zbraň jednou rukou, protože druhou stále držel Profesorovo zápěstí, a Carson se ke dveřím obrátil. Uviděl v nich Prvního důstojníka, následovaného čtyřmi vojáky, naštěstí těmi vyzbrojenými s maskou, kteří na ně samozřejmě zamířili nazpět, jen co uviděli hlaveň Lornov zbraně.

První důstojník tomu ale moc pozornost nevěnoval i na Todda se podíval jen rychle, než se celou svou myslí upřel na Profesora. Vyvalil se z něj hněv, strach a bolest, to všechno dohromady mu ohrnulo rty nahoru, takže ukázal zuby a hluboce zavrčel.

Dvěma obrovskými kroky byl u nich, padl na jedno koleno a položil Profesorovi krmnou ruku na horní část hrudníku. Do změti krve, kterou měl zraněný trubec na hrudníku, se okamžitě přidala nepatrná troška z toho, jak krmné ostny prokously Profesorovu kůži a ve stejný okamžik se Profesor s hlubokým nádechem napnul a doširoka otevřel oči. První důstojník je naopak zavřel, hlavu skloněnou na hrudi.

Nebyl si jistý, jak to mohl cítit, ale cítil. Pod prsty mu vibrovala životní energie, které teď proudila do Profesora. Téměř ji mohl vidět, jak se šíří po celém jeho těla. Dokázal si také vzpomenout na ten pocit, když ho uchopil stejný příval energie, teplé a hladící, a zbavil ho bolesti.

“Pusťte ho,” přerušil jeho rozptýlení Todd.

Rýchle se podíval na něj, pak na Profesora a nakonec Lornemu do očí, kde našel nevyřčenou otázku.

Kývl a sám pustil provizorní škrtidlo, aby se odsunul stranou a zvedl. Hned po něm se zvedl i Lorne a sotvaže to udělal, Profesor pohnul krmnou rukou vzhůru. Přitiskl ji Prvnímu důstojníkovi na prsa a ten vydal výdech plný… potěšení. Opravdu to bylo potěšení, radost, něha, trocha touhy a potřeby a hodně úlevy. To bylo tak… neuvěřitelné. Chápal pocity, které zažíval ten, jemuž byl darován Dar života, ale těžko by dokázal pochopit, že se někomu líbí krmení. Pokud se ovšem Profesor krmil. Podle toho, co z nich obou cítil, co mohl vnímat a zdánlivě vidět, to vypadalo, jako kdyby životní energie proudila skrze ně ne vysávána, ale dávána. Jakoby si vzájemně poskytovali Dar života.

Když pak První důstojník s jemností, kterou by člověk od drápatých rukou neočekával, zvedl Profesorovu hlavu a tělo tak, aby ho měl v náručí a mohli si přitisknout čelo na čelo… to už, vzhledem k okolnostem, nebylo ani trochu překvapivé. 

Jak se jejich hlavy o sebe opřely, změnily se v jeden vzájemně proplétající se vír emocí tak silných a tak intimních, že to Carsonovi přineslo pocit studu. Měl dojem… ne, byl si naprosto jistý, že je tu svědkem něčeho velmi intimního, na co by se neměl dívat. Pro Wraithy  to nejspíš nebyl problém – Todd stál klidně, upíral pohled na své muže a necítil se ani trochu zahanbeně – ale pro něj ano. 

Částečně se odvrátil a upřel pohled směrem k Lornemu, který celou scenérii nepokrytě sledoval.

“Oni se na sobě vzájemně krmí…?” promluvil polohlasně Lorne, přeci jen si nejspíš uvědomoval jistou vypjatost situace, a jeho otázka byla otázkou napůl a navíc pronesená s nevírou.

“Ne, oni se sdílí,” odpověděl mu Todd překvapivě bez podrážděnosti, ba dokonce pokračoval: “Vyměňují si životní energii a tím ji násobí, aby stačila pro ně pro oba.”

“Násobí? Jak?” zeptal se, protože ho to zaujalo. Chtěl vědět víc, už jen proto, že to, co bylo nazýváno ‘životní energií’ bylo něco, pro jejich medicínu zatím neuchopitelné a nepopsatelné. On sám tušil, téměř věděl, spíš jen cítil a chápal, ale zachytit ten pocit slovy se nedalo jinak, než jako podstata života nebo duše. A to byla slova natolik vymykající se vědě, že si nedokázal představit, jak je násobit a už vůbec ho na něco takového nepřipravila jeho víra. 

Todd se k němu pomalu otočil, naklonil hlavu na stranu a trhl rameny v pokrčení.

“Nevíme, jak to funguje, jen že to naneštěstí není trvalé řešení naší potřeby se krmit.”

“Znamená to, že si ho mohl vyléčit už od začátku?” položil další otázku, jelikož mu nebylo jasné, proč Todd nechal Profesora trpět tak vážným zraněním a nepomohl, pakliže měl tu možnost a sám by tím nic neztratil.

“Ano, ale neudělal bych to,” odmítl Todd pevně, tentokrát už z něj cítit podrážděnost a uraženost. “Je to akt vyhrazený jen pro ty nejbližší a Královnu. Mohl bych ho leda nechat ze mě nakrmit, ale to by mě v jeho stavu mohlo snadno zabít,” připustil a pak se obrátil zpět ke scenérii, která se změnila. Profesor s Prvním důstojníkem se vzájemně objímali kolem zad, krmné ruce stále vzájemně na hrudnících a čela přitištěná k sobě. “Ten, kterému říkáte Profesor, není a nikdy nebyl můj amar. Mnohokrát jsme sdíleli těla, ale nikdy mysl nebo naší životní sílu. A to jsou věci, které jsou pro nás,” pomalu se obrátil zpět ke Carsonovi, “intimnější než sex.”

Očekával, že společně se svými slovy, k němu Todd vyšle tu dobře známou, opojnou vlnu zemité potřeby, kterou ho tak rád vyváděl z míry, kdykoliv to jen bylo možné. Podvědomě se na to připravil. Nestalo se tak. Cítil Toddovu mentální blízkost, intenzivnější, než kdy předtím, jako kdyby mezi nimi od jejich spojení zůstalo nějaké pouto, ale žádné vzrušení. Jen vážnost a důvěru.

Porozuměl tomu, usmál se a přikývl. Rozvažoval i něco říct, i když nevěděl co, když se Profesor naštěstí zvedl ze země s pomocí Prvního důstojníka. Jako doktor musel věnovat pozornost hlavně jemu.

“Opatrně. Pomalu,” řekl jen co zahlédl, jak si Profesor ohmatává bundu na svém těle. “To je škrtidlo. Nic lepšího jsem tu neměl, abych zastavil krvácení,” pokračoval a přistoupil k němu. “Co to zranění?” zeptal se a naprosto automaticky se natáhl a sáhl na zmuchlanou bundu. Předtím se propadala dovnitř, tak obrovská a doslova vyžraná byla rána, teď pod rukou cítil pevno.

První důstojník vydal podrážděné zavrčení, ale Profesor mu zvedl hřbet ruky před jeho pusu a tím jakékoliv vrčení utnul. Carson potlačil úsměv, ale nedokázal úplně zakrýt, aby se z jeho mysli nešířilo jemné pobavení. Možná měl Toddův První důstojník vyšší postavení v úlu, kdo však vládl v tomto vztahu, bylo jasné.

“Je zahojené,” odpověděl Profesor s neobvyklou vřelostí, které z něj byla cítit. Zvedl levou ruku a položil mu ji na prsa, načež pootočil hlavu směrem k Toddovi nebo spíš k Lornemu, které musel určitě šílet, když viděl, jak se ho Wraith dotýká na hrudi. Carson však neměl strach, necítil nebezpečí ani hlad, jen vděčnost. “Děkuji vám za svůj život, Imar.”

Nečekal, že jméno, kterým ho Todd nazval vůbec někdy uslyší vyslovené, rozhodně ne tak brzo a navíc řečené s upřímnou úctou a respektem, kterého se mu doposud od Profesora nedostalo. Cítil ho jen z Todda, když se jejich mysli dotkly a byl pojmenován, ale teď, jako kdyby se všechno s tím spojené dostalo do samotné mysli úlu a každý jeden Wraith věděl. Nejspíš to tak skutečně bylo, protože stejný respekt a vděk se k němu dostal i od Prvního důstojníka, který mu poděkoval kývnutím.

Profesor dal ruku pryč, jistě k Lorneho velké úlevě.

“Jsem doktor. Léčit je moje práce a poslání. Ale váš vděk s díky přijímám,” dodal, když od Prvního důstojníka zachytil podrážděnost. “Teď… víte, kde je zbytek našeho týmu?” chopil se iniciativy, jak se jeho myšlenky od aktuálního problému, tedy zraněného Profesora, přesunuly k tomu méně aktuálnímu v podobě jejich ztracených lidí. Prozatím žil ještě v naději, že by mohli být všichni naživu, i když Todd dal svým mlčením najevo, že v Petersonovo a Rogersovo přežití nevěří. Dokud to ale nebudou vědět jistě, nehodlal podléhat beznaději.

Všichni tři Wraithi  si vyměnili pohledy, než opět promluvil Todd:

“Není o nich nic známo, ale v okolí nově natlakovaných sekcí úlu prozatím nefungují senzory. Nemůžeme zjistit, jestli je tam někdo živý a jaké je rasy,” objasnil, ale to nebyl konec. “Pokud byli přímo v zasažených sekcích během dekomprese, pak jsou ovšem…”

“Mrtví,” dokončil za něj Lorne temně.

“Ano a také šedesát devět našich nevyvinutých vojáků a nejméně dvacet dalších. Nemluvě o vážném zranění, které utrpěl můj hlavní vědecký důstojník. To vše vaší vinou!” neodpustil si dodat ostré zavrčení směrem k Lornemu.

“Opakuji, že s tím nemáme nic společného,” odvětil tvrdě Lorne.

“Dokažte to!” vyzval ho Todd, zuby mírně vyceněné. Zřejmě shledal, že situace už je natolik dobrá, aby pokračoval ve svém obviňování.

“Copak jsem ti já dost nedokázal, že jsme se na tom nepodíleli?” zeptal se a přistoupil po jeho bok.

Přestože to trvalo o trochu déle, než by mu bylo milo, přece k němu nakonec Todd obrátil víceméně klidnou tvář.

“Dokázal jsi, že s tím nemáš nic společného ty sám. Ty ale nejsi velitel vašeho týmu ani První na Atlantidě. Tím je Sheppard. Major Lorne mohl mít rozkazy, o kterých si nevěděl.”

“Věříš, že by toho byl Sheppard schopen?” zeptal se částečně nevěřícně.

“Ano,” odpověděl Todd bez zaváhání, leč ne naštvaně, právě naopak, byla v tom úcta a špetka temného pobavení. “Věřím, že je ochoten udělat pro to, co považuje za ‘vyšší dobro’, prakticky cokoliv. Ale připouštím; nemyslím si, že by to byl jeho nápad. Vaše Královna… doktorka Weirová… na druhou stranu…,” ohrnul rty, přimhouřil oči a shlédl jak na něj tak na Lorna z celé své výšky. “Nejsem si jist, co je ochotna obětovat pro dosažení svých cílů.”
“Doktorka Weirová je pacifistka. Jedna z mála, pro kterou to není jenom hezké, ale prázdné slovo,” zastal se Lorne okamžitě Elizabeth, ještě dřív, než Carson sám, a byl skutečně rozhořčený, dokonce mírně zvedl hlas. “Kdyby byl na jejím místě někdo jiný, nehledal by cestu jak s vámi žít v míru, ale jak vás nadobro zničit. Nikdy by nedala příkaz sabotovat vaší loď, pokud byste nás vy nenapadli jako první.”
“Vidím, že svou Královnu bráníte velmi horlivě,” podotkl Todd a, přestože to mělo znít posměšně a skutečně znělo, Carson mohl cítit další úctu a uznání Lornovy plamenné obhajoby. “Jestli jsou vaše slova pravdivá a ona je taková, jaká říkáte, jistě pro vás nebude problém udělat cokoliv, abyste to dokázal.”
“Ne, to nebude. Jaký důkaz chcete?” souhlasil Lorne bez zaváhání.

“Řekněte mi pravdu svou myslí, protože ta jediná nemůže lhát,” vyzval ho Todd, přesně jak Carson napůl očekával.

“Chcete mi číst myšlenky? Tak to v žádném případě,” odmítl stejně bez váhání, jako předtím souhlasil a rovnou vytáhl pistoli z pouzdra. Napětí v místnosti s tímto jeho činem vzrostlo, Vojáci pozvedli své zbraně a Profesor s Prvním důstojníkem od sebe začali pozvolna ustupovat, jak si dělali kolem sebe prostor pro útok.

Rozhodl se zasáhnout. Položil Toddovi ruku na rameno, přiblížil se k němu tak, že se jejich těla dotýkala a neverbálně ho požádal, aby se na něj podíval. Vpodstatě hned se k němu skutečně otočil a podíval se mu rovnou do očí. Poslal mu teplou smířlivost.

“Neexistuje jiný způsob?” zeptal se.

“Ne. Jedině tak se zbavím všech pochybností.”

“Mě jsou vaše pochybnosti ukradené,” ozval se do toho Lorne. “Nedám vám šanci zjistit si cokoliv o Atlantidě nebo Zemi. Bez ohledu na to, že jsem viděl, jak dopadli ti, kterým některá z vašich Královen četla myšlenky.”

“Nejsem Královna. Nemám potřebu vás vlastnit a donutit se mi podřídit, majore Lorne,” tentokrát to Todd řekl posměšně a taky to posměšně myslel. “Mohu vám tedy slíbit, že vaše mysl zůstane nezraněna. Nicméně, pokud i tak nesouhlasíte, pak je mi líto…,” ustoupil o dva kroky vzad, čímž se dostal z Carsonova doteku, rozpřáhl ruce ve všeobímajícím gestu a vojáci za jeho zády postoupili kupředu, “… ale budu muset naší mírovou spolupráci s Atlantidou považovat za ukončenou.”

Nemusel se ptát, jestli to myslí vážně, byl si jist, že ano. Částečně to i chápal. V situaci, v jaké Todd byl, nemohl nechat prakticky jasné viníky jen tak dál pobývat svobodně na jeho lodi. Stát se něco podobného na Atlantidě, jistě by se Sheppard a Elizabeth zachovali stejně. Přesto si neodpustil vyslání vlny rozčilení a pocitu zraněné důvěry směrem k Toddovi a rozhodně si užil, když reakce na to byla trhnutí hlavy jeho směrem a ostrý pohled žlutých očí. Alespoň viděl, že na tom Toddovi záleží a vnímá ho.

Ponechal to tak, bez toho, aby dal najevo náznak smíření, a obrátil se k Lornemu.

“Majore,” oslovil ho profesionálním uklidňujícím hlasem doktora, a přistoupil k němu blíž, “věřte mi, že moc dobře rozumím tomu, proč to nechcete udělat…”

“Copak nechápete, že je to jen záminka, jak z nás dostat něco o Atlantidě? A o Zemi?” přerušil ho Lorne, což bylo pro něj opět nezvyklé.

“Ano, možná ano,” připustil, i když, co se týkalo jeho, Todd se nepokusil zjistit nic, co by neměl vědět. Carson si byl jistý, že by věděl, kdyby ano. “Ale fakta jsou taková, že jsme na palubě úlu, kde je nejspíš několik stovek Wraithů a naší jedinou záchranou je jumper. Vzhledem k situaci… oba víme, že by se Todd nemusel ptát na svolení.” Když to říkal, věděl, že je to pravda. Byl si docela jistý, že už jen fakt, že se Todd zeptal, byl výraz úcty vůči nim. Vědět samozřejmě neznamenalo souhlasit nebo v klidu přijímat, ale bral to pragmaticky. Situace byla, jaká byla.

Lorne se z něj podíval na Todda a zase zpět, než nepatrně přikývl a svůj souhlas dal najevo i tím, že dal prst pryč z kohoutku. Ani vzdáleně s tím nesouhlasil a nebyl ochoten se tomu poddat. Carson chtěl říct, že když nebude bojovat, bude to snazší, ale nebyl si tím jistý.

Obrátil se a kývl na Todda, který to pochopil beze slov a přistoupil blíž. Když Guide zvedl ruce k Lornově tváři, major uhnul stranou, oči zaměřené na krmnou ruku a opět přesunul prst na spoušť.

“To je v pořádku. Wraith se může krmit jen z hrudníku,” uklidnil Lorna, i když si tím z malé části nebyl jistý. Každopádně nikde neslyšel ani nečetl, že by to bylo možné, a Todd si neodfrkl, takže to nejspíš bude tak.

Lorne na jeho ujištění nic neřekl, ale zase uvolnil ruku… a pak strnul, jak se Todd dotkl jeho spánků. Byl to krátký dotek, trvající sotva pět vteřin, ale i za ten krátký okamžik se Lorneho protáhla v panickém ochromení a vyvalil se z něj vzdor, strach, vztek, nevyslovená prosba o pomoc. Na to, stejně rychle, jak se ho Todd dotkl, své ruce zase stáhl.

V tu chvíli se Lorne prudce nadechl a zapotácel se dozadu. Sice to nevypadalo, že by měl upadnout, přesto ho podepřel kolem ramen a s tím, jak se ho dotkl, mu vyslal podporu a ujištění, že není sám. Pokusil se také zmírnit jeho bolest, která vznášela kolem Lorna jako bodající mlha. Pomohlo to tak, jako vždy, protože se do něj major opřel na několik okamžiku, než se jeho dech uklidnil a teprve až pak se odtáhl a narovnal.

“Neměl žádné rozkazy týkající se sabotáže našeho úlu,” pronesl Todd nahlas, což zapříčinilo, že se ostatní trubci v místnosti evidentně uklidnili. “Měl za úkol jen prozkoumat z úlu vše, co lze a podat o tom hlášení, což,” zvedlou rukou zastavil Carsonovo ospravedlnění, “je něco, co jsem očekával a připravil se na to. Zachoval bych se stejně,” řek, načež se obrátil k němu a shlédl na něj z výšky ne příliš přívětivým pohledem. “Také jsem v jeho mysli našel, že je jeden z vašich lidí mentálně chorý. Paranoidní. A pravděpodobně stojí za touto sabotáží. Ty si o jeho stavu věděl. Proč jsem o tom nebyl informován?”

Čelil mu bez mrknutí a strachu.

“Informoval jsem velícího důstojníka. To je moje povinnost. Co se týče ostatních, je to lékařské tajemství a já bych nikdy nemluvil o stavu svého pacienta s někým nepovolaným, to znamená že ani s tebou ne.”

Todd ho zpražil chladným pohledem, než ho přesunul na Lorna.

“Neviděl jsem důvod, proč vám něco říkat,” odpověděl mu Lorne, jehož hlas zněl tak, že pro znalé uši se v něm dala rozeznat rozechvělost a pro něj neobvyklý neklid.

Následovalo odfrknutí.

“Pak jste sice náš úl nesabotovali, ale nesete za škody odpovědnost,” pronesl Todd chladně. “Než se dostaneme k nejbližší planetě s Bránou, budete ve svých kajutách. Pro teď, protože se do nich nemůžete bezpečně dostat, se vrátíte do… jídelny a zůstanete tam pod dozorem.” Jakmile to řekl, vojáci se pohnuli, dva jim přešli za záda a dva stanuli po Toddově boku.

Tímto podle všeho považoval Todd celou záležitost za ukončenou, protože se prostě otočil.

“Počkej!” zastavil ho, alespoň to se mu povedlo. “Musíme najít zbytek našeho týmu a také chceme pomoci, jakkoliv to bude možné.”

Todd se zase obrátil zpět.

“Zbytek vašeho týmu je pravděpodobně mrtev. Ten, kterému říkáte Rogers zcela určitě. Byl u zracích pláství, když se z nich nevyvinutí vojáci dostali ven. To nemohl přežít.”

“Nevíme, jestli je za to zodpovědný, a i kdyby, a Rogers byl mrtvý, chceme jeho tělo. Stejně jako těla ostatních, pokud nejsou stále naživu,” řekl Lorne, stále ne tak klidně, jak bylo u něj zvykem.

“To nebude možné.”

“Chceme je pohřbít!” trval na svém Lorne. “Vy možná svoje vojáky jen tak hodíte do žumpy, ale my lidé se nechováme…”

“Nepochopil jste mě,” přerušil ho Todd. “Nejsou žádná těla k pohřbení. Nevyvinutí vojáci mají značnou potřebu bílkovin a když je jimi přestane zásobovat úl, začnou ji hledat jinde. Lidské tělo je pro ně vítaným a jistě chutným zdrojem.”

Nepřekvapilo ho to. Viděl chybějící orgány v Profesorově těle i to, jak se nevyvinutý voják krmil jeho tkáněmi. Bylo jenom logické, že mrtví lidé posloužili také jako potrava. Ostatně Wraithi  se vyvinuli jako dravci a bez ohledu na krmení se životní energií, jejich žaludek byl primárně určen k trávení živočišných bílkovin. Tato znalost sice neubírala na otřesnosti představě, že byli Laura, Peterson a Rogers zkonzumováni, ale pomohlo mu to situaci trochu racionalizovat. Bohužel, Lorne takové znalosti neměl, takže mu zůstala jen předtava jeho týmu roztrhaného na kusy a sežraného. Jeho obličej zbledl do téměř stejně nezdravého odstínu jako měli Wraithi  .

“Chcete říct, že je… oni je…”

“Ano,” potvrdil mu Todd bez mrknutí oka, naprosto necitelně. Věnoval mu za to ostrý pohled, který samozřejmě okázale ignoroval.

“Myslím, že budu zvracet,” pronesl Lorne polohlasně a viditelně se rozklepal.

Nevolnost byl pocit, který Carson velmi dobře znal, protože se s ním setkával často a už věděl, co s ním. Přistoupil k Lornemu, položil mu ruku na záda a začal s ní pozvolna kroužit mezi jeho lopatkami, opět mu předávaje vše pozitivní, co v sobě mohl najít – naneštěstí toho nebylo tolik, kolik by chtěl, protože i jeho zasáhla představa jeho přátel, kteří skončili velmi nepěknou smrtí a nakonec byla jejich těla zneuctěna. 

“Pomalý nádech nosem a výdech pusou. Jedna… dva… tři,” promluvil k němu konejšivě a předvedl, jak pomalu dýchal, aby se zbavil úzkosti, která mu způsobovala nevolnost.

“Ne… vážně budu…”

Lorne ukončil svou větu dobře známým dávivým zvukem a s rukou přitištěnou na pusu se rychle odpotácel k nejbližší zdi, kde se předklonil a vyhodil obsah žaludku na zem. Hořkokyselý zápach naplnil místnost. Carson na něj byl zvyklý, proto mu nedělalo velký problém rychle se dostat k Lornemu a podepřít ho, když se pokoušel narovnat. V té chvíli padlo majorovi světlo do očí a on si všiml krvácení do oční bulvy. 

Chytl ho za bradu a rozevřel mu oko proti mdlému světlu místnosti. Nemýlil se, bylo tam patrné krvácení. V nejlepším případě způsobené prudkým záchvatem zvracení, ale v horším to mohl být indikátor vysokého krevního tlaku. Ten mohl být následkem prodělaného mentálního a tím i mozkového stresu při Toddově vstupu do Lornových myšlenek. Neměl o takovém druhu zranění prakticky žádné znalosti, jen věděl, že opravdu lze člověka zranit emocí nebo myšlenkou. Sám to, jak nerad přiznával i sobě, dokázal. Měl si o tom už dávno zjistit v antické databázi víc, ale bylo tolik jiných důležitějších věcí… teď bude muset dělat, co umí.

“Chci vám zkontrolovat krevní tlak.”

“Jsem v pořádku, doktore,” odmítl ho Lorne, na rozdíl od velké spousty jako ostatních vojenských pacientů, to udělal zdvořile.

“To posoudím já,” odpověděl mu i přesto přísně. “Stejně budeme teď mít čas.”

Lorne nepatrně přikývl na souhlas.


Šestnáctá kapitolaOsmnáctá kapitola

1 komentář: „Odpovědí, které může dát jen úl – 17. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s