Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědi, které může dát jen úl – 18. kapitola

Odložil tlakoměr do své brašny. Byl rád, že mu brašnu donesli, aby mohl Lorneho zkontrolovat. Naštěstí byl tlak zvýšený zcela adekvátně ke stresující situaci, ve které byli, a antický skener neukázal žádné krvácení do mozku ani žádné zasažení nervového systému vyjma mírně zvýšené aktivity, která ale při druhém měření klesla. Pokud měl na Lorneho mozek vliv Toddův mentální tlak, pak to neobjevila ani antická technologie a to by bylo co říct.

Největším problémem byla bolest hlavy a oka, na což měl léky.

“Tohle spolkněte,” instruoval Lorneho, když mu podával prášek a pohár s vodou. “A pak zakloňte hlavu. Vykapu vám oko. Zmírní to nepříjemný pocit, který v něm máte.”

“Neměli bysme tu jen tak sedět,” řekl Lorne ve chvíli, kdy si od něj přebíral pilulku a pak ji do sebe hodil. Jedním douškem ji zapil a plynule se při tom zvládl i zaklonit. “Měli bychom být venku a hledat ostatní. Nevěřím, že jsou všichni mrtví…”

“Nemluvte, dokud neskončím,” požádal ho, protože se mu celý obličej pod rukama hýbal. Lorne poslušně zmlkl, takže mu mohl vykápnout oko. “Zavřít a pohnout okem, ať se to dostane všude.” Odložil kapky, sledoval jak Lorne plní jeho instrukce a jakmile oko opět otevřel, promluvil Carson k tématu: “Taky chci být venku a hledat ostatní, ale mám dojem, že nemáme na výběr a budeme muset čekat tady a doufat, že je Toddovi lidé najdou.” Pohlédl ke dvou vojákům u vchodu, kdy nemusel zmiňovat, že venku na chodbě jsou další dva.

“Pokud je vůbec bude hledat.”

Na Lornovu poznámku neměl co říct, prostě se jen posadil zpět na své místo a začal skládat věci zpět do lékařské brašny.

“Mohl byste zkusit Todda přemluvit, aby nám dovolil hledat. Na vás dá,” navrhl Lorne. 

Carson se zasekl ve skládání, ale jenom na chvíli. Překonal potřebu něco ostrého odpovědět na Lorneho nevyřčenou myšlenku a uložil skener do tašky, kterou pak rázně zapnul, než se k majorovi obrátil.

“Budu dělat, že jsem to neslyšel,” řekl patřičně ostře a zahleděl se Lornemu do očí na dost dlouhou dobu, aby ho donutil provinile sklopit pohled.

“Omlouvám se,” odvětil očima pátraje po něčem neurčitém v místnosti, než se opět obrátil na něj. “Jen tu nechci sedět a nic nedělat.”

Carsonova přísná tvář trochu povolila, protože dobře chápal, jak se Lorne cítí a to nejen díky svému nadání, cítil se totiž stejně. Než ale stačil říct něco konejšivého, za zády se mu ozval zvuk otevíraných dveří. Obrátil se přes rameno a uviděl Todda, jak vchází dovnitř a v rukou nese něco, co bylo trochu podobné jejich vlastním tabletům, jen byla obrazovka opletena úpony úlu.

Vyslal k němu nevyřčenou otázku na kterou nedostal žádnou přímou mentální odpověď, jen pocítil všechno to obvyklé, co proudilo z Todda směrem k němu a co mu bylo výhradně určeno. Ne tak intenzivní a procítěné, jako před hodinou, ale bylo to tu. Pokud šlo o odtažitost z doby, kdy je tu Todd zanechal, zdálo se, že je pryč, nahrazena racionalitou, kterou naprosto chápal. Jako velitel měl jistě jiné starosti, než se zajímat o něj.

Todd položil přenosný počítač na stůl. Z jeho zadní strany vyrostly dva silné úpony, které ho zvedly z desky tak, aby byla obrazovka v úhlu proti nim.

“Podařilo se nám dostat se k… myslím, že vy byste tomu říkali záznam z bezpečnostní kamery,” řekl Todd a poklepáním na jeden z wraithských symbolů na obrazovce aktivoval video.

Bylo černobílé, přesněji spíš v odstínech žluté a černé a ohraničené do kruhu, jako kdyby byla kamera v hrdle láhve. Protože kamery, jako byly ty jejich, nikde neviděl, předpokládal, že to bylo zpodobnění nějakého druhu organických senzorických čidel úlu, možná ještě navíc upravené tak, aby to mohly vnímat lidské oči. Proto ta podivná barevnost. Přesto bylo vidět dost, aby rozpoznal chodbu, jejíž stěny byl neobvyklé. Když se trochu víc soustředil, došlo mu, že je to plástev s kruhovými díly zakrytými blánou, za kterou byly matné, nejasné stíny. Mezi jednotlivými komorami vedly tlusté provazce silných cév, takových, jaké zatím neviděl. Byl to fascinující pohled na dozrávací plástve, byť neviděl všechny podrobnosti, které by rád viděl,

Do obrazu vstoupil Rogers. Obličej sice neviděl, ale postavu menší než Petterson a hlavně širší v ramenou, hned rozpoznal. Byl si tedy jist, že je to on. Sledoval ho, jak nahlíží do jedné z komor, zkouší pevnost blány a pokouší se ji roztrhnout rukama. To se mu nepodařilo, proto sáhl k pasu pro nůž. Tím se mu snadno podařilo blánu rozříznout od shora až dolů. Z otvoru, který tak vytvořil, se vyvalila tekutina, který podle toho, jak stékala po zdi a jeho rukách, musela být vazká spíš až hlenovitá.

Rogers si otřel ruce do kalhot a pak je vrazil do vzniklého otvoru, aby blánu rozerval natolik, že se mohl podívat dovnitř. Okamžik na to uskočil dozadu a v ruce se mu objevila zbraň. 

Na chvíli to vypadalo, že začne okamžitě střílet, ale to se nestalo. Nehýbal se, jen sledoval roztrhaný kruhový otvor, možná proto, že něco slyšel (video nemělo zvuk, tak si tím Carson nemohl být jist). Vzápětí bylo jasné, co sledoval, protože z otvoru se vynořila ruka s dlouhými drápy, po ní hlava s nedefinovanými rysy a nakonec, po malém úsilí, vypadl na podlahu nevyvinutý voják. Vypadal stejně jako ty dravé bytosti, které před pár desítkami minut viděl naživo, ale nechoval se tak. Chvíli mu trvalo, než se mu podařilo dostat na všechny čtyři končetiny a pak se začal kolem sebe rozhlížet, jako zmatené zvíře, které někdo vytáhlo z nory. Samozřejmě se nevyvinutý voják zaměřil Rogerse a udělal k němu krok… Když tu do něj Rogers spustil palbu.

Téměř ve stejný okamžik do záběru vpadl Peterson, který se na Rogerse vrhl a strhl ho k zemi. Začali se prát. Kvůli nepřirozené barevnosti ani Carsonovo zkušené lékařské oko od sebe pořádně nedokázalo rozeznat ty dva, jelikož se proměnili v klubko nohou a bijících rukou. 

Teprve ve chvíli, kdy jeden z nich vyhrál a druhý zůstal nehybně ležet na zemi, si byl jist, kdo zůstal stát na nohou. Byl to Rogers. Naneštěstí pro ně pro všechny, protože sotvaže se Rogers oklepal, vzal Petersonovi jeho P-90 a začal zběsile střílet na plástev. Ze stěny tryskala krev, smíchaná s hlenovitou kapalinou z jednotlivých komor. Byl to obraz Rogersova šílenství a naprosto zbytečné destrukce a smrti, která neskončila, ani když podporučíkovi došly náboje. Neobtěžoval se hledat další, ani jinou, zbraň jednoduše znovu vytáhl svůj nůž a začal jím zuřivě bodat a sekat do už beztak rozedrané stěny.

Nedalo se říct kdy a odkud se tam nevyvinutý voják vzal, ale prostě tam najednou byl a bleskurychle šplhal dolů k Rogersovi, který si ho až do poslední chvíle nevšiml. Pokusil se po něm seknout nožem, ale nebylo mu to nic platné. Voják ho srazil k zemi, zaryl mu drápy do těla a pak se mu zahryzl do hrdla. Rogersova krev se v jednom tepenném výstřiku přidala k břečce na zemi.

Byl to hrozný pohled, který ho na okamžik donutil zavřít oči, a když je pak otevřel, k teď už mrtvému Rogersovi a nejspíš dávno mrtvému Petersonovi se po stěně přibližovali další nevyvinutí vojáci. Dohromady se jim tam objevilo deset, což bylo dost na to, aby zakryli obě těla. 

Tehdy záznam skončil.

I když bylo celou dobu v místnosti ticho, protože záznam neměl zvuk, teď se to ticho prohloubilo. Od Lorneho mohl cítit znechucení, zlost, smutek, ale i pocit viny a lítost. Jeho tým, jeho odpovědnost, jeho vina – to bylo to, co z toho Carson jasně vyčetl.

Z Todda kupodivu necítil nic, jako zlost nebo výčitky, případně zadostiučinění nad tím, že dokázal jejich vinu – a ano, byli vinni. Měli s Rogersem okamžitě opustit úl a vrátit se na Atlantidu – ale otevřenou smířlivost.

“Nebyla to z vaší strany úmyslná sabotáž,” prohlásil Todd do ticha.

“Říkal jsem to.” Zvedl k němu pohled. “Oba jsme to říkali.”

“Ano, to říkali,” připustil fakt, že je vnímal a bral na vědomí, “ale musíte pochopit, že jsem musel vaše slova ověřit. Teď, když jsme viděli, co se stalo, navrhuji ten incident označit za… selhání jednotlivce, který jste odčinili,” těmi slovy zřejmě poukazoval na Petersonovu snaho Rogerse zastavit. “Věřte, že i u nás jsou někteří jednotlivci příliš ambiciózní a dělají věci, které jejich úlu víc uškodí než prospějí a pak je na Prvním jejich domovského úlu, aby je potrestal. Za mě je smrt podporučíka Rogerse dostatečný trest za smrt necelé stovky našich vojáků. Moji důstojníci si myslí to samé. Z naší strany,” ukázal ruce ve smířlivém gestu, “jsou všechny dluhy smazány.”

Jakmile to řekl, dva vojáci stojící u dveří se obrátili a vyšli ven.

“To je všechno?” zeptal se Lorne.

“Ano.” Kývl Todd jednoduše, načež se mu koutky zvedl v posměšně křivém úsměvu. “Co víc jste čekal, majore Lorne? Dekorovanou omluvu za to, že jsem chránil svůj úl a svou posádku? Že jsem vám, potencionálním sabotérům, nedovolil chodit volně po lodi? Věřím, že vy byste se ke mně, být na mém místě, zachovali mnohem… méně zdvořile, než já k vám.”

Lorne se v odpovědi na to pomalu zvednul. Carson ho okamžitě následoval, připraven se mezi ty dva postavit, protože cítil, jak mezi nimi probleskla jiskra vzájemné nevraživosti. U Todda nevraživost přešla rychle v pobavení a hmatatelné očekávání zábavy z boje, kterou u něj v záblesku pocítil tam na chodbě, když pozabíjel nevyvinuté vojáky. A Lorn… major uměl dobře potlačit své emoce a opět se zklidnit.

“V první řadě chceme jít hledat poručíka Cadmanovou,” řekl nakonec Lorne místo čehokoliv ostrého.

“Proti tomu nic nenamítám,” souhlasil Todd bez zaváhání.

“A chceme Petersonovy a Rogersovy psí známky,” vznesl druhý požadavek.

“Psí známky?” zopakoval Todd tázavě s trochou zmatenosti.

“Tohle,” vstoupil jim do toho Carson a sáhl si do výstřihu pro své vlastní známky.

Pohled Toddových jantarových očí k nim byl okamžitě přilákán. Nezaváhal, když zvedl ruku a prostě známky uchopil. Palcem přejel po jejich povrchu a zvedl oči.

“Ach tohle… nechápal jsem, k čemu to je, ale nyní vidím, že je na tom tvé jméno,” řekl to jako velký objev, ale zároveň poslední slovy vyslovil zvláštně, nespokojeně. Známky pustil. “Teď rozumím, k čemu slouží. Vynasnažíme se je najít. Očekávám, že budeme úspěšní, protože nevypadají příliš stravitelně.”

Vysílačka na Carsonově hrudi náhle hlasitě zapraskala, až sebou poplašeně trhl. Praskání přešlo v chrčení a zahvízdání, které rvalo uši a donutilo zkřivit obličej nejen Todda s jeho jemným sluchem, ale i jeho samotného s Lornem.

“Zdá se, že vaše komunikace byla obnovena,” zavrčel Todd nevrle.

Zvedl ruku, aby vysílačku vypnul a zapnul, doufaje, že se tím zbaví toho nepříjemného statického hluku, když tu se z ní ozval slabí hlas:

“Opakuji… zraněný voják… chrm… území… chrm, chrm… Cadmanová… žádám lékař… pomoc. Neschopna pohybu… opakuji…”

Rychle stiskl tlačítko.

“Tady Beckett. Slyšíte mě, poručíku?”

Vysílala zapraskala ještě jednou, načež z ní čistě vyšlo:

“Poručík… Cadmanová. Potvr… potvrzuji kontakt.” Její hlas zněl slabě, dech měla namáhavý a nepravidelný.

“Poručíku, tady major Lorne. Můžete udat svou polohu?”

“Negativní, pane.”

“Jaký mají ventilační otvory tvar?” zeptal se do toho Todd.

Tázavě se na něj podíval, zatímco Lorne se zamračil. Na to konto obrátil Todd oči v sloup a syčivě si povzdechl přes zuby. Vyvalila se z něj vlna nespokojení a podrážděnosti tak typická pro situace, kdy považoval konání ostatních jen za ztrátu času.

“Poznám podle toho v jaké sekci se nachází.”

“Slyšela jste, Cadmanová?” zeptal se Lorne, který jeho vysvětlení evidentně uznal za platné.

“Ano, pane…” odpověděla Cadmanová, dech ještě mnělčí, než předtím. I po sluchu poznal, že se její stav rychle zhoršuje. Ať bylo zranění jakékoliv, tipoval, že se bude jednat o masivní ztrátu krve a jistě i šok. Potřeboval se k ní rychle dostat.

“Myslím že jsou… je to… čtyři strany… a rohy,” odpověděla nesouvisle. Šok byl naprostá jistota. Buď nedokázala tvar vůbec rozpoznat nebo přinejmenším nedokázala správně pojmenovat čtverec. Její mozek vyřazoval intelektuální centra, jak se přepínal do úsporného režimu, který měl zajistit přežití.

“Je to čtverec?” zeptal se.

“Ne… krátké strany…”

“Obdélník?” navázal Lorne svým dotazem.

“Pane… ano… pane.”

“Hmmn… tuším, kde by mohla být. Pojďte za mnou,” vyzval je Todd, obrátil se a vyrazil z místnosti.

Lorne ho následoval okamžitě, Carson popadl svou tašku a byl jim také v patách. V hlavě si rychle sumarizoval, co všechno má s sebou. Polní infuzní set byl první, co měl na mysli. A zároveň s tím, jak se mu honily hlavou myšlenky na obsah tašky, stále udržoval kontakt s Cadmanovou.

“Už jsme na cestě k vám, Lauro,” ujistil ji pevně a ona mu na to odpověděla jenom zasténáním. “Můžete mi popsat zranění? A jakou první pomoc jste si poskytla?”

“Je to noha,” odpověděla Laura, což vysvětlovalo, proč hlásila, že je neschopna pohybu. “Je seklá… pod dveřmi… nemůžu… nehýbu s ní. Chtěla jsem to… stáhnout… ale je to… vysoko.”

“Nad kolenem?” otázal se s obavou z odpovědi. Na druhém konci bylo ticho. “Cadmanová, slyšíte mě? Cadmanová?! Je to nad kolenem? Cadmanová?! Lauro!” zkusil to několikrát, bez odezvy. Musela ztratit vědomí. Přestal to zkoušet, protože nemělo smysl pokoušet se ji probrat. 

Mezitím společně s Toddem dorazili k jednomu ovládacímu panelu, skrytému pod kožní řasou, kterou otevřel jedním rychlým dotekem na stěnu. Jeho dlouhé prsty se po něm rychle rozeběhly. Zobrazily kousek mapy úlu, kde i on, znalý jenom map na Atlantidě, rozpoznal sekce vyznačené jako poškozené a v jedné z nich byla červená tečka doslova na jednom místě se žlutou. Jedna z nich musela být Cadmanová, ta druhá byl Wraith. Teď kdo byl kdo a proč se Wraith, ať už to byl dospělý voják, Trubec nebo nevyvinutý voják, na Cadmanovou neútočil. Bylo možné že byl stejně v pasti, jako ona? Ne, tak to nevypadalo, protože žlutá tečka se pohybovala. Teď bylo jasné, kdo je kdo.

“Kdo je tam s ní?” zeptal se Lorne, který si mapu interpretoval stejně.

“Nevyvinutý voják,” odpověděl mu Todd, jehož ruce stále běhaly po panelu, mezitím co se na obrazovce kromě cílového bodu ukazovaly různé cesty. Několik, které Todd vyzkoušel, počítač vyhodnotil jako nebezpečné.

“Jaktože na ni neútočí?” položil otázku, která ho upřímně trápila. Podle chování žluté tečky odhadoval, že je nevyvinutý voják uvězněný ve čtyřech stěnách. Chodil totiž v kruzích. Jako lapené zvíře. A nejen že na Cadmanovou nezaútočil, když byl doslova vedle ní, dokonce se ani neprokousal stěnou, jako to udělali jiní, které viděl.

“Je to samice,” řekl Todd, jako kdyby to objasňovalo všechno a když k němu poslal nepochopení, koutkem oka na něj pohlédl. Potom svou odpověď rozvedl: “Wraithi  se podřizují Královně. Je to instinkt. Vojáci ho nejsou schopni překonat. Vzhledem k tomu, že je sám… vaše Maličká měla štěstí, její vůně ho zmátla a pokud se choval, jako ona…”

“Má ji za Královnu?” zeptal se překvapeně.

“Spíš je jenom zmatený. Je jen otázka času, než mu dojde, že je pouze jídlo… Ááá! Tudy budete moci projít i vy. Za mnou!”

Vedl je k výtahu s elektronickým ovládáním, což vysvětlovalo, jak se Cadmanová dostala tam, kde teď byla. Todd nejspíš nepovažoval za nutné jim tam odepřít přístup, vzhledem k tomu, že krátká chodba vedoucí od výtahu končila v oválné místnosti ze které se rozbíhalo dvanáct chodeb, vedoucích do všech stran. Bez instinktivní znalosti úlu, mapy nebo průvodce, by se tam každý ztratil. Nicméně Todd měl jistý krok, vedle je labyrintem chodeb, které se s každým metrem ztemňovali. Nakonec dorazili do části, kde fungoval sotva každý pátý krystal a to ještě jen spoře. V hlavě si promítl, kolik mají zdrojů světla. V téhle tmě nemohl ošetřovat.

Nad hlavou se mu něco mihlo. Rychle zvedl pohled a spatřil hned několik vojaků, kteří pilně pracovali na odstraňování odumřelé, krustovité kůže chodby. Za jiných okolností by se zastavil, aby tu fascinující symbiózu důkladně prostudoval, ale teď na to nebyl čas.

“Nachází se v části, která měla projít dekompresí, ale musela být vynechána kvůli netěsnící přepážce,” promluvil Todd, když dorazili ke kovovým dveřím, původně pravděpodobně pokrytých tkání úlu, která ale teď odpadávala v kusech na podlahu. Jistě, vnitřní stěny úlu špatně snášely dekompresi. Pravděpodobně by se čistě organické přepážky rozpadly a proto byly doplněny o kovové, které zajišťovaly těsnost.

Otevřít přepážku zabralo Toddovi několik pokusů s ovládáním a když se pak konečně začala zvedat, zastavila se někdy na třech čtvrtinách cesty vzhůru. Naštěstí dost vysoko na to, aby mohli pohodlně projít a hlavně, aby spatřil Cadmanovou, ležící nějakých čtyřicet metrů od nich, uvězněnou pod nedozavřenou přepážkou. Cítil její bolest i z takové dálky. Byla intenzivní, ale zároveň zastřená. Ze zkušeností věděl, že tak jsou cítit pacienti na pokraji ztráty vědomí.

Jako první vstoupil Lorne, svou P-90 připravenou a kužely světla prozkoumal všechny rohy a záhyby, než nechal zbraň trochu klesnout a s pokývnutím směrem ke Carsonovi řekl:

“Čisto.”

To bylo znamení pro něj, aby se okamžitě rozeběhl ke Cadmanové. Poklekl vedle ní.
“Poručíku? Lauro? Slyšíte mě?” zeptal se, zatímco z tašky vyndal rukavice a natáhl si je. “No tak, Cadmanová, mluvte se mnou”.

Laura se zesténáním otevřela oči a její mysl se v ten okamžik rozjasnila, takže bolest se zintenzivnila. Dál tu ale zůstala otupělost šoku, která ji zatím ušetřovala od vrcholu intenzivní bolesti. Díkybohu pro ni.

“Ahoj… doktore,” usmála se.

“Ahoj,” usmál se nazpět a položil jí ruku na čelo, předávaje jí svůj pocit klidu a povzbuzení, což jí na tváři vyloudilo další úsměv. “Jsme tady. Teď už se o vás postaráme, jasné?”

“Jo,” zamručela. “Hezkej kabát… doktore. Sluší vám… nevěděla jsem, že jste… ten typ… na kůži, víte.”

Už byl na cestě k její noze, teď k ní ale zvedl pohled a trochu se ušklíbl.

“Nepodceňujte mě. V pubertě jsem byl rebel. Kožená bunda, modré číro a kroužek v nose.”

Cadmanová se zasmála, sice přerývaně a na konci se zakuckala, ale byl to upřímný smích, který alespoň na chvíli odvedl její pozornost od zranění. Mohl cítit její únavu, strach i pocit, že noha uvězněná pod dveřmi přepážky, už není její. A z toho měla největší hrůzu. Že je její noha pryč. Byl to doslova hmatatelný strach.

Nedokázal v sobě najít dost ujištění, že to se nestane. Ne, když viděl její zranění. Obhlédl louži krve, kde bylo odhadem tak půl litru, což nebyla zanedbatelná ztráta, ale zas takové starosti mu nedělala. Tím byl samotný stav nohy ve stehenní oblasti. Stačil pohled, rychlý odhad váhy dveří, a už předem mu vycházelo, že bude femur rozdrcený. Pro ujištění se natáhl pro nůžky, kterými roztřihl kalhoty uniformy a odhalil tolik kůže, kolik bylo při tak špatném přístupu možné.

Krev vytékala z ran způsobených samotným tlakem dveří, jejichž váhu kůže a svalstvo nevydrželo a prasklo. Co se týkalo kostí; neviděl otevřenou zlomeninu. Nejspíš byla přepážka natolik široká, že kost opravdu rozdrtila na malé kusy jako těžké kladivo, spíš než aby ji zlomila na několik částí, které by si pak našli cestu svalstvem a kůží. Aby měl jasnější představu, vzal si skener a začal jím přejíždět nad Lauřiným stehnem.

Jeho snahu se soustředit na obraz vyrušilo zafunění nesoucí se z druhé strany dveří. Strnul a velmi pomalu se obrátil po zvuku, jen aby spatřil obrovskou ruku s dlouhými drápy položenou těsně vedle vedle dveří z druhé strany. Jak se soustředil na ošetření zranění, úplně zapomněl na nevyvinutého vojáka, se kterým byl uvězněn zbytek nohy Cadmanové. Důkaz o jeho přítomnosti teď byl jen kousek od něj, nepřirozeně bílý, s vystupujícími žílami modrozelené barvy a… ano, rozhodně měl voják v každém prstu pět článků místo obvyklých i wraithských třech.

“Zatracený parchant!” zavrčela Cadmanová přes zuby a popadla zbraň, kterou měla po boku a zvedle ji tak, aby ji měla opřenou na prsou.

V tu chvíli se k nim víc přiblížil Lorne, který Carsonovi doposud nechával dostatek prostoru, a namířil zbraň směrem k otvoru. Úhel měl ale špatný, proto nestřílel. Kdyby se pokusil vystřelit, mohl by se snadno trefit do kovové přepážky a z kulky by se pak stal šrapnel, který by zasáhl někoho z nich

“Střelte do díry… pane… vyděsí ho to… já už nemám… nemám náboje, pane,” nabádala Cadmanová.

S tím musel razantně nesouhlasit.

“Žádné střílení. Ne, dokud nebude jisté, že chce zaútočit. Můžete zasáhnout Cadmanovou nebo mě.”

Voják za přepážkou zatím nedělal nic víc, než že chvíli čmuchal a teď se dokonce opět zvedl a zdálo se, že… se vyhoupl na samotnou přepážku, z jeho strany zřejmě pokrytou kožovitou tkání úlu, a začal šplhat nahoru.

“Moji muži jsou blízko. Postarají se o něj,” ozval se Todd, který až do této chvíle stál snad ještě dál, než Lorne.

“Kdy?” zeptal se Lorne, který stále mířil na škvíru pod dveřmi, ale zároveň pohledem sledoval zhruba místo, kde se podle zvuků pohyboval voják. Už se dostal snad až na samotný strop vedlejší části chodby.

Jako na povel se z boku ozval hluk, který zněl jako chrastot a cinkot kovu, trochu jako když vytahujete pohrabáče ze stojanu. Potom následoval hluk narážejících těl, kvílení nevyvinutého vojáka a táhlé zavřísknutí, které  bylo spojené s už dospělým Wraithem. A jako další tu byly čvachtavé zvuky trhaného masa a krve stříkající na měkký povrch, třeba stěny úlu. K tomu, jako třešnička na dortu, přesně u mezery mezi přepážkou a zemí přistála uťatá ruka nevyvinutého vojáka. Pravá, protože na ní byl náznak ještě neúplné krmné štěrbiny. A několika trhavými pohyby se pokusila dostat směrem k nim. Naštěstí ji síla opustila dřív, než se vůbec stačila protáhnout pod přepážkou.

“Právě teď,” odpověděl Todd na předtím položenou otázku s temným pobavením. “Můžeme zvednout přepážku,” dodal a už se vydal k ovládání.

“Ještě ne,” zastavil ho, načež se obrátil ke Cadmanové. “Musím zajistit, abychom vás bezpečně vyprostili. Za chvíli se vrátím. Dobře?”

“Jasně, doktore,” přitakala Cadmanová.

Povzbudivě se na ni usmál, než se zvedl a kývl nepatrně na Lorna, aby mu naznačil, že má jít společně s ním. Major ho následoval až k Toddovi, který stál vedle ovládacího panelu přepážky. To bylo dost daleko na to, aby je Cadmanová neslyšela. Věděl, že jí samozřejmě bude muset říct, co je nutné udělat, ale chtěl jí to vysvětlit osobně, z očí do očí, ne aby to jen tak zaslechla.

“Je to zlé,” odpověděl na dvojici tázavých pohledů, protože ano, i Todd vyjádřil svůj zájem. “Než nás ten voják přerušil, viděl jsem dost, abych mohl říct, že kost je velmi vážně poškozená. Vzhledem k podmínkám… budeme muset jednat rychle. Je tu značné riziko embolie a to jak krevní, tak bohužel i tukové a šrapnelové a s těmi bych nemohl nic dělat, kdyby k nim došlo.”

“Nechcete říct, že…?” Lorne svou otázku nedokončil, jak střelil pohledem po Cadmanové.

“Je mi líto, ale není jiná možnost.”

“Není jí ještě ani třicet. Přeci jí nemůžete vzít nohu,” protestoval Lorne, což samozřejmě chápal, ale byla to jen zbytečná ztráta časa. Kost byla v takovém stavu, že by potřeboval nejmodenější vybavení, celý tým chirurgů a pravděpodobně dvacet hodin práce, aby vůbec dostal ven všechny úlomky a i tak by nebylo nic zaručeno. Konce femuru nemusely být v takovém stavu, aby se na ně dala umístit titanová náhrada. Bez ohledu na velkou pravděpodobnost výskytu drobných embolií v samotné noze a z nich vycházejícího rizika gangrény, která by stejně vedla k amputaci. Nebo ztrátě hybnosti v noze. O množství dalších operací, rehabilitaci a samozřejmě tak jako tak ukončení vojenské kariéry, ani nemluvě. Amputace se jevila jako nejlepší postup.

“Nejde to jinak,” zopakoval netrpělivě. “Kdybych mohl udělat cokoliv jiného, věřte mi, že bych to udělal. Nemám tu ale prostředky, lidi… a i kdybych měl, nejspíš by o tu nohu stejně přišla. Měli bychom přestat zbytečně ztrácet čas…”

“Vy možná nic dělat nemůžete, ale on ano,” přerušil ho Lorne a pokynul hlavou k Toddovi.

Jistě, to byla pravda. Dokázal zachránit jeho samotného od zranění, která vůbec neměl přežít. Nicméně to Todda stálo téměř veškerou jeho životní sílu, takže mohl snadno sám zemřít. Pravda, zranění Cadmanové bylo mnohem menší… mohl o to požádat? Za pokus jistě nic nedá.

Obrátil se k Toddovi.

“Mohl bys jí pomoct? Zachránit její nohu?” zeptal se, dávaje hlasem, pohledem i vlastními emocemi najevo, jak velmi mu na tom záleží. Nemusel nic předstírat ani sáhnout do hloubky svých emocí, protože jeho zájem o Lauřino zdraví byl nejen obecný, jaký měl každý správný doktor, ale i čistě soukromý.

Odpovědí na jeho dotaz byla… omluva. Cítil Toddovo odmítnutí, jeho lítost nad tím, že musí odmítnout, stejně jako nevyřčenou omluvu, ještě dřív, než promluvil:

“Ano, v mé moci a v moci Daru života je to, oč žádáš, ale nemohu to udělat,” odpověděl pro něj neobvykle nevýbojně, s hlavou skloněnou a zády ne tak rovnými, jako kdyby mu na nich ležela tíha. Zcela upřímně ho rmoutilo, že nemohl pro Cadmanovou udělat to, oč byl požádán. “Dar života je pro naše bratry a nejvěrnější. Sdílíme ho obvykle jen s jedním člověkem a i když bych vaší Maličké rád pomohl,” sklouzl pohledem ke Cadmanové a pak zase zpět, “už jsem k sobě připoutal dva z vás. Nedokázal bych před svými důstojníky obhájit dalšího člověka z Atlantidy, který by nebyl prospěšný pro úl ani pro mě samotného.”

“Prospěšné je pro vás spojenectví s Atlantidou,” namítl Lorne.

“Ano, to je, ovšem moji důstojníci nemají pochopení pro vaše lpění na jednotlivcích a odmítali by porozumět, že záchrana jednoho z vás je ku prospěchu našemu spojenectví. Nicméně,” dodal, než mohl kterýkoliv z nich na jeho důvodu cokoliv namítat, a zvedl krmnou ruku obrácenou dlaní vzhůru, “na samotný krmný enzym se nevztahují tak přísná kulturní pravidla, jako na Dar života. Jsem ochoten ho poskytnout tolik, kolik jen bude třeba, aby byl zachráněn její život… i její noha.”

Enzym měl mnoho vlastností, které by skutečně mohly být ku prospěchu. Při dostatečné koncentraci urychloval hojení z týdnů na hodiny, podporoval tvorbu buněk včetně krevních destiček a červených krvinek (tak se řešil problém s absencí možnosti transfuze), doslova dokázal člověka udržet naživu, ač měl prokazatelně smrtelná zranění, přesto… i s enzymem tu bylo mnoho překážek.

Začal uvažovat.

“Možná by to šlo,” bylo první, co řekl i sám sobě. “Technicky mám vybavení i znalosti potřebné k operaci, ale nezvládl bych to sám.”

“Budeš mít k dispozici tolik Wraithů, kolik bude třeba,” přislíbil Todd bez mrknutí nebo jen mentálního zaváhání.

“Neznají lidskou anatomii.”

“Rychle se učíme,” připomenul fakt, kterého si byl Carson dobře vědom.

“Odhadem bude třeba odstranit šest až osm centimetrů kosti. To je hodně. Samozřejmě bych mohl kosti provizorně zafixovat…”

“Máme organické polymery které mají prakticky stejné vlastnosti jako lidské kosti a lidský imunitní systém by s nimi neměl mít problém,” přerušil ho Todd s překvapivým a velmi ochotným návrhem.

Nejistě se podíval na Todda a pak na Cadmanovou. Bylo tu tolik proti, že by drtivá většina doktorů variantu zachování nohy úplně zavrhla, ale v tomhle případě… měl k dispozici wraitský enzym a doslova mimozemské, vyspělé technologie, které pravda neznal, ale důvěřoval Toddovu slovu, že budou fungovat. Měl malou naději že se věci povedou, ale byla to naděje.

Rozhodl se.

“Dobře,” řekl nakonec rozhodně, “ale pouze za podmínky, že bude poručík Cadmanová souhlasit s použitím enzymu a kosterní náhrady, kterou nabízíte.”


Sedmnáctá kapitolaDevatenáctá kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s