Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědi, které může dát jen úl – 19. kapitola

Na to neměl nikdo z nich co říct, proto se rychle vrátil ke Cadmanové. Cítil její nevyřčenou otázku. Nebyla hloupá, muselo jí být hned jasné, že je to vážné a tím, že se odešel poradit s Lornem a Toddem to jenom potvrdil.

“Začneme s infuzí, dobře?” položil samozřejmě jen řečnickou otázku, když sahal do tašky pro vak a infuzní sadu. “Lorne, budu potřebovat pomoct.”

Nemusel žádat dvakrát ani víc než jen naznačit, co má dělat. Lorne už klečel po jeho boku, P-90 si odsunul stranou a chopil se vaku, aby ho zvedl do dostatečné výšky. Kývnutím mu poděkoval, zatímco připravoval infuzi a také mluvil:

“Nebudu vám nic nalhávat, Lauro, není to dobré,” obrátil se k ní a navzdory tomu, co říkal a dělal – nabodával jí infuzní jehlu do ruky – k ní vyslal další povzbuzení. “Přepážka vám rozdrtila velkou část stehenní kosti.”

Vlna paniky se z Cadmanové vyvalila na všechny strany, intenzivní a běhající mu po zádech jako tisíc mravenců. S panikou přišel strach, zintenzivnění bolesti a její hrudník se začal rychle zvedat, ale to bylo vše, kromě toho, že silněji stiskla zbraň, kterou stále držela na prsou, jak dala najevo, co cítí.

Pomalu od něj odvrátila pohled, celé se odvrátila. Uzavřela se do sebe. Zadusila v sobě všechnu tu paniku, ba až hrůzu, a donutila se ke klidu. Jak ji stále držel za ruku, mohl cítit všechno to úsilí, které do svého boje s vlastním strachem dávala. Byla voják, vojáci se nevzdávají a tak se i ona zařekla a rozhodla nevzdat.

“Přijdu o ni…,” zkonstatovala hlas rozechvělí nejen ztrátou krve. V koutku oka se jí utvořila slza, která začala pomalu klouzat po špinavé, zakrvácené tváři. Mohl cítit, jak její sebeovládání povolilo, když zavřela oči a pevně semkla rty.

“Ne nutně.” Jak to řekl, prudce otevřela oči a obrátila se k němu s energickou nadějí, která neodpovídala pravděpodobnosti úspěšnosti toho, k čemu se chystali. Nebral jí to, naopak se snažil její pozitivní přístup podpořit úsměvem. “Máme plán, jak zachránit vás i vaší nohu, ale bude to riskantní a zahrnuje to wraithský enzym, wraithskou asistenci a další wraithské technologie.”

“Info?” zeptala se jednoduše a krátce, jako kdyby mluvila do vysílačky při rozkazu udržování rádiového ticha až na naléhavé případy.

Rozuměl, že chce vědět víc. Ač byla voják, velkou částí byla také vědec a její znalost termodynamiky a vybušnin přesahovala kohokoliv, koho stačil poznat. Cadmanová byla z těch, co potřeboval i v kritické situaci dostatek dat, aby se mohl rozhodnout. Protože by neporozuměla všemu, zhustil jí to do jednoduššího výkladu.

“Enzym vás udrží naživu a při síle po dobu operace, během které s pomocí wraitských vědců odstraním poškozenou kost a tu pak nahradím organickým polymerem,” vysvětlil a pak upřímně, protože ona si upřímnost rozhodně zasloužila a lékař by neměl pacientovi lhát, dodal: “Budu upřímný, Lauro, nevím, jestli bude enzym fungovat, jak chceme. Netuším ani, jestli polymer, který nám Wraithi  dají, dokáže nahradit kost a jestli ho vaše tělo neodmítne, i když Todd tvrdí, že to bude fungovat. Také nevím s jistotou, jestli i přesto všechno nebude nutná amputace a jestli vás ten pokus o záchranu nohy nebude stát život. Tak se věci prostě mají.”

“Jiná… možnost je… co?”

“Amputace v oblasti horní třetiny femuru.”

“Takže… moje možnosti jsou, že buď… možná umřu, ale bez nohy… nebo možná umřu, jen s nohou” shrnula to z té nejméně pozitivní stránky, ale řekla to s černě pobaveným ušklíbnutím. “Dejte mi tu… zatracenou wraithskou věc!”

Popravdě nečekal jinou odpověď, ale zeptat se musel. Teď, když měl povolení, zvedl pohled k Toddovi, ale říkat nic nemusel. Stačilo jen myslí naznačit a on už se rychle přesunul k nim a přidřepl ke Cadmanové z druhé strany, protože po druhém Carsonově boku už byla zeď. Zvedl krmnou ruku. V tu chvíle se Cadmanová napnula. Cítil z ní další strach, ale tentokrát úplně jiného charakteru a zcela zaměřený na ruku, která se nad ní vznášela.

“Jen klid, Maličká. Nebudu se krmit,” ujistil ji Todd, který, jak Carson věděl, musel její nervozitu zaznamenat také. Kromě uklidnění, dokonce zvolnil svůj pohyb a nepřirozeně pomalu a vláčně nabídl ruku tak, aby mu z ní mohl snadno odebrat enzym.

Sáhl do brašny pro jehlu a stříkačku. Vydezinfikoval místo na přechodu mezi dlaní a zápěstím, kde byla žláza nejblíže povrchu, protože se musela vyhnout kloubu, podobně jako cévy a tepny. Právě kvůli nim na okamžik zaváhal. Osvětlení bylo špatné, takže se snadno mohl místo do krmné žlázy trefit do cévy nebo tepny, což by nebyl problém sám o sobě. Todda by tím jistě nezabil. Ale mohl kontaminovat samotný krmný enzym.

Nebyl si sice vědom, že by svoje váhání dal najevo, ať už viditelným zaváháním nebo jenom mentálně, přesto od Todda dostal jasně čitelné povzbuzení, ochucené o trochu netrpělivosti. Pozvedl k němu pohled. Bylo možné, že od jejich… mentálního doteku, ho byl Todd schopen vnímat lépe? Určitá pravděpodobnost tu byla. Teď ale nebyl čas ani prostor to řešit.

Odhodlaně vpíchl jehlu do krmné žlázy a perfektně se trefil hned napoprvé. Žlutý enzym s nepatrným nádechem do oranžové a zelené, rychle plnil stříkačku. Vzal si víc, než kolik plánoval Cadmanové dát, a zbytek hodlal nechat na později. Todd s tím evidentně neměl sebemenší problém. Doslova necukl ani prstem, dokonce ani ve chvíli, když vytáhl jehlu z jeho předloktí. Jednoduše jen stáhl ruku zpět.

Carson ho zkontroloval rychlým pohledem, aby viděl, jak přikývl, a pak se obrátil ke Cadmanové.

“Dobře. Půjdeme na to,” řekl a přitiskl stříkačku ke kanyle v její ruce. “První pocítíte teplo, rozšiřující se vám od ruky pozvolna do celého těla. Společně s teplem bude přicházet pocit, že jsou vaše končetiny lehčí a vláčnější. Zároveň se budete cítit plná energie. Bolest bude ustupovat až do té míry, že nebudete cítit prakticky nic. Až k tomu bodu dojdete, chci abyste mi to řekla,” instruoval ji, pečlivě vyslovujícíc každé slovo, protože věděl, že po první dávce enzymu lidé rychle ztrácí koncentraci a chvíli trvá, než se jim vrátí.

“Jasné, doktore,” přitakala Cadmanová s rozšiřujícím se úsměvem na tváři. Vzhledem k její malé váze, slabých padesát dva kilo, měl na její tělo enzym rychlý účinek.

Chytl ji za ruku, sevřel trochu víc, než bylo nutné a otevřel se pro její emoce. Nedůvěřoval úplně tomu, že mu řekne včas, kdy se její bolest zmírní natolik, aby mohli zvednout přepážku a to bylo načasování důležité. V okamžiku, kdy byla bolest utlumena na naprosté minimum, začaly se projevovat povzbuzující účinky enzymu a s nimi spojená euforie. V tu chvíli už chtěl, aby byla noha volná, protože se mohlo stát, že už nebude Cadmanová s nimi pořádně spolupracovat a mohla by si ublížit.

Vnímat ji svým nadáním mu umožňovalo odhadnout, kdy nastane správný čas a to i přesto, že její pocity a emoce byly v tuto chvíli zmatené. S tím si ale dokázal poradit. Měl zkušenosti.

“Lauro, vnímáte mě?” zeptal se a trochu se k ní naklonil.

“Jo, jo, doktore,” odpověděla s uchechtnutím.

“Dobře, soustřeďte se na mou ruku. Na to, jak vám ji držím.”

To, že vnímá jeho příkaz, mu dala najevo tím, že mu ruku stiskla až k bolesti. Vydržel to. Nepokusil se ji uvolnit.

“Hej, pst, doktore,” promluvila na něj a napůl se nadzvedla, jak se k němu snažila naklonit. Jelikož stále vnímal její bolest dost na to, aby ji vnímala i ona, kdyby pohnuli dveřmi, tak jí vyhověl a naklonil se k ní s tázavým výrazem. Cadmanová se zahihňala a ztišila hlas do chraplavého šepotu: “Zaskóroval jste?”

Otázka mu vehnala červeň na špičky uší a dva pohledy, jeden ostrý od Lorna a nechápavě tázavý od Todda, moc nepomáhaly. Vyčistil si hrdlo malým odkašláním.

“Ani ne. Zavolali mě k nějakému simulantovi.”

Cadmanová se zahihňala znovu.

“Škoda,” broukla nesoustředěně, přičemž její oči začaly putovat po všem kolem, dokud se nezastavili na Toddovi. “Chtěla jsem vědět… jestli je to o velkých rukách pravda. Protože ty… ty! Máš fáákt velké ruce…” Mávla Toddovým směrem svou zbraní. Carson se napnul a ucítil krátký záchvěv ostražitosti i od Lorna, ale jen do chvíle, než Todd s lehkostí chytl mávající a držel ji i Lauřinou rukou hlavní směrem ke stropu. Cadmanová se tomu jen znovu zahihňala.

“Pozor, Maličká, nechceme další nehody,” varoval ji, nicméně se zábleskem pobavení v očích i v hlase.

Cadmanová ho příliš nevnímala, opouštěla ji bolest a euforie zcela přebírala vládu nad jejím tělem i chováním. Vnímal to jako těžký mlžný opar, stejně hustý, jako ty, které uspávaly skotskou vysočinu. To byl ten správný moment pokračovat.

Vymanil ruku z Lauřina sevření, aby si přitáhl svou tašku a vytáhl z ní tlakový obvaz a nafukovací dlahu, která byla v tomhle případě vhodnější, protože držela celou nohu. Díky tomu hrozilo menší riziko, že se kosti v končetině pohnou, až jí odsud ponesou. Nejlepší by byla fixace na nosítkách, ale ty tu neměl k dispozici a navíc by se zcela jistě nevešly do wraithského výtahu.

“Dobře, jdeme na to,” zavelel. “Lorne, vy budete držet kapačku. Todde, až se přepážka zvedne, budeš ji muset držet v klidu. Já se postarám o nohu. Můžeš ji odnést?” zeptal se a zvedl k Toddovi tázavý pohled.

Dostalo se mu souhlasu v podobě malého přikývnutí.

“Výborně. Tak na tři. Jedna,” připravil si věci do ruky, “dva,” zkontroloval Lorna a Todda jestli jsou připraveni, “Tři!”

Kovová přepážka zapraskala, jak se začala zvedat, a ze zranění na Lauřině noze se vyvalil proud krve. Přesně jak předpokládal, když přepážka přestala stlačovat ránu, poškozené cévy se otevřely a začaly krvácet. Neobjevil se ale výstřik. Jakýmsi záhadným způsobem, snad zásahem shůry, neměla poškozenou stehenní tepnu. To byla skvělá zpráva. O jeden problém méně.

Zastavit vzniklé krvácení nebyl problém. Carsonovy ruce pracovaly automaticky, když několika rychlými pohyby ovinul obvaz kolem nohy. Měl v tu chvíli cítit Lauřinu bolest, ale místo toho cítil potěšení skoro až extatické. Dávka enzymu udělala přesně, co měla. I když neuroreceptory v noze museli do jejího mozku posílat informace o bolesti, mozek si je přeložil obráceně. Z bolesti se stalo potěšení. A Cadmanová na to reagovala přesně, jak předpokládal a pokusila se posadit.

Todd zasáhl rychle, jemně, ale pevně a donutil ji zůstat ležet rukou položenou na rameni a druhou na stehně nezraněné nohy. I když to byl zdánlivě neúčinný způsob, jak někoho udržet, tak Cadmanová se naprosto uklidnila, což mu poskytlo dostatek prostoru a času k zafixování její nohy. Nafukovací fixační sádra pokrývala celou její nohu, od prstů až nahoru téměř k tříslům, což bránilo tomu, aby ji během cesty ohnula a způsobila si ještě vážnější zranění. Stejně ale bude muset tu nohu přidržovat. Vážně by byla nejlepší nosítka, ale ta prostě nebyla možnost.

Uzavřel ventil, aby fixace zůstala natlakovaná, a zvedl pohled k Toddovi s Lornem.

“Dobře, teď ji zvedneme,” instruoval je. “Jedna. Dva. Tři!”

Zvednout Cadmanovou bylo pro Todda evidentně naprostá hračka. Napřímil se v jednom plynulém pohybu, aniž by potřeboval prostor k udržení rovnováhy. To o sobě a Lornemu bohužel říct nemohl, ale povedlo se. Todd držel Lauru jednou rukou kolem zad a druhou měl pod jejími stehny, takže mu v náručí spíše seděla, než ležela. Díky tomu mohl Carson snadno držet její nohu v klidu.

Cadmanová instinktivně ovinula ruku kolem Toddova krku a zabořila mu obličej do ramene. Vypadala a byla cítit uvolněně, ba až spokojeně, a co se Todda týkalo, ani ten nevypadal, že by mu její chování nějak vadilo. Byl jenom pobavený a trochu… slovo ‘něžný’ bylo asi nejblíž tomu, co z něj cítil a dokázal by to nějak jasně pojmenovat.

Přestože někoho nést ve třech bylo poněkud nepraktické, podařilo se jim docela snadno dostat se k výtahu.

“Páté tlačítko odspoda,” navedl Todd jednoho z nich na ovládání.

Lorne se toho ujal a stiskl příslušné tlačítko. Výtah se dal do pohybu. Cadmanová se přitiskla k Toddovi ještě víc, takže celá její tvář zmizele pod jeho vlasy, a začala se hihňat a něco si pro sebe nesrozumitelně drmolit. Lidově se dalo říct, že byla totálně v rauši. Její emoce byly tak zmatené, že ani když se na ně pokoušel soustředit, nedokázal je od sebe rozplést a rozeznat jednotlivé z nich. Spojení šoku, ztráty krve a enzymu na ni mělo dohromady silnější vliv, než tehdy na Forda, jehož mysl byla naopak až neobvykle jasná a ostrá. Nebo možná mohl mít enzym i výrazně různorodé účinky na jednotlivce, ať už kvůli pohlaví, věku, etniku, lécích, které braly, nemocech, které prodělali nebo na základě něčeho úplně jiného. Škoda, že se nedal provést lepší výzkum zvláště co se klinického testování týče. Teď by mu to velmi pomohlo.

Odvrátil myšlenky od snahy vnímat Lauřiny emoce a naopak se je pokusil zablokovat, ignorovat je, a soustředit se na něco jiného.

“Budu potřebovat lůžko, nějakou možnost sterilizace a mnohem víc světla,” obrátil se k Toddovi, i když tušil, že to už odhadl.

“Stará laboratoř na pokusy na lidech na to bude vhodná,” odvětil.

Než na to stačil reagovat, ozvala se Cadmanová:

“Lékořicové sušenky,” pronesla zřetelně a zvrátila hlavu dozadu, aby se mohl zasmát a pokusil te soustředit na Toddovu tvář, “Líbí se mi, že po nich voníš.”

Pocítil z Todda nejdřív překvapení, které ale rychle přešlo v pobavení podbarvené zájmem a vzrušením. Nebylo to to zemité, těžké toužení, které bylo stále přítomné pokud si byli nablízku ani horká vlna, jako měl možnost pocítit doslova na vlastní kůži před možná hodinou nebo dvěma. Ale rozhodně to byl sexuální zájem o Cadmanovou. Cítit ho způsobilo nepříjemné bodnutí žárlivosti. Carsone, okamžitě přestaň! napomenul se v duchu. Teď nebylo na podobné úvahy místo ani čas.

“I mě se líbí, jak voníš, Maličká. Jsi doslova k nakousnutí,” odpověděl Todd se smíchem v hlase k jeho velkému překvapení a nevíře. Stál přece sotva stopu od něj! Téměř se dotýkali! Jak mohl… jen tak… 

Cadmanová vyprskla smíchy.

“Ne, ne!” zamávala rukou ve které měla kanylu Toddovi před obličejem, takže musel Lorne zasáhnout a chytnout ji za zápěstí, aby zabránil tomu, že si kanylu vytrhne. “Tak jsem to nemyslela.”

“Óóó… věř mi, že vím velmi dobře, jak si to myslela,” odvětil Todd.

V ten okamžik to nevydržel a nechal ze sebe vytrysknout veškerou nevoli, rozhořčení i dotčenost a zlost. A žárlivost taky, i když té se pokusil nechal prosáknout co nejméně. Tady nešlo už jen o jeho zraněné city, kdy se cítil poníženě a rozzlobeně, když musel sledovat, jak někdo, s kým se téměř vyspal, flirtoval s někým jiným. Tady už šlo o skutečnost, že Laura byla mimo sebe. Naprosto nespůsobilá poskytnout uvědomělý souhlas. Nehodlal být svědkem takového chování.

Todd k němu prudce obrátil hlavu a jeho výraz byla maska čirého překvapení a nepochopení. Zamračil se mu v ústrety. Neřekl nic nahlas, ale v mysli sformoval seznam toho, co mu vadí na Toddově chování a vyslal ho jeho směrem nebo alespoň v takové míře, v jaké toho byl schopen. Co všechno z toho Wraith skutečně zachytil a pochopil, samozřejmě nevěděl, ale něco určitě, protože se pomalu obrátil ke Cadmanové a o mnoho vážnějším hlasem k ní promluvil:

“Obávám se, Maličká, že podle všeho nemáš úplně jasnou mysl. Nicméně,” koutkem oka provokativně pohlédl na Carsona, “mi můžeš svůj návrh zopakovat později. Mohl bych ho zvážit.”

Nehodlal se zabývat Toddovou úmyslnou provokací. Rozhodně měl teď na mysli mnohem závažnější věci, než absurditu wraithského chování, v první řadě Lauřin klesající krevní tlak v noze, který se projevil výrazným zblednutím kousku kůže, který viděl mezi botou a okrajem nohavice. Pokud se mu brzo nepodaří alespoň částečně obnovit krevní oběh…

Díky bohu se dveře otevřely a cesta k laboratoři, o které Todd mluvil, byla krátká. Samotná laboratoř byla téměř pravidelného kruhového tvaru a celý její, na poměry wraithského úlu neobvykle nízký strop, byl kompletně zakrytý krystaly, které ozařovali jasným světlem celou místnost. Její stěny byli pokryté něčím, co nebyla kůže, ale spíš se to podobalo umělé hmotě nebo laku a měly šedavou, nikoliv hnědo červenou barvu. Uprostřed bylo lůžko z úponů úlu, také pokryté tím šedavým lakem a hlavně průhlednou deskou s otvory po obvodu, která vypadala jako ze skla. Už z dálky pod ní mohl vidět houbovitou tkáň, která byla ve sprchách. Nad samotným lůžkem pak na dlouhém úponu vysel jeden neobvykle velký krystal.

Svým způsobem to připomínalo operační sál. Hodně světla, snadno omyvatelné a desinfikovatelné stěny, odtok na krev a tělní tekutiny. Bylo to sice neobvyklé, ale s něčím takovém mohl pracovat. Za dobu, co byl v pegasu, zvládl operace i na mnohem nepříznivějších místech. Jediné, co potřeboval, byla asistence někoho, kdo by mu pomohl prokousat se wraithskou částí operace.

“Dobře, položíme ji na lůžko,” přikázal. 

Společně domanévrovali Cadmanovou na lůžko a složili ji tam. Téměř okamžitě se pokusila vstát, ale Todd ji zadržel a tlakem na čelo ji donutil si lehnout. Pod jeho dotekem neobvykle zvláčněla, skoro jako kdyby ztratila vědomí, jen kdyby se zároveň stále nehihňala a nemumlala si něco pro sebe.

“Budou třeba sedativa. Někdo, kdo bude sledovat její životní funkce a kdo mi vysvětlí, jako použít polymer, o kterém si mluvil. Pak je tu otázka dezinfekce – “

“On ti bude k ruce a vše vysvětlí,” přerušil ho Todd a pohnul se dost na to, aby odhalil dveře, v nichž stál mladý wraithský trubec v neobvyklém oblečení, sestávajícím z  dlouhého pláště bez viditelného zapínání, který ho zakrýval doslova od krku až po paty. “Má ze všech trubců na tomto úlu nejrozsáhlejší znalosti lidské anatomie.”

Sklouzl pohledem po mladém Wraithovi a zaměřil se na něj. Byl plný nejistoty, obav a nervozity, ale také zvědavosti a odhodlání. A zároveň oplývající mladistvou energií a otevřeností, kterou dosud u Wraitha nikdy nepocítil. Jeho oči zářily dychtivostí, jak se snažil nahlédnout na lůžko, kde ležela Cadmanová a vidět, co se tam děje. I obličej, postrádající tetování i vousy, byl napjatý a celé jeho tělo bylo strnulé v mírném předklonu, jakoby se musel ovládat, aby nepřiběhl k lůžku. Byl to zvědavý mladík, zapálený do oboru, který si zamiloval, a s naprostým minimem zkušeností. Uvítal by někoho, kdo neviděl v Cadmanové středoškolský projekt, ale neměl zdá se jiné možnosti a pokud ho Todd vybral… Carson musel věřit, že to zvládne.

“Dobře.” Kývl rychle na souhlas. “Teď vy dva,” pokynul hlavou k nim a pak směrem ke dveřím, “ven.”

“Nenechám vás tu samotného s Wraithem,” namítl Lorne.

Ostře na něj pohlédl.
“Nechci vás tu. Nemůžu hlídat, abyste se vzájemně nepozabíjeli a zároveň operovat.”

Bylo jasné, že se to Lornemu nezamlouvá, ale mlčel a prostě předal vak s tekutinou Carsonovi, a zacouval ke dveřím. Na rozdíl od Lorneho neměl Todd žádné námitky, pustil Cadmanovou a přesunul se k Lornemu a pak ven ze dveří, ponechávaje mu prostor, klid a volnou ruku. Major věnoval poslední pohled mladičkému Wraithovi, který ho naprosto ignoroval, protože už byl na cestě k lůžku, a pak také opustil místnost.

Carson se obrátil k wraithskému mladíkovi:

“Začneme.”


Osmnáctá kapitolaDvacátá kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s