Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědi, které může dát jen úl – 20. kapitola

Naposledy zkontroloval kapačku, ujistil se, že rána nesákne a pak přehlédl Lauřiny životní funkce, zařící na skeneru. Všechno bylo v normálu, samozřejmě s přihlédnutím k okolnostem. V posledních šestnácti hodinách vytahal Cadmanové z nohy přesně šedesát osm úlomků kosti, posešíval hlavní cévy a svalstvo a hlavně nahradil kus kosti podivnou hmotou. Zpočátku byla měkká jako plastelína a v rukách se mu zdánlivě hýbala. Potom, při kontaktu s kostní tkání do ní doslova vrostla a začala přebírat její strukturu. Přímo před Carsonovýma očima převzala ta hmota tvar i hustotu lidské stehenní kosti, jen její barva zůstala šedozelená. Pokud jí Lauřino tělo neodmítne, byla to ta nejlepší náhražka kosti, jakou kdy viděl nebo si dovedl představit. Pokud by měli lékaři k dispozici něco takového… Znamenalo to už nikdy žádné šrouby, nekvalitní kloubní náhrady nebo vůbec náhrady. Rekonstrukční chirurgie by rázem byla o desítky řádů účinnější a bezpečnější.

A to přitom byla tato dokonalá kosterní náhrada jen špičkou toho, co měl v posledních pár hodinách šanci vidět a použít.

Například… veškerá krev unikající při operaci vtekla do lůžka, ve kterém prošla čistícím procesem a skrze úpon úlu byla narvácena Cadmanové do těla, což výrazně snížilo ztrátu krve a tak byl omezen celkový šok. Světlo se dalo nastavit doslova v jakémkoliv úlu a jakmile bylo třeba, prostě se objevily další úpony s krystaly na koncích, které poskytly světlo navíc. Po odložení byly jeho nástroje okamžitě perfektně očištěny záplavou ostře kysele páchnoucí trávicí kapaliny a pak množstvím čisté vody, která je zanechávala bez poskvrnky a okamžitě opět použitelné klidně na dalšího pacienta. A zbytky tkání, kostí a použité tampony, byly ihned zpracovány ve vaku naplněném tou samou trávicí tekutinou. To by umožňovalo práci s vysoce infekčními pacienty bez starostí s bezpečností následné manipulace s odpadem a jeho likvidace. Navíc se dozvěděl, že lůžko sledovalo životní funkce pacienta, dokázalo regulovat jeho teplotu, podávat mu kyslík, přímo se napojit na jeho krevní oběh, stimulovat jeho mozek, vytvořit sondu určenou ke krmení i odstraňování odpadu. Doslova bylo vybaveno ke všemu, o čem by doktor a chirurg mohl snít.

Přesto, že mu wraithská technologie v mnohém pomohla, musel hodně práce odvést také on sám a proto teď, když se ujistil, že je Cadmanová stabilizovaná, začal pociťovat tu dobře známou lehkost, jak začala vlna adrenalinu, která ho držela na nohou, pomalu slábnout. Když zvážil, že se moc nevyspal, už celé týdny žil a pracoval pod stresem a teď byl alespoň dvacet hodin na nohou…? Tušil, že za chvíli padne na nejbližší trochu pohodlně vypadající rovný povrch a dá si pořádného šlofíka. Nejdřív měl ale příjemný úkol ujistit Lorneho, že když půjde všechno dobře, Cadmanová bude v pořádku.

“Potřebuji, aby někdo stále sledoval její životní funkce,” oslovil mladého Wraitha, který se skláněl nad Cadmanovou v naprosto nepřirozeném úhlu a zblízka sledoval její obličej. Jak Carson promluvil, prudce zvedl hlavu, ale zůstal stále předkloněný, a několikrát rychle zamrkal a vypadalo to a byl cítit, jakoby ho stále překvapovalo, že je Carson schopen mluvit a myslet. Přesně takový pocit měl z Wraitha, překvapení, nevíra a trocha strachu. Představoval si, že tak nějak by se cítil a tvářil někdo, na koho by promluvil jeho pes. Navzdory tomu byl po celou dobu nápomocný, rychle pochopil každý příkaz, měl velmi dobré znalosti lidské anatomie a to včetně praktických (Carson se nechtěl zabývat tím, jak je získal) a dokázal být neuvěřitelně obratný s nástroji, i když měl drápy na palec a půl dlouhé. 

“Budu tady,” ujistil ho mladík po nějaké chvíli ticha, během které zpracovával, jak odpovědět a že by vůbec měl odpovědět.

“Dobře. Půjdu ven majorovi a Veliteli oznámit, že je na tom Cadmanová dobře,” informoval ho, když házel rukavice do recyklačního vaku, načež se na Wraitha podíval a střetl se s jeho upřeným pohledem. Neubránil se úsměvu. “Odvedl si dobrou práci, chlapče,” dodal a poplácal ho po rameni, ponechávaje upřímné ocenění jeho práce i snahy ze sebe proudit.

Očekával, že tím bude mladý Wraith zmatený a nespletl se. Jeho výraz i pocity, které z něj plynuly, byly úsměvné, neměnilo to ale nic na faktu, že Carson své uznání myslel vážně. Jestli to mladíkovi dojde a bude to pro něj mít význam, už nechal na něm, stejně jako nechal Cadmanovou v jeho schopných rukách.

Vyšel ven na chodbu a okamžitě uviděl Lorneho, který se opíral o zeď, oči zavřené a bradu opřenou o prsa, zatímco ruce měl složené na své P-90. Dýchal pomalu a jeho mysl byla zakalená, téměř jako kdyby spal nebo se alespoň nacházel někde mezi spánkem a bděním.

Todd stál o několik kroků dál a jakmile se Carson vynořil ze sálu, naklonil hlavu na stranu v otázce. Věděl celkem s jistotou, že ho mladý Wraith po celou operaci průběžně informoval o pokrocích, přesto k němu vyslal ujištění, že vše dopadlo dobře a až pak se obrátil na Lorneho:
“Majore Lorne,” oslovil ho. Lorne se okamžitě postavil prakticky do pozoru a zmatení z vyrušení na něm bylo vidět jen nepatrnou chvíli.

“Doktore…” nadnesl Lorne nervózně, jasnou obavu vepsanou v očích.

Povzbudivě se usmál.

“Operace proběhla nad očekávání dobře. Cadmanová je stabilizovaná a pokud se v následujících deseti, nanejvýš patnácti hodinách nic nestane, bude v pořádku.”

Lornovo ulehčení by bylo patrné i pro někoho, kdo neměl Carsonovo nadání.

“Mohu za ní?” zeptal se, pohled upřený ke dveřím.

“Stále ještě je pod sedativy,” odpověděl, čímž chtěl říct, že kdyby šel dovnitř, stejně by s ní nemohl mluvit a tak bylo zbytečné tam chodit. Jenže podle pohledu, hlavně emocí, které z Lorna pocítil, mu rychle došlo, že tady nejde o to, že by s ní chtěl mluvit. Prostě jen chtěl pohlídat zraněného člena svého týmu. Tak s malým, vlídným úsměvem pokračoval. “Nemůžete s ní mluvit a nepůjde to ještě nejméně tři hodiny, ale pokud chcete, můžete jít dovnitř a dohlédnout na ni. Ale musíte dodržet pár instrukcí,” zastavil ho zvednutým prstem, než se Lorne stačil pohnout ke dveřím. “Nebudete zasahovat wraithskému doktorovi do práce. Až se probudí, nebudete se ji pokoušet vyslýchat a sám se pokusíte trochu se prospat. Dobře?” zeptal se s významně pozvednutým obočím, kterým dával najevo, že pokud nebude Lorne plnit jeho instrukce, nebude smět dovnitř.

“Dobře, doktore,” odsouhlasil mu to po krátkém zaváhání, načež sklouzl pohledem k dosud zcela mlčícímu Toddovi, který je jen sledoval, než se obrátil zase na Carsona a mnohoznačně se zeptal: “Co vy?”

“Mám v plánu si také chvíli odpočinout. Stále ale budu na vysílačce,” poklepal do krytu vysílačky na svých prsou. “Kdyby se stav Cadmanové změnil, zavolejte mě. “

Lornův pohled znovu putoval k Toddovi a bylo z něho cítit váhání.

“Budu v pořádku,” ujistil ho pevně a měkce, potlačujíc podrážděnost, která v něm začala vzrůstat, protože byl unavený a opravdu by si rád chvíli odpočinul. Ne, že by se nedokázal vybičovat k dalšímu bdění a výkonům, ale pokud k tomu nebyl důvod? Ani jeden z nich by si neměl zbytečně odpírat odpočinek, když nebyli v nebezpečí. A to nebyli. Zcela racionálně, bez ohledu na důvěru, kterou choval v Todda a v jeho ochranu, kdyby je chtěli Wraithi zabít, už by to udělali. Nevynakládali by úsilí na udržení Cadmanové naživu a záchranu její nohy, pokud by se jich chtěli zbavit.

“Postarám se o doktorovo pohodlí,” promluvil konečně Todd. 

Kupodivu to bylo to, co Lorneho ponouklo vyrazit ke dveřím provizorního operačního sálu.

“Dobře se vyspěte, doktore,” dodal, než zmizel ve dveřích.

Teprve ve chvíli, kdy se za ním uzavřely, si Carson dovolil zhluboka vydechnout a nechal ramena, ztěžklá unavou, poklesnout. Do chvíle, kdy byli kdekoliv nablízku pacienti, jejich rodina nebo přátelé, nemohl na sobě dát znát únavu, ale jakmile byl sám… tedy skoro sám… Cítil, ne slyšel nebo viděl, jak se k němu Todd zezadu přiblížil a dostal se tak blízko, že mohl jasně vnímat jeho mentální auru plnou klidu. Jen trochu naklonil hlavu jeho směrem. Neviděl ho, přesto opět spíš cítil, že zvedl ruku a vzápětí mu její chladná váha spočinula na rameni. Zdánlivě jako kdyby začala prosakovat jeho oblečením, vpíjet se mu do kůže a pak z něj vysávat všechno to napětí a podrážděnost spojené s únavou… a s faktem, že by asi měl být na Todda naštvaný… z nějakého důvodu. Nebyl si přesně jistý jakého, ale nezáleželo na tom.

Zavřel oči a opřel se dozadu o širokou hruď, která byla tak blízko. Nechal na ní spočinout většinu své váhy a tiše si povzdechl. Trochu přehodnotil svůj předešlý názor. Povrch, na kterém by si zdříml, nemusel být ani vodorovný. Teď a tady to bylo docela pohodlné a z míry ho nevyvedlo ani to, když Toddova ruka sklouzla z jeho ramena na hruď a spočinula mu na prsou tam, kde měl svou jedinou jizvu.

“Jsi cítit únavou,” ozval se mu ucha hluboký, mručivý hlas a na boltci pocítil chladný závan vonící po sladkém alkoholu. “Mohu ti od ní ulevit,” nabídl Todd polohlasně, podmanivě, ale zároveň… nadějně.

Byla to asi ta poslední emoce, která donutila Carsona otevřít oči a procitnout dost na to, aby rychle uchopil Toddovo zápěstí. Okamžitě a velmi jasně si uvědomil, co mu nabízel a nehodlal přijmout.

“Ne,” odmítl rychle a prudčeji, než asi měl, vzhledem k tomu, že z Todda se vzedmula vlna zklamání a nevole, obojí trochu podbarvené podrážděním, které dal najevo jdeště navíc nespokojeným, syčivým zvukem, který mu přepadl přes rty.

V odpovědi na to Carson uvolnil stisk a svou ruku ze zápěstí přesunul na tu Toddovu, tak aby ji zakryl jak jen to bylo možné.

“Potřebuji se jen chvíli vyspat,” řekl o mnoho smířlivěji a pootočil hlavu natolik, že se jeho tvář a nos dotkl té Toddovy. Musel trochu vzhlédnout, aby se mohl podívat do jeho jantarových očí. “Velká, pohodlná postel a… společnost je to, co teď chci.”

Todd na něj zůstal nehybně zírat několik nádechů, než se jeden jeho koutek zvedl vzhůru a on se odfrkl.

“To dokáži zařídit.”

°°O°°

První, co proniklo do jeho právě probuzené mysli bylo jemné cinkání. Když pak otevřel oči, uviděl desítky nepravidelně tvarovaných zelených plíšků hustě zavěšených po tenkých řetízcích, které tvořily závěs. Pozvedl ruku a zlehka po závěsu přejel prsty a ten se ještě víc rozcinkal. Úsměv mu zvedl koutky.

Hned věděl, kde je, a rychle si začal vybavovat i to, jak se sem dostal. Pamatoval si na cestu do Toddovy kajuty, během které ho Todd podpíral, a pak bohužel i to, jak se vytáhl na postel a téměř ve stejný okamžik, co jeho hlava klesla do temně rudého povlečení, se jeho oči zavřely a on usnul. Jen matně si pak vzpomínal na váhu druhého těla na posteli a sevření ruky kolem pasu. Té samé ruky, která byla stále ovinutá kolem jeho hrudníku a jejíž dlaň byla přitisknutá na jeho prsa, přesně na jizvu.

Zvedl ruku a položil ji na tu Toddovu. V ten okamžik za sebou pocítil pohyb. Krk mu ovanul chladný dech.

“Už nebudeš spát?” zeptal se Todd polohlasně.

Musel se usmát té zvláštní otázce, ale hlavně zvědavosti, kterou naprosto neskrytou, z Todda cítil. Takovým způsobem by se většina lidí nezeptala, jedině tak obvyklým a hloupým ‘spíš?’. Na druhou stranu to u Todda chápal, nejspíš si neuměl představit pořádný osmihodinový spánek.

“Ne,” odpověděl s přetrvávajícím úsměvem. “Byl jsi tu celou dobu?”

Todd mu odpověděl jenom přívalem souhlasu a nepatrným zamručením, které rozvibrovalo celý jeho hrudník. Něco z těch vibrací proniklo i do Carsonova těla. Opřel se do nich. Bylo to příjemné, skoro jako vrnění kočky. Téměř uspávající a přinášející klid. Zavřel oči a nechal se tím pocitem chvíli unášet, zapomínaje na to, kde je, že jsou Peterson s Rogersem po smrti i na skutečnost, že by měl zkontrolovat Cadmanovou.

S povzdechem oči zase otevřel. Cadmanová ho potřebovala.

“I když bych tu rád ještě zůstal, povinnosti volají. Musím zkontrolovat svou pacientku.”

Jak to řekl, vrnění ustalo a poklidná aura, kterou sdíleli, byla naplněná podrážděním zklamáním.

“Je v pořádku. Věděl bych, kdyby ne.”

“S dovolením si to raději sám ověřím,” odpověděl a očekával, že ho Todd pustí, jenže ten to neudělal. Dál se držel stejně pevně a bez hnutí. Mohl by se mu vymanit, ale shledal, že když ho Lorne nezavolal během posledních – podíval se na hodinky – sedmi a půl hodiny, tak se Lauřin stav nezhoršil a proto nebude vadit, když nejdřív zavolá. Nepokusil se tedy dostat z Toddova náručí, jenom přesunul ruku k vysílačce a aktivoval ji.

“Beckett Lornemu. Slyšíte mě, majore?” 

Ve vysílačce to příznačně zachrastilo, jak bylo spojení navázáno.

“Tady Lorne, doktore. Jak jste se vyspal?”

“Dobře. Co Cadmanová?”

V pozadí bylo slyšet, jak se Lorne ptá mladého wraithského doktora na Cadmanin stav. Co mu Wraith odpověděl, nebylo přesně rozumět. Mluvil velmi rychle, takže téměř nesrozumitelně.

“Fešák říká, že je na tom Cadmanová dobře… a je při vědomí.”

“Fešák?” zopakoval nevěřícně. Za zády ucítil pohyb, jak se Todd přesunul, tak, že měl hlavu položenou na jeho rameni. Periferním zrakem viděl, že jeho žluté oči doslova hypnotizují vysílačku a byl cítit jako velká, zvědavá otázka.

Lorne si na druhém konci povzdechl.

“Tak ho pojmenovala Cadmanová. Bojím se, že už mu to zůstane,” odpověděl Lorne k nemalému pobavení jich obou. Carson na svém rameni uslyšel příznačné odfrknutí, natolik hlasité, že by možná mohlo být i slyšet skrze vysílačku. Naprosto automaticky trhl ramenem ve snaze se toho potměšilého a hlavně nezveného účastníka debaty, zbavit. Dosáhl jenom toho, že Toddovo pobavené odfrknutí přešlo v zavrčení, které bylo podbarvené… hravostí. Ano, hravost byla rozhodně emoce, která se přidala do spletence z pobavení a zemité potřeby. Trochu překvapivé, ale ne nevítané.

“Rád slyším, že nepřišla o svůj osobitý smysl pro humor,” podotkl s úsměvem, pak dodal: “Budu tam za deset minut. Beckett konec,” ukončil spojení, načež si trochu povzdechl a napůl se obrátil k Toddovi: “Teď už vážně musím jít.”

Todd se rozhodně nerozpakoval dát najevo svou nespokojenost a rozladěnost, jak hlubokým mručením znějícím skoro jako rozzlobený medvěd, ale i přívalem emocí. Přesto dal svou ruku pryč a tak mu umožnil vstát.

Kdyby jen to vstávání nebylo zároveň ranní rozcvičkou. K otvoru se musel dosunout, zatímco se celá postel zlehka pohupovala. Bylo naprosto jasné, že večer předtím, když odpadl někde na okraji, ho musel Todd zatáhnout do samotného středu. Sám by se tam v polospánku nedostal.

S postele na zem musel doslova seskočit, protože mu k zemi chybělo dobrých deset centimetrů. Byla postel včera tak vysoko? Měl silné podezření že ne a že byla, stejně jako všechno v úlu pohyblivá a neustále se proměňující a rostoucí.

Sehnul se pro vestu a Toddův kabát, který musel včera barbarsky hodit na zem. Po rychlé prohlídce shledal, že na vestě je příliš špíny, včetně wraithské i lidské krve, na to, aby si ji na sebe chtěl obléct. Ne, že by jeho triko bylo o tolik lepší, ale přesto… kabát naštěstí nedostál žádné škody a dokonce vypadal čistě. Zvláštní. Každopádně ten bude muset Toddovi vrátit a pokud jde o zbytek oblečení, doufal, že se stihne převléct, než se dostanou k nejbližší Bráně.

“Za jak dlouho…” zarazil se uprostřed věty, když se obrátil po Toddovi a zjistil, že stojí v otvoru své kokonovité postele a shlíží na něj z výšky. Carsonův pohled sklouzl dolů, k okraji suknice, a krátce ulpěl očima na Toddových nohách. Prsty měl abnormálně dlouhé, zakončené zahnutými drápy, a dokázal jimi sevřít okraj postele stejně spolehlivě, jakoby to udělal rukou. Rozhodně do druhého poschodí svého pokoje šplhal. 

Carson odtrhl pohled od těch podivných a fascinujících chodidel a vzhlédl.

“Za jak dlouho budeme u Brány?” zeptal se, upíraje oči výhradně a jen pouze na Toddův obličej. Doslova si zakázal dívat se kamkoliv jinam.

Samozřejmě že si Todd jeho snahy musel všimnout, ale nekomentoval to, jen se mu zvedl koutky v úsměvu plném pobavení se špetkou škodolibosti.

“Za patnáct minut vystoupíme z hyperprostoru na okraji sluneční soustavy, kde je planeta s bránou,” zatímco to říkal, s lehkosti seskočil dolů z postele, jako kdyby mu nedělalo sebemenší problém to, že se za ním rozhoupala, “pak bude trvat dalších dvacet, než se dostaneme k planetě.”

“Dobře. To znamená, že mám dost času zkontrolovat Cadmanovou a převléknout se,” řekl více méně sám sobě, načež se obrátil k Toddovi a podal mu kabát. “Myslím, že tohle už nebudu potřebovat, a děkuji za půjčení.”

“Nebyla to půjčka,” pronesl vážně, převzal si od něj kabát a pak mu ho jedním rozmáchlým gestem přehodil přes ramena. “Byl to dar. Je tvůj,” prohlásil tónem, kterému se nedalo odporovat, zvláště když přitáhl klopy kabátu k sobě, takže v něm Carsona uvěznil, a naklonil se k němu tak, že se téměř dotýkali nosy.

Tělem mu proběhlo příjemné vzrušení. Todd v jasné odpovědi na to zavrčel, vycenil zuby a zhluboka nasál vzduchu. Pak se naklonil až k ohybu Carsonova krku a zabořil mu nos pod ucho. Znovu hluboka vdechl a v tu chvíli Carson zavřel oči a zaklonil hlavu, aby mu poskytl víc prostoru.

“Líbí se mi,” – začichání – “jak se tvůj pach,” – další začichání – “mísí s mým.”

Ta slova mohla být vtipná, kdyby nezachytil jejich vnitřní význam prozrazený Toddovými emocemi. Jeho hluboké uspokojení z představy, že si Carson odnáší něco jeho s sebou. Vzrušení z představy, jak to bude nosit. A také škodolibé pobavení z myšlenky, že bude něco wraithského, něco jeho, v držení člověka, který žije na Atlantidě. Každou tu jednu emoci téměř doprovázely obrazy. Měl dojem, jako kdyby je už, už viděl, ale zároveň pořád unikaly. To ho frustrovalo a frustrace rychle přešla v otázku, jestli to vůbec chce vidět. Všechno se to týkalo Atlantidy a jeho odchodu, což se prostě neobešlo bez toho, aby neuvažoval, co bude dál.

Odtáhl se od Todda. Ten povolil sevření klop a nechal ho vyklouznout. Toho hned využil k tomu, aby si kabát natáhl. Beztak bude muset nést vestu, krom toho se kabát osvědčil jako dobrý izolant proti všudypřítomné vlhkosti úlu a… ach ano, rozhodně se mu líbilo ho nosit. Sice v tom nebylo nic takového, jako potěšení nad jejich smíšenými pachy, ale… 

“Budu muset jít,” pronesl do prodlužujících se ticha, během kterého si vzájemně hleděli do očí. “To znamená…  že tohle je poslední příležitost, kdy spolu můžeme mluvit. Myslím tím, sami jen my dva.”

“To nejspíš ano,” souhlasil Todd doslova bez mrknutí. Jeho výraz byl nerozluštitelný a jeho emoce byly už pod kontrolou, ustálené do jeho obvyklé racionality a logičnosti, ostrosti mysli příznačně nelidské, to podbarvené zemitou potřebou a teplou, stálou emocí, kterou Carson nedokázal správně pojmenovat.

Nic z toho mu neposkytovalo vodítka, tak si odkašlal a pokračoval, jak nejlépe svedl: 

“Chtěl jsem tím říct… měli bychom si ujasnit nás dva,” řekl vážně a rozhodně čekal víc, než jen to, že Todd naklonil hlavu na stranu s výrazem nepochopení. Možná opravdu nechápal co od něj chce, proto se rozhodl pokračovat a trochu to rozvést: “Mezi námi k něčemu došlo a myslím, že je to důležité pro oba… naše druhy. I pro nás dva…” Olízl si rty, polkl a nervózně se usmál, než se nadechl, aby pokračoval s tou těžší částí. “Ale pochopím, pokud to tím skončí. Vím, že ty nemůžeš opustit svůj úl a já zase Atlantidu. Budou nás dělit celé světelné roky a kdo ví, kdy se znovu uvidíme. A vztahy na dálku obvykle příliš dobře nefungují…”

“Nerozumím o čem to mluvíš, Carsone Beckette,” přerušil ho Todd tónem čišícím podrážděnou netrpělivostí, kterým obvykle reagoval, když se mu pokoušel něco vysvětlit a Carsonovi to stále nebylo jasné. “Dotkli jsme se životem a setkali v mysli. Jsme svázáni poutem stejně silným, jako jsou pouta úlu. Prostor ani čas, který nás rozdělí, toto pouto nezpřetrhá,” pronesl to s chladnou vážností, pak ale jeho výraz, ale hlavně emoce které z něj cítil, zřetelně zmírněly. Nechal poklesnout ramena a přimhouřil oči, hlas přešel do hlubokého pološepotu. “Pro mě, to co nás rozdělí, ať budou věky nebo dálky, nehraje žádnou roli. Pro tebe ano?”

Neodpověděl na položenou otázku hned, protože si musel rozmyslet všechno, co Todd říkal. Hlavně jeho slova o spojení, která, jak si byl jist, nebyla myšlena jen obrazně. Uvědomoval si, že čím déle je v Toddově blízkosti, tím snadněji se mu s ním komunikuje beze slov. Racionálně si uvědomoval rizika takového stavu věcí i si dokázal představit reálnost trvalého telepatického spojení (ostatně, s lidmi, kteří mu byli blízcí, takové spojení alespoň ze své strany vnímal a přijímal, jen v Toddově případě to bylo oboustranné). Instinktivně a hlavně z hloubi té části mysli, odkud cítil kořeny svého nadání, mu všechno říkalo, že Todd takové spojení nepoužuje proti němu. Vlastně ho představa trvalé možnosti komunikovat bezeslov lákala. Bylo to uvolňující.

Jenže nic z toho neměnilo jejich situaci. Alespoň on si nedokázal představit, že by jí to měnilo.

“Rád bych řekl, že ne, ale… jsem člověk.” Pozvedl ruce a ukázal dlaně. “Musím počítat s každým rokem, ať už je nebo není světelný. Nevadí mi…, “ slova mu zemřela na rtech a s povzdechem potřásl hlavou, než se znovu podíval přímo do Toddových očí. “Počkal bych i roky, kdybych věděl, že se jednou vrátíš a pak budeme spolu. Jen my dva. Jenže podle toho, co vím o tvé rase… tvé kultuře… Nic takového se nikdy nestane, je to tak?”

Ponechal v hlase i ve své mysli jistou naději, že se mýlí a ochotně ji s Toddem sdílel. Byl si jist, že přesně to byl důvod Toddova zmateného výrazu, se kterým naklonil hlavu na stranu. Cítil z něj ten hluboký, základní zmatek, kterého si všiml pokaždé, když Todd nebo i jiný Wraith opravdu nechápali lidské chování a hlavně uvažování. Vyvolalo mu to na tváři smutně chápavý výraz. Nečekal nic jiného.

“Myslím, Carsone, že mluvíš o… věcech, které jsou mimo mé chápání, stejně jako ty nikdy plně nepochopíš naše pouto a pouta úlu,” řekl nakonec Todd, když zvedl ruku a zlehka přejel konečky prstů po jeho tváři a trochu se naklonil blíž. “Jsem v tomto vesmíru už docela dlouho, i na Wraitha, a za tu dobu jsem se naučil jedno; věci, které se mají stát, se nakonec stanou, jen potřebují svůj čas. Necháme jim volný průběh. Co ty na to?”

“Myslím, že je to dobrý nápad,” souhlasil, nebráníc se smutku. Dobře věděl, že to znamená konec čehokoliv, co bylo mezi nimi, bez ohledu na to, že samotná slova říkala opak. Rozhodl se ale užít si tento jejich poslední společný okamžik alespoň trochu.

Natáhl se pro Toddovu pravou ruku, vzal ji do obou dlaní a zvedl ke rtům, aby políbil nejdřív konečky prstů, pak hřbet, ale nakonec ruku obrátil a přitiskl vlhký polibek na dlaň, těsně vedle tenké linky krmného otvoru. Todd prudce vydechl a doslova celé jeho tělo se zachvělo. Chvění přešlo v zavrnění a jeho krmný otvor se Carsonovými rty zavlnil. 

Odtáhl se od jeho dlaně a zvedl pohled k Toddvě tváři. Ten mu ho oplácel s ohněm planoucím v očích. Když už nic jiného, bude mít Todd na jejich setkání hezké vzpomínky. S tímto uspokojivým vědomím, sbalil Toddovu ruku v pěst a pak ní položil dlaně.

“Půjdu zkontrolovat Cadmanovou.”

“Ano, to bys měl. Než udělám něco neuváženého.”


Devatenáctá kapitola – Jednadvacátá kapitola

1 komentář: „Odpovědi, které může dát jen úl – 20. kapitola

  1. Jako ale už! Tak já tu čekám jak na trní, každý týden tu stepuju jako koza a ono furt ale nic 😀 Nemůžou už na to, sakra ale už, vlítnout? 😀 😀 Jinak – jako obvykle, hluboká puklina, skvělý díl a vřelý dík 😉

    To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s