Odpovědi, které může dát jen úl

Odpovědi, které může dát jen úl – 21. kapitola

Potěšilo ho, když viděl Cadmanovou napůl sedět opřenou o část lůžka, která tam včera rozhodně nebyla. Tváře měla pobledlé, ale ne tak, jak by očekával u někoho po tak velké ztrátě krve a traumatu z operace v polních podmínkách. Na první pohled bylo jasné, že wraithský enzym dobře odvedl svou práci. A to nejen co se týkalo krevního oběhu. I letmým pohledem viděl, že noha položená na lůžku měla vzhledem k okolnostem pěkný odstín a byla jen mírně nateklá. Samozřejmě ještě musel zkontrolovat citlivost a hybnost, k čemuž měl v plánu se dostat hned vzápětí, ale to, co zatím viděl, bylo povzbuzdivé

“Dobré ráno. Tak jak se dnes daří mé nejoblíbenější pacientce?” zeptal se s úsměvem, když přistoupil k lůžku. Po cestě ze své brašny sebral stetoskop a rovnou se přesunul k čelu lůžka, aby Cadmanové zkontroloval dech.

“Dobrý ránko, doktore,” odpověděla mu Laura a zašklebila se. “Noha bolí jako čert… ale jinak fajn.”

“Po celý váš spánek jsem sledoval její tělesné funkce a zdály se nad míru povzbudivé,” ozval se mu za zády mladý wraithský doktor a docela slušně ho vyděsil.

“Ježiš! Nemůžete se lidem plížit za zády!” napomenul ho.

“Během noci mi to udělal hned několikrát,” podotkl Lorne, který přistoupil k lůžku z druhé strany, zbraň volně podél těla. Bylo vidět, že se trochu vyspal, zmizelo mu totiž napětí z ramen i z mysli, jen oko vypadalo ještě hůř než včera, protože krev se rozlila do jeho dobré třetiny. Podobná krvácení vypadala v prvních dvaceti čtyřech hodinách nejhůř, než se začala vstřebávat, ale i tak si slíbil, že se na něj později podívá.

“Noci?” zopakoval mladý wraithský doktor. “Noc je název pro část planetárního cyklu. Konkrétně je to okamžik, kdy se pozorovatel nachází na části planety na kterou momentálně nedopadají sluneční paprsky. Úl není planeta. Logicky tedy, na úlu nemůže být noc, bez ohledu na to, že nepotřebujeme…”

“Hej! Hej, Fešáku!” přerušila ho Cadmanová zdviženou rukou a tím ho umlčela. “Víš, co jsme si říkali o mluvení?”

Wraith naklonil hlavu na stranu.

“Že není nutné mluvit stále?”

“Správně. Chytrý chlapec,” pochválila ho Cadmanová a pak ke Carsonově mírnému údivu poplácala Wraitha po hrudi. A ten to, k jeho ještě většímu údivu, vzal s naprostým klidem, ba dokonce malou úklonou, se kterou zacouval dozadu.

“Dobře. Tak zpět k vám…” odvrátil se od Wraitha k Lauře. “Bolest je dobrá. Je to způsob, jak nám tělo říká, abychom zůstali v klidu a dali mu čas se uzdravit. Jak jsem zjistil, pro vojáky je bolest dvakrát tak důležitá, protože bez ní bych vás neudržel v posteli,” řekl s předstíranou vážností a když se Cadmanová ušklíbla a protočila oči, zlehka se zasmál a položil jí ruku na rameno. Cítil z ní stále strach, vnímal i její bolest, ale obecně se zdála být optimistická a i když bolest byla opravdu nepříjemná, také odhodlaná ji zvládnout. Prostě tvrdohlavá jako vždycky. “Něco vám dám, Lauro, nebojte, ale nejdřív chci zkontrolovat citlivost a hybnost a to jde bohužel líp, pokud nebudete utlomená. Ještě chvilku to budete muset vydržet.”

“V pohodě, doktore. Mám tu někoho, kdo mi může poskytnout pomocnou pravici,” odvětila a loupla okem po Wraithovi, ze kterého se v reakci na její slova do celé místnosti rozšířily rozpaky s intenzitou a silou výbuchu, který Carsona donutil se k němu obrátit. Málem se rozesmál, když uviděl jeho naprosto vyděšený výraz. Nebyl si sice jistý, co přesně se tu odehrálo, ale asi došlo na téma krmného otvoru a vzhledem k Toddově reakci na dotek… a když přičetl Cadmanovou… dovedl si živě představit, proč je mladý doktor vyplašený jak myš.

Neodpustil si káravý pohled, který samozřejmě Laura nevzala vážně, a přesunul se k její noze. Nejdřív zkontroloval samotnou ránu, která rozhodně nevypadala, jako kdyby ji zašil před sotva deseti hodinami. Daleko spíš vypadala jako dva, možná i tři dny stará. Pak se ujistil, že ano, Cadmanová cítila všechny prsty a mohla jimi pohnout, i když to pro ni byl obtížný a bolestivý úkol. Nakonec přišel na řadu antický skener, který mu k jeho úlevě neukázal odmítnutí wraithského organického polymeru ani žádné zásadní nedokrvení tkání v noze. Jen menší množství enzymu v krvi, než by sám předepsal. Neměl ale důvod dávku přidat, když viděl, že zranění se hojí zrychleně a zároveň na Cadmanové neviděl žádné abstinenční příznaky, dokonce ani vliv enzymu na její mentální schopnosti. Vypadalo to, že mladý wraitský doktor (opravdu si nebyl jistý, jestli mu někdy bude ochotný říkat Fešák) věděl daleko lépe, jak enzym dávkovat, což nebylo nijak překvapivé.

Zrovna dal Cadmanové léky na zmírnění bolesti, když se Wraith narovnal a naklonil hlavu na stranu v dobře známém pohybu, který říkal, že naslouchá nějakému mentálnímu pokynu. O chvilku později se dozvěděli jakému.

“Velitel chce, abyste přišli do hangáru. Oba dva,” oznámil jim. 

Carsonovi okamžitě svitlo. Musel resetovat autodestrukci v Juperu. Čas se na úlu špatně sledoval, zhruba dvacet čtyři hodin to už bylo. Rychle zkontroloval odpočet na svých hodinkách a ulevilo se mu, že měli téměř půl hodiny času.

“Řekněte mu, že jsme na cestě.”

Wraithův pohled zesklovatěl, jak předával jejich zprávu, a Carson se tázavě podíval na Lorna. Ten se zase obrátil na Cadmanovou.

“Zvládnete to tu, Cadmanová?”

“Potvrzuji, pane,” odpověděla a ukázala palec nahoru. “Asi si ještě trochu…. ach… zdřímnu.” Poslední slovo už z ní vyšlo tlumeně, než jí klesla víčka a hrudník se jí začal zvedat v pravidelném rytmu.

“Léky, trauma z operace a stres… myslím, že dvě následující hodinky ji neprobudí ani kulometná palba,” ujistil Lorna v reakci na jeho nevyřčenou otázku

Major to přijal kývnutím a o chvíli později už v doprovodu jednoho vojáka mířili k hangáru.

°°O°°

Hangár nebyl vůbec v dobrém stavu. Hned, jak vešel, si všiml několika velkých, zalomených obloukovitých vzpěr – ve zlomu mohl vidět, že se nemýlil a opravdu byly tvořeny chrupavčitou tkání – které visely ze stropu na evidentně nově vzniklých úponech. Kůže stropu byla potrhaná, takže skrze ní viděl do samotného stropu, kde se pohybovala jakási tkáň podobná svalstvu a míhaly desítky ne-li stovky rojaků pilně pracujících na očišťování sražené krve úlu. Její pach byl cítit ve vzduchu. Železitý, ale také s nádechem něčeho květinového a pryskyřitého, trochu jako vůně, kterou cítil ze samotného Todda. Vyvstává tu otázka, jestli byli Wraithi cítit po svém úlu nebo naopak.

Lorne do něj zlehka strčil loktem a tak ho vytrhl z úvah o neuvěřitelnosti úlu a donutil ho zaměřit se na jejich Jumper. Byl přímo pod místem, kam se musely zřítit vzpěry. Stál tam a byl pokrytý vrstvou krve a potrhané tkáně, přes kterou byl trup vidět jen částečně. Kolem něj, jak na bojišti, ležely zbytky ze stropu, sražená a spálená krev a trochu dál dva pozůstatky něčeho, co byly nejspíš šipky. Poznat se to dalo hlavně podle zbytků rozdrcené elektroniky a vypáleného kruhu na podlaze, který byl rozhodně po výbuchu.

A mezi tím vším se pohybovali wraithští dělníci, kteří sbírali kousky tkání a nakládali je do velkých kovových toren na svých zádech. Bylo jich tam dvacet dva, pracovali rychle a efektivně, a pozůstatky mizely doslova před očima. Jediné místo, kterému se vyhýbali, byl samotný jumper, který byl zároveň strážen dvěma vojáky.

“Netušil jsem, jak velkou škodu Rogers napáchal,” pronesl zachmuřeně Lorne, který se netajil pocitem odpovědnosti za destruktivní jednání člena svého týmu. Položil ruku na rameno a v povzbuzení stiskl.

“Jsem si docela jist, že tenhle úl zažil už horší věci,” usoudil nahlas, přesvědčený, že je to pravda. Toddův úl byl starý, kdoví jestli ne tak starý, že podobně jako Todd sám, zažil ještě válku s Antiky. Carson si byl jist, že byl úl v minulosti zraněn daleko vážněji. Nevěděl,jak to ví, prostě to věděl, snad podle atmosféry v hangáru, kdy přítomnost úlu, jeho vzdálený šepot, nebyl o nic intenzivnější než kdykoli jindy. 

Spoza jumperu se vynořil Todd a upřel na ně pohled, zároveň s tím, co ke Carsonovi vyslal netrpělivost. Odpověděl mu uklidňující vlnou, sundal ruku z Lornova ramena a vykročil k jumperu.K jeho zádi vedla cestička, která byla vyčištěná nejen od zbytků tkáně, ale i krve. Přesto jít po ní znamenalo být obestřen oblakem pachu krve a mrtvého masa tak silným, že i jeho to donutilo nakrčit nos a zároveň se podivit nad skutečností, že Toddovi zápach podle všeho vůbec nevadil. To on bude rád, až se dostane do čištěného vzduchu jumperu.

Stanul před zedními dveřmi a až teprve tam si všiml, že první dojem byl mylný. Rozhodně na tom nebyl jejich jumper tak špatně, jako naprosto zničené šipky, ale nevyvázl bez poškození. V první řadě přišel o štít, což měl poznat už jen podle toho, že byl jeho trup pokrytý krví. A pak to vypadalo, že má poškozený jeden z motorů. Jako laik, co se technologií týče, nedokázal poznat, jak moc je motor poškozený, ale bylo mu jasné, že to není dobré.

“Většina vzpěr hangáru spadla přímo na váš… jumper,” promluvil Todd, který nejen vypadal, že mu čte myšlenky, zcela určitě vycítil, jakým směrem se ubírají. “Poslední z nich se nám podařilo zvednout až před pár minutami. Teprve tehdy jsem zjistil, že je váš jumper poškozený, ale zatím nevím, jak velké to poškození je. V lanteanské technologii se velmi dobře vyznám, ale jako Wraith nemohu vstoupit dovnitř, dokud nebudou deaktivovány bezpečnostní protokoly. Dokázal bych je sice překonat zvenčí… nicméně si sem stejně musel přijít, abys reaktivoval autodestrukci… bude snazší, když se o bezpečnostní protokoly postaráš ty.”

“Jistě. Udělám, co zmůžu,” přitakal, hlavně proto, že si přesně nebyl jist, jaké bezpečnostní protokoly měl Todd na mysli.

V první řadě odemkl samotný jumper. Zámky zadního vchodu cvakly okamžitě, jakmile na to pomyslel, a dveře se před nimi otevřely. Ovládací konzola se rozsvítila, jen co překročil pomyslnou bariéru, která vnitřek reketoplánu oddělovala od vnějšího hukotů úlu. To náhlé ticho bylo zvláštní, až do chvíle, než ucítil Lornovo vědomí, když se k němu přidal. Todda ale necítil a proto se ohlédl přes rameno, jen aby zjistil, že Wraith zůstal stát venku a s netrpělivě zvednutým obočím je sledoval.

Přešel tedy ke konzoli a deaktivoval autodestrukci. To už mu šlo samo.

“Dobře. Autodestrukci jsem deaktivoval, teď co?” namířil otázku hlavně na Todda a napůl se k němu obrátil.

“Nejjednoduší bude, když položíš ruku na konzoli a prostě budeš chtít, aby mě jumper bezpečně vpustil dovnitř.”

“To mi nikdy nefungovalo. Nejsem podplukovník Sheppard. To on je ten, který dokáže ovládat antické technologie jedinou myšlenkou,” odpověděl a obrátil se k Toddovi. “Když to zkusím já, tak se přinejlepším nic nestane. Nechci, abys skončil rozpůlený štítem nebo rozmačkaný dveřmi.”

Todd si odfrkl.

“Nesmysl. Na Atlantidě jsem tě viděl ovládat lanteanskou technologii i hybridy s lidskou.”

“Jenže to byly lékařské přístroje. S těmi mi to jde dobře, ale tohle…,” pokynul rukou kolem sebe, “Vždyť já dokonce i nerad řídím auto. Dávám přednost kolu. Nikdy se mi nelíbila půl tuna kovu, která může z člověka udělat pytel polámaných kostí a potrhaného masa. Natožpak desetitunový raketoplán…”

“Máš pravdu v tom, že umělá inteligence v lékařských zařízeních je blíž tvému…,” Toddův pohled krátce sklouzl k Lornemu, než ho zase přesunul zpět a pokračoval, “jedinečnému pohledu na svět, ale ovládání raketoplánů má velmi multifunkční a přizpůsobivou umělou inteligenci. Zacházej s ním stejně, jako s lékařským vybavením.”

“John tvrdil něco v tom smyslu, že mám splynout s krásou jumperu a užívat si let,” řekl sarkasticky, protože, i když doslova cítil, že jsou Johnova slova upřímná, pro něj to byla jenom fráze.

“Jistě. Sheppard se narodil se srdcem a duší oddanou létání a objevování dosud nepoznaného. Pro něj je jumper tím, co mu to umožní. Pro tebe…,” v tu chvíli se Todd odmlčel a trochu svraštil obočí, jak přemýšlel, načež se jeho výraz rozjasnil a on spokojeně přimhouřil oči. “Představ si, že je jumper prostředek k záchraně vaší Maličké… poručíka Cadmanové. Beze mne nebude jumper fungovat a bez jumperu je jediná možnost, jak vás dostat na planetu, náš redukční paprsek a ten těžko snáší i zdraví lidé. Co by to asi udělalo s ní?”

Dovedl si velice dobře představit, co by to s ní udělala a nad tou představou se zamračil.

“Tak dobře. Zkusím to po tvém, ale jestli se ti něco stane…,” nechal varovně vyznít do ztracena, než se s povzdechem obrátil a klesl do sedadla.

Kde je na konzoli ovládání základních bezpečnostních protokolů věděl, proto tam položil ruku, zavřel oči a soustředil se. Nejdřív to zkusil Johnovým způsobem, což s sebou přineslo jen dobře známý chladný pocit velmi neživé inteligence, cizejší než mysl úlu, který se mu vzepřela jakoby v nepochopení a otázce. Bylo to velice nepříjemné, ba až zastrašující a určitě s tím nechtěl mít nic společného. Takže splývání s Jumperem rozhodně nebyl dobrý nápad.

Zkusil tedy Toddův způsob. Vybavil si zraněnou Lauru, svou touhu ji pomoct a svou důvěru k Toddovi a z toho pak vytvořil představu, jak Todd vstupuje na palubu a pak, jak Carson sám bere Cadmanovou raketoplánem k Bráně a na ošetřovnu. Tuto představu nechal rozplynout a vytvořil další, kde nebyl nic takového schopen udělat, protože byl jumper poškozený…

Najednou… světe div se… ono to fungovalo! Nelidská inteligence jumperu jako kdyby se protáhla do toho neurčitého pocitu, který měl z lékařským přístrojů Atlantidy, ale zároveň s tím se všechno kolem něj zapnulo. Cítil, jak se mu konzole pod prsty rozvibrovala když přešla do plné funkčnosti. Na tváři ucítil jemný vánek, když se naplno pustila recyklace prostředí a do víček se mu opřelo mírné světlo, které bylo podobné letnímu slunci na skotské vysočině, kde trávíval dovolenou.

Překvapeně otevřel oči a ohlédl se, protože pocítil Todda a úl, jako kdyby bariéra padla. Nějakým způsobem to poznal i Todd, protože přejel pohledem po obrysu dveří, než kývl na Carsona, rty zvednuté v potěšeném úsměvu, a pak udělal krok dovnitř. 

“Dobrá práce, doktore,” řekl Lorne, který si sedl na místo druhého pilota a dotkl se několika tlačítek na panelu. “Zapnul jste i manuální řízení a dokonce změnil barvu světla.” Krátce se podíval vzhůru na světlo. “Netušil jsem, že to vůbec jde.”

“Hlavně po mě nechtějte vědět, jak jsem to udělal, protože nemám tušení,” předešel Lornovu případnou otázku.

“Říkal jsem, že se ti raketoplán přizpůsobí,” podotkl Todd a jeho ruka spočinula na Carsonově rameni, přinášeje s sebou mentální teplo a spoustu zvědavosti a nadšení, které ale nebylo namířené na něj, nýbrž na konzoli, kterou Todd skenoval pohledem. “Teď mě nech se na to podívat.”

Proti tomu nic neměl, takže se zvedl a uvolnil Toddovi místo. Zachytil při tom Lornův pohled. Sledoval je úkosem, zaměřený na Toddovu ruku, která právě opustila Carsonovo rameno, ale neříkal nic a ani nenaznačil pohyb ke zbrani, ale jeho postoj, on samotný vyzařoval ostražité napětí.

“Nepustí vás to do systému,” varoval Lorne Todda. “Manuální řízení nedeaktivuje genetický zámek, jen ho rozšíří o lidskou DNA.”

“Ach, opravdu?” prohodil k němu posměšně Todd a blískl očima, rty ohrnuté v jasně pohrdavém, i když jen malém úšklebku. Pak sáhl do kabátu odkud vytáhl rukavice. Byly ze stejného černého materiálu podobného matnému latexu, jako ta, kterou měl na Atlantidě, ale byly kratší, nejvýš po zápěstí, a pokrývaly celé ruce, včetně drápů.

Todd si je zkušeně natáhl a položil ruce na ovládací panel. Ten několikrát zablikal a vydal serii zvuků, ale to bylo všechno. Když se znovu naplno rozsvítil a Toddovi prsty se po něm rozeběhly, začal poslušně zobrazovat… no, cokoliv, co Todd chtěl vidět. Pro Carsona to byla změť nesrozumitelných údajů, některé dokonce v Antičtině, která na obrazovce probleskla tak rychle, že neměl šanci se to pokusit přečíst. Na druhou stranu Todd evidentně přesně věděl, co dělá a pohyboval se v systému jumperu se stejnou lehkostí a samozřejmostí, jako Rodney nebo John.

“Ty rukavice zabraňují kontaktu kůže s panelem a tak můžeš obejít genetický zámek.”

Na to Todd jenom souhlasně zmručel.

“A co zbytková DNA? Čekal bych, že ji bude antická technologie schopna registrovat.”

“Je, ale rukavice stíní i mé další biologické údaje. Počítač si myslí, že se jedná jen o zbytkovou DNA na čistě mechanickém předmětu.”

“Jeden by si myslel, že Antikové budou mít lepší bezpečnostní systém,” podotkl Lorne.

Tentokrát se Todd chrčivě zasmál.

“A právě proto jsme je porazili. Čím je civilizace vyspělejší, tím méně si uvědomuje, že velmi složité problémy mohou mít ta nejjednodušší řešení… Ach, to není dobré,” přerušil Todd sám sebe a jeho doposud rychle se míhající prsty strnuly uprostřed pohybu.
Podíval se na obrazovku, ale ze schémat na obrazovce toho nepochytil víc, než že většina z nich byla v modré barvě, až na blikající červenou oblast. Stejným způsobem se zranění nebo zánět zobrazovaly i jeho skeneru, proto si odvodil, že se jedná o poškozenou oblast.

“To vypadá, že je odvod plazmy vážně poškozen,” řekl Lorne, který studoval stejný nákres a podle všeho měl alespoň malou představu o tom, co se stalo.

“Mimo jiné. Je to jeden z problémů,” souhlasil Todd a v rychlém sledu promítl několik podobných schémat, která nejspíš zobrazovala další poškození. “Pak je poškozený jeden z generátorů štítu a pravý zadní motor je zcela nefunkční. Pomocné motory nejsou schopny dostat jumper bezpečně na povrch planety.”

“Dokážeš to opravit?” zeptal s nadějí.

“Jistě,” souhlasil Todd bez zaváhání, k jeho velkému ulehčení, které ale okamžitě zkalil, když se obrátil s celým křeslem k němu. “Jenže nemáme potřebné součástky a jejich získání by zabralo čas a bylo by nebezpečné,” s těmi slovy se zvedl, ocitaje se tak těsně u Carsona. Trochu naklonil hlavu na stranu. “Praktičtější bude opravit generátor štítu a pak vás šipkou odtáhnout až k Bráně.”

“Něco takového je vůbec možné?” zapochyboval Lorne.

“Má to své úskalí,” připustil Todd, když na něj přehlédl přes Carsonovo rameno. “Naše tažná technologie je na rozdíl od lanteanské čistě mechanická. Bude třeba štíny nejen zprovoznit, ale také kalibrovat a Carson bude muset udržovat vypnuté automatické obranné systémy… ale ano, půjde to.”

Nejistě se zamračil.

“Co by se stalo, kdyby se mi je nepodařilo udržet vypnuté?”

“Došlo by k vážnému poškození šipky i jumperu,” odpověděl Todd s lehkostí.

“Takže žádný stres, doktore,” pousmál se Lorne.

Zpražil ho pohledem, než se s povzdechem obrátil na Todda.

“Udělám, co budu moct.”

“V to doufám, protože v šipce budu já sám,” řekl Todd se zubatým úsměvem.

Carsonova nejistota se okamžitě změnila v obavu. Proč jen se jeho úkoly nemohly týkat jenom medicíny a musel se zabývat antickou technologií. Ach bože…

“Nevěřím, že to říkám, ale… nemůže to udělat některý z vojáků?” zeptal se, čímž napůl neochotně přijímal wraithský pohled na důležitost vojáků. I když si byl docela jist, že z biologického hlediska sebeuvědoměním vojáci nepřevyšují dejme tomu psy nebo kočky, stejně se mu příčila představa je jen proto považovat za méněcenné.

“Naneštěstí nemají k tak složitému úkolu dostatečnou mentální kapacitu. A nikdo z mých mužů nemá tak rozsáhlé zkušenosti s pilotováním, jako já. Bude to tak pro vás nejbezpečnější,” řekl Todd způsobem, kterým uzavíral debatu na toto téma. “Půjdu zajistit obvod plazmy, aby neunikala při plném zprovození pomocných motorů. Pak se postarám o štíty. Vy dohlédněte na přesun svých věcí na palubu. Máte na to dvacet sedm minut.” Nezdržoval se ničím dalším, prostě se protáhl kolem Carsona a rychlým krokem opustil Jumper.

“Jdu na to vybavení,” informoval ho Lorne, správně předpokládaje, že Carsonovým hlavním zájmem bude Cadmanová.


Dvacátá kapitola – Dvacátá druhá kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s