Odpovědi, které může dát jen úl

22. kapitola

Stáhl Cadmanové popruhy kolem těla a zajistil je. Potom zkontroloval, jestli drží, ale zároveň jestli nejsou příliš těsné. Podle Todda bude cesta dolů houpat a tak chtěl, aby byla jeho pacientka v bezpečí.

“Hej… co se děje?” zamumlala zmateně Cadmanová, oči jen napůl otevřené.

Položil jí ruku na rameno a vyslal uklidnění pod kterým se uvolnila.

“Všechno je v pořádku. Jedeme domů. V klidu dál ležte a spěte. Až se příště probudíte, budeme už na Atlantidě,” ujistil ji měkce.
Cadmanová v odpověď souhlasně zahučela a zase zavřela oči. Její dech se okamžik na to prohloubil, jak znovu usnula. Přetáhl přes ní deku a zvedl se.

“Všechno už je naloženo, doktore. Čekáme už jen na Wraithy,” ozval se mu za zády Lorne. “Jak je na tom?”

“Dobře. Vlastně lépe než dobře. Enzym urychlil hojení a organický polymer evidentně nevyvolává žádnou reakci.”

“To je dobré.”

“Velmi.” Kývl souhlasně, načež jeho pohled upoutal Todd, který právě vešel do jumperu a nesl s sebou podobnou kovovou nádobu, do jaký wraithští dělníci dávali pozůstatky z šipek. Ta jeho byla podle kovového chrastění plná něčeho jiného, než tkání úlu.

“Věci vašich mužů,” řekl Todd a položil bednu na zem. Byli v ní zbraně a další, zcela jistě nestravitelné vybavení, bohužel včetně opaskových spon a nejspíš i takových věcí, jako kování dírek. “A ještě toto,” dodal Todd, když sáhl do svého kabátu a vytáhl dva plíšky na řetízcích. Petersonovy a Rogersovy psí známky.

Jak byl doposud Lorne cítit svým stoickým klidem, teď se z něj rozšířila vlna pocitu viny, ale i vděčnosti vůči Toddovi. Opravdu oceňoval, že mu Todd donesl známky jeho mužů.

“Děkuji,” přikývl Lorne vážně a s úctou si známky od Todda převzal. Ten mu odpověděl jen mírným skloněním hlavy a krátkým sklopením očí, kterým dával najevo, že jeho vděk přijímá. To bylo vše, než věnoval pozornost Carsonovi.

“Pomocné motory stačí k tomu, abys dostal jumper z hangáru. Jakmile ho opustíte a dostanete se dostatečně daleko, vezmu vás do vleku. Pak budeš muset aktivovat štíny. Jsou nastavené tak, že jejich pole obsáhne obě naše lodě, proto se budu s šipkou muset držet v těsné blízko. Nebudete moci kormidlovat a pravděpodobně nic neuvidíte. Budete mi muset věřit,” dodal, přičem sklouzl pohledem krátce na Lorna.

“Já ti věřím,” ujistil ho.

“Dobrá.” Toddovy koutky sebou nepatrně cukly a mírně přimhouřil oči. “Jdeme na to.”

Jak u něj bylo obvyklé, bylo to vše, co řekl, než se obrátil, až se za ním zavlnil plášť. A vlastně ani nebylo, co by měl víc říkat. Každý věděl, co má dělat.

Carson si sedl na místo pilota a Lorne na místo druhého pilota. V tu chvíli si vzpomněl na Rodneyho, který si stěžoval, že měli Antikové všelijaké vymoženosti, ale nevynalezli pásy na sedadlech. Tušil, že je budou potřebovat, i když kupodivu, když položil ruce na konzoli, cítil se mnohem jistěji a jako kdyby se mu ovládání tolik nevzpíralo. Zavřít zadní dveře a spustit pomocné motory mu šlo snadno. Zvednout je nad podlahu hangáru sice už chtělo určité úsilí, ale na to, že byl jumper poškozený, se mu to zdálo až překvapivě snadné.

Hangárová vrata se začala pozvolna otvírat, shora a zezdola, trochu jako obrovská ústa. Kousek po kousku se před nimi objevovala scenérie planety, jejíž povrch byl z velké časti pokrytý oceánem, to až do té míry, že nebyla vidět žádná jiná pevnina než malý shluk hnědých teček – ostrovů. Na jednom z těch ostrovů byla Brána. Dobře, že ji nemusel sám hledat.

Zrovna dal jumper pozvolna do pohybu, když kolem nich rychle proklouzla šipka, která čerstvě otevřenými gangárovími dveřmi bravurně vylétla ven a sotvaže byla ve vesmírném prostoru, její motory se naplno aktivovaly, takže mrknutím oka zmizela někam směrem nahoru.

Vyměnili si s Lornem všeříkající pohledy.

Carson si troufal s Jumperem leda opatrně vymanévrovat ven z hangáru, ale obdivoval s jakou lehkostí Todd pilotoval svou šipku. To, jak s ní opsal několik osmiček a nebezpečně vypadajících piruet, než se až s překvapivou opatrností přiblížil zádí k nim. Šipka jim opravdu zabrala téměř celý výhled, takže si mohl dobře prohlédnout její kožnatý povrch a zjizvenou tkáň tam, kde se motorové trysky vynořovaly ven z jejího trupu.

“Všichni piloti se musí předvádět. Mají to v krvi a je jedno, jestli jsou to lidé nebo Wraithi,” poznamenal Lorne.

Vřele s ním souhlasil, ale neodpověděl, protože ve stejnou chvíli, kdy se k tomu chystal, se ze zádě šipky vynořily dobře známé úpony a začaly se k nim přibližovat. Když byly, z Carsonova pohledu, snad na dosah ruky, i když mu bylo jasné, že budou vzdálené dobré tři nebo čtyři metry, roztáhly se jejich konce ve složitou, nepravidelnou síť, která doslova obalila většinu jejich přídi. Bylo vidět, jak se celé stovky kruhových přísavek, ne nepodobných krmnému orgánu, přisálo na jejich přední sklo. Fascinovaně se k jedné z nich natáhl přes konzoli. Jeho ruka se samozřejmě dotkla hladkého povrchu stěny, ale i tak zjistil, že, ač se přísavka zdála být proti úponům malá, byla ve skutečnosti velká jako jeho dlaň.

“Šipka signalizuje pokyn k aktivaci štítů,” informoval ho Lorne.

“Ano… jistě, hned to bude,” odpověděl trochu roztržitě, stále ještě zaujatý přísavkou, ale rychle aktivoval štít. Krátký záblesk modrého světla po okrajích výhledu dal znát, že se štíty aktivovaly a společně s nimi se na panelu objevilo několik blikajících bezpečnostních upozornění. Vysloveně cítil, že ho Jumper varuje před nebezpečím. Automatické bezpečností protokoly zaznamenali blízkost šipky, která byla doslova v poli štítů a chtěly spustit obranné akce. Kupodivu nebylo těžké je potlačit jediným mentálním povelem a prostou deaktivací. Čekal, že to bude těžší. Takhle to vypadalo na klidný let.

Této své myšlenky zalitoval hned vzápětí, když Todd aktivoval motory šipky a najednou se celý jumper začal otřásat a teplota v kabině doslova během dvou desítek vteřin stoupla tak, že mu na čele vyrazil pot a ani intenzivní hučení filtrace vzduchu nepřineslo ochlazení. A nejhorší na tom bylo, že sice cítil, že se rychle pohybují vpřed – jak by tak ne, když ho to vtlačilo do sedadla – ale neviděl nic.

“Máme spojení s Bránou,” ozval se Lorne a natáhl se k panelu, který se rozsvítil. “Zadávám adresu,” dodal, když se natahoval k panelu, hlas tlumený vším tím hučením a praskáním v jumperu. A rozdrcaným ze všeho toho házení.

Na souhlas jen přikývl, protože bylo zbytečně se přes rámus překřikovat. Předem bylo jasné, že by s poškozeným Jumperem nemohli proletět Bránou, takže potřebovali někoho, kdo jim pomůže s Cadmanovou a kdo Jumper opraví dost na to, aby ho mohli dostat na Atlantidu.

Lorne aktivoval Bránu a hned na to navázal spojení.

“Jumper tři volá Atlantidu. Prosím ozvěte se.”

Téměř okamžitě se na obrazovce objevila tvář Elizabeth a Johna, za nimi i Rodney s Teylou a Rononem a samozřejmě celý interiér velínu.

“Atlantida příjem!” uvítal je Elizabethin hlas. “Jsme rádi, že vás slyšíme a vidíme, doktore Beckette… majore Lorne. Měli jsme o vás už obavy.”

“Máte dvě hodiny dvacet tři minut zpoždění s hlášením. Co se stalo?” navázal okamžitě John vojensky strohým hlasem, nepodobným Elizabethině úlevnému.

“Vyskytly se komplikace, pane,” začal Lorne obezřetně. “Musím oznámit, že jsme přišli o dva muže, Petersona a Rogerse. Cadmanová je vážně zraněna a náš Jumper je poškozený. Nejsme schopni se s ním bezpečně dostat Bránou. Žádáme o vyzvednutí.”

“Rozumí.” Kývl John a jeho čelisti se napjaly. “Wraithi jsou vám v patách?”

“Ne, pane,” odmítl Lorne. “Na úlu došlo k nešťastnému incidentu, na kterém podle všeho nesl vinu podporučík Rogers. Neuposlechl přímý rozkaz a opustil ubikace, které nám Wraithi poskytli. Poručík Peterson se ho pokoušel zadržet, což vedlo k jeho smrti a pak i k smrti podporučíka Rogerse a zranění poručíka Cadmanové. A k poškození Jumperu. Wraithi se na tom incidentu nijak nepodíleli, naopak poskytli nám pomoc s ošetřením Cadmanové a nejnutnější opravou jumperu.”

“Todd nás teď šipkou táhne k Bráně. Bez něho bychom se tam nedostali,” přidal se k němu Carson.

John si vyměnil pohled s Elizabeth, než se k nim opět obrátil.

“Tak dobré,” přitakal s nepatrnou nedůvěrou. “Za jak dlouho budete u Brány?”

Lorne se podíval na přístroje.

“Touhle rychlosti za osm až deset minut, pane”

“Budeme tam čekat s posilou a lékařským týmem. Atlantida konec.”

°°O°°

“Šipka hlásí odpojení za třicet sekund,” řekl Lorne.

“Dobře,” přitakal nejistý a nakrčil čelo. “Teď doufejme, že když už jsme se dostali až sem, ten kousek k Bráně zvládneme taky… nebo že se alespoň nerozplácneme úplně na placku,” dodal ponechávaje v hlase všechnu sebeironii, kterou vůči sobě choval, ale zakrývaje upřímný strach.

Jeho letecké dovednosti pokulhávaly při normálním přistávání, natožpak teď, kdy musel jen s pomocnými motory přistát na podle všeho malém prostranství a ještě k tomu nesrazit bránu ani tým, který tam na ně čekal. I když se mu jumper v ruce už nevzpíral, stejně to nepovažoval za snadný úkol.

“Za pět vteřin doktore,” upozornil Lorne nemile brzo a pak začal i odpočítávat, “čtyři… tři… dva…”

Ruce, položené na panelu, napínal nervozitou a usilovně se snažil zatím nemyslet na startování motorů, protože věděl, že by to způsobilo katastrofu.

“Jedna!”

Jedna myšlenka stačila na vypnutí štítů, které je chránily při cestě sem a ve stejný okamžik se úpony z wraithské šipky odpojily od jejich trupu. Netrvalo to ani mžik oka a začali prudce klesat takovou rychlostí, že ani tlumiče v jumperu nemohly zabránit tomu, aby Carasonovi žaludek obrazně i doslovně natlačil na plíce. Nastartoval. Motory zahučely a zadrželi padající jumper. V tu chvíli udělal jeho žaludek kotrmelec a celé jeho tělo bylo vtlačeno do sedačky. Míhající se barvy a tvary na obrazovce se konečně spojily do něčeho pochopitelného a to ostrova, převážně písčitého, jen s minimem palem s rudými listy a už na dálku jasně čnějící bránou, před kterou se daly rozeznat neurčité postavy jejich lidí.

Začal brzdit a ze všech sil se napůl pád a napůl let jejich jumperu snažil nasměrovat na rovnější terén bez palem, který byl přímo před Bránou.

“Zpomalte doktore!”

“O co myslíte, že se snažím?!”

Zapřel se myslí i silně stiskl řídící mechanismus, jak zoufale prosil počítač o zpomalení. Jestli existovalo něco, co mohl udělat, aby je dostal bezpečně na povrchl planetu, ale nevěděl o tom, tak teď byla přesně ta pravá chvíle, aby jumper ukázal svou umělou inteligenci a udělal to za něj.

Jako na povel se na obrazovce objevil grav, který ukazoval – alespoň co mohl Carson soudit – ideální sestupnou trajektorii. Nebyli na ní, uvědomil si okamžitě. Potřebovali se dostat trochu doleva. Sotva na to pomyslel, z motorů zahučel o něco víc, než druhý a změnil tak trajektorii jejich pádu načež začali konečně skutečně zpomalovat. Ale i přesto, že by se posledních pár desítek metrů dalo nejspíš označit za pozvolný sestup, dopadli na zem tak tvrdě, že se všechno řádně nepřivázané ocitlo na zemi. A Carson cítil, že má každý orgán v těle důkladně proklepaný.

Zhluboka se několikrát nadechl, aby rozdýchal pocit, že mu byly plíce zmačkány do harmoniky, zatímco sledoval, jak se rozvířený písek snáší na stále aktivovaný štít. Každý jeden krystalek světle modrého písku jiskřil na štítu, ale jenom chvíli, než se štít deaktivoval a všechen písek se jedním žuchnutím snesl na povrch jumperu. Hlavní obrazovka se rychle vyjasnila, takže viděl ozbrojenou jednotku v čele s Sheppardem, jak kluše pískem k nim, a hned za patami měli doktorku Bergmanovou s pohotovstním zdravotnickým týmem.

“To bylo dost dobré, doktore,” ocenil Lorne, který už se zvedal ze svého místa.

“Ano, ale stejně jsem rád, že jsme zase na pevné zemi,” souhlasil, protože ano, k jeho vlastnímu údivu a hlavně ulehčení se mu je všechny tři podařilo dostat živé a zdravé na zem.

Zvedl a přešel ke Cadmanové, aby ji zkontroloval, zatímco Lorne otevřel zadní vrata jumperu. Byl u ní dřív, než se dveře plně otevřely a zrovna kontroloval životní funkce, když se John v závěsu s mariňáky nahrnuli dovnitř, zbraně připravené, jako kdyby očekával nějaký skryté Wraithy. Asi to dávalo smysl, ale Carsonova pozornost byla zaměřená výhradně na Cadmanovou, která naštěstí celou kostrbatou jízdu prospala. A pak hlavně na její nohu. Bylo zázrakem, že se fixace nepohnula.

“Podplukovníku… rád vás vidím,” obrátil se na Johna s úsměvem, alespoň v krátkém pozdravu, a strčil skener do kapsy kalhot. “Budu tady potřebovat nějaké ruce navíc.”

“Taky vás rád vidím, doktore,” přitakal Sheppard a znamením rukou dal mariňákům povel, aby se stáhli od dveří a nechali zdravotníky projít. Na to si Carsona změřil dlouhým, pronikavým pohledem, při kterám hmatatelně cítil nejen jeho obavu o jeho zdraví, ale i trochu podezřívavosti a… jistou spřízněnost, kterou cítil od každého nositele ATA genu. Téměř zapoměl, jaký je to pocit. Podivně podobný tahu Toddovy mysli a myslí ostatních Wraithů a to natolik, že na něj odpověděl automaticky. Stejným ujištěním, jaké posílal k Toddovi. Nikdy dřív takovým způsobem na Johna nezareagoval, přesto kupodivu, napětí z podplukovníkových ramenou okamžitě zmizelo a on se obrátil k Lornemu, jako kdyby záležitost Carsonova bezpečí a zdraví považoval za zcela uzavřenou.

Byl tím překvapen, ale neměl čas a příležitost se nad tím zamyslet, protože právě vešla doktorka Bergmanová s týmem a on měl plné ruce práce s tím, aby jí uvedl do obrazu, co se týkalo zranění Cadmanové a léčby. O chvíli později pak už vycházel kordonem mariňáků následujíc lůžko s Cadmanovou.

Nad hlavou uslyšel dobře známý zvuk prolétající šipky, který způsobil, že všichni, včetně Johna a Lorneho zvedl tváře i zbraně k obloze a zdravotníci přidali do kroku. Carson zůstal klidný. Věděl s jistotou, že je to jenom Todd. Cítil jeho přítomnost. A i kdyby ne, který jiný Wraith by jim s šipkou zakroužil nad hlavou, aby ji srovnal ve vzduchu s bokem Jumperu a pak pozvolna přistál do písku. Na rozdíl od Jumperu, dosedla šipka zlehka, sotva zvířila písek, a jen co se dotkl země, její kokpit se otevřel a odhalil Toddovu tvář.

“Skloňte zbraně!” rozkázal Sheppard, což sám už dávno udělal, a vykročil k Šipce.

Todd s elegantní lehkostí dopadl na písek, narovnal se do celé své výšky a s rukama ve wraithském smířlivém gestu a s malým úsměvem na tváři, vyrazil vstříc Johnovi. Jen krátce střelil pohledem po Carsonovi, který stanul Johnovi po boku, než se zase obrátil výhradně na Shepparda.

“Johne Shepparde…” nechal Todd vyznít do zavrčení, které se mohlo zdát nepřátelské, ale Carson už věděl, že je to přesně naopak.

“Todde,” kývl mu na oplátku Sheppard a změřil si ho pohledem. “Nečekal jsem, že se tu ukážeš.”

“Přišel jsem vyjádřit smutek nad smrtí vašich mužů a dohlédnout, že se doktor Beckett,” znovu po Carsonovi střelil rychlým pohledem, “a ostatní dostanou bezpečně domů. Nechci, aby ten nešťastný incident narušil naše doposud mírové vztahy.”

“Smrt dvou našich lidí není jenom nešťastný incident,” odvětil ostře John.

Postoupil kupředu, částečně mezi ně.

“Toddův úl také přišel o muže, podplukovníku, a přesto se Wraithi rozhodli považovat celou věc za pouhou nehodu. Myslím, že bychom měli udělat to samé.”

Jasně pocítil z Johna nesouhlas, navzdory tomu však přikývl.

“Doktorka Weirová si myslí tak. Nehodlá ze ztráty dvou našich mužů vyvozovat důsledky, protože jste zbytek našeho týmu vrátili a ona nechce zahodit potencionální budoucí spolupráci, dokud nebudeme vědět, co se stalo. Ale měl bys vědět, že kdyby to bylo na mě, s radostí bych tebe i tvůj úl poslal ke všem čertům,” neopomněl John dodat výhružně, ač z něj cítil mnohem méně hněvu, než kolik by čekal.

“Pak jsem rád, že to nezáleží na tobě, Johne Shepparde,” odpověděl Todd se zubatým úsměvem, pobavený, ale zároveň ke Carsonovi nechal volně proudit jisté ulehčení. “Spoluprace mého úlu s Atlantidou byla, navzdory nešťastnému konci, nanejvýš plodná a poučná.” Tentokrát byla jeho slovo mířena přímo Carsonovi a neopomenul přidal vlnu zemitého zájmu, která jako obvykle přinesla Carsonovi pocit nepohodlných rozpaků, ale zároveň… úlevy. Todd o něm teď, když opustil jeho úl, smýšlel stále stejně a to ho nemohlo nic jiného, než potěšit.

Nepatrně si odkašlal a v myšlenkách se raději přesunul k velkému úspěchu, kterého dosáhl ve výzkumu.

“Podařilo se nám udělat průlom ve výzkumu retroviru, vlastně víc než jen to. Jsem přesvědčen, že jsme našli stabilní a účinný vzorec,” řekl, hlavně směrem k Johnovi, neodpíraje si upřímné nadšení, které se ho zmocnilo, “s jehož pomocí můžeme Wraithi zbavit nutnosti se krmit. Samozřejmě,” potřásl hlavou, “bude třeba provést ještě řadu klinických testů. Proto bych se rád se svolením Elizabeth a Velitele co nejdřív vrátil na úl a začal s testováním. Jsem přesvědčen, že pokud vše půjde dobře, do půl roku budeme mít dávku pro každého v úlu a pak budeme moci retrovirus nabídnout i jiným Wraithům. Jsem si jist, že až uvidí jaké výhody retrovirus skýtá…”

“Další testování nepovažuji za nezbytné,” přerušil ho Todd k jeho překvapení.

Obrátil se k němu.

“S tím nemohu souhlasit, Veliteli,” namítl, přičemž přešel k profesionálnímů tónu. “Jeden úspěšně provedený klinický test na vojákovi není dostatečná záruka bezpečnosti retroviru. Bylo by víc než nerozumné aplikovat ho vaší posádce bez řádného testování.”

“Není a nikdy nebylo v plánu podat retrovirus mé posádce,” řekl Todd s klidem, leč ke Carsonově velkému překvapení, který rozhodně nedokázal skrýt.

“Tak moment… jak nebylo nikdy v plánu?” zeptal se ostře. “Měl jsem za to, že nám jde o stejnou věc; dát Wraithům možnost už se dál nekrmit na lidech. Zastavit sklizně a zabránit hladovění tvé rasy. Copak ti o to nejde?”

“Jistěže jde,” ujistil ho Todd se shovívavostí, která mu teď byla nepříjemnější, než kdykoliv dřív, protože zakrývala povýšenost a nejspíš také lež. “Když bude má rasa odkázána na Sklizně, dříve nebo později to přinese náš konec. To nemíním dopustit. Jenže na tak velkou změnu ještě nedozrál čas. Já ani můj úl nejsme v postavení, abychom si mohli dovolit… přijít o to, co nás činí Wraithy.”

Jistě, nikdy vlastně nemluvili o tom, co bude, pokud se jim podaří vytvořit účinný retrovirus, přesto automaticky předpokládal, že když se Todd podílel na výzkumu… když sdílel společné zklamání z neúspěchu stejně jako radost z úspěchů… prostě se domníval, že podání retroviru posádce Toddova úlu bude další logický krok. Proto to ostatně dělal. Jeho retrovirus měl být způsob, jak poskytnout Wraithům jiný, snadněji dostupný zdroj potravy a zároveň měl zabránit zabíjení lidí v této galaxii doslova po milionech. A věřil, že právě Todd bude tím, který ukáže ostatním Wraithům, že existuje i jiná cesta, než je krmení se na lidech. Byl na to přesně ten pravý. Tím si byl Carson jist už dlouho a jeho jistota byla ještě posílena tím, co mezi nimi vzniklo. Do jejich vztahu, sebe neobvyklejší byl, do Toddova uznání a úcty k němu, i když byl člověk, vkládal velké naděje. Naděje na to, že lidé a Wraithí společně mohou sdílet jednu galaxii v míru, ba možná i vzájemném přátelství. A tyto naděje se teď zdály naprosto plané.

Ucítil hořkou pachuť zklamání i špetku hněvu.

“Takže týdny výzkumu… životy Petersona a Rogerse…. životy tvých lidí… vše, co jsme podstoupili, abychom získali použitelný retrovirus, bylo k ničemu? To mi chceš říct?”

“Nebylo to k ničemu. Teď, když máme funkční vzorek, můžeme v budoucnu pokračovat. Až nastane správný čas – “

“A kdy nastane ten správný čas? Za měsíc? Za rok? Za sto let?” přerušil ho ostrou otázkou a pocítil jisté zadostiučinění, když Todd strnul, jakmile k němu vyslal ničím nezmírněný hněv a zklamání, které cítil. “Do té dobu při Sklizních přijdou o život desetitisíce lidí… a v bojích možná stovky Wraithů. Tomu může náš retrovirus zabránit.”

“Myslel jsem si, že právě ty pochopíš, jak komplikovaná je Wraithská společnost a že nemohu ukázat slabost,” řekl Todd, jako kdyby živit se pevnou stravou opravdu byla slabost. Něco lidského, podřadného.

“Asi se ani nemusím ptát, jak to bude s naší aliancí, což?” Ušklíbl se John.

“Nikdy jsem s návrhem doktorky Weirové nesouhlasil,” odpověděl mu Todd a shlédl na na Shepparda z výšky.

V tu chvíli by Carson nemusel jeho přezíravost cítit díky svému nadání, Todd ji dával okázale najevo svým postojem a pohledem přimhouřených očí a také tím, jak zvedal horní ret ukazuje malý kus zubů. Byl to postoj někoho, kdo se cítí být nadřazen každému ve svém okolí. Byl snad zaslepený svým pošetilým zalíbením, že to neviděl dřív? Nebo to uměl Todd tak dobře skrývat? Nevěděl, každopádně jediné co teď cítil byla hořkost, hněv, zklamání a zlost deroucí se mu sevřeným hrdlem.

Určitým zadostiučiněním mu bylo, že když nechal své emoce proudit, získal si tím od Todda nepatrné cuknutí v jeho jinak povýšeně napnutých ramenou. To bylo jen stěží uspokojivé. Kdyby nebyl z těch, kteří neradi rozdmýchávají sporu, měl by toho ještě hodně co Toddovi říct. Takhle ovšem… potlačil svou zlost, uzavřel ji v sobě s celoživotním umem, tak aby ji ani Todd nemohl cítit, a obrátil se na Johna.

“Myslím, že je načase odejít, podplukovníku. Jen tu zbytečně marníme čas a já mám pacientku, o kterou se musím postarat.” Nastavil Toddovi záda skutečně i mentálně a okázale ignoroval tázavý dotek zemité potřeby a horkosti, který se mu otřel o mysl.

“Carsone…” oslovil ho Todd, když jeho mentální otázka zůstala nevyslyšena.

Prudce se k němu obrátil.

“Pro vás je to ‘doktor Beckett’. Carson jsem jen pro přátele a to my dva evidentně nejsme,” zareagoval na něj chladně. Todd zamrkal a jeho povýšenecký výraz byl na krátko nahrazen překvapením. Carson nečekal než Wraith opět nabere rovnováhu a znovu se k němu obrátil zády. “Kdybyste mě potřeboval, podplukovníku, budu u Cadmanové. Teď mě omluvte…” nechal vyznít do ztracena, nepatrně kývl na Johna, než vyrazil k pohotovostnímu zdravotnickému týmu a doktorce Bergmanové, která ošetřovala Cadmanovou. Cítil, jak se mu do zad vpaluje pohled, tak intenzivní, že si dokázal představit jantarové zbravení Toddových očí a černou panenku, která byla ve zdejším intenzivním slunečním světle tenká sotva jako provázek. Ta představa se mu promítala v hlavě, jako kdyby snad ani nebyla jeho. Věděl ale, že je, cítil ten setrvalý mentální tlak na svou mysl, který vibroval… vzteklým zoufalstvím. To byla dvojice emocí, kterou dokázal cítit přes pevnou bariéru, jež postavil mezi sebe a všechny kolem. Téměř ho to donutilo zastavit, ale jenom téměř. Přesto s každým krokem víc litoval svého nevlídného odchodu. Omlouvat se ale za něj nehodlal. Nejen, že se cítil být zrazen, on opravdu zrazen byl. A měl právo se za to na wraithského velitele zlobit.

“No, můžeš si gratulovat, Todde,” dolehl k němu Johnův hlas, “Opravdu naštvat našeho doktora se jentak někomu nepoštěstí. Dobrá práce…”

“Neměl jsem v úmyslu vysloužit si doktorův hněv. Ani ten tvůj, Shepparde. Musíte ale pochopit…”

“… že Wraithi jsou lháři a podvodníci, kteří nikdy nedodrží dané slovo. Jo, Todde, to už jsme pochopili,” přerušil ho John štiplavě. “Máme u nás jedno pořekadlo… spálit se jednou je nešťastná náhoda. Spálit se dvakrát je přehnaný optimismus. Spálit se třikrát je donebevolající hloupost. Nepočítej, že se s tebou budeme chtít v nejbližší době spojit… nejsme totiž hlupáci… Kirku, zadejte adresu.”

“Ano, pane,” odpověděl Johnovi jeden z mariňáků a hned se dal do zadávání adresy.

“Pro jumper pošleme své techniky. Předpokládám, že až se vrátíme, už budete pryč,” dodal John způsobem ze kterého bylo zřejmé, že to není jeho předpoklad, ale žádost, aby tu Toddův úl už nebyl, až se vrátí technici. “Dobře, lidi, odcházíme!” zavelel na konec, než se obrátil od Todda a sám zamířil k bráně.

Carson nepostřehl, jestli John něco udělal, každopádně zadní dveře jumperu se začaly zavírat a jen co to bylo možné, štít se aktivoval. A právě pohled na uzamčený raketoplán bylo to poslední, co z planety viděl, než vstoupil do horizontu události.


Dvacátá první kapitola – Dvacátá třetí kapitola

1 komentář: „22. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s