Dřevo a železo

Hvězdy nad městem

“Udělal jsi co?!” vykřikla Sigrid.

Bard si povzdechl. Moc dobře chápal rozrušení, ba skoro hněv svojí dcery. Cítil se podobně. Ne, vlastně necítil, ale stejně jako ona, by to neudělal, kdyby měl jinou možnost. Jako kdyby neměl dost problémů s kriminalitou, které přišla do Dolu společně s kupci nebo s trpasličím králem, který seděl na své zlaté hromadě v nedaleké hoře. Nepotřeboval zrovna… tuhle komplikaci.

“Nemohl jsem dělat nic jiného. Byla to slušnost,” odpověděl smířlivě.

“Je to moje svatba, tati.”

“Vždyť to já vím, holčičko. Jak bych na to mohl zapomenout,” řekl a zvedl se od stolu, aby ho obešel. Byl obrovský. Ještě si na něj nestačil zvyknout. Stejně jako si ještě nezvykl, že jeho malá Sigrid už není ani trochu malá a už za pár dní se bude vdávat. Neměl proti Iwarovi nic. Znal toho chlapce… ne, teď už mladého muže, od dětství, znal i jeho rodiče a i když nebyli vysloveně přátelé, věděl, že jsou to dobří a poctiví lidé. Navíc se teď Iwar a jeho otec, jakožto kováři, uplatnili daleko lépe, než v jezerním městě. Dol byl sice co by kamenem dohodil od trpasličí hory, kde přebývali ti nejlepší kováři a zbrojíři, ale ti byli také nejdražší. Takže ty obyčejné věci, jako kovové hřeby do trámů nebo vzpěry do zdí, tolik potřebné k obnově kamenných domů, museli obstarat lidští kováři. 

Shrnuto a podtrženo, byl Iwar pro jeho malou holčičku skvělá partie, jenže… Potlačil pocit hořkého smutku nad tím, že už ho Sig brzy opustí a místo toho se soustředil na jejich problém.

Přistoupil k Sigrid a doslova ji donutil, aby rozpletla ruce trucovitě složené na prsou, takže mohl vzít její dlaně do svých.

“Je to král, stejně jako Dain, a protože i já jsem teď král a ty princezna, nemohl jsem ho nepozvat na svatbu. Dovedeš si představit, jak by byl zrovna ON uražený?” zdůraznil s malým úšklebkem.

Elfského krále – Thranduila – měl tu možnost poznávat jen několik dní, ale i to málo vystačilo na hodně. Hodně pocitu méněcennosti stejně jako touhy ho přetáhnout veslem přes hlavu, ale překvapivě i neuchopitelného pocitu vlastní důležitosti jen proto, že s ním Thranduil mluvil. A také nekonečné množství představ o něm, které se rozhodně nehodilo před Sigrid zmiňovat nebo na ně třeba jen pomyslet. I on sám se jim snažil vyhýbat… nemyslet na to, jak se lesklá hedvábná látka Thranduilova rukávu svezla po té dokonale štíhlé ruce… na růžové, smyslně vykrojené rty, jaké neměla ani ta nejkrásnější žena v Jezerním městě, ale které přesto seděly nad nezaměnitelně mužskou bradou… nebo křišťálově modré oči, někdy jasné skoro jako nebe, ale občas přecházející do ledově šedé. Skryté za hradbou dlouhých řas… Nebo na způsob, jakým se jeho boky prohýbaly, když si – 

“Nejspíš máš pravdu,” přerušila Sigrid jeho myšlenky přitakáním. “Nemohli jsme ho pominout, jako jsme nemohli pominout ani Daina.”

Našrouboval si na tvář úsměv.

“Přesně. Krom toho si myslím, že stejně nepřijede,” dodal a z hloubi duše doufal, že se nemýlil.

°°O°°

Ukrutná rána dveří, které se v pantech zhouply až ke zdi, ho probudila ze spánku. Podařilo se mu ukrást jen pár hodin, protože dnes byl velký Sigridin den a on chtěl mít všechnu práci hotovou, lejstra podepsaná a pohledávky proplacené, aby na to nemusel po celý svatební den myslel. Valar mu pomáhej! Byl toho neskutečně moc a proto se dostal do postele, až když obzor začal světlat. Doufal, že si bude moci přispat. Vždyť celé město tak nebo onak hodlalo dnes slavit, byť pro ně neměl dost jídla a pití, aby je mohl všechny hostit. Den volna ale vyhlásil pro všechny i pro sebe.

Právě proto teď seděl na posteli a jen zmateně mrkal na dvě postavy ve dveřích.

“Jsou tady!” jásala Tilda.

“Říkal jsi, že nepřijede!” vykřikla Sigrid ve stejnou chvíli.

“Kdo?” zeptal se zmateně. Notno podotknout, že toho opravdu moc nenaspal a jeho mysl ještě nestačila naskočit.

“Jak se můžeš ještě ptát?” kontrovala Sigrid a složila se ruce v bok stejně jako její matka, když se zlobila.

“Elfové!” vykřiklad Tilda, která ještě neztratila svoje dětské nadšení z elfů.

“Oni jsou tady?” vypadlo z něj šokovaně. Tak tohle opravdu nečekal. Zachoval však klid. Jistě šlo jenom o delegaci, které měla Sigrid popřát mnoho štěstí a předat svatební dary. Podobně, jako to udělali trpaslíci. Jistě, bude to problém, ale zvládne se to. Prostě elfského a trpasličího delegáta každého posadí do vlastního rohu, dá mezi ně velký stůl a nedovolí jim se spolu bavit. To by mělo fungovat. Tedy za předpokladu, že elfy včas odchytne a odmanévruje je co nejdál od trpaslíků.

Jak mu ta myšlenka proletěla hlavou, okamžitě vyskočil z postele a začal se shánět po svých botách a košili.

“Kde zrovna teď jsou?” zeptal se, když vyhrabával oblečení z velké hromady, kterou včera nechal na židli, kam se ve spěchu svlékl.

“Za městem. Mají už tam skoro rozložený tábor,” odvětila Sigrid, podle hlasu stále naštvaná.

Jak tábor? Jestli to byla malé skupina delegátů, mohlo to být tak pět elfů. Ti nepotřebovali celý tábor.

“Kolik jich je?”

“No přece král Thranduil a s ním i družina,” odpověděla mu tentokrát Tilda, která se zrovna vynořila zpod postele a podávala mu jeho doposud postrádanou botu. 

Několik okamžiků na svou dceru jen nevěřícně zíral, zatímco ona stále držela jeho botu. Thranduil osobně? A celé jeho družina? Tady? Co tady u hnijících rybích hlav dělal?! Proč tu byl? Jistě ne kvůli svatbě. Bard ani v nejmenším nečekal, že by se velký elfský král rozhodl přijet na malou lidskou svatbu. Nečekal od něj vlastně ani blahopřání. To zavánělo problémem. Neuvědomoval si, že by za dva roky obchodování udělali něco, co by mohlo elfy popudit nebo jim ukřivdit, ale kdo se v nich měl vyznat, že ano? 

“A Bain je…?” zajímal se, přičemž si převzal od Tildy botu a spěšně si ji natáhl.

“Šel elfy přivítat.”

Tím ho Sigrid nepotěšila. Bain byl hodný chlapec a troufal si tvrdit, že ho vychoval dobře, ale bylo mu teprve šestnáct a v tomhle věku byly děti vznětlivé. Pochyboval, že by se dokázal vypořádat zrovna s Thranduilem, aniž by vypěnil. Takže pokud do teď elfy ničím neurazili, Bain se mohl o urážku snadno postarat.

“Jdu tam…”

Protáhl se kolem Sigrid, jen po cestě ještě popadl kabátec, a vydal se dolů po schodech. Při cestě ho jen tak mimochodem napadlo, že ještě před rokem možná rokem a půl by vůbec neuvažoval nad takovými věcmi, jako jsou dobré diplomatické vztahy. Dřív byl jeho život o tolik jednodušší. Starosti mu, stejně jako všem, dělalo jen to, když se rybáři vrátili s poloprázdnými sítěmi nebo když Mistr zvedl daně. Kéž by se ty časy vrátily…

Vyběhl na ulici a ani se nemusel rozmýšlet, kde se elfové usadili. Pozvolna se přesouvající davy lidí z města mu ukázali cestu.

Byl pár kroků od dveří, když za sebou uslyšel Sigrid:

“Tati! Počkej! Koruna!”

No jistě. Koruna. Obrátil se na patě a vrátil se pro jednoduchý kovový kroužek s gravírováním šípu po celém obvodu, který pro něj lidé vyrobili ke korunovaci. Nebylo to nic tak honosného, jako koruna Krále pod horou, ale zato se dala nosit pořád, byť měla svou váhu – skutečnou i obraznou.

Nasadil si korunu na hlavu a uhladil trochu vlasy, aby vypadal přinejmenším nepatrně reprezentativně a potom se nechal zhodnotit Sigridiným přísným pohledem. V otázce pozvedl obočí. Sig se usmála a přikývla na souhlas. Přinejmenším neudělá úplnou ostudu.

Vklouzl do davu na ulici a snad poprvé za dva roky kralování ocenil, že mu lidé uctivě ustupovali z cesty. Díky tomu se rychle dostal k Malé bráně, proběhl skrze ní a protáhl se hradbou čumilů až na louku za městem, kde…

Zůstal stát ve stejném němém úžasu, jako ostatní. 

Elfové za hradbami Dolu rozhodně nerozbili jen tak obyčejný tábor. Žádné stany, byť tak velké, jako byl ten Thranduilův. I když vlastně ano, několik menší stanů tam skutečně bylo, ale ty obklopovaly neuvěřitelně obrovský baldachýn stříbrošedé barvy, který byl zavěšen na konstrukci složené z do hladka vyleštěných, nanejvýš jako zápěstí tenkých dřevěných sloupků a trámů, které měly už z dálky barvu čerstvě napadaného sněhu. Po baldachýnem byly dva dlouhé stoly stejně bělostné barvy a jeden kratší, který jim dominoval, takže dohromady tvořily otevřený obdélník. Na stoly elfové zrovna rozkládali ubrusy a roznášeli nádobí. Talíře z jemného porcelánu a sklenice z tak průzračného skla, že je téměř nebylo ve slunci vidět. Další pak z nedalekého povozu sundavali lavice. Pracovali rychle a naprosto tiše. Tak tiše, že se jejich kroky stejně jako cinkání nádobí, zcela ztrácely v hučení větru a šepotu davu, který jejich práci sledoval. Ba se dokonce zdálo, že je jejich počítání tak obezřetné, že ani nepolámali žluté pampelišky, bělostné kvítky sedmikrásek a jasně modré květy čekanek, které se rozprostírali po celé louce. Kvetly, nesešlapané, i mezi stoly a kolem sloupků upevněných do země.

A mezi tím vším stál… Thranduil.

Byl tam v celé své éterické majestátnosti, vysoký, ba dokonce vyšší než kterýkoliv jiný elf. Jeho štíhlé tělo bylo zahaleno v tenkém zeleném hedvábném hávu s květy vyšívanými zlatou nití a který nedával příliš prostoru pro fantazii, co se týkalo jeho kulatého zadku. Ten ještě navíc zdůrazňovaly dlouhé vlasy padající téměř až na něj. V jednom okamžiku zlaté, ale v druhém… když se Thranduil přesunul od jednoho bílého sloupku k druhému s lehkostí sobě vlastní, kdy snad neohnul ani jediné stéblo trávy… tehdy se mu vlasy svezly přes rameno, zaleskly se a změnily svou barvu do podoby samotných měsíčních paprsků. Běloskvoucí záře. Jaké by to bylo dotknout se svitu hvězd?

Bard zamrkal a pak potřásl hlavou, aby z hlavy dostal ty absurdně směšné myšlenky. Dávno už byl mužem. Nechal svá léta bláznivých zamilování za sebou a nemínil se k nim vracet teď, když měl téměř pátý křížek na zádech. A Thranduil byl… spíš nebyl bájná bytost, byl to jen elfský král. Elfové byli stejně tak bytosti z masa a krve jako lidé. Jedli, pili, dýchali ten samý vzduch. Nebyl žádný důvod pohlížet na krále Hvozdu jinak, přesto se nedokázal zbavit nepříjemného pocitu v žaludku, když vykročil kupředu, pohled stále upřený na Thranduila, který zrovna zvedl svou porcelánově bílou paži, aby ukázal – 

“Dobře, že si tady, tati,” prolomil Bain ten okamžik.

Neochotně se na něj obrátil.

“Stalo se tu něco?”

“Ne, nic.” Zakroutil jeho syn hlavou. “Přišel jsem elfy přivítat. Chtěl jsem i mluvit s králem Thranduilem, ale ten mi vzkázal, že se pozdraví jen se skutečným pánem Dolu. To, že jsem tvůj syn, mu není dost,” dodal Bain s úšklebkem. Do role prince se vžil lépe, než Bard do role krále. Ostatně vždyť to znamenalo spoustu pozornosti od děvčat a fakt, že může čas od času nosit meč. Kterého šestnáctiletého chlapce by to nebavilo? Bard si ještě dobře pamatoval, jaký byl v jeho věku.

“Vrať se domů. Postarám se tu o to.”

Bain se nehádal, jen přikývl a před samotným odchodem hodil nakyslý pohled po Thranduilovi. Vyprovodil ho očima, dokud se neztratil v davu a pak konečně… konečně došel rázným krokem k elfskému králi. Ten k němu byl obrácen zády a zdálo se, jako kdyby si ho ani nevšiml. Bard ale tušil, že tak to nebude. Musel slyšet, jak k němu někdo přistoupil. Elfský sluch byl doslova proslulý. Otázkou bylo, jestli ho Thranduil okázale ignoroval nebo se jen snažil dát mu příležitost oslovit ho jako rovný rovného.

Bard si tedy nepatrně odkašlal, jak by to udělal, kdyby přistoupil k obyčejnému člověku a ten si ho nevšiml.

Thranduil pozvolna obrátil hlavu. Stříbřitě blond vlasy se mu svezly zpět na záda a za jejich mizejícím vodopádem se objevila elfova tvář. Výrazný a přesto ladně klenutý nos, aristokratické lícní kosti, porcelánová kůže a hlavně… hlavně šedomodré oči napůl skryté za hradbou dlouhých řas. Těch řas, které se jako zlaté vějíře zvedly ve zdánlivém překvapení.

“Bard Drakobijec,” pronesl Thranduil zpěvavým hlasem a obrátil se k němu v jediném, plynulém pohybu.

“Vaše výsosti… chci říct, králi Thranduile,” napůl se opravil a napůl ne; pořád si ještě neuměl představit, že by krále Hvozdu oslovoval jménem, ač ho o to požádal a připoměl nespokojený pozvednutím jednoho obočí a rty sevřenými do tenké linky. “Jsem rád, že vás vidím a můžu uvítat ve městě, ale… co je tohle?” zeptal se bez obalu a kývl směrem k rozlehlému baldachýnu a všem těm přípravám na nějakou slavnost.

“Není to snad zřejmé?” zeptal se Thranduil na oplátku a sledoval Bardův pohled. “Tvá dcera se dnes vdává a to, pokud si pamatuji lidské zvyky dobře, obnáší velkou oslavu.”

“Tak o to tu jde? Chystáte tu svatební hostinu pro mojí dceru?” zeptal se nazpátek, jak si hned uvědomil, hloupě, což taky Thranduil okomentoval jedním kosým pohledem a tím, že se od Barda jednoduše odvrátil a pomalu se vydal podél svatebního baldachýnu.

Elfovo chování mu okamžitě podrásalo nervy, ale zachovávaje klid, srovnal s Thranduilem krok.

“Při vší úctě, já už se o oslavu pro Sigrid postaral. A postaral jsem se i o jídlo a pití,” dodal příkře, když postřehl dva elfy, kteří kolem nich prošli se sudem vína.

“Vím. Měla se konat v nějaké… putice. To je stěží slavnost hodná princezny,” odpověděl mu Thranduil a jen nepatrně, spíš ledabyle, pokynul rukou tak, že se jemný rukáv svezl z jeho zápěstí a odhalil několik stříbrných řetízků zdobených drobnými diamanty, které jako kdyby dodávaly lesk samotné elfově kůži.

Bard si přikázal se nedívat a místo toho už se skoro nadechl, aby obhajoval hostinec tety Ely. Nebyla to žádná putika. Byla to příjemná, čistá hospůdka s dobrým pivem, říznou peprmintkou a hlavně uměla stará Ely skvělé koláče. Než tohle všechno stačil říct, došla mu jiná věc.

“Jak víte, kde se měla svatba konat? Posíláte snad do mého města zvědy?” Jen co vyslovil druhou větu, musel si uštědřit mentální políček. Ještě nedávno by ho nic takového nenapadlo, ale pár diplomatických schůzek s králem Dainem a hned byl svět místo prolezlé špiony od sklepa až po půdu.

Naštěstí se elfský král takovým nařčením nezdál uražen. Naopak po Bardovi bleskl pohledem a koutek se mu zvedl v pobavení.

“To by bylo zbytečné plýtvání časem, Drakobijče. Vaše hradby jsou tak děravé a elfský zrak tak ostrý, že i já sám mohu z okraje Hvozdu dohlédnout až na tvůj stůl,” pronesl hlasem plným upřímného pobavení a pohodil hlavou přesně jen tak, aby se do okolí a k Bardově nosu, rozlinula jemná vůně fialek. “Ne, nemám v tvém městě špehy. Mým lesem však vede hlavní obchodní stezka a obchodníci, kteří po ní jdou, mají tendenci si večer u ohniště povídat. Všechno, co potřebuji o městě Dol a dění v něm vědět, řeknou stromům a ty mi to pak šumění větru ve větvích pošeptají rovnou do ucha.”

“Neměl byste věřit šuškandě,” upozornil ho rádoby mile. “Sig možná nebude mít svatbu podle vašich královských měřítek, tak jak jsem ji neměl ani já, ale bude slavit mezi rodinou a přáteli. A bude pít a jíst to nejlepší, co může Dol nabídnout. Vše vyráběné s láskou a rukama dobrých a poctivých lidí.”

Thranduil se prudce obrátil, takže se najednou ocitl před Bardem a narovnal se do celé své výšky. Tím ho převyšoval víc jak o hlavu. Shlédl na něj ledově modrýma očima. I když pocítil nepříjemné bodnutí v zádech, něco, co ho mělo varovat, tak neuhnul.

“Chceš snad naznačit že můj lid není dobrý a poctivý?”

“Ne. Chci jenom říct, že nepotřebujeme vaše dary a vaše jídlo. Vážím si toho gesta, opravdu, a budu rád, když na svatbu přijdete, ale tohle…?” kývl hlavou k baldachýnu a stoly. “Spousta lidí z města, našich přátel, už si dalo práci s přípravou jídla, šatů… a vůbec všeho. Nezklamu je kvůli vašemu přepychu.”

“Je to můj svatební dar. Když ho nepřijmeš, urazíš mě.”

“A když ho přijmu, urazím trpasličí delegaci, protože jejich svatební dar je mnohem menší,” odpověděl na to popravdě. Látky, které daroval Dain na šaty, byly nádherné a jistě velmi drahé, ale bylo sporné, jestli měli stejnou hodnotu, jako celá svatební hostina složená jistě z těch nejvybranějších jídel a nejlepších vín. Pravděpodobně byly součástí balíčku další, více či méně nákladné dary. Tím si byl jist. Zatímco o štědrosti pána Hvozdu se dalo polemizovat, jeho potřebu ukázat svou moc a bohatství, nikdo nikdy nespochybnil.

“Alespoň bude zřejmé, kdo je k tobě a tvým lidem štědřejší.”

“Nechci štědrost. Elfskou ani trpasličí,” řekl pevně a Thranduil vyklenul obočí v podrážděné otázce. “Když vy nebo král Dain nabízíte štědrost tak je to jen maskovaná blahosklonnost vůči vašemu chudému sousedovi. Lidé z Dolu a Jezerního města jsou vám rovni. Jsme stejně důležití pro prosperitu tohoto kraje. Sice jsme vám stále zavázáni za pomoc, když nám bylo nejhůř, ale proto nebudeme přijímat vaše milodary. Já v první řadě ne.”

“Dobrá, tedy. Navrhuji kompromis,” rozhodl se Thranduil po krátkém čase mlčení a najednou se zdálo, jako kdyby pozbyl na výšce a vrátil se do svého uvolněného, skoro vláčného já. “Odpustím si všechny ty drobnosti, které mám pro tvou dceru” – tady jen potvrdil Bardovo podezření – “a vzdám se i elfského jídla, které jsem přivezl, ve prospěch toho lidského a ty a tvoji lidé na oplátku využijí tento malý kousek mé pohostinnosti.” Nepatrným pohybem ruky ukázal k baldachýnu.”Jak ti to zní?”

Rozhlédl se kolem sebe. Nejdřív letmo spočítal místa u stolů, potom zhodnotil louku rozléhající se všude kolem nich a nakonec zabloudil pohledem k hloučku lidí, kteří si od nich a od elfů drželi zdvořilou vzdálenost, ale zároveň ohromeně a nadšeně sledovali, jak elfové dokončují přístřeší. Musel uznat, že být v tom davu Sigrid s Bainem a Tildou, jistě by se jim to také líbilo. Když o tom tak uvažoval, i jemu samotnému se líbil nápad oslavy pod širým nebem, jen nechtěl zbytečně plýtvat materiálem na něco tak zbytečného. Teď když měl baldachýn od elfů… jídlo se dalo koneckonců přenést. Pentle a zvonkohry mohly být sundány ze sloupoví hospůdky a také přeneseny. Ke stolům se vešly obě rodiny, i všichni přátelé a byli by si nablízku. Ba co víc, bylo tu dost místa, aby s nimi slavilo celé město.

“Budu se na to muset zeptat Sigrid,” řekl, i když tušil předem, jaká bude její odpověď. Určitě nebyla nadšená, že král Hvozdu přijel na její svatbu, ale pokud trpět jeho přítomnost znamenalo všechno tady kolem… být na jejím místě asi by taky neřekl ne.

Na Thranduilově tváři se objevil povýšeně pobavený úsměv. Jen malý, ale o to patrnější a vyzývavější. No samozřejmě, že Elfský král také předem věděl, co si Sigrid zvolí. A rozhodně se nemínil tajit tím, že to ví. Jen počkej, elfe, pomyslel si Bard.

“A co trpaslíci? Dost dobře nemohu jejich delegaci nepozvat na hostinu…”

Přesně podle jeho očekávání tou jedinou poznámkou smázl Thranduilovi ze rtů povýšený úsměv a doteď uvolněné rysy elfovy tváře ztuhly a proměnily se do zdvořilé, porcelánové masky.

“Myslím, že bych je mohl tolerovat… když je posadíš dostatečně daleko a po větru.”

Popravdě, musel semknout rty, aby potlačil úsměv jež se mu na ně dral při poznámce o nezaměnitelném trpasličím… aroma. Věděl, že trpaslíci nejsou žádní špindírové. Viděl veřejné lázně v Ereboru. Ale prostě všichni, muži i ženy, byli cítit směsicí těžkých trpasličích piv, voskem a vonnými oleji, které si vtírali do vousů, a jakýmsi neidentifikovatelným pachem tavícího se železa. Když se pak při oficiálních návštěvách urození trpaslíci pokusili tu směsici překrýt nějakou vůní… no, řekněme, že by dal Bard přednost pachu piva, kožešiny a ryb na který byl zvyklý. Pro elfy, kteří byli cítit nanejvýš vlhkou hlínou a květinami, to muselo být stokrát horší.

“To se dá zařídit,” souhlasil a trochu z toho pobavení nechal vyplout na povrch. “Jsme tedy domluveni?”

Thranduil zvolna přikývl na souhlas. “A teď se se mnou napij, Barde,” vyzval ho a v ten samý okamžik se vedle něj jakoby zhmotnil elf držící stříbrný podnos se dvěma poháry vína. Thranduil oba dva vzal a jeden mu podal. Přijal ho bez protestů, jen s malým děkovným úsměvem.

°°O°°

Protože byl Bard král, musel to být právě on, kdo oddá Sigrid a Iwara. Obřad to byl krátký a jednoduchý, jen dvojice slibů pronesených pod širým nebem a záštitami z vlajek Dolu a Jezerního města. Pak jeho požehnání, polibek a jásot doslova každého obyvatele Dolu, protože přišli všichni, aby s nimi tento okamžik sdíleli.

Sigrid byla ta nejkrásnější nevěsta. Doslova zářila v šatech z rudého trpasličího brokátu protkávaného zlatem a lesklou fialovou nití. A když tančila a smála se, byla velkolepější než kterékoliv princezna, o které Bard četl, slyšel nebo si ji někdy jen představil. Sledovat ji točit spolu s Iwarem v kruhu z jejich tleskajících přátel mu přinášelo pocit pýchy, nezměrného štěstí, ale i smutek nad ztrátou jeho malé holčičky tak intenzivní, že mu to nahnalo slzy do oči.

Polkl a raději se odvrátil. I když by mu jistě bylo odpuštěno, nechtěl, aby ho někdo viděl plakat na svatbě jako nějakou starou babku. Raději pohledem sklouzl po hostech. Rodina a přátelé se shromáždili u stolů pod baldachýnem, který byl neuvěřitelnou směsicí elfské elegance se všemi jejich malými, papírovými lampiony a květinami, které nikdy neuvadly. A typickou výzdobou jeho vlastních lidí, tedy barevnými, hlavně žlutými, stuhami svázanými do obrovských mašlí a desítkami, ba možná i stovkou různě velkých a různě provedených zvonkoher, které měly mladému pár přinášet štěstí.

Zbytek města byl rozptýlen kolem hlavního stanu, částečně v tanci a zpěvu, a částečně lidé posedávali kolem stolů a na lavicích, kterých na louce během večera výrazně přibylo, jak si Bard hned uvědomil. Nemohl se nic jiného, než pobaveně usmát. Opravdu tu byl úplně všichni, včetně hrstky těch, kteří nebyli příznivci jeho nástupu na trůn. Ale holt, když se rozdávalo jídlo a pití zdarma…

“Jak se vám líbí na naší malé svatbě, Výsosti? Proti elfským musí být docela obyčejná.”

Bard se okamžitě ohlédl po výrazném hlasu Iwarovy matky. Jilma se, nejspíš posilněna nějakým tím pivem, odvážila naklonil blíž k Thranduilovi a promluvit na něj. Elfský král pomalu obrátil hlavu a nechal ji líně spadnout na vlastní rameno. To byl největší pohyb, který udělal od chvíle, kdy se, se samozřejmostí sobě vlastní, posadil vedle Barda k hlavnímu stolu. Po celou večeři byl tichý, nehybný, svého jídla se ani nedotkl, jen tu a tam pozvedl sklenici s vínem ke rtům a ucucl z ní. Mohl to tak dělat donekonečně, protože měl stále při ruce sluhu se džbánem, který mu víno doléval.

Král hvozdu dokázal tak dokonale splynout, že dokonce i sám Bard na něj až do teď zapoměl. A to bylo co říct, vzhledem k tomu, že během obřadu občas stěží dokázal udržet oči od štíhlé siluety pod jednoduchým, stříbrným hávem.

Teď už na něj zase zaměřil veškerou pozornost, na něj a na Jilmu, a usoudil, že by tam ty dva neměl nechat samotné. Popadl ze stolu své nedopité pivo a rychle se vydal k nim.

“Svazek dvou je jejich vlastní, čistě soukromá věc. Neoslavujeme ho veřejně,” odpověděl ji Thranduil k Bardově malému překvapení, a dokonce se ani nezdál podrážděný. Naopak se ve svém křesla, nebo spíš cestovním trůnu, který převyšoval i Bardův skutečný trůn hned vedle, dal rozvaloval s kočičí ladností. Jedna ruka opřená o opěrku a druhá, ta ve které zlehka svíral pohár s vínem, volně složená na vlastním břiše. Vlasy, protkané stříbrnými řetízky tak tenkými, že spíše připomínaly nitě, mu teď, když se díval na Jilmu, visely dolů z trůnu, až na zem. Zlatý vodopád korunovaný stříbrnými peřejemi.

“Nemáte vůbec žádné svatby? Žádné hostiny? Nic?” podivila se Jilma.

“Ne, to není naším zvykem, i když připouštím, že je to někdy škoda. Lidské svatby se mi vždy líbily,” připustil Thranduil ledabyle a usrkl ze svého poháru.

“A jak poznáte, že děvče, které se vám líbí, už třeba není vdané?” položil Bain otázku, která dávala smysl, jen byla formulována trochu nešťastně. Že se v nevhodnosti položené otázky nemýlil, ho utvrdilo to, jak se elf napnul a upřel na Baina ostrý pohled spoza přimhouřených výček.

“Můj syn tím chtěl říct,” vstoupil jim do toho, zároveň s tím, co si sedal na svůj trůn, “že my lidé pořádáme svatební hostiny nejen proto, abychom mohli popřát novomanželům, popít, pojíst a pobavit se. Je to taky proto, že pak každý ví, kdo si koho vzal. Předcházíme tak nedorozuměním,” dodal s úsměvem.

“Zajímavé,” protáhl Thranduil zamyšleně, oči upřené vzhůru, jako kdyby hledal na stropě stanu něco neviditelného. “Nikdy mě nenapadlo, že by vaše svatby mohly mít i nějaký jiný… praktický… účel, než jen snahu užít si každý okamžik vašeho jepičího života,” dokončil svou poněkud urážlivou myšlenku, když tu s překvapivou rychlostí obrátil hlavu k Bainovi. “Abych odpověděl na tvou otázku, dítě; každý elf vycítí, když už je někdo zaslíben jinému.”

“Jak… vycítí?” zeptal se nechápavě Bain, protože opravdu ne, králova odpověď nebyla příliš objasňující.

Bard sledoval, jak se Thranduilovy rty opět stáhly v tenkou linku, ale tentokrát to nebyla podrážděnost, protože celá jeho tvář, kromě rtů, jako kdyby… ztratila veškerý výraz. Kdyby ho Bainova zvědavost urazila nebo rozhněvala, dal by to najevo. Doslova by se to z něj dalo cítit. Ale tentokrát… tentokrát… kdyby se ho někdo zeptal, nepřiznal by to, ale sám pro sebe si mohl říct, že téměř s jistotou cítil smutek. A náhlý, neopodstatněný soucit s králem Hvozdu. Byl to ale jen okamžik, než to zmizelo a Thranduil byl zase jako předtím. Pohodlně rozložený po svém trůnu, lhostejný a na poled trochu znuděný.

“Elfové se berou skrze lože. Když se poprvé spojí naše těla, spojí se i naše… duše. Vznikne mezi nimi pouto, které se jako tenká nit,” ve vzduchu udělal neurčitý pohyb, “táhne skrze prostor i čas. Je jemnější než ten nejslabší hvězdný paprsek, ale přesto pevné a jasně viditelné pro každého z nás. A požívá u mé rasy hluboké úcty, hlubší, než vaše manželství. Je totiž jediné, věčné a nezlomné. Nepřerve ho ani smrt těla.”

Po Thranduilových slovech nastalo tíživé ticho. I Bain se úzkostně zamračil a poposedl si, jako kdyby se najednou cítil nepříjemně, ale nevěděl proč. Bard na druhou stranu to tušil. Nevěděl, co se přesně stalo nebo kdy, ale měl povědomí o tom, že paní Hvozdu, Thranduilova žena, už nebyla mezi živými. Jestli to, co říkal, byla pravda… a pokud staré příběhy nelhaly… Bard se smutně a zároveň povzbudivě pousmál a naklonil se blíž ke králi, dokonce pocítil nutkání položit mu ruku na předloktí, ale neudělal to. Zastavil se téměř okamžitě. Cosi v auře elfského krále mu nedovolilo se ho dotknout.

“Mezi lidmi se povídá, že elfové milují jen jednou v životě. Nemyslel jsem, že je to pravda…”

Thranduil se k němu prudce obrátil.

“Je to pravda!” přerušil ho ostře hlas sykavý a oči jako ostré střípky ledu.

“Věřím. Opravdu,” ujistil ho mírným, smířlivým hlasem a na znamení úcty sklonil hlavu. “A myslím, že chápu… alespoň trochu. Když má žena zemřela…”

“Manželství lidí je s elfským poutem nesrovnatelné. Je to jen bezvýznamná, ubohá nicotnost,” pronesl Thranduil pohrdavě a chladně, dokonce se při tom na Barda ani nepodíval. A nakonec, jako kdyby chtěl spláchnout hořkost vlastních slov, se zhluboka napil ze svého poháru.

Nesouhlasně se zamračil. Sice stále cítil s elfském králem soucit, ale rozhodně ho nehodlal nechat urážet své manželství.

“Možná, že vám elfům to tak připadá a možná to tak někdy skutečně je, ale přinejmenším někteří z nás si manželství cení velmi vysoko. A zůstávají věrní až do smrti.”

Thranduil se k němu pomalu otočil a sjel ho pohledem plném nedůvěry vůči jeho slovům.

“Znám přelétavost lidských srdcí, Barde Drakobijče, i vaší neschopnost ovládnout vlastní chtíč,” poslední slovo vyslovil nejen s dalším pohrdáním, ale i jistým znechucením, a odvrátil se, jako kdyby se na něj už ani nechtěl dívat. “Zaslíbíte se jeden druhému. Svůj slib dáte všem na odiv. A pak na něj zapomenete dřív, než zjistíte, co skutečně obnáší.”

“Nejsme všichni takoví,” protestoval pevně, tónem, který byl tak neoblomný, že přiměl Thranduila se k němu obrátit zpět a vyklenout nedůvěřivě obočí. “Má žena… Finna…  byla má první a jediná. Ani po její smrti jsem neměl jinou a nestydím se za to.”

Prohlásil to s hrdostí. Miloval svou ženu nadevše a i když za všechny ty roky poznal několik žen, které přitáhly jeho pohled, nikdy se s nimi nezblížil. Žádná z nich, sebe krásnější a laskavější, nebyla Finna. Neuchvátila ho tak jako ona… jako… jako elfský král, jehož modré, pátravé oči byli upřené přímo do jeho vlastních. Síla Thranduilova pohledu byla nezměrná. Ne, nepříjemná nebo snad dokonce zlá, jen intenzivní, jako kdyby se ty šedomodré hlubiny rozevřely, vtáhly ho do sebe a svlékly ho na samotnou duši. Neuhnul před tím pohledem. Nechtěl uhnout, protože věděl, že říká pravdu a tak Thranduil nebude moci najít v jeho srdci žádný klam. A i kdyby chtěl, nemohl by uhnout, protože byl zcela uchvácen a znehybněn a to až do okamžiku, kdy se obě Thranduilova zlatá obočí zvedla v nevíře.

“Ty mi nelžeš…” Podle výrazu i tónu hlasu upřímně překvapen pravdivostí Bardova prohlášení.

“Ne, nelžu. Nemám důvod.”

“Taková věrnost; to je pro člověka neobvyklé, není-liž pravda?” zeptal se elf a zvědavě se trochu naklonil blíž.

“Možná… nejspíš ano,” připustil s malým úsměvem, do kterého se promítly i jeho rodící se rozpaky. Navzdory tomu, že se nestyděl za svou věrnost Finně, zdálo se najednou být těžké o ní mluvit právě před Thranduilem. Před elfem, ke kterému choval jakousi dětinskou okouzlenost, která se teď, když si byli tak blízko, zdála silnější, než ještě před pár okamžiky. Byli si tak blízko, že cítil jemnou vůni šeříku, hladkou, dokonalou běloskvoucí pleť měl téměř na dosah a jeho oči byly sami přitahovány nepatrně pootevřenými růžovými rty.

Ztěžka polkl a uhnul pohledem ke svému napůl vypitému pivu. To vypadalo jako dobré záchrana. Sáhl po něm a napil se, načež, aniž by odvrátil zrak od svého korbelu, pokračoval v tom, co načal: 

“Připouštím, že není časté, aby mladý vdovec s dětmi zůstal sám. Ale nemusí to být proto,” opět se podíval na Thranduila, který ho celou dobu sledoval a zdálo se, že i napjatě poslouchal, “že by svou ženu už nemiloval nebo na ni zapomněl. To jen… Děti potřebují matku a noci v prázdné posteli mohou být velmi studené a opuštěné. Samota se snadno stane děsivější než drak.”

“A přesto sis nenašel nikoho, s kým bys sdílel svou samotu?”

“Ne, do teď jsem nenašel nikoho, koho bych mohl milovat, jako svou ženu nebo s kým bych chtěl sdílet život,” připustil, ponechávaje, jak doufal, ne moc jasný náznak, že právě v tuhle chvíli to cítí jinak. Nebyl pošetilý, on, byť Bard Drakobijec a král Dolu a Jezerního města, byl jenom člověk a ten mohl stěží sdílet život s elfským králem Hvozdu. Nemohl však popřít fascinaci elfem.

“My nikoho takového najít nemůžeme. To nám není dopřáno,” když to říkal, jeho jasné, zkoumavé oči, se rozostřily, jak se podíval na něco kdesi daleko za Bardovými zády. Pak se však opět soustředil na něj a pokračoval: “Nicméně, někdy… někteří z nás, kteří ztratili svou druhou polovičku, nacházejí útěchu mysli i těla v náručí jiných, stejně osamělých elfů. Nebo smrtelníků, pokud se najde nějaký, který upoutá jejich oko.” Odmlčel se a jeho koutky se nepatrně zvlnily v úsměvu, který říkal mnohé, ale mluvil tak nejasně, že mu Bard nedokázal správně porozumět. Naznačoval snad…? Než se mohl zamyslet nad odpovědí, Thranduil se na svém trůnu posadil zpříma a tak vytrhl svou přítomnost z jeho osobního prostoru. Modré oči zabloudili na parket. “Většinou se ale upnou spíše ke stálejším radostem života, jako je zpěv, tanec, dobré jídlo a dobré víno. To jsou drobnosti, které těší srdce a mysl déle, než milostné uspokojení, které je bez síly pouta, pouhým prchavým okamžikem… což mi připomíná; proč je má číše prázdná?!” zvedl hlas v důrazu a naprosto tím zkazil společný okamžik nostalgického porozumění, což bylo, jako kdyby na Barda někdo převrhl hrnec se studenou vodou. Fyzicky doslova cítil chlad plazící se mu po zádech a husí kůži, která mu zvedla chloupky na pažích.

Thranduil podobný problém jistě neměl, protože se bez mrknutí a jako obvykle s lhostejným výrazem, natočil uchem ke sluhovi, který se k němu sklonil spoza trůnu. Bylo vidět, jak se elfovy rty pohybují, ale Bard nemohl slyšet jediné slovo. Musel říkat něco potěšujícího, protože Thranduilovým líně rozvaleným tělem, náhle projel impuls energie, který ho v jediném, plynulé pohybu, zvedl na nohy.

“Zdá se,” shlédl na Barda, “že poslední sud vína, který si narazil, už vyschl a žádný jiný není. Nastal čas otevřít mé sklepy.”

“Dohodli jsme se, že jídlo a pití je moje zodpovědnost,” upozornil ho na sjednanou dohodu, kterou teď plánoval naprosto bezostyšně porušit.

“Přeci nejsi tak krutý, abys mě nechal po zbytek noci s prázdným pohárom. Nebo snad ano?” Vyklenul obočí takovým způsobem, že jeho výraz získal jak na vyzývavosti, tak na zranitelnosti. Bylo neuvěřitelné, jak někdo, kdo ho dokázal ještě před pár okamžiky pohledem doslova stáhnout na dřeň, mohl teď vypadat náhle tak mladě a bezbranně. Skoro jako by nebyl o mnoho starší než Bain. 

Něčemu takovému mohl Bard jen stěží odolat, takže si rezignovaně povzdechl a s pohledem upřeným spíš do korbelu, jen ledabyle mávl rukou na souhlas. Jedinou odpovědí mu byl jemný závan po šeříku vonícího vzduchu, když se elfský protáhl kolem jeho zad, což ho přiměl zvednout hlavu a sledovat ho pohledem.

Thranduil obešel stůl a přes taneční plácek, který se vytvořil mezi stoly, pokračoval ke stolu se sudem vína. Lidé, i těch pár elfů zamíchaných mezi nimi, mu ustupovalo z cesty a jak mezi nimi kráčel, pomalu každý jeden host utichal, až nakonec dokonce přestali hrát i hudebníci. Nevědět, kde Thranduil od východu slunce do jeho západu byl, myslel by si, že je to nacvičené. Všechno, včetně toho, že dva elfové sundali starý sud na zem a další dva do stojanu položili nový, nesoucí elfské značky. Ale nebylo tomu tak. Všechno to byla jen přirozená autorita krále Hvozdu a možná… možná špetinka kouzel. Jinak si to totiž Bard nedokázal vysvětlit. Každopádně byl tím prvním, kdo kouzlu podlehl a rád, a teď napjatě sledoval, jak Thranduil převzal od jednoho z elfů čep a kladívko ze stejně bělostného dřeva, jako byly vzpěry baldachýnu.

Stejně jako ostatním se i jemu zatajil dech, když Thranduil přiložil čep k sudu a pak jedním, plynulým na pohled lehkým úderem kladiva, prorazil čepem dřevo. Lidé propukli v jásot a potlesk. Provolávali slávu novému vínu a také Thranduilovi, kterému to na tváři vyloudilo malý úsměv, jež skryl před zraky všech závějí vlasů, když se sklonil k natočení prvního poháru. Křišťálově čisté sklo, opletené listy vyvedenými ve stříbře, se rychle plnil rudou tekutinou a když pak Thranduil číši pozved pro zraky všech, zaleskla se jako skutečný rubín. Elf sám k ní vzhlédl, oči přimhouřené a lesknoucí potřebností… intenzivní zaujetím… snad i touhou, kterou… Barda bezděky napadlo, jaké by to bylo, kdyby se stejně tak Thranduil podíval na něj. Ta představa mu poslala po zádech příjemný mráz.

Sevřel svůj obyčejný korbel, olízl si rty, a hlavně proto, že nevěděl, jak odtrhnout oči, sledoval, kterak Thranduil pozvedl pohár ke rtům, zavřel oči a zaklonil hlavu natolik, aby se každý jeden pramen vlasů z jeho ramen svezl dozadu… a nakonec pohár několika velkými doušky zcela vyprázdnil.

Pak se prudce narovnal, otevřel oči a upřel je přímo na Barda. Lidé všude kolem začali znovu tleskat a pokřikovat. Nic z toho všem Bard neviděl. Dokázal vnímat jen šedomodrou záři Thranduilových očí a všimnout si toho, jak jeho koutky pobaveně zvlnily, než přerušil jejich tiché spojení a vykročil kupředu.

Bard zamrkal a uvědomil si, že příliš pevně svírá korbel a ruka už ho začíná bolet. Pustil hlazené dřevo a jen krátce sklopil zrak do otlačené dlaně. Když ho pak zvedl, uviděl, že se Thranduil postavil před Sigrit a s úklonou, když ne hlubokou, tak jistě elegantní a uctivou, jí nabídl ruku a tím i tanec. Sigrid vypadala překvapeně a Iwar stojící vedle ní na tom nebyl o moc lépe, i když se zvládl trochu zamračit. Ne, rozhodně se mračil a to žárlivě. Nebylo se čemu divit, nestávalo se, že by někomu novomanželku vyzval k tanci elfský král. Zdálo se, že Sigrid si je výjimečnosti okamžiku dobře vědoma, protože zvedla k Bardovi napůl tázavý a napůl zmatený pohled.

Nemohl jí odpovědět jinak, neč pokrčením rameny a přikývnutím zároveň. Sám si nedovedl představit, že by Thranduil vůbec tančil, natožpak že by k tanci vyzval člověka, ale zároveň si nemyslel, že je v tom nějaký háček.

Sigrid tedy po krátkém zaváhání, kdy nechala ruku viset ve vzduchu na cestě k Thranduilově dlani, jeho pozvání nakonec přijala. V tu chvíli se elf narovnal a v jediném ladném úkroku vzad strhl Sigrid s sebou do kola. Její překvapený výkřik se ztratil v příboji veselé, rozhodně ne lidské hudby, která náhle zaplavila stan. A s ní se objevili elfové. Nejen těch pár, kteří sem přišli se svým králem. Bylo jich mnohem víc. Možná celé desítky se jich najednou vynořovaly ze tmy a začaly se přidávat k oslavě. Bard je ale sotva vnímal. Částečně nevěřícně a částečně fascinovaně sledoval Thranduila.

Tančil. Doopravdy tančil.

Ba co víc, jeho tvář se uvolnila do úsměvu, jak se s ladností sobě vlastně proplétal davem. Do každého taktu tleskl a s každou otočkou jeho stříbrem protkané vlasy zazářily ve světlech luceren visících ze stropu. Byl nepopiratelně krásný. Díky své výšce vypínající se nad všechny ostatní. Tak nepřehlédnutelný, že se Bard ani nemusel stydět za to, že z něj nemůže spustit oči.

“On vážně… tancuje…” pronesl nevěřícně Bain sedící po jeho boku.

Odtrhl pohled od té krásy, ač nerad.

“Ano. Tancuje,” souhlasil napůl úst. Když se mu podařilo od krále Hvozdu odvrátit zrak, stud, který si předtím nepřipouštěl, si našel místo do jeho mysli a zabránil mu se znovu podívat na taneční plácek.

Přehlédl přes Bainovu hlavu – jeho syn byl stále uchvácený kuriozní taneční podívanou – a spočinul očima na řezníkově Gerdě. Děvče zrovna odmítlo nabídku k tanci, dokonce od elfa, a teď se dívalo jejich směrem. Přesně, doslova zírala na Baina a jakmile si uvědomila, že si ji Bard všiml, sklopila stydlivě pohled. Musel se pousmát. Alespoň tu nebyl jediný, kdo byl směšně zamilovaný.

Drcl na Baina loktem.

“Myslím, že támhle je děvče, které chce, abys ji požádal o tanec,” řekl vlídně a pokynul Gerdiným směrem.

Bain následoval jeho ruku a jakmile zjistil, kam otec ukazuje, zrudli mu konečky uší.

“Myslíš?” zeptal se nervózně a nejistě.

“Jsem si docela jistý. Pořád na tebe kouká a teď dokonce odmítla elfe. Měl bys jí vzít do kola.”

Zdálo se, že jeho rada padla na úrodnou půdu, protože Bain věnoval Gerdě ještě jeden pohled, načež se natáhl po Bardově pivu a než ho stačil trochu usměrnit, řádně si z něho přihnul.

“Hej! Hej! Pomalu s tím!” napomenul ho, docela zbytečně.

Bain už měl myšlenky jinde. Otřel si rukávem mokrou pusu a rozhodně se postavil, na tváři sveřepý výraz.

“Jdu na to!” oznámil dramaticky, pomalu jako kdyby se znovu chystal na draka.

“Směle do toho! Ale slib mi jedno,” požádal důrazně. Bain se na něj tázavě podíval, “že necháš kalhoty nahoře. Dobře?”

“Tatí!” vykřikl Bain dotčeně, tváře se mu zbarvily do ruda jak studem, tak vypitým pivem a jeho hlas ke konci přeskočil do vypísknutí. Nakrčil nos přesně tak, jak to dělal, když byl malý a byl za něco kárán, načež protočil oči a prostě se k Bardovi obrátil zády.

“Myslel jsem to vážně!” zavolal za ním naprosto zbytečně. Mohl jen s napůl pobaveným úsměvem sledovat, jak mizí v davu vytouženým směrem řezníkova dcera. Přestal ho sledovat, až ve chvíli, kdy Gerdu zvedl z místa. Tehdy se odvrátil ke svému, teď už prázdnému korbelu, jen aby se vyhnul dalšímu pohledu na… 

“Jdeme si trochu skočit. Jdete taky, Barde?” zeptal se Jilma.

Zdvořile se na ni usmál a zakroutil hlavou.

“Myslím, že spíš…” krátce se odmlčel. Chtěl říct, že se spíš půjde projít, ale všiml si trojice trpaslíků na druhém konci stavu, které se ani trochu nebavila. V duchu si povzdechl. Královské povinnosti volali, “půjdu dělat společnost trpasličí delegaci a možná si dám ještě pivo. Ale vy si to užijte.”

Jilma s úsměvem přikývla a už chytla svého Odella, aby ho taky zatáhla k tanci.

Nechal jim jen tolik času a prostoru, aby se připojili k tanečníkům, a pak se zvedl s jasným cílem; pobavit trpaslíky z Ereboru, kteří byli méně než nadšení takovým množstvím elfů, které se tu najednou objevilo. Po cestě si s dalším vnitřním povzdechem uvědomil, že příjezd Thranduila mu zkomplikoval život na tolika úrovních. Nejen že rozdrásal představy, které ho sužovaly už dva roky a dal jim naprosto nový, mnohem konkrétnější tvar, ještě bezostyšně narušoval vztahy Dolu s Ereborem. Obojí bylo to poslední, čím si chtěl lámat hlavu na svatbě své dcery.

Najednou ho za paže uchopili dva páry rukou, kterými byl vtažen mezi tanečníky. Nestačil se ani rozkoukat, natož protestovat a už byl postrkován hlouběji. Další a další páry rukou ho nesly dál a dál, až se konečně ocitl na malém, trochu prázdnějším prostoru. Zmateně se obrátil dokola, protože na chvíli naprosto ztratil směr. Pak konečně uviděl mezi tancujícími lidmi mezeru skrze kterou dohlédl až k trpasličí delegaci. Pokusil se k nim vyrazit, jenže ramenem o někoho zavadil.

Závan šeříku mu řekl kdo stojí po jeho boku dřív, než otočil hlavu a vzhlédl k Thranduilovi. Král elfů byl blízko. Cítil, jak se elfovo teplé tělo zlehka opírá o jeho záda a zlatavé prameny mu spadly přes rameno, když se Thranduil sklonil a nabídl mu sklenku.

“Vino?” zazněl mu u ucha jemný, zvonivy hlas, nacházející se někde na pomezí šeptání a pouhého vydechnutí.

Bardovi se rozbušilo srdce a stáhlo hrdlo. Chtěl, ne dokonce plánoval odmítnout a omluvit se, jenže přistihl vlastní ruku, jak se zvedá a chápe se nabízeného pití. Teď už nemohl jen tak odejít.

“Děkuji,” zmohl se alespoň na to, hlas chraplavý.

“Bylo mi potěšením,” otřel se mu o ucho spokojený povzdech a pak Thranduil připojil k jeho sklence tu svou. Cinknutí křišťálového skla bylo mezi smíchem, hudbou a hlasy, neobvykle hlasité. “Na naše přátelství.”

“Na naše přátelství,” zopakoval a pak napodobil Thranduila, který zvedl sklenku ke rtům. Čekal jen malí přípitek, místo toho elfský král snadno vyprázdnil celou sklenici dvěma velkými doušky a s rozkošnickým povzdechem na okamžik zavřel oči. Jakmile je opět otevřel, pohlédl na Barda spoza zlatých řas a usmál se koutkem rtů.

“Pij, můj příteli. Ochutnej sladkost mého vína,” vyzval ho opět tak jemně… tak důvěrně.

Bard se podíval na svou sklenku, zapomenutou někde napůl cesty k ústům, a přičichl. Víno opravdu vonělo sladce až kořeněně a jen z toho aroma se mu trochu zatočila hlava. Usrkl jeden doušek a ten jeden doušek se rychle změnil v další a pak ještě jeden. Netušil jak, ale náhle byla sklenice prázdná, jeho jazyk stejně ztěžklý jako dech a skrze další mezeru mezi tančícím davem viděl spíš už jen rozmazané siluety odcházejících trpaslíků. I když byla jeho hlava plná vína a opojné vůně šeříku, a tělo ho mravenčilo ať už z alkoholu nebo z blízké přítomnosti Thranduila, stále v sobě měl dost soudnosti, aby věděl, že by neměl trpaslíky nechat odejít.

“Musím jít za nimi. Za trpaslíky.” Pokynul jejich směrem.

“Nemusíš. Nech je odejít a vzít s sebou jejich zlobu a chmury. Pro takové, jako jsou oni, tu není místo.”

Ač Thranduilova slova zněla podmanivě a chtěl by je uposlechnout, nemohl. Nebylo by to správné. Potřásl zamítavě hlavou. A také v pokusu zbavit ji, alespoň z části, vinného oparu, kterým ji měl zahalenou. Podařilo se, ale jen akorát tak, aby dokázal ustoupit vzad, z elfovy neviditelné aury a jemné vůně. Téměř ne víc. Stále měl pocit, jakoby byl tažen zpět.

“Je mi líto, nemůžu,” vyloudil ze sebe chraplavě, než se otočil…

Zápěstí mu uvinula teplá ruka. Prudce se obrátil a střetl se s modrýma očima ve kterých se zračila nečekaná měkkost, skoro až zranitelnost.

“Zůstaň. Zůstaň a tanči se mnou, Barde z Dolu…”

Věděl, že by měl odmítnout, jenže ta prosba byla vyřčena tak jemně… tak upřímně… Ulpěl očima na rtech, která ty slova pronesl, sklouzl pohledem po dlouhém, štíhlém krku, přes pruh bělostné kůže zařící v rozhalence, až dolů k jejich spojeným rukám. Útlé elfské prsty lpěly na jeho zápěsti, jako kdyby to byla poslední záchrana tonoucího. Zoufale. Tomu se jednoduše nedalo říct ne.

Udělal malý krok zpět.

Stisk na jeho zápěstí zesílil a do teď lákavě pootevřené růžové rty se stáhly do triumfálního úsměvu. Bard si matně uvědomil, že teď nejspíš prohrál nějakou myšlenkovou hru, ale bylo mu to jedno. Jeho nos byl opět naplněn vůní šeříku a v ruce se mu objevila další sklenice těžkého elfského vína. A pak, než se nadál, tančil. A smál se. Dech se mu krátil a hlava točila a točila. Ústa měl plná sladkého vína. A Thranduil byl všude. Jeho vůně se vznášela ve vzduchu. Jeho zvoniví smích, tichý, přesto skoro až hmatatelný, mu zněl v uších. Mísil se s hudbou. Doprovázel každý pohyb do stříbra zahaleného těla, které bylo téměř na dosah… šedavé oči byly tak blízko… Mohl… vztáhl ruku a dotkl se stříbrného hedvábí… zavadil hřbetem ruky o zlaté vodopády… přejel konečky prstů po útlém zápěstí… Kousek po kousku získával odvahu a ztrácel smysl pro to, co je vhodné. A když byl skoro tam… skoro opravdu uchopil klenuté boky…

… tak se kolotoč barev a tváří, točící se kolem nich, slil v temný stín.

Cítil, že padá, ale nikdy nedopadl. Někdo ho paží podepřel dřív, než se stačil potkat se zemí. Nemusel nad sebou spatřit starostlivě vyhlížející elfskou tvář, aby mu bylo jasné, že ten, kdo ho uchránil před pádem, byl sám Thranduil. Najednou si připadal hloupě. A byl to právě ten pocit, který mu vrátil trochu vlastní mysli a vlády nad tělem.

“Musím na vzduch,” zamumlal zemdlele.

Použil jen tolik opory štíhlé paže, aby se sám postavil. Dál už to mohl dokázat sám. Potácivě se vydal kupředu, tam, kde jen matně tušil čerstvý vzduch. Protlačit se mezi tančícími těli trvalo snad věčnost, než konečně proklouzl poslední hradbou a mohl se zhluboka nadechnout vlahého nočního vzduchu.

Všechno se s ním stále houpalo, ale už neměl dojem, že každým okamžikem jeho mysl pohltí temnota. Vlastně z něj vyprchával ten podivný pocit rychleji, než si myslel, že bude možné a pozvolna se začínal cítit jako možná tak po osmi, deseti pivech. A dvou nebo třech hořkých. Nic, co by nedokázal zvládnout.

“Zapomněl jsem, jak silné může pro smrtelníky být naše víno,” zaznělo vedle něj, jak po jeho boku stanul Thranduil. “Doufám, že jsi v pořádku, mellon nîn?”

Pokýval hlavou.

“Budu. Jen potřebuji… nějaký vzduch. Nejlíp mi udělá procházka.”

“To je dobrý nápad,” souhlasil Thranduil a vystoupil z dobře osvětleného stanu ven, do tmy ozářené jen nedalekými ohni pokračující oslavy. Vzhlédl do nebe. “Hvězdy jsou dnes nádherné. Bylo by škoda promarnit příležitost vidět je nezastíněné korunami stromů,” pronesl spíš k sobě, než k Bardovi, kterému nezbývalo nic jiného, než se dívat, jak poodešel několik kroku do větší temnoty, kde se zastavil. Nastavil tvář hvězdám a zavřel oči, jednu ruku pozvedl dlaní vzhůru, jako kdyby svit hvězd byl ve skutečnosti déšť, který může nachytat. Tak setrval několik Bardových dlouhých, poněkud roztřesených nádechů, než se konečně obrátil a pohlédl mu do očí.

“Snad ti nebude vadit má společnost…” nechal vyznít do ztracena.

Barda napadlo, jestli by vůbec přijal odmítnutí, ale rychle tu myšlenku spolkl a jen zakroutil hlavou. Thranduil se jemně usmál, opět se od něj odvrátil a pomalu vykročil do tmy, směrem k řece. Aby ho mohl následovat, musel rozhýbat své ztuhlé nohy. K prvnímu kroku použil oporu jednoho ze sloupků, ty další už šli sami. 

Docela rychle se mu podařilo s elfem srovnat krok, ale nejspíš jen proto, že kráčel opravu pomalu, hlavu stále zvrácenou dozadu a oči upřené k neby. Vypadalo to, jako kdyby mu ani nevěnoval pozornost, ale přesto, jakmile byl po jeho boku, se Thranduil zvolna ale zřetelně přiblížil. Stříbřitý háv se začal Bardovi otírat o kotníky a elfova paže, jeho rameno a ruka, téměř se ho dotýkala.

Nové vlna podivné lehkosti mu zahalila mysl. Byť nebyla ani zdaleka tak intenzivní, jako při tanci, byla dostatečně těžká a opojná, aby nechal nepovšimnuté myšlenky na to, že není výsledkem vína, jako spíš elfského krále samotné. A dost matoucí na to, aby se dostali k okraji světel vrhaných ohni dřív, než si to stačil uvědomit.

Zastavil se.

“Měli bychom se vrátit,” navrhl.

To však Tharduila nezastavilo. 

Vešel do téměř úplné tmy, prozářené jen světlem hvězd, se stejnou samozřejmostí, jako kdyby nad jeho hlavou svítilo jasné polední slunce. Zdánlivě lhostejný k tomu, co mu Bard říkal. O několik kroků později, se však zastavil a ohlédl přes rameno. Ve tmě, která elfa obklopovala, by správně neměl vidět víc, než hrubé obrysy tváře. Jenže viděl víc. Viděl každý jeho rys, drobný úsměv, který mu vlnil ústa i jasné, šedomodré oči, které ho lákaly. Vzápětí se k nim přidala i ruka zdvižená v pozvání a v tu chvíli Bard pochopil, jak mohl tak dobře vidět Thranduilovu tvář. Jeho kůže musela být tak bílá, že odrážela i svit hvězd nebo možná zářila vlastním vnitřním světlem.

Nebyl si jistý tím, co z toho byla pravda, ale rozhodně to chtěl zjistit. A jedinou možností jak to zjistit, bylo následovat elfského krále dál, do tmavé noci.

Překročil tedy pomyslnou hranici světel vzdálených ohňů a následoval Thranduila do tmy. Hudba za jeho zády slábla, pozvolna nahrazena pouze šuměním větru, hučením vodu a vrzáním cikád. A on stále šel. Následoval štíhlou siluetu skrze vysokou trávu, dál až tak blízko řeky, kde vysoký rákos ustoupil o něco menším rostlinám. Teprve tam se Thranduil zastavil a dal tak Bardovy příležitost konečně ho dohnat. Ani si nelámal hlavu, jak bylo možné, že šel celou cestu stále rychleji a rychleji, klopýtal tmou seč mohl, ale až teď se mu podařilo elfského krále dostihnout. Už to bral prostě jako fakt a navíc… byl tady, byl po jeho boku, dost blízko, aby se mohl podívat na záři, která ho přitahovala jako můru světlo svíčky.

Podrobně si prohlížel každou linii Thranduilova nehybného obličeje, jeho nepatrně spuštěné víčka i každý pramen světlých vlasů, ale nedokázal s jistotou říct, jestli se záře od jeho kůže odráží. Nebo jestli je elf sám jejím zdrojem.

“Tvoje kůže svítí,” podotkl polohlasně.

Nedivil se, když k němu Thranduil jen nepatrně obrátil hlavu a úkosem k němu vyslal pobavený pohled. Byl to hloupý komentář, nehodný ani dvanáctiletého kluku, ale co už…

“Myslím, že ta čtvrtá sklenice vína byla příliš,” řekl Thranduil pobaveně, nicméně pootočil hlavu ještě o kousek, aby se mohl Bardovi podívat do očí.

“Jak je možné, že svítí…? Odráží jen světlo nebo…” 

Pobavení na elfské tváři zesílilo, okořeněné výzvou, které se stala zřetelnější, když se Thranduil zcela otočil a naklonil hlavu na stranu.

“Chceš to zkusit zjistit?” zeptal se setrvávajícím náznakem pobavení, přesto však… zároveň…

Stále tam byla ta výzva, jenže Bard si nebyl jist, k čemu ho vlastně král Hvozdu vyzývá. Co po něm chtěl? To samé, co chtěl Bard sám? A to bylo vlastně co? Jeho fantazie byly prchavé, spíš jen představit o jemné kůži, intenzivně modrých očí… úvahy o tom, jak bylo či nebylo podobné elfské tělo tomu lidskému. Ve skutečnosti nic, co by dokázal uchopit, ať už v posledních letech nebo právě teď, když měl ztělesnění těch fantazií před sebou.

Do háje s tím! Valar a osud přáli odvážným!

Uchopil tu dokonale tvarovou čelist do dlaní a zvedl se na špičky, aby políbil vyzývavě zvlněná ústa. Než konečně ochutnal chuť sladkého vína a jemnost elfských rtů, na jedne krátký okamžik zahlédl v Thranduilových očích překvapení. Nic víc neviděl. Pevně tiskl své rty na jeho a vychutnával si ten zvláštní, opojný okamžik, který byl nejen první, ale jistě i poslední. Možná dokonce poslední v jeho životě.

Nekonečně vteřiny ubíhaly, elf byl pod jeho dotekem ztuhlý a nehybný, a Bard každým okamžikem čekal, že se mu do zad zabodne šíp, který neslyšně přiletí odněkud z temnoty. Nebo že ho Thranduil sám sevře na hrdle a zmáčkne se silou, s jakou ho viděl setnout deset skřetích hlav najednou. Byl si jist, že něco takového přijde, ale zároveň si byl jist, že to za to stálo.

K jeho nesmírnému překvapení se nestalo ani jedno z toho. Najednou, jako kdyby elfský král v jeho rukách zvláčněl, dokonce i jeho doposud pevně sevřené rty se pootevřeli a darovali Bardovi svůj dech chutnající po exotickém koření. A ještě něčem sladkém. Nepoznaném.

Nelámal si hlavu s tím, co se stalo a jak bylo vůbec možné, že se mu dostalo takové nabídky. Prostě ji využil. Zlehka pohladil jazykem Thranduilův spodní ret, žádaje o vstup. O prohloubení polibku. Dostal co chtěl. Mohl zas a znovu ochutnat víno i dech, jako kdyby to byl samotný zdroj života. Nikdy, ani se svou ženou, nepoznal pocit jako byl tento. A chtěl víc.

Sebral odvahu a zanořil prsty do zlatých vlasů, aby si mohl elfa přitáhnout k sobě dolů. Dotýkat se jich bylo jako dotýkat se nejjemnějšího hedvábí. Až tak jemného, že když se je snažil sevřít v rukách, jednoduše mu prokluzovaly mezi prsty snad jako kdyby byly z vody. Nebo samotného svitu hvězd. Sevřel o něco víc…

Do prsa mu se mu opřela dlaň s takovou silou, že byl nejen vytržen z polibku, ale dokonce se zapotácel vzad. Alkoholem uvolněné nohy to stěží ustály. Stejně na tom nezáleželo, vzhledem k tomu, že Thranduilova ruka byla pevně zatnuta do jeho košile. Ne nepodobná dravčímu spáru. Modré oči byly široké a divoké. Rty oteklé a pootevřené, hněvivě odhalujíc řadu běloskvoucích zubů.

Měl by se bát, možná se i trochu bál, ale nelitoval.

“Chtěl jsem to udělat už před dvěma lety. Nebudu se omlouvat,” pronesl do napnutého ticha, které se mezi nimi vznášelo.

Čekal, že odpověď na jeho slova bude rychlá a prudká, ale stejně se neubránil překvapení, když byl najednou, obrovskou, doslova nelidskou silou tlačen vzad. Klopýtal, dokud nenarazil zády do staré vrby, která se skláněla nad řekou. Vyrazilo mu to dech. S hlubokým nádechem vzhlédl.

Thranduil se nad ním tyčil a byl tak blízko, že když pomalu sklonil hlavu, závoj jeho vlasů Bardovi zcela zastínil výhled. Ne, že by potřeboval něco vidět. Jediné, co dokázal, bylo vzhlížet do jasně modrých hlubin, které teď vířily v bouři plné blesků. Moh jen čekat, který z nich ho srazí.

Jenže to se nestalo. Najednou byla bouře zastíněna tím, jak Thranduilova víčka poklesla. Dlouze vydechl, zvláčněl, doslova se roztavil do Bardovy náruče.

Byl překvapený, přesto elfa instinktivně objal kolem zad a přitáhl k sobě. Bylo to snadné. Pas měl útlý a tělo, navzdory své výšce a majestátnosti, tak štíhlé, že stačila jedna Bardova ruka, aby ho mohl držet. Druhou položil na jeho bok a pomalu s ní klouzal vzhůru. I přes látku mohl cítit provazce svalů. Pevné a jasně definované, ale ne tím výrazným, mužským způsobem. Byli spíše jako svaly kočky.

Thranduil vydal malý povzdech a přitiskl mu ústa na spodní čelist v drobné a jemném, téměř motýlím polibku. Celé tělo se mu pod tímto nepatrným dotekem zachvělo. Ten pocit… to chvění… mu seběhlo po těle a neomylně si našlo svůj cíl mezi jeho nohama.

Uniklo mu zasténání. Zavřel oči a poddal se dalším téměř neznatelným polibkům kropícím jeho čelist, tak hluboce, že si ani nevšiml, kdy se mu podlomily kolena. Zaznamenal až to, že padl zadkem do vlhké trávy u kořenů vrby. A Thranduil klesl společně s ním. Nebýt tepla a správně tvarovaných křivek, které se mu usadily přímo na vzrušených slabinách, téměř by si nevšiml, že má někoho na svém klínu. Tak lehký, doslova éterický elf byl. Stejně tak dobře by mohl objímat teplý vzduch.

S povzdechem se odtáhl a podíval se na Thranduila, snad aby se ujistil, že tam opravu stále je.

Byl. Jeho tvář se vznášela doslova centimetry od té Bardovy a byla tak… tak…

“Jsi nádherný. Nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy viděl,” vyšlo z něj úplně samo, hlasem tichým, udýchaným a chraplavým.

Samolibý úsměv pozvedl jeden koutek elfových rtů a záblesk v modrých očích byl lehce posměšný. Samozřejmě, že Thranduil věděl, jak je nádherný, a Bardovi se chtělo zasmát nad vlastní pošetilostí, kdy si myslel, že to musí říct nahlas. Dokonce to zkusil, ale vydal jen chraplavý nádech, který se smíchu podobal pouze vzdáleně. Raději další pokus vzdal a místo toho zvedl volnou ruku, tu, kterou neobjímal útlé boky, nahoru k velké sponě stříbrného hávu. Plánoval ji rozepnout a zlíbat kůži, kterou letmo zahlédl v rozhalence.

Thranduil však jeho ruku zadržel pevným stiskem kolem zápěsti snad ještě dřív, než se dotkl spony. Na protest se zamračil, ba se i vzepřel. Jenže to elfa nezastavilo. Přišpendlil jeho ruku k mokré zemi v jediném plynulém pohybu, jako kdyby si ani nevšiml, že se mu Bard snaží vzdorovat. Ještě naposledy se pokusil vytrhnout. Nepodařilo se mu uvolnit se.

Svůj třetí pokus vzdal ještě dřív, než s ním začal. Nejenže bylo marné snažit se vytrhnout z ocelového sevření, hlavně Thranduil zvedl vlastní ruku a v okamžiku rozepnul sponu. Po sponě následovalo několik drobných knoflíků, doposud před Bardovým zrakem skrytých, a potom mu háv sklouzl z ramen dolů.

Bardovi se zatajil dech.

Ač bylo Thranduilovo tělo bezpochyby mužské, jeho kůže byla zcela hladká. Bez jediného chloupku, bez jediné pihy, mateřského znaménka nebo náznaku jizvy. Jediným, co by snad mohla kazit dojem dokonalosti, byly drobné bradavky, ale ty byly tak světlé, že téměř splývaly s ostatní kůži. Dokonce nepatrně zářili, jako zbytek elfova těla. Byl jednoduše perfektní. Jako umělecké dílo. Jako socha z mramoru tak čistě bílého, že odrážel hvězdný svit.

Chtěl se té krásy dotknout, jenže jedna jeho ruka vězela v pevném stisku útlých prstů a druhá byla uvězněna pod množstvím záhybů stříbrného brokátu.

Otevřel pusu, aby požádal o uvolnění alespoň jedné ruky, ale Thranduil ho umlčel svými rty dřív, než stačil vydat třeba jenom vzdech. Na to neměl důvod si stěžovat. Víc než to. Okamžik na to zapomněl i na to, že je držen v zajetí, protože ucítil lehký dotek prstů běžící po jeho břiše. Byl stejně jemný, jako polibky, kterými elf zasypával jeho rty a bradu, ale přesto víc vzrušující, než cokoliv, co kdy zažil se svou ženou.

Jeho ztuhlý penis se nepříjemně otíral o kalhoty. Se zasténáním pohnul boky vzhůru, jak snažil najít uvolnění v teplém tlaku Thranduilova kulatého zadku. Krutý elfský král se zvedl, aby se dostal z jeho dosahu. Znovu chtěl protestovat, jenže jeho stížnost zemřela v dalším zasténání, když na jeho tvrdé délce spočinula teplá dlaň. I tentokrát byl však dotek příliš jemný. Frustrovaně vydechl.

“Přitlač… nejsem elf… potřebuji víc,” vypravil ze sebe přerývaně.

Thranduil neodpověděl slovy, ale odtáhl se natolik, aby mohl shlédnout na svou vlastní ruku. Potom rychle rozvázal šněrování Bardových kalhot – jak to dokázal tak snadno a pouze jednou rukou, bylo záhadou – a ponořil ruku do záhybu sametů.

Bard vykřikl, jak se jemná kůže konečně dotkla jeho penisu, a trhl boky vzhůru. Sebevíc vytoužený a očekávaný ten dotek byl, tak zůstával stále naprosto neskutečný. Malá část jeho mysli, ta která nebyla zcela zaměřená na pocit prstů klouzajících po jeho penisu, mohla jenom žasnout nad tím pohledem. Nad Thranduilem, velkým králem Hvozdu, jak mu vytáhl penis z kalhot a sevřel ho v dlani. Skoro, jako kdyby to jen zkoušel. Jako kdyby byl zvědavý, co člověk uvězněný v jeho moci udělá, když se ho dotkne. Dokonce zhlédl mezi jejich těla a zaujatě sklonil hlavu na stranu. Vypadalo to skoro…

Myslí mu proběhla naprosto neuvěřitelné myšlenka, že tak jako on sám nikdy nebyl s mužem, tak i Thranduil… Jen ta nepatrná možnost, že je elfovým prvním milencem ho poslala přes vrchol.

Se sténavým výkřikem hodil hlavou dozadu, až narazil temenem do kmenu vrby. Matně si uvědomil bolest, ale ta byla téměř zcela zastřena orgasmem, který mu rozechvíval každý sval v těle. Chvění pozvolna přecházelo v třes, jak se rozkoš začala rozplývat. Pomalu, ale jistě si zase začal uvědomovat vše kolem sebe, včetně malého pocitu hanby, že byl tak rychle hotový. To se mu ještě nikdy nestalo.

Ovšem i tento pocit zmizel, když zaostřil na Thranduilovu tvář. Elf totiž nevypadal zklamaně, sice nevypadal ani vášnivě nebo uspokojeně, ale rozhodně nebyl rozladěný. Zdál se být spíš fascinovaný a to zvláště pohledem na vlastní potřísněnou ruku. Pomalu ji natáčel ze strany na stranu a ve svitu hvězd sledoval, jak kapky Bardova semene jakoby zakrývaly jeho zář.

Bard se kousl zevnitř do rtu, aby potlačil další zasténání, kterým by mohl elfa vyrušit. Valar mu pomáhej! Ani když zabil draka na sebe nebyl tak hrdý, jako právě teď. Kdyby kapkami sebe mohl pokrýt každý kousek Thranduilova těla a tím si ho přivlastnit, udělal by to. Právě teď a tady. Jenže k tomu neměl energii a navíc pochyboval, že by mu to elfský král dovolil. Jedno by mu ovšem dovolit mohl.

“Pusť mě,” požádal tak tiše, jak jen dokázal. Nechtěl naručit tu chvíli hlasitým zvukem. Tak docela se to nepovedlo. Alespoň pro jeho uši i ten šepot zněl hlasitě.

Navzdory tomu se však nezdálo, že by tím byl Thranduil nějak vyrušen. Obrátil k němu pohled velmi pomalu a dlouze mu pohlédl do očí, než konečně vyhověl jeho žádosti, když povolil stisk, kterým mu držel ruku.

Snad to bylo tím, že měl jednu ruku volnou nebo proto, že ho Thranduil propustil. Každopádně se mu podařilo uvolnit i druhou ruku ze záhybů stříbrné látky a pak oběma rukama uchopil bělostné předloktí. Přitáhl si elfovu ruku a olízl krůpěje na hřbetu jeho ruky. Netušil, co ho to napadlo. Prostě to udělal. Jeho vlastní chuť byla směsice soli, hořkosti a alkoholu. Nic, co by ochutnal rád, ale pod tím vším… byla tam sladkost a čistota Thranduilovy kůže a to bylo přesně, k čemu se chtěl dostat. Právě proto jazykem očistil každou jednotlivou linku na dlani a vzal do úst každý prst. Lízal a sál, dokud všechnu vlastní pachuť nepřekryl sladkostí.

Pak se odtáhl a vzhlédl.

Šedomodré oči sledovaly pečlivě celé jeho počínání, napůl skryté za hradbou řas, a teprve když Bard pustil poslední Thranduilův prst z úst… až tehdy se jejich pohledy znovu střetly. Neubránil se vítěznému úsměvu. I když byl Thranduil stále tak majestátní a trochu nedotknutelný, v této jeho fasádě Bard viděl malou prasklinu. A hodlal ji využít.

Ponořil prsty do zlatých kadeří – tentokrát elf nijak nereagoval – a stáhl ho k sobě pro polibek. Bylo načase zbavit ho veškeré nedotknutelnosti. Pravda, neměl přesně plán jak to udělat, ale určité představy ano. Koneckonců, když stačilo, aby ho Thranduil viděl vyvrcholit, k tomu naštípnout jeho dokonalost, pak to nemohlo být tak těžké.

Sebejistě sáhl dolů, kde tušil, že ho čeká vzrušením těžký penis, ale… nenahmatal nic víc, než měkkou oblinu. Nebyl tam dokonce ani nepatrný náznak tvrdost.

Zmatený se odtáhl a vzhlédl do Thranduilovy tváře. Ta vypadala poklidně, jako kdyby ho nedostatek vlastního vzrušení nejen nevyvedl z míry, dokonce ho ani nepřekvapil.

“Ty nejsi…” slova mu zemřela na rtech. Jak se měl někoho zeptat, jestli je vzrušený? Nikdy se o něčem takovém bavit nepotřeboval. Jeho žena nepatřila k těm, co by byly muži po vůli, jen proto, že je to jejich povinnost. Když neměla náladu a Bard to nepoznal, jednoduše ho odmítla. Za to si jí vážil. Mohl si být pak jist, že to vždy bude potěšení pro ně pro oba. Teď se ho zmocnily pochybnosti. Bylo to, co dělali, pro Thranduila příjemné? Chtěl to vůbec?

“Jak jsem říkal, mellon nîn,” řekl Thranduil, když pevně leč jemně dal Bardovu ruku pryč ze svého rozkroku, “příliš pomíjivé na to se snažit.”

Než se zmohl na odpověď, bylo teplé tělo z jeho klínu pryč. Elf se jedním kočičím pohybem zvedl a nejen, že byl na krok daleko v jediném lidském mrknutí, dokázal si stejně rychle zahalit nahá rameno. Když zapínal sponu, krátce vzhlédl do nebe, načež stále zkoprnělého Barda jen přehlédl krátkým pohledem, než vykročil zpět k oslavě.

“Měli bychom jít. Blíží se déšť a zbytek noci bude pro tebe příliš chladný, než abys tu zůstal,” dodal přes rameno.

V tu chvíli si byl Bard až příliš dobře vědom, že chladná pro něj není jenom noc.

KONEC

7 komentářů: „Hvězdy nad městem

  1. Tak jsem po dlouhé době opět zavítala na tvé stránky. Nelituji. Sice mám chuť ti aktuálně velmi pomalu shodit tvou oblíbenou vázu z vrchní police a sledovat jak trpíš nad její strátou, ale jinak jsem velmi ráda, že Hvězdy nad městem existují.
    …Vůbec by mě nenapadlo, že je možné abych dokázala číst o tomto páru. Nebo mu začala fandit. A to tedy docela dost. A zrovna když si uvědomím, že se zatajeným dechem netrpělivě vyhlížím, kdy už si to v tom křoví rozdají jako dva králíci, tak… ughhh! Proč?! Tedy já chápu, proč (Bylo to vysvětleno moc hezky a romanticky. A strašně smutně.) Ale PROČ?!
    Musím si jít spravit chuť. Hledej mě u Nejspíš jsem vám nerozuměl. To je cukrová bomba přímo do žíly. XD
    A protože jsem se znovu probírala tvými povídkami nedá mi to a musím se zeptat; Jak to vidíš s pokračováním kuchařky? Tak nějak stále doufám…
    Děkuji za další příspěvek do Hobbitího fandomu! Jsi opravdu moc nadaná spisovatelka. 🙂

    To se mi líbí

    1. Upřímně, taky mě můj vlastní náhlí zájem o tenhle pár překvapil. 😀 Ne, že bych si jich ve filmu nikdy nevšimla, ale veškerou mou pozornost mělo prostě Thilbo. Ale teď vidím tyhle dva dohromady a vidím to i na několik povídek o nich. 😀 Zrovna píšu pokračování.
      Protože kdybych je dala hned dohromady, nemohlo by být pokračování? 😀
      Ach, tak to nevím… Zrovna na ni nejsou vůbec myšlenky. To bych spíš napsala pokračování na pár Todd/Carson Beckett.

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s