Šumění listů

Šumění listů

Pod víčka mu vklouzlo slunce a pomalu ho přivedlo z říše snů do bdění. Otevřel oči a zamrkal. V první chvíli byl zmatený tím, kde je, ale rychle se zorientoval. Nebyl doma, nýbrž ve Hvozdu a přímo v královské ložnici. Na tváři se mu usadil úsměv, který se jen rozšířil, když trochu posunul hlavu a pohled mu padla na Thranduila.

Seděl u stolku se zrcadlem, toaletka nebo tak se mu říkalo. Vlastně nikdy nic takového až do teď neviděl, přesto si byl docela jistý, že lidské stolky nebyli tesané z jediného kmene, pouze zbaveného kůry a vyleštěného, a nejspíš neměli odkládací plochu z jantaru. A pravděpodobně neměli ani zrcadla zasazená ve zlatých rámech. To bylo příliš přepychové i na bohatého měšťana a kdyby to posuzoval podle sebe, tak i na leckterého krále. Nicméně na Thranduila… ano, k němu se všechen přepych hodil dokonale.

Proto bylo v takovém kontrastu, že hřeben, kterým si pročesával své neskutečně dlouhé vlasy, byl z obyčejného, světle hnědého dřeva. Projížděl jím záplavou tekutého bílého zlata v pravidelných, dlouhých tazích od kořínků až po konečky. Jak kaskády vlasů prokluzovali přes hřeben, leskli se v ranním slunci, jako kdyby opravdu byli tavící se kov. Zářili vnitřním zlatým světlem. Zdálo se, že čerpají svou barvu ze samotného slunce, protože teď vypadali zlatě, zatímco v noci…

Bardův úsměv zesílil a získal trochu na potutelnosti.

Vzpomněl si na dnešní noc. Na to, jak Thranduil seděl na jeho klíně oblečení jen do smaragdů a měsíční záře, které změnila barvu jeho vlasů na stříbrnou a jeho nahé kůži dodalo vnitřní záři. Záři u které si stále nebyl jistý, jestli je to opravdu jen odraz hvězd a měsíce nebo svítí samotná elfova kůže. Přinejmenším dostal v noci šanci zkusit to zjistit. Dotknout se každého palce jemné kůže. A to také udělal.

Nejdřív pomalu, snad i trochu nesměle, protože ano, v duchu si zase připadal jako kluk. Tolik neznámého na něj čekalo na Thranduilově těla. Bylo to prostě jiné. Žádná prsa, které mohl vzít do dlaně nebo široké boky ladně se měnící v křivku stehen. Ne. Tady byli pevné provazce svalů ovíjejících se kolem útlého rámu elfského těla. Ploché břicho, přecházející do ostrých hrotů kyčlí. Silná, ale štíhlá stehna a ano, perfektně tvarovaná chodidla, která navzdory tomu, že pro ně nikdy neměl žádnou zvláštní slavost, prostě musel políbit. Alespoň jediný polibek ne ten krásně klenutý nárt.

Thranduila to nijak nevyvedlo z míry, jen se zvedl na loktech a poklidně Barda sledoval, koutek rtů stočený vzhůru v pobavení a blahosklonosti, ale zároveň bylo v jeho očích zaujetí.

Právě s tímto zaujetím ho sledoval po celou dobu. Každý jeho, čím dál tím smělejší, dotek a polibek, ba i každou jizvu, kterou Bard nesl na těle a kvůli které se cítil poprvé ve svém životě trochu nejistě ve světle Thranduilovi dokonalé krásy. Jednoduše z něj elf nespustil intenzivní pohled šedomodrých očí, což bylo, naneštěstí, to jediné, co Bardovi dodávalo určitou jistotu, že si to Thranduil užívá stejně jako on.

Bardův úsměv trochu povadl.

Pokusil se v Thranduilovi vyvolat touhu několikrát. Hned jak si dodal dost odvahy, aby sevřel jeho měkký penis v ruce. Pokaždé to chtělo překonat tu novost a nejistotu, což bylo bez alkoholu v krvi mnohem těžší, než naposledy, ale nakonec byl natolik odhodlaný, že byl ochotný zkusit vzít ho do pusy. Všechny ostatní části Thranduilova těla chutnaly jako čistá voda s nepatrným nádechem březové kůry. I kdyby to chutnalo stokrát hůř… Ještě než stačil svou myšlenku dokončit, ho Thranduil zastavil, jako kdyby přesně věděl k čemu se odhodlává, a přetočil ho pod sebe. Zápěstí pátrající ruky mu přišpendlil k povlečení dostatečně pevně, aby dal najevo, že nechce, aby Bard pokračoval. Respektoval to. Uvolnil se. Jakmile to udělal, jeho ruka byla okamžitě puštěna a Thranduil se posunul tak, že byl Bardův penis uvězněný mezi jeho zadkem a Bardovým tělem. V ten okamžik docela zapomněl na to, co měl předtím v plánu.

“Hodláš mě pozorovat celý den?” zeptal se Thranduil od zrcadla, čímž přerušil jeho myšlenky a donutil ho podíval se elfově odrazu do očí.

“Jen se kochám,” odpověděl, hlas trochu ztlumený polštářem na kterém částečně ležel a částečně ho objímal. Polštáře na Thranduilovi posteli byli totiž obrovské. Zabírali dobrou polovinu jeho neskutečně velké postele. A ta byla tak velká, že by se do ní vešla průměrné rodina možná i s jedněmi prarodiči. Přesto se jim nějakým zázračným způsobem podařilo roztahat všechny pokrývky a část polštářů naházet na zem. Možná to bylo právě proto, že jich tu bylo tak směšně moc.

Hřeben naposledy proklouzl zlatým vodopádem, než se k němu Thranduil napůl otočil. Z jednoho ramene se mu trochu svezl háv z bílého brokátu vyšívaného zlatem.

“Proti tomu bych veskrze nic nenamítal,” řekl elf, v očích se mu zablýsklo pobavení, “nicméně,” obrátil se k Bardovi celý a odhalil tak nahou hruď, kterou tak jako po celou noc, stále zdobil náhrdelník se smaragdy, “se obávám, že tvý lidé budou čekat tvůj návrat ještě dnes večer,” dokončil a zvedl se.

Bard si povzdechl. V tom měl Thranduil samozřejmě pravdu, ale nechtělo se mu opouštět měkkou vyhřátou a voňavou postel.

“Já vím…” nechal vyznít do ztracena.

Elf tázavě pozvedl obočím, když na to Bard nijak nereagoval, prostě to nechal být a pomalu se přesunul k dvoukřídlým dveřím vedoucím ven na balkon. Teprve teď si Bard všiml, že vlnící se vyřízlé vzory nejsou jen zakryté závěsy, byli vyplněné tím nejčiřejším sklem, jaké kdy viděl. Postřehl to až teď, když před ním Thranduil stál a vyhlížel ven. Nehybný, tichý, nevzrušený ani tím, že se Bardovi nechtělo vstávat ani tím, že by měl odejít. Zůstal prostě klidný.

Bard by o sobě to samé říct nemohl. Začala v něm narůstat dobře známá úzkost z odloučení, kterou popravdě nečekal. Thranduila neznal tak dobře… určitě nebyl rodina… a přesto… snad za to mohl fakt, že když teď odejde, neuvidí ho mnoho týdnů, protože bude sněhem uvězněn ve městě.

“Nechce se mi odcházet,” přiznal to nahlas. Thranduil k němu doslova nelidsky rychle otočil hlavu a ukázal mu nečitelnou tvář, podobnou krásné mramorové soše. Napadlo ho, že teď možná řekl něco, co bylo příliš… příliš napřed v jejich dohodě nebo vztahu nebo s čím to vlastně včera oba souhlasili. Zpátky se to vzít nedalo, snad jen rozvést a tak své slova trochu ohladit. “Tím chci říct… za pár dní přijde první sníh a jakmile napadne, nebudu moci opustit Dol. Moji lidé mě potřebují a cestování bude obtížné… tedy nevím jak pro tebe, ale pro mě určitě. Znamená to, že se do jara neuvidíme.”

“Do jara?” zopakoval Thranduil a rty se mu stáhli do jednoznačně posměšné linky. “To je jak dlouho? Celé tři nebo čtyři měsíce? Ach jak já jen bez tebe tak dlouho přežiji…” 

Bard se zamračil nad jeho výsměchem a zvedl se do sedu. Nějak už se mu nechtělo lenošit. Dobře, možná řekl něco unáhleného a možná i cítil něco, na co bylo ještě brzy, ale výsměch si za to nezasloužil. Sebenepravděpodobnější a sebepodivnější to bylo i těch pár setkání stačilo, aby si Thranduila svým způsobem oblíbil a začalo mu na něm záležet, bez ohledu na to, jak povýšeně se choval. Navíc, když už nic jiného, elfský král učinil určitý návrh, a Bard ho přijal. To je činilo svázanými.

“Pro tebe tři měsíce možná nic neznamenají, ale pro mě ano. A nestydím se za to, že mi budeš chybět,” zareagoval ostře.

“Je to méně než nic. Pravděpodobně si ani nevšimnu, že si opustil palác,” dostalo se mu odpovědi okamžitě.

Zamračil se ještě víc.

“Dobře pro tebe,” řekl, neochotný se hádat, zato odhodlaný odejít. “Raději se vydám na cestu, abych se domů dostal před půlnocí,” řekl, když skládal nohy na zem.

Rozhlédl se po podlaze. Někdy tady by měl mít kalhoty. Určitě je hodil k botám, která rozkopnuté s ponožkami strčenými dovnitř, leželi hned vedle postele. Ach tady jsou! pomyslel si, když zahlédl konec nohavice čnící zpod jednoho pohozeného polštáře. Chytl je a vytáhl. Odhodil pokrývku a několika rychlými pohyby si je natáhl, přičemž se snažil nedíval se na Thranduila, jehož přítomnost stále cítil kdesi za sebou. Ranní blaženost byla tatam a zůstal po ní jen nepříjemný pocit hořkosti a ponížení, jen drážděné tíživým tichem.

Bard si opravdu přál být do nejdřív pryč alespoň z místnosti.

Když se zvedl z postele, aby si zavázal tkanice kalhot, uslyšel za sebou nepatrné zašustění. Chtěl se otočit, ale nestihl to. Thranduil ho objal jednou rukou kolem těla. Jeho nahá hruď ověšené smaragdovým náhrdelníkem se mu opřela o záda a záplava stříbřitě zlatých vlasů mu spadla na prsa, jak se elf sklonil k jeho uchu. Napnul se proti dotyku, ale nepokusil se vytrhnout. Věděl jistě, že by to ani nedokázal, protože i když nebylo sevření bolestivé, bylo dostatečně pevné a přivlastňovací, aby mu bylo jasné, že by musel trochu zabojovat, kdyby se z něho chtěl vyprostit.

“Mohl bys mi napsat.”

“Napsat?” zeptal se překvapeně a pootočil hlavu, aby se mohl podívat do šedých očí, které byli neskutečně blízko. Napětí z něj okamžitě vyprchalo jako mávnutím kouzelného proutku.

“Ano. Napsat dopis,” zopakoval Thranduil s nespokojeným výrazem, který se však rychle změnil zamyšlené zamračení. “Umíš psát, předpokládám…?”

“Jistěže umím psát!” ohradil se dotčeně. Pravda byla, že mnoho lidí z města opravdu číst a psát neumělo nebo jen velmi špatně, on mezi ně ale nepatřil. Jeho otec si dal velkou práci s tím, aby ho řádně vzdělal a Bard se o to samé postaral i u svých dětí.

“Potom mi tedy napiš, mellon nîn.” Přimhouřil oči a úsměv mu ozdobil tvář. “Napiš mi, abys udržel můj zájem stále živý, moje vzpomínky stále jasné a dal pomíjivé drobnosti jménem den lidský význam.”

To ve skutečnosti neznělo tak špatně, jen byl problém, jak dopisy doručovat. Bezmyšlenkovitě zvedl ruku, položil ji na Thranduilovu paži a začal zlehka hladit palcem, zatímco se snažil vymyslet nejvhodnější způsob doručení korespondence. Pokud šlo o jeho lidi, nic ho nenapadalo. Jistěže by mohl někomu přikázat, aby doručil jeho dopis na hranici Hvozdu, ale to by znamenalo dlouhou cestu sněhem a mrazem. To však neměl právo po nikom žádat pokud šlo jen o jeho rozmar, nikoliv něco důležitého.

“Rád bych, ale nemám nikoho, kdo by mé dopisy doručoval.”

“O to se nestarej. Můj posel tam bude vždy, když ho bude třeba,” ujistil ho Thranduil ledabyle, narovnal se a uvolnil svůj stisk. “Dám ti připravit něco k jídlu a teplou koupel.” 

To neznělo vůbec špatně.

“Snídani si dám, ale pochybuji, že mám čas na koupání,” podotkl, odmítaje něco, co by se mu sice líbilo, ale vyhlídka na noční cestování ho od toho odrazovala.

“To nebyla nabídka,” odvětil elf, když se od něj celým tělem odtáhnul. “Nasnídáš se a vykoupeš, jinak neopustíš můj les.”

Obrátil se k němu a změřil si ho pohledem. Jistěže byl Thranduil ztělesněním klidu a éterické dokonalosti, kterou nemohl nic narušit, snad jedině… jeho nos byl trochu nakrčený a obočí jen nepatrně zamračené. Bard měl najednou chuť se začít smát.

“Naznačuješ mi snad, že páchnu?” předstíral dotčení, i když se dotčeně necítil. Nekoupal se už… no, normálně by řekl, že od doby, co byla voda v řece na koupání příliš studená, ale tento rok si užil jednu z malých výhod královského statusu a vykoupal se. Od prvních ranních ledových krust na řece sice jen jednou, ale… pořád to bylo víc než kdykoliv v životě.

“Nenaznačuji ti vůbec nic, Barde,” odvětil Thranduil majestátně, “prostě ti sděluji, že páchneš a potřebuješ koupel.”

Bard jen mrkl. A pak se rozesmál. Nemohl jinak, elfův výraz byl tak vtipný, že smích nedokázal zadržet. Zase se cítil tak lehce, jako těsně po probuzení a to i navzdory Thranduilově nechápavě a podrážděně zvednutému obočí.



Pod korunami stromů

3 komentáře: „Šumění listů

  1. A ze to elfovi nevadilo, ze Bard v noci smrdel :). Asi ho ma predsa len trochu rad…. Ak ano, dava to sice velmi nenapadne, priam nepatricne najavo 🙂

    To se mi líbí

    1. Vadilo, ale výhody převážili nad nevýhodami. 😀
      Jistým způsobem má, kdyby neměl, nemyslím si, že by se obtěžoval s Bardem třeba jen mluvit nad rámec základní zdvořilosti mezi dvěma vládci.

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s