Probouzení Zelené paní

Věnováno Ruwin Heredhether za uspořádání výzvy „Beltain2021“ na OpenSlash.

.

---

“… ale na zbytku se budeme muset domluvit až po sklizni,” dokončil, když společně s Dainem vycházeli z podzemí zpět na čerstvý vzduch.

Zatímco Barda potěšilo moci se konečně pořádně nadechnout, trpasličí král vyšel ze dveří neochotně a zamžoural do jarního slunce. Pravda, bylo ostré a dopadalo na zem v nepříjemném úhlu, ale jako člověk tomu dával přednost před zatuchlými, jen loučemi ozářenými chodbami pod městem, do kterých zatékala voda a ze stropu se tam sypala omítka.

“Dobrá,” zahučel Dain a postoupil kupředu z malého stínu, který vrhala stříška nad vchodem do katakomb. “Určitě bude nejlepší promluvit si po sklizni. Zvlášť, když bude vaše platba menší než jsme se dohodli,” dodal a loupl po Bardovi okem.

Zachoval si kamennou tvář. Nebylo to nic nečekaného. Nad faktem, že jim museli dát méně obilí a dalších plodin, než se předem domluvili, se trpasličí král podivoval už loni. A tehdy pro něj měl stejnou odpověď jako dnes.

“Neovlivníme, že je dračí pustina chudá a nic na ní neroste,” odpověděl a zvláště zdůraznil toho draka, protože věděl, že na to trpaslíci slyší. Byli si velmi dobře vědomi, že to byl jejich poklad, co draka přilákalo, a i kdyby to nepřiznali nahlas, tak se za jeho přílet cítili trochu vini. “A musíme si nechat dost i pro sebe, abychom ve zdraví přežili zimu. Budete se s tím muset do budoucna smířit stejně jako my. Navíc,” významně na trpaslíka shlédl, “nikdy jsme od vás nechtěli víc práce než kterou jsme vám zaplatili.”

Trpaslík mu dlouho pohled oplácel zpod svého mohutného nazrzlého obočí, nos nakrčený a rty našpulené, takže se velmi podobal svému bojovému kanci. Ten výraz Bard už velmi dobře znal. Byla to zastrašovací taktika. Proto neuhnul a oplácel mu stejně, dokud kančí zuřivost z Dainova výrazu nezmizela a on se neuchechtl.

“A to je pro vás jen dobře, příteli!” zvolal nahlas a praštil při tom Barda do zad takovou silou, až mu téměř vyrazil dech. “Teď se pojď napít na dobře odvedenou práci mých trpaslíků. Přivezl jsem sud piva… ještě mi ho z cesty zbyla skoro půlka.”

Bard se pobaveně ušklíbl.

Cesta z Ereboru k Dolu trvala v sedle nanejvýš čtyři hodiny, to pak nebylo divu, že trpaslík potřeboval hned půl sudu piva. Ne, že by si stěžoval, že ho sem vůbec vezl. Trpasličí pivo bylo silné a těžké, ale zahřálo. To bylo něco, co po prohlídce trpasličí práce ve studených tunelech pod městem, docela potřeboval.

“Rád se s tebou napiju, příteli,” souhlasil upřímně potěšeně.

Vyrazili k Bardově domu, před nímž na malém náměstí odpočíval zbytek Dainových mužů, až na čtyři, kteří je celou cestu následovali. Zapředli řeč na téma Dainovi ženy, která byla podle všeho právě v očekávání a trpasličí král hrdě prohlásil, že jeho první syn bude pojmenován po největším nekorunovaném králi durinova lidu – Thorinovi. Vřele mu pogratuloval a protože nechtěl kazit trpaslíkovi radost, zdržel se zmínky, že toto slavné jméno by nemuselo jeho dítěti přinést takové štěstí, v jaké doufal. 

“A co ty, drakobijče? Neuvažovals o nějaké pěkné dámě do své postele? Co?” Zahýbal Dain významně mohutným obočím, ukázal v úsměvu trochu zažloutlé zuby a k tomu ještě Barda přátelsky praštil loktem do boku.

Uniklo mu malé heknutí. Nejdřív skoro vyražený dech a teď to schytala játra. Mít za spojence a přátele trpaslíky znamenalo být neustále otloukán, tu a tam popliván jídlem nebo pitím a dost často vyzván na přátelský souboj, který musel vždy co nejzdvořileji odmítnout. Už si na to začínal zvykat, ale to břicho vážně dost bolelo. Musel si ho promnout dlaní a několikrát se nadechnout, než mohl odpovědět něco v tom smyslu, že má tři děti a další nepotřebuje a o žádnou ženu z Dolu nemá zájem. Samozřejmě by neřekl, proč ho nemá. Rozhodně by se nemohl zmínit před trpaslíkem – vlastně koneckonců před nikým – jak moc blízký byl jeho vztah s Thranduilem. Tušil, ne spíš věděl jistě, že by to způsobilo konflikt mezi městem a horou, v první řadě, a nekonečnou záplavu urážek k tomu. 

“Zatracená ušatá krysa! Co tu dělá?!” přerušil jeho myšlenky Dain hrubým, vzteklým tónem.

“Cože?” vypadlo z něj zmateně, dokonce se na na chvíli obával, že řekl Thranduilovo jméno nahlas. Pak si ale všiml, že trpaslík se nedívá na něj, ale sleduje něco za ním. Obrátil se a hned pochopil Dainovo klení.

Čerstvě vydlážděnou cestou od Jezerního města, a tím pádem od Hvozdu, kráčel obrovský, majestátní jelen barvy tak bílé, že vypadal jako tvořený ze sněhu, jež stále ještě ležel na pastvinách na úbočí Ereboru. Paroží a kopyta mu zářila téměř stříbrně, a přestože kráčel po tvrdých kostkách, vydával jeho krok jen nepatrný klapot. Poutal na sebe pozornost jak svou neobvyklou velikostí, tak hlavně svým jezdcem.

Na hřbetě mu seděl Thranduil, vysoký a stejně majestátní jako jeho jelen. Oděný do hávu s rukávy tak dlouhými, že padaly od jeho rukou, zlehka složených na jelením krku, dolů podél dlouhých nohou vysokého zvířete, téměř až na zem. Zdobený byl barvami, jaké na něm Bard doposud neviděl. Nejen zlatem, které se dalo čekat, ale také mnoha odstíny modré, červené, žluté ba dokonce oranžové a fialové. Až když se přiblížil dalších pár jeleních kroků, změnily se v barvy v bezpočet květů mnoha tvarů a velikostí. Stejně pestrá paleta květů spočívala i na jeho hlavě v podobě umě spleteného věnce, který byl podtržen zlatým diadémem, zdobeným jemnými kvítky růží, které sice byly kovové, ale vytepané do tak tenkých plíšků, až se zdálo, že jsou to skutečné okvětní plátky.

Bard si jen tak mimoděk pomyslel, že kdokoliv jiný by vypadal směšně nebo přinejmenším bizarně, ale Thranduilovi se nějakým záhadným způsobem podařilo vypadat královsky a nádherně zároveň. Jako by byl ztělesněním prvních jarních květů, razících si cestu skrze poslední tající sníh. Něco, co člověku přineslo na tvář úsměv a zanechalo ho v úžasu nad krásou a velkolepostí přírody, která se uměla ponořit na dlouhé měsíce do ledového spánku a pak se znovu probudit a růst, zelená a plná barev.

Lidé, kteří se pomalu začínali scházet na ulici, kterou elfové přicházeli, měli ve tváři přesně takový úžaslý výraz, za který ovšem jistě mohl nejen Thranduil na svém jelenovi, ale i zástup dalších elfů, kteří ho následovali.

Kromě malé skupiny ozbrojených vojáků, nejspíš královské gardy, tam bylo pět možná i šest desítek elfů. Někteří oblečení a ozbrojení jako lesní stráž, ale většina z nich na sobě měla jednoduché hávy a šaty v tlumených přírodních odstínech mnoha barev, hlavně zelené a hnědé. Bylo tam ale i hodně žluté, červené a modré. Téměř každý z nich něco nesl, někteří koše se sušeným ovocem a pečivem, které Bard nepoznával, jiní i džbány s vínem nebo medovinou. Další zase v rukou svírali různé hudební nástroje. Zahlédl i takové, kteří přinášeli tácy s vyskládanými vyřezávanými věcmi. Na dálku poznal hřebeny a jehlice do vlasů, ale také flétny.

“A ještě si s sebou přitáhne celou zkurvenou armádu!” zavrčel si Dain pod vous.

“Pochybuji, že je to armáda,” odvětil, i když možná nebyla poznámka myšlena pro něj. Musel jasně říct, že přicházející elfy nepovažuje za vojáky, natož armádu. Vypadali spíš jako obchodníci, hudebníci a pár obyčejných lidí, kteří se prostě jen přišli podívat do města. Však se také zvědavě rozhlíželi po lidech, kteří je sledovali, a tvořili hloučky, ve kterých si spolu povídali ba dokonce ukazovali na věci kolem sebe. Být to armáda, byla by to ta nejméně disciplinovaná, jakou si dovedl představit.

Trpasličí král jen neartikulovaně zavrčel.

Bard ho ignoroval a postoupil kupředu, před blížícího se jelena.

Zvíře zastavilo dva své kroky od něj a hrdě zvedlo hlavu, prohlížeje si ho jedním, blankytně modrým okem. Nikdy neviděl ani koně, který by měl takovou barvu očí, natožpak aby ho napadlo, že by ji mohl mít jelen. Nicméně pohled oplácel, dokud zvíře nevydalo zvuk ne nepodobný mlasknutí a jednoduše se neobrátilo po svém jezdci, který právě sklouzl z jeho hřbetu.

Bard se také obrátil k Thranduilovi a zdvořile se uklonil.

“Králi Thranduile. Vítám vás v Dolu.”

“Děkuji, králi Barde, “ opověděl Thranduil stejně uctivě a přesně jak žádala etiketa, sklonil mírně hlavu i pohled.

“Proč si napochodoval do Bardova města na tom směšném oslu, skřítku?” vpadl jim do toho Dain velmi nezdvořile.

Thranduil po něm střelil ledovým pohledem, ale ne tím, kterým dokázal každého doslova přikovat na místě. Tento měl o poznání menší sílu. Bard si byl docela jistý, že to nebyly skutečné ohledy vůči trpasličímu králi, ale prostě jen snaha udržet mír a spolupráci, kterou se jim podařilo mezi královstvími nastolit. Jeho podezření se hned vzápětí potvrdilo.

“Směšným oslem nazývá mého jelena ten, který jezdí na praseti.”

“Drogo není jenom nějaké prase! Je to královský divoký kanec!” vykřikl Dain, jemuž se po jediné Thranduilově větě už začala hrnout zuřivá červeň do tváří.

“Nic, co se narodilo v chlévě, nemůže být divoké, leda tak vzteklé jako trpaslíci,” odpověděl Thranduil ledabyle urážkou tak jasnou a zároveň tak poetickou, že by ji dokázal vypustit z pusy jenom on.

Ach, Valar mi pomáhej! povzdechl si v duchu a už chtěl mezi ty dva vstoupit, jenže trpasličí král ho předběhl, když nadusal před Thranduila.

“Naznačuješ, ty ušatá opice, že jsem se narodil v chlívku?!”

Elfský král si svůj trpasličí protějšek změřil z výšky.

“Nevidím důvod, Daine, proč bych musel něco takového… naznačovat,” poslední slovo pronesl s všeříkajícím důrazem.

“Ty jeden zatracenej…!”

“Tak dost!” přerušil je oba a tentokrát se opravdu dokázal dostat mezi ně, i když to znamenalo, že musel ramenem strčit do Thranduila a kolenem zase do Daina. “To by stačilo! Dokud jste na mém území, nepřeji si tady žádné boje. Pokud chcete mezi sebou rozpoutat válku, dělejte si to až za hranicemi panství lidí z Dolu a Jezerního města. Je to jasné?” zeptal se a důrazně se podíval jak na elfa tak na trpaslíka.

Oba vypadali zatvrzele. Zatímco Dain se tvářil vztekle a bylo jenom s podivem, že ruku nechal položenou na topůrku sekery, místo toho, aby ji rovnou vytáhl, Thranduil vypadal spíš škodolibě pobaveně. Ovšem, když na něm Bard spočinul přísným pohledem, kupodivu… škodolibost vymizela. Jeho výraz zjemněl skoro až do úsměvu a spustil závoj zlatých řas přesně tím neodolatelným způsobem, který Bardovi zkracoval dech a rozhoupával žaludek.

“Jasnější než hvězdy na letním nebi,” ujistil ho melodicky.

“Diamantově jasné,” zavrčel z druhé strany Dain.

“Dobře. Výborně…” nechal vyznít do ztracena, trochu nejistý z toho, jak snadné bylo ty dva uklidnit dřív, než na sebe jejich muži stačili jen tak pro zábavu vytáhnout sekery a luky.

Podíval se z jednoho na druhého. Z naštvané tváře trpasličího krále k poklidně se tvářícímu králi elfů, jehož ret byl zvednutý v přetrvávajícím a vyzívavém, i když jen drobném, úsměvu. Vypadal tak překrásně, že skoro… Bard potřásl hlavou, aby se zbavil bloudících myšlenek, a obrátil se přímo k Thranduilovi.

“Mohu s vámi mluvit stranou, Výsosti?”

“Ale ovšem, Barde Drakobijče,” použil Thranduil celé jeho přízvisko, pohledem však o něj zavadil jen krátce a dál se díval za jeho rameno na Daina.

“Omluvte nás,” řekl rychle k trpaslíkovi, dodávaje malou úklonu jeho směrem, než udělal rázný krok kupředu a tak donutil elfa trochu couvnout dál od Daina. Tam se na něj zamračil, než se zeptal: “Co tu děláš?”

“Copak to není jasné?” zeptal se Thranduil s překvapeně pozvednutým obočím. Bard mu věnoval pohled, který jasně říkal, že není. “Je poslední den čtvrtého měsíce vašeho roku. Je den Zelené paní, vládkyně lesů a květů. Dárkyně ovoce. Vy lidé tento svátek nazýváte Beltain. Noc ohňů a svící. Po celé generace ho lidé z Dolu slavili ohni na hradbách a posíláním loděk se zapálenými svícemi po proudu až do jezera. I my jsme se k vám přidávali se svými loďkami a svícemi a mnozí elfové město navštěvovali, aby společně s lidmi jedli, pili, zpívali a tančili. Někteří, jak vidíš,” ladným pohybem ukázal na skupinku elfů, která spořádaně stála v hloučku a vyčkávala, co se bude dít dál, “zatoužili tuto tradici obnovit a já se rozhodl, že se k nim přidám.”

Beltain znal. Lidé z Jezerního města ho také slavili, alespoň v dobách jeho dětství a mládí. Dávali svíčky do oken, kde hořely celý den i noc a mladí z města se rok co rok vydávali na pevninu, kde zapalovali ohně a skákali přes ně. Tančili, zpívali a pili a obvykle si pak většina z nich našla někoho do páru a s ním skončila na nejbližším travnatém pahorku, který byl jen trochu pohodlný.

Tak to bylo kdysi. Když bylo Bardovi dvacet tři, rozhodl se nově zvolený Mistr, že by mohli být ohně nebezpečné a město by mohlo vzplanout, a údajně proto slavení Beltainu zakázal. Tradice po dvaceti letech téměř vymizely, a i když starší v posledních dvou letech opět začali dávat svíce do oken, nikdo tento svátek neslavil tak jako dřív. A nebylo to v plánu ani letos.

“Měl jsi napsat, že se sem chystáš. My už Beltain neslavíme… mnoho let.”

“Psal jsem ti o tom, že bys měl tuto tradici obnovit pro dobro svých lidí a nabídl jsem pomoc svou a mých elfů pro tento rok. Copak jsi to nečetl v mém posledním dopise?” zeptal se Thranduil lehce podrážděně a semkl rty, shlížeje na Barda s určitou přezýravostí.

Zmateně zamrkal. V posledním Thranduilově dopise rozhodně nebyla ani zmínka o Beltainu. Zatraceně! Vždyť v něm nebylo nic jiného, než tři strany tak detailního popisu toho, co by chtěl elfský král dělat s Bardovým nahým tělem, že se mu po pouhém jednom odstavci nahrnula krev do tváří i do slabin. A na konci prvního listu musel psaní odložit, aby si sám pomohl od vzrušení, které se mu tísnilo v kalhotách. Druhou polovinu dopisu si nechal na večer, kdy měl dostatek času a pod příkrovem noční tmy i soukromí ve vlastní posteli.

Oba listy pak skončily důkladně skryté úplně vzadu na dně šuplíku jeho komody s oblečením. V tom šuplíku, který byl tak pokroucený, že bylo třeba větší síly, než jakou měla Tilda nebo koneckonců i Bain, k tomu ho dostatečně vytáhnout. Tam dopis zůstával pečlivě skrytý před zvědavostí jeho dětí, dostupný jen pro Barda samotného, který jej za poslední dva týdny vytáhl nejméně tucetkrát a ani jednou si nevšiml byť jediného slova o Beltainu.

“Nic takového tam napsaného nebylo!” protestoval rozčíleně, ale snažil se přitom držet hlas trochu tišší, než když mluvil normálně. A zároveň v duchu děkoval, že nikdy neměl sklony k červenání, protože kdyby měl, byl by studem a rozpaky zrudlý jako čerstvá řepa.

“Ale ano, bylo. Na zadní straně druhého listu,” odvětil mu klidně Thranduil.

Na zadní straně druhého… do psí mateři a u všech hnijících rybích hlav! Kdo, Valar kdo, by byl schopný strávit možná i hodiny nad psaním podrobného popisu té nejlepší kuřby, kterou si Bard dokázal představit, a pak na zadní stranu, úplně na konec, připsat nějakou poznámku o zapráskaném Svátku ohňů?!

“Nemůžeš jen popsat…” zasykl udýchaně, jak se snažil rozzlobeně nekřičet. Než ale dokončil výtku, raději se zarazil a několikrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Hlas ztišil do šepotu, který by sotva zaslechl člověk stojící těsně vedle něj, natožpak kruh lidí a trpaslíků kolem. “Je ti jasné, že po tom, co jsi mi napsal, jsem opravdu neměl ani tu sebemenší myšlenku, dívat se na zadní stranu druhého listu a hledat nějakou zatracenou poznámku pod čarou?!”

“Ne?” zeptal se Thranduil nevinně a zamával řasami, jako kdyby vůbec netušil, na co Bard naráží.

Jen zaskřípal zubama.

“Ne! Měl jsem totiž trochu jinou práci, jestli rozumíš!” zasykl, načež se zarazil a zaváhal. Tvář krále elfů byla natolik poklidná a nevinná a zároveň tak mladistvá, že ho napadlo… vzhledem k jeho nedostatku tělesné vášně… že možná opravdu netušil, o čem je řeč. “Rozumíš mi, že ano?” zeptal se nejistě.

“Empiricky? Ano. Prakticky? Ne,” odpověděl mu Thranduil s naprostým klidem, tak jako vždy, když mluvil o svém… problému. Tedy o tom, co by bylo za problém považováno mezi lidmi, ale mezi elfy podle všeho ne. Dokonce se stejným klidem pokračoval. “Nicméně, jsem rád, že má slova měla kýžený efekt,” dodal se šibalským zábleskem v očích, než se narovnal do celé své výšky a zaujal královský postoj vhodný k formálnějším slovům, které následovaly. “Nuže, Drakobijče, kdy můžeme začít s přípravami na oslavu Beltainu?”

A byli zpět u tématu oslav.

Bard se s povzdechem rozhlédl kolem sebe, po tvářích svých lidí, ve kterých se odrážela otázka společně s nejistotou, ale zároveň jistou nadějí a příslibem. Mnozí si ještě pamatovali oslavy ze svého mládí a další slyšeli o velkých oslavách tady v Dolu, které zažili jejich předci. Byli tu ale i tací, kterým se ten nápad vyloženě nelíbil, a nebyli to jen příznivci bývalého Mistra. Chápal to. Dát ohně do oken nebo je poslat po vodě by nebyl problém, ale těžko by našli jídlo a pití na oslavu pro celé město. I tuto zimu přežili všichni – až na dva velmi staré muže, jejichž čas se prostě nachýlil – díky tvrdé práci a odříkání a jistě i špetce štěstí. A do první úrody ještě nějaký čas zbýval. Nemohli si dovolit plýtvat.

“Je mi líto, králi Thranduile, ale ani letos si nemůžeme dovolit uspořádat oslavu Noci ohňů tak, jak si vy a vaši elfové pamatujete,” odpověděl konečně, dostatečně nahlas, aby to bylo slyšet i mezi lidmi a vzbudil tak jak vlnu souhlasného mručení tak i zklamaných povzdechů.

Brát lidem radost z nutnosti přežití, bylo jedno z prokletí vládnutí, kvůli kterému se cítil být stejně ubohý jako Mistr. “Poděkujeme Zelené paní skromně a v soukromí svých domů, tak jako po mnoho let předtím, ale vážíme si vaší nabídky pomoci, Výsosti, a vaší návštěvy také.”

Thranduil naklonil hlavu na stranu a jeho zlaté obočí se zvlnilo krajně nespokojeným způsobem. Bard se v duchu připravil na výtku a stížnost hlavně ohledně toho, že se sem elfský král musel zbytečně plahočit a jak je urážlivé ho teď vyhodit. Co však nečekal, byla následující Thranduilova slova.

“Yavanna není krutá. Srdce má vřelé a otevřené všemu dobrému, stejně jako je otevřena její zahrada, oplývající sladkými plody. Je však snadné ji zarmoutit,” řekl důrazně a trochu se nad Bardem naklonil, nikoliv však tak, jako když vyhledával jeho blízkost. Bylo to víc varovné. “Její největším přáním totiž je, aby poznali radost a potěšení z jejích darů všechny Ilúvatarovy děti. Ty prvorozené, ty druhorozené ba dokonce i ty adoptivní.” Když to říkal, střelil pohledem za Bardova záda, kde doposud kupodivu mlčky stál Dáin a Bard si dovedl představit, že jejich soukromou konverzaci sleduje se zlostným mračením. “Ti, kdo se spolu s ní neradují, vnesou do jejího laskavého srdce smutek a se smutkem, jak známo, přicházejí slzy. A když Yavanna pláče, pláče spolu s ní vše, čemu vládne. Není moudré zraňovat její city.”

“Já myslím, že si udělal správné rozhodnutí, Barde Drakobijče,” vložil se do toho trpasličí král, který už nejspíš nevydržel déle mlčet. Společně se svými slovy přistoupil po jejich bok, složil si ruce na prsou a přezíravě sjel Thranduila pohledem. “Tvoji lidé nemají jídla nazbyt a město máte stále v troskách. A co udělají elfové? Jak vám pomůžou? Nijak! Jen si sem nakráčí v celý svý parádě, v drahém hedbáví a hubou plnou nesmyslů. Potřebujete pracovat, orat, sázet, budovat, ne se klanět nějaké- “

“Važ slova, trpaslíku!” zasyčel Thranduil s opravdovým hněvem takové síly, že ho Bard nikdy nezažil. A že už viděl, jak se elf nevybíravě vyjadřoval k některému z trpaslíků. A často i jim samotným do tváře. Přesto tato zloba nemohla žádného trpaslíka, zvláště ne Daina, zastrašit – nanejvýš naštvat. Doteď.

Jemu samotnému přejel mráz po zádech, který se šířil z Thranduila a donutil ho sebou cuknout. Na tom mu nepřišlo nic tak mimořádného, ale nečekal, že uvidí, jak sebou stejným způsobem trhne i Trpasličí král a jeho arogance mu bude setřena z tváře.

Thranduil se narovnal a ledový chlad zmizel stejně rychle jako přišel. Dain se však, kupodivu, neuvolnil tak jako Bard a ani to nevypadalo, že se hodlá rozzlobeně ohradit proti elfově výtce. Naopak, vzhlížel vzhůru k Thranduilovi s očima rozšířenýma, čelistmi sevřenými a jeho nosní dírky se viditelně roztahovaly, jak rychle dýchal, ale ne ve hněvu.

“Jak vidím, nemusím ti připomínat, čí chotí je Zelená paní a co by se mohlo stát tobě a tvému lidu, pokud ji urazíš,” podotkl Thranduil chladně, shlížeje na Daina spod spuštěných víček. Na krátko se odmlčel, plně ponořený do evidentního očního souboje mezi ním a trpaslíkem, načež se ušklíbl a odvrátil pohled. “Na druhou stranu… klidně pokračuj. Bylo by zábavným rozptýlením sledovat, jak ti tady a teď tvůj Tvůrce promění rty v kámen, abys už nikdy nemohl zneuctít jeho ženu.”

Dain se dlouze, chrčivě nadechl a slyšitelně zaskřípal zuby.
“Drakobijče!” zavrčel, oslovujíce sice Barda, ale přitom se stále díval na Thranduila. “Tímto ti dávám své slovo, že na dnešní oslavu dovezu třicet sudů nejlepšího trpasličího piva a dva povozy jídla.”

“To nebude nutné. Opravdu nemáme v plánu nic pořádat a nestojíme o vaše projevy milosrdenství.”
“To jídlo není pro tebe a tvoje lidi,” odfrkl si Dain a konečně se mu podíval do očí. “Je to dar Durinových synů k uctění Zelené paní. A budeme ji oslavovat s vámi!” dodal hlasitě ke svým mužům. “Každý trpaslík z hory, který bude chtít, přijde a bude pít, jíst, zpívat a tancovat po boku našich lidských přátel!” provolal tu větu dostatečně nahlas, aby ji slyšel každý. Jeho muži vybuchli v pokřik a začali dupat nebo třískat kovovými nátepníky o helmice, za hlasitého vyvolávání slávy svému králi. A jak se rozvášnili trpaslíci, začali se přidávat lidé, ba i elfové vypadali neklidně – i když u nich to bylo spíše dáno tím, že jim vadil ten hrozný hluk.

“Počkat! Počkat!” zakřičel Bard do té všeobecné vřavy a všichni, kupodivu, začali pomalu utichat a obrátili se na něj. “Ale my si opravdu nemůžeme dovolit uspořádat takovou obrovskou slavnost.”

“Nesmysl!” odfrkl si Dain. “S pomocí trpaslíků to bude noc, na kterou se celé generace nezapomene! Jakože se Dain Železná noha jmenuji!” Svoje slova podpořil tím, že se uhodil do prsou, takže jeho železem pobitá rukavice hlasitě třeskla do plátované zbroje pod koženou vestou.

“Ač se mi nanejvýš protiví souhlasit s trpaslíkem, musím říct, že i elfové udělají pro velkolepost první oslavy Beltainu v novém městě Dolu vše, co bude v našich silách. Včetně spolupráce s trpaslíky,” dodal a koutkem oka střelil po Dainovi.

“Pcha! Jako bysme vaši pomoc potřebovali, skřítku! I bez vás zachlastáme tak, že o sobě tři dny nebudeme vědět!”
“Smutné, že mají trpaslíci tak malou výdrž,” konstatoval Thranduil přezíravě.

“Ty…!”

“Dobře!” zavolal Bard dost nahlas pro všechny a hlavně dřív, než se stačil Dain znovu rozohnit. “Poslouchejte všichni!” zvedl ruce, aby na sebe upoutal pozornost opravdu všech. “Z titulu krále, který jste mi dali, prohlašuji tento den a noc za Dobou oslav Beltainu, během kterých vzdáme hold Zelené paní a budeme se radovat z jejích darů! Zapálíme ohně! Budeme tančit a zpívat! A hlavně budeme jíst a pít! Tak ať je tomu tento rok i všechny roky příští!”

Dav vybuchl v nadšený křik, ve kterém provolávali slávu králi Bardovi, což bylo… upřímně docela trapné. A to zvláště, když se k potlesku přidali i trpaslíci a nakonec elfové. Na druhou stranu, bylo jasné, že tím prohlášením udělal lidem radost – a to za tu chvíli rozpaků stálo.

Pousmál se tomu. Spokojený, že konečně po dlouhé době udělal rozhodnutí, které nikomu na tvář nepřineslo zasmušilé vrásky, jako například, když musel během zimy přejít na přídělový systém. A když musel, chtě nechtě, poslat stráže, aby vybrali potraviny od některých méně ochotných obyvatel města. I když se za to na něj nikdo nezlobil, většina chápala, že doba je pořád zlá a je třeba dělat nepopulární věci, on se kvůli tomu cítil špatně.

Vzato tedy kolem a kolem, oslavu si zasloužili nejen jeho lidé, ale nejspíš i on sám.

“Hej! Ten lesní kozel mi žere mrkev!” vykřikla za jeho zády Hilda.

Obrátil se, a hned uviděl Thranduilova bílého jelena, jak bez okolků strká hlavu do Hildina košíku a vytahuje odtamtud mrkev. Nejspíš poslední loňskou, kterou se rozhodla prodat na trhu. Žena se pokoušela jelenovi košík vzít, dokonce ho několikrát plácla přes čumák, ale bez úspěchu.

“Mohl bys svému jelenovi říct, aby…” obrátil se na Thranduila, ale slova mu umřela na rtech, když zjistil, že byl elfský král pryč a dlouhá vlečka jeho zářivě zeleného hávu zrovna mizela mezi jeho lidmi.

Bard si povzdechl, sňal si z hlavy korunu, strčil ji do velké kapsy svého kabátu, a rezignovaně se vydal k Hildě, aby se pokusil jelena odehnat.

°°O°°

Veškerá odpolední rutina byla odložena na další den ve prospěch příprav na oslavu Beltainu a uctění Zelené paní. Bylo s podivem, kolik lidí ještě vlastnilo lodní lampy, které se daly dobře zavěsit na budovy a hořel v nich olej, takže svítily jasně a dlouho. Tam, kde nebyly lampy, dali lidé louče, a kde nemohly být ani ty, tam byly měděné mísy, naplněné větvičkami a dalším hořlavým nepořádkem, který děti nasbíraly v celém městě, včetně neobyvatelných částí. I na ulicích samotných zahořely hranice nebo alespoň malé ohníčky. Město zářilo do okolí a nahradilo slunce, které se začalo sklánět k západu.

Společně se zapadajícím sluncem přišla do města kolona trpaslíků s vozy s jídlem a pivem, které hned svorně s lidmi otevřeli a začali rozlévat. Mezi tím vším se pohybovali elfové, rozdávali své víno a medovinu a na oplátku si brali jak trpasličí pivo, tak i hořkou. Viděl hned několik ubožáků, kteří po jednom doušku proslaveného Esgarothského řasového driáku, získalo výraz vyděšeného zvířete, zcela nehodného vznešenosti elfů. Zdálo se, že až na drobné šarvátky, které byly vyřešeny stejně rychle jako vznikly, se všechny tři rasy alespoň pro dnešek dokázaly bavit, takže nakonec se i Bard rozhodl si odpočinout a najít si trochu zábavy.

Jeho první myšlenka se upírala k Thranduilovi. Pokusil se ho najít v davu, ale zachytil naneštěstí jenom Daina a ten momentálně nebyl tím, koho chtěl vidět. Přál si setkat se elfským králem. Neviděl ho celou zimu, a i když byly dopisy, které od něj dostával, dlouhé a detailní, popisující doslova každý okamžik Thranduilova dne… a přestože byly psané elegantním písmem, které sálalo elfovou osobností… nebylo to prostě to samé, jako s ním mluvit naživo. Být v jeho přítomnosti. Dýchat jeho vůni. Slyšet jeho hlas… Barde, Barde, chováš se, jako by ti bylo dvanáct, pokáral se v duchu, a aby spláchl zklamání, kopnul do sebe hořkou, kterou mu už před drahnou dobou donesla Hilda jako poděkování za zahnání bílého jelena od jejích mrkví. Pálenka mu protekla hrdlem a zanechala dobře známé pálení, rozežírající hrdlo, a náznak chuti směsi bylinek a hořkosti řas z Jezera. 

Mlaskl si a podíval se do sklenky. Tahle várka byla zvlášť vydařená. Klidně by si dal další, ale spíš později. Teď se jeho myšlenky soustředily na hned první… teď tak trochu upozaděnou… věc v jeho životě, a to na děti.

Jako první samozřejmě zachytil Sigrid, která bylo u nedalekého ohně společně s Iwarem, jenž ji objímal kolem pasu a tiskl si ji k sobě. Oba se smáli, v rukou korbely s pivem, a vypadali bezmezně šťastní. Určitě to poslední, co v téhle chvíli potřebovali, byl starý táta Bard.

Nějak podobně na tom byl nejspíš i Bain, protože toho naposledy zahlédl běžet pryč ke vzdáleným ohňům, planoucím v postranních uličkách, kam se stáhli ti mladší z města. Chlapci a dívky, co už nebyli úplně děti, ale ještě nebyli ani dospělí. Bylo mezi nimi i několik tak mladých, jako Tilda, ale ona zůstala na náměstí, u ohňů, kde se bavila většina města a povídala si se dvěma elfkami.

Bardův obličej na krátko ozdobil úsměv, který rychle přešel v zamračení, když se k Tildě zezadu přiblížil Biorn, oslovil ji a nabídl jeden ze džbánků piva, které s sebou přinesl. Tilda se na něj široce usmála a nabízené pití přijala. Když ho brala do ruky, Biorn se schválně dotkl svými prsty jejích. A když ji tím evidentně přivedl do rozpaků, tak se naklonil a podle výrazu řekl něco vtipného, nebo o sobě prozradil něco trapného, co Tildu rozesmálo. Laciný trik, jak dostat děvče na seno, který Bard viděl v hospodě snad tisíckrát. Elfky, které dělaly Tildě společnost, to musely vidět taky, ale buď na tom neviděly nic špatného nebo nepochopily význam toho, co Biorn dělal, protože ani jedna z nich neudělala byť jen náznak, že by chtěla Biorna zastavit. 

Obočí se mu stáhlo ještě víc a rychle vyrazil ke své dceři. Když se za Tildu nepostavily její pomyslné elfské gardedámy, bylo na něm jako otci, aby to zatrhl.

Ne, na Biornovi nebylo nic špatného, naopak si ho vybral do stráže a svěřil mu klidný spánek svůj i svých dětí. Byl to dobrý chlap a právě v tom slově ‘chlap’ byl problém. Biorn byl víc jak dvakrát Tildin věk. Dokonce už byl jednou ženatý, a kdyby jeho malá dcera nezemřela společně s jeho ženou, mohla být Tildinou kamarádkou. Takže ano, kdyby si byl Biorn vybral kohokoliv jiného, vřele by mu gratuloval. Ale jeho Tildu? To prostě nepřipadalo v úvahu.

“Zdravím,” nasadil úsměv a vklouzl za Tildu, aby ji mohl obejmout kolem ramen. Zatímco Tilda k němu zvedla zmateně zamračený pohled, Biorn patrně znejistěl a ustoupil o malý krok vzad. Vyložil si Bardův předstíraně přátelský úsměv přesně tak, jak měl; jako varování.

“Výsosti,” řekl zdvořile místo neformálního ‘Barde’, jakým ho zdravil jindy.

“Biorne,” odpověděl mu stejně a pak předstíral, že si teprve teď všiml piva, které Tildě přinesl. “Ach, vidím, že jsi moji dceři,” to patřičně zdůraznil, “přinesl džbánek trpasličího piva. Taky bych si dal. Můžu tě požádat… že bys mi pro jedno skočil?”

Bylo velmi neobvyklé, aby po svých lidech chtěl posluhovat, až na příležitosti, kdy byl na návštěvě v Ereboru, kde se brala etiketa velmi vážně. Tam musel mít při sobě stále někoho, kdo mu otvíral dveře a závěsy, kdo mu podržel židli, podával jídlo a naléval pití. Takovej podržpytel, mezi trpaslíky ctěné postavení, které Bardovi lidé na dobu určitou získávali losem. Právě proto Biorn okamžitě pochopil. Jen krátce střelil pohledem po Tildě, než se trochu uklonil.

“Jistě, pane. Hned jsem zpátky,” řekl stále stejně zdvořile, čímž se chopil své příležitosti a rychle vyklidil pole. 

Vyprovodil ho krátkým pohledem, než se podíval na Tildu, která k němu zamračeně vzhlížela. Tváře měla červené jako zralá jablka, částečně od studeného vzduchu, ale určitě také kvůli pivu nebo vínu. Její oči totiž byly trochu skelné, z dechu jí byl cítit alkohol. Ne nijak silně, a rozhodně cítil i vůni vypečeného kančího, které přivezli trpaslíci, takže neměla jen pití, ale přesto…

“Tohle si vezmu,” řekl a s těmi slovy jí prostě vzal korbel z ruky.

“Hej! To bylo moje,” ozvala se dotčeně.

“Pro dnešní noc už máš dost” přísně se na ni podíval, nezastrašen tím, jak nespokojeně nakrčila nos. “Kolikáte to vlastně je?”

“No… myslím, že druhé,” odpověděla nejistě a dosavadní nesouhlas byl v její tváři nahrazen rozpaky. “Možná třetí…” připustila opatrně.

“To je víc než dost,” rozhodl pevně a zamračil se. “Jsi ještě moc mladá, abys tolik pila.”

“Neměla jsem v plánu dát si další pivo!” ohradila se. “Přinesl mi ho Biorn.”

“Já vím a řeknu mu, aby ti už žádné další nenosil. Nebo ještě líp, řeknu mu, aby se od tebe držel dál.”

“To nedělej!” vykřikla téměř zděšeně a její obličej zrudl ještě o odstín. “Víš, jak by to bylo trapné? Už nikdy bych nemohla jít na trh, protože bych se bála, že ho tam potkám.”

Dál se mračil.

“Je to dospělý muž, dokonce dost starý, aby mohl být tvůj otec. Nedovolím, aby – “

“Prosím, tati!” zaškemrala Tilda a chytla ho při tom za rukáv, jak to ještě nedávno dělala, když chtěla koupit něco, co nepotřebovala, ale musela to prostě mít, protože se jí to líbilo. “Jenom se snaží být milý, to je všechno. Přísahám! O nic víc tu nejde!” Ke škemrání přidala pohled štěněte, kterému se Bard jednoduše nedokázal bránit a tak to rovnou vzdal.

“Tak dobře. Nebudu mu nic říkat.”
“Děkuji!” Vrhla se mu kolem krku.

Kdyby předtím uvažoval, což uvažoval, že svůj slib tak úplně nesplní, teď už by ho splnil jistě. Objal Tildu nazpět.

“Slib mi ale, že si od něj budeš držet odstup,” požádal ji.

Na tváři mu přistála pusa.

“Slibuji,” řekla Til jen co se odtáhla, načež zakoulela očima. “Stejně se mi nelíbí. Je milý a vůbec všechno, ale prostě… nevím.”

Pokrčila rameny. Evidentně nevěděla, jak pokračovat, ale zároveň bylo jasné, že říká pravdu. To Bardovi přineslo velkou dávku úlevy. Znamenalo to, že i kdyby jí nic neřekl, neměl by u ní Biorn šanci. Sice byla v tom podivném věku, kdy její hadrová Vali ještě trůnila na polštáři a zároveň už se zajímala o chlapce kolem, ale pořád byla dcera své matky. A Finnu nemohl nikdy nikdo donutit udělat něco, co sama opravdu nechtěla, za což si jí Bard vždy nesmírně vážil.

“Podívej! To je Bofur! Musím ho jít pozdravit!” vypískla Tilda, jejíž pohled byl upřený kamsi za jeho záda.

Než jí na to stačil jakkoliv odpovědět, pustila se ho, protáhla se mu pod rukou a rozeběhla se pryč. Obrátil se a sledoval, jak kličkuje davem, aby se dostala co nejdřív k zatím poslední skupince trpaslíků, kteří právě dorazili na náměstí. Zamířila rovnou za Bofurem, který z davu vyčníval nejen tím, že s sebou měl ozbrojenou stráž podobně jako Dain, ale hlavně svou čepicí. Byla to ta samá, kterou měl před víc jak dvěma lety, když ho Bard potkal nahoře na řece – stejně vybledlá a zašívaná, jen čistší.

Tilda se k němu přiblížila zezadu a právě tu čepici mu drze sebrala z hlavy. V ten moment mu trochu zatrnulo, protože se Bofur prudce obrátil a jeho strážci se napnuli, ale jakmile trpaslík uviděl Tildu, tak se rozesmál. Til se začala smát s ním a narazila mu čepici zpátky na hlavu, skoro až na oči, jen aby ji Bofur hned vzápětí smeknul a hluboce se uklonil, na což mu Tilda odpověděla až přehnaným pukrletem. Potom se vzájemně objali. Oba vypadali velmi šťastně.

“Tvá nejmladší má zvláštní vkus na přátele,” ozval se mu za zády medový hlas, který si tak dlouho přál slyšet. A byl tak velmi blízko. Bard si byl jistý, že dost blízko, aby stačilo udělat jen půlkrok vzad a narazil by zády do Thranduilova hrudníku.

Srdce mu trochu poposkočilo, jak zvažoval, že to udělá.

Mohl to udělat?

Očima rychle sklouzl po okolí. Obě elfky, které se předtím bavily s Tildou, zmizely stejně tiše, jako pára nad hrncem a nikdo jiný v těsné blízkosti nebyl. Ovšem hosté svátku… Bylo tu mnoho očí, které je mohly vidět.

S hořkostí lítosti na jazyku se obrátil, aby elfovi čelil. 

Thranduil se nějakým zázračným způsobem opět stačil převléknout. Hustě a barevně vyšívaný háv z dnešního odpoledne byl pryč a na jeho místě byl další téměř stejného střihu, jen z vrchní strany rudý jako vlčí mák a z vnitřní tak temně zelený, že se zdál ve světle ohňů téměř černý. Rukávy padaly Thranduilovi až na zem a rozlévaly se kolem jeho nohou společně s dlouhou vlečkou. Pod ním měl světle zelený hábit, sahající tak akorát, že když elf stál, zakrýval prsty na jeho nohou. A zdobený byl hustým zlatým vyšíváním na vysokém límci, pod kterým ležel Girionův náhrdelník. Což byl jediný šperk, kromě tenkého zlatého kroužku ve vlasech, který na sobě elfský král měl. Zářil mu na hrudi zeleným a zlatým jasem. Doslova lákal k doteku.

Odtrhl od šperku oči a vzhlédl k Thranduilovi.

Valar! Jak moc toužil vzít do dlaní jeho tvář a políbit růžové rty. Thranduil mu chyběl. Chyběl mu víc, než si chtěl připustit. Jako dnes, když přijel do města, tak i kdykoliv po tom, ale teď to prostě tak bylo. Cítil to intenzivněji, když ho měl nablízku. Ale nemohl nic. Ne tady.

“To má po svém tátovi,” odpověděl s provokativním vtipem, který měl přesně ten efekt ve který doufal.

Thranduil semkl rty a ostře na něj pohlédl, i když v očí měl jiskru pobavení, která se mísila s tím, jak se v šedém zrcadle odrážely všechny okolní plameny.
“Copak se tvarem nebo velikosti podobám trpaslíkovi?” zeptal se přísně, ale nebyl v tom ani náznak skutečného hněvu.

“Ne, to ani vzdáleně,” připustil, čarujíce svými slovy na elfových rtech vítězoslavný úsměv, který získal náznak dravosti, když se Bard přiblížil těsně k němu a zvedl ruku. Thranduil se trochu sklonil, očekávaje polibek. To ale Bard neměl v plánu. Schválně se nedotkl ničeho víc než jeho náhrdelníku. “Ale rozhodně máš jejich ctižádost a soutěživost. Ten sis vzal kvůli Dainovi, nemám pravdu?”

Tichý smích, skoro neslyšný v nedalekém zpěvu a hlaholu, rozvibroval vzduch mezi nimi.

“Málem pukl vzteky, když ho na mně viděl.”

Předstíral dotčení.

“Doufal jsem, že spíš řekneš něco v tom smyslu, že sis ho vzal kvůli mně.”

Bylo to myšleno jako další dráždění, protože mu opravdu nezáleželo na tom, proč si ho Thranduil vzal. Pravda, jedině na jeho labutím krku připadalo Bardovi dědictví jeho rodu opravdu krásné a určitě by ho potěšilo, kdyby si ho elfský král vzal kvůli němu, ale nebyl směšně sentimentální. Proto ho překvapilo, když Thranduil zvážněl, zvedl ruku, aby položil svou teplou dlaň na jeho zápěstí, a pátravě si ho začal prohlížet.

“To by tě potěšilo?” zeptal se, naklánějíce hlavu na stranu jako zvědavý pták.

Ta otázka ho překvapila.

“Ano. Jistěže ano. Vždyť si taky jediný, kdo ho může nosit a nevypadat přitom směšně.”

Další pobavení zajiskřilo v šedomodrých očích, než se Thranduil rychle sklonil a téměř ho políbil. Bard uhnul. Byl to instinktivní pohyb, který si ani neuvědomil, dokud nebyl v nepohodlném záklonu a elf se nad ním neskláněl jako štíhlá bříza. Zlaté obočí se vyklenulo v otázce.

“Ne tady,” nechal vyjít do ztracena, protože si uvědomil, že to nezní vůbec dobře.

Naprosto by pochopil, pokud by se Thranduil urazil, jenže příliš mnoho věcí bylo proti nim. I kdyby nebyl král, a tak by nemohla jejich blízkost způsobit nějaké diplomatické tahanice (doslova viděl před očima Dainovu řvoucí tvář, kdyby ho obviňoval ze zrady, nadržování elfům a podobných věcí), ještě nepřišel na způsob, jak by svým vlastním dětem vysvětlil… vztah… dohodu… to něco mezi ním a Thranduilem. Stejně jako teď nevěděl, jak elfovi vysvětlit, proč se zdráhá. Povzdechl si a ustoupil dost na to, aby už nemusel být v tak nepohodlné pozici. Thranduil ho nechal jít, ale ne zcela, stále ho lehce držel za ruku. Jeho kůže byla jemná, hřející, takže se jí vzdával jen s obtížemi. 

“Myslím, že by nemuselo dopadnout dobře, kdyby nás někdo viděl.”

“Chápu,” pronesl Thranduil klidně, bez vzteku. “Tvoji lidé o nás nevědí.”

“A tvoji snadno ano?”
“Ovšemže ano!” odpověděl, jako kdyby to opravdu považoval za samozřejmé a poněkud tím vzal Bardovi vítr z plachet. Nečekal, že by o tom byl elf tak otevřený. “Nebo si snad myslíš, že kdokoliv může přespávat v mých komnatách?”

“Ne, to si nemyslím, ale viděl mě jen Elros a Galion…”

Vzpomínka na Thranduilova osobního sluhu, nebo čím to Galion byl, byla stále velmi živá, i když ho viděl jen dvakrát v životě. Poprvé, když přinesl víno do Thranduilova stanu, v noci před Bitvou pěti armád, a podruhé právě během jeho poslední návštěvy ve Hvozdu. Hned mu bylo jasné, že ho elf nemá rád. Možná to mělo něco společného s tím, že ho našel na lůžku svého krále jen v jedné ponožce a s kalhotami u kolen, ale daleko spíš s tím, že byl Bard člověk. Někdo nehodný třeba jen delšího pohledu, pro kterého měl vyhrazené jen ostentativní mlčení. Přesto přese všechno si nemyslel, že by Galion chodil po elfském městě a roznášel o Thranduilovi drby. Viděl jak o svého krále pečuje. V tom byla opravdová láska a hluboká věrnost. Neudělal by nic, co by jeho králi jakkoliv uškodilo.

Krátký zvonivý smích protnul záblesk Bardových vzpomínek na nepříjemného elfa.

“Máš pravdu, nikdo kromě nich tě v paláci neviděl, ale mohu tě ujistit, že tě slyšel každý z mých podaných, kdo byl té noci ve městě. Nebyl jsi zrovna tichým, a to ani pro lidské uši ne.” V očích mu pobaveně blýskalo.

Ať byla pravda, že ho mohli slyšet všichni elfové ve městě nebo ne, bylo by to trapné přesně tím způsobem, který ho nutil se cítit zase jako chlapec. Což sice znělo krásně, ale ve skutečnosti to tak skvělé nebylo. Muž s pěti dekádami na zádech by neměl trpět koktavostí, jenže přesně to se mu stalo.

“Nebyl jsem… nebývám… chci říct, bylo to dlouho… a ty si prostě…” neurčitě zamával rukou.

“Netřeba se omlouvat, mellon. Nijak mě to neobtěžovalo, i když…” protáhl a zvedl zamyšleně oči k nebi, rty našpulené, “musel jsem sedm dní přemlouvat párek sýkorek, zimujících na mém balkóně, aby se vrátily.”

“Jen si ze mě utahuj,” zahučel stále v rozpacích, které rozhodně nezmírňovalo, jak na něj Thranduil úkosem shlížel a jeho rty se cukaly, kterak nejspíš zadržoval další jiskřící zasmání. Byl nádherný. Tak… uvolněný, ukazující už dlouho tu stránku sebe, která nebyla ani chladná ani škodolibá, opojná tím magickým způsobem. Těžká, skoro dusící a zahalující Bardovo vnímání jakýmsi oparem úžasu. Ve skutečnosti vypadal elf stejně skutečně, na okrajích skoro lidsky, jako tehdy na balkóně svojí ložnice. Jen méně chladně a vzdáleně.

Když se tak na něj díval, pocítil vinu a hanbu, protože mu došlo, že mu Thranduil ukazuje víc ze sebe, než u něj bylo nejspíš zvykem. A tak nebylo spravedlivé, aby ho před ostatními skrýval, jako nějaké špinavé tajemství.

“Nechci to tak nechat na pořád,” pronesl vážně, bez předešlého zlehka pobaveného úsměvu a natáhl se, aby se konečně prsty dotkl bělostného hřbetu elfovy ruky. “Jednou se o všem – o nás – dozví tak jako tak. Pravda nikdy nemůže zůstat skrytá navždy. Jen tomu chci dát víc času.”

“Čas, je něco, čeho, jak víš, Barde, mám víc než dost. Umím být trpělivý,” řekl klidně, jenže přitom zároveň odtáhl svou ruku a společně s druhou ji sevřel před tělem, takže byly zakryty hradbou z rudé látky. “Doufám ale, že tanec nebude něco, co mi odepřeš, můj příteli. Slunce se konečně vzdalo vlády a hvězdy rozsvěcují nebeskou klenbu stříbrným jasem. Nastává čas elfů. Čas zpěvu a tance a já bych nerad slavil sám.”
Nevěděl, co si myslet o způsobu, jakým mu elf odpověděl, ale věděl, co si myslet o nabídce. Krátce se podíval k tanečnímu parketu. Byl plný lidí, elfů i trpaslíků. Sice byla pravda, že zatímco lidé byli všude a proplétali se jeden s druhým, elfové a trpaslíci si každý vybral svou půlku plácku. Byli spolu na jednom tanečním parketu a to byl úspěch hodný oslavení. S kým jiným, než s Thranduilem, ho měl slavit.
“Dám si ještě jednu hořkou na odlehčení toho piva. A pak se děj vůle Valar!”

°°O°°

Když Bofur slyšel, že může na oslavu v Dolu přijít každý, neváhal ani chvilku. Prostě se vykašlal na stohy pergamenů, které musel projít i plánování velké várky hraček, které chtěl jeho hračkářský cech letos v létě začít prodávat v lidském městě, a vyrazil na cestu. Jen tak, nalehko. Však všechno, co potřeboval, byla hrstka mincí na nějaké to pivko, dýmka, zásoba tabáku a veselá písnička, kterou si mohl po cestě broukat, zatímco dokončoval poslední dárek pro Tildu – vyřezávaného šneka. 

Srdce mu zpívalo a krok měl lehký a veselý celou cestu do Dolu, ale když pak vstoupil na náměstí plné ohňů, zmocnila se ho nervozita a obavy. Neviděl Tildu skoro dva roky. Naposled při Bardově korunovaci. Stokrát ji chtěl navštívit, jenže copak mohl? Měl pořád za zadkem strážce, poradce, vysoké členy hračkářského cechu, úředníky, sluhy a kdovíkoho dalšího. Jeho život se proměnil ve zmatek. Kolikrát zatoužil zase být jen ten obyčejný výrobce a prodejce hraček, který chodil nabízet svoje výtvory na malé lidské trhy a rozdávat dětem radost. Jasně, hromada zlata a drahokamů, kterou měl v Ereborské pokladnici a která byla tak obrovská, že se v ní doslova mohl koupat, měla něco do sebe, ale dětský úsměv a obdiv k jeho řemeslu, nemohlo nahradit ani všechno zlato světa.

Tildin úsměv a její obdiv nemohl nahradit ani všechny diamanty světa. Dívat se na ni, bylo jako dívat se na tu nejúžasnější a největší sadu vyřezávacích nožíků vůbec. Vzít ji za ruku, bylo jako držet dřevo z elfského lesa. Slyšet její smích, bylo jako slyšet šeptání jeho Umu, když se probíral nedodělanými hračkami a rozhodoval se, pro kterou byl ten správný čas. Byla jeho vším. Věděl to ve chvíli, kdy vystrčil hlavu z Bardova záchodu a poprvé ji uviděl. Už nikdy nemohl být nikdo jiný.

Pravda, tehdy to ještě byla taková malá žába, samý ostrý loket, hubená ramena a dlouhé ruce. Ale dneska…? Už byla o dva roky starší. Dva roky udělaly u lidí hodně, že jo? Asi už byla starší… dospělá, možná… Nebyl si jistý. Lidé stárli tak podivně. Stačila zima, a z dětí, které milovaly jeho hračky a běžely mu naproti, aby viděly, co nového jim přinesl, se staly protivní dospělí, co se ofrňovali nad tím, že je trpaslík. Úzkost najednou zmrazila jeho žaludek, jako kdyby v něm vyhasnul samotný Mahalův posvátný plamen. Co když byla Tilda také taková? Co když přestala mít ráda trpaslíky? Co když přestala mít ráda jeho? Co když měla ráda někoho jiného? Co když už byla vdaná a měla děti? Ó, Mahal mu pomoz, co když čekal moc dlouho?

Takové a podobné myšlenky se Bofurovi honily hlavou, když se rozhlížel kolem sebe a hledal v davu lidí, trpaslíků a elfů, jednu lidskou dívku.

Najednou mu kdosi strhl klobouk.

“Hej!” vykřikl pobouřeně a obrátil se na zloděje. Jeho klobouk byl nedotknutelný. Nosil mu štěstí, přežil s ním cestu sem i Šmaka a všechno, co bylo potom. Nikdo se nesměl jeho klobouku dotknout, to věděl každý trpaslík v hoře, a teď se to chystal vysvětlit i tomuhle lidskému nebo elfskému výtržníkovi.

Vzhlédl k raubíři, na kterého hodlal seslat všechen svůj hněv, ale nevydal ani hlásku. Byla to ona. Vyrostla. Už měřila o dvě hlavy víc než on, ale byla to ona. Ve tváři ztratila trochu dětského tuku, ale dolíčky, dozdobující její krásný úsměv, jí zůstaly. Vlasy měla ve světle ohňů jako tmavý bronz a ve vlnách se jí kroutily podél vysokého krku, který mizel pod červeně vyšívaným límcem bílé blůzky, napínající se na hrudníku přes křivky, které už rozhodně nebyly dětské. Óu-je! Mahal mu pomáhej, nebyly ani trochu dětské. Byly to prsa jak se patří. Taková, co by u trpaslice hledal marně a tady je měl rovnou před obličejem. Prostě nemohl nic jiného, než na ně zírat.

“Mám tvůj klobouk! Říkala jsem, že ho nakonec ukradnu!” řekla se smíchem. Hlas měla bohatý, jako to nejsladší pivo a smích pořád tak krásný. Bofur se v něm mohl koupat se stejnou radostí jako ve vaně plné zlata. 

“Jach, děvče, tos říkala,” odpověděl také se smíchem a s jistou námahou opět vzhlédl do Tildiných očí. Byly jako nádherné, temně modré nebroušené safíry, ještě temnější, než když mu před dvěma roky přísahala, že mu jednou ukradne klobouk a už nikdy ho nevrátí. Jaj, kdyby byl ten hloupý klobouk něco, co by ji udělalo radost, Bofur by jí ho dal – a jak rád. Byl celý její.

“Tak, teď je asi tvůj…”

“Nebuď směšný. Tobě sluší víc,” řekl Tilda a s rozverným zasmáním mu ho narazila zpátky na hlavu, až mu zakryl oči. Zvedl chlupatý okraj a zamžoural přes něj nahoru na rozesmátou Tildu. Jo, rozhodně už nebyla děvčátkem, které poznal. Byla to mladá dáma, dokonce princezna a asi by se k ní tak měl chovat.

Smekl klobouk a vysekl hlubokou poklonu, skoro takovou, jakou měl. Starý Fremlun, učitel etikety, co se mu pokoušel vtlouct do hlavy nějaký ten lordský glanc, by na něj byl hrdý.

“Lady Tildo, je mi potěšením vás zase vidět,” vyslovil pečlivě každé slovo, každou slabiku a dokonce se mu podařilo vyhnout se svému hornickému přízvuku. Snažil se vážně tvrdě.

“Lorde Bofure. Já vás taky ráda vidím,” odpověděla mu Tilda stejně tak slavnostně a zdvořile a udělala pukrle, díky kterému byla skoro stejně vysoká jako on.

Dokázali svoje vznešené chování zachovat asi tak dlouho, jak dlouho dokázali oba zadržet smích. Jakmile z nich vytryskl, Tilda se sklonila a pevně objala Bofura kolem krku. V prvním okamžiku byl zaskočený, ovšem, než se vlastně vůbec stačil zamyslet co dělat, už měl ruce ovinuté kolem jejích zad. Byla tak měkká a podivně chladná, jak už lidé bývali, ale také byla cítit domoven. Po borovém dřevě, trpasličím pivě, kančím a heřmánku, který jí voněl z vlasů. S povzdechem do nich zabořil nos.

Odtáhla se až příliš brzy.

“Elfové přivezli nějaké zboží. Viděla jsem jednoho, který prodával flétny. Určitě budou z elfského dřeva. Měli bychom se na ně jít podívat.”

“Nevím, děvče, jestli nejsou elfské flétny na moje velký ruce moc tenoučký a křehký.”

“Mají spíš lidskou velikost. Pojď. Uvidíš.“ Vzala ho za ruku, čemuž se Bofur rozhodně nebránil.

Vedla ho davem rychle, s jasným cílem, a protože měla dlouhé nohy, musel si párkrát popoběhnout, když se jejich sevřené ruce moc napnuly. Mohl by ji náhodou ztratit. Koutkem oka zahlédl, že se ho dva jeho strážní pokusili následovat, ale k jeho nesmírnému pobavení uvízli mezi tančícími elfy. To by sice nepřál ani největšímu nepříteli, jenže na tom, jak se snažili prokličkovat mezi vlnícími se vyhublými elfskými těly, bylo prostě něco komického.

Mahadík, rychle mu zmizeli z dohledu, když ho Tilda vtáhla do klidnější části náměstí a jistým krokem zamířila k jednomu z elfů, sedících na zemi. Byl vysoký, tmavé vlasy a oči, bílá kůže, prostě jako každý druhý – a nejspíš to byl muž. Tím si ale Bofur nebyl úplně jistý, protože elf měl na sobě volnou tuniku, která sahala někam do půlky stehen, zakrývající všechny potencionalní oblosti, zatímco dole čouhaly nohy hubené jako zpřehýbané drátky. Jak mohli na takových špejličkách vůbec chodit, to mu hlava nebrala.

“Zdravím tě, Telione.”

“A já zdravím vás, princezno Tildo,” odpověděl elf pokývnutím hlavy.

“To je Bofur a měl by zájem o tvoje flétny.”

“Pokud možno něco, co moje trpasličí prsty nerozlámou,” připojil se k jejím slovům a zahýbal elfovi prsty před obličejem.

Ten se samozřejmě ani nehnul, nemrknul, prostě nic. Zachoval naprostý klid, jen odhrnul látku z tácu, který ležel vedle jeho nohou a odhalil řady fléten mnoha velikostí, šířek, barev i zdobení. Hned ho upoutaly flétny tak malé, že musely být pro dítě nebo hobita a vedle nich naopak ležely flétny tak dlouhé a tenké, že připomínaly spíše stéblo nějaké vysoké vodní trávy. Nejvíc tam však bylo fléten tak akorát pro lidskou ruku, délkou i šířkou a tvarem. Takové měly správnou velikost i pro Bofura. Tvůrce mu nadělil Um na vyrábění hraček, které nejen uměl vyřezat do sebemenšího detailu, dokázal jim i vdechnout život pomocí dřevěných mechanismů, drátků, provázků a gumiček. A aby svým Umem neplýtval, dal mu do vínku ruce s dlouhými a na trpaslíka tenkými prsty, kterými mohl dosáhnout do útrob poničené chodící panenky stejně jako hrát na lidskou flétnu.

Jedna mu hned padla do oka. Byla ze světle hnědého dřeva s několika barevnými pruhy. Sebral ji z tácu a zvedl proti nebi, na kterém svítily překvapivě jasné hvězdy. Flétna se trochu leskla a byla neobvykle lehká.

“Zahraj mi něco,” požádala ho Tilda.

Takové žádosti nemohl odolat, přiložil nástroj k puse a zkusmo vyloudil krátkou jednoduchou melodii.

Zvuk byl jiný, než z lidských nebo trpasličích fléten. Jako by jemnější, táhlejší, prostě více se hodící k dlouhé milostné baladě než rychlé, veselé písničce pro dobrou náladu a udržení kroku. Zkusil Ódu na zlatý vous lady Sífi. Seděla flétně perfektně, stejně jako Tildě, jejíž doteď rozverný úsměv zjihl a její tvář tak díky tomu zjemněla.

Miloval její smích i úsměv, ale když se na něj dívala tak hluboce, jeho srdce bylo snad ještě víc šťastné.

Poslední trylek první sloky dozněl a Bofur nechal flétnu klesnout od rtů.

“To bylo krásné,” pronesla Tilda jemně, na tváři stále ten malý, něžný úsměv.

“Působivé… na trpaslíka,” ozval se elf, do teď tak tichý, že na něj skoro zapomněl a klidně by zapomněl úplně. Jenom rušil. Ale… Tildě se hudba líbila a to znamenalo, že flétnu prostě musel mít.

“Je to dobrá flétna. Za kolik?” 

Elf jen pokynul k malé destičce u hloučku nástrojů, kde ještě před chvíli ležela i Bofurova flétna. To znamenalo, že cena byla pevná a nedalo se smlouvat. Ne že by o to stál, důležité bylo mít flétnu, která dělala jeho Tildu šťastnou, a to za každou cenu. Bez řečí sáhl pro mince a položil je na tác. Elf je bez jediného slova shrábl. Tím byl obchod uzavřen a hudební nástroj putoval do jedné z mnoha kapes Bofurova kabátu.

“Z toho hraní mi vyschlo. Dáme si džbánek nebo dva?” navrhl a nabídl Tildě ruku.

“Ráda.” Ani nezaváhala, když jeho ruku chytla.

Široce se usmál při představě dobrého piva a ještě lepší společnosti, když koutkem oka zachytil jednoho ze svých strážců, kterému se podařilo vymotat se z davu a teď se rozhlížel po okolí a hledal ho.

“Oj!” uniklo mu a bez rozmyslu použil první úkryt, který mu padl do oka – a to Tildinu širokou sukni.

“Co se děje?” zeptala se zmateně Tilda.

“Můj osobní strážce. Nesmí mě vidět,” odvětil a opatrně vykoukl spoza její sukně. “Jestli mě zmerčí, do rána se ho nezbavím.”

“Chápu,” řekla se smíchem a trochu rukama roztáhla svou sukni. “Přesně vím, kam tě schováme. Pojď!” Popadla ho za ruku a rychle vyrazila k nejbližší uličce, ozářené jen pár loučemi a měsícem. 

S radostí se nechal vést, hlavně, že mohl Tildinu štíhlou ruku mít ve své a být s ní. Přesto trochu znervózněl, když se přiblížili k hradbám města a jedné z bran.

“Kam jdeme, děvče?” zeptal se. Byli už tak daleko, že hudba, zpěv a smích byl jen vzdálenou ozvěnou, zato hukot řeky a šumění větru byly blízko. Jistěže, neměl strach ze tmy, ostatně trpaslíci měli ve tmě lepší oči než lidé, ale uvažoval, co by si asi myslel Tildin otec, kdyby zjistil, že byli někde venku a jen spolu. Mohly z toho být všelijaké řeči. Mahal věděl, že by nikdy nemohly být pravdivé, protože Bofur byl čestný trpaslík a nikdy by neohrozil Tildinu počestnost, ale lidé prostě mluvili. A zvlášť, když šlo o velké pány a dámy nebo o trpaslíky. Nebo dokonce o obojí.

“To uvidíš,” odpověděla mu se smíchem a ještě přidala do kroku, takže téměř běžela. Držet s ní krok bylo těžší než předtím.

“Děvče! Děvče!” zavolal udýchaně, klusání lidskou rychlostí opravdu nebylo nic pro trpaslíka, jako byl on. “Asi bysme neměli chodit sami někam do tmy. Jsou tu vlci… a další havěť… a já nemám svoje kladivo.”
“Nebudeme sami!”

A skutečně, než se stačil zeptat, s kým tedy budou, uslyšel smích a rozjařené výkřiky a za chvíli se spoza kopce, po kterém šplhali, vynořila další hranice. Nebyla tak vysoká, jako ty ve městě, zato byla dlouhá. Trochu připomínala základ na vypalování svahů před výkopem. Veselilo se kolem ní asi dvacet lidí a k Bofurově potěšení, žádný elf, i když ani žádný trpaslík. Jenom lidé, tancující kolem ohně a… 

“O-ou!” unikl mu překvapený výkřik, když se jeden lidský chlapec z velkého rozběhu vrhnul skokem přes oheň a dopadl na druhé straně, za hlasitého křiku a potlesku všech. Zatraceně nebezpečná zábava, když zvážil, že lidé nebyli z kamene a ohně jako trpaslíci, ale z mnohem měkkčích věcí, které se daly snadno zapálit.
“Je to starý zvyk,” naklonila se k němu Tilda, která si musela všimnout, jak překvapeně kouká. “Skáčeme přes ohnivou hranici, abychom přivítali jaro a měli v dalším roce štěstí. Také se říká, že když si dva skočí společně, ruku v ruce, jsou si souzeni a zůstanou spolu po zbytek života.” Jak mluvila, vedla ho dál do světla kolem hranice a mezi lidi, kteří jim trochu ustupovali a zvědavě si Bofura prohlíželi. “Už spoustu let jsme to nedělali, ale dneska si pár lidí řeklo, že to zní zábavně. Pojď! Zkusíme to spolu!”

“Myslím, že to si asi nechám ujít, panenko.”

“Hahá! Trpaslík má strach z ohně!” zavolal jeden z mladíků posměvačně. Jeho hlas zněl už hodně opile a stěží se držel vzpřímeně, natožpak aby udržel korbel v ruce, aniž by z něj nešplíchalo pivo na všechny strany.

Bofur na pití smutně pohlédl. Taková škoda dobrého trpasličího piva!

“Měl bys dávat pozor, chlapče, před kým takové věci říkáš. Znám pár takových vznětlivých trpasličích pánů, co by tě za podobnou urážku prohnali po rynku se sekerou v ruce,” varoval mladíka v podstatě dobrosrdečně a překonal ten malý kus mezi místem, kde stál, a vatrou. “Každý ví, že pro nás je oheň přítel a jak by to mělo ve správném přátelství být, máme k ohni úctu a on má úctu k nám. Rozhodně se ho ale nebojíme,” dodal dostatečně důrazně, než si rázně vykasal rukáv a strčil ruku do plamene.

Byl příjemně teplý, ne horký jako plameny pod jejich pecemi nebo v kovárnách. Byl to takový malý plamínek, ovíjející se mu kolem prstů, nočním vzduchem prochladlých, jako přátelský pes, čekající na pohlazení. Jistě, za nějaký čas by ho i takový drobek mohl spálit, ale trvalo by to. Pro teď byl jen zdrojem žádaného tepla, které mu skrze ruku stoupalo do celého těla, prostupovalo jeho žílami, zahřívalo jeho kosti a lákalo jeho Posvátný plamen k hraní.

“Bofure!” vykřikla Tilda společně s tím, jak vytrhla jeho ruku z plamenů a málem se sama popálila. “Zbláznil ses! Co to děláš?! Vždyť se-” slova jí zemřela na jazyku, když sevřela jeho ruku ve svých chladných dlaních a několikrát ji obrátila, jak hledala neexistující popáleniny. Nakonec k němu obrátila překvapený pohled. “Ty nejsi vůbec spálený. Jak je to možné? Viděla jsem… vypadalo to, jako bys…” podívala se na oheň a zase zpět.

“No vážně! Nemá ruku ani červenou,” ozvala se mu za zády jiná mladá lidská žena, která přehlédla přes jeho hlavu na jeho ruku v Tildině sevření. “To je úplně jak… kouzlo! Nevěděla jsem, že trpaslíci umí čarovat.”

Bofur se zasmál a zakroutil hlavou.

“Není to kouzlo.”
“Tak je to trik!” zvolal další mladík, naštěstí ne ten, co předtím sotva stál na nohou. Tenhle zněl docela střízlivě.

“Není to ani trik, je to prostě to, jak jsme byli my trpaslíci vyrobeni,” odpověděl, když opatrně vyprostil svou ruku z Tildina stisku, jen aby ji mohl vzít za obě ruce. “Tvůrce nás vytesal z kamene a pak nám vdechl život žárem ze svých božských pecí. Jsme kámen a oheň. Plameny nás jen tak nespálí.” 

“Tak to se nemusíš bát skočit, trpaslíku,” vyzvala ho dívka za jeho zády.

“Říkal jsem, že nespálí nás, ale může spálit naše šaty. Nechci, aby mi vzplanuly gatě a já pak musel jít zpátky do Ereboru s holým zadkem.”

Přes skupinku lidí se převalila vlna veselého smíchu, ale ten, který Bofur slyšel nejjasněji, byl Tildin. Zahříval ho u srdce víc než ohníček, u kterého stáli. Jako ta nejveselejší melodie nebo klapot ozubených koleček malého dřevěného mlýna, který právě dokončil a vložil do něj veškerý svůj Um a Řemeslo. Přitom málo co se dalo srovnat se zvukem vzdáleného souhlasného Mahalova mručení, který slýchal každý trpaslík, když konečně dokončil svůj řemeslný výtvor. Snad jedině… O-oj, jen ta jedna jediná věc mohla být stejně silná, jako píseň velkého Tvůrce. A Bofur byl naprosto v háji. Ne, že by mu to vadilo, ale…

“Dobře! Ať o mně nikdo neříká, že kazím zábavu, tak vám něco ukážu,” rozhodl se a vykasal i druhý rukáv.

“Co chceš dělat?” zeptala se Tilda se zájmem, ale i s náznakem obav, když přistoupil k ohni a přidřepl.

“Něco uvidíš. Pořádně se koukej, děvče.” Loupl po ní okem, než sáhl přímo do ohně k nejbližšímu, skoro shořelému polenu.

Z ohně se vyvalily jiskry a vyšlehly plameny, jak vytáhl poleno ven, načež ho zvedl a – za překvapeného zalapání po dechu a hučení všude kolem – ho rozlomil na tři menší kusy tak, aby byly všechny zhruba stejně velké a těžké. Potom se s nimi v rukách zvedl a přehlédl, se spokojeným úsměvem, nevěřícné tváře kolem sebe. Pro člověka musely být rudé uhlíky doslova žhavé, nejspíš tak moc, že by kůži nejen popálily, ale rovnou svlékly. Ale pro něj? Pcha! Akorát to trochu štíplo v dlaních.

Ustoupil dozadu a přejel pohledem celé napjaté publikum, než vyhodil první oharek do vzduchu. Se zahučením vylétl a v letu vzplanu. Hned za ním hodil druhý a nakonec i třetí. Žhavé uhlíky vyletovaly nejméně do dvojnásobku Bofurovy výšky, hučely, jiskřily a střídavě se bíle rozsvěcely. Raz, dva, tři. Zepředu, a šup – dva zezadu. Odraz na nohou a zase zpátky dokola.

Nevěřícné hučení se rychle změnilo v nadšený pokřik, potlesk a smích. A povzbuzování pokaždé, když vyhodil uhlík obzvlášť vysoko.

Mahalžel, dřevo bylo jen omezené množství potravy pro oheň, a tak uhlíky začaly nakonec vychládat, z rudých se změnily v černé.

“A ráz!” hodil do ohně první uhlík, který okamžitě vzplanu a vyslal do vzduchu výbuch jisker. “A dvá!” Hodil i druhý, se stejným efektem. “Tří!” Poslední udělal největší jiskrný výbuch ze všech.

Pokřik, spojený s potleskem, byl tak hlasitý, že ho musely slyšet až ve městě a byl příjemným balzámem pro Bofurovy uši. Zase byl chvíli v Modrých horách, na lidském trhu, a bavil… no, trochu odrostlejší děti.

Co víc si přát? Snad jen… Loupl očkem po Tildě, jenže ta byla pryč.

Zmateně se kolem sebe začal rozhlížet, ale nikde v davu ji neviděl.

Mahalovy chlupaté koule! Jak mohl ztratit svou Tildu?

Zmocnil se ho… něco jako… strach? Ne, strach znal velmi dobře. Tohle bylo horší než strach. Něco, co mu bolestivě stáhlo hrdlo tak, že skoro nemohl dýchat a věděl, že se mu uleví teprve, až Tildu najde. Tak silné nutkání něco udělat… hledat… nikdy nepoznal, ani když musel fárat na měsíc do uhelného dolu, ač ho Um hlasitě vábil, doslova křičel, aby se zavřel ve své dílně a pracoval.

“To bylo úžasné!”

“Co ještě umíte, pane trpaslíku? Pane trpaslíku?”

Hlas zněl naléhavě a těsně u jeho ucha. Ani si nevšiml, že jedna z dívek byla až u něj a měla položenou ruku na jeho rameni, asi aby připoutala jeho pozornost.

“Ještě hrát na flétnu a pár dalších věcí,” odpověděl neurčitě, zatímco se dál rozlížel a sotva vnímal, jak nadšeně dívka zněla a že ho prosila, aby zahrál. “Musím najit Tildu. Neviděli jste někdo Tildu?” zeptal se a zněl přitom i sám sobě zbytečně naléhavě.

“Myslím, že šla támhle tudy… k těm stromům,” odpověděl mu zrzavý chlapec a ukázal na nedaleký pahorek ke skupině bříz.

Zamžoural do tmy, ale neviděl nic. Sama tma by nebyla problémem, ale vrbičky byly daleko a jak bylo dobře známo, trpaslíci měli na dálku tuze špatný zrak. Musel se spolehnout na chlapcovo slovo a doufat, že tam Tilda skutečně je.

Poklusem vyrazil k hloučku stromků. Spěchal, seč mohl, po deštěm mokré hlíně, do které se svou vahou propadal. Honem nahoru, mezi stromky, kde konečně uviděl známou siluetu. Popoběhl si posledních pár desítek stop, aby se dostal po její bok.

“Tildo, děvče, málem jsem měl smrt, když ses ztratila. Proč jsi šla pryč?”

Obrátila k němu jenom hlavu a ve světle hvězd a měsíce bylo vidět, že se mračí.

“Nepotřebovala jsem se dívat, jak se předvádíš,” odpověděla ostře.

Zamrkal.

“Chtěl jsem tě pobavit,” bránil se slabě.

Vždyť o nic nešlo, ne?

Už batolata ráda strkala ruce do ohništ, vytahovala z nich horké uhlíky a některá je prý i zkoušela jíst. Dokud nic nezačalo hořet nebo to neodnesla zvlášť pěkná kožešina či koberec, nebyl problém. 

“Nepřišlo mi to zábavné. Bylo to nebezpečné a nezodpovědné,” potřásla hlavou, načež se podívala přes Bofura a zamračila se. “No, podívej se na ně! Přesně jak jsem si myslela. Teď to budou zkoušet sami a ještě se jim něco stane. Jsou to hloupí kluci, a když jim ukážeš něco takového, budou to chtít dělat taky.”

Jen krátce se otočil za sebe, aby rozpoznal akorát tak oheň, který teď několikrát vzplanul a spoustu nejasných siluet, jak se kolem něj pohybovaly. Ale věřil jí, že říká pravdu, protože to dávalo smysl.

Taky jako malý trpaslík dělal každou blbost, co udělali jeho bratranci, a kolikrát se mu stalo, že ho jeho Ma proháněla po světnici s rákoskou, aby mu do hlavy vtloukla zdravý rozum. 

Poškrábal se pod kloboukem a provinile vzhlédl k Tildě.

“Asi máš pravdu, panenko. Nějak jsem to nedomyslel,” připustil, protože nebýt Tildy, opravdu by ho to nenapadlo. A to mu vnuklo myšlenku i slova. “Vidíš? A proto jsem rád, že znám někoho tak chytrého a hezkého, jako jsi ty.” Zářivě se na ni usmál.

Měl to být kompliment, který ji potěší, ale opak byl pravdou. Spražila ho přezíravým pohledem a s malým, skoro neslyšným odfrknutím se od něj obrátila.

Jaj, tak to se taky nepovedlo.

Znovu se poškrábal pod kloboukem, tentokrát zamyšleně a bezradně zároveň. Uměl být rychlý s vtipem a zřídkakdy nevěděl, co říct, ale neuměl jednat s dámou, jakou Tilda byla. S děvčaty, co nosily v lidských šencích korbely s pivem? To jo, ty bylo snadné okouzlit nějakou historkou z bojiště, patřičně přikrášlenou a vyvedenou v krvavých detailech, nebo trikem s ohněm a uhlím. Případně vyřezávanou tretkou, která v sobě měla Umu, že by sotva za nehet vešlo…

O-hó! Měl tu přece svůj poslední výtvor. To nebyla žádná drobnost. Ani tretka. Tomu věnoval hodiny svého času, celé své srdce, svůj Um i všechnu Řemeslnou praxi, tak, jak to udělal u všech hraček, které pro Tildu za poslední dva roky vyrobil. Byly to tak dobré věci, tak precizní, že je s klidným svědomím mohl označit za námluvní dárky. Byly to námluvní dárky!

Sáhl nejdřív do jedné kapsy, tam našel svou dýmku a tabák. Pak do druhé, kde byla flétna. Do třetí, čtvrté a páté, kde bylo spoustu nepotřebných věcí, jako různé provázky, lesklé kamínky… A tady měl dokonce kousek preclíku. Jednou rukou ho vytáhl a strčil do pusy, mezitím co druhou konečně nahmatal figurku šneka. Vyndal ji a začal leštit rukávem, žvýkaje při tom kousek preclíku tak rychle, jak jen bylo v jeho silách.

Polkl, otřel si ruku do kalhot, urovnal kníry a setřel z nich případné drobky, a pak udělal krok blíž k Tildě. Ta ho dál ignorovala, a tak dostatečně hlasitě odkašlal.

“Co?” byla její otrávená reakce, ale alespoň se na něj obrátila.

“Tady. Řemeslný výtvor z mých rukou,” řekl tím nejslavnostnějším hlasem, který zvládl, a zvedl figurku šneka, nabízeje ji Tildě.

Oči se jí rozzářily a tvář roztála do úsměvu, který dal úplně zapomenout, jak rozzlobeně ještě před pár okamžiky vypadala. Bofur se usmál nazpět a jeho srdce se nadšeně zatetelilo, protože nebylo nic krásnějšího, než udělat Tildě radost.

“Ten je rozkošný,” zvolala hlasem opět měkkým, který byl pro jeho uši pravým pohlazením, a s náležitou úctou, ale i špatně skrývaným nadšením, od něj šneka převzala.

S radostí, která způsobovala, že se mu žaludek houpal, jak po rychle vypitém pivu, sledoval její prsty, jak přejížděly po každém malém vrypu, každé křivce a každém vybroušeném úhlu. A srdce mu poskočilo až do krku, když si přitiskla figurku na prsa a trochu se naklonila, takže byly jejich tváře jen malý kousek od sebe. Tak malinký, že cítil její chladný dech, jak mu čechrá knírek.

“Dám ho mezi žábu a kapra. Nebo možná vedle kobylky,” zvažovala nahlas.

Bofur polkl knedlík. Měla žábu, kapra i kobylku? Měla i ostatní věci? Nechala si je všechny? Potřeboval to vědět.

“Máš všechny figurky, které jsem ti poslal?” zeptal se, dech zadrhnutý v krku.

“Do poslední,” přikývla vážně, jako by si uvědomovala, jak důležité to pro něj je. “Mám je vystavené na poličce u postele, kterou pro mě vyrobil Bain. A jestli mi je budeš posílat dál, bude muset udělat další,” dodala se smíchem.

Měla je, a dokonce vystavené na čestném místě. Vážila si jich, přijímala je a navíc nejen ona, ale i její bratr. Žádný trpaslík, který se setkal se svou druhou polovičkou, nemohl doufat v nic lepšího než v tohle. Chtělo se mu vytáhnout flétnu, začít hrát tu nejveselejší melodii, kterou znal a tancovat až do svítání. Jenže elfská flétna uměla jen tklivou hudbu. Stáli na svahu, plném mokré trávy, a Bofur měl dost rozvahy, aby se tu nepokoušel křepčit. Alespoň vzal Tildiny ruce do svých a, i když měla delší prsty než on, dokázal je ve svých větších dlaních sevřít obě a ještě dřevěnou figurku, kterou stále držela. Její kůže byla nejen chladná, byla skoro ledová, ale to vůbec nevadilo. 

“Víš, panenko, co mi děláš? Co mi říkáš?” zeptal se rozechvěle, s obavou, že možná on nebo ona – nebo oba – něco nepochopili správně, ale Tilda jeho nejistotu rozehnala, když pomalu přikývla.

“Myslím, že… ano. Doufám, že… pokud myslíš, to, co já myslím,” odpověděla o něco váhavěji.

“Řek bych, že ano.”

“Jestli ano, tak bys mi měl dát pusu.”

“To bych rád,” vydechl a natáhl se kupředu.

Tilda se mu naklonila vstříc, a on se ještě trochu zvedl na špičky. Pak, když se jejich rty konečně skoro dotkly, jednomu z nich uklouzla noha. Bofur netušil komu, jen věděl, že padá a že Tilda padá na něj. Jen, co si uvědomil, že obyčejným kecnutím na zadek to neskončí, ji obalil rukama. Svah byl dost prudký, aby je strhl dolů, ale naštěstí natolik krátký, že se přetočili jen třikrát, než se jejich cesta mokrou trávou a hlínou, zastavila.

Nešťastnou – při druhém pohledu možná šťastnou – náhodou skončila Tilda dole a on na ní. V tu chvíli v něm trochu hrklo. Cesta dolů byla sice krátká, ale Tilda je člověk a on trpaslík. To bylo jako hodit do sklenice žulu a lastury, a pořádně zatřást. S kamenem by se nestalo nic, ale lastura by byla na cimprcapr.

“Jsi v pořádku?” zeptal se s obavou.

“Jsem,” dostal okamžitou, udýchanou odpověď plnou smíchu. “Jen jsi hrozně těžký,” postěžovala si a zavrtěla. “Trochu se posuň, ty šutre, ať můžu dýchat.” Jednou rukou do něj zatlačila, ale druhou se ho zároveň chytla za rameno, takže mu nedala moc prostoru, kam se pohnout.

Trochu se pošoupl, aby měl nohy na zemi a většinu své váhy na lokti, kterým se opíral vedle Tildiny hlavy.

Přestala se pod ním vrtět a rukou, kterou ho do teď tlačila pryč, ho naopak objala kolem zad, aby ho udržela u sebe. Dívala se mu do očí a on jí pohled oplácel. Její oči byly temně modré. Tak zářivé a krásné, že by se do nich mohl dívat celý den a noc, celá staletí, a stejně by ho neomrzely.

“Ještě mi dlužíš polibek,” prolomila přetrvávající ticho mezi nimi a od pusy se jí zvedl obláček páry.

“To bych měl splatit dluh,” odpověděl a naklonil se kupředu.

Vyšla mu vstříc. Ba co víc, sevřela mu zátylek a přitáhla si ho k sobě. Jejich rty se konečně střetly v uspěchaném doteku, kde bylo příliš mnoho zubů a příliš málo zkušeností – na Tildině straně vůbec žádné a na jeho jenom s fousatými trpasličími bratry, kteří měli rty poprsakané od horkosti pecí nebo prachu v dolech. A to se vůbec nepodobalo Tildiným baculatým a měkkým rtům, které se tiskly na jeho. Mahal mu pomáhej, bylo to to nejlepší, co kdy zažil. Tenhle okamžik prostě nemohlo nic zkazit.

“Dej ruce pryč od princezny Tildy, nebo ti proženu šíp spánkem, trpaslíku,” zazněl kdesi nad ním melodický, nikterak hlasitý a přesto velmi zřetelný elfský hlas.

Odtrhl se od Tildy a vzhlédl. 

Jeden elf – nejspíš muž, ale kdo to měl poznat – mu stál čelem, luk připravený, šíp namířený na jeho hlavu, a druhý elf, asi elfka, stála po jeho pravém boku a její šíp mu mířil na spánek. Bylo jasné, že to byla právě ona, kdo ho oslovil.

Hned zvedl ruku, kterou měl položenou na Tildiných žebrech, jen kousek pod tím krásně klenutým prsem. Ani netušil, jak se tam dostala.

“Hej-hej! Jen žádná zbrklá rozhodnutí,” řekl a začal se zvedat, pomalu a tak, aby co nejdřív ukázal ruce.

Nechtěl žádné střílení blízko Tildy. Sice nevěřil, že by elfové minuli, protože elfové neminuli nikdy, ale pořád bylo bezpečnější, když odvede hroty jejich šípů od ní co nejdál. A věděl s naprostou jistotou, že ho budou následovat, když pomalu couval od Tildy.

“Zbláznili jste se? Co to děláte?!” vpadla do toho Tilda, která, přesně jak se bál, udělala něco nerozumného. Sotva se jí podařilo dostat se na nohy, už se postavila elfovi do rány. Na jednu stranu mu zatrnulo, na druhou se cítil přešťastný, že ho byla ochotná chránit vlastním tělem. A zatřetí… zatřetí cítil něco v žaludku. Cosi horkého, co ho popohánělo jednat, jako hnal parní strojek kupředu železné vozíčky. Zažil to jen jednou, když byl ještě skoro kluk a byl na trhu se svou amad. Pár hloupých opilých lidských mužů se posmívalo jejím vousům a nakonec se jeden z nich rozhodl, že na ně bez dovolení sáhne. Strčil ho tak, že narazil do zdi, na které po něm zůstala krvavá šmouha. Co se s mužem stalo, nevěděl. Do města se dostal znovu až za patnáct let. Dost dobře si už tehdy uvědomoval, že to taky ten muž nemusel přežít. Ale hněvu se trpaslíci prostě neuměli bránit. Měli v sobě oheň, který planul ničivě a hrůzostrašně i v těch nejlaskavějších a nejklidnějších z nich. A ani Bofur nebyl výjimkou, i když by to do něj ani jeho bratranci neřekli.

Právě teď se se svým vzteklým žárem musel potýkat velmi silně. Zatnul zuby a dech se mu zkrátil. Zachoval klid a rychle ukročil, a tak Tildu opět dostal z dráhy šípu. Oba elfské luky ho následovaly.

“Tak mluvte! Proč míříte na mého přítele i na přítele mého otce?” vyzvala je znovu Tilda, zaujímaje při tom bojovný postoj s rukama v pase.

O-hou! Byl ohromen a dojat a jeho srdce plesalo a tančilo, když ji viděl, jak ho brání.

Elfové se na sebe podívali.

“Náš král nás pověřil, abychom vás našli a chránili,” odpověděl elf.

“A jak vidno, měl k tomu dobré důvody,” přidala se elfka a zpražila Bofura ostrým, skoro až nepřátelským pohledem, který se velmi lišil od pohledu druhého elfa, který sice nebyl vlídný, ale nebyl ani rozhněvaný.

Bofur rychle pochopil, proč se na něj elfka tak dívá.

“Nedělali jsme nic špatného, paní elfko,” bránil se dostatečně pevně a zdvořile zároveň.

“O tom rozhodne Jeho Výsost Bard, trpaslíku,” odvětila, skláněje luk, a pak byla najednou u Bofura a její ruka s nečekanou silou dopadla na jeho rameno. “A nemyslím, že tě bude soudit vlídně,” dodala a popostrčila ho kupředu, vágně, směrem k městu.

Tilda zasáhla a chytla elfku za ruku.

“Můj otec ho nemá za co soudit. Nic neudělal! Tak ho pusťte.”

Tentokrát elfka ostře pohlédla i na Tildu, což způsobilo, že elf také sklonil luk a něco řekl v té jejich směšné, zpěvavé hatmatilce, co elfku viditelně moc nepotěšilo. Její stisk ještě zesílil, takže byl skoro roven Doriho – a to byl snad nejsilnější trpaslík v celém Ereboru.

Dalo mu docela práci nezačít se pod jejím sevřením kroutit bolestí, která mu vystřelovala z ramena do ruky. Jen zatínal zuby a držel.

“Říkala jsem, ať ho necháte být,” pokoušela se Tilda dál, tentokrát výhružně.

“Je nám líto, má paní, ale rozkazy našeho krále jsou jasné. Máme vás chránit. Nemůžeme tento incident nechat bez povšimnutí,” zareagoval elf klidně. Nevypadal úplně nerozumně.

“To je dobré, panenko. Nevadí mi s nimi jít zpátky do města.”

“V tom případě ale půjdu s vámi,” rozhodla Tila a konečně pustila elfku. “Můj otec mi má hodně co vysvětlovat.”

°°O°°

Zrovna si bral další pivo, zároveň se bavil s Dainem, který byl v pěkně načaté náladě, a jen tak mimochodem koutkem oka sledoval Thranduila, který zůstal mezi svými lidmi s pohárem medoviny v ruce, když tu k elfskému králi přistoupil jeden z elfů, který nevypadal tak povzneseně, jako ostatní. Thranduil se přestal pohybovat do rytmu a naklonil se k, o něco, menšímu elfovi, který mu něco pošeptal do ucha. Jen co se elf zase odtáhl, jasně modré oči se upřely přímo na Barda.

A tak začala jejich až příliš dlouhá cesta do Thranduilova stanu kousek za městem.

Co se přesně stalo vlastně nevěděl ani elfský král, jen že se to týkalo někoho z trpasličího dvora –– proto je taky doprovázel i Dain, reptající, nadávající a obviňující netečně kráčejícího Thranduila z pokusu rozpoutat válku –– a Tildy. Malou útěchou Bardovi bylo, že jeho malá holčička podle všeho nebyla nijak zraněná, takže se zdálo, že tu snad půjde jen o nějaký diplomatický incident. Něco, co se rychle vyřeší. Tomu věřil, přesto nedokázal potlačit obavy a zachovat si alespoň tu zdvořilost, aby do Thranduilova stanu nevpadl jako první – dlouho před jeho majitelem a obyvatelem.

Instinktivně pohledem vyhledal Tildu, i když si uvědomoval, že kromě ní jsou v místnosti dva elfové a trpaslík. Rychle ji zkontroloval. Byla rozcuchaná, šaty měla špinavé od bláta a nějakou tu špínu měla i na obličeji. Viděl ji už v daleko horším stavu. V šatech, plných rybích vnitřností a řas, když ji pár kluků z města strčilo do vod, kam rybáři odhazovali odpad. S rukama a koleny rozedřenými a plnými třísek, když ji jednou vzal s sebou s dodávkou zásob pro dřevaře a ji nenapadlo nic lepšího, než běhat po pokácených kmenech a samozřejmě z nich spadla. Zažil ji i v horečkách a s takovým kašlem, že se bál, aby nevyplivla plíce. Takže trocha bláta byla jenom drobnost. Přesto k ní dvěma kroky přistoupil a položil jí ruce na ramena.

“Jsi v pořádku, holčičko?” zeptal se s obavou, ale zároveň s určitým podezřením, že za chvíli bude nadávat. Neviděl totiž žádný jiný důvod, proč by se měla Tilda vyválet v bahně kromě alkoholu, který z ní byl cítit.

“Jsem úplně v pořádku, ale to ty přece musíš vědět,” odpověděla mu naštvaně a trhla rameny, aby se zbavila jeho rukou. “Jak si jen mohl poslat elfy, aby mě špehovali?!”

Překvapeně zamrkal.

“Cože?” zeptal se a začal uvažovat, jestli o pivo navíc neměl on.

“Dovolil bych si podotknout, že váš otec, princezno Tildo, nemá žádnou moc nad mými elfy – ať jsou nebo nejsou na jeho území,” podotkl Thranduil, který právě vstoupil a v závěsu za ním vpadl dovnitř udýchaný Dain, který musel nejspíš celou cestu klusat.

“Ale otec vás požádal, abyste je poslal!” nenechala si Tilda vzít svou poněkud absurdní představu, že by ji nechal sledovat.

Co přesně udělal, že si jeho vlastní dcera myslela, že už jí nedůvěřuje, pokud šlo o…? O co vlastně mělo jít?

Nevěděl o ničem, v čem by svým dětem nedůvěřoval. Samozřejmě svou důvěru zdravě vyvažoval s patřičným dohledem, ale obecně se všechny tři děti snažil vést k tomu, že jejich rozhodnutí mají následky, kterým budou muset čelit. Nutně ne sami, ale musely vědět, že není nikdo, kdo by je mohl před důsledky vlastních činů uchránit.

“Nevím, o čem to mluvíš, Tildo. O nic takového jsem lorda Thranduila nepožádal a ty bys neměla vznášet taková obvinění, když nemáš žádný důkaz.”

“Nemám důkaz?” rozzlobeně si složila ruce na prsou. “Tak kde se tam ti elfové vzali?”

“Ponechat vás v nenápadné ochraně dvou mých hlídkařů, bylo pouze mé rozhodnutí a ukazuje se, že správné,” dal jí odpověď Thranduil a jeho pohled se upřel přes Bardovo rameno na trpaslíka, který za ním stál.

Obrátil se, aby se podíval, o koho vůbec jde a jestli ho zná, a překvapeně zjistil, že tam stojí Bofur. Když se na trpasličího hračkáře upíraly pohledy králů tří ras, objevil se mu pod velkým krouceným knírem úsměv, který se rozhodně dal nazvat plachým. Sundal si z hlavy svůj ušatý klobouk. Podobně jako Tilda byl i Bofur špinavý od bláta a na tmavě žlutém kabátu bylo vidět, že i od trávy. Také jeho boty byly, jako kdyby se brodil bahnem. Stěží vypadal jako někdo, před kým by Tilda potřebovala chránit, byť to Thranduil naznačoval. Přesněji, bylo to skoro směšné obvinění.

“Tady je dobře vidět proradnost lesních elfů,” odfrkl si Dain. “Tváříte se jako přátelé, pijete s námi u jednoho stolu, ale za našimi zády nás špehujete!”

“Nešpehoval jsem ani trpaslíky ani princeznu Tildu,” odmítl Thranduil, ostrý kosý pohled upřený na Daina. “Mým jediným přáním, bylo, chránit ji před nevyžádanou pozorností opilých lidských-” to slovo zdůraznil, “-mužů,  jejichž záměry jsou méně než počestné. Nebral jsem v potaz, že vaše rasa, Daine, stihla klesnout tak hluboko, aby se to týkalo i trpaslíků. Pro příště svůj omyl napravím.”

Bard se překvapeně podíval na Bofura, který vypadal stále skoro plaše a teď momentálně také poníženě a nešťastně. A vzdorovitě, když mu Bard pohlédl přímo do očí. Udělal to dlouze a trpaslík mu oplácel stejně, neuhnul pohledem ani nedal najevo hanbu. Buď by se za takový čin nestyděl, což považoval za nepravděpodobné, protože byl vždy přesvědčen, že Bofur je čestný a hlavně velmi milý a zábavný trpaslík –  nebo se ničeho nedopustil.

Podíval se tedy na Tildu, jejíž tváře byly rudé rozpaky a kousala si dolní ret, zatímco pod zpytavým pohledem svého otce klopila oči k zemi a začala nervózně žmolit okraj svého kabátu. Její výraz byl skoro stejný, jako když ji přistihl při nějaké nepleše. Když k tomu přidal, jak horlivě se Tilda bránila proti takzvanému špehování z jeho strany… Začal se mu v hlavě skládat jasný obrázek, který se mu vůbec nelíbil. Ale alespoň přestával mít strach, že bylo jeho dceři nějak ublíženo.

“Jak se opovažuješ, ušatá kryso, tvrdit, že by se trpaslík z Ereboru dopustil tak ohavného činu?!” vykřikl Dain a předstoupil před Thranduila v bojovém postoji, přičemž jeho ruka zabloudila k naštěstí prázdnému pouzdru na sekeru. “Jestli se nebojíš, pojď ven, přerostlej králíků, a vyříkáme si tvoje sprosté urážky jako muž s mužem! Nepřipustím, aby takové ohavnosti o mých trpaslících padaly z tvojí špinavý elfský pusy! Bude-li to třeba, smeju urážku tvou krví, ty jeden…!” 

“Tak dost!” okřikl ho Bard, dřív než stačil zareagovat Thranduil, jehož výraz se s každým trpaslíkovým slovem měnil víc a víc do nebezpečného úsměvu, který jistě nevěstil nic dobrého. “Už jednou jsem řekl, že na mém území nebudete válčit! Tohle je poslední varování! Ještě jednou, a nechám vás oba i s vašimi lidmi vyvést za hranice města!”

Tentokrát už nebyl tak udivený, že oba ztichli. Sice se ani jeden z nich netvářil zrovna přívětivě, ale zdálo se, že respektují jeho pravomoce jakožto krále – alespoň dokud jsou na jeho území.

Obrátil se zpátky k Tildě a Bofurovi.

“A teď by bylo nejlepší dát konečně prostor těm, kteří nám mohou říct, co se skutečně stalo. Bofure?”

“Neudělal nic špatného, tati,” řekla okamžitě Tilda. “Jenom jsme… my jsme se…” hlas se jí vytratil, když ji další rozpaky zbarvily doruda i krk.

“Políbili jsme se,” dokončil za ní Bofur, který konečně dostal šanci promluvit. “To nebudu popírat, ale na svou čest, Umu i Řemeslo… na všechno zlato a diamanty, které mám… přísahám, že se nic jiného nestalo. Nikdy bych nepoškodil Tildinu počestnost ani její pověst.”

“Teď si to slyšel, elfe, a jestli nechceš zpochybňovat čest mého trpaslíka a odpykat si to, tak to můžeme celé považovat za uzavřené a vrátit se k pití. Teplá mi nedopitý korbel,” řekl Dain a přerušil tak Bofura nadechujícího se k dalším slovům.

Najednou jako kdyby z trpasličího krále vyprchala všechna jeho bojovnost, se kterou ještě před pár okamžiky chtěl vytáhnout na Thranduila sekeru. Vlastně se zdálo, že by chtěl být co nejdřív úplně někde jinde a mluvit o úplně něčem jiném. Ba co víc, nechtěl ani čekat, než bude celá ta záležitost uzavřena ostatními. “Jdeme, Bofure, spláchneme spolu hořkost lživých elfských nařčení.”

“Při vší úctě, Vaše Výsosti, já ještě neskončil,” odmítl ho Bofur, ač stále zdvořilý, tak zároveň bez váhání a jen s malou úklonou Dainovým směrem. Načež, než trpasličí král stačil něco říct, předstoupil před Barda a hluboce se uklonil.

“Můj pane Barde, tímto bych chtěl požádat o svolení dvořit se vaší dceři Tildě, když si to ona bude přát,” s posledními slovy se obrátil na Tildu.

“Ano, ano! To si rozhodně přeji. Tati prosím, dovol to!” zaprosila Tilda, která byla najednou vedle něj a chytla ho za ruku jak to dělávala, když něco moc a moc chtěla.

“Tak počkat, počkat. Tohle není jen tak!” zvedl ruku, popravdě nejistý, jak rozhodnout. Rozum mu říkal, že by měl odmítnout, ale srdce ne. Ač to mátlo i jeho samotného, s Bofurem to z nějakého důvodu nebylo jako s Biormem, i když by nejspíš být mělo. Přesto… “Tilda je skoro ještě dítě.”

“Tati!” zaprotestovala.

“Ne, ty jsi. Je ti teprve čtrnáct. Ještě prostě nemáš čas na vdávání.”

“Hlavně je člověk,” ozvalo se za Bardem, než se po jeho boku objevil Dain, který se zamračil na Bofura. “Jeden z deseti ereborských pánů si nevezme lidmskou dívku.”

Dain to prohlásil tak rezolutně, že se to nedalo chápat jinak než jako urážka.

“Tím chcete říct, že moje dcera není dost dobrá?” zeptal se ostře a shlédl na Daina se zamračením.

Nikdo neměl právo o jeho malé holčičce říkat, že pro někoho není dost dobrá. Tilda měla stejně velké a milující srdce jako její starší sestra a bratr, byla chytrá jako veverka a –– což říkal zcela objektivně –– rostla do krásy. Pokud by záleželo na něm, nikdo nebyl dost dobrý pro ni, ale protože na Bardovi nezáleželo, musel se spokojit s tím, koho si vybere a bude milovat. Jestliže to měl být trpaslík Bofur, tak to tak bude a Bard se nemínil stavět proti, dokud bude jeho děvčátko šťastné.

“Ne, to bych si nikdy nedovolil,” řekl Dain opatrně, tónem, který používal, když chtěl být diplomatický. “Princezna Tilda je jistě velmi krásná lidská dívka. A nějaký lidský šlechtic nebo pán bude mít velké štěstí, když získá její ruku v manželství. Ale trpaslíci si berou jen trpaslíky. To jsou naše tradice, které jsem se zavázal chránit. A proto bych nikdy nedal souhlas s takovým sňatkem.”

“Při vší úctě, Výsosti, bych vás o souhlas ani nežádal,” řekl Bofur klidně.

Kdyby o sobě Bard řekl, že byl překvapen tak otevřenou Bofurovou vzpourou proti trpasličímu králi, tak Dain tím byl doslova šokován. Dokonce zůstal na pár okamžiků zírat s otevřenou pusou, než ji sklap tak, až bylo slyšet, jak o sebe jeho zlaté plomby třeskly. Téměř v zavrčení odhalil zuby, nakláněje se nebezpečně blízko k Bofurovi, který mu však čelil beze strachu.

“Jak se opovažuješ odporovat svému králi?!”

“Jsou věci, které požívají větší úcty než královský majestát, můj králi,” odpověděl mu na to Bofur klidně, bez známky zaváhání.

“Hloupý žroute briket! Víš ty, co tě čeká za neúctu ke mně?!” vykročil kupředu, překonal poslední krok a postavil se k Bofurovi tak blízko, že by se jejich nosy mohly dotýkat, kdyby Bofur nebyl menší než Dain. Přesto ale neucukl ani neuhnul pohledem. “To je zrada! Nechám ti oholit vous! Vezmu ti všechno tvé zlato i tvůj titul! Budeš míň než jen špinavý horník! Už nebudeš ani trpaslík!” hřímal hrozivě, pěsti zaťaté.

“Pokud je to cena, kterou musím zaplatit, abych mohl být s Tildou, tak ji Tvůrci rád odevzdám,” souhlasil Bofur opět bez zaváhání.

Nevěděl nejspíš ani desetinu toho, co znamenalo být správný trpaslík, ale dostal do ruky zákoník, aby jeho lidé, pokud půjdou za obchodem do Ereboru, věděli, čemu se vyvarovat. Proto věděl, že přijít o vous bylo součástí každého trestu za vážné provinění, jako byla úkladná vražda. Stejně tak věděl, jak moc si svých vousů trpaslíci vážili. To se nedalo přehlédnout. Tilda to všechno věděla taky, však zákoník prošel i jejíma rukama.

“To nemůžeš udělat, Bofure. Kvůli mně se nemůžeš všeho vzdát!”

“Může a vzdá, protože jste jeho sanâzyung,” pronesl Thranduil, až do teď tak tichý, že se zdálo, jako kdyby ve stanu ani nebyl. Ale když vyslovil ta slova, byla jeho přítomnost náhle až hmatatelná. Přistoupil k nim velmi pomalu. Jasně modré oči, s dobře známou pátravou silou, se upřely tentokrát na Bofura. Mnohokrát už byl Bard na druhém konci tohoto pohledu. Znal ten pocit, když se elfský král zdánlivě snaží číst myšlenky. Nebo je možná četl. Či alespoň četl v tom, co nazýval aurou života, ač to prý bylo pojmenování velmi vágní a pro někoho, kdo sám něco takového ani to nemohl vidět, i nepochopitelné.

Nebylo divu, že Bofur, trpaslík, který doteď beze strachu vzdoroval svému králi, sevřel klobouk tak pevně, že mu zbělely klouby na prstech.

“Nemáš právo používat to slovo, elfe! Nevíš, co znamená!” byl to Dain, kdo okřikl Thranduila. 

“Vidím a znám dost, abych věděl.” 

“Elf má pravdu.”

“Nemožné,” odfrkl si trpasličí král. “Je to člověk. Musíš se mýlit. Snad si měl o pivo navíc, nebo tě zachvátila nemoc z dýchání plynů v dolech. Trochu pozdě, ale někdy se to stává…”

“Touha mého srdce je jen má a nikdo jiný nerozhoduje o její podobě ani o jejím cíli… můj králi,” přerušil ho Bofur, tentokrát v tom byl náznak ostrosti. “Ani vy, Výsosti. To je jen v rukou Tvůrce. Jestli on shledá, že jsem se zmýlil, tak ať mě klidně srazí na dno nejhlubšího dolu. Takový trest pak bude jeho vůle. Ale vy tady nemáte právo rozhodnout ani trestat.”

“Nečekej, že ostatní to budou vidět stejně,” zavrčel Dain.

“S tím počítám.” Kývl Bofur rozvážně.

Dain jenom něco zavrčel, buď to byla špatně artikulovaná nadávka nebo nadávka v trpasličím jazyce, ale bylo zřejmé, že to byla nadávka. A také to bylo to poslední, co řekl, než se obrátil na patě a vypochodoval ven jako rozzuřený býk, zanechávaje za sebou divoce chřestící korálkové závěsy, zakrývající východ ze stanu.

“Tak, to bychom měli,” přerušil napjaté ticho Bofur a narazil si svůj klobouk zpátky na hlavu.

“Budeš s ním mít problémy,” podotkla Tilda a přistoupila blíž k trpaslíkovi. “A to kvůli mně. Něco takového nechci, Bofure.”
“Neboj se, panenko. Já to zvládnu,” ujistil ji trpaslík a udělal jí krok vstříc, takže byli na méně jak dosah ruky od sebe. “Když budeš souhlasit a tvůj otec dovolí, tak přísahám, že tě zahrnu šperky. Oblíknu tě do nejkrásnějších šatů a budu se o tebe starat jako o ten největší poklad. Dokážu ti, že jsem tě hoden. A nic a nikdo mi v tom nezabrání. Ani náš král ne.”

“Bofure,” vydechla Tilda a už se chystala překonat tu malou vzdálenost mezi nimi, když se Bard rozhodl zasáhnout.

“Moment.” Doslova vstoupil mezi ně a oba tak donutil trochu couvnout. “Já vám své požehnání ještě nedal a nedám, dokud nebudu vědět, na čem jsem,” dodal, když viděl, jak se Tilda nadechuje. “Jestli si to tak opravdu přeješ, Til, tak za vámi budu stát. Ale pokud kvůli vám dám v sázku naše dobré vztahy s Ereborem, musím to vědět předem. Chci znát Dainovy karty.”

“Trpaslíci se nikdy nepostaví proti něčímu poutu k jeho sanâzyung. Alespoň ne, pokud je to pouto mezi dvěma trpaslíky. Ohledně pouta k člověku by mohli být mnohem méně přívětiví,” řekl Thranduil, kupodivu bez sebemenšího náznaku čehokoliv negativního.
“Elfský král má pravdu,” kývl Bofur. “Moje rodina a přátelé se za mě postaví a to stačí. Dain je sice náš král, ale moc nenáleží jen jeho rukám. Ale chápu vaše obavy, Výsosti, a přísahám, že kdybych měl ohrozit dobré vztahy mého města s Dolem, a tím i Tildino bezpečí, tak se raději všeho vzdám a stanu se Bezejmenným.”

“To jsou silná slova, když uvážím, že jste mou dceru viděl jen třikrát v životě.”

“Trpaslíkovi stačí jediný pohled, a ví,” prohlásil trpaslík hlasem měkkčím, než by čekal, že je trpaslík schopen. “Když jsem Tildu uviděl poprvé, byla ještě takové malé kuře. Ale já už tehdy věděl, že moje srdce patří jí. Že pro ni budu vším, co si bude přát… Manžel, když bude chtít. Nebo přítel, jestli je to to, co potřebuje. Spokojím se se vším, co mi dá.” Podíval se na Tildu. Ta mu oplácela pohled se stejnou něhou, jakou on upíral na ni, a Bard až příliš dobře poznal jiskru podobnou té, se kterou na sebe hledívali s Finou přes celé náměstí, tehdy v Jezerním městě, protože jeho budoucí žena byla ještě příliš mladá na to, aby jí rodiče pustili z dohledu. A v tu chvíli mu bylo jasné, že i kdyby se je snažil držet od sebe, neuspěl by.

S povzdechem si promnul obličej.

“Tak dobře. Máte moje svolení se vídat,” souhlasil nakonec s určitou rezignací, která ale byla částečně rozptýlena tím, jak se Tildina tvář rozzářila a že se mu nadšeně vrhla kolem krku.

“Jsi nejlepší táta ze všech!” Vtiskla mu pusu na tvář a pak zabořila hlavu k jeho rameni.

Bofur nevypadal o nic méně nadšený, zato o hodně víc dojatější. Zase si sundal z hlavy svůj klobouk a mačkal ho v ruce a – možná to byl jenom odlesk světla, i když spíš ne – v očích se mu zaleskly slzy, které skryl tím, že se hluboce uklonil.

“Děkuji vám z celého srdce, králi Barde Drakobijče,” pronesl velmi formálně někam do země. 

“Ještě mi tak moc neděkujte, Bofure. Mám nějaké podmínky,” zadržel případné nadšení jich obou.

Trpaslík se narovnal, zatímco Tilda se odtáhla, ale dál svírala jeho paži. Oba se na něj podívali s očekáváním. “Zaprvé, o svatbě nepadne jediné slovo, dokud nebude Tildě alespoň šestnáct. Jen a pouze tehdy, ne dřív,” zdůraznil a vážně pohlédl na Bofura. “Je mi líto, Bofure, ale budete si muset počkat a pokud se vám čekat nechce, tak raději odejděte rovnou a už se nevracejte-”

“Nemůžeš ho vyhnat, tati,” namítla Tilda.

“Nevyháním ho,” oponoval jí a jemně se na ni usmál. “Jen chci, aby dokázal, že mu jde opravdu o tebe a ne o výhody, které přichází s tím, oženit se s princeznou, i když tak malého království jako je to naše. No a… o další věci.”

“Počkám klidně dvacet let! Vlastně,” narazil si klobouk na hlavu, “klidně teď hned půjdu a nevrátím se, dokud nedokážu, že jsem vaší dcery hoden. Jen mi řekněte, co mám pro to víc udělat? Mám jí každý den nechat doručit zlatý šperk? Nebo nejlepší pivo? Nebo… nebo maso!” lusk prsty. “Bombur se stará o královské chlévy a může sehnat to nejlepší a nejlibovější jehněčí a kančí široko daleko. Nebo byste chtěli spíš pořádný tučný bůček? Můžu sehnat i bůček… nádherný, voňavý bůček, ze kterého bude při pečení tuk téct proudem!”

“Bofure!” přerušil ho částečně proto, že začal blábolit. Hlavní důvod byl ale Thranduilův výraz, který se stával s každým trpaslíkovým slovem znechucenější a podrážděnější zároveň. Ačkoliv byl elf neobvykle poklidný na to, že musel jednat s trpaslíky, Bard věděl, že jsou blízko jeho hranici, a tušil i proč. Nikdy ho neviděl sníst třeba jen jediné malinkaté sousto masa.

“Jestli vám maso není dost, stačí jen pojmenovat a já to seženu,” nabízel horlivě.

“Nechci nic a nechci ani, abys odešel a už se nevrátil. Naopak, u nás jsi vždy byl a budeš vítán, ale-,” zvedl prst. “a to je má druhá podmínka. Můžete Tildu navštěvovat kdykoliv a vzít ji kamkoliv, ale už spolu nikdy nebudete sami.”

“Tati, my opravdu-”

“Já věřím, že ne,” přerušil ji. “A věřím, že máte v plánu počkat, ale plány se ne vždycky povedou. Sigrid se narodila jen pět měsíců po svatbě s vaší matkou, takže vím o čem mluvím. Ještě se necítím na to, abys ze mně zrovna ty udělala dědečka.”

“Můžete se spolehnout, že dodržím všechna pravidla, která stanovíte,” ujistil ho Bofur.

“Věřím, že ano, protože na to dohlédnu,” odpověděl mu jen s malou výhružkou na konci, takovou nepatrnou, otcovskou, na kterou měl právo.

“Tatí…”

“Žádné tati,” obrátil se k Tildě. “Pro tebe mám taky podmínku, nezanevřeš na učení ani na domácí práce. To, že Bofur přijede, není důvod, abys zanedbávala své povinnosti. Ano?”

“Ano, tati. Slibuji, že budeš mít každý den teplé jídlo na stole,” přislíbila okamžitě a znovu mu dala pusu na tvář. 

“Teplé jídlo je dobré věc, ale raději bych, abys uměla pořádně číst, psát a počítat,” řekl s povzdechem, načež krátce sjel pohledem oba dva.

Tilda měla jasný výraz dítěte, které si chce jít hrát, Bofur… no, nebylo to u něj tak zřejmé, ale chápal, jak se v tuhle chvíli musí cítit a jaká úleva pro něj bude, až bude co nejdál od Barda. 

Povzdechl si podruhé.

 “A teď běžte. Ať už vás nevidím. Ale… držte se jen na náměstí!” zdůraznil.

Tilda mu ještě naposledy stiskla ruku, než se ho pustila a nabídla svou ruku Bofurovi. Ten ani nezaváhal, než ji chytl a usmál se vzhůru na ni způsobem, jakým to uměli jenom zamilovaní.

Barda to znovu přesvědčilo, že nedělá chybu, když jim dal požehnání. I když se to lidem mohlo zdát zvláštní, on dokázal lásku na první pohled pochopit a věřil v ní, protože ji sám zažil. Jedno však pochopit nedokázal. A to bylo, kam se poděla jeho malá holčička.
To byla otázka, která mu zněla v hlavě, když ty dva – poté, co se Bofur s řádnou poklonou rozloučil s nimi oběma a Tilda udělala jedno rychlé improvizované pukrle, na které elf zareagoval jen nepatrným kývnutím – sledoval pohledem, jak rychle opouští stan. Tilda spěchala se smíchem na rtech a Bofur ji poklusem následoval.

Bard na sobě poprvé po dlouhé době pocítil intenzivní pohled. Obrátil se po jeho zdroji a střetl se s jasně modrýma očima, které ho upřeně sledovaly. Thranduilova tvář byla nečitelná, žádný úšklebek nebo nesouhlas, jen mramorová maska klidu a ty jasné, propalující oči.

“Ani nemusíš říkat nahlas, že s mým rozhodnutím nesouhlasíš,” podotkl do ticha, které se rozhostilo po odchodu jeho dcery a trpaslíka.

“Naopak,” překvapil ho Thranduil svou odpovědí a pokračoval, než mohl své překvapení dát najevo. “Já, ani žádný jiný elf, by nikdy nezpochybnil koncept jediné pravé lásky. I když je to trpasličí láska,” dodal, tentokrát už se jeho koutek trochu zvedl v posměšku. Ten se dal snadno ignorovat ve prospěch významu jeho slov.

Obrátil se k němu.

“Vážně věříš, že se milují?”

“Ty snad ne?” pozvedl Thranduil tázavě obočí.

“Kdybych nevěřil, tak jim nedám svoje požehnání. Ale nečekal jsem, že ty budeš tak… vstřícný k trpaslíkovi.”

Thranduil mu věnoval delší pohled, než se odvrátil a s lehkostí odplul k jednomu z křesel, na které se usadil se svou typickou nedbalou elegancí, jako se kočka ukládá na své oblíbené vyhřáté místo před dveřmi. Přesně tam, kde je naprosto nepřehlédnutelná, protože ji musel člověk překročit, aby se dostal do vlastního domu.

“Během jednoho století dokázali zdejší trpaslíci udělat mnoho chyb, některé z nevědomosti, jiné z chamtivosti a pýchy. Jejich zlato přivedlo na tento kraj zkázu v podobě draka, který mohl ohrozit i můj hvozd. A to jen z čisté dračí krutosti,” řekl s tvrdým podtónem v hlase. “Vypěstoval jsem si k nim za tu dobu určitý odpor? Ano. Zaslepuje mě ten odpor? Ne. Sto let není dost dlouhá doba, aby byla do elfského srdce zaseta neodpustitelná zášť a naše dva národy kdysi byly… koneckonců… když už ne přátelé, tak blízcí spojenci. Právě toto staletí přetrvávající spojenectví mě naučilo, že jsou některé trpasličí  hodnoty, které mohu jako elf respektovat.”

To, že Thranduil uznal cokoliv na trpaslících jako respektu hodné, bylo samo osobě dost, ale to, že svůj respekt k nim uznal nahlas a před Bardem, to chápal jako jasný projev důvěry. Paradoxně ho to přinutilo se ulehčeně, i když jen krátce a polovičatě, zasmát. Byl to ten druh smíchu, který u člověka vyvolá pohled na první duchu po několikadenním slejváku.

Jedno zlaté obočí okamžitě vystřelilo nahoru v nevyřčené otázce, plné podráždění.

“Jen mě nenapadlo, že bys někdy mohl o trpaslících mluvit i v dobrém” upřesnil, co ho tak pobavilo, což Thranduil okomentoval zdvižením i druhého obočí. 

“Doslovný překlad sanâzyung do jazyka, kterému rozumíš, je jediná pravá láska. A není to jen pouhé slovo, Barde, je to přesný popis,” řekl s trpělivou vážností, která by se rozhodně dala nazvat vznešenou a nutila ho dobře poslouchat. “Ač trpaslíci mohou milovat tělem mnohokrát, srdcem milují jen jednou. Někteří podlehnou zhoubné lásce k pokladům, ne nepodobné té dračí. Velká část z nich se zamiluje do svého řemesla. A ti ostatní? Podle pověstí pro ně Tvůrce vytesal dokonalé protějšky. Jejich Jediné. Ty, se kterými jsou spojeni duší. Pokud takový ideální protějšek najdou, zcela se mu odevzdají a následují ho životem i za oponu smrti. Nevím-” naklonil hlavu na stranu a jeho oči se zamlžily, jak se v mlčení na chvíli zahleděl kamsi daleko.

Bard už věděl, že teď by nemělo smysl nic říkat, tak čekal, dokud elf zase pomalu neobrátil hlavu, výraz opět přítomný.

“Nejsem si jist, nakolik je pravdivé, že jejich protějšky pro ně tesá jejich Tvůrce nebo ne, i když jsem nakloněn věřit tomu, že to není tak jednoduché. Viděl jsem za svůj život tři trpaslíky, zamilované takto hluboce do člověka, a lidé, jak známo, jsou na rozdíl od trpaslíků, dětmi Ilúvatarovými. Ale to pouto je skutečné. Cítím ho. Vidím ho. Jak bych ho pak mohl nerespektovat?”

Chápal. Nebo alespoň tak, jak mohl chápat člověk. A dokonce rozuměl i tomu, proč se Thranduil nemohl, i přes veškerou svou neskrývanou zášť k trpaslíkům, vysmát pravé lásce mezi trpaslíky, ač by si mnozí mysleli, že přesně to udělá. Elfové to měli stejně; spojili se tělem i duší po zbytek své nesmrtelnosti. A toto pouto, i když neviditelné smrtelníkům, bylo jasné pro ostatní elfy. Pokud něco takového elf viděl… Bard prostě rozuměl a zároveň mu v mysli vyvstala otázka.

“Takže ho vidíš i mezi Tildou a Bofurem?” položil ji.

Thranduil se nepatrně posunul na křesle, jen tolik, aby část jednoho jeho rukávu sklouzla přes opěradlo. Tam na ni spočinul pramen stříbřitě zlatých vlasů, který se uvolnil zpoza ucha. 

“Číst trpaslíky je obtížnější. Doslova jsou tvořeni z jiných materiálů než elfové a lidé, a jejich aura je spíš žár z výhně, než světlo, ale… ano, jsou spojeni,” dal mu nakonec odpověď.

“V tom případě,” došel k druhému křeslu po Thranduilově pravici a klesl do něj, protože cítil, jako by ztrácel půdu pod nohama. “Jsem udělal dobře, že jsem jim dovolil být spolu.”

Sice nevěděl přesně, co by se stalo, kdyby jim v tom bránil, ale staré příběhy v sobě nesly ponaučení – byť nepřesné a stěží doslovné – že stát v cestě podobným věcem, nepřináší nic dobrého. Vědět to a věřit v to, mu ale nepomohlo od pocitu ztráty. Během pár měsíců přišel o obě svoje holčičky. Jistě, Tilda nebyla ještě úplně pryč, a koneckonců Sigrid bydlela jen pět minut chůze od jeho domu, ale bylo jisté, že odejde. A to to ještě před pár minutami vypadalo, že by mohlo stačit počkat, až by se Tildě Bofur zajedl, protože jak známo, mladé lásky jsou vrtkavé a… Vlastně by na tom nesešlo, stejně by odešla dřív nebo později. Bard by jen prostě dával přednost tomu později.

“Vidím, že by ti přišla vhod sklenka vína, mellon nîn,” pronesl Thranduil jemně, až hřejivě, dalo by se říct, a podivně blízko, i když je dělil stolek. “Galione?”

I když svého sluhu ve skutečnosti nezavoval, pouze řekl jeho jméno, téměř okamžitě se rozhrnuly závěsy u vstupu do stanu a Galion přišel s podnosem, s velkým džbánem vína a dvěma poháry. Bard si jen tak mimochodem uvědomil, že musel postávat venku celou dobu a všechno slyšet. A jen čekal na příkaz svého pána, který samozřejmě splnil.

Položil podnos mezi ně, načež nalil pouze jednu číši a to tu u Thranduilovy ruky. Potom se uklonil, opět jenom svému králi, a vycouval ven. Pokud si toho Thranduil všiml, což jistě musel, nezmínil se o tom ani slovem. Jen se natáhl pro svou sklenku. Zato Bard, který si musel sám nalít, to pro tentokrát nehodlal pominout.

“A k tomu všemu mě tvůj sluha nemá rád a já nevím proč,” podotkl hořce, než do sebe obrátil půlku sklenky.

“Možná proto, že ho nazýváš mým sluhou.”

“Není snad?” zeptal se udiveně. 

Možná něco nepochytil a opravdu Galiona urazil i jinak, než jen tím, že je člověk. To by alespoň bylo něco, co by mohl zkusit ospravedlnit omluvou, když už se nemohl vrátit v čase do dob, kdy bylo Tildě stále ještě dvanáct a neznala Bofura, zloděje dětí.

“Je víc než to. Dalo by se říct, že je můj přítel,” odpověděl Thranduil s otevřenou upřímností, kdy se díval na Barda šedavě modrýma očima, bez té éterické jiskry, která tam obvykle bývala. Tentokrát to byly jenom oči. “Stará se o mně, kam až má paměť sahá. Byl tu od mých prvních vratkých krůčků mezi větvemi stromů, prožil se mnou strasti, radosti, vítězství i porážky… A je tu pro mně dodnes.”

“To zní skoro jako otec.”

“Ach, ano. V tom máš nejspíš pravdu,” uznal Thranduil jakoby nic. “Rozhodně nabral během všech těch společných let dost drzosti, aby se ve skrytu duše považoval za mého druhého otce. Což,” pohlédl na Barda koutkem oka, rty zvlněné v provokativním úsměvu, “by jistě vysvětlovalo, proč tě nemá příliš v oblibě.”

“Nejsem pro tebe dost dobrý, protože jsem člověk,” shrnul svou dlouhodobou domněnku, kterou Thranduil potvrdil malým kývnutím.

Pak se mezi nimi rozhostilo ticho, během kterého se Bard stačil několikrát napít, zatímco jeho myslí bloudily záblesky vzpomínek na všechny tři jeho děti, přinášející s sebou nostalgii i úsměv. Jak se tam probíral svými vzpomínkami v tom nastalém, klidném a příjemném tichu, došla mu jedna věc.

“Lezl jsi po stromech?” obrátil se na Thranduila.

Už jen představa, že by byl elfský král někdy dítě, byla sama o sobě těžko uchopitelná. Ale že by jako dítě šplhal po stromech? To bylo prakticky neuvěřitelné.

“Jistě. Copak ty si jako dítě na stromy nelezl?” zeptal se elf na oplátku, přičemž bylo podle jeho výrazu, zvláště zvednutého obočí a náklonu hlavy, jasné, že nechápe, proč Bard pokládá tak hloupé otázky.

“Lezl jsem po střechách. V Jezerním městě nejsou stromy, vzhledem k tomu, že je na vodě,” podotkl s úsměvem, potěšen, že taky může projednou Thranduila opravit, za což se mu dostala odpověď v podobě přezíravě protočených oči. Ušklíbl se nazpět. “Nedovedu si tě představit, jak šplháš po stromech. O to tu jde.”

“Proč ne?” vytáhl obočí. “Šplhám po nich dodnes.”

“No jistě!” zasmál se, ale smích ho rychle přešel, když viděl, že to elf nejspíš myslí vážně. “Opravdu?”

“Samozřejmě,” odvětil opět tím přezíravým tónem. “Jsem přeci elf a stromy jsou naším domovem. Krom toho, pavouci si staví svá hnízda v korunách. Pokud se chci zúčastnit jejich lovu, musím vyšplhat na strom. Dravec vždy jde za svou kořistí.”

“To dává smysl,” přitakal, ale představa Thranduila, v celé jeho majestátnosti a v dlouhém hávu, jak skáče z jedné větve na druhou, byla stále až příliš neuvěřitelná. “Ale stejně bych to někdy chtěl vidět. Myslím tebe v korunách stromů.”

Thranduil přimhouřil oči, takže zlatý závoj řas zmírnil modravý jas a dodal mu jemnost, kontrastující s potutelným úsměvem, který mu ozdobil rty. Naklonil se blíž k Bardovi a to natolik, že stačilo, aby jeho pohyb napodobil, a mohli se dotknout čely.

“Zvážím, jak by se to dalo zařídit,” přislíbil medově sladkým hlasem, zároveň protkaným pobavením, jako se tká složitý gobelínový vzor.

“Tak to se budu těšit,” odvětil stejně vyzývavě, ale dlouho mu to popravdě nevydrželo, protože se začal smát a vysloužil si další pozvednuté obočí. Ovšem ani smích mu dlouho nevydržel. Byl tou poslední kapkou všemu tomu alkoholu, který dnes večer vypil, a věcem, které prožil. Přinesl mu pocit ulehčení, smíšený s únavou.

S povzdechem se opřel hlouběji do křesla, sledujíce Thranduila spod spuštěných víček. Ten mu pohled oplácel s nevyřčenou otázkou v náklonu hlavy a s tím intenzivním, pohlcujícím leskem zájmu v očích. A byl tak blízko, jeho ruka byla na dosah… Bard se natáhl a sevřel jeho útlou, teplou dlaň ve své mnohem širší a chladnější ruce. Po záblesku překvapení, který se téměř nepostřehnutelně mihl v modrých očích, elf shlédl na jejich spojené ruce a opět vzhlédl, s jasným úmyslem ho políbit.

“Ne,” odmítl ho, když byl tak blízko, že cítil vůni třešňových květů a elfského vína. Thranduil okamžitě strnul na místě.

“Ani tady ne?” zeptal se, tentokrát s mnohem menším pochopením a značnou dávkou podráždění, než předtím venku.

“Nejde o místo, ale o čas. Na tohle jsem příliš unavený,” odpověděl mu, doufaje, že to spraví tím, že mu odhrnul dvěma prsty pramen volných vlasů z čela. Kdyby v té samé ruce nedržel pohár s vínem, vzal by jeho tvář do dlaně, ale tohle muselo stačit. “Líbilo by se mi tě jen držet za ruku a možná mluvit… Pokud nevadí.”

Thranduil se odtáhl, ale jenom natolik, aby se usadil pohodlněji a prostor mezi nimi zůstal stále malý, i když ne tak malý, aby bylo snadné se políbit.

Nebyla vyřčena žádná další slova, alespoň ne taková, které by byla slyšet, a přesto… Bard se spokojeně usmál nad tím, jak tam společně seděli, ruku v ruce, zatímco zvenku k nim doléhala hudba.

°°O°°

Bard si zastínil oči a vzhlédl do nebe.

První ráno pátého měsíce bylo nejslunečnější a nejteplejší za posledních… No, nikdo z lidí, kteří byli po včerejších oslavách tak brzo vzhůru, si nepamatoval, že by v jejich životě bylo tak krásně. Všude byl slyšet ptačí zpěv, řeka jako kdyby hučela veseleji a louka, na které stál, ač tu byl ještě před pár desítkami minut elfský tábor, vypadala jarněji než den předtím. Květy, jako kdyby byly větší a barevnější.

“Přemýšlel jsem o stromech, mellon,” ozval se mu za zády Thranduil.

Obrátil se k němu.

Už zase byl oblečený jinak. Vážně by rád věděl, kde elfský král všechno to oblečení vozí a kdy bere čas se převlékat. Bard měl tři košile, dvoje kalhoty, nějaké ty teplé vlněné ponožky, rukavice a dva vlněné svetry. A dva svrchníky. Jeden obyčejný, který nosil denně, a druhý pro slavnostní příležitosti, z hnědého hrubého trpasličího sametu a výšivkou z rukou jeho lidí. Měl ho i na své korunovaci. Nic jiného neměl a už vůbec tak přepychového a jistě nákladného, ať se týkalo materiálu samotného nebo práce na něm, jako byl Thranduilův dnešní háv. Byl šit z hedvábí podobné látce zelené barvy, která byla tak lehká, že nepatrně vlála i v mírném větříku, a tak tenká, že byla průsvitná. Dalo se pod ní vidět druhý, o něco tmavěji zelený a hlavně kratší háv s výšivkou zlatých listů na všech okrajích. Navíc měl svrchní hábit tak dlouhé a široké rukávy, že kdyby si elf nedržel dlouhou vlečku, přehozenou přes ruku, sahaly by jistě až na zem a díky své jemnosti by splynuly s dolním okrajem hávu.

V něčem takovém nemohl člověk ujít dva kroky, aniž by to nerozerval na cáry, ale Thranduil? Ten nejenže kráčel k Bardovi s hlavou vztyčenou a stejně jistým krokem, jako vždy, vypadal navíc, jako kdyby se kolem něj jemná látka vznášela, aby sama uhnula jeho kroku. Slunce, svítící mu do zad, měnilo jeho vlasy ve zlatý vodopád, zdobený tenkou zlatou čelenkou, ze které visely jemné zlaté řetízky, do kterých byly uchycené luční květy. 

Byl nadpozemský a Bard se rád kochal jeho krásou, přesto se mu jistým způsobem víc zamlouval, když vypadal jako včera večer – a v noci. Stále nesmírně krásný, éterický, s pletí barvy mramoru, ale méně nedostupný.

“O stromech?” zeptal se ve chvíli, kdy byl Thranduil až u něj.

“Ano, o stromech,” odpověděl, jako by to říkalo vše, a vykročil směrem ke skupině čekajících elfů, mezi kterými byl i jeho jelen, a ke druhé, menší skupince lidí, kteří se přišli s elfy rozloučit.

V první řadě Sigrid s Iwarem. Po jejím boku Bain, jehož tvář byla bledá jako sníh a podle toho, jak se hrbil, musel mít příšernou kocovinu. A nakonec – valar díky! – Tilda, která rozhodně vypadala mnohem lépe, než její bratr, ale stejně měla nakrčený nos a přimhouřené oči. Taková holt byla daň za pití, a pokud se jeho ratolesti rozhodly opít, musely pak tuto daň zaplatit. Což byla úvaha, která mu připomněla, že se sám dnes cítil neobvykle dobře na to, co všechno v noci smíchal. Čaj, který mu hned po ránu přinesl Galion, samozřejmě na Thranduilův rozkaz, musel opravdu fungovat a zbavit ho kocoviny dřív, než ji skutečně stačil pocítit.

“Hodně jsem o nich přemýšlel a dospěl jsem k rozhodnutí, Barde z Dolu, že bych tě rád pozval na pouť ke kořenům Flein nimloth,” řekl Thranduil s náznakem slavnostnosti.

Tázavě k němu vzhlédl, přičemž zachytil Galionův výraz. Díval se na svého krále s neskrývaným překvapením, což byla asi první zřetelná a snadno určitelná emoce, kterou na jeho tváři Bard viděl za všechna jejich setkání.

“Co je pouť ke kořenům Flen… Filen… Flin…”

“Flein nimloth,” dokončil za něj elf. “Je to náš svátek. Každoroční cesta k jednomu z nejstarších stromů v Hvozdu. Mezi jeho kořeny pak vítáme jaro a děkujeme za to, že dává lesu svou sílu a ochranu,” vysvětlil a zastavil se, aby se mohl obrátit k Bardovi čelem. “Potěšilo by mě, mellon, abys tuto cestu letos absolvoval se mnou.”

“Bylo by mi ctí a potěšením,” odvětil s malou úklonou. “Rád poznám pověstné krásy tvého lesa. Pokud mi to ovšem moje povinnosti dovolí,” musel dodat, i když nechtěl.

Opravdu by rád viděl, co všechno se skrývá za hranicemi Hvozdu, protože elfské město bylo něco neskutečného a i cesta k němu byla spíš jako cestovat jiným světem, než jen obyčejným lesem. “Kdy se ta slavnost koná?”

“Pouť začíná ve městě a to tehdy, abychom ke kořenům Flein nimloth dorazili nejpozději na večer před prvním úplňkem po Beltainu. Nám trvá cesta dva dny, pokud bys měl cestovat s námi, byly by to počítám tři až čtyři dny…”

“To znamená, že bych musel přijet do Hvozdu za deset dní ode dneška,” dokončil za něj.

“Velmi správně,” kývl Thranduil.

“V tom případě se rád vydám na pouť s tebou.”

“Budu tě tedy očekávat, můj příteli,” řekl Thranduil s malým, zdvořilým úsměvem a dalším kývnutím. “Mír a moudrost hvězd s tebou, králi Barde.”

“Mír i s tebou králi Thranduile.”

Vyměnili si další vzájemné úklony, přesně jak se slušelo pro dva krále, a podobným způsobem se elf rozloučil také s Bardovými dětmi, než se obrátil a přistoupil ke svému jelenovi. S naprostou lehkostí, jako kdyby to byl obyčejný kůň a ne zvíře téměř pohádkového vzhledu, se vyhoupl na jeho holý hřbet, ponechávaje si při tom veškerou svou eleganci. A potom ho, Valar věděl jak, ho obrátil směr Jezerní město a pak Hvozd. Kupodivu však jelen nevyrazil kupředu, ale zůstal přešlapovat na místě před Sigrid.

“Mimochodem, princezno Sigrid, dovolte mi jako prvnímu vám pogratulovat,” řekl Thranduil, nakléněje se z hřbetu jelena.

“Děkuji, Vaše Výsosti,” Sigrid udělala pukrle, už spíš automaticky, protože ve tváři měla velmi zmatený výraz. “Ale k čemu mi přesně gratulujete?”

“Přeci k početí vaší dcery,” odpověděl Thranduil naprosto poklidně, nicméně k šoku nejen Bardovu, ale dokonce i Sigritinu. Snad jako kdyby si elf vůbec nevšiml, jak němě pootevřela pusu a vykulila oči, prostě pokračoval. “Děti, počaté během Noci ohňů, mají dlouhý a zdravý život a dívkám Yavanna požehná mnoha dětmi a snadnými porody. Je to jedna z nejmagičtějších nocí v roce. Nemohli jste si vybrat lepší čas.”

Jak mluvil, přistoupil k němu Galion a podal mu větvičku s jabloňovými poupaty. “I já žehnám vaší dceři, nechť jsou její kroky provázeny štěstím a nejmoudřejší z hvězd ať jí ukazuje cestu,” pronesl slavnostně a pak nepatrně foukl na jabloňovou větvičku.

Každý jeden květ se pod jeho dechem otevřel do celé své krásy a Bard by mohl přísahat, že v ten samý okamžik ucítil slabou vůni jablek. Takto nádhernou jablečnou snítku podal Thranduil stále šokované Sigrid, načež se v sedle narovnal a jediným pohybem ruky pobídl nejen svého jelena, ale hlavně celou karavanu elfů. Jak kráčeli kolem Sigrid, každý jeden z nich položil květinu, kterou doposud svírali v rukou, k Sigridiným nohám a uctivě se uklonili. 

Když jim poslední elf ukázal záda, byla zem kolem ní i její boty zakrytá květinami. Tehdy se na ni celá rodina podívala.

Zdá se, že astal čas si promluvit.

KONEC

---

Poznámka autorky:

Jak jistě všichni uznáme příběhy ze Středozemě se odehrávají v době, kterou bychom nazvali středově, proto…
1) Způsob, jakým dnešní společnost nahlíží na pití alkoholu nezletilými a dětmi je z historického hlediska unikátní. Vždy bylo považováno za nežádoucí, aby se lidé opíjeli do němoty, ale alkohol patřil k životu (a byl doporučován jako vhodnější než voda, protože voda údajně způsobovala nemoci. Což není tak od věci, protože zejména ve městech byla silně znečištěná splašky). A byl přístupný všem věkovým kategoriím, včetně dětí na jejichž konzumaci měli dohlížet rodiče, nikoliv nějaká „státní“ moc, jako tomu je dnes. Ba dokonce ještě v knihách z přelomu 19. a 20. století naleznete doporučení, aby se dítěti dala do příkrmu lžička brendy pro lepší spánek.
2) Pojem zletilosti, respektive zodpovědnosti sám za sebe, je dnes jiný, než byl po celé tisíciletí dříve. Zpravidla nebyl limitován žádným konkrétním nařízením, jako spíš potřebou (když byla válka, pracovat museli i dost malé ditě, protože nebyli muži) a fyzickou vyspělostí dítěte. Čtrnáctileté dívka byla obvykle považována za naprosto způsobilou pracovat, provdat se a založit vlastní rodinu. Ostatně to vidíme například na Romeovi a Julii

---

Šumění listů