Dřevo a železo

Srdce lesa

Královský stav s sebou nesl mnoho nepříjemností, například to, že ho radní nikdy nechtěli nechat opouštět město samotného. Za malý výlet zhruba před půl rokem si toho od nich hodně vyslechl a pro tuto, jak to nazval diplomatickou cestu, ho donutili vzít si hned dva strážce.

Vybral si Biorna a Odella.

Potom, co si s Biornem vyjasnili, že Tilda je zcela mimo diskuzi, si zase začali rozumět jako kdykoliv předtím a Odell byl málomluvný a klidný chlapík, kterého by nerozházelo možná ani kdyby mu skřet zaklepal na dveře. Tedy přesně ten typ, který se hodil na jednání s elfy.

Ovšem i tak… Musel celou noc strávit v pokojích, které mu byly přiděleny, místo aby spal tam, kde skutečně spát chěl. Hlavně po boku toho, koho chtěl.

Sice se pokusil odejít, doufaje, že by pak po cestě mohl potkat nějakého elfa, který by ho nasměroval k Thranduilovým komnatám, jenže sotva vystrčil hlavu na chodbu, už byl Odell venku ze svých vlastních dveří. A za chvíli po něm i Biorn. Brali svou povinnost velmi vážně, tak moc vážně, že když se Bard vymluvil, že si jen potřeboval protáhnout nohy, šli s ním. Museli být pro všechny ty ve stínech skryté elfy jako tři šašci, kteří chodí po chodbách tam a zpět.

Podruhé se už o útěk nepokusil a nakonec i usnul a spal až do hlasitého zaklepání na dveře.

Překvapilo ho, že to není žádný z jeho mužů, ale elfka s podnosem plným jídla – hlavně ovoce, některé sušené, ale další už čerstvé sebe neobvyklé to tuhle roční dobu bylo, a také to zvláštní mdle sladké pečivo, které přinesli elfové i na Beltain, a velký džbán nějaké sladké šťávy.

Zeptal se jí, jestli už Biorn s Odellem vstali, ale věnovala mu dlouhý pohled, ve tváři se jí nehnul ani sval, a pak prostě bezeslova odešla.

Rozhodl se nejdřív trochu probrat a najíst a pak jít za svými lidmi, jenže sotva položil nůž na prázdný talíř, ozvalo se další stejně hlasité zaklepání. 

Byla to ta samá elfka. Tentokrát přinesla hromádku oblečení a položila ho na jednu z kup polštářů určených k lenošení.

“To si mám na cestu obléct?” zeptal se a vstal, aby se přešel podívat, co mu přinesla, podívat.

Znovu na něj upřela pohled a Bard jí ho tentokrát oplatil. To stačilo, aby mu to došlo.

“Vy nerozumíte, co vám říkám, že?” zeptal se vědoucně.

“Trochu,” odpověděla elfka hlasem jemným, jako skřivan, a tentokrát se nepatrně usmála.

“Potřebuji před odchodem mluvit s ostatními lidmi. Těmi, co přišli se mnou. Lidé z Dolu… moji lidé… potřebuji je tady.” Dvěma prsty předvedl chůzi.

Bylo to jako mluvit s dítětem, ale nakonec se zdálo, že porozuměla, protože se jí tvář ze zamračení změnila na výraz pochopení, a kývla.

Vyprovodil ji pohledem, doufaje, že pochopila, co po ní chce, než se soustředil na šaty, které pro něj přinesla.

Materiál i střih byl elfský, ale evidentně byly šité na nižší a širší postavu. Lidskou postavu, přesněji tu jeho.

Kalhoty měly barvu mladých kmenů jabloně, hnědou ale ne souvisle. Když látkou pohnul, bylo to jako kdyby se po ní honili stíny. Jejich střih byl užší, než by si sám zvolil a šněrovaly se na obou bocích místo vpředu, jak byl zvyklý.

Svrchník byl po kolena, s rukávy ani širokými ani úzkými, tmavě šedé barvy a se zapínáním neobvykle k jedné straně. Navíc to byly malé přezky, možná velké jako Tildin prst a kované ze stříbra.

I když byly oba kousky bez zdobení, vypadaly honosně a hlavně jemně. Rozhodně jemněji, než jeho pevné lněné kalhoty. Pokud měl strávit dohromady osm až deset dní pobytem a cestováním lesem, potřeboval něco odolného. Na druhou stranu mu byly šaty dány a možná měly i nějaký význam, proto se rozhodl nejdřív zkusit jejich odolnost.

Několikrát zlehka trhl nohavicí, potom to zkusil silněji a ještě silněji a udiveně shledal, že perfektně drží. Vypadalo to, že jsou z látky silnější, než jeho vlastní oblečení. Co vlastně čekal? Byli to elfské šaty.

Nepatrně se ušklíbl nad vlastní pošetilostí a pustil se do oblékání.

Všechno padlo až neobvykle dobře, nejen vzhledem k tomu, že ten, kdo to dělal, ho možná ani neviděl, ale i proto, že prostě nebyl na přesně padnoucí šaty zvyklý. Ani jeho korunovační oblečení nebylo úplně tip ťop, protože jednoduše nebyl mezi jeho lidmi nikdo, kdo by uměl tak dobře šít. Mistr, ten nejdřív za krejčím jezdil a pak, když mu dna sežrala palce, si ho nechal přivážet až do Jezerního města. Nikdy by se totiž nespokojil s prací vlastních lidí, kterou považoval za podřadnou.

Bard nejen, že nepovažoval práci jejich švadlen za podřadnou, ani by si nemohl dovolit nějakého drahého krejčího z ciziny.

Zrovna seděl v jednom z výklenků a nandaval si boty, když se ozval další zaklepání, tentokrát normální.

“Vstupte!” zavolal.

Elfka pochopila co po ní chtěl a poslala za ním Biorna a Odella.

“Chtěl si nás vidět, Barde?” oslovil ho Biorn, zatímco Odell mu jen kývl.

“Ano,” vstal a pustil se do zapínání malých přezek. “Nejspíš za chvíli vyrazíme, tak jsem se chtěl ujistit, že vám nic neschází, a rozloučit se.”

“Elfové jsou pohostinní. Takovou snídani jako dneska jsme neměli… pchu, ani nepamatuji. A pak nám Narion nabídl teplou koupel a prohlídku města,” popsal mu Biorn několik věcí, který zněly opravdu dobře, ale on se přesto tvářil méně nadšeně, než by jeden čekal.

“To zní dobře.”

“Radši bysme šli s tebou,” ozval se Odell.

“O tom už jsme mluvili,” řekl s náznakem netrpělivosti, probírali to už včera večer při jejich směšné procházce a nechtělo se mu to probírat znovu. “Flein nimloth je jejich posvátný strom stojící na posvátném místě. Lidé musí být pozváni, aby mohli pouť k jeho kořenům vykonat společně s elfy, a Thranduilovo pozvání se týká jen mě.” Dopnul poslední sponu na svrchníku a smířlivě k nim vzhlédl. “Chápu, že se vám tu nechce deset dní sedět a nic nedělat… a, ano, vím, že mě hlavně nechcete pustit samotného,” zvedl ruku, aby Biorna umlčel, “ale zkuste se na to podívat z pohledu elfů. Kdybychom byli na jejich místě, taky bychom nechtěli, aby někdo vstupoval do Ulmovy svatyně bez patřičné úcty.”

“Tyhle lesy jsou začarované a nebezpečné. Každý ví, že kdo sem vstoupí, už neodejde,” protestoval Bior dál.

“A přesto jste sem vstoupili,” řekl významně, načež dodal: “A já tu byl už dvakrát a vrátil jsem se,” popošel k nim blíž a rozhodil ruce. “Podívejte, vím, že tento les může být nebezpečný, ale budu v doprovodu Krále Hvozdu a jeho stráží a vy zase budete v bezpečí tohoto města. Nikomu z nás se nic nestane. Elfové jsou naši spojenci. Troufám si tvrdit, že přátelé, tak jim, prosím, zkuste věřit,” požádal je s malým úsměvem a oběma stiskl ramena.

Právě tu chvíli se ozvalo další zaklepání. Dnešní ráno bylo rušné jak ráno velkého rybolovu.

Tentokrát to byl Elros se vzkazem, že jeho pán čeká, až Bard přijde.

Rozloučil se s Biornem a Odellem kývnutím, popřál jim hodně zábavy a odpočinku a oni vyjádřili přání, aby na sebe byl opatrný. Slíbil jim, že bude a s tímto slibem se nadobro rozloučil a následoval Elrose. 

Elfský velitel ho provedl chodbami až k menší oválné místnosti… ne, měla spíš tvar vejce, kdy jedna její polovina byla vytvořena v úbočí a druhá byla z trámoví v podobě sklánějících se stromů, které možná opravdu byly mrtvé stromy zbavené kůry. Ohýbající se trámy mezi kmeny, které vypadaly trochu jako podpalubí lodi, kde chybí každé druhé prkno, už rozhodně byly broušené a leštěné. Mezi jednotlivými prkny bylo vidět ven, ne moc, ale trochu ano. A byla tam tma.

Uprostřed místnosti stál Thranduil.

Byl zvyklý na jeho dramatické výjevy. Scenérie plné krásy, elfského jasu a půvabu, to vše podtržené velkolepým hávem z nejjemnějších materiálů, plným zlatých výšivek nebo dokonce diamantů. A navíc korunované – často i doslova – šperky ve zlatě nebo stříbře takového jasu a krásy, že se nedaly přehlédnout. Proto zůstal tiše, překvapeně… a naprosto okouzleně stát a ke své hanbě zírat na dnešní zjev Krále elfů.

Jeho oblečení bylo prosté, hodně podobné jeho vlastnímu. Kalhoty z proměnlivě temně šedé látky měly stejný střih, jako ty Bardovy. Jejich konec byl zasunuty do tmavě hnědých bot vysokých až po kolena v typickém elfském stylu bez jasně definované podrážky. Tuniku měl barvy zašlého stříbra, včetně nejasného lesku, sahala mu po kolena a její rukávy se od loktů protahovaly dolů. 

Zlaté kaskády vlasů mu volně padaly po zádech až k zadku; nespoutané a nezdobené. Na štíhlých prstech Bard postrádal prsteny a útlá zápěstí byla náramků prostá. Neměl na sobě ani žádný jiný šperk, kus drahého kovu nebo drahokam. Prostě nic… a přesto vypadal královsky, jen jinak. Budil jakoby lehčí dojem. Zdál se téměř být tvořen spíš světlem a stíny, než něčím hmotným, když tam tak nehybně stál, pohled upřený vzhůru mezi klenbu vyřezávaných stromů.

Bard zůstal stát ve dveřích a dopřál si chvíli na to Thranduila sledovat, aniž by na sebe upoutal jeho pozornost. Nebo spíš… elf nejspíš věděl, že tu je, ale nedával to najevo a tak mu poskytoval možnost ho sledovat.

“Jeho Výsost král Bard, můj pane,” přerušil jim tiché souznění Elros.

Tentokrát už Thranduil musel reagovat. Nejdřív pohlédl na Barda jen koutkem oka, načež se jeho rty zvlnily v úsměvu a on se k němu obrátil. Modré oči, tentokrát jasné jako letní nebe, sklouzl po jeho těle pronikavým pohledem, který se však rychle naplnil uznáním stejně jako Thranduilova tvář.

“V těchto šatech vypadáš konečně skutečně královsky, mellon,” pronesl nakonec, načež k němu vykročil.

“Tobě to taky sluší,” odvětil trochu škádlivě, ale zároveň upřímně.

Thranduil se jemně a krátce zasmál, přesto ten zvuk zůstal viset mezi nimi jako zvuk trianglu. Stále zdánlivě znějící, i ve chvíli, kdy jedna elfova ruka spočinula na jeho prsou a druhá na rameni. Dostali se tak blízko, že mohl položit ruce na jeho štíhlé boky a také to udělal. Vzhlédl do Thranduilových zaujetím přimhouřených očí.

“I v tak prostém oděvu?” zeptal se elf nazpět stejně škádlivě.

“Jsem prostý muž, který má rád prosté věci,” odpověděl pohotově a vytáhl se nahoru, lákán teplým dechem a vůní kopretin.

“Pak ovšem netuším, proč si zrovna se mnou, Barde Drakobijče. Já jsem všechno jiné než prostý.”
“Výjimka potvrzuje pravidlo,” prohlásil rádoby moudře, přesunul ruku zlatých vlasů a stáhl si elfa pro polibek. Krátký, zato všem vřelý dotek rtů, který byl ukončen tím, když se Thranduil odtáhl a jediné co po něm zůstalo, byla sladká chuť brusinkové šťávy na Bardových rtech. Olízl ji. Převalil na jazyku. Obvykle Thranduil chutnal po elfském víně.
“Je čas vyrazit,” řekl elf a ustoupil vzad, takže vyklouzl z jeho sevření, jako kdyby ani neexistovalo. “Ale nejdřív je tu několik pravidel, kterými se budeš muset při cestě řídit. První, neopouštěj stezku a pokud z ní náhodou uhneš, nedělej nic víc, než že si prostě sedneš a počkáš, až tě najdeme.”

Bard skepticky pozvedl obočí. Copak si o něm Thranduil myslel, že je hloupé dítě? Uměl se pohybovat v lese. Byl koneckonců svým otcem od mala veden k tomu, aby se o sebe uměl postarat vždy a všude. Navíc byl lovec, ač měl k lovu v posledních letech jen málo příležitostí a pravda byla, že lov ryb preferoval nad lovem černé zvěře. Laně byly příliš krásné, jeleni majestátní a prasata zase nebezpečná, než aby je lovil, když nemusel nebo dokonce pro zábavu.

“Umím se orientovat v lese,” ujistil ho, pravda, malinko přezíravě.

“Hvozd není obyčejný les,” odpověděl Thranduil ostře, jeho oči modře zablýskly a hlas klesl do chladu, který uměl nepříjemně bodnout v zátylku. “Je prastarý. Jeho vzpomínky jsou tak hluboké, že si to žádný smrtelník nedokáže představit, natož aby pochopil. Jsou naplněné krásou, vznešeností, moudrostí… ale také utrpením, bolestí a mnoha temnými okamžiky. Stromy si vše pamatují. Stromy vzpomínají. Stromy mluví i k lidským srdcím a myslím. Mohou tě snadno, i když neúmyslně, ošálit zableskem věcí minulých a odvést tě do hlubin, kde se staneš jen dalším střípkem v jejich vzpomínkách,” jeho tón se nezmněnil a Bardova ješitnost, zraněná pravidlem jak pro dítě, byla najednou odsunuta stranou ve prospěch nepříjemného mrazení které mu přeběhlo po zádech. “Prokaž sobě, ale hlavně nám tu laskavost a drž se prvního pravidla… nebo zůstaň ve městě.”

“Dobře, budu se držet stezky a tebe,” ujistil ho o poznání méně sebejistě.

“Výborně.” Kývl Thranduil, načež se jeho hlas opět změnil, když znovu promluvil: “Druhým pravidlem je, že v lese nebudeš jíst ani pít nic, co ti nenabídnu já nebo některý z elfů, kteří nás budou doprovázet. Většina plodů podél stezky, po které půjdeme, je jedlá i pro smrtelníky, přesto… bezpečnější bude, když budeš jíst a pít jen to, co pro tebe vezmeme s sebou.”

“Berete jídlo a vodu jenom pro mě? Pro sebe snad ne?” zopakoval po něm, aby se ujistil, že rozuměl správně, protože mu přišlo absurdní, aby bylo jídlo jen pro něj. Co hodlal jíst Thranduil? A ostatní elfové? Ne, že by kteréhokoliv elfa někdy viděl opravdu se najíst. Jedli to ano, ale po malých soustech hodných vrabce, což v lidech vzbuzovalo dojem, že jsou elfové živi jen ze svitu hvězd a měsíce a ranní rosy. Tomu samozřejmě nevěřil, byly to bytosti z masa a krve a jakožto takové musely jíst. Navíc bylo velmi nepravděpodobné, že všechno jídlo, které za roky darovali nebo prodali Dolu, bylo pěstováno a připravováno jen pro lidi. I když…

“Ke spokojenosti nám stačí méně jídla, než smrtelníkům a navíc se snadno a rádi nasytíme i věcmi, které jsou pro člověka nepoživatelné. Listy, květy, kůra, semena z šišek… Nepotřebujeme si nosit jídlo s sebou, Hvozd nám poskytuje hojnost všeho. Doslova stačí jen natáhnout ruku. Ty na druhou stranu…” nechal větu nedokončenou, jen významně zvedl obočí.

“Chápu,” řekl raději bez dalších komentářů. Nechtěl zabřednout do diskuze na téma lidské rasy nebo smrtelníků obecně, věděl, že by se od Thranduila nedozvěděl nic moc lichotivého. “Ještě něco?”

“Odlož svůj nůž,” nařídil poněkud stroze, což Bard ocenil nesouhlasným pohledem. “Na pouti k Flein nimloth odkládáme zbraně, šperky a vše, co není spjato se samotným životem, a to včetně vína,” dodal, s jasně nespokojeným úšklebkem, ve kterém nekrčil nos a semkl rty. “Připomínáme si tak, že nic, co jsme vytvořili my či smrtelníci pro vlastní potěšení, není tak vznešené a nepřináší tolik radosti, jako to, co nám je dnes a denně dáváno skrze Ardu.”

To ve skutečnosti znělo jako ušlechtilá myšlenka a Bard se přistihl při úvaze to také zkusit. Nevzdat se nože, který mu poskytoval pocit jistého bezpečí, jen proto, že to po něm požadoval Thranduil a zvyky. Vzdát se ho při pokusu více porozumět Hvozdu… samotné přírodě. Pochyboval sice, že by to skutečně dokázal a pokud třeba ano, pak jen na krátkou dobu. Ale ticho, narušované jen hučením vánku a šploucháním jezerního příboje, které se rozhostilo nad Jezerním městem jakmile šli všichni spát, bylo něco, co miloval a co v Dolu postrádal. Cítil se v těch okamžicích, kdy sledoval temnou hladinu odrážející nebeské krásy, jaksi klidně a propojeně. Nic netížilo jeho srdce ani mysl a dokázal vzpomínat na Finu spíše s úsměvem než s knedlíkem v krku.

“Dobře, ale ať se mu nic nestane. Mám ho po otci,” svolil, ale to už se skláněl ke své botě ze které vytáhl čepel a podal ji do Elrosovy připravené ruky.

“Zanechám ho v bezpečí ve vašich pokojích, Výsosti,” ujistil ho elfský strážce.

Nechal na svém noži pohled spočinout trochu déle, opravdu se s ním nerad loučil, protože byl jistotou, kterou měl při sobě dnem i nocí od svých dvanácti let. Pak se obrátil na Thranduila, který trpělivě vyčkával.

“Jestli už nejsou žádná další pravidla, jsem připraven vyrazit.”

Thranduil nepatrně přikývl, než se obrátil, zlatý vodopád vlasů zs ním zlehka zavlál, a on se svou obvyklou elegancí vykročil k dveřím.

Dva elfové jež je střežili, mu je otevřeli, takže si ranní slunce našlo cestu dovnitř a ozářilo Thranduilovu siluetu. Tentokrát si mohl být Bard jistý, že světlo netryská ze samotného elfa, ale nebylo to o nic méně okouzlující. Nakrátko se i zdráhal vykročit za ním, jen aby nenarušil tu dokonalou scénerii, pak však udělal statečně krok kupředu a rychle se připojil po Thranduilův bok.

Když překročil pomyslnou hranici mezi světlem a stínem, byl chvíli oslněn slunečními paprsky, které mu padaly přímo do očí. Jakmile se mu zrak vrátil, zjistil, že společně stojí na široké terase a pod jejich noham se rozprostírá město v celé jeho majestátnosti, ozářené částečně sluncem a částečně lampiony.

Zlatý déšť a šeříky rostoucí na úbočích byly, přesně jak na podzim předpokládal, obtěžkány množstvím květů. Bílé, růžové a červené pruhy kvetoucích mechů, trav a kapradin se táhly po samotných úbočích. Kvetly také popínavé rostliny pokrývající většinu vstupů do podzemních chodeb. Bylo to překrásné a to jak moc si uvědomil až teď, v denním světle, protože příkrov noci, pod kterým přijeli, mnoho z této nádhery zakryl.

Chtě nechtě musel od města zaplaveného květinami odvrátit pozornost, protože Thranduil se krásou města nekochal – jistě ji vídal každé jaro možná po několik tisíc let – a prostě pokračoval dál.

Následoval ho.

Terasa, stejně jako schodiště klesající po jejich levici dolů do útrob města, bylo zaplněno zástupem elfů. Stáli nehybní, zalití sluncem, ne nepodobní spíše sochám, než živým bytostem. Jejich tváře byli bez výrazu, až na ten okamžik, kdy kolem nich Thranduil procházel. Tehdy sklonili hlavu na znamení své úcty.

Jak pomalu kráčel po boku krále elfů a sledoval nečitelné tváře, kolem kterých procházeli, tak si všiml dvou věcí.

Bylo tu víc elfů, než do teď viděl a to včetně Bitvy pěti armád, což ho vedlo k myšlence, že by to mohlo být doslova celé město.

A druhá věc, která se nedala přehlédnout, byla, že si nebyli všichni elfové podobní. Jistě, i když si to řekl jen v mysli, ani ne nahlas, znělo to směšně, protože ani lidé si přeci nebyli všichni podobní, ale tady byl rozdíl jakýmsi způsobem… nepřehlédnutelný.

Malá část elfů, konkrétně ti stojící na samotné terase a kamenném schodišti, které z ní klesalo do nitra města, bylo vyšší než zbytek a jejich vlasy měly různé odstíny zlaté až stříbrozlaté. Také se postavou, držením těla, ale i rysy velmi podobali Thranduilovi samotnému, ač jeho krásy a éteričnosti nedosahoval žádný z nich. Barda napadlo, že by to mohli být členové jeho vlastní rodiny. Sourozenci, strýcové, kdo věděl, možná děti. Nechovali se sice tak, ale ta podoba se nedala zapřít zvláště v kontrastu s ostatními elfy, které míjeli v nižších podlažích.

Níže, na schodištích a úzkých terasách vybudovaných jen z hlíny, štěrku a kořenů, stáli elfové, které měl spojené s Hvozdem už jako dítě. S takovými se setkával, když dovážel nebo odvážel zboží z lesa a ti samí v hojném počtu navštívili jeho město před pouhými jedenácti dny. Nebyli tak vysocí jako Thranduil a těch pár elfů mu podobných, spíš dosahovali Bardovy výšky a přestože ani oni nepostrádali dokonalé rysy, ladnost a jakousi neuchopitelnost, nebudili tak vznešený dojem. Možná, kdyby poznal jen je, ale v kontrastu s Thranduilem… Největším rozdílem byla barva jejich vlasů. Měli je od tmavě hnědé po bronzovou a někteří z nich měli vlasy dokonce zvlněné. V Thranduilových dokonale rovných, zlatých vlasech, ani koutkem oka nezahlédl byť jen nepatrnou vlnku a to dokonce ani když se zvedl z lůžka po promilované noci.

“Tam nahoře… to byli tvoji příbuzní?” zeptal se polohlasně, když už prostě nedokázal ten do očí bijící rozdíl ignorovat.

Thranduil na něj pohlédl koutkem oka.

“Dá se to tak říct. Jsem Sindar, stejně jako oni, zatímco zbytek mých lidí jsou Silvanští elfové.”

Znělo to, jako když jeho vlastní lidé mluvili o obyvatelích jiného města či země. Takže Sindar a Silvan byli spíše názvy národů, než rodů.

“Jste si příbuzní, ale nejste jedna rodina.”

“Velmi správně,” souhlasil Thranduil plochým tónem, který, jak už si Bard stačil všimnout, používal, když o něčem nechtěl mluvit.

Nechal to tedy být, beztak se přiblížili k nádvoří před velkou bránou skrze opevnění města. Právě tam na ně čekala malé družina pěti, jak teď už věděl silvanských elfů, kteří byli jistě těmi, kdo je měl celou cestu doprovázet. Poznal to hlavně podle toho, že v jejich čele, v celém svém mocném opovržení vůči Bardovi, stál Galion. Byl také tím, kdo se před Thranduilem až zbytečně hluboce uklonil, zatímco člověka po boku svého pána opět okázala ignoroval, a pak řekl několik slov v elvštině na něž mu Thranduil stejně tak odpověděl.

Galion se znovu uklonil a vydal gestem pokyn směrem k bráně. Její obrovské veřeje se začaly neslyšně otevírat a daly nahlédnout na cestu, které je čekala.

°°O°°

Poté, co opustili město, se, nepřekvapivě, vydali hlouběji do lese po tenké stezce, které vypadala spíše jako vyšlapaná divokou zvěří, než elfy nebo dokonce lidmi. Ovíjela se kolem kmenů stromů tak širokých, že by je Bard obešel nejméně patnácti možná i dvaceti kroky. Proplétala se mezi hustými keři, které měly větve silné jako jeho paže, listy jako dlaň a květy velikosti jablka v mnoha odstínech červené a růžové. Vedla také pod spadanými kmeny dost velkými, aby po nich pohodlně mohl přejet kůň ba i menší povoz. Něco takového bylo… neuvěřitelné, dokonce neuvěřitelnější, než kus lesa, kterým musel projít, aby se dostal do elfského města.

Zastavil se a vzhlédl.

Mezi zelenými korunami stromů prosvítalo světlo způsobem, který se dal stěží popsat či pojmenovat. Bylo to, jako kdyby se cosi živého vlnilo vysoko nad jeho hlavou. Na tvář se mu sypali drobné, bělostné okvětní plátky z květů, které nemohl okem zahlédnout. A vítr šuměl, jako kdyby zpíval. Cítil lehkost, skoro jako kdyby se napil elfského vína, i když jediné co ráno měl, byla sladká ovocná šťáva. 

Koutkem oka zahlédl pohyb. Obrátil se po něm, ale nezachytil víc, než stín, který se mihl mezi stromy. Jako lovec by měl poznat, jestli to bylo zvíře nebo jeden z elfů, kteří je doprovázeli, ale nepoznal. Mohlo to být obojí nebo taky vůbec nic. Třeba jen poryv větru, který ohnul husté větve okolních keřů.

Otočil se nazpátek, aby mohl dál následovat Thranduila, jenže elfský král už tam nebyl. Dokonce i stezka samotná zmizela. Jenže to přece nemohlo být možné… nebo ano? Ne, stezky jen tak nezmizely, ani ty vyšlapané zvěří. Musel udělat krok či dva aniž si to uvědomil a tak ze stezky odbočit. Problém byl, že nevěděl, kterým směrem se vrátit.

Několikrát se otočil a pokoušel se mezi kmeny stromů obklopenými hustými keři a mnoha obrovskými popadanými větvemi, dohlédne na něco, co by připomínalo stezku. Neviděl nic. Jen stromy, stíny a několik dalších pohybujících se tvorů či snad elfů, kteří se jen tak mihli v koutku jeho oka a pak byli zase pryč.

Se vzrůstajícím nepokojem, který ano, začínal se blížit strachu, a hlavně s hořkým sarkasmem vůči sobě samému, mu začalo docházet, že se mu povedlo ztratit se pár hodin potom, co vyrazili. Vypadalo to jako trest za jeho pýchu a přesvědčení, že by se dokázal orientovat v elfském lese, které v mysli choval i přes veškerá Thranduilova varování. Teď mu, jak se zdálo, nezbývalo nic jiného, než udělat, co mu elfský král kladl na srdce; dřepnout si na zadek a zahanbeně čekat, až ho někdo najde.

“Barde!” ozval se mu, k jeho nemalé úlevě, za zády známý hlas.

Rychle se obrátil a s další vlnou úlevy uviděl Thranduila, jak vystupuje spoza jednoho keře.

“Copak jsem neříkal, že nemáš opouštět stezku?” zeptal se Thranduil příkře, každý rys v obličeji podrážděně zostřený a oči temně šedé, jako bouřkové mraky.

“Neopustil jsem ji úmyslně. Jen jsem se na chvíli zastavil, aby se rozhlédl a když jsem tě pak chtěl následovat, byla… prostě byla pryč,” přiznal se, že se ztratil, ale neopomenul dodat, že to nebylo tak, že by úmyslně nerespektoval jeho slova.

Thranduil si ho spod přimhouřených výček změřil pronikavým pohledem, kterým hledal lež a klam. Tak jako kdykoliv předtím, ani tentokrát se Bard nebál mu pohled oplatit, protože říkal pravdu. Držet se stezky šlo jen tehdy, když vám nezmizela doslova před očima.

“Říkal jsem, že Hvozd není obyčejný les,” odvětil Thranduil mnohem jemněji. “Provede tě skrze své hlubiny, tajemství a krásy jen tehdy, pokud bude sám chtít.” Zvedl svou bělostnou, štíhlou ruku v nabídce. “Pojď. Bude bezpečnější, když tě budu držet.”

Popravdě, Bard zaváhal. Ne že by se nikdy s nikým nedržel za ruku. Samozřejmě že ano. Když pominul své děti, tak s Finou se vodili za ruce, kdykoliv to okolnosti dovolili. Vlastně bylo často velmi těžké se jí nedotýkat a tím nemyslel nic nemravného. Bohatě stačil letmý dotek konečky prstů nebo cudný polibek na tvář či čelo, aby se jeho srdce rozbušilo radostí. Dokonce i s několika málo ženami, které po Finině smrti na krátko zachytily jeho oko, chodil ruku v ruce, i když to nikdy nebylo stejné jako s jeho ženou.
Ovšem s Thranduilem… to bylo… jiné. Valar pomoz, ne že by ho nechtěl držet za ruku, ale zdálo se podivně nepatřičné, aby se dva králové… dva muži, opravil se v duchu k vlastní nelibosti… zkrátka, aby se drželi za ruce a procházeli se pod korunami prastarých stromů zasypávajících je okvětními plátky.

Thranduil netrpělivě zvedl obočí.

Ach, do háje s tím! Však tu nebyl nikdo, kdo by je soudil a pokud to nepřišlo divné samotnému velkému elfskému králi, proč by mělo malému, bezvýznamnému, lidskému.

Rozhodl se nabídky chopit, doslova. Položil svou ruku do jeho dlaně. Thranduil ji okamžitě sevřel, jako kdyby to bylo něco naprosto přirozeného, a bez dalších slov či pohledů, se prostě otočil a vykročil směrem ke keři zpoza kterého se vynořil. Zdálo se, že se jejich spojenýma rukama zabýval asi stejně intenzivně, jako usrkáváním vína. Zato Bard cítil teplo jeho dlaně, jak mu stoupá po ruce. Jemnost jeho kůže a útlost prstů, které se díky tomu zdáli jako tvořené z porcelánu, jež by mohl snadno rozmačkat. Věděl, že to bylo spíš naopak. Bylo však těžké se při pohledu na éretického elfa zbavit dojmu, že je křehký.

Odtrhl pohled od jejich spojených rukou a podíval se kolem sebe. Zatím ušli dvacet kroků a nikde neviděl ani náznak stezky. Nebylo přece možná, aby se náhodou zatoulal tak daleko. Jistě tu někde… Najednou se stezka otevřela po jejich pravici a když říkal otevřela, myslel to vážně, protože by klidně odpřísáhl, že v jednom okamžiku tam byly hustě propletené větví dvou velkých keřů a v druhém tam byl prostor akorát pro dva, kteří se drží za ruce. Jako kdyby samotné rostliny ustupovaly před svým králem, aby mu poskytly pohodlnou a bezpečnou cestu.

Nepouštěl se teplé elfské ruky, která byla jeho jistota, ale ohlédl se za sebe.

Věděl to! Cesta za nimi byla pryč. Prostě zmizela v hradbě spletených keřů a popadaných větví jako kdyby tam vůbec nikdy nebyla. Sebevíc se to zdálo neuvěřitelné, lesní rostliny před Thranduilem opravdu ustupovaly, takže i kdyby se Bard snažil ze všech sil, nemohl zůstat na stezce, pokud se vzdálil od elfského krále. Při zpětném pohledu to dávalo smysl a měl na to přijít už dřív, protože za celou dobu, kdy společně mlčky kráčeli po úzké cestičce, se Thranduila ani jeho samotného nedotkla jediná větvička. Nezakopl o žádný kořen. Nechytil se do trnoví. Neuklouzla mu noha na rašelině. Běžné drobné nehody, které se při cestě obyčejným lesem stávaly. A komu ne, ten musel být obdařen magií.

“Ty mě po stezce nevedeš. Ty ji pro nás vytváříš,” dal průchod svým myšlenkám.

Thranduil se po něm ohlédl, ale nezastavil se ani nezakolísal v kroku.

“Vedu tě stezkou, kterou mně vede Hvozd.”

“A v tom je rozdíl?” 

Keře kolem začaly řídnou, jak vstoupili do části lesa, kde vládly vysoké, útlé jehličnany. Prostor, který se tím kolem nich rozprostřel jim umožnil srovnat krok. Ted šli vedle sebe, stále ruku v ruce, a pod nohama měli hustý koberec jemné trávy. Skrze štíhlé koruny prosvítalo mnohem víc slunečního světla, které tak netvořilo roztodivné stíny vypadající jako živí tvorové nebo něco, co je spíš snové než skutečné. Zato jehličnany – a Bard nebyl schopen určit, co je to za druh stromů, protože takový nikdy neviděl – omamně voněly pryskyřicí. Mohl ji cítit až na jazyku jako hořkosladký povlak.

“Když prohlásíš, že utvářím cestu, pak stvrdiš tento hvozd mým majetkem. Tak to není a nesmí být. Co žije, roste a dýchá, nemůže být vlastněno,” navázal Thranduil tam, kde v rozhovoru přestali k Bardově malému zmatku, protože pryskyřicová vůně opravdu mámila mysl. Obrátil se po elfovi, ale ten se na něj nedíval, vzhlížel k nebi. “Vlastnit lze jen výrobky elfských či smrtelných rukou,” Thranduil se k němu pomalu obrátil, “ne tyto dary,” pohnul rukou kolem sebe, aby obsáhl vše co bylo kolem, “které i nám, Nesmrtelným, byli pouze zapůjčeny k opatrování a užívání.”

Nemohl s čistým svědomím prohlásit, že plně pochopil význam a hlavně hloubku Thranduilových slov. Jako člověk prostě měl tendenci i zvířata považovat za majetek, ať to byli psy a kočky, nebo dobytek či koně. Ale rozumněl úctě k životu ať to byl život zvířat nebo rostlin. Nebral v lese živé dřevo, pokud to nebylo třeba a lovil jen tolik ryb či zvířat, kolik potřeboval k nasycení sebe a svých dětí. Také, dřív i dnes, nepohlížel shovívavě na ty, kteří se chovali ke zvířatům krutě a nezáleželo, jestli je vlastnili nebo ne.

“Pak mi tedy dovol opravit se,” pronesl po chvíle rozvahy a přistoupil blíž, aby Thranduila uchopil i za druhou ruku. Elf k němu shlédl a zvedl jedno zlatavé obočí ve výzvě a otázce zároveň. “Nevytváříš pro nás stezku, jen žádáš les, aby nám ukázal nejbezpečnější cestu k projití. Řekl jsem to teď lépe?”

“Mnohem lépe,” odsouhlasil mu Thranduil. Přimhouřil trochu oči a naklonil hlavu na stranu. “Jak se ti toto místo zamlouvá?” zeptal se s jasným zájmem o odpověď, který se ani trochu nesnažil skrýt.

Bard zaklonil hlavu, pohled upřený vzhůru k lehce se kymácejícím korunám a nasál vůni pryskyřice. Stromy šuměli ve zdánlivé melodii nebo tichém rozhovoru… možná… kdoví to opravdu byl rozhovor. A poslouchat je, bylo uklidňující. Těžko by tedy mohl proti tomuto místu říct cokoliv špatného.

“Je tu krásně, stejně jako ve zbytku tvého lesa, který si mi dnes ukázal,” odpověděl upřímně.

“Pak je to zde ideální,” prohlásil Thranduil a pustil jeho ruce.

“Ideální k čemu?”

“K večernímu jídlu,” odvětil ve stejnou chvíli, kdy se z okolních keřů a zpoza stromů vynořil jejich doposud skrytý elfský doprovod a připojil se k nim mezi stromy.

“Večerní jídlo? Ještě přece nemůže být tak pozdě?” zeptal se zmateně, protože neměl vůbec tušení, že by byl na nohou celý den a to nemluvil o faktu, že mezi korunami stromů stále viděl sluneční zář.

“V Hvozdu se stmívá rychle,” dal mu Thranduil prostou odpověď, který mu vlastně neřekla, jak moc pozdě je, a po krátkém rozhlédnutí zamířil k valu kolem pozůstatků vyvráceného stromu.

Velké kořeny vyčnívaly ven, deštěm a sluncem vybělené a hladké, zbytek stromu se však už dávno ztratil pod hustým příkrovem jemné trávy, která zakrývala i vyhřezlou hlínu kolem kořenů a tak tvořila pohodlné posezení nejen pro ně dva. Při troše snahy by se tam vešli všichni, tedy i Galion a zbytek elfů, kteří ale o usazení zatím nejevili velký zájem.

Nejdřív počkali, než si jejich král vybere pohodlné místo a pak začali z vaků, které s sebou nesli, vytahovat dřevěné misky, menší váčky, vaky s vodou, ale také čerstvé ovoce. Jeden z mísou v rukách zamířil do lesa na svých lehkých nohách rychlý jako laň.

Bard vykročil za Thranduilem, napůl očekávaje, že Galion rozhodí na provizorní trůn z vybledlých kořenů nějakou látku či alespoň plášť, ale to se kupodivu nestalo. Elfský král bez jediného zaváhání elegantně klesl na holou, travnatou zem a zvedl k Bardovi pohled. Jeho modré oči okamžitě zajiskřily pobavením, nejspíš nad překvapeným výrazem, který měl na tváři.

“Pojď, mellon, připoj se ke mně,” vyzval ho jemným, trylku skřivana podobným hlasem, a pokynul rukou na místo vedle sebe.

Pokud Thranduilovi nevadilo sedět na hlíně, pak Bard rozhodně nebyl tím, kdo by si stěžoval. Vlastně, když dosedl, zjistil, že to bylo pohodlné. Tráva ani hlína pod ní nebyla mokrá, naopak byla vyhřátá sluncem, takže ho ani nestudil zadek. Kromě toho se mohl opřít o vykotlaný pařez. Když pak elfové před ně položili dřevěné mísy s jídlem a dřevěné poháry s pitím, nebylo vlastně nic, co by mu scházelo.

Pohodlně se opřel, jednu nohu nataženou a druhou skrčenou, vzal si nějaké to sušené ovoce a s povzdechem vdechl vlhkou vůni lesa. Tohle místo bylo opravdu překrásné, jiné, víc uklidňující než obyčejný les, a tak neměl ani potřebu rušit jeho ticho nějakým planým tlacháním. Naopak si užíval větrem šumící ticho a Thranduilovu zářící, a to doslova, společnost.

Sluneční světlo, které opravdu začalo zlehka rudnout, tančilo v podobě jiskření po jeho štíhlých prstech, jimiž se probíral v misce mišpulí, které mu právě předložil jeden z elfů. Vybíral si nejzralejší kus se soustředěním, které se odráželo na sklonu jeho obočí a sevření jeho úst. Jak se naklonil nad misku, jeden jediný tenký pramen, mu sklouzl podél tváře, způsobem, který byl nezvyklý. Víc zahalující než jindy. Dokonce pramínek spadl až na sytě oranžové plody. To by se nikdy nestalo, kdyby byl jako vždy zachycen pod korunou nebo diadémem.

V obavě – jak si později uvědomil asi liché – že by se Thranduilovi mohly jeho zlaté vlasy připlést do jídla, se natáhl a dvěma prsty je zasunul zpět za vzhůru se vzpínající křivku ucha. Neúmyslně o něj při tom zavadil prsty a v tu chvíli mu něco došlo.

Vlastně se nikdy elfových uší nedotkl. Ne úmyslně. Zapletl ruce do jeho vlasů, políbil jeho krk, tváře i skráně, ale uši se nějakým záhadným způsobem dostaly zcela mimo pozornost. A přitom to byl nejvýraznější fyzický rys, kterým se elfové odlišovali od lidí.

Bez velkého přemýšlení a s přetrvávajícím údivem, jak mohl uši pominout, se vydal na průzkum špičatého boltce.

Z nějakého důvodu, nejspíš kvůli výraznému, špičatému tvaru, očekával, že bude tužší, nepoddajnější, než lidské ucho nebo dokonce vysloveně tvrdý, ale samozřejmě nebyl. Byl to směšný předpoklad. V tom se elfské ucho od lidského nelišilo. Bylo stejně pevné a poddajné zároveň, stejně tak teplé a kromě výrazné špičky i stejně tvarované. Jedné věci si ale všiml a to faktu, že špička nesměřovala kolmo vzhůru, jak se na první pohled zdálo, stáčela se nepatrně směrem od hlavy.

Několikrát přejel prstem po klenuté zadní části Thranduilova ucha, než ho něco zastavilo v jeho počínání. Nebyl to zvuk, ale pouhý pocit. Buď skutečnost, že elf byl pod jeho rukama zcela nehybný a držel mišpuli na cestě mezi miskou a úst nebo intenzivní a tvrdý pohled zavrtávající se mu do hlavy, který jak rychle zjistit, patřil Galionovi. Thranduilův hnědovlasý elfský stín sledoval Barda téměř s hněvem, jako kdyby se právě dopouštěl nějaké svatokrádeže.

Do háje! Možná to tak opravdu bylo. Třeba bylo proti královskému protokolu nebo prostým dobrým mravům dotýkat se uší druhého elfa nebo se jich možná nesměl dotýkat člověk. Jak jeho pohled zabloudil ke zbylým čtyřem elfům, kteří postávali či posedávali opodál a momentálně se usilovně snažili nedívat se na Barda a svého krále, tak si byl dost jistý, že překročil nějakou hranici.

Rychle dal ruku pryč.

“Promiň. Nechtěl jsem… nevěděl jsem, že se nehodí dotýkat se…” vypravil ze sebe rozpačitou omluvu, kdy ji ani pořádně nedokončil, jen naznačil rukou u vlastního ucha.

“Mých uší?” dokončil za něj Thranduil bez sebemenšího nepohodlí v hlase. Narovnal se z mírného předklonu ve kterém uvízl, když se tak nerozvážně dotknul jeho boltce, a věnoval Bardovi pohled koutkem oka, který byl napůl shovívavý a napůl přezíravý. “Takový dotek je vyhrazen pro blízké, tedy tebe nevyjímaje. A ano, je vhodný spíše do místa a času více soukromého, ale budiž ti to odpuštěno. Ostatně,” obratnými prsty začal sloupávat tuhou slupku, “máme dohodu. Já si užívám tvé jiskrné společnosti a ty zase mé krásy.”

“Ale ne pokud ti je to nepříjemné,” neodpustil si zmínit. To byla hranice, kterou si stanovil sám a pevně se za ní držel. Dalo by se říct, že se smířil se skutečností, že jeho tělesná vášeň nebude z Thranduilovi strany nejspíš nikdy plně opětována, ale stále si dával pozor, aby v tom, co mu bylo dovoleno, neudělal ani ten sebemenší krok dál, než co dával elf z plně svobodné vůle.

“Taková drobnost je stěží nepříjemná,” odpověděl mu Thranduil, jehož hlas nikdy neopustila přezíravá shovívavost s náznakem štiplavého vtipu. Jeho ruce dokončily svou práci s loupáním, načež zatnul nehty do ovoce a překvapivě snadno ho rozdělil na dvě půlky. Šťáva z ně prýštila po štíhlých prstech a rukách, dokonce si jedna kapka našla cestu až na mramorově bílé zápěstí. “Ochutnej,” vyzval ho a nabídl mu jednu polovinu.

Myšlenky na téma, jestli je to bezpečné, když byl tak důsledně varován, aby z lesa nic nejedl, mu jenom krátce proběhly hlavou. Větší pozornost byla kapka hrozící, že by se mohla rozběhnout dál a nedejvalar znečistit Thranduilův háv. S tím se muselo něco udělat.

Chytl elfa za předloktí a místo toho, aby si vzal půlku mišpule, přitáhl si paži k sobě a nasál zbloudilou kapku. Byl to sladké, doslova medové. Chutnající jako Thranduil pokrytý medem. Tak jako vždy, když ho mohl ochutnat, potřeboval víc, takže začal rty stoupal vzhůru po sladké stopě, používaje při tom i jazyk. Kousíček po kousíčku. Centimetr po centimetru. Dokud se nedostal k sladkým prstům, které vždy krátce nasál do pusy a nakonec i k samotnému plodu.

Nakonec sebral i ten. Měl intenzivní medovou chuť, jen s náznakem trpkosti, takže se jen vzdáleně podobal mišpulím které znal. Převalil sousto několikrát na jazyku, víc nebylo třeba, jak byl plod zralí, a polkl. Teprve pak se podíval do Thranduilovy tváře.

Byla klidná, beze stop pobouření, hněvu nebo urážky, ale naneštěstí také beze stop chtíče či potřeby, což byly emoce, která teď Bard rozhodně cítitl. Ale ne Thranduil. Ten sledoval celé jeho počínání s tou dobře známou fascinací v jasně modrých očích. Nic víc neudělal. Nechával mu se svým tělem veškerou volnost, kterou by si Bard jenom mohl přát.

Odmítl si připustit, že to není přesně to, co by si přál, a raději se rozhodl té volnosti využít a naklonil se kupředu, aby elfa políbil.

“Zachovej klid a buď uctivý.”

Thranduilova slova vyřčené těsně u jeho tváře a nepřiměřeně formálním tónem vzhledem k situaci, ho doslova zmrazila uprostřed pohybu.

“Cože?” zeptal se hloupě.

To už se elfský král odtáhl a vzal si svou ruku zpět.

“A nezapomínej, že on je tu pánem a my pouhými hosty,” oblažil ho Thranduil další nepochopitelnou moudrostí.

Chtěl se znovu zeptat co to má znamenat a proč s tím začínal zrovna ve chvíli, kdy se ho chystal políbit, když zachytil po levici pohyb. Obrátil hlavu a hned pochopil, proč měl zachovat klid.

Za pomyslným kruhem, který kolem nich vytvořili postávající a posedávající elfové, stál obrovský bílý jelen. Jeho kopyta a paroží byla v rudnoucím světle spíše do růžova, než stříbrná, jako v Dolu, což by znamenalo, že bylo obojí ve skutečnosti leskle bílé. Ne, že by záleželo na tom, jakou barvu mělo jeho majestátní paroží, když byl tak blízko, přední nohy rozkročené a hlavu trochu skloněnou. A v oku, kterým Barda sledoval, pronikavý lesk.

Zneklidnil. Sice si byl docela jist, že je to stejný jelen, jakého viděl krotce se procházet ulicemi města a pastvinami kolem něj, ale to nebylo to samé, jako se s ním setkat v lese.

Tady byl jelen opravdu pánem. Ostatně první lekcí lovu, tou na kterou mnozí zapomínali, bylo, že zvíře se dá skolit ze zálohy i při honu, ale jakmile se k vám otočí čelem a přestane utíkat je načase ustoupit dřív, než se z lovce stane kořist. A zvláště to platilo u zvířat tak velkých a úctyhodných, jako byl tento jelen.
“Gi nathlam hí, mellon,” řekl Thranduil neobvykle uctivým tónem, jaký u něj nikdy neslyšel. A to ani když s ním mluvil jako král s králem – natožpak, když jako král s králem mluvil s Dainem.

Jelen střihl jedním uchem, sotvaže se k němu slova pronesená v elfštině donesla, a pak rázem ztratil o Barda zájem. Narovnal se do celé své výšky, pomalu předstoupil před Thranduila a… uklonil se.

Jinak se to nazvat nedalo.

Jednu přední nohu nechal pevně na zemi, zatímco druhou zvedl pod sebe a sklonil hlavu i přední část těla tak hluboko, že se parožím téměř dotkl země před Thranduilem. V reakci na tom elfský král udělal něco, co bylo nečekanné; položil si ruku na prsa a se sklopeným pohledem sklonil hlavu ve stejném znamení upřímné úcty, jakou mu prokazoval jelen.

Bard jen nevěřícně koukal, jak všichni elfové, ať stáli nebo seděli, dokonce včetně Galiona, napodobili svého krále a poklonili se jelenovi.

Nedalo se popřít, že to byla jistým způsobem bizarní a zároveň podivně vznešená scenérie. Něco, co by mělo být zdobnou tapiserií na nějakém velkém zámku, tvrzi či hradu, aby to mohlo být obdivováno ještě několik generací. Cítil se vůči tomu okamžiku… nepatřičné. I když – rozhlédl se po všech – možná by se cítil méně mimo, kdyby udělal to samé, co elfové.

Nepřišlo to k němu stejně přirozeně, jako k Thranduilovi, ale položil si ruku na srdce a sklonil hlavu, i když očkem dál sledoval, co se bude dít.

Jeho úklona jistě nebyla tak elegantní a nejspíš ani tak upřímná, jako elfů, ale zdálo se, že to jelenovi stačilo, protože se opět narovnal do celé své výšky. Thranduil udělal to samé, ostatní elfové ho opět napodobili, načež král pozvedl ruku dlaní k jelenovi. Velké zvíře udělalo dva malé kroky a přitisklo čumák na čekající dlaň. Tehdy ho elf druhou rukou zlehka uchopil pod bradou a naklonil se k němu tak blízko, že se jeho ústa téměř dotýkala bílé srsti.

V tu chvíli mohl Bard vidět, jak se jeho rty pohybují, ale pokud z nich vůbec vycházel zvuk, byl tak tichý, že ho lidský sluch nemohl zachytit. Ovšem jelení zdá se ano, pokud mohl soudit podle toho, jak zvíře několikrát stříhlo ušima a nakonec, než ho Thranduil pustil, i potřáslo hlavou.

“Co jsi mu říkal?” dovolil si otázku, protože se zdálo, že tichý rozhovor mezi elfským králem a jelenem skončil. I tak zněl jeho hlas nepřiměřeně hlasitě a rušivě.

“Jen jsem ho společně s jeho stádem pozval, aby s námi strávil večer a noc.”

Než se stačil zeptat, jestli jelen souhlasil, ucítil na zátylku teplý vlhký dech, který ho vyděsil až k polekanému vyjeknutí. Pohnul se kupředu, aby se dostal od toho, co mu dýchalo na krk, a zároveň zabloudil rukou k botě, kde měl obvykle nůž. Ten tam ale samozřejmě nebyl. Nechal ho ve elfském městě.

Proklel se za to a vzhlédl k tomu, co se mu připlížilo za zády.

S úlevou zjistit, že to byla pouze laň, která na něj zhlížela mezi kořeny ze svého stanoviště na trávou pokrytém kmeni. Stejně jako jelen byla i ona do posledního chloupku bílá a její oči byly světle modré, přecházející skoro do šedé. Přes svou zastrašující velikost si Barda prohlížela ostražitě. Chvíli se vzájemně měřili pohledy, než to laň přestalo bavit, zašňupla nosem a potom, s lehkostí a jen malým odrazem, přeskočila přes jeho hlavu a bravurně dopadla na travnatou mítinku před nimi.

V tu chvíli se z keřů vynořila další bílá laň a pak ještě dvě vystoupili z prvních stínů mezi stromy. Následovalo šustění, které zvěstovalo, že by tam měla být ještě jedna, jenže když se keře konečně rozestoupili, vřítili se na mítinku tři kolouši a všichni byli ve stejně neobvyklé barvě, jako jejich rodiče. Se srstí místo hnědé čistě bílou a s flíčky, které by správně jako jediné měly být bílé, šedými jako bouřkové nebe. Měli vrtkavý krok dětí, které maji příliš dlouhé nohy na jejich malé těla, ale zároveň dokázali dovádět kolem svých matek, aniž by víc než jen trochu zapotáceli.

Bard se zlehka zasmál.

Sledovat je mu přinášelo radost i pobavení. Byli prostě roztomilí jako všechna mláďata. Možná… kdyby byl doma… nenechal by se tak unést. Přeci jen i v Jezerním městě mívali kůzlata, selata a jehňata a, i když nikdy neopoměl jim strčit přes ohradu nějaký ten pamlsek, tak by si připadal hloupě, kdyby se smál jejich dovádění. Pořád byla dobytek určený k jídlu. Ale tady v elfském lese jakoby se cítil lehčí a bezstarostnější. Pod korunami zdejších stromů ho viděla jen zvířata, stromy samotné a elfové a ani ti by ho nesoudili, protože shlíželi na koloušky se stejným úsměvem jako on. A laním rozdávali z kapes žaludy, kaštany a větve s čerstvými lístky, které někde po cestě natrhali.

Snad přilákaný jeho smíchem, se jeden kolouch odvážil přiběhnout skoro na délku paže, kde se zastavil a s jednou přední nohou zvednutou Barda ostražitě sledoval. Malé nozdry se mu roztahovaly, jak větřil a uši škubaly, jak poslouchal. Modré oči vypadaly na jeho malé hlavně obrovské a nevinné.

“Ahoj, maličký,” promluvil na koloucha mírným hlasem a pomalu natáhl ruku. Koloušek dal nohu na zem a natáhl dlouhý krk akorát tak, aby mohl přičichnout ke konečkům jeho prstů. Cítil na prstech teplý dech, jak ho koloušek chvíli očichával, než zvedl hlavu a trochu ji naklonil na stranu jakoby v otázce. Bard se zasmál.

“Chápu. Přátelství je hezká věc, ale jídlo je jídlo.” S těmi slovy sáhl do misky pro sušenou švestku, roztrhl ji na dva menší kusy a jeden z nich nabídl kolouchovi.

Tentokrát tu bylo jen krátké začichání, než švestka zmizela v mokré tlamě. A pak, než se stačil vzpamatovat, byl kolouch u něj, doslova mu vlezl předníma nohama na klín a začal se drápat k miskám, které měl Bard částečně za zády.

Chytl ho kolem těla, aby ho zadržel, což byl skoro nadlidský úkol.

“Počkej! Počkej! To je naše jídlo!” smál se, protože to bylo spíš zábavné, než cokoliv jiného. “Ještě ti dám, ale nemůžeš sníst všechno! Bolelo by tě břicho!”
Napomínání mělo jen malý efekt, ale když mu před tlamu strčil i zbytek švestky, alespoň na ten malý okamžik, když ho žvýkal, se přestal rvát k miskám.

Využil toho, aby si ho sundal z klínu.

Co však netušil bylo, že ho vzápětí druhý kolouch přepadne zezadu a nacpe se mu pod rameno. Zřejmě uviděl, jak jeho sourozenec něco žere a nechtěl zůstat pozadu.

“Dobře, tak ty taky něco dostaneš,” povzdechl si a sáhl do misky pro další švestku. Najednou se to zdálo jako nadlický úkol, když musel zároveň držet dva malé koloušky, kteří na něj usilovně dotírali a vůbec si nelámali hlavu s tím, že váží dobrých dvacet, pětadvacet kilo a mají kopýtka, která by snadno drtila pískovec.

Vylovil z misky raději celou hrst švestek přičemž jen tak mimoděk zahlédl šedobílou skvrnu, jak se k němu žene. Nestihl ani vykřiknout na protest, než mu třetí kolouch doslova skočil na klín rovnou mezi své sourozence. Jeho velikost a váha už byla moc. Bard s vyraženým dechem spadnul na bok zavalený třemi horkými těly a celou hromadou dlouhých nohou, které šlapaly doslova po všem. Po něm samotném, do misek s jídlem i svrhli poháry s vodou.

“Eru pomoz!” vykřikl rozpolcený mezi tím, začít nadávat a bolestně hekat nebo se smát.

Jeho dilema byla rozzseknuto, když se kousek od něj ozval nejdřív jemný trylek, který ale rychle přešel do hlasité zvonkohry Thranduilova nanejvýš pobaveného smíchu.

Loupl po něm okem mezi bělavými těly a uviděl ho, jak se se zakloněnou hlavou s plna hrdla pobaveně směje. Tehdy přemohl smích i jeho.

Smál se, dokud ho nebolelo na hrudníku, i když to mohlo být taky tím, že se mu po něm jeden z kolouchů rozvalil, zatímco spokojeně žvýkal sušené borůvky až mu z tlamy kapaly fialové sliny a barvily jeho bělostnou srst.

“Trochu pomoci by se tu hodilo. Třeba bys je mohl sundat dolů nebo si je alespoň zavolat,” pronesl k Thranduilovi, jehož smích přešel jen v široký, trochu škodolibý, zároveň nesmírně pobavený úsměv.

Navzdory svým slovům však objal koloucha na svém hrudníku a druhou rukou sáhl po druhém, který si našel místo po jeho boku a věnoval se žvýkání sladké kůry, kterou elfové také přibalili (i když ji Bard nikdy v životě neochutnal, jen o ní slyšel).

“Ale jistě, mellon, jen později. Teď je čas večeře a já nemám v úmyslu se rozptylovat od jídla,” prohlásil Thranduil s královskou přezíravostí a usrkl ze svého poháru sladkou šťávu, zatímco z misky, které byla napůl vysypaná, si vzal jednu, slovy jednu borůvku a s rozvahou ji zvedl ke rtům. V očích mu při tom potměšile blýskalo a rty měl zvlněné ve vyzývavém úsměvu.

Bard si povzdechl a nechal hlavu klesnout na travnatý pahorek. Tohle bylo ještě na dlouho.

°°O°°

Stromy hořely rudým slunečním svitem a klátily zvedajícím se večerním větrem, jehož hukot se mísil s dlouhými, leč veselými tóny flétny a zpěvem tak jemným a tichým, že Bard nemohl rozpoznat jednotlivá slova. Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, stejně by nerozuměl, o čem zpívají. Jeho znalost jazyka elfů se omezovala na listování slovníkem, který našel ve staré knihovně Dolu a to nebylo ani zdaleka dost, aby pochopil tak složitý jazyk, jakým se elfština zdála být. Pamatoval si jen pár slov. Názvy pro jeho lidi, trpaslíky, stromy, zvířata… a pak například… mellon… přítel… kterým ho tak často oslovoval Thranduil.

Kdyby byli oba lidé, určitě by vztah mezi nimi pojmenoval jinak, než přátelství. Bylo to něco víc, to bylo nesporné. Nicméně si byl docela jist, že být elfem nazván přítelem po dohromady třech, čtyřech dnech od setkání, znamenalo hodně. Protože co byli čtyři dny pro elfa? Vsadil by se, že Thranduil daleko déle uvažoval o tom, co si vezme za šperky. Proto bylo tak zvláštní, že byl Bard tady a teď a vysvětlení, které mu Thranduil poskytl, stále nedokázal přijmout jako dostatečné.

Odvrátil pohled od hořící klenby stromů a zabloudil jím k elfskému králi.

Thranduil seděl poklidně, hlavu zvednutou k nebesům, jako před chvíli i Bard, a ve tváři měl vzdálený výraz. Jako kdyby mohl dohlédnout nad koruny stromů, nad mraky a… možná i někam dál, pokud tam nahoře něco bylo. Stříbřitě zlatá záplava mu stékala po zádech a rozprostírala se po zelené trávě. Kůže mu jemně svítila bělavým světlem, které bylo v kontrastu s plamennou září zapadajícího slunce. Zdálo se, že téměř nedýchá, jediné, co prozrazovalo, že je stále naživu, byla ruka, která pomalu a pravidelně klouzala po srsti jednoho z kolouchů, který si složil hlavu do jeho klína a teď poklidně spal.

Po Thranduilově boku si našel místo na odpočinek i majestátní jelen. Pohodlně se rozvaloval v trávě, dost blízko, aby se mohl co chvíli čumákem nepatrně dotknout elfského krále, přežvykoval a momentálně sledoval Barda jedním modrým okem. Chvíli si hleděli navzájem do očí, než jelen s frknutím šťouchl Thranduila do ramene, jakoby ho upozorňoval na Bardů pohled.

A skutečně, Thranduil se na něj podíval koutkem oka, než nepatrně zvedl obočí.

“Opět s námi, můj příteli?”

“Hmm?” zahučel tázavě a zamrkal. Že by snad… “Usnul jsem?” zeptal se, i když si nepamatoval, že by třeba jen zavřel oči. Vzpomínal si na smích, když ho zavalila hromada z chlupatých bílých těl, pamatoval si, že i přes napůl rozsypané jídlo a částečně rozlité pití, se pořádně najedl a pak… no, pak tu byli hořící koruny stromů.

“Spánkem bych to nenazval, i když věřím, že tvůj duch bloudil ve stejně vzdálených zemích, jako když sníš,” odpověděl mu Thranduil s malým úsměvem v koutku rtů.

Sice nevěděl přesně, jak to elf myslel, ale musel uznat, že se cítil líně a trochu ospale, dokonce tak ospale, že mu ani nevadil chlad, který pomalu padal na les. Nevadilo by mu v tu chvíli snad nic. Těžká pryskyřičná vůně a elfský zpěv zbavoval všech těžkých myšlenek a pochmurných citů, jediné co zůstávalo, byl obdiv k Thranduilově kráse. Teď tak živoucí a lehké, jako nikdy dřív. A hluboký pocit štěstí, spokojenosti, skoro až domovského tepla, který od smrti své ženy prožíval jen příležitostně.

“Je tu klid a já mám na dosah ruky největší krásu, která kdy kráčela tímto lesem. Takže ano, asi jsem snil a pořád sním,” řekl upřímně, ani nevěděl, jak to z něj vypadlo. Thranduil poočil hlavu dost na to, aby Bard mohl vidět jak se mu úsměvu zvedl i druhý koutek.

“Pak bych neměl tvůj sen ničím kazit.”

“Nemohl bys ho zkazit, když si jeho nejlepší součástí.”

Krátké zasmání, jako zacinkání malého zvonku, opustilo Thranduilovy rty, načež jeho tvář opět trochu zvážněla.

“A přesto bych to mohl dokázat, kdybych vyslovil otázku, jež mě tíží na jazyku a já se ji zdráhám položit, protože naposledy vyvolala tvou značnou nelibost.”

Bard nechápavě zamrkal. Elfové byli legendárně známí tím, že uměli jednoduché věci podat těmi nejsložitějšími způsoby.

 Thranduil samozřejmě nebyl výjimkou.

“Klidně se ptej. Jsem moc líný i na to se naštvat,” odvětil, když mu došlo, co svým proslovem myslel, nicméně kdyby náhodou… Zvedl se z pololehu zpátky do sedu. Tak mohl lépe čelit jakýmkoliv otázkám, které mu chtěl Thranduil položit. 

Elf v reakci na jeho pohyb obrátil hlavu, takže si mohl zpříma hledět do očí. Úhel v jakém to udělal se zdál být nepohodlný, ale Thranduil ani nenaznačil, že by se chtěl otočit celým tělem, naopak dál pravidelně klouzal rukou po bílé srsti na krku koloucha.

“Jak se má tvá rodina?”

Přesto, že měl mysl línou, tak mu rychle docvaklo, proč se elf obával zeptat. Naposledy podobnou otázkou začal spor, který, jak si později uvědomil, nejspíš sám vyvolal. Tehdy se mu zdálo Thranduilovo chování nadřazené a rozčilující, teď věděl, že otázka byla nejspíš myšlena vážně.

Sám na to z velké části zapoměl a rozhodně ho tentokrát taková neškodná otázka nerozčílila, ale elfskému králi to stále leželo v hlavě. Asi to dávalo smysl. Zatímco pro něj to bylo půl roku, pro elfa to bylo nejspíš doslova před pár dny.

Zvážil, jestli by se měl omluvit, ale nakonec se rozhodl, že nebude vytahovat špinavé prádlo, které už bylo uklizené tak dlouho; alespoň z jeho úhlu pohledu. Po takové době by jeho omluva už ani nebyla upřímná a to by Thranduil jistě poznal.
“Dobře, vlastně doufám, že víc než dobře,” odpověděl a na tváři se mu usadil úsměv, když si vzpomněl na své děti. “Tilda si od oslav Beltainu den co den dopisuje s Bofurem. Chudáci trpasličí poslové…” potřásl hlavou a jeho něžný úsměv se změnil v pobavený, když si vzpomněl na denodenní návštěvy. “Hned nad ránem donesou dopis z Ereboru a ještě téhož dne na večer nesou zpět odpověď. Jsem zvědavý, jak dlouho to budou snášet… Bain!” luskl jak si vzpomněl na něco s čím se rozhodně chtěl někomu svěřit, ale neměl komu. “Myslím, že si konečně našel děvče, které má doopravdy rád. Normálně mi říkal kam a s kým chodí, ale za poslední týden se dvakrát vrátil domů až po soumraku a když jsem se ptal, kde a s kým byl, jen se vymlouval, že s přáteli. A v obličeji byl úplně rudý!” Zasmál se. “To má nebožák po své matce. Vždycky zrudla, když byla v rozpacích.”
“Neznepokojuje tě, že nevíš, jaká žena upoutala jeho pozornost? Co když není hodna tvého jediného syna,” zeptal se Thranduil částečně nevěřícně a trochu zvědavě.
“Zaprvé, pochybuji že je to žena, bude to spíš děvče jeho věku. A zadruhé, i kdyby byla moje starost koho si vybere, tak neznám v Dolu děvče, které bych v naší rodině neuvítal.”

“Nezvyklé pro lidského krále. Ti obvykle pečlivě volí vhodné protějšky pro své děti.”

“Jsem prvním a možná budu nakonec i posledním králem Dolu. Těžko mě a mou rodinu můžeš srovnávat s královskými dynastiemi Středozemě,” odmítl už jen představu, že by byl jako ti vznešení králové z legend. To prostě nebyla pravda. “Navíc; ty bys svému synovi bránil být s tím, koho miluje?”

“Ne, pokud bych ho nechtěl zahubit,” odvětil elf ledově chladně, až to Bardovi poslala po zádech zimnici.

Asi měl tušit, že vzhledem k elfům a jejich nezvyklému způsobu lásky, to nebyla nejlepší otázka. Ale už se stalo. 

“Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo,” pronesl do tíživého ticha.

“Vím, jak si to myslel,” odpověděl Thranduil a jeho tvář se z ledově chladné sochy roztavila do o něco mírnějšího výrazu. “Řekni mi raději, jak se má tvá nejstarší?” zeptal se s opravdovým zájmem, snad i malo obavou vepsanou v tom, jak se mu prohloubily kontury kolem rtů. “Pokud mě paměť neklame, pro lidskou ženu může být namáhavé nosit pod srdcem dítě. Kdyby bylo třeba, naši léčitelé jsou ti k dispozici.”

“Za nabídku děkuji a vážím si jí, ale je to myslím trochu předčasné,” odmítl zdvořile. Zatímco Thranduil dokázal ignorovat, jak se jich doposud příjemná konverzace ochladila v nočním vzduchu, Bard takovým umem neoplýval. Nemalá část jeho bezstarostnosti byla tatam.

“Předčasné?” pozvedl tázavě obočí. “Není snad lepší takovým problémům předcházet?”

“Popravdě… Tilda si není jistá, jestli je v očekávání a porodní bába je dokonce přesvědčena, že není,” odpověděl, možná trochu ostřeji, než zamýšlel.

Thranduil mu věnoval povýšený pohled.

“Jistě. Nějaké lidské dítě má rozsáhlejší vědomosti než já, elf a král Hvozdu,” řekl patřičně úštěpačně.

“Nana není dítě. Je jí už osmdesát!” zvolal se smíchem, který přišel jen tak sám od sebe, protože představa staré, vráščité porodní báby, která přivedla na svět dobrou polovinu lidé v Dolu – včetně Bardovi manželky – byla prostě komická.
“Pro mě jsou všichni lidé pouhými dětmi.”

“Včetně mě?” zareagoval okamžitě.

“Ano,” odpověděl stejně bystře Thranduil, načež semkl rty a mezi obočím se mu udělal nepatrná vráska, jak se zamračil a sklouzl pohledem stranou. Na okamžik znehybněl, ponořený do úvah způsobem, který Bard znal, a tak trpělivě čekal. Konečně se elf zase soustředil plně jen na něj. “A možná také ne. Možná… možná jsi starší, než si sám myslíš.”

Skepticky si ho změřil. Měl opravdu nízké mínění o jeho vědomostech nebo možná i samotném rozumu, pokud si myslel, že neví, kolik je mu let.
“Vím přesně, jak jsem starý,” ohradil se proti hodnocení jeho intelektu. “Je pravda, že spoustu mých lidí datum svého narození nezná… koneckonců neumějí ani číst a psát… ale já ho znám. Vím kolik je mi let. Přesně čtyřicet devět a tři měsíce. Prožil jsem každý jeden ten rok, tak mi můžeš věřit, že se nemýlím. A i kdyby,” zvedl prst, aby svá slova zdůraznil, “pak bych se splet o rok nebo o dva. A co je rok pro elfa?”

“To jsou roky, které jsi prožil s touto tváří a tímto jménem. Ale možná to není tvůj první život.”

Thranduilova slova a hlavně myšlenka v nich obsáhnutá, ho zaskočila a ponoukla k zamyšlení.

Elfové byli nesmrtelní a ti, kteří zemřeli nepřirozeně, se setkali s milostí samotného Eru, nebo alespoň tak se to povídalo mezi lidmi. Trpaslíci bez ohledu na to k jakému národu se počítali věřili v to, že z kamene byli stvořeni a do kamene se vrátí. Lidé ovšem nebyli tak jednotní v úvahách o tom, co se stane s jejich duší… životní energií… s jejich Já… až zemřou.
Bardovi vlastní lidé, lidé z Jezerního města, věřili, že po smrti odejdou na loď plující v nekonečném oceánu, který je domovem samotného Ulma a tam setrvají, dokud nebude svět znovu stvořen. Každý měl tak velkou loďku, aby na ní mohl přebývat se svými nejmilovanějšími a kdo ve svém životě nemiloval a nebyl milován, ten byl po smrti odsouzen zůstat sám na malém voru, vystaven bouřím i spalujícímu slunci. Proto se lidé z Esgarothu snažili být dobří a laskaví, tak aby měli alespoň jednoho jediného člověka, se kterým by mohli a chtěli strávit věčnost.

Slyšel a četl o lidech, kteří věřili v něco úplně jiného.

Byli tu tací, kteří se domnívali, že pokud bude člověk dobrý a bude se řídit souborem pravidel, které pro sebe stvořili, tak po smrti odejde do Eruovy milosti jako elfové. Zatímco když bude pravidla porušovat, propadne se do Aulëho kováren, kde mu bude muset v žáru jeho pecí po zbytek věčnosti pomáhat.

Rohanští zase prý věřili, že po smrti odejdou na nekonečné pláně, kde se setkají s všemi svými koňmi. A nakonec tu byli příběhy o vzdálených divokých zemích, kde byli lidé přesvědčeni, že se mohou znovu narodit a dokonce se nemusí rodit ani jako lidé, ale jako pouhá zvířata.

Možností a zaručených pravd bylo tolik, že bylo těžké mezi nimi najít to skutečné, zvláště když jste, jako Bard, nikdy nehledali. Přijal, co mu řekli jeho rodiče a těm to řekli zase jejich rodiče. A Bard to pak řekl svým dětem. Nepodával to ale jako něco, co by pro ně mělo být varováním, protože ani on sám to tak nevnímal. Snažit se být dobrým člověkem by nemělo být podmíněno strachem z trestu, to mělo vycházet z lidského srdce a být uvedeno v čin lidskou myslí a tělem. Tomu věřil, tak to dělal a o ničem víc nepřemýšlel.

Až do teď.

“Ty věříš…” zastavil se, protože mu přišlo jaksi nevhodné odvolávat se u elfa, prvorozeného, na jeho víru. Elfové nevěřili, elfové se nedomnívali, elfové obvykle prostě věděli. “Myslíš si, že lidé mohou žít více než jeden život?” zeptal se nakonec, opatrně, hlas ne tak silný a sebejistý, jako předtím.

Thranduil neodpověděl hned. Jeho modré, intenzivním vnitřním světlem zářící oči se upírali do těch Bardových, jako kdyby mohl nahlédnout do jeho duše a spočítat na ní letokruhy životů, jakoby byl stromem.

“Ani prvorozeným z prvorozených nebylo svěřeno tajemství původu a odpočinku lidí,” promluvil nakonec Thranduil a i on mluvil tišeji, jemněji, jakoby to, co říká, bylo důležité a posvátné zároveň. “Ale znám nejednoho elfa, který byl přesvědčen, že se ve svém životě více než jednou setkal s tím samým člověkem, ač nesl jiné tělo i jiné jméno. Já sám jsem si nikdy nemyslel, že je to pravda, ale teď jsem nakloněn tu možnost zvážit. Je to pro mě jediné vysvětlení…”

Protože nechal větu vyznít do ztracena byla otázka na místě.

“Vysvětlení čeho?”

“Toho, že jsi tady a teď se mnou,” odpověděl Thranduil prostě, jako kdyby to vysvětlovalo všechno. Jenže nevysvětlovalo. Bard si nebyl jistý, jestli dal najevo, jak je ta odpověď nedostatečná, každopádně elf pokračoval: “Nedůvěřuji snadno, mellon. Nemám to v povaze a k tomu se lesnímu království důvěra několikrát nevyplatila, ale přesto… k tobě promlouvám otevřeně a bez strachu ze zrady, stejně jako bych promlouval s tím, koho znám už tisíce let.”

Sebevíc byla slova o důvěře lichotivá, přinášela mu do těla také chlad, který mu svíral žaludek a mrazil ruce. Bezděčně si je promnul, aby z nich trochu té zimy dostal, a zamračil se nad myšlenkami, které Thranduil přinesl na světlo.

Nemohl je odmítnout, jak by to udělali mnozí jeho vlastní lidé, jejichž víra v Ulmův oceán byla neotřesitelná a kdo ji nesdílel, ten byl hlupák. Ale zdráhal se jí i přijmout, protože kdyby to udělal…

“Nemyslím, že bych chtěl žít více životů,” pronesl nakonec do chladu a ticha mezi nimi. Ani nevěděl, jak dlouho předtím mlčel, ale možná dlouho. Jak si totiž náhle uvědomil, veselé elfské písně přešli do táhlejších tónů, které sice nenesly vyloženě smutek, ale rozhodně byli melancholičtější. “I tento jeden mi přijde vyčerpávající. Někdy se ráno budím unavenější, než jsem šel spát a zároveň… i přesto, že jsem během dne stále na nohou… nemohu večer uklidnit svou mysl. Tehdy se cítím starý a s léty se to jen zhoršuje. Pokud bych si měl tuto únavu nést z jednoho života do druhého, pak bych raději nežil víc než jednou.”

“Vím až příliš dobře, jak to myslíš, můj příteli,” odpověděl mu Thranduil tiše sotva dost na to, aby ho slyšel, ale přesto se souzněním v každé slabice svých slov.

Další úsek ticha je oba pohltil, přerušovaný jen nekončícím zpěvem elfů a hučení chladného větru v korunách stromů. S každou uběhlou minutou, cítil Bard víc zimy, jak mu požírá ruce a nohy. Došlo to tak daleko, že si začal třít vlastní paže, aby si je zahřál. V tu chvíli chtěl požádat o oheň, když Thranduil promluvil.

“Jestli tě to potěší, tak podle našeho nazírání na věk, jsi sotva odrostl dětským šatům.”

Překvapeně pozvedl obočí, protože si nebyl jistý, jak to Thranduil myslí, ale pak zachytil modravý záblesk pobavení v jeho očích, což ho donutilo se trochu zasmát.

“Takže jsi vlastně zloděj batolat! Dobré vědět!” prohlásil se smíchem.

Na to konto si Thranduil jen odfrkl a zvlnil rty do úšklebku.

“Jestliže já jsem zlodějem batolat, čím jsi potom ty?” zeptal se s výzvou.

“Milovník prastarých krás?” navrhl s něžným úsměvem.

Elf si ho úkosem změřil. Zcela jistě chtěl vypadat přísně možná až káravě, ale pobavený sklon koutků jeho úst a spokojeně pokleslá víčka jaksi celý dojem zkazila.

“Žádné tvé lichotky neodčiní, žes mě nazval zlodějem.”

“A co troufalé činy?” položil otázku zároveň jako výzvu, opřel se o jednu ruku a naklonil kupředu, aby mohl do druhé uchopit Thranduilovi útlé prsty a zvednout je k polibku. Elfova ruka byla stále stejně teplé, jako kdyby na něj neměl noční chlad žádný vliv, ale v Bardových studených rukách se zdála být skoro horká. Toho kontrastu si všiml i Thranduil, protože přestal hladit koloucha a sevřel Bardovu ruku ve svých.

“Máš studenou ruku,” okomentoval zřejmé a přesunul jednu dlaň na jeho tvář, “a líce také,” dodal, přičemž jeho hlas zostřel a naplnil se podrážděním. “Hloupý smrtelníku! Proč jsi neřekl, že z tebe noční chlad vysává teplo? Poslední, co bych chtěl, je, aby byl Hvozd příčinou tvé cesty k pravdě o původu a odpočinku lidí.”

“Není to tak zlé, i když malý oheň na zahřátí bych uvítal,” podotkl s úsměvem. Chladno mu sice bylo, ale těžko dost na to, aby se bál, že chytne smrt. Nicméně jeho slova měla takový efekt, jako kdyby už dávno na smrt onemocněl.

Nejen že Thranduilova tvář zmrzla do kamenného výrazu, dokonce ustala i hudba a zpěv. Každý jeden elf, ale i jelen a jeho laně se na něj otočili, jako kdyby právě vyslovil tu nejhorší urážku jakou znala nejen západština, ale všechny jazyky Středozemě.

“S výjimkou města a obchodní stezky není dovoleno v mém lese zakládat ohně, které svým kouřem dusí stromy a jejichž plameny mohou pohltit rostliny i zvířata,” objasnil Thranduil, jakého prohřešku se právě domustil, přičemž propustil jeho tvář ze svého doteku a napůl se obrátil ke svému věrnému elfskému stínu. “Galione,” řekl pouze jeho jméno, což stačilo, aby se elf zvedl a pak sáhl do jedného z vaků, které s sebou přinesli.

Vytáhl balíček proměnlivě zelené látky, který byl tak malý, že to nemohl být nic víc, než plátno na utírání rukou. Proto bylo pro Barda překvapením, když ho elf jedním mávnutím rozložil v plášť s kápí tak dlouhý, že kdyby si ho vzal na sebe Thranduil, jehož výška byla víc než úctyhodná, tak by ho za sebou táhl jako vlečku. Zároveň se zdál na pohled tak jemný, že prostě nemohl ochránit před chladem, ale přesto, když k němu Galion přistoupil a úslužně mu ho položil přes ramena – přidávaje malou poklonu směrem ke svému králi – zjistil, že i přes malou váhu poskytuje neuvěřitelné množství tepla. Bylo to spíš jako kdyby si na sebe oblékl svůj kabát podšitý ovčí kožešinou, než jemnou, splývavou elfskou látku.

“Zahnal plášť chlad?” zeptal se Thranduil hlavu nakloněnou na stranu v upřímném zájmu.
“Víc než to. Je až k nevíře, jak je teplý. Myslím, že v něm klidně přežiju noc,” ujistil ho s úsměvem a sevřel jeho ruku v ujištění že ne, opravdu nebyli smrtelníci tak křehcí, aby je o život připravila trocha zimy. Rozhodně tento jeden smrtelník nebyl. Prožil svůj spravedlivý podíl chladných dnů, večerů a nocí na palubě lodi, kde zima stoupala z ker, kterými člun proplouval. Zvládne pár nocí v Hvozdu.

I přes toto ujištění si ho elfský král nedůvěřivě změřil. Oplácel mu pohled klidně, stojíc si za svým přesvědčením.

“Jarní noci v Hvozdu jsou chladnější, než si myslíš,” podotkl Thranduil, než se obrátil a směrem k elfům pronesl několik tichých a pro Barda nesrozumitelných elfských slov.

Už chtěl protestovat proti dalšímu plášti nebo přikrývce, jenže stížnost nikdy neopustila jeho pusu, protože to nebyl žádný z elfů, kdo zareagoval na Thranduilova slova.

Byla to jedna z laní.

Zvedla se ze své pohodlné pozice, ve které doposud přežvykovala a klidně odpočívala, přešla několika ladnými kroky za Barda a tam se opět složila na zem. Cítil teplo jejího těla ještě předtím, než se mu do zad opřela váha; pevná a stabilní, na kterou se mohl složit celým tělem, aniž by to zvíře jakkoli obtěžovalo.

“Dnešní noc tě bude hřát, ať budeš snít či bdít. Neváhaj využít teplo, které ti nabízí, jinak bys ji mohl urazit,” prozradil Thranduil s malým pobavením v očích. “Zdá se, že si udělal dobrý první dojem. Prý jsi na člověka překvapivě uctivý a máš i nebývalé množství respektu k bytostem, které lidé obvykle považují za méněcenné.”

“Tak ji za mě poděkuj,” požádal, ač si byl trochu nejistý, nakolik může elf se zvířaty skutečně mluvit.

Požádat zvíře o něco nebo mu to rozkázat, byla jedna věc a dokázali to i lidé, ale opravdu rozumět tomu, co zvířata říkají, pokud vůbec něco říkali, bylo něco jiného. Bylo to mnohem víc abstraktní a magické. Prostě něco, co jako člověk nebude mít nikdy možnost poznat a pochopit.

Místo Thranduila mu odpověděla laň samotná, která si odfrkla, obrátil hlavu a přitiskla mu čumák do krku, takže mu svým teplým, ale vlhkým dechem namočila citlivé místo za uchem. Trochu sebou trhl a obrátil se po zvířeti, které ho z bezprostřední blízkosti sledovalo modrým okem plným pobavení a přátelské něhy.

Thranduil se pousmál a mlčel. Což vůbec nevadilo. Tady totiž nebylo třeba překládat.

°°O°°

Otevřel oči do noční tmy a nemusel ani uvažovat, co ho probudilo. Nepříjemný až bolestivý tlak pod pasem vypovídal dost o tom, že i když byla elfská šťáva tak chutná a lehká, že doslova sama klouzala do krku, tak nebyla až tak lehká, aby se v člověku prostě ztratila. A jak známo, co šlo dovnitř muselo nakonec i ven.

S povzdechem se převalil na záda, dál od krásně horkého laního boku, do chladu, který ho tam překvapivě čekal.

Byl si docela jistý, že někdy během noci, potom co už spal ukolébán pokračující hudbou a zpěvem, se k jeho zádům přitisklo štíhlé tělo. Probudilo ho to jen na tak dlouho, aby se mohl ujistit, že je to Thranduil, vzít jeho ruku a přitáhnout si ji kolem těla.

Teď bylo ale místo za ním prázdné. Vlastně, jak zjistil hned, co se zvedl na lokty, byla celá mýtina bez jediného elfa a nebyli ani nikdy kolem, kam mohl Bard v temnotě dohlédnout. V světle měsíce blízkého úplňku, které docela snadno procházelo mezi tenkými korunami jehličnanů, mohl vidět jasné siluety jelena a jeho laní, dokonce i malých kolouchů, kteří se tiskli k jedné lani. A také všechny vaky, doposud neuklizené misky a poháry a hromádky podobných plášťů, jakým byl přikrytý on sám. Elfové v tábořiště tedy zanechali vše, což značilo, že nebyli daleko, ale kde byli, to neměl šanci zjistit. Mohl jen doufat, že kdyby se něco stalo, probudili by ho.

S touto myšlenkou odhodil svůj plášť, přičemž ho ovanul studený vzduch, který jen umocnil jeho naléhavou potřebu, a rychle se zvedl.

Zima byla opravdu kousavá, dokonce se mu u úst dělaly obláčky z dechu, takže si chtěl odbýt svoje dřív, než bude promrzlý na kost.

Tma sice byla prozářená měsícem, ale stejně si netroufnul jít dál než o jeden strom dál, než byla skupinka, která tvořila jejich mýtinu. Stačilo jen aby se podíval za sebe a viděl polehávajících siluet obrovských zvířat.

To by měla být bezpečná vzdálenost.

Opřel se tedy rukou o strom a unaveně si na ní složil hlavu, zatímco druhou se dlouho neúspěšně potýkal s elfským šněrováním. Prokletí elfové a jejich podivné móda! posteskl si v duchu, když se mu konečně podařilo vyprostit se z kalhot, ale stihnul při tom řádně prochladnout.

Rychle vykonal, co bylo třeba, což byl v chladu výkon hodný velké odvahy, a zatímco se znovu potýkal se šňůrkami, zahlédl mezi kmeny procházet zářící postavu.

V tu chvíli, jako kdyby zapomněl na všechen chlad i na frustraci z podivného oblečení, a soustředil se výhradně na elfku, která procházela možná tak pět, šest kroků od něj.

Viděl ji naprosto dokonale. Ve všech detailech, včetně gravírování na sponkách řemínků a jemné výšivky na okrajích její hlídkařské tuniky. Světlo měsíce jako kdyby se mísilo se světlem, které vycházelo ze samotné elfky, a ozařovalo její oblečení a její… ne, její vlasy ne. Ty zářily stejně intenzivním vnitřním světlem, jako elfčina kůže a to světlo bylo tak silné, že pojmu éteričnost dávalo zcela nový, dokonce i u elfů nepoznaný, význam. Mohl by přísahat, že byla tak útlá, tak jemná, tak křehká, že mohl skrze ní vidět siluety stromů.

“Halo?” odvážil se na ni promluvit.

Už předtím bylo nemožné, aby o něm nevěděla. Elfské uši dokázaly zachytit dech, který byl i dostatečným vodítkem pro vypuštění šípu ke svému cíli. Přesto, i když na ni zavolal, ani nezpomalila. Kráčela prostě dál, pohled upřený do dálky, snad jako kdyby měla důležitý úkol ležící někde před ní a nesměla ho ani na chvilku ztratit ze zřetele. Zároveň ale byla ke všem kolem lhostejná. Šla stále kupředu bez ohledu na to, jak blízko míjela stromy či že jí v cestě stál keř. Vlastně do jednoho takového keře prostě zmizele, aniž by udělal sebemenší hluk nebo třeba jen náznak, že by se sehnula, aby se vyhnula nejhustčím větvým na jeho vrcholku.

Skoro to vypadalo, jako kdyby vůbec neměla tělo, které by ji omezovalo. Ale to nebylo možné. Bylo? Slýchal pověsti o zbloudilých lidských duších, nejčastěji utopenců, kteří se za zvláště jasných úplňkových nocí vynořili z Dlouhého jezera a bezcílně se procházeli po jeho březích. Nikdy však neslyšel o elfských duchách.

“Co tu děláš?” zeptal se ho Thranduil těsně u ucha a pevně ho při tom uchopil za paži.

Bard v tu chvíli málem vyletěl z kůže. Dá se říct, že jen rychlé reflexy lovce lukostřelce mu pomohly si uvědomit, kdo za ním stojí dřív, než stačil vrazit potencionálnímu nepříteli loket do nosu, jak mu radil jeho první instinkt. Nic ale nemohl změnit, že mu srdce vyletělo až do krku, kde splašeně bilo.

“Eru tě proklej!” zavrčel a vytrhl se elfovi, aby mu mohl čelit. “Nemůžeš se za mnou takhle plížit. Málem jsem vypustil duši!”

Thranduilova tvář zářila svým vlastním vnitřním světlem, které však nebylo tak silné, jako u elfky, kterou před chvíli viděl. Bylo ale dost silné, aby mohl v celé kráse vidět jeho nelibě sevřené rty a přísnou strnulost celé tváře.

“Na něco jsem se ptal.”

“Potřeboval jsem odpovědět na volání přírody,” odvětil a když viděl jisté nepochopení v elfově výrazu, ještě pro jistotu pokynul ke svému rozkroku a pak ke stromu. Teprve tehdy se Thranduilův výraz změnil v pochopení a zároveň z něj vyprchala rozzlobená ledovost.

“Ach… chápu,” řekl s náznakem shovívavosti, který Bardovi nedával smysl. Byl si jist, že i elfové musí chodit močit, i když možná ne tak často nebo tak náhle jako lidé. “Jestli jsi skončil, vrátíme se do tábora.”

Nepovažoval to hodné větší odpovědi, než přikývnutí, které vzal Thranduil jako signál, aby se obrátil a vydat se zpátky ke skupince odpočívajících jelenů.

Bard vykročil za ním.

“Viděl jsem jednu z tvojí stráže. Volal jsem na ni, ale vypadala, že mě nevnímá,” nadnesl, pravda se záměrem zjistit, jestli to byl skutečně duch nebo třeba jen jeho představivost.

“Viděl?” zeptal se Thranduil, který se náhle zastavil a natočil k němu přes rameno hlavu.

Takže na té elfce přeci jenom bylo něco neobvyklého!

“Ano. Zmizela támhle v tom keři.” Ukázal na keř ve kterém se světlem protkaná bytost elfského vzhledu ztratila. “A, i když vím, že to bude znít bláznivě a směšně, tak bych klidně přísahal, že jsem viděl skrze ní. Vypadala jako duch.”

“Tak přeci se budeme muset přesunout. Nevěřil jsem, že by zabloudili tak blízko východnímu okraji lesa,” řekl Thranduil jakoby spíš pro sebe, než pro něj.
“Kdo jsou oni? Elfští duchové?”

Thranduil se prudce obrátil, až kolem něj zavířily dlouhé rukávy.

“Nejsou to duchové.”

“Tak co jsou?”

Na otázku nedostal odpověď hned, ale ani za chvíli. Elf stál nehybně jako socha. Bar si dokonce nebyl jistý, jestli ho vůbec vidí. V šeru noci nedokázal odhadnout, nakolik jsou jeho oči zaměřené nebo naopak vzdálené kdesi za hranicemi reálného světa. Přesto trpělivě čekal, jakou dostane odpověď, ať by odpovědí bylo dozvědět se co chce skutečně vědět nebo nebo jen chladný pohled a odvrácení se.

“Blednoucí,” řekl Thranduil nakonec, ale tak tiše, že kdyby nenapínal uši, jak to měl v noci a v divočině ve zvyku, nejspíš by ho ani nezaslechl.

“Kdo jsou Blednoucí?” položil další otázku, přičemž postřehl, jak sebou elf trochu trhl. Dost dobře bylo možné, že podcenil Bardův sluch.

Ani tentokrát nedostal odpověď hned. Thranduil se od něj odvrátil a přistoupil k bílému jelenovi, který se jako na nějaký nevyřčený povel zvedl a vyšel vstříc, aby elfský král mohl vzít jeho čumák do dlaní. V záři měsíce by Thranduil a jeho bílý jelen měly tvořit úchvatnou krásu okamžiku, ale ve skutečnosti se zdálo, že je elf menší než kdy jindy, ač měl záda stále rovná a hlavu hrdě zdviženou. Snad za to mohl něžný způsob, jakým probíral jelení hřívu nebo možná to, že sám jelen se jemně čumákem dotýkal ostré brady, jako kdyby svému pánovi chtěl poskytnout útěchu.

“Naše fëa a hröa… duše a tělo jsou neoddělitelně spoutány. Jedno bez druhého nemůže existovat, ne jak tomu může být u lidí. Proto, pokud je zraněno naše tělo, krvácí i naše duše a pokud je v bolestech naše duše, sužují tělo stejná muka,” mluvil tuše, hlas vzdálený a bez emocí, jako kdyby jen něco odříkával. Hlasitě se nadechl, než pokračoval: “Může se ale stát… nejčastěji, když zemře v těle ten, jehož elf miluje a s kým je svázán… že duše úpěnlivě zatouží po svém milovaném… a to až tak zoufale, že pozbude zájmu o břehy Středozemě a veškerou svou vůlí se upře k zemím Nehynoucích, zanechávaje tu své tělo jako napůl zapomenutý přívěsek. Ale protože jsou naše těla pevně připoutána k naším duší… pomalu, kousek po kousku ztrácí tělo svůj tvar a pevnost, aby mohlo následovat duši, až z něj nakonec nezbyde víc, než světlo hvězd a kapky rosy na kapradí.”

Slova, která právě vyslechl, v něm zanechala mrazivý pocit. Ohlédl se po keři ve kterém elfka zmizela, přičemž uvažoval, o kolik lepší by bylo, kdyby to byl skutečný duch, protože to, co Thranduil popsal… zdálo se to jako hrůzně pomalý proces postupného se vytrácení. Blednutí. Blednoucí. Velmi výstižné slovo. A velmi děsivé.
Pomalu se zase obrátil zpět a pohled mu ulpěl na zádech zakrytých záplavou zlatých kadeří. V tu chvíli se malá neodbytná myšlenka zakousla do jeho mysli.
“Chceš říct, že… se rozhodla zemřít, protože přišla o někoho, koho milovala?” zeptal se opatrně a tak tiše, jak jen zvládl, protože aby se mohl tou kousavou myšlenkou zabývat, musel vědět, jestli pochopil správně.
Navzdory veškeré jeho snaze o jemnost se k němu Thranduil prudce otočil a jeho oči chladně zableskly.

“Smrt,” vyslovil o něco hlasitěji a chladněji než nejstudenější ocel. “… to není něco, co by nám bylo souzeno, alespoň ne v podobě, jak ji chápou smrtelníci. Ač může být naše tělo zraněno mnoha způsoby až do té míry, že se stane pro naší duši neobyvatelným, nikdy neshnije jako to tvé. Ne. Když elf padne, nejpozději první úsvit po jeho posledním dechu pozbude jeho tělo svou formu a přidá se k duši čekající v Mandosových síních. Tam je elf zbaven ran na těle i na duši a pak je znovu zformován pod věčně zelenými korunami lesů Valinoru, kde se připojí ke svým milovaným.” Thranduil přestal hladit jelena a pomalu, rozvážně se vydal zpět k Bardovi. “Proto nemají elfové hroby. A proto elf, jemuž odešel za moře ten, se kterým je svázán, nikdy nenajde na těchto březích klid. Má na výběr buď odejít do Šedých přístavů a odplout nebo vyblednout. Zvláště moji lidé… silvanští a sindarší elfové… volí raději vyblednutí, než dlouhou cestu k přístavům.”

Samotná skutečnost, že mohou být elfové doslova znovuzrozeni, byla zvláštní a obtížně uchopitelná, ale Thranduil o tom mluvil s takovým hlubokým smutkem a zároveň přesvědčení, že by Barda ani nenapadlo to zpochybnit. Lišilo se to sice od toho, co si lidé mysleli, že o elfech ví i co si do teď myslel on sám, ale koneckonců to nebyl první mýtus, který mu Thranduil vyvrátil. Jedné věci však nerozuměl.

“Jestliže je to opravdu tak, proč tvoji lidé blednou? Jestli mohou jen odejít za svými milovanými, pak je to přeci snazší cesta.”

Thranduil ho překvapil hořkým zasmáním, které znělo v nočním lese temněji, než za bílého dne.

“Valinor není žádný nedělní trh. Přirazit k jeho břehům mohou jen ti, kteří byli povoláni nebo jim bylo uděleno svolení plout. Ti, jimž se takového požehnání nedostane…” Měsíční svit byl dost jasný, aby viděl, kterak se elfovi rty prakticky znechuceně zkřivily. “Nejsou považováni za dost vznešené a hodné vstoupit na břehy země Nehynoucích jinak než skrze očištění smrtí či vyblednutím. Je to jejich jediná možnost, jak vidět milované. To nebo… se chopit toho mála, co je ještě drží zde,” mávl kolem sebe rukou, “a pak strávit nekonečná staletí naplnění… smutkem a touhou, která nemůže být nasycena.”

Dostal svou odpověď, aniž by se musel skutečně ptát.

Vlna soucitu s Thranduilem mu sevřela srdce i žaludek. Až dosud si myslel, že chápe ba i sdílí smutek, který člověka navždy poznamená, když přijde o milovaného partnera. Sám ztratil ženu a nejen že nikdy nezapomněl, nikdy ani nepřestal v hrudi cítit bolavě prázdné místo.

Kdyby to měl stejně i Thranduil, opravdu by mohl říct že chápe a soucítí, ale v elfově případě to bylo horší. Zatímco Bard měl jenom víru, že svou ženu jednou opět uvidí a žádnou možnost, jak se s ní setkat, až bude chtít, tak Thranduil mohl. Už před desetiletími, stoletími, možná tisíciletími, si mohl vybrat, že půjde za ní, ale neudělal to. Víc než to, věděl, kde jeho žena je a jak se k ní dostat, ale nebylo mu to dovoleno.

“Tys zůstal,” konstatoval polohlasně a udělal několik váhavých kroků k němu. Chtěl ho utěšit, ale nebyl si jistý, jak by to elf přijal.

“Neměl jsem příliš na výběr,” odpověděl mu s odtažitým chladem, tvář bezvýraznou a zešedlou smutkem. “Legolas byl ještě pouhé dítě, neobešel by se bez mé péče. Nehledě na to, že mě potřebovali všichni moji lidé. Mou povinností otce a krále bylo zůstat.”

Mělo to být nemožné, protože elfové byli z masa a krve, přesto se Thranduil najednou zdál jakoby neskutečný. Mdlý. Samozřejmě to mohla být jenom hra podivného téměř úplňkového světla, ale stejně pocítil bodnutí obavy, které ho donutila uchopit štíhlé, nyní nevýrazně zářící zápěstí a stisknout natolik pevně, aby se sám ujistil, že je Thranduil skutečný. Stejně jako, aby ujistil jeho, že je tady a nikam neodchází.

“Asi nemůžu říct, že opravdu chápu, jak těžké je tu zůstat, ale… za sebe a své lidi jsem rád, že jsi zůstal. Bez tvé pomoci bychom nepřežili a navíc bychom se my dva nikdy nesetkali,” vyznal měkce, malý a jak doufal i utěšující úsměv mu ozdobil rty.

Napočítal přesně deset nádechů a výdechů, během kterých ho Thranduil sledoval intenzivní pohledem, tvář stále bez jakéhokoliv výrazu. Na jedenáctý vyprostil svou ruku z Bardova sevření a napůl se otočil, aby mu spíše než své oči ukázal jen profil částečně zakrytý kaskádou stříbřitě zlatého tavícího se kovu jeho vlasů.

“Nemusíš pro mě truchlit ani se obávat, že tak či ona opustím Středozem. I podle elfského chápání času je ztráta mé ženy minulostí. Už dávno mě mnohem víc drží na těchto březích, než kolik mě toho táhne za moře.”

Udělal krok kupředu a zvedl ruku, aby ji položil Thranduilovi na rameno, ale v půlce pohybu se zastavil. Sevřel ruku v pěst. Zaváhal. Jednou už se ho pokusil utěšit; bezúspěšně. Zdálo se, že jeho dotek nebyl vítaný, proto nechal ruku klesnout. Dlouze se nadechl a vydechl, snad aby se zbavil nepříjemného tlaku v krku. Bezradnost, kterou cítil při pohledu na elfova odvrácené záda, a vědomím, že nemá slova ani činy, kterými by pomohl, ho rmoutilo.

“Měli bychom se přesunout,” prolomil Thranduil tíživé ticho a pak, aniž by se otočil nebo na Barda pohlédl třeba jen koutkem oka, přešel k bílému jelenovi, položil mu dlaň na krk a tak společně vykročili za pomyslnou hranici mýtiny.

Bard zachoval mlčení, jen se sehnul pro svůj plášť, hodil si ho přes ramena, aby zahnal chlad, který se do něj začal zakusovat, a vykročil za nimi.

°°O°°

Vstávali před úsvitem a po snídani ze sušeného ovoce a nadýchaných elfských bochánků, u kterých si stále nebyl jist, z čeho jsou, vyrazili na cestu v době, kdy se mezi stromy začalo objevovat světlo.

Postupovali rychleji, než den předtím, hlavně proto, že Bardovi se šlo mnohem snáz. Stromy – dříve jehličnaté, teď spíše listnáče – kolem byli vysoké a hustá, jemná tráva, různých barev od zelené až k modré a červené, pokrývala půdu kolem kořenů jako měkký koberec. Nebyly tu žádné keře ani větší rostliny, kromě stromů a nekonečných travnatých pahorků táhnoucích se, kam až oko dohlédlo. Největší překážkou byly spadlé kmeny a vykotlané kořeny, ale ty se daly obejít a někdy dokonce podlézt.

Nic tedy nebránilo Bardovi v kroku, ale ani pohledu a proto měl možnost více sledovat elfy, kteří je doprovázeli.

Zatímco Galion nikdy nebyl dál než dvacet kroků od nich a vždy po Thranduilově pravici, tak ostatní z jejich doprovodu byli rozptýlení všude kolem, dost blízko, aby lidské oko mohlo rozpoznat jejich siluety, ale příliš daleko, aby mohlo vidět detaily. Pohybovali se kupředu a pak se zase vraceli, občas některý z nich na delší dobu zmizel, aby se náhle objevil přicházeje ze směru, kterým putovali. Jen jednou se jeden z nich přiblížil dost na to, aby ho Bard dobře viděl, a udělal to z kuriozního důvodu. Zastavil se totiž u jednoho ze stromů a začal z něj do vaku sbírat lišejníky, které střídavě jedl.

Kdyby nebylo neslušné se zastavit na místě a zírat, udělal by to, už jen proto, aby se nemusel ani v myšlenkách vracet k rozhovoru z noci. Doufat, že na to nebude myslet, bylo ale bláhové, protože i když se sebevíc pokoušel na to nemyslet a rozptylovat se krásou lesa a podivností elfů, jeho myšlenky se stále vracely k Thranduilovým pochmurným slovům.

“Cítím, jak se v tvých myšlenkách honí temná mračna, mellon nîn. Čím se tvá mysl zaobírá?” zeptal se Thranduil, což byla první nahlas vyslovená slova za celou jejich dnešní cestu.

Tentokrát se Bard nelekl, věděl že elfský král kráčí po jeho boku, ač našlapoval tak tiše, že se pod jeho krokem snad nepohnul ani list. Jeho přítomnost a hlavně pohledy, jimiž ho stíhal, byla doslova hmatatelná a upozorňoval tím na sebe víc, než kdyby dupal jako stádo splašených koní.

Pohlédl na Thranduila.

Po dni chůze, noci strávené na matraci z trávy i nepříjemným bděním, a dalším půl dni chůze, nevypadal o nic méně překrásně a zářivě, než jindy. Jeho vlasy byly dokonale rovné, stékající mu po zádech a v dvou pramíncích podél obličeje a slunce procházející korunami jim dávalo živelný třpyt. Oči byly tentokrát jasně modré a naplněné tím intenzivním zájmem, kterým se uměl na Barda dívat. Ruce měl sepnuté před tělem a po jemné trávě spíš ladně klouzal, než aby kráčel, a nepotřeboval se ani jednou jedinkrát podívat pod nohy.

Proti němu byl Bard jistě rozcuchaný, přeci jen si ráno vytahal z vlasů několik dlouhých jehlic a jak věděl, bez hřebene svoje kudrliny nemohl zkrotit. Krom toho byl i unavenější, než včera, ne snad kvůli pochodu samotnému, jako spíš kvůli rušné noci. Přesto na něj Thranduil hleděl stejně, jako vždy a nepatrně se přiblížil, jedno obočí tázavě pozdvihnuté a ret trochu netrpělivě napnutý; Bard až příliš dlouho neodpověděl.

“O ničem důležitém,” řekl tedy a chlácholivě se pousmál.

“To je lež,” zareagoval na to elfský král se sobě vlastní grandiozní schopností někoho otevřeně urazit a zároveň ani nemrknout. “Přemýšlíš o našem posledním rozhovoru…?” otázka to byla jenom napůl.

“Je těžké o něm nepřemýšlet,” přiznal.

“Rozhodnutí bylo učiněno dřív, než ses narodil a jeho následky nepadají na tvou hlavu. Jen se zbytečně zaobíráš něčím, co nemůžeš ovlivnit.” Když mluvil, bylo to s patrným odtažitým a povýšeným chladem, který ale byl podle Barda spíš maskováním než skutečností.

“Jako bys to nedělal i ty…” odpověděl na půl úst, jako malý protiútok, a podle toho, jak se elfovy čelisti napnuly, věděl, že trefil do černého.

“Je v povaze elfů přemýšlet o věcech, které přesahují nejen životy smrtelníků, ale i jejich vlastní,” řekl tajemně a důležitě, jak to bylo příznačné pro elfy, pak ovšem na Barda pohlédl koutkem přimhouřených očí, takže vypadal jako kočka, která má cosi za lubem. “Nicméně lesní elfové jsou známí svou bezstarostností a jen malým zájmem o věci a události, které se odehrávají za hranicí Hvozdu. A sám král Hvozdu není o nic méně bezstarostný než jeho poddaní.”

Než se stačil zeptat, co tím mysli, odbočil Thranduil ze stezky – pokud vůbec nějaká stezka ještě existovala, jelikož Bard neviděl ani její náznak – a pokynul mu, aby ho následoval.

Bez zaváhání to udělal.

Vyběhl pozvolný travnatý kopeček, za jehož vrcholem Thranduil zmizel a očekával, že ho tam najde, místo toho zahlédl jen zlaté prameny jak mizí za jedním útlejším kmenem. Pospíšil si k němu, jenže když za něj vstoupil, Thranduil byl opět pryč a tentokrát bylo to poslední, co viděl útlé zápěstí a štíhlé prsty, jak pohladily další nedaleký kmen.

Vzal to klusem, ale i tak přišel pozdě.

S jarním vánkem vonícím po vlhké hlíně se k němu dostal pobavený smích.

“Hrajeme na honěnou?” zeptal se, přičemž si připadal trochu jako blázen, že mluví do na první pohled prázdného lese a očekává, že mu odpoví elf, který byl nejspíš celá tisíciletí vzdálený od dětství. A nejbláznivější na tom bylo, že si přál, aby odpověď byla ‘ano’.

Další zvonivé zasmání, přicházející z opačného směru, než to první, bylo tou žádanou odpovědí.

Potutelně se ušklíbl. Jestli si chtěl Thranduil hrát, tak se bude hrát, rozhodl se a pustil se za zvukem smíchu. Co na tom, že jistě neměl šanci elfa chytit, protože ten se pohyboval po lese s grácií nesrovnatelnou i s tím nejlepším lidským lovcem. Už jen samotné stíhání mu přineslo radost do srdce a špetku vzrušení a touhy k tomu. Uměl si živě představit, co by s Thranduilem udělal, kdyby se mu ho podařilo dostihnout. Počínaje tím, že by ho povalil na měkkou trávu a zlíbal jeho rty.

Takové a podobné představy se mu honily hlavou po celou dobu, co se honil za tím polovičním přízrakem, který se mu jen tak občas mihl v koutku oka nebo se vesele zasmál ze směru, z něhož to vůbec nečekal. Nakonec musel přiznat, že Thranduil vyhrál, protože stíhat lesem elfa bylo bezvýsledné a únavné, jako se snažit chytit do rukou sluneční svit.

S výdechem se opřel o strom.

“Dobře, vyhrál si. Už nemůžu,” zvolal dostatečně nahlas, že by ho musel slyšet i člověk.

“Ach, jaká škoda,” ozval se přímo nad ním hlas, který ho donutil překvapeně odskočit od kmenu. “Právě jsem se začínal bavit,” dodal Thranduil ze svého místa ve výšce, koutek úst zdvižený ve vyzývavém úsměvu a oči spokojeně přimhouřené.

Seděl si nahoře, přímo nad Bardem, na jedné z širokých větví. Záda opřená o kmen, jednu nohu volně visící dolů, zatímco druhou měl ohnutou v koleni. Vypadal naprosto pohodlně, jako kdyby mezi ním a zemí nebyly asi tak tři metry. Nepotřeboval se ani držet. Jednu ruku měl totiž volně složenou na klíně a druhou opřenou o koleno. Jednoduše budil dojem, že by přesně takto mohl strávit klidně následující století a ani by si nestěžoval, že ho bolí zadek. 

Bard s napůl nevěřícným smíchem zakroutil hlavou.

“Král Hvozdu sedí na větvi… to prostě patří k věcem, kterým neuvěříš, dokud je neuvidíš,” řekl pobaveně.

Thranduil vyklenul jedno obočí, ale netvářil se třeba jen v náznaku dotčeně.

“Bláhový smrtelník, který podceňuje schopnosti a možnost elfského těla a ducha,” odvětil mu na to další z elfských vzletných vět, načež se s lehkostí sobě vlastní zvedl a bez sebemenšího zakolísání, opíraje se o kmen jen konečně prstů, zůstal stát shlížeje dolů na Barda. “Připojíš se ke mě, mellon?”

Hodnotícím pohledem přejel po kmeni.

Strom musel být neskutečně starý, že dorostl do šířky alespoň deseti kroků a zároveň patřil mezi ostatními mezi mladší. Přesto byl jeho kmen plný proláklin, zákrutů, pahýlů starých větví a odchlíplých kusů kůry. To vše dohromady vypadalo jako dostatečně bytelný základ pro šplhání.

Zacouval pro rozběh, promnul si ruce a znovu sklouzl očima po kmeni, hledaje to správné místo, kde začít.

Nakonec ho našel.

Rozeběhl se a skokem se dostal tam, kam potřeboval, aby se mohl pevně chytit jednoho větvového pahýlu a jednoho velkého kusu kůru. Nohy mu sice podklouzly, ale rychle to vyrovnal, a pak vzhlédl k Thranduilovi, který ho z výšky stále sledoval. Jeho postoj se ale změnil, ne výrazně, jen trochu, přesto bylo viděl, jak se mu ostražitě napnul krk a výraz ztuhl.

Bard se pousmál.

Rozhodně nemínil spadnout. Za léta svého života měl se šplháním bohaté zkušenosti, počínaje ráhnovím člunu, přes střechy Jezerního města, když se chtěl vyhnout Mistrovým slídilům nebo jen tak pro zábavu, a konče napůl rozbořenými budovami v Dolu, protože musel být někdo, kdo vyšplhá nahoru, aby někde upevnil lano po kterém vyšplhají ostatní. Krom toho by se musel stydět, kdyby spadl zrovna z těchto stromů, na které zvládl vyšplhat hobit o velikosti dítěte.

Dostat se k Thranduilovi tedy nebyl problém. Ruka, noha, ruka, noha vyhoupnout se na větev.

Vyšplhat tam bylo snadnější, než sám čekal a větev byla tak široká, že by klidně mohla nést volka nebo koně a i ten by měl jistotu, že nemá kam spadnout.

Thranduil si ho změřil pohledem s náznakem uznání, díky kterému se cítil být spokojený sám se sebou. Elf ocenil jeho zručnost.

Spokojený ale nebyl dlouho.

Elfský král se kolem něj protáhl a téměř bez odrazu přeskočil na dva metry vzdálený pahýl větve o délce maximálně loket a šířce možná jako mužské předloktí. Musel to být prastarý relikt dávno minulého mládí tohoto stromu. A hlavně nanejvýš tak úchyt pro ruku, ne místo, kde by se dalo postavit, a přesto to elf dokázal. Bez většího úsilí balancoval na této pouhé větvičce a měl i tolik sebevědomí, že se po Bardovi přes rameno obrátil a věnoval mu přezíravě namyšlený úsměv a pobavený modrý záblesk, který se šířil spod spuštěných řas.

Tohle byla výzva a Bard ji přijal.

Rozhlížel se, kudy nejlépe stoupat výš, když Thranduil se stejnou ladností přeskočil propast k další široké větvi, kde se zastavil a stejně jako naposledy sledoval, co bude Bard dál dělat.

Nakonec si vytyčil vhodnou cestu a začal stoupat šikmo směrem k elfovi, který tam na něj čekal. Sotvaže se tam dostal, už byl Thranduil jedním ladným skokem na další, o něco výš posazené větvi.

A tak to šlo dál a dál, nejdřív docela rychle, protože byl Bard při síle, ale čím blíže byli vrcholu, tím méně měl energie a hlavně bylo těžší proplétat se mezi větvemi. Sice měl zároveň víc možností, kde se chytit, kam si stoupnout a o co se opřít, jenže větve také byly tenčí a tím i nebezpečnější a mezi listy, skrze které prosvítalo slunce, se špatně odhadovala vzdálenost.

Nezdálo se ale, že by cokoliv z toho trápilo Thranduila. Pokračoval vzhůru stejně obratně a vyrovnaným tempem, které záleželo jen na Bardovi a ničem jiném.

Křak!

Ostré prasknutí větve se rozeznělo lesem a jeho srdce poskočilo, když mu noha prudce podklesla. Naštěstí pod ním praskl jen menší výhonek na jinak široké a bytelné větvi. Nestalo se to poprvé, jenže teď už byli tak vysoko, že i on, který se výšek nikdy nebál, měl strach se podívat dolů. A krom toho mu Thranduil zmizel v husté záplavě listů, takže z něj neviděl už ani boty.

“Barde?” zaznělo nad ním a když se podíval vzhůru, uviděl jak se mezi zelení vznáší Thranduilův obličej rámovaný stříbrozlatými prameny.

Rozum mu vůbec nebral, jakým podivným, nelidským způsobem se musel elf ohnout, aby se mohl podíval mezi listy směrem dolů tak lehce, jako kdyby nahlížel mezerou mezi závěsy.

“To nic. Praskla mi pod nohou větev. Jen… dej mi chvíli, než to vydýchám.” Povzbudivě se vzhůru usmál, nebo alespoň doufal, že povzbudivě. Srdce slyšel až v uších a žaludek se mu houpal.

“Vytrvej. Už jsme nahoře,” podpořil ho Thranduil a spustil dolů ruku. “Pojď, mellon, pomohu ti. Odsud uvidíš mé panství v celé jeho kráse.”

Chopil se nabízené ruky a vzápětí byl tažen vzhůru neuvěřitelnou silou. Nemusel by se ani podepřít druhou rukou, Thranduil by ho nahoru nejspíš vytáhl sám, ale když spolupracoval, cítil se jistější.

Na poslední větev se vyšplhal napůl do kleku, opřený velkou částí váhy o kmen, který poskytoval pevnou oporu. Dal si chvíli na několik hlubokých, uklidňujících nádechů, během kterých měl oči zavřené a snažil se představit, že není výš, než na hodinové věži Dolu.

Pomohlo to, jeho srdce se zpomalilo a svaly, napjaté v očekávání pádu, se uvolnily.

Otevřel tedy oči.

Thranduil byl vedle něj, seděl v podřepu, jednou rukou se držel větve a druhou měl volně složenou v klíně. Stále stejně trpělivě a klidně čekal na Barda, což začínalo být směšné a cítil se kvůli tomu hloupě.

Byla to nejen zvědavost, ale i dotčená hrdost, který ho zvedla na nohy.

Jak se dostal skrze husté větvoví obalené obrovskými listy, tak ho slunce doslova oslepilo. Po několika dnech ve stínu stromů a elfského města, si jeho oči navykly na šero a trvalo jim nějaký čas, než se přizpůsobily ostrému slunečnímu jasu.

Několikrát zamrkal, aby zahnal mžitky, a pak zůstal v úžasu.

Les se táhl až k obzoru. Vypadal jako zelené moře s desítkami barevných ostrovů, některých rudých a fialových, mnohých také bílých, růžových a žlutých. Ostrůvky byly tvořeny nejen květy, ale i stromy, jejichž barva listů nebo možná jehličí, byla neobvyklá a naprosto odlišná od toho, co mohl vídat v obyčejných lesech.

Po jejich levici se z nepříliš vzdáleného růžového ostrůvku vzneslo hejno ptáků. Byli velcí nejméně jako husa, s peřím hnědým a kropenatým a dlouhými rudými ocasními pery, která tvořila vidlici vlající za nimi jako vlečka. Nikdy takové ptáky neviděl, ba se ani nepodobaly žádnému druhu, který by znal. I jejich křik, táhlý a podobný dudám, byl jiný, než cokoliv co kdy slyšel. Sledoval je tedy očima, aby si je lépe prohlédl a zapamatoval, což znamenalo, že se musel na větvi celý otočit.

Tehdy mu pohled padl na v okolí jedinou osaměle stojící horu; Erebor.

Osamělou horu od nich dělil další téměř nekonečný oceán barevných korun, i když i tak viděl kouř stoupající z komínů na vrcholku Ereboru, který kolem jeho samotné špice dělal šedavý oblak. Další detail už nerozeznal. Nedohlédl na obrovské sochy u hlavní brány ba dokonce nedokázal přesně určit, kde jsou strážní citadely, jako byl například Havraní vrch. Na to, aby viděl víc, byli příliš daleko a jeho oči nebyly dost bystré, což ho přimělo si uvědomit…

“Nikdy jsem nebyl tak daleko od Esgarothu,” pronesl lehce omámený uvědoměním, že je dál od domova, než si kdy představil, že by se vydal.

Nízko na zádech mu v lehkém doteku spočinula Thranduilova ruku, přičemž se elf téměř přivinul k jeho boku. Téměř bylo třeba zdůraznit, protože sice cítil teplo sálající z jeho těla, ale ve skutečnosti necítil jiný dotek, než dlaň na svých bedrech. Pootočil hlavu, možná i proto, aby se ujistil, že je Thranduil opravdu vedle něj.

Byl.

Několik tenoučkých pramenů vlasů mu povlávalo v jarním vánku a jeho jasné, modré oči byly upřené na Erebor se silou a ponikavostí. Mezi obočím se mu udělal vráska, jak se zamračil.

“Já zas nebyl tak vysoko, co… už je to velmi dlouho, co jsem se podíval nad koruny. V těch dobách ještě stromy na úbočí Ereboru nedusil kouř z trpasličích pecí,” řekl chladně a ostře.

Nespokojenost s tím, co viděl, byla doslova hmatatelná, jako ledový závan, která sklouzl po jeho ruce až do Bardových zad. 

Zachvěl se, když mu mráz pohladil kůži. První impuls byl se odtáhnout, ale neudělal to. Částečně za to mohl neochota vzdát se doteku, který Thranduil sám inicioval, protože ten byl vzácný. A pak taky skutečnost, že se mu v hlavě rozběhli počty, které ho zaměstnali.

“Trpaslíci se tu usadili před nějakými devíti sty lety…” nechal vyznít do ztracena a zamračil se. “Jak jsi vlastně starý?” 

Thranduil mu věnoval pobavený úsměv.

“Mezi elfy je nezdvořilé ptát se na věk.”

“Nejsem elf.”

“Ne, to nejsi,” připustil Thranduil s přetrvávajícím úsměvem. Sklonil se, aby byly jejich tváře na stejné úrovni, takže mohl cítit jeho teplý dech na své čelisti a pak na uchu, když se naklonil k němu, “Viděl jsem velké lidské národy stoupat ke slávě a pak upadat v zapomnění. Sledoval jsem klíčit stromy, které bys nazval prastarými a drolit hory, jejichž jména by ti nic neřekla, protože je už dávno nahradily pláně. Viděl jsem vyschnout obří jezera i poprvé vytrysknout řeky, jež dnes líně tečou hlubokými údolími, která pro sebe vymlela v těle Ardy. Tak jsem starý… Barde…”

Znovu se zachvěl, tentokrát ne chladem, ale vzrušením, které způsobil Thranduilův hlas a částečně i význam jeho slov. Vzpomínky na celé dekády lidských dějin se skrývaly za tváří tak mladistvou, že by elfského krále mohl leckdo považovat skoro za dítě. Byl to neskutečný kontrast. Krása a vědomosti a zkušenosti, které Bard nikdy nemohl získat.

O to neuvěřitelnější se zdálo, že stál právě o něj, o někoho, kdo v elfském počítání času, jak Thranduil sám řekl, sotva odrostl dětským šatům.

Na jednu stranu to nechápal a na druhou ho to naplňovalo dětinskou pýchou a pocitem, že musí být něco víc, než ostatní, což bylo děsivé, protože se nikdy nepovažoval za lepšího než jeho vlastní lidé. Ale také opojné. Vzrušující mentálně i fyzicky. Ta moc, kterou měl… ten pocit, že držel velkého, elfského krále ve svých mladých, smrtelných rukách…

Olízl si rty a pootočil hlavu, takže se jejich nosy o sebe otřely. Byli si natolik blízko, že slyšel Thranduilův poklidný, pravidelný dech, který byl v kontrastu s tím, jak se na něj elf díval. Hluboké zaujetí v nebesky modrých očích, která se ovšem nesoustředily na Bardovi tvář. Ne, bloudily kdesi kolem něj, jak sledovaly tu pro člověka neviditelnou auru.

Bard už tento pohled dobře znal. Neminul jediné den, kdy se spolu viděli, aby se elfský král alespoň na několik okamžiků neztratil v tom neviditelném a přesto prý oslnivě jasném světlu duše, který údajně vlastnil. Stále o tom měl své pochybnosti a nejspíš i proto byl raději, když Thranduil věnoval pozornost opravdu jemu. Díval se mu do tváře, nejlépe do očí.

Položil mu ruku na stehno a bez váhání nebo rozpaků vyjel nahoru až pod tuniku a výš, dokud se jeho prsty neotřely o měkkou oblinu v Thranduilových kalhotách. To spolehlivě a okamžitě přilákalo elfovu pozornost a reagovat nevěřícně tázavým zdvižením obočí.

Bard se jenom pousmál a lapil jeho rty v pomalém, rozvážném polibku. Navíc  nebylo na větvi ani dost prostoru ani neměl takovou stabilitu, aby si to troufl. Ale políbit ho musel. Okamžik tomu chtěl a věděl, že než by se dostali dolů, veškerá nálada by byla pryč. Proto si vychutnával alespoň to málo v podobě laskajících pohybů rtů s chutí sušených meruněk a vůně vlhkého jehličí.

Thranduil se pohnul kupředu, čímž ho přitiskl ke kmeni a zároveň donutil přesunou ruku z vnitřní strany stehna na vnější. Nejspíš to byl záměr jeho manévru, ale Bardovi na tom nezáleželo. A nebyl to ani důvod, proč se odtáhl. Tím byla frustrující nutnost se nadechnout.

“Toto není vhodné místo, ani kdybychom byli oba elfové,” podotkl Thranduil až nepříjemně racionálně.

Rezignovaně si povzdechl. Věděl, že je to pravda. Cokoliv jiného, než krátký polibek, prostě nepřipadalo v úvahu, protože by to jistě skončilo pádem jednoho z nich, v horším případě obou.

“Vím. Vrátíme se dolů?”

Thranduil kývl na souhlas a odtáhl se, čímž Bardovi poskytl výhled na část lesa, kterou doposud neviděl.

V blízkosti byl les stejně nádherný, vyvedený v mnoha odstínech zelené s ostrůvky barev, ale jak se zahleděl do dálky, viděl, jak les tmavne. Nejdřív zmizely všechny barvy s výjimkou zelené, pak se začala zelená měnit v hnědou a hnědá se přelévala v… černou.

To nemělo být možné, stromy nemohly zčernat, nanejvýš tak opadat, ale přesto to tak bylo. Část lesa… vlastně jeho většina kam až jeho oko dohlédlo, byla zakryta čímsi temným a nepropustným, ale zároveň jakoby neviditelným. Zlým. Všepohlcujícím, včetně slunečního svitu a dobré nálady.

Teprve při pohledu na tuto neútěšnou scenérii mu došlo, jak hluboký je význam jména, kterým lidé les počastovali; Temný Hvozd. To jméno mělo jen málo společného s tím, že byl les prastarý, ukrývající mnoho šelem a tajemství, které by lidé nepochopili. Ne, celé to bylo jen o této plíživé temnotě, která jak teď jasně na vlastní oči viděl, neměla nic společného s Hvozdem, jeho věkem, mohutností a výškou jeho ani  vzpomínkami, které v sobě ukrýval. Bylo to něco cizího, co se jako nemoc rozlézalo lesem jinak plným stromů zázraků a krásy.

Rychle pochopil i to, proč elfové Hvozdu nikdy neřekli jinak než Hvozd a někdy dokonce Zelený Hvozd. V jejich očích byl Hvozd stále Zeleným Hvozdem ze starých pověstí – sluncem prozářený elfský les, ve kterém bez ustání zněl ptačí zpěv, ale také elfská hudba a smích. Ne Temný Hvozd, který znali všichni smrtelníci ve Středozemi.

Obrátil pohled na Thranduila, který ho celou dobu sledoval, a hned si byl jistý, že elf přesně ví, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky.

“Nevěděl jsem, jak velkou část tvého lese postihla… nemoc,” vyslovil, dávaje si pozor jak na slova tak tón.

Nechtěl, aby si Thranduil myslel, že ho snad obviňuje z temnoty, vznášející se nad většinou Hvozdu. Stačil mu jediný pohled, aby si byl jist, že proti takové zhoubě se nedá vyhrát. Bylo to temné a děsivé i přes to, jak velká vzdálenost ho od toho dělila.

“Není to můj les, už ne,” odpověděl Thranduil neutrální tónem. “Kdysi býval… zdá se mi to dávno… Mohl jsem jím bloudit týdny, obdivovat jeho krásu a poslouchat šepot stromů,” jak mluvil, jeho oči se upřely do dálek minulosti a tvář mu zjemněla úsměvem, ale ne nadlouho. Jeho úsměv byl rychle nahrazen hořkou melancholií, se kterou pokračoval: “Teď z mého lesa zbylo jen málo. Z mohutného chorálu hlasů je jen malý sbor a když se pokusím dohlédnout za hranice toho mála, co ještě zbylo… necítím a neslyším nic, než zlo a šepot v temném jazyce…” ztichl, opět na chvíli ztracený sám v sobě, než shlédl k Bardovi. “Máš pravdu, je čas se vrátit,” řekl, jako kdyby se o temné části lesa vůbec nebavili.

Potom zacouval, pouštěje ho opatrně z objetí paží, kterými ho zároveň podpíral a když si byl jistý, že to Bard už ustojí… prostě vklouzl do listí, jak zajíc do nory a málem mu tím přivodil infarkt.

Přidřepl, odhrnul listy a vůbec poprvé za celou dobu se podíval směrem dolů. Naštěstí přes větve a listy neviděl až na zem, ale viděl několik šedostříbrných záblesků, jak Thranduil rychle skákal z větve na větev.

Bylo jasné, že tímhle tempem bude elf dole, dřív než se mu podaří slézt jen o jedno větvové patro níž.

No nic, jiná cesta než dolů už nebyla, pomyslel si a začal sestupovat.

Dostat se dolů mu opravdu trvalo o poznání déle, než Thranduilovi, přesto ho našel trpělivě čekat u paty stromu. Ten poslední, trochu víc než metrový úsek, zdolal skokem, aby zbytečně nezdržoval a dopadl rovnou k elfovým nohám. Za svůj akrobatický výkon byl odměněn pobaveným sklonem růžových rtů, což bylo víc, než potlesk.

“Kudy teď?” zeptal se, zatímco se rozhlížel a zároveň si střídavě oklepával oblečení i vlasy od listů a drobných kousků větviček.

“Ostatní se utábořili tamtím směrem,” odvětil elf a jen nepatrně kývl hlavou doprava. Ani by si toho pohybu nevšiml, kdyby Thranduil jen chvíli předtím nepřistoupil až k němu a nezačal mu vytahovat větvičky a listy z vlasů. Jeden kousek lesní zeleně za druhým. Měl toho bordelu ve vlasech tolik, že musel vypadat jako strašák do zelí.

Zato Thranduil… vlasy měl stále stejně rovné, pramen nekřížil pramen, a jejich barva byla stále stejně jasná, bez nánosu prachu, který Bard jistě ve vlasech měl. I stříbřitá tunika byla téměř bez poskvrny, snad jen na několika místech pomačkaná a trochu zaprášená. Kalhoty na tom byly podobně. Největší škody vznikly na botách, které byly zaneseny patrnou vrstvou prachu a zpod podrážky trčel kus velkého listu, který na ní musel být nalepený. Přesto ale vypadal elf jakoby si jen vyšel na krátkou procházku po navlhlé lesní cestě, ne že by putoval už dny a právě vylezl a slezl z obrovského stromu. Jakoby samotný Hvozd nechtěl, aby jeho král ztratil cokoliv ze své krásy a reprezentativního vzhledu.

Kdo ví, možná to tak opravdu bylo…

“Ty s nimi vážně můžeš mluvit?” zeptal se zvědavě, což Thranduil okomentoval tázavě pozvedlým obočím, takže se to rozhodl rozvést. “Myslím rostliny a zvířata. Opravdu s nimi mluvíš? Odpovídají ti? Vím, co se o elfech tvrdí, ale jako člověk si umím stěží představit, že by tenhle strom,” kývl hlavou ke stromu, který právě slezli, “mohl mluvit.”

“Pochybuješ o tom?” položil Thranduil spíše řečnickou otázku a přestal mu vytahovat roští z vlasů. “Proč? Vždyť si sám viděl, jak pro nás les na mou žádost tvoří stezku. Tehdy se zdálo, že tomu věříš a rozumíš.”

“To je něco jiného.” Zakroutil odmítavě hlavou. “Vím, že rostliny plní tvá přání. Viděl jsem, jak si jedním dechem nechal rozkvést jablečnou snítku i to, jak si pro nás tvořil stezku. To neznamená, že rostliny mluví. Můžeš je jen ovládat kouzly.”

Thranduil sepnul ruce a nějakou dobu si Barda měřil pronikavým pohledem, ale nevypadal, že by byl naštvaný tím, že zpochybňoval jeho dovednosti. Naopak, způsob, jakým se prohnula jeho ústa a obočí k sobě nepatrně přiblížilo, dávalo znát, že přemýšlí.

“Je zvláštní slyšet tě pochybovat o něčem, co je pro nás stejně přirozené, jako dýchání,” okomentoval jeho pochybnosti, ale nebyla v tom výčitka. “Ano, Barde, rostliny, zvířata, země, kameny, voda dokonce i vzduch… to vše má své hlasy. I když ty hlasy nemluví způsobem a v řeči, kterou bych dokázal napodobit, stále je to řeč. Nám elfům byla dána schopnost jejich řeč slyšet a časem jsme se jí naučili i porozumět, tak jako se někteří… zvířata a rostliny… zase naučili rozumět našemu jazyku.” Udělal krok ke kmeni a položil na něj ruku. “Tento strom například… promlouvá ke mně. Mluví o páru sýkorek, který si udělal hnízdo na jedné z jeho větví, vypráví jak se v něm vylíhla tři mláďata a jejich rodiče je krmili larvami, které ho už dlouho svrběly pod kůrou. Byl jim za to vděčný a když přišel vítr, nahnul své větve tak, aby hnízdo uchránil před pádem. Dobře se o ně staral a proto se rok co rok vraceli. Až do loňska. Tehdy přišla liška, vyšplhala se do jeho větví a sežrala všechna mláďata. Stále je zarmoucený, že je nemohl ochránit a lituje, že se sýkorky tento rok nevrátily, ale rozumí i lišce. Kdysi si jedna vyhrabala noru mezi jeho kořeny a vychovala v ní vlastní mláďata.”

“To vše ti teď řekl?” zeptal se s malou nedůvěrou. Příběh byl prostý, něco, co se stávalo dnes a denně, jenže Thranduil o tom mluvil, tak živě, že bylo těžké nedůvěřovat, ale přesto…

“Ne teď. Bylo to během naší cesty nahoru,” odpověděl s malým úsměvem a dal ruku z kmene. “Měl by ještě tisíc a jeden další příběh a ochotně by mi je všechny vypověděl. Mnoho z nich by bylo stejně prostých, jako ten, který mi už svěřil, ale našlo by se jistě několik mnohem… smutnější či dokonce temnějších…” nechal vyznít do ztracena a obrátil se k Bardovi. “Zůstat tu a poslouchat je by zabralo desetiletí. Stromy mají dlouhý život a nikdy na nic nespěchají.”

“Dobrá, věřím, že rostliny mohou mluvit, ale pořád si to neumím představit,” zapochyboval nahlas. Nejspíš to byla další z těch věcí, které by musel vidět, nebo v tomto případě slyšet, aby skutečně dokázal uvěřit.

“A ty by sis to chtěl představit? Nebo bys dokonce chtěl poznat řeč zvířat a rostlin?” zeptal se Thranduil s patrným překvapením v hlase.

“Jistě, kdo by nechtěl?” položil na oplátku vlastní otázku, přičemž se neubránil malému zasmání.

Přišlo mu směšné, že by to někdo nechtěl. Přinášelo to s sebou tolik neuvěřitelných možností. Lidé by se mohl od letitých stromů něco naučit o vlastní zapomenuté historii a také respektu. Pro většinu lidí bylo těžší chovat se hrubě k těm jejichž prosbám o slitování rozuměli.

“Většina lidí, které jsem doposud poznal,” odpověděl mu Thranduil, jako kdyby to nebyla jen řečnická otázka. Než na to stačil Bard něco odpovědět, naklonil elf hlavu na stranu, jakoby poslouchal a když se pak obrátil zpět, řekl: “Moji lidé pro tebe k polednímu jídlu nasbírali březovou mízu a první jarní jahody. Měli bychom si pospíšit, obojí je nejlepší čerstvé.” 

Bez zaváhání uchopil Barda za ruku a vykročil směrem, kterým před tím pokynul hlavou.

°°O°°

Zvečera začali elfové opět hrát, jedna skladba a píseň střídala další a vyprovodila Barda do spánku, stejně jako ho ráno probudila. Hráli a zpívali s vytrvalostí a nadšením, kterému se nemohl rovnat ani ten nejoddanější lidský hudebník a zpěvák. Hlasy se ozývaly ze všech stran, některé hlasitě a jiné vzdáleně, téměř nepostřehnutelně. Rychle mu došlo, že to není jen jejich doprovod, ale další a další elfové, kteří museli být rozptýlení v lese kolem nich. Příliš daleko, aby je mohl vidět, ale dost blízko, že je mohl slyšet. Hlasů a písní nesených jemným vánkem, muselo být desítky, ne-li stovky.

“Připojili se k nám další elfové,” podotkl hlavně proto, že by nepohrdl krátkým rozhovorem.

Nedalo se vysloveně říct, že by mu vadilo jít s Thranduilem ruku v ruce v naprostém mlčení a poslouchat jen zpěv elfů mísící se se zpěvem ptáků a hučením větru, ale když to trvalo většinu dne, zatoužil alespoň po pár slovech vyslovených tím uši hladícím hlase.

“Ovšem. Na pouť se vydávají všichni, až na několik málo těch, kteří musí zůstat ve městě, aby ho střežili,” odpověděl Thranduil poklidně, načež se zastavil a zadíval se do dálky, směrem vlevo, jako kdyby mohl vidět něco, tak vzdáleného, že Bard neměl šanci to zahlédnout. Pak se obrátil zpět na něj a naklonil hlavu v typickém, zvědavém gestu podobném ptačímu. “Postupujeme rychleji, než jsem očekával a proto bychom měli dostatek času na malé putování za něčím, co bych ti chtěl ukázat. Měl bys zájem?”

“Jistě, proč ne. O co jde?” zeptal se čistě jen pro formu, protože Thranduil už stejně odbočil a vedl ho mezi husté stromy, dál od zdánlivé stezky, kterou sledovali. Dávno už si na zacházky zvykl, nebyla první a možná ani poslední.

“Jeden pozoruhodně krásný lesní potok.”

Kdyby mu kdokoliv jiný řekl, že mu chce ukázat potok, projevil by zdvořilý zájem a nic víc, ale v tomhle případě? V Hvozdu bylo opravdu všechno, jak Thranduil sám řekl, pozoruhodně krásné a Bard se přistihl, že se těší i na obyčejný potok.

Nebo za to mohlo Thranduilovo nadšení, které se projevovalo v silnějším stisku ruky a v tom, že ho donutil zrychlit. Byl jasně netrpělivý potok ukázat, proto bylo takové zklamání, když konečně prošli hradbou vysokých trav, které z leva i z prava volně následovali meandr, a to, co se před nimi objevilo byl opravdu jen obyčejný potok. Pravda, voda v něm byla křišťálově čistá a zurčel si po dně z velkých i malých oblázků bílé až mramorové barvy, ale pořád to byl potůček, jakých vídal ve vlastních lesích tucty.

Thranduil si buď jeho zklamání nevšiml, což by byla známka toho, že je smutně dobrý herec, nebo ho přešel ignorováním. Prostě ho dovedl až na provlhlý břeh, kam se Bardovi zabořily boty – elf se nejen nezabořil do bláta, dokonce v něm sotva udělal stopy – a sehnul se, aby nabral do dlaně trochu vody.

“Pij,” instruoval ho, když mu dal svou dlaň před rty.

Tázavě se na Thranduila podíval, ale udělal, co mu řekl. Uchopil jeho ruku do svých, přitáhl si ji k puse a jedním douškem vypil tu trochu vody, která se leskla na jeho dlani.

Chuť byla neobvyklá, ne špinavá, bahnitá, hořká, nebo cokoliv takového, ale jazyk mu trnul, jako kdyby se spíš než vody napil pálenky. Už to chtěl zmínit, když jeho ucho zachytilo nějaký mumlající hlas. Nerozuměl slovům, ale byl si jistý, že to není elfština. Nebo možná byla, ale řečená z místa, kde byla ozvěna.

Natočil po zvuku hlavu, když tu uslyšel další z opačného směru.

Rychle se obrátil po něm a pokusil se zachytit, co ten hlas říká, ale prostě to nešlo.

“Slyšíš to taky?” obrátil se na Thranduila s hloupým dotazem.

Jestli tu někde někdo byl, třeba schovaný za stromem nebo, Valar věděli, ve stromě, elf to prostě slyšet musel. Přesto mu Thranduil neodpověděl jinak, než intenzivním pohledem.

“Má to být nějaká další elfská – ááá! Eru! Co to je?!” vykřikl do náhlého hlubokého, dunivého řevu, který se na něj valil ze všech stran. Vzdáleně to znělo, jako hučení větru v bouři, kdyby v těch dlouhých táhlých tónech jasně nerozeznával shluky zvuků znějících jako slova. A do toho hučení se začaly přidávat další a další stejně zdeformované hlasy, některé hvízdající a pískající, jiné skoro až melodické, další zněly jako cinkání. Bylo toho tolik. Kakofonie která neměla konce.

Zoufale se přitiskl ruce na uši, jenže hluk stále pokračoval.

“Barde!” prodralo se skrze řev jediné srozumitelné slovo. A vzápětí pocítil teplou, štíhlou a dobře známou paži, jak se mu ovinula kolem zad. Řev okamžitě zeslábl. Jako kdyby byl v jiné místnosti, jejíž dveře byly až do teď otevřené a Thranduil je svým dotykem zabouchl.

Byla to úleva. Nebyl si jistý, jak dlouho by mohl poslouchat všechny ty hlasy mluvící v neznámém jazyce, a nezbláznit se z toho. Kdyby dál řvaly tak, jako předtím, možná pár minut, teď, když byly jejich hlasy daleko a s každým okamžikem se ještě víc vzdalovaly, dokázal je od sebe i víc rozeznat.

Hluboký řev ve skutečnosti bylo hučení stovek možná tisíců dunivých hlasů. Mnoho z těch vyšších hlasů připomínalo ptáky a další, tisíce a tisíce, znělo jako otravná moucha.

“Mellon? Barde? Slyšíš mě, příteli?” slyšel blízko svého ucha starostlivé šeptání, která už bylo, díky Eru, nejhlasitější ze všech pomalu se vytrácejících se hlasů.

“Ano,” broukl napůl úst.

Bál se totiž dělat hluk. Podivné hlasy už byly prakticky pryč, jen tu a tam slyšel malou ozvěnu, ale vypadalo to, že jeho hlava je stejně citlivá, jakoby měl kocovinu. Každý zvuk, i to zatracené zurčení potůčku se zdálo příliš hlasité a zabodává se mu do uší.

“Přijmi mou omluvu, Barde,” pronesl Thranduil velmi vážně, což ho donutilo vzhlédnout k elfově upřímně ustarané tváři. “Dal jsem ti jen malý doušek. Netušil jsem, že na tebe bude mít takto silný vliv. Nebylo mým úmyslem ti ublížit, mellon nîn. To mi musíš věřit,” řekl důrazně, přičemž vzal Bardovu tvář do dlaní a zvedl ji, aby ho mohl políbit na rty.

Normálně by byl nadšený, už jen proto, že v devíti z deseti případů, kdy se políbili, to musel být Bard, kdo to začal. Tentokrát ale rád nebyl. Naopak byl naštvaný. Bez ohledu na to, co Thranduil zamýšlel, nemohl mu dát pít nějakou halucinogenní vodu z elfského pramene a ani ho předtím nevarovat, co mu dává.

Chytl elfa za zápěstí a vytrhl se mu.

“Nemůžeš lidem jen tak dávat pít vodu po které slyší hlasy, Thranduile!” zavrčel upřímně naštvaný. “Co jsi tím sledoval? Chtěl si mě vyděsit? Protože jestli ano, tak gratuluji! Na chvíli jsem se opravdu bál!”

“Jak jsem říkal, nebyl v tom zlý úmysl,” trval si na svém Thranduil s typickým, jemným podrážděním, kterým jeho hlas zněl vždy, když musel něco opakovat. Bez většího úsilí vyprostil svoje ruce z Bardova sevření a sepnul je před tělem, než pokračoval: “Chtěl jsi poznat hlasy přírody a tak jsem ti je ukázal.”

Vztek z něj rychle vyprchal, nahrazený nevírou, s níž se podíval na neškodně a obyčejně vypadající lesní potůček, který si to vesele zurčel jen krok od nich. Nevypadal, že by měl sílu ať už opravdu dát člověku možnost zaposlouchat se do hlasů přírody nebo způsobit, že člověk slyšel neexistující hlasy. Skoro tomu ani nevěřil.

“Ty si to udělal, nebo…” nechal vyznít do ztracena a tázavě se podíval na elfa.
“Voda v tomto prameni umožňuje smrtelníkovi, který se jí napije, zaslechnout jazyk, jímž mluví vše na Ardě. Řeč starší, než všechen smrtelný čas. Než všechna elfská města. Dokonce než tento les,” odpověděl Thranduil, načež se jeho obočí k sobě přiblížilo, jak se zamračil. “Slyšet může být pro smrtelníka matoucí, ale ještě nikoho jsem neviděl tak prudce reagovat po pouhém jednom doušku.”

“Asi mám prostě štěstí na extra silnou várku,” zamručel nevýrazně, protože se mu před očima začala všechno houpat. “Musím si sednout…”

Jak řekl, tak taky udělal. Podařilo se mu se spíš odpotácet od potůčku trochu dál, kde nebyla hlína tak nasáklé vodou a tam se sesunul na trávu. Jen díky Thranduilovým pažím ovinutým kolem zad sebou nehodil o zem jako pytel brambor.

Naštěstí, jakmile si sedl, svět se mu téměř přestal houpat, takže si byl jistý, že za chvíli bude pryč i tento poslední vliv vody. Thranduilovi to nicméně neřekl. Chtěl ho trochu vytrestat za tak nezodpovědné rozdávání nějaké magické vody, kdy neměl dost zdravého rozumu, aby Barda alespoň varoval.

A starost, kterou elf doslova vibroval, byl rozhodně skvělý trest a navíc to bylo… opojné vědět, že mu na něm skutečně záleží, i když se snažil nedávat to příliš najevo.

Sedl si vedle něj, a to těsně, s grácií sobě vlastní, kdy nohy elegantně natáhl v bok a znovu uchopil Bardovu tvář do dlaní, aby si ho k sobě obrátil. Jasně modré oči, pronikající svou září do samotné duše, pátraly v jeho tváři a podle toho, jak se na několik okamžiků rozostřily, také v jeho auře. Během zkoumání mu Thranduil bezmyšlenkovitě jemně přejížděl palci po čelisti.

Když viděl, jak se elfovi růžové rty stáhly do přísné linky, zželelo se mu ho, pousmál se a položil svou dlaň na jeho ruku.

„Nic mi není, neboj. Už se mi ani netočí hlava,” ujistil ho měkce, přičemž obrátil tvář do jedné štíhlé dlaně a vtiskl na ni horký, vlhký polibek.

“Nemělo se to stát. Ne po jednom doušku,” podotkl Thranduil pro sebe, než zaostřil na Barda a pokračoval: “Poutníci ztracení v Hvozdu mohou v tomto potoce… potoce Tisíce hlasů, jak tomu lidé dříve říkali… utišit svou žízeň tolika doušky vody, že je to připraví o rozum. Několikrát jsme takového smrtelníka našli zběsile pobíhat lesem, zoufale křičet, bít hlavou o stromy a drásat si vlastní uši. Tak hrůzné to pro člověka může být, pokud vypije příliš mnoho.”

“Nedivím se,” neodpustil si tuto pichlavou odpověď a sundal Thranduilovi ruce ze svých tváří, ale jen proto aby je vzal do svých a konejšivě stiskl. “Bylo to jako stát v bouři plné hřmění a hukotu valící se vody a do toho, jako kdyby mi někdo hrál těsně u ucha na desítky špatně naladěných hudebních nástrojů ze všech koutů Středozemě. Jestli je to skutečně to, co slyšíš, tak nechápu, jak to můžeš vydržet!”

Thranduil pozvedl obočí ve zmatené otázce.

“Tak to tedy zní smrtelníkům?” řekl to jako řečnickou otázku po která se zamyšleně zadíval stranou. Chvíli tak setrval v úvahách ze kterých ho Bard nerušil a netrpělivě čekal, než se k němu elfský král opět obrátil a sklonil hlavu. “Teď plně chápu, proč napití se, vyvolává u lidí takovou zuřivost a zoufalství. Prostě jste nebyli stvořeni k tomu, abyste slyšeli hlasy Ardy nebo jim dokonce porozuměli,” shledal nahlas a jeden koutek se mu zvedl v povýšeném půlúsměvu. 

“Takže vy to neslyšíte jako hluk?” zeptal se zvědavě.

Pokud to, co slyšel, byli hlasy rostlin i zvířat v okolí, pak i kdyby byli stokrát méně hlasité, tak… jednoduše muselo být nesnesitelné mít v uších… v hlavě takovou kakofonii zvuků. Každého člověka by to přivedlo k šílenství za pár hodin, nanejvýš dní. Kdyby to slyšel celý život? Desítky za sebou jdoucích životů? Ne, to prostě ne.

“Není to hluk, je to zpěv,” překvapil ho Thranduil svou odpovědí, při které elfovu tvář dokonce zkrášlil malý, téměř něžný úsměv. “Hluboké, dunivé písně stromů, tak pomalé, že jedinou sloku mohou zpívat celé týdny. Jasné hlasy menších rostlin, které doplňují stromy rychlými, rytmickými písněmi. Mnoho různorodých hlasů ptáků, zpívajících dlouhé balady o životech svých i svých předků a zvěsti o životech lidí. Ostražité broukání vysoké zvěře, veselé písně divočáků, rozverný pokřik zajíců, chorály pracujících včel… a tak bych mohl pokračovat staletí, než bych ti přiblížil, co vše slyším, když se zaposlouchám.”

V jeho podání to znělo krásně. Ne, jako rámus, kterého se nebylo možno zbavit, ale daleko víc, jako hudba linoucí se odněkud z tržiště a vznášející se nad celým městem. Taková hudba hrající k práci, nebyla špatná, ale pokud by hrála dnem i nocí…

“Zní to krásně, ale přesto… jestli to všechno slyšíš stále… Copak ti to nezačne nikdy lézt na rozum?”

Thranduil naklonil hlavu na stranu, jasná známka zaujetí, a nepatrně, zato jistě zamyšleně, se zamračil. Bylo jasné, že zvažuje odpověď.

“Myslím, že způsob, jakým slyšíme my a jakým slyší smrtelníci, když se napijí naší vody, bude nakonec velmi rozdílný,” shledal po krátkém mlčenlivém uvažování. “Pro nás… pro mě je to šepot v pozadí mých myšlenek. Neutuchající melodie, kterou mohu snadno ignorovat stejně, jako ji věnovat veškerou svou pozornost. Mohu se soustředit jen na jeden sbor hlasů ba dokonce pouze na jediný hlas a zbytek prostě nechat… plynout. I když… ano,” zamyšleně pokýval hlavou, až se mu několik pramenů svezlo z ramen na prsa. “Někdy les volá tak hlasitě, že to nelze ignorovat, ale to není běžný stav věcí. Les křičí jen v bolesti nebo náhlém strachu a když umírá…”

Tomu velmi dobře rozuměl. I teď, dva a půl roku co ode dne kdy Jezerní město padlo, měl stále v uších křik vyděšených, prchajících a často umírajících lidí. Asi by si nedovedl představit, že by slyšel i hlasy umírajících zvířat a rostlin a rozuměl jim a jejich strachu.

“Nakonec jsem rád, že nerozumím. Myslím, že bych nedokázal nic pozřít ani šlápnout do záhonku, kdybych věděl, kolik bolesti tím způsobím,” přiznal se k myšlenkám, které se mu honily hlavou.

Thranduil se v odpovědi kupodivu mírně pousmál a jeho oči byli teplé.

“Cením si, že to tak vidíš, Barde, protože soucit se vším živým opravdu není doménou smrtelníků, ale měl bys vědět, že se na to díváš špatně,” řekl způsobem, který nepřipouštěl žádnou diskuzi, ač byl zároveň jemný. „Bolest i radost. Smrt a život. To vše je součástí bytí a my, ač smrtí zdánlivě nedotčení, ji vnímáme v mnoha podobách už od okamžiku našeho prvního nádechu. Nevede nás to však k zármutku ani k obavám s každého nepatrného činu, ne, jenom k pečlivému zvážení důsledků, které by naše činy mohly mít. Ke snaze vyrovnat to, co si bereme s tím, co zemi vracíme. Počínat si jinak by znamenalo bezohledně se vyvyšovat nad přirozený řád věcí.”

Bard se zamyšleně zamračil. 

“Chtěl bych říct, že rozumím, ale obávám se, že ne. Jako člověk nejspíš nebudu nikdy schopen úplně pochopit způsob, jakým se, jako elf, díváš na svět…”

“Ale budeš se o to neustále snažit,” dokončil za něj Thranduil.

“Pokud mi to dovolíš a budeš mít trpělivost s mými otázkami a nepochopením…”

“Připouštím, že mezi elfy jsem znám svou velkou netrpělivostí, ale v porovnání s lidmi… jsem nekonečně trpělivý,” odvětil, tentokrát lehčeji, skoro škádlivě, načež vyprostil pravou ruku z Bardovy a položil mu ji na levé rameno. “Teď se otoč. Tvé vlasy zoufale volají po pozornosti. Nemůžeš pod korunu Flein nimloth vstoupit s roštím ve vlasech a špínou na obličeji. Jsi koneckonců král a první člověk po mnoha staletích se kterým se setká.”

Zasmál se té představě.

“Chceš říct, že mám vypadat dobře kvůli stromu?” zeptal se pobaveně, ale rozhodl se vyhovět Thranduilově přání, protože opravdu musel mít vlasy samou větvičku, list a trávu, a jestli by elf svedl něco s jeho kudrlinami i bez hřebenu… to jedině ocenil.

“Není to obyčejný strom, je starý a vznešený. Jediný svého druhu v tomto lese,” upřesnil Thranduil.

Chtěl na to odpovědět otázkou, jak je strom starý a pak se zkusit nenápadně zeptat, jestli je starší než sám elfský král, ale motýlí dotek v jeho vlasech mu vzal slova i myšlenky. Když Thranduilovy obratné, útlé prsty pracovaly v jeho vlasech, bylo těžké je znovu uspořádat. Vlastně se mu ani nechtělo.

Pak začal Thranduil broukat, nejdřív tiše, ale s každou notou byl jeho hlas jasnější, až se přes jeho rty převalila první slova písně.

Bard se ztratil v jeho hlase.

A jak rád!

°°O°°

U Tisíce hlasů setrvali nejen po zbytek dne, ale i velkou část toho dalšího. Zaháleli. Poslouchali zurčení potoku, bzukot hmyzu, zpěv ptáků a hučení větru honícího se v korunách. Sladké nicnedělání plné teplých doteků a vřelých polibků, které nevedly k ničemu víc, než být spolu. Doslova se nikdy nepřestat dotýkat. Alespoň letmo, třeba jen konečky prstů když, opření o strom, jedli, a vzdali se jedné své ruky právě jen proto, aby mohli položit dlaně na jemnou trávu a dotknout se malíčky.

Bardovi to tak vyhovovalo a Thranduilovi kupodivu také.

Jazyk tak rychlý, ostrý a jedovatý, že by ho mohla zmije závidět, jako kdyby byl ukolébán jarním lesem (a jak si troufal Bard doufat i jeho společností) a dostala se na povrch ta jemnější část krále elfů. Ta, která by se více dala čekat od bytostí tak spjatých s přírodou, jako byli elfové z legend. Viděl to rád. Byl rád ve společnosti uvolněného Thranduila, přesto…

Stále zůstával kdesi uvnitř překvapený, někdy i v úžasu, například nad tím, s jakou péčí a trpělivostí elf vytahal z jeho vlasů všechen nepořádek a rozpletl každý uzel a ještě víc nad tím, že vyndal hřeben a když na něj Bard dlouze pohlédl, bez řečí mu ho podal, a pak složil ruce do klína, čekaje až se pustí do práce.

A Bard to udělal.

Projížděl hřebenem skrze prameny tekutého zlata s veškerým umem získaným během let česání svých dcer a také se vší opatrností, kterou dokázal shromáždit. Elfské vlasy sice byly jemné, ale také pevné a bylo velmi těžké je přetrhnout nebo vytrhnout. To stačil zjistit při několika příležitostech, kdy je mohl sevřít v návalu vášně. Nicméně nechtěl ten okamžik zničit vlastní neohrabaností nebo neopatrností.

Česání; taková zdánlivá drobnost byla pěkná nejen samo osobě, protože to byl Thranduil a upřímně, kdo by nechtěl česat jeho vlasy. Také mu to přinášelo trochu melancholické, ale i tak milované vzpomínky na Finu, které v tom krátkém společném čase, měl také tu výsadu česat každý večer vlasy. Ty její ale nebyly zlaté a jemné, měly barvu správně vysušené slámy a vlnily se od toho, jak je stále nosila pevně spletené v copu.

Vzpomínky na ni přinesly do jeho srdce ten veselý druh smutku, kdy člověk uměl brečet a smát se zároveň. Nebyl si jistý, jestli to Thranduil poznal, ale podle kosého, pronikavého pohledu, který mu věnoval, než ho gestem pozval k sobě, nejspíš ano.

Bard o tom ale příliš nepřemýšlel.

Využil nabídku, kterou dostal a složil si hlavu na Thranduilova stehna, kde ve stavu polovičního bdění, zatímco mu prsty probíral vlasy, zůstal, dokud ho únava nepřemohla zcela. Matně si pamatoval, že pak společně leželi pod jedním pláštěm až do dalšího rána.

°°O°°

Vzduch byl nabitý stejnou energií, jaká se shromažďovala před bouřkou a Bard nemusel být elf, aby cítil, že se něco blíží. Něco velkého a důležitého. Něco, co mu zanechávalo na kůži pocit brnění a co chvíli ho to nutilo vzhlédnout korunami k obloze a zkontrolovat kam až sestoupilo slunce.

Soumrak přicházel a čím blíž byl, tím více elfů se mu podařilo zahlédnout.

Dávno už to nebyl jen jejich doprovod, byli to desítky a desítky slabě světélkujících siluet, které se vynořovaly ze stínů stromů a zase do nich mizely. Nepřibližovali se, ale nechávali se jím vidět a také slyšet. Písně a hudba, které si všiml minulé ráno, byla teď všude kolem něj. Stejně vytrvalá a neúnavná, jako bzučení hmyzu a hučení větru. Kde ztichl jeden nástroj, navázal další a když se odmlčel některý z hlasů, rychle ho nahradil jiný.

I les kolem se měnil. Zhoustl, i když ne keři nebo trávou. Vysoké stromy s mohutnými korunami, ale překvapivě štíhlými kmeny, rostli stále těsněji vedle sebe. A čím déle šli, tím byli jejich koruny hustší a jejich kmeny blíž u sebe, až nakonec větve a listí zcela zastínily výhled na nebe a vše se ponořilo do šera.

Tehdy se Bardovi po bok, do vzdálenosti nanejvýš krok možná krok a půl, připojil Galion.

Také ostatní elfové se přiblížili.

Už nebyli všude kolem. Shlukly se jim do zad v zástupu tak dlouhém, že i když se obrátil a zahleděl do dálky, nedokázal zjistit, kde končí záplava jemně zářících siluet. Museli tam být stovky, kdoví jestli ne i několik tisíc elfů. Nikdy si ani nedovedl představit, že by jich v lese žilo tolik. Nejspíš jich bylo… ne, muselo jich být víc, než ve městě, nebo to tak alespoň vypadalo. Stejně tak to ale mohl být jen klam, protože jemná zář, která každého z nich obklopovala, je zdánlivě činila… majestátnějšími.

Některé více a některé méně.

V těsném závěsu za nimi byl elfové stejného původu, jako Thranduil. Jejich světlé vlasy byly těžko přehlédnutelné, stejně jako záře, která byla silnější a zřetelnější, než v případě hnědovlasých elfů. Například Galiona po jeho boku. Snadno si jich všiml a mohl si je dobře prohlédnout, nejen kvůli intenzitě jejich svitu, ale i neobvyklé blízkosti, kdy dokázal rozpoznat každou jednotlivou tvář a každý odstín modrých až šedých očí, které ho sledovaly. Bylo jich pouhých třicet šest a z těch třiceti šesti bylo jen deset žen. Nepoměr, který se nedal přehlédnout, zvláště vzhledem k ostatním, tmavovlasým elfům, kteří jim kráčeli v patách v čemsi, co by Bard nazval uctivá vzdálenost.

Těch byli stovky a stovky, mužů i žen. Míhali se mezi stromy, často dva i více držící se za ruce a byli to právě oni, kteří na rozdíl od Thranduilových příbuzných, stále zpívali a hráli. A, kdyby mohl soudit lidskýma očima, jejich chování bylo mnohem veselejší a bezstarostnější.

A i přes tyto rozdíly je Thranduil vedl bez rozdílu všechny do jednoho.

Kráčel v čele, nejvyšší a nejzářivější z nich. A jistě nejkrásnější. Vedl je skrze husté stromy k jejich cíli, který už byl blízko. I Bard to cítil. Nějak… v hloubi duše. Bylo to očekávání tak intenzivní, že ho dosud nepoznal a nutící ho napínat zrak kupředu hledaje… Nevěděl co, dokud neuviděl stříbřitý záblesk mezi stromy, značící, že tam někde, jen pár desítek kroků před nimi, musela být v lese proláknina, snad dokonce palouk, který ozařoval měsíc.

V tu chvíli byl tak vzrušený, že nemít před sebou zrovna Thranduila, jehož síla osobnosti ho držela zpátky, prostě by se rozběhl, aby byl na měsícem ozářené trávě co nejdřív. Uvědomoval si, že je jeho nutkání dětinsky pošetilé a tím také cizí, protože už dávno nebyl kluk, který by chtěl běhat po lese a objevovat palouky, kde by si mohl hrát na dobývání hradu s klackem ruce. Věděl i to, že je to vliv Hvozdu. Ale nebyl tím ani vyděšený ani v rozpacích, protože se zdálo, že není zasažen jen on, jakožto smrtelník.

I tak se rozhodla zachovat rozvahu. Proto potlačil nutkání běžet, ale nebránil se tomu popohnat krok a téměř ho srovnat s Thranduilem.

Obrátil se k němu, aby zkontroloval, jestli to nevadí. Nechtěl narušit tradice nebo, Eru věděl, jestli ne nějaké magické rituály, jenže podle zasněného výrazu a rozostřených očí, bylo jasné, že ho elfský král bere sotva na vědomí. Kdyby se jeho koutky nezdvihaly v uvolněném úsměvu, skoro by o něj měl strach, ale takhle…

Studené světlo měsíce mu dopadlo na tvář.

Přestal sledovat Thranduila, protože si byl jist, že jsou téměř tam.

Mezi poslední hradbou stromů kterou měli sotva pár kroků před sebou, už teď viděl hladinu jezera, která odrážela měsíc a hvězdy. Když pak vystoupil na jemnou trávu, posypanou popraškem bílých kvítků, uviděl jak obrovské jezero bylo tak i že v sobě odráželo mohutnou korunu stromu, jež se nad ním tyčil.

Sledoval nejdřív vlnící odraz klenoucích se větví, pak vysokého kmene a nakonec rozeklaných kořenů, dokud nenarazil pohledem na skutečné kořeny ústící do samotného jezera. Stoupal očima po nich, jejich temně rudé barvě. Podivoval se nad tím, jak se vypínaly nad hladinu a zvedaly vzhůru samotný štíhlý kmen s podivně hladkou kůrou, která od temně rudé přecházela v hnědou s náznakem červené a pak výš. K větvím široké koruny, na kterých byli tmavě zelené listy a poupata… Eru! Bard by na život svých dětí přísahal, že museli být velké nejméně jako vědro.

Zastavil se a díval se na tu krásu

Viděl už v elfském lese mnoho krás, počínaje tím, co viděl za posledních pár dní a konče městem, které se nepodobalo žádnému lidskému městu, a proto si byl jist, že pro něj bude, stejně jako Erebor, do konce života zdrojem úžasu. Ale tento strom… ten byl prozatím vrcholem všeho, co doposud viděl.

Nestyděl by se za to, že zírá doslova s otevřenou pusou, ani kdyby i samotní elfové, vynořující se mezi stromy, nezůstali stát na okraji palouku a nevzhlédli k tomuto majestátnímu velikánovi s obdivem a úctou.

Pohyb, který zachytil koutkem oka, přilákal jeho pozornost k Thranduilovi.

Elfský král jako první a jediný vkročil do záře měsíce a bosýma nohama ladně našlapoval v jemné trávě a bílých květech míříc k jezeru a ke stromu.

Kdy si Thranduil sundal boty to Bard nevěděl a ani se nestaral. Jen sledoval jeho elegantní chodidla, jak se jen zlehka dotýkají květin a nezanechávají za sebou víc, než pár ohnutých stébel, které se rychle začaly zvedat zpět k nebi.

Jak Thranduil pomalu kráčel, jeden elf za druhým se přidávali ke sborovému zpěvu jediné písně. Zpívali všichni, jak zlatovlasí elfové, tak jejich rozvernější příbuzní a dokonce i Galion. Stoický, mrzutý Galion byl ponořen do zpěvu se stejným opojeným a šťastným výrazem, se kterým sledoval svého krále, tak jako všichni ostatní.

Než Thranduil dorazil k jezeru, byl palouk naplněn elfskými hlasy tak jasnými a zřetelnými, že by Bard dokázal zapsat slova písně, kterou pěli, ač nerozuměl ani jednomu z nich.

Bezděčně ho napadlo, že by si alespoň mohl něco zapamatovat. Zdálo se ale, že slova, stejně jako hudba i jeho vlastní myšlenky, se valily jeho hlavou příliš líně na to, aby mohl udělat cokoliv víc, než sledovat krále elfů jak stanul na břehu.

Měsíční svit, který na Thranduila dopadal, měnil jeho vlasy do barvy mithrilu, stříbřitější a zářivější, než kdy dřív a třpyt jeho kůže měnil šedavou látku jeho šatů v něco živého, vlnícího se jako hladina jezera.

Thranduil zvedl ruce dlaněmi vzhůru, jakoby se do nich snažil nachytat měsíční svit, a zaklonil hlavu, takže se jeho vlasy zatřpitily ve stříbrném vodopádu.

Toto jeho prosté gesto bylo výzvou pro ostatní, aby vstoupili na palouk a zvedli ruce k nebi, jako on.

I Bard měl nutkání udělat krok kupředu, ale daleko víc se cítil být tam navíc.

Nepatřičný.

Neznal elfské písně, nemohl slyšet hudbu hvězd a lesa a nedokázal by vstoupit na palouk, aniž by polámal drobné bílé kvítky a udělal tolik hluku, že by to muselo elfům připadat jako hřmění. Ne, byl jenom pozorovatelem, který zatajoval svůj rychlý přerývaný dech a sledoval… poslouchal, jak elfské hlasy sílí společně s tím, jak se louka zaplňovala stále jasnějším měsíčním světlem. Svit silnější a silnější, až to nakonec vypadalo skoro jako kdyby se slunce rozhodlo vstát uprostřed noci.

A pak… pak se to stalo.

První květ na stromě se se začal rozevírat, po něm další a další a další. Strom rozkvétal obrovskými květy v nejčistší bílé barvě, které odrážela měsíční svit, takže se každý jeden okvětní lístek rozzářil jako malý lampion. Květů byli tisíce. Každá větev jimi byli obalena od svého kořene až po nejtenčí část. A vůně… ta vůně byla neuvěřitelná! Sladká, opojná a zárove mu dodávala pocit síly, snad jako kdyby vdechoval samotné jaro.

Tak zhluboka se té vůně nadechl v touze si jí naplnil plíce a alespoň malý kousek odnést sebou, že se mu zatočila hlava a uších mu začalo šumět. Nebo ne? Zamrkal. Slyšel šumění a myslel si, že je to jenom jeho vlastní krev, jenže šumění se změnilo v dobře známý zvuk křídel prorážejících vzduch. Nebyli to ale jen jeden pár křídel, zdálo se, že jsou jich desítky a desítky hučící mu nad hlavou.

Vzhlédl a v první chvíli ani nevěřil, že vidí opravdu to, co vidí. Myslel si, že je stále opojen tou nadpozemskou vůní, což také byl, ale přesto bylo to, co viděl skutečné. Sebevíc neuvěřitelné.

Nemýlil se v tom, že hukot jsou křídla. Nebyla to však křídla nočních ptáků, ale velkých motýlů v barvě červánků, kteří proudily v hejnech nad jeho hlavou s jediným cílem a tím byl obrovský kvetoucí strom.

Elfský zpěv doplňoval šumění jejich křídel, stoupal výš a výš, jak stoupali vzhůru a pomalu obalovali kvetoucí strom. Dali mu druhý háv ze svých červených křídel. A když se poslední z nich připojil ke svým souputníkům, elfská píseň náhle ztichla.

Na krátký okamžik, během kterého se Bard obával i nadechnout, bylo všechno nehybné. Celé scenérie se více podobala obrazu, spíš než skutečnosti a tento dojem nemohl narušit ani slabý vánek pohrávající si s jemnými látkami elfských šatů a občas i prameny vlasů, které vlály jako pavučiny.

Nebyl si jistý, jak dlouho téměř bez dechu hleděl na ten výjev, když najednou… vše se v jediném okamžiku rozpadlo.

Šat z motýlů zdánlivě vytryskl k nebi, jako proud páry z horkého zřídla a elfové, doposud nehybně a tiše stojící, propukli v jásot a smích. Znovu zazněla hudba, stejně jako zpěv, ale tentokrát to byly veselé tóny, které zvaly k tanci. A elfové toto pozvání rozhodně neodmítali. Žádný z nich, až na jediného.

Dav se před ním rozestoupil a odhalil Thranduila, který stále stál na břehu jezera, ale už nevzhlížel k majestátnímu stromu a nebesům. Stál čelem k Bardovi, pronikavé modré oči byly upřené přímo na něj, rty zvednuté v úsměvu a ruce vztažené k pozvání.

Vykročil vpřed bez velkého přemýšlení.

°°O°°

Hudba, zpěv, tanec a smích byl všude. Stejně jako motýli. Proplétali se mezi elfy, bezestrachu jim dosedali do vlasů, na okraje pohárů a ruce, které vztahovali vzhůru právě jen proto, aby mohl zachytit několik motýlů a pak k nim mluvit s láskou a něhou, jakoby to byly malé děti. A dělali to všichni, včetně na první pohled stoických světlovlasých Sindarů.

Další oblíbené motýlí místo byl břeh jezera, který zaplnili v takovém množství, že jejich červená křídla zakryla světlý písek. Odpočívali, střídavě roztahovali a zvedali křídla, dokud nebyli připraveni znovu vzlétnout k majestátnímu stromu. Jediným důvodem, proč by se vznesli dřív, než se chtěli vydat vzhůru k nebi, bylo, když se některý z elfů rozhodl jít vykoupat do jezera.

Mnoho jich to také udělala a to s velkým nadšením a často smíchem téměř dětským.

Bard nebyl stydlivý, těžko být, když člověk vyrůstal v malém městě plovoucím na jezeře a ještě k tomu v domku se třemi dětmi. Ani jeho přátelé, známí a sousedé se nezdráhali skočit do jezera, když byl horký den a nebo si sundat nějakou tu vrstvu oblečení, bez ohledu na pohlaví, ale udržovali určitou… zdvořilost, dalo by se říct.

Všichni se sice koupali v jednom klidném a už z jara teplém zákoutí jezera, ale vždy rodiny společně nebo alespoň muži kousek od žen, aby si vzájemně poskytli trochu soukromí. Jistě, byly tu pohledy, občas nějaká ta sprostá narážka nebo pochvala, ale to bylo vše. Jen málokdo se odvážil překročit pomyslnou hranici.

Elfové takové zábrany neměli. Neměli nejspíš vůbec žádné zábrany.

Muži i ženy se bez váhání svlékali těsně vedle sebe a svorně odešli do vody, aniž by se třeba jen snažil držet si od sebe trochu odstup. Nejen to, svobodně a bez sebemenších zábran se vzájemně dotýkali. Brali se za ruce, objímali a se smíchem se navzájem tahali do jezera. Tolik svobody s nahým tělem vídal jen u hodně malých dětí.

Ne, že by moc koukal! Snažil se držet oči od jezera a nevšímat si cákání vody a rozjařených zvuků, které doléhaly i k jeho uším. A hlavně ignorovat fakt, že každý jeden elf byl nepopiratelně krásný. Ne tak nádherný, jako Thranduil, ale… Bylo opravdu těžké držet oči od všech těch štíhlých nohou, kulatých zadků většinou téměř zakrytých vlasy různých odstínů hnědé od kaštanové až po bronzovou. Vší té bílé, světélkující kůže a pevných kulatých ňader a… ano, oči mu zabloudily i k mužům a často do jejich rozkroku. K penisům, které byly, nedalo se to říct jinak, než dokonalé a jeden druhému popravdě až nepřirozeně podobné; štíhlé, dlouhé, holé a bez třeba jen sebemenšího náznaku vzrušení.

Znovu rychle odvrátil pohled a nenápadně si posunul polotvrdou erekci ve svých kalhotách.

Cítil se rozpačitě jak ze svého vzrušení, i když věděl, že to byla úplně normální reakce na tolik krásných nahých těl. Tak i kvůli tomu, jak těžké pro něj bylo se nedívat. Připadal si, jakoby narušoval jejich soukromí. Na druhou stranu… ani jeden z nahých elfů neudělal třeba jen náznak, že by chtěl svou nahotu skrýt a to ať před ostatními elfy nebo před Bardem. A že o něm věděli, bylo jisté. Jako jediný člověk mezi nimi musel být nápadný byť s ním teď nebyl Thranduil, protože se rozhodl ‘plnit královské povinnosti’ jak to sám nazval. Spočívalo to prostě v tom, že chodil mezi svými lidmi, mluvil s nimi a dotýkal se jich; tady položení ruky na rameno, jinde zase pohlazení po tváři.

Bylo to zvláštní a Bard se chvili snažil ho doprovázat, ale protože nerozuměl ničemu, co si se svými poddanými říká a sledovat ho, jak hladí úplně cizí elfku po vlasech, bylo, mírně řečeno, nepříjemné (ne tak mírně řečeno ho to nutilo polykat žluč žárlivosti), raději se omluvil a rozhodl se trochu zabavit sám.

“Ty jsi Bard z Jezerního města,” zazněl za ním zpěvavý hlas s velmi zřetelným elfským přízvukem.

Obrátil se a stanul tak tváří v tvář jednomu ze světlovlasých elfů.

Všiml si ho už dříve během noci, protože mu věnoval ze všech elfů největší pozornost. Ostatní si ho, pravda, také prohlíželi, leč jen krátce a nenápadně. Ti, co se dostali dostatečně blízko, aby to bylo nutné, se i zdvořile uklonili. A elfové, co je celou cestu následovali, mu přinesli jídlo a vodu. 

Ale to byl veškerý kontakt, který s nimi měl. Thranduilem sice byl vtažen k tanci, ale i v hloučku veselících se elfů, si ho elfský král uzurpoval hlavně pro sebe a ostatní udržovali uctivý odstup.

Až na tohoto elfa.

Byl jen o kousek nižší, než Thranduil. Vlasy měl o mnoho odstínů tmavší, dokonce pod určitým úhlem s nádechem červené, jako mělo rudé trpasličí zlato. Na elfa, alespoň co soudil Bard, byl v ramenou široký, což bylo v přímém kontrastu s tím, že i přesto dokázal vypadat étericky. A jeho tmavě modré oči na Barda shlížely s ledovou ostrostí a jakými pokusem o stejnou duši odhalující intenzitu na jakou byl zvyklí u Thranduila. V případě tohoto elfa však neměl dojem, že by mu snad i mohl číst myšlenky, spíš mu byl jeho pohled jen nepříjemný.

“To jsem, i když dnes jsem spíš Bard z Dolu,” odpověděl zdvořile přátelsky. “S kým mám tu čest?”

“Musel jsem se zblízka podívat na smrtelníka, který si uzurpuje pozornost našeho krále,” řekl elf, naprosto ignorujíc jeho otázku, a začal ho pomalu obcházet v kruhu a klouzat pohledem po Bardově těle od hlavy až k patě a zpět, jako kdyby byl jen nějaké podivné zvíře. “A musím zklamaně konstatovat, že na tobě není nic výjimečného. Jsi jenom obyčejný, nudný člověk. Opravdu nechápu, co na tobě vidí.”

“Můj pán Lavandir by měl zvážit jasnost svého zraku, než v králově blízkosti tak nízce ohodnotí Barda Drakobijce,” ozval se spoza elfových – teď už věděl, že se jmenuje Lavandir – zad známý Galionův hlas.

Lavandir se obrátil ke Galionovi a jeho rty se zkroutily v nelibý úšklebek, který jeho dokonale krásnou tvář zohyzdil.

“Galion,” vyslovil Lavandir spíš jako urážku. “Věrné oči a uši, Jeho Výsosti. A brebentivá ústa k tomu.”

“Děkuji za slova ocenění, můj pane,” odvětil Galin s uctivou úklonou, jakoby si vysloveně zakládal na tom, že je Thrahranduilovým špehem a drbnou.

Bard těžko potlačil pobavený úsměv nad tím, jak sebou jeden koutek Lavandirových úst cukl v jasném znamení nespokojenosti.

“Budiž ti to přáno, Galione,” odpověděl Lavandir napjatě, pak ale svou tvář přeskládal do výrazu klidu. “Tvá věrnost tě šlechtí, byť mě překvapuje, že si ji tak horlivě rozšířil i na tohoto člověka. Copak si to nebyl ty sám, kdo doufal ve spříznění s královým rodem? Zvaž, že mohl tento obyčejný nízký smrtelník zaujmout místo tvojí vlastní dcery.”

Překvapeně se podíval na Galiona. Nikdy ho ani nenapadlo, že by mohl mít nějakou rodinu, vyjma Thranduila, kterého opatroval jakoby byl jeho vlastní syn. A už vůbec ho nenapadlo, že by mohl mít dceru ve věku Thranduilovy manželky. Věděl sice, že je Galion starší, ale že by až tak?

“Můj pán snad promine dotaz, neboť jistě chápe, že roky občas zatíží mou paměť, ale… mám dojem, že můj pán Lavandir v těch dobách ještě nedýchal vůni našeho krásného Hvozdu. Nebo se mýlím?” zeptal se Galion, výraz naprosto poklidný a tón hedvábně hladký, ne nepodobný Thranduilově a to natolik, že Barda bezděky napadlo, kdo se od koho takovému povýšenému jednání vlastně naučil.

Vsadil by na Galiona, pokud by mohl soudit podle špatně skrývaného Lavandirova hněvu.

“Nedýchal,” připustil přes sevřené čelisti. “Vím to od svého otce a také od něj vím, že dvůr není potěšen tím, jakou neúctu král prokazuje své ženě, když si bere na lůžko po rybách páchnoucího člověka.”

“Král Bard je víc než prostý člověk. Je tím, kdo zabil draka,” řekl Galion o něco méně klidně než ještě před okamžikem. Stále mluvil uctivě, ale nebyla to ta hedvábná uctivost jako spíš neochotně předstíraná, kterou častoval Barda při těch pár příležitostech, kdy k němu musel promluvit ať chtěl nebo ne. Bylo jich méně než co je prstů na jedné ruce. Takže ‘po rybách páchnoucí člověk’ určitě nebyl důvod, proč ztratil část své hladké zdvořilosti.

Mohlo jít jedině o to, že se slova mladého elfa – rozhodně mladšího, než byl Thranduil a Galion – začínala nebezpečně blížit urážce elfského krále. A jak bylo pravděpodobné, že s Galionem mají máloco společného, tak bylo jisté, že touha bránit Thranduila byla to jediné, co je zcela jistě spojovalo. 

“Jeden hrdinský skutek nedá člověku vznešenost a nemění nic na tom, že zápach a špína zůstává na králových rukou pokaždé, když – “

“To by stačilo!” přerušil Lavandirův monolog, protože měl daleko menší trpělivost, než Galion a ta trpělivost právě přetekla. Jeho slova způsobila, že se k němu oba elfové obrátili s překvapeným výrazem, který jak tušil nebyl dán jen jeho drzostí, ale nejspíš i tím, že na jeho přítomnost skoro zapomněli, což mu dávalo jistou výhodu útoku ze zálohy

 “Teď mě dobře poslouchej, mladíku,” poslední slovo řekl důrazně a, i když si nebyl jistý, nakolik tento elf opravdu byl považován za mladíka, to vypadalo, že se docela trefil v hodnocení jeho mládí. Lavandarův výraz byl šokovaný a Galionův… no, vypadalo to na nepatrné překvapení a pobavení zároveň. “Zaprvé; o mě si říkej, co chceš. Nazývej mě klidně špinavým, po rybách páchnoucím bezcenným smrtelníkem. Je mi to jedno. Ale nikdy, opakuji nikdy, si přede mnou neber do pusy krále Thranduila. Je to jasné?”

“Jak se opovažuješ! Ty…! Nemáš tušení, kdo já jsem!”

“Podle toho, co jsem od tebe zatím slyšel, jsi jenom rozmazlený kluk, které rád mluví o velkých věcech, jako vznešenost a úcta, ale nemá ani dost slušného vychování, aby se představil.” S potěšení shledal, že to nechalo Lavandira nejen bez odpovědi, ale i v šoku, který s velkou radostí ještě prohloubil, když přistoupil těsně k němu a zvedl hrdě bradu, aby se mu mohl dál dívat do očí. “A zadruhé… Thranduil chová svou ženu v nejhlubší úctě a nikdy ani na jeden okamžik neopustila jeho srdce a mysl. Chceš vědět, jak to vím?” zeptal se a Lavandir jen zamrkal. “Vím to, protože i já sám jsem přišel o manželku, kterou jsem miloval celým svým srdcem a duší a tak jako on jsem sotva schopen vyslovit její jméno.” Tím skončil, takže se od elfa odvrátil směrem ke Galionovi. “Jdeme, Galione. Myslím, že bychom měli nechat pána Lavandira jeho vlastním myšlenkách. Má určitě hodně o čem uvažovat.”

“Jak si přejete, Výsosti,” souhlasil Galion s úklonou, která se dokonce nezdála ani hraná, ustoupil Bardovi z cesty a zároveň pokynul rukou. “Jeho Výsost Thranduil vás beztak zve k ochutnání mainy z květů Flein nimloth.”

“Výborně. Vezmi mě za ním,” řekl suverénně ačkoliv naprosto netušil, o čem je řeč.

Docela s potěšením nechal konsternového elfa za sebou a následoval Galiona přeskupujícím se davem.

Jak tak kráčel mezi ustupujícími elfy, všiml si, že se, zatímco mluvil s Lavandirem, přesunuli všichni elfové na břeh a oblékli se (díky Eru!). Ustal smích a cákání vody i tiché rozhovory a zpěv, jen hudba dál neúnavně pokračovala smíšená s těžko postřehnutelným šuměním davu, který se k něčemu připravoval. Znal už to z těch několika málo proslovů k celému městu, které za dobu své vlády měl. I když byla pravda, že jeho lidé nadělali mnohem víc hluku, než elfové. Ti byli stále tiší a ustupovali jim z cestu s příznačnou elfskou lehkostí.

Jakmile se poslední řada rozevřela, čekal ho pohled na Thranduila stojícího opět na jakémsi posvátném místě blízko u vody, korunovaný stromem plným zářících květů a odklopeným košíky s těmi samými květy. Vypadalo to, že ochutnat cosi z květu Flein nimloth bylo myšleno doslova. Byl naivní pokud čekal cokoliv jiného.

“Barde Drakobijče, králi Dolu a Pane Esgarothu buď vítán mezi námi a, prosím, přijmi místo po mém boku, jako rovný vedle rovného,” požádal ho Thranduil formálně a ač nezvedl hlas, zněl majestátně a už prvním slovem umlčel doposud hrající hudbu i nepatrné šumění rozhovoru, které se ještě neslo davem.

Bard byl trochu zaskočen náhlou formalitou po všem tom bujarém veselí, ale snad se stalo, že si za ty dva roky vážně osvojil nějaké královské móresy, protože svoje překvapení rychle setřásl a se zády rovnými vkročil na volné prostranství před Thranduilem.

“Děkuji, králi Thranduile pane Zeleného Hvozdu,” řekl stejně formálně se zdvořilou úklonou a návdavkem přidal, jak doufal, uctivější pojmenování Hvozdu.

Když zvedl pohled z poklony, postřehl v Thranduilových očích uznání a jeho formálně chladný výraz byl zjemněn tím, jak se mu vzhůru zvedly koutky, když dal své potěšení najevo i vděčným kývnutím. Pak se otočil a z koše vzal jeden květ. Držel ho oběma rukama nejen v úctě, ale protože to bylo nezbytné. Pod samotnými bílé zářícími okvětními plátky byl kalich, který si svou velikostí a objemem nezadal s tuplákem a podle šplouchavého zvuku, který se z něho ozýval, když ho Thranduil pozvedl směrem k němu, musel být nejméně do poloviny naplněný šťávou.

“Kam paměť nejstarších z lesních elfů sahá, přicházíme každým rokem ke kořenům Flein nimloth, vzdáváme mu úctu při jeho rozkvětu, děkujeme za jeho přátelství a přijímáme jeho pohostinnost v podobě mainy z jeho květů,” pronesl Thranduil slavnostně, přičem přistoupil až k Bardovi, takže je nedělil větší prostor, než na velký květ. “Je dvěma smrtelníkům se kdy dostalo té výsady moci také ochutnat mainu. Staň se třetím, Barde z Dolu, a od první kapky až do konce věků buď nazýván Elvellonem, přítelem elfů, na znamení našeho uznání za zabití draka, který byl hrozbou pro vše živé, včetně tohoto lesa a všeho a všech,, kteří přebývají pod jeho korunami.”

Nebyl si jistý, co nový titul, který právě opět nečekaně dostal, vlastně všechno obnáší, ale Thranduil vše vyslovil s takovou majestátností, ale hlavně i malým, jen pro Bardovi slyšitelným, soukromým podótem, že by ho ani nenapadlo odmítnout.

“Bude mi velkou ctí,” řekl víc než jen formálně a položil ruce na překvapivě tuhý bílý kalich, jen kousek pod Thranduilovy prsty. Vlastně se ho nepatrně dotkl, což bylo oceněno pobaveným modrým zábleskem a navíc zmizel za závojem řas, když elfský král opět ustoupil.

Jeden z elfů nabídl Thranduilovi další květ, takže je oba mohli pozvednout v přípitku.

Bard s tím měl trochu problém. Nedovedl si představit, jak se napít z květu, který se zdál být zcela uzavřený množstvých pesíků pokrytých perleťovým pylem. Statečně ale zvedl květ ke rtům a přes jeho okraj se podíval na Thranduila, který se elegantně napil se samozřejmostí přicházející s tisíciletými zkušenostmi. V jeho provedení to vypadalo snadně, prostě jenom sevřít okraje květu tam, kde dva okvětní plátky přiléhaly k sobě a naklonil kalich natolik, aby se šťáva uvnitř dostala do pusy.

Udělal to tedy taky.

Opatrně, ve strachu, že se mu podaří květ příliš zmáčknout, roztrhnout zuby nebo si na obličej vyklopit lesklý pyl, přiložil okraj k puse a pomalu, rozvážně kalich naklonil. Květinová vůně, která ho pohltila jako opar, byla, takto zblízka, jemnější, než by předpokládal podle toho, jak se ta samá vůni vznášela nad celým paloukem. A naprosto perfektně doplňovala jemnou sladkost šťávy, která ho polechtala na jazyku a zanechala mu v ústech cizokrajnou chuť, jakou dosud nepoznal.

Po několika doušcích Thranduil oddálil pohár od úst a Bard ho napodobil, dobře si vědom jisté obřadnosti, která v přípitku byla a tak nechtěl udělat nějakou chybu. Jako třeba hltavě polykat sladký nektar, který k něčemu takovému vysloveně lákal.

Elfský král se pousmál koutkem rtu, načež ho uchopil za ruku a obrátil se ke svým lidem, aby pozvedl květ vzhůru v přípitku k nim všem. Přičemž počkal, než Bard udělá to samé a pak jasným, zvučným hlasem promluvil: 

“Pijte! Pijte a oslavujte příchod jara a nová přátelství!”

Na nevyřčený pokyn přistoupili zlatovlasí elfové stojící v první řadě ke košům a začali je předávat dál. Jeden květ střídal druhý, jak rychle putovaly z ruky do ruky, dokud se koše nevyprázdnily a každý jeden elf nesvíral vlastní kalich.

V jediném, dokonale synchronizovaném pohybu je všichni zvedl vzhůru.

Na siniath cuil!” zvolali sborovým hlasem a napili se z okvětních kalichů.

Vzápětí hudba opět vypukla v plné síle, stejně jako hovor a smích. Důstojná slavnostnost přešla do uvolněného veselí s takovou lehkostí, že byl Bard na chvíli zmatený. A jeho zmatenost se ještě prohloubila, když k němu přistoupila jedna ze Sindarských elfek a položila mu ruku na rameno. Vzhlédl k ní s pozdravem a otázkou na jazyku, ale ona mu nedala příležitost promluvit. Sklonila se a vtiskla mu teplý polibek na tvář.

Zůstal omámený a jen zamrkal, protože tohle opravdu nečekal.

“Ehm, děkuji..? Má paní…” dostal ze sebe rozpačitě, nevědouc co si počít v situaci, kdy ho Thranduil stále držel za ruku a zároveň byl líbán naprosto cizí, nutno podotknout překrásnou ženou s vlasy barvy slunečnic, křišťálově modrýma očima, rty co doslova lákaly k dalším polibkům a ve světle modrých šatech tak jemných, že neskrývaly téměř nic z jejich křivek.

Elfka se krátce, zvonivě a pobaveně zasmála jeho rozpakům, než pronesla: 

“Buď vítán mezi námi, Elvellone.”

“Děkuji, paní,” zopakoval a koutkem oka pohlédl na Thranduila, který se ale nezdál znepokojen, tím co se děje. Naopak. Sledoval je s nepředstíraným klidem, který se na chvíli změnil uctivou zdvořilost, když i on elfce poděkoval malou úklonou.

Než k tomu Bard stačil cokoliv říct, ustoupila elfka stranou a přenechala prostor tentokrát zlatovlasému muži, který bez zaváhání udělal to samé. A pak další a další. Všichni se k němu naklonil a políbil ho na tvář, až na pět z nich, mezi nimiž byl samozřejmě Lavandir, kteří se jen uklonili.

Někdy během toho, nejspíš ve chvíli, kdy dostal uvítací polibek od posledního sindarského elfa, pustil Thranduil jeho ruku, ustoupil stranou a tak byl pohlcen davem ostatních elfů, kteří se shlukli kolem Barda. 

Každý se ho chtěl přinejmenším dotknout se slovy přivítání na rtech, když už ne ho rovnou políbit na tvář nebo na čelo a v několika trapných případech dokonce na rty. Rychle to začalo být nepříjemné a Thranduil nebyl nikde v dohledu, aby ho zachránil a že zachránit opravdu potřeboval. V tomhle… v dotýkání… byl Bard vždy spíše sporý člověk. Ač miloval objímání své ženy, svých dětí a teď samozřejmě Thranduila, objímání cizích lidí, dokonce i krásných elfů, mu nebylo příliš po chuti. Jejich doteky, i když laskavé a přátelské, bez sebemenšího náznaku postranních úmyslů, mu zanechávaly na těle nepříjemné brnění.

“Děkuji… děkuji za přivítání… promiňte… jen… děkuji… s dovolením, prosím…” děkoval překotně a s tak zdvořilým úsměvem, jaký dokázal v této trapné situaci vynutit, se propracovával davem. Při víc než jedné příležitosti použil velký květ ve svých rukách jako štít a nakonec ho strčil do rukou překvapené elfce, než kolem ní a dvou jejich společnic konečně proklouzl na volný kousek palouku.

Zhluboka se nadechl čerstvého, voňavého vzduchu a rozhlédl, jestli neuvidí Thranduila.

Naštěstí ho zachytil hned. Stál trochu stranou od hlavního dění, na samotném břehu jezera mezi odpočívajícími motýli a kromě aury nezměrné autority měl kolem sebe i volný prostor, protože ho ostatní elfové obcházeli zdvořilým obloukem. 

Bard k němu rychle vyrazil, hlavně s úmyslem mu vynadat za to, že ho tak opustil a taky proto, že už dnes nechtěl zůstat sám mezi elfy. Co kdyby je napadlo ho chtít ještě jednou přivítat jako Elvellona, ať ten titul obnášel cokoliv.

Opatrně, aby vyplašil co nejméně motýlů, k Thanranduilovi přistoupil a stanul po jeho boku.
“Už nikdy mě jim nenechávej napospas,” řekl a chtěl, aby to znělo rozzlobeně, jenže si zároveň úlevně oddech. To mu to trochu kazilo. Proto se ani nedivil, když mu Thranduil věnoval přezíravý pohled.

“Přijali tě vřeleji, než jsem očekával, Barde. Buď za to rád,” napomenul ho elfský král.

“Jsem, jen… lidé mají polibky vyhrazené pro rodinu a ty, které milují. Nelíbáme se s cizími. To je všechno.”

“Ach ano, vy lidé jste zbytečně puritánští,” posteskl s Thranduil.

“Nejsem puritánský, jen chci líbat pouze jednoho konkrétního elfa,” odvětil s úsměvem.

Na to Thranduil odpověděl malým odfrknutím, které neznělo ani tak přezíravě nebo pobaveně, jak Bard doufal, ale mírně podrážděně. Naštěstí to byl jen nevrlý druh podráždění, který se dal často vídat u koček, když je někdo probudil ze spánku. Jen tak šlehly ocasem, aby dali najevo svou nelibost, pak se obrátily na druhý bok a pokračovaly ve spánku. 

“Pravda, to není puritánství. Je to jen lidská touha vlastnit i to, co má svou vlastní vůli.”

“O čem je tu teď řeč?” zeptal se a zmateně zamračil.

Thranduil pootočil hlavu jen natolik, aby se na něj pohl podívat spoza spuštěných víček. Jen malý záblesk podrážděně modré.

“Doneslo se ke mě, že jsi chránil mou čest.”

Uchechtnutí, které mu uniklo, přešlo do krátkého zasmání. Potřásl hlavou.

“Koukám, že Galion roznáší drby rychleji než báby o neděli na pavlači,” řekl se smíchem, načež ale zvážněl, protože mu došlo, že se mohl vůči Lavandirovi dopustit nějakého diplomatického přešlapu. Vypozoroval totiž, že Sindarští elfové zastupovali v elfské společnosti vyšší postavení. Vypadali jako něco jako šlechta. Drželi se stranou od ostatních, Galion oslovoval Lavandira ‘pane’ i když byl prokazatelně starší než mladý elf a obecně budili zlatovlasí elfové dojem vrcholné nadřazenosti a to i nad svými elfskými souputníky. Nemínil se kvůli tomu, co Lavandirovi řekl, cítit špatně nebo se nedejeru stydět, ale možní byla nějaké zdvořilá a pečlivě vybroušená omluva na místě. 

“Řekl jsem mu jen čistou pravdu,” prohlásil pevně. “Když za mnou přišel, neměl ani dost slušnost se představit. Prohlížel si mě, jako bych byl hřebec na trhu s dobytkem a řekl o mě i o lidech obecně pár nepěkných věcí. To všechno bych mu ještě odpustil, ale už jsem nedokázal mlčet, když začal mluvit i o tobě. Nemůžeš mi to mít za zlé. Taková jsem prostě povaha.” Pokrčil rameny. “Když se někdo chová jako spratek, tak s ním tak i jednám a je mi jedno, jestli je mu padesát nebo pět tisíc let,” dal do hlasu dostatečnou rozhodnost, i když dál pokračoval s větší smířlivostí. “Pokud si ale jeho postavení žádá mou omluvu…”

“Ne,” přerušil ho Thranduil odmítnutím i pozvednutou rukou. “Tvá omluva není nutná. Jsi král, on je pouhý dvořan a Galion řekl, že tvá slova byla sice ostrá, ale nebyla v nich žádné urážka a i kdyby byla… řekněme, že by to Lavandirovi neuškodilo. Ze světa za hranicemi Hvozdu nezná vůbec nic a jeho jediným zájmem je hudba, což je sice ušlechtilé, nicméně… ač je stále mladík, doslova jen o pár zim starší než můj syn, už není chlapec. Měl by se učit zkrotit svou aroganci a možná získat i trochu pokory,” řekl Thranduil, zdálo se že i trochu pro sebe, protože se na chvíli odmlčel a zamyšleně zahleděl do dálky, než opět zaostřil na Barda. Rty se mu stáhl do tenké linky a rysy zostřely, když znovu promluvil, tentokrát chladnějším tónem: “A ty by ses zase měl naučit ovládat své lidské majetnické pudy. Nežádám ani si nepřeji tvou ochranu.”

Lidské majetnické pudy?! Takový nesmysl! Valar věděli, že mu žárlivost nebyla úplně cizí, byl pořád jen člověk a jestli elfové na rozdíl od lidí žárlivost neznali, tak budiž. Lidé byli prostě jiní. A Bard se vždy, když záchvěv žárlisti cítil, snažil na celou situaci podívat rozumě. Jako zrovna dnes v noci; příliš se mu nezamlouvalo, když Thranduil chodil mezi svými lidmi a dotýkal se jich způsobem, který by každý smrtelník nazval skoro intimním. Žárlil, ale dokázal svou žárlivost spolknout, protože se stačilo podívat okolo a trochu zapojit hlavu, aby viděl, že takový způsob jednání je prostě pro elfy normální. Ani jedna ze stran neměla postranní úmysly.

O majetnickém chování prostě nemohla být řeč. Bylo to jen o tom, že… byla mezi nimi dohoda plná neurčitých podmínek a založená na tom, že k sobě vzájemně nic necítí. Pravda ale byla taková, že Bard už o sobě dávno zjistit jednu věc. Toužil po měkkých bocích a velkých prsou, ale byly to jen abstraktní představy těl bez tváře, kterými se bavil po večerech v posteli. Ve skutečném životě nedokázal oddělit touhu po těle od citu… od lásky. Proto mu těch pár vztahů nikdy nevyšlo. Ač to byly laskavé, zábavné a pro jeho oči krásné ženy, nikdy k nim nechoval dostatek citu, aby po nich zatoužil, když přišel ten správný okamžik.

“Nemůžeš po mě chtít, abych tě nebránil… nebo tvou čest, když na to přijde,” řekl vážně, přičemž tím vyvolal u Thranduila jasnou nelibost, kterou chtěl dát najevo i slovy, protože otevřel pusu, ale Bard se nenechal umlčet. Ne teď, když ho přiznání tlačilo v krku. “Záleží mi na tobě, Thranduile, a hodně. Víc, než jen na spojenci a příteli. Vlastně mnohem víc, než jsem si myslel, že by mi na tobě kdy záležet mohlo.”

Thranduilova ústa se zavřela a podráždění z jeho rysů zmizelo, aby je nahradila bezvýraznost. Zdánlivě jakoby nebylo nic, žádné myšlenka nebo emoce, kterou by chtěl dát najevo. Jen plátno s namalovanou tváří, která nebyla ani mladá ani stará, ani veselá ani zasmušilá. Nebyla nijaká.

Molo to znamenat jediné; Thranduil skrytý význam jeho slov… to nevyřčené, co neřekl ani sám sobě… vytušil a rozhodl se odpovědět netečností. Víc než to, odmítnutím v podobě odvrácení hlavy.

V Bardově břiše se usadil těžký kámen a v duchu se proklel za svou obrovskou pošetilost. Dokázal v jednom dni bránit Thranduilovu doslova věčnou lásku k jeho ženě a vzápětí ji vystavit zkoušce ne-li posměchu, když se tu vyznával z citů, které ani sám pro sebe neuměl pojmenovat. Nebylo spravedlivé na Thranduila klást takové břemeno, když se jasně vyjádřil, že Barda nikdy nebude milovat.

“Ellerian. To je její jméno.”

Překvapeně zamrkal, v první chvíli zmatený, ale pak mu to došlo. Vyslovená důvěra. Pochopil i bez dalších slov a malý, smutný a zároveň něžný úsměv mu zvedl koutky, když se natáhl a sevřel Thranduilovi ruku.

A Thranduil sevřel na oplátku tu jeho.

KONEC


Probouzení Zelené paní – Skřivánek z Dolu

1 komentář: „Srdce lesa

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s