Země: Poslední konflikt

Přijatelná míra rozdílnosti

Autor: Lanevra
Hlavní postavy (páry): Da’an, William Boone, Ronald Sandoval (Da’an/Boone)
Stručný děj: Setkání s lidskými předsudky ukáže, kolik toho mají Da’an a Boone společného.
Poznámka:
Dopsáno: Ano
Počet slov: 12853
Také zveřejněno: AO3, Wattpad
FFDeník: Ne

Pár slov o předloze

Seriál Země: Poslední konflikt je na motivy a podle nedopsaných scénářů Gene Roddenberryho (duchovní otec Star Treku) a produkován byl jeho manželkou. Ve stručnosti v tomto málo známém seriálu jde o Taelony, mimozemskou rasu, která přicestovala na Zemi na počáku 21. století a nabídla pomoc se všemi velkými problémy lidstva (o třetí světové respektive čínsko-indické války, přes medicínu, až ke globálnímu oteplování) a to vše jen (zdánlivě) za přátelství s lidskou rasou. Každý zástupce Taelonů zvaných Přátelé má na zemi svou ambasádů a své lidské Ochráncem, kterým byl implantován CVI – mimozemský, napůl kybertetický virus, který obsahuje Motivační imperativ – pomáhat Taelonům, chránit je, poslouchat je a zajistit úspěch jejich mise na zemi. Taeloni samotní jsou z více jak 90% tvořeni čistou živoucí energií uzavřenou jen do tenké fyzické slupky a dle kánonu jsou bezpohlavní a schopní mít potomky, ač lidmi se nechají oslovovat v mužském rodě. První serii seriálu vřele doporučuji, druhá a třetí je dobré, čtvrtá je slušná. Na pátou se nekoukejte, je to odpad.

“Nechápu, proč ho Da’an vůbec přijímá,” okomentoval Sandoval se svou obvyklou podrážděností.

Boone si ho změřil koutkem oka.

Věděl velmi dobře, proč Da’an souhlasil se setkáním s reverendem Johnem. Byl za tím prostý a upřímný zájem o problémy lidstva a o řešení těchto problémů. Něco, co Sandoval během své služby Zo’orovy už dlouho nepoznal a proto byl o to méně ochoten tento zájem u Da’ana přejít bez rozmrzelosti.

“Je Taelon. Jistě k tomu má své důvody,” odpověděl klidně a přesně podle toho, co by se očekávalo od poslušného Implantáta.

Sandoval mu na oplátku věnoval ostrý pohled, ale nic dalšího neřekl. Dílem kvůli svému imperativu, kterému stačilo jen připomenout, že je Da’an Taelonem a nedovolil mu pokračovat ve stížnostech. Ale hlavně proto, že se Da’an konečně odvrátil od okna a vykročil ke svému ovládacímu křeslu, čímž dal najevo, že je připraven reverenda přijmout.

“Prosím, agente Sandovale, přiveďte našeho hosta,” vydal Da’an pokyn zároveň s tím, jak s tou zvláštní, někdy až znepokojivou elegancí usedl do křesla. Nejen jako kdyby neměl kosti a klouby, on je skutečně neměl. Byl jen čistá energie uzavřené do tenké slupky z kůže. Na jednu stranu mocná i bez všech Taelonských vyspělých zařízení, ale na druhou i podivně křehká a zranitelná, pokud šlo o robustní lidský svět. Snad právě ta křehkost byla důvodem, proč se Williamův žaludek varovně zhoupl pokaždé, když se měl Da’an setkat s kýmkoliv cizím.

Poprvé, když zažil tento pocit, ne nepodobný péči, kterou měl o Kate, vzbudilo to v něm obavu, že se jeho CVI nějakým způsobem přeprogramovalo zpět a aktivoval se Imperativ. Rychle ale pochopil, že tak to není. Stačilo jediné setkání se Zo’orem, který mu byl stejně nepříjemný, jako první den a neměl ani tu sebemenší touhu ho chránit na rámec toho, co považoval za samozřejmé už jako prostý policista; chránit život a zdravý každého, bez ohledu na jeho pohlaví, rasu, náboženství a v tomto případě i bez ohledu na živočišný druh.

Ne, tady šlo prostě jen o Da’ana.

Snad jako kdyby jeho nynější úvahy Taelon zachytil, se k němu nepatrně obrátil a jeho tenké bezbarvé rty se zvedly v úsměvu tak nepatrné, že kdyby ho William už nějaký čas neznal, stěží by si toho všiml. Střetli se pohledem. Da’anovy beztak fosforeskově modré oči na jeden krátký okamžiky zazářily vnitřním energií, než od Boonea odvrátil pohled a vrhl ho přes jeho rameno.

Booneov vylepšený sluch zachytil dvojici blížících se kroků, které by byly na měkké podlaze Taelonského velvyslanectví pro běžného člověka jen stěží slyšitelné. Vzal to jako signál, aby se přesunul blíž k ovládacími křeslu, po Da’anovu levici, aby byl mezi dveřmi a svým Přítelem.

Okamžik na to se zpoza rohu vynořil Sandoval, následovaný vysokým a štíhlým černochem, který svou postavou připomínal přesně to, čím mohl být; profesionální hráč basketbalu. Jen kdyby si místo sportovní kariéry nevybral církev. Svou oddanost právě církvi dával reverend John najevo nejen malým dřevěným křížkem, visícím mu pod límcem důkladně zapnuté a pečlivě vyžehlené světle lososové košile, ale také ohmatanou malou Biblí, kterou svíral v rukách společně s tlustou tmavě hnědou složkou.

“Vítejte, reverende Johne Browne,” pozdravil ho Da’an s malou úklonou a také tak typickým gestem ruky, kterým jakoby pohladil vzduch. Zdálo se to jen jako součástí pozdravu, či něco bezděčného, ovšem Boone tušil, že je za tím víc. Nemohl to vědět s jistotou a netroufal si se zeptat, ale vždy v něm toto malé gesto vzbuzovalo představu, jakoby Da’an chtěl konečky prstů osahat vzduch kolem každého cizince, se kterým se zdravil.

“Je mi ctí vás poznat, Da’ane,’ prohlásil reverend zvučně.

A předstoupil před křeslo s rozmáchlostí, která se přesně hodila k jeho zjevu i nátuře (alespoň té části, která byla popsána v jeho složce) s rukou napřaženou k potřesení. Nejspíš by i vystoupil po pár schodech, aby Da’anovu ruku uchopil bez ohledu na to, jestli by Taelon spolupracoval nebo ne, ale tak daleko se samozřejmě nedostal.

Sandoval mu zastoupil cestu a zvedl k němu tak chladný pohled, že reverend ucouvil, i když Ochránce převyšoval alespoň o čtyřicet centimetrů.

“Přátelé si nepotřásají rukama. Držte si odstup… prosím,” zdánlivě požádal, spíš však nařídil Sandoval, naprosto nezastrašený tím s jakým velkým mužem mluví. Kdyby byl Boone na jeho místě, jednal by s trochu větším respektem a to nejen proto, že šlo o reverenda nebo že neměl ve svém CVI zabudované Imperativ, který ho nutil chovat se vůči Taelonům ochranně bez ohledu na situaci. 

“Jistě… dobře… nevěděl jsem. Omlouvám se,” řekl reverend, evidentně trochu vyvedený z míry tím, jak otevřeně nezdvořile s ním Sandoval jednal.

“Prosím, neomlouvejte se, reverende. Není to třeba,” ujal se Da’an slova, diplomatický jako vždy, a smířlivě pozvedl ruku. “Naopak, to já se musím omluvit za přílišnou horlivost jednoho z mých Ochránců.” Jak mluvil, jeho ruce se zlehka pohybovaly zdánlivě náhodně, ale Boone v tom opět viděl víc. Vypadalo to, jako kdyby Taelon probíral neexistující vlákna kolem reverenda a podle uvolněného výrazu, se zdálo že s tím, co vidí nebo snad cítí, je spokojen. To jak moc je spokojen dal najevo hned vzápětí, když vstal a začal sestupovat dolů, zatímco pokračoval stále stejně smířlivě a diplomaticky: 

“Říká sice pravdu v tom, že není naším zvykem zdravit se dotykem, nevzal však v úvahu, že bych se možná mohl chtít dotknout člověka, který kráčí po jedné z lidských cest k většímu spirituálnímu poznání.”

Da’an zvedl ruku v poněkud neohrabaném napodobení nabídky k potřesení, což ale reverendovi vůbec nevadilo. Naopak se širokým úsměvem uchopil drobnou Taelovu ruku do svých velkých a sevřel.

“Děkuji za tato slova moudrosti a vstřícnosti, příteli,” odvětil reverend, přičemž bylo jasné, že slovo ‘přítel’ nemyslí ve smyslu Taelonských Přátel. Nejspíš tak oslovoval každého, koho potkal. To se Booneovi potvrdilo, když reverend vzápětí Da’anovu ruku pustil a pokračoval: “Přiznávám se, že jsem od vás nečekal tak velké uznání k mé víře.”
Da’an naklonil hlavu na stranu.

“Proč ne?” zeptal se zvědavě.

“Co vím, zatím se Taeloni k žádnému našemu náboženství nevyjádřili.”

“Jistě, že ne,” pokýval Da’an hlavou. “Synod rozhodl, že není v zájmu lidí ani Taelonů vynášet soudy nad lidskými náboženstvími. Prozkoumali jsme je a jakožto celek jsme usoudili, že každé z nich má potenciál povznést lidskou mysl do nových úrovní,” nepatrně pohnul rukou směrem vzhůru, “tak jako jakákoliv jiná snaha ponořit se do svého nitra,” položil si ruku na prsa, “porozumět mu a zlepšit ho.”

“Pravda pravdoucí,” souhlasil reverend vážně a pokýval hlavou na znamení uznalého souhlasu. “I já si myslím, že víra by měla povznášet lidského ducha a mysl a že by se každý jeden z nás měl snažit z ní čerpat sílu ke změně svého chování a tím snad i ke změnám světa kolem nás. Ale,” zdůraznil svým tónem, stejně jako tím, jak zvedl vzhůru Bibli a složku, “nesmíme zapomínat ani na sílu, kterou nám dává skrze víru sám Bůh, protože právě on nás postaví na nohy, když ve chvílích nejtěžších padneme k zemi.”

“Sic si Taeloni uvědomují sílu víry, zvláště pokud věří lidské bytosti, neuznáváme existenci entity kterou nazýváte Bohem, reverende. Nicméně,” pronesl důrazně a zvedl ruku, aby zadržel nadechujícího se reverenda, “pokud mohu mluvit za sebe… a jestliže jsem správně pochopil definici Boha, jak je popsán v této knize… “ukázal na Bibli svým nepřirozeně štíhlým prstem, načež vzhlédl zpět k reverendovi, “na svých cestách vesmírem jsem nespatřil jediný důkaz, který by znemožňoval jeho existenci. Jako vědec jsem tedy odhodlán zůstat otevřený všem možnostem.”

Reverend zamrkal, načež jeho rty roztáhl široký úsměv, který rychle přešel do pobaveného smíchu.

“Správně diplomatické odpověď,” zhodnotil Da’anova slov.

Taelon se v odpovědi na to zlehka usmál a sklonil hlavu v úznání, než se opět podíval na reverenda a nepatrně naklonil hlavu.

“Nyní, když víte, kde stojím v pro vás tak důležité otázce… s čím za mnou přicházíte?”

“Jak možná víte, za peníze, které dostávám darem od svých farníků, jsem nedaleko našeho kostela pronajal bývalé studio jógy a rozhodl se ho přebudovat na takové malé kulturní a sportovní centrum pro děti z ulice…”

“Zaujatě poslouchám, reverende. Prosím, pokračujte,” vyzval ho Da’an, když se reverendův hlas vytratil, nejspíš v reakci na to, jak se taelonský velvyslanec napůl odvrátil a vykročil směrem do místnosti.

Reverend se také otočil, aby mohl pomalu se pohybujícího Da’ana sledovat. Stejně tak ho sledoval i Boone a podle sklonu jeho útlých ramen rychle dospěl k názoru, že ho téma hovoru opravdu zajímá a to navzdory tomu, že teď stál k reverendovi téměř zády. 

“Ano… takže,” začal reverend znovu, přičemž udělal krok směrem k Da’anovi, čímž si ale jenom vysloužil další přísný pohled od Sandovala, který ho zadržel téměř doslova uprostřed kroku. “… naše začátky byly těžké. Celé místo jsme museli přebudovat a někteří obchodníci v sousedství neviděli rádi moje děti, jak se ochomítají kolem jejich krámků a párkrát nám v noci proletěla cihla sklem nebo se na štítě objevil nasprejovaný nápis.” Jak mluvil, zamračil se, ale jen na krátko. “Moji farníci jsou sice štědří, ale není jich mnoho a tak nám rychle došly peníze. Nechtěl jsem to vzdát, takže jsem si vzal půjčku, abych mohl…”

Da’an se obrátil s rychlostí, kterou by člověk od tak jemně a plynule se pohybující bytosti snad ani nečekal, a zvedl ruku v umlčujícím gestu.

“Tady vás zastavím, reverende,” řekl sice důrazně, nikoliv však nepřátelsky. “Ač shledávám vaší snahu šlechetnou a chápu, že dostatek zdrojů je pro vás problém, tak vězte že já ani žádný z mých bratří nevlastníme jakékoliv finanční prostředky. Nemohu vám v tomto pomoci.”

Reverend důrazně zakroutil hlavou.

“Nepřišel jsem žádat vás o dar,” odmítl pevně. “I když máme peněz málo a občas jsme se zpozdili se splátkou, nějak bychom zvládli půjčku splácet, kdyby zůstala u banky. Jenže banka ji prodala a to Církvi Přátel a ti teď chtějí zvýšit úrok nebo jim mám svoje centrum předat do správy. To udělat nechci,” prohlásil důrazně. “Církev Přátel má sice velké finance a udělali spoustu dobrých věcí, ale… prostě ani zdaleka nesouhlasím se vším, co své ovečky učí. Chci své děti vést jinou cestou… cestou kdy ano, uznávám všechno dobré, co jste pro lidstvo od svého příchodu udělali, ale při vší úctě k vám… nepovažuji vás za posly Boží,” dodal s třeskutou upřímností, ale ne nevlídně.

To byl přístup, který Da’an viditelně ocenil dokonce i malým úsměvem.

“Líbí se mi vaše upřímnost a rozumím, že vám smýšlení Církve Přátel nemusí vyhovovat, ale stále nechápu, proč jste tady.”

“Doufal jsem, že kdybyste podpořil můj malý projekt, byla by Církev Přátel ochotna se domluvit na nějakém kompromisu.”

“Obávám se, že přeceňujete můj vliv nebo vliv jakéhokoliv Taelona na Církev. Nejsme s nimi nijak v kontaktu. Jak jsem říkal, Synod rozhodl, že otázky náboženství nebudou předmětem diskuzí mezi Taelony a lidmi.”

“Nechci nic víc, než abyste k nám zašel. Doufám, že už jen to by mohlo představené Církve Přátel přesvědčit, že podle vás odvádím dobrou práci.”

“To by bezesporu mohlo,” souhlasil Da’an a rozevřel od sebe ruce. “Nicméně já nevím, jestli skutečně odvádíte dobrou práci.”

Reverend John, evidentně povzbuzený Da’anovou ochotou, nadšeně vystoupil kupředu a zvedl tlustou složku. S hrdým úsměvem na ni položil ruku.

“Tady je všechno… moje plány do budoucna, fotky mých dětí, články, ve kterých se o nás psalo… projděte si to a uvidíte, že byste podpořil dobrou věc.”

V reverendově hlase bylo čiré nadšení a také hrdost odrážející se v širokém úsměvu, který nezmizel ani když mu Sandoval opět zastoupil cestu, nejen aby si od něj převzal složku, ale také aby mu opět zabránil přiblížit se k Da’anovi.

“Dobrá tedy. Prohlédnu si vaše materiály a dám vám vědět, jak jsem se rozhodl.”

“Budu netrpělivě čekat na vaší odpověď.”

Da’an sklonil hlavu v rozloučení, načež vzhlédl k Booneovi a pokynul mu rukou, aby přistoupil k nim.

“Velitel Boone vás vyprovodí.”

Boone sestoupil z malého podia pod ovládacím křeslem a připojil se po reverendův bok. Následovala rychlá výměna rozloučení a o chvíli později vedl reverenda Johna z Da’anovy kanceláře do chodby, kde si ho měla převzít ochranka z dobrovolníků. Než jim ho ale předal, považoval za nutné trochu podpořit jeho naděje, proto mu zastoupil cestu a povzbudivě se pousmál.

“Líbil jste se mu, reverende. Jsem si docela jistý, že vaše komunitní centrum navštíví.”

“Myslíte?” zeptal se na oplátku reverend, teď o něco nejistější než ještě před chvílí. “Stálo mě hodně se sem vůbec dostat, ale neměl jsem na výběr. Obávám se, že Da’an je má jediná naděje, i když jen malá. Vím, že má asi na práci větší věci, než pár dětí z ulice… přesto… přesto budu doufat,” dodal s novým nadějí plným úsměvem. 

“Myslím, že nedoufáte marně. Kdyby se mu váš projekt nezamlouval ještě dřív, než jste sem přišel, vůbec  by vás nepřijal,” řekl přesvědčeně, protože to byl právě on sám, kdo vyhledával informace o reverendovi a jeho komunitním centru, když bylo poprvé zmíněno jeho jméno. Předložil Da’anovi vše nejen o centru samotném, ale také o reverendu Johnovi a jeho minulosti. Věděli tedy předem o problémech s financemi, stejně jako s Církví Přátel ba i o podivných machinacích, které proběhly v pozadí prodeje půjčky, kterou měl reverend u banky. Kdyby se tedy Da’an rozhodl, že mu tahle malá dobročinnost nestojí za zájem, opravdu by reverenda Johna prostě a jednoduše nepřijal. Ne, že by od něj Williem něco takového čekal. Už dávno si stačil všimnout, že má jeho Taelon slabé místo pro děti a pokud měl kdokoliv a to doslova kdokoliv, cokoliv společného s dětmi a před Da’anem se o tom jen zmínil, okamžitě měl jeho plnou pozornost.

Proto ho vůbec nepřekvapilo, že se Da’an rozhodl věnovat něčemu tak drobnému, jako bylo jedno malé komunitní centrum s pár desítkami dětských a mladistvých.

“Dám na vaše slova, veliteli Boone,” řekl reverend vřele, napřahujíc ruku v pozdravu. “Rád jsem vás poznal.”

“Doufám, že se brzy znovu uvidíme.”

Rychle mu stiskl ruku na oplátku a pak už jen sledoval, jak se reverenda ujali Dobrovolníci a odvedli ho pryč chodbou. Jakmile mu zmizel z dohledu, obrátil se  a vrátil se zpět do Da’anovy přijímací místnosti, kde už zastihl Taelona, jak si prohlíží fotografie a články ze spisu.

Všechny materiály, které jim reverend přinesl, už byly Sandovalem zkopírované, takže se vznášely na holografické obrazovce a Da’an jimi plynulými pohyby ruku listoval.

Nechtěl rušit jeho zaujetí, proto se potichu přesunul po jeho bok a sám se podíval na snímky. 

Šlo o články z novin, často jen internetových, ve kterých byla třeba jen zmínka o reverendově komunitním centru a kupodivu ne vždy byla ta zmínka jen pozitivní. Potom to byly zkopírované eseje na různá školní témata. Dětské výkrasy plné barev hned vedle zdařilé uhlomalby města, po které následovala olejová malba parku a nakonec fosforeskujícími spreji zářící obraz na interiéru samotného centra. Hned na to následovaly fotografie právě zmíněného centra zvenku i zevnitř. Pečlivá dokumentace ale na centra, jako spíš jeho obyvatel, kteří byli na každé fotografii zachyceni v různých činnostech. Od malby, přes tanec a hru na hudební nástroje, až po výuku bojových umění a boxu. Prostě všemožných věcí, které přiměly děti být v bezpečí centra, spíš než někde na ulici.

“Pokud mohu být tak smělý a zmínit, že v dokumentu, který nám reverend Brown donesl, nebude nic, co bychom vám s Boonem nepředložili v naší zprávě,” ozval se Sandoval.

Da’an mu věnoval shovívavý pohled.

“Nehledám objektivní pravdu. Jsem si jist, že té jste se ve své zprávě přiblížili jak je to možné. To co já hledám,” odvrátil se od Sandovala a posunul na další snímek, kde byl reverend John a všechny jeho děti pozující společně před vchodem do centra, “je odraz reverendových záměrů, protože jak jsem se během let na Zemi stačil naučit, to jak lidé sami sebe prezentují je nakonec ukáže v jasnějších barvách, než kdyby už od počátku nic neskrývali.”

S tím nemohl nic jiného, než souhlasit a tak prostě mlčel a důkladně si prohlížel každou tvář na společné fotografii, která stále visela na holoobrazovce. Jeho CVI mu umožnilo promítnout si ke každé tváři vzpomínky na dokumentaci, kterou k jednotlivým dětem získal, když pro Da’ana sepisoval svou zprávu. Šlo i o velmi citlivá data, jako trestní rejstříky nezletilých nebo záznamy ze sociálky. Jak se těmito soukromými daty probíral, začalo mu docházet nejen to, oč se reverend snažil, ale i proč měl se svým centrem tolik problémů pokud šlo o sousedy.

To uvědomění mu stáhlo rysy do nesouhlasného zamračení.

“Něco vás zaujalo, veliteli?” zeptal se Da’an zvědavě, protože samozřejmě nemohl přehlédnout jeho výraz.

Krátce k Taelonovi shlédl a střetl se s jeho širokýma očima zařícíma upřímnou touhou vědět víc o Booneových myšlenkách.

“Myslím, že mi konečně došlo, proč má reverend John tolik problémů se svým centrem.”

“Prosím, podělte se o to, na co jste přišel,” vyzval ho Da’an nejen slovy, ale hlavně pokynutím ruky.

Boone tady sestoupil o schod níže, aby mohl být Taelonovi tváří v tvář. Věděl, že Da’an upřednostňuje vidět doslova každý rys jeho obličeje, moci si důkladně prostudovat každý jednotlivý výraz a přiřadit ho k větám a významům slov, protože právě tak mohl lépe pochopit co se ho Boone snažil naučit o lidstvu. Pokud k tomuto pochopení mohl přispět prostou maličkostí, jako bylo být sledován pronikavým taelonským pohledem až za hranici nepříjemnosti, tak to rád udělal.

“Reverendovi chráněnci jsou hlavně afroamerické děti z téměř čistě černošských čtvrtí, zatímco komunitní centrum stojí ve čtvrti, kde jsou obchody kam chodí bělošská střední třída. Je to rasový a třídní problém,” řekl bez obalu, dávno si vědom toho, že je kontraproduktivní snažit se Da’anovi vysvětlovat něco s pokryteckou jemností, s jakou spolu lidé často jednali.

Lidé nebyli ochotni nahlas říct, že stále existují různé společenské třídy a že když se člověk do nějaké narodí, je těžké se z ní dostat. Raději předstírali, že jsou si všichni rovni, i když v sobě chovali nevoli k někomu, kdo je jiný nebo prostě zavírali oči nad faktem, že společenské rozdíly mohou jedinci zabránit dosáhnout toho, co chce. 

Taeloni tak neuvažovali. Jejich společnost byla rozdělena na kasty, kdy každý z nich si dle vlastní vůle a uvážení vybral ke které kastě chce náležet a proto se nikdy nestyděl přihlásit se ke své kastě nebo mluvit o rozporech mezi kastami. To se na první pohled mohlo zdát jako ještě víc omezující, než částečně rozmyté lidské společenské třídy, dokud si člověk neuvědomil, že výběr kasty je zcela svobodný a žádná z kast není Společenstvem považována za cennější než jiná. A také, že by Společenstvo nikdy nedovolilo, aby kterýkoliv z jedinců spojených do celku cítil nespokojenost se svým životem. To by totiž přineslo do Společenstva nepřijatelnou disharmonii.

Spočátku pro něj bylo těžké přijmout, že je to pravda, nejen Da’anovo zbožné přání nebo snad Taelonská propaganda. Když se o to ale nakonec pokusil, hodně věcí mu začalo dávat větší smysl a hlavně, tak jako teď, mohl svému Společníkovi lépe vysvětlit, jak se lidská kultura od té Taelonské liší.

“Rozumím, o čem mluvíte, i když to stále zcela nechápu,” odvětil Da’an po nějakém čase, kdy si Boonea jen mlčky prohlížel. “Zůstává pro mě matoucí, proč lidská rasa tolik usuzuje podle některých drobných rozdílů mezi skupinami jedinců, zatímco jiné jsou pro ně nepodstatné. A trvají na svém přesvědčení, i když jsme jim poskytli jasné důkazy, že variace DNA určující zbarvení lidské kůže jsou stejně nepatrné jako ty určující zbarvení duhovek nebo vlasů. Není to nic víc, než malá mutace, která se v podmínkách některých klimatických pásem Země ukázala být výhodná. Přirozená a naprosto logická součást evoluce.”

Boone se jemně pousmál. Pragmatičnost se kterou nejen Da’an nahlížel na svět, někdy vypadala až naivně optimistická.

“Málokterý člověk to vidí stejně jako Taeloni.”

“Všiml jsem si, jen stále nerozumím.” Da’an si skoro lidsky povzdechl a znovu se podíval na fotografii s tím zamyšleně ustaraným výrazem.

Boone trochu zaváhal, když rozmýšlel jak správně reagovat.

“Myslím, že střet mezi bělochy a afroameričany má kořeny v dobách, kdy se naše dvě rasy poprvé setkaly,” řekl, což upoutalo Da’anovu pozornost, přičemž Taelon zvědavě naklonil hlavu na stranu a tím Boonea mlčky vyzval, aby pokračoval: “Když běloši přišli na africký kontinent, byli tamní obyvatelé na nižším stupni technického vývoje a to v běloších vyvolalo dojem, že jsou jim nadřazeni.” ‘
“Úroveň technického vývoje není jediným určujícím faktorem pro vyspělost civilizace,” odvětil Da’an, naznačujíc gestem ruky hlubokou víru v to, co říká. “Postupu na evolučním žebříčku lze dosáhnout více cestami a mnohé z nich jsou čistě spirituální, ba naopak zcela zavrhují technologie.”

“S tím naprosto souhlasím,” prohlásil bez obalu, načež otevřeně dodal: “Bohužel je jen málo tak osvícených myslí, jako je ta vaše, takže bych mohl uvést přinejmenším jeden další příklad, kdy je nízká technická úroveň zaměňována s nedostatkem potenciálu.”

Zatímco od Da’ana se mu dostalo uznalého sklonění hlavy, ze Sandovalova směru zachytil ostrý, skoro až nepřátelský pohled. Všichni tři pochopili, že tu mluví o Taelonech samotných a jejich přístupu k lidské rase, kdy v nejlepším případě byli lidé pouhé nevyspělé děti, v tom horším byli tak priminitní, že je bylo možno využívat bez výčitek svědomí. Jako to dělal Zo’or. Tedy stav věcí, který by většina lidé na planetě netolerovala, pokud by o něm věděla a pokud by neměla CVI, které znamožňovalo vidět Taelony jinak, než jako vyspělé a moudré bytosti.

Na tom všem bylo paradoxní, že Boone sám věděl o Taelonech víc, než téměř kdokoliv jiný na planetě a věděl i to, co se snažili zakrýt, a přesto pociťoval k Da’anovi respekt ba víc, než jen to.

“Chápu vaší narážku, veliteli,” řekl Da’an, když vstal ze svého křesla, “a pomohla mi se rozhodnout. Chci podpořit reverendovu snahu.”

“Nebylo by ponechání komunitního centra v rukou Církve Přátel efektivnější?” ozval se Sandoval zdvořile. “Mají větší zdroje, větší podporu veřejnosti a chovají úctu k Přátelům, kterou šíří dál.”

“Zcela jistě by byli efektivnější,” souhlasil Da’an, leč bylo jasné, že je tam ještě nějaké ‘ale’, “Nicméně někdy efektivita nemůže vyvážit zápal a dobrý úmysl.”

“Jistě, Da’ane. V tom máte samozřejmě pravdu,” souhlasil Sandoval bez zaváhání a s hlavou skloněnou v souhlasu a úctě, i když bylo jasné, že tak docela nesouhlasí. Na rozdíl od Boonea neměla možnost svůj nesouhlas vyjádřit. 

“Chci, abyste mi na zítra uvolnili patřičný prostor v kalendáři,” rozkázal Da’an jim oboum, potom sestoupil na jejich úroveň a stanul přímo před Booneem, k němuž zvedl pohled. “Je čas na můj odpočinek. Nepřeji si být další dvě hodiny rušen.”

“Jistě, Da’ane,” odvětil Boone a pak už jen vyprovodil pohledem vzdalující se štíhlou postavu mimozemského Přátele.

°°O°°

Protože se reverendovo komunitní cetrum nacházelo v centru města, bylo jedinou možností, kde přistát s modulem, heliport na nedaleké kancelářské budově. A pak cesta skrze budovu a krátce i ulicí mezi lidmi a automobily.

Sandovalovi to způsobilo doslova i obrazně hluboké vrásky na čele a nebýt Da’anova odmítavého pohledu, místo pěti ozbrojených Dobrovolníků by jich vzal nejméně patnáct, kompletně vyklidil budovu a nakonec odklonil veškerou dopravu. Možná by přidal i pár odstřelovačů. Jen tak by byl jeho motivační imperativ dostatečně spokojený.

To Boone naopak zastával názor, že přílišná opatření budí zbytečně velkou pozornost. Da’an své plány změnil doslova na poslední chvíli, přičemž o jejich změně předem vědělo pět lidí na celé ambasádě, kdy dva z nich byli sám Boone a Sandoval. Nikdo, ani Odboj,, by neměl dostatek času na vytvoření plánu a zorganizování akce, nehledě na to, že jakýkoliv útok na tak frekventovaném místě by byl riskantní. I když se to jemu samotnému nelíbilo, musel uznat, že civilisté všude kolem tvořili docela efektivní štít.

Da’an s jeho hodnocením souhlasil a proto teď pomalu sjížděli výtahem ze střechy jen ve třech; Da’an, Boone a Sandoval. Zbytek mužů byl poslán napřed, aby zajistili vstupní halu a výtah.

“Měl bych na vás otázku, veliteli,” ozval se Da’an do tiché hudby, která zněla výtahem.

Obrátil se k němu a pohlédl do zářivě modrých očí, které se k němu zvedaly s příznačně zvědavým světlem, které stejně tak mohlo být jen klamem zářivek na stropě kabiny jako odrazem samotné energetické podstaty Taelona.

Booneův žaludek udělal malý hup, jak čas od času cítil, když na něj Da’an upřel svou plnou pozornost. Nebylo v tom pocitu nepohodlí, jen… bylo to trochu jako pocit, který má člověk na horské dráze těsně po tom, co se rozjede. 

“Ptejte se,” vyzval ho, hned jak ten pocit zatlačil daleko do své mysli.

“Uvažoval jsem o našem včerejším rozhovoru a přitom v mé mysli zůstala nezodpovězená jedna otázka; domníváte se, že reverend Brown věděl, jakým společenským obtížím bude muset čelit, když své komunitní centrum otevře právě tady?”

“Položil jsem si stejnou otázku a jsem si docela jistý, že to udělal schválně.” Da’an naklonil hlavu na stranu ve výzvě, aby pokračoval a tak to udělal: “Myslím, že v první řadě chtěl děti vytrhnout z jejich vlastní čtvrti. Vliv špatného prostředí je často to, co podobné děti už v útlém dětství dostává do problémů a jak se jednou zaplete s gangem nebo zákony… je prostě těžké se z takového prostředí dostat,” řekl vědoucně, protože byl u policii dostatečně dlouho, aby na vlastní oči viděl, jak se špatné návyky rodičů přenesly na jejich děti, “Pak myslím, že měl ještě druhý důvod a to trochu zjitřit svědomí lidí, kteří tady žijí. Čtvrť, ze které děti v centru pochází, je jen tři stanice podzemky odtud. Dostat se tam člověku nezabere ani patnáct minut a přesto je to úplně jiný svět a lidé, kteří tady kolem pracují si ho nejen nejsou vědomi, oni ho hlavně ani nechtějí poznat.”

“Já bych si ho přál poznat.”

“To zásadně nedoporučuji, Da’ane,” vmísil se jim do rozhovoru Sandoval svým pevným, leč zdvořile vysloveným protestem. “Na takovém místě bych vás nemohl chránit.”

Da’an se pomalu obrátil k Sandovalovi.

“A přesto bych se tam chtěl jednou v budoucnu podívat,” řekl tónem, kterému by Implantát s plně funkčním Motivačním imperativem nemohl odporovat. “Přáním Synodu je pomoci lidstvu spojit se v jednotnou rasu, abychom pak mohli spolupracovat jako sobě rovní. Čím dříve se to stane, tím lépe a já hodlám udělat vše proto, aby k tomu došlo co nejrychleji. K tomu potřebuji znát stanoviska obou stran a tak, jak doufám, odhalit kořeny sváru.”

Sandoval nedostal příležitost odpovědět. Dveře výtahu se otevřely hned po Da’anově proslovu, který, jak Boone dobře věděl, byla spíše řeč na téma, co se přeje samotný Da’an než co je vůlí Synodu. Přesto to znělo nadějně a pokud šlo o Booneův názor, Da’an byl asi jediný Taelon, který by byl nejen ochoten pustit se do realizace tak odvážné vize, ale dokonce by mohl i uspět. Alespoň v něčem.

První, kdo opustil výtah, byl Sandoval a Boone ho hned následoval, zatímco Da’an zůstal v relativní bezpečí uvnitř, dokud nezkontrolovali, jakou práci odvedli Dobrovolníci.

Rychle sklouzl pohledem po hale, aby shledal, že Dobrovolníci přiměli vrátného, aby opustil své místo a společně se skupinkou zaměstnanců, kteří se nejspíš vraceli z oběda, ho zatlačili k jedné ze zdí a tak uvolnili prostor mezi výtahem a prosklenými dveřmi. Jedna dvojice Dobrovolníků pak zaujala místo venku na ulici.

Všechno se zdálo v pořádku, takže pokynul Da’anovi, aby vyšel z výtahu. Jakmile to udělal, rozezněl se halou obvyklý překvapený, udivený a nadšený šepot. I když lidé vídali Taelony poslední skoro čtyři roky téměř denně na televizních obrazovkách, jen málokterý se k některému z nich dostal tak blízko, jako byli teď. Nebylo tedy žádným překvapením, že si na Da’ana ukazovali a hlasitým šeptem komentovali jeho vzhled nebo se dohadovali, proč tu vlastně je.

Pár zástupců Přátel už Boone poznal a tak věděl, že Da’an je nejvstřícnější z nich, což mu taky vysloužilo největší oblibu. Nezklamal publikum ani teď, když zdvořile kývl k davu ve chvíli, kdy kolem něj procházel ke dveřím.

Venku na ulici to bylo více méně stejné.

Pětice Dobrovolníků kolem nich utvořila kordon, v jehož středu kráčeli mezi lidmi, kteří se přinejmenším ohlíželi, většinou ale zastavovali, snažili se nahlédnout přes Dobrovolníky a mnozí také vytahovali komunikátory a fotoaparáty, aby si udělali snímek nebo nahráli video. Několik z čumilů zahlédl, jak kromě focení také telefonují nejspíše, aby ohlásili snaživým paparazzi, že se jeden z Taelonů rozhodl ukázat venku a kde. Na cestě zpět tak museli počítat kromě dalšího, nejspíš většího davu, ještě s novináři. Da’an byl prostě celebrita první kategorie.

Ovšem i přes dav, kterým museli projít, se rychle dostali ke dveřím komunitního centra, kde už na ně čekal reverend John se širokým úsměvem na tváři.

“Vítejte, Da’ane! Vítejte!” zvolal, jen co k němu dorazili. “Jsem rád, že jste tady… samozřejmě i vás rád vidím, veliteli Boone… a agente Sandovale,” dodal pozdrav i k nim. Jeden vřelý pro Boona a druhý, spíše zdvořilý pro Sandovala.

“Také vás rád opět vidím a vězte, že mi bylo potěšením přijmout vaše pozvání, reverende.” Pozdravil ho Da’an na oplátku nejen pokývnutím hlavy, ale i všem už dobře známým taelonským pozdravem.

Reverend, stejně jako to udělala většina lidí, tento pohyb neohrabaně napodobil. Prostě to nebyl přirozený způsob, jakým se lidé vítali to nejen zde v Americe, ale nejspíš ve většině zemí světa a proto i jednoduché pozvednutí jedné ruky a složení druhé k tělu, umělo lidem přivodit pořádný záchvat rozpaků.

“Jsem opravdu rád, že jste tu. Tak rád, že si to ani neumíte představit,” zopakoval reverend hned jak si pozdrav, k ulehčení patrnému mu v tváři, odbyl a mohl konečně ustoupit stranou a v rozmáchlém, pro něj jistě příznačném gestu, pozvat Da’ana dál. “Teď už pojďte dovnitř… jen pojďte. Děti se na vás těší celé dopoledne.”

Potvrzením reverendových slov byly dětské tváře, které se tiskly na skleněné vitríny v místech, kde na nich nebyly nalepené letáčky s informacemi o komunitním centru, různých dobročinných akcích, akcích pro děti z širokého i dalekého okolí a tak citacemi z Bible, které měli kolemjdoucím připomenout zejména důležitost soudržnosti, rodiny a Boží lásky. V tuhle chvíli byli ale děti, které si je zvědavě prohlíželi, daleko inspirativnější, než cokoliv co bylo na výloze vylepeno.

Usmál se na ně a zvedl ruku v rychlém zamávání, které mělo jediný a naprosto předvídatelný efekt; tváře okamžitě zmizely, když děti zjistily, že byly odhaleny a bylo jedno, jestli jim bylo deset nebo šestnáct. 

Boone se usmál ještě víc a pohledem bezděčně zabloudil k Da’anovi, který děti, až do jejich zmizení, také sledoval. 

Další malé zhoupnutí rozhýbalo jeho žaludek, když viděl Taelonovu tvář zjemněnou úsměvem a prozářenou sotva patrnými proudy modré a narůžovělé energie, které mu prosvítaly skrze perleťově bílou kůži jen v okamžicích velkého duševní vzedmutí. Vypadal v tu chvíli jemně, zranitelně, téměř… žensky.

Není to žena. Není to ani muž. Je to Taelon. zopakoval sám sobě v duchu a nebylo to poprvé, kdy to musel udělat. V poslední době se několikrát přistihl, že v myšlenkách uvažuje o Da’anovi jako o ženě, což bylo prostě… absurdní. Všichni Taeloni o sobě v angličtině mluvili v mužském rodě a i když věděl, že jejich jazyk postrádá rody (vlastně postrádal také časování a koneckonců i pevnou větnou skladbu), neměl důvod zpochybňovat jejich rozhodnutí mluvit o sobě jako o mužích. Všichni vypadali stejně neutrálně, to jen Da’an… občas prostě… byl… jiný.

Boone nedokázal ani ve vlastních myšlenkách zformulovat, co chce vyjádřit, natožpak, aby to někdy řekl nahlas nebo dokonce Da’anovi do očí, i když tušil, že by ho nemohl ničím, co by řekl, urazit.

Stejně, jako snad pokaždé, i tentokrát si Da’an všiml, že je upřeně sledován a vyslal k němu další, jiný a o něco hlubší úsměv společně s nímž trochu pozvedl ruku Booneovým směrem a pohnul prsty, jako kdyby hladil vzduch. Potom se jednoduše odvrátil a vstoupil do dveří centra, ponechávaje Boonea v rozpacích. 

Setřásl je ze sebe a ještě než následoval Da’ana se střetli pohledem se Sandovalem, který ho upřeně sledoval.

Přešel jeho pohled bez reakce a prošel skleněnými dveřmi.

S pomocí svého CVI použil fotografie, které měl v paměti, aby vytvořil trojrozměrný obraz a srovnal ho s místností ve které se ocitl. Téměř všechno bylo přesně takové, jak si představil, kromě řady stojanů na plátno, kterými byly částečně a na rychlo zakryté, krabic, z niž vyčuhovaly různé věci, jako pálky, sady štětců na malování a další nepořádek, včetně oblečení nebo například rychlovarné konvice. Prostě obvyklý shluk věcí, které nebylo radno vystavovat před tak váženou návštěvou, jako byl zástupce Přátel pro severní Ameriku.

Tedy nic nebezpečného, jak Boone okamžitě shledal, a proto se s klidem rozhlédl po zbytku místnosti.

Nebyla nijak velká, ale dvě její stěny byly tvořeny zrcadlovými kachličkami, takže vypadala o něco větší. V jednom rohu byla pohovka, několik velkých sedacích míčů a po hustém koberci poházené polštáře. Takový malý společenský koutek oddělený od místnosti knihovnou plnou klasické literatury a policemi plnými deskových her.

V další části byl mikrofon a několik různorodých hudebních nástrojů, včetně bubnů, které na první pohled vypadaly jako nové, ale ve skutečnosti byly staré jen s láskou očištěné a znovu natřené. 

O jednu ze stěn pak byly opřené tlusté žíněnky, po nimiž stála čtveřice polstrovaných sloupů spojených dohromady tlustými gumami; rychle rozložitelný boxerský ring, který byl ještě doplněný o jeden stojací pytel, několik sad rukavic naházených v koši a několik velkých polstrovaných pálek. Skvěle vymyšlené, pokud se děti neshodly. Mohly se vzájemně pobít, aniž by si ublížily nebo něco zničily a když nebylo třeba je postavit do ringu, mohli se utkat při stolním fotbálku, který měl své místo před žíněnkami. 

Reverend se snažil myslet na všechno a také to všechno vměstnat do malého prostoru. Při omezených financích i možnost odvedl dobrou práci a to nejen na vybavení centra, ale hlavně na dětech.

Navzdory tomu, že pocházeli z poměrů, kde měli děti často až příliš volnosti, která je jedině přivedla do potíží, tak vůči reverendovi měli respekt. Stačilo, aby je rukou přivolal blíž a utvořily kolem něj volný půlkruh. Dohromady jich bylo šestnáct ve věku tak od dvanácti do sedmnácti let. Devět chlapců a sedm dívek, přičemž jedna z nich, na rozdíl od ostatních, neposlechla reverenda Johna a zůstala stát stranou.

Patřila mezi starší děti, takže jí bylo tak sedmnáct. Zdála se být dost hubená, ale nejspíš jen kvůli své výšce. Neonové oblečení, velká bílá sluchátka a peroxidově blond copánky kontrastovaly s její tmavou pletí.

Bylo těžké si ji nevšimnout, i reverend k ní zabloudil pohledem, ale nic neřekl, jen se krátce zamračil, než se obrátil k ostatním dětem a široce se na ně usmál.

“Konečně jsme se dočkali návštěvy, kterou celý den tak netrpělivě vyhlížíme. Hezky přivítejte Da’ana, zástupce Taelonů pro naše krásné Spojené státy,” zvolal a jako první začal tleskat. Děti se k němu přidaly.

Da’an sklonil hlavu a zvedl ruku, aby je umlčel. Když se potlesk vytratil, pozvedl k dětem pohled a rty se mu zvlnily do jemného úsměvu.

“Jsem velmi rád, že tu mohu být s vámi a těším se, co nového se dnes o sobě navzájem naučíme,” pronesl svým jemným hlasem, který byl ještě líbeznější o zvuk jeho přetrvávajícího úsměvu a toho čehosi něžného, co se u Da’ana dralo na povrch pokaždé, když měl příležitost střetnout se s  nějakým dítětem.

Boone najednou nedokázal odtrhnout oči od těch tenkých, perleťově poprášených rtů, které teď zůstaly nepatrně otevřené, zatímco Da’an s plným zaujetím zkoumal každou jednu dětskou tvář. 

“Věřte, že děti na vás mají spousty otázek,” ujistil ho reverend.

Da’an se k němu obrátil, opět mírně sklonil hlavu a zvedl ruku dlaní vzhůru.

“A mohu je ujistit, že je všechny zodpovím, tak přesně, jak bude v mých silách. Nejdřív bych si ale rád prohlédl tento váš malý kousek světa,” řekl a v rozmáchlém gestu ukázal kolem sebe.

Bylo zřejmé, že reverendovi Johnovi neudělá nic větší radost, než moci Da’anovi vše, co dokázal vybudovat a Taelon bylo stejně tak ochoten si každou jednotlivou drobnost důkladně prohlédnout a vyslechnout si každý příběh, který mu byl vyprávěn, bez ohledu na to, jestli mluvil reverend nebo některé z dětí. A protože se Sandoval dobrovolně rozhodl zůstat stát u dveří, společně se dvěma z pěti Dobrovolníků, měl Boone možnost Da’ana po celou dobu doprovázet a sledovat s jakou otevřeností k dětem přistupoval.

Neudržoval si od nich obvyklý odstup, naopak s lehkostí sobě vlastní vklouzl do jejich řad a dobře mířenými otázkami je rychle zbavil ostychu a pak už jen s hlavou zaujatě nakloněnou poslouchal všechno, co mu říkaly. A bylo jedno, jestli to byly menší děti, které horlivě mluvily o videohrách a kreslených seriálech a zvaly ho, aby si s nimi zahrál Dračí doupě. Nebo ti starší, kteří měli větší zájem ukázat mu svou hru na kytaru, zarepovat nějakou vlastní tvorbu nebo předvést vlastnoručně kreslený portrét Madony.

Všem se věnoval téměř stejně, i když ve chvíli, kdy ho odvedli k obrazům, projevil o něco větší zájem. Ne tak velký, aby si toho všiml ten, kdo ho neznal, ale Boone to postřehl. Jeho zájem se dal snadno rozpoznat v tom, že zvedl ruce nad pas a jeho dlouhé prsty, jako kdyby začaly probírat pavučiny ovíjející se kolem každého z vystavených děl. 

“Obávám se, že to je všechno, co vám můžeme ukázat,” uzavřel reverend John, když se Da’an odvrátil od posledního obrazu, abstraktní tužkové malby mnoha do sebe se spojujících čtverců (přesně devadesáti sedmi, zjistil díky svému CVI).

“To znamená, že se už můžeme ptát?” ozvalo se děvče, asi dvanáctileté, kterému se tu přezdívalo Lulu.

“Jistě. Jestli to nebude Da’anovi vadit.”

“Velmi rád zodpovím jakékoliv otázky,” přislíbil Taelon a sklonil se k Lulu způsobem, který rozhodně nebyl úplně lidský. Jeho záda se ohnula do oblouku, který trochu připomínal prut ze staré vrby, která rostla u rybníků na pozemku Booneových prarodičů. CVI mu v krátkém záblesku, trvajícím sotva dvě vteřiny, ukázalo jejich tváře.

Mrkl a rychle se soustředil zpět na Da’ana a Lulu.

“Z čeho je vaše kombinéza?” zeptala, pohled zvědavě upřený na černofialový rukáv, obepínající předloktí ruky, kterou měl Da’an pozvednutou směrem k ní. “Hrozně to připomíná gumu na gumování… nebo starou preumatiku… ale nesmrdí jako umělá hmota,” dodala potom, co slyšitelně začichala. 

V Da’anově výrazu se objevilo uznání.

“Máš dobrý postřeh. Můj nanoorganický exoskelet… jak se má kombinéza správně nazývá… má opravdu pórovitou strukturu,” dal jí za pravdu, než se zdviženým prstem pokračoval, “ovšem nejedná se o žádnou z druhů lidských gumových materiálů. Ty jsou vyráběny buď z odpadních produktů při rafinaci ropy nebo z mízy stromu zvaného gumovník. Má kombinéza je tvořena mikroorganismy sdruženými v kolonii a utvářejícími lehkou, prodyšnou, ale také pevnou pórovitou hmotu.”

“To jako chcete říct, že jsou vaše hadry živý?!” vykřikla Penny, jedna ze starších děvčat.

“Ano, dá se to tak říct,” souhlasil Da’an s kývnutím. “Nejlépe by se tyto mikroorganismy dali přirovnat k vašim nižším houbám.”
“Nižším houbám? Jako plísním?” zeptal se zájmem Benny, drobný chlapec s velkými, silnými brýlemi, kterému nebylo ani třináct, ale choval se jako někdo mnohem starší. Použil své CVI, aby si na všechny informace, které o něm pro Da’an zjistil a nebyl vůbec překvapen tím, že měl chlapec skvělé výsledky ve škole a v IQ testech dosahoval úrovně geniality.

“Ano a přesto ne. Původ těchto mikroorganismů je mimozemský, proto je přirovnání k čemukoliv pozemskému jen hrubé.”

Benny rozvážně přikývl a narovnal si brýle.

“Můžu si sáhnout?” zeptal se zaujetím typickým pro dítě, ale i s malým podtónem, který slýchal od Algura.

Da’an neodpověděl slovy, jen nepatrně přikývl a natáhl ruku tak, aby se Benny mohl dotknout kombinézy na jeho předloktí. Chlapec nejdřív krátce zaváhal, ale pak s rozhodným výrazem zvedl ruku a přejel prsty po Da’anově rukávu. Oči za kulatými brýlemi se okamžitě rozšířily v údivu.

Boone se pousmál, protože si naprosto jasně a do detailů vzpoměl, jaké to bylo, když se poprvé dotkl Taelonské kombinézy. Její povrch byl nesrovnatelný s čímkoliv na Zemi, čeho měl šanci se dotknout. Opravdu trochu připomíná vnitřek žampionu, jenže žampion se před vaším dotekem nestáhl a už vůbec hned vzápětí nevyšel vstříc, aby si vás ‘ohmatal’. Kombinéza byla stejně živá a teoreticky i prakticky pohyblivá, jako ostatně většina Taelonské technologie, ale na rozdíl od budov, které zůstávaly v klidu a na dotek prakticky nereagovaly, kombinézy měly o svět kolem větší zájem.

To se jasně ukázalo, když se jí Benny dotkl. Téměř okamžitě se rukáv rozvlnil.

“Boží!” vykřikl chlapec, přičemž veškeré vědecké zaujetí a příliš dospělé chování, bylo v mžiku pryč, nahrazeno dětským nadšenímm.

“Můžu si taky sáhnout?” zeptal se další z chlapců, o něco starší Ezreal.

Další Da’anovo usměvavé přikývnutí mělo očekávaný efekt. Nejen Ezreal, ale i všichni ostatní se k Taelonovi přiblížili, přesněji ho obklopili, takže se mezi nimi, při své drobné a velmi útlé postavě, téměř ztrácel. A každé z dětí se úžasem, nadšením a občas nedůvěrou hraničící s odporem, začalo dotýkat různých částí kombinézy. 

Jemu to přišlo úsměvné, podobně jako Da’anovi, ale Sandoval v tom viděl potenciální ohrožení, protože udělal rázný krok od dveří. Jakmile Boone jeho pohyb zachytil, zvedl ruku na znamení, že má všechno pod kontrolou a aby ho ještě víc uklidnil, přistoupil blíž k Da’anovi a hloučku dětí. Kdyby náhodou hrozilo nebezpečí, s čím vůbec nepočítal, nebo kdyby Taelon potřeboval vysvobodit ze sevření zvědavých dětí, mohl zakročit. Ale nepočítal ani s tím.

Da’a se totiž celou dobu jemně usmíval, pohyboval hlavou ze strany na stranu a opisoval prsty volné ruky ve vzduchu ležatou osmičku. Celé jeho tělo bylo uvolněné a i pro zbystřené smysly Implantátu sotva postřehnutelná aura mihotající se nad jeho odhalenou kůži, mírně zesílila.

Při pohledu na tu nepatrnou, mihotající se záři, mu hlavou proběhl nápad, také se dotknout, ale ne kombinézy, nýbrž Da’anovi ruky nebo možná toho malého kousku kůže dlouhého krku, která vyčuhovala nad vysokým límce. Jaký by to byl pocit? Vlastně nevěděl. Nikdy nedostal možnost se dotknout jeho holé kůže dokonce i v něčem tak obyčejném a lidské jako bylo potřesení ruky a to i přesto, že trávil po Da’anově boku nejméně šestnáct hodin denně, sedm dní v týdnu poslední téměř rok.

Zamračil se a sevřel rty v náhlém pocitu nespravedlnosti, který jak věděl, byl dětinsky absurdní. Bylo hloupé závidět reverendu Johnovi nebo dokonce těmto dětem, že se mohl Da’ana dotknout, zatímco jemu samotnému to nikdy nebylo umožněno. To, že byl Taelonův Ochránce, mu v tomhle nedávalo žádný privilegia, vlastně přesně naopak. Implantát nebo ne a bez ohledu na funkčnost Motivačního imperativu, byla ochrana Da’ana jeho práce a nic jiného.

Opět, jako kdyby Taelon jeho myšlenky zachytil, obrátil hlavu hlavy přes rameno směrem k němu do té míru, až to bylo skoro nepřirozené a v jasně modrých očích se objevila otázka. I kdyby věděl, jak na nevyřčenou otázku odpovědět, nedostal šanci, protože jejich vzájemný pohled do očí přerušila Lulu svou otázkou:
“Proč nenosíte stejně oblečení jako my?” 

Da’an se obrátil zpět.

“Jak jistě víte, Taeloni jsou z víc jak devadesáti procent tvořeni čistou energií a i když je naše pokožka hmotná, není zcela nepropustná,” objasnil, zvedl volnou ruku na úroveň tváře a potom zlehka pohnul prsty, přičemž z jejich konečků nechal uniknout drobné jiskřičky světle modré energie připomínající světlušky. Byla to jen krátká a malé ukázka, která ale zanechala všechny děti v němém úžasu, který ale rychle přešel do vesele překvapeného hučení.

Taelon obrátil ruku dlaní vzhůru a pozvolna ji nechal klesnout k boku.

“To byla jen malá ukázka energie, která se může spontánně uvolnit z našich těl. A ač není nebezpečná,” zdůraznil svá slova zdviženým prstem, “tak při delším působení na neživé materiály může způsobit jejich… rozpad. Naše kombinézy, jakožto živoucí organismy, umí tuto energii vstřebávat a efektivně využívat ke svému přežití a regeneraci.”

“Znamená to, že ty kombinézy pěstujete přímo na svém těle?” zeptal s úžasem Benny.

“Nejdřív se kolonie nachází v nádrži s živným roztokem, ale ano, jakmile dosáhne dostatečně velikosti, je předána svému budoucímu majiteli a ten už ji na svém těle nechá dorůst do takového tvaru, jaký mu vyhovuje.”

“S mámou a bábi jsme viděli přímý přenos toho, jak rostla vaše ambasáda. A bylo to teda něco,” řekl uznale Ezreal.

Jedinou Da’anovou odpovědí bylo další přikývnutí, tentokrát vděčně uznalé.

“Jaký máte nábytek? Taky ho necháváte růst jako domy?” zajímal se Benny.

“Jistě. Všechen… nábytek je součástí budovy a vyrostl stejně, jako ona.”

“A jaké je to ležet na živé posteli?” zajímala se Lulu.

“Popravdě nevím,” připustil Da’an s malým úsměvem. “My Taeloni neodpočíváme jako lidé a tak jsem nikdy neměl příležitost ani potřebu lehnout si na… postel. Nicméně můj ochránce, velitel Boone,” pootošil se k němu a pozvedl ruku v gestu pozvání, “má ve své kanceláři místo k odpočinku. Snad by vám on mohl říct, jaký je to pocit…” nechal vyznít do ztracena a zvědavě k Booneovi zvedl pohled.

Na Da’anovo vyzvání přistoupil trochu blíž, až do hloučku dětí, které ho dychtivě sledovali a čekali na jeho odpověď. Nemusel se zamýšlet dlouho.

“Je to jako spát na obrovské houbě na mytí nádobí.”

Smích se rozeběhl po dětském davu, ba i Da’an se pobaveně usmál a zároveň překvapeně zvedl obočí.

“Skutečně? Zajímavé přirovnání…” pronesl s poněkud přehnaně zamyšleným tónem v hlase, když Boone uvážil, že to byl z jeho strany trochu vtip. Ano, lůžko, které mu vystupovalo z jedné z živých zdí v jeho kanceláři, opravdu na dotek připomínalo houbu na nádobí a stejně tak ho bylo možné zmáčknout, ale určitě by se dalo přirovnat k něčemu jinému.

“Není to úplně přesně jako – “

“Ukážte nám svou opravdickou podobu,” přerušil ho zpoza davu zvučný hlas, který na rozdíl od ostatních, nezněl ani uctivě ani nadšeně. Když Boone pohlédl směrem odkud se ozýval a jakmile se dav dětí trochu rozestoupil, zjistil že otázka přišla od děvčete s peroxidovými copánky. Neznal ani její jméno, protože po celou prohlídku zůstala u stěny, sluchátka na uších a ostentativně dávala najevo, že ji nic kolem nezajímá. Až do teď.

“Trochu zdvořilosti, Tino!” napomenul ji reverend přísně.

Tina našpulila rty v typickém pubertálním vzdoru a svou žádost zopakovala s předstíranou zdvořilostí:
“Ukažte nám svou pravou podobu… prosím.”

“Ani to nebylo zdvořilé,” řek reverend stejně přísně jako předtím. “Nejdřív se vyslance Da’ane zeptej, jestli mu nebude vadit ukázat nám svou druhou podobu a pak ho o to můžeš požádat. Nepřišel vás sem bavit. Není žádný klaun.”

“To je v pořádku.” Zvedl Da’an smířlivě ruku. “Nečiní mi žádné nepohodlí ukázat svou přirozenou podobu.”

V jednom malém, plynulém pohybu hlavy, nechal svou skoro lidskou podobu zprůhlednět, trochu jako když se taví máslo, a odhalil svou opravdovou tvář.

Několikrát už měl příležitost vidět Taelony, dokonce i samotného Da’ama, bez slupky lidské kůže, ale i tak to bylo pokaždé… neuvěřitelné. Vypadali jako sochy z foukaného skla naplněné světlem… energií, které putovala po desítkách silných drah, stovkách tenčích a bezpočtu tak tenoučkých žilek, že vypadali jako hedvábné nitě. U všech Taelonů byla energie v odstínech modré, fialové a červené, ale každý jeden měl své vlastní spektrum.

Da’anova barva byla poklidně modrá, jen s náznaky fialové, které prosvítaly skrze kombinézu, a naopak tak světle modré v oblasti hlavy, až vířící energie vypadala někdy téměř bíle. Vypadal neskutečně. A o to víc měl Boone chuť zvednout ruku a dotknout se ho. Úplně citil, jak se mu svaly na paži napínají, když část jeho mozku, ta instiktivní, chtěla rukou pohnout, zatímco racionální mu v tom chtěla zabránit.

Zatnul zuby.

Tohle začínalo být absurdní. Proč v posledních dnech… týdnech snad… jeho myšlenky bloudilo častěji a častěji k tomu, aby chtěl Da’ana poznat i… na fyzické úrovni. Dotknout se ho. Do teď o tom nikdy takl často neuvažoval. Ano, čas od času ho napadlo, jestli je energie proudící v jeho těle cítit nebo jestli je jeho lidská fasáda spíš jako silikonová maska než obličej. Ale obecně… obecně se víc zajímalo o Taelonskou kulturu, o to, jak se od lidí lišila jejich společnost, o jejich technologii a od chvíle, kdy se naučil jakžtakž číst, se také snažil číst některé jejich lehčí romány. Ne jejich… fyzično.

Užaslé ticho, které nastalo a dovolilo Booneovým myšlenkám proudit, bylo náhle přerušeno ohromenými výkřiky:

“Parádní…! No to je boží!… Vypadá jako noční lampička… Cool!”

“Když takhle vypadáte doopravdy, proč se ukazujete jako člověk?” položila Tina nevlídně znějící otázku do obecného nadšení z Da’anovy pravé podoby.

“Řekl bych, že je to něco jako Padma před nalíčením a po něm,” zavtipkoval Reverend, dle Booneova odhau hlavně proto, aby odvedl pozornost od tónu Tininy otázky.

“Hej!” vykřikla do všeobecného veselého smícha jedna z dívek, opravdu silně namalované s velkými umělými řasami.

“Reverend není tak daleko od pravdy,” podotkl Da’a a dalším ladným pohybem hlavy na sobě opět zhmotnil zdánlivě lidskou pokožku, “Jako líčidla mohou upravit tvář do požadovaného vzhledu, který je oku ostatních milý, tak i my jsme se rozhodli při interakci s lidmi představit zevnějšek, jež by vás zbytečně nevyváděl z míry.”

“Takže jste lháři jako každý jiný,” obvinila ho chladně a nekompromisně Tina.

“Tino! To už by stačilo!” napomenul ji reverend John, tentokrát už opravdu rozzlobeně.

“Co? To už nemůžu říct, co si myslím?!” odsekla vzdorovitě a založila si ruce na prsou. “Kde jsou ty kecy o tom, jak jsme si tu všichni rovni a že názor každého je důležitý.”

“Víš dobře, že mě zajímá váš názor a rád si ho vyslechnu, ale tvoje chování už je neúnosné. Da’an je náš vážený host a já chci, aby ses k němu chovala zdvořile! Nebo odejdi!” Ukázal směrem k zadní stěně, kde byli jediné další dveře. Podle plánů vedli do zázemí, tedy ke skladu, toaletám a malé kuchyňce.

“Chcete po nás, abysme na něj byli milí jen proto, že jinak vám ten bílej panák všechno vezme. Něco vám řeknu,” zle se podívala na Da’ana a to natolik zle, že Sandoval se vydal k ním, aby křik přerušil, “jestli si myslíte, že vám pomůže, tak jste pěkně blbej. Neudělá nic. Co taky čekat od někoho, kdo se rači převleče za bílýho chlapa, aby to měl v životě snazší,” s těmito posledními slovy se obrátila a doslova oddupala pryč.

Přestože bezprostřední nebezpečí bylo pryč a publiku zůstalo rozpačitě potichu, Sandoval se i tak protáhl mezi Da’ana a děti, jako kdyby snad pro Taelona představovaly nějaké nebezpečí, a chladně se podíval na reverenda. I když samozřejmě si neodpustil nesouhlasný pohled  vržený i k Booneovi.

“Jak je vidět, nemáte ty pubescenty pod kontrolou, reverende, a to je nepřijatelné riziko pro Da’ana.”

“Výstup jednoho pubertálního děvčete je těžko bezpečnostní riziko,” neodpustil si.

Sandoval po něm loupl okem.

“Měl byste zpřísnit kriteria podle kterých určujete riziko pro Da’an.”
“Ujišťuji vás, že Tina bude za svoje chování potrestána. Bylo opravdu neomluvitelné…”

“Omluvy jsou bezpředmětné. Da’an odchází.”

“Pokud vím, agente Sandovale, jediné dva subjekty, které rozhodují o tom, kde se budu nacházet, je Synod a já sám,” vstoupil do toho Da’an klidným hlasem, možná jen s nepatrnou výtkou, které spustila Sandovalův Motivační imperativ a donutila ho pokorně sklopit pohled.

“Máte samozřejmě pravdu, Da’ane, přesto si dovoluji navrhnou – “

“Nicméně musím souhlasit s agentem Sandovalem, že hněv té mladé dámy, má velký ničivý potenciál. Hlavně pro ní samotnou,” obrátil se Taelon k reverendovi, který pod jeho pohledem s povzdechem nahrbil ramena.

“Ještě jednou se za ní omlouvám. Její chování bylo neodpustitelné, ale je pravda… a není to jen výmluva!” zvedl důrazně ruku. “… že teď prožívá těžké období. Zemřel jí bratr.”

“Ach, pak chápu ten nesmírný smutek, který cítím pod jejím hněvem, ale…” odmlčel se, zvedl ruce před sebe a prsty jemně prohrábl vzduch před sebou směrem ke Tině stále, ba dokonce na několik krátkých okamžiků zavřel oči. Když je pak otevřel, nejen že k reverendovi vzhlédl s jiskrně modrou intenzitou, také si stoupl před něj a i když byl ve skutečnosti o dobré dvě hlavy menší, vůbec před vysokým mužem nevypadal drobně. Tentokrát ne.

“Je toho víc. Společně s hněvem a smutkem cítím ještě něco… pocit… křivdy či zrady.”

Reverend neodpověděl hned, ale podíval se na skupinku dětí, které se zatím semkla blíž k němu. Bylo jasné, že je žádná o povolení mluvit a podle pohledů, které si vyměnili zvláště ti starší, se zase dalo poznat, že spolu navzájem neverbálně domlouvají.

“Její brácha se zabil,” promluvil nakonec Ezreal. 

Při těch slovech přes Da’anovu tvář přeběhla vlna nafialovělé energie, známka hlubokého šoku a překvapení. Ani Boone nebyl tím prohlášením nezasažen, ale pravdou bylo, že dělal v tomhle městě policistu dost dlouho na to, aby viděl i tak hrozné věci, jako byly děti, které skončily svůj život vlastní rukou. Nikdy se ho ten pohled, nebo jen zmínka, nepřestala dotýkat a míval vztek na jejich rodiče, na systém, na cokoliv, ale naučil se to nedávat najevo. Držet si odstup. Proto zůstal i tentokrát stoický, na rozdíl od Taelona, který vypadal že je doslova v šoku.

Z hlubokým, slyšitelným nádechem, pro bytost která nedýchala, zcela netypickým, si položil dlaň na prsa, jakoby v hrudi cítil skutečnou bolest.

I když věděl, že Taeloni necítí bolest, jako lidé, nebo přinejmenším je nepostihne znenadání a bez vnější příčiny, tak i tak se v něm vzedmula vlna obavy tak silné, že se pohnul vpřed a natáhl ruku, aby zlehka uchopil Da’anuv loket. A tím ho jistil, kdyby náhodou upadl.

Taelon k němu pootočil hlavu, čímž vzal jeho dotek na vědomí, ale naodtrhl se. Naopak, Boone mohl cítit, jak Da’an vzepřel do jeho ruky a jeho tělo se k němu nepatrně naklonilo, než opět vzhlédl k reverendovi.
“Jaká událost přiměla tak mladého člověka k rozhodnutí z vlastní vůle vstoupit na další úroveň bytí?” zeptal se Da’an.

“Přiměl ho k tomu svět, který nemá rád, když se někdo moc liší… a obávám se, že to byla částečně i má vina,” dodal zkroušeně, ramena pokleslá a pohled upřený kamsi do dálky, nejen za Da’an, ale ještě dál.

“Nebyla to vaše vina, reverende,” ozval se Ezreal, “mohl za to ten jeho debilní fotr a jeho kámoši.”

“Přesto, kdybych mu ten večer nedovolil odejít… kdybych na něj netlačil…” reverend znovu nechal svá slovy vyjít do ztracena.

“Prosím, objasněte mi to,” vyzval ho Da’an, ruku pozvednutou nahoru, jakoby mohl uchopit reverendova slovo a tak lépe pochopit jejich význam. Vidět za nimi vše, co zůstalo zamlčeno.

“Dobře… dobře, povím vám to,” souhlasil reverend, ale až po tom, co se pro další ujištění podíval na své svěřence. S povzdechem pokračoval: “Musím začít od začátku. Je to asi rok a půl, co sem Tina a Timy začali chodit. Byli taková nerozlučná dvojka, které tu bylo pořád plno. Prostě dvojčata.” Usmál se vzpomínkám, které na ně měl, ale ten úsměv rychle vybledl a reverend se zamračil. “Při jednom skupinovém sezení Timy naznačil, že… inu dává přednost chlapcům před dívkami. Vzal jsem si ho tehdy stranou, promluvil s ním a přiznal, že je to pravda.” – Da’an v reakci naklonil hlavu v gestu, které vypadalo jako napůl otázka a napůl nepochopení. Reverend si toho ani nevšiml, jak byl pohroužen do vzpomínek.

“Měl z toho strach, ale já mu řekl, že všichni jsme děti Boží a Bůh že nás stvořil přesně takové, jací jsme, za nějakým účelem. A že by se za sebe neměl stydět. Timy tomu těžko věřil, protože jeho rodiče… řekněme že jsou silní ve starých způsobech víry. Přesto ale… nakonec… Tim se nám nám vše přiznal, že je gay a já si myslel, že s naší podporou by mohl udělat další krok a říct to svým rodičům.” Reverend se zachmuřil. “Byla to chyba. Jeho matka, bůh žehnej té ženě, by ho i přijala. Byl jsem tam, když jim to říkal… ale jeho otec, pokud by se ten chlap vůbec dal nazývat otcem, byl vzteky bez sebe. Vzal na nás devítku a vyhnal nás z domu.”

“Jak nešťastné a pro mě stěží uvěřitelné. Jaké pohnutky mohou rodiče dovést k tomu, že se zřekne svého potomka a odepře mu svou přízeň, podporu a lásku?”

“Fanatismus. Homofobie. Vlastní ego. Zaslepenost. Zatraceně, já nevím!” vydechl rozzlobeně reverend, svíraje Bibli, kterou nosil celou návštěvu s sebou, tak pevně, že její ohmataná vazba skřípala. “Vím jen, že to Tima zdrtilo. I když ten chlap nikdy nebyl dobrým otcem a pro ránu nešel daleko, pořád byl jeho otec. A vinil mě, že jsem ho donutil se přiznat a tak ho o otce připravil.”

“Tajemství držená skrytě před nejbližšími se dříve či později stanou jedem, který užírá mysl i duši.”

“V to věřím i já a doufal jsem, že Tim… že i on to jednou pochopí… Když odsud tehdy odcházel, čekal jsem celou noc, než se vrátí, ale nevrátil se.” Smutně shlédl na Da’ana. “Nikdo neví, co se přesně stalo, policii jen řekl, že ho někdo zmlátil. Na ulici se proslýchá, že to bylo jeho vlastní otec. Timy to neunesl a oběsil se na stromě přímo před domem svých rodičů.”

Dovedl si představit tu hrůzu, když ho tam jeho rodina druhý den ráno našla a hrobové ticho, těžké jako pytel cihel, tu představu jen umocňovalo. Dokonce i Sandoval, chladný a strohý Sandoval, sklonil pohled k zemi a jeho přísnost ztratila své hrany.

Jediný, kdo nezůstal zmražen reverendovým vyprávěním, byl Da’an. Celým jeho tělem projelo zachvění, které Boone cítil o to silněji, že stále držel ruku položenou na jeho předloktí. Záblesky modravé energie se opět převalili pod Taelonovou kůží. Prsty ho rozbrněly, jakoby dostal slabý elektrický šok, přesto však ruku nestáhl, jen zůstal nehybný, když mu to brnění běželo po paži.

A najednou bylo pryč.

Zmizelo ve stejnou chvíli, kdy se Da’an otočil a pomalou, rozvážnou chůzí, které byla pro Taelony typická, se vydal ke dveřím do zadních prostor.

“Da’ane…!” načal Sandoval.

Boone však zvedl ruku a zakroutil hlavou.

“Nechte ho. Chce jen mluvit s Tinou.”

Bylo vidět, že se to Sandovalovi nezamlouvá, ale protože bylo jasné, že Da’an má opravdu v úmyslu mluvit s dívkou, neměl jinou možnost, než mlčet a stejně jako Boone a ostatní sledovat, co se bude dít.

Da’an přistoupil ke dveřím a po tom na ně zaklepal klouby prstů.

“To jsem já, Da’an. Prosím, vyjdi, Tino, chci ti něco ukázat.”

Díky CVI i na tuhle vzdálenost slyšel spoza dveří šouravé kroky, po kterých se dveře otevřely a odhalily stále nevrlé děvče.

“Co?” zeptala se s tak dobře známým opovržením vůči dospělým, který uměl vyjádřit jen puberťák.

Da’an se tím nenechal nijak zastrašit, naopak poklidně k ní z vedl ruku dlaní vzhůru.

“Podej mi ruku, prosím.”

V Tinině tváři bylo vidět zaváhání, ale také zvědavost, která dokázala překonat dokonce i všechen její vztek na svět. Ostatně, kdo měl tu možnost vzít za ruku skutečného mimozemšťana? Jen málokdo a Tina si to uvědomovala i přes své temné duševní rozpoložení a to bylo dobře.

Vložila svoji ruku do Da’anovi, ten ji na oplátku sevřel a pak zavřel očí. Tak, s očima zavřenýma a zcela bez pohybu, setrval skoro dvacet sekund, než oči opět otevřel a jeden jeho koutek se zvedl v úsměvu, který míval, když pochopil něco malého z lidské kultury, co mu stále unikalo.

Svůj úsměv před Tinou rychle skryl tím, že se otočil a, aniž by pustil její ruku, vykročil bez zaváhání ke koutku s hudebními nástroji. Tam Tinu pustil, přistoupil k nástrojům, které tam ležely a začal nad nimi kroužit rukama. Pomalu, systematicky postupoval od jednoho nástroje k druhému a jeho prsty se vlnily jako příboj. Hladil vzduch kolem nástrojů, dokud… dokud se nezastavil u jedné z kytar. 

Tu zvedl.

V útlých, bledě modravých, rukách vypadala kytara neskutečně masivně, protože byla v tmavém laku a pokrytá samolepkami. Některá loga Boone poznával. Patřila skupinám z jeho mládí, jiné, ty které vypadaly novější, mu naprosto nic neříkaly, ale předpokládal, že to bude také skupiny či zpěváci.

“Patřila tvému bratrovi,” prohlásil jemně Da’an, obraceje kytaru v rukách s posvátnou úctou, které by se jí od nikoho jiného nedostalo.

Přes Tininu tvář sice přeběhlo překvapení, ale rychle zmizelo pod úšklebkem.

“Jo, to patřila. Kdo vám to řekl?” zeptala se, předpokládaje, že to musel Taelonovi někdo prozradit. Myslel by si to samé, nebýt svědkem toho, že o Timiho sklonu k hudbě nebo vlastnictví kytary, nepadlo jediné slovo.

“Nebylo třeba, aby mi někdo něco říkal,” odvětil Da’an a přistoupil k Tině, kytaru před sebou na dlaních rukou, jako vzácný dar, který jí předával. “Ty a tvůj bratr jste sdíleli místo na Zemi od prvního okamžiku, kdy se vaše životní síla zde objevila. Vaše spojení bylo a zůstává silné. Tvá životní energie mě dovedla k tomuto nástroji, jež stále ještě nese životní energií tvého bratra.”
“Zní to sice hezky, jenže můj brácha je mrtvý a nic, co řeknete, ho nevrátí,” odsekla Tina.

“Nic v tomto vesmíru nemůže zcela zmizet a dvě entity, které se jednou dotknou, zůstávají navždy spojeny skrze všechny dimenze. Prosím, polož ruku na nástroj a uvidíš sama,” vyzval ji, balancuje kytaru na jedné ruce, zatímco druhou pokynul v pozvání k jejímu hladkému povrchu

Další Tinino zaváhání bylo rychle smeteno skepsí jasně vepsanou v její tváři. S výrazem, kterým nevěřící přistupují k pouťovým vědmám, položila dlaň na kytaru. Sotva se jí letmo dotkla, udělala obličej a chtěla ruku stáhnout, jenže Da’an ji přikryl svou vlastní. 

Nepatrný modrý ruměnec přeběhl po Tealonově ruce tam a zpět a Tinina tvář se ve stejný okamžik naplnila překvapením, které se však pozvolna změnilo ve výraz toho, kdo po letech vidí milovanou tvář a pak, najednou, jako když praskne struna, se z Tininých očí vyvalil proud slz.

S hlasitým vzlykem se zapotácela vzad, čímž vytrhla svou ruku zpod Da’anovi dlaně. Jak couvala pryč od něj, nohy jí neudržely, padla na zadek a v ten samý okamžik se jí z hrdla vydral žalostně kvílivý zvuk a oběma rukama si přikryla obličej.

Všichni byli najednou v pohybu, v čele s reverendem samozřejmě. A zatímco Boone a Sandoval zamířili k překvapenému Da’anovi, reverend poklekl k plačící dívce a pevně ji objal. Několik z dětí, hlavně Padma, se sesunulo na zem vedle Tiny a trochu neohrabanými doteky a pokusy o hlazení, se jí snažili poskytnout útěchu.

“Bude to dobré, děvče. Bude to dobré. Jen plač,” šeptal reverend Tině do vlasů.

“Mým úmyslem nebylo ji rozrušit,” ozval se Da’an velkým dílem zmateně. “Doufal jsem, že jí utěší, když ji ukážu, že spojení s jejím dvojčetem zůstává stálé, bez ohledu na to, na jaké úrovni bytí se nyní její bratr nachází.”

“Slzy nemusí být na škodu,” odpověděl mu Boone na nevyřčený zmatek, což Da’an okomentoval tázavě nakloněnou hlavou a upřeným pohledem. “Jde o to… když v sobě lidé dusí emoce… užírá je to. Pláč je způsob, jak je dostat ven.”

“Velitel Boone má pravdu,” souhlasil Reverend z podlahy, když opatrně předal stále vzlykající Tinu do péče Padmě, která ji okamžitě objala. “Postarej se o ni,” požádal druhou dívku, na což jen přikývla. Potom se reverend zvedl, aby stanul tváří v tvář Da’anovi. “Díky vám za svého bratra poprvé brečí a to je jen dobře. Snad jí to pomůže zbavit se hněvu a pak se společně pomodlíme za jeho duši.”

“Chápu,” přikývl Taelon s porozuměním v hlase, “a jsem tedy rád, že jsem ji snad ukázal cestu k uzdravení mysli a duše, byť mě samotného hluboce zřeňuje pohled na její utrpení. Až se jí uleví, řekněte jí, prosím, že soucítím s její ztrátou.” Podal reverendovi kytaru. “Myslím, že nastal čas, abychom odešli. Sdílení bolesti je určeno jen pro blízké, ne cizince, jako jsme my.”

“Nemusíte ještě odcházet, Da’ane…” pokusil se ho reverend zadržet. 

Da’an ho umlčel nekompromisně zvednutou rukou.

“Rozumím, že se obáváte nechat mě odejít tak… unáhleně, ale ujišťuji vás, že vaše obavy nejsou na místě. Vybudoval jste tu bezpečný přístav pro ztracené duše, který se mi velmi zamlouvá a proto se postarám, aby zdejší centrum tímto přístavem zůstalo.”

“Děkuji! Děkuji mnohokrát, Da’ane! Bůh vám to vše oplatí! To věřte!” řekl vřele reverend a sevřel Taelonovi ruku.

Ten mu stiskl krátce opětoval, než svou ruku vyprostil z jeho a obrátil se k Boonovi se Sandovalem aby jim pokynul k odchodu.

°°O°°

“… atmosféra, kterou jsem měl možnost okusit, byla nanejvýš přívětivá a velmi intenzivní. Byl bych zarmoucen, kdyby toto místo zaniklo,” dokončil Da’an svůj proslov k reverendu Murrayovi.

“Rozumím, Da’ane,” odpověděl Murray bez mrknutí oka a se samozřejmostí až zarážející. “Můžete se spolehnout, že zařídím, aby centrum reverenda Johna zůstalo přesně takové, jaké je.”

“A reverend zůstane v jeho vedení,” doplnil Da’an.

“Samozřejmě,” souhlasil Murray opět bez zaváhání.

“Jsem vám velmi vděčný za vaší ochotu, reverende Murray. A doufám, že se v brzké době opět shledáme.”

V jedné větě představenému Církve Přátel poděkoval a v druhé ho s nonšalantností sobě vlastní poslal pryč. Pro Boona na tom bylo ironicky smutné to, že Murray vypadal jasně nadšen tím, že může Da’anovi vyhovět, i když to bylo proti zájmům jeho vlastní církve. Peněžním ba i ideologickým. Ne, že by Boone měl cokoliv proti tomu, aby byla obec Církve Přátel co nejmenší, skoro by se dalo říct, že naopak. Církev Přátel v sobě nesla fanatický obdiv k Taelonům hraničící s jejich zbožštění. A fanatismus byl vždy nebezpečný, bez ohledu na to, jestli šlo o milovníky Přátel nebo jejich zaryté odpůrce, jako byl Doors.

“A já jsem vděčný, že vám mohu být ku pomocí. Budu se těšit na naše další setkání. Da’ane.” Zvedl ruce v Taelonském pozdravůu nejdříve k Da’anovi a když ten mu odpověděl stejně, obrátil se i na Boona. “Veliteli Boone.”
Jako vždy nejistě a snad i neochotně opětoval pozdrav.

“Reverende Murray…”

Vůdce Církve Přátel opustil rychle opustil místnost, krokem lehkým, jakoby ho úkol, který mu Da’an dal, opravdu těšil. Ne poprvé Boona napadlo, jestli nemá reverend Murray také CVI, protože způsob jeho chování byl nápadně podobný Sandovalově. Nedivil by se, kdyby to Taeloni udělali, jelikož tím by si na sto procent pojistili svůj vliv v církvi.
No a v horším případě ho neměl a byl opravdu jen fanatik.

Boone se odvrátil od východu, kam instinktivně sledoval reverenda a vyhledal pohledem Da’ana, který se zatím neslyšně, přesně jak to Taeloni uměli, přesunul k holosklu a vyhlížel skrze něj na západ slunce nad Washingtonem. Jak se rudozlaté slunce sklánělo k obzoru, jeho záře obklopila Da’ana a dodala mu na éteričnosti, která byla podtržena tím, že se skoro zdálo, jako kdyby paprsky částečně procházely skrze něj. Vzbuzoval dojem křehké skleněné sochy nějaké víly. Něčeho, co by mělo být bráno do rukou jen s velkou opatrností.

V posledních týdnech až příliš dobře známý pocit zhoupnutí v žaludku donutil Boona násilně polknout přes sevřené hrdlo.

Jedna jeho část nedokázala na Da’ana nezačít, alespoň v určitých chvílích, takto myslet a té druhé to připadalo absurdní, ba až nebezpečné. Začínal z těch matoucích pocitů mít stále větší strach, bez ohledu na to, že mu doktorka Belmanová opakovaně řekla, že jeho CVI pracuje, jak má a Motivační imperativ že je dále nefunkční. Ona totiž právě z toho jeho obava pramenila, protože pokud jeho CVI fungovalo, jak ho Belmanová přeprogramovala, tak ty pocit byly jeho vlastní a to bylo… matoucí.

“Můžete jít, veliteli Boone. Můj dnešní itinerář je již prázdný,” přerušil jeho rozvahy Da’an.

“Pokud si to přejete, ještě zůstanu,” vypadalo z něj, než si uvědomil, co říká, a udělal dva kroky kupředu. Mohl klidně zůstat, neměl na dnešek naplánováno nic víc, než přečíst jednu či dvě knihy z oddělení ‘klasiky’, které nikdy dřív neměl čas ani náladu přečíst nebo – a to by nepřiznal ani svému nejlepšímu příteli – se je přečíst pokusil, ale bez CVI jim nerozuměl.

Da’an k němu částečně obrátil hlavu a vrhl přes rameno neurčitý pohled.

“Zůstaňte pouze, pokud sám chcete.”

Pro běžného Implantáta to byla podivná žádost. Jejich prvořadým a jediným zájmem bylo blaho přátel a úspěch jejich mise na Zemi, ať byla jakákoliv. Nicméně on a Da’an už několik měsíců zůstávali u nevyřčené pravdy, že jestliže není jeho Motivační imperativ vůbec nefunkční, tak alespoň nesplňuje standardní parametry.

To, že Da’an tušil a nic otevřeně neřekl, byla jedna z věcí, která ho každým dnem víc nutila Taelonovi důvěřovat a právě jako další projev důvěry, přistoupil po jeho bok a také se podíval z okna.

Místnost opět naplnilo ticho přerušované jen jemným bzučením energie ve stěnách a Boonovým dechem. Skouzl k Da’anovi pohledem. Taelon byl proti němu tak drobný, skoro tak drobný, jako Katy. Nemohl jí převyšovat víc než o palec. Zvláštní. To bylo podruhé za posledních dvacet čtyři hodin, co Da’ana tak či ona přirovnal ke své ženě.

“Když jsme na Zemi dorazili,” prolomil Da’an náhle ticho, “největší svár vaší historie se vedl o zdroje. Půda byla vysušená na troud, vodní zdroje otrávené chemikáliemi, vzduch byl naplněn dusivým smogem z neefektivních spalovacích motorů…”

“Vím, jak to tu vypadalo během čínskoindické války. Byl jsem v ní,” přerušil Da’ana.

Jak by jiný Taelon jistě reagoval podrážděné, zvláště jeden konkrétní, tak Da’an naopak vyslal k Boonovi úsměv.
“Jistě. Na to jsem nezapomněl, veliteli,” ujistil ho taelon veskrze vlídně a znovu se odvrátil. “Co jsem chtěl říct bylo, že mi stačil jediný pohled, abych spatřil naději. Stačilo jen málo z našich zdrojů, abychom každému na Zemi dali to, za co byl ochoten položit svůj život a tak ukončit to nesmyslné krveprolití. Vyčistili jsme vodu,” mávnul rukou, “znovu zůrodnili půdu,” pokynul i druhou rukou, “poskytli vám zdroje energie, která tuto krásnou planetu nebudou ničit a vyléčili nemoci, které jste sami na sebe uvrhli. 

“Ano, Taeloni pro nás udělali mnoho a za to jim vděčíme.”

“I když si vašeho vděku vážíme, zvláště pak já,” obrátil se k Booneovi čelem, “tak to, co jsme udělali, bylo jen nezbytné proto, abychom vám pomohli spojit se v jednotný národ. Dovedli vás k uzdravení. A nebylo to tak těžké, když jsme… jsem věděl co dělat. Když byly příčiny sporů a válek tak jasné; jídlo, voda, čistý vzduch a bezpečné místo pro spánek,” odmlčel se a s povzdechem se krátce zahleděl ven, kde už slunce prakticky zmizelo a jeho zář začala nahrazovat světla velkoměsta. Opět vzhlédl k Booneovi. “Nevím ale, jak vyřešit spory, které pramení z hluboce zakořeněných a často iracionálních předsudků.”

“To neví nikdo,” odpověděl bez většího váhání, protože o tom sám mnohokrát uvažoval a nikdy a nikde se nedopátral odpovědi.

“Pak tedy bude navždy něco tak soukromého, jako různé způsoby lásky, důvodem k boji těch, kterých se to vůbec netýká? To je něco, co považuji za absurdní.”

Na okamžik nedokázal skrýt své překvapení. Osud Tima bylo to, co Da’ana tak trápilo? To upřímně nečekal, protože neměl dojem, že by se kterýkoliv Taelon, dokonce nevyjímaje Da’ana, zajímal právě o homosexuální menšiny a jejich diskriminaci. Podobně jako náboženství se tohle téma zdálo Synodem zapovězené nebo bylo Taelonům prostě příliš vzdálené, protože byl… nebyli ani muži ani ženy. A způsob jejich rozmnožování byl nejspíš velmi odlišný od lidského, vzhledem k tomu, že byli téměř úplně z čisté energie. 

“Spousta lidí by řekla, že na tom, starat se o soukromí ostatních, není nic absurdního, protože může ovlivnit i je,” vysvětlil mu, i když to nebylo jeho vlastní stanovisko.

“To je tedy váš názor, veliteli?” zeptal se Da’an s nepatrnou ostrostí v hlase.

Boone zaváhal.

“Musím přiznat, že jsem o tom… všem nikdy příliš neuvažoval. Netýkalo se to mě osobně a jen částečně mé práce.” Zamračil se a zamyslel, budujíc si jakýkoliv názor. V podstatě neúmyslně použil své CVI, které mu během několika vteřin naservírovalo všechno, co se jen vzdáleně týkalo homosexuální komunity. Vše od novinových článků, přes policejní hlášení a plány hlídek během Duhového průvodu, až k stovkách krátkých obrazů z jeho paměti, kde byli lidé stejného pohlaví, jak se líbají nebo drží za ruce a chovají k sobě jako milenci.

Právě to byla část vzpomínek, která v něm vyvolala neurčitý pocit narušení jejich soukromí, takže se raději obrátil zpět do reality a k Da’anovi.

“Můj pracovní názor je takový, že všichni lidé mají mít stejné práva, ale také povinnosti a že mi do jejich soukromí nic není do té doby, než budu muset zasáhnout, protože porušují zákon nebo ohrožují Přátele,” odříkal, spíše jako podle příručky, ale zároveň se se svými slovy uměl i částečně ztotožnit. “Můj soukromý názor je, že láska má mnoho podob a není limitována ničím, formou něčího těla o to méně.”

Malý úsměv ozdobil Da’anu tvář a tak ji zjemněl opět do téměř ženských rysů.

“Nečekal bych od vás nic méně, Williame Boone,” řekl Da’an a opět se odvrátil, aby vyhlédl z okna.

Boone na něj zůstal nějakou chvíli mlčky hledět, když tu najednou se mu na rty vydrala otázka, kterou nestačil zadržet, než byla pronesena nahlas: 

“Jsou podobné problémy i mezi Taelony?”

Da’an k němu vzhlédl, hlavu tázavě nakloněnou na stranu.

“Tím myslím… máte páry? Manželství? Partnerství?” vyjmenovával vzhledem k Da’anově stále tázavého pohledu, dokud se nedostal k té poslední, nejpalčivější otázce, která ale prostě musela být jednou vyřčena: “Máte vůbec muže a ženy… nebo nějaké jiné… pohlaví… jako je máme my lidé?”

“Ptáte se mě zda-li jsem muž či žena?” odpověděl mu Taelon otázkou, přičemž měl na tváři příznačný úsměv a v očích dobře známý lesk, který značil pobavení, byť to byla nuance jeho výrazu sotva postřehnutelná pro toho, kdo s ním netrávil tolik času, jako Boone.

“Chci, ale pokud je to příliš osobní otázka, tak se omlouvám.”

“Nejsem ani to,” pozvedl jednu ruku, “ani ono, “pozvedl druhou ruku, “a přesto jsem obojí a nic z toho,” dokončil, když spojil ruce a pak je nechal volně padnout k bokům. “Je to pro vás dostatečný odpověď?”

“Přiznám se, že nerozumím. Znamená to že jste… hermafrodité?”

“Ano i ne,” odvětil Da’an opět tajemně a zároveň se vzrůstajícím pobavením, což bylo na jednu stranu iritující, ale na druhou i uklidňující, protože to znamenalo, že mu jeho všetečné a nezdvořilé otázky nevadí. “Každý z nás může v jistém okamžiku být dárcem části své životní energie a v dalším může být jejím příjemcem a strůjcem nového života. Volba je zcela na nás.”

Představa, kterou Da’an svými slovy vytvářel, byla pro něj velmi… abstraktní a dokonce ani jeho CVI mu nemohl poskytnout nic, podle čeho by si mohl udělat jasnější představu. Dostával jen kusů informace, pár slov a zmínek či zaslechnutých rozhovorů, které se týkaly pohlavní identity u lidí. Nemohl si nic vybavit, protože se o to nikdy nezajímal. Možná by teď měl začít. Na druhou stranu; nakolik by bylo užitečné to, co by se dozvěděl o lidech, když tady šlo o Taelony?
“Myslím nebo spíš doufám, že začínám chápat. Zkusím to shrnout… protože jste z víc jak devedesáti procent pouhá energie a vaše fyzická forma tuto energie jen drží pohromadě nemáte žádné… fyzické atributy pohlaví.”

“Ano.” Kývl Da’an.

“Přesto jsou potřeba dva Taeloni, aby vznikl nový malý Taelon a ten malý Taelon musí nějakou dobu zůstat ve… fiziycké schránce dospělého Taelona.”

“Velmi správně.”

“Každý z vás může být otcem tedy dárce nebo matkou, která Taelonské dítě odnosí.”

“Ano, ale pouze pokud,” pozvedl prst, “se omezíme na lidská slova.”

“Dobře,” pokýval zamyšleně hlavou, načež se trochu zamračil. “Vaše fyzické schránky jsou všechny stejné, ale co vaše… mysl, duše, srdce. Vaše uvažování. To, jak o sobě přemýšlíte…”

“Jak o sobě přemýšlíme?” zeptal se nechápavě Da’an.

“Ano. Tím myslím, jestli se cítíte být mužem nebo ženou?” přeformuloval otázku, ale ani to nepomohlo, protože se mu dostalo jen pokračujícího zmateného pohledu v modrých očích. Pokusil se to tedy nějak přiblížit s tím málem, co sám věděl. “My lidé se na muže a ženy nedělíme jen tím, jak vypadáme a jak o sobě mluvíme, ale i… myšlenkami. Vnitřním pocitem. Nedefinuje nás jen tělo, definujeme se i v našich myslích.”

V Taelonově tváři proběhl výraz pochopení.

“Ach, ano. Rozumím, o čem mluvíte. Během svého studia lidstva jsem se setkal s mnoha definicemi sebe jako muže nebo ženy a zdálo se, že kromě čistě kulturních vlivů u vás existuje i jistá vrozená část sebedefinice,” shrnul více klinicky, než Boone, než pozvedl ruku dlaní vzhůru, prsty směřující k Boonovi, a úsměv na rtech. “Je to zajímavý náhled na sebe samého, ale pro Taelony je už miliony let neznámý. Kdysi se každý z nás takto definoval, ale dnes je to jenom JÁ. Nic víc a nic méně.”

Teď, když Da’an objasnil, jak se Taeloni vnímají, dávalo najednou všechno mnohem lepší smysl. Absence zájmen v Taelonském jazyce i skutečnost, že si všichni zástupci Přátel říkali mužským zájmenem. Lidské společnost byla stále víceméně patriarchární a větší důvěru mohl Přátelé budit jen tehdy, když se označovali za muže, ač jimi nebyli.

A také bylo o to absurdnější, že někdy vnímal Da’ana víc jako ženu, než muže. Teď mu jasně řekl, že není ani jedním, což dovádělo Boona k myšlence, že možná Taelona nechtěně uráží, pokud o něm nesmýšlí, tak jak si sám zvolil. Znělo to sice směšně, ale přesto pocítil potřebu se za to omluvit. 

“Někdy o vás uvažuji jako o ženě,” přiznal se s upřímností, která byla jako vždy nejlepší a přiměla Da’ana překvapeně zvednout obočí.

“Skutečně? A co vás k tomu vede, smím-li se ptát?” zaznělo od Taelona zvědavě.

“Popravdě si nejsem jistý,” odpověděl váhavě s pocitem trapnosti, že vůbec musí odpovídat. “Myslím, že za to může váš vzhled. Celkový dojem křehkosti, který budíte. Možná vaše… náklonnost k dětem.”

“Zajímavé…” nechal Da’an vyznít zamyšleně do ztracena a očima zabloudil do městských světel zářících za holosklem.

“Jestli vás to nějak uráží, tak…”
“Uráží?” přerušil ho Da’an a rychle se obrátil k němu. “Proč by mě to mělo urážet? Respektive, proč by mělo mělo více urážet být zván ženou než být zván mužem, když nejsem ani jedno z toho?”

“Protože jste si to nezvolil.”

“To vy lidé jste pro nás vybrali mužský rod. Když jsme pochopili, že muž jsou ti, kteří ve vašem světě budí větší důvěru a respekt, přijali jsme mužství za své,” potvrdil Da’an jeho teorii.

Potom pomalu zvedl ruku do úrovně pasu v dobře známém pozvání, které bylo Booneovi věnováno poprvé až dnes. Proto se na ruku váhavě podíval, než zvedl svou vlastní a pomalu položil svou o mnoho širší dlaň na drobnou a velmi útlou Taelonskou. Ten dotek byl… nepopsatelný.

Cítil texturu jemné kůže připomínající spíše tenký list, než lidskou kůži. Vnímal brnění ne nepodobné jemně probíjejícímu elektrickému proudu, které se mu rozšiřovalo od dlaně až do prst. Dokázal pocítit i… pobavení a zájem… který nebyl jeho.

Překvapeně vzhlédl k Da’anovi, který ho teď upřeně sledoval, bez úsměvu, bez zvědavosti, téměř bez výrazu. V první chvíli si myslel, že je něco špatně, ale pak mu CVI přinesl vzpomínky na to, kdy jindy tento konkrétní výraz viděl a bylo to vždy, když se Da’an snažil nedat najevo obavy. Z čeho měl obavu tentokrát, to Boone nevěděl přesně, ale věděl, jak tu obavu zahnat. 

Usmál se a zabalil prsty kolem drobné dlaně v opatrném stisku.

Tak málo stačilo, aby se Da’an opět uvolnil, ba dokonce s nesmírnou lehkostí stisk opětoval, a jeden koutek se mu zvedl v úsměvu, když opět promluvil: 

“Vy mě můžete zvát takovým zájmenem, jaké je vám příjemné… ovšem jen v soukromí. Na veřejnosti musíme budit patřičný dojem,” dodal se zvednutým prstem.

Boone se zlehka zasmál.

KONEC


Taneční lekce

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s