Země: Poslední konflikt

Taneční lekce

Autor: Lanevra
Hlavní postavy (páry): Da’an, William Boone, (Da’an/Boone)
Stručný děj: Terasa krásného velvyslanectví v Kongu. Vlahá noc. A valčík.
Poznámka: Navazuje na „Přijatelná míra rozdílnosti
Dopsáno: Ano
Počet slov: 3819
Také zveřejněno: AO3, Wattpad
FFDeník: Ne


I přes pokročilou hodinu byl vzduch teplý a vlhce těžký. Škrobený límeček se Booneovi v tom parnu lepil na krk, motýlek ho škrtil a od manžet košile měl zpocená zápěstí. O tom, jak nepohodlné byly lakované boty, i když byly přesně na míru, by se mohl rozpovídat na hodiny.

Dvě věci ale nebyly tak špatné.

Vypadalo to, že CVI dokázalo zařídit, že ho všudypřítomní komáři a jiný bodavý hmyz nechal na pokoji. A pak nebe plné hvězd, tady v povodí Konga, tak rozdílných od těch, které vídal doma ve Washingtonu. Viditelné rameno jejich domovské galaxie mělo tady úplně jiný tvar a fialové mlhoviny, na které byl zvyklý z Ameriky, byly zde spíše do modra. Nádherný pohled. Jako vždy, pomyslel si, a pak se musel zarazit nad tím, s jakou samozřejmostí začal takové pohled brát, zvláště když uvážil, že se narodil do špinavého konce dvacátého století, kdy nebe nad většinou Země bylo pokryto smogem tak hustým, že člověk často neviděl ani měsíc.

Další z věcí, o kterou se Taeloni postarali téměř lusknutím prstu. Stačily jen dva roky a jejich bioaktivní čističky vzduchu, aby bylo ovzduší planety skoro tak čisté, jako před velkou průmyslovou revolucí. A reaktory, které pomohly zkonstruovat, vyráběly čistou elektřinu ze zlomku jaderného paliva, než lidské zastaralé elektrárny.

Takže jen díky Taelonům se mohl dívat na nádherné, fialovo modré pavučiny táhnoucí se oblohou, které byly…

Bezděčný úsměv mu zvedl rty, když si vzpomněl, že vesmírné mlhoviny vypadaly velmi podobně, jako vzrušením a nadšením jiskřící pavučiny energetických drah, které po celé večerní představení, střídavě zdobily tvář jeho Taelona. Da’an byla očarovaná představením lidové hudby zdejších původních obyvatel, víc než jak unesenou ji viděl od nešťastného incidentu s Elyse… nebo jak se vůbec jmenovala. 

Zrovna tahle událost byla to poslední, na co chtěl myslet v souvislosti s Da’an. Zejména dnes, když by i bez CVI měl v živé paměti, jak se její dlouhé, štíhlé prsty dychtivě mihotaly ve vzduchu, ještě předtím, než začla hudba hrát. Nebo jak přes každou odhalenou část kůže přeběhla vlna modré záře pokaždé, když zvuky bubnů dosáhly vrcholu. V tu chvíli bylo těžké od ní odtrhnout oči nebo se snad nedejbože věnovat hudbě samotné. Dokázal vidět jenom ji.

“Postrádal jsem vás, veliteli,” ozval se za ním hlas.

Obrátil se a ulpěl pohledem na… Da’anovi. Stála… ne, stál, opravil se v duchu. Stál u nyní již zavřených prosklených dveří, hlavu nakloněnou na stranu, ruku zvednutou nad pas a prsty namířené k Boonovi.

“Jen jsem kontroloval zabezpečení,” odpověděl částečnou pravdou a urovnal si sako v trochu nervózním gestu. Druhá půlka pravdy byla, že se mu nechtělo vracet dovnitř a tak nechal hlídání Da’ana na Sandovalovi a Dobrovolnících, které s sebou přivedli.

Da’an pomalu zavřel oči, vědoucí úsměv na rtech, potom je stejně pomalu otevřel a zadíval se jiskrně modrýma očima na Boonea.

“Jsem si jist, že ochranka ambasády odvádí dobrou práci.”

“Nikdy není na škodu to zkontrolovat,” odpověděl.

Na to Taelon nic neřekl, jen odvrátil pohled vzhůru ke hvězdám a pomalu přešel k zábradlí na které nakonec zlehka položil ruce. Boone k nim sklouzl pohledem. Byly… drobné, perleťově lesklé i ve světle hvězd a měsíce a zároveň jemně modře zářily. Byly… krásné.

Jakmile mu ta myšlenka proběhla hlavou, rychle odtrhl pohled od Da’anových rukou a raději se také podíval vzhůru.

Zůstali mlčky, stojící velmi blízko u sebe, ale přesto ne tak blízko, aby bylo snadné se Da’ana dotknout, za což byl Boone rád. Kdyby stačilo položit dlaně na zábradlí, aby byl dost blízko pro dotek, udělal by to. I kdyby se zvládl dotknout jen malíčkem, než by Da’an uhnul rukou. Jen aby alespoň na chvíli pocítil tu vibrující přítomnost na kůži i v mysli.

“Vaše bílé hvězdy mě nikdy nepřestanou fascinovat,” prolomil Da’an ticho.

Trochu překvapeně se k němu obrátil. Slovo bílé tak zdůraznil, že se otázka prostě sama nabízela.

“Copak na Taelonu nejsou hvězdy bílé?” 

Da’an mu věnoval úsměv koutkem rtů.

“Osmdesát tři procent hvězd v galaxii Meruva má oproti vaším hvězdám posunuté spektrum viditelného svitu směrem k červené. Když září skrze atmosféru Taelonu získají fialový nádech.”

“To musí být krásné,” řekl s úžasem, který se ani tak nevázal k samotné představě nebe posetého fialovými hvězdami, jako spíš myšlence, jak by Da’an po těmi hvězdami vypadal. Muselo by to být doslova jakoby v sobě několik těch hvězd nesl.

“Je to překrásné, ale to i vaše nebe.”

“Ano, to je,” souhlasil, jen s rychlém pohledem vzhůru. “Hlavně díky vám, ale přesto… je to nebe, jaké znám od malička. Liší se jen v drobnostech. Představa fialových hvězd je daleko… neuvěřitelnější, než cokoliv, co můžu skutečně vidět tady na Zemi.”

“Možná jednou bude nalezen způsob, jak i vaše fyzické tělo přepravit skrze mezigalaktický prostor bez úhony. Pokud ano, pak by mi neudělalo nic větší radost, než vás mezi prvními přivést na Taelon a ukázat krásu jeho nebe,” prohlásil Da’an téměř slavnostně.

Boone byl skutečně zaskočen, jak samotnou pozvánkou, sebevíc nesplnitelnou, tak hlavně vřelostí, s jakou to Da’an řekl.

“Děkuji. Bylo by mi ctí,” bylo vše, na co se zmohl, i když by raději řekl ještě něco víc, jen nevěděl co.

Zdálo se, že to Da’anovi naprosto stačí, protože spokojeně kývl hlavou a opět se odvrátil, tentokrát však ke sledování líně proudícího potůčku zdejší zahrady. Jako vždy Taelon neřekl víc, než bylo třeba, a tak se mezi nimi znovu rozhostilo ticho, přerušované zurčením potůčku, hučením vánku ve větvých, bzučením hmyzu a také vzdálenou hudbou, které tlumeně pronikala skrze skleněné dveře. Byl to některý z mnoha valčíků, a podle množství tančících nohou, nějaký oblíbený kus. Samozřejmě netušil jaký. I když díky CVI získal daleko lepší sluch i vnímání, takže od sebe různé druhy valčíků začal konečně rozeznávat, prostě neměl klasickou taneční hudbu nijak v oblibě a tak se nikdy neobtěžoval s jejím hlubším prozkoumání. Taková hudba znamenala tanec a tanec byl… no, řekněme že ho měl ještě méně rád, než naškrobené límce a lakovky.

Koutkem oka zachytil Sandovala, který s nadšením pro něj netypickým, kroužil po parketu, ba dokonce se při tom usmíval. Alespoň někdo si plesový večer užíval. I když bylo jasné, že jakmile si druhý Implantát všimne, že Da’an zmizel, okamžitě nechá tance a bude ho hledat.

“Možná bychom se měli vrátit, než si Sandoval všimne, že jste odešel,” navrhl, byť to znamenalo přerušení jejich tichého souznění. Raději to totiž udělal sám, než aby je přepadl Sandoval.

“Nemějte obavy. Ví to,” odvětil Da’an, aniž by se obrátil k Boonovi nebo třeba jen pohnul. “Řekl jsem mu, že vás vyhledám a zůstanu ve vaší společnosti, zatímco on si může poklidně užít dnešní večer. Zdálo se totiž, že společenský tanec je pro něj natolik silnou vášní, že téměř překoná jeho Motivační imperativ.”

“Tomu se dá stěží věřit,” odvětil s náznakem humoru, i když byla opravdu pravda, že tomu stěží uvěřil. Sandoval byl posedlý blahem Taelonů do té míry, že dokázal udělat doslova cokoliv. Bohužel. 

“A přesto je to tak… k mým nemalým rozpakům,” řekl Da’an a tentokrát na Boona úkosem pohlédl, pobavená jiskra v očích a jeden koutek trochu zvednutý. “Agent Sandoval mě v důsledku Motivačního imperativu a své vášně pro tanec jisté nemilé tendence mě – jak říkáte vy lidé – vzít do kola. Strategický ústup společně s jasně formulovaným příkazem byla má jediná šance, jak tomu uniknout.”

Boone se zlehka zasmál. Těžko říct, jestli pečlivě formulovaným Da’anovým slovům nebo představě Sandovala, jak s Da’anem tančí. Obojí bylo vtipné a v případě tance dokonce kuriózní.

“To znám až moc dobře. Taky nejsem moc dobrý tanečník.”

“Ale jste tanečníkem, co znamená, že ovládáte toto umění daleko lépe, než já.”
“Neumíte tančit?” zeptal se překvapeně, aby si hned vzápětí v duchu vynadal. Byla hloupé předpokládat, že by mimozemšťané uměli tančit jako lidé.

“Ne tímto lidským, párovým způsobem,” odpověděl Da’an shovívavě. “Zdá se však,” pozvedl ruku a zakroužil s ní ve vzduchu, “že si budu muset toto umění osvojit v rámci svých povinností Severoamerického zástupce Přátel.”

Boonovi probleskla hlavou humorná myšlenka.

“Jsem skoro v pokušení vám nabídnout lekci,” řekl pobaveně.

Nečekal Da’anovu reakci, kdy se k němu nejen obrátil čelem s ladnou rychlostí, ale dokonce mu přes tvář přeběhl modravý stín značící hluboké zaujetí.

“To by bylo nanejvýš užitečné a příjemné. Prosím, pusťme se do toho,” vyzval naprosto překvapeného Boona, který zvládl jen zmateně zamrkat a nejistě se rozhlédnout kolem sebe.

“Tady? Teď?” 

“Jistě. Proč ne?” odpověděl Da’an otázkou, přičemž se kolem sebe rozhlédl, jakoby chtěl poukázat, že tu nejsou žádné překážky, které by lekci tance znemožňovaly. “Řekl bych, že tato terasa poskytuje dostatek prostoru a máme tu i hudbu. Co víc je třeba?”

Musel uznat, že nic víc nepotřebovali, to ale neznamenalo, že se do toho nějak zvlášť hrnul. Nejenže opravdu nebyl nejlepší tanečník, takže to mohlo skončit docela velkou trapností, hlavně to znamenalo držet Da’an v náručí. Z té myšlenky se mu zhoupl žaludek a trochu sevřelo hrdlo. Dlouho si nepřál nic jiného, než se jí znovu dotknout, tak jako ten večer před pár týdny, kdy společně sledovali západ slunce nad Washingtonem. Ale teď, když měl tu možnost, byl v rozpacích. Na druhou stranu, šlo tu jenom o tanec, i když téměř soukromý na velmi romantickém místě, ale pořád jen tanec.

“Dobře,” odkašlal si a postoupil víc do prostoru. “Tak to zkusíme, jen se… buďte varován, že vaše nohy ty nemusí přežít ve zdraví,” řekl s humorem, kterým se snažil zakrýt své rozpaky.

“Nemám obavy, veliteli. Plně vám důvěřuji,” řekl na to Da’an a přistoupil k němu.

“Uvidíme, co budete říkat za chvíli,” dodal nervózně a zvedl ruku v pozvání. “Vezměte mě za ruku… ano tak. Dobře,” pochválil, když Taelon vložil svou ruku do jeho. “A druhou na moje rameno,” pokračoval v instrukcích přes hrdlo, které jakoby měl najedou ještě pevněji sevřené škrobeným límečkem.

Ještě víc se mu krkl stáhl, když mu Da’an položil dlaň zlehka na rameno. Ač byl jeho dotek lehký, jakoby Boonovi na rameno dosedlo prachové pírko, všechny svaly ramene i paže se mu napnuly, jako zasažené proudem. Nejspíš částečně doslova, protože jak skrze jejich spojené dlaně, tak přes látku saka, cítil mravenčení energie, která prosakovala skrze tenkou fyzickou schránu Taelona.

Donutil se ramena uvolnit a pak položil ruku na Da’anův pas.

Byl neskutečně útlý. Ne jen štíhlý, ale doslova tenoučký. Při troše snahy by ho snadno mohl obejmout rukama. Žádná žena, kterou kdy držel, neměla tak tenký pas. Katy už vůbec ne. Ač byla štíhlá, tak nepatřila k ženám, které by měly místo břicha lavor. Naopak se ji mírně zvedalo a tak krásně splývalo s oblými boky. Nejednou si na to stěžovala, ale on jí vždy řekl, že je krásná a že by za nic neměnil.

Teď si tím najednou nebyl tak jistý.

Da’an byla jako proutek a její hubený pas a útlé boky ji činily, jak věděl jen zdánlivě, křehkou. A zatímco Katy byla chováním, povahou i vzhledem silná a nezávislá žena, tak Da’an… ona… on měl jemné, klidné vystupování a drobné tělo, což dohromady hrálo na tu primitivní strunu, kterou měla většina mužů. Chránit a vlastnit.

V duchu se musel nad absurdností svých myšlenek pousmát.

Taeloni se mohl jevit jako zranitelní a Da’an ten dojem svým poklidným chováním jen umocňoval, ale nebyli takový doopravdy. Skrývali v sobě sílu jaderného reaktoru a to doslova.

Od své ruky, svírající Da’anův pas, zvedl pohled do jeho očí, svítících zvědavostí a vnitřní energií, která jeho pohledu dodávala nelidskou intenzitu.

Nervózně se pousmál.

“Obávám se, že asi nenaučím jak vést,” podotkl, což způsobilo, že Da’an naklonil hlavu na stranu v nevyřčené otázce. “Tím myslím, že postoj který jsme zaujali… no prostě, muži mají trochu jiné kroky než ženy. Muži vedou, ženy se nechávají vést.”

“Chápu. Přiřkl jste mi v páru ženskou roli.”

“Ano… doufám, že to nevadí?”

“Jak už jsem řekl, veliteli, nejsem ani muž ani žena a nemám žádných námitek proti tomu být označován či považován za ženu. Nebo alespoň ne větší námitky, než být považován za muže,” řekl Da’an s malým pobavením, které zvedalo vzhůru hlavně koutky jeho přimhouřených očí. 

“Jistě…,” odvětil neurčitě a několik okamžiků zůstal hledět do těch energií vířících očí, než rychle obrátil pohled k jejich spojeným rukám.

CVI mu pomohlo si v hlavě promítnout lekce tance, které bral před maturitním plesem, takže si snadno vybavil, jak správně srovnat jejich ruce a přesunul dlaň od Da’anova pasu, víš na jeho záda. Další krok bylo zaujmout taneční držení těla. To se však týkalo jen jeho samotného, protože Taelon v jeho náručí stál rovně a zároveň uvolněně, prostě jako vždycky.

“Dobře…” Obrátil pohled k vlastním nohám, CVI nebo ne, tanec prostě nebyla jeho silná stránka. “Nepodobujte moje kroky a když půjdu dozadu, vy jdete dopředu a naopak. Chápete?”

“Zní to velmi jednoduše.”

“Ano. Poprvé jsem měl také ten dojem,” neodpustil si poznámku a úsměv, než pomalu vykročil.

Během své první lekce Boone nejen neudržel rytmus, pletl si pravou a levou, šlapal své partnerce na nohy a ona jemu a dělal buď příliš malé nebo naopak příliš dlouhé kroky. Shrnuto, doslova nedokázal udělat jedinou sadu pořádně. Dalo se předpokládat, že na tom bude dnes stejně, přeci jen tančil valčík naposledy před dvaceti lety a Da’an ho netančil nikdy, ale nestalo se to. 

Nejspíš za to mohlo CVI, ale hudba jakoby mu najednou dávala svým rytmem přesné pokyny, kdy vykročit a kam. A Da’an? Na bytost, která byla hlavně z energie, měl pozoruhodně dobrou koordinaci svého fyzického těla. Dokázal udržet při každém kroku udržet snad na milimetr přesný odstup od Booneovy nohy, i když to pro něj znamenalo udělat mnohem větší krok, než byl zvyklý.
Netrvalo to vlastně dlouho a už spolu kroužili po improvizovaném parketu jako dobře sehraný pár, místo dvou začátečníků, kteří ještě potřebují sledovat vlastní nohy, aby si vzájemně nepošlapali špičky.

Nikdy neměl tanec rád, ale v tuhle chvíli… když držel Da’ana v náručí a kroužil s ním po mramorovém dláždění terasy… chápal, co lidé na tanci vidí. Samotný tanec mu pořád nic neříkal, ale bylo cosi krásného na spokojeném Da’anově půlúsměvu.

Až příliš brzy přestala hudba hrát a jejich tanec tím byl přerušen, chtě nebo ne. 

Zastavil se a Da’an s ním. Měl ji pustit, ale neudělal to, jen nechal dlaň opět klesnout k jejímu pasu a přitáhl jejich sepjaté ruce. Da’an neprotestoval, jen trochu naklonil hlavu na stranu a jeho ruka lehké jako pírko se svezla z Booneova ramena na horní část paže. 

“Pokud mohu soudit, jste dobrý tanečník,” podotkl Da’an.

“Amy McNeel by s vámi nesouhlasila,” odvětil s uchechtnutím.

“Kdo je Amy McNeel?”

“Ale jen můj doprovod na maturiťák.” Da’an zamrkal a nechápavě sklonil hlavu. “Maturiťák… maturitní ples. Oslava s tancem, jídlem a pitím, která se pořádá na konci každého školního roku na většině středních. Pro ty z posledního ročníků je to prakticky povinnost.”

“Ach jistě. O tom jsem četl,” řekl Da’an a, hlavu nakloněnou v téměř nepřirozeném úhlu, se zadíval kamsi do dálky; vzpomínal. “Zdá se to být velká společenská událost pro adolescenty, která je jakýmsi symbolickým vstupem do dospělosti. Podle našich vědců je to moderní technickou civilizací transformovaný primitivní rituál přechodu, který v pravěkých dobách sloužil jako zkouška odolnosti a schopnosti, skrze kterou si jednotlivec vysloužil příležitost se rozmnožovat.”

Samozřejmě že musel Da’an popsat maturitní ples s typickou analytičnosti, které mu hned ubrala na zábavnosti.

“My to spíš vidíme jako záminku k opití se a nějakému tomu nesmělému tápání,” řekl s úsměvem a vysloužil si jen nechápavý pohled. Nebyl si jistý, jestli Da’anovi nic neříkalo popíjení alkoholu nebo nerozuměl eufemismu ‘tápání’ ale tak jako tak mu ani jedno nechtěl vysvětlovat, takže raději změnil téma.

“Něco mi říká, že Taeloni nemají nic jako maturitní plesy.”

“Nemáme ani nic jako střední školu. Nebo školy.”

Překvapeně zvedl obočí.

“Jak můžete nemít školy? Nějak se přece musíte naučit mluvit, číst a psát… nebo dokonce všechnu tu vědu.”

“Pravda je taková, že naši potomci se rodí s většinou vědomostí a vzpomínek svého prvotního rodiče a s malou částí vzpomínek a vědomostí dárcovského rodiče,” odpověděl mu Da’an, přičemž sklouzl dlaní až na jeho loket a nakonec dal ruku úplně pryč, aby jí mohl opisovat ve vzduchu tvar ležaté osmičky, jak bylo jeho zvykem, když něco vysvětloval. “A skrze Společenství pak může snadno mnoho dalších zkušeností a vědomostí. Díky tomu naši mladí nemusí ztrácet čas poznáváním základního a mohou svým nově nabytým individuálním uvažováním přispět k otázkám, které doposud nebyly uspokojivě zodpovězeny.”

Boone nevěřícně uchechtl a zakroutil hlavou.

“Nedivím se, že jste ve vývoji tak daleko před námi,” neodpustil si podotknout. “My lidé se rodíme úplně nevědomí a bezbranní a trvá nám roky, než se naučíme mluvit a chodit. Co teprve číst, psát nebo… cokoliv dalšího. Učením strávíme dvě desetiletí, než jsme vůbec připraveni starat se sami o sebe.”

“Jsem si vědom, jak obtížnou cestu musí každý člověk ujít a o to víc si vážím všeho, co vymyslí vaši vědci. Každá vaše myšlenka je díky tomu naplněna… neústupností, odhodláním a tvrdou prací, kterou…,” tady si téměř lidsky povzdechl a na krátkou zabloudil pohledem do dálky, než se s výrazem, připomínajícím únavu, obrátil zpět na Boona. “Vy lidé máte zápal, který nám Taelonům již velmi dlouho chybí. Je ve vaší silné vůli přežít, ve vaší hudbě a tanci, ve všem, co jsem zatím na této planetě viděl. Závidím vám ten oheň, Williame Boone, a lituji, že ho nikdy nebudu moci skutečně prožít.

V jeho hlase byla slyšet melancholie, źe které až mrazilo. Instinktivně zatoužil říct nebo udělat něco, co by na její tvář opět přineslo ten jemný úsměv, který tam hrál po celou dobu jejich tance, ale nevěděl, jak to udělat. Kdyby byla lidskou ženou, objal by ji. Skutečně a pevně, možná by ji i… políbil.

Ano, to by nejspíš za jiných okolností a zejména pokud by byla Da’an člověk, opravdu udělal a při nejhorším by to pak bylo trapné. V nejlepším případě by to byl ten první polibek, snad trochu neohrabaný, na který by za pár měsíců s úsměvem vzpomínali. Jenže za těchto okolností… Bolestně jasně si uvědomil jejich rozdílnost a to mu do střev poslalo ledovou pěst. Až příliš jasně si uvědomil, že je člověk a Da’an Taelon.

Da’an si musel změny jeho rozpoložení všimnout, protože jeho melancholii vystřídala obava, s níž znovu položil svou dlaň na Boonovo předloktí.

“Co se stalo, veliteli?” zeptal se naléhavě.

“Nic… nic, jen jsem si najednou uvědomil, jak moc jsme odlišní. Můžeme si vůbec někdy porozumět? Žít společně jeden vedle druhého?” ptal se nejen Da’ana, ale hlavně sám sebe, protože mu najednou přišly vlastní myšlenky a pocity posledních týdnů ještě absurdnější než dřív.

Da’an, i když měl téměř lidský vzhled, byl natolik odlišný od člověka – muže nebo ženy, to bylo vedlejší – že by nejspíš ani nedokázal pochopit význam přitažlivosti, která k němu Boona táhla, i kdyby ji třeba nakonec dokázal vyjádřit slovy nebo činy. Bylo to prostě mimo jeho chápání, bez ohledu na to, jak vyspělou měl mysl.

“Mohu slíbit, že Přátelé zůstanou nablízku tak dlouho, dokud nás lidé budou potřebovat a po celou tu dobu se budeme snažit o vzájemné porozumění,” odpověděl Da’an diplomaticky.

Bonne zakroutil hlavou a s povzdechem na okamžik sklopil pohled.
“Tak jsem to nemyslel,” řekl, když se opět podíval do křišťálově modrých očí, které ho upřeně sledovali. “Vynechám, jak málo jste nám toho řekl. O sobě a důvodech, proč jste tady, protože to jsem tím nemyslel. To, nač jsem narážel je… hlavně vy sám, Da’ane, často mluvíte o tom, že osud Taelonů a Lidí je spjat. Že někdy v budoucnosti si budeme rovni, ba že dokonce můžeme být víc než jeden národ. Je to ale vůbec možné? Mohou se sobě Taeloni a Lidé někdy tak přiblížit? Pochopit se? Splynout?” odmlčel se, ale jen na krátko, na okamžik, kterým si dodával odvahu k poslední otázce: “Existuje už teď náznak, že se to stane, nebo je to jen zbožné přání?” 

V první chvíli to vypadalo, že nejen Da’an neodpoví, ale dokonce že ho se ho otázky nějakým způsobem dotkly, protože jeho tvář ztratila výraz a vypadala stejně nelidsky, jako když ho před pěti lety viděl poprvé promlouvat skrze televizní obrazovku k lidem. Tehdy byl tak vzdálený a nepodobný Da’anovi, kterého znal dnes.

Ještě víc umocnil Booneův dojem, že položil nevhodné otázky, tím, že nechal ruku klesnout z jeho paže a krokem vzad se vyprostil z objetí paže, které doposud snášel bez sebemenšího náznaku nelibosti. Trochu naděje v něm vzápětí zažehl, když nejen nevyprostil svou druhou ruku z jeho držení, ale pouze ji otočil tak, že se dotýkaly a špičky jejich prstů směřovaly vzhůru.

I když to bylo zvláštní, to zdánlivě nevinné gesto, bylo čímsi intimní. Snad to bylo tím, že i když vídal Taelony nabízet člověku či jinému Taelonovi ruku, vždy to bylo dlaní vzhůru. Tohle bylo jiné a pro Da’an důležité, protože nejen že cítil ještě intenzivnější brnění na kůži, než obvykle, ale vnímal i fyzický tlak, který Taelon na jeho ruku vyvinul.

“Na rozdíl od mých souputníků,” promluvil Da’an konečně, hlas tichý a jemnější, než obvykle, “jsem přesvědčen, že již nyní je životní síla a mysl alespoň některých lidí dostatečně silná, aby mohli splynout v jedno s Taelonem a ke vzájemnému uspokojení se podělit o to, co skrývají ve svém nitru. Ale obávám se, že strach a snad i nedostatek touhy na obou stranách,” zvedl pohled od jejich spojených rukou, “brání hlubšímu spojení než pouhý letmý dotek. Věřím však,” úsměv mu zvedl jeden koutek rtů, “že kdyby se našel jeden Taelon a jeden Člověk, kteří by měli dostatek odvahy, vzájemné důvěry a zvědavosti, tak by společně mohli prožít nečekané věci.”

Booneovi se zadrhl dech v krku, jeho srdce začalo být rychleji a i když to vůbec nedávalo smysl, pocítil touhu. Intenzivní, stěží zadržitelnou potřebu buď požádat Da’ana, aby mu ukázal, o čem právě mluvil nebo ho naopak naprosto lidsky chytnout za boky, přitlačit ho k kamennému zábradlí a líbat ho s horečností, kterou nezažil už roky.

Neudělal ani jedno z toho. Nemohl. Místo toho, a navzdory tomu, co by si přál, zůstal jen tiše hledět do Da’anovýh očí a doufal v pochopení jeho nevyřčených rozpaků a obav. I když částí mysli toužil být tím prvním člověkem, který najde odvahu, zároveň nemohl. Možná bylo příliš brzy po smrti jeho milované Katy, která stále naplňovala jeho myšlenky a měla jeho srdce. Možná jednou tu odvahu najde… ale možná také ne. Ještě si sám nebyl jistý.

Jestli Da’an pochopila jeho dilema nebo ne, nedokázal poznat, každopádně však nechala svou ruku klesnout a ustoupila vzad.

“Obávám se, že navzdory příjemnému času, který jsem tu s vámi strávil, mi moje povinnosti Severoamerického společníka nedovolí tu s vámi déle zůstat. Prosím, pokud chcete pokračovat v rozjímání, můžete. Vaše přítomnost není vyžadována,” řekl mu Da’an mnohem formálněji, než mluvil ještě před malou chvílí, a pokynul mu rukou stejným způsobem, jako když ho propouštěl z rozhovoru.

Potom tiše, jak to uměli jen Taeloni, proplul kolem Boonea a na chvíli to vypadalo, že bez čehokoliv dalšího se vrátí do tanečního sálu. Pak se ovšem zastavil a pohlédl koutkem oka přes rameno.

“Nicméně bude vaše přítomnost nesmírně vítaná,” dodal opět měkkým hlasem, ba dokonce přidal malý úsměv, který byl téměř koketní, načež se opět odvrátil.

Skleněné dveře se za Da’anem zavřely. Boone skrze ně chvíli sledoval jeho vzdalující se postavu, pak si urovnal sak a vykročil za ním.

KONEC


Přijatelná míra rozdílnosti

3 komentáře: „Taneční lekce

  1. Jde spíš o to, že toho hodně zůstává za slovy, všechno to opatrné našlapování a vzájemné oťukávání, dodržování nějaké etikety… Moc mě to baví 🙂

    To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s