První fáze

První fáze – 6. kapitola

Teprve ve chvíli, kdy mu zapípal komunikátor, si uvědomil, že strávil s Lili a Viktorií o patnáct minut víc, než si plánoval. Nakonec se ukázalo, že sice Viktorie není jeho typ a rozhodně mezi nimi nepřeskočila jiskra, ve kterou možná Lili skutečně doufala, ale byla zábavná a milovala psy a country stejně jako Boone. Snadno si dovedl představit pár dalších piv v její společnosti.

“Omluvte mě,” přerušil Vikyino vyprávění, aby sáhl do kapsy bundy pro svůj komunikátor.

Na obrazovce nebyl žádný identifikátor. Volání tedy nepřicházelo od nikoho z rodiny ani z Ambasád, ale ani od Sandovala nebo jiného Implantátu. Přesto se jevilo jako prioritní. To bylo zvláštní. 

Stiskem aktivoval kanál a překvapeně zjistil, že na něj hledí Da’anova tvář. Hlavu měl v mírném náklonu na stranu, jednu ruku tak zdviženou, že mohl na okraji obrazovky vidět jeho mihotající se prsty a jen pro jeho oko patrný úsměv zdobil perleťové rty.

Boone rychle střelil po Lili, která ho pronikavě sledovala. Pak jím sklouzl k Viki, která vypadala trochu podrážděně, ostatně jako každý člověk, který je přerušen doslova uprostřed věty cizím telefonátem.

“Ambasáda. Doktorka Brownová. Vezmu si to venku,” zalhal okamžitě, protože nechtěl odpovídat na všetečné otázky, které by jistě následovaly, protože ačkoliv mu Da’an samozřejmě volal již mnohokrát, vždy to bylo v době, kdy byl oficiálně ve službě. Nedovedl si představit, jak by před Lili tohle volání obhájil.

Pozastavil přenos, rychle se zvedl a spěšně zamířil ven teď už hustým davem hostů. Jakmile si prorazil cestu ke dveřím a vyšel jimi, rychle se rozhlédl, kde by našel trochu soukromí. Jediné vhodné místo byl roh menší uličky po pravé straně, ke kterému vedla cesta kuřáků a skupinek lidí, kteří si prostě jen vyšli na čerstvý vzduch.

Prošel kolem nich, zašel za roh a opět aktivoval spojení.
“Da’an,” pozdravil ji a cítil, jak se mu přitom koutky zvedl v úsměvu naprostého hlupáka. Byl prostě tak rád, že ji po tolika dnech opět viděl.

“Williame,” odpověděla mu svým zvučným hlasem, který díky taelonské kadenci zazníval nad vším tím hlukem ulice, jako něco hmotného. Jako pohlazení chladné ruky po tváři, které s sebou přinášelo nespecifikovatelnou radost.

“Stýskalo se mi,” připustil otevřeně. 

“I já postrádám tvou fyzickou přítomnost.” 

K úsměvu velkého šťastného hlupáka se přidalo i pobavení, jenže obojí bylo rychle vystřídáno myšlenkou na důvod, proč Da’an pravděpodobně volá.

Boone tedy zvážněl.

“Jak to dopadlo?” zeptal se bez většího otálení.

“Velmi dobře,” odvětil Da’an s naprosto neskrývaným potěšením, které bylo vidět v tom, jak mírně přimhouřil oči a koutky jeho rtů byly stále zvednuté. “Zo’orovi se sice podařilo celou záležitost vynést na světlo jako prvnímu, ale mě se zase podařilo získat si na svou stranu většinu Synodu. O nové úrovni našeho vzájemného vztahu vědí a podporují ji. Pokud budeme jednat vyváženě a nebude narušeno poslání Taelonů na Zemi, nebudou mít žádné další námitky. Ačkoliv by mohli mít otázky…”

“Jaké otázky?” 

“Všichni byli překvapeni úspěšností našeho Sdílení a ochotou nás obou povznést náš vztah na novou úroveň, ale Ku’don a Hoshin projevili o tento experiment o něco větší zájem. Je vysoce pravděpodobné, že budou v budoucnu chtít vědět víc,” odpověděl Da’an, jako kdyby mu nepřišlo nic divného na tom nazývat to, co mezi nimi začínalo vznikat, experimentem.

Boone to ale nemohl jen tak přejít.

Doposud všechny taelonské experimenty, na které narazili, skončily špatně. To ale nebyl hlavní důvod, proč to v něm vzbudilo nelibost. Nikdo by nechtěl být nazýván experimentem.

“Experiment? To jsi jim řekl, že to je?” 

“Tak to pro ně bylo nejlépe pochopitelné,” odvětil Da’an, jak jinak než klidně, načež pozvolna naklonil hlavu na jednu a pak druhou a konečky prstů se dotkl holografické obrazovky na svojí straně, jakoby se chtěl dotknout samotného Boonea. “Ty jsi rozhněvaný, Williame,” podotkl s určitou dávnou překvapení a nepochopení v hlase.

Povzdechl si. To dělal v poslední době při rozhovorech s Da’anem až příliš často.

“Ano, jsem… trochu.” Přehodil si komunikátor z jedné ruky do druhé. “Poslední, čím chce člověk v životě být, je něčí experiment.”

“Chápu,” přikývl Da’an hluboce, “ale byl to jediný způsob, jak jim to vysvětlit, bez toho, abych jim dal pocítit alespoň zlomek intenzity našeho Sdílení. To byl jediný další způsob, jak je dovést k ochotě pochopit a přijmout, do jaké hloubky našich podstat spojení sahá. A ty sis nepřál, abych to udělal.”

Argument naprosto dokonale chápal, ale nepříjemný pocit zůstával. A zároveň se objevil pocit viny, protože tu Da’an spílal za nevhodným způsobem, jakým Synodu jejich vztah představila, ale zároveň věděl, že pro něj samotného prakticky neexistuje způsob, jak o nich komukoliv říct a dál zůstat Da’aniným Ochráncem i členem Odboje. Když Da’an poprvé políbil, odsoudil se k rozhodnutí, jakou stranu si zvolí, a věděl to. S tím vědomím do toho šel.

Prozatím ale zůstával nerozhodnutý a užíval si vakuum, které na jeho straně zůstávalo. A bylo opravdu jen na jeho straně, protože věděl, že to poslední, co by kterýkoliv člen Synodu, včetně Zo’ora udělal, by bylo chodit kolem a mluvit o něm a o Da’anovi. Troufal si tvrdit, že na to zná uvažování Taelonů dostatečně dobře a také na to vsadil, už když souhlasil s tím, aby o nich Da’an řekl Synodu. Ne, že by měl až tolik na výběr, vzhledem k tomu, že by se to Synod nakonec stejně dozvěděl.

Ale situace s Odbojem byla mnohem složitější.

Téměř všechny scénáře, které dokázal v hlavě zkonstruovat, skončily špatně. Nejhorší ze všech byl ten, kdy se Odboj o jejich vztahu dozvěděl a Doors nařídil eliminaci kompromitovaného, né-li dvojitého agenta. Což byl postup, který dokonale chápal. Ostatně neinfiltroval se poprvé a věděl, co se stane agentovi, který je prozrazen nebo zběhne. Tou nejlepší variantou, kterou si dokázal představit bylo, že by se mu podařilo Doorse a ostatní přesvědčit o tom, že nic, co je mezi ním a Da’anem není skutečné a je to jen další způsob, jak dostat z Da’ana víc informací o činnosti Taelonů na Zemi. A to by se příliš nelišilo od ‘vědeckého experimentu’.

“Měli bychom to probrat osobně,” řekl nakonec, protože se to jevilo jako nejrozumnější.

Na probírání na ulici to bylo nejen příliš osobní, ale i nebezpečné, jelikož je mohl někdo slyšet. Dokonce včetně jiného člena Odboje nebo všetečného pisálka, který by to okamžitě rozmázl v novinách. 

“Pak se tedy uvidíme za méně než deset dní,” řekl Da’an naprosto klidně, prostě srozuměn s plánem si promluvit osobně hned, jak to bude možné, a ukončil spojení bez dalšího rozloučení.

U člověka špatné znamení, pro Taelona, dokonce i tak empatického jako byl Da’an, vlastně úplně normální věc. Pokud nebyl hovor nebo úkol dokončen, mohla debata s přestávkami pokračovat třeba i týdny. Boone tušil, že je za tím jiný způsob vnímání času. Pro Da’an prostě těch deset dní neznamenalo téměř žádnou pauzu, tak proč se obtěžovat pozdravem.

Zavřel komunikátor a strčil ho zpět do kapsy.

Musel se vrátit, aby se rozloučil s Lili a Viki a pak zamířit domů. Na Implantát se dnes bavil až příliš dlouho.

“Poprvé s chlapem?” ozvalo se, jakmile se vynořil zpoza rohu.

Obrátil se po hlasu, který patřil nevysokému, hubenému mladíkovi, tak dvacetiletému, s odbarvenými konečky vlasů, který v ruce svíral cigaretu a podle toho, že se díval Booneovi přímo do očí, mluvil právě na něj.

“Nechtěl jsem poslouchat, prostě jsem tu jen tak stál a zaslechl kousek vašeho rozhovoru,” řekl omluvně mladík.

Změřil si ho a shledal, že vypadá neškodně. Nejspíš jen vysokoškolák, který se sem přišel pobavit s přáteli a teď si šel zakouřit.

“Popravdě, myslím, že kdyby to byl chlap, bylo by všechno jednoduší,” podotkl možná víc k sobě, než k mladíkovi a zašel do baru.

°°O°°

Da’an zůstalo zamyšleně hledět na komunikační panel.

Vidět William Boone, byť jen skrze přenos, bylo velmi potěšující. Pohled na to a fakt, že se onoho myšlení upřelo s velkou intenzitou na člověka, tomu přineslo vzdálený a nejasný odlesk mysli William Boone. Svazek mezi nimi byl křehký, sotva se za svazek dal považovat, ale byl tam a Da’an skrze něj mohlo cítit neuspořádané, emocemi protkané myšlenky, jimiž rezonovala nespecifická nespokojenost, která se však s jistotou týkala samotného Da’an. 

Pocítilo ji už při jejich posledním rozloučení. Tehdy tím nebylo znepokojeno. Lidé v emocionálně vypjatých situací překypovali protichůdnou energií. Da’an bylo přesvědčeno, že do jejich dalšího setkání se energie William Boone ustálí a tato nespokojenost zmizí. Jenže se tak nestalo.

Da’an chtělo pochopit, proč pociťuje William Boone to, co pociťuje, kromě zjevných příčin. Které jistě k duševnímu stavu William Boone přispívaly největší měrou, ale nebyly jediným důvodem onoho neblahého rozpoložení. Da’an si tím bylo jisté. Vnímalo to skrze tenký proud vědomí, který je spojoval, jen to neumělo definovat. Věřilo ale, že zatímco s primární příčinou nemohlo nic dělat, tuto sekundární by mohlo poznat, pochopit a vyřešit.

“Můžeme vyrazit, Da’ane?” oslovil to Joshua Doors.

“Ovšem, pane Doorsi,” odvětilo a pokynulo chodbou směrem k nejbližšímu portálu.

“Asi by bylo zbytečné vám znovu zopakovat, že pan Doors je můj otec a já jsem prostě jen Joshua…?” nechalo Joshua Doors konec otázky otevřený.

Da’an mohlo jeho otázku přejít mlčením, jak by to udělala většina Taelonů nebo nabídku zdvořile odmítnout, jak už to udělalo při třech předešlých příležitostech, kdy se Joshua Doors, z jistě zištných důvodů, pokusilo s ním navázal přátelský vztah. Jenže tentokrát, při pohledu na onoho, se rozhodlo svůj další postup zvážit.

Joshua Doors bylo stejně jako William Boone lidský muž. Mělo vysokou inteligenci, pozorovací talent a skvělé kombinační schopnosti, téměř srovnatelné s Implantátem a zároveň bylo ve svém rozhodování a uvažování oproštěno od Motivačního imperativu. Kromě toho pocházelo ze stejné společnosti, byť jiné konkrétní sociální skupiny, jako William Boone a dokonce William Boone znalo. A ačkoliv bylo o čtyři roky, dva měsíce a třináct dní mladší, než William Boone, bylo mu víc podobné, než nové Ochránce, které bylo Da’an přiděleno.

Po zvážení všech dosavadních akcí a reakcí, všech vlastních činů i vnější okolností, dospělo Da’an k tomu, že jeho empirická znalost romantických mezilidských vztahů, získaná pouze četbou a pozorováním, může být nedostatečná. A tak nemohlo odpověď získat samo.

Joshua Doors mělo možná odpověď na otázku co tížilo mysl William Boone.

“Joshuo,” zopakovalo jeho jméno zdvořile přátelským tónem.

Vlna překvapen rozbouřila už beztak divoce praskající energii kolem Joshua Doors.

“Jakmile si už myslím, že vás konečně začínám chápat, něčím mě překvapíte.”

“Lidé a Taeloni se o sobě navzájem mají stále mnoho co učit,” odpovědělo, zatímco vešlo do místnosti s portálem a rovnou zamířilo k jeho ovládacímu panelu. Rozhodlo se totiž, že bude vhodnější, aby položilo své otázky až budou na pozemské ambasádě. Lidské bytosti, které doposud navštívily Mateřskou loď, vždy vykazovaly známky neklidu, když byly na palubě. A byly ostražitější. Da’an mělo stále na paměti, nejen to v jaké pozici se nyní nacházelo William Boone, ale samozřejmě i to čí potomek bylo Joshua Doors a tak se chtělo vyvarovat jakémukoliv podezření ze strany Joshua Doors.

Aktivovalo portálové okno a pokynulo k němu rukou.

Joshua Doors odpovědělo kývnutím a vstoupilo do Portálu jako první.

Da’an to následovalo, aby to pohltil dobře známý pocit, jak se všechny dimenze, ve kterých koexistovalo, nejdříve úzce přitiskly k sobě, až cítilo příznačný pulzující tlak ve svých hlavních energetických tocích, a pak se náhle pod jeho nohama rozestoupily, jak se propadlo do dimenze, kterou ani Taeloni nebyli schopni vědomě vnímat. V tu chvíli bylo odloučeno od téměř všeho, co mohlo vnímat a cítit, ba i spojení se Společenstvem byl slabé. Jediný kontakt s živou bytostí byla pulzující lidské energie, sdílející s tímto dimenzi. A přesně to byl důvod, proč se jak Da’an, tak většina jiných Taelonů vyhýbalo osamocenému cestováním nejen Portály ale i loděmi cestujícími Mezidimenzionálem.

Členové lidské rasy, vědomí si své existence pouze ve čtyřech rozměrech, se s takovými pocity nepotýkali. Ačkoliv je na druhou stranu dlouhotrvající cestování Mezidimenzionálem doslova rozložilo na atomární úrovni, což se žádnému Taelonovi nemohlo stát.

Další z mnoha důkazů toho, že mnohem větší potenciál měla spolupráce Taelonů a Lidí a vyvážení nedostatků, než vzájemné nepřátelství a nedůvěra.

Dimenze se opět vzedmuly kolem Da’an a tak tomu poskytly body, na které se mohlo znovu uchytit. Byl to proces trvající dlouhých dvanáct sekund, než se onoho vědomá existence opět rozprostřela napříč všemi dobře známými dimenzemi.

Joshua Doors samozřejmě nebylo ničím tak nepříjemným postiženo, přesto když vystoupilo z Portálu, obrátilo se po něm a přehlédlo celé právě se zavírající portálové okno pohledem, který by lidské bytosti označily za nespokojený.

“Jak to děláte, že tím můžete cestovat přes celé světelné roky? Já si pořád ještě nezvykl na ten pocit být protažen trubkou,” okomentovalo Joshua Doors, což vypadalo jako způsob, kterým se ono pokoušelo navázat ‘nezávaznou konverzaci’. Lidé často komentovali pro lidskou rasu všeobecně nepohodlné věci, jako způsob započetí vzájemného kontaktu. To, co se nazývalo ‘veřejnou dopravou’ a mezi což patřila i Portálová doprava, bylo podle pozorování Da’an velmi štědrým tématem. Dokonce i Ronald Sandoval při několika příležitostech jen tak zmínilo, jak nepříjemné bylo cestování podzemní dráhou během ‘odpolední špičky’.

Da’an se tedy rozhodlo této nabídky využít a přistoupilo blíž k Joshua Doors.

“Není to poprvé, co jsem slyšel člověka přirovnávat cestování Portálem k protažení trubkou, což je pozoruhodné, protože mezidimenzionál funguje na principu klouzání po třinácté dimenzi. Nejsou zahrnuty žádné tunely,” odvětilo, udržuje vhodný, konverzační tón. “Připouštím však, že způsob jak, lidé vnímají samotnou realitu, se liší od toho, jak ji vnímají Taeloni.”
“Co vidíte a cítíte vy, když cestujete portálem?” položilo Joshua Doors očekávanou otázku.

“Třináctá dimenze je odtržena od všech ostatních, ale také je překrývá. Když skrze ni cestuji, jsem odtržen od všeho a zároveň všude,” pokusilo se o krátkou a pro lidskou bytost srozumitelnou odpověď.

“To zní stejně příjemně, jako nechat se protáhnout trubkou,” odpovědlo tónem, který lidé nazývali ironií, načež se obrátilo k Da’an čelem a pozvedlo ruce v pozdravu. “Děkuji za odvoz zpět na Zem, Da’ane, ale už se rozloučím. Rád bych se dostal domů před půlnocí.”

“Bylo mi potěšením, Joshuo,” řeklo a kývlo hlavou, než pokračovalo. “Mohl bych vás ještě krátce zdržet několika otázkami? Dalo by se říct, že jsou spíše soukromého charakteru.”

“Soukromé otázky? To zní zajímavě,” řeklo Joshua Doors a jeho ruce poklesly společně s tím, jak jeho energie, prosakující skrze hmotnou schránku, vzkypěla zvědavostí, která se v podobě tupých krátkých úponků natáhl k Da’an. “Co chcete vědět, Da’ane?” 

“Nemohl jsem si nevšimnout, že vy a kapitán Marquettová jste si velmi blízcí. Je to tak?” 

“Dá se to tak říct. Tedy… zatím se vídáme jen krátce, ale doufám, že by to mohlo přerůst v něco vážnějšího,” odpovědělo Joshua Doors.

“To znamená, že mezi vámi není romantický vztah?” zeptalo se vnitřně mírně zmatené. Před deseti hodinami a sedmi minutami bylo Da’an na přistávací ploše svědkem něčeho, co rozhodně považovalo za intenzivní, vzájemnou touhu Joshua Door a Lily Marquett splynout v jedno. Copak se mohlo tak nesmírně mýlit? Pokud ano, mělo menší znalosti lidských vztahů, než si ještě před třemi pozemskými minutami myslelo.

“Je… tak trochu,” dostalo se tomu od Joshua Doors další neurčitá odpověď. “Lily je ten typ ženy, se kterým nikdy není nic snadné. Nestěžuji si, naopak, ona je opravdová výzva, ale těžko můžu definovat, co mezi námi je,” rozvedlo to, ještě předtím, než si Da’an změřilo podezřívavým pohledem. “Proč vás zajímá můj vztah s kapitánem Marquettovou?”

“Nezajímám se o váš vztah s kapitánem Marquettovou jakožto takový, ačkoliv mě samozřejmě těší, že našla někoho, s kým se může sdílet,” odvětilo smířlivě a využilo jejich fyzické blízkosti, aby se konečky prstů dotklo tryskajících oranžových pramenů lidské energie. Byly horké, naprosto nepodobné poklidnému chladu Taelonské životní síly a pod dotykem onoho se stáhly zpět do hmotné schránky, představující Joshua Doors, a společně s nimi zesláblo i podezření ve tváři lidské bytosti. 

“Můj zájem je spíše teoretický. Chtěl bych se dozvědět víc o… romantickém druhu mezilidských vztahů. Jak pro mě osobně, tak pro Synod a celé Společenství je to aspekt lidstva, který je velkou záhadou. Chtěl bych ho víc prozkoumat a pochopit, pokud to bude v mých silách.” 

“A já vám v tom mám pomáhat?” 

“Ano.”

“Vybral jste si mě proto, že se vídám s Lily Marquettovou?”

“Ne, to není důvod, proč bych se chtěl dozvědět víc o tomto specifickém druhu lidských vztahů právě od vás. Připouštím ale, že vidět vás dnes s kapitánem Marquettovou pro mě bylo znamením, že jste tou nejvhodnější osobou.”

Da’an zformulovalo svá slova jako lichotku a dál se dotklo každého horkého úponku, který se k tomu natáhl. Obojí s kýženým efektem. Slabé, proti energii samotného Da’an, křehké oranžově zbarvené proudy, které se stále snažily dostat se blíž, jako kdyby snad mohly vycítit smysl Taelonské energie, změnily barvu na modrou na okrajích s nádechy zelené a přestaly tak divoce dorážet. Zůstaly blízko fyzického těla Joshua Doors, kde se proplétaly jeden s druhým ve vlastního energetického pole.

“Obvykle se mě lidé ptají na mé politické úspěchy, spíš než na milostné, ale udělám, co bude v mých silách, abych vám odpověděl,” odpovědělo Joshua Doors s falešnou skromností znějící z jeho tónu, odrážející se v jeho tváři i vibrující v jeho energii.

“Tím jsem si jist,” odpovědělo Da’an další lichotkou, čímž úspěšně zbavilo Joshua Doors i posledních zbytků ostražitosti. Poté ustoupilo z fyzické blízkosti člověka, aby se tak dostalo i z intenzivní blízkosti jeho energie a vydalo se směrem k výhledu na město.

I po letech strávených na Zemi byla chaoticky tryskající lidské životní síla, nesoucí s sebou emoce a náznaky myšlenek… tak jiných a přesto tak podobných taelonským… něčím, co dokázalo zblízka vnímat jen po určitou dobu. Až na několik výjimek s William Boone v čele. Ostatní, například Joshua Doors, sledovalo raději z větší vzdálenosti, kde stále mohlo vnímat jejich přítomnost a dotýkat se energetických vln, který se z nich uvolňovaly do okolí, ale nemuselo se přímo dotýkat samotné aury životní energie vířící a vzdouvající se kolem jejich hmotných těl. Většinou to bylo dostačující, aby mohlo správně odhadnout úmysly a rozpoložení člověka, se kterým mluvilo, a vhodně reagovat.

Nejinak tomu bylo i teď. Vnímalo, že to Joshua Doorse následuje a je zvědavé. Ono si ale dalo na čas, aby správně zformulovalo svou otázku tak, aby dostalo odpověď, ale zároveň nevzbudilo žádné další podezření. Nakonec se rozhodlo přistoupit k tématu z větší dálky, jak by řekli lidé.

“Studoval jsem vaší literaturu a ta přímo překypuje mnoha různými způsoby, jak dva lidé… muž a žena… vytvoří pár. Je jich tolik a napříč časem a kulturami se natolik liší, že pro mě bylo mé studium spíše matoucí, než aby mi objasnilo, jak se lidé romanticky sbližují,” popsalo jak zmatené skutečně bylo téměř od samého počátku svého zájmu o romantický aspek mezilidských vztahů. “Nakonec jsem dospěl k názoru, že pro pochopení fungování romantických vztahů v dnešní době a na tomto kontinentu, bych měl své studium časově a místně omezit. Zkusil jsem se zaměřit na literaturu a posléze i vědecké studie za poslední sto pozemských let,” obrátilo se na Joshua Doors, který stál dva kroku za ním, “jenže i ty byly natolik nekonzistentní, že mi neposkytly dostatečné odpovědi na mé otázky.”

“Nevím, co pro vás znamená sto let, ale pro nás je to dost dlouhá doba. Na Zemi se toho za sto let stane hodně. Tady u nás ve Spojených státech se za tu dobu událo mnoho přelomových událostí, které změnily pohled lidí na romantické vztahy. Věci jako… volební právo žen, druhá světová válka, revize rodinného práva, vznik zákonů bojujících proti diskriminaci žen… A ty změny pořád probíhají. Teď jsou ve hře práva homosexuálů na manželství a adopci,” odpovědělo Joshua Doorse obsažněji, než Da’an očekávalo. “To všechno mění pohled společnosti. Věřte mi. Třeba to, jak se můj otec choval k mojí matce… jakoby byla vzácný kus ve sbírce jeho uměleckých děl o který se musí pečoval, ale očekává se, že bude vždy tam, kam ho člověk položí… to už by dnes většina žen nesnesla.”

“Pokud jsou pravidla tak proměnlivá, jak se v nich vyznáte?” 

“Nijak, protože žádná pravidla nejsou,” prohlásilo Joschua Doors na což Da’an zareagovalo tázavým nakloněním hlavy. “Máme zákony, která říkaj, co je nepřijatelné. Všechno ostatní je jen otázka zvyků, napodobování chování ostatních a vlastních představ o tom, jak by vztahy měly fungovat. A samozřejmě o tom, co člověk chce.”
“To je přístup, který s sebou přináší nekonečné množství proměnných,” podotklo Da’an, projevuje své skutečné vnitřní rozčarování. Pokud dva Taeloni zatoužili po Sdílení, jednoduše to obě entity věděly. Spojení skrze Společenství jim poskytovalo snadný způsob, jak jedno druhému své úmysly sdělit a pokud i tak vznikla nejistota, vždy se dala použít slova. Jednoduchý a přímočarý návrh a jednoduchá a přímočará odpověď. Ale vztahy lidských bytostí byly plné náznaků, polopravd a lží. Jedním z úkolů Da’an bylo se v tomto spletitém labyrintu vyznat a to také dělalo s vysokou mírou úspěšnosti, ale… v případě Willam Boone toužilo po snadném, přímém a úplném pochopení, jakého bylo možno dosáhnout mezi dvěma Taelony.

“Jak má pochopit tyto spletitosti někdo, kdo nebyl už od narození jejich součástí?”
“Někdo jako Taeloni?” zeptalo se Joshua, ale na odpověď nečekalo. “Asi byste se musel ptát na konkrétní věci.”

“Rozumný postup,” přikývlo. “Když se dva lidé shodnou na tom, že si přejí být pár, co obvykle následuje?” 

“Jestli jsou si oba jistí, že chtějí být pár, tak bych řekl, že mají to nejtěžší za sebou,” odvětilo Joshua Doors pobaveným tónem. “Spíš byste se měl ptát, co dělají předtím.”

To byl zajímavý poznatek. Pokud mohlo Da’an soudit, před prvním Sdílením s William Boone, během kterého se shodli, že si oba přejí Sdílení opakovat a prohloubit ho, mezi nimi nebyly jiné, než pouze přátelské interakce. Alespoň lidské interakce. Protože nemohlo přehlédnout, jak se postupně měnil způsob, jakým energie William Boone reagovala, když mu bylo nablízku. Právě to onoho dovedlo hlubším úvahám o lidské bytosti se jménem William Boone a k poznání, že jeho fyzická i mentální blízkost je pro onoho důležitá, příjemná a je víc než jen vítána, byla téměř požadována. 

Když si to Da’an uvědomilo, otevřelo se William Boone v pozvání, jakoby to udělalo s jiným Taelonem. Jakmile William Boone přijalo jeho pozvání a Sdíleli se, nepovažovalo Da’an za nutné znovu dávat najevo svůj zájem o další Sdílení. Považovalo právo na něj stejně jako právo na jeho odmítnutí za samozřejmé. Mezi Taelony by o tom nebylo třeba diskutovat. Jak si ale teď zpětně jasněji uvědomilo, William Boone jen šest hodin po skončení jejich prvního Sdíleni chtělo vědět, že nebylo ojediněné. Přikládalo to tomu, že Sdílení nebylo pro lidské bytosti přirozené a tak mohlo být William Boone nejisté, ale možná v tom bylo i něco jiného. Něco, co bylo součástí té části lidské kultury kterou Da’an nemělo dostatečně prostudovanou.

Mohla to být odpověď na otázku?
“Dobrá tedy. Co předchází tomu, než se dva lidé rozhodnou být pár?”

“Úplně nejdřív si musí padnout do oka.”

“Padnout do oka?” zopakovalo zvědavě.

“Ano.” Kývl Joshua Doors rozvážně. “Nikdo vám přesně neřekne, co to znamená, ale každý to v životě zažil. Většina lidí víckrát. Je to prostě pocit, že ten, kdo se vám líbí, o vás má taky zájem. A obvykle je to taky ten kousek odvahy, který jednoho… nejčastěji muže… vyburcuje k tomu, aby druhého…. ženu, oslovil a někam ji pozval. Třeba na oběd, večeři nebo skleničku.”
Zdálo se, že krok ‘padnout si do oka’ ono a William Boone absolvovali správně. O vzájemném zájmu totiž nemohlo být pochyb. Krok druhý však neabsolvovali vůbec.

“Rozumím. Společné jídlo má ve většině lidských kultur velmi důležité postavení a je i součástí… svatby, která dvojici zajišťuje mnoho společenských, ale také ekonomických výhod. Je tedy nezbytné i pro samotný vznik romantického vztahu který svatbě předchází?” 

“Rozhodně.” Přikývlo Joshua Doors rozhodně. “Zejména první… jak vy říkáte… společné jídlo je důležité. Je potřeba nejen udělat dobrý dojem, hlavně si musí dvojice rozumět. Když si nerozumí, nevede to nikam.”

Ačkoliv společně nikdy nejedli, Da’an bylo přesvědčeno, že porozumění mezi nimi vzniklo a nadále se prohlubovalo.

“A pokud si rozumí?” 

“Potom se obvykle vídají tak často, jak jim to práce umožní,” odpovědělo a když Da’an naklonilo hlavu v otázce, pokračovalo: “To znamená, že spolu jdou na další jídlo. Můžou taky navštívit nějakou společenskou akci, jít do divadla, kina nebo do galerie. Na pouť třeba… tam jsme byli s Lili před pár dny.” Joshua Doorse se usmálo nejspíše při vzpomínce, jejíž odraz sklouzl po onoho hlavě jako vlna zelenkavé energie. “A když tohle všechno jde dobře, obvykle se vzájemně navštíví doma. To může být zlomový bod ve vztahu.”

To se zdálo pochopitelné. Pro členy lidské rasy mělo vlastnění předmětů, ale i míst k životu nesmírný význam. Všechny války, včetně té poslední, která jejich planetu téměř proměnila v neobyvatelný kus horni, se vedly mimo jiné i proto, že někteří toužili mít víc než ostatní a to, co považovali za své, bránili i za cenu životů jiných. Takový pojem vlastnictví Taeloni neznali, ačkoliv Da’an se ho naučilo na čistě intelektuální úrovni chápat. Byl to jediný způsob, jak uspět ve své misi. Rozumělo tedy důležitosti gesta, o kterém Joshua Doors mluvilo. 

“Vzájemná návštěva domova je tedy to, co dva činí oficiálně párem?” 

“Může být… pro někoho. Pro jiného je to třeba první sex. Pro dalšího, až když svou vyvolenou seznámí s rodiči. A někdo se neusadí ani po svatbě,” řeklo a pozvedlo ruce, společně s tím, jak pokrčilo rameny. “Říkal jsem, že přesná pravidla nejsou. Popsal jsem vám jen modelovou situaci. To, jak si většina lidí dnešní doby, tady v Americe, představuje ideální seznámení se svou budoucí druhou polovičkou. Nic víc.”

“Chápu,” řeklo částečně pro sebe a zamyšleně obrátilo svou pozornost k výhledu na město, kde skrze holografické sklo velmi jasně vidělo proudy elektrické energie, jak putují městem a dodávají mu život. 

Dostalo své odpovědi a jak věřilo, přišlo na důvod, proč William Boone stále cítilo nespokojenost týkající se Da’an. Nechtěně pominulo lidskou kulturu, která musela být pro William Boone důležitá. Byla doslova onoho součástí. Poslední, co chtělo, bylo ignorovat jakoukoliv část William Boone, naopak přálo si pochopit lidskou bytost do hloubky samotné její podstaty. Splynout s ní, jak jen to bude možné. A to se nikdy nemohlo stát, pokud by nadále ignorovalo to, co bylo na samotném povrchu William Boone.

Dotek horké, lidské energie plné zvědavosti to vyrušil z uvažování.

Obrátilo se k Joshua Doors, které se přiblížilo natolik, že se mohl nejen snadno dotknout proudů energie které z toho vyvěraly, mohl by se ho dotknout i na čistě fyzické úrovni.

“Proč se Taeloni začali tak najednou zajímat o lidské milostné vztahy?” zeptalo se Joshua Doors nejen zvědavě, ale opět trochu podezřívavě.

“Naším cílem vždy bylo a stále je porozumět lidem a přiblížit se jim natolik, aby naše spolupráce byla co nejefektivnější a nejprospěšnější pro obě strany. Nemůžeme opomenout žádný aspekt lidství, protože cokoliv může být důležitým bodem, kde se lidé a Taeloni střetnou v harmonii,” odpovědělo mu pravdou, která se stala pravdivou až nedávno.

“To nemyslíte vážně? Vy snad doufáte, že by Lidé a Taeloni…! To je směšné!” zasmálo se Joshua Doors.

Da’an naklonilo hlavu na stranu.

“Připadá vám to tak nemožné?” 

“Ano, to tedy připadá,” souhlasilo a dál se při tom pobaveně usmívalo. “Při veškeré úctě k vám, Da’ane, nejste lidé. Uvnitř ani zvenčí. I tahle tvář,” pokynulo rukou k jeho obličeji, “která má vypadat jako lidský obličej je sotva jeho napodobeninou. Jak vypadáte pod ní… to je prostě… příliš nelidské. Ano, svým způsobem krásné, jako nějaké socha v moderní galerii, ale žádného normálního člověka to nemůže přitahovat.”

Jak z tónu tak z energetického pole Joshua Doors vnímalo, že je silně přesvědčeno o pravdivosti svých slov a to nemohlo Da’an pominout. Ačkoliv dosavadní zkušenosti s William Boone hovořily o opaku, muselo připustit, že čistě fyzický aspekt svého vztahu doposud neprozkoumali dostatečně hluboko, aby mohli být vyneseny závěry. Vlastně William Boone vidělo přirozenou podobu Da’an v součtu po dobu dvou minut a třinácti vteřin. Pro lidskou bytost to byl velmi krátký čas. Zcela objektivně bylo možné, že by William Boone změnilo svůj pohled na Da’an, kdyby bylo s onoho přirozenou podobou konfrontováno častěji nebo déle, ale Da’an si to nemyslelo.

Důvěřovalo William Boone. Zatímco s Joshua Doorse nemělo žádné hlubší spojení.

“Váš názor beru na vědomí, nicméně je jenom jeden ze čtyř miliard, proto ho nemohu považovat za platný pro celé lidstvo. Já sám,” dotklo se své hrudi pro zdůraznění svých slov, “se domnívám, že potenciál tu je a pouze čas ukáže, kdo z nás má pravdu.”

“Na to nebude stačit ani všechen čas vesmíru!”

“Jak říkám, pouze čas ukáže,” zopakovalo a protože vidělo, že se Joshua Doors nadechuje k další větě, pozvedlo ruku do jeho aury, aby tak jeho slova zadrželo, a pokračovalo. “Děkuji vám za vaše odpovědi. Byly velmi poučné a daly mi námět k přemýšlení. Pro dnešek však žádné další otázky nemám, takže vám popřeji dobrou noc, pane Doorsi.” 

Pozvedlo ruce v Taelonském pozdravu, čímž dalo Joshua Doorse najevo, že už neplánuje dál pokračovat v rozhovoru, a odvrátilo se opět k výhledu z okna.

Muselo zvážit, jak vhodně postupovat, aby krok druhý v jejich vztahu s William Boone, proběhl úspěšně.


5. kapitola7. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s