Ochráncova rutina

Ochráncova rutina – 1. kapitola

Autor: Lanevra
Hlavní postavy (páry): Da’an, William Boone, Ronald Sandoval, Lili Marquette, Augur (Da’an/Boone)
Stručný děj: Booneův návrat do služby je hořkosladký, protože byl dočasně zbaven funkce Da’anova ochránce, kancelářská práce je ubíjející a jeho nový Skrill se chová podivně. Brzy se ale jeho život vrátí do starých kolejí, když se Da’an ocitne ve špatný čas na špatném místě.
Poznámka: Přímo navazuje na „První fáze„.


“Je poslední ze série Gamma,” řekla doktorka Brownová, když otevřela chladící kontejner a odhalila Skrill. “Nově vyvinutá serie Delta je stejně účinná, ale má nižší zpětnou mentální vazbu, díky čemuž je lépe ovladatelná,” pokračovala, přičemž zpětnou mentální vazbou jistě myslela vlastní vědomí. “Da’an ovšem rozhodl, že vám bude přidělen poslední skrill serie Gamma, i když už byl určen k likvidaci.”

Boone si byl jistý, že to doktorka zmínila proto, že přidělení starší generace Skrillu považovala za něco jako trest. Opak byl ale pravdou. Dalo mu hodně práce se neusmát při vzpomínce na včerejší večer, kdy nad večeří – stále bylo cosi abstraktního na myšlence, že Da’an vařil a pak společně večeřeli, ale rozhodně to bylo hezké – mluvili o spoustě věcí, včetně faktu, že měl dnes Boone dostat svůj nový Skrill. Da’an se samozřejmě nezapomněl zmínit o existenci nové série i jejich výhodách, nebo alespoň o tom, co za výhody považovala doktorka Brownová. Na to konto Boone přiznal, že už si na myšlenky Skrillu někde v pozadí své hlavy zvykl a že mu během posledních čtrnácti dnů ten pocit chyběl, stejně jako by mu chyběl samotný Kondor. Da’an mu slíbil, že se postará, aby mu byl přidělen Skrill stejné generace jako byl Kondor a také to udělal.

“Jestli tak Da’an rozhodl, jistě k tomu měl dobrý důvod,” odpověděl, jak se očekávalo od Implantátu a položil ruku na opěrku.

Doktorka Brownová na to nic neřekla, jen na něj úkosem pohlédla, než vyjmula Skrill z boxu a položila ho na Booneovo předloktí.

Úponky Skrillu se téměř okamžitě zabořily do jeho paže. Ten pocit byl stejně nepříjemný, jako poprvé a tak jako tehdy, i tentokrát zatnul zuby, aby mu neuniklo bolestivé syknutí. Kupodivu se ale bolest rozplynula rychleji, než poprvé a okamžitě se objevil ten dobře známý pocit vědomí na pozadí Boonovy mysli. Bylo to zmatené, dalo by se říct rozespalé vědomí, ale bylo tam. A s ním přišla i úleva. I když bylo vědomí Skrillu nejasné a už teď bylo zřejmé, že je jiné než Kondora, bylo tam a to bylo uklidňující.

Spokojeně si protáhl ruku teď opět tak známně zatíženou Skrillem.

“Má jméno?” zeptal se, prohlížeje si svého nového společníka.

“Jméno?” odpověděla mu doktorka otázkou.

Zvedl k ní pohled.

“Doktor Clark dal mému poslednímu Skrillu jméno Kondor. Zvykl jsem si na něj tak odkazovat.”

“Jak jistě víte, doktor Clark už u Přátel nepracuje,” odvětila doktorka Brownová, jako kdyby to byla adekvátní odpověď na jeho původní otázku.

Nekomentoval to, protože Skrill právě přišel k plnému vědomí. Využil toho a vyslal k němu stejné neurčité ‘ahoj’ jakým už několik měsíců zdravil Kondora. Odpovědí mu byla plachá zvědavost. Ne dobře známý pocit hladu spojený s rozmrzelostí, kterým ho každé ráno vítal Kondor a který nezmizel, dokud mu neposkytl pořádnou snídani tím, že se sám najedl. Nový Skrill byl rozhodně méně výbojný, než Kondor. Vlastně víc než to. Zdál se být až trochu bojácný a neochotný komunikovat.

Boone zvedl ruku, zatnul pěst a vyslal příkaz k nabití před střelbou.

Skrill zareagoval okamžitě. S tím problém nebyl, ale chyběla otázka, kterou by Kondor položil a která by se volně dala přeložit jako ‘kam a na co mám střílet?’. Nový Skrill se choval jako zvíře, které bylo naučené poslouchat bez zaváhání, ale ne proto, že chtělo svého majitele poslechnout, ale proto, že se bálo trestu. Ne jako Kondor, který sice také plnil příkazy bez váhání, ale často se to neobešlo bez neurčitých poznámek a nejasných komentářů. Nemluvě o komentování takových věcí, jako byl hlad, nevyhovující teploty a vlhkost a zbytečný hluk, který Kondorovi vadil. Vlastně kdyby ho Boone nechal a cíleně neignoroval, nejspíš by mu poskytl názor na úplně všechno, co se kolem dělo.

Tento Skrill byl tak jiný. Jeho vědomí bylo svou bojácnou servilností až… nepříjemné. Rozhodně to byl nezvyk. Boone ale neztrácel naději, že se to časem zlepší, protože podobně to bylo na počátku i s Kondorem. Předtím, než si uvědomil, že je to živá a do značné míry vnímající bytost. Potom, co mu doktor Clark ukázal, kam až vnímavost Skrillů sahá, nechal Kondorovi větší volnost, přestal to rušivé ve své mysli podvědomě potlačovat a naopak ho začal vědomě vnímat. Teprve tehdy se z Kondora stal takový Skrill, na který teď vzpomínal.

“Měl byste navštívit střelnici, abyste se se Skrillem sžil,” doporučila doktorka.

“Jistě, to udělám, doktorko,” souhlasil a nechal poklesnout energetický náboj ve Skrillu. “Děkuji,” dodal, když se zvedal.
Potom co se s doktorkou rozloučil se ocitl na chodbě Ambasády s jasným plánem na odpoledne. Návštěva střelnice  byl totiž dobrý nápad. Možná tím Skrill ponoukne být více… otevřený. Navíc, protože měl veškerou administrativu pro dnešek hotovou, měl volné odpoledne, které mohl věnovat tréninku.

A také musel Skrillu najít jméno.

°°O°° 

V budově Ambasády bylo leccos. Kanceláře, laboratoře i místa, kde se daly pořádat recepce pro větší počet lidí, ale výcvikové a tréninkové středisko pro Implantáty tam samozřejmě nebylo. To se nacházelo na okraji města v průmyslové čtvrti, kde se dalo Skrilly doslova vyhazovat do vzduchu cokoliv, aniž by to někoho vyděsilo. Zvláště noví Implantáti dokázali v prvních dnech způsobit Skrillem víc škod, než užitku. Žádná lidmi vynalezená ruční zbraň neměla totiž tak velký ničivý potenciál jako Skrill a proto ani nejlepší vojenský výcvik člověka nepřipravil na to mít takovou sílu pod kontrolou.

Nezvládnutá síla nebyl Booneův problém. Dalo by se říct, že tím byl přesný opak. Nový Skrill sice fungoval bezchybně, byl stejně dobře ovladatelný jako Kondor, ale prostě mu chybělo… něco. Výbojnost. Živost.

Ten pocit, že něco chybí, byl tak silný, že ho přivedl zpět na Ambasádu s myšlenkou se podívat do záznamů o svém Skrillu. Jeho přístup byl samozřejmě omezený, teď, když byl suspendovaný z místa Da’anova osobního Ochránce, ještě omezenější, ale třeba by ho něco praštilo do očí.

Vešel do své kanceláře a zarazil se doslova uprostřed kroku.

Byl tam Zo’or, stál u jeho stolu a v rukou držel několik listů papírů. Nebylo to samozřejmě nic důležitějšího, než objednávka kancelářských sponek nebo žádost o nový kávovar, kterou mu dnes předal Sandoval, ale přesto… Boone neměl rád, když se někdo hrabal ve věcech na jeho stole a když to byl zrovna tento Taelon, nelíbilo se mu to ještě víc.

Srovnal obličej do zdvořilé masky, než si dostatečně hlasitě odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost. Samozřejmě věděl, že ho doteď Zo’or prostě jen okázale ignoroval. Taeloni totiž měli skvělý sluch na to, že neměli uši v konvenčním slova smyslu.

Vetřelec zvedl pohled od papíru, přes jeho okraj si Boonea změřil, a pak ho nechal spadnout na stůl.

“Zo’ore,” oslovil ho uctivě i zvedl ruce v taelonském pozdravu. “Čemu vděčím za tu čest?” zeptal se a téměř se musel kousnout do jazyka, aby nezněl ironicky.

“Nebyl jste na půdě Ambasády,” konstatoval Zo’or zřejmé. “V rámci své suspendace máte vykonávat jen administrativní práci.”

“Dnes mi byl přidělen nový Skrill,” pozvedl ruku, aby ukázal nový úpon ovíjející se mu kolem ruky. “A protože jsem měl své pracovní povinnosti splněné už před polednem, rozhodl jsem se odpoledne věnovat tréninku. Chci se co nejrychleji sžít s novým Skrillem, abych byl plně připraven, až se vrátím na místo Da’anova osobního Ochránce.”

Zo’or pozvedl bradu a vykročil směrem k němu, ruce zvednuté nad pas a prsty probíraje vzduch. V jeho případě to ale nebyly jemné, půvabné pohyby jako u Da’ana. Ano, stále jim nechyběla jistá ladnost a lehkost, protože byl Zo’or stále Taelon a už jen jejich přirozené váha jim propůjčovaly dojem, že porušují zákony přitažlivosti. Přesto bylo v Zo’orových pohybech napětí, snad jako kdyby jeho energie měla negativní náboj, kterým všechny kolem dokázal snadno odpudit.

“Zajímavé, jak jste si jist,” začal Boonea pomalu obcházet v kruhu, který byl o mnohem menší než u něj bývalo zvykem, “že se vrátíte na pozici Da’anova Ochránce,” dokončil, když se zastavil po jeho pravém boku.

Nenechal se vyvést z míry ani jeho blízkostí ani výhrůžkou o které si byl jist, že je planá. Teoreticky měl Zo’or možnost ho přidělit jinam, ale zaprvé si byl jist, že by to Da’an nedopustil. A zadruhé – i když se mu to příčilo – Synod dal jeho vztahu s Da’anem zelenou a přinejmenším dva jeho členové byli zvědaví na vývoj ‘experimentu’ a ten by nemohl pokročit, kdyby ho Zo’or dostal pryč z Ambasády. To muselo být jasné i Taelonům. Takže tím bylo jeho místo na Ambasádě svým způsobem pevně zajištěno.

S klidem se obrátil po Zo’orovi a střetli se s jeho chladně kalkulujícíma očima.

“Ať budu přidělen kamkoliv, dokud jsem ve službách Přátel, budu dělat ve službě i ve volném čase vše pro to, abych jim co nejefektivněji sloužil,” odpověděl naprosto adekvátně pro Implantát.

Povedlo se mu to dobře, protože ho Zo’or ještě pár vteřin upřeně sledoval, než se odvrátil a vykročil k oknu.

“Už nějaký čas se marně snažím přijít na to, čím jste si vysloužil tak intenzivní Da’anův zájem. Občas,” obrátil se zpět k Booneovi, ale to už byl dobré čtyři metry daleko, mimo dosah Taelonského čtení energie,“ve vás spatřuji určitý nepatrný potenciál. Jako byste byl jen o něco málo… vyspělejší než většina příslušníků vaší rasy. Ale většinu času,” úkosem na něj pohlédl, “se nijak nelišíte od průměrného Implantátu.”

Zo’or neměl nejmenší tušení, že tím právě složil Booneovi poklonu za skvěle odvedenou práci při infiltraci. A také, že se přiznal k vlastní zaslepenosti ne-li hlouposti. Da’an jistě nevěděl vše, ale dokázal si spoji střípky v dostatečně celistvý obraz, aby pochopil. Zo’or, pokud by se lépe díval, by ty střípky možná mohl také objevit, jenže on je ani nehledal. Byl příliš přesvědčený o nadřazenosti Taelonů nad primitivním lidstvem, že žádného člověka nedokázal považovat za skutečnou hrozbu. Ať už jako člena Odboje pracujícího proti Taelonům nebo na čistě osobní úrovni.

“Jsem, kdo jsem. Jen obyčejný policajt s trochou mimozemské technologie v hlavě. Sám se divím, čím jsem si vysloužil tu čest být Da’anovi bližší než kdokoliv jiný,” pronesl s pokorou pravého Implantátu, ale s úmyslem si píchnout.

Trefil do černého. Zo’or se prudce obrátil a dokonce na malý okamžik ztratil kontrolu, odhalujíce síť do fialova zbarvených energetických drah. Tím Booneovi jen znovu potvrdil, že jeho vztah k Da’anovi je mnohem hlubší a nejspíš i osobnější, než jen to, že byli oba členy Synodu a byli samozřejmě svázáni do Společenství.

“Hodně si o sobě myslíte, veliteli Boone,” pronesl s taelonském kadencí, které v jeho případě ale nezpůsobila pocit tepla, jako když mluvil Da’an, ale naopak závanu chladu. “Ale ve skutečnosti se velmi podobáte svému Skrillu,” přistoupil o něco blíž, ovšem zůstal ve své obvykle víc jak metrové vzdálenosti. “Je vůči vám na stejném vývojovém stupni, jako vy jste vůči Da’anovi.”

“Pokud smím říct svůj názor,” řekl, opravdu ponechávaje Zo’orovi prostor, aby ho přerušil, jenže zároveň udělal krok kupředu, aby svou blízkostí na Taelona zatlačil, “myslím, že jsou Skrilly mnohem vyspělejší a inteligentnější, než se může na první pohled zdát.”

“Možná,” připustil Zo’or a přesně, jak Boone očekával, rozšířil vzdálenost mezi nimi tím, že ukročil stranou a tak se dostal blíž východu z místnosti. “Avšak konečným výsledkem jejich setkání s námi bylo, že nám nyní patří. A jedině výsledek je to, na čem záleží.”

Bylo jasné, že tím Zo’or řekl své poslední slovo. Věnoval Booneovi ještě chladný pohled, než mu ukázal záda a s taelonskou tichostí a lehkostí vyplul na chodbu. Sledoval ho jen do té doby, než si byl jist, že zmizel za rohem, a potom přistoupil ke svému stolu, kde Taelon nechal několik otevřených složek a rozházených papírů. Kdo by tušil, že příslušníka evolučně i technicky vyspělé rasy bude bavit přehrabovat se někomu ve stole, i když na druhou stranu… Co vlastně Taeloni po celou dobu dělali jiného?

Srovnal poslední papíry a posadil se.

Přišel zjistit víc o svém Skrillu, což měl také v plánu udělat a Zo’or nebyl důvodem, aby na podivné chování svého Skrillu zapomněl. Bylo docela zřejmé, že neměl žádný skutečný důvod k návštěvě, kromě snahy ukázat svou nadřazenost. To nebylo u Zo’ora nic nového.

“Zapnout.” Obrazovka se po jeho povelu rozsvítila. “Vyhledat v inventárních záznamech složky Skrillů serie Gamma a zobrazit.”

Pokud šlo o Taelonské záznamy celá jedna subkasta se zabývala jen katalogizováním informací do velmi propracovaného vzájemně propojeného informačního systému, který byl naprosto závislý na komplexnosti jejich jazyka. To, společně se zabezpečením, byl důvod, proč se Odboji nikdy nepodařilo z jejich záznamů nic dostat, i když měl snadný přístup k jejich počítačům a od chvíle, kdy se Boone naučil Taelonsky, znali i jejich jazyk.

Záznamy, které spoluvytvářely s lidmi, byly ale úplně jiný příběh. V těch byly i Skrilly, přes veškerou úctu, se kterou o nich mluvili Implantáty, založené jako obyčejná inventární položka hned vedle neprůstřelných vest pro bezpečnostní oddíly Dobrovolníků.

Proto se mu na obrazovce objevil dvacet osm složek s patřičnými inventárními čísly a výrazným označením, že dvacet tři položek už bylo odepsáno jako ztráta. Nemusel by svůj Skrill dlouho hledat i kdyby nebylo jeho inventární číslo jako úplně první. Podle toho se zdálo, že byl jako první zanesen do systému, což by znamenalo, že byl nejstarší své generace. Jaktože tedy nebyl doposud nikomu přidělen?

Otevřel složku. Obsahovala základní parametry Skrillu, jako jeho délka a váha, stejně jako maximální dosažitelná hodnota výkonu. Také už v ní byl zanesen jako nositel a skutečně, čas, po který byl podle záznamů Skrill aktivní, bylo pouhých pět hodin. 

Pokud by věřil tomu, co bylo ve složce psáno, jeho nový Skrill téměř dva roky neopustil stázový box, do kterého byl uložen hned po dosažení dospělosti. To bylo zvláštní.

Namátkou zkusil otevřít složku dalšího ještě funkčního Skrillu. Záznamy tam byly velmi podobné; základní parametry, jméno nositele, místo, kde se Skrill nacházel, čas, po který byl aktivní, a zbývající čas do jeho výměny za novou generaci. Dalo by se tedy říct, že se záznamy jeho nového Skrillu a jakéhokoliv jiného Skrilu nelišily ničím víc, než jen tím, že jeho Skrill z nějakého důvodu nebyl nikdy nikomu přidělen. Třeba v důsledku administrativní chyby. Skoro by tomu uvěřil, kdyby na samém konci dokumentu nenarazil na poznámku obsahující jméno Skrillu: Vlaštovka.

U svého Skrillu si ničeho takového nevšiml. Pravděpodobnost, že by to přehlédl se rovnala nule, ale stejně se do složky svého Skrillu vrátil a zkontroloval to. A opravdu, poznámka byla prázdná. Jako kdyby jeho nový Skrill nikdy neprošel starostlivýma rukama doktora Clarka.

Podíval se na Skrill a trochu se zamračil.

Tady něco rozhodně nehrálo. 

Zavřel inventární záznamy a sáhl po svém komunikátoru, aby se spojil s Augurem přes bezpečnou linku. Netrvalo to dlouho a na obrazovce se objevila známá tvář, za níž byli vyskládané lahve alkoholu. Sklad v Planet.

“Zdravím. Vás odněkud znám, pane,” předstíral Augur zamyšlení. “Aha, už vím, William Boone. Dřív snad můj přítel, ale teď… nezavoláš, nenapíšeš, útratu v mé baru neuděláš…” 

“Víš, že mě Taeloni posadili na trestnou lavici. I ta jedna návštěva Planet byla risk.”

“Dejme tomu, že ti odpustím, ale jen když řekneš, že voláš čistě ze zdvořilosti,” řekl s předstíranou vážností, na což Boone mohl jen předvést svůj nejlepší omluvný obličej. Augur si povzdechl: “Myslel jsem si to. Mě taky nikdo nezavolá si jen tak pokecat. Co je to tentokrát? A pokud se chceš zeptat, jestli už jsem se dostal do té Ma’elovy koule, tak ti říkám,” zagestikuloval prstem proti obrazovce, “že o té zpropadené věci nechci nic slyšet a už vůbec o ní nechci mluvit. Nejraději bych byl, aby vůbec neexistovala, protože stále odolává mému šarmu.”

“Neboj, jde tu o něco jiného,” ujistil ho s pobaveným úsměvem a zvedl pravé zápěstí před obrazovku. “Dnes jsem dostal nový Skrill…”

“Gratuluji k znovunabytí potencionálně apokalyptické moci.”

“… a myslím, že s ním něco není úplně v pořádku.”

“A já ti mám pomoct jak? Jestli nefunguje správně, tak je to spíš práce pro doktorku Belmanovou, protože je to… víš… tak trochu živá věc a moje pole působnosti jsou datové toky.”

“Funguje dobře, jen z něho mám divný pocit a jeho inventární záznamy jsou zvláštní,” upřesnil, co myslel.

Augur hned pochopil.

“Takže po mě chceš, abych se naboural do počítačů laboratoří pěstujících Skrilly a zjistil o tom tvém něco víc.”

“Přesně tak.”
“Fajn. Pošli mi jeho složku a já ti ji pošlu zpět s pár poznámkami navíc.” Tím samozřejmě myslel, že dodá všechny informace, které získá.

“Díky.”
“Ale mám u tebe návštěvu mého baru!” upozornil ho důrazně místo rozloučení a deaktivoval spojení. 

Boone se opřel do do židle a sevřel vlastní zápěstí se Skrillem. Tvor se pod jeho rukou jen zlehka zavlnil. Kdyby to byl Kondor, určitě by zareagoval mnohem víc. Něco prostě bylo špatně. Rozhodl se, že s tím půjde za Da’an, ale až ve chvíli, kdy sám bude vědět víc.

°°O°°

Netrpělivě čekal u výtahu až na něj přijde řada, respektive až poslední dopolední host opustí Da’anovu kancelář a začne polední pauza. To byla totiž jediná doba během dne, kdy se mohl k Da’anovi dostat. Nebo se o to spíš pokusit. Od jejich společné večeře uběhlo šest dní během kterých ho neměl šanci ani zahlédnout. Během služby to nebylo možné, protože kdykoliv opustil svou kancelář, tak se buď blízko objevil některý z ostatních Implantátů nebo alespoň nějací Dobrovolníci. Po pracovní době pak Da’an z různých důvodů nebyl k zastižení, ať už proto, že prý odpočíval, byl na Mateřské lodi nebo měl soukromé jednání.

Mohl by se za Da’anem doslova vnutit i přes odpor, ale byl v pozici, kdy bylo rozumnější, aby držel hlavu dole. Sice věřil, že měl své místo stále jisté, neměl ale v úmyslu svoje pocit nadřazovat zájmům Odboje tím, že by riskoval, když to nebylo třeba.

Věděl, že je to správné rozhodnutí, přesto každý podvečer odcházel domů o něco frustrovanější než den předtím. Prostě a jednoduše mu Da’an chyběla. Stýskalo se mu. Chtěl ji vidět, vzít do svých její malé ruce a políbit ji. Scházel mu její hlas, který byl téměř hmotný a hladivý. Ten úsměv, kdy zvedla jen jeden koutek a trochu přimhouřila oči. Dokonce i způsob, jak její prsty mihotaly vzduchem, když něco vyprávěla. Samozřejmě, i když mu tohle všechno chybělo a scházel mu Da’an samotný, byl naprosto schopný po dobu zbytku svého trestu vídat Taelona jen občas. Nebyl malé dítě.

Jenže tady už začínalo bylo jasné, že se je někdo snaží udržet od sebe a ten někdo mohl být jedině Zo’or.

Otázkou bylo; proč?

Byli dvě možnosti.

Ta první byla spíš… abstraktní a jak si sám uvědomoval, víc ovlivněné jeho vlastní nevraživostí a skrytým pocitem žárlivosti, než tím, co skutečně věděl o vztahu Da’ana a Zo’ora. Nemohl se totiž zbavit dojmu, že se dostal do nějakého podivného milostného trojúhelníku. Byl si jist, že vztahy mezi Da’anem a Zo’orem jsou složitější, než se na první pohled zdá. Ve skutečnosti si ale nebyl ani jistý tím, jestli mezi Taelony vůbec existovalo něco jen vzdáleně podobného lidským romantickým vztahům. Věděl, že se mohli Sdílet mnoha způsoby, včetně způsobu, jakým se Sdílel s Da’anem a věděl i to, že jsou třeba dva Taeloni, aby vznikl malý Taelon. Jestli existovalo cokoliv dalšího? Odpověď Da’ana byla, že Taeloni se jeden s druhým prolínají na mnoha úrovních, mnoha způsoby a po různě dlouhou dobu. To, jako obvykle, nebylo moc konkrétní. Jisté ale bylo, že vztahy přesně takové, jako byly ty lidské, neznali a pokud mohl soudit celou rasu podle toho, co viděl v Da’anově mysli, byly jim velmi vzdálené i emoce, jako nenávist, zloba či žárlivost.

Takže, pokud se na to podíval čistou myslí, tuhle možnost musel zavrhnout jako vlastní konstrukt.

Ta druhé byla rozhodně pravděpodobnější. Zo’or z nějakého důvodu nechtěl, aby se Boone podělil s Da’anem o svůj nepříjemný pocit ze Skrillu a potažmo o informace, které Augur získal, i když mnoho neříkaly a Zo’or vlastně nemohl vědět, že je má.

“Veliteli Boone,” oslovil ho major Carter, Implantát který prozatímně zastával Booneovy funkce. “Na tomto patře byste vůbec neměl být.”

“Majore Cartere,” pozdravil ho kývnutím. “Vím, ale chci mluvit s Da’anem.”

“Je polední přestávka,” řekl, jako kdyby to snad byl pádný důvod Boonea nevpustit.

“Právě proto jsem přišel teď,” odvětil a přistoupil blíž, aby zdůraznil, že nemíní odejít a to, že mu Carter stojí v cestě, určitě není překážka v tom, aby se dostal za Da’anem.
“Da’an v tuhle dobu nikoho nepřijímá.”

Být Da’an člověk, byla to narážka na to, že stejně jako většina personálu Ambasády, obědvá, jenže Da’an člověk nebyl.

“Ne, touhle dobou si jen nesjednává schůzky a nepožaduje přítomnost Implantátů nebo Dobrovolníků, pokud to není nezbytně nutné, protože nechce narušovat přirozené lidské biorytmy,” oponoval mu s klidem. “Byl jsem jeho osobním Ochráncem a šéfem ochranky rok a půl. Vím, jaké jsou Da’anovy zvyky a potřeby. A také vím, že když mu řeknete, že jsem tady, přijme mě.”

Carter si ho měřil tvrdým pohledem a v očích měl výraz, který už Boone viděl. Byl to výraz, kterým vojáci častovali ty nejslabší ve svých řadách o který byli přesvědčení, že svou neopatrností nebo vyloženou hloupostí, mohou způsobit smrt všech v jednotce. A dost často nezůstalo jen u pohledů. Kdykoliv Boone takové pohledy uviděl u mužů pod svým velením, zasáhl, protože kolektivní nevraživost k jednotlivci byla stejně potencionálně smrtící, jako selhání jednotlivce. Vzájemná podpora. Krytí zad. To bylo nejdůležitější.

Na Implantáty se ale tohle nevztahovalo. Jejich prioritou byli Taeloni a vzájemně si byli věrní jen do té doby, kdy to znamenalo prospěch právě pro Taelony. V Carterových zaslepených očích byla Booneova snaha udržet si svůj Skrill selháním. Podle něj si Boone už nezasloužil být Da’anovým Ochráncem.

“Řeknu mu o vás,” svolil Carter i tak, jistě proto, že nechtěl riskovat Da’anovu nespokojenost, pokud by byla pravda, že by Taelon skutečně chtěl Boonea vidět.

“Počkám tady.” 

Major mu věnoval poslední pohled, než se obrátil a zmizel v chodbě k Da’anově kanceláři. Netrvalo ani minutu, než se znovu objevil a pokynul Booneovi, že ho má následoval. 

Když vstoupili do Da’anovy kanceláře, Taelon zrovna pohybem ruky vypínal holoobrazovku, která v podobě polokoule obklopovala jeho křeslo a na kterou si nechával během polední pauzy promítat všechny hlavní zpravodajské kanály z celých Států. Jak říkal, zůstával tak osobně v obraze, co se veřejného mínění týče.

“Můžete odejít, majore Cartere,” požádal Da’an vstávaje ze svého křesla.

“Budu venku.”
“Byl bych raději, abyste nezanedbával svou životosprávu,” odvětil na to Da’an, čímž majora elegantně poslal úplně pryč.

“Rozkaz, pane.” Podle toho, jak mu cukla ruka, bylo vidět, že chce zasalutovat, ale nakonec to neudělal. Boone si dovedl živě představit, že někdy během jeho služby se ho Da’an zeptal, proč salutuje, když už není v armádě a jistě neopomněl zmínit, že během služby Přátelům to není vyžadováno. I když bylo obojí myšleno přesně tak, jak to bylo řečeno, Carterův mozek ovlivněný Imperativem si to vyložil tak, že si Da’an nepřeje aby salutoval. A teď se v něm přeli dva podvědomé rozkazy. 

Kdyby to nebylo smutné, bylo by to skoro vtipné.

Vyprovodil odcházejícího majora pohledem, proto nemohl nepostřehnout, že ještě, než zašel za roh, zastavil se a napůl otočil hlavu, takže se po Booneovi téměř ohlédl. Pak pokračoval dál.

“Další, kdo považuje ponechání si poškozeného Skrillu za tak vážnou chybu, že bych už neměl být hoden služby Přátelům a zvláště tobě,” podotkl, než se obrátil k Da’anovi.

“Ano, máš pravdu,” přikývl Taelon, který zrovna sestoupil dolů ze svého křesla a teď se vydal k němu. “Major Carter už vyjádřil přání převzít tvé povinnosti natrvalo. Řekl jsem mu, že má rozhodnutí jsou učiněna vždy v pravý čas. Ale,” koutky mu zacukaly v úsměvu, “zapomněl jsem ho informovat, že ten čas již minul.”

Jeho malé, krátké zasmání přešlo do bezděčného povzdechu úlevy. Při pohledu na Da’an frustrace posledního týdne jakoby kouzlem zmizela a nebylo ani třeba jejího malého vtipu. 

“V podstatě má pravdu,” podotkl, když mu vykročil vstříc a už naprosto přirozeně zvedl ruku dlaní k němu. “Náš vztah by mohl ovlivnit můj úsudek.”

“Já mám důvěru v úsudky nás obou,” odpověděl Da’an, než položil svou dlaň na jeho. V tu chvíli úsměv, který mu doposud hrál na rtech, zmizel a nahradila ho patrná otázka v očích, které zvedl k Booneovi. “Nepřišel jsi sem jen proto, že sis přál mě vidět,” konstatoval bez náznaku, byť jen sebemenšího, že by to byla výčitka.

“Ne, bohužel ne,” připustil otevřeně, přičemž sevřel Da’anovu ruku ve svých a pozvedl ji k rychlému polibku na útlé prsty, které pod tímto malým dotykem na krátko zazářily modravým světlem. “Přišel jsem hlavně kvůli tomuhle,” dokončil a naklonil ruku tak, aby Da’an mohl dobře vidět jeho Skrill.

Taelon pozvedl druhou ruku a konečky prstů přejel po vzduchu kolem Skrillu. Dokázal přesně odhadnout, kudy se táhne tvorovo tělo i kde se ocas stáčí po vnější straně Booneova předloktí. Při svém pátrání se sice Skrillu přímo nedotkl, nedotkl se ani látky saka, ale rozhodně byl dost blízko, aby měl Skrill zareagovat. V takové chvíli by už Kondor doslova šílel. Vydával by pisklavě syčivé zvuky a ocasem by sevřel Booneovo předloktí až k bolesti.

Tento Skrill zůstal navenek klidný. Uvnitř… tam hluboko v koutku Booneovi mysli, ale zareagoval. Nebyl to však odpor, který by cítil z Kondora, tohle byl spíš… strach. Čistý a jednoduchý, a slabý, jako všechno, co z nového Skrillu vnímal. 

“Nefunguje správně?” zeptal se Da’an a přitáhl k tělu ruku, kterou do teď Skrill zkoumal.

“Ne, rozkazy plní bezchybně, jen z něj mám… špatný pocit.”
“Špatný pocit…” zopakoval po něm Da’an, očima klouzaje kamsi stranou a jeho prsty začaly opisovat malé osmičky, jak přemýšlel; nakonec opět obrátil pozornost k Booneovi. “Specifikuj, jaký ten špatný pocit je?”

“Těžko popsat… je to jako kdyby byl… prázdný,” odpověděl po krátkém zamyšlení a jak vyslovil poslední slovo, plně si uvědomil, že dokonale odpovídá; jeho Skrill byl jako mnohokrát použitá magnetofonová páska, která se tváří jako prázdná, ale jsou na ní šumy. “Znepokojilo mě to, tak jsem trochu pátral.”

“Pokračuj,” požádal ho Da’an, přičemž nechal svou ruku vyklouznout z jeho a udělal krok vzad, jakoby mezi nimi chtěl udělat vzdálenost.

Zůstaly mu prázdné ruce. Nechal je klesnout k bokům, nespouštěje pohled z Da’ana a hlavně z toho, jak se od něj pomalu vzdaloval. Tím nenápadným způsobem, rádoby roztržitě, kdy se pomalou houpavou chůzí dostal zcela mimo Booneův dosah a nastavil mu svůj profil, opět ve zdánlivé roztržitosti či jakoby nevěnoval jejich rozhovoru příliš pozornosti, protože nebyl důležitý. Jenže napjatý sklon ramen a až příliš poklidný výraz ve tváři vypovídal o něčem úplně jiném.

“Podle oficiálních záznamů nebyl nikdy nikomu přidělen,” pokračoval a malými kroky následoval Da’ana, který mu stále unikal a jakýmsi záhadným způsobem, i když nezrychloval, dokázal být pořád příliš daleko. “Nezdálo se mi to a tak jsem kopal hlouběji a ukázalo se, že můj Skrill nebyl celou tu dobu v hybernačním boxu. Během dvou let byl třikrát vyjmut. Jednou na pouhé dva dny, podruhé na dva týdny a potřetí na osm dní. Poslední vyjmutí proběhlo před čtyřmi týdny.”

“Tvůj Skrill nebyl určen k propojení s Implantátem,” řekl  Da’an, upíraje pohled ven na město, nikoliv na Boonea, který se kvůli Taelonově nenápadnému tanci, dostal za jeho záda. “Měl sloužit jen jako zdroj DNA pro tvorbu nových Skrillů. Získávání DNA je neinvazivní, proto nemůže žádným způsobem narušit funkčnost Skrillu. Jsem si jist, že se jeho kooperace s tebou a tvým CVI časem zlepší.”

Da’anova slova zněla až příliš oficiálně, ba by se skoro dalo říct, že to byla naučená odpověď, kterou by mu dal každý Dobrovolník či pracovník v laboratoři, ať by se v souvislosti se svým Skrillem zeptal na cokoliv. Právě proto získal silný dojem, že Da’an vůbec není překvapený tím, že se Skrillem není něco úplně v pořádku.

“Ty mi neříkáš všechno,” prohlásil pevně.

Taelon se k němu pomalu otočil a vzhlédl. Stačil jediný delší pohled do modrých hlubin a byl si jist, že jeho dojem byl správný. 

Měl by být naštvaný, že mu Da’an dal záměrně vadný Skrill, a malinko i byl. Jenže zároveň věděl, že by ho Da’an připojením tohoto Skrillu nevystavil nepřijatelnému riziku. A že měl obvykle ke všemu, co dělal nějaké důvody, i když ty důvody nemusely být zřejmé na první někdy ani druhý pohled. Tady ale nebylo moc prostoru pro hledání důvodů. Da’an věděl, že si neobvyklého chování svého Skrillu všimne, stejně jako věděl, že má zdroje a odhodlání dostat se celé věci na kloub.

“Říkám ti vše, co mohu, Williame.”

Opět. Bylo by nasnadě naléhat, aby mu Da’an řekl i zbytek toho, co věděl a téměř měl žádost na jazyku, ale pak ji spolkl. Da’an byl ve skutečnosti ve velmi podobné situaci, jako Boone samotný. Oba měli tajemství svých lidí, které museli a chtěli chránit před druhou stranou a bez ohledu na vzájemnou důvěru, nemohli přestat být loajální vlastnímu druhu. Takže jakoby on Da’anovi neodpověděl na otázku ‘Jaké jsou plány Odboje?’ tak Da’an nemohl odpovědět na to, jaké jsou plány Taelonů. Ať už v globální měřítku, tedy z jakého důvodu tu skutečně byli, nebo pokud šlo jen o konkrétní experimenty.

Tím, že mu zprostředkoval zrovna tento Skrill, udělal víc než by se dalo od něj očekávat a možná víc, než pro něj bylo bezpečné. A zároveň tím Boonea ujistil, že ať byl s jeho novým Skrillem spojen jakýkoliv experiment, tak buď ho Da’an neschvaloval nebo se Taelonům vymkl rukou. V obou případech to znamenalo, že trpěli ne-li umírali lidé.

“Je můj Skrill důvod, proč se Zo’or snažil nás dva držet od sebe?” zeptal i tak, protože jak doufal, odpověď na tuto otázku nemusela nutně spadat do kategorie toho, co mu Da’an nemůže říct a zároveň by mu ukázala jakým směrem má pátrat. Očekávaným směrem.

“To dělal?” zeptal se Da’an místo odpovědi, dokonce mu v očích problesklo i malé zmatení.

“Ano, předpokládám, že to byl on, kdo se postaral, abys nikdy nebyl k zastižení a já, abych nikdy nezůstal ani chvíli sám,” odvětil, načež se zarazil, protože ho napadla myšlenka, kterou mu doposud na mysli nevytanula. “Pokud si to tedy nebyl ty, protože si mě z nějakého důvodu nechtěl vidět.”
“Ujišťuji tě, že tvoje přítomnost je vždy vítána.”

“Ani já bych neminul téměř týden, bez toho abych tě viděl. Rozhodně ne dobrovolně,” ujistil ho na oplátku a zvedl ruku dlaní vzhůru v nabídce, kterou Da’an bez váhání přijal.

“Potom by mohlo být správná tvá domněnka, že se nás Zo’or pokusil od sebe držet co nejdál,” souhlasil Da’an a jemně pokynul rukou, když zároveň trochu přikývl. “Navzdory souhlasu Synodu, Zo’or dále považuje novou úroveň našeho vztahu za nežádoucí vměšování do Společenství a důkaz, že ztrácím vůči lidstvu dostatečnou objektivitu. A protože je individualitou se schopností rozhodovat a konat dle vlastního uvážení, může podniknout kroky, aby náš fyzický kontakt omezil. Jistě je přesvědčen, že bys pak… ztratil zájem.”

“Nejsem tak vrtkavý, abych po pár dnech ztratil zájem. Když se jednou pro něco… nebo někoho rozhodnu, tak se jen tak snadno odradit nenechám.”

“Toho jsem si vědom, ale on ne a ani by neuvěřil, že je tomu tak. Bude se nadále snažit. Tím jsem si jist.”
“A jde mu opravdu jen o to? Nebo i o můj Skrill?” vrátil se k původní otázce na kterou stále ještě nedostal odpověď.

“Jestli máš další otázky, Williame, pak já už pro tebe nemám odpovědi,” odvětil opět vyhýbavě. “Avšak, mám radu,” zvedl prst, aby své slova zdůraznil. “Odpovědi mohou snadno přicházet z nečekaných zdrojů. Ponech svou mysl otevřenou všem možnostem i kdyby se ti zdály být pouhým snem.”

Na první pohled se jeho slova zdála být jen podivnou frází, ale vážnost, kterou z nich Boone doslova cítil, byla důkazem toho, že je za nimi něco víc. Skryté poselství, které ještě bude muset objevit.

“Budu na to pamatovat.” Přikývl vážně.

Da’an na  okamžik sklonil hlavu a zavřel oči, než opět vzhlédl, bylo v neonově modrých očích teplo, které bylo určené jen jemu. Potom udělal maly krok vpřed, takže je nedělila ani délka předloktí, načež položil ruku na Booneova prsa. Jeho dotek byl jako vždy lehký a v prvním okamžiku chladný, než se pomalu rozehřál do nejen lidského tepla. Stal se dokonce ještě teplejším. Horkost pronikala jeho hrudníkem až k srdci, které popohnala v příjemný cval.

Položil volnou dlaň na zápěstí Da’anovi ruky, kterou měl na svých prsou, a pak se vzdal doteku jeho druhé ruky, jen aby mohl Taelona obejmout kolem útlého pasu.

Zdálo se, že přesně to Da’an zamýšlel, protože se uvolnil do doteku a jeho malá váha se celé opřela do Booneovy ruky. A to bylo… neuvěřitelné. Všechna ta energie, vibrující mu pod konečky prstů a tavící se mu v rukách, protože to Da’an chtěl a dovolil právě jemu. Bylo by těžké necítit se výjimečně, když měl všechnu tu sílu a krásu ve svých dlaních.

“Mé dnešní odpoledne,” přerušil Da’an ten okamžik spíše věcně, a volnou rukou začal probírat vzduch, “je již obsazeno programem mimo město…”

“Já vím,” přerušil ho s povzdechem. “Letíš do Clevelandu. Chceš tam osobně zkontrolovat přípravy na zprovoznění prvního terminálu planetární měny. Její zavedení a posléze zrušení všech existujících měn má narovnat ekonomické rozdíly mezi zeměmi i lidmi. Nebo alespoň takový je plán,” řek s určitou skepsí, že by jednotná měna opravdu mohla pomoct vyrovnat sociální rozdíli, ale ta samotná myšlenka nebyla špatná. “Sice oficiálně nemám přístup k tvému itineráři, ale… dejme tomu, že mám své zdroje,” dodal, když viděl, jak Da’an trochu naklonil hlavu v otázce.

“Tvé zdroje jsou velmi přesné,” odvětil Da’an s přikývnutím. “Takže jistě víš, kdy můj dnešní rozvrh skončí a můžeš poté přijít.”

Pozvedl obočí.

“Chystáš další večeři?” zeptal se víceméně v žertu, ačkoliv by se další společné večeři nebránil. A rozhodně by se nebránil tomu, kdyby se Da’an rozhodl znovu vařit.

“Chci ti něco ukázat, pokud budeš mít zájem.”
“Co?”
“Prozatím bych si to raději nechal pro sebe,” odmítl prozradit cokoliv víc. “Chovám však naději, že i tak přijdeš.”

“Budu tu v šest deset,” ujistil ho, protože to bylo přesně deset minut po oficiálním konci pracovní doby na Ambasádě; koutky se mu zvedly v úsměvu. “Víš, že máme ještě dvanáct minut do konce polední přestávky?” 

Da’an mrkl a jeho výraz prozradil zmatení smíšené s otázkou a zvědavostí. Boone se tomu musel tiše zasmát, protože si nemohl pomoct, ale s tímhle výrazem vypadala roztomile vtipně.

Potom se sklonil a se spokojeným výdechem si opřel své čelo o její.


První fáze2. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s