Ochráncova rutina

Ochráncova rutina – 2. kapitola

Ředitel banky byl malí, obtloustlý muž s pleší v drahém obleku, který vypadal, jako by byl včera koupen, jen aby udělal dojem na Da’an. Major Carter si byl naprosto jist, že Da’ana nic takového jako obleky nezajímá. Byl bytostí čisté energie. Mnohem vyspělejší, než co si dokázal takový človíček, jako ředitel Bowers, vůbec představit. Přesto přese všechno byl Da’an posledních dvacet sedm minut poklidně trpělivý a bez sebemenšího náznaku nepohodlí poslouchal ředitele Bowerse, který měl vlastní názor na to, jak by měl proběhnout přechod na celoplanetární měnu. Přitom jeho jediným úkolem bylo ukázat Da’anovi, kam bude umístěn terminál pro převod dolarů na celoplanetární měnu a jaké budou bezpečnostní opatření při jeho slavnostním odhalení. Nic víc.

Pro Cartera z nepochopitelných důvodů byla právě tato obyčejná banka vybrána jako ta, která uvede do chodu úplně první Americký terminál, aby po něm v těsném závěsu následovalo spuštění stejných terminálů ve všech bankách a možnosti výměny za novou měnu i ve všech bankomatech. Tím měla být odstartována první fáze, kdy by nová měna – Arian – měla fungovat paralelně ke všem měnám světa a být dobrovolnou variantou, než by si na ní zvyklo dostatek lidí, aby mohla přijít fáze druhá. Všechny měny by zanikly a Arian by byl jediným platidlem doslova na celé planetě.

Uskutečnit něco takového byl opravdu heroický počin, který se dosud nikdy nikomu nepovedl, i když se o něj lidé pokoušeli již ve staré Číně. Ale teprve teď mu byli skutečně na dosah ruku a to jen díky Taelonům, kteří ve své moudrosti a vyspělosti dokázali lidstvo vést kupředu k novým, zářivějším zítřkům.

“Vaše názory, jakožto člověka s každodenní praxí, jsou velmi ceněny, pane Bowersi, a budou pečlivě zváženy,” řekl Da’an svým melodickým hlasem, propůjčujícím každému jeho slovu vyjmečnost.

Ředitel banky se patřičně načepýřil.

“Jste laskav, Da’ane.”
“Potěšení je na mé straně,” odvětil Da’an s pokývnutím. “Teď by bylo na místě přikročit k účelu mé návštěvy.”
“Jistě! Jistě!” vyhrkl Bowers překotně a už byl na nohou. “Prosím, následujte mě…” 

Konečně se dostali k účelu jejich cesty sem, když následovali ředitele do veřejné části banky. V tu chvíli Carter odsunul stranou vše, co se týkalo Bowerse, hlavně jeho výrazný hlas, a začal propátrávat pohledem klienty banky, kteří si okamžitě začali Da’an všímat.

Ačkoliv se o nové měně mluvilo v médiích už měsíce, Da’anova návštěva i její účel byl samozřejmě tajný. A jejich příchod byl zase patřičně diskrétní, přesně jak si Taelon přál. Ovšem jeho přítomnost nemohl uniknout pohledům ani šeptání, které mohloy být snadno předzvěstí útoku. Musel pečlivě sledovat každého, od staré dámy v malém modrém kloboučku se síťkou, přes černošku v uniformě servírky nedalekého bistra až po ženu, která se zuřivým šeptem hádala do telefonu se svou nejspíš pubertální dcerou a věnovala Da’anovi mnohem méně pozornosti, než ostatní.

“I pro mě je to vzrušující,” dolehl k němu Da’anův hlas, který okamžitě rozptýlil jeho pozornost; copak mohl neposlouchat, když mluvil? “Celý koncept různých měn je velmi zajímavý.”

“Takže je to pravda, že nemáte peníze?” zajímal se Bowers.
“Ne, dnes již ne,” odpověděl mu Da’an a vstřícný jako vždy, pokračoval: “Dříve jsme i my měli něco velmi podobného penězům. Komoditu, kterou bylo možno vyměnit za jakékoliv jiné komodity. Ale doba, kdy to tak bylo, je pro nás stejně vzdálená, ne-li vzdálenější, než je pro vás svět, ve kterém žili pravěcí homo sapiens.”

Bowers se zasmál.

Carter prostě neodolal a obrátil svou pozornost na Da’ana.

Byl ještě velkolepější, než si ho pamatoval, když před čtyřmi lety postával na Times Square, prosil turisty o nějaké drobné na jídlo jako mnoho jemu podobných, a Da’an se objevil na jedné z obřích obrazovek ve svém prvním projevu k lidem. Do té doby nevěřil zvěstem, že jsou na Zemi mimozemšťané. Ani ho to nezajímalo. Nejdůležitější pro něj bylo zalézt si večer pod svou krabici s lahví něčeho na zahřátí, občas i něčím v žíle, a spát do rána, aniž by se mu do jeho staré vojenské bundy vplížily polámané a spálené mrtvoly prosící o pomoc.

Ale Da’an… on to všechno změnil. Jeho proslov o míru a blahobytu pro všechny se sice nelišil od toho, co  Carter slýchal, už když ho verbovali, ale Da’anovi to věřil. Něco v tom, jak to říkal… možná v tom, kdo to říkal… bylo jiné. Donutilo ho to nejen věřit, ale dokonce si přát být toho součástí. Znovu zatoužil něco změnit. Někomu pomoct.

A udělal pro to všechno. Dal se dohromady. Fyzicky i mentálně. Byla to dlouhá, úmorná cesta a několikrát to skoro vzdal, ale nakonec se to podařilo. Prošel všemi testy, které Přátelé připravili pro uchazeče o implantaci, a konečně dostal své CVI a Skrill. Myslel si, že to byl nejšťastnější den v jeho životě, protože přesně po tom tak dlouho toužil. Ale mýlil se. Ten skutečně nejšťastnější den nastal, když ho o pouhé čtyři týdny a dva dny později přidělili Da’anovi místo suspendovaného velitele Boonea, jako osobního Ochránce a šéfa bezpečnosti. 

Nemohl uvěřit svému štěstí, že byl dán zrovna Da’anovi. Ani ve snu by ho to nenapadlo. Myslel si a byl dokonale spokojený s představou, že bude přidělen jinému zástupci Přátel na Zemi nebo třeba jen do některé výzkumné laboratoře k některému z Taelonských vědců. Ale on se dostal k Da’anovi.

Ten první den se uvnitř třásl jako už dlouho ne. Očekáváním i obavou z toho, že by mohl Taelona zklamat nebo pro něj jen nebýt dost dobrý. Protože kdo mohl být pro Da’ana dost dobrý? Byl tím nejmoudřejším a nejúctyhodnějším zástupcem Taelonů vůbec. Však jistě právě proto mu byla svěřena nejvelkolepější země světa.

Nakonec se ukázalo, že Da’an je ještě mnohem víc, než co viděl na televizní obrazovce během jeho proslovů. Nebyl jen studnicí moudrosti a vědomostí, byl také laskavý, trpělivý a otevřenější než kterýkoliv Taelon, kterého měl kdy tu čest poznat. Choval se a promlouval ke Carterovi jako rovný k rovnému, i když k tomu při své vyspělosti neměl důvod. Díky němu měl dojem, že je opět potřebný a důležitý a hlavně cítil, že jeho věrnost Taelonům je skrze Da’ana opětována.

Zasloužil si tu největší úctu a Carter opravdu nechápal, jak ho mohl Boone zklamat a ještě způsobem, který byl, pokud zvěsti nelhaly, neskutečně hloupý. Bylo jasné, že si nevážil toho, jaké obrovské cti se mu dostalo sloužit ze všech Taelonů zrovna Da’anovi.

Ale Carter… ten si to uvědomoval velmi dobře a rozhodně nemínil zklamat.

Koutkem oka zachytil pohyb.

Obrátil pohled ke vchodu.

Vešli tři muži, kteří na sobě měli až příliš velká saka. Carter nemusel přemýšlet víc než pár sekund, aby věděl o co jde. Jediným krokem byl u Da’an, zaštítil ho vlastním těle a zvedl Skrill.

“K zemi!”

Jeho výkřik se nesl místnosti hlasitější než všechno ťukání do počítačů, polohlasný hovor a hučení klimatizace. Byl jasný a velmi zřetelný. A samozřejmě bez patřičného efektu. Klienti banky se jen zastavili v tom, co dělali a obrátili k němu pohledy, místo toho, aby padli na zem a uvolnili mu prostor pro střelbu. Pomalí, hloupí lidé, kvůli kterým neměl čisté pole, takže nemohl jedním výstřelem sejmout všechny tři protivníky.

Vybral toho po pravé straně jehož ruku jako prvního zamířila pod sako.

Aktivoval Skrill.

Přesný výstřel neminul svůj cíl a poslal muže na prosklené dveře, které pod jeho vahou popraskaly. Jeho zbraň s hlasitým třeskavím zvukem dopadla na zem a sklouzla po hladkých dlaždicích.

Okamžik na to vypukla vřava.

Civilisté se s křikem rozprchli do všech stran. Někteří konečně padli k zemi, jiní se pokoušeli dostat ke dveřím a další do sebe jen zmateně naráželi. Carter jim věnoval jen malou pozor. Zbylé dva cíle byly v pohybu, ozbrojené a bylo třeba je zneškodnit, než se dostanou k Da’anovi. To byla naprostá priorita.

Z levé strany uslyšel zavrzání.

Stačil pootočil hlavu dost na to, aby postřehl dalšího muže, zvedajícího se z jedné ze sedaček. Dobře si ho všiml už předtím. Nebylo možné ho přehlédnout v jeho hawaiské košili a rudé mikině uvázené kolem pasu. Právě zpod ní vytáhl nového SIGa s pulzním kohoutkem a na boku opatřeného rušičkou. Tak ho dokázal snadno dostat přes detektor kovů. 

Pohnul jeho směrem rukou, ale byl příliš pomalý.

Tichý hvizd, pro normální ucho v tom hluku nepostřehnutelný, byl to jediné, co bylo předzvěstí horkosti, jež mu vzplanula v boku. Cítil, jak si kulka razí cestu jeho střevy a jak vyletěla z jeho zad. Naštěstí díky CVI byla bolest jen na okraji jeho mysli, protože bolest by ho zastavila a on by nemohl chránit Da’ana. Nic nebylo důležitější, než Da’an, zvláště ne jeho vlastní život.

Namířil.

Druhá kulka přišla stejně rychle. Našla si cestu skrze jeho žaludek. A dál, směrem vzhůru, až se zabořila do jeho páteře. Slyšel, jak obratle praskají, když do nich narazil projektil. Ale to ho nemohlo zastavit. Nesmělo.

Přišel o nohy.

V jednom okamžiku je měl a v druhém si uvědomil, že zmizely a že padá k zemi. V poslední zoufalé snaze opětovat útok a chránit Da’ana znovu vystřelil. Nemusel slyšet zvuk lámajícího se kamene, aby věděl, že minul.

Strop se stal jeho jediným výhledem. Vzdouval se a zároveň tříštil pod palbou, kterou útočníci spustili. Křik všude kolem dosáhl vrcholu, ale střelba ho přehlušila.

“Držte huby! Všichni na zem!” zaječel hlas.

Byl to jeden z útočníků, ale byl na opačné straně místnosti než Da’an, takže mu Carter věnoval menší pozornost. Teď bylo hlavní dostat se k Taelonovi. Nějak to musel dokázat. Musel se pohnout, i když jeho tělo odmítalo spolupracovat. Ano, všechno od žaludku dolů bylo pryč, ale pořád ještě měl zdravé ruce a svůj Skrill. Stačilo se jenom přemoci… zapřít svaly v zádech a na paží… zachytnout nehty do spáry mezi dlaždicemi… pomalu se převrátit na bok… zaměřit Da’ana.

Nejen že jako jediný stál, dokonce byl i na tom samém místě, hned vedle zdi s odkrytým elektrickým vedením. Byl hrozně na ráně. Cíl, který by neminulo snad ani malé dítě.

Carter otevřel pusu, aby na něj zavolal, ale z hrdla se mu vyvalila krev, o které ani nevěděl, jak se tam dostala. Naplňovala mu celé ústa, prýštila mu mezi zuby a dusila ho, takže místo výkřiku uslyšel jen žalostné zabublání.

“Hni se a zabiju emzáka!” varoval ho hlas, který byl až příliš blízko.

Zvedl pohled a uviděl havajskou košili, jak stojí nad ním a míří přímo na Da’ana.

Měl ho nejen perfektně na dostřel, kdyby se trochu snažil, mohl by mu také podtrhnout nohy, ježe havajská košile mířila na Da’an. A ten byl naprosto bezbranný. Díval se na toho grázla a na smrtící zbraň v jeho rukách jako na něco pro něj naprosto neznámého. Podobně by se nejspíš anděl díval na všechno to nesmyslné utrpení, kterým si lidstvo procházelo čtyři roky, než přišli Taeloni.

A Carter zuřil. Chtělo se mu křičet. Toužil toho chlapa strhnout na zem a bít ho holýma rukama, dokud by nevypustil svůj poslední dech. Jenže nemohl. Neměl ani dost síly na to zvednout ruku se Skrillem. Dokázal ji jen nešikovně přesunout na vlastní hruď. Nemohl chránit Da’ana. Jediné, co mohl, bylo vzdát se a doufat, že bude Taelon ušetřen, pokud splní požadavky havajské košile.

A pak, až přijde čas, použít zbytky sil k útoku.

“Tak to má být. A teď ruku pořádně od těla… tu se Skrillem,” nařídil mu havajská košile. “Jo, vím o tvých hračkách Implantáte. Tak na mě nic nezkoušej a tu ruku dej hezky na podlahu,” dodal s posměšným vrčením, protože nejspíš v Carterově tváři postřehl překvapení, když se zmínil o Skrillu.

Zatnul zuby. Sevřel pěst. Nechal Skrill pozvolna nabíjet. Kašlal na správnou příležitost. Dá do toho všechno, i kdyby to znamenalo, že odpálí sám sebe, havajskou košili i pár lidé kolem.

“Udělejte, co vám bylo řečeno, majore Cartere,” nařídil mu Da’an poklidně.

Nechtěl to udělat, ale neměl na výběr. Da’anův rozkaz bylo nemožné neuposlechnout. Nechal svou ruku sklouznout z vlastní hrudi na zem.

Havajská košile mu ji odkopl od těla a pak mu dupl na předloktí.

Kost zapraskala, jak se poddala brutální síle, ale bolest, která z ní vystřelila, nebyla to nejhorší. Mnohem horší byl spalující žár, stoupající mu po nervech na ruce až do mozku společně s pištivým výkřikem Skrillu, který mu rezonoval v hlavě, i když už zbraň na jeho zápěstí byla tichá a téměř bez pohybu. Carterova ruka znehybněla hned vzápětí, společně s tím, jak se řev Skrillu vytratil do podivného oparu prázdnoty, vznášející se mu v hlavě. Dokonce jako kdyby se v ní utopili i zvuky v okolí. 

“Ty,” řekl havajská košile odkudsi z hlubokého tunelu, “klekni na zem ke svému pejskovi.”

“Udělám vše, co řeknete. Není třeba žádného dalšího násilí,” uslyšel o mnoho výraznější Da’anův hlas, jehož hmatatelná síla si prorazila cestu i oparem, který obestíral Carterovu mysl.

Jen o chvíli později ucítil na zdravé paži mravenčení tak dobře známé z těch pár příležitostí, kdy si drze dovolil přistoupit k Da’anovi neuctivě blízko. Bylo to, jako kdyby mu po těle tančila elektřina a jeho CVI začalo zpívat. Přes všechnu bolest, přes to, že už neměl nohy ani svůj Skrill, se cítil šťastný, že byl tak blízko Da’anovi. 

Nechal klesnout hlavu na své druhé rameno, aby viděl na Taelona, který teď klečel po jeho boku. Mírně se nad ním nakláněl, jednou rukou mu putoval nad hrudníkem, prsty neustále v pohybu a druhá se Carterovi vznášela nad čelem.

Carter se v tu chvíli cítil tak vyjímečně. A tak zahanbeně.

“Da’ane,” dostal ze sebe přes krev, která mu stále plnila ústa; Taelon mu pohlédl do očí. “Omlouvám se… zklamal jsem vás… nedokázal… ochránit.”

“Nevyčerpávejte svou energii zbytečným mluvením, majore,” přerušil ho Da’an velitelským tónem, než se stačil pořádně omluvit. “Využijte své CVI ke zpomalení dechu a srdečního rytmu. Tím zmírníte ztrátu krve.”

Chtěl odpovědět, ale nedostávalo se mu dost dechu třeba jen na jediné slovo.

Poslední, na co myslel, než se ponořil sám do sebe a svého CVI, byla naděje, že mu Da’an tuhle malou neslušnost odpustí.

°°O°°

Boone odložil složku na velkou hromadu dalších složek, opřel se do své židle a s rezignovaným povzdechem nechal hlavu padnout na opěradlo.

Už zase ta zatracená ztracená dodávka sanitárního zboží.

Seděl v živoucí budově postavené mimozemšťany, tvořenými z více jak devadesáti procent jen čistou energií, kteří byli schopni nejen cestovat nadsvětelnou rychlostí, ale dokonce skrze dimenze, vymýtili většinu lidských nemocí, zastavili chudobu, vyčistili vzduch, zvrátili globální oteplování, to vše zdánlivě jen z dobré vůle, a jediné, co americkou vládu zajímalo, bylo, jestli si náhodou nenechali dodávku šedesáti rolí toaletního papíru, dvou palet tekutého mýdla a kdoví proč jen jednu štětku do záchodu. Ta byla podle Booneova mínění jediná skutečně podezřelá, protože sebepodivněji záchody na ambasádě vypadaly, tak se nikdy nemohly ucpat, už jen z toho důvodu, že nejspíš neměly trubky. Kam by taky ty trubky vedly, když Ambasáda nebyla napojena na kanalizační systém.

Zezačátku mu připadaly podobné věci vtipné, ale teď? Všechen humor ho nadobro opustil. Přesvědčovat administrativu ministerstva obrany, které jim dodávalo drobnosti jako toaletní papír nebo filtry do kávovaru, že ne, opravdu nedostali poslední dodávku, bylo tak strašným trestem, že ho nemohl vymyslet žádný Taelon. Dokonce ani Zo’or ne. Takové krutosti nebyli Taeloni schopni. Ne, to muselo přijít z hlavy nějakého člověka, dobře znalého nejtemnějších a nejstrašlivějších zákoutí vládní byrokracie.

Tipoval Sandovala.

Jeho komunikátor zapípal. Spása byla na dosah.

Popadl ho a aktivoval.

“Tady je někdo netrpělivý, až mu Augur zavolá zpět,” prohlásil Augur, který opravdu vypadal překvapeně, že Boone jeho hovor tak rychle přijal. “Že ty se tam nudíš?”

“Nudím?! Je to jako každý den podávat daňové přiznání.”

“Ano, slyšel jsem, že je to dost strašné,” přitakal Augur v předstíraném soucitu.

Změřil si ho pohledem.

“Nikoho nepřekvapí, že si nikdy neodvedl daně.”
“Chlape, já nejen neodvedl daně. Já udělal všechno pro to, aby žádná vláda na této planetě… a koneckonců na jakékoliv jiné… ani nevěděla, že existuji nebo jsem někdy existoval.”Ukázal zuby ve veselém úsměvu. “Ale zpátky k věci. Proč jsem ti měl zavolat?”

“Dnes jsem mluvil s Da’anem ohledně mého Skrillu. Choval se vyhýbavě a přednesl mi naučenou řeč o tom, že byl můj Skrill určený jen k výzkumným účelům a že pokud s ním mám nějaké problémy, časem se to zlepší.”

“Žádné překvapení.”

“Ne, žádné překvapení. Bylo to něco, co musel říct, ale potom – “ slova mu zemřela na rtech.

Jakoby najednou odněkud z klimatizace přišel závan ledového vzduchu, který mu postavil každý chloupek na těle. Problém byl, že taelonské budovy neměly klimatizaci. A i kdyby ji měly, vadná klimatizace nemohla způsobit pocit intenzivního neklidu, který se ho zmocnil. Každý nerv v jeho těle, posílený a vytříbený CVI, křičel z plných plic; pozor nebezpečí! Prudce se narovnal a ostražitě přejel pohledem po své kanceláři, uši napnuté, aby zachytil sebemenší hluk a do nosu nasál vzduch, pátraje po nějakém neobvyklém pachu.

Prohledal pohledem svůj stůl, každý metr kanceláře, balkon za virtuálním sklem… ale nikde nezachytil nic, co by představovalo nebezpečí.

“Halo! Země volá Boonea! Slyšíme se?” přerušil Augur jeho soustředění.

Zamrkal a trochu zmateně se podíval na obrazovku. Téměř na Augura zapomněl a to jen kvůli neurčitému pocitu, který, jak se zdálo, začal pomalu ustupovat. Zatlačil ho ještě dál. Nejspíš to nebylo nic horšího, než že bylo jeho díky CVI hyperaktivní vědomí i podvědomí, vydrážděné tím věčným nicneděláním, a reagovalo na něco tak obyčejného, jako moucha, která mu probzučela kolem hlavy. Nebo něco stejně triviálního.

“Promiň jen… na chvíli jsem ztratil nit,” omluvil se a posledním rychlým pohledem zkontroloval okolí, aby se ujistil, že ne, opravdu nic nehrozilo, pak se zase obrátil k monitoru. “Kde jsem skončil? Ach, už vím… Když jsem na něj trochu zatlačil, víceméně přiznal, že mi ten Skrill přidělil záměrně. Zatím nevím proč, ale jsem si jist, že bychom se na to měli snažit přijít.”

“Pochopil si ho správně? A pokud ano, jsi si jistý, že to není zase nějaká zkouška? Nebo past?” položil Augur dobré otázky, na které musel Boone dát správnou odpověď, které ale nemohla být zcela pravdivá.

Nemohl říct, že Da’anovi důvěřoval, protože se dotkl jeho mysli… jeho podstaty. Protože mu stačil pohled do neonově modrých očí, aby porozumněl i nevyřčenému. Že si byl naprosto jist, že by Da’an nevystavila zbytečným rizikům jeho ani Odboj, kdyby k tomu neměla důvod. A to hodně dobrý důvod.

“Nebylo by to poprvé, co mi jen naznačil, že si přeje, abych po něčem šel.”

“Abys po něčem šel jako jeho Implantát,” měl Augur další dobrou poznámku. “Je to práce pro nás?”

“Není snad všechno, co Taeloni dělají, práce pro nás?” podotkl “Podívej, teď když jsem suspendovaný, jsou moje pravomoci omezené. Da’an to ví a také ví, že mám kontakty i mimo běžné kruhy. Neví, jaké přesně,” v tomhle bodě musel zalhat, “ale považuje je za spolehlivé a chce, abych je použil a zjistil něco víc o svém Skrillu.”

“Bylo by mnohem snazší, kdyby ti sám řekl, o co jde.”

“Možná to přesně neví nebo z nějakého důvodu nic říct nemůže.”

“Dobře. Co ode mě potřebuješ?” 

“Moc toho nemáme. Naše nejlepší stopa je původ Skrillu, tedy laboratoře, kde byl vypěstovaný a odtamtud známe jen jediného člověka…”
“Doktora Clarka,” dokončil za něj Augur. “Ten by se určitě na tvůj Skrill mohl podívat a třeba by něco zjistil. Akorát je tu takový… malý, ale jenom malinkatý… problém.” Ukázal prsty, jak moc malinkatý ten problém je, a to Boonea rovnou donutilo skepticky pozvednout obočí, takže Augur s povzdechem pokračoval: “Když odmítl vstoupit do Odboje, ztratili jsme s ním kontakt. Nějakou dobu jsme ho sice sledovali, jenže… přišel o několik zaměstnání, párkrát se přestěhoval, zemřela mu matka, dal se na pití… a nakonec prostě; puf!” mávl rukou. “Zmizel nejspíš v zástupech bezejmenných bezdomovců v nějakém stanovém městečku v Los Angeles.”

“Moment.” Zvedl ruku, aby zadržel jakékoliv další výmluvy a taky, aby plně vstřebal, co mu právě Augur řekl. “Chceš mi říct, že Odboj ztratil člověka, který věděl všechno o Skrillech, prakticky vytvořil jejich ovladatelnou podobu, a naposledy, když jsem s ním mluvil, tak se sice nechtěl stát členem, ale byl ochotný pomoc, kdykoliv budeme potřebovat? Pochopil jsem to správně?”

“Není to přesně tak, že bychom ho ztratili. Jen prostě v tuhle konkrétní chvíli… tak úplně jistě nevíme… kde je,” vykrucoval se Augur, za což si vysloužil od Boonea jen další pohled. “Já vím… Já vím! Mám se hned pustit do hledání.”

“Čteš mi myšlenky.”

“Ozvu se, až o něm budu něco vědět,” uzavřel Augur jejich rozhovor a vypnul linku.

Od obrazovky, kde místo Augura, byli zase inventární dokumenty, sklouzl pohledem ke svému Skrillu, který poklidně odpočíval na jeho ruce. Povytáhl rukáv košile, aby mohl sledovat, jak se blána mezi jeho vnějšími žebry pomalu zdvihá v pravidelném, téměř nepatrném dechu. Na první pohled nevypadal nijak výjimečně, ale zcela jistě ukrýval nějaké tajemství. A pokud někdo mohl pomoci jeho tajemství odkrýt, byl to doktor Clark, kterého Odboj ztratil.

Když se to tak vzalo, Boone na tom nesl také díl viny. Potom, co se mu s přispěním Da’ana, který se za doktora přimluvil, podařilo dostat ho z područí Přátel, mu slíbil, že zůstanou v kontaktu. Jenže se to nepodařilo. Nejdřív se vršila práce na práci Booneovi, pak zase nebyl k zastižení ani doktor Clark. Z několika společných pozdních večeří (nebo brzkých snídaní, podle toho, jak se na to člověk díval) v jim oběma dobře známém bistru na autobusové zastávce, se staly telefonické hovory. Ty byly stále řidší a řidší a ve chvíli, kdy se Boone rozhodl natrvalo odstěhovat do Washingtonu, ustaly úplně.

Když se konečně usadil v novém městě, mohl se Clarka pokusit znovu kontaktovat, jenže… jeho soukromý život se obecně ztrácel ve službě Přátelům a práci pro Odboj. Nenašel si čas ani na své dlouholeté přátele ve sboru, natožpak na doktora Clarka, kterého znal jen povrchně. V té chvíli se spolehl, že když ho nebude mít pod dozorem on sám, udělá to za něj Odboj. Bohužel se v tom mýlil. Měl věnovat doktoru Clarkovi víc – 

Ostré bodnutí neurčité emoce bylo tak silné, že ho to doslova vymrštilo z židle.

Ze vteřiny na vteřinu se jeho srdce rozběhlo dvojnásobnou rychlostí a dech zněl, jako kdyby právě uběhl maraton. Nebyl to pro něj zcela neznámé. Věděl, jak vypadá panický záchvat. Před lety se s ním seznámil až moc dobře. Jenže tuhle fázi života měl, jak do teď předpokládal, za sebou. Bez ohledu na to, že CVI mělo takovým stavům zcela bránit. Aby virus zvýšil kapacitu mozku přidáním nových neuronových spojů, musel také optimalizovat jeho chemii. Přesto se teď cítil, jako by ho přepadla úzkost.

Zklidni dech a srdce, nařídil si a přesně jak řekl, se i stalo.

Stejně rychle, jako se jeho srdce rozběhlo, také zpomalilo, a společně s ním udělal totéž i jeho dech. Položil si ruku na prsa. Několik rychlých změn rytmu způsobilo nepříjemný pocit hraničící s bolestí, ale to nebylo tak důležité, jako důvod, proč něco tak podivného cítil.

V první chvíli ho napadlo, že to mělo něco společného s jeho Skrillem, ale to zavrhl. Byl si naprosto jist, že ten pocit nepřišel z té části jeho mysli, kde byl Skrill připojený. Odtamtud totiž necítil téměř nic, jen tichou, poslušnou přítomnost velmi uzavřené mysli své zbraně.

Musel to být jeho vlastní strach hraničící s panikou. Jenže co bylo jeho příčinou? Nebylo to nic z okolí. Nebylo to jeho CVI, protože to bylo zkontrolováno doktorkou Belmanovou dvacet čtyři hodin před připojením nového Skrillu a nevykazovalo žádné známky hroucení. A za týden by se toho pravděpodobně moc nezměnilo. Jistě, mohl to být první příznak, ale…

Hviz ho upozornil na příchozí hovor.

“Přijmout,” rozkázal a naklonil se k počítači

“Boone,” pozdravila ho Lili ze svého raketoplánu. “Zapni si zpravodajství z Clevelandu.” 

Klesl zpátky na židli. Odsunul Lilin hovor stranou, aby mohl otevřít nové okno a vyhledat si zpravodajský kanál města Cleveland. Na obrazovce naskočila tvář kudrnaté reportérky, kterou znával z dob, kdy v Clevelandu ještě žil a pracoval. Měla na starost zhruba oblast jeho bývalého okrsku.

“… ani patnáct minut. Jak ale vidíte, policejní jednotky jsou již v plné pohotovosti,” říkala, zatímco se záběr rozšířil, takže kromě její tváře byla v pozadí vidět řada policejních aut, několik policistů natahujících pásku a hlavně průčelí banky, kterou Boone také velmi dobře znal. “Prozatím nemáme žádné přesnější informace, kromě neoficiální zprávy, že jedním z rukojmích je také Americký zástupce Přátel; Da’an.”

Všechno zapadlo dohromady. 

Už dříve mohl cítit Da’anovy emoce, možná by se dalo říct že dokonce myšlenky, na pozadí své mysli i bez Sdílení. Vždy to bylo, když se vzájemně dotýkaly nebo byly v těsné blízkosti, nikdy ne na takovou vzdálenost, ale když se nad tím krátce zamyslel, dávalo smysl, že by mohl intenzivní emoce cítit i z dálky. Společenství bylo v kontaktu přes dvě galaxie, proti tomu byl Washington a Cleveland vzdálený, co by kamenem dohodil. A jak Da’an neopomněl několikrát za jejich známost zmínit, jakmile se dvě bytosti dotkly, nikdy se dotýkat nepřestaly.

Takže jeho předešlý neklid byl náhodným nebo možná dokonce záměrným voláním o pomoc. 

“Musím se tam dostat.”

“Věděla jsem, že to řekneš,” odvětila. “Jsem na cestě k tobě. Přílet za dvě minuty a dvacet vteřin.”

Víc nebylo třeba říkat. Ukončil spojení, popadl své sako a vyběhl z kanceláře.


1. kapitola3. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s