Takhle to být nemělo! Tak to, kurva, být nemělo! pomyslel si Jason, sevřel pevně svou zbraň a rozhlédl se po dobrých dvou desítkách lidí, kteří seděli na zemi podél pultu s okénky a všichni do jednoho vypadali dokonce vyděšeněji, než se Jason cítil. A že on byl kurva vyděšenej.
Měli jednoduchý plán, který měl vyjít.
Vybrali si dobu, kdy v bance nejen nebylo tolik lidí, ale hlavně dopolední směně ochranky končila služba a tak už nebyla tak bystrá. Jeden z nich měl jít první, vmísit se mezi lidi a kdyžtak dát echo, kdyby se něco dělo. Ostatní měli počkat přesně na půl druhou a pak vpadnout dovnitř.
Trochu by postrašili lidi bouchačkama, vybrali pokladny a donutili ředitele jim otevřít trezor. Nemělo to trvat ani deset minut. I kdyby někdo zapnul poplach, poldové by se k bance tak rychle nedostali. Pak rovnou ven, do dodávky a pryč na jejich místo, aby si rozdělili prachy. Každýmu z party by to hodilo sice jen tak třista tisíc, protože to byla malá banka, ale zase to bylo bez rizika.
Mělo to vyjít a ze začátku to i šlo dobře.
Dovnitř nechali jít Spikea, sami se připravili v dodávce za rohem a čekali na půl druhou. Ve chvíli, kdy hodiny v dálce začali odbíjet, předjeli před banku, nasadili si přes obličeje štíty, vpadli dovnitř a… pak se to totálně posralo.
Teď uvízli v bance obklíčené policajty a Dany ležel támhle u dveří, hrudník měl placatý, jakoby ho přejel náklaďák a smrděl, jak nedělní grilovačka. Odstřelil ho nějaký chlap zkurvenou mimozemskou pistolí přilepenou na svém předloktí. A když už byl u těch mimozemšťanů…
Pohled mu sám sklouzl na samotný konec řady vystrašených lidí, kde nejen ležel ten chlápek s mimozemskou bouchačkou, co ho Spike úplně zřídil, ale hlavně… Do hajzlu! Vážně tam pořád byl. Skutečný, nefalšovaný a úplně živý Taelon.
Vypadal docela jako v televizi.
Byl hrozně hubený, ale s velkou holou hlavou a oblečený do podivné leskle fialové kombinézy, která jen podtrhovala bledou kůži a nelidsky modré oči, které koukaly z podivného obličeje bez rysů. Klečel na podlaze vedle svého bodyguarda, záda nepřirozeně rovná, jednu vyhublou ruku položenou na vlastním břiše a druhou zvednutou skoro před obličej a dělal s ní ty podivné pohyby, jako všichni jeho druhu. Jinak byl úplně nehybný, dokonce… zatraceně, Jason by přísahal, že ani nedýchal. Vypadal tak kurevsky divně. Tak… tak úplně… mimozemsky.
Nikdy si nepomyslel, že by se dostal jednomu z nich tak blízko. Taky proč? Nevychodil ani střední, na hrbu měl pár odkroucených let a neměl žádnou podivnou nevyléčitelnou nemoc. A nebyl ani černej nebo buzík. Tedy žádnej adept na šéfa taelonské laboratoře, člena jejich ochranky nebo případ pro jejich světospásné programy. O něj mimozemšťani neměli zájem a on neměl zájem o ně. Nikdy žádnýho netoužil poznat nebo vidět zblízka, ale teď když tu kousek od něj stál… Bylo tak těžké k němu co chvíli nehodit oko.
“Byl jsem se podívat vzadu a poldové jsou i tam. Jsme tu úplně v pasti. Ale myslím, že bysme se mohli prostřílet,” zavrčel polohlasně Spike, který se k němu a Barneymu právě vrátil z kanceláře ředitele.
“Přeskočilo ti?” odsekl Barney. “Dost na tom, že si zabil jednoho z Taelonských Ochránců.”
“A co sem měl podle tebe dělat? On střílel první!”
“Měl si nás hlavně varovat! Vůbec bysme do toho nešli, kdybys…”
“Chceš říct, že je to moje vina?” sykl Spike jeho směrem a udělal krok tak blízko, že Jason cítil vůni nikotinové žvejkačky a… strach.
Znal Spikea sotva deset dní, ale něco se mu na něm nelíbilo už od první chvíle. Jen si kurva nebyl jistej co. Vždyť se choval docela v pohodě, dokonce párkrát přinesl i koblihy a pivo, když plánovali akci. Ale něco měl v očích. Něco studenýho, s čím Jason nechtěl mít nic co dočinění a tak raději kousek ustoupil.
“Nikdo z nás nemohl předem vědět, že tu bude Taelon a pak už bylo pozdě na varování,” řekl Barney.“Musíme promyslet, co teď. A začneme tím, že se rozhodnem, co uděláme s Taelonem.”
Znovu se podíval po mimozemšťanovi. Chvíli doufal, že tam nakonec nebude, ale on tam byl. Za celou dobu se nepohnul, až teprve teď pomalu naklonil hlavu z jedné strany na druhou. Jako nějaký podivný pták. A pomalu mrkl. Tak nepřirozeně. Kurva, takhle se nic živého nemělo hýbat ani chovat.
“Určitě ho budou chtít zpátky. Prostě ho vyměníme za naši dodávku a volnou cestu z města,” navrhl Jason a přemohl se, aby od Taelona odtrhl oči.
“Jo, zpátky ho chtít budou. Hlavně ti fanatici, co mu slouží,” vyplivl Spike. “Vsadím se, že sem vtrhnou a bude jim úplně u prdele, kdo to schytá,” střelil pohledem po mimozemšťanovi. “Něco málo o těch jejich Ochráncích,” řekl pohrdavě, “vím. Mají něco v mozku, nějaké mechanické viry, díky kterým ovládají taelonskou technologii, ale taky je to nutí udělat všechno, co jim ta mimozemská verbež nařídí. Klidně pro ně umře. Před chvíli jsme to sami viděli.”
“No a co? Stejně je naše nejlepší šance,” namítl méně výbojně, než jak se cítil. Nechtěl Spikea dráždit, ale tady bylo přece jasné, co musí udělat. Taelon byl eso. Velké věci. Každý hlupák věděl, že poldové tam venku a i ti zatracení Ochránci neudělají nic, co by způsobilo, že se mimozemšťanovi něco stane.
“Ne, v tomhle má pravdu. Taelon je větší problém než výhoda,” souhlasil Barney rozhodně.
“Tak ho rovnou odpráskneme?” navrhl Spike s pobaveným úšklebkem.
“Nemůžeš ho jen tak zabít!” namítl a tentokrát už se tolik nekrotil, protože… prostě… pohled mu opět sklouzl k mimozemšťanovi, který je pořád sledoval a teď, když se k němu Jason obrátil, se jejich pohledy střetly. Mimozemšťanovy oči byly divné. Jako vyrobené z takové té umělé hmoty, co ve tmě svítila. Ale i tak měly nějaký… výraz, ale nebyl to strach nebo potlačovaná zlost, kterou viděl v napůl sklopených očích ostatních. Byla to otevřená nechápavost. Tak se měla dívat malé děcko, ne zasranej emzák, ale stejně kvůli těmhle očím by se ani nemohl koukat, jak ho Spike zabije. To prostě nešlo.
Jeho Ochránce, to byla jiná věc. Ten střílel jako první a za Dannyho si to zasloužil, ale mimozemšťana nemohl zabít jen proto, že byl mimozemšťan. To prostě ne.
“A proč ne? Je ti ho chudáčka líto?” zeptal se Spike ještě posměšněji, než před chvilkou. “ Já bych docela rád zkusil, jestli to vůbec jde. Někdo říká, že se nedají zabít. Já myslím, že pár kulek do hlavy zabije všechno.”
“Nebudeme zabíjet nikoho, pokud to nebude nezbytně nutný, a mimozemšťana zvlášť ne,” pronesl Barney opět rozhodně. “Ze všech, co tu jsou, se nám může nejvíc hodit a taky může způsobit nejvíc problémů, proto na něj nebudeme sázet všechno. Do háje, pořád jsme na Zemi a to je naše planeta, musí jim záležet i na lidech,” dodal asi spíš pro sebe, než ukročil vzad a zvedl hlas: “Tak fajn! Dámy a pánové, vypadá to, že tu spolu chvíli zůstanem! Abysme si tu nelezli na nervy, určíme si pár pravidel. Nebudete se snažit utéct, nebudete mluvit, když se vás na nic nebudeme ptát a nebudete se pokoušet o žádné hrdinství! Chceme, abyste hezky potichu seděli a doufali, že to brzo skončí. Nějaké otázky?”
“Ano,” zazněl do ticha poklidný hlas.
Jason se nevěřícně obrátil po mimozemšťanovi. Měl to vůbec v hlavě v pořádku? Copak před chvíli nezaslechl, že ho chce Spike odprásknout? Musel to sakra slyšet. V těchle barácích bylo slyšet všechno.
“Jaký smysl má tento na první pohled bezdůvodný akt agrese?” položil Taelon otázku, stále tak kurevsky klidným tónem, několikrát při tom pohnul hlavou ze strany na stranu a upřeně se zahleděl na každého z nich. Jakoby úplně dychtil znát od nich odpověď. Bylo to dost divný. Měl z toho takový zvláštní pocit… najednou si nebyl jistej, jestli se ho vůbec v životě někdo na něco zeptal a skutečně chtěl znát jeho upřímnou odpověď. Možná byl tenhle podivný… něco úplně první.
“Prachy. Co jinýho?” odpověděl mu, protože mu přišlo divný neodpovědět.
Mimozemšťan mrkl a ten jeho podivně plochý, bezvýrazný obličej, najednou získal výraz zmatku.
“A méně násilné způsoby, jako práce nebo finanční podpora od státu vám snad neposkytují dostatek peněz pro zajištění vašich základních potřeb?” položil mimozemšťan další naprosto blbou otázk, po které se na něj po očku začali otáčet i ostatní.
“Děláš si z nás srandu, I.T.?” zavrčel Spike výhružně a pomalým krokem přistoupil k Taelonovi, takže se teď nad ním tyčil.
A ten hloupej emzák se ho vůbec nebál! Viděl, jak mu zabil bodyguarda a stejně úplně klidně zvedl hlavu ke Spikeovi. Chtěl tu umřít nebo… nebo byl vážně nesmrtelnej. Třeba by si uměl zalepit dírky po kulkách, jako mimozemšťani ve filmech. Nebo odklonit kulku jen silou vůle. Nebo vystřelovat paprsky z rukou. Ne, to byla blbost, kdyby něco takovýho uměl, už dávno by byli všichni v pánu.
“Jen se snažím pochopit, co vás vede ke zbytečnému násilí,” odpověděl mu mimozemšťan.
“Máme nákladný koníčky. A teď zavři hubu nebo ti ji zavřu já. Nadobro,” pohrozil mu Spike a zvedl pistoli přímo k jeho hlavě.
Ozvalo se několik zalapání po dechu a jedno vyděšené vykvíknutí od staré paní, která ho rychle zadusila vlastní rukou. Lidi ta výhružka vyděsila víc, než samotnýho Taelona, který zůstal ještě několik okamžiků bez pohybu, než konečně tak nějak divně pohnul hlavou. Dál se stala ta nejpodivnější věc, jakou Jason kdy viděl. Kůže toho mimozemšťana zprůsvitněla a na krátkou chvíli pod ní byli vidět zářivé čáry.
Hned to bylo zase pryč, jakoby se to ani nestalo.
Potom mimozemšťan konečně jako ostatní sklopil pohled k zemi a nechal své ruce klesnout na kolena.
“Tohle se mi líbí,” uchechtl se Spike, uklidněný natolik, že nechal svou pistoli poklesnout. “Pro jednou taky jeden z vás dělá, co chce člověk a ne naopak. Jaký je to pocit, co?” zeptal se výsměšně a přidřepl vedle Taelona. “Když si někdo jako já dovolí říkat ti, co smíš a co ne? Štve tě to? Máš strach? Máš kurva vůbec nějaké emoce?” pokračoval, hlas plný stejnýho studenýho něčeho, co Jasona děsil v jeho očích.
“Nech už ho na pokoji,” řekl Barney.
“Nebo co?” obrátil se k němu Spike a nevypadalo to, že by se hodlal vzdát šanci pokračovat.
Jeden z telefonů zazvonil.
°°O°°
Lili posadila raketoplán za policejní zátarasy, takže když vystoupil, nemusel se zabývat čumily a hlavně reportéry a rovnou se pustil do vyhodnocování situace.
Jeden pohled na průčelí se zataženými žaluziemi stačil, aby se ujistil, že banku opravdu zná a to tak dobře, že i bez CVI by věděl, jak vypadá uvnitř. S ním to měl hned na dlani. Sice ano, byl tu naposledy před čtyřmi měsíci, ale za tak krátkou dobu se toho nemohlo mnoho změnit. Už jen proto, že banka měla specifický tvar.
Byla to rohová budova se dvěma prosklenými stěnami a dvěma přiléhajícími k okolním domům. V kratší západní stěně byl vchod. Delší stěna pak mířila na jih a táhly se podél ní sedačky pro čekající klienty. Hned naproti nim byla okénka a za nimi malé zázemí pro pokladní. Nakonec na východě byly tři kanceláře, dvě k soukromým jednáním a jedna ředitelská, a také vchod k depozitním schránkám a trezoru. Dohromady nebyla banka velká co do prostoru ani co do důležitosti. Nedalo se v ní přijít k ohromným penězům. Stála vůbec za ten risk? Nemohl být cílem spíše Da’an?
Prozatím své otázky odsunul stranou a vzhlédl k okolním budovám. Bylo tu několik slušných míst pro odstřelovače. Třeba by byl minimálně jeden k západní a jeden k jižní stěně, aby byl podchycen jak jediný únikový východ, tak možnost, že některý z nepřátelských subjektů udělá chybu a rozhrne žaluzie. Boone si byl jistý, že pokud jeho chlapi za rok a půl nezapomněli všechno, co je naučil, tak tam odstřelovači už budou, dobře skrytí tak, že je ani se svým CVI nemohl vidět.
Nakonec svou pozornost přesunul ke zbytku okolí.
Zátarasy byly ve vzdálenosti odpovídající předpokladu, že by subjekty mohly mít u sebe standardní množství obvyklých snadno dostupných výbušnin. To znamenalo dost prostoru jak pro pět zásahových vozů, tak technickou dodávku a jeden taelonský raketoplán k tomu. Ale nejspíš ne dost místa pro Boonea a Sandovala, který k nim mířil.
“Boone. Co tu děláte?” zeptal se, jakmile byl na doslech.
“To byl můj nápad, Sandovale. Je to Booneův bývalý okrsek, takže by mohl být užitečný,” předběhla ho Lili svou odpovědí.
“Má pravdu,” přitakal. “Znám muže, se kterými budete muset spolupracovat. Část z nich jsem sám vycvičil. A znám dokonce i tuhle banku. S Kate jsme v ní měli depozitní schránku a brali jsme si tam hypotéku na dům. Krom toho,” přistoupil blíž, takže k němu musel Sandoval zvednout hlavu, “nehodlám sedět v kanceláři, když je Da’anův život v ohrožení.”
“Už nejste jeho Ochránce. Byl jste suspendován.”
“Ano, ale pořád sloužím Taelonům,” zdůraznil.
Sandoval si ho dlouze změřil, načež rázně přikývl.
“Všechny body přijaty. Pojďte za mnou,” vyzval ho, ale ještě než se otočil, obrátil se k Lili: “Kapitáne Marquetteo, odleťte s raketoplánem stranou a zůstaňte u něj v pohotovosti. Zo’or si nepřeje, aby bylo naše angažmá v tomto případě příliš okázalé. Nechce vzbudit dojem, že je život Taelona důležitější, než životy lidí.”
“Rozkaz,” odvětila Lili a vyměnila se Boonem rychlý pohled, než se obrátila a vešla zpátky do raketoplánu.
Jak rychle kráčel k dodávce, slyšel raketoplán startovat a odlétat. Hučení vzdalujících se motorů a také šum ulice a hlas policisty vyzývajícího lidi, aby ustoupili, se však zcela vytratil, jakmile, následovaný Sandovalem v těsném závěsu, vlezl do dodávky.
“Wille,” pozdravil ho Bob, který se zvedl jen co vešli dovnitř.
“Bobe,” opětoval pozdrav společně s rychlím stiskem ruky a podíval se na řadu obrazovek. “Co tu máme?”
“Jak jsem zrovna říkal agentu Sandovalovi,” začal Bob a krátce při tom střelil pohledem po jmenovaném, “podle záznamů z dopravních kamer to vypadá na tři muže, kteří přesně v půl druhé zastavili s dodávkou před bankou. Jejich totožnost zatím nemáme, měli na obličeji ty nové hološtíty.”
Soukromé holoobrazovky byly novinkou na trhu, sotva půl roku starou. Využívaly Taelonské holotechnologie k tomu, aby promítaly videa a filmy na tenkou průhlednou folii připevněnou k držáku kolem hlavy. Díky skladnosti folie i držáku se celé zařízení dalo složit do něčeho tvaru a velikosti pera a společně s integrovanými sluchátky se pak filmy daly promítat kdekoliv a kdykoliv. Za normálních okolností se video promítalo na vnitřní stranu a druhá byla černá, takže nebylo skrze štít vidět ven ani dovnitř. Jenže to by nebylo lidstvo lidstvem, aby se okamžitě na černém trhu neobjevily nejen mnohem levnější kopie, ale hlavně kopie upravená tak, že se cokoliv promítalo na vnější stranu a na vnitřní se pak promítalo to, co malé přídavné kamery zachytily zvnějšku. Takto upravené soukromé holoobrazovky se rychle staly mezi zločinci velkým hitem, i když byly mnohem dražší než stará dobrá lyžařská kukla. Poskytovaly totiž mnohem lepší ochranu identity, protože štít zakrýval všechny rysy obličeje včetně očí a zároveň byl k dispozici nejen skvělý obraz okolí (už žádné omezené periferní vidění nebo zkreslení barev slunečními brýlemi), ale například i tepelné snímání nebo propojení se s elektronickým zbraňovým zaměřováním.
“Zadrželi jsem ale jejich dodávku. Teď už ji prohledávají technici, tak snad zjistíme něco víc,” pokračoval Bob a položil ruku na rameno pro Boonea zatím neznámého technika u obrazovek. “Tady Greg se zrovna pokouší napojit na kamery v bance. Pak budeme mít lepší přehled, ale jedno už víme teď; střílelo se tam, Wille,” informoval ho zasmušile. “Svědci mluvili alespoň o dvou normálních výstřelech a jednom divném světelném výbuchu.”
“To byl pravděpodobně Skrill,” podotkl Sandoval.
Boone souhlasně přikývl. Bylo nasnadě předpokládat, že major Carter použil Skrill okamžitě, kdy došlo na potenciální ohrožení Da’anova života. Přesně tak by zareagoval plnohodnotný Implantát. I když všichni ve skutečnosti věděli, že Taelony nelze zabít žádnou konvenční lidskou zbraní, Imperativ jim nedovoloval jednat jinak. Veškerá hrozba musela být eliminována i za cenu vlastního života. Dalo se tedy také odvodit, že zbylé dva běžné výstřely Cartera buď zabili nebo zranili natolik, že nebyl schopen zneškodnit i zbytek lupičů. Protože kdyby toho byl jen trochu schopen, udělal by to třeba i ze svých posledních sil a situace s rukojmím by vůbec nenastala.
“Takže je pravda, že je uvnitř Taelon?” zeptal se překvapeně Bob.
“Je tam Da’an,” odpověděl mu.
“Da’an? Myslel jsem, že toho máš na starosti ty?”
“Momentálně má Da’an jiného Ochránce,” řekl Sandoval a k Booneově vděčnosti se nezmínil, proč se o Da’ana stará někdo jiný. Nejspíš to nepovažoval za důležité.
“Máme už kamery z banky?” změnil Boone raději téma, protože nebyl čas ani prostor Bobovi vysvětlovat, jaktože to nebyl on, kdo Da’ana doprovodil na dnešní cestě.
“Zrovna jsem se dostal do jejich systémů. Hlásí to, že jsou offline. Museli je zničit, ale mám přístup k záznamům před přepadením.”
“Pusťte posledních deset minut,” instruoval Bob technika.
Na pěti obrazovkách se objevilo pět různých úhlů záběrů bezpečnostních kamer. Na jedné se objevil Da’an, který vyšel z kanceláře bok po boku s korpuletním mužem, který musel být ředitelem. Společně došli k odkrytým drátům visícím z jednoho ze tří sloupů, které podpíraly vysoký strop banky. Zatímco Da’an, přesně podle svého zvyku s hlavou nakloněnou na stranu velmi intenzivně naslouchal řediteli, zaujal Carter strategické postavení tak, aby měl výhled na celou místnost a zároveň byl dostatečně blízko Da’anovi.
Netrvalo to ani dvě minuty a kamera zabírající vchod ukázala trojici mužů v neobvykle velkých sakách, které sice byli tím prvním, co Boonea upoutalo – volné sako, znamenalo skrytá zbraň – ale rozhodně to nebylo to nejnápadnější na nich. Těmi byli holografické obličejové štíty promítající halloweenské masky.
Ale ani jejich masky nebyly tím, co opravdu silně přitáhl Booneovu pozornost. Tím byl muž na jedné ze sedaček, zdánlivě naprosto mimo veškeré zbylé dění. Běloch, tak sto osmdesát dva až sto osmdesát pět centimetrů vysoký, sedmdesát kilo, slámové vlasy a bez dalších zjevných poznávacích znaků, kromě malé náušnice v uchu. Měl na sobě hawaiskou košili, kraťasy, vojenské boty a červenou mikinu kolem pasu.
“Měli uvnitř čtvrtého,” prohlásil s jistotou a ukázal na muže s mikinou.
Než stačil Bob nebo Sandoval na jeho domněnku reagovat, ukázalo se, jak fatální pravda to pro Cartera byla. Majorovi se podařilo zneškodnit jednoho ze tří lupičů, kteří byli u dveří a mířil, i přes panikařící klienty banky, na dalšího, když se Booneův muž zvedl, zpod mikiny vytáhl nejmodernějšího SIGa a s jistotou někoho, kdo to nedělá poprvé, zasáhl Cartera do břicha. Zdánlivě to byl velký cíl, na který by mířil nezkušený střelec, ale způsob, jak muž držel zbraň a jeho pohled, mluvil za sebe. Nemířil na Carterovo břicho, protože by se jinam netrefil, ale protože zásah do břicha nemusel být okamžitě smrtelný. On chtěl, aby Carter žil ještě alespoň pár minut a tak mu poskytl možnost sledovat umírání.
Vzápětí ale muž s mikinou zažil překvapení svého života, když se major napůl obrátil jeho směrem a zamířil Skrill. Z výrazu, který lupič v tu chvíli měl, bylo Booneovi zřejmé, že tohle nečekal. Normální člověk by totiž po zásahu do břicha okamžitě padl k zemi. Implantáty byly ale odolnější, podobně jako vojáci na bitevním poli napumpovaní takovou dávkou adrenalinu, že je držel na nohou i s mnohem vážnějšími zraněními.
Druhá rána byla pro Cartera už moc.
Kdyby šla opět jenom do střev, možná by se major ještě udržel na nohou a dokázal by útočníka zneškodnit, jenže způsob, jak se mu podlomily nohy… Boone už to viděl. Druhá kulka musela zasáhnout páteř a přerušit míchu. To znamenalo okamžitou paralýzu. Což byl jistě důvod, proč se Carter nepokusil zvednout a pokračovat ve střelbě, jak by to jakožto Implantát určitě udělal.
Po druhém zásahu majora Cartera už toho moc k vidění nebylo. Ozbrojenci začali střílet do stropu, jedna kamera za druhou se vypínala a poslední, co bylo vidět, byl muž s mikinou, který s rozkošnickým úsměvem dupl na Carterův Skrill.
“Mám totožnost čtvrtého,” ozval se Sandoval hned vzápětí. Boone k němu obrátil pohled, aby zjistil, že druhý Implantát během sledování videa použil svůj komunikátor k načtení obličeje střelce a jeho vyhledání v databázích. “Nebylo těžké o něm všechno zjistit. Nikdy se zrovna svou identitou netajil,”řekl a začal předčítal. “Jeho jméno je Charley Moor, řečený Spike. Je mu třicet osm let a ještě před válkou byl odsouzen k doživotí za dvě ozbrojené bankovní loupeže, jedno zabití a jednu vraždu.”
“Jaktože je venku?” zeptal se Boone nevěřícně.
“Patřil ke čtyřem a půl tisícům šťastlivců, kteří se dostali do prvního programu senátora Kingsleyho,” objasnil jim Sandoval s jasným pohrdáním v hlase.
“Skvělé. Další z nich,” odfrkl si Bob. “My u policie jsme se mohli strhnout, abysme takové pochytali a pak si přijde jeden vládní chytrák, kterého napadne, že by bylo skvělé je zase pustit na svobodu.”
Boone nemohl nic jiného než souhlasit. Válka si vzala hodně, na životech i na zdraví lidé a samozřejmě také na ekonomice. Dovedla Spojené státy téměř ke krachu. Doslova dva měsíce před jejím koncem pár hlav pomazaných napadlo, že by mohli ulevit rozpočtu i hrdinným mužům na bitevním poli tím, že vezmou nejhorší zločince, kteří byli bojeschopní a pošlou je do přední linie. Většina se jich vrátila v hliníkových bednách, ale bohužel ne všichni.
Moor byl jedním z těch, co propadli sítem zmatků, které vypukly po velmi překotném vyhlášení celosvětového míru.
“A nezahálel,” pokračoval Sandoval. “Od neplánovaného propuštění rozšířil svůj trestní rejstřík o bezpočet drobných trestných činů, jako loupeže v obchodech nebo krádeže aut, přes pět znásilnění, několik napadení se zbraní, jedno podezření z vraždy a dvě přepadení banky, při kterých se střílelo a byli zranění.” Zaklapl komunikátor a zvedl k nim chladný pohled. “Je to velmi interesantní muž. Chtěl bych se s ním poznat osobně.”
“To my všichni, Sandovale,” souhlasil s nevyřčenou výhružnou zprávou v Sandovalových slovech, načež se obrátil k technikovi: “To, co jsme právě viděli, se stalo před dvaceti pěti minutami. Potřebujeme vědět, jak to tam vypadá teď.”
“Dej tam termokamery, Gregu,” vyzval Bob technika a poklepal ho po rameni. Ten několika stisky na jednu z obrazovek promítnul záběr ve známých barvách od téměř bílé, přes červenou a žlutou, až k odstínům modré.
Byly vidět rudé stíny tam, kde na modrém pultu stály běžící počítače a pod nimi obrysy dvanácti klečících lidských těl a jednoho ležícího, který ještě vydával dost tepla na to, aby mohl být naživu. Obraz mohl být ale zkreslený, protože první, co policie jistě udělala, bylo, že vypnuli klimatizační systém, takže teplota v bance musela začít rychle stoupat.
Kromě klečících rukojmí u pultu byly vidět tři stojící nepřátelské subjekty. Dva z nich museli být ti s maskou, jeden byl chlap s mikinou a čtvrtý… ano, ten byl tím obrysem chladnoucího lidského těla u dveří do banky.
“Už jsem se na to taky díval,” ozval se Bob, “a nepoznal jsem, kdo z nich by mohl být Taelon. Proto jsem si ani nebyl jistý, jestli tam je nebo ne.”
“Da’ana na vašich primitivních termokamerách není možné vidět. Taeloni mají tělesnou teplotu téměř shodnou s okolím. Tohle,” ukázal Sandoval na nejasnou skvrnu vedle ležícího snad doposud živého člověka, “by mohl být on.”
Sandoval měl samozřejmě pravdu. Termokamery, které používala zdejší policie, prostě nebyly dostatečně citlivé, aby s jistotou zobrazily tak malý výkyv teploty, který by odlišil Taelona od teploty okolního vzduchu. Senzory v raketoplánu by to dokázaly, stejně jakoby jim mohly poskytnout lepší obrázek toho, co se děje uvnitř, jenže to by ho Lili musela udržet přinejmenším nad budovou ještě lépe nízko nad zemí před ní. A to nešlo. Pracovalo proti nim nejen Zo’orovo přání, aby nebyli příliš nápadní – stále jako Implantát nemohl ani navrhnout nic, co by přímo odporovalo rozkazu Taelona – ale i lidský faktor v podobě strachu, který by taelonský raketoplán mohl vyvolat v lupičích. Nebyla horší kombinace než tři vyděšení a ozbrojení muži a k tomu dvanáct bezbranných rukojmí.
Přesto cítil v celém těle napětí, které se snažilo jeho ruku přimět sáhnout po komunikátoru a zavolat Lili. Vedl ho k tomu strach o Da’an pečlivě uložený v nepříjemném pocitu v žaludku a pohřbený pod vědomím, že ať měli útočníci jakékoliv zbraně, pravděpodobnost že by se silou jen přiblížili Skrillu byla naprosto mizivá. A nic jiného než Skrill nemohl Da’an skutečně zranit, ba dokonce i u něj by bylo třeba víc než jeden výstřel, aby to pocítila. Měl svou zkušenost s Rho’ha.
Jenže tohle vědomí pro něj bylo málo. Prostě potřeboval vědět, jestli tam skutečně je a kde přesně se nachází. A to nejen proto, že bylo třeba mít co nejpřesnější přehled o situaci, ale hlavně proto, že potřeboval vědět, že je prozatím v bezpečí.
“Da’ane…” vyslovil polohlasně, pohled upřený na nejasné místo, kde by skutečně mohl Da’an být. Soustředil se na něj ze všech sil, jakoby snad mohl vidět víc, kdyby se lépe díval. Nebo… Zaváhal, jak mu hlavou proběhl nápad.
Pokud měl pravdu a jeho předešlý neklid bylo Da’anovo volání o pomoc, tak možná teď, když si byli tak blízko, by mohlo to něco mezi nimi fungovat i opačným směrem. Nebyl si jistý, jak by to mělo fungovat, jestli to vůbec může fungovat, případně jestli si to všechno jen nepředstavoval. Věděl ale přinejmenším dvě věc; Společenství bylo stále v kontaktu na, jak Da’an řekl, mnoha úrovních a mnoha způsoby, a pak to, že existovala alespoň hrstka lidí na Zemi, kteří měli schopnost se se Společenstvím spojit. Pokud nic jiného, tak skutečnost, že on a Da’an sdíleli své vědomí, ho mohlo jako takového člověka klasifikovat.
Už věděl, jak se natáhnout ke Skrillu a jak formulovat své příkazy. Nemohl zkusit nic jiného, než podobně komunikovat i s Da’anem, jen se nesoustředil do hloubky své mysli, kde byla jeho zbraň ukotvena, ale ven… do prostoru… směrem do banky. Na Da’an.
Da’an. Jestli mě slyšíš, Da’an, dej mi vědět, že jsi v pořádku, pomyslel si s veškerou silou a intenzitou, kterou dokázal sebrat a pak čekal… přesně nevěděl na co. Možná na hlas nebo alespoň pocit, ale nepřicházelo nic.
Nebyl neúspěchem překvapený. I kdyby se nemýlil a předtím to opravdu byla Da’an, kdo ho volal, to spojení vůbec nemuselo být obousměrné. Ačkoliv měl mozek posílený CVI, stále byl jenom člověk, který navíc ani nevěděl, co dělá.
“Podívejte!” zvedl Bob překvapeně hlas a přiměl tak Boonea znovu se podívat na obrazovku, kam jeho bývalí kolega navíc ukazovat prstem. “Co to…? To tam ještě před chvíli nebylo… vypadá to jako…”
V místech, kde se Sandovalem předpokládali, že je Da’an, se pozvolna zformovala neobvykle štíhlá postava, která ale spíš než jako záběr živého člověka vypadala namalovaně. Měla totiž souvislou teplotu přesně čtyřiceti stupňů celsia. To jednoduše nebylo možné. Každý živý tvor se na termokameře zobrazoval v celé škále barev. Nejteplejší bylo vždy tělo, zatímco končetiny byly o několik stupňů chladnější.
Jediná bytost, která by dokázala souvisle zvednout teplotu na celém povrchu těla byl Taelon.
Hluboká, nevyslovitelná úleva zaplavila Booneovo nitro, i když navenek nedal nic znát.
“To je zvláštní,” podotkl Sandoval, z jehož hlasu bylo slyšet překvapení se špetkou nedůvěry zřejmě k tomu, jestli vidí opravdu to, co na obrazovce je. “Nejspíš si Da’an uvědomil, jaké technologie má zdejší policii k dispozici a rozhodl se nám dát vědět, že je v pořádku.”
“Pravděpodobně,” souhlasil a jeho vlastní hlas mu zněl trochu dutě, protože… teď když se prvotní úleva rozptýlila, si plně uvědomil, že Da’an o sobě dal vědět proto, že ho slyšel nebo cítil. Jistě, byla tu možnost, že to byla jen náhoda, ale ta byla neskutečně malá. Muselo to být pouto mezi nimi. Něco, jako telepatické spojení nebo… spojení jejich energií. Přetrvávající bez ohledu na to, jak daleko od sebe byli.
Mělo by ho to děsit nebo alespoň znepokojovat, ale necítil ani jedno z toho. Stejně jako necítil skutečný strach, kdykoliv se Sdíleli. Všechno to přicházelo podivně přirozeně a s absolutní vnitřní jistotou, že to není nic nebezpečného nebo špatného.
“Budeme potřebovat vyjednavače,” řekl Sandoval.
“Oddělení jednoho má. Už jsme ho volali. Měl by být na cestě, ale zatím…” Bob nechal větu vyznít do ztracena. Nemusel říkat zřejmé.
“Je možná, že tam máme zraněného a určitě jednoho mrtvého. A to vůbec nepočítám rizika, které hrozí Da’anovi. Nemůžeme si dovolit dál čekat. Ujmu se toho,” rozhodl Sandoval. “Mám doktorát z psychologie a kurz od FBI.”
“Už jste to někdy dělal?” zeptal se.
“Ano.”
“Jak to dopadlo?”
“Dejme tomu, že nikdy nezemřel nikdo, koho by společnost postrádala,” odvětil Sandoval dostatečně jasně, ale zároveň tak, aby bylo zřejmé, že to nebude rozebírat. Oba se Sandovalem věděli, že mají za sebou věci, které byly stále klasifikovány jako tajné a ačkoliv Taeloni k nim nejspíš měli přístup, oni navzájem nutně ne.
“Dobře. Je to na vás Sandovale,” souhlasil a ustoupil, aby agentovi poskytl prostor.
Sandoval usadil k počítači a potom sáhl po dvojici sluchátek. Jedny podal Booneovi a druhé si sám nasadil, Bob se pak ujal třetích, aby byli všichni v obraze. Sandoval počkal, než si je Bob nasadí, pak položil ruku technikovi na rameno a řekl:
“Dejte mi linku.”
Technik kývl a vzápětí už se v Booneových sluchátkách ozval vyzváněcí tón. Jedno vyzvánění střídalo další a další. Za jiných okolností by někdo telefon dávno zvedl nebo by se přepl na záznamník. V tomhle případě to byla otázka síly vůle, kdo déle vydrží u telefonu. Jestli ozbrojenci v bance nebo Sandoval.
Konečně bylo slyšet cvaknutí, jak někdo zvedl telefon a pak zrychlený dech, kterým svou hlasitostí a rytmem prozrazoval nervozitu, ale ne strach nebo vyloženou paniku. To znamenalo, že muž na druhém konci měl dojem, že má situaci pevně v rukou.
“Jo?” ozvalo se v Booneových sluchátkách stručně.
“Děkuji, že jste to zvedl,” ohlásil se Sandoval do telefonu s klidnou zdvořilostí, která Boonea upřímně trochu překvapila. Obvykle s lidmi kolem sebe nejednal s přílišnou empatií, sotva kdy dokonce i s tou obyčejnou zdvořilostí. Ovšem i přes pro Sandovala neobvykle vstřícný tón se z druhého konce ozývalo jenom dýchání a žádná odpověď
Jak se ticho protahovalo, rozhodl se Sandoval pokračovat:
“Jmenuji se Sandoval. Ronald Sandoval. Sedím v té dodávce tam venku a říkal jsem si, že bychom si mohl trochu promluvit. Co vy na to?”
“Možná. Podle toho o čem?”
“Nejdřív bych rád věděl, s kým mluvím?”
“S tím chlapem uvnitř, co má velkou zbraň.”
“Dobře. S tím zvládnu pracovat, ale je to trochu dlouhé. Nezdá se vám?” zeptal se Sandoval, pořád neobvykle přátelským tónem.
Byl v tom vlastně docela dobrý, uvědomil si Boone.
“Můžete mi říkat Bene.”
Z formulace bylo jasné, že to není jeho skutečné jméno, ale jak říkaly statistiky, pokud si měl člověk vymyslet falešné jméno, zejména když byl pod tlakem, vybral takové, které mělo foneticky blízko k jeho vlastnímu. Jedna slabika či alespoň jedno písmeno. Muž na druhém konci jim tedy neúmyslně dal malou indicii ke zjištění své totožnosti.
“Rád vás poznávám, Bene,”pokračoval Sandoval a dál se mu dařilo držet klidný, přátelský ale zároveň dostatečně sebejistý tón. “Teď, když už známe svá jména, řeknete mi, jak to tam u vás vypadá?”
“Jak myslíš, že to tu vypadá, Rone?” zeptal se Ben naoplátku používaje zkráceninu Sandovalova jména v klasické ukázce pasivní agresivity, kterou se ujišťoval, že všechny karty drží on a policajti venku nemají o ničem ponětí, dokud jim to sám neřekne.
“Já vím jen to, že se od vás ozvala nějaká střelba a to nám tu dělá trochu starosti.” Uvedl jen to, co si Ben mohl snadno odvodit, že mohl policisté vědět, aniž by zkoušeli nějaké ‘podvody’ jak by jakýkoliv zločinec zcela určitě nazval využití moderních technologií. Taková střelba byla totiž dost hlasitá, aby byla slyšet přes několik bloků.
“Jo, nějaké střelba tu byla,” souhlasil Ben ochotně, “ale nebyla to naše vina.”
“Tak čí?” zeptal se, i když odpověď už samozřejmě znal.
“Když jsme přišli, byl tu chlap od Taelonů. To on střílel první. My se jenom bránili.”
“Chápu. Je někdo zraněný?”
“Koukni, vím, o co se snažíš, a nezabere to,” řekl Ben defenzivně. “Máme tu rukojmí a jedno z nich je Taelon. Všechny je vyměníme za obrněnou dodávku a volnou cestu z města.”
“Dobře. Udělám co můžu, ale obrněné dodávky zrovna nejsou k sehnání v každé autopůjčovně. Nějaký čas to zabere.”
“Tahle banka bude jednu mít. Máte půl hodiny na to ji sehnat jinak se tu budou dít ošklivé věci”
Telefon oněměl, jak Ben praštil sluchátkem.
“Tak to bychom měli,” řekl Sandoval, teď už se svou typickou a dobře známou chladnou ostrostí.
“Nezeptal jste se na Da’ana,” podotkl Bob.
“To by byl špatný tah,” odpověděl Boone za Sandovala. “Určitě ví, že Da’an má jako rukojmí velkou cenu, ale neví jak velkou. Kdybychom se na něj vyptávali, jen bysme tím zvýšili jeho hodnotu.”
“Přesně tak,” přitakal Sandoval a zamračil se. “Bohužel jsme se toho moc nedozvěděli. Jen, že určitě nejednáme s Moorem, protože ten by svou totožnost netajil.”
“A také, že máme půl hodinu na to vymyslet, jak se dostat dovnitř,” doplnil Boone.
“To nebude jen tak,” podotkl Bob nevesele. “Zeshora to nepůjde. Nad bankou jsou čtyři poschodí kanceláří, ale ty mají samostatný vchod a nijak nekomunikují s bankou. Žádný společný výtah, schodiště ani chodba, jen jednotný ventilační systém, ale je po nedávné rekonstrukci. Díky Taelonským čističkám vzduchu a přetlakovým komorám se do té ventilace nevejde ani čivava. Zespoda to taky vypadá bledě. Budova nemá sklep ani vstup do základů, jen místnost s trezorem, která je chráněná pár palci oceli.”
Jediná cesta dovnitř i ven byla předem. To stěžovalo situaci oběma stranám.
“Pokud tam pošleme zásahovku, Moor začne okamžitě střílet,” přidal Sandoval, který si zamyšleně opřel sepnuté ruce o bradu. “Podle složky je ten typ, co raději zemře v dešti střel, než aby se nechal znovu zavřít.”
Moorovu složku sice neviděl, ale i z toho mála, co od Sandovala slyšel, si troufal jeho úsudku věřit. Viděl pohled toho chlapa. Žádný strach, žádné svědomí, jen čistá radost ze zabíjení. S pár takovými už se setkal. Neměli sice přání zemřít a vždy dělali všechno proto, aby přežili, zvláště se zbavili všech, kteří jim stáli v cestě. Ale když byli zahnáni do kouta, vždycky se rozhodli, že když už půjdou do pekla, vezmou co nejvíc lidí s sebou.
“Tak budeme vyjednávat,” navrhl Bob. “Ten, co jste s ním mluvil, agente, podle mého zněl rozumně. Viděl bych tu šanci, že ho přemluvíme, aby se vzdali.”
Na první pohled se to zdálo jako rozumný plán, se kterým by Boone rozhodně souhlasil, jenže měl taky svá ‘ale’,
“Moor se nikdy nevzdá,” odmítl Sandoval okamžitě tuhle možnost. “I kdybych toho Bena přesvědčil, tak Moor ho raději zabije.”
“Krom toho taková vyjednávání se mohou táhnout desítky hodin. I když je možné, že je náš muž ještě naživu, tolik času určitě nemá,” připomněl Boone skutečnost, že tam uvnitř ležel možná stále dýchající major Carter. Musel to zmínit, i když věděl, že to z několika důvodů není zcela rozhodující. Měli dalších dvanáct lidských rukojmí a Da’ana, takže tu platila krutá pravda, že se muselo v podobné situaci vždy počítat s tím, že nezachrání všechny. Svědomí by mu ale nedovolilo ho prostě jen opomenout.
“Po dvou ranách do břicha a bez ošetření? Wille, ten už určitě nežije,” namítl Bob.
“Je to Implantát. Jeho CVI mu umožňuje silou vůle zpomalit metabolismus. Pokud to stihl udělat, zmírnilo by to krvácení a ochránilo jeho mozek. Ještě má šanci.”
“Major Carter je poslední, na kom záleží,” řekl Sandoval nemilosrdně. “Jistě by ho potěšilo, že položil život ve službě Přátelům a také se mu za to dostane poct. Naší prioritou musí být Da’an. Je nezbytné ho odtamtud dostat co nejrychleji,” rozhodl nekompromisně a vstal. “Jediná šance, jak tohle celé rychle ukončit, je dát jim co chtějí a zneškodnit je, až si pro to půjdou.”
“To je šílenství!” nesouhlasil Boone okamžitě a pro zdůraznění svých slov přistoupil blíž k Sandovalovi. “Když necháte přistavit obrněnou dodávku a zaútočíte, až k ní půjdou, přesunete akci ven mezi všechny ty civilisty kolem. Až se strhne přestřelka, a oba moc dobře víme, že se strhne, budou z toho desítky zraněných! V tom nejlepším případě. V horším a pravděpodobnějším nám tu na ulici zůstanou ležet mrtví.”
“Nemám v plánu dovolit, aby se začalo střílet,” odvětil druhý Implantát chladně. “Ne, když mám tohle.” Zvedl ruku se svým Skrillem.
“Co když s sebou budou mít rukojmí? Použijete Skrill i na ně?” zeptal se ostře.
“Při správné intenzitě a rozptylu lze jedním výstřelem pouze omráčit i několik lidí najednou.”
To byla naprostá pravda. Zásah ze Skrillu nemusel být pro člověka smrtelný a Boone se ve skutečnosti vždy, když ho použil, snažil smrtící síle střely vyhnout. Proto taky věděl, že je tu mnoho proměnných. Od špatně zvládnutých vlastních emocí, přes fyzické a emocionální rozpoložení samotného Skrillu, až po zdravotní stav člověka, na kterého se střílelo. To vše hrálo roli, i když to Taeloni ani Implantáty nebyli ochotni přiznat. A přestože věřil, že by Sandoval dokázal to, co říkal, tak to považoval za příliš velký risk. Alespoň prozatím, když pořád existovaly i jiné alternativy.
“To je riskantní a vy to víte, Sandovale.”
“Jsem ochoten ten risk podstoupit.”
“Pokud s sebou budou mít Da’ana?” vytáhl trumfové eso.
Motivační imperativ nejen nutil Implantáty jednat ve prospěch Taelonů a plnit jejich rozkazy, samozřejmě jim také bránil jakémukoliv Taelonovi ublížit. Výjimkou byl přímý rozkaz od jiného Taelona, který ovšem musel být dostatečně vysoce postavený. Imperativ byl totiž nějakým způsobem – pro doktorku Belmanovou zatím neznámým a proto záhadným i pro Boonea – schopný rozeznávat jemné nuance v Taelonské společenské hierarchii, která sama o sobě byla nejspíš velmi komplikovaná nebo silně proměnná. Často byl totiž svědkem toho, že v případě dvou Taelonů v jedné situaci měl hlavní slovo první z nich a v jiné situaci pro změnu ten druhý.
I když v případě Da’ana byla hierarchie velmi jasná. Byl členem Synodu a ten měl jediný vůdčí hlas; Qu’ona. Musel by to být právě on, kdo by dal svolení střílet na Da’ana. A získat narychlo svolení právě od něj se, naštěstí, jevilo jako docela obtížné. Pokud nebyl na Zemi, což se stalo zatím jen dvakrát, mohl být stejně tak dobře na Mateřské lodi, Měsíční základně nebo klidně v jiné galaxii. Rozhodně nebyl k sehnání na přání každého Implantátu.
Sandovalovy čelisti sa napnuly, jak si velmi dobře uvědomil, na co Boone naráží.
“Potom se spolehneme na konvenční metody.”
Tedy na odstřelovače. Boone ty chlapy znal, byli dobří, ostatně je sám cvičil a naprosto jim důvěřoval, ale měli být až tou poslední možností. Potom, co vyjednávání bez sebemenších pochyb selhalo. A to nebyl tento případ. Moor celou situaci velmi komplikoval, ale rozhodně nebyl důvodem, proč se o jednání ani nepokusit.
“Já navrhuji znovu jim zavolat a pokračovat ve vyjednání. Když už nic jiného, poskytne nám to víc čas na to vymyslet, jak se bezpečně dostat dovnitř.”
“Ne, už jsem rozhodl o dalším postupu,” řekl Sandoval nekompromisně.
“Moc dobře víte, Sandovale, že takové zbrklé rozhodnutí – “
“Dovolte mi, abych vám připomněl, veliteli Boone,” nenechal ho ani domluvit, hlas ostrý a na okrajích trochu výsměšný, “že jste byl suspendován z postu Da’anova Ochránce za velmi pošetilý čin. Určitě tedy nejste ta správná osoba rozhodovat o tom, co je a co není zbrklé.”
Tentokrát bylo na Booneovi, aby podrážděně sevřel čelisti a zároveň se donutil zůstat mlčet.
“Také jste tu jen s mým povolením, které tímto ruším. Jistě víte, kudy se jde za nejbližší policejní pásku,” dodal a rozhodně si neodpustil znít trochu vítězně.
“Jak si přejete, agente Sandovale,” procedil úsečně, než se kolem něj protáhl ke dveřím z dodávky.
“Wille!” zavolal za ním Bob.
Dobře ho slyšel a rozhodně ho neměl v plánu ignorovat, ale neotočil se dokud nebyl venku z dodávky a několik kroků od ní, takže mimo Sandovalům doslech. Bob podle očekávání vyskočil za ní a doběhl ho.
“Nemusíš nic říkat,” pronesl Bob hned jak u něj zastavil. “Když to vyjde, zásluhy si připíše FBI a Ochránci Přátel. Když ne, padne to na naši hlavu. Tak co teď s tím?”
“Co by? Slyšel si Sandovala.” Krátce střelil pohledem po druhém Implantátu, který právě vyskočil z dodávky a zamířil k rázným krokem k nim. “Chce použít konvenční zbraně a já se mám odklidit za perimetr vyznačený páskou. V obou případech mu ochotně vyhovím.”
“Rozumím.” Kývl Bob vědoucně. “Budeme v kontaktu. A já se teď jdu postarat o něj.” Poplácal Boonea po paži, než se otočil a dvěma kroky vstoupil o mnoho menšímu Sandovalovi do cesty tak, že mu bránil v jakémkoliv výhledu.
Boone využil příležitosti se ztratit.
AtraAnimus 