Ochráncova rutina

Ochráncova rutina – 5. kapitola

Zvuk výstřelu se odrazil od budov. Subjekt, který držel Da’ana, zavrávoral pod ranou projektilu a narazil do Moora. Ten udělal krok vzad. Další výstřel prořízl doznívající hukot po prvním. Následoval zvuk kovu narážejícího do kovu a tlumené heknutí.

První Sandovalova myšlenka byla, že policejní odstřelovači sundali dva. Zbýval jen jeden. Jenže pak si uvědomil, že ten s dračí maskou, který držel Da’ana, nebyl smrtelně zasažen, pokud vůbec. A Taelon byl stále v Sandovalově poli střelby. Nemohl nic dělat, jen sledovat, jak muž smýkl s Da’anem k dodávce, zatímco Moore popostrčil své rukojmí směrem k policejnímu zátarasu a pak se mrštně jako had dostal ke dveřím dodávky. Třetí se po zádech odpotácel k dvířkům dodávky, které drak otevřel, a narazil do nich.

I na dálku Sandoval dobře viděl, že klaunovi kape z boku krev, ale nebyl tak zraněný, aby před sebou nedokázal držet své rukojmí až do chvíle, než se k němu drak natáhl a pomohl mu dovnitř do dodávky. Tehdy muže pustil a ten se okamžitě rozeběhl pryč, jak jinak než Sandovalovi přímo do rány. Neváhal by ani okamžik a poslal by ho k zemi, jen aby měl volné pole pro střelbu na draka a klauna, jenže Da’an jim stále dělal nedobrovolný štít.

Všechno se v Sandovalovi vzdouvalo. Jeden instinkt mu říkal chránit Da’ana za jakoukoliv cenu, včetně ceny lidských životů. Ale druhý, stejně silný, mu nedovolil Taelona jakkoliv ohrozit. A střela ze Skrillu ho mohla ohrozit. Teoreticky.

Oba ozbrojenci zmizeli v dodávce. Najednou se z jejích dveří vynořila ruka, která popadla D’ana kolem pasu a vtáhla ho dovnitř. Pohled, který Taelon vrhl na Sandovala, byl bezesporu plný překvapení.

Dveře dodávky třeskly, motor nabral obrátky a pneumatiky zahvízdaly. V tu samou chvíli se spoza Sandovalových zad spustila střelba, jak se policisté marně snažili dodávku zastavit. Neměli šanci. Nebyla v ní žádná okna, celá byla pokrytá ocelí a dokonce i na zadní straně kol měla kovový štít, chránící pneumatiky před prostřelením.

“Sakra!” zaklel. “Za nimi!” vykřikl, vytáhl svůj Global a vrhl se k nejbližšímu policejnímu vozu.

Koutkem oka při tom zachytil vzlétající raketoplán.

°°O°°

Boone se vymrštil ze svého postavení a rozeběhl se k raketoplánu, signalizujíc Lili rukou, aby začala startovat. Vzal to k bočnímu vstupu a ve chvíli, kdy se vytahoval do raketoplánu, po jeho pravici zahučely startující motory.

“Mají Da’ana.” 

Víc nemusel říkat, Lili už beztak zvedla raketoplán a prudce ho strhla směrem, kterým vyrazila dodávka. Zrychlení a ostrý úhel ho poslaly ke stěně, zachytil se o ní a rozkročil se, aby nabral rovnováhu. Potom jeho pohled sklouzl k obrazovce, kde malý rudý bod ukazoval na naskenované mapě ulic pod nimi, kudy se řítí dodávka unášející Da’an. Ty ulice dobře poznával, ostatně měl v hlavě mapu Clevelandu, takže věděl, že dodávka jede frekventovanými ulicemi. Touhle dobou byly sice poloprázdné, takže se jak dodávka, tak i její pronásledovatelé, pohybovala rychle, ale pořád šlo o ulice kde byl velký provoz a byli lemované kancelářskými budovami, momentálně plnými lidí. Žádné velké manévry s raketoplánem, kterými by se mohli dodávku pokusit zastavit, jednoduše nepřipadaly v úvahu.

I kdyby se dostali přímo před dodávku, nejspíš by jí v provozu nemohli zatarasit cestu. A i kdyby se jim to povedlo, neexistovala jistota, že by lupiči zastavili. Náraz v plné rychlosti by nejspíš poškodil raketoplán, ale zcela jistě by naprosto zničil samotnou dodávku. Ani exploze nebyla vyloučena. Tím by nejen zabili posádku dodávky, ale ohrozili by i civilisty všude kolem. Nemluvě o Da’anovi. Zatímco si byl jist, že jedna střela ze Skrillu nebo projektil z pušky ho nemohl zabít, co se výbuchu týče, si tak jistý nebyl.

A bohužel, i kdyby Taelonský raketoplán měl jakékoliv zbraně, což neměl, ani ty by jim nebyly k ničemu.

Jejich jediná možnost byla, stíhat dodávku tak dlouho, dokud někde nezastaví nebo dokud se nenaskytne nějaká možnost, jak ji zastavit.

To Booneovi poskytlo dostatek času, promítnout si svůj výstřel.

V jednom mrknutí si vybavil okamžik přesně deset vteřin předtím, než stiskl spoušť pušky. Potom své vzpomínky pomalu pustil. Bylo to skoro jako prohlížet si film okýnko po okýnku. Nanosekundu po nanosekundě.

Cítil, jak mu vítr prohrábl vlasy v přesně stejnou chvíli, kdy Da’an naklonil hlavu na stranu dost na to, aby uviděl zubatou tlamu čínského draka v celé jeho pochybné kráse. Byla to nekvalitní holoprojekce s pixelovatým vzhledem a kolísající barevností, která na slunci ztrácela na intenzitě. Bohužel ne natolik, aby se skrze ní dalo prohlédnout, třeba i okem zbystřeným CVI, a podpořeným moderním elektronickým zaměřovačem na Booneově pušce, a podívat se tak do tváře pod ní. V tu chvíli pro něj totožnost ani nebyla důležitá. Potřeboval čisté pole pro střelbu a to měl.

Zatlačil na kohoutek.

Najednou viděl Da’anovy oči, upírající se přes vzdálenost, která je dělila, přímo na něj. Nemohl ho vidět a přesto si Boone byl jist, že ho nějakým způsobem vnímal a věděl, kde je.

Kohoutek sklouzl do poloviny cesty.

Stříbřitě se lesknoucí holá hlava zakryla výhled na draka a jasně modré oči s malými černými panenkami nahradily jantarově žluté zmijí zornice. V tu chvíli už ani jeho bleskurychlý mozek posílený CVI neměl šanci zareagovat.

Kohoutek docvakl.

Střela si prorazila cestu vzduchem přímo do Da’anova čela a její razance ho poslala vzad na muže, který ho svíral. Ten se zapotácel, narazil do Moora…

Boone vyklouzl ze svých vzpomínek, protože víc vidět nepotřeboval. Věděl, že Da’an jeho zásah přestál bez zjevných zranění, ačkoliv netušil, kam se poděla kulka, protože jeho paměť mu neukázala, že by se od Da’anova čela odrazila. Ne, vzpomínal si až bolestně jasně, že ji viděl jak proniká perleťovou kůží a dokázal si vybavit i modravou záři, která ji obklopila, než zmizela. Hrozný pohled, jež mu sevřel srdce i žaludek do ledové pěsti, kterou dokázal násilím zahnat jen vzpomínkou na Da’an, která i přes pro člověka smrtelný zásah zůstala stát u boku dodávky, kam byla postrčena. A bez ohledu na všechen zmatek kolem a ránu, kterou právě utržela, vypadala jen trochu zmateně.

“Vypadl signál.”

“Co?!” Naklonil se blíž k obrazovce, kde ještě před vteřinou byla tečka označující dodávku a teď tam bylo prázdno, jen obraz ulici. “Jak?!”

“Možná lokátor odpojili,” nabídla Lili.

“Na to neměli čas… Sakra!” zaklel, když mu došlo, co se možná stalo. “Moor měl moderního SIGa s elektronickou spouští a rušičku detektoru kovu. Kdoví, jaké další triky měl v rukávu. Budeme je muset sledovat vizuálně.”

“To nepůjde. Dole je moc velký provoz. Kdybych klesla dost na vizuální sledování, emise z motorů by mohly poškodit auta nebo někoho zranit.”

A samozřejmě by takové sledování odporovalo Zo’orovu příkazu. Ne, že by Booneovi teď tak moc záleželo na jeho pozici poslušného Implantátu. Daleko víc chtěl dostat Da’an zpět. Bylo-li by cenou za to jeho prozrazení, zaplatil by ji, ale ohrozit řidiče dole na silnici nechtěl.

“Tak co teď?” zeptala se Lili, která jeho mlčení pochopila tak, že vzal na vědomí její varování a teď se snaží rozhodnout, co dál.

Promítl si mapu města a vyšlo mu, že tímto směrem byly jen dva výjezdy z města. Jeden se těsně před jeho odchodem do Washingtonu začal rekonstruovat, takže byl teď nejspíš stále ucpaný. Každý ve městě, kdo by si pustil jakékoliv zpravodajství, by o tom věděl a lupiči pravděpodobně taky. Vybrali by si ten druhý.

“Pokračuj dál podél téhle silnice. Pak tě budu navigovat.”

Lili jen přikývla.

°°O°°

“Kurva! Do prdele! To tak zasraně bolí!” 

Jason si přitáhl Barneyho za ramena k sobě.

“Do prdele, ukaž mi to! Tak ukaž!” vykřikl a zatřásl s Barneym, protože ten zasranej idiot se kroutil, jako červ a ještě kolem sebe mával bouchačkou, tak že mu klidně mohl ustřelit hlavu. A jedoucí a občas smýkající auto taky moc nepomáhalo.

“Neřvi na mě, do hajzlu!” zavrčel Barney nazpět, ale alespoň se přestal zmítat a nechal Jasona, aby mu rozhrnul krví promočené sako a zvedl triko.

Krev byla všude. Litry a litry zasraný červený se mu valily po prstech, když se snažil nahmatat ránu. Hovno totiž viděl v slabých světlech jinak úplně uzavřené zadní části obrněné dodávky. I ta zkurvená krev měla spíš černou barvu, než červenou.

Prsty zavadil o okraj rány a Barney vztekle zaúpěl.

Sral na to a dál se ve vší té mokré sračce snažil nahmatat, odkud až kam rána vedla. Byla dlouhá, spíš jak seknutí vod nože, než díra vod kulky. 

“Není to díra vod kulky.”
“Ale bolí to, jakoby kurva byla,” vyplivl Barney.

“Je jeho zranění vážné?” ozval se ze zadnější části dodávky melodický hlas.

Jason se prudce obrátil. Do prdele! Úplně zapomněl, že Barney v poslední minutě popadl mimozemšťana a vtáhl ho do jejich dodávky. Ten teď klečel kousek od nich, ruce zvednutý, jako kdyby v nich něco držel a ty jeho modré oči… Jason by moh přísahat, že mírně zářily.

“Ani se nehni!” zavrčel Barney, když zvednul zbraň proti mimozemšťanovi. “A ty si vezmi tu pistoli, idiote!”

Jasnon koukl na zem, kde těsně u mimozemšťanových nohou ležela jeho pistole. Musel ji tam upustit, když se vrhal na pomoc Barneymu. Možná už předtím. Nebo tam sklouzla v nějaké prudké zatáčce. Tak nebo tak, Taelon ji měl míň než na dosah ruky, ale neudělal nic. Dokonce ani teď ne. Jen k ní pomalu shlédl a výraz, který při tom měl, byl spíš zvědavý, než cokoliv jiného. Ani se nezdálo, že by uvažoval o tom ji zvednout. Který idiot by měl na dosah pistoli, kterou by se mohl bránit, a nechopil by se jí?

Barney do Jasona strčil, aby ho popohnal. Popadl svou pistoli, za bedlivého pohledu mimozemšťana, který v tu chvíli neudělal ani pokus ho zastavit.

Dodávka náhle na místě zabrzdila.

“Ven! Odsud půjdem pěšky!” zavolal na ně zepředu Spike.

“Poldové nám už nejsou v patách?” zeptal se Barney, který stále mířil na Taelona.

“Jak jsem zapnul rušičku, tak bylo snadný se jim ztratit,” odpověděl Spike.

Byl to Jason, který sklouzl po podlaze ke dveřím, aby je otevřel. Barney pořád držel ufona na mušce a krom toho si mačkal vlastní krvácející bok.

Jak vyskočil z dodávky, ocitl se na staveništi. Bylo prázdný, asi rovnou opuštěný. Jeden ze spousty projektů, který spolkly pár milionů na dotacích od města a pak šly do prdele. A pak že oni tři byli zločinci, když si chtěli nahrábnout pár set tisíc.

Pomohl Barneymu z dodávky.

“Ven!” nařídil Barney mimozemšťanovi.

Ten bez sebemenšího protestu, ale pomalu, vylezl z dodávky a zůstal stát hned za dveřmi. Putoval pohledem od jednoho k druhému.

“Snad mi můžete zodpovědět otázku, jaké jsou vaše další plány se mnou?” prolomil mimozemšťan ticho, která nastalo. 

Jo, to byla kurva dobrá otázka. Vlastně nevěděl, proč ho Barney bral s sebou. Měli dodávku, kterou nemohli poldové rozstřílet a volnou cestu. Dokonce už byli všichni uvnitř. Mohli jen tak odfrčet.

“Nemáme z banky žádný prachy, ale vsadim se,” začal Barney a při tom si muchlal látku saka na bok, “že za tebe někdo něco určitě dá.”

“Politikou vlády této země je nevyjednávat s teroristy a Přátelé, i kdyby byli ochotni jednat o mém propuštění, zase nedisponují žádnými finančními prostředky,” odvětil na to mimozemšťan s naprostou otevřeností. Normální člověk by slíbil všechno… celý svůj majetek… možná i to, co neměl, za propuštění, ale tenhle? Vlastně jim říkal, že nemá cenu. Klidně by ho jen mohli odbouchnout, hodit do nejbližšího výkopu a možná i roky by se na něj nepřišlo.

“Nemusí to být zrovna naše milovaná vláda nebo tvoji ufonští kumpáni, kdo nám zaplatí,” řek Spike s temným pobavením.

Jasona to znejistilo. Kdo jiný by za mimozemšťana platil a proč?

“Jo, ale nejdřív ho nějak musíme dostat na naše místo. Budem potřebovat auťák a… kurva, já potřebuji nějakej chlast a prášky na bolest… do prdele…” řekl a na konci zněl jeho hlas divně. Trochu jako po pár pivech. Bylo jasný, že tu ránu potřeboval pořádně zavázat, aby už nekrvácela.

“Co tvoje holka? U ní bysme nemohli zůstat, než se to s poldama trochu uklidní?” zeptal se.

“Nebude ráda, ale jo, půjdem k ní,” souhlasil Barney, než se otočil na Spikea, “Dej mu svou mikinu. Musíme ho schovat. Emzáka, co si vykračuje po ulici… ach… toho by si každý všimnul.”

“Tohle si oblíkni,” nakázal Spike, sundal si mikinu a hodil ji po Taelonovi.

Ten ji chytnul jen proto, že měl pořád ruce zvednuté. Mikina skončila na nich. A chvilku to dokonce vypadalo, že mu z rukou spadne na zem, než se mimozemšťan konečně rozhýbal a pořádně ji chytnul. Pak se skor zdálo, že neví co s ní. Nešikovně ji přehazoval v rukách, až se mu nakonec podařilo najít správný rukáv a natáhnout si ho. Stejně nešikovně nahmatal ten druhý a jeho ruka se při tom ohnula takovým způsobem, že to bylo kurva nepřirozené. Dát si člověk ruku takhle dozadu, vyvrátil by si ji, ale tenhle mimozemšťan ani nemrkl.

“Teď ještě kapucu a… auch… sakra! Stáhnout kopucu do obličeje!” nařídil Barney.

Mimozemšťan neprotestoval, ale hýbal se tak zatraceně pomalu. Co si myslel? Že to bude zdržovat, dokud ho někdo nepřijde zachránit?

“Jestli si myslíš, že budeš zdržovat a oni tě zachrání, tak na to hezky rychle zapomeň. Na tohle staveniště nejni vidět ze silnice a sotva ze vzduchu. To všechny ty základy,” řek Spike a mávnou pistolí ke kovové konstrukci, co se nad nima tyčila.

“Seru na poldy! Já chci nějaké prášky! Kurevsky to bolí!” zavrčel Barney vztekle. “Ty,” drcl do Jasona loktem, “pomoz mu s tim, sakra!”

“Proč pořád já,” zahučel rozmrzele. Často dělal věci, které ostatní nechtěli dělat a už ho to přestávalo bavit.

“Protože si jedinej, kdo se té věci neštítí,” odpověděl mu Barney.

Není to věc, pomyslel si, ale nahlas to neřekl. Sám ani nechápal, proč chce mimozemšťana bránit. Asi kvůli té ráně. Jo, to bylo ono. Jen debilní pocit viny za to, že mu ruply nervy.

Přistoupil k ufonovi a nejdřív mu zapnul mikinu, aby zakryl tu podivnou fialovou kombinézu. Takhle zblízka vypadala jako z nějaké divné kůže, jako plaza. Nebo tak něco. Ale leskla se jako matný latex.

Dopnul mikinu a zvedl pohled do Taelonovy tváře, odkud ho celou dobu zase sledovaly ty oči. Skoro si na ně začal zvykat. Byly jako oči nějakého psa. Ten taky člověka pořád sledoval, ať se hnul kamkoliv.

Protože si mimozemšťan dokázal částečně nasadit kapuci, musel mu ji jenom přetáhnout víc do čela. Jak to dělal, zavadil o jeho kůži. Byla tak kurevsky studená a nepřirozeně hladká. A ve chvíli, kdy se jeho ruka dotkla mimozemšťana, po jeho kůži přeběhl modrý záblesk. Kůže na okamžik… sotva postřehnutelný… zprůsvitněla a opět ukázala všechny ty modré a bílé zařící žíly.

Jason prudce ucukl a udělal rychle půl krok vzad.

“Teď budeš držet oči dolů a nebudeš se na nás koukat. Rozuměl si?” nařídil Barney udýchaně, jakoby si toho, co se před chvíli stalo, ani nevšiml. Možná to ani nebylo skutečné? Viděl to už párkrát, ale kluci asi neviděli nic, když nic neřekli. Byl nejistej z toho, že možná viděl, co ostatní ne.

“Ano,” odvětil mimozemšťan a poslušně sklopil pohled.

“Konečně…” povzdechl si Barney, když si sundával svůj štít.

“Je to bezpečný?” zeptal se.

“Ať za něj dostaneme prachy od kohokoliv, bude to dost, aby nám nemuselo dělat starosti, že nás viděl,” řekl Spike vesele.

Jason si stáhl vlastní štít a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu, rád, že už konečně nemusí poslouchat to otravný bzučení.

Potom, společně se Spikem, přehodil přes dodávku starou rozpadající se plachtu, zatímco Barney, upřený o naskládaná prkna k lešení, držel v šachu mimozemšťana. Když byla dodávka jakž takž zakrytá, zase vyfasoval Taelona, protože ostatní s ním nechtěli nic mít a vyrazili do ulic města, směrem k Barneyho holce.

°°O°°

Pokus zadržet dodávku na výjezdu z města bylo beznadějné fiasko. S jistotou se tam dostali dřív, než by mohla dodávka, ať by jela jakkoliv rychle a volnější prostranství jim poskytlo možnost klesnout dost nízko, aby mohli zahájit vizuální sledování. Boone věděl velmi přesně, jak dodávka vypadala. Pamatoval si přesně každý šrám, každý kousek olouplé barvy i každý nový důlek od kulky.

Bylo tedy naprosto jisté, že dodávku neminuli. Co nebylo tak jisté bylo, že se sem lupiči vůbec vydali. Tam byla pravděpodobnost osmdesát tři procet, proto to riskoval, ale jak vidno, byl jeho risk špatné rozhodnutí.

Uznal, že je Da’an pryč a bude třeba změnit strategii přesně v tu samou chvíli, kdy Lili i počítač raketoplánu oznámili, že sledovací signál opět naskočil. A nebyl ani blízko jejich pozici.

Dokud ozbrojence stíhali právě za pomoci signálu ze štěnice, byl jejich směr jasný. Mířili ven z města tou nejpřímnější trasou, jakou jim provoz dovoloval. Jenže jakmile začali s rušením, museli dodávku otočit a vydat se zpátky do centra. To nedávalo smysl. Ano, zdánlivě se mohli ve města ztratit a za jiných okolností by se možná i ztratili, ale ne když měli za rukojmí Da’ana. Takový Taelon rozhodně nezapadal do davu. Ale přesto se zatím nezdálo, že by ho někdo viděl. To v Booneovi vzbuzovalo obavy, které ještě zesílily, když viděl, kam je signál zavedl.

Lili stočila raketoplán a přeletěla přes vysoký plot z rezavějícího plechu na staré staveniště, které vypadalo, že opuštěné dobrých deset let. Byla to stavba z předválečného období, která se zastavila, když finance tak či onak šly do zbrojení a samotné války. Na výstavbu činžovních domů prostě nebyly peníze a protože projekt patřil někomu, kdo přišel o financování, ale ne o pozemek, zůstalo staveniště letitou připomínkou zmaru.

A velmi dobrým místem k páchání zločinů.

Raketoplán dosedl a sotvaže se tak stalo, Boone už byl venku s Globalem v ruce a šel po signálu. Lili ho rychle následovala, až společně došli k dodávce zakryté plachtou. Společnými silami ji rychle odkryli, aby zjistili že ano, byla to obrněná dodávka, kterou hledali a její bok byl potřísněn krví. Byly to velké, ale řídké šmouhy, jak poměrně malé množství krve někdo rozmazal rukama a vlastním tělem po matném povrchu dveří. Na první pohled, pro nezkušené oko, jí bylo hodně, ale Booneovi ty skvrny vyprávěly úplně jiný příběh.

“Definitivně je jeden z nich zraněný, ale nebude to nic vážného,” řekla Lili nahlas to, co si sám myslel. 

“Koukneme se dovnitř,” řekl a trochu ustoupil, aby mohl zvednout skrill a namířit na zavřené dveře.

Lili si stoupla podél dodávky, vytáhla svou zbraň a rychlým pohledem se ujistila, že je Boone připravený, než prudce otevřela dveře. Ve stejnou chvíli se v samotné dodávce rozsvítilo mdlé světlo ozařující hlavně ten jeden krok z dodávky na zem pro ty, kteří chtěli nastoupit nebo vystoupit. Větší část vnitřního prostoru zůstala skrytá ve tmě, ale to Booneovi nevadilo. Už teď věděl, že uvnitř není nikdo živý, protože by ho slyšel dýchat.

Přesto pro jistotu ale kývnutím vyzval Lili, aby nakoukla dovnitř a zkontrolovala to.

“Prázdné,” oznámila, když opět vystrčila hlavu ven. “Je tam další krev, ale není jí moc. Nikde ani známky po něčem, co by mělo cokoliv společného s Taelonem,” dodala ještě a jistě tím myslela, jak zvláštní pach ozonu, který cítili u rozpadajícího se Ma’elova těla, tak vrstvu jemného prášku ve tvaru těla, která po tom samém Taelonovi zůstala. Prachu, který jak Boone teď věděl, byl směsicí tvrdých hornin a drahých kamenů, ze kterých se skládala Taelonská slupka.

Z dálky se ozvaly přibližující se policejní sirény.

Sandoval s Bobem jistě také opět zachytili signál, který je vedl na staveniště, ale trvalo jim delší dobu se sem dostat.

Podívali se na sebe, Lilii zastrčila pistoli zpátky do pouzdra a pak si oba stoupli vedle raketoplánu, který byl hned vidět. A oni byli viditelní s ním. Nevyhnuli se ale tomu, že téměř v zápětí byla brána staveniště rozražena dokořán a dovnitř se nahrnuli policisté, kteří je obklíčili a zamířili na ně zbraněmi.

“Boone! Marquetteová!” zavrčel přes jejich hlavy Sandoval, hlas plný potlačovaného vzteku, na který, aby byl k sobě Boone upřímný, měl v tomhle případě trochu nárok. Být na jeho místě, byl by naštvaný, jenže Sandoval mu nedal svým rychlým jednáním na výběr. 

“Co jste si mysleli?!” sykl Sandoval, který právě stanul před nimi. Jeho hlas byl chladný a šlachy na čelisti se mu napínaly, když brousil zuby o sebe, jak se snažil potlačit opravdový výbuch vzteku. Zornice měl zúžené a dech tak pravidelný, že to musel být výsledek příkazu jeho CVI.

“Dělal jsem to, co jsem považoval za nejlepší pro Da’ana,” odpověděl nejen jako poslušný Implantát, říkal pravdu.

“A já mu pomáhala, protože jsem s jeho plánem souhlasila,” doplnila Lili za sebe.

“Výsledkem vašeho kovbojského zásahu je, že nemáme Da’ana a ani stopu, kde by mohl být. Pro oba z vás z toho poplynou důsledky. Vy, Boone, jste Přátele zklamal už dvakrát a můžete si být jist, že k třetímu selhání vám nedají příležitost,” řekl s výhružkou, které byla tak jasná, jakoby na rovinu řekl, že má Boon před sebou poslední nanejvýš dny života. “A vy,” obrátil se na Lili, “nejblíž, kam se dostanete k pilotování, bude práškovací letadlo někde v zapadlém koutě Iowy.”

“Pak přijmeme jakýkoliv trest nám bude uložen, ale teď je nejdůležitější najít Da’an,” řekl Boone.

“A to je něco, v čem stále můžeme pomoct.”

“Ne, vy dva se okamžitě vrátíte do Washingtonu. Já najdu Da’ana sám,” rozkázal Sandoval a předpokládaje, že jeho rozkazy splní, je tam zanechal a sám se připojil k prozkoumávání dodávky a pak organizaci pátrání po staveništi.

“Musíme informovat Doorse o tom, co se tu stalo,” přitočila se k němu Lili. “Bude se chtít podílet na hledání Da’ana, jako to udělal posledně,” připomněla neblahou situaci, kdy byl Da’an unesen cíleně a téměř při tom zemřel. “Otázka je, co budeme dělat my? Zůstaneme tady a zapojíme se do hledání nebo zkusíme najít Da’ana jinak?” zeptala se Lili. “Já jsem rozhodně pro to druhé.”

Boone vrhl krátký pohled na Sandovala a pak se rozhlédl kolem. Jeho bývalí muži se rozprostřeli kolem místa činu a teď v pravidelných rozestupech, pistole a baterky v rukách, prozkoumávali každý metr staveniště. Svou práci dělali s efektivitou, přesně jak si na tom v dobách, kdy jim velel, zakládal. Mohli tu s Lili zůstat i přes Sandovalův rozkaz a připojit se k pátrání, ale Boone si nemyslel, že to mělo smysl.

Da’an tu nebyl, tím si byl jist. Stejně tak věděl, že tu nikde nejsou ani jeho ostatky, protože nejenže se nedalo předpokládat, že by únosci měli zbraň, která by ho zabila, hlavně… Boone si myslel, že by cítil, kdyby Da’an zemřela. Cítil její volání o pomoc a ona cítila to jeho. Kdyby to… pouto mezi nimi bylo přerušeno, věděl by o tom. Takže ne, nebyla mrtvá, nepřešla na další stupeň, ať to znamenalo cokoliv, a nebyla tady.

A prohledávat jen tak zbůhdarma město taky nemělo smysl.

“Souhlasím. Máme jméno. Moor. V jeho minulosti musí být něco, co ho spojuje s ostatními z jeho party,” obrátil se zpátky k Lili. “Vrátíme se do Washingtonu a podíváme se na to. A použijeme kromě oficiálních zdrojů i ty naše.”

“Jdu na to.” Přikývla, než se obrátila k raketoplánu.

Chtěl ji následovat, když ho zastavil hlas.

“Wille, zatraceně! Jaktože jsi minul?!”

“Já neminul, Bobe,” odpověděl přes rameno a nastoupil do raketoplánu.

°°O°°

Když viděl odlétající raketoplán, napadlo ho, že by měl být překvapen tím, že Boone poslechl jeho rozkaz, ale ve skutečnosti moc dobře věděl, že to stejně neudělá. Bude tak či onak pokračovat v pátrání po Da’anovi a Sandovalovi to vadilo méně, než by si většina lidí myslela.

Obával se, že rozhodnutí Synodu bude podobné, ne-li stejné, jako když naposledy Da’ana unesli a to se mu určitým způsobem příčilo. Stejně jako tehdy (a podobně, jako před pár hodinami) se v něm bily silné pocity. Absolutní víra ve správnost rozhodnutí Synodu a neochota Da’ana jen tak opustit. Sloužil mu přes rok, než byl přidělen pod Zo’ora a i když byla jeho věrnost Taelonům absolutní a bez výjimek, s Da’anem se vždy pracovalo o něco snáze než se Zo’orem. Ano, uměl být náročný a dát najevo nespokojenost, když nebyl výsledek takový, jaký očekával. Občas bylo těžké držet krok s jeho nekonečnou zvědavostí na lidstvo, která ho jen zbytečně přiváděla do nebezpečí. Ale dokázal také dělat kompromisy a ústupky, pokud mu bylo dostatečně zdůvodněno, proč by k nim měl přistoupit. O to byla spolupráce s ním pohodlnější, než se Zo’orem jehož nekompromisnost byla absolutní a jeho ledový vztek, téměř prskající ve vzduchu jako statická elektřina, uměl vzbudit posvátný strach.

Podíval se za raketoplánem, který právě zmizel v mezidimenzionálu a pocítil… závist.
Záviděl Booneovi jeho suspendaci, která dovolovala udělat pro Da’ana i to, co on sám nebude nejspíš smět. A záviděl mu i… Pokusil se tu myšlenku potlačit, ale nešlo to. Záviděl mu tu čest, že se k němu Da’an sklonil a rozšířil svůj vztah s Boonem způsobem, o kterým by si jakýkoliv jiný člověk mohl nechat jen zdát. A Sandoval také.
Ne, neměl žádné sexuální touhy vůči Taelonům, ať už Da’anovi, Zo’orovi nebo jakémukoliv jinému. A jestli Boone ano, přinejmenším to nechápal. Ale Sdílení… něco málo o něm věděl, jak z let služby u Přátel tak i z těch střípků vědomostí, které v jeho hlavě zůstaly ze starého CVI, a věděl, že to muselo být něco neuvěřitelného. Být vyvolený k tomu dotknout se mysli… samotné podstaty a základní energie jakéhokoliv Taelona, to přesahovalo vše po čem kdy v životě toužil. Bledly vůči tomu jeho úspěchy ve škole, jeho perfektní kariéra u FBI i u Přátel a… ano, i jeho šťastné a naplňující manželství, než DeeDee odmítla pochopit, jak velkou ctí je sloužit Přátelům.

Jeho Global zapípal. Nemusel ho ani vytáhnout, aby věděl, kdo to je.

“Jaké jsou pokroky, agente Sandovale?” zeptal se Zo’or hledící na něj chladně z obrazovky. 

“Znovu se nám podařilo najít dodávku na jednom opuštěném staveništi, ale je prázdná. Místní policie začala s prohledáváním oblasti, zatím však nemáme žádné další stopy. Je jistá naděje, že by mohl být Da’an přímo tady a…”

“Ne, není,” přerušil ho Zo’or. “Společenství nadále cítí jeho znepokojení. Kdybyste byli nablízku, už by nebyl znepokojen.”

“Dobře. Můžete mi říct něco, co by nám pomohlo?” zkusil to, i když co si pamatoval, naposledy to k ničemu nevedlo.

“Da’an není fyzicky zraněn a necítí se ohroženě, i když…” Zo’or zmlkl, jeho pohled se vytratil kamsi do dálky a jeho kůže se intenzivněji rozzářila. “… místo, kde teď je, mu neposkytuje příliš mnoho energie. Možná je v podzemí nebo se tam přinejmenším nedostává žádné sluneční záření ani jiný zdroj energie jakéhokoliv druhu.” Opět se zaměřil na Sandovalovu tvář. “Prozatím to není problém, ale jeho zajetí má kvůli tomu krátký časový limit. Pokud se podmínky nezmění, za tři dny začne pociťovat následky úbytku jeho zásob životní síly. Do té doby ho musíte nalézt.”

“Dělám pro to maximum, Zo’ore.”

“To ‘maximum’ děláte už dvě a půl hodiny a bez úspěchu. Je zjevné, že buď maximum neděláte nebo je pátrání po Da’anovi pro vás příliš náročný úkol a proto by bylo vhodné pro něj vybrat někoho jiného,” pokáral ho Zo’or a podle toho, jak zvedl ruku, bylo zřejmé, že se chystá hovor ukončit.

“Počkat!”

Taelon se zastavil uprostřed pohybu a jeho oči zazářily ostrým modrým chladem.

“V bance se jim nepodařilo nic ukrást a protože si Da’ana nechali, dá se předpokládat, že budou požadovat výkupné. Bude postup Synodu stejný jako naposledy?” zeptal se, samozřejmě narážeje na skutečnost, že naposledy, když byl Da’an vězněm, Synod a podle všeho celé Společenství se usneslo na tom, raději Da’ana požádat o jeho život, než třeba jen vyjednávat.

“Odpověď na svou otázku jistě znáte, agente. A měl byste se postarat o to, aby ji znali i Da’anovi únosci,” řekl Zo’or a pak obrazovka zhasla.

Sandoval zaklapl svůj Global a sevřel ho v ruce. Od tří dnů, které Da’anovi zbývaly, než se na něm projeví nedostatek energie, raději rovnou odečetl dva.


4. kapitola6. kapitola

2 komentáře: „Ochráncova rutina – 5. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s