Ochráncova rutina

Ochráncova rutina – 7. kapitola

Spike zavolal tomu Goofymu, ať to byl sakra kdokoliv, a domluvil, že má přijít co nejdřív. Plán byl takový, že Goofy udělá nějaké fotky, pak je hodí na net a spustí aukci. Zdálo se to snadné. Prostě v pohodě. Barney a Spike s tím rozhodně byli hodně v pohodě.

Barney s Angelou si zabrali malou pohovku a oblézali se tam jak puberťáci pod fotbalovou tribunou. Spike seděl na křesle kousek vedle, cpal a sledoval televizi.

Na Jasona by zbyla jen židle, kdyby si třeba chtěl sednout. Ale to sakra nechtěl. Nedokázal se uklidnit, jako Spike s Barneym. Jak by taky moh? Vždyť Dany byl mrtvý – tak jo, tak jo, znal ho dva týdny, ale stejně… – byli jim v patách poldové, v koupelně měli zavřeného mimozemšťana a chtěli ho prodat v nějaké zatracené aukci.

Nemoh bejt klidnej. To prostě nešlo.

Přecházel podél malé půlky kuchyňské linky. Tam a zpět. Všechno se v něm tak divně svíralo, jakoby ho svědila vlastní kůže, a co chvíli kouknul po dveřích do koupelny. Ty pocity byly kurva nepříjemné.

“Hoď prdel na židli, nebo ti ji ustřelim!” zavrčel na něj Spike.

Zamračil se na něj a musel sevřít čelisti, aby něco neřek. Neposlal ho do prdele. Něco říct bylo ale o hubu, protože Barney jim nevěnoval pozornost a Spike měl kromě mísy popcornu na klíně taky svou bouchačku. A Jason si byl docela jistý, že by ji neváhal použít.

Ale nedokázal prostě zůstat klidně sedět. To nešlo. V hlavě se mu honilo tolik divných věcí, tolik obav, a spousta z nich měla co dočinění s mimozemšťanem. Ještě jednou se koukl po dveřích do koupelny a pak se rozhodl.

Sáhl do skříňky, vytáhl sklenku, natočil do ní vodu a vyrazil ke koupelně.

“Kam jdeš?” zeptal se Barney, který jak vidno ignoroval jen Spikeovy výhružky, ne všechno co se kolem dělo.

Zastavil se a otočil. 

“Jdu mu dát vodu.”

“Idiote. Nepotřebuje vodu. Je zavřený v koupelně,” vysmál se mu Spike. 

Jo, to byla vlastně pravda. Musel tam mít spoustu vody, ale… byl tam ve tmě, že jo? To by nemusel ke kohoutku trefit. Moh si rozsvítit, ale… Beznadějně se rozhlédl kolem sebe. Něco ho táhlo k tomu mimozemšťanovi, jenže za ním nemoh jen tak jít. Musel vymyslet nějakou záminku.

Pohled mu padnul na kuchyňskou linku, kde byli otevřené chipsy. Hmátl po nich.

“Tak mu dám něco k jídlu.”

“Proč se o tu zrůdu tak staráš?” zeptala se Angela pohrdavě. A dívala se na Jasona dost znechuceně.

“Jen nechci aby… onemocněl nebo tak něco,” vysvětlil chybě, takže asi musel něco dodat. “Chci říct… pak už nebude mít cenu, no ne?”

Barney protočil oči a vydal nespokojené zamručení, ale pak sáhl mezi polštáře, vytáhl štít a hodil mu ho. Jason ho chytil.

“Když už se o něj chceš starat, tak si vezmi tohle. Pro jistotu, ať si tě nemůže moc prohlížet. Teď si jdi.” Mávl Barney rukou.

Jo, v tom měl Barney pravdu. Jedna věc byla táhnout mimozemšťana městem, kde by byli s maskou nápadní a něco jiného bylo stát mu tváří v tvář v místnosti a mluvit s ním. Tak by si ho mohl dobře prohlídnout. A jistota byla jistota.

Jason si natáhl štít a zapnul ho. Tiché hvízdání bylo znamením, že funguje, takže v pohodě. Došel ke dveřím, odstranil židli a pomalu je otevřel. Světlo z ložnice dopadlo na starý sprchový závěs s ošoupanými delfíny a jen trochu se otřelo o siluetu mimozemšťana sedícího na záchodě v úplně stejné pozici, v jaké ho tam předtím opustili.

Kurva. Vypadalo to, že se nepohnul ani o milimetr. Seděl podivně rovně, kolena i kotníky u sebe, ruce položené dlaněmi na vlastních kolenou a oči měl zavřené. Světlo se tak nějak divně odráželo od jeho kombinézy, že to vypadalo, jakoby vydával mírnou modrou zář.

Udělal krok přes práh a sáhl po vypínači.

Blikající zářivky koupelnu sotva ozářily, ale jejich světlo stejně fungovalo jako nějaké kouzlo. Jakmile dopadlo na mimozemšťana, tak se jeho hrudník roztáhl v hlubokém nádechu, otevřel oči a obrátil se k Jasonovi.

“Něco jsem přines,” prolomil ticho přerušované jen hvízdáním jeho štítu a zářivky na stropě.

Zavřel za sebou dveře a poslepu otočil západkou. Kdyby se náhodou mimozemšťan rozhodl pokusit utéct, i když na to vůbec nevypadal. Kromě očí, které ho sledoval, jak se k němu blížil, se mimozemšťan ani trochu nepohnul.

Zastavil se tak půl kroku daleko a natáhl ruce ve kterých držel chipsy a sklenici s vodou.

“Není to nic moc, ale víc tu nemáme.”

Mimozemšťan se podíval na věci v jeho rukách. Pomalu naklonil hlavu na stranu a zdálo se, že čte nápis na obalu. Jako kdyby snad viděl chipsy poprvé v životě. 

“Děkuji,” promluvil nakonec, hlas klidný a melodický, a dokonci si od Jasona nabízené věci vzal. I když do jídla se nedal, jen je položil na klín a opět vzhlédl. Pomalu, dlouze mrknul a pak znovu promluvil:

“Vaše maska je jiná.”

Jeho maska? Rychle se podíval do malého zrcadla nad umyvadlem. Aha. Barney mu dal svůj štít, takže na něj nekoukal čínský drak, ale fakt strašidelně vypadající klaun. Jak ale mimozemšťan poznal, kdo je za maskou? Koukl trochu níž a hned mu to došlo.

“No jasně, poznal jste mě podle šatů.” 

“Tvář ani oděv není to, co definuje člověka. Obojí může být změněno. To, co v očích druhých skutečně ukazuje pravou podobu jedince,” pozvedl ruku dlaní vzhůru, jakoby něco nabízel, “je způsob, jakým ovlivňuje své okolí. Pouze vy v sobě máte tolik soucitu, abyste myslel na mé základní potřeby.”

“Já…” začal, jak chtěl něco říct, ale slova se mu vytratila. Nevěděl, co říct. Jak sakra začít. Nebo proč vlastně chce s tímhle mimozemšťanem mluvit.

Pomalu klesl na oprýskaný okraj staré litinové vany. 

“Mluvili o vás ve zprávách. Jste Da’an. Nejdřív jsem vás nepoznal, i když jste v televizi docela často,” řekl a čekal, co na to mimozemšťan, ale ten jen mrkl a mlčel, takže Jason pokračoval: “Byli tam záběry od banky.”

“Ach ano, to se dalo čekat. Ať jsem v jakkoliv kritické situaci, televizní kamery se mě prostě nemohou nabažit,” odvětil na to jasným vtipem.

Jason nejdřív překvapeně zamrkal, než vyprskl v krátkém zasmání. Mimozemšťan… ne, Da’an, to bylo přeci jeho jméno. Asi by ho měl používat. Takže Da’an… Da’an se také pobaveně usmál. No spíš jen tak zvedl koutky, ale… jo, byl to úsměv. Divný, ale byl.

Jasonův vlastní úsměv povadl a rozhostilo se ticho. Dívali se vzájemně do očí. Doslova. I když mu Da’an nemohl vidět do tváře, maska klauna ji dobře skrývala, nějak stejně uměl vzbudit dojem, že Jasona vidí.

Měl z toho pořád ten divný pocit.

Promnul si ruce, nervózně si poposedl a zašoupal nohama po podlaze, takže to udělalo nepříjemný zvuk. Takové gumové hvízdnutí. Úplně automaticky se napnul a čekal nějakou reakci. Ucuknutí asi, protože, jako… přeci jen Da’an byl vězeň a tak. Určitě by si nedovolil Jasonovi vyhrožovat, jako by to udělal Spike nebo ho okřiknout, jako Barney. Jenže mimozemšťan neudělal ani to málo, že by se zatvářil. Zdálo se, že mu jeho nervózní ošívání a hluk, který dělal, vůbec nevadil.

Naopak, byl pořád tak klidný. Celou tu dobu. Nejdřív ho ten nelidský klid rozčiloval, ale v tuhle chvíli… tady… z nějakého důvodu se najednou mohl nadechnout. Sakra, mohl normálně dýchat. Ta nervozita, co ho honila kolem kuchyňské linky, odplouvala jako spláchnutá teplou sprchou.

“Zachránil jste mi život. Tam před bankou… strčil jste do mě,” vyhrkl to, co měl skutečně na srdci a byl to kurva dobrý pocit konečně dostat ven.

“Ne, to jsem neudělal,” překvapil mimozemšťan svou odpovědí.

“Ale jo! Viděl jsem to teď v televizi. Na poslední chvíli jste do mě narazil,” trval si na svém.

Da’an naklonil hlavu na druhou stranu a ještě chvíli na Jasona bez mrknutí koukal, než pomalu vzal věci ze svých stehen a stejně pomalu je položil na podlahu. Potom zvedl jednu ruku dlaní nahoru a tu pak zakryl druhou rukou.

Zavřel oči.

Kdesi v hrudi se mu zrodilo světlo. Bylo dost jasné, aby ho bylo trochu vidět pod kombinézou. Od toho světla, modře mihotavého, se po Da’anově těle přehnalo několik slabých zářivých vln, které skončily přímo v jeho spojených rukách. Jedna, druhá a nakonec třetí.

Jason zůstal se zatajeným dechem. Bylo to kurva divné, ale stejně tak úžasné a… prostě, něco takového ještě neviděl. Docházelo mu, že mimozemšťan mohl dělat něco nebezpečnýho. Volat své mimozemské přátele. Vytvářet nějakou smrtící kouli energie, které je všechny vypaří. Nebo se třeba jen přenést pryč. Jenže ani tak ho nezastavil, jen sledoval, jak se modré světlo přestalo míhat pod Da’anovou kůží, potom jak mimozemšťan znovu otevřel oči a nakonec, jak odkryl něco malého na své ruce, kterou nabídl Jasonovi.

V první chvíli mu vůbec nedocházelo, na co se dívá. Byl to váleček stříbrné barvy s jednou stranou do rovna seřízlou a druhou špičatou.

“Co je to?” 

“Nástroj vaší zkázy.”

Nechápal.

Sebral tu věc z Da’anovi dlaně a nechal ji ležet na té své. Podíval se na to trochu zblízka. Bylo to chladné jako kov. Jako… naboj do pistole. Najednou mu to došlo. To byla střela z pušky. Ta střela, která ho měla před bankou zasáhnout, ale nějakým kurevsky divným způsobem se dostala do ruky mimozemšťanovi. Jako kdyby ji snad…

Nevěřícně se na Da’ana podíval.

“To je… to mě mělo zabít? Vy… vy jste… zastavil jste to?” dech i slova mu vázla v krku. Byl z toho celýho kurva v prdeli. Držel v ruce náboj, který měl skončit nejspíš v jeho hlavě. V jeho zasraný hlavě! A ta by se mu rozprskla, jako vejce hozené o zeď, kdyby ji tenhle mimozemšťan kulku nějak nezastavil. 

Da’an zavřel oči, sklonil hlavu v souhlasu a tak chvíli setrval, než opět vzhlédl.

“Jak?” vydechl rozechvěle.

“Není důležité jak. Měl byste se spíše ptát; proč?” 

Olízl si suché rty.

“Proč?”

“Protože vaše předčasná smrt by byla zbytečná,” odpověděl Da’an měkce. “Nepřál jsem si ji. Záleží mi na vašem životě a chci, aby pokračoval.” 

To muselo být to nejhezčí, co mu kdy někdo řekl, snad jen kromě bábinky. Rozhodně nemohl nic takového čekat od Barneyho, i když ho znal pět let a… žádné jiné lidi tak dlouho neznal. Neměl nikoho, kromě Barneyho a bábinky. Jen takové ty rádoby kamarády od pumpy, kde pracoval a v hospodě, kam si čas od času zašel na pivo. Žádnej z nich by mu tohle neřek. Ne nikdy.

Podíval se na kulku ve své ruce.

A rozhodně by žádnej z nich kvůli němu nezastavil kulku. To kurva ani náhodou. To prostě ne. A on by to neuděla kvůli nim, takže jako si byli kvit. Ale tenhle mimozemšťan… Da’an… ten to udělal pro úplně cizího člověka. Pro špatnýho chlapa, kterej přepad banku a neváhal mu jednu vrazit. To bylo prostě tak… hrozně špatně. Celá tahle situace byla tak… nereálná. 

Jak se tak díval na smrtonosnej kov na svojí ruce, došla mu ještě jedna věc. Jestli uměli Taeloni nějak odrážet nebo zastavit kulky, tak vlastně mu nemohli nic udělat. Neměli žádnou páku, jak ho tu držet. Klidně teď mohl Jasonovi rozrazit hlavu o umyvadlo a prostě si odkráčet z bytu a Spike s Barneym by se mohli klidně posrat  a zasypat ho kulkama a stejně by ho nezastavili.

Tak proč tu sakra zůstával?! To nedávalo smysl.

Zvednul k němu oči.

“Když vám kulky nic neudělaj, proč tu pořád jste? Vždyť můžete prostě kdykoliv odejít,” zeptal se nechápavě.

Da’an naklonil hlavu a podíval se na Jasona koutkem oka podobně, jako to v bance udělal s Barneym.

“Kdybych se teď pokusil odejít, co byste vy a vaši společníci udělali?” zeptal se s tou důležitostí, kterou už od něj slyšel.

“Stříleli,” odpověděl pravdou úplně bez přemýšlení.

“A to je právě důvod, proč zůstávám,” odvětil Da’an a nějak se mu povedlo ještě víc se narovnat a podívat na Jasona z vrchu. “Pouhý pokus odejít by s sebou přinesl jen násilí. Uchýlil byste se k němu vy. Uchýlili by se k němu vaši společníci. A možná bych se k němu musel uchýlit i já. To nepřipadá v úvahu.”

“Když tu zůstanete, tak vás prodají!” vykřikl dost nahlas, aby ho asi mohli slyšet i ostatní. Ale to mu teď bylo fuk. Jestli moh Da’an odejít, tak měl prostě jít. Kterej idiot by zůstával, kdyby věděl, že ho prodají jako nějakou věc?!

Da’an ale nijak nereagoval. Nevypadal vystrašeně nebo třeba jen znepokojeně. Jenom se podíval stranou, kamsi do hlubin špinavého oceánu plného loupajících se delfínů. A prsty na ruce, kterou měl zvednutou, se pomalu pohybovaly skoro až hypnotickým způsobem. Tak, potichu a bez jakéhokoliv jiného pohybu, nějakou chvíli zůstal, než se opět pozvolna obrátil k Jasonovi a upřel na něj své jasně modré oči.

“Vás ta představa znepokojuje?” 

“Jo, zatraceně, že jo! A vás by měla taky!”

“Proč vás to tak znepokojuje?” zeptal se poklidně. “Není snad smysl únosu vyměnit uneseného za peníze?”

“Jo, to jo, ale… tohle je jiný!” 

“V čem je rozdíl?”

“Rozdíl je v tom, že kdyby za vás dali prachy vaši lidé, tak se dostanete zpátky domů. Budete v pořádku a v bezpečí. Ale když vás prodaj… když vás prodáme,” opravil sám sebe, protože přeci byl taky součástí toho všeho, no ne? “Tak vás dostane někdo cizí. Může vám udělat cokoliv. Držet vás někdy zavřeného už napořád. Pitvat vás a dělat na vás nějaké strašné pokusy.”

Mimozemšťan jen mrkl. Ani teď, když Jason řekl nahlas, co by se mohlo stát, nevypadal, že by se ho to nějak dotklo. Copak to vůbec nechápal?

“Není tomu tak dávno, co jsem v situaci ne příliš rozdílné od této, potkal jednoho velmi zajímavého muže. Mluvili jsme spolu, tak jako mluvíme my dva, a on mi řekl, že věří v jednu pro něj velmi důležitou pravdu. Životní heslo, chcete-li. Víte jak to heslo znělo?” zeptal se Da’an a Jason jen mírně zakroutil hlavou. “Být svobodný nebo zemřít.”

Jeho slova zněla Jasonovi v hlavě. Naznačoval snad, že by se radši zabil, než aby se nechal prodat? Jo, určitě to naznačoval a ta představa… z nějakýho důvodu ho to hrozně znepokojilo. Nikdy nikoho nezabil. Nikdy nikoho ani zabít nechtěl. A kdyby Da’an umřel nebo se zabil, tak by to přeci byla i jeho vina. Krom toho nechtěl, aby mimozemšťan umřel. Nezasloužil si to. Nikdy nic nikomu neudělal. Dokonce pomáhal. Kolikrát ho viděl u nějakých nemocných dětí, starých lidí nebo blbečků v nějakém ústavu. Jako všichni Taeloni i Da’an lidem pomáhal.

Neměl by umřít.

Najednou do dveří narazila něčí váha. Potom se prudce zahýbala klika a nakonec se ozvala tři silná bouchnutí.

“Co tam tak dlouho děláš?! Otevři, sakra! Goofy už je tady!” byl slyšel Spikeúv podrážděný hlas.

Podíval se na dveře a pak zpátky na mimozemšťana. I kdyby věděl, co dělat a jak odsud Taelona dostat… a to on sakra nevěděl… tak už bylo pozdě.

“Omlouvám se…” zamumlal polohlasně, když se zvedal, aby otevřel dveře.

°°O°°

Čtvrtý ze šesti vytipovaných, jakýsi Bart Frog (bezesporu jméno, které mu ve škole vyneslo spoustu kopanců do zadku), byl stejný neúspěch jako tři před ním. Když s Lili vyběhl po vlastních až do šestého patra a našli jeho byt, otevřel jim muž, který sice základním tělesným parametrům odpovídal, ale byl oblečený v županu, papučích a vypadal, že je v posledním tažení. Potom, co se představili a požádali, aby se mohli podívat do jeho bytu, jim sice nic neodpověděl, ale když odcházel zpátky na pohovku zasypanou kapesníky, nechal za sebou otevřené dveře.

Jeho byt byl nejen tak malý, že by se v něm tři další lidé jen tak neschovali, ještě vypadal, že ho alespoň pět dní neopustil.

Sice měl Bart Frog pestřejší rejstřík, ale bankovním lupičem a únoscem evidentně nebyl. 

Takže se s Lili opět ocitli na chodníku připraveni vyrazit za dalším, když mu zapípal Global. Byl to Augur a na sebe vypadal nezvykle vážně. Rty měl semknuté a napětí kolem očí dávalo znát, že v sobě potlačuje zlost. Opravdovou, nefalšovanou zlost, která u něj nebyla obvyklá. Pár let už ho Boone znal a tak věděl, že uměl dávat rozčilení najevo až teatrálně. Když se ale Augur opravdu rozzlobil, byl neobvykle klidný a tichý. A právě tato tichá zlost se mu teď odrážela v očích.

“Máme tu nový vývoj situace. Měli byste se vrátit, protože tohle… nechci vám to posílat přes global,” řekl bez jakéhokoliv úvodu.

“Da’an… je snad…” nechala Lili nedokončené, ale bylo jasné co naznačuje.

Boone si byl jist, že Da’an není mrtvý. Věřil, že by to věděl ve chvíli, kdy k tomu došlo.

“Mrtvý? Ne.” Zakroutil Augur hlavou. “Naopak, teď víme jistě, že je naživu a v pořádku, ale… prostě sem přileťte, jo?” Víc neřekl a přerušil spojení.

Boone s Lili si vyměnili pohledy.

°°O°°

Atmosféra na základně byla na první pohled ponurejší, než předtím. Část obrazovek byla opět vypnutá nebo na nich byly běžné materiály týkající se sledování činností Taelonů, a místo kolem Augurova stolu bylo prázdné, až na Doorse, který se skláněl k obrazovce a tím ji zastiňoval.

Boone chápal, že předešlý ruch neměl nic společného s obavou o Da’ana jakožto takového, protože pokud by tu na něm někomu skutečně záleželo, byla by to nanejvýš Lili. Věděl, že šlo jen o strach z toho, co by se stalo, kdyby člověk zranil nebo dokonce zabil Taelona. Lidé z Odboje měli v tomto ohledu většinou jasnou představu o tom, co by následovalo; pomsta. Sám Boone si tím nebyl tak jist už předtím, od prvního Sdílení s Da’an pochyboval ještě víc. Pomsta byl koncept, který nebyl Taelonům vlastní. Učinili by kroky k tomu, aby minimalizovali riziko dalšího úmrtí jednoho ze svých? Jistě. Mohl by to být problém pro Odboj? Samozřejmě. Byla by to pomstat? Ne, nebyla, v jejich očích by to byl jen logický krok jak chránit sami sebe.

V očích lidí na téhle základně by to stále byla pomste a tá se obávali.

Pokud jejich obava přešla ve strach projevující se tímto nepříjemným tichem a distancováním se od celého únosu, muselo se stát něco vážného. Požádali snad únosci o výkupné Odboj nebo Doorse samotného? To bylo jistě možné, jenže to by bylo řešení, ne problém.

Doors se narovnal ve chvíli kdy dorazili k Augurově počítači a tak Booneovi i Lili umožnil podívat se na obrazovku.

První čeho si všiml, byla Da’anova fotografie. Byl na ní v nějaké koupelně se ošuntělými zdmi a špatně osvětlené zářivkou na stropě. Seděl na zavřené záchodové míse, po jeho levé straně byl vidět kus zažloutlého umyvadla a po pravé zase kus starého koupelnového závěsu s delfíny. Pravou ruku měl zvednutou a prsty, stejně jako pohled, upřený kamsi za fotoaparát k člověku, který ho fotil. Výraz, který při tom měl, jasně říkal, že fotografa zkoumá. Nejen jeho tvář a mimiku, ale podle způsobu jak držel ruku, zkoumal i jeho energii.

Přinejmenším v době pořízení fotografie byl v pořádku.

Jistě, teď už to mohlo být jinak, ale i to, že před pár hodinami možná jen minutami, byl Da’an nezraněný, mu přineslo pocit úlevy. Který ale netrval dlouho. Velmi rychle ho vystřídal nejdřív nevíra a pak vztek, který ho donutil sevřít pevně čelisti. To proto, že se podíval na zbytek stránky.

Kromě galerie dalších fotografií a videa, toho na stránce už příliš nebylo. Pouze velký nápis ‘Vyvolávací cena’ vedle kterého byla částka 10 000 000, pod tím bylo políčko k vepsání částky a tlačítko ‘Přihodit’. 

Ti zatracení parchanti měli v úmyslu Da’an prodat v dražbě, jakoby byla jenom nějaká věc. Zboží s velkou cenou, které bude patřit tomu, kdo bude ochotný dát nejvíc. Dokonce byli schopni určit její nejnižší hodnotu.

Vztek mu bublal v žilách a nabádal ho, aby do něčeho praštil. Nejlépe do obrazovky, kde se mu vysmívala ta zatracená aukce Da’anova života. Ale neudělal to. Ovládl se a zároveň pevně rozhodl, že musí najít Da’ana a hlavně ty, kteří ho teď měli, jako první.

“Chtějí ho vydražit jako… nějakou věc?!” řekl Lili se znechucením v hlase. “To je zvrácené. Kterou chorou mysl může vůbec něco takového napadnout. Já vím, je to Taelon, ale… je to živá, inteligentní bytost. Jak může někdo jen uvažovat…” ztichla, jak nemohl najít správná slova.

“Jsou okamžiky, kdy si říkám, že Taeloni jsou přesně to, co si lidstvo zaslouží. A tohle je jeden z nich,” odvětil na Augur, sundal si brýle a hodil je na klávesnici. “Omluvte mě,” dodal, než se odsunul od stolu a vstal. 

Krátce ho vyprovodil pohledem. Postavil se stranou, téměř zády k nim a složil obličej do dlaně.

Boonea nepřekvapilo, že se to Augura dotklo. I když z pohledu práva byl zločincem s pořádně dlouhým trestním rejstříkem, obsahujícím všechno od hackerských útoků, přes milionové krádeže až po najímání zlodějů, kteří pro něj kradli umělecká díla, byl také svým způsobem nejčestnějším a nejzásadovějším člověkem, kterého znal. Když se rozhodl krást peníze, tak vždy jen od zločinců nebo velkých korporací se škraloupem a z toho, co ukradli, si nechal jen tolik, kolik potřeboval. Zbytek putoval jako anonymní dar na účty různých charit nebo lidem, kteří peníze skutečně potřebovali. A pokud chtěl přírůstek do své sbírky, nebral umělecká díla z veřejných muzeí, ale jen ze soukromých sbírek těch nejbohatších. 

Dalo se říct, že má morálku Robina Hooda; brát jen bohatým a chudým dávat.

A pak tu byl ty ostatní věci, které Augur dělal. Nechat zmizet v oceánu nelegální dodávku zbraní mířící do těch pár míst na světě, kde se ještě válčilo. Změnit doručovací adresu na balících s drogami na nejbližší policejní stanici. Rozbití gangu dovážejícího nevěsty z východní Evropy nebo veřejné odkrytí sítě pedofilů, ke kterým by se policie nikdy nemohla dostat.

Právě to byly důvody, proč se Boone stal jeho přítelem, spíše než aby se ho snažil předat spravedlnosti. Augur totiž dokázal za pouhý měsíc to, o co se zvláštní policejní sbory snažily roky. Tak byl dobrý.

V tenhle moment Augurovi schopnosti potřebovali, ale Boone se přesto rozhodl dát mu pár minut soukromí a posadil se ke stolu místo něj. Jemu sice samotná stránka nic neřekla, ale fotografie by mohly.

Zvětšil si tu první, ještě jednou ji přejel pohledme a pak pokračoval na druhou.

“Jak jsme se k téhle stránce vlastně dostali?” zeptal se, zatímco zkoumal druhou fotku.

“Přišel mi email na mou soukromém adresu s odkazem a se vzkazem, že bych mohl mít zájem o exkluzivní zboží, které nabízejí,” odpověděl mu Doors.

Na druhé fotografii byl Da’an zvětší dálky, takže byli vidět i jeho nohy a mimo jiné podlaha vedle něj. Na té stála sklenice vody a pytlík chipsů. Buď někdo rád svačil na neobvyklých místech nebo jednomu z únosců na Da’anovi nějakým způsobem záleželo. Měl s ním tolik soucitu, aby mu dal něco k jídlu a sklenici na vodu, aby mohl pít důstojněji, než z kohoutku.

Samozřejmě Taeloni nejedli ani nepili jako lidé, ale to byla jedna z těch drobností, které normální člověk nevěděl. To, že Da’anovi dal jídlo, byl důkaz zájmu, který byl v přímém kontrastu s nemilosrdnou myšlenkou ho prodat jako kus masa. Pro Boonea to znamenalo, že mezi únosci nepanuje shoda, což pro ně mohla být výhoda, kdyby dostali jenom jednoho z nich. Pokud by se ukázalo, že mají toho, který si k Da’anovi vybudoval určitý vztah, dalo se u výslechu na ten vztah apelovat. Naopak, kdyby dokázali chytnout toho, kdo byl strůjcem nebo alespoň souhlasil s aukcí, zůstával s Da’anem někdo, kdo by mohl misku vah zvážit tak, že by z aukce nakonec sešlo. To by jim pro změnu poskytlo víc času je najít.

“Je milé vidět, co si lidé o Odboji myslí,” podotkl Lili štiplavě, narážejíc na to, že koupit živou lidskou bytost… tedy v tomto případě Taelona… bylo stejně amorální, jako ji prodávat.

“Nemyslím, že byla nabídka určená pro Odboj. Byla čistě pro mě,” odvětil Doorse. “Vyvolávací cena je natolik vysoká a podmínky tak nejisté, že vím možná o dvaceti, dvaceti pěti dalších lidech, kteří by byli ochotni riskovat a přihodit. Všechny je více méně znám a tak vím, že podobně jako já, ve svém životě několikrát… přehodnotili přísnost morálních zásad. Kdyby to neudělali, neměli by to, co mají.”

Zatím co Boone poslouchal, přeskakoval od její fotky k další a hledal cokoliv, co by jim pomohlo najít únosce. Třeba odraz jejich tváře nebo kousku těla v zrcadla. Nebo něco specifického, co by jim pomohlo odhalit, kde je byt ve kterém se nachází koupelna. Prostě cokoliv. Nenacházel nic. Fotograf se pečlivě vyhýbal zrcadlu nad umyvadlem s umem někoho, kdo už v tomhle měl praxi a koupelna byla bez oken.

“Jistě, to dává smysl,” řekla Lili a ačkoliv byla za Booneovými zády, mohl v jejím hlase cítit, jaký pohled asi vrhla na Doorse. “Dvacet lidí je schopno si koupit inteligentní bytost a vůbec jim to nepřijde divné. Předpokládám, že k tomu mají alespoň zdánlivě obhajitelné důvody, jako třeba… spravedlivý boj lidstva proti mimozemským okupantům?”

Byl vděčný za jistou hořkost v Liliných slovech, která prozrazovala, že se jí to také silně dotýká. A i když, jak věděl, nebyla vyloženým skalním odpůrcem vojenského řešení, dávala Taelonům… snad zvláště Da’anovi… dostatečný kredit, aby nebyla ochotná přehlížet tak nemorální jednání, jakého byli právě svědkem.

“Pár z nich možná ano. Většina jenom chce vlastnit něco vyjímečného nebo jsou prostě zvědaví na to, co nám Taeloni neříkají a myslí si, že by jim mohl Da’an poskytnout nějaké odpovědi. A pár z nich by ho rádo mělo jen proto, že se včas nepřidali na tu správnou stranu a teď jim nedostatek přátelských vztahů s Přáteli brání ve výdělku,” objasnil Doors. “Na jejich motivacích ale nezáleží. Jde tu jen o to být rychlí a nabídnout nejvíc.”

“Chcete ho koupit?” Obrátil se na Doorse.

“Je to řešení, které se přímo nabízí.”

“A pak s ním plánujete udělat co?” zeptala se Lili.

“Propustit ho. Co jiného?” odpověděl Doorse důraznou otázkou. “Myslíte snad, že bych byl takový hlupák a nechal si ho? Ano, taky na něj mám spoustu otázek, ale vím, že by mi na ně neodpověděl vůbec nebo by mi neřekl pravdu. A ano, mít Taelona a studovat ho, by nám o nich řeklo víc, než chtějí, abychom se kdy dozvěděli, jenže držet tu jednoho z nich, dokud nemáme prostředky, jak se jim postavit… to je jako namalovat na sebe rudý terč. Takovému riziku nás nevystavím.”

“Koupit ho ve skutečnosti není řešení,” odmítl jen plán, že by se o něco takového měli pokusit. “Když pomineme ochotu Synodu a Společenství obětovat jednoho z vlastních, tak Da’an samotný by nedovolil, aby zůstal v zajetí. To znamená, že se ani nenechá prodat.”

“Myslíš, že udělá to, co posledně?” zeptal se Lili.

“Jsem si tím naprosto jistý.” Vážně k ní vzhlédl. “Naší nejlepší šanci je, najít toho, kdo pořídil fotografie a vytvořil tuhle stránku a přimět ho, aby nám prozradil, kdo a kde Da’ana drží.”

“Vím, kdo tu stránku vytvořil,” ozval se Augur.

Všichni se k němu obrátili.

“Znáš ho?” zeptal se s nadějí.

“Ano… a ne,” odpověděl neurčitě, přičemž se vrátil ke stolu a gesten Booneovi naznačil, aby mu uhnul; Boone poslušně vstal a přenechal mu místo. “Každý programátor má v kódu pro něj typické sekvence. Jistě, základ musí být stejný, aby to fungovalo, ale malé detaily… nuance, které uvidí jen zkušené oko… vždycky prozradí tvůrce. Tohohle chlápka,” ukázal na obrazovku svými brýlemi, než si je znovu nasadil, “poznávám až moc dobře. Říká si WickedDog. Nikdy jsem se s ním naživo nesetkal, neznám ani jeho skutečné jméno a vím jen to, že žije někde ve Státech, ale mnohokrát jsem s ním chatoval v Modré laguně a, což je hlavní, jednou jsem se s ním tam pohádal tak hrozně, že nás Červená královna oba zabanovala. A víte proč?” podíval se z jednoho na druhého. “Přišel na to, že jsem mu zlikvidoval dvě vážně dporný stránky. Na jedné prodával snaffy a rape videa a na druhé dětské porno.”

“Je to pedofil?” zeptala se Lili.

“Řekl bych, že je to ještě horší druh zrůdy,” odpověděl Boone za Augura. “Jeho zákazníci kupují, protože si nemůžou pomoct. Takové fotky a videa jsou pro ně jako droga. Ale on? Zprostředkovává jim ten hnus jen pro peníze. To je to nejhlubší možné dno.” 

“Přesně tak,” souhlasil Augur. “Je to ten typ, co sežene všechno a dodá to svému zákazníkovi přesně tak, jak si řekne, jako soubor, odkaz na online video, datový disk nebo klidně na staré dobré disketě hezky poštou až do schránky. Neštítí se ničeho a vždycky vyjde vstříc.”

“Najdete ho?” zeptal se Doorse.

“Je to hnusák, ale taky je dost dobrý v tom, co dělá. Umí za sebou skvěle zametat stopy.”

“Ale ty jsi lepší. Je to tak?” zeptal se Lili a položila Augurovi ruce na ramena.

“Jsem tak dobrý, jako vy jste krásná, kapitáne Marquette,” odpověděl jí s poněkud chabým úsměvem, ale přesto úsměvem, pak se narovnal, poposunul si brýle a položil ruce na klávesnici. “Najdu ho, ale budu potřebovat trochu času a hlavně prostor pro práci, takže… huš! Stranou, ať může můj genius volně dýchat.”

Boone ustoupil a poskytl mu tak prostor, o který požádal.

Nezbývalo, než čekat.


6. kapitola 8. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s