Ochráncova rutina

Ochráncova rutina – 11. kapitola

Lili postupovala pomalu kupředu, zbraň zdviženou ústím ke stropu, ale s prstem na spoušti, připravená zamířit na každý neobvyklý hluk. Jenže jediné, co slyšela, bylo hučení vody proudící v trubkách nad její hlavou a po levé ruce a ozvěna vlastních kroků. Chodba byla šedá, jednotvárná a spoře ozářená světly, které od sebe byli dost vzdálené. Prostředí ve kterém člověk snadno ztratí orientaci. Vybrala si tedy jednu z trubek, tu kde byli v pravidelných intervalech zelené pruhy a sledovala ji, jak se pomalu táhne kupředu. Šeď co dva metry přerušovaná jako palec velkou zelenou značkou, táhnoucí se pořád ve stejné výšce a stejným směrem. Dokud najednou zeď za trubkou nezmizela a samotná trubka nebyla v podivném úhlu vedena šikmo přes další ústní tunelu. Ostatní trubky vystoupaly ke stropu, táhli se podél něj a pak zase klesaly dolů, jen ta se zeleným pruhem částečně zahrazovala vstup do chodby.

Lili si zastavila a namířila zbraň do ústí nového tunelu. 

Na rozdíl od tunelu, kterým šla, v tomhle světla nesvítila, takže nedohlédla dál než na půl metru. Neznámé území s ještě horší možností orientace a neměla žádné posily. Vyvstávaly tu tři možnosti, co by mohla dělat dál. První, zůstat tu a zavolat Booneovi, aby podezřelý tunel společně zkontrolovali. Pokračovat dál podél trubky se zelenými pruhy nebo se vydat přímo do temného ústí.

Sáhla po svém globálu, otevřela ho a nechala si na mapě vyhledat svou pozici. Protože nebyla příliš hluboko pod zemí ani nebylo v blízkosti nic, co by rušilo signál, tak se operační systém globálu snadno spojit s nejbližším taelonským počítačem a zobrazil Lilinu pozici na půl metru přesně. Mohla získat vlastně ještě přesnější údaji, ale nebylo by jí to nic platné, protože mapa udávala, že právě stojí před rovnou zdí. Žádný tunel tu být neměl a nebyla to chyba v zaměření, protože žádný tunel neměl být ani o metr, dva, tři a víc jakýmkoliv směrem. Dobrých sedmdesát dalších metrů měla být chodba bez odboček a zatáček.

Zaklapla globál a strčila si ho zpátky do kapsy kalhot.

Tunel, který nebyl na mapě? To bylo rozhodně místo, kam se chtěla podívat.

Sehnula se, aby se protáhla pod hučící trubkou, když na spoji, ze kterého trčely kousky přelakované železité vaty, uviděla lesklou modrou látku. Využila toho, že se stejně musela opřít o trubku, aby ji mohla podlézt, a látku strhla ze spoje. Jakmile byla na druhé straně, využila světla, které ještě přicházelo z vedlejší chodby a na látku se podívala.

Na jedné straně měla houbovitý charakter a tak temně modrou barvu, že vypadala až černá, přesně jako gumy automobilu. Na druhé straně byla o něco hladší a lesklejší v modrofialovém zbarvení. A když ten kousek držela na ruce cítila, že se nepatrně pohybuje a přisává ke kůže podobně, jako slimák.

Poznala látku okamžitě. Byla z Da’anovy kombinézy.

Sevřela útržek v ruce.

Pokud tudy Moor táhl Da’ana, mohlo se snadno stát že i poměrně malý Taelon zavadil ramenem o trubku, když byl nucen se pod ní sehnout. A tím tu zanechal naprosto jasnou stopu.

Strčila látku ke globálu, namířila zbraň před sebe a pokračovala tmavou chodbou, kdy jejím jediným světlem byla malá kontrolka plného nabití a mdlá záře dvou zásobníků energie. V duchu poděkovala, že si pro tentokrát vzala do terénu energetickou zbraň, i když malé devítky v holením pouzdře se samozřejmě nevzdala. To jen, že ta trochu světla byla užitečná, když při sobě neměla baterku. A jakmile se její oči přizpůsobily tmě a srovnala krok, šlo se jí docela dobře.

Chodba najednou končila rohem, přes který na ni navazovala další chodba. Zůstala skrytá, opíraje se o zeď, a napnula uši, jestli něco neuslyší a skutečně ano. Vzduchem se roznesl vzteklý hlas.

“Do prdele! Zasraná práce!”

Lili vyhlédl zpoza rohu a uviděla proud světla linoucí se z pootevřených kovových dveří na konci tunelu, které nebyly vzdálené ani pět metrů. Potichu se vydala za světlem, aby zkontrolovala situaci. Průzor, který otevřené dveře tvořily, byl dost velký, aby se mohla podívat dovnitř a ujistit se, že je tam Moor. A jestli má s sebou Da’ana. Pak by se vrátila zpět a přivolala posily.

Opřela se o zeď a natáhla krk, aby viděla přes okraj otevřených dveří.

Místnost za nimi nebyla velká a budila ještě menší dojem tím, že byla plná věcí, její stěny byly olepené několika plakáty a nechybělo ani množství odpadků v podobě plechovek od piva a obalů od jídla, které se válely po zemi. Čtveřice budoucích bankovních lupičů si tu udělala pěkné hnízdečko. Dokonce, kromě skládacího stolku a židlí si sem dotáhli i matraci ležící u nejzadnější stěny a právě na ní, v rohu místnosti, seděla malá a útlá postava Taelona.

Naštěstí na něj měla dobrý výhled, takže ho rychle zkontrolovala, aby shledala, že vypadal nezraněně a stejně klidně, jako většinu všech těch dlouhých roků, kdy Da’ana znala. 

Vlastně klečel úplně bez pohybu, záda rovná a ruce volně položené na vlastních stehnech, že vypadal skoro jakoby meditoval, nebýt těch neonově modrých očí, které pronikavě, jak to uměli jen Taeloni, pozorovali Moora, usazeného na jedné z rozkládacích židli s otevřeným počítačem na klíně. Drahá hračka pro chlapy, jako Flynt nebo Hamilton, kteří se celý život protloukali od jednoho malého zločinu k druhému a loupež v bance měla být doslova ta největší rána jejich zločineckého života. Nic pro šmejda, jako Moor, které vlastnil i mnohem dražší a nebezpečnější hračky, jako SIGa s elektronickou spouští o kterém se zmínil Boone a který ležel na stolku před ním. Jen Bůh věděl, kde k tomu vlastně přišel.

“Je něco v nepořádku?” překvapil jak Lili tak Moora melodický hlas. Ozvěna místnosti, a určitě i nepřirozeně klidný tón, dodávala Da’anově i jinak podivně intenzivně znějícímu hlasu, ještě malý znervózňující podtón. Takový, který způsobil, že Lili přeběhlo zamrazení po rukách a podle toho, jak se Moor náhle napřímil, měl nejspíš stejný pocit.

To bylo od Da’ana hloupé vůbec se s ním pokoušet mluvit. Každý člověk by prostě jen tiše seděl v rožku, byl vyděšený k smrti a po tolika hodinách v zajetí by se asi už nevzmohl ani na pláč. Jenže Da’an nebyl člověk, že ano? Pokud se vůbec dokázali Taeloni bát – byly doby, kdy Lili pochybovala, že jsou schopni jakýchkoliv citů, ale Boone a způsob, jakým jí přiblížil Da’ana, ji přesvědčilo o opaku – tak Moore nepřipadal Da’anovi vůbec hrůzostrašný.

“Jo, I.T., děje. Tvoji lidé se rozhodli, že mi za tebe nezaplatí a někdo zrušil Doofyho stránku,” řekl Moor podezřele klidným hlasem.

“To je, vzhledem k vaší nynější politováníhodné situaci, velmi nešťastné,” odpověděl mu Da’an hlasem stejně tak naplněným účastí, jakoby mluvil s člověkem, kterému se skutečně něco stalo. Ne s parchantem, který přišel o možnost ho prodat nejvyšší nabídce nebo zpět Taelonům za pořádný balík v diamantech. Špatné bylo, že ten, kdo nikdy nejednal s Taelonem, a s Da’anem zejména, mohl v jeho slovech slyšet posměch né skutečnou účast.

Moor nejen že neznal Taelony, byl jako nášlapná mina a následky toho, co se stane, když ji někdo spustí, viděla Lili ani ne před hodinou. Dvě zmasakrované mrtvoly.

Trochu se odklonila, sklopila pohled a sáhla po své globálu, aby zavolala Boonea, když uslyšela klapnutí počítače a vrzání židle. Rychle zvedla pohled, aby zjistila, že Moor odložil počítač na stůl, vstal a obrátil se k Da’anovi. Zatímco do té chvíle viděla z Moora záda, teď měla možnost podívat se i na jeho tvář a hlavně na havajskou košili pokrytou zaschlou krví. Ani se neobtěžoval pokusit se převlíct, jakoby teď už ztvrdlé a skoro černé skvrny nebyly nic víc, než pár kapek od kečupu.

Lili sevřela svou zbraň pevně a začala zvažovat své možnosti.

Kdyby si teď zavolala, neměli šanci se sem dostat dřív, než by se Moor přiblížil k Da’anovi. Což mohla risknout. Asi nebylo nic, co by člověk, byť se zbraní v ruce – tu si s sebou Moore ani nevzal – mohl udělat Taelonovi. Znovu sáhla po globálu a tentokrát ho vytáhla, aby mohla zmáčknout vyslání nouzového signálu, přičemž celou dobu sledovala, jak se Moor přiblížil k matraci, na které Da’an seděl a, k Lilinu překvapení, klesl do podřepu.

“Moje… politováníhodná situace?” zopakoval po Da’anovi stále tak nepřirozeně klidným hlasem, ze kterého mrazilo tím nejhorším způsobem. “A co tvoje… politováníhodná situace? Uvědomuješ si, že pro mě už nemáš žádnou cenu? Hmm?” zeptal se a naklonil velmi blízko Da’anovy tváře, tak blízko, že by si to žádný jiný člověk netroufl udělat. Snad kromě jediného; Boonea. Všichni ostatní, jí samotnou nevyjímaje, jak musela přiznat, byli odrazeni elektrizující aurou, která se vznášela kolem Taelonů. A to bylo myšleno doslovně. I jen stát příliš blízko nich bylo jako dát ruku k drátům s vysokým napětím. 

“Ano, uvědomuji,” odpověděl mu Da’an, jakoby snad nebyla Moorova otázka jen řečnická, a trochu naklonil hlavu na stranu. “Ačkoliv,” pokračoval klidně a jediné, co prozrazovala, že není tak klidný, jak se snaží jevit, bylo že se jeho prsty hýbaly rychleji, než obvykle, “jsem nikdy neporozumněl způsobu, jakým mou hodnotu počítáte.”

Moorova tvář zůstal jak bez výrazu, tak naštěstí i bez pohybu, ale to, co Da’an řekl zase mohl být výsměch. Určitě pro někoho, kdo neznal Taelony. Nejlepší by bylo, aby Da’an zmlkl, jenže to, jak Lili věděla, on nikdy neudělá. Byl to nejvýřečnější z Taelonů. V jednom kuse se z jeho pusy linul příval otázek, komentářů nebo mouder, které rozdával každému na potkání, kdo byl jen trochu ochotný poslouchat. Kdyby mu alespoň mohla dát znamení, že má teď mlčet. Jenže nebyla v takovém úhlu, aby na sebe mohl upoutat jen Da’anovu pozornost a ne Moorovu.

Zatracený Taelon!

Pozvedla zbraň a sevřela okraj dveří, aby je otevřela, když se Moor uchechtl a pak… pak udělal něco, co přimělo Lili překvapeně mrknout. On se natáhl a sevřel Da’anovu bradu mezi palcem a ukazováčkem a pak Taelona donutil zaklonit hlavu. Da’an se samozřejmě podvolil bez sebemenšího protestu a bez mrkání hleděl vzhůru na Moora, který na něj shlížel s velmi děsivým výrazem na tváři.

“Víš, vždycky mě zajímala jedna věc. Všichni vypadáte stejně. Jako ženské. Jsi ženská?” zeptal se Moor zamyšleně. “Podle toho, jak odpovíš, se rozhodnu, jakou pro mě máš ještě hodnotu. Nebo jestli radši zkusím zjistit, jak vás jde zabít.”

Lili mrkl. Jistě nemohl uvažovat…! Z toho, co to odporné prase zamýšlelo, se jí dostala na jazyk hořká pachuť vlastní žluči. Sice si nebyla jistá, jestli by to vůbec šlo. Jestli byli lidé a Taeloni kompatibilní… takhle, ale na tom vlastně vůbec nezáleželo. Nemínila nechat Moora to zkusit. 

Nohou rozrazila kovové dveře, až třískly o betonovou zeď a namířila na Moora, který se k ní překvapeně obrátil.

“Dej ty pracky pryč!”

Na několik okamžiků se rozhostilo napjaté ticho naplněné hučením trubek a Liliným vlastním pomalým dechem. Hleděli si s Moorem do očí. I když ty jeho měly medově hnědou barvu, byl v nich ledový chlad bez třeba jen sebemenší špetky strachu a velmi rychle se z nich ztratilo i prvotní překvapení.

“Vstaň od něj!” rozkázala do nehybného ticha.

Moor, kupodivu, uposlechl a začal pomalu vstávat od Da’ana. Bedlivě sledovala každý jeho pohyb, protože čichala nějaký podvod. Tenhle chlap nebyl typ, který by se vzdal, natožpak snadno. A když postřehla, jak jeho oči na kratičko sklouzli k SIGu, hned věděla, že další, co udělá, bude pokus se k němu dostat. Byl o dost rychlejší, než čekala, ale i tak se jí podařilo v poslední chvíli výstřelem zasáhnout jeho zbraň.

Energetický střela srazila pistoli ze stolu, ale zároveň se od ní odrazila a zasáhla zeď těsně nad Da’anovou hlavou, který se jen chabě kryl rukou před sprškou drolícího se betonu. Ta střela byla příliš blízko. Pokud v téhle zatracené místnosti bylo něco, co by možná mohlo Da’ana zranit, byla to Lilina zbraň. A právě to uvědomění a záchvěv strachu o Da’ana, ji zbavilo na několik sekund potřebné koncentrace, což poskytlo Moorovi čas a prostor popadnout počítač a vyrazit Lili zbraň z ruky.

Pod silnou ranou Lili ztratila část rovnováhy, ale rozhodně ne tolik, aby nedokázala včas zvednout ruku a vykrýt další úder počítačem, který tentokrát mířil na její hlavu. Bez zaváhání využila příležitost, kdy Moor nechal nechráněný svoje břicho i hrudník, a zasadila mu pořádný úder pěstí do jater. Její protivník jen hekl a zapotácel se dozadu.

Lili se narovnala a podívala na Moora.

Počítač ležel u jeho nohou rozbití jak od úderu, který vedl na její zbraň, tak od pádu na zem a Moor sám byl v předklonu, tiskl si ruku na břicho a se zuřivým výrazem Lili pohled oplácel.

“Děvko zasraná,” přecedil přes rty.

“Na tebe zbraň ani nepotřebuji,” odvětila mu na to Lili s malým úsměvem a zvedla ruce, jak ho zvala blíž. “Tak pojď. Zkus to tentokrát na někoho stejně silného, kdo z tebe nemá strach.”

Vztekle se na ni vrhl ve snaze ji trefit pěstí do obličeje. Samotná zuřivost v jeho pohybech by většinu lidí paralizovala, takže by pro Moora bylo snadné je trefit, ale Lili nebyla většina. Neměla strach z jednoho psychopatického parchanta, který měl jen základní výcvik a celý život si vybíjel své násilnické sklony jen na slabých a bezbranných.

Bez problémů vykryla předloktím jeho ránu a uštědřila mu další pořádný úder rovnou do žaludku, kterým ho poslala vzad. Moor se znovu zapotácel vzad, až narazil do stolku, který to nevydržel a sklopil se, takže Moor spadl na zem. Nemínil se ale vzdát, vycenil zuby jako pes a kopl. Pokusila se uskočit stranou, jenže místnost byla příliš malá, takže jí úder podrazil nohy a ona se na krátký okamžik ocitl obličejem na zemi.

Okamžitě se pokusila vstát, jenže koutkem oka zahlédla Moora, který se na ní vrhl v pokusu ji znovu srazit na zem. Věděla, že nemá čas se včas dostat na nohy, proto využila chvilky, kterou ještě měla a obrátila se na záda. Stihla ještě zvednout nohu, aby dostala své koleno mezi břicho a Moora, který se na ní převalil a jehož ruce se jí okamžitě ovinuly kolem krku.

Jeho ruce byly velké a silné, takže snadno objaly celý její krk a stiskly ho přesně tím správným způsobem, který mohl způsobit, že by za dvě až tři minuty ztratila vědomí a předtím, by nejspíš vypověděla službu její jazylka. Bylo jasné, že to ten parchant nedělá poprvé. Nikdy si ale nemusel měřit síly s někým jako Lili. Někým, kdo při pocitu,  že ztrácí vzduch, nezačne panikařit.

Zahákla loket o jeho paži. Potom kombinovanou silou své paže a svého kolene nejen uvolnila ruce, které jí svíraly krk, ale podařilo se jí obrátil Moora pod sebe. Nezaváhala ani na jediný nádech a uštědřila mu ránu pěstí rovnou do nosu s tak velkou silou, že slyšela prasknutí chrupavky. Pak se rozmáchla podruhé a trefila ho rovnou do levého oka. Rozmáchla se potřetí a tentokrát zasáhla jeho rozšklebenou pusu. Čtvrtý a pátý úder proměnil jeho obličej v uspokojivou krvavou kaši.

Napřáhla se k dalšímu…

“Dost!” zaznělo nad ní velitelským tónem, takže se doslova zastavila uprostřed pohybu a vzhlédla vzhůru k Da’anovi, který stál velmi blízko “Prosím, přestaňte kapitáne Marquetteová. Ten muž vám za to nestojí. Kromě toho, nebylo dnes již příliš mnoho násilí?”

Podívala se na Moorův krvavý obličej. Měla sto chutí mu dát ještě jednu pořádnou ránu, kterou by mu zarazila zuby až do mozku, ale… Da’an měl pravdu. Tenhle zbabělý ubožák jí za to nestál.

Naklonila se k němu blíž.

“Doporučuji ti zůstat ležet,” řekla nebezpečně tichým hlasem, než se Moora pomalu zvedla.

Přesně jak čekala, jakmile měl jen trochu volné ruce, pokusil se zvednout. Neváhala a pořádně ho nakopla do dolní poloviny břicha, velmi blízko jeho nejcitlivějších míst. Moor jen hlasitě zaúpěl, stočil se do klubíčka a rukama si objímal zasažené místo. Jak tak ležel na zemi s krvavou tváří a stočený jako nemluvně, najednou vůbec nevypadal jako někdo, kdo před sotva hodinou zabil dva lidi. Zbavený zbraní a jistoty, že má navrch, nebyl rázem nic.

Odvrátila od něj pohled, protože už nebyl zajímavý, a podívala se na Da’ana. Zblízka vypadal naštěstí stejně nezraněně, jako z dálky, jen jeho kombinéza byla na rameni roztržená tak, že měl odhalené rameno a malý kousek horní části paže.

“Jak jste na tom?” zeptala se a přistoupila blíž.

“Jsem nezraněn, ačkoliv,” podíval se na vlastní rameno, jakoby díru viděl poprvé, “jak se zdá, můj oděv dostál určitých škod.” 

Znovu se podívala na roztrženou kombinézu a hlavou ji při tom proběhla vzpomínka na způsob, jakým Moora držel Da’ana za bradu… jak se na něj díval… a to co říkal. I když věděla s jistotou, že se Da’anovi nic nestalo i to, že roztržená kombinéza nic neznamená, v její hlavě se na nějaké podvědomé úrovni spojilo. Hrdlo se jí sevřelo a prsty měla trochu ztuhlé, když si překotně rozepínala zip vlastní bundy, aby ji mohla sundat a přehodit Taelonovi přes ramena.

“Tady… vezměte si to.”

“To je od vás velmi laskavé, kapitáne Marquetteová. Děkuji.” odvětil na její gesto Da’an stejně klidně a zdvořile, jako na všechno.

“Není zač. A teď už pojď odsud,” řekl, když opřela ruku do míst, kde měl Taelon pod bundou loket a jemným tlakem ho začala směrovat ke dveřím.

°°O°°

Vběhl do chodby ve chvíli, kdy v dálce, z nějakého postranního tunelu, vystupovaly dvě osoby; Lili a hned za ní Da’an. Když ji viděl, nezraněnou a opět volnou, zaplavila ho úleva, který ještě popohnala jeho kroky. Teď už neběžel za Liliným nouzovým voláním, ale prostě jen proto, aby byl Da’anovi co nejdřív blízko a mohl se ujistit, že je opravdu v pořádku. Naštěstí to bylo jeho chování pro Implantát naprosto pochopitelné.

Zastavil se a rychle přehlédl její útlou postavu při hledání čehokoliv, co by mohlo být špatně. Jediné, co objevil, byl odtržený kus límce kombinézy a fakt, že organická látka byla od sebe rozšklebená natolik, že odhalovala jako dlaň velký kus leskle perleťové kůže. Byla to jen drobnost, které by Da’an sám věnoval jen malou pozornost, ale Lili přeci jen uznala za vhodné hodit mu kolem ramen svou bundu, aby tu díru zakryla. Nic horšího se Da’an naštěstí nestalo.
“Da’ane,” úlevně vydechl.

“Veliteli Boone,” odpověděl mu formálním tónem, ale jemné vibrace v jeho hlase říkaly mnohem víc než to. Když pak zvedl ruku dlaní vzhůru, Boone nezaváhal a bez ohledu na to, že je sledovalo několik párů očí, položil svou ruku na jeho.

Zachytil téměř nepostřehnutelnou vlnu modré energie, jak se převalila přes bledou kůži a ve stejnou chvíli velmi jasně pocítil Da’anovo vědomí. Chladivý a zároveň hřejivý dotek na okraji své vlastní mysli, který ho beze slov ujišťoval, že je vše v pořádku a rozehnal i poslední zbytky jeho dlouho potlačované úzkosti. V tu chvíli jakoby mu někdo sundal těžké kameny ze zad. Každý sval se mu v nich uvolnil a cítil, jak mu poklesla ramena, doposud napnutá pod vší tou tíhou. Vybledla dokonce i zlost, která ho hnala kupředu. Stále chtěl dostat Moora, ale už necítil hněv, který by ho mohl přimět udělat něco neuváženého. Ne, teď už prostě jen chtěl sjednat spravedlnost pro Moorovy oběti a poslat ho za jeho zločiny tam, kam patřil a kde měl poslední roky být; za mříže.

“Promiň, ale dostala jsem se k Moorovi první,” přerušila Lili jejich vzájemný okamžik.

“To je v pořádku,” obrátil se k ní a neochotně při tom nechal svou ruku sklouznout z Da’anovi. “Hlavně že je Da’an v bezpečí. Odvedla jsi dobrou práci.”

“A Moor?” zeptal se Bob.

“Tam vzadu.” Kývla do temné chodby ze které se s Da’anem vynořili. “Najdete tam místnost, kde plánovali přepadení a jeden nebo víc z nich tam i žilo. Myslím, že to byl Moor. Ten se vždycky rád držel pod radarem. A jeho tam najdete taky. Ale dávejte pozor,” jeji hlas trochu zhrubl a hlavně zchladl, “podlaha je tam kluzká. Když se Moor pokoušel uprchnout, tak na ní ošklivě upadl.”

Bob vědoucně přikývl.

“Jasně. Budeme opatrní,” ujistil ji, než ustoupil stranou a vytáhl z kapsy vysílačku, aby přivolal uniformované policisty.

“Uvítal bych, abychom již opustili toto poněkud nehostinné místo,” požádal Da’an.

“Jistě, Da’ane,” zareagoval Sandoval na jeho žádost jako první, přidal nepatrnou úklonu, než se obrátil a vyrazil k východu.

Boone zaujal místo po Da’anově boku a pokynul mu, aby šel jako první. Jako Implantát, ale i jako ochranka, měl udržovat zdvořilou vzdálenost, ale protože to umožňovala situace – stísněný tunel – a jediný, kdo je následoval, byla Lili, dovolil se přiblížit trochu víc. Nemohl ale být zase příliš blízko. Rozhodně nemohl udělat to, co by chtěl, a to Da’an pevně obejmout. Dovolil si alespoň ten luxus, že když jí pomáhal po úzkých betonových schodech, tak jí nejen nabídl dlaň jako oporu, zlehka se dotkl dolní poloviny jejich zad, aby ji pomohl vzhůru.

Ve skladovací hale bylo pět policistů hlidajících východ, zatímco osm dalších míjeli už dole v chodbě, když spěchali zajistit Moora. Ne, že by museli spěchat. Boone si byl jistý, že pokud Lili řekla, že ‘upadl’, tak nebyl ve stavu pokoušet se o útěk. Ne, že by ho nějak litoval.

Snadno prošli labyrintem z palet, protože po cestě sem už měl Sandoval správný směr perfektně uložený v paměti, a pak ven na čerstvý noční vzduch.

Jen pár kroků za rudými dveřmi se Da’an zastavil a se zavřenýma očima nastavil tvář hvězdné obloze. Zůstal tak po krátkou chvíli, téměř nehybný, jen prsty na jeho pravé ruce, kterou měl zvednutou před hrudník, se nepatrně tetelili. Slabý svit měsíce a hvězd, částečně skrytých za honícími se mraky, se mísil s téměř nepostřehnutelnou modravou září jeho kůže. Jakoby se stával její součástí. Což nejspíš opravdu stával. Už viděl Da’ana dychtivě lapat sluneční svit, ale nemyslel si, že by sluneční záření pouze odražené od měsíce nebo světlo tak neskutečně vzdálených hvězd, bylo dost silné, aby ho Taelon mohl absorbovat. 

“I velmi krátké zajetí je připomenutím, za jakou samozřejmost považujeme svobodu a jak málo si ji každý z nás cení,” podotkl Da’an do noci a jeho hlas při tom svou kadencí a hlavně hlasitostí téměř splýval se zvuky vzdáleného nočního ruchu města a vrčení nastartovaných policejních vozů.

“To ano, Da’ane. Má nevyčíslitelnou hodnotu a proto je tak často přehlížena,” dal mu za pravdu, přičemž přistoupil tak blízko, jak jen to bylo vhodné. Téměř cítil vibrace energie šířící se z Da’anova těla. 

Taelon mu věnoval záblesk nádherně modrých očí.

“Kapitán Marquetteová a Boonne vás dopraví zpět na Ambasádu. Já tu chci zůstat a postarat se o převoz Moora a Flynta zpět na stanici. A také budu informovat Synod o vašem vysvobození. Souhlasíte?” zeptal se Sandoval věcně, tedy bez ohledu na to, co bylo právě řečeno.
“To je rozumný postup, agente Sandovale,” souhlasil Da’an, jehož pohled ale sklouzl stranou, za Sandovalova záda. “Ale ještě okamžik. Chci si s někým promluvit,” dodal, když už udělal první krok, aby Sandovala obešel.

Agent se samozřejmě nesouhlasně zamračil, protože nechápal s kým chce Da’an mluvit, ale Boone tušil. Jediný pohled směrem, kterým se Da’an předtím podíval mu stačil, aby zjistil, že to odhadl správně.

Rychle se k Da’anovi připojil na cestě k policejnímu vozu, kde byl usazený Flynt a pozoroval přibližujícího se Taelona nejdřív s nejistotou vepsanou ve tváři, která se ale rychle změnila v překvapení a něco, co vypadalo jako strach.

Da’an se zastavil vedle vysokého policisty, který stál vedle auta, a vzhlédl k němu, než autoritativně řekl:
“Chci mluvit s vězněm, prosím.”

Uniformovaný policista se trochu pohnul ke dvířkám vozu, než mu došlo, že se chystal uposlechnout příkazy civilisty, byť Taelona, tak se zarazil a přes Da’anovu hlavu vyslal tázavý pohled k Booneovi. Zrovna tento policista nikdy nebyl jeho podřízený, ale Boone zase nebyl pryč tak dlouho, aby policisté v okrscích blízko jeho bývalého nevěděli, kdo je.

“To je v pořádku. Přiveďte ho,” přikázal policistovi.

Právě na to policista čekal, protože svůj načatý pohyb okamžitě dokončil, otevřel dveře a pak pomohl Flyntovi ven. Ten dobrou chvíli sledoval zem u svých přešlapujících nohou, než vzhlédl k Da’anovi, načež krátce zabloudil pohledem k Boonovi a pak zpět k Taelonovi, který ho s klidnou tváří sledoval a vyčkával, dokud se Flynt trochu neuklidnil. Potom na okamžik zavřel oči, když je o chvíli později otevřel a vzhlédl k Flyntovi, tak neměl v rysech vepsanou ani obavu ani zlost, kterou by každý čekal u uneseného který se setkává se svým únoscem. Ne, byl tam jen jeho obvyklý klid.

“Konečně mohu bez obav pohlédnout do vaší tváře,” promnul Da’an konečně a Flyntovy oči se při jeho slovech rozšířili překvapení, protože mluvil klidně až vlídně, “Rád bych věděl s jakým jménem si ji mohu spojovat.”

“Jason… Flynt,” vypadlo ze stále překvapeného jména.

Da’an mírně kývl.
“Potom tedy… Jasone… dovolte mi poděkovat za to, že jste riskoval svůj život a obětoval svou svobodu, aby mně mohla být svoboda navrácena.” Mírně sklonil hlavu v poděkování. “A vězte, že váš čin nebude zapomenut. Patřičně jej zdůrazním během soudu, který vás čeká. Věřím, že k tomu porota přihlédne a bude s vámi jednat shovívavěji.”

“Proto jsem to neudělal!” vyhrkl Flynt a na chvíli to vypadalo, že je sám překvapený tím, že to řekl nahlas. “Jen jsem nechtěl, aby… aby vám Spike něco udělal. Byl jste jedinej člověk… teda mimozemšťan, co mě kdy… co kdy poslouchal, co říkám. A zachránil jste mi život. Já vám to dlužil. A… je mi to všechno líto. Já…” sklonil pohled k zemi, “vomlouvám se. Promiňte, co jsem udělal… to, že jsem vás praštil a tak… vůbec všechno,” řekl polohlasně do země a bylo vidět, že není zvyklí se tak upřímně omlouvat.

“Pokud je moje odpuštění prvním krokem k tomu, abyste čelil svému osudu, pak ho máte mít, avšak,” zvedl důrazně prsty. “Musíte převzít zodpovědnost za své protispolečenské jednání a svůj trest, ať bude jakýkoliv, plně přijmout a využít ten čas k přemýšlení. Jen tak bude mít mé odpuštění smysl.” Nechal svá slova a jejich sílu několik chvil vyznít, než zvedl ruku dlaní vzhůru. 

Flynt se na nabízenou ruku podíval, chvíli váhal, ale pak pomalu, za chrastění řetězů, kterými byl spoutaný, položil svou ruku na Da’anovu. Taelon složil svou druhou ruku, na hřbet Flyntovi a krátce stiskl. V ten moment Flynt zvedl oči od jejich spojených rukou a jejich oči se střetli. Boone si nemohl být jistý, co Flynt viděl v Da’anových neonově modrých očích, ale dovedl si představit jejich hloubku. Znal ten pocit dívat se do nich a už viděl, co Da’anův dotek a jeho pohled udělal s lidmi, jako byl Flynt. Takovými, kteří měli svědomí obtěžkáno zločiny, ba i těmi nejtěžšími. Takže ho ani nepřekvapilo – na rozdíl od přihlížejícícho policisty – když se Flyntovi oči naplnily slzami a z hrudi se mu vydral tlumený vzlyk.

“Udělám všechno… všechno co mi řeknete… slibuju…” souhlasil překotně, hlasem rozechvělým od rodícího se pláče.

“Věřím, že uděláte,” odpověděl Da’an s malým úsměvem v koutcích rtů, když pouštěl jeho ruku a předtím, než se k Flnytovi bez dalšího obrátil zády a vzhlédl k Booneovi. “Nyní jsem připraven odejít.”

Boone jen krátce zavadil pohledem o Flynta, který si nešikovně, jak jen mu to spoutané ruce dovolily, otíral uslzené oči, načež ustoupil, aby nechal Da’ana projít směrem k raketoplánu.


10.Kapitola Epilog

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s