Supernatural

Buď můj… démon

Autor: Lanevra
Fandom: Supernatural
Postavy (páry): Sam, Crowley (Sam/Crowley, Dean/Castiel – zmíněno)
Přístupnost: Pro všechny, jen trocha mučení a černého humoru
Stručný obsah: Sam je přivázaný k židli, což je, přiznejme si to, trochu problém. Naštěstí je tu Crowley, aby jeho nesnáze vyřešil.

Kapka krve dopadla na betonovou podlahu. Sam nasál vzduch pohmožděným nosem, převalil sliny v puse a pak si odplivl. Ke kapce se přidala rudá sprška.

Pomalu obrátil hlavu a vzhlédl do tváře muže, který se k němu pomalu sklonil. Byl to neobvykle vysoký japonec ve velmi drahém šedém obleku s typickým tetováním na krku, které dávalo na odiv, že je členem Jakuzy. Neznal jeho jméno, ale moc dobře věděl, proč se na něj jeho lidé v uličce vrhli, zmlátili ho a přitáhli do tohohle betonového suterénu plného ostrého světla a strašidelné ozvěny.

“Opravdu nerad se opakuji, pane Barkley. Kde to je?” zeptal se uhlazeným tónem manažera velmi drahého hotelu. 

“Podíval jste se mezi polštáře na pohovce? Vždycky, když ztratím klíčky, tak jsou tam,” odpověděl mu ledabyle, výslovnost trochu horší kvůli roztrženému rtu a jednomu řezáku, který držel už jen tak tak. Doufal, že nevypadne. Nesnášel, když mu Cas musel nechat narůst nový zub. Byl totiž opravdu nový. Perfektní, jako když si poprvé prorazil cestu jeho čelistí před nějakými dvaceti pěti lety. Nehodil se mezi ostatní svým tvarem ani barvou a trvalo týdny a hektolitry kafe a piva, než konečně přestal vypadat jako levná náhrada od nějakého pokoutního zubaře.

Japonský manažer se nezdál být jeho odpovědí pobavený. Sevřel pevně rty a narovnal se, než kývl na mnohem menšího muže stojícího po Samově boku s několika dlouhými jehlami v rukách.

Už moc dobře věděl, co bude následovat, proto zatnul zuby a připravil se na bolest. Dlouhá, tenká jehla začala pomalu vnikat do jeho bicepsu. Razila si cestu nejdřív jeho kůží a pak i masem a zanechávala za sebou nejen pocit cizího předmětu v těle a bolesti, ale také neobvyklého pálení. Musela být pokrytá něčím, co umocňovalo celý zážitek z mučení. Možná jen obyčejnou solí, ale… sakra! Bylo to hrozně nepříjemné. Ta bolest… ta se dala snést. Rozhodně za svůj život zažil mnohem, mnohem horší mučení, jenže… jemu se tak hrozně chtělo na záchod, že už jen to samo o sobě bylo mučení. Které na sebe, bohužel, seslal úplně sám. Vážně si neměl dávat to třetí okurkovo-dýňové smoothie.

“Nejdřív jsem chtěl projevit údiv nad vaší neuvěřitelnou výdrží,” rozmluvil se manažer, zatímco pomalu začal obcházet Sama kolem dokola, jakoby chtěl práci svého muže zkontrolovat ze všech stran, “pak mi to ale došlo. Vy nejste jen tak obyčejný zloděj. Vy jste voják. Jen zatím nevím čí, ale věřím, že dřív nebo později se to dozvím a stejně tak mi i povíte, kde je ten náhrdelník. Jen to zabere víc času, než jsem si – “

Jeho rádoby výhružný proslov byl přerušen řinčením kovového tácu s chirurgickými nástroji, které se jeho věznitelé připravili na další kola výslechu.

Všichni v místnosti se podívali na vibrující mobil, který způsobil ten nepříjemný zvuk.

Manažer zvedl prst, aby zastavil svého podřízeného v zasouvání jehly, a pomalu přešel ke stolku a vzal telefon do ruky.

Předtím se do něj pokoušeli dostat, ale bez hesla to nešlo a Sam samozřejmě nebyl moc sdílný, ani když se mu pokoušeli vyrazit oko z důlku. Zvonící telefon byla přinejmenším příležitost mluvit s někým, kdo k Samovi patřil. A jak Sam doufal, byl na druhém konci Dean a s ním snad i jejich jednočlenná andělská kavalerie, protože pokud nebyl Cas nablízku Deana, tak nebyla šance, aby se sem jeho bratr dostal dřív, než ho zabijí.

V duchu se ušklíbl.

Čeho, že se to vlastně bál? Castiel byl Deanovi pořád nablízku. Vlastně na sebe byli nalepení, jako dvě obrovské, slizké chobotnice a v celém Bunkru nebylo jediné zákoutí, kam by se mohl uklidit a užít si trochu samoty bez těch dvou zamilovaných idiotů.

“Kdo je… Pekelný tatínek?” přečetl manažer z displeje a zvedl upřímně zmatený a překvapený pohled k Samovi.

Ten jen stejně překvapeně mrkl, než mu v následující vteřině došlo, kdo je skutečně na druhé straně linky. A okamžitě mu to zvedlo krevní tlak.

“Jak se…” načal, ale rychle znovu sevřel rty. No jistě! Naposledy byl tak hloupý, že nechal ležet mobil na nočním stolku v hotelu, odešel do koupelny a úplně automaticky za sebou zavřel dveře, místo toho, aby je tak jako vždycky nechal otevřené a mohl koutkem oka kontrolovat Crowleyho rozvalujícího se v posteli. Nechtěně mu tak dal dostatek času dostat se mu do mobilu a změnit své jméno na něco impertinentního.

“Nikdo, s kým byste se chtěli setkat. To mi věřte,” řekl velmi vážně, protože… OK, unesli ho, zmlátili, vyhrožovali mu smrtí a byli z Jakuzy, ale pořád to byli obyčejní lidé. Svědomí by mu nedalo nevyvinout alespoň minimální úsilí, aby jim zabránil setkat se s Crowley.

“Takže je to tvůj šéf nebo milenec,” usoudil manažer nahlas a jeho prst zamířil k zelenému tlačítku na obrazovce, zatímco vrhl mírně tázavý pohled Samovým směrem. Ten mlčel, jen si trochu poposedl na nepohodlné nerezové židli, ke které byl připoután želízky i provazem. 

Manažer položil palec na tlačítko a posunul jím mírně nahoru.

“Nedělejte to,” varoval ho Sam, ještě naposledy. “Když ten hovor přijmete, bude to poslední věc, kterou ve svém životě uděláte.”

V manažerově tváři se nehnul ani sval, když dokončil svůj pohyb a pak jedním klepnutím aktivovat hlasitý odposlech.

“Chyběl jsem ti, losíku?” ozval se Crowleyho hluboký hlas s nezaměnitelným přízvukem i intonací někde mezi posměškem a mazlivým vrněním, kterým dokázal Sama chválit klidně celou noc plnou sexu… a někdy dokonce i milování. Bohužel by byl Crowleyho hlas výrazný, i kdyby ho neroznesla akustika betonového suterénu a nedostala ho doslova ke všem uším v místnosti.

Smích se ozval ze všech stran a Sam s hlubokým, frustrovaným povzdechem protočil oči.

“Buď jsi na večírku, na který si mě nepozval, což by mě hluboce ranilo, nebo… jsi v potížích,” zareagoval Crowley na smích a ačkoliv byl jeho hlas stejně ležérní, jako předtím, drobný podtón, neslyšitelný pro ty, kteří ho neznali, se změnil. A ti, kteří ho znali, zejména tak dobře, jako Sam, věděli, že je to varování. První pohyb listu ve větru před velmi krvavou bouří.

“Dalo by se říct, že obojí,” odpověděl manažer, nevědom si varování, kterého se mu právě dostalo.

“Zdravím. S kým mám tu čest, mohu-li se ptát?” nezaváhal Crowley ani na okamžik, jakoby ani nebyl překvapen, že má Samův mobil v ruce někdo jiný.

“Můžete mi říkat pan Murakami. Jsem osobní asistent pana Sano.”

“Crowley, jméno mé. Jak vám mohu pomoci, pane Murakami?”

“Mám tu vašeho,” téměř nezaváhal, jen vyslal krátký pohled na Sama, než pokračoval, “milence. Dostal se v našem hotelů do určitých… potíží. Ukradl panu Sanovi jistou drobnost vysoké citové i peněžní hodnoty.”

“Ach ne… Už zase?” povzdechl si Crowley teatrálně. “Tohle se stává znovu a znovu a znovu. Spustím ho  z očí jen na pár hodin, abych zařídil své pracovní povinnosti…” následoval další teatrální povzdech, “Můj drahý Samuel s tím má obrovské problémy, víte? Jak je něco krásné, lesklé a drahé, jednoduše nedokáže držet ruce stranou,” pokračoval ve stěžování si velmi procítěným hlasem člověka, zklamaného z chování svého partnera, co Sama nutilo k sobě víc a víc tisknout čelisti, jen aby se nezačal pochechtávat. “Samozřejmě za jeho chování přebírám plnou zodpovědnost a uhradím škodu v plné výši, ať je jakákoliv.”

“Peníze nejsou problém. Pan Sano chce svůj majetek zpět,” odmítl Murakami nabídku, přesně, jak se dalo předpokládat.

“To je trochu nešťastné, ale… snad kdybych mohl se Samem promluvit osobně…”

Murakami se dlouze podíval na Sama, doslova si ho prohlédl od hlavy až k patě, jak nejspíš uvažoval, za jak dlouho jsou schopni uvést ho do stavu, kdy úplně nevyděsí jeho, pravděpodobně bohatého, milence. Nakonec asi dospěl k názoru, že to zvládnou dostatečně rychle, protože se opět podíval na mobil a dal Crowleymu přesně to, co chtěl:

“Hotel Zlatý leknín. Je jediný ve městě, nemůžete se splést. Na recepci vás budou očekávat.”
“To je od vás laskavé. Na viděnou,” rozloučil se Crowley sametově jemně a ukončil hovor. 

Murakami znovu pohlédl na Sama, než odložil jeho telefon zpět na kovový tác a sáhl do kapsy kalhot pro vlastní mobil, nejspíš aby Crowleyho ohlásil na recepci. Jak by každý předpokládal, si nejspíš i Murakami myslel, že je Crowley v nějakém jiném hotelu ve městě, pravděpodobně stejně drahém jako byl Zlatý leknín, takže vzdáleném, vzhledem k provozu, tak deset až dvacet minut cesty.

Sam měl v hlavě úplně jiné počty.

Crowley sice znal jméno hotelu, ale nevěděl v jakém městě. Dostatečně drahé hotely, které by měli vlastní ochranku, byli tři ve státech. Kdyby se trefil na první pokus byl by za dveřmi tak za půl minuty, když až na třetí, byl by tu možná tak do dvou minut. Nejvíc času by mu zabralo Sama vyčuchat, myšleno doslova, protože Crowley měl stejně ostrý čich jako jeho Pekelní psi. 

Ve chvíli, kdy Murakami zvedl telefon k uchu se ozvalo zaklepání na kov. Všichni zvedli pohled ke dveřím nad krátkým schodištěm, ale jenom ten Samův nebyl překvapený. Crowley se tentokrát překonal a zvládl se sem dostat za méně než půl minuty. To byl nový rekord. 

“Jdi otevřít,” prolomil Murakami překvapené ticho jako první a kývnutím poslal jednoho ze čtyř bodyguardů ke dveřím.

“To je moc špatný nápad,” zkusil je Sam ještě jednou, naposledy zastavit, vědouc, že jakmile se ty dveře otevřou, už nebude cesty zpět a protože byl svázaný a připoutaný k židli, nebude moct ani nic udělat. “Nevíte, s kým jste teď mluvil a nevěřil byste mi, kdybych vám to řekl, ale věřte mi, že jestli otevřete ty dveře, bude už příliš pozdě. Nejlíp uděláte, když mě odvážete a necháte jít.”

Naneštěstí pro něj samotného Murakami neuznal jeho slova hodná třeba jen pohledu, díval se vzhůru ke dveřím, který jeho poskok otevřel a tak odhalil siluetu stojící v tmavé chodbě.

“Jsem Crowley. Před chvíli jsem mluvil s panem Murakami. Myslím, že máte něco, co mi patří a já si to přišel vzít zpět,” dolehl k nim Crowley medový hlas.

V tu chvíli přes Murakamiho tvář přeběhl temný stín plný zmatku, který ale rychle zmizel v typickém sebezapření. Ten pohled už Sam za ty roky viděl tolikrát, že to dávno přestal počítat. Většina lidí, když se setkala s něčím, co jim nedávalo smysl, tak prostě jen zavřela oči před očividnou pravdou a začala předstírat, že se nic neděje a že se třeba jen trochu spletli. Nebo tak něco. Našlo se dokonce i pár tak zarputilých případů, kteří nezačali věřit na duchy, démony a nestvůry, ani když jim byli vystaveni tváří v tvář.
Ne, že by Crowley na první pohled vypadal jako příšera jakéhokoliv druhu.

Potom, co ho Murakami jedním kývnutím nechal vpustit dovnitř, předvedl se v jasném světle místnosti ve svém na míru šitém černém obleku, vínové košili, hedvábné kravatě a botách tak pečlivě vyleštěných, že by na nich byl vidět odraz tváře. Když zlehka, ruce zastrčené ležérně v kapsách, sestupoval po schodech dolů, nic neprozrazovalo, že by byl čímkoliv víc, než úspěšným a opravdu dobře vydělávajícím literárním kritikem, kterého měl na sobě oblečeného. Tedy samozřejmě až na tu drobnost, že normální člověk by začal vyšilovat, kdyby viděl svého milence připoutaného ke kovové židli a s několika dlouhými jehlami vraženými v ruce a stehně.

Crowley se ale jen poklidně rozhlédl kolem sebe, než se obrátil k Murakamimu.

“Pan Murakami, předpokládám,” neptal se, spíš konstatoval, když posledními dvěma kroky stanul ve zdvořilé vzdálenosti od manažera hotelu.

“Pan Crowley, že?” odpověděl mu Murakami skoro stejně klidně, i když ho sjel trochu podezřívavým pohledem. “Čekal jsem někoho, jako jste vy.”

“Nikdo není jako já,” odvětil Crowley, aniž by se jeho výraz změnil, ale v jeho slovech byl důraz, který přinutil stále klidného Murakamiho nasucho polknout. A trochu zaváhat, než pokračoval.

“Jste tu trochu dřív, než jsem předpokládal. Nestačil jsem ještě vašeho,” krátce zabloudil pohledem k Samovi, který všechno upřeně a tiše sledoval, “partnera o něco lépe pohostit.”

“Není to můj partner. Je to spíš můj manžel.”

“Ne, to nejsem,” odmítl automaticky. Nesnášel, když Crowley vytahoval jejich persefonovskou smlouvu a používal ji jako důkaz, že je Sam něco jako… Královna Pekel.

“Ale ano, jsi,” shlédl na něj Crowley. “Teď mlč a nech tátu ať vyžehlí tvůj problém. Tak jako vždycky.”

Měl sto chutí ho za to poslat do zpátky do Pekla, bohužel věděl, že nemá jinou možnost, než nechat Crowleyho, aby ho odsud dostal. Zaskřípal zuby, sevřel ruce v pěst a učinil další nezdařený pokus dostat se z pevně utažených želízek svírajícím mu zápěstí. A celou dobu dával svým výrazem a hlavně pohledem Crowleymu najevo, co si o jeho poznámkách myslí. Ne, že by se to démona jakkoliv dotklo, jen se pozvedl koutek v tom podivně svůdném úsměvu a obrátil se zpátky na Murakamiho. 

“Nuže… jak navrhujete vyřešit náš malý problém?”

“Váš… milenec nebo manžel nebo co je zač… vrátí panu Sano jeho přívěsek, přijde o prst nebo dva a pak vás oba necháme odejít,” předložil Murakami svou nabídku.

“To zní jako dobrý obchod, ale…” Crowley pozvedl prst, “já mám pro vás mnohem výhodnější nabídku. Propustíte ho,” kývl hlavou k Samovi, “a já vám odpustím, že jste ho tak poškodili a neroztrhám vás na kousky.”

“Velmi vtipné, pane Crowley.”

Crowley si hluboce a procítěně povzdechl.
“Snažil jsem se. Snažil jsem se?” zopakoval s otázkou na konci a shlédl na Sama.

“Snažil jsi se,” musel souhlasit, protože ano, Crowley se opravdu snažil, přesně jak slíbil. Stejně tak dobře mohl prostě jen vyrazit dveře, všechny na místě zabít jedním mávnutím ruky a bylo by hotovo. Ale on se přinejmenším pokusil všem těm lidem nabídnout možnost to přežít, což bylo, ač to Sam nerad přiznával, od něj nad obvyklé poměry štědré. Normálně, pokud šlo Samovi o život a nestál za tím sám Crowley, měl tendenci být trochu… majetnický a zlikvidovat kohokoliv a cokoliv, co si dovolilo na Sama vztáhnout ruce, pařáty, chapadla nebo cokoliv tomu podobného.

Spát s Králem pekla mělo i své výhody.

“Vy dva jste šílení?” zeptal se Murakami, kterému nejspíš v tuhle chvíli ruply konečně nervy.

“Nejsme šílení,” obrátil se Sam k Murakamimu a olízl si roztržený ret, ochutnávaje svou vlastní krev. “To je Král pekla a já jsem Lovec nestvůr a čirou náhodou jsem jeho… blízký přítel. A vy v následujících pár vteřinách nejspíš zemřete. Je mi to líto,” dodal s lítostí však spíš povrchní, protože… jo, pořád to sice byli lidé, ale ne zrovna ten typ, který by oplakával.

Murakami se nadechl, aby něco řekl, ale v tu chvíli Crowley zvedl prst a podle toho, jak Murakami otevřel pusu a vytřeštil oči, mu přiškrtil přívod vzduchu. Panika na mužově tváři byla smíšená s náhlým prozřením a pochopením. Došlo mu, že uvěznil a mučil nesprávného člověka, který měl zastání na mnohem mocnější místech, než byly třeba i samotné nejvyšší posty Jakuzy.

Společně s prozřením dospěl Murakami k přesvědčení, že pokud ho někdo může zachránit od blížící se smrti, je to jedině Sam, protože k němu obrátil zoufalý pohled, když pod silou Crowleyho moci klesl na kolena, zatímco si zoufale drásal vlastní hrdlo ve snaze servat to neviditelné něco, co ho škrtilo.

Uslyšel šustění sak a cvakání kohoutků, které ho instinktivně přimělo odvrátit se od Murakamiho k jeho mužům, kteří se až teď probrali z šoku a sáhli po svých pistolích. Samozřejmě byli příliš pomalí. Jedním pohledem je Crowley poslal proti zdí s takovou razancí, že jim vyletěly zbraně z rukou, a pak je po zdi pomalu zvedl nahoru a přišpendlil je tam s rukama a nohama roztaženýma od sebe, jako kdyby nebyly víc než pavouci v jeho sbírce.

Potom se obrátil na Sama.

“Co má tohle být, drahoušku? Jsou to jen obyčejní lidé,” zdůraznil svá slova tím, že nepatrným pohybem prsty nejdřív stisk kolem Murakamiho krku uvolnil, čímž z něj vyloudil chrčivé zalapání po dechu, a pak ho znovu sevřel. “Jestli si se cítil opuštěný a toužil si po mé pozornosti, nemusel sis hrát na pekelnou královničku v nesnázím. Máme jednadvacáté století. Stačilo jen zvednout telefon a zavolat mi.”

“Přestaň kecat, Crowley, a odvaž mě,” zavrčel. “Měl jsem vážně špatný den, mám hlad a chci být odsud co nejdřív pryč.”

“Ne, ještě ne” odmítl démon a udělal malý krůček k němu, přesně tak, aby ho nemohl Sam nakopnout, ale už k němu musel pořádně obrátit hlavu. “Mám tu ještě nějakou práci, jak jistě chápeš.”

“Já vím,” řekl klidně, velmi dobře si vědom, na co naráží.

“A ty se mi to nepokusíš vymluvit?”

“Ne,” zakroutil nepatrně hlavou. “Jsou to členové Jakuzy. Jsem si jistý, že toho spáchali za svůj život dost na to, abych je nemusel zrovna oplakávat. Udělej to čistě a hlavně rychle. Já… já vážně potřebuju čůrat!” procedil mezi stištěnými zuby. Jehly v jeho ruce a noze nebyly problém, táměř vypadlý zub taky nebyl problém, Crowleyho výsměch dokázal přežít, jen vážně hodně, hodně moc potřeboval na malou.

Crowley protočil oči.

“Zkazíš každou zábavu, lásko,” řekl znechuceně, než obrátil pohled k Murakamiho lidem stále visícím na zdi.

Místností se rozlehlo několik sad drtivých křupnutí a hrudníky všech pěti se v jediné vteřině zploštěly, jako kdyby je přejel parní válec. Nestačili ani vydat zvuk, snad kromě dvou nebo třeba chrčivých výdechů, spojených s malým proudem krve, která se rozstříkla po podlaze.

Potom se Crowley obrátil k samotnému Murakamimu, který smrt svých mužů s hrůzou sledoval, a jediným pohybem prstu mu rychle a čistě, přesně jak ho Sam žádal, zlomil vaz a nechal jeho tělo dopadnout na betonovou podlahu. 

“Díky. A teď mě odvaž,” požádal ho po krátkém pohledu přes všechny mrtvoly v místnosti.

Kupodivu k tomu Crowley neměl žádnou poznámku, jen luskl prsty a ten okamžik se pouta na Samových rukou uvolnila a spadla na podlahu a provaz poutající ho k židli se změnil v popel.

Sam úlevně vydechl. Po třech hodinách sezení v jedné poloze, s rukama za zády, ho bolelo celé tělo a rozhýbat dlouho vyvrácené rameno byl trochu problém, ale zvládl to. Uchopil všechny tři jehly zabodnuté do jeho paže a jedním pohybem je rychle vytrhl. Bolelo to jako čert, ale musely ven a stejně tak i ty na noze. Ty šli o něco snáz, protože mohl táhnout v tom správném úhlu.

Crowley ho celou dobu upřeně sledoval a když k němu zvedl oči, postřehl v jeho tváři hluboce zaujatý výraz, se kterým sledoval, jak mu ze stehna prýští krev.

“Pomůžeš mi vstát?” zeptal se a přerušil tak Crowleyho fascinaci.

Démon mrkl, jako vytržený z tranzu, načež pohledem sklouzl po Samových zraněních a pak vyklenul obočí v nejvěřícném výrazu.

“Vtipkuješ? Tohle je Armani na míru,” poukázal rozmáchlým gestem na svůj oblek, “a ty krvácíš,” dodal důrazně.

Sam se na něj upřeně zahleděl

Crowley s povzdechem zakoulel očima.

“Nedělej ty štěněčí oči…” zamručel podrážděně, ale už se sklonil k Samovi, aby ho podepřel kolem zad a zvedl z nízké kovové židle. “Tak pojď, chlapáku. Odvedu teď odsud, ale…” zvedl významně prst, “něco mi dlužíš.”

“Já vím, Crowley,” neubránil se Sam úsměvu, když se o démona opřel a hodil mu ruku kolem ramen. “Nejdřív potřebuju na záchod, pak něco k jídlu a… pak bysme se mohli podívat, jaké tu mají pokoje.”

Crowley se úsměvem luskl prsty.

KONEC

4 komentáře: „Buď můj… démon

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s