Skrytá křídla

Skrytá křídla – 2. kapitola

Nemohl usnout, dokonce nemohl najít pozici, ve které by dokázal chvíli ležet v klidu. Ani jeho milovaná paměťová pěna nebyla co platná. Všechno povlečení měl už dávno zpocené, klimatizace nad jeho hlavou podivně skřípala a jeho zasraný mozek odmítal přestat pracovat a myslet na Castiela. Jo a noční lampička blikala. To bylo snad ze všeho nejhorší, hrozilo totiž, že zhasne a to by se pak už vůbec nevyspal. Miloval zdejší úžasné sprchy, dokonce i vany tu byly, ale nesnášel absolutní tmu, která byla v pokojích. Sam se mu posmíval, když v zásuvce poprvé uviděl dětskou noční lampičku. Poslal ho do prdele. Nemohl přece za to, že vyrůstal v levných motelech, kde mu celou noc svítily do očí blikající, většinou napůl rozbité, neonové nápisy. Poslal Sama někam ještě podruhé, když si koupil svítilnu promítající na strop batmenovská loga a se Samovou slavnostní pomocí si ho tu zapojil. Když už tak stylově. Škoda jen, že si ho hned vlastní vinou rozkopl a tak skončil u téhle laciné čínské blikající modré sračky.

Dlouze si povzdechl a promnul oči.

Tohle prostě nemělo cenu. Byly tři hodiny ráno a on zatím nebyl ani blízko tomu zabrat. Kašlal na to. Nebude to ani zdaleka jeho první probdělá noc, alespoň že se tentokrát nepotil úzkostí a strachem z nočních můr, které mohly přijít, pokud by zavřel oči… tak jo, vlastně. Byly tu sny, kterým se chtěl vyhnout. Ne noční můry, dokonce už ne něco nesplnitelného, ale pořád zatraceně… divného. On a Cas. Tam někde na pohovce, s rukama vzájemně pod tričkem… kdyby nepřišel Sam a nevyrušil je, nejspíš by zašli dál. On by zašel dál, i když teď nevěděl, jak. V tu chvíli ale, tehdy to prostě bylo pubertální tápání. Co nejrychleji se dotknout kůže, třít se o sebe na uzoučké pohovce a vlastně si ani neuvědomit, s kým, že to tam jste.

Teď, když o tom přemýšlel s jasnou myslí a ptákem volně ležícím mezi nohama, tak cítil nejistotu. Sakra! Byly to vyložené rozpaky, které by ho ještě pár let zpátky donutily červenat se až na zadku. Pcha! Dean Winchester se styděl, protože trochu tápal rukama pod trikem jiného chlapa… teda anděla.

Ach… srát na to!

Vztekle praštil do polštáře. Tohle bylo vážně na nic. Jedině si tak užene ještě větší bolest hlavy, než jaké se mu pomalu rodila vzadu za očima.

Hodil deku stranou, až spadla na zem, přehodil nohy přes postel a vklouzl do svých bot. Když vstával, popadl z nočního stolku mp3 a sluchátka, a po cestě ke dveřím ještě splašil nějakou košili, která vypadala, že není moc použitá. Potřeboval své věci. Věci, které mu dělaly radost. Teplé, suché boty, Metalica a váha pistole v rukách.

Vylezl ze svých dveří do podivného, rudavého světla nočního osvětlení. Proč bylo červené netušil, ale přinejmenším tu nějaké bylo a poskytlo mu pohled na podlahu pod vlastníma nohama… A jo, taky na dvoje zavřené dveře. Proč jen si ztraceně musel vybrat pokoj na konci chodby? Teď musel projít nejen kolem Casových dveří, ale i kolem těch Samových. Další příval myšlenek mu úzkostně stáhl žaludek.

Neměl absolutně ani to nejmenší ponětí, jak Samovi říct o něm a Casovi a že už během těch let, měl pár tajemství u kterých alespoň tušil, jak to udělat. Jenže, jak vmísit do normálního nebo klidně i nenormálního rozhovoru, že – nejspíš – chodí s chlapem, který je anděl? Třeba u snídaně to bylo vhodný. Úplně to viděl, jak v pohodě vejde do kuchyně a ochraptělým hlasem řekne ‚Brý ráno? Kafe? Super…. Nevíš, jestli zbyla ještě od včera nějaká kobliha? Jo a mimochodem, spím s Casem.‘ Prostě naprosto přirozený ranní rozhovor mezi nimi. Ne, to by určitě neprošlo. Ale mohl by ho teď zkusit vzbudit, všechno mu říct a pak ho nechat zase usnout s rozkazem, že to všechno byl jenom sen. Jeho malý bráška by určitě poslechl, tak jako pokaždé, když byl dítě a on se vrátil z nočního tahu nad ránem, občas trochu pocuchaný z rvačky. Bylo by to takové testovací vyznání.

Ušklíbl se nad svou naivitou a rychle přešel kolem pokoje.

Hovno testovací vyznání. Neměl na to, to říct Samovi jednou, natožpak dvakrát. Příliš se děsil jeho reakce. Ať by to byl hlasitý pobavený smích nebo třeba.. znechucení. Ne, jasně, že si nemyslel, že by jeho bratr měl něco proti gayům – a navíc, on nebyl gay! – ale pobíhat s duhovou plackou na tašce se zbraněmi bylo něco docela jinýho, než mít za bratra někoho, kdo chodí s chlapem. Kdo má vztah s mužem, opravil se v duchu, když procházel chodbou vedoucí ke střelnici. Přišlo mu nějak přijatelnější a vhodnější tak o vztahu s Casem mluvit. Asi proto, že byl anděl pořád tak zatraceně formální. Vážně vážný. Nebyla v jeho chování ani skulinka, kterou by mohl uniknout. Žádný náznak toho, že je to všechno jenom zábavné rozptýlení, trochu erotického experimentování a nic víc. Anděl mohl klidně na všechny zdi napsat, že je to trvalé, dokonce trvalejší než jen do smrti. A to bralo Deanovu všechnu pevnou půdu pod nohama. Společně s tím ostatním svinstvem, vlastními rozpaky a nejistotou, kterou nesnášel, a neschopností odhadnout, co si o tom myslí jeho bratr, to bylo všechno dohromady kurevsky děsivé.

Normálně, když ho něco děsilo, vzal prostě zbraň a zastřelil to. Nebo zapil, pokud se to nedalo zabít, protože to bylo jen v jeho hlavě. Jenže v tomhle případě? Nějak tušil, že ani všechen alkohol světa nebude co platný. Zbylo mu jen to plané střílení.

Pečlivě za sebou zavřel dveře střelnice, aby hluk nepřilákal Sama, a otevřel skříň na zbraně. Sklouzl pohledem po puškách a brokovnicích až k revolveru a pistolím. Zaváhal mezi stylem s menším počtem nábojů, nebo možností mačkat spoušť tak dlouho, až vás bolí prst a přitom nemusíte nabíjet. Nakonec se rozhodl pro to druhé. Obyčejná devítka a plná krabička nábojů by mohla stačit.

Vybral si svůj oblíbený box, z MP3 si do uší pustil ‚And Justice For All‘, tedy jednu hodinu dokonalé hudby, a nechal ji hrát na plné pecky. 

Nabil zbraň.

Zamířil.

Dvakrát hlava. Dvakrát srdce. Po ráně do každého ramena a třísla a pořád ještě zbývalo dost nábojů. Jo, tak to měl rád. Jeho lovecké já utěšovala představa, že může nepřítele zneškodnit, ale pořád bude mít dost munice, aby mu mohl rozstřílet hlavu, srdce nebo koule na maděru.

Konečně se po těch hodinách přehazování se v posteli, uvolnil a usmál. Ještě pár prázdných zásobníků a možná ještě zabere. Beztak jeho oblíbené seriály nezačínaly před jedenáctou dopolední.

Potřetí vyměnil zásobník, když se něco dotklo jeho ramene.

Nestačil se leknout. Na to nikdy nebyl čas. Místo toho se bleskurychle obrátil, namířil zbraň vetřelci mezi oči a přitlačil prst na spoušť. Záblesku modrých očí a rozcuchaných vlasů si všiml jen okamžik předtím, než bylo pozdě.

„Kurva!“

Uhnul zbraní stranou, uskočil dozadu a vytrhl si jedním pohybem sluchátka z ucha. Teprve teď se mu panicky rozbušilo srdce. Nechybělo moc a ustřelil Castielovi hlavu.

„Zešílel si?! Nemůžeš se za mnou plížit, když mám v ruce pistoli!“ vyštěkl na anděla afektovaně vysokým hlasem. Do hajzlu! Zněl jako holka na koncertu nějaké popové rychlokvašky. Jedním pohybem pro jistotu zajistil pojistku na zbrani a hodil ji na pult. Sluchátka s MP3 pistoli rychle následovala.

„Snažil jsem se na sebe upozornit, ale neslyšel jsi mě,“ podotkl Cas naprosto poklidně, jako kdyby mu ještě před půl minutou nemířil nabitou zbraní tak ze tří centimetrů přímo mezi oči.

„Tak ses měl snažit víc!“ rozhodil rukama a divoce zagestikuloval k nejbližší zdi, „Mohl jsem tvým mozkem vymalovat támhletu zeď! Mohl jsem tě zabít…“

Cas pootočil hlavu a sjel pohledem zeď na kterou ukazoval, než se zase obrátil zpátky a koutky jeho rtů se stočili v pobaveném úsměvu.

„To by asi nebyl příjemné, ale stěží by mě to zabilo, Deane. I když, nejspíš bych si musel najít jinou nádobu, což bych, uznávám, moc neuvítal,“ připustil s drobným zamračením, podíval se na své tělo a rukama po něm přejel od prsou až ke kyčlím, pak vzhlédl a opět se usmál, „Docela jsem si na tuto zvykl.“

Nadechl se, aby něco řekl, jenže mu vzápětí došlo, že si z něj Cas jen trochu utahuje. Koutky mu zacukaly v úsměvu a zakroutil hlavou.

„Jo, já si na tvou nádobu taky už zvykl,“ přitakal s úsměvem.

„To rád slyším, Deane.“

Zamrkal. Ach, zatraceně, to bylo zase teplejší než dálnice uprostřed parného léta. Za chvíli by si tu mohli začít povídat o kráse svých očí, pevnosti svým namakaných těl a vůbec si vyznávat lásku. To popravdě moc často nedělal ani s ženami a nehodlal s tím začínat u Case.

Odvrátil se od něj zpět k bezpečí své pistole, ležící na pultu, a hlavně stále hrající MP3. Sáhl po ní, aby ji vypnul a sroloval sluchátka. Jeho chvilka soukromí byla narušená, takže plánoval vrátit se do postele. Snad už stačila za tu doby trochu vyschnout. Nesnášel do mokra propocené povlečení.

„Co, že neděláš nějakou ze svých andělských věcí, které obvykle děláváš v noci v pokoji?“ když si tam docela sám, doplnila jeho mysli samovolně a přinesla mu nejistý, rozmlžený obrázek anděla, jak se dotýká sám sebe. Zatraceně! Ovládej se, Deane, ovládej se a nemysli na onanujícího Castiela. Tohle na to rozhodně není dobrý čas.

„Většinou poslouchám hudbu, ale tentokrát jsem spíš slyšel, jak se převaluješ ve své posteli. Když si pak vstal a dlouho se nevracel, tak jsem tě šel hledat,“ vysvětlil Cas obšírně a samozřejmě velmi přesně.

Strčil si přehrávač do kapsy a hodil po andělovi výmluvný pohled.

„Víš, co jsem si povídali o nočním šmírování?“ zahučel mírně nespokojený s tím, že ho Cas přistihl, jak nemůže usnout.

„Trval si na tom, abych nebyl v noci v tvém pokoji a nezíral na tebe. O poslouchání nebyla řeč.“

Samozřejmě že o něm nebyla řeč, protože se to považovalo za samozřejmě a byl si na sto procent jistý, že Cas nebyl tak hloupý, aby mu to nedošlo. Jen se dělal. 

„Fajn, přistihl si mě. Vypil jsem večer litr cherry Coly, i když mě Sam varoval, že mi bude špatně, a pak nemohl celou noc usnout. Žádná velká story,“ odbyl Casovu starostlivost něčím, co byla z poloviny pravda, takže jak doufal, dost pravda, aby mu uvěřil. Cherry Colu vážně měl a možná víc než litr, to jen že při těch hektolitrech kafe, které za svůj život vypil, bylo jeho tělo téměř úplně rezistentní vůči kofeinu. Vážně, nejspíš nikdo na planetě Zemi a přilehlém Peklu a Nebi neměl takovou spotřebu kafe jako on se Samem.

„Mohl jsi přijít za mnou, Deane. Pomohl bych ti usnout,“ připomněl mu Cas vážným hlasem, jako kdyby na to snad mohl zapomenout.

Castiel, anděl a instantní pilulka na všechny nemoci od nespavosti, přes smrtelné průstřeli srdce až k bradavicím a pohlavním chorobám. A také důvod, proč nemohl dneska v noci Dean zamhouřit oči ani na pitomých patnáct minut.

„Nepotřebuju, abys plýtval svou sílu na každý můj ukopnutý palec. Mám vlastní metodu jak se uspat,“ uvedl a pozvedl svou zbraň.

Anděl věnoval jemu i pistoli jeden velmi skeptický pohled.

„Nedívej se tak nedůvěřivě, zlato,“ ušklíbl se, nejen v souvislosti se svým prohlášením, ale i proto, že z něj laskýplná přezdívka vypadla vlastně docela snadno a ani by ji nechtěl vrátit – to bylo příjemné, „Musíš to nejdřív zkusit, než uvěříš. Jako s koláčem. Než jsem tě donutil si dát porci, trvalo to tři roky a nakonec jsi uznal, že mám pravdu – koláč! Koláč, to je největší boží výtvor,“ zazubil se vesele, „Pojď. Vezmi si ji do ruky a střel pár ran do terče,“ navrhl a nabídl mu svou zbraň.

Nevypadalo to, že by se Cas chystal nabídku přijmout. Dál jen stál a těkal pohledem mezi Deanovým obličejem a pistolí.

„No tak… jen to zkus. Můžeš se konečně naučit střílet. Vím, že máš to svoje andělské mojo, ale pistole je jako ti vytamínoví mimozemšťané. Dobrá pro tvoje zdraví a nakrkne ostatní, protože ji nemají, takže nedostanou za kupony plyšáka,“ jakmile to dopověděl, bylo mu jasné, že Cas naprosto netuší, o čem mluví, „Neznáš ty tubičky s dětskými vitamíny… uvnitř jsou pilulky ve tvaru mimozemšťánků a když člověk nasbíral dost čárových kódů, poslali mu zeleného plyšového mimozemšťana… krmil jsme jima Sama, když byl malý… Fajn, zapomeň na to,“ mávl rukou, jelikož viděl Castielovo přetrvávající nepochopení, „Zbraně jsou výhodné, protože jimi řadu protivníků zabiješ z dálky nebo alespoň zpomalíš a tím předejdeš tomu, že oni ti podřežou nebo rozervou krk. Chápeš?“

„Kromě andělů a těch, co vlastní andělskou dýku, je na tomto světě jen málo bytostí, které by mě dokázali zabít. A kdybych se setkal s někým, kdo mě dokáže zabít, stěží by mi proti němu pomohla střelná zbraň. Navíc,“ shlédl na znovu na zbraň, aby se po ní nakonec přeci jen natáhl a převzal si ji nešikovně do vlastní ruky, „já znám princip používání zbraní a umím střílet. Už jsem střílel,“ dodal téměř hrdě.

Dean stěží zadržel smích, protože, přes veškeré Catielovo přesvědčení, držel pistoli jako příliš zahnutý banán. Štěstí, že s ní mířil do volného prostoru a dostatečně daleko od vlastní nebo Deanovy nohy nebo koneckonců jiných části těla. Smích ho docela rychle přešel a pocítil nutkání dát si ruku před rozkrok. Jo, stačilo, aby anděl trochu pohnul hlavní a omylem zmáčknul kohoutek a nechtěl ani domyslet, co by se stalo. Brr!

„Jo, to rozhodně vidím,“ souhlasil a raději ustoupil z potencionální trajektorie, „Zkus teď namířit na terč a předvést mi, jak skvělé umíš střílet.“

Na jeho slova reagoval anděl mírným přikývnutím, přistoupil blíž k pultu, zvedl zbraň a pětkrát rychle za sebou, docela bez míření, stiskl spoušť. Pět ran a… no, víceméně všechny trefily terč. Žádné neskončila ve zdi kolem něj dokonce ani v jiném z terčů, ale že by zasáhly ta správná místa, se nedalo říct. Blízko skutečnému zásahu byl jenom jednou. Takže, pokud by byl Casův protivník velký asi tak jako dveře od stodoly, bylo docela pravděpodobné, že by do něj byl anděl schopný vyprázdnit zásobník.

„Vypadá to, že je ta zbraň vadná,“ podotkl Cas a zvedl si zbraň před tvář. Její hlaveň mířila přímo na Deana.

Rychle k němu přiskočil a jemným tlakem ho donutil sklopit pistoli hlavní opět bezpečně k zemi.

„Není vadná, zlato. Právě jsem s ní udělal sto procent zásahů, to jen ty střílíš jako holka.“
„Viděl jsem přinejmenším dvě ženy, které střílely líp než ty,“ upozornil ho Cas jednoznačně defenzivně.

Uchechtl se, protože věděl, na koho naráží.

„To jo. Ty dvě rozhodně střílely líp než já, o tom se s tebou nebudu hádat,“ přitakala, přičemž pobavení přešlo v nostalgickou radost při vzpomínce na Jo a Ellen a kupodivu méně smutku, než by čekal, „Máš pravdu, i slečinky můžou dobře střílet, takže máš naději se to naučit. Ukaž…“

Přesunul se za anděla, aby upravil jeho postoj. Problém nebyl ani tak v hrbení, jako u většiny lidí, všichni andělé totiž chodili jako nafoukanci – s nosem nahoru a zády rovnými jako pravítko – jako spíše s nohama. Vážně stál jako slečinka. Taky si podobně sedal, dokonce si i dával ruce na kolena. Byl vlastně legračně roztomilí, když to dělal, což bylo… jo, rozhodně bylo divné o Castielovi uvažovat jako o něčem roztomilém. Na to ho viděl zlomit holýma rukama až příliš mnoho krků. Možná nebezpečně roztomilém. Jo, to by šlo, usoudil pro sebe a usmál se.

„Dej nohy víc od sebe,“ poradil mu, jak se i v myšlenkách vrátil k tréninku a nepatrným tlakem svého kolene mezi ty Casovy, ho přiměl nohy od sebe trochu rozšířit. Musel ho při tom, chtě nebo ne, chytnout za boky, protože měl anděl tendenci se k němu obrátit a podívat se na něj.

„Dívej se dopředu, na terč, ne na mě,“ napomenul ho a přistoupil o kousek blíž, aby mohl narovnat Casovi napůl napřažené ruce a ukázat mu, jak správně držet zbraň. Dostal se velmi blízko. Téměř se svým rozkrokem dotýkal Casova zadku. Cítil teplo sálající z andělova těla a vnímal zvláštní čistou vůni. Jako ozón nebo ráno po dešti. Nasucho polkl. Pod pasem ho sevřelo a jeho penis sebou cukl v zájmu o tak těsnou blízkost s jiným mužem.

Nepatrně si odkašlal a se sebeovládáním, která se rychle ztrácelo s každou minutou, položil dlaně na Casova ramena a pomalu jimi jel dolu po jeho rukách. Nedokázal se ubránit představě, jaké by to bylo, kdyby se mu pod prsty nekrabatila ta zatracená košile, kterou na sobě anděl pořád nosil. Kdyby měl alespoň tričko, co mu kdysi dal… teď by nejspíš mohl cítit dokonale, ba až nepřirozeně hladkou kůži, bez sebemenší jizvičky, a silné a pevné svaly, které obepínaly Castielovu paži. Ta představa… zatraceně, ta představa byla setsakra vzrušující, stejně jako to nešikovné tápání pod jeho košilí tam na pohovce. Hladká a jednoznačně mužská kůže a pevné svaly… proklatě, kdy mu tohle začalo připadat tak sexy, že se mu z toho až krátil dech?
„Co teď, Deane?“ přerušil Cas jeho fascinaci.

Trochu sebou vnitřně cukl. Úplně se ztratil v představě Casova nahého těla, až zapomněl, že má pořád dlaně položené na jeho zápěstích a prsty ovinuté kolem nich. Pustil ho a přesunul ruce zpět na jeho boky.

„Teď zamiř a vystřel. Pomalu, klidně si dej na čas…“ poradil mu hlasem nepříjemně ochraptělým. Musel znovu zapolykat.

„Nedá to nepříteli čas se přiblížit?“ zeptal se Cas vcelku logicky.

Potřásl hlavou.

„Dá, ale na tom nesejde. Je lepší ho zabít jednou přesnou ranou než zranit a tím pořádně nasrat.“

Cas souhlasně přikývl a bylo cítit, jak se napnul, zatímco mířil. Dean zadržel dech. Rána byla téměř ohlušující, a nebylo to tím, že neměl v uších sluchátka, to jen na ten výstřel čekal až moc dlouho. I na to, co očekával, že se stane pak. Casovo tělo se zpětným rázem pohnulo směrem do jeho náruče. Nepatrně, ale přesto, cítil, jak se mu pevný zadek otřel o rozkrok. Zadržel dech. Do hajzlu… Pro sebe vyslal tichou prosbu za sílu ovládnout se nebo alespoň za to milosrdenství, že si Cas nevšimne.

„Zkus to ještě jednou,“ vyzval ho.

Anděl zmáčkl spoušť podruhé s naprosto stejným výsledkem. K čertu! A do háje! Kašlal na to a místo snahy se vyhnout tomu, aby anděl zjistil, že je tvrdý jako kus skály, ovinul jednu ruku kolem Casova pasu a úmyslně se otřel o jeho zadek, tvář vnořenou do vůně jeho vlasů. Čistota, ozón a jablečný koláč. Boží kombinace.

„Už začínám chápat, kde je smysl střelby na terč,“ podotkl Cas, přičemž ale nechal zbraň klesnout na pult a opřel se dozadu.

Obejmu ho i druhou rukou, tentokrát výš, v místech, kde by měl Cas ňadra, kdyby byl žena, a dlaň položil právě na prso. Samozřejmě se nedočkal měkkosti, ani ji nehledal, nebyl idiot, ale reakci neočekával žádnou, proto byl trochu překvapený nezaměnitelným tvarem ztuhlé bradavky, která byla dobře cítit pod látkou košile. A ještě míň byl připravený na vlastní sípavé, vzrušené nadechnutí, které z něho ten objev vyloudil. Zabořil obličej hlouběji do rozcuchaných vlasů a přitiskl rty na kůži na Castielově krku. Chutnala zvláštně čistě, ne jako mýdlo, nebo šampon nebo třeba kolínská, nýbrž prostě jenom jako čistota. Nikdy nic podobného neochutnal, až do chvíle, než anděla poprvé políbil na hrdlo. Ne že by si na to stěžoval, ale bylo to tak zvláštní… tak cizí… ještě cizejší než líbat a ohmatávat chlapa. Ještě víc, než být bolestivě tvrdý při líbání a ohmatávání chlapa.

„Mám trochu nadstandardní výukové plány,“ zamručel mu do ucha a přesunul se víc na jeho krk, kde našel dost kůže, aby mohl zas a znovu ochutnat tu podivnou čistotu. Měl chuť si trochu kousnout, zanechat tam otisk zubů. Do prdele! Jo, chtěl by hrozně moc narušit tu Castielovu dokonalou bílou skořápku.

„Přesuneme další lekci jinam?“ navrhl vřele doufaje, že dostane kladnou odpověď.

„To bych velmi rád, Deane,“ souhlasil anděl okamžitě.

„Tvůj nebo můj pokoj?“
„Nemám žádné preference pro jeden nebo druhý,“ odvětil Cas jemně, hlasem tichým a melodickým, a hruběji znějícím, než bylo obvyklé.

Pobaveně se tiše zasmál. No samozřejmě že neměl žádné preference. Kdyby přesně takovouhle hloupou větu nevypustil z pusy, ani by to nebyl on. Obrátil si ho v náručí a téměř hrubě se přisál na jeho rty. Sakra! I to chutnalo, jako kdyby líbal čerstvý vzduch a nebýt tvrdého tepla, o kterém věděl velmi dobře, co to je, a které se mu třelo o stehno, nejspíš by ani nevěděl, že Case líbá. Bylo to tak podivné. Tak úžasně vzrušující. Mít tu ženskou, vysadí ji na pult, stáhne jí prádlo a udělá jí to rychle a tvrdě, právě tady a teď. Jenže… jenže s mužským tělem v náručí byl trochu bezradný. Mohl… asi určitě mohl udělat to samé. Dostat Castiela na pult, pak padnout na zem a vykouřit mu, jenže ta představa byla… Odtáhl se.

Cas ho sledoval jasně modrýma očima, které se zdály, jako kdyby jemně zářily, nijak nevyvedený z míry, jen jeho rty byly tak zatraceně lákavě rudé od polibku. Musel… fajn, ještě nevěděl, co všechno chce, ale rozhodně se potřeboval zbavit tvrdosti ve svých slipech.

„Jdeme.“

Byl to sice rozkaz, ale Cas proti němu absolutně nic nenamítal, stejně jako se nedočkal protestu, ani když ho celou cestu do pokoje ohmatával a střídavě líbal. Bylo to trochu zmateční. Jistojistý si byl tím, že se nejméně třikrát zastavili o nějaké zdi a jednou málem upadl na schodech. Také někde ztratil košili a boty. Toho druhého rozhodně nelitoval, i když byl docela zázrak, že se při jejich sundavání nezabil. Naopak úspěšně skončil u Casova pokoje a se samotným andělem přitištěním mezi tělem a dveřmi.

„Ke mě se už asi nedostanem, co?“ zamumlal mu do ucha.

„Pravděpodobně ne,“ souhlasil Cas tiše, jeho horký dech se mu přitom otřel o krk, a pak se mu mrštně obrátil v náruči.

Neochotně se odtáhl, aby ho nechal otevřít dveře a vklouznout do pokoje. Vpadl za ním a zastavil se hned za dveřmi, zatím co pozoroval Castiela, jak poklidně přešel k posteli, zastavil se u ní a obrátil k němu s otázkou v očích. Vypadal tak klidně, až nepřirozeně. Nebýt jeho do poloviny rozepnutých knoflíků, nebylo by na něm nic poznat. I jeho dech byl vyrovnaný, jak se dalo dobře poznat podle pravidelně se zdvihajícího hrudníku světle se lesknoucího v rozevřené košili. Ulpěl na tom místě pohledem. Žádná prsa samozřejmě, ani podprsenka se kterou by se musel potýkat, přesto, nebo vlastně sakra právě proto, cítil nervozitu pomalu mu šplhající po zádech.

Zatraceně! To bylo vážně směšné, možná až ponižující. Stál tu celý rozklepaný mezi futry dveří, tvrdého ptáka namačkaného v teplácích, udýchaný a zpocený a díval se na anděla, který sice vypadal zatraceně dobře a lákavě, ale zároveň tak povznesen nad celou situaci. To jak nepatrně nakláněl hlavu na stranu… dýchal přes potevřené rty… byl to prostě Cas v celé své podivínskosti.

„Deane…?“

Mírně sebou při zvuku jeho hlasu trhl. Nesnášel, když začal ztrácet kontrolu nad situací a nejpravděpodobnější způsob, jak by o ní v tuto chvíli přišel, bylo, kdyby nechal Case promluvit. A to rozhodně neměl v úmyslu.

Rázně za sebou zavřel dveře, překonal vzdálenost, která ho od Castiela dělila a pak už ho opět pevně držel v pažích a zdusil jakákoliv jeho slova polibkem a jazykem strčeným hluboko do chuti čistoty a koláčů. Poslední dva knoflíky jeho košile rozepnul tak netrpělivě, až si byl téměř jist, že mu jeden z nich při tom zůstal v ruce a proklouzl mezi prsty na zem. Neměl ani myšlenky na to přesvědčit se o tom. Byl si docela jist, že když teď přestane a jenom na chvíli zaváhá, už nebude schopen pokračovat. Uteče odtud jako panenská středoškolačka, když jí kluk poprvé sáhne na prsa.

Odtáhl se jenom na tu chvíli, aby mohl stáhnout košili z Casových ramen a pak… pak se podívat. Jednoduše musel vidět, co před sebou má. 

Nejdřív to byly modré oči, stále upřené na něj a pootevřené rty, tvořící na Castielovi tváři výraz zaujatého překvapení. Potom krk. Docela štíhlý, přecházející v pevná ramena, pak svalnatý hrudník a neméně svalnatá břicho. I když zároveň, přes jasnout sílu, nepostrádalo i trochu křivek. Jo, určitě jo. Olízl si rty. Už viděl pár opravdu nasvalených hrudníků, jen na pohled tvrdých jako ocel, ale tenhle mezi ně nepatřil. Byl tak nějak… akorát. Světlý a zdánlivě zářící v matném světle lampy, která byla, jak si teď v všiml, z nějakého nepatřičného důvodu postavená v rohu, světlem ke zdi. 

Nepátral po tom proč, ale do budoucna to rozhodně chtěl vědět. Teď. Teď ale objal anděla kolem pasu a přitáhl si ho o náruče.

Zkušebně přejel rty po Casově čelisti. Cítil neznámou, trochu znervózňující ale i vzrušující hrubost strniště, ale také, jak pomalu postupoval níž na krk, dobře známé pulzování žíly na krku. To mu rozhodně dodávalo hodně odvahy. Jak se zdálo nebyl totiž anděl tak zatraceně nepřirozeně klidný, jak se jevil. Přesunul se k ohryzku, který poskočil, když na něj přitiskl ústa. To bylo hodně nové, ale ne nepříjemné, protože to byla další známka toho, že si Cas jeho doteky ve skutečnosti užívá. Plus fakt, že zaklonil hlavu a slyšitelně vydechl. Jo, to se mu líbilo i minule. Ten slabý zvuk, hodně vzdálený od hlasitého sténání, posílal chvění přímo do jeho penisu. Velmi nutně se potřeboval zbavit svého oblečení, nebo alespoň trika a tepláků, protože… popravdě… ne, tohle byla hranice. Žádné sundavání spodního prádla.

Určil si ji, právě teď a tady, a pevná půda pod nohama stejně jako jeho sebejistota byla v mžiku zpátky.

Odtáhl se a tlakem do boků nasměroval Cas k posteli. Nemusel se bát použít trochu víc síly, když ho na ni svrhl. Anděl dopadl zlehka na matraci, nohy od sebe rozhozené téměř v nemravném pozvání, jen kdyby se nedíval vzhůru na Deana spíše zvědavým, vyčkávajícím pohledem. Ale zatraceně! I tak to bylo sexy jak peklo. Polonahý Castiel na posteli. Kdy po tomhle zatoužil, prostě netušil, ale teď to rozhodně chtěl.

Naklonil se nad něj, ruce položené na jeho nahých ramenou a znovu zatlačil, jak ho nutil si lehnout. Dostalo se mu víc než ochotného se podvolení. Cas se vytáhl pro polibek. Jednu rukou ho objal pevně, téměř majetnici kolem pasu a druhou ho chytl za zátylek.

Než se stačil pořádně rozkoukat, ležel celou vahou na Castielově polonahém hrudníku, s jeho jazykem v puse a rukama pod tričkem. Vrčivě zasténal. Zatracený anděl. Chvíli to vypadá, že bude muset odvést všechnu práci sám a  teď tohle… Nestěžoval si. Oh, bohové, to vůbec ne. Velmi ochotně si přetáhl triko přes hlavu, jak ho pátrající ruce nabádaly, a přitiskl kůži na kůži. A pohnul boky, otíraje se tak svou erekcí přes vrstvy látky o Casův rozkrok. Netrvalo to víc než dvě nebo tři zhoupnutí, než andělovi došlo, oč se snaží, ještě trochu od sebe roztáhl nohy a vyšel mu boky vstříc. To bylo dobré. Moc dobré.

Teplo sálající z Castielova těla jako… přísahal bohu, jako kdyby ho podivně prostupovalo, téměř ho mohl cítit i na zádech, jako přízrak. Jako nehmotné pohlazení. Zachvěl se. Asi by si měl s takovou halucinací dělat starosti. Byl přeci jen lovec a kdykoliv se ho něco nehmotného dotklo, značilo to jen pěkný průser, jenže měl, docela příznačně řečeno, víc krve v penisu než v mozku.

Kašlal na to.

Sklouzl rukou po Casově boku, až k pasu kalhot a zatahal. Svoje rozhodnutí nezměnil, ale o jednu nebo dvě vrstvy oblečení méně… ne, nebránil by se. Jeho anděl velmi ochotně zvedl bok a nechal ho stáhnout kalhoty dolů až na stehna. Dál to nešlo. Příliš málo prostoru a to, jak měl doširoka roztažené nohy, taky nepomáhalo. Jeden z těch zatracených problémů s kalhotama.

Frustrovaně zasténal a odtáhl se. Věděl, že není jiné možnost, než se vzdát příjemného tření mezi nimi, aby mohl Case zbavit oblečení. A i tak je dokázal stáhnout jen ke kotníkům, dál už byly boty a s nimi se rozčilovat rozhodně nehodlal. Byl šťastný za to, že mu nepřekážely jeho vlastní tenisky. V rychlosti si rozepnul poklopec a knoflík, stáhl kalhoty dolů na stehna a zbytek cesty zručným pohybem odkop. Celou dobu ho Castiel sledoval z lehu, jen vzepřený na loktech. To až ve chvíli, kdy mu znovu věnoval svou plnou pozornost, se pohnul a položil mu dlaň na paži. Téměř na rameno. V místech, kde by stále byla otištěna jeho vlastní dlaň, kdyby Dean strávil trochu víc času bez košile někde na slunci.

Zachvěl se. Věděl s jistotou, že je to pozvání, i když trochu nevhodné. Jo, určitě hodně nevhodné. Cas ho teď netahal z Pekla, jen ho lákal k sobě. Sakra. Asi by ho to nemělo tak vzrušovat a neměl by cítit teplo šířící se po celém těle, ale čert to vem.

Rázným zatlačením do prsou donutil Case si znovu lehnout a neméně tvrdě mu roztál stehna. Hrubě ho políbil, dokonce dost na to, že cítil železitě sladkou chuť v puse. Přitiskl se k němu boky. Tvrdost na tvrdost.


1. kapitola 3. kapitola

4 komentáře: „Skrytá křídla – 2. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s