Skrytá křídla

Skrytá křídla – 4. kapitola

Rozhlédl se po docela prázdné kuchyni. Hej! To bylo divné. Nestávalo se často, že by tu byl jako první a to dokonce ani když nemohl spát, takže nakonec skončil na pohovce před televizí s pivem v ruce. Alespoň, že od včera zbylo nějaké kafe.

Došoural se ke kávovaru a dolil si zbyteček, který ještě zůstal v konvici.

Chutnalo to hnusně, ale vem to ďas. Každé den staré a navíc silné kafe chutnalo jako popel rozmíchaný v chcancích. Co víc osvěžujícího si mohl člověk po ránu přát? Pomyslel si s pobaveným úsměvem, který pozvolna přešel k zamyšlenému. Bylo ještě pár pěkný věcí, co by mohl dělat takhle z rána, docela opuštěný. Hmm, mohl si dát zbytky od včerejška, aniž by musel poslouchat Samovy kecy na téma nezdravé stravy a hrozby řídnutí kostí u mužů po třicítce. Brr! Jíst dobrovolně jogurty a kefír? To si raději strčí hlaveň do pusy a zmáčkne spoušť.
Další, co mohl udělat, bylo začít den pivem. Jo, toho se mu nepoštěstilo už pár let, opět kvůli jeho milovanému bratříčkovi, který okolo toho měl spoustu řečí. Nebo by taky mohl pustit televizi a sledovat pořady pro děti. Co vůbec teď šlo za animáky kolem – podíval se na hodinky na mikrovlnce a zděsil se – bylo půl sedmé! Jak se mu vůbec poštěstil v takovou dobu vylézt z postele? Sakra. Vážně bude muset ráno nějak využít… nějak produktivně.

Pohled mu padl na Samův notebook odložený na protější straně stolu. Natáhl se po něm a přisunul si ho před své místo. Na internetu se vždycky dalo najít něco zajímavého, čím se mohl zabavit.

Otevřel počítač a okamžitě na něj blikla obrazovka požadující heslo. Pobaveně se ušklíbl. Jo, jo, Sammy mohl být lepší v probourávání se do cizích počítačů, ale jeho samotného a jeho počítač a hlavně jeho hesla neznal nikdo jiný tak dobře, jako Dean. Stačily ubohé dva chybné pokusy, než se mu podařilo počítač otevřít. 

Pobaveně se ušklíbl, upil ze svého hrnku a otevřel prohlížeč.

Hned se mu zobrazilo okno s nějakým šíleným blogem, na první pohled plným konspiračních teorií, protože měl v záhlaví rozmazanou fotografii ztroskotaného UFO. Bohužel přesně takové blogy byly docela často zdrojem pro jejich případy. Ti pitomci totiž uměli narazit na skutečný problém ale pochopili ho úplně špatně. Jako zrovna první článek, týkající se epidemie tloustnutí amerického obyvatelstva, která se odehrála před pár lety. Jo, přesně takové epidemie byla, jenže za ni nemohly zkorumpované farmaceutické společnosti, nýbrž Leviatani a jejich snaha vykrmit Američany, aby byli šťavnatí, tlusťoučcí a hlavně ochotní odejít na porážku.

„Chlape, ty bys šílel, kdybys věděl, co se fakt kolem tebe děje,“ okomentoval nahlas paranoidní výlevy a otevřel si novou záložky. Na takový rádoby vážný témata nebyla denní doba, zato na pár obrázků koziček, byla vhodná jakékoliv část dne.

Už z paměti zadal adresu svých oblíbených porno stránek a jediný pohled na úvodní stránku stačil, aby se zeširoka usmál a jeho penis sebou škubl.

„Tak se podíváme, co tu máme pro zlobivého chlapce nového,“ zamumlal si pro sebe a najel na svou oblíbenou kategorii s brunetkami. 

Oh ano, bylo tam pár pěkných kousků. Zvláště jedna s rozkošným tetováním kytičky na prsu se mu líbila. Dobrou minutu nemohl odtrhnout pohled od jejích naprosto dokonale tvarovaných a ideálně velkých bradavek. Takových, co je radost nejen vidět, ale i políbit a olíznout. S nadšením překlikl na další její fotku, přičemž si urovnal svůj napůl ztvrdlý penis. Na dalším obrázku už nebyla sama, nýbrž s nějakým chlapem. Ne že by ho chlapi v pornu nějak zvlášť vadili a… jo, fakt, už si přiznal, občas kouknul na nahý zadek nebo posoudil pevná lýtka či tak něco… ale tentokrát… nemohl odtrhnout pohled od nahé hrudi, trochu nepřirozeně hladké na chlapa, evidentně pečlivě depilované, a podivně znervózňující.

Sakra. Přesně takhle viděl i Case, ne úplně, jen do slipů a pak… jako zbabělec se pořádně nepodíval. Jo, byl prostě bábovka a i když držel v ruce cizí penis, neměl v sobě dost odhodlání ani dost velké koule, aby se jen kousek odtáhl a podíval se mezi jejich těla na to, co zrovna svírá v dlani.

Nervozně si ruku promnul. Přesně v téhle momentálně trochu upocené dlani, té samé, kterou si sám honil. Do háje! Tohle ho nikdy nenapadlo. Honil si ho stejnou rukou, jakou to udělal i Castielovi. To bylo… to bylo… polkl a ošil se, jak sebou jeho penis opět škubl jen při představě, že si to dělá stejnou rukou, jakou hladil jiného chlapa. Dělalo to z něj gaye? Nebo to byl jenom Cas? Třeba to byl jenom on… nějaké zatracená andělská přitažlivost nebo… nebo city, které k němu choval.

Potřásl hlavou. Raději než myslet na své city, by byl na chlapy. Vážně! To by asi bylo snazší přiznat si, že je… jak se tomu… aha, bisexuál. To bylo asi to slovo, které hledal. Zatraceně! Musel znát pravdu.

Těkl pohledem k levému sloupci, kde si mohl vybrat rubriku gay. Prostě tam byla a čekala, až ji otevře. Pomalu, váhavě přesunul myš na to proklaté slovo, promnul umělou hmotu v dlani a nakonec… klikl.

Na prd bylo, že i tady si musel zvolit z podrubrik. Nechtěl se v tom moc pitvat a tak prostě klikl na první podrubriku.

A to byla chyba. 

Na obrazovce se objevil chlap s potetovanou pleší. Byl samý ostrý sval a měl obrovské čelisti a nos, o které by kdekdo zlámal prsty. Jeho stehna vypadala jako písty z parního válce a jeho…

„Kurva!“ uniklo mu napůl vydechnutí a napůl vypísknutí.

To, co měl mezi nohama, bylo tlusté jak hasičská hadice a přesně tak to i držel. Bylo to monstrum! Chapadlo nějaké nestvůry žijící na dně Lochneského jezera! Vidět to v noci, když je na lovu… kurnik, i kdyby nebyl na lovu… vytáhne mačetu a usekne to! Ježiš!

Rychle překlikl zpět na předešlou stránku, která byla relativně bezpečná. Nebylo tam na obrázku nic od pasu dolů.

A otřásl se.

Jeho vlastní penis byl během toho jediného šoku vyděšený doslova k smrti, takže teď jen tak mrtvě ležel. Vážně, byl zvyklý na předimenzované ptáky z porna. Bohové vědí, měl pár mladických chvilek, když si kvůli nim připadal nedostatečný, než si to srovnal v hlavě a zjistil, kde je pravda. Jenže tam to bylo nějak snesitelné. Jo, určitě bylo. Penisy se tam objevovaly ve společnosti pěkných koziček a kundiček, obvykle ne takhle vystrčené do objektivu kamery nebo foťáku. Vždyť to vypadalo, jako kdyby ho tím ptákem chtěl ten chlap probodnout.

Strnul, když si uvědomil, že přesně o to tu šlo. Jasně a stručně naznačit, že přesně tohle monstrum chce nacpat do každého, kdo se na tu fotku koukne. Strčit mu ho hluboko do pusy nebo do zadku. V návaznosti na tuhle děsivou myšlenku se mu doslova stáhla prdel strachy. Věděl, že penis není problém. Pár odvážných děvčat už mu postelí prošlo, takže měl praxi v tom, jak zapojit do hraní i druhý otvor. Chtělo to hodně lubrikantu, nějaký ten čas navíc při předehře a ideálně i menší robertek na roztažení. Ale to se jednalo o jeho penis. Jeho dobře rostlý penis. Ne o zasranou hasičskou hadici! A navíc i tak, při představ čehokoliv víc, než jeden možná dva prsty, v jeho zadnici, se mu svíral žaludek. Jeho zadek byl posvátné místo. Jo přesně tak. Posvátné, takže do něj… ach, bohové, jediná bytost, která určitě měla právo vstoupit na posvátné místo, byl anděl.

Obrátil do sebe zbytek kafe ze svého hrnku a znovu si urovnal penis. Tentokrát už ne proto, že byl tvrdý, nýbrž kvůli přesnému opaku. Byl nepříjemně citlivý, skoro až bolel, od toho tělocviku. Nahoru a pak zase dolů. A to navíc nezískal odpověď na svou otázku, protože jo, bohužel se na tu obludnost nedíval dost dlouho, aby si mohl rozmyslet, co si vlastně myslí. Nebo co cítí. Musel… chtěl to zkusit znovu, ale tentokrát něco méně drastického.

Pomalu roloval po stránce s podrubrikami, až se nakonec zastavil, což bylo hodně znepokojivé, u rubriky „Young“, ale jen proto, že obrázek mladíka, který tam byl, měl daleko do nějaké mlátičky. Rysy měl spíš jemné a k tomu hnědé, rozcuchané vlasy. Ten kousek těla, co byl na fotce vidět, měl pěkné svaly a přitom nevypadal jako vytesaný z kusu betonu. Odvážně, leč s napůl zavřenýma očima, klepl.

Tentokrát, když pomalu otevřel oči, se žádný výbuch nekonal. Na fotce byl chlap… no, možná spíš kluk, tak dvacet pět let, podobný tomu na úvodním obrázku. Nic strašidelného, rozhodně ne někdo, od koho by nechtěl dostat přes držku.  Navíc ten výraz… permanentní překvapení a nepochopení. Netušil proč, ale ta drobnost, jen trochu pootevřené rty a doširoka otevřené oči, mu znovu poslaly záchvěv vzrušení mezi nohy. Sáhl dolů a přejel prsty přes látku.

„Dobrý ráno…“

Kurva!

Vytáhl ruku zpod stolu tak rychle, až se praštil o jeho hranu a prudce zaklapl počítač. Díky tomu se mu naskytl pohled na Sama, stojícího ve dveřích s trochu znechuceným, překvapeným a rozespalým obličejem.
„To jako opravdu, Deane? U mého počítače a ještě k tomu v kuchyni?“ zeptal se Sam podrážděně, roce založené na prsou. Ještě by měl mít v jedné z nich váleček a vypadal by jako ztělesněný ošklivé, staré manželky.

„Co? Já nic nedělám, vole!“ Na důkaz svých slov zvedl obě ruce nahoru.

„Bez kafe na tohle nemám sílu,“ povzdechl si Sam a zamířil ke kávovaru.

Dean nenápadně odsunul svůj už prázdný hrnek s kávou kousek stranou, tak aby to vypadalo,že ho tam včera někdo zapomněl, nikoliv že si dneska dolil poslední kafe a nedal dělat nové. Jeho taktika se ale moc neosvědčila. Potom, co Sam zjistil, že v konvici nic není, věnoval mu tak zlý pohled, že by půlka nestvůr utekla, kdyby ho viděla. Nevinně se usmál, což mu samozřejmě jeho bratr nesežral. Zamračil se ještě o něco víc a pustil se do připravování nové konvice.

To byla Deanova příležitost, jak zahladit stopy, protože sakra ne, nemohl přece nechat na obrazovce fotku nahého chlapa. Kdyby to Sam uviděl… kdyby se o tom pokoušel mluvit… Všechno by to vyšlo na povrch naprosto katastrofálním způsobem. Ještě pořád nevěděl, jak to Samovi o sobě a Casovi říct, i když mu bylo jasné že je špatné to tajit i že to jednou praskne, ale nemělo by se to stát takhle… Ne kvůli otázkám ohledně sledování gay porna na bratrově počítači. Do prdele! Tohle vážně nedomyslel. Měl si alespoň vzít ten erární nebo vůbec jít někam pryč. Teď se mohl jenom pokusit to napravit.

Sáhl po počítači, žaludek trochu sevřený, a napůl už ho otevřel, když mu ho Sam náhle přiklapl před nosem. Sotvaže stačil dát palec pryč, než mu ho obrazovka přimáčkla ke klávesnici.

„Na to ani nemysli. Nebudeš se mi hrabat v počítači, Deane, rozhodně ne, když jsem u toho,“ varoval ho Sam důrazně a odsunul svůj počítač z jeho dosahu.

„Tak jo, fajn, koukal jsem se na porno. Jenom ho zavřu, abych neohrozil tvou cudnost,“ pokusil se obhájit svoje chování nějakým vtípkem a znovu se natáhl po počítači.

Sam ho nekompromisně praštil přes ruku.

„Ujišťuji tě, že pár nahých žen, moji cudnost určitě neohrozí,“ odpálkoval ho Sam a udělal jasný pohyb, že otevře počítač, když za ním kávovar za jeho zády zahvízdal.

K Deanově úlevě Sam nedokončil pohyb a místo toho vstal, aby si nalil hrnek kafe. To byla ta nejlepší příležitost co nejrychleji vyklidit pole. Rychle se vstal a zamířil ke dveřím, u kterých se jen krátce otočil k bratrovi.

„Jdu si ještě lehnout. Je na mě moc brzo,“ zahučel přes rameno, udělal krok… a doslova se celým hrudníkem srazil s druhým tělem.

Zavrávoral, chytl se rámu dveří a zároveň automaticky drapl rameno toho, do koho tak příhodně narazil. Ne, že by v tomhle případě nějaký pád hrozil. To fakt ne. Taková malá kolize osobních prostorů nemohl Case donutit ani zavrávorat na místě nebo udělat něco podobně přirozeného, jako se snažit čehokoliv kolem sebe zachytit. Jednoduše stál, tvář jen pár centimetrů od té Deanovy a sotvaže mrkl svýma zářivě modrýma očima, jejichž pohled byl doslova jako kdyby člověku zíral do duše. Protože on mohl zírat do duše… do mysli? Jo, byla to spíš mysl.

„Casi… ahoj,“ zahučel a polkl.

Byli až příliš blízko. Jasně cítil teplo Casova těla… vlastně úplně všude, včetně zad, což prostě nebylo možný. Cítil se jako v zatracené bublině horkého vzduchu, tak teplé, že mu na zádech vyrazil studený pot.

„Přeji dobré ráno, Deane,“ pozdravil anděl melodicky, bez jakéhokoliv chvění nebo váhání nebo ranní hrubosti. Nejspíš to bylo tím, že vůbec nespal, „Jsem rád, že tě vidím,“ přidal tomu všemu ještě korunu a nepatrně se nahnul dopředu.

Vypadalo to jako kdyby ho chtěl políbit. Přímo tady, uprostřed dveří a před Samem. Ucuknul před ním, pustil jeho rameno a raději se mu klidil z cesty, bez ohledu na to, že si vysloužil zmateně zamračený pohled.

„A za chvilku už mě zas neuvidíš. Jdu si lehnout,“ zabručel jen na půl úst, když se kolem něj protahoval.

Musel pryč. Za žádných okolností, ani kdyby se celé nebe zhroutilo na Zem… znovu… nemohl být v jedné místnosti se Samem i Casem ve chvíli,kdy se přijde na to, že koukal na nahé chlapy. Jednoho chlapa. Dobře, dobře, dva, ale na toho prvního jen pár vteřin, takže se to skoro nepočítá. Jenže, ať tak nebo tak, nevěděl co říct. Takhle, dejme tomu, že to byla nějaké nehoda. Počítače dělají občas divné věci. Je to tak?

Jo, určitě jo. Ujistil sám sebe, když za sebou zavíral dveře svého pokoje, a pak padl na postel. 

Do hajzlu, byl totálně v… oněch místech. Dlouze si povzdechl a přehodil ruku přes oči. Spát už se mu nechtělo, ale třeba, když bude spánek předstírat, Sam sem nevtrhne s hloupýma otázkama.

°°0°°

Spánek byl odjakživa jednou z mnoha fascinujících věcí, které u lidí rád pozoroval a které opravdu nepochopil, ani když sám potřeboval pravidelně spát. Ve spánku lidé svou myslí vstupovali do několika z rozměrů, které on sám běžně obýval a přesto zároveň ničemu z toho o čem snili, nevěřili. A většina z nich tomu ani nepřikládala žádný velký význam. Musel se jednoduše zamyslet nad tím, jak mohou lidé ignorovat něco, co je součástí jejich vlastní existence. Dokazovalo to jeho bezvýznamnost, když lidstvo, otcem tak milované, přehlíželo část jeho bytí nebo to spíš byla jejich omezenost? To byla jedna z otázek, které si Castiel kladl, zatímco ležel v posteli, poslouchal modlitby těch, kteří upínali svou mysl k němu a zároveň i naslouchal zvukům z bunkru. Nemíval jednoduše v noci na práci cokoliv jiného, než vyčkávat, až bude čas vstávat. A k tomu poslouchat dvojí chrápání.

Zvedl se na loktech a obrátil hlavu ke zdi, jež oddělovala jeho pokoj od Deanova.

Slyšel vrzání postele, jako kdyby z ní Dean právě vstával. Na něj neobvykle brzo. Pozvolna rozvinul křídlo Milosti, nechal ho proklouznout skrze zeď a roztáhl ho vysoko u stropu Deanova pokoje. Stačilo to k tomu, aby zachytil chvění jeho mysli, překvapivě zcela bdělé a odhodlané začít nový den. Stáhl křídlo zpět, složil ho tak, že se stále opíralo o zeď mezi jejich pokoji, takže mohl cítit dění za betonem a železnými nosníky, a podíval se ke dveřím, zvažujíc, jestli by měl vstát a jít za Deanem.

Vytvořil si pro sebe soubor návyků, které byl rozhodnutý dodržovat, aby budil zdání lidství a nebyl takový podivín. Vstávat přesně deset minut po Samovi, který byl v kuchyni vždy jako první, byl jedním z jeho návyků. Potom šel mladšího z bratrů sledovat od nouzového východu bunkru, jak běhá v lesích v okolí a nakonec mu během dne pomáhal s překladem zdejšího archivu do angličtiny. Chodilo to tak pět dní od pondělí do pátku, protože tak lidé pracovali.

Teď se potýkal s otázkou, jestli své návyky porušit nebo ne. Jednou už to udělal a vydal se uprostřed noci za Deanem na střelnici. Tehdy mělo porušení zvyku nečekaný, leč příjemný následek v podobě vzájemných intimních chvil, které by si velice rád zopakoval. I přes jistou blahosklonnost a pohrdavost jedné jeho části, bylo přesně tohle tím, co ho přimělo vstát z postele. Příslib toho, že by se mohl Deana opět dotknout jak svými křídly, tak i fyzickým tělem.

Byl na cestě ke dveřím, když se ozval hluk i  z druhého pokoje, který byl předzvěstí toho, že Sam právě vstává. Vypadalo to, že váhal moc dlouho a promeškal svou příležitost. Beztak byl už Dean dávno v kuchyni. 

Zůstal stát uprostřed místnosti. Teď už nebyla příležitost setkat se s Deanem o samotě a prožít s ním další fyzickou i duševní intimitu, rozhodl se tedy počkat a zachovat své lidské zvyklosti.

Propouštěl čas mezi prsty, cítil ho pod několika páry svých křídel a opatrně tak odpočítával minuty. Zdály se být téměř nekonečné a přitom dříve, než sestoupil na Zem a potkal Deana, by za tak krátkou dobu nestačil ani mrknout. Ne že by mrkání mělo vliv na jeho vnímání, nikdy nemusel zavřít nebo jen přivřít všechny páry očí zároveň, ale čas od času, jednou za několik stovek pozemských let, mrknout potřeboval i on. A pak to trvalo déle než deset minut.

Konečně ten krátký a zároveň nekonečný časový úsek uplynul a jeho zvykům bylo učiněno za dost.

Vyšel tedy na chodbu a rychle se vydal ke kuchyni, ze které bylo již slyšet dva hlasy bavící se o Samově počítači. Do dveří se dostal právě ve chvíli, kdy se Dean loučil se svým bratrem a chystal se vrátit do postele. Díky tomu se stalo, že do něj člověk plnou silou narazil. Aura jeho jeho duše, při tom nepatrném úderu prostoupilo celé Castielovo bytí v příjemném zajiskření a teplo jeho těla se mu opřelo do hrudi. Stejně jako se Dean zachytil futra dveří a jeho ramene ve snaze zabránit pádu, on automaticky ovinul svá křídla těsně kolem nich obou, aby tak člověka udržel na nohou. 

„Casi… ahoj.“

„Přeji dobré ráno, Deane. Jsem rád, že tě vidím,“ řekl upřímně potěšeně.

„A za chvilku už mě zas neuvidíš. Jdu si lehnout,“ odpověděl Dean a protáhl se mezi ním a dveřmi tak rychle, že ani nestihl stáhnout své křídla.

Dean jimi prošel, ale nezanechal obvyklé chvění, nýbrž nepříjemný pocit odmítnutí. Strunou uzavřenost, jako kdyby člověk netoužil po ničem jiném, než od něj být co nejdál. Zachvěl se a stáhl křídla tak blízko ke své nádobě, jako jen málokdy od chvíle, co se usadil v bunkru. A zamračeně se podíval za člověkem, rychle se vzdalujícím chodbou.

„Hej, Casi, dáš si kafe?“ zeptal se Sam.

Odvrátil se od Deana, beztak zašel za roh, takže ho nemohl lidskýma očima vidět, a vstoupil do kuchyně, přičemž obrátil hlavu ke kávovaru a konvici teplé tmavé tekutiny. Ani jako člověk nepřišel kávě na chuť, bez ohledu na to, kolik cukru nebo mléka si do ní dal. Její hořká chuť byla totiž stále… hořká a nepříjemná. Teď navíc cítil pachuť různých druhů karcinogenních látek, chemikálií a těžkých kovů, které rozežíraly jeho nádobu. Ale byla silně zakořeněnou součástí zdejší lidské kultury a hlavně patřila k Deanovi se Samem, takže si obvykle šálek denně dával.

Nalil si ho i tentokrát a posadil se ke stolu.

Jednu příjemnou stránku pití kávy mělo; čerstvá, horká káva ho hřála do rukou, což bylo něco, co společně s horkou sprchou, připomínalo teplo některých nebeských míst více, než většina jiných věcí zde na Zemi. Pokud by nepočítal vroucí vodní zřídla nebo lávu prýštící ze sopky, jenže ani jedno z toho pro něj nebylo snadno dostupné. Ne, bez jeho Prvotních křídel. V návaznosti na tu myšlenku, a hlavně proto, že Sam si s jídlem sedl ke stolu a nebylo pravděpodobné, že by v nejbližší půl hodině vstal, uvolnil křídla Milosti a nechal je roztáhnout po své polovině místnosti. Nijak zvlášť to nepomohlo s nepříjemným pocitem, který Dean zanechal na jeho pravém křídle, ale přinejmenším to bylo pohodlnější.

„Mohu se na něco zeptat, Same?“ otázal se a zvedl pohled k člověku na druhé straně stolu.

„Jasně, Casi, na cokoliv,“ pousmál se Sam.

„Známe se dlouho?“ položil svou otázku. Potřeboval vědět, jestli je jeho nepochopení Deanova chování prostě jen neschopnost anděla chápat člověk nebo jestli ho třeba nezná dost dlouho. Lidé se museli poznat. To byl základ vztahů, jak opakovaně zdůrazňovala ta psycholožka, která v televizi vedla poradnu pro manželské páry. Pravda, v jejich případě by se mohlo zdát, že Castiel nemá co víc by na Deanovi poznal. Dotkl se jeho duše, držel ji v dlaních, když ji nesl z Pekla, a dotkl se i jeho těla, když ho molekulu po molekule skládal dohromady a pak mu vdechl život. Jenže i tak pro něj zůstával Dean v mnoha ohledech neřešitelnou záhadou.

„No… pár let už to bude. Nejspíš jsi jediný člověk, kterého znám tak dlouho… a je ještě naživu,“ dodal trochu chmurně a zamračil se, „Podle tebe se známe dlouho?“

Zamračil se. Odpovědět mu na otázku téměř stejnou otázku, nedalo skutečné odpovědi ani jednomu z nich.

„To já nevím, proto se ptám tebe. Jsi člověk a vždy si byl člověkem, jen ty umíš rozhodnout, jestli je šest let dlouhá doba nebo ne. Já…“ odmlčel se a zahleděl se na stále kouřící hrnek kávy – mohl ji udržovat horkou pouhým dotekem jedněch ze svých dlaní tak dlouho, jak chtěl, „upřímně to nedokáži posoudit,“ dokončil a vzhlédl k Samovi,, „Byl jsem zrozen dřív, než byl stvořen vnímající hmotný život, jakým jste vy lidé a než jste si definovali čas, tak, jak jste si ho definovali. Občas se ve vašem jednoduchém pojetí času ztrácím. Pro vás je to přímka vedoucí od jednoho bodu k druhému…“

„Zatím co pro tebe je to spíš nádrž s vodou, plná mnoha různých proudů,“ dokončil za něj Sam s drobným pokýváním hlavou, „Já vím. Už ses mi to jednou snažil vysvětlit, i když si nejsem přesně jistý, jestli jsem to pochopil. Ale i tak… znát se s někým dlouho, vůbec se s někým znát, to není jenom o čase, který jste spolu strávili. Někdy můžeš znát člověka jen pár hodin a přesto si rozumíte tak dobře, jako kdybyste spolu vyrůstali. Jindy se s někým znáš opravdu celý život, ale stejně si nikdy neporozumíte. Třeba já… a táta. Vychoval mě a přesto do teď nemám dojem, že bych ho vůbec znal. Je to spíš o tom, jak to cítíš tady,“ poklepal si prstem na srdce, „a jak to vidíš tady,“ poklepal si tím samým do spánku.

Ponechal stranou, že nemá srdce, nehledě na to, že v srdci emoce beztak nesídlily. Ani nezmínil fakt, že pokud by se měl řídit hlavou, musel by se nejdříve rozhodnout kterou, a to bylo vždy obtížné. A pokusil se nad Samovými slovy zamyslet.

„Myslím, že to záleží na okolnostech,“ rozhodl se nakonec, „Někdy mám dojem, že těch šest roků je přesně tím, čím by měly být – jen krátkým okamžikem v mojí existenci. Ale jindy mi to připadá jako věčnost, během které se stalo víc, než během celého mého předešlého života. Nejspíš,“ mírně se zamračil, „za to mohou omezení vyplývající z mého pobytu v této nádobě. Mate mě hmotné bytí.“

Sam mu věnoval zvláštní pohled, u kterého si nebyl jistý, jakou měl vyjadřovat emoci. Což ve skutečnosti až tolik neznamenalo. Pořád bylo tolik nuancí lidských emocí, které nedokázal rozeznat z pouhého pohledu na něčí tvář, nebo z postoje či hlasu. A ne vždy se o to snažil. Ne u běžných lidí, se kterými se setkával třeba při nakupování v obchodě. Nebyli podstatní, ovšem Sam…

„Děje se něco?“ zeptal se tedy, protože chtěl vědět, co člověk svým výrazem myslel.

„Promiň,“ mávl Sam vidličkou a věnoval pozornost svému jídlu, „Někdy, když mluvíš… prostě mi z takových vět, jako ‚mate mě hmotné bytí.‘ nebo ‚nechápu vaše pojetí času‘ běhá mráz po zádech. Zníš pak jako mimozemšťan.“

„Já jsem…. mimozemšťan. Technicky vzato.“

Sam se krátce, pobaveně zasmál.

„Nemáš ani tušení, jak obrovská je to občas pravda.“

„Vím a snažím se co nejrychleji asimilovat,“ ujistil Sama a koutky mi při tom samovolně zacukaly v úsměvu.

Člověk se znovu zlehka zasmál, načež zvážněl, i když úsměv z jeho tváře nezmizel.

„Proč vůbec přemýšlíš o tom, jak dlouho se známe?“

„Protože čím déle se lidé stýkají, tím lépe by se měli poznat a vzájemně se pochopit. Tak to alespoň říkají v televizi. Ale já mám často dojem, že nechápu, proč se Dean chová tak, jak se chová. A kdo jiný by ho měl chápat než já? Vysvobodil jsem ho z Pekla a opravil jeho tělo. Měl bych ho znát a… rozčiluje mě, že neznám,“ připustil svůj největší problém. Někdy, třeba jako právě dnes ráno, ho fakt, že nechápe Deanovi činy a postoje jen mátl, jindy ho vyloženě rozčiloval.

„Samozřejmě, že je to o Deanovi,“ řekl Sam, již bez úsměvu, „Pokaždé je to o něm. Ach, dobře,“ povzdechl si a odložil vidličku, „Dean je… a dá mi pěstí, jestli se někdy dozví, že jsem to řekl… pod vší tou maskou frajera, co má rád jen jídlo, lov a ženy, ve skutečnosti jedna z nejsložitějších osobností, kterou jsem poznal. A že už kolem mě pár komplikovaných podivínů prošlo.“

Přikývl, protože nemohl nic jiného, než souhlasit.

„On je složitá lidská bytost a já jsem nebeská vlnová délka. Může náš vztah vůbec fungovat?“ zeptal se spíše pro sebe. Až doposud se nad ničím takovým nikdy nezamýšlel, ani nevěděl jak se nad tím správně zamyslet, jen měl pocit, že by mu to mělo dělat a dělá starosti. Dean byl velmi komplikovaný člověk, ale zároveň viděl vše tak jednoduše a nevěřil v to, čeho se nemohl dotknout nebo co neviděl na vlastní oči. Nejspíš ani nevěřil, že by je dva mohlo spojovat nějaké pouto, sotva věřil i ve vlastní lásku. Byl to snad důvod těch okamžiků, kdy se ke Castielovi stavěl náhle tak odmítavě?

„Ehm, Casi, myslím, že bys neměl říkat, že spolu máte vztah,“ přerušil Sam jeho myšlenky zvláštní připomínkou.

Zamračil se.

„Proč ne?“

„Protože… inu, to slovo se většinou používá k popisu dvou lidí, kteří jsou si blízcí… romanticky… a fyzicky. Lidí, kteří se vzájemně milují,“ neobjasnil mu Sam vůbec nic, pouze popsal to, co bylo mezi ním a Deanem.

„Ale já miluji Deana a on miluje mě. Je to fakt, který nelze nijak popřít,“ řekl přesvědčeně a také defenzivně, neboť nehodlal nechat nikoho, ani Sama ne, zpochybňovat svá slova a hlavně jejich význam.

„Ano, ovšem, jsem si jistý, že k tobě chová Dean nějaké city. Určitě tě má rád!“ zvedl ruku jakoby na podporu svých slov, „Jen… je to špatná volba slov. Opět. Pokud o někom řekneš, že ho miluješ, myslíš tím v romantickém smyslu slova. Sémantika. Chápeš?“

Chápal. Chápal to víc než dokonale. Nebylo ani pochyby o tom, že Sam neměl sebemenší tušení co se děje mezi ním a Dean. Neexistovalo jiné vysvětlení, než že před ním Dean vše velmi úzkostlivě tají. Náhle vše dávalo smysl. To, jak se náhle odtáhl, když byl Sam jen v doslechu, jak pokaždé zavedl řeč jinak, pokud Castiel pronesl cokoliv, co považoval za vůči němu milé. Jeho opatrnost, plížení do pokoje uprostřed noci. Vše, jen proto, aby se Sam nic nedozvěděl.

Pocítil hněv. Jeho ohnivá křídla sebou škubla a naprosto automaticky se zvedla, takže zastínila křídla milosti. Zlost se ovšem stejně rychle změnila v pocit nepříjemného tlaku na prsu, který začal sužovat jeho nádobu. Smutek. Ovinul kolem sebe nejdřív křídla Milosti a pak i křídla Hněvu a přitáhl si je k sobě blíž.

„Hej, Casi. Dobrý?“ zeptal se Sam s obavou.

Vzhlédl k němu lidským zrakem. Jako člověk nemohl křídla skutečně vidět, ale zcela jistě je cítil, ač se ho jimi nedotkl. Pokud byl tak zmítán emocemi, chladný žár jeho hněvu se musel šířit do okolí. Byla to směšně přehnaná reakce. Donutil se ohnivá křídla stáhnout zpět k tělu a uvolnil i křídla Milosti, ponechávaje je napůl rozvinutá po místnosti.

„Jistě,“ přikývl, „Chápu všechno, co jsi řekl.“
„Fajn, ale to není zrovna to, nač jsem se ptal. Spíš mě napadlo, jestli mi třeba nechceš něco říct? O tobě… a Deanovi?“ navrhl Sam přesně tím samým hlasem, kterým promlouval k Deanovi, pokud ho chtěl přimět svěřit se mu.

„Není nic, co bych ti měl říkat o mě a Deanovi,“ pronesl absolutní, čistou pravdu, protože si nemyslel, že má právo o nich Samovi říct, nehledě na to, že ani nechtěl. Neměl chuť být tím, kdo Samovi odhalí, že mu jeho bratr lhal a něco před ním zatajoval. Opět.

„Dobře. Ale kdyby sis chtěl popovídat, vždycky víš, kde mě najdeš.“

Neměl, co by k té nabídce řekl. Shlédl na hrnek ve svých rukou a hlavně na kávu, která byla náhle tak studená, že se na stěnách hrnku utvořily drobné ledové krystalky. Křídlo muselo, bez jeho přičinění, prosáknout do této úrovně bytí a pak se jím omylem dotkl stěny hrnku. Záhadou bylo, že to alespoň necítil. Možná že držel křídla u těla tak dlouho, že se pod nimi nahromadila energie, které si ani nevšiml.

Odsunul hrnek stranou a vstal. Potřeboval svá křídla protáhnout, všechny páry, které nebyly sužovány bolestí a na které se neobával pohlédnout. Jak mu teď scházela možnost letět. Najít si osamělé místo, daleko od civilizace a daleko od všech zranitelných duší, někde na vrcholku ostrého skalního výběžku, rozepnout křídla, protáhnout krky a možná i promluvit.

„Kam jdeš, Casi?“ zavolal za Sam.

Ohlédl se přes rameno. Sotva si uvědomil, že se vydal pryč z místnosti, aniž by cokoliv řekl, což bylo v lidské společnosti považováno za neslušné. Podruhé během krátké chvíle pocítil touhu moci jen mávnout Prvotními křídly a zmizet odtud. Bylo to o tolik snazší, než se pokoušet lidské bytosti vysvětlit, kterýkoliv z pocitů, který právě měl.

„Chci se projít.“
„A kdy se vrátíš?“

„Vrátím se, až se vrátím,“ odbyl jeho hloupé otázky netrpělivě a zavřel za sebou dveře od kuchyně. Okolní lesy, liduprázdné a znějící jenom zvuky zvířat a hučení větru, ho lákaly ven. Tak se tomu lákání poddal a zamířil k východu z bunkru.


3. kapitola 5. kapitola

6 komentářů: „Skrytá křídla – 4. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s