Supernatural

Už zase, lásko?

Autor: Lanevra
Hlavní postavy (páry): Crowley, Sam Winchester (Crowley/Sam Winchester)
Stručný děj: Když začnete randit s králem Pekla, tak už nikdy nic nebude stejné. Dokonce ani smrt ne.
Poznámka:
Dopsáno: 2022
Počet slov: 4284
Také zveřejněno: AO3, Wattpad


“Hej, Same!”

Otočil se k Geneovi a střetl se s očima, které se na něj dívali přes dlouhou hlaveň brokovnice. Bylo v nich odhodlání, zlost a trochu strachu a váhání. Bohužel toho posledního opravdu jen trošičku. 

Sam přesně věděl, co bude následovat a také věděl, že je příliš daleko na to, aby se ke Geneovi dostal dřív, než stačí stisknout kohoutek. I tak udělal malý úkrok vpřed a zvedl ruku, než se ozvalo cvaknutí spouště a pak ohlušující výstřel, který se rozezněl nejen celou chatkou ale jistě i na míle daleko lesem kolem ní.

První, co cítil, byl jen náraz. Jako kdyby po něm někdo hodil hrst kamínků, která se mu odrazila od hrudi a zároveň ho to svou silou poslala vzad.

Pak mu na prsou vybuchla obrovská bolest, která sevřela celé jeho tělo, zakousla se žeber a rozervala mu plíce ohnivou rukou. Přes všechnu tu bolest vnímal, že padá, a paradoxně skoro silněji, než ránu na prsou ucítil náraz temene hlavy do starých prken podlahy.

Pokusil se nadechnout. Nešlo to. Nejspíš mu z plic nezůstalo dost na to, aby je mohl použít. Jediné, čeho svým pokusem se nadechnou dosáhl bylo, že se mu z pusy vyvalil proud zpěněné, horké krve.

Mrkl a vzhlédl ke stropu, který se k němu pozvona skláněl jako tmavnoucí příkrov.

Zbývalo mu doslova pár desítek vteřin života a to poslední, na co se musel dívat, byl obrovský závěs z pavučin, který byl omotaný kolem levného lustru s ušpiněným žlutým stínidlem.

Uslyšel šouravé kroky a vzápětí se nad ním sklonila Geneho poďobaná tvář rámovaná přerostlýma, mastnýma vlasama. Popravdě na ten lustr byl mnohem hezčí pohled, než na lovce, který ho právě střelil do hrudníku.

Naštěstí se okraje Samovi vize začaly pomalu propadat do stínů. Pozvolna se šířící temnota, která pohlcovala všechno, co viděl, hezky kousek po kousku, dokud svět kolem něj úplně nezmizel.

Znovu mrkl.

Náhle už nebyl ve staré lesní chatce, ale na prašné, šedé pláni, která se táhla kam až oko dohlédlo a na obzoru se spojovala s černými mračny. Ty vířily a přelévaly se jako ta nejhorší bouřka, jakou si Sam dokázal třeba jen představit. I hurikán byl proti tomu ničím, zvláště proto, že to nebyly jen temné mraky. Ne, mísily se s ohněm a hořícími blesky.

“Ale, ale, co to moje oko vidí? Maličkou, zběhlou dušičku,” zazněl mu za zády chraplavý hlas, který mu poslal po páteři nepříjemné zamrazení.

Napnul se a automaticky sáhl k pasu, kde měl obvykle svou zbraň, jenže jeho ruka se dotkla jen mrázdného opasku.

Do háje! 

Neměl svoje zbraně a ať těžké kroky, která se k němu přibližovaly, patřily komukoliv nebo čemukoliv, rozhodně teď zbraně potřeboval. Andělskou čepel nejlépe. Jenže neměl nic. Jen svoje holé ruce, o kterých se už předem obával, že nebudou stačit.

Velmi pomalu se otočil, aby stanul tváří v tvář nejméně tři metry vysokému… no, v principu to byl asi muž. Měl dvě ruce a dvě nohy, tělo a hlavu, na které bylo něco podobného obličeji, na kterém byla jen polovina nosu – druhá byla odtržená, takže byla vidět chrupavka a část odhalené lebky. Také měl jenom jedno oko, démonicky černé, jak jinak. Po druhém nebylo v očním důlku ani památku. Bylo nahrazeno hákem, který byl zachycený o spodní očnicový oblouk, jako když se zachytne rybě háček do tlamy. Démon neměl ani rty, jenom odhalené zašpičatělé zuby, mezi kterými mu prosakovaly sliny, kapaly na prašnou zem a se syčením se měnily v obláčky sírou páchnoucího kouře.

Většina jeho absurdně svalnatého těla byla odhalená. A pokrytá zašedlou kůží plnou nekrvácejících ran a ozdobenou různými kusy kovů, háky a ostřími, které jakoby vyrůstaly z démonova masa. Těch pár zahalených míst na jeho tělo bylo zakryto kousky kůže u které si byl Sam docela jistý, že je lidská. Nemínil se ale přiblížit natolik, aby si to ověřil.

Vlastně přesně naopak, začal pomalu ustupovat vzad, zatímco těkal pohledem kolem sebe, jak se snažil najít nějakou zbraň. Nebylo kolem nic, než prach, občas nějaký menší kámen a něco, co na první pohled podezřele připomínalo úlomky různých druhů lidských kostí. Nic, čím by se mohl bránit obrovskému démonovi, který se k němu blížil a vláčel za sebou nějakou ženu. Pravděpodobně. Neměla žádné vlasy ani žádnou kůži, samozřejmě ani oblečení ale dvě krvavé boule na hrudi naznačovaly, že to dřív mohla být žena. Předtím, než jí démon omotal kolem krku ostnatý drát, přivázal na něj řetěz a protáhl ji černou pouští a ostrými úlomky kostí.

“Mě nemůžeš uniknout, dobrůtko,” zahřímal démon a to, co byla pusa se roztáhlo do něčeho, jako úsměv.

“Co si myslíš, že děláš, pse?” zazněl zprava jemný ženský hlas.

Sam tím směrem pohlédl jen koutkem oka, aby neztratil ze zřetele přibližující se monstrum a zjistil, že k nim rychle kráčí velmi drobná brunetka v drahém černém kostýmku a světle růžové hedvábné blůzce. I když byla skutečně malá, Sam by se k ní musel pořádně sklonit, aby si mohli prohlédnout z očí do očí, tak obří démon strnul uprostřed pohybu a hrozivý úsměv z jeho zubaté tlamy úplně zmizel.

“Copak nevíš, kdo to je?” zeptal se ostře, když stanula ani ne metr od Sama. “Je to manželka našeho krále, ty imbecile.”

“Nejsem Crowley… manželka!” protestoval okamžitě. Nesnášel, když mu tak démoni říkali. Nesnášel, když mu tak říkal i samotný Crowley, i když… možná to bylo o malinko lepší, než když mu říkali ‘Královna Pekla’, což byl titul, po kterém rozhodně netoužil. Ne, že by snad mělo smysl protestovat proti jednomu nebo druhému oslovení. Zejména teď. Ani jeden z démonů mu nevěnoval žádnou pozornost.

Ten obří nechal pomalu klesnout ruku, kterou se po Samovi sápal, a jako nemotorná hora se napůl otočil k démonce.

“Jen tu jen dělám…”

“Drž hubu, padni na kolena a polib mu boty,” přerušila ho démonka rozkazem.

“Myslím… že to nebude… nutné,” pokusil se zabránit tomu, aby mu démon bez rtů líbal boty nebo aby mu koneckonců kdokoliv a cokoliv v Pekle líbalo boty. Nebo se ho vůbec dotýkalo. Zvláště proto, že čistě empiricky vzato, tady žádné boty neměl. Jistě, kdyby shlédl dolů, uviděl by svoje příjemně rozšlapané vojenské boty, které si bral na lov nestvůr žijících kdekoliv mimo město. Měl na sobě také svoje staré džíny, šedé tričko a flanelku, jenže nic z toho nebylo skutečné. Tady… v Pekle… byl jenom nahá duše, která stvořila svou metafyzickou podobu podle toho, jak si sama sebe pamatovala z života. Byl tu odhalený až na samou dřeň a opravdu se mu nelíbila představa, že by se tu kohokoliv nebo čehokoliv dotkl.

Samozřejmě na jeho názoru démonům nijak zvlášť nezáleželo.

“Řekla jsem na kolena!” zaječela démonka stále tím měkkým, ženským hlasem, ale zároveň tónem, který si nezadal ani s tím nejhrubějším a nejnásilnějším ožralou v té nejlevnější putice.

Velký démon byl i na démona trochu pomalejší (asi právě proto byl v Pekle a ne na Zemi), protože pozvolna mrkl svým jediným okem, jako kdyby vůbec nechápal, co po něm démonka chce. Ta zase pro změnu neměla moc trpělivost, což bylo koneckonců něco, čím většina démonů zrovna neoplývala.

Zvedla ruku a jediným lusknutím podrazila obrovskému démonovi nohy. Ten nestačil ani znovu mrknout, jen padl na kolena, což doprovázel hluk podobný hození pytle kamenů na vysušenou hlínu. A obrovský oblak černého prachu, který se Samovi dostal do nosu i do pusy a donutil ho rozkašlat se. Začal se dusit něčím, co jak mu právě docházelo, byli pravděpodobně zuhelnatělé lidské kosti, pokud se ocitl tam, kde předpokládal, že se ocitl. Popel z nebožtíků. Prostě perfektní.

“Dobře… achm, achm… ne… echm… tohle vážně není… achm… potřeba,” vysoukal ze sebe přes kašel, když viděl, jak obrovskému démonovi konečně došlo, co se od něj chce a začal se poslušně po kolenou plazit k němu, hlavu skloněnou, jak byl připraven mu políbit nohy.

Sam před ním znovu ustoupil. Právě včas, aby se vyhnul ruce, která se mu hmátla po kotníků a byla dost velká, aby mu objala doslova celé lýtko.

“Ne! Nedotýkej… achrm… se mě!” přikázal důrazně s trochou paniky na okraji hlasu a kupodivu to fungovalo. Démon se zastavil a pomalu obrátil hlavu k démonce.

“Dobře,” povzdechla si démonka. “Tak tedy konec zábavy a přistoupíme ke zdvořilostem,” řekla sama pro sebe, načež se obrátila k Samovi a pokračovala znuděně formálním hlasem recepční, stačilo by už jen, aby mu navíc podala formulář k vyplnění. “Jmenuji se Ella a je mou milou povinností vám oznámit, že jste právě zemřel… už zase,” neodpustila si ironickou poznámku, “a propadl jste se sem k nám. Vítejte v Pekle, pane Winchestere. A teď mě, prosím, následujte, Jeho Výsost vás už očekává,” dodala, trochu ustoupila stranou a pokynula mu rukou, zároveň co se sama otočila a vykročila směrem ze kterého přišela.

Stále trochu pokašlávající Sam se opatrně vyhnul napřažené ruce klečícího démona a vydal se za ní. Popošli jen pár kroků, když se před nimi jen tak ze vzduchu zhmotnily domovní dveře. Měly dokonce i malé kukátko. Lišily se od těch obyčejných jen tím, že byly natřené na černo.

Ella vzala za jejich kliku a otevřela je, odhalujíc dobře známou chodbu té části Pekla, kterou Crowley nazýval ‘Salónkem pro hosty’. Když o chvíli později prošel dveřmi, které pro něj démonka podržela, zjistil, že je to tam stejně ponuře luxusní, jako si pamatoval. Pod nohama měl hustý koberec temně rudé barvy. Matně černé stěny byly členěné do výklenků rámovaných těžkými, černými sametovými závěsy a v každém výklenku byly buď dveře nebo podstavec, na kterém stála váza s rudými růžemi nebo nějaké umělecké dílo zakryté skleněnou vytrínou, která ho chránila před všudypřítomným odérem síry. I když v tomhle konkrétním koutu Pekla byl pach mnohem slabší, než na pláni, kde byl ještě před chvíli. Byl vlastně skoro nepostřehnutelný, takže stačilo jen pár nádechů, aby přestal síru téměř vnímat.

“Za Barta se musím omluvit,” ozvala se démonka pomalu kráčející po jeho boku. “Nepoznal vás a prostě jen dělal svou práci. Má za úkol stopovat a chytat duše, které se ztratí…”

“Na Černé poušti zatraceni,” dokončil za ní.

Ella k němu zvedla překvapený pohled.

“Jste první člověk, který tohle ví.” 

“Abych byl upřímný,  nejsem tady ani zdaleka poprvé. Vlastně… jsem tu strávil docela dost času,” podotkl a pohledem sklouzl k váze, kolem které právě procházeli; byl na ní obraz antické Medúzy, která ho sledovala nejen svýma lidskýma očima, sledovali ho i všichni její hadi a pomalu se otáčeli směrem, kterým šli. Raději shlédl zpět na démonku: “A za tu dobu jsem se naučil něco málo o geografii Pekla, takže vím, že Černá poušť zatracení z jedné strany sousedí s Věčnou bouří, z další s Lesem prokletých a výkřiků a od Města z kostí ji odděluje nově vybudované koryto řeky Styx.”

“Jsem ohromena. Tak dobře se v Pekle nevyzná ani většina z nás.”

“To bude asi tím, že většina démonů není zrovna… nejbystřejší. Bez urážky,” dodal rychle a zvedl omluvně ruku.

Démonka se jen ušklíbla.

“To je pravda. Skoro všichni jsou imbecilové, jako Bart, ale to ho stejně neomlouvá,” řekl a zastavila se před jedněmi ze dveří. “Choval se jako hovado a jeho pracovní výkony jsou navíc strašně… strašně… strašně… nudné,” odfrkla si a udělala při tom znechucený obličej. “Víte, je tradicionalista. Rozžhavené řetězy, vláčení za povozem, natahování na skřipec… Ale máme tu i modernější zábavu,” řekla a trochu koketně se naklonila k Samovi, což ovšem kazil fakt, že musela pořádně zaklonit hlavu, aby se mu mohla podívat do očí. “Kdybyste měl zájem, vezmu vás na prohlídku, když vám teď pohled na skutečné Peklo nezpůsobí výbuch očních bulev.”

Odtáhl se do zdvořilé, ale hlavně bezpečné vzdálenosti, a na tvář mu vklouzl poněkud křečovitý úsměv.

“Já… nemyslím… že se tu zdržím dost dlouho na to, abych… patřičně ocenil prohlídku,” vysoukal ze sebe přes tuhnoucí rty.

Démonka nespokojeně mlaskla, ale odtáhla se.

“Hmm. Slyšel jsem, že vy Winchesterovi jste tu často, ale moc se nezdržíte,” okomentovala, než se obrátila ke dveřim a třikrát klepla klouby prstů na černě natřené dřevo.

“Vstupte!”

Jak se k jeho uším dostal dobře známý hlas se silným skotským přízvukem, tak se jeho křečovitý úsměv rychle změnil v opravdový. Bylo to tak dlouho, co s Crowleym třeba jen mluvil. Doslova týdny. A ještě déle, co ho viděl. Nebýt toho, že mu obvykle kolem třetí nebo čtvrté ráno chodili do chatu emotini ďábla a znuděných obličejů, tak by si začal o Crowleyho dělat starosti. Vlastně si o něj trochu dělal starosti i tak a to i přesto, že bylo naprosto normální, když se nekonečné přívaly SMSek plné impertinentních poznámek a sexuálních narážek střídaly s dlouhými dny nebo i týdny ticha, zakončenými obvykle nějakým dárkem, který se objevil před vchodem do Bunkru. Naposledy to byl prokletý plyšový medvěd, který uprostřed noci ožil, sebral kuchyňský nůž a probodl – naštěstí – Case. Na Crowleyho obhajobu nutno říct, že to byla celé Deanova chyba. Sundal medvědovy okovy a nastražil ho Samovi do postele dřív, než si přečetl průvodní dopis a instrukce k použití. Takže jo, za všechny problémy s medvědem mohl Dean.

Ne, že by Sam chápal, k čemu by mu měl být prokletý plyšový medvěd určený k zabíjení lidí ve spánku, ale svým způsobem to bylo… docela… milé gesto. Velmi crowleyovsky milé, přesněji řečeno.

Démonka otevřela a stanula ve dveřích, ruce založené za zády.

“Můj pane. Váš host je tu.”

“Pošli ho dovnitř a zavři za sebou.”

“Jistě, můj pane,” odvětila, trochu couvla a pak Samovi uvolnila průchod.

“Díky.” Kývl na ni, když kolem ní procházel do pracovny.

Ani tady se nic nezměnilo od chvíle, co tu byl naposledy. Stěny byly stejně černé, jako na chodbě a celá místnost byla ozářená tím přízračným světlem odkudsi ze stropu, které jí nikdy nedokázalo skutečně osvítit, takže všechno bylo ponořené v mírném šeru. Na stěnách byly další těžké závěsy tentokrát v krvavě rudé, které visely, jako by měly zakrývat okna, která tu ovšem nebyla. Po pravé straně byla kožená pohovka, nalevo barový pult a v čele místnosti stál starožitný stůl z těžkého tmavého dřeva. Samozřejmě prázdný. Nebyl na něm jediný papír a už vůbec ne něco tak moderního, jako počítač.

Vlastně jediné, k čemu ten stůl nejspíš sloužil bylo, aby se o něj mohl Crowley opřít – jednu ruku strčenou ledabyla v kapse a druhou svíral tmavý okraj desky. Když se jejich pohledy konečně střetli, jeden koutek Crowleyho úst se nepatrně zvedl v křivém úsměvu a čokoládově  hnědé oči se přimhouřily, jak sklouzl po Samovi významným pohledem. Hezky od hlavy až k patě a zase zpět, než znovu utkvěl pohledem na jeho tváři.

“Ahoj, mazlíčku,” pozdravil ho nízkým, vyzývavým tónem.

Sam počkal, dokud za sebou neuslyšel klapnutí zavíraných dveří, potom se jeho tvář rozzářila úsměvem a vykročil Crowleymu vstříc.

“Rád tě vidím,” řekl, než vzal démonovu tvář do dlaní a sklonil se k němu pro polibek.

Okamžitě ucítil nízko na zádech ruku, která ho silnou větší než byla lidská, přitáhla do Crowleyho náruče.

Nechal jednu dlaň na hrubém strništi Crowleyho tváře, ale druhou sklouzl po jeho krku, přes perfektně naškrobený límeček košile a hedvábnou kravatu až na široké rameno v drahém vlněném obleku a pak dál na jeho záda.

Přitiskl se k němu ještě víc a dovolil si na chvíli vychutnávat chuť velmi drahé whisky, kterou cítil na jazyku, když jím vklouzl do Crowleyho ochotných úst. A také vůni neméně drahé kolínské, mírně podbarvené nezměnitelným zápachem síry, který byl místo potu cítit ze všech lidí, nebo pouhých těl, posedlých démony.

Bohužel neměli zas tolik času, kolik by si přál. Možná tak patnáct, dvacet pekelných minut, než se bude muset zase vrátit nahoru. Proto se s povzdechem od Crowleyho odtrhl a narovnal se, aby dostal svoje rty z jeho dosahu.

Za panenkami hnědých očí, které k němu vzhlédly, se na krátký okamžik mihl rudý kouřový stín. Jediná známka toho, že Crowley nebyl moc spokojený s přerušením jejich polibku. Jinak totiž zůstala jeho tvář poklidná, když se ještě o kousek vzdálil a trochu naklonil hlavu na stranu.

“Dlouho jsme spolu nemluvili. Začínal jsem se bát, jestli se něco nestalo. Rád vidím, že jsi v pořádku,” přiznal se Sam jak ke svým obavám, tak k tomu, že se mu opravdu ulevilo, když Crowleyho konečně znovu viděl, a jak mluvil napůl bezděčně několikrát přejel palcem po měkkosti jeho tváře.

“Znáš to. Práce,” odpověděl Crowley ledabyle, uhnul před Samovým jemným dotykem na líci a mrštně, jak to uměl jenom on, se vymanil i z objetí.

Sam se obrátil a sledoval ho pohledem k malému baru, zatímco poslouchal, jak pokračoval v mluvení.

“Být králem Pekla není jen samé bezuzdné mučení, je to také spousta papírování a řešení nudných personálních záležitostí. Například,” vybral si jednu z lahví, otevřel ji a začal nalévat jantarovou tekutinu do připravené skleničky, “představ si, co si ti idioti vymysleli tentokrát. Nebudeš tomu ani věřit, až to uslyšíš. Chtěli si založit odbory. Odbory!” zopakoval hlasitěji a s výrazem naprosté nevíry se obrátil na Sama, jednu ruku v kapse a v druhé držel svoje pití. “Chápeš to?!”

“Démonské odbory? Jo, to zní docela bláznivě,” připustil. “Peklo je… Peklo, ne montovna aut nebo tak něco.”

“Přesně moje řeč!”, pokýval Crowley hlavou a usrkl. “Ale zkus jim to vysvětlit po dobrém. To prostě nešlo. Musel jsem se sem vrátit, abych jim patřičně připomněl, že kdo jednou propadne Peklu, je odsouzen v něm do konce věků trpět nebo otročit. S důrazem zejména na to ‘do konce věků’ a ‘otročení’.” Najednou se zarazil a rychle sklouzl pohledem od své sklenky k Samovi a zase zpět. “Ach, promiň že ti nenabídnu, lásko, ale v tvém stavu…chápeš…”

“Nevadí.” Potřásl hlavou v pochopení a malý úsměv se mu vkradl na tvář. “Vím, jak na tom teď jsem, a že nemůžu nic jíst ani pít, alespoň nic pozemského.”

“A pekelné dobroty nejsou dobré pro duši,” dodal Crowley s veselým zablýsknutím v očích, než pomalu přešel k pohovce a posadil se na ni. Pohodlně se opřel, jednu nohu si hodil přes druhou a ruku, ve které držel sklenku, si složil na opěrku.

“Ale dost o mně,” prohlásil Crowley. “Hezky se tu posaď, mazlíčku, a pověz mi, jak si umřel?” zeptal se a poklepal na pohovku po svém boku.

Sam se s dlouhým a hlasitým povzdechem složil na nabízené místo a také se opřel do měkkého polstrování a natáhl si nohy.

“Zastřelili mě,” odpověděl jednoduše, na což Crowley zareagoval netrpělivě pozvednutým obočím, takže to trochu rozvedl: “Jedna střela z brokovnice přímo do prsou. Střední rozptyl. Schytaly to hlavně plíce. Udusil jsem se ani ne za půl minuty.”

“To zní trochu nepohodlně,” podotkl Crowley a znovu upil.

“Bolelo to, ale bylo to docela rychlé,” odpověděl pravdivě. Rozhodně si dovedl nejen představit, ale i zažil mnohem horší způsoby smrti. Pomalé a bolestivé umírání potom, co nedokončil zkoušky potřebné k trvalému zavření Pekelné brány a pak velmi nepříjemná smrt, během které doslova vyzvracel kousky svých vnitřností do vlastní postele byla zatím na vrcholu jeho žebříčku smrtí, které už nechtěl znovu zažít. Zastřelení brokovnicí bylo… snesitelné.

“A… kdo tě zabil tentokrát, jestli to smím vědět?” zeptal se Crowley ledabyle. “Hlavně mi prosím neříkej, že to byla náhodná střelba nebo přepadení benzínky. To by bylo vážně trapné. Umíš umřít i s větší pompou,” pokračoval konverzačním tónem, jakoby vůbec o nic nešlo, ale Sam ho znal příliš dobře na to, aby mu na to skočil.

Věděl, že se Crowley snaží zjistit, kdo ho zastřelil, aby ho pak mohl najít a pravděpodobně zaživa rozporcovat, takže říct mu jména bylo to poslední, co by Sam udělal. Gene a Aurgus si sice zasloužili nakopat pořádně zadky, ale pokud to měl někdo udělat, byl to sám Sam. Nepotřeboval a nechtěl, aby mu někdo pomáhal s otisknutím boty na pozadí dvou průměrných Lovců.

“Lovci,” odpověděl tedy jednoduše; žádná jména ani podrobnosti.

“Stále po tobě kvůli mě jdou?” předstíral Crowley údiv. “Copak je to ještě nepřešlo potom, co si jich vyřídil… kolik? Patnáct? Dvacet?” 

“Šest,” opravil ho. “A ne, ještě pořád to nevzdali. Na mou hlavu je vypsaná odměna, která je dost vysoká, aby se přidala většina Lovců z celých Států a dokonce i pár z Evropy.”

“Víš, co je tvůj problém?” Pozvedl Crowley důrazně prst. “Necháváš je naživu!” Poklepal prstem do Samova ramene. “Kdybys jich pár alespoň zabil nebo ještě lépe z nich udělal exemplární příklad, ostatní by ti nakonec dali pokoj. Věř mi, drahoušku, vím o čem mluvím. Musíš ukázat sílu, aby sis sjednal respekt.”

Věnoval Crowleymu výmluvný pohled.

“Moc dobře víš, že nezabíjím lidi, když to není nezbytně nutné a už vůbec nehodlám zabíjet jiné Lovce.”

“Ach ano, vím,” povzdechl si teatrálně a dal si další malý doušek svého pití. “To je ta tvoje lidskost. Emoce a city. Soucit,” vyplivl to slovo jako největší urážku ze všech urážek a přidal ještě pohrdavý úšklebek.

“Vážně?” pozvedl obočí. “Vážně si zrovna ty stěžuješ na mou lidskost a soucit? Vždyť právě můj soucit ti několikrát zachránil zadek.”

“Och! Nebuď směšný,” odfrkl si Crowley. “Nepamatuji si na jedinou příležitost, kdy byl můj zadek v ohrožení a zachránili ho zrovna tvoje… lidské city,” poslední dvě slova s procítěným znechucením v hlase.

“Párkrát ano. Například… pamatuješ na naše první rande?” připomněl významně, samozřejmě narážeje na to, že skončilo ve chvíli, kdy na Crowleyho na sklonku večera vytáhl Andělskou dýku.

“Tys mě vážně chtěl zabít jen za to, že jsem se tě pokusil políbit?!” zeptal se Crowley šokovaně.

“Jistě,” odvětil s potřesením hlavou. “Co sis myslel, že mám v plánu, když jsem ti dal andělskou čepel pod žebra? Polechtat tě?”

“Nevím… Že se mnou pokoušíš trochu neobratně flirtuješ? Možná…” odvětil a povedlo se mu při tom udělal skutečně neuvěřitelně ublížený obličej. “Teď, když vím, že jsi mě chtěl opravdu a doopravdy zabít, tak…” dramaticky si povzdechl a zakroutil hlavou. “Hluboce si ranil moje city, uvědomuješ si to? Udělal jsem doslova všechno proto, abych si získal tvou přízeň. Neovládl jsem svět, i když jsem k tomu měl příležitost. Veverčáka a tvého opeřeného kamaráda jsem se pokusil zabít jen párkrát a když jsem tě mučil, vždycky jsem to dělal něžně a s láskou. A teď… teď, po tom všem, co jsme spolu už zažili, se dozvím, že si mě opravdu chtěl zabít? Dokonce na naší první schůzce? Jsem zarmoucen, losíku!”

“Ty jsi vážně neskutečný, Crowley. Víš to?” řekl se smíchem, který už nedokázal udržet. Crowleyho rozhořčený proslov byl skoro uvěřitelný, nebýt šibalského lesku v jeho očích.

“A právě proto mě tak miluješ,” zavrněl na oplátku a naklonil se trochu blíž.

“Jo, to by mohla být pravda,” připustil polohlasně, uchopil hedvábnou kravatu a přitáhl si démona k sobě.

Crowley mu okamžitě vklouzl rukou do vlasů, sevřel hrst pramenů až to nepatrně zabolelo a spojil jejich rty v dalším polibku. Drsnějším, než byl ten první. S trochou zubů a se silou, který drtila Samovy rty až k okraji bolesti a vyloudila z jeho krku hrubý a trochu zoufalý zvuk. Zvuk, který přešel do tichého zasténání, když Crowley přerušil polibek, ale jen proto aby přejel rty a zuby po jeho čelisti a přisál se citlivé místo tam, kde se Samův krk stýkal s čelistí.

Zavřel oči, zatnul obě ruce do hedvábné košile a s povzdechem nechal padnout hlavu na opěradlo, aby Crowleymu poskytl trochu víc prostoru. Udělal to, i když věděl, že to nebudou moci dotáhnout do konce, protože bez ohledu na to, jak rychle čas v Pekle běžel, na tohle ho neměli dost. Někde tam nahoře bylo jeho stále ještě teplé tělo v rukou dvou zkušených lovců a to znamenalo jediné; velmi brzy skončí posolený a spálený.

Ta představa mu probleskla hlavou a rychle ho zase přivedl k rozumu.

“Přestaň, Crowley,” řekl hlasem zhrublým vzrušením, které se ještě před chvíli šířilo jeho krví. A zatlačil do démonovi hrudi, aby ho donutil trochu couvnout.

“Hmm, myslím, že se mi nechce přestávat,” zamručel mu Crowley přímo do ucha, ruku dál pevně zapletenou v Samových vlasech, ale alespoň přestal se žvýkáním toho citlivého místa.

“Na tohle není dost času,” upozornil s povzdechem se kterým se také odtáhl natolik, aby na sebe mohli prohlédnout. 

Další kouřový stín se mihnul kdesi v hlubinách Crowleyho očí, ale tak jako poprvé, ani tentokrát neztratil svůj klid, jen rozmrzele nakrčil nos.

“Myslím, že tady máme času víc než dost. Vlastně… máme tu všechen čas, který si můžeme jen přát.”

“Víš, že se musím vrátit nahoru.”

“Vím?” zeptal se Crowley předstíraje překvapené zmatení.

“Crowley…” nechal jeho jméno vyznít do ztracena s patřičným důrazem. “Chci se vrátit, než moje tělo nasolí a spálí a já se nebudu mít kam vrátit.”

“To vlastně není takový problém, jak si vy Lovci rádi myslíte,” odvětil Crowley, jakoby to snad byl argument pro to, aby Sam zůstal ještě o něco déle. Jenže nemohl být. Démon si povzdechl. “Tak dobře,” uznal nakonec porážku, vypletl své prsty ze Samových vlasů a zvedl ruku, připravený ho lusknutím prstů vrátit zpátky do jeho těla.

“Ještě počkej,” zadržel ho tím, že mu ovinul prsty kolem zápěstí. “Kdy se znovu uvidíme? Myslím…” potřásl hlavou, “ve skutečném světě. Nebyli jsme spolu nikde už… já ani nevím, nejméně dva měsíce. Chybíš mi a… vídat tě jen když umřu není zrovna… chápeš.”

“Dobře. Nech mě se podívat do kalendáře,” řekl Crowley, přendal si sklenku do druhé ruky a sáhl do kapsy odkud vytáhl svůj mobil. Na chvíli se do něj ponořil a zamračeně kontroloval svoje schůzky, než se opět obrátil na Sama: “Měl bych čas tuhle sobotu odpoledne, tak po čtvrté. Co ty na to?” 

“To bych měl zpět do Bunkru stihnout,” řekl Sam napůl pro sebe, když si v hlavě přepočítal kolik času mu zabere vrátit se domů. “Kam půjdem?”
“Navrhuji jednu pěknou hospůdku v jižní Francii. Je s výhled na vinice a opravdu skvěle tam vaří.”

Sam se usmál.

“To zní dobře. Alespoň si potrénuji francouštinu.”

“Skvělé. Vyzvednu tě na obvyklém místě,” řekl Crowley, než klepnutím rezervoval sobotní odpoledne a večer ve svém kalendáři pro Sama a pak dal svůj mobil zpět do kapsy. “Připraven se vrátit?” 

“Rozhodně.” Kývl s úsměvem.

“Hodně štěstí lásko a snad tě tu do sobotu neuvidím,” podotkl, než znovu zvedl ruku a luskl.

Sam s přerývaným nádechem otevřel oči a první, co uviděl bylo špinavé, žluté stínidlo.

KONEC

2 komentáře: „Už zase, lásko?

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s