Lov mezi růžemi

Lov mezi růžemi – 1. kapitola

Autor: Lanevra
Hlavní postavy (páry): Dean, Castiel, Sam (Castiel/Dean)
Stručný děj: Sam má akorát tak dost atmosféry v Bunkru a rozhodne se, že nový případ by mohlo být to pravé.
Poznámka:
Dopsáno: ne
Počet slov:
Také zveřejněno: AO3, Wattpad
FFDeník: Ne


Ve svém životě udělal několik velkých chyb a pár věcí vysloveně podělal. Patřilo mezi ně paktování s démony, závislost na démonské krvi, lhaní Deanovi a v neposlední řadě samozřejmě vypuštění Lucifera z jeho klece. Přesto si nemyslel, že by si za to všechno zasloužil až tak obrovský trest. Opravdu, byla to nespravedlnost vesmíru, že zůstal trčet v náhle malinkatém Bunkru, jako dva metry vysoký hromosvod umístěný přesně mezi naštvaného Deana a neméně naštvaného Castiela.

Ať mezi nimi bylo cokoliv, bylo to skoro tak špatné, jako když je Castiel zradil. Lahve od levné whiskey se hromadily v temném koutu za odpadkovým košem, zakryté odpadkovým pytlem. A Castiel si odnesl plazmu z obýváku do svého pokoje, aby z něj nemusel vycházet příliš často. Prostě a jednoduše jednoho rána prošel kolem Sama s metr dlouhým televizorem pod jednou rukou a dráty v druhé, pozdravil a pak zapadl do svého pokoje a protože bylo šest hodin ráno a on byl zrovna mířil na záchod, sotva že viděl na cestu, nedokázal se ani vzmoci na nějaký protest. Vlastně mu bylo docela jedno, že přijde o televizi, co chtěl, si pustil na počítači, ale Dean pak tiše soptil. Čímž se přidala další malá nevyjádřená hádka do jejich velmi tiché domácnosti.

Případ byl tedy naprostou nezbytností, bez které by zešíleli. A nemínil se o jeho přijetí hádat. Jednoduše hodil jednu složku na stůl před Deana, který vysedával v kuchyni za zvuků svých oblíbených rockových písniček a druhou hodil od dveří Castielova pokoje andělovi přímo na klín. To vše beze slov vysvětlení, jen s konstatováním, že odjíždějí za hodinu

A také jeli.

°°0°°

Velký nápis nad názvem města hlásal ‚Vítejte v rajské zahradě plné růží!‘ a pod ním menším písmem ‚Nejromantičtější město v Státech‘.

V duchu se ironicky usmál.

Už ani nedokázal spočítat, kolikrát někde četl, že právě to jedno měst, je nejromantičtější město na světě a přímo mekka všech milenců. Jen aby se pak obvykle ukázalo, že v něm řádí pomstychtivý duch, zdivočelý vlkodlak, smečka upírů, čarodějnice libující si ve vyřezáván srdcí mladistvým a další nespočet monster všeho druhu. Kdyby sestavil blogovou příručku nejděsivějších míst ve státech, všechna ta městečka pro zamilované, by byla na vrcholu seznamu.

„Něco v tomto městě není v pořádku,“ prolomil Castiel několik hodin trvající ticho.

Dean sebou překvapeně trhl a Sam si div neupustil do klína mobil, na kterém se snažil najít nějaká volná místa ve zdejších motelech. Jako obvykle měli smůlu a zrovna probíhal jakýsi festival. Ach ne…! Festival koláčů. Už teď věděl, že neexistovala možnost, aby jeho bratr, ať byl v jakékoliv náladě, vynechal návštěvu koláčového festivalu.

„Ty už tak bývají ve městech, kam jedeme za prací, Casi,“ odpověděl mu Dean kysele a projel další zatáčkou tak prudce, až to Sama poslala proti dvířkům Impaly, „Tak kam?“

Zpražil bratra krátkým, nesouhlasným pohledem. Jako kdyby nestačilo, že jejich auto vůbec nemělo airbagy, ještě s ním musel Den řezat zatáčky jako šílenec.

„Za chvíli bys měl vidět odbočku na parkoviště. Motel u Polní růžičky… co to je proboha za jméno?“ neodpustil se vložit komentář a zakroutit hlavou, „Nevím kolik a jakých tam mají pokojů. Jejich webovku dělal mírně řečeno diletant.“

„Fajn,“ zahučel Dean neutrálně a tentokrát už spořádaně a pomalu zabočil kolem obrovského keře růží, před kterým stále cedule se jménem motelu.

Parkoviště bylo malé a plné. Tentokrát se Deanovo řidičské umění osvědčilo, byť bylo někdy zbytečně násilné. Na místo, kam vsoukal Impalu by se Samovi nepodařilo za žádných okolností vjet, aniž by neodřel lak. Otázkou bylo jen to, jak s ní zítra vyjede, pokud to bude on,na koho padne los. Ještě hůř, jak vyjede Castiel, protože ten byl schopen nejen odřít lak, ale rovnou zdemolovat nárazníky a pomačkat dveře. Pokud nebude chtít Dean vstát, bude se muset dobrovolně, hlasitě a bez toho, aniž by dal někomu šanci protestovat, sám nabídnout, že dojede pro jídlo. Raději by to byl on, kdo zničí auto, než Castiel. Další důvod, proč na něj být naštvaný, Dean nepotřeboval,ba co víc, Sam sám nepotřeboval, aby byl Dean ještě víc vytočený.

„Snad jim tu poteče teplá voda,“ okomentoval Dean předím, než otevřel dvířka a vylezl na parkoviště.

Castiel ze zadního sedadla okamžitě následoval jeho příkladu, zatímco on… otevřel dvířka rovnou do obrovského růžového keře.

Nebyla šance se tamtudy protáhnout, aniž by si rozerval flanelku o obrovské trny čnící skoro nebezpečně z kmínku keře, stejně jako z jeho větví dokonce i z okolí samotných obrovských, růžových květů.

Trochu se zamračil a podíval se zblízka.

Troufal si tvrdit, že má poměrně rozsáhlé povědomí o rostlinách, hlavně pak těch, co byly jedovaté ať už pro člověka nebo pro některé z monster, rostlinách užívaných v magii a léčivých rostlinách – obvykle každá z nich patřila alespoň do dvou výše zmíněných skupin – ale něco málo věděl i o zahradních a okrasných rostlinách. A takovýto druh keřové růže ještě nikdy neviděl, dokonce ani v knize. Velké, okrasné květy většinu znamenaly také malé a řídké trny, protože podstatou šlechtění růží bylo dosáhnout co největších, nejbarevnějších květů, libé vůně a snížit počet trnů na minimum. To všechno  ideálně dohromady.

Přejel prsty po okvětních plátcích nejbližšího květu.

„Jdeš nebo si chceš ještě utrhnout sazeničku, Samantho?“ houkl na něj Dean.

Věnoval mu kyselý pohled.

„Už jdu.“

Protáhl se přes místo řidiče k otevřeným dveřím, přičemž se samozřejmě úspěšně praštil do kolene o volant, aneb důvod, proč tak hrozně nesnášel sedání na zadním sedadle. Samozřejmě kromě faktu, že se mu tam nikdy nevešly nohy. A vyklouzl ven na parkoviště.

Dean zatím, co zkoumal keř, stačil vytahat jejich zavazadla, takže mu to jeho strčil do ruky, a Castiel stihl poodejít kousek stranou a začít zkoumat šedou večerní oblohu, jako kdyby v okolí neexistovalo nic zajímavějšího. Dělal to často, téměř pokaždé, když se dostal ven z bunkru a měl možnost se na chvíli zastavit a vzhlédnout. Měl podezření, že to anděl dělá ve snaze dohlédnout Nebe, i když to nejspíš ani pro něj nebylo možné. Pokud nebe bylo někde tam nahoře, pak se nacházelo buď velmi daleko od Země, v paralelním vesmíru nebo na frekvenci, kterou nebyli lidé schopni žádným způsobem zachytit. Bylo by zajímavé se na to Castiela zeptat, až bude vhodná příležitost.

Nechal úvahu o nebi stranou, nahodil si tašku na rameno a vykročil společně s Deanem k recepci.

Další dva keře růží přímo u vchodu se daly těžko přehlédnout, vzhledem k tomu, že jejich větve zasahovaly do dveří a opět hrozily. Zamračil se na ně. Bylo hezké dekorovat motel podle jeho jména, taková sombréra na zdech nebo staré brokovnice byly fajn, ale nic se nemělo přehánět.

„Dobrej. Máte ještě nějaké pokoje?“ zeptal se Dean a opřel se o recepci. 

Postarší žena na druhé straně se naklonila k počítači a tempem jednoho prstu za minuto, metodou, když ho najdu tak ho bacím, začala vyťukávat na klávesnici. Náhle měl docela dobrou představu o tom, kdo pro hotel dělal webové stránky a nutkavou potřebu zeptat se, jestli by jim je nemohl předělat. Pár babek navíc by se hodilo. A jestli budou muset být při tomhle případu na sledovačce nebo si vyšetří dvě hodinky maximálně, mohl by na to i mít čas.

„Máme jeden třílůžkový pokoj a dva dvoulůžkové,“ sdělila jim nakonec velmi potěšující zprávu.

„Vezme si ten trojlůžkový,“ řekl dřív, než Dean.

„Raději dva dvoulůžkové,“ opravil ho Castiel, k jeho velkému překvapení, které vyjádřil i pohledem, „Zaplatím za to,“ dodal směrem k nim, vytáhl z kapsy zmuchlanou hromádku bankovek, které zhruba tak stačily na ty dvě noci, které si obvykle objednávlai v motelech, a položil je na stůl.

Recepční se podívala na Castiela, pak na bankovky a pak na něj s Deanem. Nadechl se, aby to andělovi rozmluvil. Bylo zbytečné, aby utrácel peníze, o kterých si navíc vůbec nebyl jistý, kde je Castiel vzal a proto to mohlo být nebezpečné. Jenže Dean ho předešel.

„Dva dvoulůžkové,“ řekl chladně, nicméně to, jak sevřel klíčky od Impale, dávalo jasně znát, že tak klidný, jak vypadá, rozhodně není.

Žena jenom pokrčila rameny, hodila na pult dvoje klíče od pokoje a sebrala všechny Castielovy bankovky z pultu, aby mu vzápětí vrátila jen pár drobných. Možné o něco méně, než měla, ale neřekl na to nic. Platilo zlaté pravidlo, že když nevíte, odkud vaše peníze pochází, raději se nikdy neohrazujte proti jejich krádeži.

Takže potom, co si recepční ukradla svůj spravedlivý podíl, jim dala k podepsání pár základních dokumentů, ani řidičák nebo jiný průkaz totožnosti nechtěla. Rychle načrtnul své jméno, stejně jako Dean, a pak pohledem zkontroloval, jestli Castiel to své tentokrát nepopletl. Kupodivu ne, začínal se zlepšovat v drobnostech.

Protože anděl měl ještě v ruce propisku a Dean se k tomu neměl, shrábl z pultu oboje klíčky a velmi rád vyšel ven do chladného vzduchu. Ano, i uvnitř v recepci měli nadbytečný počet růží a věcí se vzorem růže. Vřele doufal, že nebudou mít i růžemi poseté povlečení a v koupelně mejdlíčka ve tvaru květin. To by odtamtud Deana nedostal ani párem volů. Někdy bylo vážně k neuvěření, jak si jeho třicetiletý bratr dokázal vyhrát s pouštěním mýdlových lodiček po napuštěném umyvadla.

I když dnes nejspíš ne, jak usoudil, když ho viděl vycházet ze dveří recepce. Byl napružený jako tětiva na kuši.

Byl docela rád, že sám vzal ty klíče, protože si neuměl představit, co by Dean udělal nebo řekl, kdyby se před něj Cas postavil, tak jako se postavil před Sama, a zvedl ruku v němé žádosti o svůj klíč.
„Tady,“ hodil mu ho do dlaně a pousmál se, „ale mohl si spát s námi. Bylo by to pohodlnější a levnější.“

„Ano, to jsem mohl, ale proč?“ zeptal se Castiel strnulým hlasem, na jehož pozadí byla velmi jasně cítit andělská povýšenost, „Protože jsem ten anděl, který nepotřebuje spát a tak může klidně strávit celou noc stáním v koutě?“ naklonil se blíž a, i když se to zdálo vzhledem k jeho vzrůstu nemožné, vyvolal v Samovi dojem, že je náhle kdesi nad ním a sklání se k němu z obrovské výšky, „Nnapadlo tě, že chci mít vlastní pokoj, abych měl své soukromí? Že chci mít vlastní postel, vlastní koupelnu a možná i vlastní televizi? Nebo, že celé mé dosavadní bytí, delší, než tvůj lidský mozek umí vůbec zpracoval, nevrcholí tímto okamžikem, kdy tu s vámi dvěma stojím na poplivaném parkovišti před levným motelem?“

Zachvěl se. Náhlý příval zimy ho obestřel, jako kdyby se zvedl prudký, ovšem neexistující vítr, a přinesl s sebou celou závěj sněhu…. uprostřed jara… v Ivově. Nemohlo být pochyb o tom, že počasí asi nebude původcem toho nepříjemného mrazu. V obraně, ale zároveň i snaze utišit Castielův vztek, zvedl obě ruce nahoru a pokusil se víc usmát. S náhle stuhlými svaly v obličeji to nebylo snadné.

„Fajn, v pořádku, Casi. Chceš vlastní pokoj, máš vlastní pokoj a budeš ho mít, kdykoliv si o něj řekneš. Žádný problém, chlape, dobře?“

Castiel neodpověděl, ne že by vůbec odpověď čekal, střelil jeden pohled po zamračeném Deanovi, obrátil se na patě a rázným krokem se vydal ke svým dveřím. Zamračil se za jeho vzdalujícími se zády.

Tohle už překračovalo veškeré meze. Castiel byl jeden z nejtrpělivějších lidí, ale vlastně i andělů, které kdy poznal. Ani by nespočítal, kolikrát mu Dean něco vyčetl ve své roli velkého bratra a anděl to snesl doslova bez mrknutí, potom se upřímně lítostivě omluvil a zeptal se, co by mohl udělat, aby svůj prohřešek odčinil. A přitom… no, přitom mohl Deana poslat do patřičných mezí jedním slovem a pak prostě zmizet. V tom lepším případě. V tom horším? Pořád byli jenom lidé a Sam si byl dobře vědom, že svatý olej nebo ne, přimět anděla dělat něco, co nechce udělat, bylo téměř nemožné. Protože tu nakonec vždy byla ta nejhorší varianta, že prostě opustí svou nádobu a zhmotní se ve své pravé podobě v této úrovni bytí. Pak by oni, plus pár stovek lidí v nejbližším okolí, mohli jen počkat asi tak tři vteřiny, než by se jejich těla vypařila v záplavě světla.

Takže pokud Castiel zvedl hlas ve výhružce, bylo to vážné. Nejspíš vážnější, než si původně myslel, tedy žádná banální hádka mezi ním a Deanem, nýbrž něco skutečně závažného.

„Co s ním je?“ zeptal se, obraceje se, jak jinak, než na svého bratra.

„Jak to mám sakra vědět?!“ utrhl se na něj Dean vrčivě, stejně podrážděný jako Castiel, a vytrhl mu klíče od pokoje z ruky.

Stejně, jako předtím vyprovodil pohledem Castiela, to udělal i u Deana, který vykročil přesně opačným směrem. Nebylo pochyb o tom, že to něco bylo vážné a že se to něco stalo mezi Dean a Castielem. Ne stupidní hádka. Něco daleko víc.

Nadechl se nosem a pomalu vydechl ústy, aby získal zpět ztracený klid a duševně se připravil na souboj s Deanem o jeho tajemství, který jednoduše nemohl vyhrát, a doběhl svého bratra.

„Protože jsi to ty.“

Zámek dveří cvakl a Dean je prudce otevřel dokořám, než se k němu obrátil a zamračil se.

„Jenže já nic nevím,“ odsek podruhé a vztekle vrazil do ztemělého pokoje páchnoucího jako obvykle po levných čisticích prostředcích a ještě levnějším osvěžovači vzduchu nejspíš nacpaném do klimatizace.

Vešel za nim a zavřel za nimi dveře, aby měli soukromí a jejich případná hádka nebyla slyšet až do recepce.

„Pokud se někomu z nás svěří, jsi to vždycky ty a to i přesto, že permanentně trpíš emocionální zácpou. A je docela jasné,“ hodil na zem svůj vak s věcmi a mávl nepatrně rukou směrem k pokoji, kde byl Castiel, „že to také udělal a tebe to z nějakého důvodu naštvalo. Takže mi prostě řekni, co je mezi tebou a Castielem?“

„Nic mezi námi není!“ vykřikl Dean s neobvyklou defenzivností, „A nevím, co toho anděla žere! Může to být cokoliv. Díra v ozonové vrstvě, zatoulané štěně o kterém slyšel ve zprávách… Špatně se vyspal! Pelíchá mu peří nebo dostal andělské krámy! Já nevím! Nejsem jeho stará, abych o něm věděl všechno!“

Přestože Dean mluvil vztekle, pořád nic z toho, co říkal, nebylo tím nejhorším, co od něj slyšel a hlavně to vůbec nebylo mířeno jeho směrem. Ne, byl to sebeobviňující hněv. Zlost nad vlastním činem, který buď považoval za špatný nebo za zbabělý nebo prostě jen příliš zoufalý, aby se to hodilo k jeho představě pravého chlapa, kterého přeci nemůže nic srazit na kolena ani se ho třeba jen dotknout. S takovýmto Deanovým hněvem nemohl nic dělat. Existovala jen jediná možnost, počkat až dohoří a, což ho netěšilo, až se jeho bratr složí a sám prozradí, co mu leží na srdci.

Zachoval tedy klid i odstup a slíbil si, že to udělá i do budoucna. A to nejspíš i od Castiela. Alespoň dokud nevyřeší případ.

„Beru na vědomí,“ ustoupil už podruhé během sotva deseti minut, ale přinejmenším si tentokrát zachoval důstojnost a nedostal, doslova, studenou sprchu. Jen se jednoduše obrátil ke své tašce a sklonil se, aby z ní začal vyndavat počítač a jejich deníky. Deanovu tichou přítomnost přitom velmi jasně cítil za zády, ale předstíral, že ji vůbec nevnímá. Jako kdyby se nic nestalo, nikdo tu nezvedl hlas a v o pár místností dál, nebyl naštvaný anděl. Věděl s jistotou, že to bude fungovat a také fungovalo.

Dean zhluboka vydechl, jeho náhlé uvolnění bylo přímo hmatatelné, pak zabručel cosi o tom, že jde do koupelny a vzápětí za ním také klaply dveře. Ohlédl se přes rameno po inkriminovaným dveřích s květinovým tapetováním a povzdechl si.

Jeho ruka zabloudila do kapsy kalhot, vytáhl odtamtud gumičku a jedním nacvičeným pohybem si stáhl vlasy do culíku, aby mu nepřekážely v práci na počítači. A aby byl připravený na poradu o případu, protože jak tušil, bude dlouhá a plná napětí.

°°0°°

Pustil kohoutek se studenou vodou až na doraz a sledoval, jak voda teče. Hučela nepříjemně hlasitě pro jeho bolavou hlavu. Sakra! Neměl řídit tolik hodin bez odpočinku, když měl kocovinu. Nebo si měl dát před cestou sklenku na povzbuzení. A nebo by měl přestat tolik pít. Hehe! To se asi nepovede. Pobavil v duchu sám sebe.

Nabral plné dlaně ledové vody a ponořil do nich obličej. Studená voda štípala, zvláště do očí a do rozpraskaných rtů, ale byla osvěžující. Když pak nechal vodu uniknout mezi dlaněmi, opřel se o umyvadlo a podíval do zrcadla, vypadal… no, dobře zrovna ne, ale použitelně ano. Prohrábl si vlasy, zanechávaje je vlhké a vyčesané nahoru. To mu zchladí bolavou hlavu na dost dlouho, aby přežil kecání o případu a mohl při tom sedět… vedle Case. Možná aniž by se mu z toho svíral žaludek a po celém těle probíhaly záchvěvy nervozity. Zatracený třes, který ho celou cestu sem nutil mačkat volant, bubnovat o něj prsty, skřípat zuby a třít o sebe kolena jako kdyby byl nějaké vzrušená šlapka. A to nebyl! On nebyl tvrdý, jen proto, že Cas seděl na zadním sedadle… fajn, možná trochu ano, ale za to mohl vztek. Všechen ten adrenalin a krev ženoucí se mu zuřivě tělem. To se prostě stávalo pořád.

Vypnul vodu a otřel si ruce do košile. Byl připraven na všechno.

Otevřel dveře koupelny a první, nač mu padl pohled, byl Cas stojící vedle stolu. V tom svém ztraceném baloňáku, povýšeně vzpřímený a vypadající tak… tak… k zulíbání. Fuj, to byl strašný výraz. A strašný, rozčilující pocit vědět, že se ho nemůže dotknout. Jo, to bylo to, co ho teď skutečně štvalo. Ne nějaké vydírání, ne to, jak na něj byl Cas naštvaný, ale ta potřeba ho obejmout. Připadal si tak neuvvěřitelně hloupě. Kdy naposledy chtěl od někoho něco tak patetického jako pořádné silné objetí? Už si ani nepamatoval, jestli vůbec někdy. Ne, sakra, vážně to nikdy nechtěl, ani s Lissou ne. Měl rád ty chvilky u televize, když jí hodil ruku kolem ramen a toleroval docela v klidu, pokud se k němu po sexu přitulila nebo se přitiskla v posteli k jeho boku, ale nikdy… ne, nikdy nechtěl, aby to bylo naopak. To až s Casem.

Chtěl se zase cítit v teple.

Do hajzlu! Nesměl na to myslet. Zakázal si to, důrazně a pevně a ten zákaz zněl v jeho hlavě docela jako něco, co by řekl táta. A to mělo stále svou váhu. Přesně s jeho hlasem znějícím v myšlenkách, si přitáhl židli ke stolu a posadil se na ni. Pokud to anděl do teď neudělal, měl jednoduše smůlu, bude stát. Nebo si mu mohl Cas sednout na klín. Bože, to by bylo tak skvělé, kdyby se mu anděl posadil na klín. Znovu by mohl vdechnout tu jeho dokonale čistou vůní… cítit jeho tělo proti svému… sakra. Nemysli na to, Deane, nemysli. Tohle všechno jsi měl a ztratil to díky vlastní zbabělosti. Kdo nemá koule na to být sám sebou ani před rodinou, prostě o všechno přijde. To byla jasně daná věc. Jen kdyby dával Cas další šance…

Ošil se. Jasně cítil v zádech intenzivní pohled. Nepatrně se obrátil přes rameno a střetl se s jasně modrýma očima, které mu vypalovali díru ze strany do hlavy. 

„Fajn, že ses dostavil, Deane,“ prohlásil Sam mírně uštěpačně, jako kdyby snad v koupelně strávil měsíc, „Přečetli jste si složku, které jsem vám dal?“
„Jakou složku?“ zeptal se zamračeně, jelikož si jen matně vzpomínal, že mu Sam před odjezdem něco jako složku hodil na stůl hned vedle sklenky s pitím. Nechal ji tam ležet, aniž by ji otevřel.

„Ano,“ zaznělo vedle něj prostě, krátce a klidně.

„Dobře, pro Deana to zopakuji,“ řekl Sam a obrátil k němu laptop na jehož obrazovce byly obrázky pěti lidí evidentně vytažené z nemocničních karet, „Během posledních necelých dvou měsíců se tu ve městě vyskytlo pět případu lidí, kteří náhle ztratili vědomí. Stalo se to na různých místech a v různý čas. Někteří byli doma, jiní na pracovišti, jedna z žen zrovna vyzvedávala svého syna z opoledního treningu a nikdy neopustila svoje auto. Podle lékařských zpráv nemají na těle žádné zjevné známky útoku nebo zranění…“

„To si musíme zkontrolovat sami,“ zahučel napůl pro sebe.

„Přesně,“ kývl bratr hlavou, „Lékaři nevědí, po čem se dívat, my ano, ale v jednom bych jim věřil. Ani jeden z nich není v bezvědomí. Technicky vzato nejsou při vědomí, ale není to žádný druh klasického kómatu, pouze se nacházení ve fázi rem spánku, ze kterého se je nepodařilo probudit žádnými dostupnými prostředky.“
„Džin?“ navrhl. Bylo to první, co ho napadlo.

„Myslel jsem na něj, ale všechny oběty se dostali do nemocnice nebo alespoň pět z nich. Jak by se na nich krmil? A proč by jich měl tolik? Týdny se živí na jedné, na co jich mít pět?“

„Pokud to není jeden z doktorů,“ přednesl teorii, která se mu právě objevila v hlavě, „Může se za něj maskovat a mít tak k chutnému soustíčku pořád přístup.“

„To beru, ale proč se jedna z obětí probrala?“ nadhodil Sam otázku a zvětšil jednu z fotografií. Byl to muž tak kolem čtyřicítky, na kterém nebylo nic výjimečného. Už začínal trochu plešatět a mohl by shodit pár kil, ale jinak prostě nic. Ne že by to mělo nějaký vliv na to, jestli ho bude chtít džin nebo jiná obluda sežrat. Moc často nevídal, že by měli příšery nějaký konkrétní vkus na to, jestli byli lidé malí, velcí, hubení, tlustí, plešatí nebo s hárem. Spíš jim většinou záleželo na kvalitě vnitřních orgánů. Jó, jó, srdce z tlouštíka bylo podle vlkodlaka stejně dobré jako z hubeňoura. Jednu věc měli ale všechny nestvůry společné – nenechali si jen tak utrhnout sousto od huby. To ne. To se musel člověk kurevsky snažit, nasazovat vlastní život, aby jim jídlo sebral ideálně dřív, než stačilo umřít.

„Tak to džin nebude,“ usoudil nahlas a sklonil ke své tašce pohozené na zemi. Měl tam v kapse zastrčený energy drinky. Byly to hrozný sračky chutnající jako ta příšerná pouťová lízátka, co je člověk jednou s odporem snědl a zapil pivem a pak je cítil podruhé, když se mu drala z krku někde za hlučnou atrakcí, ale pomáhaly mu dostat se z kocoviny.

Vytáhl plechovku zteplalého pití a otevřel ji.

„Když to teď vypiješ, tak nebudeš celou noc spát,“ upozornil ho Sam.

„Drž hubu, kvočno,“ zamumlal nazpět a zhluboka se napil, snášeje bratrův nesouhlasný pohled, „Asi budu zvracet předem… ale co čarodějnice?“

„Čarodějnice neproklínají náhodně a já zatím nenašel žádnou zjevnou spojitost mezi oběťmi. A hlavně, opět, proč by nechala pana Clinta být?“

„Prokletí nemusela zlomit stejná čarodějnice, která ho uvalila,“ ozval se Cas poklidně, což donutila Deana sebou trhnout a strnout, jak se ze všech sil snažil se k němu neotočit a nepodívat se na něj.

„Máš na mysli jeho ženu?“ zeptal se Sam spíš řečnici.

Mohl cítit, jak anděl za jeho zády přikývl. Nějak, nějakým svinsky záhadným způsobem se mu doslova objevil před očima jeho obraz, jen nepatrně sklání hlavu v přikývnutí a pak ji opět zvedá a jeho oči… ty zatraceně jasné oči se modře zalesknou. Dech se mu zadrhl v krku, napnul se ještě víc, než když Cas promluvil a stiskl plechovku.

Uslyšel nepříjemně hlasité zavrzání hliníku a tak se donutil sevření uvolnit. Mohl plechovku zmáčknout stejně snadno, jako kdyby byla z jemného papíru a vážně nestál o to mít její přeslazený obsah všechen v klíně. Měl tu jen tyhle jedny pohodlné kalhoty, které už dva týdny nepral, takže konečně přestaly smrdět jako dezinfekce a levné mýdlo. Sakra! Stejně si je pocintal, protože jakmile stisk povolil, jeho ruka se začala třást a pár kapek cukrované vody s kofeinem mu dopadlo na koleno.

Zasraná práce! S takovou nemohl ani střílet nebo….

Prudce sebou škubl, když náhle na zádech ucítil cosi teplého a do nosu se mu dostala vůně koláče. Stočil hlavu k oknu, jestli náhodou není otevřené a netáhne skrze něj vůně z nejbližšího bistra nebo stánku. Nebylo, ta vůně přišla jen tak z ničehožnic. Zatraceně, ale stejně… Dal by si koláč. Bože, sladký koláč, vonící jako ty, které si pamatoval z dětství a… Castiel? Divné, ale přesné. Koláč na čisté trávě po dešti. Už měl asi halucinace z míchání chlastu a těch energetických sraček. 

Potřásl hlavou a trochu se na židli ošil. Teplo neustupovalo a vlastně, aniž by chtěl, způsobilo, že jeho strnulost prostě zmizela. Usrkl pití a nahrbil se. Uvolněnější než před chvílí, dokonce dokázal i vrhnout krátký pohled po Casovi.

„Ano. Jeho žena by mohla být součástí zdejšího covenu, stejně jako některý z příbuzných ostatních obětí. Jiné čarodějnice se často pokušení rozbít cizí coven přes příbuzné čarodějnic, se kterými mají spor,“ rozvedl anděl svůj souhlas.

„Počkej, myslíš si, že tu působí celý coven čarodějnic?“ nevydržel to a přímo se Case zeptal, což bylo snad poprvé od jejich diskuze v kuchyni, kdy s ním skutečně promluvil. Sakra. To bylo divné, i to, jak k němu Cas pomalu obrátil hlavu a naklonil ji na stranu.

„Cítím, že v tomto městě nepracují přírodní zákony tak, jak by měli. Přítomnost Nemetonu nebo jiného čarodějnicím zasvěceného místa by moje pocity objasnilo.“

„Páni… hnus tu nejspíš nabere na obrátkách,“ zamumlal si pro sebe a znovu usrkl anergeťáku. Posvátná místa čarodějnických covenů byla obvykle hromada starých i nových kostí, v nejlepší případě nějakých zvířat, hnijící a sušené orgány, zase v lepší případě jen zvířecí a všelijaké další nechutné sračky a tělní tekutiny všeho druhu. Co se týče Nemetonu, nějakého toho dobrého místa v podobě velkého stromu a sboru hodných druidů… jo, tak ten považoval za pohádku pro děti.

„Kdyby to tak bylo, tak by složení obětí ukazovala na smíšený coven. Ty jsou vzácné,“ namítl Sam.

„V této době jsou. Dříve tomu tak nebylo.“

Proti takovému jednoduchému prohlášení od anděla se dal těžko protestovat. I celá knihovna Strážců slova byla proti Casovým znalostem nadpřirozena jako dětská knihovnička plná leporel.

„Nerad to říkám, ale beru čarodějnictví jako první pracovní verzi. Všichni pro?“ zeptal se, pohlédl nejdřív na Sama a pak krátce i na Castiela. Ani od jednoho se mu nedostalo nesouhlasu, tak to hodlal uzavřít. Hlava ho bolela víc než před pár minutama a ta zvláštní vůně společně s teplem z pokažené klimatizace, ho začínala uspávat dokonce i přes prázdnou plechovku od energetického drinku. 

„Fajn. Porada Fénixova řádu je rozpuštěna a já jdu spát,“ uzavřel to docela, krátce a rezolutně, a zvedl se ze svého místa, zanechávaje tam ty dva bez toho, aniž by se otočil. Jeho kroky mířili rovnou do koupelny.

Potřeboval… potřeboval studenou sprchu, být daleko od Case a vyspat se. Jo, přesně to potřeboval, pokud měl tuhle věc zvládnout.

Zavřel za sebou dveře a… náhlá zima ho úplně ochromila. Jako kdyby vypadl z imaginární bubliny tropického tepla rovnou do akrtické zimy. Sakra! Otřásl se a přitáhl si flanelku k tělu. Jo, jasně, jako kdyby balení se do košile k něčemu bylo. Nebuď taková slečinka, Deane, napomenul se a pustil cípy košile, které k sobě přitahoval. 

Zima byla přeci to, o co si tak vehementně přál, takže si ji měl patřičně užít.

°°0°°

Jeho mladší zkurvený bratr, zvaný přáteli taky Sam měl zase naprostou pravdu. Ležel tu, poslouchal jeho chrápání a nemohl usnout. Jak se zdálo, nespavost se stala v poslední době jeho věrným psem. Už se ani nesnažil usnout. Akorát to bylo zatraceně k vzteku.

Potichu vstal z postele, tak aby neprobudil Sama, popadl svou bundu a stejně tiše za sebou zaklapl dveře. Noc byla teplá, klidně mohl jít do baru a ani svým návratem Sama nerušit. Nebo si jen naproti přes ulici koupit karton piv, dřepnout si tu k zdi na zem a pít, zatím co bude sledovat projíždějící auta. Jo, svítící neonový nápis, prosvítající mezi růžovými keři a hlásající ‚Non-stop samoobsluha‘ byl vyloženě jako svatý grál. Jenže jeho pozornost vzápětí připoutalo docela jiné světlo. Daleko menší, ale přesto lákavější. Jen tenký proužek světla prosvítající mezi záclonami Casova pokoje. 

Pomalu se vydal tím směrem. Zastavil se u okna, tak, aby viděl dovnitř, ale nebyl vidět, a nahlédl.

Cas seděl na posteli, úplně oblečený, dokonce včetně baloňáku, na klíně měl položenu velkou plechovku buráků v medu a sledoval malou televizi zavěšenou v rohu místnosti. Vypadal tak zatraceně v pohodě. Prostě si tam seděl a čuměl na televizi. 

To bolelo.

Zatnul ruku v pěst a zaskřípal zuby. Chvíli to vypadalo… předtím, jak sem přijeli, že je na tom stejně zle jako sám Dean, takže by teď měl trpět nějakou andělskou nespavostí, místo toho… Na co tak zajímavého se do hajzlu díval, že mu to pomohlo dokonce zapomenout? Zeptal se sám sebe a trochu víc vyhlédl, aby viděl na televizi, kde běželo… Stupidní noční vysílání reality show. Koho vůbec sakra zajímalo dívat se na spící lidi?! Jo, Case nejspíš ano, měl na to nějakou speciální úchylku. 

Rázně a hlavně rozhněvaně, přistoupil ke dveřím pokoje a zaklepal.

Neslyšel Case přijít ke dveřím. Nikdy ho neslyšel, dokud mu nepromluvil rovnou za zády a vůbec nezáleželo na tom, že už se neuměl přenášet. Měl nejspíš na botách speciální plyšové návleky. Nebo čert věděl, jak to dělal. Ale stejně, i když čekal, že ho neuslyší, překvapeně strnul, když se před ním najednou objevila Casova tvář. A zatraceně netušil, co by měl říct.

„Ahoj,“ vypadlo z něj chraplavě. Pozdravit byl základ, že ano? Ani nespočítal kolik si v dětství vysloužil pohlavků od táty i od Boobyho jen za to že nepozdravil. Dokonce i lidi na které jste naštvaní si zaslouží váš pozdrav. Hej! Démoni taky, pozdrav a rozloučení, předtím než jim podříznete krk.

„Deane,“ řekl Castiel klidně, neutrálně, skoro odtažitě a zůstal stát v průhledu do pokoje.

„Můžu dovnitř?“ zeptal se a opřel se rukou o dveře. Už měl pár zkušeností v tom, jak se dostat kam chtěl, ale snažit se napůl násilím otevřít dveře andělova pokoje, bylo jako pokoušet se vlastní silou odtlačit čínskou zeď. Bylo mu jasné, že pokud ho Cas nebude chtít pustit dovnitř, jednoduše se dovnitř nedostane a nebude moci… co vlastně? Mluvit asi. Sakra jo, chtěl mluvit. Kdo by to byl řekl, že Dean bude mít najednou takovou touhu povídat si o citech a dalších sračkách s andělem, který občas za den neřekl víc než ‚Dobré ráno‘ a ‚Dobrou noc‘. Někdy ani to ne.

„Nejsem si jistý, jestli tě chci pustit dovnitř,“ řekl Cas po krátké pauze na přemýšlení, nicméně, než stačil Dean něco říct nebo zareagovat, ve skutečnosti ustoupil od dveří a otevřel je dost na to, aby se jimi dalo vejít do pokoje.

Dveře za ním kleply a Castiel ho obešel, dávaje mezi nimi vzdálenost nejméně na tři kroky. Zatraceně on! On, který nedokázal pochopit, že stát ve dveřích koupelny a zírat na někoho, zatímco si čistí zuby, je nejen neslušné, ale hlavně strašidelné? 

„Proč jsi přišel, Deane?“ zeptal se, opakujíc už podruhé v krátké době jeho jméno. Určitě to dělal naschvál. Musel vědět, že pokaždé, když to udělal, přeběhl Deanovi mráz po těle hezky od konečků prstů na noze až po nos.

„Chci jen vědět, jak dlouho na mě hodláš být naštvaný?“ zeptal se… no, popravdě na něco, nač se ptát vlastně nechtěl. Jenže nemohl jinak. Ne, když viděl, jak zatraceně povýšeně se Cas tváří. Jo, dobře, fajn, měl pravdu, když chtěl aby o jejich vztahu řekl Samovi. Zasloužil si víc, než být nějaké špinavé noční tajemství. Sakra, byl to přece Cas! Jenže to, jak si to vynucoval… jak rozmazlená hysterka.

„Jakožto anděl se dokáži hněvat i stovky let.”.

Uchechtl se. Úžasná sranda, fakt že ano. Na to měl zrovna náladu vtipkovat.

„Tak to se ti nevyplatí, zlato, protože tak dlouho žít nebudu,“ odsekl prudčeji, než vlastně chtěl, ale zároveň se zadostiučiněním, protože mu tím musel vzít vítr z plachet.

„Na tom nezáleží. Tvá duše je věčná stejně jako i já,“ řek prostě, což naopak vzalo Deanovi veškerou sílu se nějak bránit, alespoň do chvíle, než Cas pokračoval, „A já nejsem… naštvaný. Nechci být naštvaný,“ upřesnil, zdůrazňujíc poslední slovo jako něco velmi důležitého, „ale nejsem si jistý jak… přestat být naštvaný.“

„Casi…“
Nedostal se ke slovu, protože anděl postoupil o krok dopředu a zmenšil vzdálenost, které je dělila. Konečně.

„Schází mi možnost mluvit s tebou, dotknout se tě a být s tebou. Myslím, že se mi stýská po tvé samotné přítomnosti. Ale také se cítím… ukřivděný a uražený tím, že se za mne stydíš, i když chápu, že některé mé minulé činy si zaslouží, aby se za mě člověk jako ty styděl.“

Zamrkal. Co to kurnik…? Úplně poslední věc, kterou by v životě udělal bylo, skutečně se stydět za Castiela. Byl to anděl, proboha! Dobře, dobře, většina andělů byli pěkní zkurvysyni o které by si kolo neopřel, ale ne Cas. Jasně, byl to trochu podivín a ňouma, jenže na tom nezáleželo. Jemu ne. Vypadal občas jako povrchní pitomec, když se honil za každou pěknou sukní ze které čouhali krásné nohy nebo když zíral do výstřihů jako dvanáctiletý, a věděl, že tak vypadá, ale nebyl. Třeba Lisa. Miloval ji, svým způsobem, jiným než Cas, ale nebyl s ní, protože byla krásná – i když krásná vážně byla – nýbrž proto, že to byla prostě ona. Na tom záleželo.

„Nestydím se za tebe,“ popřel, jak doufal, důrazně. I když, kdo věděl… možná bylo v jeho hlase slyšet skutečný stud, jenže to nebyl stud spojený s Casem. Bohové, to nikdy. Styděl se sám za sebe, za svou zbabělost a neschopnost být sám sebou. Ať to znamenalo cokoliv. Ať to třeba znamenalo že je teplej jako polední slunce.

Castiel naklonil hlavu mírně na stranu a hleděl na něj svýma jasně modrýma očima, kterýma jo, rozhodně mu nahlížel do mysli a pátral po lži. Neuhnul pohledem. Neměl to rád, vlastně spíš nesnášel, když anděl dokázal prohlédnout jeho lži, protože nechtěl, aby Cas věděl, kdy říká, že je mu dobře i když nebylo, ale tentokrát udělal výjimku. Nechal ho. Bez řečí, opláceje mu pohled bez mrknutí, ruce pevně sevřené v pěst.

„Potom; je to kvůli mé nádobě?“ položil Cas další otázku a krátce shlédl na své tělo, „Je mužská a ty jsi nikdy netoužil po jiném muži. Byl bys raději, kdybych měl ženské tělo? Bylo by pak pro tebe snazší říct o nás Samovi?“

První odpověď kterou měl na jazyku bylo, že by to bylo sedsakra snazší, kdyby byl Cas žena. Netápal by v takových sračkách, jako byly úvahy o vlastní sexualitě místo užívání si sexu. Ale zároveň ne, rozhodně ne…
„Nemůžeš jen tak změnit tělo,“ namítl. Ne proto, že by nevěděl, že tělo změnit může, jako spíš proto, že se mu nápad na změnu Castielovy nádoby vůbec nezamlouval.

Samozřejmě, že to Cas nepochopil. Jak by on taky mohl.

„Ve skutečnosti mohu, Deane. V této nádobě mě nedrží nic skutečného, kromě… nostalgie,“ dodal se zvláštním tónem v hlase, který, jo rozhodně zněl nostalgicky, „Mohl bych si najít ženskou nádobu, ale neudělal bych to rád. Toto tělo patří jenom mně. Nemusím se o něj dělit s nikým jiným a to není něco, co se andělovi poštěstí. Ale jsem…“ drobně pokýval hlavou a uhnul na krátko očima, přesně jak to dělal, když se snažil vyjádřit něco, co se mu špatně říkal, „ochoten uvažovat, že si opatřím ženskou nádobu, pokud by to bylo to, co chceš.“

„Nechci, abys měl jiný tělo, Casi, já…“ ztichl. Jednoduše neuměl a vlastně ani nechtěl nahlas vyjádřit, co ho skutečně nutilo děsit se okamžiku, kdy se o nich Sam dozví. Bylo trapné, že mu bylo něco trapné. Sakra! Bylo mu trapné říkat, že se bojí, že z něj bude slabá buzna, pokud se někdo dozví, že spí s mužem, protože viděl docela jasně… úplně to měl před očima… jak anděl nakloní hlavu na stranu a pak svým hlubokým hlasem, plným přesvědčení tak silným, že se s ním nedalo polemizovat, řekne něco jako ‚homosexualita není hřích‘ nebo ‚Bůh má jistě na starosti důležitější věci, než se zajímat, s kým lidé mají sex‘ či jinou podobně důležitou hovadinu. Už to od něj slyšel. Přesně tohle. Přesně tyhle dvě věci, i když to byl tenkrát jen komentář k diskuzi mezi politiky. 

Pak by dodal něco o tom, že Sam je chápavý a nebude mít žádné námitky a sakra, měl by pravdu. Samybyl někdy tak chápavý, až z toho šla hrůza. Vzor všech společensky uznávaných ctností se svou dobře skrytou temnou stránkou. Jo, to byl jeho malý bratříček, před kterým neměl nic tajit a před kterým se neměl stydět, ale styděl. Nechtěl v jeho očích klesnout na ceně, ale ani nechtěl přijít o Case. O to víc, co mezi sebou měli, než jen přátelství.

„Řeknu mu to,“ vyšlo mu z pusy k jeho vlastnímu překvapení, „Než dokončíme tenhle případ, řeknu Samovi o nás dvou.“

Cas naklonil hlavu na stranu a mezi obočím se mu udělaly dvě vrásky… docela dost roztomilé vrásky.

„Dáváš mi své slovo?“ otázal se velmi vážně, až směšně vážně vzhledem k tomu, že byli v zatuchlinou zapáchajícím motelovém pokoji, byla jedna ráno a nad nimi v telce zrovna běžel super cenzurovaný sex pod peřinou. Byla to kuriózní situace, ale přistihl se, že přikyvuje.

„Jo, máš ho mít.“ Pokud to bylo to, co chtěl, potom mu to dá.

Bylo tu chvilkové zaváhání, další záblesk modrých očí, než se Castiel široce a nefalšovaně usmál. Doslova a do písmene se rozzářil, jen silueta křídel a ohavně pálící oči na jeho straně, chyběly. Ne, fajn, až tak nezářil, ale Dean si byl jistý, že cítí jeho radost a spokojenost. A teplo šířící se po celém jeho těle společně s vůní koláčů, která k nim musela prosakovat klimatizací. Vážně potřeboval nutně vědět, kde je tu pečou. Právě teď byl na jeden kousek ideální čas.

„Věřím ti, Deane,“ zopakoval jeho jméno, tentokrát jako pohlazení, které ho donutilo se stupidně usmát.

Na chvíli mu úsměv vydržel a pak to bylo náhle trapné. Pořád byli ještě v motelovém pokoji. Pořád ještě na obrazovce nad Casem běžel záběr noční kamery ukazující pohybující se zadek rýsující se pod tenkou dekou. A jo, pořád ještě měli půl noci před sebou a prázdné ruce. Prostě trapné. Dost na to, že i Casova záře pohasla a anděl nerozhodně přešlápl z nohy na nohu.

„Znamená to tedy, že jsme opět… pár?“ prolomil Cas tíživé ticho otázkou, která celé situaci ještě přidávala na trapnosti.

Zamrkal. Ha! Spíš se měl zeptat, jestli někdy začali být pár. Oficiálně. Nejspíš jo, někdy během ohmatávání se na pohovce doma v bunkru a vykouřením u pracovního stolu. Tehdy někdy začali být pár. Nebo možná až ve chvíli, kdy se poprvé pohádali. Byli pár, určitě byli.

„Jo, řekl bych že jo.“

„V tom případě bych chtěl vyzkoušet to, čemu lidé říkají usmiřovací sex,“ řekl Castiel opět tak vážně, jako kdyby plánoval strategii boje proti pekelným hordám hrnoucím se na ně během nějaké další apokalypsy.

Uslyšel příznačné bouchnutí, to když mu z žaludku a ze srdce vypadly dva obrovské kameny, o kterých ani netušil, že je tam má a pak náhle pocítil volnost. Zasmál se. Sex na usmířenou! K čertu jo, ten by rozhodně chtěl.

„Už sem se začínal bát, že to ani jeden z nás nenavrhne,“ řekl ulehčeně, udělal dva kroky a přitáhl si Case za klopy baloňáku k sobě do polibku.


Skrytá křídla 2. kapitola

4 komentáře: „Lov mezi růžemi – 1. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s