Lov mezi růžemi

Lov mezi růžemi – 2. kapitola

Mobil na nočním stolku začal pípat. Poslepu vypnul buzení a protáhl se, aby hned zaznamenal, že něco není v pořádku. Něco důležitého v místnosti chybělo. Co, mu došlo asi tak pět vteřin na to. Neslyšel Deanovo sprosté nadávání a mumlání z polospánku, kterým si stěžoval na Samův údajně otravný zvyk vstával v šest hodin ráno. Obrátil hlavu a podíval se na Deanovu rozházenou a samozřejmě prázdnou postel.

Bylo by opravdu divné, že by Dan vstával tak brzo. Daleko spíš nemohl usnout potom, co do sebe včera večer nalil celý energeťák a tak se někdy uprostřed noci vydal do baru a ještě se z něj nevrátil. Nebo zakotvil v posteli nějaké náhodné ženy, kterou ten večer potkal.

Nevybral si ke svým nočním toulkám nejlepší čas. Jindy míval dostatek sebeovládání, že alespoň první noc po příjezdu do motelu dokázal zůstat střízlivý a nevyhledávat pochybnou společnost neméně pochybných žen. Nebylo ale na něm, aby si stěžoval, na to byl až příliš zvyklý na bratrovo chování a vlastně mu do dávalo možnost v klidu vstát, aniž by Dean komentoval všechno, co dělá.

Zašel si do koupelny, aniž by za sebou musel zavřít dveře na kliku a muset být velmi potichu. A mohl si i v klidu zacvičit. Tak trochu, přinejmenším, protože dveře zaskřípaly a otevřely se přesně ve chvíli, kdy byl uprostřed sklapovaček. Zarazil se jenom na pár vteřin, pouhý jeden krátký pohled koutkem oka ke dveřím, aby se přesvědčil, že je to skutečně Dean a pak plynule pokračoval.

„Brý ráno, sluníčko,“ pozdravil ho Dean neobvykle vesele, odložil na stůl velkou bílou krabici a vedle na židli položil papírovou tašku, „Zkoušíš si uhnat kýlu?“ popíchl ho okamžitě, padl na židli a otevřel krabici.

„Snažím se… ji… nikdy… nemít,“ odpověděl mezi počítáním a vehementně se při tom snažil pokaždé se nepodívat na poněkud nechutný obrázek Deana, který si doslova cpal celou koblihu do jedné své tváře, takže se podobal napůl nažranému křečkovi. Nemohl za to, ale způsob, jakým jeho bratr jedl, mu vždycky připomínal zvířata. Maso z kostí trhal jako krokodýl, koblihy si cpal do tváří jako křeček a k zelenině přistupoval jako rozmazlená koza.

Dokončil poslední cvik, vyhoupl se na nohy a sál ho po tričku, které na sebe provizorně natáhl, než se půjde osprchovat.

„Kdes celou noc byl?“ zeptal se, ač věděl, že toho asi bude litovat. Nezřídkakdy po takové otázce následoval i půl hodiny a víc trvající příběh, ve kterém mu Dean popsal celý svůj večer. Někdy tak detailně, že by to mohl sepsat a mít úspěch na nějakém literárním pornografickém fóru. Nejsmutnější na tom bylo, že věděl o Deanově sexuálním životě víc, než o svém vlastním.

„Nikde,“ odvětil Dean a vystřídal tvář do které si nacpal druhou koblihu, jen štěstí že tu první stačil spolknout, „Vstal jsem brzo a doběhnul pro snídani. Dáš si?“ vyzval ho postrčením krabice víc k okraji stolu, aby si nabídl osmažený instantní návod na ucpané cévy, politý silnou vrstvou čokoládové nebo jahodové polevy a nebo posypaného cukrem.

„Ne, díky. Ale kafe si mi mohl přinést,“ konstatoval s mírnou výčitkou.

„Však jo. Tam v tašce máš nějakou králičí stravu a tu břečku, co se jmenuje latté se sojovým mlíkem,“ pokynul Dean k tašce.

Překvapeně pozvedl obočí a otevřel tašku, aby v ní skutečně našel to, co Dean říkal. Salát z chladícího boxu v samoobsluze, takový ten s krutony a kuřecím masem a vejci nahoře, půlku baleného celozrnného chleba a vedle kelímek s pitím. Ty první dvě věci by si k snídani asi nevybral, alespoň ne dneska, ale skutečné latté docela rád vyměnil za tu instantní břečku, kterou by si jinak musel udělat. A hej, na Deana to byl úctyhodný výkon v sebeobětování pro něco takového dojít. Obvykle tvrdil, že se stydí vůbec stát u stejné poklady a platit jejich nákup dohromady, zvláště když Sam zjistil, že přibral víc, než je zdrávo a snažil se to shodit. 

Vytáhl své latté, otevřel ho a upil. Byla docela dobré. Ne dokonalé, ale nad obvyklé poměry maloměsta, protože, jak dělali v maloměstech opravdu výborné koláče – v tom měl Dean zcela jistě pravdu – a ještě lepší saláty z čerstvé zeleniny a ovoce, nebo měli skutečně skvělé sýry, téměř nikdy nedokázali uvařit skutečné latté. S tímhle byl docela spokojený.

Podíval se na Deana, který mu ochotně vyndal jeho salát a položil na jeho místo k protější židli. Tohle už znal. Byl to Deanův způsob, jak se mu omluvit za to, jak včera vyletěl.

„Nemusel si mi tohle všechno nosit jako omluvu. Nejsem na tebe naštvaný,“ řek otevřeně, velmi dobře si vědom, že tím Deanovi způsobil mírně přidušení koblihou.

„Neomlouvám se. Jen jsem byl venku a nechtěl, abys padnul hlady, blbečku. To je to, co starší bratři dělají,“ zahuče, popadl Samovo na stůl dříve položené kafe a napil se. Jeho výraz se okamžitě změnil v absolutní zhnusení, ale nekomentoval to víc, než výmluvným pohledem směrem vzhůru. Oplatil mu to jistě neméně výmluvně.

„Od chvíle, co jsem byl schopný přijímat pevnou stravu, mě téměř pokaždé, když se naštvu, uplácíš jídlem, Deane. Nejdřív to byly karamelky, potom sendviče s nutelou, potom pivo a nakonec tvoje oblíbené koláče. A teď tohle,“ pozvedl misku se salátem, „Nemusel si mi nic nosit, opravdu se nezlobím.“

„Kdybych tě chtěl vážně uplatit, vnutím ti koblihu. Salát je spíš mučení.“

A byli zpátky u včerejška, včetně toho, že se Dean zamračil a upřel svou pozornost výhradně na koblihy. Řekl si, že to nebude řešit, protože to nemělo smysl. Obrátil se ke své tašce a vytáhl si ručník.

„Jdu se sprchovat. Pak se dohodnem, kam vyrazíme dřív, jestli do nemocnice nebo za rodinami obětí,“ houkl přes rameno při cestě do koupelny.

„Neřekneš, že si musíme promluvit?“ položil mu Dean otázku, když už byl ve dveřích do koupelny.

Otočil se k němu a pozvedl obočí v dotazu.

„Ne, už jsem vzdal snahu z tebe něco páčit,“ připustil upřímně, ne že by ho stále neštvalo, že se s Deanem něco děje, ale opravdu to nemělo smysl, „Když se snažím, naštveš se, pohádáme se a vyčteme si staré chyby, takže nakonec skončíme naštvaní oba. Jsem z toho unavený, Deane. Vím, že se něco děje a že mi něco tajíš, ale taky vím, že se to dřív nebo později stejně dozvím. Tak nebo tak. Máme případ a ten je důležitý. Zachraňování lidí, pamatuješ?“ dodal a dal Deanovi chvíli, aby něco řekl, když to neudělal, zavřel za sebou dveře koupelny a nechal ho tam s jeho kalorickou bombou.

Voda byla kupodivu snesitelná, dokonce se málem opařil jenom jednou a to bylo na motel opravdu luxusní. Problém nastal až ve chvíli, kdy se pokusil otočit kohoutkem a vodu zavřít. Kohoutek byl nejspíš zarezlý a jak byl mokrý, podkluzoval. Nemínil si namočit svůj ručník ani oblečení, zato Deanův… beztak ho nebude dneska ráno určitě potřebovat.

Vylezl ze sprchy, zanechávaje ji stále puštěnou, ovinul si ručník kolem pasu a pootevřel dveře, aby na Deana zavolal. Stačil jen kousek, aby zaslechl z vedlejší místnosti hlasy.

„… snažil jsem se, ale nebyla příležitost,“ řekl Dean.

„Tvrdil si, že mu to řekneš dnes ráno,“ odpověděl mu na to Castiel jednoznačně vyčítavě.

„Říkám, že jsem se snažil,“ otvorem mezi mezi dveřmi uviděl kousek Deana a hlavně jeho přehnané gesto ve kterém rozhodil ruce, „ale řekl mi, že se mnou o tom nechce mluvit. Snad poprvé v životě o něčem Sam nechce mluvit a… musí to být zrovna tohle. Musím počkat na jinou příležitost.“

„Proč mu to nemůžeš prostě říct?“ 

„To je… složité, Casi.“
„Vy lidé děláte z vlastní vůle svůj život složitější, než je.“

„Jo, chápu, kam tím míříš. Řeknu mu to, jasné?“ prohlásil Dean zdánlivě pevně, načež postoupil dopředu, směrem ke Castielovi skrytému ze napůl zavřenými dveřmi koupelny a tak zmizel Samovi z očí. Ticho, které následovalo, bylo zvláštní. Co tam ti dva mohli dělat v takové tichosti?

Počkal pár minut, jestli se něco stane. Když hovor nepokračoval ani se nezdálo, že by anděl chtěl odejít nebo že by se ti dva plánovali posadit ke stolu, pomalu zacouval zpět do místnosti, opatrně za sebou zavíraje dveře, a přistoupil k toaletě. Dean si musel myslet, že se sprchuje a proto je neslyší a Castiel musel veškerou svou pozornost věnovat výhradně Deanovi, jinak by si ho všiml. Byl rád, že se to nestalo. Rozhodně na ně nechtěl vyběhnut a požadovat odpověď, to by vyústilo bezesporu jen v hádku a nic víc.

Jedno spláchnutí muselo všechny ve vedlejší místnosti upozornit, že se chystá vyjít ven. Což taky vzápětí udělal. Docela klidně, jakoby nic neslyšel a nic nevěděl. O to překvapující bylo, že zastihl Deana a Castiela na přesně opačných stranách místnosti, jako kdyby od sebe náhle odskočili a pak utekli každý na svou stranu pokoje. 

„Nazdar Casi,“ usmál se krátce na anděla, než se obrátil na Deana, „Půjčíš mi svůj ručník? Ta sprcha nejde zavřít, zasekla se a kohoutek je kluzký. Stejně ho teď nepotřebuješ a do večera ti uschne.“

„Jasně, v pohodě,“ řekl Dean s falešnou lehkostí a hodil po něm ručník, „Cas navrhoval, že zajde do nemocnice za oběťmi a příbuznými, kteří tam budou, a my bychom mohli skočit za Clintovými, poptat se a porozhlédnout se u nich. Podívat se po místech činu a pak bychom se srazili v nemocnici.“

Krátce pohlédl na Castiela, který bez mrknutí oka sledoval Deana, a pak přikývl.

„Dobrý plán. FIB nebo kontrola nemocí?“

„Podle toho, co nám spíš sežerou.“

„OK, fajn,“ souhlasil, mávnutím ručníku naznačit co jde udělat a vrátil se zpět do koupelny.

Kohoutek šel zatáhnout dobře, když už mu nepodkluzoval pod rukama a mokrý Deanův ručník umístil na sušák ručníků, který tu byl. Pak se na ně zamračil.

Přes své předsevzetí, že se nebude ptát a nebude to řešit, prostě nedokázal odpoutat myšlenky od rozhovoru, který spolu Dean a Castiel měli.

Co mohl být tím tajemství, které před ním ukrývali? Nemohlo to být nic skutečně závažného, vždyť se světem momentálně nehýbala žádná apokalypsa. Nic, co by je mohlo ohrožovat na životě, kromě úplně obyčejného lovu, kdy samozřejmě on i Dean mohli zemřít. Ale po tom všem, co už přežili a s andělem, jež měl sílu vyléčit jakékoliv zranění, se zdálo být nepravděpodobné, že některý z nich jen tak zemře. Opatrnost byla stále na místě, nikdy by se neodvážil nebýt ostražitý a nečekat i ránu do zad, ale musel racionálně připustit, že oproti jiným lovcům mají velkou výhodu. 

Muselo to tedy být něco osobního charakteru. Nenapadalo ho co, snad jen kromě toho, že ho chtějí vyhodit z Bunkru, což by nedávalo smysl. Občas si v tom malém, uzavřeném prostoru bez oken, lezli na nervy a stíhala je ponorková nemoc, ale většinou vycházeli dobře. Zrovna před třemi dny se s Castielem dívali večer na filmy a, i když byl čímsi viditelně naštvaný, k němu samotnému se chovali… no přiměřeně. Asi tak jako vždycky. Neuměl si představit, že se anděl uměl tak přetvařovat a nabízet přátelství a úsměv, aniž by ho myslel vážně. Takže ne, tohle byla vyloženě blbost. 

Možná si vzájemně konečně vyznali city a vyřešili svoje nekončící sexuálně-romantické napětí, které by už vydalo na román délky Rozumu a citu. Ale něco takového byl opravdu směšně nemožné! Ti dva nebyli nikdy schopni vytáhnout hlavy ze svých zadků a pořádně se na sebe podívat. Dean byl až příliš uzavřený v ulitě toho, co znamená být opravdový chlap, aby si přiznal, že milovat jiného muže by z něj neudělalo méně ‚chlapáka‘. A Castiel byl… Sam popravdě netušil, jestli je anděl vůbec schopný milovat romantickosexuálním způsobem. Měl sex, jednou, když byl ‘člověk’, to bylo vše. A ani tehdy o sex vlastně nejevil aktivní zájem nebo ostatně o ženy či muže. Dobře ho tehdy sledoval, když společně zavítali do baru nebo třeba jen šli po ulici. Na nikoho se nepodíval déle než bylo nezbytně nutné, aby si ho prohlédl a jeho oči nebloudily po ženských prsou nebo zadcích. Popravdě si ani nedovedl představit, že by bytost velikosti mrakodrapu, tvořená čistou energií, měla sexuální zájem o lidi. Tedy pokud samozřejmě nebyli v lidských tělech, pak viděl potenciál v přijmutí čistě instinktivních nutkání lidského těla. 

Oni dva spolu byli nereálná myšlenka a i kdyby přece – v duchu se zarazil a jeho myšlenky potemněly – bylo by to zlé. Bylo rodinným prokletím, že jejich vztahy končily katastrofou. V tom lepším případě zlomeným srdcem a rozdrásanou duší a v tom horším smrti toho, koho některý z Winchesterů miloval. Nedala se tomu prokletí vzdorovat, sebevíc se snažil a že on se snažil. I Dean se snažil. Nedokázali uniknout. Možnost, že by se jednomu z nich něco stalo… že by o jednoho z nich přišel, byla téměř nevyhnutelná a tím děsivá.

Teď si byl jistý, že musí vědět, jestli je toto jeho podezření správné nebo se, jak doufal, mílí. S tímto předsevzetím také o půl hodiny později, už v obleku, s falešným odznakem v kapse a salátem na klíně, usedl do Impaly. Všechno bylo přesně tak, jako vždycky. Dean si pod vousy brblal o tom, že v botech k obleku se špatně řídí a Castiel se tak jako vždy usadil na zadní sedadlo, doprostřed, takže bylo ve zpětném zrcátku dobře vidět, jak se ztraceným pohledem vyhlíží ven z okna. Jednoduše nic zvláštního.

Někdy v půlce cesty k nemocnici a potom, co dojedl salát, vzdal snahu zjistit cokoliv z toho, jak se ti dva tváří. Bylo to vlastně vůbec směšné zkoušet. Dost těžko by zrovna oni po sobě vrhali zamilované pohledy a častovali se roztomilými přezdívkami. Ani jeden z nich na to nebyl ten správný typ.

Dean stočil auto kolem dvou obrovských keřů růže na nemocniční parkoviště. I když měl myšlenky stále u Deana s Castielem, nemohl si těch keřů nevšimnout. Nebyly ani zdaleka první, které po cestě městem viděl. Snad v každé zahradě i podél ulic rostly keře růží s velkými růžovými květy. Pokud si nějaké město opravdu zasloužilo přízvisko ‚Město růží‘ tak toto kupodivu opravdu ano.

„Než oběhneme všechna místa činu, bude nám to trvat alespoň celé dopoledne. Zvládneš to tu sám, Casi?“ zeptal se Dean, když úhledně vklouzl na jedno z volných míst a zastavil.

„Budu v pořádku,“ uvedl Castiela vystoupil bez dalšího slova za auta. Ani se neobrátil a rovnou zamířil k nemocničnímu vchodu.

„To jsme si zase pěkně popovídali,“ zahučel Dean a opět nastartoval.

„Když se vy dva hádáte, je pak vždycky ještě výřečnější, než obvykle,“ podotkl, nenápadně tak připomínaje jakýkoliv spor spolu ty dva měli a také tajemství, které ten spor evidentně způsobilo. 

„My se nehádáme.“

„Z mého místa to vypadalo jinak.“

„Fajn, máš pravdu,“ uznal Dean a krátce po něm střelil neurčitým pohledem, „Trochu jsme se hádali, ale už jsme to vyřešili.“
„To je dobře,“ ocenil a na chvilku se odmlčel, než pokračoval, „Dneska ráno, když jsem tě přerušil, chtěl jsi mi říct, o čem jste se hádali?“

„Nééé!“ protáhl Dean odmítavě, ale udělal to až moc rychle, „Není to nic, co bych chtěl rozebírat ještě s tebou. Jen taková prkotina.“

„Když je to prkotina, můžu alespoň vědět, co to bylo?“ zeptal se, načež zvedl ruce ve smířlivém gestu, „A přísahám, že se o tom s tebou nebudu pokoušet víc mluvit.“

Dean se odmlčel a vypadal, že váhá, jestli pokračovat. Prohnětl kůži volantu tak silně, že mu zbělely klouby a pak ji zase pustil, když se evidentně násilně ovládl a sundal jednu ruku úplně z volantu, aby mohl ukázat jaký je frajer, že dokáže zatáčky projíždět zlehka, jen s jednou rukou na řízení.

„Víš, jak je teď v Californii ten proces s tím sériovým vrahem? Není to démon ani jiná potvora, jenom chlap, kterýmu přeskočilo a zabil pět žen.“

Sam souhlasně přikývl.

„Vím, dívala jsme se na to a shledali, že to není náš případ.“
„Jo, tak navrhují pro něj samozřejmě trest smrti. Já si myslím, že je to správné, takoví jako oni by se měli odeslat do pekla co nejrychlejc. Cas,“ mávl rukou jak zdůrazňoval, co se chystal říct, „tvrdí, že se trest smrti dá chápat jako pomsta a ta zase může být hřích. Tak, to je celé.“

Zamrkal, nejistý tím, jestli to Dean myslí vážně nebo je to výmluva. Jako výmluva to na něj bylo až moc hlubokomyslné, i když ne proto, že by to pochopit nedokázal nebo o něčem tak vážném nepřemýšlel, nýbrž proto, že to vyloženě odmítal rozebírat. Vždycky tvrdil, že mají kolem sebe dost nadpozemských sraček o kterých musí přemýšlet, aby se ještě zabývali těmi pozemskými. Na druhou stranu v případě Castiela se tomu nedivil ani trochu. On měl rozhodně sklony k filosofování.

„No… musím přiznat, že bych nikdy neřekl, že se zrovna ty budeš zabývat takto závažným morálním dilematem,“ připustil stále ještě zaskočeně.

„Nezabývám! Ale znáš, jaké je to bavit se s Casem. Člověk se v klidu dívá na zprávy, když on do toho něco řekl, ty mu odpovíš, on odpoví tobě a za chvíli už se bavíte o smyslu života a podobných sračkách.“

„Jo, to znám,“ musel připustit, že v tomhle má Dean rozhodně pravdu. Ani nedokázal spočítat, kdy se od úplně obyčejného tématu, jako třeba Castielova nezáludná otázka, proč jsou na obalech od mléka obličeje lidí s nápisem ‚Hledá se‘, dostali k něčemu natolik komplikovanému, jako byla debata o vlivu vnímání člověka na samotnou existenci reality a její formu.

Otázka byla, jestli to mohl být důvod, proč se hádali? Pravděpodobně ne, vzhledem k rannímu rozhovoru, který vyslechl.

„Člověk se někdy po rozhovoru s ním cítí jako pitomec a začne zvažovat i svá dlouhodobá stanoviska. Stejně ale nechápu, proč si mi to nemohl říct už včera? Není to apokalyptické tajemství,“ dodal s dávku humoru, leč docela úmyslně provokativně.

„Protože jsem věděl, že se o tom budeš chtít bavit. Říct mi, co si o tom myslíš,“ prohlásil Dean a odmlčel se, jen na chvilku, než k Samovi obrátil pohled a zvedl jedno obočí, „Tak do toho, řekni, že je tvůj brácha někdo, kdo schvaluje vraždu. Já to ustojím.“

„Proč si automaticky myslíš, že jsem proti trestu smrti?“ zeptal se docela upřímně, „Jen říkám, že by měl být vynášen jen v případech, kdy je provinění opravdu něco brutálního. Vražda spojené s mučením. Znásilnění a úkladná vraždě dítěte a další obzvlášť hrozné zločiny. Nutno dodat, že bych rozhodně chtěl být zatčen a souzen ve státě, kde není trest smrti povolen.“

„Myslíš si, že si zasloužíme trest smrti?!“ zeptal se Dean překvapeně.

„Deane, zabili jsme během těch let tolik lidí, respektive občanů Spojených států, že bychom se nedostali do dvorana slávy sériových vrahů, ale rovnou by pro nás museli postavit vlastní muzeum. A ty víš, že o tomhle něco vím.“

Dean se napůl pobaveně uchechtl. Vždycky měl spoustu vtipů a připomínek k Samově koníčku v podobě sbírání informací o sériových vrazích… no, alespoň se to tentokrát hodilo.

„Myslel jsem, že si pro všechny tyhle hippies věci, jako zrušení trestu smrti, lepší podmínky pro hospodářské zvířata… svatby homosexuálů… Co je?“ zeptal se Dean prudce, nejspíš se muselo Samovi mihnout na obličeji něco, co si ani neuvědomil, „Já čtu internetové deníky a koukám na zprávy. Nejsem zaostalý neandrtálec žijící v jeskyni!“

Zakroutil hlavou a přímo se přiměl nasadit neutrální tváři.

„Ve zkratce; nejsem na všechny ‚hippies věcí‘, jen proto, že jím zeleninové saláty. Nejsem pro zrušení trestu smrti. Ano, myslím si, že by mohla být hospodářská zvířata chována humánnějším způsobem. A rozhodně ano, jsem všemi dvaceti pro svatby homsexuálních párů, i ty církevní. Navíc, ten poslední bod už neplatí. Podle rozhodnutí vrchního federálního soudu nemá bránění sňatkům osob stejného pohlaví žádnou oporu v zákoně a tím pádem je protiústavní. Díky tomu jsou automaticky legální sňatky homosexuálů ve všech zemích federace.“ 

„Jo tak to byl ten důvod, proč Trump tak pořvával v té talk show, co jsme sledovali minulý čtvrtek. Vypadal jako rozzlobený pavián! Jak se mu nadouvaly tváře!“ se smíchem naznačil buclaté tváře. Od kohokoliv jiného by to byla urážka spojená s vyjádřením politického názoru. Od Deana? Jen postřeh dvanáctiletého kluka, kterému je cokoliv jako politika úplně ukradené.

„Jo. Ten z toho určitě nebyl moc nadšený,“ souhlasil neutrálně, více méně uzavíraje debatu. Jako každý si občas rád zanadával na politiku, ale bavit se o tom s Deanem bylo… inu, jak už se zmínil dřív, jako bavit se o tom s dvanáctiletým dítětem.

Dean pochopil a dál jeli mlčky. Nevypadalo to, že by chtěl bratr pokračovat v jakémkoliv rozhovoru, takže vyhlédl z okna na… naprosto nekonečnou řadu domků obklopených ploty z růžových keřů. Tady snad musela být městská vyhláška nařizující vysadit před hlavní vchod růžový keř.

„Tady už by to mělo být,“ přerušil mlčení důležitou informací a naznačil rukou k jednomu z vchodů kolem kterého projížděli.

„Myslíš ten vchod, vedle kterého jsou růže?“ zeptal se Dean s posměškem v hlase.

„Vtipné,“ loupl po něm pohlede, „Prostě tady zastav a najdeme správné číslo.“ 

Dean zajel s Impalou k obrubníku.

Vystoupil a rozhlédl se.

Keře s velkými květy dokonce i jemu stínily dobrý výhled, tak byly vysoké a nebýt jasně modré schránky v podobě psího domku, se psem na vrcholku, který držel číslo domu, nejspíš by domek manželů Clintových jednoduše přehlédl.

Přeběhli na druhou stranu ulice a pak se ozdobnou brankou zanořili do růžového plotu.

„Zatraceně, že si tady nevypíchnou oko,“ zamumlal Dean podrážděně, jelikož se mu podařilo zachytnout se rukávem o jeden trn. Nebylo ani překvapení, že místo toho, aby si rukáv opatrně vyprostil, jím prostě vztekle trhl a rozerval si jeho okraj, což následně okomentoval sprostým zaklením. Protočil nad jeho chováním oči a raději rázně vyběhl schody ke dveřím. Bez rozmyslu sáhl směrem ke zvonku, aby se sám zachytil o růžové trní. Bylo to nepříjemné a po jednom neúspěšném pokusu vymotat látku košile z hrotu trnu, za ni také škubl a vytáhl si jednu dlouhou nit z okraje lemu.

„Pche!“ uchecht se Dean po jeho boku a natáhl se přes něj ke zvonku.

„Buď zticha,“ zabručel.

Než mu stačil Dean odpovědět, dveře se otevřely, takže oba nasadili profesionální tvář a vytáhli své odznaky, aby je ukázali ženě, která jim otevřela. Byla výrazně mladší, než Clint, možná i méně než třicet, vysoká a štíhlá s kaštanovými vlasy a širokými, usmívajícími se ústy.

„Ano, pánové?“

„Agenti Wood a Morgan, FBI, madam. Mohli bychom s vámi na chvíli mluvit ohledně toho drobného incidentu, co se nedávno stal vašemu manželovi?“

Žena zamrkala, napnula se a trochu přivřela dveře. Obvyklá reakce lidí na přítomnost policie a FBI zvlášť a to dokonce i lidí naprosto nevinných, kteří neměli sebemenší tušení, co všechno se kolem nich skrývá za zrůdy.

„Můj manžel už je v pořádku a doktoři říkali, že neví, co mu bylo. Nevíme to ani my.“
„Jistě, madam, ale v nemocnici jsou další čtyři lidé, kteří jsou na tom stejně jako byl váš manžel. On jediný se probral. Cokoliv nám řeknete, by mohlo pomoct ostatním,“ pokusil se apelovat na svědomí.

„Od kdy FBI vyšetřuje, že někdo upadl do kómatu.“
„Noo, madam my,“ načal Dean s jedním ze svých úsměvů, „spolupracujeme s Úřadem pro kontrolu nemocí. Samozřejmě ne, že by vašemu manželovi něco bylo, ale ty okolnosti… jsou podezřelé.  A já jsem si jist, že nám můžete pomoct.“

Paní Clintová vypadla váhavě, ale ustoupila od dveří a pokynula jim, aby vešli. Prošel dveřmi a nenápadně sklouzl očima po futrech. Každý domov čarodějnice byl nějak označený, pentagram nebo jiný magický symbol na vstupních dveřích. První a velmi jednoznačné indicie, že někde žije čarodějnice. Nutně ne ten druh, co lusknutím prstu vyrvával lidem vnitřnosti nebo je obětoval starým bohům, ale rozhodně někdo, kdo se v magii vyzná. Tady nebylo nic. Dveře měly krásný, jasný odstín zelené a nejspíš byly velmi pečlivě udržované. Nový nátěr nejméně jednou za čtvrt roku.

„Máme hosty, miláčku?“ozvalo se z pokoje po levé straně a vyšel z něj pan Clint. Ve skutečnosti vypadal jako bodrý muž s neskutečně širokým úsměvem. Jako nějaký pohádkový skřítek. To samo o sobě se vzhledem k jejich práci zdálo podezřelé.

„Ne úplně hosty, drahý. Jsou to agenti z FBI.“

„Wood a Morgan, pane Clinte. Chceme se vás zeptat na okolnosti nemoci, která vás před pár týdny postihla. Můžeme si promluvit?“

„Ale jistě, pánové. Pojďte se posadit do obýváku. Jenny, uvař pánům agentům čaj, prosím.“

„Pomůžu vám,“ nabídl se okamžitě Dean, připojující další okouzlující úsměv. Někdy nebyla jeho nutkavá potřeba flirtovat zase tak špatná. Pamatoval si na nejeden případ, když jim to pomohlo získat informace, které by jinak zjišťoval i dny. Ovšem, pokud flirtoval se ženou, které podle kosého pohledu, jež na něj vrhla a pevně sevřených rtů, evidentně neměla zájem a ještě před jejím vlastním manželem, mohlo to nadělat víc škody než užitku. Vyprovodil paní Clintovou a Deana mírně nesouhlasným pohledem, kterého si samozřejmě jeho bratr ani nevšiml, a pak se byl nucen věnovat panu Clintovi, který ho přátelsky vzal za loket a tlačil do obývacího pokoje.

„Rád udělám cokoliv, co těm ostatním lidem pomůže. Jenže nevím, co bych vám řekl,“ rozmlouval pan Clint, zatím co ho vedl k pohovce.

Usadil se na ni a rozhlédl kolem. Jeho první pohled putoval ke krbu. Otevřený oheň byl v magických rituálech důležitým prvkem a většina čarodějnic, pokud vlastnily krb, ho využívala ke spalování bylin, magických zaříkávadel a vaření lektvarů. Zanechávalo to na krbu znatelné, většinou napůl smyté stopy různobarevného zakouření. Tenhle krb sice vypadal používaný, ale byl jen obvykle začouzený a zašpiněný. Stejně tak nikde nezahlédl nic, co by vypadalo podezřele. Krystaly, sošky, cokoliv potencionálně magického nebo třeba prokletého.

„Pro začátek mi můžete říct, co se vlastně stalo?“ obrátil svou pozornost k panu Clintovi.

„Pokud jde o mě, tak nic zajímavého,“ pronesl pan Clint a posadil se naproti do křesla, „Byl jsem v práci… jsem už patnáct let učitelem na zdejší střední škole… a zašel jsem si na oběd. Poslední, co si pamatuji, bylo, že se mi před vchodem udělalo slabo a pak jsem se už probudil v nemocnici.“

„Když se vám udělalo špatně, nepamatujete si na něco neobvyklého? Divný zápach, jako síra? Pocit chladu? Zvláštní zvuk? Cokoliv…“
„Ne, je mi líto, nic takového si nepamatuji.”

„A vaše žena, nenašla třeba během vaší nemoci, doma něco zvláštního? Přesněji něco, jako opravdu nechutné odpadky? Takové, o kterých by vám určitě řekla,“ pokusil se jemně naznačit, jestli v domě nebyl nějaký magický váček. Nevypadal ani, že by zaváhal, když opět zakroutil hlavou.

„Rozhodně nic divného, ale odpadky moc neprohrabujeme. Myslíte, že v nich něco bylo?“ zeptal se tentokrát s obavou, „Četl jsem o sériovém vrahovi, který zabíjel jedem. Myslíte si, že se mě někdo takový pokusil otrávit? Třeba… nevím…  nám podstrčit nějaké otrávené jídlo v samoobsluze do košíku. Protože přesně tak to tamten, co jsem o něm četl, dělal.“

„Mohu vás ujistit, pane Clinte, že náš úřad si rozhodně nemyslí, že tu řádí sériový vrah,“ prohlásil velmi přesvědčeně, ostatně za prvé zatím nikdo nezemřel a za druhé, pokud tu něco řádilo, nejspíš to nebylo lidského původu.

„Určitě? Nechci, aby se mé ženě něco stalo. Jestli otrávil mě, tak by mohl…“
„Jak říkám, je to jisté. Žádný sériový vrah,“ zopakoval ještě důrazněji, ale nevypadalo to, že by to pana Clinta nějak přesvědčilo.

Znovu se nadechl, nejspíš aby opět začal o sériovém vrahovi, když k Samově úlevě, do pokoje vešel Dean s mobilem v ruce.

„Hej, volal kolega, že musíme jít,“ vysvobodil ho bratr ze smyčky, které se kolem něj pomalu stahovala, „Děkujeme, pane Clinte, za pozvání a vám Jenny za tu kávu, i když jsme si ji nedali,“ poděkoval ženě, která se mu s podnosem vynořila za zády, „Ale vážně musíme jít. Pane Morgane…“ nechal vyznít do ztracena a pohodil hlavou ke dveřím.

„Děkujeme vám za spolupráci, pane Clinte, madam. Nashledanou,“ pozdravil oba a pospíšil si za Deanem, který už opustil dům.

Dohonil ho někde uprostřed cesty k brance, ale neřekl nic, protože cítil, že ho někdo pozoruje. Stačil jeden nepatrný pohled přes rameno, když si přidržoval branku, aby viděl oba manžele Clintovy, jak vyhlížejí z předního okna. Postřehli, že si jich všiml a rychle zatáhli závěsy. Výraz, který měli, než mu zmizeli za květovaným závěsem, nebyl tak veselý a přátelský, jak se snažili předvádět ještě před půl minutou.

„Volal Cas z nemocnice. Jedna z obětí si trochu pohrávala s okultismem,“ řekl Dean, když se zastavil pár kroků od branky, dobře stínění hustým růžovým plotem, „Podle Case nic, co by bylo skutečně nebezpečné a nedělala by to každá druhá falešná jasnovidka,“ naznačil prsty uvozovky kolem slova, „Takže pokud náhodou nevyvolala něco strašlivého, nebude v tom mít ona nijak prsty.“

„To je důvod, proč si nás vytáhl ven?“ zeptal se jen tak mimochodem, ne že by nebyl vděčný.

„Kromě toho, že jsi byl v úzkých a Jenny mě evidentně neměla ráda…“

„Nediv se jí, když na ní děláš oči, zatímco je její manžel půl metru od tebe,“ utrousil a samozřejmě si za to vysloužil otrávený pohled.

„…a navíc jsem chtěl něco zkusit,“ pokračoval Dean, jako kdyby ho nepřerušil a vytáhl z kapsy EM čtečku. Zapnul ji a ona okamžitě zreagovala. Ručička nevystřelila nikam do červených čísel, ale dostala se dost vysoko, aby to upoutalo pozornost. I tak nízké hodnoty už viděl v místech, kde byli duchové.

Problém byl jen v tom, že ať ji Dean otočil na kteroukoliv stranu, signál byl stále přítomný. Sice kolísal, ale natolik nevýrazně, že to nic neznamenalo. Vypadalo to, jak kdyby byli ze všech stran obklopeni nadpřirozenou energií. Mohlo to znamenat jediné; signál byl rušen něčím velmi lidským a tím pádem velmi ne-nadpřirozeným. Například špatně stíněným elektrickým vedením.

Nebylo to tak, že by se s tím dřív nesetkali alespoň stokrát.

Rozhlédl se kolem sebe, ale vysoké napětí nikde v blízkosti neviděl. Ani to ještě nic neznamenalo.

„Špatně odizolované vedení?“ navrhl napůl s otázkou a pokrčil rameny, „S tím už jsme se setkali, Deane.“

„Nebo jsme moc rychle ze všeho obvinili čarodějnice. A ty víš, že tohle mě stálo hodně sil říct,“ zdůraznil svá slova vztyčeným prstem, „Tam uvnitř vyletěla čísla do vzduchu, jak jsem to zapnul v kuchyni. Tady taky a vsadím se, že když půjdeme kousek dál, bude to tam taky,“ prohlásil a popošel k dalšímu vchodu. 

Následoval ho k vedlejšímu vchodu, kde Dean opět spustil EM měřič a namířil ho rovnou k brance. Tady byly zřetelné hodnoty, i když opět to mohlo být jenom to odkryté vedení. Nicméně Dean mu věnoval opravdu vítězoslavný pohled, jako kdyby právě vyřešil případ. Na to nemohl odpovědět jinak, než pokrčením rameny.

„A? Jaké je pointa?“ 

„Řádí tu duch mlíkaře,“ prohlásil Dean spokojený sám se sebou, což opět u Sama vyvolalo  jenom další otázky, které dal výrazem najevo, „Četl jsem o tom ve spisech. Někdy kolem čtyřicátýho roku na přesně takovémhle místě začali lidé umírat na podivnou otravu. Různá místa po města, na všech se našlo elektromagnetické rušení, jako kdyby tam řádil duch, ale žádný tam nebyl. Zemřelo dvanáct lidí, než jednomu lovci došlo, že je to duch mlíkaře připoutaný na lahve od mlíka… Na třech z nich zůstala krev, které se tam dostala, když ho jeho kolega utloukl k smrti. Tohle vypadá úplně stejně.“

Pravda byla, že se tento případ tomu, který Dean zmínil, opravdu trochu podobal, ale když se člověk snažil a opravdu věřil, našel souvislosti i mezi věcmi, které spolu souviset ani nemohly.

„To je sice zajímavý případ, ale pochybuji, že se tu děje to samé. Například proto, že rozvážka mléka dneska už není moc populární. Tady ji nejspíš nemají. Lidé kupují to krabicové.”

„Sakra, to mě nenapadlo,“ povzdechl si zkroušeně, jeho vize na snadno vyřešený případ se asi právě rozpadla, „Ale mohlo by to být něco podobnýho.“

„Možná ano,“ připustil, hlavně proto, že bylo základní chybu automaticky zavrhovat všechny teorie až na jednu bez dostatečného množství prokazatelných faktů.

„Určitě je,“ zdůraznil Dean a vykročil na silnici, směrem k Impale, „protože v tomhle městě se rozhodně dějí divné věci.“
„Máš stejná tušení jak Cas?“ zeptal se pobaveně, když sahal po klice na dvířkách.

„Ne, rozhodně nemám žádná tušení,“ odmítl Dean, přičemž jeho hlas na chvilku zakolísal, stejně jako cosi proběhlo po jeho tváři, než se zašklebil a ukázal prstem k domu Clintových, „Zato vím s jistotou, že takový roztomilý páprda ve svetru nemůže dostat takovou sexy kost, jako je Jenny, aniž by za tím byla černá magie.“

Na jazyku ho pálila štiplavá poznámka o tom, že pan Clint je jen o šest let starší než Dean sám, ale nechal si ji pro sebe. Už jen proto, že pro teď se zdál jeho bratr docela v klidu, na rozdíl od včerejška, a proto nechtěl píchat do vosího hnízda klackem, který se snadno zlomil a nic důležitého by nepřinesl.

„Jednou bych chtěl vědět, která žena ti nepřijde sexy.“

„Velká Berta,“ odpověděl Dean okamžitě, bez zaváhání, „Mistryně USA v ženské kategorii v pojídání hotdogů. Váží sto deset kilo, tváře má jako buldok a k snídani si dává jen tak mimochodem deset hotdogů. Dívat se na ni nedá, ale obdivuji její žaludek. Mít ho jako ona, seknu s lovem a věnuju se profesionálnímu jezení hamburgerů.“

Vyprávěl o něčem tak nechutném, jako byla soutěž v pojídání… čehokoliv, s takovým nadšením ve tváři, jako kdyby to byla ta nejzábavnější věc na světě. Sam měl při pouhém pohledu na záznam podobné kratochvíle stěží potlačitelné nutkání začít zvracet. Úplně při tom cítil všechen ten tuk, přesolené omáčky a překyselené okurky, jak se mu valí z pusy, takže… ne. Vnitřně se otřásl. Ani myslet na to nechtěl. Bylo to hrůzostrašné.

„Někdy mě tvoje myšlenky vážně děsí, Deane“ vyznal se naprosto upřímně, tvář zkřivenou do znechuceného výrazu, respektive jen odrazu skutečné hloubky znechucení, které cítil, „Raději změníme téma; kam teď?“

„Ke škole? Kousek od ní to postihlo dvě z pěti obětí. Třeba je to něco tam,“ navrhl Dean docela logicky.

Na souhlas přikývl a vklouzl do Impaly.


1.kapitola3. kapitola

4 komentáře: „Lov mezi růžemi – 2. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s