Lov mezi růžemi

Lov mezi růžemi – 3. kapitola

Nemocnice byla místa naplněná lidským smutkem a bolestí, ale také nadějí, odhodláním a radostí. Málokde na Zemi se skutečná podstata lidství ukazovala v tak křišťálově jasné formě, jako právě v nemocnici a ještě spíše u lůžek těch, jejichž život se chýlil ke konci. Tehdy padly veškeré hradby vytvořené lidskou myslí a někdy poprvé v životě se na lidských tvářích a v jejich chování odrazila jejich duše. Dobří lidé, s jasnou, čistou duší, dosáhli v posledních dnech klidu a smíření. Ti druzí, které očekávalo peklo, počítali své poslední minuty se strachem z toho, co přijde.

Tentokrát tu nebyl proto, aby sledoval lidství, jak to udělal několikrát předtím. Měl tu docela jasný úkol a tím bylo řešit případ. To mu ale nemohlo zabránit v tom, aby se nepokusil ulehčit od trápení všem těm lidským tělům, jejichž bolest byla jako nepříjemné svrbění na křídlech Milosti.

Rozvinul je a zvedl vysoko ke stropu.

Nechal je roztáhnout se do všech stran, skrze stěny nemocnice, přes všechny přístroje jež na ně byly zavěšené, ač to trochu nepříjemně pálilo, a zanechal jemný příkrov jejich světla dopadnout na každého nemocného v budově. Pravdou bylo, že i bez síly z Nebes by měl dost energie vyléčit každého nemocného v této budově. Zabralo by to čas, vyčerpalo by ho to, ale dokázal by to. Jenže zároveň by to nikdy neudělal. Přirozený řád věcí musel být zachován. Lidé museli trpět nemocemi, bolestí a stářím, protože tuto cestu si před věky sami zvolili a nic a nikdo, zvláště ne Nebe a jeho andělé, jim nemohli upřít ten největší otcův dar, který lidé dostali. Svobodnou vůli.

Přistoupil k pultu nemocniční recepce a položil na něj ruce.

„Dobrý den, jsem agent…“ začal odříkávat naučenou formuli, když mu před ruce dopadly hozené desky.

„Tohle vyplňte a pak se posaďte,“ instruovala ho žena za pultíkem, aniž by zvedla pohled od počítače, do kterého něco vyťukávala.

Zmateně k sobě přitáhl desky a shlédl na papír, který na nich byl připnutý. V horní části po něm chtěli jméno a příjmení, pak číslo pojištění a pod tím, aby popsal svoje potíže. Jenže on neměl žádné potíže. Jeho nádoba byla dokonala zdravá a v posledních dvou měsících se mu dokonce podařilo ji nijak zvlášť nepoškodit. A i kdyby poškozená byla, nepotřeboval lékařské ošetření. 

Odsunul desky i s formulářem kousek od sebe. 

„Nepotřebuji lékařské ošetření. Jsem agent FBI a vyšetřuji tu případ záhadných upadnutí do kómatu. Chtěl bych vidět oběti.“

Sestra se na něj konečně podívala a zamračila se. Jak byl poučen, když mu lidé nevěřili, měl se prokázat svými falešnými doklady. Vytáhl je z kapsy a ukázal ženě, tak jako už několikrát předtím. Sklouzla k nim pohledem, zamračila se ještě víc, ale přitom mírně pokývala hlavou.

„Budu muset zavolat primáře a zeptat se ho, jestli vás můžu pustit. Chvíli to potrvá. Není tady, tak se zatím sedněte,“ ukázala mu rukou do koutku, kde byly sedačky a jídelní automaty.

„Dobrá. Počkám,“ přikývl a přesunul se k sedačkám.

Váhavě se po nich rozhlédl. Existoval tu problém, který často řešil, když přišel na podobné místo, jako bylo toto. Věděl, že sednout si je považováno za slušné, zatímco postávat bylo naopak nevhodné, jenže měl z nějakého důvodu potíže vybrat si, kam se posadit. Doprostřed sedačky, aby si vedle něj nejspíš nikdo jiný nesedl? Na její okraj, takže by se vedle něj posadili nejméně dva lidé? Chtěl, aby se vedle něj někdo posadil? Blízkost lidí někdy opravdu vítal, pokud to byli lidé dobře a počestní, ale jindy ji nedokázal vystát a bez svých křídel nemohl jednoduše zmizet a najít ulehčení na nějakém pustém místě.

Nakonec se rozhodl, že bude bezpečnější se posadit doprostřed sedačky. Udělal to, opřel se a položil ruce na kolena. 

Zaposlouchal se.

K jeho lidským uším doléhaly fyzické zvuky, jako byly kroky lidí v horním patře, pípání, hvízdání a hučení nemocničních přístrojů nebo syčení zářivek na stropě a jeho k skutečnému sluchu doléhalo několikero modliteb. Lidé prosili o zmírnění vlastní bolesti i bolestí lidí jim blízkých. Modlili se za to, aby se jim otevřely Nebeské brány a byli přijati v Otcově nekonečné milosti. Někteří toužili jen po naději nebo po troše klidu a útěchy.

Pozvolna protáhl křídla stropem do horního patra a nechal je rozprostřená po horní podlaze. Cítil, jak mu skrze ně procházejí sestry a návštěvníci nemocnice, což nebylo příjemné, ale hodlal to snést. Chtěl to snést. Jejich dotek mohl utišit bolest těch pacientů, kteří nahoře leželi a tak to bylo v pořádku. Tak cítil, že je to v pořádku. Paradoxní na tom všem bylo, že ještě před pár lety, by ani nepomyslel na snahu těm lidem pomoci. Nebyl to tehdy jeho úkol, protože byl stvořen a žil jako voják Nebes. Pak se stalo tolik věcí, zejména ztráta jeho křídel, po které přišla přetrvávající, doslova věčná bolest. A tím i soucit s každým, kdo trpěl stejně jako on.

„Agente,“ stanula nad ním sestra, která se s ním bavila u pultu, „Doktor dovolil, abyste se podíval na pacienty, pokud s tím budou souhlasit jejich příbuzní. Všichni tu dneska někoho mají. Zavedu vás za nimi.“

„Děkuji,“ kývl, zvedl se a pomalu přitáhl křídla k sobě. Složil je co nejtěsněji ke svém nádobě, aby ho od teď nerozptyloval ani ten sebemenší záchvěv bolest nebo zármutku. Brnění a nepříjemný pocit sice na jeho perutích stále zůstal a bylo jisté, že je bude muset po opuštění nemocnice omýt svou Milostí, ale dalo se to snést. Teď bylo jeho úkolem vyšetřovat.

Nechal sestře dva kroky náskok, než ji následoval chodbou k výtahu a tím pak do prvního patra. Další chodba vedla kolem většinou otevřených pokojů, až k posledním čtyřem z nich.

„Tady… a další tři pokoje. Máme je tu pohromadě. Dobře se bavte,“ dodala, zcela určitě společensky nevhodnou poznámku, a vzdálila se chodbou pryč.

Krátce ji vyprovodil pohledem, zatím co uvažoval, proč je cítit tak hořce a zklamaně, a pak vstoupil do prvního pokoje.

Tam ho uvítala stará žena, sedící u postele svého spícího manžela. Byla to laskavá duše, připravená na brzký odchod do Nebe, která si stýskala nad osudem svého muže. Byla velmi ochotná se s Castielem bavit. Řekla mu toho více, než na co se ptal, včetně toho, že mu vyprávěla o problémech s koleny, který její manžel měl. Naneštěstí nic z toho, co mu prozradila, nebylo užitečné a to dokonce i přesto, že mu podrobně odpověděla na seznam otázek, který měl všem pokládat. Zvláštní pachy, zvláštní zvuky, chladná místa, zvláštní symboly. Nic z toho žena neviděla.

Zeptat se jejího manžela byla také možnost, jenže si netroufal vstoupit do jeho snů, pokud si nebyl jist, že je to bezpečné. Požádal ale o svolení se muže alespoň dotknout, které také dostal.

Přistoupil k jeho posteli a shlédl na něj všemi páry svých očí. Každé jedno prohlédlo jednu z vrstev energie, která se tetelila kolem ležícího těla. Viděl každou drobnou jizvu na jeho těla, každou zlomenou a pak zhojenou kost, stejně jako nespočet znamení stáří, které sužovaly starcovy orgány. Spatřil i něco navíc, magii nebo energii, kterou nebyl přesně schopný rozpoznat. Zdálo se to být příliš slabé a neuchopitelné. Musel se ještě dotknout. Snad pak by dokázal zjistit víc.

Zvedl jednu lidskou ruku a dvě ze svých skutečných a položil je na mužovo tělo. Cítil nespočet jeho větších i menších bolestí, zvláště jeho vysušené a popraskané kolenní klouby a jeden rozpadající se obratel. A opět, něco neuchopitelné, co mu prokluzovalo mezi prsty. Kdyby byl nucen se rozhodnout, co to je, určitě by řekl, že je to kletba, ale nedokázal ani odhadnout, odkud se vzala nebo co by měla způsobit, kromě zjevného poklidného spánku, ve kterém byl muž uvězněn. Nemohl ho probrat, nezískal od něj odpovědi, ale mohl mu alespoň ulevit od jeho bolestí.

Přesunul jednu ze svých skutečných rukou nejdříve k jeho páteři. Jedním dotykem, s využitím sotva střípku své síly, zhojil obratel a po něm také obě kolena. Bylo jisté, že hůl, opřenou o pelest postele, už nikdy nebude potřebovat.

Ve vedlejším pokoji to bylo naprosto stejné, jen žena sedící u lůžka svého přítele byla o mnoho mladší. Ani od ní nedostal žádnou odpověď na své otázky a stav její přítele byl úplně stejný, jako u starého muže v prvním pokoji. Nebýt toho, že muži měli jiné tváře, myslel by si, že se dívá na toho samého člověka. Stejné předivo klidných snů obestíralo jejich mysl a stejná podivná energie, podobná kletbě, spočívala na jejich tělech.

Do dalšího pokoje se vůbec nedostal. Sotva stačil říct, že je agent FB, otec dívky ležící na lůžku ho dost nevybíravým způsobem vyhodil ven a zabouchl mu dveře před obličejem. Několikrát zamrkal na tenké, bíle natřené dřevo, zvažujíc, jestli by měl najít způsob, jak se dostat dovnitř, pak ale shledal, že to nemá význam. Z toho mála co stačil zahlédnout svým skutečným zrakem to vypadalo, že je dívka ve stejném stavu, jako ostatní. 

Návštěva posledního pokoje se jevila na první pohled zbytečná, ale protože byl systematický a pečlivý, stanul před posledními dveřmi a zaklepal na ně.

„Vstupte,“ vyzval ho zpoza dveří mužský hlas.

Tento pokoj byl trochu jiný než ostatní, určitě kvůli ani ne desetiletému chlapci, který seděl v křesle přistrčeném pod televizorem a podle zvuk hrál na mobilním telefonu nějakou hru.

„Dobrý den.“
„Zdravím,“ pozdravil ho muž, který hlídal u lůžka a zvedl se, aby k němu přistoupil a nabídnul mu svou rukou, „Davis… vy jste ten FBI agent, že?“

Váhavě přijal jeho ruku a nepatrně stiskl. Nikdy nepochopil lidský zvyk vzájemně se dotýkat na přivítanou a to i v případě, že to bylo všem zúčastněným nepříjemné.

„Ano, to jsem,“ potvrdil lež drobným přikývnutím.

„Slyšel jsem jak starý Richardson křičí a nadává. Předpokládám, že vás ani nepustil dovnitř. Od chvíle, co se to jeho dceři stalo, k ní nepustil nikoho. Dokonce ani jejího přítele ne. Nemyslím si, že jí to prospívá.”

Netušil, co by na to měl odpovědět, tak se uchýlil k naučenému scénáři.

„Chtěl bych vám položit několik otázek, jestli mohu.“

„Jistě, proč ne.“

„V den, kdy se to vaší ženě stalo, všiml jste si něčeho neobvyklého? Zvláštních pachů? Zvláštních zvuků? Chladných míst ve vašem domě? Neobvyklých symbolů? Čehokoliv, co se vám zdálo divné?“ odříkal předem připravený seznam otázek, aniž by jedinkrát zaváhal, čímž docílil jenom toho, že člověka zmátl. Nejspíš. Rozhodně vypadal zmateně.

„Hledáte duchy nebo čarodějnice?“ zeptal se na oplátku. Nezněl úplně vážně… nejspíš… každopádně už jen to, že znal pravý důvod podivných otázek, Castiea zaujalo.

Naklonil hlavu na stranu a obrátil pohled několika svých očí k ženě, ležící na posteli a dalších několik párů nechal upřených na muži. Aura kolem ženy byla stejná jako kolem všech ostatních obětí, i když, aby si byl jist, musel by přijít blíž a podíval se na ni všema svýma očima.

Davisova byla naprosto obyčejná, nikterak výrazná, ale ani ne zkalená. Jeho duše byla duše prostého a počestného člověka, který by nejspíš nikdy nevyhledal cokoliv nadpřirozeného.

„Jsou to jenom rutinní otázky,“ odvětil, jak mu Dean řekl, že má odpovědět, pokud se někomu budou zdát jeho otázky divné.

„Moje žena miluje všechny tyhle okultní věci a docela to znělo jako něco z jejích vyprávění. Ale to je jedno,“ zakroutil Davis hlavou a povdechl si, „Ničeho z toho jsem si nevšiml. Byl jsem tou dobou v práci. Ona měla Johna vyzvednout z tréninku. Když to neudělala, jeho trenér volal nejdřív jí na mobil a pak mně. Přijel jsem pro syna, uviděl její auto na parkovišti a jí v něm, jak spí. To je všechno. Žádné pachy nebo symboly nebo cokoliv jiného divného.“

„Měla mi přinést koláč,“ ozval se chlapec ze svého místa.

„Říkal jsem ti, že tam žádný koláč nebyl,“ odpověděl jeho otec přísně.

„Ale máma slíbila, že mi přinese ten od paní Clintové.“

To jméno mu bylo povědomé. Byla to první a jediná oběť, která se probrala. Shody okolností neexistovaly. Náhoda byla lidský pojem. Tato realita pracovala podle předem jasných linií, které se do sebe zaplétaly a opět se rozplétaly.  Vyznat se v nich, pochopit příčinu a následek, to bylo něco, co andělé, co on sám dokázali mnohem snadněji než lidé, takže věděl, že to není náhoda, aneb jak by řekl Dean ‚Tady se dělo něco zatracen podezřelého.‘

„Ach, Johne…“ povzdechl si pan Davis, ale místo toho, aby něco řekl svému synovi, se otočil ke Castielovi, „Má žena chodila do stejné třídy s Jenny Clintovou a když její manžel jako první onemocněl, zašla za ní. Spřátelili se a měli spolu péct koláče na zítřejší slavnost. Jenniny koláče budou na jednom ze stánků. Je to zvláštní, že se to nejdřív stalo Jennině manželovi a teď i mojí Claře.“

„Uděláme vše proto, abychom vaší ženě pomohli,“ odříkal další naučenou frázi a ta, jak se zdálo, skutečně pomohl, protože se Davis na něj vděčně usmál a navíc i poděkoval za snahu.

Nebylo toho mnoho, co by mohl k jeho díkům říct, neboť prozatím nebylo za co děkovat. Rozloučil se s ním a vyšel ven před pokoj.

Vytáhl svůj mobil a vytočil Deanovo číslo. Trvalo to jen deset vteřin, než se linka spojila a ozval se Dean.
„Zdar Casi. Něco nového?“

„Deane. Byl jsem u všech obětí a mluvil s jejich příbuznými.“

„A?“

„Pokud bych musel soudit,“ odmlčel se, zamračil a ještě jednou se pokusil zvážit, co cítil, když se obětí dotkl, „řekl bych, že by to mohl být nějaký druh kletby.“

„Máš tam u tebe nějaké podezřelé?“
„Ano i ne,“ odpověděl váhavě, přičemž vrhl krátký pohled po dveřích za svými zády, „Poslední z obětí, ta… fotbalová máma,“ použil výraz, který při cestě sem použil Dean se zajímala o okultismus. Nemyslím si ale, že je to její vina. Není čarodějnice. Ale je tu jiná žena, kterou znala, a která už má spojitost s případem a mohla by…“
„Hej, myslím, že tu něco mám,“ přerušil ho Dean nejspíš kvůli zvuku EM měřiče, který zněl na pozadí, „Počká tvoje teorie ještě pár hodin do oběda?“
„Ano, to počká, ale myslím, že byste…“
„Fajn, zlato, tak tě vyzvedneme u nemocnice a promluvíme si u jídla,“ uzavřel Dean jejich rozhovor, aniž by mu dovolil domluvit, a přerušil hovor.

„… měli být opatrní až budete v domě Clintových,“ dokončil do už dávno tichého reproduktoru mobilu.

Nevěděl proč to udělal, ale dělal to často. Bylo podivně uspokojivé moci nahlas dopovědět to, co měl na jazyku, když ho ostatní přerušili a že ho zvláště Dean přerušoval velmi často. Právě teď měl na mysli mu říct daleko víc, než jenom informace o případu. Chtěl se zeptat, jestli už mluvil se Samem.

Zamračeně vrátil telefon do kapsy a vykročil k výtahu.

Ráno, když Dean odcházel z jeho pokoje, sliboval, že první, co udělá, až se vrátí do toho svého bude, že promluví se svým bratrem a vše mu vysvětlí. Nabízel mu, že ho doprovodí. Týkalo se to i jeho samotného a připadalo mu správné a lidské být při tom, ale Dean trval na tom, že bude snazší, když mu to nejdříve řekne sám. Tak docela jeho tvrzení nechápal. Kdykoliv v televizi viděl, že milostný poměr vyšel najevo, bylo to buď náhodou nebo že oba společně ostatním oznámili, že jsou pár. To druhé varianta bylo pravda méně častá, zato logičtější a podle něj poctivější. 

Kdyby se tak lidé prostě naučili říkat nahlas co si myslí a co cítí… kdyby se to Dean naučil dělat, tolik věcí by bylo jednodušších.

Vyšel ven na čerstvý vzduch.

Setrvávat v nemocnici bylo skličující. Venku se mohl posadit na lavičku a alespoň trochu rozvinout svá křídla, vystavujíc je slunci. Necítil jimi stejné teplo, jako cítil na tváři své nádoby, ale některé části slunečního spektra, které se prodraly přes atmosféru, se jeho křídel dotknout mohly a dokázaly trochu zmírnit ten nepříjemný pocit, který mu na nich zůstal po návštěvě nemocnice.

A také se tu mohl pokusit najít příčinu toho, proč mu toto město připadalo tak zvláštní. Nepřirozené, byl lepší výraz. Něco zde nebylo tak, jak by mělo být. Něco, co bylo neustále přítomno, natolik samozřejmé a běžné, že i jeho pozornosti to unikalo.

Prohlédl si věci kolem sebe všemi páry svých očí, včetně těch lidských, ale vše se zdálo na první pohled normální. Bylo tu několik automobilů stojících na malém parkovišti, chodník vedle silnice, po kterém tu a tam prošel nějaký člověk a samotná silnice se slabým provozem. Obrázek maloměsta, který viděl tolikrát, že by ho snad nespočítal. Vlastně ho viděl přesně tři sta dvacet osm krát. Přesto… přesto tu prostě něco muselo být, co dráždilo jeho smysl pro řád, jakým svět pracoval a opravdu ho rozčilovalo, že na to nebyl schopen přijít. Byl si jist, že za jeho neschopnost mohou omezení přicházející s tím, že byl vtěsnaný do své nádoby a stejně tak si byl jist, že moci se dostat ven, protáhnout se a být sebou samým, stačilo by jen málo k tomu, aby pochopil. Problém byl jen ten, že kdyby něco takového udělal, už by ani nebyl důvod něco chápat, protože vše kolem by jednoduše přestalo existovat.

Opravdu frustrující paradox.

Zvuk klaksonu prořízl příjemný hukot větru smíšený se zpěvem ptáků a bzučením hmyzu. Ani si neuvědomil, kolik času uběhlo. Protekl kolem něj jako rychlá říčka těsně u pramene a nezanechal po sobě téměř žádnou stopu.

„Hej, Casi, nastup, mám hlad a nehodlám čekat s jídlem už ani minutu,“ zavolal na něj Dean z místa řidiče.

Zvedl se, stáhl svá křídla těsně k sobě a vklouzl na zadní sedadlo, ponechávaje stranou tu skutečnost, že Dean bude muset tak jako tak čekat s jídlem, než dojedou do nějakého občerstvení, protože se nezdálo, že by měli nějaké jídlo s sebou.

„Dozvěděl ses něco, Casi?“ zeptal se Sam, obraceje se k němu přes rameno.

Nadechl se k odpovědi, ale byl přerušen.

„Až u jídla. Můj žaludek je úplně prázdný a rozhodně nechce trávit nové informace o případu,“ utnul Dean jejich rozhovor a stočil automobil ven z parkoviště.

Podíval se z jednoho člověka na druhého. Oba vypadali velmi klidně a spokojeně, alespoň na první pohled. Zvednul jedno z křídel a ovinul ho těsně kolem Deana a jeho samotnou špičkou se lehce dotkl také Sama. Díky tomu mohl jasně cítil Deanovu naprostou ‚pohodu‘ a hlad, to vše jen zlehka podbarvené úzkostí. A ze Sama pohodlnost a jeho obvyklý racionální klid.

Stáhl křídlo zpět

 Mohl se mýlit. Špatně si interpretovat jejich emoce, nebylo by to poprvé, ale byl přesvědčen, že tentokrát se nespletl. Bylo jasné, že si spolu ti dva nepromluvili a Sam i nadále nemá o ničem ani to nejmenší ponětí.

Opřel se do sedadla a obrátil všechny hlavy k okénku. Když už nic jiného, mohl by dál sledovat město kolem a pokusit se zjistit, proč má z něj tak špatný pocit a zbavit se tak nepříjemné zlosti, která se mu dusivě usadila někde v krku jeho nádoby. 

Nedostal k tomu nabrat ztracený klid příliš času, protože Dean zastavil jen kousek od nemocnice u vchodu malého bistra.

O chvíli později už seděli uvnitř, v jednom z boxů u okna a objednávali si jídlo. Tedy, Dean se Samem si objednal jídlo, Castiel jen krátce, v rámci slušného lidského vychování, poděkoval mladé servírce za nabídku a nedalsi nic. Neměl náladu na to zkoušet cokoliv jíst, beztak jídlo nemělo skutečnou chuť, takovou, jakou si pamatoval z těch několika měsíců lidství. Byl to jen soubor atomů a molekul tvořících přepálené tuky a karcinogeny, zbytečně mnoho soli a chemických konzervantů. Jediná věc, na kterou měl chuť, i teď byla sklenice chilli omáčky postavená na stole, ale podle Deanových slov nebylo normální, aby si člověk objednal pohár vanilkové zmrzliny a tuto sklenici do něj vyprázdnil. Nechápal proč. Zaplatil by za ni.

„Už můžeme probrat případ nebo musíme počkat, až se jeho veličenstvo nají?“ zeptal se Sam, pozvedaje obočí vysoko nahoru.

„Napjatě poslouchám,“ odpověděl Dean napůl úst, protože před něj servírka právě položila sklenici coly a on se na ni široce usmál, „Děkuji… Daisy.“

„Není zač. Když budete něco potřebovat, stačí mě zavolat. Susan,“ servírka se sklonila k jejich stolu a jednu ruku si přel přímo před něj – jejím jediným cílem bylo dostat se co nejblíž Deanovi a Castiela jakoby ani neviděla, „si nevolejte. Je to bručoun. Přeji dobrou chuť,“ dodala s dalším širokým, nepřirozeným úsměvem, než se vzdálila.
„Ty toho prostě nemůžeš nechat ani na pět minut, že Deane?“ povzdechl si Sam nad něčím, co Dean právě udělal, jenže Castielovi nebylo jasné, co to mělo být, „Jako dneska… vážně jsem uvažoval, jestli si Clint tvého flirtování všimne a vyhodí nás z domu.“

Flirtování? Obrátil se po servírce, která u vzdálenějšího pultu obsluhovala jiné hosty a důkladně se na ni podíval. Nikoliv na její duši, ta vesměs nebyla ničím zajímavá, nýbrž na její tělo. Musel uznat, že byla docela dobrou ukázkou Božího ideálu, který stvořil pro lidské ženy a nejspíš tedy ‚Deanův typ‘, ale nebyl si jist. Netušil, co je ‚Deanův typ‘, protože, ač znal každou minutu jeho života od prvního nádechu až do teď, nikdy nevypozoroval, že by Dean nějak zvláště upřednostňoval určitý vzhled u žen.

„Co? Já nic nedělám! Rozhodně neflirtuji…“ ohradil se Dean dotčeně a náhle, bez varování, mu položil ruku na stehno, přičemž k němu při tom ani neobrátil pohled. Dál se díval na Sama a rozmrzele se ušklíbal.

Castiel shlédl na dlaň, která mu spočívala, napůl zakrytá kabátem, vysoko na noze a nejspíš nevhodně blízko rozkroku. Zcela určitě nevhodně blízko, protože to, jak Dean promnul maso jeho stehna, mu vyslalo příjemný pocit do slabin a jeho nádoba na tento intenzivní kontakt okamžitě zareagovala.

„Děláš to bezděčně. Je to nutkání, kterému se nedokážeš ubránit,“ pokračoval Sam důrazně, ukazujíc na Deana prstem.

Nevypadalo to, že si Dean uvědomuje, jak každá bratrovo slovo doprovodil tím, že přejel palcem přes Castielovo stehno. A s každým tímto dotekem mohl cítit další krev, jak se stále rychleji žene do penisu, který už se vzpínal proti látce jeho spodního prádla. Nepochyboval o tom, že mít erekci uprostřed dne ve veřejném bistru je nevhodné. Několikrát už mu Dean nebo Sam připomněli, že to tak je. Proto bylo matoucí, proč se ho Dean vůbec dotýkal. Jeho sevření, to jak třel prsty látku kalhot prakticky v tříslech, muselo být konáno se záměrem ho vzrušit.

Přetrvávající hněv vůči Deanovi se pozvolna vytratil ve zmatku.

„Jasně, Freude, máš naprostou pravdu,“ odfrkl si Dean a konečně dal svou ruku pryč.

Náhlá ztráta kontaktu byla téměř stejně nepříjemná, jako napůl tvrdá erekce. A jeho zmatení z celé situace se jenom zvýšilo. Jeho hněv se rychle vrátil, snad i posílený. Jako kdyby frustrace Nádoby, dokázala rozdmýchat jeho vlastní, skutečnou podrážděnost. Nejspíš se v těch týdnech, kdy měli s Deanem často sexuální kontakt, až příliš oddal pocitům svého těla. 

Rozhodl se od toho oprostit. Ponechat si prostor mezi vnímáním své nádoby a svým vlastním. Svět kolem se náhle zdál méně tvrdě reálný, dotek koženkové pohovky za jeho zády méně hmotný a jeho erekce méně obtěžující. Snadno ji mohl zcela ignorovat. Nicméně jeho nevole z toho, že Dean nepromluvil se svým bratrem, přetrvávala a ignorovat se nedala.

„Vrátíme se k případu nebo budeš pokračovat ve svojí psychoanalýze?“

Sam protočil oči a zvedl ruce nahoru.

„Cokoliv chceš,“ řekl Sam poraženeckým způsobem, „Ale nejdřív si musím odskočit,“ dodal a vstal.

„Dámy jsem viděl támhle napravo,“ informoval ho Dean, ukazující mu směrem k dámským toaletám.

Sam se na něj zamračil, ale neřekl nic a samozřejmě zamířil k pánským záchodům, v jejichž dveřích také vzápětí zmizel. Osaměli, jen on a Dean. Bezesporu dobrá příležitost položit otázku, na kterou už sice téměř jistě znal odpověď, ale chtěl ji slyšet na vlastní uši.

„Už jsi mluvil se Samem?“ zeptal se přímo, žádné lidské vytáčky.

Dean se k němu obrátil a zamračil se, rty sevřené, jako kdyby nechtěl odpovědět. Což nakonec neudělal, protože se nad nimi objevila servírka se třemi talíři v rukách. Jedním na kterém byl Deanův hamburger s hranolkami, který mu položila před místo a druhé dva patřící Samovi – vegetariánský burger a obloha na zvláštní talíř.

„Rychlá obsluha. To se mi líbí,“ usmál se Dean opět na servírku, když před něj pokládala talíř.

„Popohnala jsem to v kuchyni,“ odpověděla mu vstřícně a opět se naklonila přes stůl takovým způsobem, jako kdyby mezi ní a Deanem vůbec nikdo neseděl. Udělala to tak neomaleně a prudce, že se otřela o Castielova ohnivá křídla. Bylo to nečekané i pro něj. Měl je u své nádoby přitažené tak pevně, jak jen to bylo možné, ale nelitoval toho doteku. A nebylo mu ani líto servírky, která se rudce narovnala, náhle strnulá a pobledlá ve tváři, protože se dotkla pravého Božího hněvu. Její šeptanou omluvu sotva postřehl a byl velmi rád, když zmizela od jejich stolu.

„Co jí přelítlo přes nos?“ zeptal se Dean, hledící přes rameno na vzdalující se ženu.

Mohl velmi přesně říct, co ženě ‚přelítlo přes nos‘, ale nehodlal se obtěžovat vysvětlením.

„Neodpověděl jsi na mou otázku, Deane.“

Deanova ramena se znatelně napnula a pohyb jeho ruky směrem k lahvi kečupu, byl strnulí, nicméně nezvedl pohled od talíře ani se nevzdal záměru udělat si ne hranolky s kečupem ale kečup s hranolkamy.

„Ne, ještě ne,“ připustil lehce a zvedl svůj hamburger, „Celé dopoledne jsem procházeli místa činu a vyslýchali lidi v okolí. Nebyla k tomu chvíle klidu ani příležitost. Udělám to odpoledne… nebo večer, OK, zlato?“

„Ne, to není ‚OK‘,“ odmítl pevně a zamračil se, „V noci jsi slíbil, že to uděláš ráno. Ráno jsi říkal, že si s ním promluvíš dopoledne a teď tvrdíš, že to uděláš až večer. Začínám pochybovat, jestli to vůbec máš v plánu udělat.“

„Nevěříš mému slovu?“ zeptal se Dean podrážděně a obrátil k němu zamračenou tvář, „A zatraceně dobře si rozmysli, co mi teď odpovíš.“

„Ovšemže věřím tvému slovu,“ odpověděl okamžitě, bez rozmyslu, protože v Deana a jeho slovo opravdu měl absolutní důvěru, zároveň ale cítil, když byl člověk v úzkých a to bylo právě teď, „Ale nevím, co si mám myslet o tvém chování. Je nekonzistentní. Mate mě to,“ přiznal se zamyšleným zamračením, „Rozumím tvým obavám z diskuze s bratrem a proto jsem ti nabídl, že při tom budu stát po tvém boku. Tak jako vždy. Tys odmítl. Chtěl jsi s ním mluvit sám, ale zatím jsi to neudělal. Vypadá to, jako kdyby sis přál náš vztah před ním tajit navždy a přitom ti nedělá problém se mě před ním imtimně dotýkat.“

„Zatraceně, Casi! To nemůžeš chlapa nechat v klidu se najíst?! Jsi horší jak ženská!“ přerušil ho Dean dostatečně hrubě a hlavně hlasitě, až se po nich několik nejblíž sedících hostů obrátilo.

Samotný křik nebyl ničím v porovnání s hmatatelným hněvem, který se Castielovi otřel o křídla, přestože je měl složená za zády, mimo Deanův dosah. Samovolně se zachvěla a zacukala, ještě rozdrážděná z jeho návštěvy nemocnice. Uhnul jimi co nejdále od Deana, i když to znamenalo složit je do uličky mezi boxem a barem. Lepší to, než se jimi teď dotknout člověka po svém boku, protože i sebemenší dotek dráždil jeho vzrůstající hněv. Cítil se… ukřivděně. Měl určitý požadavek, logický, přirozený požadavek, který jak si byl jist, by měl i každý obyčejný člověk a nebyl sto pochopit, proč mu není Dean ochoten vyhovět.

Semkl rty a podíval se před sebe na nevzhlednou malbu růžového stromu, která byla pověšená na protější zdi. Daleko víc uspokojivé než se teď dívat na Deana a to jakýmkoliv ze svých párů oči. Ani prudký nádech a skřípání zubů, které se vedle něj ozvalo, ho nedonutilo se obrátit.

„Přestaň dělat jeden z těch svých uražených obličejů a,“ zahučel Dean a strčil před něj talíř se Samovými hranolkami „vezmi si hranolky. Vypadáš jako exot, když kolem tebe všichni jí a ty jen sedíš a zíráš na zeď.“

Střelil po něm pohledem lidských očí, jen krátkým, než se opět odvrátil ke sledování obrazu.

„Nadělám uražené obličeje,“ oponoval tvrdě, ale nevýbojně.

„Fajn, tak neděláš,“ odsekl Dean a dál už mlčel.

Pár vteřin na to se Sam vrátil k jejich stolu a přisedl si proti němu, takže mu zabránil ve výhledu na neestetický obraz. Jen co si sedl, přejel pohledem po jejich tvářích a pak po stole, jeho oči se přitom zastavili na talíři hranolek stojícím před Castielem.

„To jsou moje hranolky?“ zeptal se, obočí mírně pozvedlé a ruku na půl zvednutou, aby si je vzal zpět.

„Nejedl jsem je,“ zareagoval okamžitě a přesunul je k Samově talíři.

„Ne, klidně si vezmi, nevadí mi to, jen by bylo pěkné, kdyby ses nejdřív zeptal.“

„Ovšem, Same,“ přikývl, samozřejmě se nezmiňujíce o tom, že to nebyl on, kdo mu vzal jeho jídlo.

„Tak… Zpět k případu. Co máš, Casi?“

Krátce se lidským zrakem podíval na Deana, skloněného nad svým jídlem a zrovna si ukusujícího velké sousto. Pokud to mohl posoudit, nevypadal, jako kdyby se zrovna pohádali a vzhledem k tomu, že Sam nic neřekl a sám se věnoval svému jídlu, se v tom nejspíš nemýlil.

Odvrátil pohled. Nová vlna hněvu ho zasáhla, jeho ohnivá křídla se trochu zachvěla. Velmi dobře to cítil, a proto je ještě pevněji sevřel. Bude se věnovat případu. Rutina, přesně určená pravidla a cíl. Žádné uvažování ani zpochybňování. To ho uklidňovalo. Ač, v pohledu zpátky stokrát proklel nadvládu archandělů, kteří z Nebes udělali místo spoutané pravidly, někdy až zoufale postrádal disciplínu, která v Nebi dříve vládla. Zvláště po ní toužil, když trávil tolik času s Winchestery. 

„Oběti nebyly napadeny žádným nadpřirozeným tvorem, kterého bych znal. Myslím, že je to spíše něco jako kletba.“

„Vyvolaná duchem mlíkaře?“ zeptal se Dean podle jeho názoru zcela inkoherentně k jeho slovům.

„Duchové neumějí sesílat kletby,“ oponoval Sam logicky.

„Zatím“ zdůraznil Dean, „jsme se nesetkali s duchem, který by to uměl. Třeba je to nějaké novinka.“
„Jsi fixovaný na teorii s duchem.“
„Jo, protože se bojím, že to bude čarodějnice,“ zabručel Dean a otřásl se zjevným odporem, „Nějaká odporná uflusaná ježibaba. A našel jsem v domě Clintových jednoznačné známky zvýšených hodnot EM.“

„Poslední oběť, Clara Davisová znala Clintovu ženu,“ když už byla řeč o Clintových, upozornil na tuto jasnou spojitost.

„Je to ta rádoby okultistka?“ zeptal se Dean, ale nezvedl k němu hlavu, s klidem nabíral hranolkami kečup z okraje svého talíře. 

„Ano, to je ona.“

„Mohla přejít na větší kalibr, vyzkoušet si to nejdřív na Clintovi, pak na ostatních a pak se jí to vymklo z ruky,“ navrhl Sam poměrně logickou variantu, proti které mluvila jen skutečnost, že Castiel v Claře Davisové neviděl žádnou magii, „Jestli je to tak a její první oběť se probrala, možná tím, že zaklela sama sebe, u ostatních prokletí zeslábne a nakonec zmizí. Nebylo by poprvé, co se to stalo a asi je to nejlepší řešení, možná lepší, než se pokoušet kletbu zlomit. Těm lidem nejde akutně o život a jestli je sama strůjkyně i poslední obětí…“ rozhodil ruku a pokrčila rameny.

„Jediná čarodějnice nevysvětluje můj špatný pocit z tohoto města.“

„Vím, že vidíš daleko víc než my, ale ani tvůj pocit není něco, na čem se dá stavět. Potřebujeme i konkrétní indicie,“ připomněl Sam.

„Zítra půjdeme do Davisovic domu a podíváme se po stopách provozování nějaké magie. Nejlíp po kouzelnické knize, jestli nějakou má,“ rozhodl Dean a pak položil na stůl papírový leták, „Ale nejdřív si uděláme volné dopoledne,“ poklepal prsten na leták, „Nemyslel sis doufám, že to přehlídnu?“

„Ne, to by mě ani v nejdivočejším snu nenapadlo,“ řekl Sam přesně tím tónem, o kterém si nikdy nebyl jist, jestli jsou jeho slova myšlena jako vtip nebo nikoliv.

Podíval se na leták, který Dean stále ještě přidržoval na stole prstem umazaným od kečupu a omastku, a dospěl k názoru, že Samova slova musela být sarkasmus. Jak nesčetněkrát Dean prohlásil, kdyby měl mezi lovy více času nebo trochu dovolené, navštívil by všechny koláčové festivaly. Jistě si tedy nemohl nechat ujít ten, který se konal zítra a na který byl lákán barevným letákem s vyobrazením naříznutého koláče. Několika takových si všiml na stromech a lampách, když projížděli městem.

„Den Velkého koláče?“ přečetl nadpis a zamyšleně se zamračil, „Když je to Den Velkého koláče, bude tam nějaký velký koláč?“
„Oh, v to rozhodně doufám!“ zahučel Dean spokojeně, načež se k němu otočil a trochu se naklonil, „Zajdem si tam spolu na nějakou jejich specialitu, Casi? Vsadím se, že tu budou mít něco, jako koláč s okvětními plátky růží, nebo jinou podobnou blbost.“

Zamračil se ve snaze přijít na smysl Deanova chování. Ještě před minutou byl rozhněvaný a teď ho zval na koláč. Žádný druh jídla, ani Deanův oblíbený koláč nebo jeho oblíbená chilli omáčka, nemohly vyřešit problém, který mezi nimi stál v podobě Sama. Bylo to jenom nesmyslné plýtvání slovy.

„Ne, Deane. Chci se zítra porozhlédnout po městě a zjistit, co mě na něm tak znepokojuje,“ odmítl prostě. Jít ven a hledat příčinu svého podivného pocitu bylo daleko produktivnější, než postávat venku u stánků s pečivem, které nejedl, a sledovat, jak se Dean vesele baví s nevědomým Samem.

„OK, jak myslíš,“ odpověděl Dean s nepatrným pokrčením ramen a vrátil se ke svému hamburgeru.

„Dobrá, tak domluveno. Zůstaneme tu alespoň do pozítří a jestli se situace nezmění, budeme se snažit vymyslet jinou teorii, než je čarodějnice. Souhlasí všichni?“ zeptal se, klouzaje pohledem z jednoho na druhého.

Neměl, co by k tomu řekl, tak pouze mlčel, dobře si vědom, že si to Sam vyloží jako souhlas a Dean udělal nejspíš to samé, nebo mlčel proto, že měl v puse další sousto jídla.

„Fajn, všichni souhlasí, takže dobrou chuť,“ popřál Sam, jak se zdálo opožděně a přisunul k němu po stole svůj talíř s hranolkami, „Vezmi si, beztak je všechny nesním.“

Přikývl s povděkem, ale neudělal to, jen vyhlédl většinou ze svých očí ven z okna, zatím co několik ostatních nechal spočinout jen tak pro jistotu na osazenstvu místnosti, a opět se zamyslel nad tím, proč se mu toto město nelíbilo. A nad Deanem. Jako vždy i nad Deanem.


2. kapitola4. kapitola

Advertisement

2 komentáře: „Lov mezi růžemi – 3. kapitola

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s