Lov mezi růžemi

Lov mezi růžemi – 5. kapitola

Podíval se na mobil.

Bylo to téměř hodinu, co zavolal Castielovi a řekl mu, že je Dean v nemocnici. Jedinou, prostou odpovědí, kterou dostal, bylo pouze jedno slovo a to ‚Přijdu‘.

Hezké by bylo, kdyby se uráčil říct, kde je, co dělá nebo alespoň, což bylo asi nejdůležitější, kdy si myslí dorazit. Potřebovala jeho pomoc teď a tady, ani ne tak s Deanem, který poklidně ležel na posteli, nýbrž s případem. Zůstal na něj sám a pokud se do něj pevně neopře a nepřijde na to, co se tu děje, mohl jeho bratr klidně zůstat do konce života v bezvědomí.

Přejel po Deanovi pohledem. Viděl svého bratra zraněného i nemocného tolikrát, že měl ten obraz dokonale vrytý do paměti. Znal bledé a propadlé tváře, vysoké horečky a zpocené čelo, viděl Deana pořezaného, posekaného, pobodaného, postřeleného, popáleného i s podivnými symboly v podobě tetování po celém těla. Znal jeho rány stejně jako své vlastní a také je tak cítil, takže věděl, jaké to je být otráven čarodějnicí, zlomit si ruku při lovu ducha nebo se snažit vyléčit si upíří kousnutí, která se nikdy pořádně nehojila.

Tentokrát ovšem Dean vypadla naprosto klidně, vlastně téměř spokojeně, vzhledem k tomu, že se lehce usmíval a mírně chrápal. Nebýt trochu oteklé rány na čele, ani by nebyl důvod, proč ho držet v nemocnici. A právě o to víc bylo znepokojující ho vidět.

Zvedl se z nepohodlně nízkého křesla, které měl přistrčené u Deanovy postele, prohrábl si vlasy a vyšel ven na chodbu. 

Posedávat u jeho postele nemělo žádný význam a venku na chodbě se mu lépe přemýšlelo. Opřel se o zeď a znovu si prohrábl vlasy.

Co všechno vlastně věděli?

Drobně se sám pro sebe ušklíbl. Když si to rychle shrnul v hlavě, tak vesměs nic. Po dobu méně jak dvou posledních měsíců v tomto městě usnulo pět lidí. Tři muži a dvě ženy, kteří na první pohledem spolu nemělo nic společného. Dva muži byli spíše ve středních letech, jeden muž byl sedumdesátník, jedna z žen byla sedmnáctileté studentka a poslední ani ne třicetiletá matka. První obětí byl Clint a také byl jediný, kdo se do této chvíle probral. Ostatní zůstali v bezvědomí, jejich stav se nezhoršoval, ale ani nelepšil. Vypadalo to, jako kdyby byli odsouzeni k věčnému spánku.

Zamračil se a založil si ruce na prsou, nohu opřel chodidlem o zeď. Jaké měli teorie?

Castielovo vyšetřování směřovalo ke kletbě, zatímco Dean docela vehementně trval na duchovi, což se nakonec ukázalo být nepravděpodobné, protože poslední z obětí provozovala amatérsky okultismus a byla v kontaktu s první obětí. Čarodějnictví se dostalo na vrchol jejich seznamu. Nebylo totiž vůbec vyjímečné, že amatérská čarodějka, čerpající svoje kouzla hlavně z internetových stránek, kde skutečné bylo maximálně vytváření váčků pro štěstí, narazila na něco reálného a někdy i mocného. Nejčastěji se jednalo o prokleté předměty nebo pozůstatky po čarodějnických lexikonech, pokud ne samotný lexikon kouzel nějaké dávno mrtvé čarodějnice. S něčím takovým mohl neznalý člověk napáchat kolem sebe víc škody, než opravdu krutá a nemilosrdná čarodějnice. Neznal následky svých činů a ani nevěřil, že by se po vyslovení pár slov a hození nějakých bylin o ohně, mohlo skutečně něco stát. Hrát si na čarodějnice byl moderní trend.

Právě proto se tak klaněl k teorii, že samotná poslední oběť, Clara Davisová, proklela ostatní oběti a poté, co nechtěně zaklela i sama sebe – nebo to byl poslední krok vysloveného kouzla – se začali ostatní probouzet. Opět, nic neobvyklého. Se smrtí čarodějnice nebo s jejím vlastním prokletím, se mnoho jejích kouzel pomalu rozplynulo, protože ztratila kontakt s energií samotné čarodějnice. Zvláště se to mohlo stát u obyčejného člověka, který se opravdovému čarování nikdy dřív nevěnoval.

Všechno dávalo smysl a bylo logické až do chvíle, než to postihlo také Deana. Nezapadalo  do schématu, které se jim tvořilo před očima. Bylo tedy jasné, že se Sam ve všem mýlil a jediný způsob, jak zjistit pravdu bylo začít od začátku. S Castielovou pomocí nebo bez ní.

Odlepil se od zdí, připravený vyrazit k autu a pak do hotelu, když se z výtahu vynořil postrádaný anděl. Měl sto chutí na něj vyletět, kde tak dlouho byl, ale odložil to nejen proto, že možná Castiel věděl, jak pomoci Deanovi – stále tu byla naděje, že není další obětí v řadě, i když jenom nepatrná – nýbrž i proto, že na něm bylo jasně vidět, jak rychle sem pospíchal. Vlasy měl rozcuchané víc než obvykle a oči doširoka otevřené a nepřiměřeně jasné, jaké míval vždy, když byl rozrušený. Nějakým podivným způsobem si byl jist, že tehdy se kousek z andělova skutečného, čistě energetického rozměru, zrcadlí v modrých duhovkách jeho nádoby.

„Dean?“ zeptal se Castiel, jen co před ním stanul.

„Je uvnitř,“ pokynul hlavou ke dveřím pokoje.

Castiel byl v okamžiku uvnitř a u Deanovi postele. Opřel se rukou o rám a nahlédl dovnitř na anděla, který položil dlaň na bratrovo čelo a zavřel oči. Nesčetněkrát ho tak viděl odhalovat prokletí, nemoc i podstatu věcí která sahala mimo vnímání normálních lidí. Proto napjatě čekal, jaký bude verdikt. Nakonec se ani nemusel zeptat. Pohled který k němu Castiel zvedl, když konečně otevřel oči, říkal všechno. Dean se právě stal součástí případu. 

Zatraceně! V duchy zaklel, odvrátil se, jen pohledem při tom krátce zachytil, jak Cas drobným dotekem vyléčil Deanovo zranění, a pak už byl v chodbě příliš daleko, aby mohl cokoliv vidět. Byl naštvaný víc, než obvykle, když se něco takového stalo a moc dobře věděl proč. 

Uhodil do tlačítka ve výtahu.

Dean a Castiel mezi sebou měli… cosi. Tajemství, něco nevyřčeného, vztah, prostě něco, o čem mu ani jeden z nich nehodlal nic říct natožpak aby s ním byli ochotní diskutovat. Docela ho zasklili. Řešili to něco jen mezi sebou, chvíli na sebe naštvaní, pak zase ne a pak zase ano a mezitím byli podráždění a nesoustředění na cokoliv a na případ zvlášť. Jestliže měl lovit sám, tak v pořádku. To dokázal zvládnout docela s přehledem a rozhodně by to nebylo poprvé, ale neměl šanci a sílu řešit sám případ, k tomu hlídat svého bratra, která byl asi tak koncentrovaný jako dítě v cukrárně a navíc dohlížet na náladového anděla. Bylo mu jasné, že to nemůže dokázal, jenže to vědomí nezměnilo nic na pocitu viny. A samozřejmě zlosti zaměřené na sebe stejně silně, jako na Castiela s Deanem.

Prošel kolem recepce nemocnice a ven, směřující přes parkoviště k Impale zaparkované u silnice. Potřeboval se co nejdřív dostat do motelu, ke svému počítači a zjistit o co tady sakra jde. A hodlal to udělat co nejdřív, i kdyby to znamenalo, že nebude spát a přečte každou zatracenou řádku, která byla o tomto městě, jeho historii a jeho obyvatelích napsána. Někde tam musí být odpověď.

„Same?“ ozval se za nim Castielův hlas, když strkal klíčky do dveří Impaly.

Prudce se o němu obrátil a zamračil se.

„Vrať se za Deanem a hlídej ho,“ nařídil. Nemocnici nikdy nebyly to nejbezpečnější místo pro lovce, proto v nich také zřídka skončil, takže pokud ho tam hodlal nechat, bylo lepší, když s ním Castiel zůstane. Rozhodně bezpečnější.

„Chci ti pomoct.“

„Vážně, Casi? Najednou chceš opravdu zjistit, co se v tomhle městě děje?“ zeptal se prudce a ano, sarkasticky přesně tak, jak měl v úmyslu, a popošel blíž k andělovi, jež stál nehybně u růžových keřů stínících parkoviště, ramena pokleslá dolů ve smutku a hanbě.

„Ano, ovšem že chci,“ odpověděl mírně, hlas nízký a kajícný, „Je to jediný způsob, jak pomoci Deanovi, protože já sám mu pomoci nedokáži.“

„V první řadě vůbec nemusel být důvod mu pomáhat, kdybyste se vy dva už dávno soustředili na případ a ne na… nevím vlastně na co,“ rozhodil bezradně rukama, „Je mezi vámi něco, nějaké tajemství, do kterého nemám být zasvěcen. Ty se mnou pro jistotu posledních pár dnů vůbec nemluvíš a Dean byl neustále jen podrážděný. Doufal jsem, že vás případ rozptýlí, ale místo toho jste se na něj prostě jenom nesoustředili. Nemám na to vyšetřovat, hlídat vás dva, protože nejste schopni odvádět svou práci a ještě uvažovat co přede mnou tajíte.“

„Chápu to, Same, a omlouvám se,“ sklonil anděl pokorně hlavu. 

„Nechci tvoje omluvy, chci vědět, co se mezi vámi děje?“

„To ti nemohu prozradit. Není to jenom mé tajemství a já Deanovi slíbil, že ti nic neřeknu,“ pronesl Castiel vážně, stále ještě pokorně, nicméně pevně. 

Vzdal to předem. Zatím co Deana, s trochou tvrdého nátlaku a křiku a s vědomím, že pak s ním nebude dlouhou dobu mluvit, bylo možno donutit se svěřit, i když nechtěl, tak z Castiela neměl šanci nic dostat. Možná tak nějakou rozsáhlou lstí, ale ne přímým dotazem. Tehdy prostě anděl zmlkl a zůstal mlčenliví bez ohledu na to, co mu člověk řekl. Jako kamenná socha.

„Fajn! Nebudu se o to zajímat, protože na to nemám čas,“ uzavřel to rázně, vzhledem k tomu, že neměl co říct, a obrátil se, aby se vrátil k Impale, když kolem něj prosvištěl kluk na kole.

Neslyšel ho přijíždět, jak byl rozčílený, takže sotva stačil uskočit stranou a vyhnout se tak srážce. Ruka ho ostře zabolela. Když ji zvedl a podíval se na ni, měl v ní zaražený velký trn z růžového plotu okolo parkoviště. Vytáhl trn z kůže s tichým syknutím na rtech. Velká kapka krve se vyřinula z rány a začala mu stékat k rukávu. S povzdechem zvedl ruku k puse a krev slízl.

„Zatracené děti,“ zaklel sám pro sebe, když vsál ránu mezi rty a začal z ní olizovat prýštící krev.

Pohyb po pravé straně upoutal jeho pozornost. Byl to Castiel, který se k němu natahoval, aby vyléčit takovou obyčejnou prkotinu jako byla ranka na hřbetu ruky.

„Je to jenom škrábnutí od trnu… růže,“ dokončil pomalu v náhlém uvědomění. 

Docela zapomněl na něco tak malicherného jako rána na ruce a rozhlédl se kolem sebe. Byly všude. Nejen za jeho zády, ale také se ovíjely kolem všech stromů v ulici. Rostly na dětském hřišti na protější straně. Bujely v zahradách domů, dokonce i jen tak ve spárách chodníku. Kam až dohlédl, byly jenom růže. Žádná jiná květina ani rostlina, vyjma velkých stromů, neměla proti jejich síle šanci. Viděl na cestách města zaplavená květinami, které tam lidé pěstovali, aby zrovna to jejich malé městečko bylo něčím zajímavé, ale nikdy, ani jednou neviděl, že by v celém města nebylo k vidění nic jiného, než jeden druh rostliny. Velmi specifický a zvláštní druh růže.

„To ty růže. Ty růže!“ Mávl kolem sebe rukou, čímž přiměl Castiela se kolem sebe rozhlédnout, „Viděl jsi v tomhle městě, někde, kdekoliv, jiné květiny, než růžové keře?“

Castiel k němu pomalu obrátil pohled a zamyšleně se zamračil, než nepatrně zakroutil hlavou.

„Neviděl,“ odvětil anděl, načež vztáhl ruku a dotkl se růžového keře za Samovými zády. Přejel po ní zlehka konečky prstů, zamračený výraz ve tváři, „Znám molekulární vzorec všech rostlin tohoto století a tato růže mezi ně nepatří. Byla magicky pozměněna. Nechápu, že jsem si toho nevšiml dřív.“

„No, tak to bývá, když se necháváš při vyšetřování rozptylovat osobními problémy,“ neodpustil si štiplavou poznámku, „Pořád ale nerozumím tomu, jak s oběťmi ty růže souvisí. Nebude to jejich vůně nebo dotek, to by byl zasažený každý v tomhle městě, včetně mě,“ pozvedl svou zraněnou ruku a zamračil se, „Museli se s nimi dostat do kontaktu nějak jinak, možná… možná je snědli,“ došlo mu vzápětí, když si vzpomněl na velkou ceduli, jež zahlédl na trhu a která lákala k ochutnání zvláštního koláče s plátky růží. Něčemu takového mu Dean nedokázal odolat.

„Snědli? Nechápu, proč by člověk jedl růže, i když by to byl Dean,“ podivil se Cas.

„Na to nezáleží, teď musíme zjistit, kde se tu ty růže vzaly. Podíváme se do místních novin, určitě tam bude zmínka o tom, kdy se ve městě objevily poprvé. Je to neobvyklý druh, kterého si obyvatelé města museli určitě všimnout. Bude tu šílenec, který o těch růžích zjistil všechno, co se dá. Nasedej!“ vyzval ho, míříce ke dveřím řidiče.

„A co Dean? Neměl by ho jeden z nás střežit?“
„Tady bude v bezpečí,“ alespoň v to doufal, ale nahlas to neřekl, „Hlavně musíme zastavit, co se tady děje, ať je to cokoliv, a probudit ho. Tak nasedej.“

Vklouzl na sedadlo řidiče, Castiel si přisedl vedle něj –  nastartoval a stočil auto směrem zpátky k hotelu.

°°0°°

Sam měl pravdu. Kdyby nebyl rozptýlený, mohl objevit magické růže dřív a kdyby bezcílně nebloumal městem a raději hlídal Deana, jak bylo jeho posláním, mohl by zabránit tomu, aby byl proklet. Teď museli spěchat a co nerychleji zjistit, jak Deanovi a ostatním pomoci. Jeho prvotní křídla sebou nepatrně cukla, bolest mu vystřelila po zádech a promítla se i do nádoby, jejíž zádové svaly se prudce napnuly. Měl nutkání svá křídla roztáhnout a dostat sebe i Sama do motelu jediným jejich mocným mávnutím. Nebylo to ale možné. Už jich víc nebylo a on nemohl být po ruce kdykoliv, kdy by Deanovi… nebo Samovi, hrozilo nějaké nebezpečí. Proto se tak obával opustit nemocnici. Trvalo mu věčnost se do ní dostat, i když běžel tak rychle, jak jen jeho nádoba dokázala, a stejnou věčnost by mu trvalo dostat se bez auta z motelu zpět k nemocnici.

Něco takového ale Samovi nejspíš nedělalo pražádné starosti, protože energicky vyskočil z Impaly a vrhl se ke dveřím do jejich motelového pokoje. Následoval ho trochu neochotně, stále ještě tažený zpět k nemocnici, ale zároveň odhodlaný Samovi pomoci.

Zaklapl za sebou dveře a zaváhal.

Sam už seděl u svého otevřeného počítače a jeho prsty rychle klepaly do klávesnice. Vše kolem, až na ten zvuk ťukajících kláves, bylo bez Deana velmi tiché. Nikdo se neptal, co Sam dělá nebo jak mu to jde a kdy už bude mít hotovo. Napadlo ho, velmi krátce, že by se sám měl zeptat, jenže pokládat otázky a tak Sama rušit v jeho práci, nemělo žádný smysl, proto zůstal tiše stát za dveřmi. Křídla se mu však nervózně chvěla, zvláště křídla hněvu. Cítil, jak se mu samovolně rozepínají za zády v očekávání bitvy nebo alespoň příležitosti něco nebo někoho spálit na prach. Silou je stáhl zpět ke své nádobě, aby Sama zbytečně nerozrušoval jejich vlivem.

„Tady něco je, přímo na stránkách města,“ ozval se Sam po velmi krátké době, „Růže, které ve městě rostou jsou zvláštní, endemickou variantou, která se poprvé objevila na východním cípu města asi před dvanácti lety. Extrémně rychle se rozrůstá a není snadné se jí zbavit. Jo, tak to rozhodně zní, jako kdyby byla očarovaná,“ potřásl souhlasně hlavou a krátce ke Castielovi vzhlédl, „Pro nás to znamená, že máme časové rozmezí nějakých dvanáctí až patnácti let, před kterými se tu muselo něco stát. Další stopa k čarodějnici, která za to může, nebo cokoliv jiného,“ vypadalo to, že člověk prostě jen mluví nahlas, jak byl zvyklý, když tu byl Dean, takže neviděl důvod proč odpovídat a Sam to ani nevyžadoval. Opět se sklonil k počítači a pokračoval v práci několik dalších minut, než zase zvedl hlavu a poklepal na obrazovku.

„Prošel jsem zločiny a zvláštní události z té doby. Nemám nic výjimečného, rozhodně nic, co by vypadalo jako řádění čarodějnice nebo démonická znamení. Klidné město. Je tu jen jedna vražda. Žena ubodala svého opileckého manžela a… pohřešovaná středoškolská studentka,“ pohnul rukou, jak nejspíš rozklikl celý článek, „Allison Bornová, nadaná hudebnice a šestnáctiletá studentka odešla ráno do školy a když se večer nevrátila domů, její rodiče zavolali policii. Nikdy nebylo nalezeno její tělo ani se nezjistilo, co se s ní stalo. Její rodiče si nemysleli, že by utekla z domova, protože byla bezproblémová, milá a těšila se na výroční slavnost města, která se měla konat ani ne měsíc po jejím zmizení a kde měla hrát sólo na čelo. Je tu její fotografie společně s jejím učitele hudby a nejlepší kamarádky Jenny…. No to mě podrž! To jsou manželé Clintovi. O dvanáct let mladší, ale jsou to rozhodně oni!“
„Pak by Jenny Clintová mohla být čarodějnice, kterou hledáme.“

„Rozhodně ano,“ přitakala Sam vstávaje od počítače, „Taková panenská oběť je docela spolehlivý způsob, jak od nějakého pohanského boha získat moc. A já se velice rád Clintové zeptám, koho vyvolala,“ utrousil, když už procházel kolem něj ven zpět k autu.

Jeho ohnivá křídla se opět zachvěla a škubla sebou. Jakmile získal jasný cíl, něco, na co by mohl hněv svůj i Boží upřít s veškerou spravedlivou silou, musel sáhnout hluboko do svého sebeovládání, aby dokázal udržet křídla u těla. Mít tu možnost, nechal by je rozvinout okamžitě a s nimi, v plné slávě, vlajícími mu za zády a kroutícími se mu kolem kotníků jeho nádoby, by se zjevil před Jenny Clintovou a donutil by jí odeklít Deana předtím, než by ji spálil na prach. Jenže bez možnosti létat, nemohl udělat nic jiného, než se posadit vedla Sama a sedět po celé cestě k domu Clintových.

Křídla pevně přitažená k tělu a téměř pálící i jeho samotného. Cítil je na zádech své nádoby, jako žhavé přívaly. Ostatní křídla se samovolně stahovala blíž k jeho tělu tak dlouho, že to nakonec nevydržel a musel ohnivá křídla nechat rozvinout. Nehodlal dovolit, aby se dotkla Sama, tak se jimi pevně obalil. Být sám sebou, nebylo by pro něj lepší štítu, ale takto ho akorát dusila.

Nebylo divu, že když zastavili u domu Clintových a konečně mohl vystoupit ven ze stísněného auta, nechal křídla kolem sebe roztáhnout téměř do plné délky. Nejen že se mu ulevilo, když se zbavil jejich žáru a mohl narovnat jejich zpřehýbané kosti a ohnuté plamenné peří, také ho uspokojilo náhlé ticho, které se v okolí rozhostilo, jak před jeho hněvem prchlo veškeré zvířectvo. V takových chvílích si připadal opět jako bojovník Nebes s jasným úkolem, směřujícím k vyššímu dobru, i když tu šlo jen o Deana.

Sam vyběhl po schodech ke vchodu do domu a něco lesklého se mihlo v jeho levé ruce. Bezpochyby nůž, který díky tomu, jak se postavil před dveře, zůstal skryt za jejich dřevěným rámem. Vypadalo to, že nehodlal čarodějnici okamžitě konfrontovat. Nemohl říct, že by s jeho rozhodnutím souhlasil, ale nešel ani proti němu. Postavil se půl kroku za něj a pozvedl křídla hněvu nad sebe, zakrývaje jimi celou přední část domu i jeho boční stěny. Nepochyboval, že lidé uvnitř jejich vliv cítili a těšilo ho, když jim napůl otevřela žena, jejíž tvář byla bledá a oči doširoka otevřené.

„Dobrý den, paní Clintová. Agent Morgan, mluvili jsme včera spolu. Tohle je můj druhý kolega. Můžeme vám položit ještě několik otázek?“ zeptal se Sam vlídně.

„Myslím, že ne. Omlouvám se, ale přijďte jindy,“ odbyla ho a pokusil se před Samem zaklapnout dveře.

Castiel nastavil ruku proti křehkému dřevu dveří. Cítil nepatrný tlak, jak se žena snažila dveře vší silou zabouchnout. Proti němu neměla sebemenší šanci. Zlehka zatlačil a, bez ohledu na Samův plán, se prostě dostal dovnitř. Lidská žena před ním začala ustupovat, jakmile udělal první krok přes práh. Připadalo mu to docela zábavné. Zvedl jedno z křídel a ovinul ho pomalu kolem ní. Viděl, jak se začala chvět, ale už neustupovala. Cítila, že je za jejími zády něco, co by jí mohlo ublížit, i když to nemohla vidět.

„Známe pravdu, čarodějnice. Sejmi z Deana i ostatních své prokletí.“

„Já… já nevím o čem to mluvíte!“

„Víme o zmizení Allison Bornové i o tom, že nějak souvisí s vámi a růžemi, které rostou po celém městě. Bude snazší, když budete spolupracovat,“ řekl Sam, na Castielův vkus stále zbytečně vstřícně. Obrátil k němu jednu ze svých hlav a přimhouřil většinu jejích očí. Jen díky tomu si všiml muže, který se vynořil z pokoje dřív, než promluvil a stačil mu zavčas do cesty přesunout své druhé křídlo. Fyzicky ho sice nemohl zastavit, ale pokud by jím prošel nebo se ho dotkl, rozhodně by ho donutilo couvnout. A stačilo to také k tomu, aby člověk strnul ve dveřích.

„Jenny… ach Jenny,“ vyslovil muž způsobem, o kterým si nebyl jistý, jestli je to projev strach o jeho ženu a mluví tedy k nim nebo jestli mluví přímo ke své manželce. Nedokázal to z jeho výrazu, hlasu ani postoje poznat, sebevíc se snažil, a nemohl a ani nechtěl se ho dotknout křídlem Milosti, protože mu bylo veskrze lhostejné, co si ten muž myslí nebo co chce. Požadoval, aby čarodějnice zbavila Deana prokletí. Nic jiného nebylo podstatné.

„Prosím, Jenn, řekni jim to. Třeba nám dokáží pomoct. Víš, že ona se jich bojí,“ naléhal muž hlasem plným emocí, které už teď dávali smysl. Nemluvil tedy k nim, ale ke své manželce a snažil se ji přemluvit, aby prozradila svého komplice. To rozhodně schvaloval a tak vystrašené ženě poskytl trochu víc prostoru tím, že stáhl své křídlo stranou.

„Je v tom zapletený ještě někdo třetí?“ těkal Sam pohledem z muže na ženu a zpět.

„Nebudete nám věřit,“ prohlásila žena, přičemž se zdálo, že je její hlas spíš beznadějný než cokoliv jiného. Přimhouřil oči, zatímco ji důkladně sledoval. Lidé prozrazovaly lež a klam i svým tělem. Mohl by… ne, měl by být schopný to poznat bez křídel Milosti, ale nedokázal to. Obrátil se po Samovi, jehož znal daleko víc a už uměl odhadnout, co cítí a co se mu honí hlavou. On vypadal klidně a otevřený tomu ženu vyslechnout. Rozhodl se věřit jeho úsudku a stáhl obě ohnivá křídla k tělu.

„Zkuste nás. Už jsem toho zažil tolik, že se nejspíš nikdy nesetkám s něčím, čemu bych nevěřil.“

„Je to Allison,“ odpověděla žena překvapivým tvrzením, „To ona mě všechno donutila udělat. Přísahám, já bych nikdy nikomu neublížila. Musíte mi věřit. Nejsem zlý člověk ani… čarodějnice.“

Zamrkal nejen svým lidským zrakem, ale i mnoha z ostatních očí. Byl si téměř jist, že žena nelže, ale nevěděl, jak upřímná je její lítost. Pozvolna, s jistým úsilím, rozepnul křídlo Milosti a natáhl se po ní jedním jeho nejzazším okrajem, připravený ucuknout stranou, kdyby se střetl se lží nebo něčím ještě horším. Ovšem její lítost byla jako studená sprcha bodající do jeho zářících perutí, ne nepodobná střípkům ledu a tím pádem bezpochyby upřímná. Stáhl své křídlo zase zpět a ustoupil dozadu, blíže k Samovi.

„Nelže nám a je upřímná i ve své lítosti,“ informoval ho prostě.

„Tak dobrá,“ pronesl Sam pomalu a podle nepatrného záblesku vrátil svůj nůž zpět za opasek, „Asi bychom si měli sednout a vy nám všechno řeknete, souhlasíte? Každý detail, i kdyby se vám zdál blázniví a nereálný, je to jasné?“

„Ano… jestli nám dokážete pomoct, tak řekneme všechno,“ ujistil ho Clint, když svou ženu objal, a pak společně vešli do obývacího pokoje. Sam je následoval a Castiel šel jako poslední.

Zastavil se ve dveřích, jediné únikové cestě k východu, a opět dal pozvolna volnost oběma  párům svých křídel. Křídla Hněvu nechal v pozadí, ale objal jimi místnost tak, že by se z ní ani do ní nedostalo nic a nikdo, aniž by se spálil o jejich žhnoucí povrch a křídla Milosti pak rozprostřel před nimi. Jejich mírné světlo ozářilo vnitřek místnosti a jistě zcela odstínilo žár hněvu z druhého páru.

„Začněte od začátku, tedy od chvíle, kdy se Allison ztratila,“ vybídl je Sam, když se sedal na křeslo naproti pohovce, kam se usadili manželé Clintovi.

„Stalo se to před třinácti lety,“ začala žena vyprávět, oči sklopené ke svým rukám v jasném gestu lítosti, kterou by ani nemusel cítit jako jemný poryv na svých křídlech, stačilo se jen dívat lidským zrakem, „Ještě když jsem byla… když jsme my obě byly na střední škole. Byly jsme nejlepší kamarádky, takové ty na život a na smrt, které dělají všechno společně a nikdy by se neopustily. Společně jsme zpívaly a hrály v školním sboru, ale hlavně jsme chodily do stejného hudebního kroužku pro pokročilé.“

„To vím. Váš manžel tam byl tehdy profesorem. Viděl jsem fotografii v novinách a četl článek o zmizení Allison. Má snad vaše manželství něco společného s Allisoniným zmizením?“

„Ano, ale ne tak, jak si myslíte,“ namítl Clint, „Já a Jenny jsme spolu tehdy vztah neměli, protože bych nikdy neudělal něco tak netického, jako začít si se svou studentkou a navíc středoškolačkou, ale… ano, vzhledem k tomu, co se stalo, by asi bylo zbytečné zapírat, že v tom byly city.“
„To je pravda,“ souhlasila žena a vzhlédla konečně od svých rukou, „Jeremy byl tehdy jenom náš učitel, ale já s Allison… hloupě jsme se do něj obě zamilovaly. Chvíli to vypadalo, že to zničí naše přátelství, ale pak jsme se přes to přenesly. Myslela jsem si, že je všechno v pořádku, než jsme v knihovně prostě narazili na tu… hloupou knihu!“ zvedla hlas v hněvu a její manžel jí pevně stiskl ruku, kterou celou dobu svíral ve svých dlaních, „Byla plná něčeho, co vypadalo jako kouzla. Pár z nich jsme samozřejmě vyzkoušely a…“
„Ona skutečně fungovala,“ dořekl za ní Sam, „Chtěli jste lepší známky? Stačilo svázat do váčku pár přísad a podstrčit ho učiteli. Potřebovali jste víc peněz? Pronesli jste pár latinských slov nad mincí, hodili ji do studny a najednou jste na zemi našli naditou peněženku. Nemám pravdu?“
„Přesně tak to bylo,“ přikývla, „Vypadalo to jako neškodná zábava, až jsme jednoho dne po škole s tou knihou a lahví vína šli do toho opuštěného domu na východním konci města. Ani nevím, která z nás to kouzlo našla nebo kterou napadlo ho vyzkoušet, pamatuji si jenom, jak šla Allison z budky zavolat Jeremymu, a sebe jak míchám růže do vína a pak to, jak jsme se sázely, která z nás je Jeremyho pravou láskou předtím, než jsme si obě daly doušek. Dál už si jen pamatuji, že jsem usnula a zase probudila, ale jenom já. Byl tam Jeremy a Allison byla… ona byla už mrtvá.“

„Pane Clinte?“ pozvedl Sam pohled k muži.

„Přišel jsem na jejich zavolání a našel je tam ležet na zemi. Jenny jsem ještě dokázal pomoct, ale Allison ne.“
„A pak jste udělali co? Nechali tam její tělo?“ otázal se Sam, klouzající očima od jednoho k druhému.

„Ne… my jsme jí…“ žena se dlouze nadechla, podle všeho neschopná pokračovat.

„Zakopali jsme jí tam na zahradě,“ dokončil za ní její manžel.

„Prostě jenom tak?“

„Co jiného jsme měli udělat?“ podívala se paní Clintová opět na Sama, „Jak jsme měli vysvětlit, co jsme tam s Allison dělaly? Nikdo by nám nevěřil. Kouzla? Mysleli by si, že jsem se chtěly zabít nebo něco horšího. A Jeremy by se do toho taky zapletl. Lepší bylo, když Allison prostě zmizela…“ ztichla, její slova vyšla do prázdna, „dokud se před dvěma měsíci nějak nevrátila.“

„Jako duch.“

„Nevím, jestli to byl duch. Vypadala skoro skutečně,“ napůl odmítla žena, což bylo překvapující, protože duchové po tak dlouhé době zřídka vypadali skutečně, neboť s každým rokem, který bloudící duši dělil od její smrti, přicházela o drobné kousky sebe samé. Zmítala se díky tomu v nekonečné bolesti, kterou ani sama nedokázala popsat, a tím ve vzteku, který takové ztracené duše nutil zabíjet nebo třeba jenom strašit živé.

„Nezestárla ani o rok. Byla to Allison jako tehdy… ne, vlastně nebyla. Vypadala jako moje kamarádka, ale nebyla to ona. Byla… zlá. Chtěla po mě, abych jí pomohla. Prý, pokud to neudělám, něco se stane Jeremymu… Den na to onemocněl. Když se potom znovu objevila, slíbila jsem jí pomoc. Chtěla po mě, abych dávala růže do jídla lidem, které ona vybrala. Tušila jsem, co se jim stane, ale nemohla jsem jinak. Je mi to líto,“ projevila stále upřímnou lítost, nejen po ní byla cítit, ale byl si jist, že také vypadá provinile, „Tehdy jsem byla ochotná udělat cokoliv, co po mně chtěla, jen aby se Jeremy zase uzdravil.“

Přimhouřil oči. Mohl, ryze empiricky pochopit, že z lásky, skutečného hlubokého citu, který pojil její duši z duší jejího manžela, byla schopna dopustit se mnoha věcí, dokonce i takových, které zkalí duši. Za tisíciletí po které lidstvo sledoval, už to viděl mnohokrát a během posledních, kdy byl na Zemi, toho byl ještě víc součástí, přesto…. Nikdy to nedokázal úplně pochopit, snad až do této chvíle. Viděl lidskou ženu před sebou, bezbrannou, za jejíž činy nebyla skutečná zloba a tak se nedopustila žádného hříchu, za něž by si zasloužila trest z nebes, ale přesto ji stále toužil rozmačkat v dlaních. Tak hluboký hněv v něm teď kypěl.

Přistoupil o dva kroky blíže k sedícímu páru, pomalu stahujíc křídla Milosti a ponechávaje žár svých plamenných křídel opět se lehce otřít o ně o oba dva.

„Cokoliv, včetně toho, že jste stejný osud, jaký potkal vaší kamarádku, připravila i pro Deana,“ řekl prostě, bez toho, aby se snažil svému hlasu nebo výrazu přidat zdání lidství a velmi dobře při tom věděl, že pak zní, jak by lidé řekli, povýšeně a chladně.

„Kdo je Dean?“ zeptala se žena k jeho nemalé zlosti.

„Agent Wood. Také je to můj bratr a poslední oběť. Leží teď v nemocnici stejně jako ostatní a doktoři nevědí, co dělat. Neumí si poradit s kletbou nebo duchem, ale my s vaší pomocí, ano,“ Sam se zvedl z pohovky, rázně a rozhodně, „Máte pořád tu knihu?“
Žena přikývla.
„První co uděláte je, že mi ji dáte.“ 

Žena podruhé přikývla, potom vstala a zamířil ven z místnosti.

Jen s velkou neochotou stáhl křídlo z cesty, aby kolem něj mohla projít směrem ke schodišti. Několika ze svých očí ji sledoval dokud mu nezmizela v horním patře a i pak provlékl okraje svých křídel do horního patra. Nedokázal přesně říct, kde žena je, ale stále ji vnímal a to ho ujišťovalo, že se nepokusí uprchnout.

„A vy nám řekněte, kde je ten dům do jehož zahrady jste pohřbili Allisinino tělo a kde přesně jste ji pohřbili, pokud si to pamatujete..“

„Napíšu… vám to,“ přitakal muž a přešel jenom k nedalekému stolu ze kterého vzal kus papíru z bločku na poznámky a pero.

Nepatrně od něj odvrátil lidské či, když zaznamenal, že se žena vrací zpět a nese s sebou magií naplněný předmět. Cítil to, když se při vstupu do místnosti lehce otřela o okraje jeho perutí. Sklouzl k němu lidským zrakem a několika ze svých očí. Žena držela v rukách knihu velkého formátu, poměrně tenkou na čarodějnický lexikon, ale zcela určitě obestřenou magií. Přelévající se modročerná energie se vlnila kolem celého jejího povrchu a vyvěrala i z jejího nitra.

„Našla jsem to kouzlo, které jsme před lety použili,“ zamumlala žena, když přejela rukou po ohořelých deskách a skončila u jasně růžového pruhu papíru vyčnívajícího z horní strany knihy.

„To by nám mohlo pomoct. Děkuji.“ Sam natáhl po knize ruce.

Castiel se trochu zamračil, jelikož žena zaváhala předtím, než položila lexikon do Samových natažených rukou. Jen pro ujištění, se na ni znovu důkladně podíval, ale nezahlédl žádnou magii, která by prostupovala jejím tělem, jen nepatrné šedé obláčky, které se jí teď vznášeli kolem rukou.

„Dokážete… tu knihu zničit?“ zeptal se muž, podávaje Samovi papír, na němž byla jasně viditelná adresa, „Protože my se snažili. Opravdu hodně, ale nedalo se jí roztrhat, spálit a když jsme ji hodili do řeky…“

„Ona se zase objevila v domě,“ doplnila za něj jeho žena.

„Zničit magický předmět není snadné. Možná se nám to nepodaří, ale,“ poklepal rukou na knihu, „vím o místě, kam ji mohu uložit. Slibuji, že už nikomu neublíží.“

„Hlavně ať už je navždycky pryč,“ řekl žena a ustoupila o dva kroky dozadu v něčem, co vypadalo jako strach ze samotné knihy, spočívající v Samových rukách. Naklonil hlavu na stranu, pozorujíce ji lidským zrakem a jednou ze svých hlav. Stále víc si byl jist, že neproklela Deana se zlým úmyslem. Proto by pro ni měl mít odpuštění, ale nedokázal ho v sobě najít ani špetku. Dokázal ji jen nepotrestat za to, co udělala a přesunout svou pozornost k úkolu, který je čekal.

„To vám mohu zaručit,“ slíbil Sam a vykročil ke dveřím, přičemž ho následovali oba manželé Clintovi a Castiel šel jako poslední, „Chci, abyste zůstali v domě, dokud vám nezavolám. A, jen tak pro jistotu, zůstaňte společně v jedné místnosti a vezměte si k sobě všechnu sůl, kterou najdete. Kdyby se tu Allison náhodou znovu objevila, chci abyste vysypali na zem kruh ze soli a zůstali v něm. Je to jasné?“

„Mohla by se vrátit?“ zeptal se muž.

„Nemyslím. Ne během dne, to se nestává, ale jistota je jistota,“ uvedl Sam, když otvíral vchodové dveře, „Prostě udělejte, co říkám.“

Samozřejmě postřehl dvojí přikývnutí, ale nevěnoval mu velkou pozornost. Místo toho se protáhl kolem všech tří lidí a vyšel ven na zápraží. Mluvit dál s Clintovými považoval za absurdní ztrátu času a být v jejich domě a přítomnosti mu posílalo nepříjemně svíravý pocit ve svalech jeho nádoby, který byl jenom odrazem vnitřního neklidu. Jeho křídla Hněvu se stále tetelila, připravená někoho spálit, ale cíl se ztratil. Potýkat se s duchem a kletbou, kterou kolem sebe roznášel, bylo docela něco jiného, než spravedlivě potrestat hříšníci a čarodějnici. Zbloudilé duše, putující po tomto světě, uvězněné mimo dosah toho, po čem toužily, tedy Nebe, nebyly vinny za své činy, stejně jako za ně nemohl být viněn člověk, jehož mysl byla zatemněna. Taková byla pravidla Nebe i Boha.

„Casi.”

Obrátil se k němu a naklonil hlavu na stranu.

„Tedy,“ hodil mu knihu, kterou Castiel zručně chytil, „Budu řídit a ty si přečti kouzlo, které použili. Netuším, jestli bude stačit zničit ducha nebo se budeme potýkat s dalším problémem… zlomením kletby.“

Shlédl na knihu. Její vazba fialově probleskávala a jiskřila a jiskry ho pálily do prstů lidských rukou, ač nebyly lidským zrakem vidět. Vztáhl k ní druhý pár rukou a pevně stiskl. Proti jeho síle neměla kouzla, jimiž byla kniha obestřena, žádnou valnou váhu a lexikon neměl jinou možnost, než se poddat jeho vůli. Sevřel ještě pevněji.

Až přijde čas, vychutná si možnost ho zničit, ale teď se s ním složeným v podpaží rychle vydal za Samem.


Dlouho jsem doufala, že se mi tuhle povídku podaří dopsat i po všech těch letech. Samozřejmě marně. Dobrou zprávou je, že se mi podařilo napsat pokračování, i když jen takové krátké. Co se této povídky týče… přidám krátké shrnutí zbytku příběhu, abyste byli v obraze.

Sam s Castielem se vydají na místo umrtví dotyčné puberťačky, po obvyklém „souboji“ ji odešlou na pravdu boží. Bohužel kletbu to nezlomí, tu totiž může zlomit jen polibek „z pravé lásky“. U všech pacientů to perfektně funguje, jen samozřejmě u Deana není kdo by ho políbil, nebo přinejmenším to si myslí Sam. Tehdy Castiel, navzdory svému slibu Deanovi, řekne o nich dvou pravdu a zkusí, jestli jeho polibek bude fungovat. Hádejte co? Ano, funguje. Konec příběhu a pokračování příště.


4. kapitola Podívej se na mě

4 komentáře: „Lov mezi růžemi – 5. kapitola

    1. V klidu, já jsem v srdci romantička. Možná postavy zabiju, ale rozhodně si předtím užijí hezké společné chvíle.
      Děkuji za komentíář.

      To se mi líbí

Komentáře

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s